Archiv štítku: Monolithe

Monolithe: info o novince

Ačkoliv francouzští doomaři Monolithe vydali své poslední album loni v prosinci, už nyní mají nachystanou novou dlouhohrající desku. Ta se jmenuje „Zeta Reticuli“ a k mání bude od 8. července u Debemur Morti Productions jako digipak CD. Vedle toho Debemur vydají i 3LP verzi, kde se bude nacházet nejen „Zeta Reticuli“, ale i předchozí počin „Epsilon Aurigae“, na nějž novinka přímo navazuje. Obal zde, tracklist následuje:

01. Ecumenopolis 02. TMA-1 03. The Barren Depths


Monolithe – Epsilon Aurigae

Monolithe - Epsilon Aurigae
Země: Francie
Žánr: funeral doom / death metal
Datum vydání: 11.12.2015
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Synoecist
02. TMA-0
03. Everlasting Sentry

Hrací doba: 45:00

Odkazy:
facebook

Francouzské těleso Monolithe lze bez větších pochyb řadit ke stálicím pohřebně doom metalové scény. Jistě, že o proslulosti funerálních Skepticism či Esoteric, případně doom / deathových My Dying Bride nemůže být řeč, nicméně o stabilní článek scény rozhodně jde, vždyť Monolithe hrají již od roku 2001. Rozjezd měli tehdy Francouzi takřka ideální. Brzy po založení vyšly první dvě řadovky s jednoduchými názvy „Monolithe I“ (2003) a „Monolithe II“ (2005), přičemž co bylo zajímavé – obě desky obsahovaly jednu jedinou skladbu. Ačkoliv se poté chod kapely mírně zadrhnul, rok 2012 znamenal smělý návrat k potentním začátkům. Od tohoto roku Monolithe vyrukovali hned se třemi dlouhohrajícími deskami a na této vlně se vezou dodnes. Zatímco minulé album („Monolithe IV“, 2013) ještě drželo vytyčené názvosloví a stejně jako všechny předchůdkyně obsahovalo jedinou kompozici, nejnovějším přírůstkem byl nastolený trend narušen. Namísto „Monolithe V“ tak račte přivítat třískladbové „Epsilon Aurigae“.

S kapelou jsem se blíže seznámil až ke konci loňského roku. Vyhlédnutou jsem ji měl už pár let, ovšem k prvnímu poslechu došlo až díky YouTube, které se pro jednou ukázalo býti dobrým rádcem a vyplivlo na mě „Monolithe II“. Na první poslech byla tahle věc fajn a vzhledem k tomu, že Francouzi právě vydávali nový materiál, vrhl jsem se i na něj. Jaký je? Inu, asi takový, jaký byste očekávali.

Dání sbohem číslování alb může vypadat jako vkročení do nové éry, nicméně po hudební stránce konstatuji setrvání v doomovém záhrobí. Znát předchozí alba, možná bych mluvil trochu jinak, menší hudební změny třeba proběhly, každopádně základ zůstal neměnný. Jestliže předcházející tvorba kapely bývá označována za mix funeral a doom / death metalu, s „Epsilon Aurigae“ se to má nejinak. Pozvolné (nikoli však uspávací) tempo, táhlá riffáž. A klávesy – všudypřítomné, avšak velmi citlivě zasazené. Neruší, nepůsobí lacině a pouze podtrhávají atmosféru oscilující kdesi na ose vesmír – zkáza – přiměřená majestátnost.

Na rozdíl od doom / deathové většiny se Monolithe pouštějí do dlouhých instrumentálních ploch. Kupříkladu druhá (a stejně jako dvě ostatní skladby přesně čtvrthodinová) „TMA-0“ se obejde bez jediného hlesnutí, a ani závěr desky v podobě „Everlasting Sentry“ vokalistu příliš nezatěžuje. A říkám si, proč ne? Zpěvák na desce prezentuje víceméně jedinou hlasovou polohu – monotónním hlubinným řevem – a je jen dobře, že do dění bývá zařazován tak, že se jím člověk nedokáže přejíst.

I když je „Epsilon Aurigae“ striktně (jen pro připomenutí – každá píseň má přesně 15 minut) rozčleněno, rozdíl mezi jednotlivými částmi není nikterak markantní. První „Synoecist“ je za tu nejukecanější, s temným murmurem v hlavní roli. Ve všem tom zatěžkaném kytarování nechybí tišší pasáž se zajímavým bubenickým zpestřením, ani dvě solidní gradace, přičemž především ta mezi třetí až šestou minutou stojí zato. Těžká riffáž, nadpozemno evokující klávesy a efekty poupravený zlovokál, toť ve zkratce jeden z nejlepších momentů desky. Bohužel, zbytek kompozice po větší poslechové dotaci nepůsobí už tak silně, a i když na několik zajímavějších motivů narážím, občas musím konstatovat i mírnou nudu. Zcela instrumentální „TMA-0“ ve mně zanechala obdobný dojem. Ačkoliv zprvu se zdála být nadějnou, na ploše 15 minut je těch nápadů docela málo a na rozdíl od první „Synoecist“ ještě neobsahuje žádnou vyloženě strhující pasáž.

