Archiv štítku: Moonspell

Moonspell: reedice singlu

Portugalští Moonspell chystají reedici svého starého singlu „Opium“ z roku 1996. Nahrávka vyjde 25. listopadu na 10” LP v bílé a žluté barvě (každá limitovaná na 250 kusů) skrze Alma Mater Records, což je nová vlastní značka kapely. Počin bude mít pozměněný přebal (viz náhled) a nový mastering speciálně pro vinyl.

„Opium“ vyšlo jako singl k druhé desce „Irreligious“ (také 1996). Její vinylovou reedici vydali Century Media Records minulý měsíc, a to rovnou v pěti barevných provedeních.


Brutal Assault 21 (pátek)

Brutal Assault 21

Datum: 12.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Cattle Decapitation, Coroner, Dark Funeral, Dead Factory, In the Woods…, Kronos, Moonspell, Nod Nod, Septicflesh, Sigh, TeHȎM, Textures, Voivod, Year of No Light

Onotius: Venku je regulérně hezky a čeká mě den v kontextu festivalu přeci jen o špetku odpočinkovější. To však neznamená, že bych si alespoň devět kapel nestřihnul; jen nepůjdu spát s poslední skupinou (ale s tou předposlední, hehe) a zbude i o špetku víc času na pivko. První formací, kterou sice nějak smrtelně nutně vidět nepotřebuju, ale jsem zvědavý, a proto se na ní na konec na rozdíl od dopoledních Catastrofy vydám, jsou brutal deathmetaloví Kronos. Zběsilí, přesní, nezdolní, avšak v rámci žánrových vystoupení ničím výrazně se vymykající. Nicméně udrželi mou pozornost po celou dobu, i když že bych si zpětně vybavil nějaký výrazný highlight jejich výstupu, to moc ne.

Skvrn: Náklonností k menším pódiím jsem se nikdy netajil, jsou mi jednoduše bližší. Žádný dohled kamer, ohňů a jim podobných kravinek. Pátek jsem proto bral s maximálním povděkem – iniciativu převzala opět menší pódia. Start do dne jsem však ještě nechal nasmrádnout včerejšek, Voivod samozřejmě hráli na hlavním náměstí, což je logické a pochopitelné. Natolik logické a pochopitelné to už ale není se začátkem vystoupení kolem čtvrté hodiny odpoledne. Chápu, zřejmě legendu tlačil čas a musela již zase brzy pádit, ale škoda to bezpochyby je, zvlášť když na místě nakonec opravdu setrvalo velmi statické a na festivalové poměry početně chudé publikum. Posteskuhodný byl i zvuk, kytary dostávaly od vokálu vytrvalou nakládačku, kterou utnul až konec koncertu. Nejsem fanoušek téhle muziky, ale třeba Vektor fungovali báječně. Tohle byl jen čajíček, v němž se samotní Voivod vymáchali vlastně dost nevinně.

Onotius: Voivod jsem viděl podruhé a tentokrát ještě s trochu mizernějším zvukem, takže z jejich progresivního thrash metalu s lehkým, umělecky punkovým feelingem se nejvíc na povrch prodíral ten punk. To mi však nebránilo si vychutnat jinak velmi charismatické vystoupení. Nemohu si pomoct, Snake, Away, Chewy a Rocky vždycky působí tak uvolněně a přesvědčivě, že i mizerný zvuk mě nezbaví dobrého pocitu z koncertu. Zazněl opět celkem průřez tvorbou, přičemž asi nejlepší byl pro mě střed s „Tribal Convictions“, „Kluskap O’Kom“ a „Killing Technology“. Nu, ale stejně bych si je přál vidět jednou regulérně dobře nazvučené.

Skvrn: Po Voivod měl přijít úprk na zadní pódium, jenže úprk by to byl marný. Blues for the Redsun, na něž jsem měl v plánu zajít, si vyměnili set s Grave a ti… hráli před Voivod. Český doom mi zničehonic proklouzl skrz prsty. Trochu jsem si zanadával, poslechl si Textures, očekávaně zjistil, že mě to neba, a odešel jsem si vystát první lajnu na Nod Nod.

Onotius: Hudba nizozemských Textures působila velmi svěže. Sice po čase začala působit trochu sterilně, avšak pozornost byla schopna vcelku udržet. Zvuk, pokud mě paměť nešálí, působil i překvapivě vyrovnaně (což zrovna u hudby tohoto typu jsou hned celkem body k dobru) a hudebníkům se dostalo solidního ohlasu (pod pódiem například proběhla pěkná wall of death). Paradoxně mě naživo více bavily kousky z umírněnější novinky „Phenotype“, než například úvodní věci („Drive“, „Regenesis“)  z mého oblíbeného „Drawing Circles“, za což asi mohl  především zpěv, který byl jistější tam, kde byly skladby napsány současnému zpěvákovi Daniëlovi na míru. Celkový dojem z vystoupení zůstal pozitivní, nicméně nějaká velká přidaná hodnota, která by mě donutila vrhat se na každou další akci, kde se tihle Holanďané mihnou, to asi ne. Zkrátka dobrý standard.

Onotius: A nebylo třeba nikam přebíhat, než bys řekl „Abbath“, spustili z vedlejšího pódia řečtí Septicflesh. Kapela zvučného jména, disponující majestátní a velkolepou muzikou a lehce gigerovskou image. Velkolepost jejich muziky má však naživo jedno úskalí, a sice že orchestrální složka hrající ze samplu je v podstatě alfou omegou a to, co hudebníci předvádějí na pódiu, jsou tu více, tu méně propracované doprovodné pasáže a divadlo. A druhé jmenované jakkoliv na první pohled může působit atraktivně, v měřítku, v jakém to předvedli Řekové, působilo trochu kontraproduktivně. Práce s publikem a hecování v takové kadenci pak znamená, že máte skoro pocit, jako byste více skandovali, než poslouchali muziku. Samozřejmě trochu nadsazuji, ale když občas frontman Spiros Antoniou ze samého nadšení vynechává baskytarové party a  namísto toho hraje to své okázalé divadlo, přeci jen si říkám, jestli není něco trochu špatně. Zpočátku byly hodně přepálené bicí a rytmika, což se v průběhu sice trochu napravilo, nicméně orchestraci jsem si místy stále spíše domýšlel. Hrálo se pouze z nové éry kapely, a tak jsem si nejvíc užil asi „Annubis“„Communion“ a „Vamipre from Nazareth“ a „Pyramid God“„The Great Mass“. Jako celek navzdory zmiňovanému přehrávání mě to vlastně i celkem solidně bavilo a rád bych pochválil bicí party Kerima „Krimha“ Lechnera.

Septicflesh

Skvrn: Překvapení na letošní soupisce nebylo málo. Přijeli Mutoid Man, Chelsea Wolfe, King Dude, kupy ambientů. A taky sludgoví alternativci Nod Nod. Představit si Veroniku před kupou vlasatých hlav, jež možná přijely i na Angelcorpse nebo Goatwhore, nebylo lehké. Vlastně jsem se i trochu bál. Ztráty křehkosti, vlažné odezvy a samozřejmě zvuku, u ze soupisky vybočujících kapel ostatně jako vždy. Jako okamžitá odpověď však přiskočily úvodní tóny. Staly se odpovědí na všechno, na následující průběh i vznesené obavy. Ztráta křehkosti? Kdepak, žádné ústupky, Veronika čarovala stejně neomylně jako na desce i v klubu – s již charakteristickým měněním nálad zastřešených neustálým napětím, bez slyšitelné známky nervozity. Vlažná odezva? Ani nápad. Proběhl jen jediný odchod ve velkém, ten finální, po vydatném potlesku a s širokými úsměvy na tváři přítomných. A zvuk? V první lajně až nečekaně výborný, proto nevím, jak na tom byl zadek, ale já si nemohl stěžovat. Už žádné průtahy, Nod Nod zahráli fenomenálně. Bez ztráty vlastní tváře, bez ztráty pokory. Jeden z nejlepších festivalových zážitků zněl právě takto.

Nod Nod

Skvrn:In the Woods… se v souvislosti s Josefovem mluvilo již loni. Norové však ještě rok setrvali v lesích, klohnili návratovou desku a příjezd do pevnosti nakonec načasovali až na letošek. V rámci festivalového harmonogramu tu byli vlastně jen tak mimochodem, bez velkých pomp, jako by se nic moc nedělo – menší zadní stage, start v půl sedmé. Není ani divu, In the Woods… vždycky stávali spíš opodál, ač s progresí vycházející z blacku a poté doomu přišli mezi prvními. Norové se sice částečně vymanili z toho nejdřevnějšího přístupu – na pódium nastoupili s grafickými doplňky za zády a kapelními triky na sobě –, ale stačilo vidět patřičně nameteného basáka Christophera či takřka mladický metalový zápal a nebylo nutno pochybovat, že v hloubi duše jsou In the Woods… prostě rock’n‘roll. Jaký to protipól oproti eleganci Ihsahnově nebo Dødheimsgard, kteří vyrůstali skoro na stejném.

Skvrn: In the Woods… přichystali průřez diskografií, ostatně co jiného čekat od čerstvě se navrátivší kapely. Nejnesmazatelněji se zapsal začátek – tak charakteristické intro z debutu a jeho následné vyústění do progresivně blackmetalové polohy. Samozřejmě ale došlo i na názorné představení nové desky. Celková odezva výtečná, skandovalo se. Mně ale k úplné spokojenosti chybělo něco navíc. Takhle zůstali In the Woods… jen dalším povedeným vystoupením festivalu, což je míň, než jsem čekal.

<

Onotius: Já se bez mučení přiznám, že tvorbu In the Woods… nemám ani zdaleka tak naposlouchanou, jak by se asi slušelo. Jejich vystoupení mě ovšem bavilo. Bez jakékoliv jakékoliv pózy, upřímné, náladotvorné, ale zároveň ve svém jádru prosté a velmi charismatické.

Skvrn: Také po In the Woods… jsem pokračoval v maratonu na Metalgate Stage. Přítomné publikum se vynořilo z lesního porostu a počalo přípravy na temný rok, který se stal kvůli festivalovému provizoriu pouhou hodinou. Year of No Light. Post-metal na Brutalu v posledních letech válel. Při The Ocean se před dvěma lety neskákalo do slané vody, ale do publika (kvůli všudypřítomnému potu to ale k oceánům nebylo daleko), loňská Amenra zase předvedla uzemňující kázání pro soustředěné. Year of No Light zkrátka měli na co navazovat.

