Archiv štítku: monster horror

Shookum Hills (2021)

Shookum Hills (2021)

Země: USA
Rok vydání: 2021
Žánr: monster / cave horror

Originální název: Shookum Hills
Alternativní název: The Devil Below

Režie: Bradley Parker
Hrají: Alicia Sanz, Adan Canto, Will Patton

Hrací doba: 88 min

(Budou budou spoilery.)

Bijáky s nějakou příšerou mám rád a klidně si můžete myslet, že si tím něco kompenzuju. I kdyby, nic to nezmění na skutečnosti, že dalším kouskem s obludou na plátně (obrazovce) nikdy nepohrdnu. Tenhle subžánr nicméně hojně láká i průměrné nebo rovnou podprůměrné tvůrce, takže se člověk občas může pořádně spálit. A tím myslím spálit o nekvalitu sledovaného kousku, nikoliv o ohnivý pšouk přítomného monstra. Nyní si povíme o tom, jestli k těmhle méně povedeným titulům patří i „Shookum Hills“, někdy též známé jako „The Devil Below“, anebo se naopak jedná o slušný přírůstek…

Námět je veskrze neoriginální, ale to podle mě v případech jako tenhle pranic nevadí. Zde máme opuštěné bývalé důlní městečko a v okolí bandů vidláků, kteří se intenzivně snaží odehnat jakéhokoliv zvědavce, co se sem nachomýtne. O stejné odehnání se pokusí i u naší partičky čtyř vědátorů a jedné levné kopie Lary Croft. Béčková Lara ovšem není žádné béčko, na vidláky vyzraje a najde způsob, jak celou kumpanii dostat do polozapomenutého městečka – zamaskovaným příjezdovým cestám i elektrickým plotům navzdory.

Naše partička se tedy dostane na místo a otevře jeden vchod do dolů. A protože se jedná o biják s monstry, asi nemusím nijak zásadně zdůrazňovat, že to dělat neměli. Rychle totiž zjistí, že domorodci to tam nehlídají jen tak pro prdel, ale mají k tomu dost dobrý důvod. V dolech totiž žijí příšery. To jste nečekali, có?

Co bych ale čekal já, to je béčková jízda s latexovými monstry a ideálně nějaké to kvalitní gore navrch. Úvodní omáčka ok, od otevření vchodu a prvního výletu do šachet dál bych ale chtěl vidět akční naháněčku. Kdo chce nějakou referenci, tak přístup à la „The Descent“ nemá daleko k ideálu. „Shookum Hills“ však k ideálu daleko má.

Monstra v „Shookum Hills“ jsou totiž ve finále strašný ojeb na diváka. Ne snad, že by tam ty obludy nebyly. Akorát nejsou prakticky vůbec vidět! Že nám je snímek neukáže hned, to beru, nějaké napětí, tajemno, pičoviny – chápu. Kamera ty šmejdy ale pořádně nezabere prakticky po celý biják. Většinou jen rychlý prostřih na vteřinu, hlavně aby tam skoro nic nešlo vidět. Některé útoky jsou skryté ve tmě nebo zabrané nočním viděním. Když už se dostaneme do doupěte, tak jsou hrdinové zfetnutí (příšerky mají jedovaté pařáty) a vše se odehrává z jejich pohledu, čili obraz rozmazaný jak střeva přejeté veverky po silnici, vidíš akorát tak hovno a ještě špatně.

Na jednu stranu rozumím tomu, že tvůrci „Shookum Hills“ tímhle pravděpodobně chtěli zakrýt slabší rozpočet, dělá se to běžně. Tady však tuhle vychcanou taktiku přehnali a je strašně okaté, jak se jedná o pohodlnou snahu pro jistotu nic moc neukázat, aby to náhodou nevypadalo lacině. Nepovedlo se, protože o to laciněji to ve finále vypadá. V rozumné míře to sežeru, ale takhle… když nemám schopnosti a/nebo prostředky udělat monstra, netočím přece kurva biják s monstry. U „Shookum Hills“ je to dvojnásob škoda, protože tyhle obludy by jinak měly docela potenciál… kdyby se mohly předvést!

Shookum Hills (2021)

V té nejdůležitější složce tedy „Shookum Hills“ dopadlo poněkud rozpačitě, když to řeknu diplomaticky. Okolní obsah výsledek nevyspraví. Ne snad, že by se jednalo o nějakou zásadní tragédii, vlastně je to docela ok, první polovina filmu dokonce relativně příjemně navnadí. Což by byl super výsledek, kdyby pasáže s netvory stály za to. Samo o sobě to ale nic moc nevylepší.

