Mladí ladí jazz již poosmé a letos mají svůj milovaný styl za nářez. Alespoň oficiálně, v tiskovkách, brožurkách, proslovech a tak. Jako důkazní materiál tasí aktuální festivalový ročník přibližně desítku večerů, jež zahrnují bezpočet jazzových kontur našich i přespolních. Pro jeden z důkazů jsem se vydal i já, měl být dost možná tím nejpřesvědčivějším, řezajícím ponejvíc. Jazz se potkal s metalem a zažil přitom mnohé, chvíle slávy, obdivu i zajetí.
Koncertní večer se oddal nejen pomezí žánrovému, ale také prostorovému, hrálo se v MeetFactory, proslulém industriálním chrámu. Z jedné strany auta, z druhé vlaky. Mrtvý bod v drtivém pomezním sevření? I co vás nemá, jděte. Tóny jazzové a metalové si padly do vzájemně otevřených náručí, dokázaly měnit koleje za asfalt a šlo to i naopak. Panzerballett.
Volba jménem MeetFactory rovněž předestřela, že úplně malé to asi nebude, že se lidi čekají. Prvotně reaguji údivem (přece přijede underground), na místě už ale chápu. Krom toho, že mladí jazz ladí, dokáží ho taky řádné zpropagovat, a to i za pomocí prostředků undergroundových tabu. Město, firmy, rádia, nu a rázem mají němečtí Panzerballett pro koho hrát. Němci v tom však nejsou sami, v přesných osm večer otevírají djentaři Modern Day Babylon, které nevidím poprvé, premiéru jsme si střihli už před třemi lety v Josefově. Pořadatelé tehdy překvapili mnohé, čerstvě debutující kapela dostala důvěru rovnou na velkém pódiu, a to navíc ve velmi slušném hracím čase před tisícovkami přihlížejících. I já jsem zašel, skončilo to ale rozpačitě. Z důvodů obdobných jako nyní…
Nemohu si pomoct, ale Modern Day Babylon mě nechávají i přes své formální kvality naprosto chladným. V jádru snažení stojí řemeslně zvládnutý instrumentální mix djentu a progresivního metalu, jejž kapela doplňuje (de facto obligátními) samply snově vesmírných nálad. Nechybí solidní hráčství, rytmické exhibice, jsou však ducha prosté a po povrchu klouzající. Nic na tom nemění evidentní zaujetí ani „pojďme si to tu dneska společně užít“, hlas linoucí se z pódia. Nejde to. Modern Day Babylon na mě působí neautentickým dojmem, cítím pózy, strojovitost a plnění žánrových úkolů. Jakkoli se rytmy neustále přelévají a hlavy nezůstanou bez práce, cíl je vždy obdobný – pasáž s přehlednější chytlavou rytmikou. Jasně, ťuknu nohou, sem tam hlavou, ale výsledný dojem je i v takovýchto partech obdobný jako kdekoli kolem. Psí čumák.
Než přijde úplně jiný hudební svět, beru útokem poměrně rozsáhlou výstavu výtvarných instalací v sálcích vedle. Převažuje tematika globalizace, stěhování, migrace. Vyjadřující prostředky jsou rozličné, od plošných k prostorovým, od videa k papíru. Další dojmy nepřidám, čtvrthodina je časová šibenice a k pochvale ani odsudku nestačí – představení Panzerballett právě začíná, půjdu. Sem se však po koncertě zaručeně vrátím, není kam spěchat.
Pětice pancéřovaných tanečníků vzala Prahu útokem vůbec prvně. Zaspala sice nejvýhodnější říšské časy, ale nakonec není důvodu ke steskům. Velí dvě kytary, monstrózní basa, saxík, bubenický diktát (že vy rádi Obscuru?) a dokonale propracovaná světla šílence za pultíkem nad tím vším. Metalová intenzita a údernost se potkávají z jazzovými náladami a vzletností, je to setkání vzájemné, bez převahy jednoho z aktérů. Slovy MeetFactory ani koleje, ani silnice, vlak na asfalt, auto mezi výhybky, v duchu pomezních grád.
Panzerballett jsou vrstevnatí, pestří a stejně jako Modern Day Babylon rytmicky nápadití. Nicméně tam, kde se české trio uchýlilo k bezduchým přehrávkám, drtí jazzmetaloví sousedé odzbrojujícím charismatem a absencí klišé. A když už takové klišé přijde, je zcela záměrné a doplněné o sympatický nadhled, viz roztleskávání à la Santiago Bernabéu. I s takovýmhle naoko připitomělým nápadem pětice s grácií pracuje, polyrytmicky jej obměňuje, a dokonale se tak vyhýbá sebemenším náznakům agrárnictví. Nejinak tomu bylo po zbytek večera.