Year of No Light

Skvrn: Kapela svým setlistem neobešla tišší repetitivní party a také naživo je jakožto protiváhu postavila před intenzivní riffáž. V ostrých post-metalových vodách Francouzi vládli, přítomnost hned dvou bicích souprav zadupávala do země. Méně akční pasáže ale nepřinesly žádané účinky. V klubu bych na Francouze přísahal, avšak na krátké festivalové minutáži repetitivnost spíš ředila než hypnotizovala. Přesto nadprůměrný set, který štafetu od svých předchůdců nejenže převzal, ale také s ní slušně běžel a po roce, během rozednění, pustí kolík z rukou a svěří jej další post-metalové továrně na pot. Snad.

Onotius: Jak koneckonců už můj předfestivalový průvodce prozrazuje, na švýcarské Coroner jsem se zatraceně těšil. A přesto ve mně hlodaly tak trochu obavy, zda tito stárnoucí chlapíci dokážou převést atmosféru skvělých desek naživo. Tyto obavy se naštěstí ku mému potěšení staly nejen liché, ale zpětně na ně nahlížím jako naprosto pošetilé. Coroner předvedli naprosto fantastické vyrovnané a přeci neskutečně intenzivní vystoupení. Na pódiu působili přirozeně jak málokdo a vše vygradovali nesmrtelnými kousky z „Grin“ a „Mental Vortex“. Při „Internal Conflicts“ chorobný refrén způsoboval mrazení a zároveň šikovné kytarové riffy výtečně kolébaly. Když pak v „Grin (Nails Hurt)“ přišla ta pasáž, kde hrají pouze bicí a hypnotické kytary, to bylo neskutečné. Lehce introvertní vizionářská thrashmetalová show, která zkrátka neměla konkurenci. Respektive měla, ale o tom později. Pokud jsem minule zavedl svůj soukromý žebříček festivalových koncertů, vězte, že Coroner obsadili krásnou druhou příčku.

Coroner

Skvrn: Zadní stagi pro dnešek odzvonilo a následoval přesun za ambientem, tedy do prostor, kde to po dvou dnech už jen víceméně leželo. Na vyvýšeném stupínku zrovna čaroval projekt Dead Factory, který nabídnul příběh staré industriální továrny. Ta po celou dobu vzdorovala – provozu i neoblomné přírodě. Vzdorovala až do návratu člověka vybaveného Nobelovým vynálezem. Hudba na pomezí industrialu a dark ambientu okamžitě vtáhla, dílo zkázy bylo dovršeno živými bicími rytmy. Ucelený koncept, velmi konkrétní, ale oproti abstraktním prezentacím rozhodně neméně hodnotný a poutavý.

Onotius: Portugalce Moonspell jsem naživo už jednou viděl na jejich samostatném vystoupení. A musím říct, že na velkém pódiu jim to slušelo i o špetku víc. Přesto mi však příliš nesedl setlist (který se zakládal na jejich klasice „Irreligious“, již ale zrovna jako naschvál moc naposlouchanou nemám), což ve spojitosti s únavou znamenalo, že jsem upadl do lehké letargie a koncert kolem mě spíš tak proplul. V hlavě jsem měl ještě stále skvělé Coroner, kteří mě i bez velkolepých aranží hravě dokázali odpálit, v porovnání s nimi byli Moonspell jen školácká gotika.  Hudebníci do toho dávali sice celkem poctivé nasazení, avšak přesto mi to přišlo takové chladné a neosobní. Verdikt? Ač slušná, tak rutina.

Onotius: Pokud bych měl jmenovat jedno jediné krytí dvou kapel, které mě štve úplně nejvíc, bez váhání bych řekl Cattle Decapitation vs. Satyricon. Extrémní vizionáři nebo naprostá blackmetalová klasika, která navíc zahraje celou jednu svou kultovní desku. Nakonec jsem volil extrémní vizionáře s tím, že pak ještě solidní kus Satyricon stihnu. A zpětně toho nelituji. Cattle Decapitation byl naprosto precizní, intenzivní, technický nátěr, který smetl vše živé. Obžaloba prohnilosti konzumní společnosti. Naprosto brilantní propracovaná rubanice, k níž v podstatě nemám, co bych dodal. Grind, technický death, místy takřka epické refrény, vše šperkováno výtečně drtící rytmikou. Jedinou slabinou byla délka setu, takže nebylo tolik času se do jejich hudby tolik ponořit. Jinak kdo ví, zda by mým žebříčkem ještě nezamíchali. Konec Satyricon byl sice solidní, ale lidí jako much, a tak si říkám, že jsem asi nakonec vybral dobře.

Skvrn: Pátečních vrcholů byla spousta a Sigh jedním z nich. Necítil jsem to tak sám, plácek před Oriental Stage se dočkal hojného zaplnění, každopádně hnout z místa se dalo, to zas jo. Od Sigh jsem nečekal málo, ale samotní Japonci mě hlasitě okřikli. Prý za troškaření. Kapela předvedla neskutečně šáhlou avantgardně blackovou jízdu, jíž se nepodobá žádná jiná. Dekadentní kabaret, parádní show s nadhledem, ale přesto s důkladně vměstnanou vážností. Originalita kupředu, klišé stranou. A když už klišé, tak zesměšněné a japonsky osvojené. Celkové vyznění bylo mnohem sypačkoidnější než ze studia, ale nesmutnil jsem, Sigh to sypali po svém a publikum nakonec začalo i kolečkovat. Jo, Sigh umí. Předvedli parádní řežbu, ukázali lebku, zapálili nevyhovující knihy, polili se krví, a přesto se nestali trapnými.

Onotius: Na Arch Enemy jsem šel tak trochu z nostalgie, ale nakonec příjemně překvapili. Lehkou hořkost zapříčiněnou tím, že si zkrátka myslím, že Jeff Loomis zde tak trochu plýtvá svým potenciálem, a také tím, že po příchodu Alissy mě ani The Agonist, ani Arch Enemy ze studiovek moc nebaví, celkem vyrovnala energie, kterou do vystoupení hudebníci dávali. Ze svého celkem mizerného místa jsem tak nakonec musel dát za pravdu, že jim ten jejich melodic death pořád skvěle šlape. Pravda, dost jim nahrával fakt, že dostali celkem solidní prostor a tím pádem se show stala přehlídkou všech metalových rituálů skandováním počínaje, patetickou divadelní ukláněčkou konče. Ale co, ať nezním jako morous, co nedokáže ocenit příjemný hevík. Bylo to fajn.

Skvrn: Konec dne jsem plánoval strávit pod dohledem Monarch, kteří měli přijít na řadu deset minut před druhou hodinou. Jenže hodinky ještě neukazovaly ani půlnoc. Co teď? První varianta, tedy rozumně vydržet na nohou až do druhé, byla naprosto nereálná – nohy jsem tahal za sebou a popohnat je čímsi dobrým a omamným se mi nechtělo. Druhou variantou byl dvouhodinový odpočinek ve stanu, jenže když jsem si chtěl loni takhle zdřímnout, díky nedostatečně ohulenému budíku to dopadlo prospáním půlky Skepticism. Nakonec jsem volil variantu třetí, tedy pohádku na dobrou noc od TeHȎM a oželení Monarch. Ambient chorvatského projektu působil relaxačně, na plátně vévodila různá ztvárnění zemských živlů a i přes únavu jsem s radostí poslouchal až do konce. Již zklidněné publikum vyrušovala snad jen přes kalhoty souložící dvojice opodál. Naštěstí bez hlesů…

Dark Funeral

Onotius: Nová deska Dark Funeral nesoucí název „Where Shadows Forever Reign“ mě celkem potěšila. Jistě, jedná se v podstatě o křišťálově čistou esenci pravého black metalu, je ovšem opravdu dobře poskládaná. A estetice Dark Funeral se tím namísto blasfemického nářezu trochu vrací i více mrazivé atmosféry a estetiky takového debutu (koneckonců zkuste schválně porovnat obaly obou desek). A jejich živá prezentace mě navzdory mnoha zklamaným či znuděným názorům lidí, s nimiž jsem o vystoupení mluvil, bavila. Co se týče zvuku, kytary mohly být trochu více nahlas, ale bicí zase vynikly fantasticky. Rozpačitě však působil především zpěv, který se stal celkem zaslouženým terčem kritiky. Jinak ale show působila solidně, i když trochu teatrálně – především tím narážím na brnění a ohňové efekty. Avšak i trochu díky těmhle serepetičkám nakonec působilo vystoupení správně stylově a já si ho navzdory vzpomínaným nedostatkům užil.


Novinky 13-6-15

Avatarium - All I Want

>>> Avatarium prozradili, že jejich druhá deska vyjde v říjnu letošní roku. Stejně jako debut, i novinku zaštítí Nuclear Blast.

>>> Slavný britský muzikant David Gilmour, který je známý především jako kytarista Pink Floyd, letos vydá novou sólovou desku po devíti letech. Počin by se měl jmenovat „Rattle That Lock“ a vyjde v září.

>>> Krisiun pojmenovali svůj další studiový počin „Forged in Fury“. Nahrávka vyjde 7. srpna pod značkou Century Media Records. Obal prohlížejte na odkazu.

>>> Lamb of God zveřejnili videoklip na podporu nového alba, a to k songu „512“. Sledujte na YouTube.

>>> Leaves’ Eyes ohlašují vydání dalšího studiového alba. Jeho název zní „King of Kings“ a do prodeje se dostane v září. Artwork prohlížejte zde.

>>> Mark Tremonti, známý především jako kytarista kapel Creed a Alter Bridge, vydal před několika dny své druhé sólové album “Cauterize“. Nyní na jeho podporu zveřejnil živé video s titulním songem – sledujte na YouTube.

>>> Portugalští Moonspell hlásí, že prodloužili kontrakt s rakouským labelem Napalm Records, pod jehož křídly vyšla dvě poslední alba. Aktuální deska kapely se jmenuje „Extinct“ a je venku od letošního března.

>>> Singapurští grindeři Wormrot hlásí příchod nového bubeníka – je jím Vijesh, který již prošel kapelami jako Oshiego nebo Absence of the Sacred. Wormrot tím pádem také obnovili práce na své další dlouhohrající fošně.


