Archiv štítku: Monomyth

Monomyth – Exo

Monomyth - Exo

Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock / space rock
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Suburban Records

Tracklist:
01. Uncharted
02. Surface Crawler
03. ET Oasis
04. LHC
05. Moebius Trip

Hrací doba: 43:43

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nizozemci Monomyth mi poprvé uhranuli již na svém eponymním debutu, který vyšel v roce 2013. Nacházel se na něm doslova skvostný, nádherně hypnotický krautrock, jejž dodnes považuji za jednu z nejsilnějších věcí, jaké ve jmenovaném roce vyšly. Šlo o přesně ten typ nahrávky, která je natolik dobrá, že ji okamžitě zatoužíte mít i ve svojí sbírce – to mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, jelikož edici na zlatých vinylech jsem objednával záhy poté, co jsem album slyšel.

Druhá, jen o rok mladší deska „Further“ byla rovněž výtečná, měla však jednu zásadní nevýhodu. I přes své nesporné kvality prostě nedokázala dorovnat svého fantastického předchůdce. Obecně vzato to však stále byla skvělá záležitost a minimálně sedmnáctiminutový opus „6EQUJ5“ je učiněná dobrota pro všechny fanoušky hudební psychedelie.

Tak či onak, minulost Monomyth možná není nějak extrémně obsáhlá, ale rozhodně je tuze výživná. Což v překladu znamená, že nic nestálo v cestě tomu, aby se člověk těšil i na třetí desku, jejíž název zní „Exo“. Již ze samotné obálky je patrné, že nizozemská pětice na své novince nijak neuhýbá z nastolené cesty, ale zrovna v tomto případě to považuji za klad, protože talent Monomyth je příliš velký na to, aby bylo nutné opustit osvědčenou kombinaci kosmu a psychedelie takto brzo. A jsem rád, že „Exo“ mi dává za pravdu.

Hned úvodní „Uncharted“ jasně ukazuje, v čem tkví síla Monomyth a vlastně i žánru, jaký Nizozemci hrají – a to s takovou přesvědčivostí, že se vlastně jedná o (předčasný?) vrchol „Exo“. Ono co si budeme povídat, tenhle styl dlouhým kompozicím svědčí a Monomyth jsou v jejich tvorbě mistři, tudíž ani není divu, že právě bezmála čtvrthodinová „Uncharted“ je tím nejlepším, co je na novince k nalezení. Hudba pracuje na roztáhlých monotónních plochách, které postupně narůstají a bravurně gradují. Monomyth své kompozice trpělivě budují, přidávají další a další vrstvy, nechávají je růst, a přitom vlastně pracují jen s jemnými detaily a nuancemi. Muzika je po instrumentální stránce vpravdě lahůdková a propracovaná, ale hlavní roli stále hraje stavění vesmírných atmosfér. A zrovna „Uncharted“ se to na „Exo“ daří asi nejpůsobivěji. Například nástup rytmiky (který mi jen tak mimochodem připomněl geniální píseň „Loch Ness“ z debutu) je prostě excelentní.

Monomyth

Nenechte se ovšem zmýlit, i v následujících minutách je co poslouchat. Podobně báječná je totiž i sedmiminutová „ET Oasis“, což je vysloveně space opera jak vyšitá, a v těsném závěsu následuje také „LHC“. Naproti tomu kratší „Surface Crawler“ a „Moebius Trip“ (u první jmenované si lze vzpomenout třeba na kolegy z Maserati) jsou poněkud rozvernější a větší rock’n’roll, ale to nahrávce spíš přidává na rozmanitosti, než aby ji to tříštilo. Já osobně jsem magor a klidně bych si vystačil s tím, pokud by Monomyth naservírovali jen tři čtvrthodinové opusy, ale věřím tomu, že pro lidi, kteří nejsou vyloženě zažraní do rockových psychedelií, budou právě tyto písně činit celé „Exo“ stravitelnější. A těm, kdo si v psychedelii naopak rochní a jsou na tom podobně jako já, tyhle dva kousky rozhodně vadit nebudou, protože i v nich si Monomyth s přehledem zachovávají svou kosmickou auru a atmosféru. Možná se nejedná o tak pečlivě vygradované kompozice jako „Uncharted“ nebo „ET Oasis“, ale rozhodně jde pořád o setsakra parádní kus muziky.

V souvislosti s Monomyth se jistě sluší připomenout ještě jednu věc – Nizozemci jsou čistě instrumentální formací, o vokál v jejich muzice ani nezakopnete. Co se ale mě týče, v jejich případě to lze považovat spíš za plus, protože ta hudební stránka sama o sobě je natolik propracovaná, že vokál by docela zbytečně odváděl pozornost. Na co zpěv, když Monomyth dokážou dostatečně poutavě vyprávět jen za pomoci nástrojů…

Postavím-li „Exo“ vedle obou předcházejících alb Monomyth, nemohu prohlásit nic jiného, než se jedná o více než důstojného následovníka starší tvorby, jenž (opětovně) potvrzuje, že tahle kapela je jednoduše úžasná. Na prvním místě u mě stále zůstává fenomenální debut, ale „Further“ podle mě pokořeno bylo. Tak jako tak se však jedná o výtečnou záležitost, jež jistě zachutná všem milovníkům krautrocku, space rocku, psychedelic rocku a podobných žánrů.