K finále jménem „Everlasting Sentry“ naopak nemám výhrad. Skladba, evidentně skládaná s účelem celé album završit, působí monumentálně a nejdramatičtěji. Není chudá na výborné pasáže, slavnostnost nevyznívá přehnaně pateticky, zkrátka radost poslouchat. Rozhodně nejnápaditější a nejlepší píseň na desce. V rámci celku to ale není úplně nejzdravější, neboť gradace do poslední stopy není plynulá a „Everlasting Sentry“ si pak vysvětluji jako takový nepatřičný náraz.

Monolithe

Musím říct, že miluji alba s gradací, alba, která je nutno poslouchat až do finálních momentů přivádějících do absolutního blaha. „Epsilon Aurigae“ se o něco takového pokouší, avšak provedení pokulhává. První půlhodinu nejsou Monolithe špatní, ale místy jsou až zbytečně ploší a nevýrazní. Zato závěrečná čtvrthodina vše převrací naruby – mluví majestátní a mnohem nápaditější řečí. Snahu o gradaci však bohužel vnímám spíše jako kontrast a doklad nevyrovnanosti, což z kompozičního hlediska celé desce škodí. Po prvních posleších se mi zdálo, že „Epsilon Aurigae“ bude jen kvést, jenže čas tentokrát nepomohl, ba naopak odhalil slabiny. Výsledný pocit tak mluví o nedotaženosti, troše zklamání a pouze mírném nadprůměru, jenž se zprvu zdál být mnohem přesvědčivějším.


Redakční eintopf #83 – prosinec 2015

Baroness - Purple
Nejočekávanější album měsíce:
Baroness – Purple


H.:
1. Yuri Gagarin – At the Center of All Infinity
2. The Devil & the Universe – Benedicere
3. Secrets of the Moon – Sun

Kaša:
1. Baroness – Purple
2. Secrets of the Moon – Sun

nK_!:
1. Vader – Future of the Past II – Hell in the East

Atreides:
1. Sunn O))) – Kannon

Skvrn:
1. Monolithe – Epsilon Aurigae

Onotius:
1. Baroness – Purple
2. Secrets of the Moon – Sun
3. Sunn O))) – Kannon

Prosinec 2015 je, jak se zdá, trochu rozporuplný. Zatímco někteří si vískají, že takhle silný závěrečný měsíc roku nebyl, kam až eintopfová historie sahá, jiným to stále nestačí a jen frflají, že je to furt nuda. Tak či onak, něco málo si přece jen každý z nás našel (byť v některých případech je to doslova málo), ale to už posuďte sami níže. V úvodu totiž zbývá dodat už jen to, že nejvíc bodů tentokrát nasbírala deska „Purple“ (nikoliv však „Deep Purple“ – skutečně jen „Purple“) od zámořských stoner / sludge metalistů Baroness

H.

H.:

Je to každoroční evergreen – prosinec je co do nové muziky slabý, hovno tam vychází. Alespoň tedy v našich oblíbených žánrech, protože mezi komerčním zvěrstvem je to naopak oblíbené období, v němž se sváteční kýč zneužívá ke zvýšení prodejnosti. Ale letos, přátelé, je to jinak, protože tenhle prosinec bude hodně silný i v podzemních vodách (podle mě snad nejsilnější za celou dobu, co ty eintopfy píšeme) – s naprosto klidným srdcem mohu říct, že tentokrát jsem se ani do třech předepsaných pozic v eintopfu nevešel a hned několik alb, na něž jsem tuze zvědavý, jsem musel opomenout. Nicméně, pojďme na věc. Největší očekávání mám vůči druhé desce psychedelických rockerů Yuri Gagarin ze Švédska. Bezejmenný debut byl skvělý, následné EP bylo stále solidní, takže na „At the Center of All Infinity“ mohu být klidně zvědavý – zvlášť s tak krásným přebalem (nemůžu si pomoct, mě tyhle vesmíry prostě strašně berou). Druhé místo putuje do Rakouska za okultními kozlíky The Devil & the Universe. Ashley Dayour (dále Whispers in the Shadow, Near Earth Orbit) má šílenou kadenci (ostatně, letos už to bude třetí dlouhohrající album, na němž se podílel), ale laťku si zatím drží, tak snad v podobě „Benedicere“ nepřijde zklamání, jelikož zrovna u The Devil & the Universe by mě to mrzelo. Poslední flek pak posílám na metalovou scénu a konkrétně do Německa za Secrets of the Moon, jejichž tvorba je velice zajímavá a vysoce kvalitní, tudíž i zde budu doufat, že sG a jeho smečka vydají v podobě „Sun“ další skvělý počin…

Kaša

Kaša:

V prosinci se metalová scéna pomalu a jistě ukládá ke krátkému zimnímu spánku, takže vybrat si mezi hromadou ničeho alespoň jednu nahrávku, na kterou bych se opravdu těšil, není zrovna jednoduchá záležitost. Nakonec jsem se tedy rozhodl jít cestou menšího odporu a vyzdvihnout hned dvě nahrávky, o nichž s jistotou můžu říct, že si je se zájmem poslechnu, ale v žádném případě nemůže být řeči o nějaké formě naprosté nadšenosti. Prvním jménem jsou chytří black metalisté Secrets of the Moon, jejichž předešlá placka „Seven Bells“ mě svého času bavila a od novinky „Sun“ čekám přinejmenším velmi solidní materiál. Překonat předešlý počin a jeho tíživou atmosféru bude pro Němce z mého pohledu dost těžké, ale na druhou stranu se velmi rád nechám překvapit. No, a tou druhou záležitostí, která se stala mou vyvolenou na měsíc prosinec, budiž zámořská stoner metalová čtveřice Baroness. Ti si udržují se svým kytarovým retrem relativně vysoký standard svých řadových nahrávek, a protože po minulé rozmělněnosti v podobě dvojité porce muziky pod jménem „Yellow & Green“ mají co napravovat, tak doufám, že se tentokrát kousli a „Purple“ naváže na první dvě placky „Red Album“ a „Blue Record“ a nakope nám všem zadky.

nK_!

nK_!:

Čím více se blíží konec roku, tím méně se připravuje muziky, kterou by si nK_! rád a dobrovolně poslechl. Ano, ano, oproti zbytku redakce mám opravdu vyhraněný (pro některé dost mimózní) vkus. Prosincová volba padla tedy na Vader, z jejichž tvorby jsem naposledy slyšel „Impressions in Blood“ kdysi dávno před devíti lety. „Future of the Past II“ bude album plné coverů, mezi nimiž nebude chybět ani několik českých klasických fláků, takže minimálně kvůli nim si novinku polských řezníků párkrát pustím. Na delší poslouchání to ale tentokrát zcela skepticky moc nevidím.

Atreides

Atreides:

Prosincová nadílka má v mém případě jediného výherce, kterého očekávám víc než co jiného. Sunn O))) jsou v poslední době ve formě kolaborací poměrně aktivní – stačí vzpomenout na počiny „Terrestrials“ či „Soused“. Obě alba ovšem doprovázel silný vliv druhé složky, která se na něm podílela, a vlastní přínos Sunn O))) jako by byl místy až na druhé koleji, jakkoliv šlo ve všech případech o materiál více než kvalitní. Proto mě nesmírně potěšilo, že se v závěru letošního roku dočkám další, již osmé řadovky, která by měla navázat na šest let starou desku „Monoliths & Dimensions“. Trochu se sice děsím toho, aby na velmi, velmi skrovné půlhodince dokázala „Sluníčka“ vůbec něco rozvinout, mou zvědavost a těšení to ovšem nijak nesnižuje, takže čtvrtého prosince uvidíme, zač je toho loket.

Skvrn

Skvrn:

Konec roku za dveřmi a prosinec už dokonce v nich. Vidím jeho ustaraný výraz a vyzařující pocit méněcennosti, že listopad byl s tím nížinným sněhem i pro letošek rychlejší. Ani obsah své hudební nůše neodkrývá úplně sebevědomě a vlastně není divu – je sotva z poloviny plná. Když už milý prosinec psychicky rezignuje a skromný ruksak položí s lhostejnou grimasou přede mě, z otevřeného batohu vykoukne obálka nových Sunn O))). Uznale pokyvuji hlavou a posledního z dvanácti uklidňuji, že zas tak zle přece není. Nenacházím však sílu mu do očí říct, že s touhle kapelou jsem si studiově zatím příliš nepotykal, ale co, teď zkrátka není vhodná chvíle k upřímnosti. Neuplyne však ani minuta a i upřímná radost se dostavuje. Když mi tuhle YouTube bez mého vědomí pustilo Monolithe, velmi dobře jsem se bavil a netušil, že zrovna prosinec přinese pokračování téhle doomové legrace. Každopádně, pravda to je. Z prosincového ruksaku na mě „Epsilon Aurigae“ hledí stejně upřeně jako já na něj a oči z něj spouštět na dlouho nehodlám, jelikož 11. prosinec, kdy deska vychází, je zatraceně blízko.

Onotius

Onotius:

Američtí progressive / sludge metaloví Baroness stihli od minulého alba zažít nepříjemnou dopravní nehodou, projít personální proměnou na pozici basy a bicích a nyní se hlásí s novou, opět podle barvy nazvanou deskou „Purple“.  A protože je jejich muzika parádní kombinací syrového, melodického a progresivního i psyhedelického, nemohu se dočkat, jak se letošní odstín vyvede. Dále si rozhodně nenechám ujít hned dvě slunce – v prvním případě novou desku „Sun“ německých blackových Secrets of the Moon, v případě druhém novinku ze světa ponurých zvukových koláží drone metalových Sunn O))).  Jinak se však prosinec drží v tradici slabšího listopadu, neboť mimo téhle trojice bych si asi moc nevybral.