Moonspell – Extinct

Moonspell - Extinct
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / dark metal
Datum vydání: 6.3.2015
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Breathe (Until We Are No More)
02. Extinct
03. Medusalem
04. Domina
05. The Last of Us
06. Malignia
07. Funeral Bloom
08. A Dying Breed
09. The Future Is Dark
10. La Baphomette

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (H.):

Moonspell, kteří jsou bez nějakých větších sporů suverénně největším vývozcem tvrdé kytarové hudby ze svého rodného Portugalska, se do zlaté kroniky metalu zapsali hned na začátku své kariéry se svými prvními dvěma deskami „Wolfheart“ a „Irreligious“. Zejména debutové „Wolfheart“ je podle mě dodnes fantastická záležitost, již si s obrovskou chutí kdykoliv pustím. Naštěstí však Moonspell později ukázali, že s prvními počiny zajímavost jejich kariéry nekončí a po trochu slabším a obecně chladněji přijatém konci 90. let se po roce 2000 zvedli do působivé formy, která sice kulminovala s krvavě rudým monumentem „Memorial“ z roku 2006, ale i ostatní počiny z této éry jsou přinejmenším důstojné. Jenže… nic nemůže trvat navždy.

Slyšel jsem mnoho názorů, které zatracovaly již „Night Eternal“ (2008), ale mně se i tohle album velmi líbí a myslím si, že je na něm hned několik silných kusů. Oproti tomu následující počin, jenž byl naopak přijat velice dobře kritikou i fanoušky (přinejmenším mi to tak přišlo), se pro mě stal s odstupem času trochu rozporuplný. Moonspell jej rozdělili na dvě půle, přičemž ta první, „Alpha Noir“, jež Portugalce prezentovala pouze v tom tvrdším spektru jejich tvorby, mě v době vydání vysoce bavila, jenže postupně jsem zjistil, že zpětně už nemám důvod se k ní vracet a radši sáhnu po předchozích albech. Naopak druhá půle, „Omega White“, v jejímž rámci zase Moonspell hráli čistě na klidnější a atmosféričtější notu, mě příliš nebavila ani v době vydání a postupem času se na tom nic nezměnilo. V této chvíli jsem si říkal, že to asi bylo jen krátké zaváhání a že nejnovější deska „Extinct“ vše opětovně vrátí do starých kolejí a že půjde o další album Moonspell, které budu poslouchat s chutí. Jenže… nějak se to nestalo…

Nechápejte mě zle. Abychom si vše vyjasnili hned ze začátku „Extinct“ je kvalitativně stále nad průměrem (ostatně stejně jako „Alpha Noir“). Pouze v rámci tvorby Moonspell patří k tomu méně výraznému. Portugalci si samozřejmě stále drží svůj charakteristický zvuk, jímž disponují již dlouhodobě – z tohoto pohledu novinka nijak nevybočuje z linie posledních několika desek, jenže možná právě v tom začíná být trochu problém. Až po „Memorial“ se Moonspell s každou nahrávkou vyvíjeli, byť to nutně nebyly vždy nějaké překotné změny na sílu, ale nyní znějí vlastně již potřetí v řadě takřka totožně, s čímž nijak zvlášť nepohnula ani změna producenta (což se ani nelze divit, když trochu uniformního Tue Madsena vystřídal Jens Bogren, který ta alba také seká jak na výrobní lince). Na „Alpha Noir“ to ještě díky rozseknutí na dvě odlišné poloviny nebylo tak znát, ale u „Extinct“ už si začínám říkat, že je to album v diskografii Moonspell málo výlučné.

Na druhou stranu, nijak nezastírám, že se „Extinct“ stále poslouchá velice příjemně a neměl jsem problém mu věnovat slušný počet poslechů. Jen mi přijde, že po většinu hracího času to je vážně jen na úrovni příjemně se poslouchajícího řemesla zkušených veteránů, kteří už prostě mají ten cit, aby věděli, kam na tom hmatníku sáhnout, aby to nebylo špatné. Za srdeční sval mě však na celém albu vzala pouze působivá „Malignia“ s mocným refrénem a se silnou atmosférou. Tahle skladba je sice super, ale když si vezmu, že na takovém „Memorial“ podobně excelentní kusy Moonspell sypali jeden vedle druhého, je to poměrně rozdíl. Neříkám, že třeba aranže s lehce orientálním nádechem v písničkách „Breathe (Until We Are No More)“ nebo „Medusalem“ nejsou fajn, vlastně bych si dokonce dokázal představit, že v podobném duchu by mohla vést cesta z případné stagnace, jež Portugalcům (řekněme si to upřímně) pomalu začíná hrozit, ale že bych o tom hned musel domů volat mamince, jaká je to bomba, to zase ne.

Stejně tak nelze ignorovat fakt, že se na „Extinct“ nachází i několik písniček, které jsou prostě na poměry Moonspell takové trochu obyčejné a nikam neposouvají ani album, ani kapelu samotnou. Zářným příkladem budiž třeba „Domina“, což je taková pomalejší Moonspellovská klasika, nijak zvlášť jsem si ovšem na zadek nesednul ani z „A Dying Breed“ nebo „The Future Is Dark“. Taková titulní „Extinct“ má sice poměrně lehce zapamatovatelný refrén, který živě určitě bude fungovat, ale když na to přijde, vlastně to taky není nic, co by už Portugalci v minulosti nepředvedli. Jasně, i všechny tyhle kusy stále mají svou kvalitu, a jak již padlo výše, nedělá mi sebemenší problém je poslouchat, ale když chci, aby mi muzika Moonspell něco skutečně předala, musím bohužel sáhnout po starších deskách.

„Extinct“ je tím pádem albem, s nímž jsem nějakou dobu dokázal strávit, aniž bych měl pocit, že to byl ztracený čas, akorát jsem si docela jistý, že nebudu mít potřebu jít a tu placku vrazit do přehrávače i třeba za dva, tři roky. Mluvit v případě „Extinct“ o docela pohodlné sázce na jistotu a normálnímu standardu kapely rozhodně je na místě. Nepopírám, že je to standard, za nějž by jiné skupiny mohly být vděčné, ale to nic nemění na tom, že Moonspell mají v portfoliu i mnohem silnější nahrávky, jejichž poslechu se budu věnovat radši.


Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že se Moonspell albem „Memorial“ z roku 2006 vzedmuli k působivé a konstantně přetrvávající formě, která dala zapomenout na slabší přelom tisíciletí, tak jsem neměl důvod očekávat od „Extinct“ něco jiného než důstojné pokračování skvělých opusů, jakými ve své době byly „Night Eternal“ a „Alpha Noir“. Osobně jsem tipoval, že se Moonspell na rozcestí jménem „Alpha Noir / Omega White“ vydají spíše směrem agresivnějšího „Alpha Noir“, ovšem Fernando a jeho smečka vlků oprášili velké množství melodických vokálů a vzdušnější kytary, což by samo o sobě nebylo nic proti ničemu, protože tahle podoba Moonspell se mi zamlouvá, ovšem výsledek je poměrně nepřesvědčivý.

Některé skladby nejsou vůbec špatné a hodně líbí se mi jak baladičtější „Domina“, tak rockově řízná hitovka „The Last of Us“ a samozřejmě nepohrdnu ani trošku ostřejší „Extinct“, která se v refrénu stejně zlomí v pekelně nakažlivou věc. Problém, který s „Extinct“ mám, je ale jeho nevyrovnanost. Vedle opravdu dobrých písní se tentokrát Moonspell „podařilo“ umístit kompozice, které bych při troše dobré vůle byl ochotný označit maximálně jako uspokojivé. Mluvím teď hlavně o úvodní „Breathe (Until We Are No More)“, „Malignia“, „The Future Is Dark“ a závěrečné „La Baphomette“. Zejména díky nim se pro mne stal poslech „Extinct“ záležitostí, u které jsem si říkal, že by mě to přece mělo bavit, ale ve výsledku mnou novinka proplouvala tak nějak volně a aniž by ve mně zanechávala výraznější stopu, což je od portugalských náladotvůrců věc nezvyklá.

Možná mě „Extinct“ nezastihlo v tom správném rozpoložení, možná si Moonspell vybrali slabší chvilku, nicméně i přes příznivou hrací dobu strádá tahle placka na celkovou vyrovnanost a napěchovanost skvělými nápady, díky čemuž stojí ve stínu svých silnějších předchůdců.


Redakční eintopf #74 – březen 2015

Enslaved - In Times
Nejočekávanější album měsíce:
Enslaved – In Times


H.:
1. Dødheimsgard – A Umbra Omega

Ježura:
1. Enslaved – In Times
2. Moonspell – Extinct
3. The Gentle Storm – The Diary

Kaša:
1. Nightwish – Endless Forms Most Beautiful
2. Moonspell – Extinct
3. Enslaved – In Times

nK_!:
1. Nightwish – Endless Forms Most Beautiful
2. Celldweller – End of an Empire (Chapter 03: Dreams)

Atreides:
1. Dødheimsgard – A Umbra Omega
2. Enslaved – In Times
3. Ufomammut – Ecate

Zajus:
1. Barren Earth – On Lonely Towers
2. The Prodigy – The Day Is My Enemy

Skvrn:
1. Enslaved – In Times
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
3. Porta Nigra – Kaiserschnitt

Přijde mi to, jako kdyby nový rok sotva začal, a o on už je tu jeho třetí měsíc známý pod kódovým označením březen. Tak jako tak, je nutno uznat, že letošní rok je v něčem skutečně výjimečný – snad poprvé v životě se mi nestalo, abych si při psaní data pletl letopočty a psal tam předchozí verzi, naopak jsem si na 2015 zvykl takřka okamžitě. Uznejte sami, že tohle je informace, bez níž byste se skutečně neobešli!

Dosti vtipů, pojďme radši na to, kvůli čemu jsme se tu dnes sešli, čímž samozřejmě nemám na mysli nic jiného než nový eintopf. Redakce tentokrát pro tento měsíc vypíchla celkem desítku počinů, přičemž tři nejočekávanější pocházejí ze severní Evropy – což dá rozum, protože sever je na mapě nahoře, takže je jasné, že severské počiny musí být v tabulkách očekávání taky nahoře, nebo ne? Každopádně, úplně nejvýše vystoupali progresivní Norové Enslaved se svou novou deskou “In Times”, jež by opětovně měla potvrdil jejich vysoký standard. V těsném zavěsu za nimi jsou další Norové, opětovně hudebně netradiční, tentokrát však na poli industriálního a avantgardního black metalu – samozřejmě je řeč o Dødheimsgard, kteří se vracejí po dlouhých osmi letech s nahrávkou “A Umbra Omega”. Oproti tomu třetí seveřani do party jsou z Finska a naopak reprezentují ten největší metalový mainstream – ano, podle všeho máme v redakci i frajery, kteří se nebojí přiznat, že těší na “Endless Forms Most Beautiful” od Nightwish

H.