Z „Shookum Hills“ jsem tedy spíš zklamaný. Ne kvůli tomu, že by šlo o tak hloupý film, nýbrž kvůli tomu, že zde byl potenciál na něco výrazně lepšího. Námět, jakkoliv neoriginální, mi pro daný subžánr přijde v pohodě a prostředí se taky zvolilo v cajku. Herci se dokonce docela snaží, a byť nikdo z nich nepodává omračující dramatický výkon, nesrali mě, abych musel automaticky fandit podzemním zrůdám. Tempo taky bylo relativně svižné a minutáž střízlivá, takže to i uběhne… všechno okolo se tedy podařilo dotáhnout do podoby, v níž mohl výsledek krásně béčkově zazářit. To hlavní, na čem měl snímek stát, se ale zbytečně ojebalo. Za stávající podoby film namísto „Shookum Hills“ mohli pojmenovat „Šukám Hills“ a natočit enviromentální porno – vyšlo by to nastejno.

Shookum Hills (2021)


Underwater (2020)

Underwater (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: monster / sci-fi horror

Originální název: Underwater
Český název: Pod vodou

Režie: William Eubank
Hrají: Kristen Stewart, Vincent Cassel, Mamoudou Athie

Hrací doba: 95 min

(Budou velké spoilery.)

Dnes s velkým zpožděním (jak mám ostatně zvykem, jinak než pozdě už to ani neumím) hodlám reportovat o jednom z mála kino zážitků, které jsem na začátku roku 2020 stihl ještě předtím, než udeřil kokotapičus a kina zavřel. Onen šťastný snímek, jenž měl tu čest, že jsem jej viděl na velkém plátně, se jmenuje „Underwater“.

Už jen dle názvu „Underwater“ je asi zřejmé, že tenhle biják nebude nic pro suchozemské krysy. A to doslova. Ani jedna scéna v celém filmu se neodehrává na suché zemi nebo aspoň na hladině. Komplet všechno se děje… no, pod vodou.

Samozřejmě se ale nejedná o přírodopisný dokument, nýbrž o pořádné hororové béčko, přesně jak to máme rádi. Tyhle podvodní srandy s monstry mě hodně baví, takže mě docela mrzí, že se jich příliš netočí, ale o to víc mi udělá radost nějaká podobná žánrovka jako „Underwater“. Zvlášť když se vlastně docela povedla.

Premisa samozřejmě není nijak složitá. Jsme na podvodní stanici. Něco se echtovně posere a všechno se začne sypat. Doslova. Taková věc nepotěší ani za normálních okolností, ale když se vám na hlavu bortí strop na dně oceánu, naštve to dvojnásob. Sledujeme příběh výzkumné pracovnice Norah Price (Kristen Stewart), která zrovna měla kliku (ačkoliv… jak se to vezme) a přežila. Snaží se dostat do bezpečí, po cestě potkává další přeživší a zanedlouho zjistí, že ona a její kolegové nejsou to jediné, co se ve vodě pohybuje.

Prvně se mi líbilo, že se „Underwater“ s ničím zbytečně nezdržuje a začne do toho bušit hned po pár minutách. První dějství je takové realističtější a obejde se ještě bez příšer, ale to neznamená, že by stálo za lejno. Docela dobře se podařilo navodit klaustrofobii ze zavalených chodeb a pocit, že to je všechno jakože dost v prdeli. Naopak v pozdějších pasážích, kdy se chodí po mořském dně, se výborně daří navodit dojem obrovského prostoru okolo. Je to klišé, ale v tomhle ohledu snímku skutečně velice prospělo velké plátno v kině.

Celkově „Underwater“ docela šikovně pracuje s tmou a hodně toho schovává. Možná, že se jedná o z nouze cnost, aby tím tvůrci zakryli případné nedostatky, ale ve finále je to šumák, protože tenhle přístup funguje. Film se díky tomu může pochlubit poměrně schopnou atmosférou, což u podmořských béček rozhodně nebývá pravidlem.

Později se dle očekávání přidají i příšery a „Underwater“ se přesune do řekněme brakovější roviny (ne nutně v pejorativním slova smyslu). Obludy samy o sobě vypadají vcelku fajn a finální Cthulhu „boss“ je cool jak zmrd, ale zas nebudu kecat, do trenýrek jsem si z toho neuchcal a myslím si, že monstra mohla předvést ještě větší parádu. Vypadat dobře je jedna věc, ale předvést nějaké rodeo druhá. Hlavně finální monstr příšerák se prakticky jenom letmo ukáže v hloubce, ale nějakou apokalypsu nerozpoutá. Ani ty menší hajzlíky moc v akci neuvidíme.