Do toho všeho frontman Zehrfeld parádně hláškoval. „Typewriter II“, to je když se ťuká na stroji, pak se dojede na konec řádku a pípne to, vždyť víte, no a takhle ten song funguje. Nebo „Vulgar Display of Sauerkraut“, co by to tak mohlo být, hm? Zazněl i „Der Saxdiktator“, „Pink Panther“ a další kupy srand, které s radostí doporučím rovněž k poslechu domácímu, jsou skvělé.
Po mocně vytleskaném přídavku ze sálu mizím, výstava čeká. Ne však evidentně na mě. Zhasnuto, zavřeno, před vchodem jen osvalený buldoček s brněním security. Haf. Co se dá dělat. Tenhle večer mi, živle, jen tak nezkazíš.
Účinkující (obsažení v reportu): Chthonic, High on Fire, Keep on Rotting, Modern Day Babylon, Suburban Terrorist, The Agonist, Venom
Intro:
Atreides: Když řeknete Brutal Assault, mezi příznivci tvrdé a ještě tvrdší hudby nenajdete snad nikoho, kdo by nevěděl, o čem je řeč. Letošní 19. ročník je na první pohled ve svízelné situaci: překonat loňskou “dospěláckou” osmnáctku a zároveň nastavit laťku tak akorát, aby dvacáté kulatiny mohly letošek překonat něčím ještě víc kulervoucím. Loňský rok nastavil laťku dosti vysoko, nicméně letošní soupiska již od pohledu slibovala mnohé a pravděpodobnost překonání loňského ročníku v počtu vynikajících vystoupení se jevila jako velmi vysoká. A co si budeme povídat, příště to nejspíš půjde dost těžko už jen proto, že vymodlení Slayer se konečně ukázali v Josefovské pevnosti. Mimo ně tu ale bylo několik dalších zvučných kapel, stejně tak ale i uskupení zcela unikátních – třebas takoví Manes, kteří za celou dobu svojí více než dvacetileté existence nehráli jinde než v Norsku, letos znovuobnovení Carnival in Coal, kteří se probrali po nějakých sedmi letech spánku, nebo vůbec první odehrané vystoupení holandských Dodecahedron. Nu, příští rok budou mít organizátoři co dělat – a to i po stránce vylepšování služeb festivalu.
Atreides: Letošním rokem totiž nabídli opět několik citelných vylepšení: To první se týká třetí stage. Vloni ještě malinká Obscure Stage se nafoukla zhruba pětinásobně, získala podobu velkého cirkusového stanu o rozměrech cirka 20×50 metrů a nové jméno – Metalgate Stage. Navíc se přesunula ještě o kus směrem vzad a na původním místě Obscure stage se usídlilo několik dalších stánků, o něco málo se rozšířila i chill out louka. Druhou novinkou byl Octagon, síť několika podzemních chodeb, kam se přesunuly autogramiády. Mimo nich se tu usídlila i výstava obrazů metalových umělců a v neposlední řadě výčep s velmi příjemným sezením v chladných prostorách.
Atreides: Stejně jako loňský rok poskytneme pohled tří redaktorů: Ježury, Prdovouse a Skvrna, pro kterého byl letošní ročník premiérou. A protože toho bude hodně (ale snad méně než loni, neboť nejel žádný H., který by neměl na práci nic lepšího než vystávání pod pódiem), opět bude report rozdělen do několika částí.