H.:

Březen je sice oproti natřískanému únoru trochu slabší, pár pozornosti-hodných kousků se zde však jistě najde. Nade všemi však pro mě ční jeden jediný a není jím nic jiného než dlouho očekávaná “A Umbra Omega” od norských maniaků Dødheimsgard. Na novou desku se čekalo (no, vlastně ještě čeká) dlouhých osm roků, ale zrovna tahle kapela svá alba nikdy nepálila ve vysoké kadenci a zatím pokaždé to čekání stálo za to. Dødheimsgard rozhodně mají na co navazovat, protože šílená jízda “Supervillain Outcast” i stylotvorné “666 International” jsou extrémně silné nahrávky, věřím však, že Vicotnik a jeho kumpáni opětovně ukážou, že jméno Dødheimsgard nemá status kultu jen tak pro srandu králíkům.

Ježura

Ježura:

Letošní březen zdá se pokračuje v únorem nastoleném trendu a během jeho 31 dní se na nás sesype celá řádka zajímavých počinů. Naštěstí se však neopakuje bratrovražedný souboj mezi dvěma potenciálně skvostnými deskami, a tak o svém eintopfovém favoritovi nemusím ani trochu přemýšlet. “In Times” od Enslaved je pro mě jednou z vůbec nejočekávanějších desek roku a v rámci březnového edičního plánu ji zkrátka nemůže porazit vůbec nic a to se přitom můžeme těšit na celou řadu zajímavých věcí… Za všechny zmiňme třeba portugalské veterány Moonspell, jejichž novinka “Extinct” má vzhledem ke kvalitám svých předchůdců rozhodně na co navazovat, nebo naopak zbrusu nový projekt The Gentle Storm, jehož prvotina “The Diary” může asi jen těžko dopadnout jinak než výtečně vzhledem k tomu, jaká dvojice muzikantů za jeho vznikem stojí. To ale není zdaleka všechno, takže i kdyby snad nějakým nekonečně smolným řízením osudu ani jeden z mých žhavých tipů nedopadl dle očekávání, stále nebudeme na suchu – a to je fajn.

Kaša

Kaša:

I navzdory faktu, že si svou cestu na březnové zařazení do regálů hudebních obchodů pomalu a jistě brázdí obrovské množství počinů, tak počet pro mou maličkost zajímavých nahrávek by se dal s přehledem spočítat na prstech jedné ruky, takže se pojďme podívat na tři zástupce z této nepočetné skupiny. Za takovou sázku na jistotu považuji hlavně dvojici Enslaved a Moonspell, jejichž novinky “In Times”, respektive “Extinct”, vyhlížím vcelku netrpělivě. Moonspell zní po prvních ukázkách slibně, Enslaved mě příliš neoslovili, nicméně i tak čekám od obou zajímavé věci. Nemůžu si však pomoct, ale i když Nightwish nepatří mezi mé oblíbence, tak na první album s Floor Jansen u mikrofonu jsem docela zvědavý. Doufám, že singlovka “Élan” je jen důkazem, že Holopainen za první ukázky rád vybírá ty nejslabší kousky z alba, protože na prdel jsem si z této průhledné hitovky nesedl. Nevím sice, co přesně od “Endless Forms Most Beautiful” očekávat, ale na jeho poslech jsem ze jmenovaných tří počinů asi nejzvědavější, tak se nechám (ne)překvapit na konci března.

nK_!

nK_!:

Že bude letos březen v mých očích takhle smutný a hudebně prázdný jsem nečekal. O to méně jsem čekal, že do eintopfu na první místo zvolím Nightwish. Nightwish, které poslouchám spíše z nostalgie, a to jen málokdy. Nicméně nové zpěvačce Floor Jansen to v řadách finských snílků docela sekne a její hlasový projev mi imponuje více než v případě Anette Olzon. Klipovka “Élan” se také povedla, tak uvidíme, co ještě uslyšíme. Ještě jsem zvědavý co nového nahraje Celldweller, ale to opravdu jen proto, že nevím, na co jiného se zaměřit.

Atreides

Atreides:

Naštěstí stejně jako v únoru, tak ani v březnu není moc o čem diskutovat. Stačí projet nadcházející alba a tři jména jsou pro mě naprosto jasná: V prvé řadě stojí norští Dødheimsgard s deskou “A Umbra Omega”. Povinnost naprosto bez debat. Avantgardní zběsilost navazující na věčnost starý počin “Supervillain Outcast” už stihla odhalit první plody a ty signalizují, že březnová sklizeň bude už jen z tohohle důvodu zatraceně stát za to. Další v pořadí jsou progresivní vikingové a krajané Enslaved. Je neuvěřitelné, že i po dvanácti zářezech do diskografie udržují laťku zatraceně vysoko a chuť dál pokračovat, takže na ten třináctý v podobě “In Times” jsem vážně zvědavý. Na závěr svého skrovného výčtu ovšem zamířím do zcela jiných, podstatně teplejších vod. Italská psychedelická stálice Ufomammut se chystá těsně před koncem měsíce vydat album “Ecate” a je jasné, že i když jejich kadence taky nepatří mezi nejdelší, novinku nesmím minout, protože tihle pánové jen tak nezklamou.

Zajus

Zajus:

Březnový seznam alb je, alespoň na metalové scéně, hodně dlouhý. Po úvodním potěšení, že bude z čeho vybírat, jsem však zjistil, že si ani tak téměř nevyberu. Mezi záplavou nezajímavých jmen nakonec naštěstí jedno vystupuje: Barren Earth. Tuhle superkapelku jsem si dosud vždy dost užil, a tak není důvod předpokládat, že by tomu tentokrát snad bylo jinak. Abych však nebyl nudný, přihodím ještě jednu záležitost. The Prodigy pro mě existovali naposledy někdy po roce 1997, kdy vydali skvělé “The Fat of the Land”. Když už jsem však letos zjistil, že stále fungují a zjevně se jim daří víc než dobře, nedá mi to, abych jim nedal další šanci. Žádné zázraky popravdě ale nečekám.

Skvrn

Skvrn:

Jmenovat můžu nespočet kapel, které po úspěšných začátcích usnuly na vavřínech, vývoj ponechaly stranou a s obročním intervalem pravidelně krmí své nenáročné posluchačstvo. To Enslaved jako jedni z mála píší 24. rokem kariéry úplně jiný příběh. Pětice bergenských hudebníků přichází s každou vydanou řadovkou s obměněnou tváří, jež přirozeně posouvá po krůčcích celou diskografii kupředu. Já doufám, že z extrémního nadstandardu Enslaved ani tentokrát nesleví a “In Times” opět ukáže něco nového a neokoukaného. Norům se to takřka pokaždé povedlo, tak proč teď ne? Pod velkou firmou kapela vydává již roky a jiné nebezpečí mě nenapadá, možná ani neexistuje. Významnou událostí je nepochybně taktéž návrat nepředvídatelných Dødheimsgard. Po dlouhých osmi letech je aktivita kapely díky novince “A Umbra Omega” opět hmatatelná a já u toho rozhodně nebudu chybět. Netuším, kam se toto těleso za opravdu slušnou dávku let vyvinulo, ale čert to vem, cítím, že to bude hodně dobré. Za třetí do party volím Francouze Porta Nigra, kteří mě zaujali až při průzkumu, co že nás v březnu čeká. Debutové “Fin de siècle” jsem propásnul, nicméně již teď vím, že v případě “Kaiserschnitt”, jak se novinka jmenuje, toto nehrozí.


Pain, Moonspell, Swallow the Sun

Pain, Moonspell, Swallow the Sun
Datum: 17.11.2012
Místo: Zlín, Masters of Rock Café
Účinkující: Pain, Moonspell, Swallow the Sun, Lake of Tears, Scar of the Sun

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Matně si vzpomínám, že putovní podnik jménem Into Darkness Tour byl jedním z prvních klubových koncertů, kterých jsem se kdy zúčastnil. Od té doby uplynulo několik let a letos jedno z dalších jeho pokračování opět upoutalo moji pozornost. Horní místa sestavy totiž okupovali nejen elektro metaloví Pain Petera Tägtgrena, které na Masters of Rock totálně zazdil zvukař, a možnost reparátu byla poměrně lákavá, ale hlavně skvělí Portugalci Moonspell, které jsem sice už viděl dvakrát, jenže regulérní set s novými skladbami z desky “Alpha Noir”, který odehráli pro změnu na Brutal Assaultu, rovněž zabil nemožný zvuk, a když touha konečně vidět Moonspell v klubu přemluvila i nepříliš spolupracující peněženku, bylo o náplni sváteční soboty 17. listopadu 2012 rozhodnuto.

Ve zlínském Masters of Rock Café to byla moje premiéra (není se čemu divit, na poměry chudého studenta je Zlín z Prahy opravdu příliš daleko), a tak jsem první minuty přítomnosti věnoval hlavně sbírání dojmů z místa konání. Abych pravdu řekl, dojmy jsem si odnesl kapku rozporuplné. Vcelku moderní budova MoR Café je poměrně malá, jak jsem v pozdějších fázích večera zjistil, tak také dost špatně větraná, projít ze sálu do foyer nebo zcela mimo budovu je při větší návštěvnosti (co se Into Darkness Tour týče, návštěvnost se dost určitě přiblížila limitu) úkol opravdu náročný na trpělivost, a naprostým výsměchem jsou ceny piva (29 Kč za poměrně odporný Gambrinus a 39 Kč za Plzeň, kterou jsem nezkoušel, se i v obecně dražší Praze vidí jen zcela výjimečně). Co je ale nejdůležitější, Masters of Rock Café naprosto postrádá atmosféru, která v klubech hraje dost důležitou roli. Je to zkrátka prostor bez charakteru a tuto domněnku mi potvrdili i někteří ostřílení místní, takže to asi nebude jen výplod choré mysli zhýčkaného Pražáka…

Teď již ale k samotné hudbě. Večer otevřeli mně zcela neznámí Řekové Scar of the Sun, a podle velmi sympatických bicích v úvodu to chvíli vypadalo na docela zajímavé vystoupení. Bohužel, tyto naděje vzaly záhy za své, protože Scar of the Sun přišli se zcela průměrným a nezapamatovatelným metálkem, který mi neříkal absolutně nic. Uznávám, dvě skladby (jména po mně nechtějte) jakž takž poslouchat šly, ale dobré byly leda tak v kontextu ostatní prezentované tvorby Scar of the Sun, a navíc mě absolutně nepřesvědčil výkon zpěváka, který nedovedl efektivně intonovat a místy mi přišel dost mimo. Ke konci se jeho výkon sice trochu zlepšil, ale pořád to nestačilo na nic jiného, než můj potlesk za to, že konečně přestali.