Underwater (2020)

Jinými slovy řečeno, nepřišlo mi, že bych si obludy dostatečně užil, což u bijáku s obludami považuju trochu za problém. Chtěl bych vidět víc sežraných potápěčů a ukousnutých hlav, prostě víc béčkového hororu. Beztak se v jádru jedná o děsnou bejkárnu, tak proč se za to stydět. Svoje rezervy tedy „Underwater“ nepochybně má. I tomuhle monstróznímu neuspokojení navzdory jsem se ale prakticky nenudil a film se mi zdál relativně „napínavý“. Ne v tom smyslu, že bych si u něj kousal nehty napětím, spíš že jsem si to vlastně docela užil a nedostatky začal vnímat až retrospektivně.

Pro někoho může být kamenem úrazu také Kristen Stewart, pokud na ni máte alergii kvůli „Twilight“. No, já jsem tu cypovinu nikdy  v životě neviděl, takže mě holka nesere. Sice je to docela dřevo, ale zase buďme fér, od tohohle druhu filmu asi nikdo nečeká charakterní herectví, takže se s tím dá žít. Když nic jiného, aspoň lze ocenit, že si kvůli roli oholila hlavu… aby pak musela čekat tři roky, než se studio ráčí biják vydat, haha.

Underwater (2020)

„Underwater“ mi každopádně přišlo dost fajn a v loňském filmově slabém roce šlo o jeden z mála počinů, které mě fakt bavily. Pokud tedy máte podobně jako rádi všechny ty podvodní klasiky jako „DeepStar Six“, „Leviathan“ nebo „The Rift“, tohle byste si určitě měli dát taky.


Quella villa in fondo al parco (1988)

Quella villa in fondo al parco (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: slasher / monster horror

Originální název: Quella villa in fondo al parco
Český název: Krysí muž

Režie: Giuliano Carnimeo
Hrají: David Warbeck, Janet Agren, Eva Grimaldi, Nelson de la Rosa

Hrací doba: 82 min

(Budou spoilery.)

Svou oblibu italského hororu jsem zde deklaroval již nejednou. Patříte-li tedy k pravidelným návštěvníkům našeho filmového koutku, nemělo by vás překvapit, že jsem si pro dnešek připravil další kousek. A nebojte, ještě jsme s tím ani zdaleka neskončil!

Tentokrát si neposvítíme na žádnou klasiku nebo známější počin, nýbrž na béčko jak řemen. „Quella villa in fondo al parco“ v překladu znamená něco jako „Vila na konci parku“, ale biják je známější spíš pod svým mezinárodním – a nutno dodat, že mnohem výstižnějším – názvem „Rat Man“.

Něco-man se v posledních letech drží na špici popularity. Tenhle Ratman je ovšem docela jiné kafe než všichni ti Supermani, Batmani, Spidermani a další podobní buzeranti. Tady se nebavíme o žádném superhrdinovi v homosexuálním přiléhavém oblečku, nýbrž o krutě ohavném zmetkovi. Co tahle zrůdička potratila na výšce, to získala na agresivitě. Stvořil jej, jak jinak, experimentující vědec, jehož napadlo napustit vajíčko opice krysím spermatem. Hajzlík s prďáckým jménem Mousey však z klece utekl a vesele se pustil do vraždění. Aby mu to šlo snáze, má drápky napuštěné smrtelným jedem.

Krysí šmejd je na „Quella villa in fondo al parco“ tím nejzajímavějším. Obzvlášť když se nejedná o žádnou loutku nebo vycpaného maňase. Krysáka totiž hraje dominikánský herec Nelson de la Rosa měřící pouhých 71 centimetrů, který byl jedním z nejmenším lidí žijících ve dvacátém století. A teď si takového frajera představte namaskovaného jako extra hnusnou krysu, jež s chutí masakruje kozaté holky. V jednom případě kvůli tomu dokonce neváhá vylézt i z hajzlu (doslova). Neříkejte, že to nezní lákavě!

„Quella villa in fondo al parco“samozřejmě – nepředvádí žádné velké umění. Jedná se o levný explotační brak se vším, co k tomu patří. Hledáte-li „dobrý“ film dle standardních měřítek, tak se na to rozhodně nekoukejte, protože nejde o záležitost pro vás. Pokud ale máte rádi hororové škváry s hnusnými monstry, krví a trochou nahoty, „Quella villa in fondo al parco“ by vás uspokojit mohlo, neboť tohle všechno nabízí.

V určitých momentech „Quella villa in fondo al parco“ bohužel trochu nudí. Místy se zbytečně moc kecá a občas se snímek prostě příliš táhne. Když se na něj ale podíváte, za půl roku si z něj s největší pravděpodobností budete pamatovat jen to dobré. Kromě samotného krysáka mám na mysli také docela povedené gore. Pár krvavých scén se najde a jejich kvalita mi přišla uspokojivá.