Redakční eintopf #67 – září 2014

Darkspace - Dark Space III I
Nejočekávanější album měsíce:
Darkspace – Dark Space III I


H.:
Darkspace – Dark Space III I
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Dark Fortress – Venereal Dawn
Index očekávání: 6/10

Kaša:
Joe Bonamassa – Different Shades of Blue
Index očekávání: 7/10

nK_!:
In Flames – Siren Charms
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Khold – Til endes
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Monomyth – Further
Index očekávání: 6/10

Skvrn:
Darkspace – Dark Space III I
Index očekávání: 8/10

Thy Mirra:
The Contortionist – Language
Index očekávání: 2/10

Vzhledem k tomu, že se nám eintopfová rubrika začala v jistém slova smyslu vymykat z rukou, zavedli jsme od tohoto dílu nové omezení. Protože se občas nějaký text zvrhl ve vypisování půlky seznamu vydávaných alb, čímž pak příslušný jednohrnec podle mého skromného názoru začal trochu postrádat smysl, rozhodli jsme se, že od nynějška může každý redaktor ve svém textu zmínit maximálně tři desky (jedno, jestli v pozitivním nebo negativním smyslu) včetně té, již si zvolil jako tu hlavní. Důvod je jednoduše ten, aby to byl trochu boj a aby tam všichni psali opravdu jen to, na co se těší, ne vypisovali padesát věcí, aby nevypadali jak vidláci jen díky tomu, že nezmínili nové Blut aus Nord, ačkoliv tu kapelu vlastně neposlouchají…

Pojďme už však k měsíci září, jehož hlavní dění se evidentně odehraje v hlubokém kosmu. Redakce se vyslovila jasně – suverénně nejočekávanější záležitostí měsíce je chaotický ambient black metal v podání švýcarských astronautů Darkspace. Očekávání jsou veliká, některým (šéf)redaktorům vlhne spodní prádlo už v předstihu, a jestli je to vše v případě “Dark Space III I” na místě, to se ukáže hned zkraje měsíce. Ani další skupina není zrovna vrchol normálnosti, protože druhý nejvyšší index očekávání patří (pro někoho možná trochu překvapivě) holandským psychedelickým krautrockerům Monomyth, jejichž loňský eponymní debut nemalou část z nás posadil na zadek, takže i na jeho pokračování v podobě “Further” jsme hodně zvědaví. A nakonec ani třetí nejočekávanější místo nepatří žádné velké hvězdě – Norové Khold jsou však v jistých kruzích docela kultovní a jejich nová deska “Til endes” bude první po dlouhých šesti letech, takže ani zde není zvědavost od věci…

H.

H.:

Tak nějak se mi zdá, že v letošním roce jsem ještě neměl opravdu velké dilema, co do eintopfu napsat, naopak jsem si vždycky dokázal bez nějakých větších problémů určit jednu desku, u níž jsem mohl tvrdit, že se na ni těším nejvíc. V září se to ale mění, protože zde vyjdou dva počiny, u nichž bych nijak neváhal s nejvyšším indexem očekávání. Tím prvním je KONEČNĚ nový opus geniálních Švýcarů Darkspace. Tihle bohové chaotického kosmického black metalu patří k mým snad nejoblíbenějším skupinám vůbec, protože cokoliv pod jejich hlavičkou vyjde, to je nepopsatelně uhrančivá hypnotická a fantastická záležitost, jež rozmetává veškerou konkurenci na prach. Jednoduše řečeno, vedle téhle kapely vypadá 99 % metalové scény jako naprosto bezvýznamné hovno. Poslední “Dark Space III” vyšlo už před dlouhými šesti roky, ale dodnes se té desky nemůžu nabažit a s každým novým poslechem je to pořád stejná síla jako poprvé. Na “Dark Space III I” mám tedy vcelku logicky ta úplně nejvyšší očekávání a nároky, a jestli v následné recenzi nedám 10/10, tak to bude obrovské zklamání, protože tady nic jiného než nejvyšší hodnocení neberu. Otázkou ovšem zůstává, co je zač onen druhý počin, jenž dokázal Darkspace vyzvat na souboj. Ten se jmenuje “Further” a pochází z dílny holandských krautrockerů Monomyth, jejichž eponymní debut mě v loňském roce smetl takovým způsobem, že jsem okamžitě upaloval si to koupit na těch nejlimitovanějších vinylech. Ne nadarmo se tahle instrumentální vintage psychedelie stala jedním z mých největších objevů loňska. Tím pádem jsem setsakra zvědavý, s čím Monomyth přijdou na pokračování, zvlášť když je to po pouhém roce. V té natěšenosti však přece jen o kus vedou Darkspace, jelikož jejich novinku vyhlížím již několik dlouhých let.

Ježura

Ježura:

Jak na to tak koukám, tak letos si to chudé září vyžralo za překvapivě plodný srpen. Jako ne, že by nevycházelo nic zajímavého (ostatně tipy kolegů obsahují desky, které většinou asi za poslech stát budou), jenže mě prostě nic z toho netankuje ani přibližně tak, abych šmikal metr a vyhlížel, kdy už to tu bude. Nějaké drobty se ale přeci jen našly, takže hudebně o hladu nezůstane ani chudák Ježura. Tentokrát to u mě vyhrávají Němci Dark Fortress, protože je mám v hledáčku od té doby, co mě skoro dva a půl roku totálně sestřelili naživo, a vydání jejich už sedmé desky “Venereal Dawn” je konečně pádný důvod utnout to věčné odkládání. To na počin “Til endes” mě norští Khold nalákali relativně nedávno, jenže ten nový matroš zněl naživo tak dobře, že si tuhle fošnu mezi prsty rozhodně proklouznout nenechám. No, a když už jsme v tom, celkem zvědavý jsem i na to, co předvedou Ophis, když už jsem si jejich “Abhorrence in Opulence” vzal na recenzi…

Kaša

Kaša:

Ačkoli bych si za normálních okolností dokázal ze zářijového seznamu chystaných novinek vybrat hned několik metalových jmen, tak tentokrát bude moje srdíčko tančit v rockovém rytmu. Důvod? Mám hned tři. Příspěvek do své diskografie jménem “Pure Heavy” totiž vydá norská sebranka Audrey Horne, která mě s minulým “Youngblood” velmi příjemně zaskočila. Hodně se však těším i na nového Slashe, který s Mylesem Kennedym za mikrofonem přinesl v podobě “Apocalyptic Love” velmi solidní porci šlapavého rock’n’rollu, a nevidím důvod, proč se obávat nějakého zklamání, takže “World on Fire” si své místo v tomto mém výběru určitě obhájí. No, a konečně je tady blues rocková hvězda Joe Bonamassa. Mám pro tohohle sympaťáka strašnou slabost někdy od dob, kdy vydal “The Ballad of John Henry”, a od té doby si v mém osobním posluchačském spektru vypracoval nezaměnitelné místo a velmi rád a pravidelně se k jeho albům vracím. “Different Shades of Blue”, které vyjde koncem září, bude vůbec prvním albem, na němž se sejde pouze Bonamassův autorský materiál bez klasických předělávek, takže jsem hodně zvědavý.