To následující Lake of Tears na mě nechali úplně opačný dojem. Podle jména jsem tipoval nějaký naprosto unylý gothic doom nebo něco na ten způsob, jenže tihle pánové na to jdou úplně jinak. Jejich potemnělý rock metal mě chytl od první skladby a jak čas plynul, musel jsem přiznat, že se mi to vážně dost líbí. Kapela i její hudba působily tak nějak nenuceně, ale možná i proto neuvěřitelně charismaticky a celou dobu jsem z toho měl takový dojem, že hrají ve stylu: “Jsme staří mazáci, nejsme velcí ani známí, ale víme, že hrajeme dobře, tak sledujte jak se to dělá.” A vážně to fungovalo. Stejného názoru zřejmě došlo tou dobou již celkem početné publikum a Lake of Tears se tak dočkali na předkapelu naprosto odzbrojující odezvy, kterou soudě podle výrazů nečekali ani oni sami. Dobře tři čtvrtiny setu se hrálo ve stylu co song, to hit, a i když mě posledních pár skladeb nebavilo až tak jako ty předchozí, tak jsem odcházel doplnit tekutiny naprosto spokojen a pevně přesvědčen, že se téhle kapele podívám na zoubek určitě trochu blíže.

První kapelou večera, která pro mě nebyla velkou neznámou, byli Finové Swallow the Sun, s jejichž poměrně melodickou formou doom metalu jsem se poprvé seznámil před několika měsíci na Brutal Assaultu. A stejně jako tam, i ve Zlíně zanechali Swallow the Sun solidní dojem. Jejich výstup byl perfektně sehraný, žádný z muzikantů si nehrál jen tak pro sebe a všichni působili velmi profesionálním dojmem. Moje zraky se opět nejvíce věnovali klávesákovi a jeho výrazu, který kombinoval naprosto extrémní zkormoucenost s nějakými opravdu zlými záměry, a potom poněkud depresivnímu zpěvákovi a jeho skvělému tričku Type O Negative s Rasputinem přes celý hrudník. Zajímavé ale je, že stejně jako posledně mě i tentokrát set Swallow the Sun bavil přibližně do poloviny (a to opravdu hodně), ale pak jsem se skoro až do konce dost nudil, a netuším, jestli je to obdobně vybraným setem nebo samotnou hudbou. Věřím však, že když jsem byl s koncertem i přes slabší druhou část spokojený já, fanoušek kapely musel být vyloženě nadšen, protože Swallow the Sun rozhodně nic neodflákli a předvedli velmi solidní výkon.

Poté, co dohráli Swallow the Sun, jsem měl za sebou jeden mizerný a dva velice slušné koncerty, ale ten opravdu skvělý měl teprve přijít. A přes všechny obavy, které mě jímaly během zvučení, za něj byli zodpovědní Moonspell, kteří jako by vzali moji rozpačitou vzpomínku na Brutal Assault a udělali to znovu a mnohem lépe. Dokonale mě uzemnili hned fenomenálním úvodem v režii skladeb “Axis Mundi” a “Alpha Noir” z novinky, neboť tyhle přímočaré pecky dostaly v živém provedení naprosto drtivý a nakopávací charakter. Průbojné bicí zatloukaly fanoušky do podlahy, masivní kytary byly nezastavitelné jak přílivová vlna a nad tím vším zcela strhujícím způsobem hřímala z řetězu utržená bestie v těle Fernanda Ribeira, jemuž na hlavě nasazená řecká helma ještě přidávala na majestátu. Moonspell zahájili set v opravdu velkém stylu a po celou jim vyhrazenou hodinu neslevili ani o kousek. Všichni muzikanti odváděli skvělou práci, ale i tak jim kraloval neuvěřitelně charismatický a fantasticky zpívající Fernando, který jel celou dobu na 110%, i když z něj v tropickém podnebí, které v klubu panovalo, odkapával pot po litrech. Koncert Moonspell byl zkrátka strhujícím zážitkem, který mi dokázal, že nadšené ohlasy na klubová vystoupení Moonspell nepatří k těm vycucaným z prstu. Jednu výhradu si ale přeci neodpustím. Přijde mi totiž trochu škoda, že Moonspell poslední dobou hrají akorát novinky a pak klasické pecky z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, což s povědomím o všech těch skvostných skladbách z “Night Eternal”, “Antidote” nebo dalších poněkud zamrzí. Doufám tedy, že až se s Moonspell setkám příště, stane se tak v podmínkách, které nabídnou dostatek prostoru k přehrání maličko pestřejšího setu. Pokud se tak stane a vše ostatní se vydaří stejně skvěle jako ve Zlíně, bude to naprosto nezapomenutelná událost.

Můj hlavní tahák tedy naplnil očekávání do něj vkládaná měrou vrchovatou a vidina další výpravy do parní lázně za účelem zhlédnutí koncertu Pain mi najednou nepřišla moc lákavá. Nic lepšího jsem ale na práci stejně neměl, a tak jsem se vydal zjistit, jak parta okolo šílence Petera Tägtgrena obstojí ve srovnání s formálně výborným, ale zvukově naprosto zabitým vystoupením z Masters of Rock, které shodou okolností celý večer hrálo na obrazovkách v předsálí (vskutku brilantní nápad pouštět z DVD živák kapely, která za pár hodin zahraje vedle… inu, prodávat se musí). Jakkoli se celý večer dodržoval program prakticky na minutu přesně (až na to, že se končilo vždy o pět minut dříve), Pain začali s desetiminutovou sekerou. Čekání se však vyplatilo, protože se pánové ani v tom šíleném horku (dokonce i mistr Tägtgren prohlásil, že v evropském klubu ještě nezažili větší vedro, takže si to vážně nevymýšlím) nijak nešetřili a o něco řidšímu publiku, než jaké měli Moonspell, naservírovali velice solidní koncert, hodný kapely takového jména. Peter vypadal s očními linkami a ve svěrací kazajce opravdu vyšinutě, stejně jako ostatní hrál pěkně naplno a na pódium byl díky tomu všemu velmi příjemný pohled – zkrátka profíci každým coulem. Jelikož však Pain prakticky neposlouchám, tak jsem se bavil spíš skladbu od skladby, přičemž hlavní vliv na to měla hitovost a chytlavost příslušného díla. Opět ale platí to, co jsem říkal o Swallow the Sun, tedy že pro fanouška to musel být opravdu hodnotný zážitek. Koneckonců hitovky “Dirty Woman”, “The Great Pretender” nebo “Shut Your Mouth” spolehlivě rozhýbaly nejen všechny přítomné, ale dokonce i mojí tělesnou schránku, takže to rozhodně mělo hodně co do sebe. Pain tedy odvedli navýsost poctivý a profesionální výkon, za který jim patří poklona už jen kvůli tomu nelidskému podnebí, které mezi stěnami sálu Masters of Rock Café panovalo (na závěr v režii “Shut Your Mouth” se Peter dokonce vysvlékl ze svěrací kazajky a já dost dobře nechápu, že to v ní vydržel tak dlouho), a i když skvostné Moonspell rozhodně nepřekonali, post headlinera obhájili i přes to, že se jejich skočná muzika k tvorbě ostatních kapel nijak zvlášť nehodila.

Into Darkness Tour 2012 tak dopadla velice sympatickým výsledkem. Večer zcela bez debat ovládli Moonspell. Pain, Swallow the Sun a Lake of Tears byli sice o něco slabší, ale pořád velmi dobří, což pro mě bylo hlavně v případě Lake of Tears velikým překvapením, a proto se u mě spolu s Pain dělí o pomyslné druhé místo. Scar of the Sun byli sice velmi nedobří, ale tak zase není každý den posvícení a alespoň díky tomu lépe vynikly kvality ostatních zúčastněných spolků. Všem pěti kapelám navíc vyšel opravdu vynikající zvuk, což je v Masters of Rock Café údajně pravidlem, takže alespoň v tomto směru mu musím přiznat důležité body. Co dodat, Into Darkness Tour 2012 se opravdu vydařila a jestli si i do budoucna udrží obdobně kvalitní sestavu, mohlo by jít o velice lákavý podnik pro široké spektrum posluchačů.


Brutal Assault 17 (sobota)

Brutal Assault 17
Datum: 11.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, At the Gates, Be’lakor, Finntroll, Godflesh, Gods Tower, Immolation, Immortal, Kylesa, Moonspell, Six Feet Under, Sólstafir, Virus

Spolu se sobotním rozbřeskem se festival překlopil do své závěrečné fáze a tentokrát mě reportérská zodpovědnost namíchaná s vůlí alespoň jeden den kouknout na více než polovinu vystupujících kapel vyhnala na otvírák dne, domácí grindové humoristy Ahumado Granujo. Sice jsem vystoupení neviděl úplně od začátku a nějakou dobu mě to vůbec nebavilo, ale pak asi trochu polevila apokalyptická nasranost, kterou jsem z blíže nespecifikovaných důvodů trpěl od nějaké čtvrté ranní, a najednou to začalo fungovat. Skočný grind na probuzení zafungoval solidně, u několika frontmanových hlášek jsem se solidně prohnul smíchy a vzato kolem a kolem, co víc si přát po pěti hodinách nekvalitního spánku.

Program sepsaný ve festivalové brožurce sliboval, že další přijde na řadu kapela, která při uzávěrce tisku těchto materiálů ještě nebyla potvrzená, takže jsem byl celkem zvědavý, co se z toho vyklube. Nevyklubalo se z toho však nic a po protaženém setu Ahumado Granujo přišli na řadu běloruští pohané Gods Tower, a to v termínu, který jim dle programu náležel. Těch pár poznámek, které směřovaly na jejich adresu a které se ke mně předem donesly, nehovořilo o ničem, co by bylo hodné pozornosti, ale ono to nakonec nebylo úplně špatné. Místy to bylo dokonce dobré a kapela svoji úlohu náplně rané fáze sobotního programu splnila na výbornou. Jen škoda, že to pánům trochu kazil zpěvák, jehož hlasový potenciál na mě působil dojmem, jako by milý pěvec v kapele hodně narychlo zaskakoval, protože nikdo lepší zrovna nebyl po ruce.