Quella villa in fondo al parco (1988)

K pořádnému škváru pak nepochybně patří také kozy – i ty si zde užijete. Ze všech úhlů se převede hlavně italská herečka Eva Grimaldi a její přednosti bezesporu patří i k největším přednostem „Quella villa in fondo al parco“. Obzvláště její sólo ve sprše nemá chybu. Jasně, když budete chtít jenom očumovat cecky a ty další hezké věci, co holky běžně schovávají pod oblečením, tak si pravděpodobně pustíte spíš nějaké péčko, nikoliv horor. Přesto není sporu o tom, že obzvlášť pro pánskou část publika se jedná o příjemné zpestření. Horor s kozama je vždycky lepší než horor bez koz – toť moje motto!

Quella villa in fondo al parco (1988)

Určitě by se se mnou mohl někdo hádat, že „Quella villa in fondo al parco“ je v jádru strašná blbost, a já bych neměl argumenty, jimiž bych takové tvrzení mohl vyvrátit. U béčkové kinematografie nicméně logické argumenty nebo objektivní metriky nemají moc místo. Důležitější je iracionální láska k filmové zvrhlosti. Pokud chápete, o čem tu hovořím, pak by se vám „Quella villa in fondo al parco“ mohlo líbit.


It Came from Beneath the Sea (1955)

It Came from Beneath the Sea (1955)

Země: USA
Rok vydání: 1955
Žánr: kaiju

Originální název: It Came from Beneath the Sea

Režie: Robert Gordon
Hrají: Kenneth Tobey, Faith Domergue, Donald Curtis

Hrací doba: 79 min

(Budou spoilery.)

Zlatým věkem brakového sci-fi / monster hororu byla jednoznačně padesátá léta. V téhle době se podobných věcí točily mraky, takže jestli máte náladu na nějaký naivní monstr biják (a nejen ten, ale tohle se mi zrovna dneska hodí) a nechcete zrovna čumět na moderní digitální bordel, tak právě padesátá léta jsou období, kde se prakticky nedá sáhnout vedle.

Snímek „It Came from Beneath the Sea“ z roku 1955 mezi nimi není ničím výjimečný. Nehledejte v tom nic jiného než obyčejnou náhodou, že právě tenhle si v našem filmovém koutku z daného období a žánru představíme jako první. Což ale nic nemění na tom, že se jedná o zábavnou podívanou, která důstojně poslouží, chce-li si člověk užít trochu srandy u naivního letitého škváru.

Na podobných bijácích jsou samozřejmě nejdůležitější a nejlákavější ta monstra. Všechno okolo je jen obligátní omáčka, kteroužto musíte protrpět, abyste si posléze mohli užít epické finále s útokem gigantické příšery. Když máte kliku a šťastnou ruku, dostanete film, kde se obluda mihne už někdy dříve. K takovým případům patří také „It Came from Beneath the Sea“.

V průběhu snímku jde ale jenom o krátké štěky, většinu času sledujeme onu povinnou omáčku. V centru dění se nachází dvojice mořských biologů Lesley Joyce (Faith Domergue) a John Carter (Donald Curtis) a vojenský důstojník Pete Matthews (Kenneth Tobey). První dva se pokoušejí vykoumat, na co třetí jmenovaný narazil se svou nukleární ponorkou při plavbě Pacifikem. K dispozici mají kus tkáně, jenž na ponorce uvízl. Po nějaké době bádání přijdou na to, že půjde o obrovskou chobotnici přežívající na dně oceánu, a dle jejich názoru tvora vyhnaly na povrch jaderné pokusy v oblasti, díky nimž se stal radioaktivní.

Armádní představitelé teorii o gigantické chobotnici samozřejmě zpočátku nevěří, ale postupně přibývá ztracených lodí a objeví se očití svědci, takže nakonec svolí k honu na obludu. Hromada pindů okolo pro nás není důležitá, takže to všechno přeskočíme, a to včetně milostného jiskření mezi hlavními postavami. Jen si neodpustím poznámku, že postava profesorky asi měla být ve své době produktem emancipačních tendencí, ale myslím, že kdyby to takhle někdo točil dneska, dostal by vyplísněno za sexismus, když se vědkyně nechá od velitele takhle lehce sbalit a dělá vedle něj trochu blbku, i když jinak je schopná komandovat akci na konečné vyřešení chapadlové otázky.

Dost ale bylo zbytečných keců okolo, pojďme konečně k obludě, která na svou dobu vypadá perfektně. Však ji také stvořil Ray Harryhausen, tedy legenda ve svém oboru, jehož filmové triky svého času posunuly kinematografii směrem kupředu. „It Came from Beneath the Sea“ sice patří k jeho ranějším a určitě ne těm nejznámějším kusům, ale už tady jasně ukázal, že prostě umí. Když se obří chobotnice v závěru konečně ukáže v celé své kráse a začne se plazit po Golden Gate Bridge, tak je to prostě kurva paráda a srdce každého milovníka béčka musí zaplesat radostí.