nK_!

nK_!:

Nejraději bych si vytrhal vlasy, protože jsem v srpnovém eintopfu zapomněl na Godsmack! Absolutně netuším, jak se to mohlo stát. Kdybych mohl, šoupnu fošnu s připitomělým názvem “1000hp” ještě sem. Smůla, že něco takového je nemyslitelné, ale září je pro mou maličkost naštěstí i tak poměrně plodné. Nejvíce se bezesporu těším na nové In Flames, které s každou další deskou žeru více a více. Vůbec mi nevadí, že postupně “měknou” – právě naopak. Dále jsem hodně moc zvědavý na novinku Cannibal Corpse jménem “A Skeletal Domain” (7/10) a doufám, že půjde o zlomovou nahrávku, která by mě donutila tuhle řeznickou kapelu začít znovu zhusta poslouchat z pohodlí domova. Co si budeme povídat, poslední dvě alba nebyla špatná, svým starším bratříčkům však nesahají ani po kolenní pahýl.

Atreides

Atreides:

Když jsem projížděl zářijovou chudou úrodu, zaujalo mě jen několik alb. Ale i když je spočítám na prstech jedné ruky a ještě mi dva zbydou, nízký počet bohatě vyvažují zajímavá jména. První z nich, Monomyth, loni vydali album, které se ke mně sice dostalo až se zpožděním, nicméně některé kolegy s přehledem uzemnilo. Věřím, že jen roční mezera mezi loňskou titulkou a letošním “Further” nebude mít na kvalitu desky vliv. Druhá dvě jména se ozvýají po několika letech mlčení a v obou případech věřím, že to bude pecka. V případě Darkspace proto, že tahle tajuplná smečka snad ani jiné desky dělat neumí a popravdě se ani nedivím tomu, že H. srší optimismem a vysokým očekáváním už od doby, co další počin oznámili. Mým favoritem pro září jsou však Khold. Nový materiál představený na Brutal Assaultu mě pěkně namlsal a fakt se těším, jak bude znít z alba, protože podle oné dvojice skladeb to vypadá na velice solidní desku i v případě, že by to byly skladby nejlepší.

Zajus

Zajus:

Psaní eintopfu pro září jsem odkládal až do poslední možné chvíle z jediného důvodu: doufal jsem totiž, že se objeví deska, kterou bych do něj mohl s chutí napsat. V zářijové nabídce totiž není doslova nic. Přesto jsou tu však dva počiny, na které jsem zvědavý. Prvně jsou tu Monomyth se svou druhou fošnou “Further”, která slibuje přinejmenším zajímavý poslech na pomezí krautrocku a psychedelie. Zatímco u zbytku redakce vyvolal debut této kapely nesmírně vřelé přijetí, sám jsem se k němu dostal až se zpožděním a nikdy do něj pořádně nepronikl. Proto doufám, že na “Further” budu již náležitě připraven a stihnu si jej užít, dokud půjde o aktuální záležitost. Mou druhou volbou pro měsíc září je pak “Dark Space III I” záhadných Darkspace. O této kapele slýchám jen to nejlepší, ostatně stačí se podívat o pár odstavců výše na odstaveček kolegy H., a to by v tom byl čert, aby na těchto řečech nebylo něco pravdy. Sám jsem je však dosud neslyšel, takže zatímco u Monomyth vím alespoň rámcově co čekat, u Darkspace tápu ve tmě, což má také své klady. Proto volím Monomyth a předpokládám, že známku na konci tohoto odstavce samotné “Further” hravě přeskočí.

Skvrn

Skvrn:

Jestliže prázdninové měsíce přinesly velký počet zajímavých nahrávek, v tomto ohledu je září znatelně chudší. Ale i tak se vybrat rozhodně dá a především volba hlavního taháku je tentokrát nadmíru jednoduchá. Naservírována je totiž lahůdka pro všechny vymetače všech černých děr a teď opravdu nemyslím těch děr, které si zajisté každý představil. Ano, v září nás opět navštíví astrální vizionáři Darkspace spolu s očekávaným pokračovatelem fantastického “Darkspace III”. Není moc desek, kterým bych z fleku pálil deset z deseti, ale “Darkspace III” do téhle elitní společnosti patří a to říkám i jako člověk, jenž hudbu Darkspace dennodenně nevyhledává. Jediné, čeho se trochu obávám, je ztuhnutí na místě, k čemuž výrazně svádí název “Darkspace III I”, ale to je jen taková nedůležitá pesimistická prognóza. S nijak valnou natěšeností, ale zato s velkou zvědavostí hledím vstříc “This Island, Our Funeral”, což je název novinkové desky skotských Falloch. Přes debutovou “Where Distant Spirits Remain” jsem se především kvůli vokálním linkám nebyl schopen přenést, ale přesto z téhle kapely cítím, že má na to vyprodukovat opravdu zajímavou nahrávku. Zajímavý – takový bude následující měsíc.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Tentokrát to vezmu taky stručně. Z nějakých mých fakt oblíbených jmen se nic velkého bohužel opět nechystá. V jednoduchosti tedy: možná se v nějakém závanu mrtvolné nálady dokopu k tomu, abych si aspoň pustil nové Cannibal Corpse, ale vysokou šanci tomu fakt nedávam. Co se týče Darkspace a jejich “Darkspace III I”, tak nějak tuším, i z výpovědi mých kolegů, že nepůjde o marnou věc, takže si je určitě naordinuji také, ovšem bude to moje první zkušenost s nimi, takže nevím co čekat a jak indexovat očekávání. No, a nakonec musím zmínit The Contortionist a jejich třetí desku “Language”. V mojí partě se The Contortionist obvykle označují slovem “sračka”, takže jsem zvědav, jestli bude “Language” zajímavým albem, za které by se nemuseli stydět ani Cynic, či to bude totální post-ambi-djent-generic-hipster shit s vesmírem a trojúhelníky na obalu. Soudě podle prvního singlu “Language I: Intuition”, to spíš ukazuje na možnost č. 2. Nechám se tedy překvapit, zda mi trojka od The Contortionist poslouží jako zdroj hudební inspirace, nebo zlé zábavy a výsměchu pro mě a mojí djentovou partu.