Dvojici Ingrowing a Skarhead (ano, Ingrowing si zopákli středeční vystoupení a mně se nechce věřit, že by v českých luzích a hájích nebyla k nalezení jiná kapela, která by volné místo na programu ochotně zaplácla) jsem vynechal, a třetí kapelou programu se tak pro mě stali mladí Australané Be’lakor, které mnozí prohlašují za budoucí lídry v žánru melodického death metalu. A mladí mužové neudělali ostudu. I přesto, že měli čas na pouhé čtyři skladby totiž zvládli odehrát hodně podařený koncert s několika opravdu skvostnými momenty. Pravdou ale zůstává, že po výborné zkušenosti, jakou mám s jejich studiovou tvorbou, jsem čekal maličko víc. Nezbývá tedy než doufat, že až se pánové trochu otrkají i co se týče živého vystupování, budu moci opravdu smeknout, protože tady jisté rezervy určitě zůstávají.

Na trochu ostřejší strunu zabrnkali belgičtí death metaloví řezníci Aborted. Přiznám bez mučení, že spíš než jejich vystoupení jsem věnoval pozornost spíše třídění dojmů z uplynulých dní festivalu, ale když už jsem zvedl hlavu od poznámek, viděl a slyšel jsem poctivou rubačku, jak se na daný žánr sluší a patří. Tedy, opravdu slušné to bylo jen tehdy, když to zrovna šlo poslouchat, protože Aborted se mohli chlubit lecčím, jen ne stabilním a dobrým zvukem. Nicméně dojem zanechali pozitivní, a to se počítá.

Poslední pauza dne mě připravila o koncerty The Safety Fire, Textures a Norma Jean, a další kapelou dne se tak pro mě stali až islandští Sólstafir, tedy jeden z největších taháků, které si pro mě sedmnáctý ročník Brutal Assaultu přichystal. A čtveřice svérázných seveřanů mi záhy dokázala, že jsem do nich své naděje nevložil nadarmo. Jejich čtyřicetiminutový set sice vydal na pouhé čtyři skladby, ale na nadpozemský zážitek to bohatě stačilo. Sólstafir se totiž podařilo převést fantastickou atmosféru studiových nahrávek do živé podoby, čímž se jim otevřel prostor k naprostému triumfu. A oni triumfovali na každý pád. Vystoupení se sice obešlo bez velkých proslovů, ale o to větší prostor se dostalo emocím, vyjadřovaným samotnou hudbou. Islandští kovbojové předvedli nejlepší vystoupení, které mi letošní Brutal Assault nabídl a které se bez debat zařadilo k těm nemnoha, které dovedou zastavit čas. Nezapomenutelné!

Stále ještě omámem z vystoupení Sólstafir jsem se odebral na tribunu, kde jsem pomalu střízlivěl v doprovodu americké formace Kylesa. Docela lituji, že Kylesa dostala čas právě po Sólstafir, protože hrát kdykoli jindy, byl bych si jejich koncert opravdu náramně užil. Ať se na to totiž dívám z jakékoli strany, byl vážně hodně dobrý. I takhle jsem ale byl s to ocenit drive a energii, kterými vystoupení Kylesa oplývalo. Někdy příště těmhle lidem určitě věnuji víc pozornosti, protože když nic jiného, na Brutal Assaultu podnítili moji pozornost.

S folk metalisty Finntroll jsem měl tu čest už několikrát, takže když hráli, k pódiu jsem se připloužil víceméně z nudy a snad také abych se utvrdil v dojmu, že od téhle kapely mě baví jenom něco – jak z desky, tak živě. A vskutku – skladby, které mě bavily, jsem si užil náramně, ty ostatní jsem nějak přečkal, a i když jsem odcházel předčasně, musel jsem uznat, že Finntroll prostě umí a vyloženého zklamání se od nich asi nedočkám. Pánové navíc přidali lákadlo na příští album v podobě nové skladby (jméno po mně nechtějte), která nezněla vůbec špatně, takže pro Finntroll body plus.

Jestli se mi Finntroll líbili tak nějak napůl, následující Immolation mě solidně odrovnali. Tenhle americký death metalový klenot totiž ukázal, jak že vypadá parádní death metalová show se vším všudy. Byl to nářez jako kráva, co song – to naprostá vyhlazovačka, Robert Vigna hrál jak šílený a s kytarou předváděl neuvěřitelně působivé kreace, frontman Ross Dolan působil vyloženě majestátně… K dokonalosti tomu chyběl jen o něco čistší zvuk, ale i tak jsem byl vrcholně spokojený a na říjnovém turné, které Immolation pojedou po boku Marduk, určitě nebudu chybět.

Že mě Immolation potěší, to jsem čekal. Že mě ale potěší Six Feet Under, to jsem opravdu nečekal a bylo to překvapení nadmíru příjemné. Ve srovnání s Immolation sice šlo o znatelně prostší muziku, ale jak známo – v jednoduchosti je síla, a to se zde potvrdilo v plné šíři. Chris Barnes si sice neodpustil rýpnutí ohledně kauzy Randyho Blytha, ale jinak z hlasivek vypouštěl samé vydařené zvuky. Obzvláště ty vyšší tóny, které se napříč skladbami občas vyskytly, zněly vyloženě skvěle a já neměl sebemenší důvod nebavit se.

Další na řadu přišli staří hardcoroví mazáci Agnostic Front a ani ti nezklamali. Jakkoli hardcore nevyznávám, tak Agnostic Front předvedli, že v jejich podání má tahle muzika hodně co do sebe, a jejich koncert jsem si užil rozhodně víc, než bych byl dříve schopen připustit. Inu, když je někdo legendou, většinou to není jen tak pro nic za nic a Agnostic Front jsou toho důkazem.

Od následujících praotců melodického death metalu, švédských At the Gates, jsem čekal přinejmenším slušnou zábavu a přesně takové jsem se i dočkal. Sice nemohu říct, že bych byl nějak extra nadšený, ale pánové tomu naložili opravdu poctivě, místy jsem se bavil nadmíru dobře a většinu setu jsem jen tak mimochodem pohazoval hlavou, což taky o něčem svědčí (a nemám tím zrovna na mysli rozličné stařecké choroby).

Nominální vrchol večera nadešel v okamžiku, kdy na pódium nastoupila kapela, která již dvaadvacet let úspěšně bojuje s globálním oteplováním a ještě k tomu stíhá hrát špičkový black metal. Immortal se na Brutal Assault vrátili po třech letech a odehráli správně kvlt koncert se vším, co k němu patří. Chybělo snad jedině plivání ohně. Podívaná to tedy byla náramná. Škoda jen že po zvukové stránce o ideálu moc hovořit nešlo. Mohlo to však být o dost horší, takže důvodů ke stížnostem vlastně moc není. Tedy vlastně něco by se přeci našlo. Jak jsem se později dozvěděl, Abbath hrál dost slušně pod vlivem, což se projevilo na několika pokažených sólech, anglických proslovech, kterým šlo rozumět jen s obtížemi, a především poněkud teatrální zastavení kultovky “Call of the Wintermoon” v polovině kvůli tomu, že na vedlejší stagi zvučili Moonspell. Až na tyhle detaily, které na místě nevyzněly až tak negativně, jak tu popisuji, jsem byl spokojen a hlavně – viděl jsem Immortal a neskončil jsem s omrzlinami!

Již zmínění Moonspell představovali dalšího z černých koní, na které mě Brutal Assault nalákal, a po loňských Masters of Rock, kdy Portugalci hráli výhradně z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, jsem se těšil na set, který pokryje spíše pozdější tvorbu. A začátek, který se nesl v rytmu nových skladeb z alba “Alpha Noir”, tomu více než nasvědčoval. Dále se však hrálo opět z “Wolfheart” a “Irreligious” a na buben tak přišly jak “Night Eternal”, tak další desky. Na druhou stranu to ale ani tak nevadilo, protože až se starším materiálem šlo hovořit o povedeném koncertu, byť bych tuhle skutečnost opravdu nekladl za vinu nedostatečné přitažlivosti nových skladeb. Všechny tři totiž naprosto odepsal neuvěřitelně doprasený zvuk, kdy přes bicí palbu nebylo slyšet skoro nic, obzvláště pak kytary. Co se ale zvuk dostal do normy, to, co z koncertu Moonspell zbývalo, jsem si užil náramně a nezbývá mi tedy než doufat, že na listopadové Into Darkness Tour dostanou tihle sympaťáci více prostoru a hlavně odpovídající podmínky pro předvedení svojí muziky.

Na industrialisty Godflesh jsem byl relativně zvědavý, neboť jsem na ně slyšel samé pozitivní reference, jenže i tady se projevila nedostatečná předfestivalová příprava a Godflesh mě nejen že nebavili, ale vyloženě otravovali. Svůj podíl viny na tom nese určitě dost přepálená hlasitost, která prakticky vylučovala nezávazný poslech ve stylu “uvidíme, co z toho vyleze”, ale v jednu ráno jsem na dost možná dobrou, ale jinak zcela mimo mě jdoucí muziku, už opravdu neměl náladu.

A neuchvátila mě ani norská avantgarda v podání Virus, od kterých jsem si sliboval hodně. Jejich muzika je opravdu zvláštní a popravdě se ani nedivím, že mi nějaká půlhodinka bez předchozí přípravy nestačila k naladění na stejnou vlnu. Z vystoupení mi tedy zůstal dost podivný dojem, nicméně Virus si vysloužili můj zájem, takže se v dohledné době určitě pokusím přijít na chuť alespoň jejich studiovým nahrávkám. A tenhle podivný dojem jsem si s sebou odnesl do stanu, protože ve dvě ráno se mi opravdu nechtělo znovu rozhýbávat unavené údy do rytmů thrashujících Sodom, kteří z mně neznámých důvodů nemohli vystoupit podle plánu v podvečer. Festival tak pro mě skončil poněkud rozpačitě, nicméně člověk nemůže mít všechno a skvělé zážitky z ostatních uběhnuvších dní tento závěr bohatě vyvážily. Nebyl tedy sebemenší důvod k nespokojenosti a spíš než chmurné myšlenky moji mysl obývaly spekulace, jaké hudební skvosty nám Shindy a spol. připraví příště…


Zhodnocení:

Co se nehudební stránky týče, sedmnáctý ročník Brutal Assaultu s sebou přinesl mnohé změny. Asi nejvýraznější bylo již zmiňované povýšení středeční warm up party na plnohodnotný den, což – a klidně to zopakuji – považuji za mimořádně zdařilý nápad. Neméně pozitivní byla výměna dodavatele piva, kdy se od nepitelného patoku s nálepkou Gambrinus přešlo na budějovický Budvar, který sice předem nebudil důvěru o nic větší než jeho předchůdce, ovšem v reálu se jednalo o vcelku pitelné pivo, jehož dvanáctistupňová varianta byla už vyloženě chutná. Jedinou nevýhodou stran piva tak byl ústup od točeného černého Kozla, což si nedovedu vysvětlit jinak než jako jednu z podmínek, na základě kterých se Budvar ujal zásobování festivalu vlastním produktem.