It Came from Beneath the Sea (1955)

Čekání na příchod monstra se navíc vyplatí, protože nakonec si chobotnice užijete dost dlouho. Na triky údajně nezbylo moc peněz, takže má model hlavonožce o dvě chapadla méně a výsledek byl sestříhán, aby to nešlo poznat, ale sekvence s příšerou jsou krásně dlouhé. Demolice města trvá celé minuty, dojde i na plamenomety a nakonec podvodní souboj, kdy radioaktivní zvířátko lidské kurvy odpraví jakousi atomovou zbraní.

„It Came from Beneath the Sea“ tedy splňuje veškeré nároky, jaké divák může mít na kaiju z klasického období žánru. Příběhové pindy okolo s lidskými postavami se dají snést a občas jsou i trochu úsměvné. Samotné monstrum je pak libové a jeho finální útok na město zanechá skvělý dojem. A vzhledem k tomu, že právě kvůli těm příšerám se na monstr bijáky koukáme, spokojenost je na místě, protože v téhle nejdůležitější složce „It Came from Beneath the Sea“ exceluje. Milovníci velkých oblud by tomuhle i navzdory stáří měli dát šanci.

It Came from Beneath the Sea (1955)


Monstrous (2020)

Monstrous (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: rádoby bigfoot horror

Originální název: Monstrous

Režie: Bruce Wemple
Hrají: Anna Shields, Rachel Finninger

Hrací doba: 86 min

(Budou velké spoilery.)

Horory s bigfootem / sasquatchem mě baví. Obecně mám rád monstr bijáky a horory s obludami – čím větší a ohavnější, tím lépe. Třeba si tím kompenzuju svoje malý péro nebo tak něco. Ale to sem teď nepatří. Chtěl jsem spíš říct, že bigfoot k pořádným příšerám nepochybně patří a na malé péro s největší pravděpodobností netrpí.

Najít nicméně dobrý horor s bigfootem je poměrně těžké. Většinou to jsou strašné kraviny bigfootoviny, a to má ještě člověk kliku, když se jedná o zábavně špatný trash. Třeba předloňské „Primal Rage: The Legend of Oh-Mah“ na poměry nepříliš dobrých bigfoot hororů ještě docela ušlo, i když k označení dobrý film to pořád mělo ještě docela daleko. Minimálně z produkčního hlediska se ale jednalo o řemeslně kvalitně udělaný projekt, což tak nějak dokazuje, že má smysl to občas zkoušet (nový pokus se objeví skoro každý rok) a doufat, že by se něco rozumného v tomhle ranku mohlo urodit.

Letošní bigfoot úrodu představuje kousek „Monstrous“. Od něj jsem už dopředu nečekal nic moc kvalitního, protože se na první pohled (plakát, trailer) jedná spíš o lacinější záležitost – lacinější především obsahově. V podobných záležitostech se rád mýlím, ale můžu vám okamžitě prozradit, že tady jsem zmýlil. Akorát na opačnou stranu, než to podle téhle věty může vypadat. „Monstrous“ je ještě mnohem horší, než jsem předpokládal.

Hodlám v následujících řádcích vykecat největší a vlastně i jediný plot twist „Monstrous“, takže na to radši upozorňuji dopředu, aby někdo nebyl nasraný, kdyby se na to chtěl podívat. Přijde mi totiž, že to nemůžu dostatečně vydissovat a ukázat vám, proč je to taková mrdka, aniž bych tohle vyzradil. Mám ale i jednu dobrou zpravu – „Monstrous“ je tak špatné, že vám ten film pravděpodobně nezkurvím ani tak. Tady se totiž toho moc zkurvit nedá. Tak jdeme na věc!

„Monstrous“ mě mimořádně nasralo tím, že jde vlastně o klamavou reklamu. Bigfoot se tu sice objeví, ale vůbec to není o něm, ačkoliv se tak snímek na první pohled prezentuje. Ve skutečnosti z toho totiž vyleze lesbická vražedkyně, která si zve do baráku holky, aby je tu ve sklepě zabila a natočila si u toho snuff. Ideálně potom, co se s nimi ještě trochu polesbuje. Není nad to někomu vylízat pekáč a pak mu rozmrdat palici kladivem, že jo.

Hlavní hrdince Sylvii (jejíž představitelka Anna Shields k téhle perle mimochodem vysrala i scénář) se takhle ztratila nejlepší kamarádka. Odpověděla na inzerát o spolujízdě a pak už se nikdy neobjevila. Když se tedy nyní objevil podobný inzerát, Sylvia odpoví a s brunetkou odjede někam na samotu na její chatku. Film prezentuje, že to je těžká divočina a že tam pak oběti bloudí po lese, ale při příjezdu lze opodál zahlédnout hlavní silnici, haha. No, Sylvia má sice traumičku z dětství (sestra díky ní uhořela) a další problémy, ale vymletá piča to jakože není, takže svoji novou kámošku Alex prohlédne a najde i její sklepní doupě, v němž aktuálně ještě čeká na popravu předešlá oběť.