Redakční eintopf #58.3 – speciál 2013 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Ghost – Infestissumam
3. Monomyth – Monomyth
4. Ihsahn – Das Seelenbrechen
5. Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles

CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Mean Messiah – Hell

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – What Once Was… Liber III

Artwork roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

Shit roku:
Aleš Brichta Project – Údolí sviní

Koncert roku:
Amorphis: Winter Masters of Rock 2013 – Zlín, 23.11.2013

Videoklip roku:
Steven Wilson – Drive Home

Potěšení roku:
Children of Bodom

Zklamání roku:
Black Sabbath

Top5 2013:

1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Celkem jednoznačně, bez jakýchkoli pochyb, volím jako svou letošní jedničku třetí sólové album Stevena Wilsona. Je jedno, jestli bych mluvil o nejlepším, nejoblíbenějším nebo nejposlouchanějším albu letošního roku, v žádném ohledu se pro mne nenašel nikdo, kdo by se Wilsonově opusu přiblížil. Přestože jsem se v recenzi zdráhal udělit absolutní hodnocení, zpětně už mi těch 9,5 bodů přijde málo na docenění něčeho tak dokonalého, čím své fanoušky letos britský génius poctil. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” se během necelého roku zařadilo mezi má nejoblíbenější alba vůbec, což snad mluví za vše.

2. Ghost – Infestissumam
Na svém druhém albu “Infestissumam” se tajemným Ghost podařilo nejen navázat, ale překonat skvostný debut “Opus Eponymous” a dotáhnout představu obskurního retro rocku skoro do úplné dokonalosti. Skladby jsou promyšlenější, na druhou stranu hitovější, a to aniž by deska trpěla na nedostatek sedmdesátkové atmosféry. Od začátku do konce se pálí jednou trefou do černého za druhou a singlová “Year Zero” v mém osobním žebříčku figuruje hodně vysoko v pomyslné kategorii “Skladba roku”.

3. Monomyth – Monomyth
Zjevili se sice zničehonic, ale o to působivěji “Monomyth” funguje. Protože se nepovažuji za fanouška instrumentálních alb, tak bych nikdy nevěřil, že instrumentální progresivně psychedelický rock s prvky krautrocku může tak bavit. Monomyth mě přesvědčili, že to jde, a i přes hodinovou stopáž neupadá album do stereotypu, protože překvapivými momenty se nešetří a skladby jsou fantasticky vystavěné. Velké překvapení, dost možná největší letošní.

4. Ihsahn – Das Seelenbrechen
I navzdory faktu, že je Ihsahn na “Das Seelenbrechen” jiný, je to stále on a s originalitou sobě vlastní dokazuje, že vlastně nemá komu co dokazovat. Jeho letošní sólovka je natolik svojský počin, že by to do něj člověk ani neřekl. Od konzervativnějšího začátku, jenž stejně znamená od předchozí tvorby posun stranou, až po vyložené experimenty v druhé polovině stopáže, je to deska semknutá, vyrovnaná a hlavně se velmi dobře poslouchá. Už teď se těším, s čím se Mistr vytasí zase příště, ale pokud by jeho aktuální podoba neměla být jen jednorázovým výletem, tak bych se zas tak moc nezlobil.

5. Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles
Death metalové album roku. Na záda mu sice dýchají Carcass se svou “Chirurgickou ocelí”, ale na polního maršála Erwina Rommela, jemuž se Hail of Bullets na svém třetím albu věnují, nakonec nedosáhli. Přestože je “III: The Rommel Chronicles” třetím albem v řadě a vlastně přináší už potřetí totéž, tak to neznamená, že by kvalita šla do kytek. Martin van Drunen a jeho bojová jednotka drtí vše, co jim přijde do cesty, a mě svým třetím počinem definitivně zlákali do svých řad.

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Po skvělém “Triumvirátu” je tady ještě lepší “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. 50 minut zničujícího a velmi chytře laděného black metalu se svěžími motivy východní hudby letos v našich luzích a hájích nemělo konkurenci. Čekal jsem sice dobré album, ale i přesto mě Cult of Fire překvapili. Hudební posun od minulejška je patrný a skladby jsou sofistikovanější a pro mne zajímavější. Moct volit česká alba i do královské kategorie Top5, tak by se na Cult of Fire s velkou pravděpodobností dostalo.

2. Mean Messiah – Hell
Dan Friml
dlouho patřil k mým favoritům této kategorie, protože jeho futuristický metal plný odkazů na Strapping Young Lad a Fear Factory je mi velmi po chuti. Na poslední chvíli vstoupili do boje ještě Inferno, jež jsem ještě před týdnem chtěl napsat na druhou příčku, ale Mean Messiah jsou mi hudebně přeci jen o něco blíž, a protože mi, na rozdíl od Inferno, přichystal Dan se svým projektem pověstný wow-efekt, tak mu nakonec dávám přednost. Těším se na druhou desku, která by mohla přijít dřív než za sedm let, jež zabraly přípravu “Hell”

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord – What Once Was… Liber III
Možná je to dáno tím, že jsem neřadovým počinům letos nevěnoval tolik pozornosti a vlastně mě krom pár živých DVD nenapadá jiný kandidát na vítěze této kategorie, ale tím se nesnažím nijak snižovat váhu kvality “What Once Was… Liber III”. To je totiž přesně takové, jaké já od klasického black metalu očekávám. Ortodoxní, ale zajímavé. Animální, ale do detailu promyšlené. Blut aus Nord tohle zvládají na jedničku, takže i proto vybírám jejich třetí pokračování linie “What Once Was…”.