Nabídka stravování musela i letos uspokojit naprostou většinu přítomných, protože výběr byl opravdu široký. Jediným problémem tak zůstaly hodně nadsazené festivalové ceny, které ekonomicky smýšlející jedince motivovaly spíše vyrazit do města, kde se člověk za stejnou cenou najedl dvakrát tolik (ať žije restaurace na Rybníčku!). Nicméně i když konkrétní nešťastník nechtěl vážit zdravotní procházku do civilizace, dovedl v nepřeberném množství stánků vybrat takový, který by jeho gastronomické chutě uspokojil.

Hodně diskutovaným problém byly opět fronty na kontrolu vstupenek, kterým se festival bohužel nevyhnul ani letos. Hlavní problém však tentokrát nevidím ani tak v podcenění kapacity kontrolních bodů, ale spíše nedostatečné informovanosti přítomných o pravidlech kontroly a rozmístění okének k tomu určených. Pro příště bych pořadatelům doporučil toto vyjasnit dostatečně předem a dostatečně názorně, neboť mít po ruce nějakou mapku, dost určitě bych s lístkem z kamenného předprodeje nečekal v monstrózní frontě, když za rohem zelo další kontrolní okénko prázdnotou.

Další věcí, ke které bych se chtěl vyjádřit, se týká dramaturgie. Je mi jasné, že se nelze zavděčit každému, ale zatím snad na každém ročníku Brutal Assaultu, který jsem doposud navštívil, se mi zdálo, že některý subžánr co se týče zastoupení jasně dominuje nad ostatními. Letos se to týkalo především death metalu a jemu příbuzných, a i když se jednalo ve většině případů u mimořádně kvalitní spolky, trochu větší pestrost soupisky bych ocenil spíše.

Trochu rozmrzelý jsem byl i z enormního množství oznámených kapel, které se zákonitě promítlo do hracích časů snad všech, krom headlinerů. Sice chápu, že na co nejširším počtu lákavých jmen reputace festivalu z velké části závisí, ale pro příště bych rozhodně ocenil spíše menší počet kvalitních kapel s hracími časy důstojnými jejich hudby. A ještě jedna dramaturgická poznámka – trochu mi uchází, proč grindový masakr Pig Destroyer musel uzavírat páteční program, když by taková hudba mnohem lépe zafungovala někdy odpoledne, kdy má ještě každý dost sil na kotlení. Poslední noční vystoupení by určitě více slušelo nějakému doomu nebo blacku, o tom myslím není sporu…

Zavedení klubové stage je nápad zajímavý a do jisté míry určitě chvályhodný. Problém však vzniká v okamžiku, kdy se takto kryjí dvě kapely, které měl člověk v plánu vidět. Další problém klubové stage pak spočíval v nízko umístěném pódiu, na které nebylo ze zadních částí haly vůbec vidět, což byla vada na kráse, která mě iritovala v obou případech, kdy jsem na Budvar stage zavítal. Nejsem si tedy úplně jistý, jestli bych tuto instituci uvítal i příště, obzvláště pak v nezměněné podobě.

Za co však zaslouží pořadatelé vekou pochvalu, to je obměna nehudebního vyžití v rámci areálu. Bohudík zmizel obludný stánek Monster a místo něj dostali šanci jiné, ne tak do očí bijící atrakce. Rovněž vybavení chillout stanu Xboxem, nafukovacími lehátky a dalšími drobnostmi patří k těm opravdu dobrým nápadům.

Ani letošnímu ročníku se bohužel nevyhnuly rošády v sestavě i programu. Informovanost o přesunech vystoupení však musím zhodnotit jako obstojnou, a když už k nějaké změně došlo, dozvěděl jsem se to včas. Teď nezbývá než doufat, že si Shindy nenechá utéct příležitost přivézt odpadnuvší Fields of the Nephilim na příští ročník, protože skutečnost, že v sobotu 11. srpna zvládli vystoupit v Německu, tak úplně nesvědčí o neschopnosti některého člena kapely vycestovat z Anglie.

Jaký tedy sedmnáctý ročník Brutal Assaultu byl? Skvělý. Sice jsem si z něj nepřivezl tolik nadpozemských zážitků, jako se mi podařilo loni, ovšem Shindy a jeho kolegové opět dokázali, kdo je v České republice naprostou pořadatelskou špičkou, a teď nezbývá jen doufat, že příští rok oslaví Brutal Assault plnoletost nějakou skutečně fenomenální sestavou. Tak snad za rok nashledanou!


Moonspell – Alpha Noir / Ómega White

Moonspell - Alpha Noir
Země: Portugalsko
Žánr: dark / gothic metal
Datum vydání: 27.4.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Axis mundi
02. Lickanthrope
03. Versus
04. Alpha Noir
05. En nome do medo
06. Opera Carne
07. Love Is Blasphemy
08. Grandstand
09. Sine missione

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Alpha Noir [H.]

Co se dá vlastně od Moonspell v roce 2012 očekávat? Kapela již jako bezesporu to největší, co kdy z portugalského metalu vzešlo, nemusí nikomu nic dokazovat; myslím, že rozhodně ani nikdo z nás nebude očekávat nějaké obrovské stylové skoky a hledání nových cest tak, jak se o to Moonspell pokoušeli v 90. letech. S deskou “The Antidote” z roku 2003 si totiž jejich muzika definitivně “sedla” a portugalští vlkodlaci našli ten svůj pravý zvuk, který od té doby jen postupně pilují a obrušují. Nicméně, nutno dodat, jde jim to opravdu skvěle, alespoň dle mého názoru, jelikož následné nahrávky “Memorial” a “Night Eternal” považuji za to nejlepší, co Moonspell dokázali vytvořit od svého geniálního debutu “Wolfheart”. Očekávání od novinky “Alpha Noir” do této konstelace spadají vcelku jednoduše – jediné, co jsem od ní já osobně chtěl a očekával, bylo potvrzení vysoké formy skupiny v posledních letech. Pokud by tohle Moonspell dokázali, byl bych nadmíru spokojen. A hned na začátek bude stát za zmínku fakt, že se to vskutku povedlo, dokonce na výbornou…

“Alpha Noir” sice skutečně více či méně pokračuje v duchu svých dvou předchůdců, ale ke cti (a také ke cti jejích autorů) jí slouží to, že tato formule stále baví a ani se netváří, že by s tím někdy měla přestat. Do jisté míry to jistě bude dáno tím, že se nejedná o prachsprostý obšleh toho, co již bylo, ale že Moonspell dokázali každé své album z posledních let zabalit do sice podobné, ale vždy malinko rozdílné nálady, čímž se desky mezi sebou neslévají v jednu, ale jsou snadno odlišitelné, což také znatelně přispívá tomu, že i “Alpha Noir” stále posluchače baví, protože toto platí i o ní. Osobně mi vždy seděla více ta tvrdší forma muziky Moonspell, v porovnání s tou řekněme rockovou, a právě v tom “Alpha Noir” vyniká. Tentokrát totiž kapela tyto své dvě polohy zcela zřetelně oddělila tlustou čárou – tu rockovější představila na bonusovém “Ómega White” (viz kolegův text níže) a na “Alpha Noir” se tak dostaly jen ty rychlejší a agresivnější kusy s temnější atmosférou.

S touto pocitovou povahou desky se samozřejmě pojí i celkové hudební pojetí. Moonspell se na “Alpha Noir” ženou kupředu a místa pro zvolnění jsou minimální. Ne, že by se jednalo o vyloženě rychlou muziku, Moonspell však vždy velice umně dokázali vytvořit opravdu intenzivní tlak – a právě to je tou největší devízou “Alpha Noir”. Atmosféra by se na ní dala doslova krájet. Zpěvák Fernando Ribeiro se téměř po celou dobu pohybuje výhradně v agresivnějších polohách, ale přesto pokaždé, když spustí, zcela jasně dává najevo, proč je tak uznávaným zpěvákem. Jeho vokál, ten řvaný nevyjímaje, je prostě nezaměnitelný a po vteřině jasně identifikovatelný – a kdo o sobě tohle může říct? Nedá se však tvrdit, že by za ním ostatní členové jakkoliv zaostávali. Jak již bylo řečeno, zvuk Moonspell je dnes již pevně daný, ale tak snadno rozpoznatelný a charakteristický, že měnit jej by bylo spíše kontraproduktivní.

Za jeden z největších kladů “Alpha Noir” považuji to, že celá kolekce devíti skladeb je až podivuhodně vyrovnaná. Ačkoliv to možná bude znít jako klišé, na desce opravdu není jediná slabší píseň. Když jsem uvažoval, jaké kusy vyzdvihnout jako názornou ukázku toho nejlepšího, v podstatě jsem si nedokázal vybrat, což rozhodně o něčem vypovídá. Nejlepší je na tom ovšem fakt, že stejně jako jsou nezaměnitelná jednotlivá alba Moonspell mezi sebou, jak jsme o tom již hovořili výše, nezaměnitelné jsou i jednotlivé songy na každém z těchto alb. Vůbec nevadí, že “Alpha Noir” představuje pouze tu tvrdší polohu Moonspell, že tempo relativně stejné, už po nějakém druhém nebo třetím poslechu nebudete mít sebemenší problém skladby mezi sebou rozlišit. V každé se objevuje něco, díky čemu si ji zapamatujete – ať už je to odpalující riff, skvělý refrén, kytarové melodie (které záměrně nejsou vytažené úplně nahoru nad ostatní nástroje, což také přispívá tvrdšímu vyznění nahrávky), výborná vokální linka nebo cokoliv jiného. Jak ale člověk zjistí po dalších posleších, “Alpha Noir” zdaleka není tak triviální, aby stavěla “pouze” na výborných riffech a melodiích, jak by se možná mohlo někomu zdát, postupně totiž člověk začne odhalovat i spoustu malých detailů, které byly v závěrečném mixu strčeny jakoby do pozadí tak, že je posluchač primárně nevnímá, ale podvědomě tam cítit jsou a velice výrazně se podílí na oné nezaměnitelné atmosféře, jíž byli Moonspell vždy pověstní. Většinou to jsou klávesy, ale někdy dokonce i cello, které je naaranžované tak šikovně, že zvládne suplovat pomalu celý orchestr, ale stejnak ho člověk explicitně neslyší, jenže i tak dokáže dodat několika málo vteřinám, kde se objeví, doslova monumentální ráz.