Monstrous (2020)

Teď vás možná napadla dost zásadní otázka – jak do toho kurva spadá ten bigfoot? Hele, to je jednoduché. Ten žije a pobíhá v divokých lesích (to měl být vtip, vzpomeňte si na tu silnici) okolo chaty a od baráku jej drží jenom zvukový systém na odhánění divoké zvěře.

V reálu to vypadá asi tak, že ten bigfoot se tam prakticky ani neobjevuje. Asi dvakrát v průběhu filmu se zlehka ukáže, ale jen tak cudně, aby tam náhodou nebylo něco vidět. V překladu: silueta chlupů ve tmě, anebo něco rozmazaného v pozadí. V celé kráse se objeví až v poslední scéně a i tady pro jistotu jen na chvilku a v detailech, aby nešlo moc poznat, že ta maska vypadá hrozně směšně. Stejně to nepomohlo a vypadala směšně. A co je ještě horší, z bigfoota nakonec udělali klaďase, jenž hrdince ještě pomůže sejmout tu hnusnou vraždící žábu. Zkurvená zrada na diváka.

Monstrous (2020)

Když čumím na bigfoot horor, tak chci, aby tam bigfoot rozjebával palice buranům a unášel ječící svlečené blondýny do svého brlohu a tam jim ukázal, zač je toho jeho gigantické bigfootí péro. Ne tuhle nedomrlou břečku o jakože vražedkyni, kde vlastně ani není nic pořádně vidět. Dvě buchty tam tři čtvrtiny filmu kecají v chatě a občas si dají líbačku. A když už dojde na nějakou konfrontaci, tak se ještě chovají úplně dementně a vždycky poslušně čekají, než jim protivnice ránu vrátí, namísto toho aby ji dojebaly, zatímco se válí po zemi. No, a víc tam toho vlastně není. A ani jedny ukázané cecky mě tentokrát neobměkčí.

Nevím, jestli to měl být pokus o inovaci nebo snaha udělat něco rádoby chytrého a překvapivého. Víš jak, člověk se jde podívat na monstr horor a má si sednout na prdel z toho, že monstrum je vlastně někdo úplně jiný, než měl čekat. Aby ale takový pokus zafungoval, nemůže se u toho divák vrtat v nose nudou, což se přesně stalo mně. Stručně řečeno, jedná se o strašnou kokotinu, s níž byste neměli ztrácet čas.

Monstrous (2020)

Abychom to měli kompletní, zbývá mi už jenom zandat nějaký otřepaný fór s názvem bijáku, tak tedy: monstrózní výsledek určitě je, ale jedině tak monstrózní mrdka.


Monster in the Closet (1986)

Monster in the Closet (1986)

Země: USA
Rok vydání: 1986
Žánr: monster horror / horror comedy

Originální název: Monster in the Closet
Český název: Příšera z šatníku

Režie: Bob Dahlin
Hrají: Donald Grant, Denise DuBarry, Claude Akins

Hrací doba: 90 min

(Budou velké spoilery.)

V portfoliu Troma Entertainment se dají najít mnohé perličky, které by měly potěšit každého milovníka filmového braku, a to ani nemusíte jít po těch nejznámějších kusech, díky nimž se studio ve světě nevkusné kinematografie proslavilo. Dnes si představíme béčko jako řemen, které je ale ve vší svojí demenci a lacinosti strašně zábavné. Tedy za předpokladu, že chápete, že i špatné bijáky mohou být vlastně dobré, kde špatnost představuje úhel pohledu mainstreamového diváka a dobrost zábavu pro skutečně požitkáře.

Na „Monster in the Closet“, které bylo natočeno už v roce 1983, ale vyšlo až roku 1986, se toho dá najít tolik zajímavého, až ani nevím, odkud bych měl začít… zkusme to třeba s dějem. Film je přesně o tom, co napovídá už jeho název – o příšeře v šatníku.

Malé univerzitní městečko Chestnut Hills v Kalifornii začne sužovat série prapodivných vražd, které mají jednu věc společnou – všechny se odehrály v šatníku. Na místo přijíždí novinář Richard Clark, aby o tom něco sesmolil. Setkává se zde s místním panoptikem figurek: neschopný šerif, jenž si pořád musí odflusávat, malý génius, jeho upjatá „hot milf“ matka a starý génius s vizáží Alberta Einsteina. Další vražda na sebe nenechá dlouho čekat a krátce nato se celému městečku ukáže i sám pachatel. Tehdy i ignorantský šerif pochopí, že nejde o nějakého obyčejného magora, ale skutečnou obludu. Která vypadá jak kříženec gorily a kusu hovna s vetřelčí hubou, přičemž to hovno má výrazně navrch.