Steven Wilson - The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

Artwork roku:

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
A je tu opět ten Steven Wilson. U “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” však nehodnotím pouze titulní obal, ovšem celou grafiku, jež stojí na práci Hajo Muellera. Každá skladba je znázorněna svým vlastním výjevem, z nichž některé pak naplno vizuálně rozvedla Jess Cope ve videoklipech, o nichž ještě padne zmínka. Abych pravdu řekl, vždy jsem si myslel, že Lasse Hoile je jediný člověk, který je schopen vyjádřit Stevenovy hudební ambice obrazově, ale teď vím, že jsem se mýlil, a Hajo Mueller je toho důkazem.

Shit roku:

Aleš Brichta Project – Údolí sviní
Do poslední chvíle jsem váhal mezi trojicí “Lotus Island” od Black Light Burns, “Future Memories” od Secrets of Sin a “Údolím sviní” Aleše Brichty. Přestože jsem novinku českého zástupce slyšel ze všech tří počinů nejméně, jedná se o jediné album ze všech tří, u něhož jsem si 100% jistý, že nebudu mít nikdy chuť si to zopakovat, protože tohle je prostě špatné od začátku do konce. Ve všech ohledech. No, ony jsou špatné všechny tři, ale Brichta mě prostě zklamal. Smutné, kam až se legenda české scény propadla…

Koncert roku:

Amorphis: Winter Masters of Rock 2013 – Zlín, 23.11.2013
Četnost mnou psaných koncertních reportů napovídá, že nepatřím mezi lidi, kteří vymetají každý koncert v okolí, takže letos vlastně ani nemám z čeho pořádně vybírat. Nicméně, Amorphis na nedávném Zimním Masters of Rock ve Zlíně podali skvělý výkon, který jsem si užíval po celých 90 minut jejich vystoupení. Přesně takhle si představuji halový koncert kapely, jež je ve fantastické formě a hnána skvělým publikem. Výběr songů bez problémů, zvuk podrhoval detaily jejich melodiemi protkané tvorby, takže ve všech směrech skvělý zážitek.

Videoklip roku:

Steven Wilson – Drive Home
Mám takový dojem, že “klasické” videoklipy už mi lezou krkem, takže stejně jako loni, i letos to u mě suverénně vyhrál animovaný počin, tentokrát k písni “Drive Home” z opěvované sólovky Stevena Wilsona. Jess Cope a její tým se letos blýskla hned dvojicí klipů k tomuto albu a oba jsou bezchybné, ovšem “Drive Home” s příběhem novinového panáčka mě zasáhlo víc. Po zhlédnutí making of, tedy klasického dokumentu ze zákulisí o vzniku videa, kde člověk poodhalí, kolik to muselo dát práce, jsem nemohl jinak.

Potěšení roku:

Children of Bodom
Upřímně řečeno už jsem ani nečekal, že se od Children of Bodom dočkám slušného alba, ale “Halo of Blood” s odstupem nějakého toho měsíce stouplo v ceně a i nyní se k němu celkem pravidelně vracím. Nejlepší album Alexiho party za posledních 10 let tak nemůže v tomto výběru chybět, a protože na Top5 to zdaleka není, tak potěšení roku je jasná volba.

Zklamání roku:

Black Sabbath
Pominu-li nešťastné úmrtí, které scénu každoročně zasahují, tak hudebně mě nejvíc zklamali Black Sabbath s jejich návratovým albem “13”. Ruku na srdce. Tahle deska prostě smrdí průměrem, a i když nadšené recenze a ohlasy nebraly konce, tak ve skutečnosti se jedná o přefouknutou bublinu, která vzhledem k potenciálu jména kapely mohla dopadnout líp, ale výsledek je průměr krčící se pod velikostí legendárního jména, nic víc.

Steven Wilson

Zhodnocení roku:

Krom klasického konstatování, že letos vycházela alba jak silná, tak slabá, si dovolím tvrzení, že letošek nebyl vůbec špatný, podepřít seznamem alb, která si své místo v Top5 nevysloužila jen o prsa africké dálkařky. Kapely jako Carcass, Cult of Luna, Hell, Hypocrisy, Kvelertak, Motörhead, The Dillinger Escape Plan, Oranssi Pazuzu či Voivod letos vydaly skvělé desky a potvrzují tak fakt, že ne všechny velké skupiny usnuly na vavřínech a spoléhají na neutuchající loajalitu fanoušků k setrvačnosti jejich studiové tvorby. Jen tak dál.
P. S. Jsem jediný, nebo vám taky přijde, že letos chyběla nějaká thrashová pecka, která by vyloženě vyčnívala?
P. P. S. Megadeth se sračkoidním “Super Collider” fakt nemyslím (smích).


Redakční eintopf #58.1 – speciál 2013 (H.)

H.

H.:

Top5 2013:
1. Monomyth – Monomyth
2. Oranssi Pazuzu – Valonielu
3. Darkestrah – Манас
4. Laburinthos – Augoeides
5. Blutengel – Monument

CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness

Neřadový počin roku:
Grayceon – Pearl and the End of Days

Artwork roku:
Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night

Shit roku:
Lunar Explosion – Lunar Explosion

Koncert roku:
Aluk Todolo: Praha – K4, 18.5.2013

Videoklip roku:
Die Antwoord – Cookie Thumper

Potěšení roku:
objev Netra

Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon

Top5 2013:

1. Monomyth – Monomyth
Naprostý vrchol letošního roku je pro mě zcela jasný. Debutová deska Nizozemců Monomyth byla na první pohled možná malinko nenápadná, ale velice rychle z ní vyrostl naprostý skvost. Opojný instrumentální krautock, úžasná pohlcující atmosféra, fantastický vintage zvuk a jedna naprosto fenomenální hodina hudby. Když prohlásím, že žádné jiné letošní album na mě nezapůsobilo takovýmhle způsobem, rozhodně to bude pravda – podobně jako mě loni naprosto odrovnali Aluk Todolo, letos se to povedlo právě Monomyth.