Středa:
Atreides: Zhruba do března, dubna to vypadalo, že 19. Brutal Assault bude solidní provar. Jména pro mě dávno vyčpělá nebo jinak nezajímavá. Rozhodně nic, co by mě donutilo vypláznout na dřevo v té době nějakých patnáct stovek za lupen a dál to moc neřešit. Jenže to by nebyli Obscure, kdyby nedotáhli nějaká zajímavá a pro naše končiny netradiční jména, a pokud vynechám Slayer, vlhký sen většiny dlouholetých návštěvníků festivalu, pořadatelé nezklamali ani tentokrát. Člověk se totiž ani nenadál, a než zchrastil dostatek peněz, aby nekončil měsíc s odřenou prdelí, byly už dávno ohlášeny takové taháky jako Manes, Shining, Dodecahedron nebo Aosoth a paní za kasou Lucerna Music Baru už si za lístek řekla přes 1700 korun. Aneb ukázkový příklad toho, jak se vydělává na nerozhodných lidech. Ale teď již k samotnému festivalu…
Skvrn: Já jsem se na rozdíl od obou kolegů ukázal na josefovskému Brutal Assaultu úplně poprvé, tudíž první chvíle se nesly v ryze seznamovacím duchu. Po ukotvení stanu na relativně odlehlém místě (které se však stalo ve čtvrtek stejně odlehlé jako nynější pražské Ďáblice – původně průměrná vesnička) jsem se jal výzkumu vstupních prostor. A i když jsem čekal, že u pokladen bude maximálně narváno, opak byl naštěstí pravdou. Nevím, jak tomu bylo ve čtvrtek nebo ve středeční večer, ale já jsem si postál přívětivých pět minut a náramek byl v cuku letu na ruce. Nedlouho na to následovala zběžná prohlídka areálu, první seznamování s žetonovou měnou nebo příjemné překvapení v podobě umýváren. Ty sice nabízely jen užitkovou vodou, ale nakonec jsem se obrnil faktem, že užitková voda musí být přece k užitku a pár litrů téhle tekutiny ve mně nakonec skončilo – a nakonec i na chvíli zůstalo, protože to nemuselo nepřirozenou cestou zpátky. Během mých prvních krůčků po festivalovém teritoriu již začaly halasit první tóny z pódia a po elegantních přeletech letecké formace nad pevností bylo vše oficiálně odstartováno.
Skvrn: Jak už to tak bývá, přijíždí-li člověk někam prvně a ještě k tomu s kupou očekávání, ze začátku převládá pocit, že za každou cenu musí vidět i slyšet úplně všechno. Letošní Brutal Assault nebyl výjimkou, protože hned první vystoupení, koncert Suburban Terrorist jsem si nenechal ujít, a to i přesto, že žánru, jakým je death metal, nevěnuji prakticky žádnou pozornost. Celý set jsem však sledoval spíš z povzdálí a sluchové ústrojí šetřil na zajímavější jména. To však nic neměnilo na tom, že Suburban Terrorist otevřeli celý festival obstojně a po celou dobu oplývali viditelnou radostí ze své účasti. Jen lidé pod pódiem byli po náročném dojezdu poněkud zastydlí a frontmanova přání vidět pořádný mosh pit vyšla nakonec naprázdno. Víceméně to samé by se dalo napsat i o následujících Keep on Rotting, kteří však k tomu výše vypsanému přidali ještě větší technickou propracovanost. I přesto jsem se na necelou hodinku z areálu vypařil a začal se raději chystat na vrcholy dne v podobě The Agonist, Chthonic a Venom.
Atreides: Středeční den pro mě začal usednutím do rychlíku Metuje. Za nějaké dvě hodinky cesty v poloprázdném kupé (ve kterém jsme byli po většinu cesty dva, jakkoliv byl zbytek vlaku nacpaný k prasknutí) jsem vypadl z vlaku na Jaroměřském nádraží, setkal se s přáteli, u kterých jsem měl nocovat, a vydal se se vstupenkou pro pásek a tradiční výbavu každého návštěvníka festivalu – program, druhý program a DVD se záběry z loňského ročníku. A protože první kapelou, která mě skutečně zajímala, byli až stoner metaloví High on Fire, do kterých zbývalo ještě pár hodin, zapadli jsme do hospody. Pod Jägermeister Stage, která obsluhovala veškerý středeční program, se už po mém příchodu štosoval velmi slušný počet lidí, takže High on Fire měli již od počátku velmi slušné publikum. Americké bahno živě rozhodně nepůsobilo jako bahno a zběsilé rytmy, do jakých se High on Fire pouštěli, připomínali spíš Kylesu na extázi než stoner/sludgový nářez. Tak či tak to byla řádná pařba, a kdo se alespoň na chvíli nemihnul v kotli, jako by nebyl. Já osobně odcházel kvalitně zvalchovaný, tak tak jsem držel hlavu na krku.
Ježura: To já jsem to vzal o něco zodpovědně než kolega Prdovous, prochlastal jsem jen tři středeční kapely, a když se do díla pustili The Agonist, už jsem poslušně stepoval na place. Důvod je prozaický – The Agonist se v Josefově představili s novou zpěvačkou a byl jsem tedy náramně zvědavý, jak jim to šlape bez Alissy. A šlape jim to velice slušně – instrumentalisté odvedli na každý pád poctivý výkon, šli do toho o sto šest a koukalo se na to fakt dobře. A novicka Vicky si také neutrhla ostudu. Oproti své předchůdkyni sice neoplývá až takovým rozsahem, takže ve vysokých polohách často přecházela do řevu, ale jinak podala alespoň pro mě uspokojivý výkon, který za výkonem zbytku kapely nijak zvlášť nezaostával. Suma sumárum tedy dost povedený koncert, kterému škodil jen poměrně mizerný zvuk, v němž zanikala celá řada kytarových parádiček, jimiž se mohou The Agonist chlubit.