Odhalení monstra na veřejnosti má za následek velkou paniku, takže na místo přijíždí národní garda, aby se o monstrum postarala. Jak se ale záhy ukáže, nebude to tak jednoduché. Armáda na monstrum vytáhne hutný palebný arzenál, šije do něj samopaly i tankem, ale s naší milou příšerou to ani nehne. Pokusy o komunikaci ze strany starého génia taktéž odignoruje. Po téhle epizodě z nějakého důvodu během jedné minuty situace přeroste z ohrožení jednoho městečka na celosvětovou paniku a blížící se konec civilizace. Než si ale povíme, jak to celé dopadlo, musím zmínit jeden z výrazných prvků filmu…

„Monster in the Closet“ je určitě vtipné, ale v tomhle případě ne stoprocentně jen nechtěně. Snímek byl dost jasně od pořádku zamýšlen jako hororová komedie. To se projevuje víc v nadhledu, než aby film sypal gagy. Nějaké velké vtipy tam sice nejsou, zato se ale „Monster in the Closet“ může pochlubit parodováním jiných bijáků. Jedna scéna ve sprše například jasně paroduje Hitchcockovo „Psycho“. Vedle toho ale napříč celým snímkem běží jakási subtilní parodie na Supermana, a to skrze hlavní postavu novináře. Nejenže se jmenuje Richard Clark (jasný odkaz na Clarka Kenta) a pracuje v redakci novin, ale dokonce i vypadá jako Superman. A když sundá brýle, zmiňovaná „hot milf“ mamča (uvozovky jsou na místě, zas tak hot ta buchta není) začne být úplně zhypnotizovaná.

Monster in the Closet (1986)

No, a úplně to samé se přihodí naší příšeře z šatníku, když se chystá sežrat trojici hrdinů při jejich zoufalém pokusu o poslední zničení hrozby. Novinářovi spadnou brýle, monstrum se do něj zakouká, vezme redaktora do náruče a odejde s ním do zapadajícího sluníčka. Nedělám si z vás prdel! Mamina mezitím vymyslí další skvělý plán, a sice zničit všechny šatníky na zeměkouli, protože právě v nich obluda odpočívá. Lidstvo vyvine asi největší součinnost ve svých dějinách a začne hromadně páchat genocidu všech šatníků.

To nejlepší ale ještě přijde. Většina filmu je takové milé sympatické béčko, ale ten konec tomu fakt kurva nasadil korunu. Na jeden šatník v nějaké firmě se totiž zapomene, takže příšera – stále s novinářem v náručí – k němu znavená zamíří. Když k němu ale dojde, nemůže projít dveřmi, protože jí překáží novinář v náručí. A tak se vydá na další cestu a zakrátko zdechne vysílením. Fakt halda.

Monster in the Closet (1986)

Nicméně i navzdory takhle krásně pošukanému závěru, několika parodiím a dalším vtípkům zůstává hlavní hvězdou filmu samotná titulní příšera. Jen ta sama o sobě je fakt ultra-humorná a už jenom díky ní „Monster in the Closet“ za vidění stojí.

Jinak aby těch divností na celém tomhle braku nebylo náhodou málo, tak si zde svůj filmový debut odkroutily hned dvě pozdější áčkové hvězdy showbyznysu – herec Paul Walker (znáte ze série „Fast and Furious“) a zpěvačka Fergie (The Black Eyed Peas). Walker tu hraje onoho malého génia, čili docela velkou roli. Fergie hraje malou holčičku, již příšera zabije v poslední ze tří intro scének (jsou hned tři, asi abyste pochopili, že monstrum opravdu vraždí v šatníku… kdyby vám to náhodou nebylo zřejmé už z názvu).

Monster in the Closet (1986)

„Monster in the Closet“ každopádně pobavilo. Jedná se o přepálený osmdesátkový škvár, na němž formálně není správně vůbec nic, přesto je ohromně zábavný. Tenhle byl navíc už od začátku dělaný s nadhledem a jako oddechová vtipná podívaná. Nejlepší je design monstra, ten mě opravdu rozštípal, ale sranda je to typicky i ve scénách bez obludy. K dokonalosti mi schází jenom nějaké gore, protože v celém filmu nekápne ani kapka krve, což se mi zdá jako velká škoda. Kdyby kromě oblečení z šatníků létaly i střeva, byl bych osobně ještě spokojenější. Přesto fajnový archivní kousek, u něhož by milovníci pořádného béčka neměli váhat.