2. Oranssi Pazuzu – Valonielu
Taktéž druhá příčka je dost jasná – Oranssi Pazuzu se v mých celoročních shrnutích pravidelně objevují od té doby, co začali vydávat desky, ale nemůžu si pomoct, tohle je prostě přesně ten druh muziky, který mě oslovuje a který chci poslouchat – inteligentní, netriviální, originální, hypnotická psychedelická atmosféra, která ovšem nestojí na místě. I na “Valonielu” jsou Oranssi Pazuzu opět jiní, ale pořád sví a nezaměnitelní. Tohle je jedna ta “moje” kapela – a toho opravdu hodně cením.

3. Darkestrah – Манас
Darkestrah tu jednoduše nesmí chybět, Darkestrah jsou totiž pro mě naprosto srdeční záležitostí a takřka bez výhrad zbožňuji téměř vše, co kdy vydali – a u “Манас” je tomu stejně tak. Čekání na tuto desku bylo až přespříliš dlouhé, ale když už konečně vyšla, ten nezaměnitelný orientální feeling, kvůli němuž mám Darkestrah tak rád, tam pořád byl a pořád byl v excelentních hudebních odyseách s dechberoucí působivostí. Jasně, možná to není naprosto geniální a nepřekonatelný “Epos”, který u mě platí za jednu z nejlepších desek všech dob, ale pořád je to nahrávka natolik silná, že pro mě za sebou nechala všechna letošní alba s výjimkou dvou výše zmíněných.

4. Laburinthos – Augoeides
Po všech směrech vysloveně nádherná záležitost! Popravdě řečeno stále tak trochu nemám ponětí, co Laburinthos hrají, budeme-li se bavit o žánrech, snad nějaký experimentální folk rock, kdo ví, ale jedno vím zcela jistě – tato rumunská pětice natočila opravdu klenot, jenž mě dostal na kolena svou překrásnou atmosférou, unikátním a jedinečným zvukem, který jsem snad nikdy v životě jinde neslyšel, a působivým expresivním projevem zpěváka Tonyho Flandorfera. Obrovská škoda trochu chudšího originálního nosiče, ale jinak jeden z jasných vrcholů roku. Jednoduše klenot.

5. Blutengel – Monument
O poslední místo v top5 byl boj a původně jsem se rozhodoval snad mezi šesti black metalovými alby, nakonec jsem však stejně skončil u popem nasáklé německé gotiky… Nemůžu si ale pomoct, protože “Monument” mě stále neustále baví, obsahuje několik extrémně skvělých skladeb a zbytek rovněž není žádnou vatou, nýbrž parádním materiálem. Kdybych měl nějaké počítadlo, které by mi měřilo, kolikrát jsem si jakou desku pustil, vím jistě, že novinka od Blutengel by v letošním roce byla na předních pozicích.

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
První polovina roku byla na československé scéně taková ne úplně silná, ale od podzimu se už ty kvalitní nahrávky začaly rojit, a i když jich je samozřejmě víc, co by stály za zmínku, absolutním králem je pro mě jedna jediná. Mocní Cult of Fire dokázali bez zaváhání navázat na fantastický debut “Triumvirát” a i na své druhé desce “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” přinášejí black metal, který suverénně patří k tomu nejlepšímu, co kdy na našem území v rámci tohoto žánru vzniklo. Spousta fenomenálních momentů, unikátní orientální prvky z indické kultury a ojedinělá atmosféra, která tady v českém black metalu ještě nebyla. Extrémně silná deska.

2. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Ani o druhé pozici není radno pochybovat – stálice Inferno, jež dlouhodobě patří na vrchol českého black metalového undergroundu, na své nové desce “Omniabsence Filled by His Greatness” trochu stočila kormidlem pojetí i atmosféry svého black metalu a stvořila tak monument, který je dle mého skromného názoru tou nejpůsobivější záležitostí, jakou kapela doposud stvořila. Album je plné chorobné atmosféry, okultismu a fantastických nápadů v téměř neuvěřitelném množství. Pokud pomineme výše zmíněné Cult of Fire, s nimiž si Inferno mohou podat ruku, pak “Omniabsence Filled by His Greatness” drtí veškerou domácí žánrovou konkurenci rozdílem několika tříd…

Neřadový počin roku:

Grayceon – Pearl and the End of Days
Přestože konkurence v podobě nevšedního elektro rocku od izraelských Syndrome a experimentálně rapového EP od Netra a We’rewolves byla velká, nakonec jsem se rozhodl jen těsně pro půlhodinovou avantgardní nádheru v podání Grayceon. Oba pánové a jedna dáma mě svojí propracovanou strukturovanou mozaikou hodně otevřené tvrdé hudby se vkusně zakomponovaným cellem a skvělým hlasovým projevem prostě dostali a místo na pozici nejlepšího neřadového počinu roku jim tak v mých očích patří zcela oprávněně.

Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night

Artwork roku:

Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night
Nemůžu sice tak úplně tvrdit, že by mě letos nějaký obal vyloženě posadil na prdel, ale minimálně jeden opravdu skvělý se přece jenom objevil – z obludného výjevu, který zdobí fošnu “Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night” od zámořských black/death metalistů Prosanctus Inferi, totiž odpornost a chorobnost přímo čiší a pro mě osobně se jedná naprosto perfektní obálku pro podobný druh muziky. Když je nemocná hudba, má být nemocný i obal – a to je v tomto případě splněno na jedničku s hvězdičkou.