Skvrn: Jeden z vrcholů večera se blížil s šestou večerní, s níž měli na pódium přicválat The Agonist, první kapela, na niž jsem se zašel cíleně podívat. A jelikož jsem kolem pódia nervózně přešlapoval již několik minut dopředu pro zajištění solidního místa (což se nakonec i povedlo), zastihl jsem “při činu” ještě zámořské Flotsam and Jetsam, kteří i mimo areál zněli hodně dobře. Tohle staromilské podání thrash metalu naštěstí neshořelo na špatném zvuku, tudíž všechny ty kytarové vyhrávky, které dělají thrash thrashem, byly parádně slyšitelné a já jsem si jen s povzdechem naříkal, proč jsem třeba úvodní Suburban Terrorist nevyměnil za tyhle Američany. Teď ale již k The Agonist. I když by si člověk řekl, že kvůli aférce kolem postu zpěvačky, kapela přitáhne dost lidí, zas takový nával se nekonal. Tvorbu The Agonist sice naposlouchanou nemám, ale věděl jsem, že naživo by tahle muzika měla fungovat. A taky že jo, kapela do toho od začátku do konce šla na sto procent a především na novou zpěvačku Vicky Psarakis, která rozdávala úsměvy na všechny strany, se koukalo moc dobře. Dle mého vydařené představení, které sice nedosahovalo kvalit těch nejlepších, ale na status doposud nejzáživnější show to stačilo.
Ježura:Chthonic sice vlastně neposlouchám, ale když jsem z jejich setu posledně viděl sotva tři skladby, rád jsem si dal reparát – a Chthonic mě rozhodně nezklamali. Vlastně o nich mohu říct to samé jako o The Agonist, jen s tím rozdílem, že to mělo pocitově trochu větší tah na bránu a že za stálého bubeníka Daniho Wanga zaskakoval někdo s o poznání méně šikmýma očima. Celý set můžu s klidem prohlásit za povedený (a to i navzdory opět ne moc dobrému zvuku) a hitovka “Takao” zprostředkovala závěr ještě tak o level lepší, takže spokojenost.
Setlist Chthonic:
01. Oceanquake
02. Supreme Pain for the Tyrant
03. Next Republic
04. Rage of My Sword
05. Sail into the Sunset’s Fire
06. Defenders of Bú-Tik Palace
07. Takao
Skvrn: Od vystoupení taiwanských Chthonic jsem si rovněž nesliboval málo. Naživo jsem totiž čekal hodně slušnou pařbu, a jak jsem se z prvních řad rozhlížel kolem sebe, rozhodně jsem nebyl natěšen jediný, což tomuto setu jedině prospělo. Od prvních tónu to byla energická jízda, kterou však po celou dobu srážel horší zvuk. Jasně, v prvních řadách nečekám nějaký krystalicky čistý a prokreslený sound, přesto si musím trochu rýpnout a říct, že své neduhy to rozhodně mělo. Tak především, klávesák v té mase přehulených kytar prostě neměl šanci vyniknout a některým skladbám to hodně škodilo. Hrálo se především z nové desky “Bú-Tik” a především zařazením “Defenders of Bú-Tik Palace” a outfitem basačky Doris Yeh mi Chthonic udělali velkou radost. I přes zmíněné zvukové mouchy jsem nakonec zklamán rozhodně neodcházel, neboť kapela do toho šila o sto šest a zmíněné vady na kráse tím dostatečně vykompenzovala. Celý set uběhl poměrně rychle a já se již začal regenerovat na legendární Venom, kteří měli přijít po death/grindové smečce Terrorizer, kterou jsem z těchto důvodů vynechal.
Atreides: Po High on Fire měli být na řadě Chthonic, jejichž hudba mi už nějakou dobu nic moc neříká, takže i když baskytaristka Doris Yeh během zvučení vypadala velmi pěkně, rozhodně nebyla důvodem zůstat, takže se naše sudetská parta zdejchla mimo areál na další pivo. To se nakonec protáhlo i přes set Terrorizer, takže se středeční den nesl v lehce vyzevleném duchu. Do areálu jsem se podíval až na set Venom. Tyhle duchovní fotry black metalu jsem chtěl jako jediné z veteránů, kteří letos na Brutal Assaultu vystupovali, skutečně vidět, a nezklamali. Jediný zůstávající člen Cronos sice vypadá po všech těch letech existence správně vyčazeně a vychlastaně, kapele to ale šlapalo skvěle. Jejich set měl pořádný náboj a příkladné nasazení, s jakým do toho tenhle trojlístek šel, by mohl závidět kde kdo. Hlavně exhibice bubeníka Dantého, který řádil na netradičně poskládané bicí soupravě, byla velmi koukatelná. Když k tomu přičtu kvalitní osvětlení i ohnivé efekty, vychází z toho pro mě velmi příjemné překvapení. Po Venom jsem se již odebral do postele, ani ne tak kvůli únavě (která se postupně taky dostavila), ale především s vidinou dalších tří festivalových dnů, které jsem měl v plánu táhnout na nohou minimálně do druhé hodiny ranní.