DeepStar Six (1989)

DeepStar Six (1989)

Země: USA
Rok vydání: 1989
Žánr: sci-fi / monster horror

Originální název: DeepStar Six
Český název: Deep Star 6

Režie: Sean S. Cunningham
Hrají: Nancy Everhard, Greg Evigan, Miguel Ferrer, Nia Peeples, Matt McCoy

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Osmdesátá léta jsou prakticky nekonečnou studnicí naivních béček, které jsou možná trochu hloupé, ale úplně stejnou měrou jsou nehorázně zábavné a svým způsobem až roztomilé. Dnes se podíváme na biják ze samého konce téhle dekády, který je vlastně krystalicky čistým ztělesněním toho, co to znamená osmdesátkové béčko. Přivítejte „DeepStar Six“!

Vcelku zajímavé je, že v roce 1989 vyrazily do kin hned tři filmy s relativně podobnou podmořskou tématikou. Vedle „DeepStar Six“ to byl ještě „Leviathan“ a „The Abyss“, přičemž asi nejznámějším z nich je ten poslední jmenovaný, jejž natočil James Cameron („Terminator“, „Aliens“, „Avatar“). „DeepStar Six“ z těchto tří vyšel jako první, již v lednu 1989, ale také je nejvíce zapomenutý a opomíjený. Což ovšem svým způsobem dává smysl. Když si totiž představíte cokoliv, co dělá dobrý film dobrým filmem, tak „DeepStar Six“ toho má s dost velkou pravděpodobností pouze náznak anebo možná ani ten ne. Přinejmenším formálně ne. Nemám však všichni pro tahle upocená béčka trochu slabost, i když víme, že jsou vlastně špatná?

Už jsem prozradil, že se „DeepStar Six“ odehrává pod vodou, a to prakticky celou svou délku s výjimkou úplného závěru. Máme zde podmořskou stanici, jejíž členové mají za úkol na dně postavit základy pro podvodní jadernou elektrárnu. V posádce najdeme i několik povědomých tváří jako třeba Matta McCoye, jehož jste mohli vidět v pátém a šestém díle známé komediální série „Policejní akademie“, anebo Miguela Ferrera, představitele vedlejších rolí v hromadě bijáků počínaje „RoboCopem“, přes „Twin Peaks“ až po „Žhavé výstřely 2“. A nemusíme se nakonec bavit jen o hercích, za zmínku totiž jistě stojí i skutečnost, že režíroval Sean S. Cunningham, jenž natočil první díl legendární slasherové série „Pátek třináctého“.

Nicméně zpátky k „DeepStar Six“. Pod místem, na němž se mají začít stavět základy pro elektrárnu, je objevena jeskyně, kterou se šéf výpravy rozhodne nechat zasypat kvůli napjatým termínům. Pod odpálení nálože se nicméně ukáže, že jeskyně je mnohem větší, než se zpočátku zdálo, a že se ve zdejším izolovaném ekosystému vyvinuly i dost zvláštní formy života. Bohužel pro posádku, jedna z nich je dost nasraná, že jí někdo vlezl do jeskyně, a tak se do nezvaných hostů okamžitě pustí.

Nejprve si kříženec kraba a podmořského dinosaura smlsne na průzkumné lodi, poté pocuchá předsunutou stanici a nakonec se mu podaří vlézt i do hlavní základny, aby zde sežral všechny, kdo mu přijdou pod tlamu. Což znamená skoro všechny s výjimkou dvou hlavních nejsympatičtějších postav, o nichž už od začátku s naprostou jistotou víte, že přežijí až do konce, i když celou dobu doufáte, že to tak nebude a že přijde nějaké překvapení. Nepřijde, klišé se prostě musí dodržovat a přes to vlak nejede.

DeepStar Six (1989)

Vedle šablonovitých postav a předvídatelného děje „DeepStar Six“ nevynechává ani nějaké ty logické kiksy. Jednou je obluda tak obrovská, aby zamávala s dost velkou kovovou krabicí, aby se za několik dalších minut protáhla do základny otvorem velkým tak pro jednoho člověka. Do místnosti doplave dveřmi (jestli vám to nedává smysl, tak si buďte jistí, že základna se samozřejmě začne pomalu zatápět), aby se pak do ní sotva vešla. Ještě větší kravina se ale nachází v závěru, kdy příšera přežije obrovský výbuch celé základny, aby ji pak odrovnal jeden malý ohníček.

Scénárista si s „DeepStar Six“ hlavu moc nelámal, takže situaci musí zachránit jenom osmdesátková nostalgie a kouzelná patina zastaralých bijáků, která tady rozhodně nechybí, a nakonec i samotná obluda, protože je to dost zábavný bastard. A na příjemné průměrné neinvenční béčko to bohatě stačí. Na jedno podívání bez problémů poslouží a příznivcům naivních neškodných sci-fi hororů (vím, že tam jste, tak se neschovávejte!) lze klidně doporučit.

DeepStar Six (1989)