Shit roku:

Lunar Explosion – Lunar Explosion
Za tento rok jsem bohužel slyšel víc sraček, než by mi bylo milé, ale i když jsou věci jako Black Veil Brides, Aleš Brichta Project, Odraedir nebo Škwor docela silná káva a člověk při nich vyhodí tuny zvratků a přijde o miliony mozkových buněk, ještě pořád se jedná o poslouchatelné kusy v porovnání se skvosty od pseudo-experimentálních pseudo-black pseudo-metalistů Ourobiguous, z jejichž majstrštyku “Beholding the Tenth Dragon” jsem se totálně vyblil hned v lednu, a neskutečně idiotských power metalistů Lunar Explosion, jejichž maximálně přijebaná a po všech směrech hovadská produkce mi přijde natolik nechutná, že to jsou právě oni, kdo si podle mě ten titul největšího hovna roku zaslouží.

Koncert roku:

Aluk Todolo: Praha – K4, 18.5.2013
Na koncerty jsem měl letos opravdu kliku a viděl jsem dost výborných vystoupení, mezi nimiž asi nejvíce ční geniální Nick Cave v Praze, depresivní Make a Change… Kill Yourself na Phantoms of Pilsen, surový experimentální industrial v podání Corrections House, několik okultních vystoupení na Prague Death Mass (Sortilegia, Hetroertzen, Vemod, Hades Almighty, Mgła) a samozřejmě také Iron Maiden. Naprosto nade vším se ovšem tyčí sklepní psychedelie v podání Aluk Todolo, jejíž opiátový opar mi připravil možná jeden z těch nejsilnějších zážitků, s jakými jsem se kdy v rámci živých vystoupení setkal. Tohle byl koncert, který byl tak fenomenální a uhrančivý, že to prostě ani nejde napsat…

Videoklip roku:

Die Antwoord – Cookie Thumper
Jako klidně se mi smějte, ale žádný jiný videoklip jsem v letošním roce neviděl tolikrát jako právě “Cookie Thumper” od pošukaných jihoafrických rapperů Die Antwoord. Zcela nepochybně v tom hraje velkou roli i fakt, že “Cookie Thumper” ještě nevyšlo na žádné desce a objeví se připravovaném třetím albu “Donker Mag”, které by snad mělo vyjít v únoru, takže jsem neměl jinou možnost, jak tuhle pecku sjíždět, ale to nic nemění na tom, že ten klip je – jak je ostatně u Die Antwoord zvykem – parádně ujetá a zábavná kravina.

Potěšení roku:

objev Netra
Nová várka promo alb na recenzi, mezi nimi i jeden trochu nenápadný obal s nějakým chlápkem, který sedí na stoličce ve sněhu, nezúčastněně pokuřuje cigaretu a za ním se prostírá zasněžené městečko. O měsíc později naprostá závislost a 10/10 v recenzi. A když jsem se po několika měsících konečně nabažil “Sørbyen”, začalo to samé znova s debutem “Mélancolie urbaine”… a pak ještě jednou s EP “Dreading Consciousness”. O půl roku později bych se už nebál mluvit o jedné z mých nejoblíbenějších kapel. Objev původem francouzského projektu Netra je opravdu věc, která mě letos potěšila ze všech nejvíce. Zatímco loni jsem tu na tom samém místě prohlašoval, že to byl rok A Forest of Stars, letos bych tu mohl naprosto analogicky prohlásit, že rok 2013 pro mě byl rokem francouzské hudební avantgardy, ranní mlhy, prázdných ulic, světel lamp a dekadence předměstí, rokem Netra.

Zklamání roku:

Satyricon – Satyricon
O zklamání roku jsem přemýšlel dost dlouho, ale nakonec jsem vždycky skončil u eponymní novinky norské black metalové veličiny Satyricon. Ne, že by ta deska byla tak špatná, vlastně se mi v zásadě relativně i líbí, ale když si vezmu, kolik jsem toho od ní čekal, a když ji porovnám s předcházejícími počiny Satyricon, vychází mi z toho jediná věc, a sice že “Satyricon” zůstalo daleko za očekáváním a výtečnou laťku, jakou duo SatyrFrost do nynějška drželo s čistým štítem, album bohužel podlezlo. Jsou zde i povedené kusy jako třeba “Nocturnal Flare” nebo “Phoenix”, ale třeba i v porovnání s poměrně dost zatracovaným “The Age of Nero” u mě novinka jako celek o několik koňských délek prohrává. Proto zklamání.

Monomyth

Zhodnocení roku:

Musím říct, že rok 2013 pro mě byl svým způsobem trochu rozporuplný (bavíme-li se o hudbě, samozřejmě). Desek jsem slyšel obrovské množství, ale pořád jich jsou desítky, které jsem ušima prohnat chtěl a prostě jsem to nestihl. Na jednu stranu se objevilo naprosté minimum alb, o nichž bych mohl tvrdit, že jsou výjimečná, ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych se snad nudil a neměl co poslouchat. Co mě ovšem – co se hudby týká – těší asi úplně nejvíce, to je možná trochu sebestředně má stále se rozšiřující sbírka, do níž – a do police s vinyly především – přibývá jeden nádherný kousek za druhým, a upřímně doufám, že i v následujícím roce bude tento trend pokračovat. Kromě toho by ještě v roce 2014 mělo vyjít několik nahrávek, na něž vyčkávám s nejvyšší obezřetností a neskutečně se na jejich vydání třesu (A Forest of Stars, Triptykon, Combichrist,…), tak snad se zadaří a budu tu o nich moct zase za rok tvrdit, že byly opravdu výjimečné…


Monomyth – Momomyth

Monomyth - Momomyth
Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Burning World Records

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 9,5/10
Stick – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Různé krautrocky, spacerocky a další psychedelie jsou záležitosti, které mi v posledních měsících strašně zachutnaly, nicméně jich poslouchám docela málo, jelikož si pečlivě vybírám – a zatím vždy jsem měl šťastnou ruku… U Monomyth to ovšem zpočátku vypadalo, že mi štěstí došlo… naštěstí pouze vypadalo. První poslech, který jsem ve společnosti stejnojmenného debutu těchto holandských psychedeliků absolvoval, byl totiž z kategorie těch letmých, tudíž jsem si na tom jaksi nevšiml něčeho zvláštního. Jakmile jsem se však při druhé seanci začal na hudbu soustředit, Monomyth mě okamžitě měli, ta deska mě takřka ihned totálně pohltila.