Setlist Venom:
01. Black Metal
02. Hammerhead
03. Bloodlust
04. Possessed
05. Live Like an Angel (Die Like a Devil)
06. Buried Alive
07. Antechrist
08. Hail Satanas
09. Rise
10. Pedal to the Metal
11. Resurrection
12. The Evil One
13. Welcome to Hell
14. Warhead
Ježura: Death/grindovou úderku Terrorizer jsem si nechal ujít celkem bez výčitek, ale u kultovních Venom jsem si toto už opravdu nedovolil, a i když od nich neznám vlastně nic krom profláklého songu “Black Metal”, vypravil jsem se splnit povinnost a na seznamu viděných kapel si odškrtnout i tuhle legendu. A dobře jsem udělal, protože Venom odehráli vážně parádní set, který mě celkem spolehlivě posadil na prdel, ačkoli jsem to absolutně nečekal. Mělo to ohromné koule, všichni tři pánové předvedli opravdu 100% nasazení a do lidí pálili jednu pecku za druhou s grácií hodnou mistrů svého řemesla. Do toho přidejte velice pěkné ohnivé efekty, výborný zvuk a masivní odezvu publika a nemůže vám vyjít nic jiného než zdaleka nejlepší středeční koncert, který nasadil vysokou laťku i pro kapely, jež měly přijít v dalších dnech. Vážně mazácká záležitost a jeden z nejlepších heavy metalových koncertů, jaké jsem kdy viděl.
Skvrn: Jakmile místo na pódiu vyklidili Terrorizer, ve vzduchu se již vznášela očekávání nad tím, jak dopadne vystoupení kapely, bez které by vzhledem k jejím zásluhám možná ani celý Brutal Assault neexistoval. Řeč není o nikom jiném než o slovutných Venom. Já jsem vlastně nikdy nějakým oddaným fanouškem téhle veličiny nikdy nebyl, ale vzhledem k jejím zásluhám jsem si nedovolil její vystoupení opomenout. A vyplatilo se. Už před prvními tóny jsem se náramně bavil a především hláška jednoho staršího metalisty, který evidentně vyrůstal na Motörhead nebo právě Venom, nesmírně potěšila: “My chceme Venom! (po chvíle rozhlížení se) … JÁ chci Venom, já chci Venom.” Zanedlouho se přání všech nedočkavců vyplnila a na pódium si to přištrádovala jejich vysněná trojice. A nezklamala snad nikoho. Od začátku to byla pekelná jízda, chlapci do toho rvali energie snad ještě víc než za svých mladých led a jejich přímočarý rock’n’roll jsem jim do posledního zrnka vyzobával z ruky. Jasně, na chudobu si asi Venom nemusí stěžovat, ale i přesto jsem z jejich vstoupení cítil takový ten “drajv”, který vyplyne jen z maximálního nadšení. Venom by o tom Slayeru měli přednášet!
Skvrn: Tečkou za vydařeným dnem, který v konkurenci plnohodnotných festivalových dnů rozhodně obstál, obstarala mladá tuzemská trojice Modern Day Babylon. O té jsem slyšel úplně prvně a přiznávám se, že bez téhle znalosti bych se v klidu na duši obešel i v budoucnu. Kapela lákala na směsku djentu a groove metalu, ale dostal jsem vlastně něco úplně jiného. Od téhle škatule si slibuji nabušenou rytmickou nasíračku, místo níž jsem dostal spíš takový jemný čajíček. Jasně, hrát po bezchybně hrajících Venom není úplně nejlehčí úkol, ale přesto… Celé to znělo ohromně nezáživně, dlouhé instrumentální úseky byly nudné až k smrti a vystupování zainteresované trojice také nepůsobilo moc přesvědčivě. Několik minut jsem sice dal a nebýt pozdních hodin a vidinou dalších tří festivalových dní přede mnou, možná bych zůstal i do poloviny setu, ale takhle ne. Jednoduše bída.