Všechny kompozice jsou delšího rázu a rozjíždějí se trochu pomaleji, ale postupně narůstají a všechny gradují ve fenomenálních závěrech – což neznamená, že by ono postupné gradování a stupňování atmosféry nebylo taktéž fenomenální. Mimoto postupně narůstá i deska jako celek a dvě finální kompozice “Loch Ness” a “Huygens” jsou skoro až z jiného světa. Rovněž se mi neuvěřitelně líbí obrovské množství nádherných vintage zvuků a efektů, jimiž je celá nahrávka prošpikována, především co se klávesových rejstříků týká, ale mnohdy i v kytarové práci.

Na “Monomyth” je naprosto úžasná ještě jedna věc – když tu nahrávku posloucháte, vlastně si zpočátku skoro ani nevšimnete, že jde o počin čistě instrumentální, nějaký zpěv člověku vůbec nechybí. Samotná hudba k posluchači totiž promlouvá s takovou intenzitou, že vůbec není třeba, aby tak činil ještě vokál. Vlastně si říkám, že by pro mě zpěv naopak nejspíš byl rušivým elementem, neboť “Monomyth” je dokonalé (!) tak, jak je teď.

Už jsem to řekl jednou, ale klidně to zopakuji – toto album si mě bezvýhradně podmanilo. Každý jeden poslech je excelentním zážitkem a stále a pořád mám chuť tuto hodinovou cestu do kosmu podstupovat znova a znova. Zároveň si neumím představit, že bych si “Monomyth” mohl užít, aniž bych soustředěně nevnímal každý jeden tón, aby mi neuniklo vůbec nic z této fantastické mozaiky.


Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že já se k Monomyth dostal teprve na základě nadšených hodnocení kolegů nad a pode mnou, zbyla na mne role takového toho přicmrndávače, protože vysoké známky jsou v tomto případě opravdu na místě a já souhlasím téměř se vším, co z jejich řádků už zaznělo. “Monomyth” působivě kombinuje krautrock a klasickou rockovou psychedelii v jeden funkční celek, kterému k dokonalosti nechybí mnoho.

Ačkoli se nejedná úplně o můj šálek čaje, protože tuto hudbu vyloženě nevyhledávám, tak netrvalo dlouho, aby si mě Monomyth získali na svou stranu. Čtyři z pěti skladeb překonávají pomyslnou desetiminutovou hranici, což samozřejmě budí dojem na poslech velmi náročného díla, které vám nedá nic zadarmo a budete mu muset nějaký ten soustředěný poslech věnovat, protože ačkoli se dá deskou jen tak letmo proplout, tak její skutečná krása se odkrývá až s přibývajícími poslechy, kdy máte stále co objevovat.

Přestože je hlavní síla “Monomyth” v jeho celistvosti, kdy není problém jej sjet klidně i dvakrát po sobě, tak jsem neměl problém si jej rozebrat na jednotlivé kusy, protože skladby vypráví své vlastní pomyslné příběhy. Je fakt, že já si podobná alba radši vychutnám i se zpěvem, protože nejsem zrovna skalní fanoušek instrumentálních alb, ale na druhou stranu to není myšleno jako výtka, že by Monomyth něco vyloženě chybělo. S přibývajícími minutami deska roste a já si absolutního favorita našel až v závěrečné “Huygens”, která je opravdu fenomenální a její ústřední kytarová linka nemá chybu. Tohle by se ostatně dalo říct o všech skladbách, ale ten konec mi přijde přeci jen o trošku zajímavější. Kdybych chtěl rozebírat skladbu po skladbě, tak bych stejně skončil u superlativů jako geniální, dech beroucí a podobně, takže vás toho ušetřím, protože i tak bych měl co dělat, abych zachytil podstatu “Monomyth”.

K podobným albům se člověk nedostává denně, takže i proto budu následovat zbytek stáda a uděluji vysokých 9,5 bodů, protože věřím, že tohle album ještě poroste a na konci roku jej ještě jednou zmíním.


Třetí pohled (Stick):

Od jisté doby, co jsem přišel na hudbu kapely Aluk Todolo, kteří silně koketují s vlivy krautrocku, cítím velmi silnou náklonnost téměř k čemukoliv, co zavání podobným hudebním zaměřením. Stejně jako kolega nade mnou nemám těch kapel zrovna moc, ale když už, tak tomu většinou totálně propadnu. Stejně se tomu tak stalo, když jsem narazil na debut holandských Monomyth.

Při pohledu na stopáž lze říct, že to vypadá na hodně utahanou záležitost, ale chyba lávky. Skladby jsou dynamické, chytlavé a napínavé. Psychedelické a repetitivní motivy vás zamotávají do svých sítí a než se stihnete rozkoukat, jste plně polapeni v jejich chapadlech a plavíte se po vlnách vesmírného moře společně s dalším aktéry tohoto kouzelného spektáklu.

Monomyth

Přestože zezačátku zní album nenápadně, s každou minutou roste a nakonec docházíte k přesvědčení, že si to určitě musíte vychutnat ještě jednou. Melodie jsou výrazné a přesto schované za množství efektů a různých ruchů. Můj osobní vrchol (byť desku poslouchám zásadně jako celek) přichází ve chvíli, kdy začne hrát melancholická “Loch Ness”. Ta mě totiž odnáší někam úplně na jinou planetu v úplně jiné galaxii. Jedna z nejpůsobivějších záležitostí, které jsem měl tu čest za poslední dobu slyšet. Nicméně fakt nemá význam něco zvlášť vyzdvihovat, protože jakmile si desku nesjedete od začátku do konce, vůbec tuhle koncepci nepochopíte a zůstanete akorát tak zmateně tápat nad tím, jestli vám to vůbec líbí, nebo ne. Na to se vykašlete a šupem si desku pořiďte, ponořte se sluchátkama do křesla či betle a nechce se unášet. Až se z tohoto tripu probudíte, některé věci vám budou připadat úplně malicherné.