“Alpha Noir” je ve své podstatě typická deska Moonspell posledních let – ale už jen to rozhodně není málo. Byť “Memorial” zůstává nepokořen (bavíme-li se o těch novějších počinech) a u “Night Eternal” si ještě nejsem úplně jistý, jak si v porovnání s novinkou stojí, nic to nemění na tom, že ani “Alpha Noir” se v už tak silné diskografii Moonspell neztratí ani náhodou. A přesně jak jsem prohlásil v úvodním odstavci, už jen tohle mi stačí k naprosté spokojenosti. Parádní matroš!


Další názory:

Moonspell jsem dlouhé roky naprosto opomíjel a pak mě jednoho krásného dne totálně rozložili předposledním opusem “Night Eternal”. A čím více se blížilo vydání novinky, tím více mnou mlátily smíšené pocity. Na jednu stranu jsem si nepřipouštěl, že by tvůrci takového díla mohli natočit špatné album, na stranu druhou jsem se ale bál, jestli se jim podaří na “Night Eternal” navázat, aniž by se snížili k vykrádání sebe sama. Jenže album “Alpha Noir” se opět neskutečně vydařilo a přitom je od předchůdce jasně odlišitelné. V celé své čtyřicetiminutové délce jde o prvotřídní materiál, kde jedna silná skladba střídá druhou. Pokud mám nějaké vypíchnout, nesmí mezi nimi chybět neuvěřitelně majestátní “Opera Carne”, po úrovních vystavěná “Versus” a takhle bych mohl pokračovat na celé ploše setlistu, protože se tu opravdu urodilo. Jakkoli se ale od sebe jednotlivé skladby zřetelně liší, tak mají společného jmenovatele – je to výbušná energie, která srší z každého riffu a verše a která desku tak odlišuje od neméně skvělé “Night Eternal”. Je neuvěřitelné, jak je na soundu desky poznat skladatelská pohoda, která její vznik údajně doprovázela…
Ježura

Novinka “Alpha Noir” potvrzuje, v jak úžasné formě Moonspell posledních pár let jsou. Kvalitativně se na posledních albech dostali někam ke svým legendárním opusům. Z ohlášení nového alba mne však při pohledu na tracklist (počítaje bonusový disk) na chvíli přepadla lehká skepse. Nikdy jsem nebyl příznivcem dvojalb, protože jsem vždy, dříve nebo později, usoudil, že dobrá polovina skladeb působí vatovitě a spojením těch zbylých by vzniklo o několik tříd lepší album (viz poslední Avantasia). Moonspell však dokázali, že výjimka potvrzuje pravidlo a svou novinkou mě posadili na prdel. Začněme tedy logicky s “Alpha Noir”, které je prezentováno jako to hlavní, nové řadové album. Zastupuje agresivnější tvář současných Moonspell a nezní vůbec špatně. Portugalci okolo charismatického Fernanda Ribeira sází jeden skvělý riff za druhým. Fernando nám na celé ploše alba představuje výhradně svůj drsnější projev. Mohlo by se zdát, že oproti předchozím deskám, které byly přece jen trošku rozmanitější, musí působit při svém zaměření “Alpha Noir” poněkud nudným dojmem, ale není tomu tak. Garantuju vám, že od úvodní “Axis mundi”, přes singlovou “Lickanthrope” (k té vznikl mimochodem dost stupidní klip), vynikající portugalskou jízdu “En nome do medo”, až po závěrečnou instrumentálku “Sine missione” se nebudete nudit. Zcela určitě bych “Alpha Noir” označil za druhé nejlepší album v diskografii kapely, protože mne opravdu nenapadá nic, co bych vytknul…
Kaša


Moonspell - Ómega White
Země: Portugalsko
Žánr: dark / gothic metal
Datum vydání: 27.4.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. White Omega
02. White Skies
03. Fireseason
04. New Tears Eve
05. Herodisiac
06. Incantatrix
07. Sacrificial
08. A Greater Darkness

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 7/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,3/10

Ómega White [Ježura]

Když vyšla na světlo světa zpráva, že s sebou album “Alpha Noir” přinese i dvojvaječné dvojče v podobě desky “Ómega White”, lidé očekávali leccos, jen ne druhé plnohodnotné album, protože, co si budeme povídat, tahle 2/2 alba jsou většinou pouhopouhou sbírkou toho, co nebylo pro základní desku dost dobré. Jenže jsou kapely a Kapely. A po zkušenosti, kterou ve mně zanechal poslech tohoto “druhořadého” alba, mohu naplno říci, že v mém soukromém žebříčku Moonspell zamířili do vybrané společnosti Kapel…

Jak se jim to povedlo? Tak předně hrají vynikající muziku, ale to není žádná novinka. Novinkou je naopak dvojalbum “Alpha Noir / Ómega White”, respektive vzájemný vztah obou stran téže mince. Přiznám se, že jsem se na výsledek omegy začal opravdu těšit v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že by se mohlo jednat o něco znatelně odlišného od alfy. A jak se podobné věštby obyčejně ukážou být spíš marketingovým balastem, tak v tomhle případě se stalo realitou úplně všechno, o čem na tohle téma Moonspell kdy promluvili. A čím déle oba počiny poslouchám, tím více mi dochází, jak trefnými tituly je muzikanti obdařili. “Alpha Noir” je poměrně přímočaré a energické album (tj. Alpha), ale je z něj cítit nezpochybnitelná agrese a trocha špíny (tj. Noir). Naproti tomu stojí značně potemnělý a gotikou prostoupený počin (tj. Ómega), který ale ve výsledku svým pozitivním zabarvením hladí na duši a dává zapomenout na chmurné zítřky (tj, White). Vážně magie, to vám povídám…

Tím se celkem elegantně dostáváme k jádru pudla, tedy co je “Ómega White” vlastně zač a jak zní. Pokud to mám vyjádřit co nejstručněji, je to gothic rock jak noha, který se ke skutečnému metalu blíží jen zřídka, a to ještě nikterak ochotně. Ortodoxní true metalisté teď určitě přestávají číst a jdou si spravit chuť jedinými pravými Manowar, ale kdo setrvává, dělá dobře. Dozví se totiž, že právě tahle nemetalovost tvoří stěžejní pilíř “Ómega White” a je jeho hlavním plusem. Člověka sice nejímá nutkání páchat zuřivý headbanging při každé skladbě, ale namísto toho si může nalít sklenku červeného, usadit se do pohodlného křesla a nechat se unášet hudební poetikou, která v sobě nese všechny typické poznávací znaky Moonspell, ale přitom jde úplně jinou cestou, než na jakou je fanoušek Moonspell zvyklý. Jde cestou, kterou před nějakými 25 lety vytyčili pionýři gotického rocku, kapely jako The Sisters of Mercy, Type O Negative nebo The Fields of the Nephilim.

Je tedy nasnadě, že zde nemůžeme čekat záplavu masivních riffů. Pravda, pár se jich tu také objeví a nejsou vůbec špatné, ale prim tu hrají jemné, zdánlivě jednoduché, ale přitom nesmírně působivé kytarové kompozice, které vytvářejí komorní, v některých případech až intimní atmosféru, která je pro celé album příznačná. Delikatesou jsou potom různé specialitky, které celek velice příjemně ozvláštňují. Mluvím třeba o jiskřivém zvuku, který otevírá celé album potažmo titulní skladbu “White Omega”, o decentním klavíru v závěrečné “A Greater Darkness” a našlo by se toho ještě hodně. Korunu tomu pak nasazuje pěvec, Fernado Ribeiro osobně. Na “Ómega White” nechává v plné šíři vyniknout svůj čistý a sametově jemný vokál, který spolu se zdařilým hudebním základem zásadním způsobem přispívá k celkové podobě mimořádně charismatického díla.

Do jmenování nejlepších skladeb se zde pouštět nechci, protože na osmatřiceti minutách stopáže “Ómega White” není jediná, která by za ostatními jakkoli zaostávala. Největší vztah jsem si však za tu dobu, co album poslouchám, vybudoval k “New Tears Eve”, “Herodisiac”, “Sacrificial” nebo “A Greater Darkness” a za ty dám ruku do ohně, protože jde o skutečné skvosty.

Jak to tak vypadá, Moonspell se podařil opravdový husarský kousek – natočit dvojalbum, kde ani jeden z nosičů nepůsobí méněcenným dojmem, a co víc – oba jsou mimořádně vydařené. Co se týče konkrétně “Ómega White”, v mých očích vystoupalo ještě o nepatrný stupínek výše než její sourozenec “Alpha Noir” a může za to jeho atmosféra zvláštně povznesené nálady, doprovázené postupným střízlivěním v nočním podniku okolo čtvrté ranní. Kdo to někdy zažil, asi mi dá za pravdu…


Další názory:

Zatímco z “Alpha Noir” jsem stejně z jako předchozích alb Moonspell opětovně nadšený, ohledně “Ómega White” už jsou mé pocity poněkud rozporuplnější. Na jednu stranu je to určitě dobrá věc, to jednoznačně, na druhou stranu na mě částečně působí spíše jen jako reakce kapely na neustálé volání starých fanoušků po “něčem jako ‘Irreligious’“, což ale může být jen můj osobní pocit. Nicméně i tak… pomineme-li samozřejmě stylovou rozdílnost, která byla jasně dána a avizována předem, vidím hlavní rozdíl mezi “Alpha Noir” a “Ómega White” v jedné věci – zatímco první jmenovaná dokáže v tom jednom svém agresivnějším mustru neskutečně bavit po celou dobu, “Ómega White” v tomhle trochu selhává, a i když by se mohlo zdát, že právě ona je tím rozmanitějším z obou disků (což technicky vzato opravdu je), výsledek je až příliš rozvláčný a málo dynamický, jestli mi rozumíte. Nechci zase vzbudit dojem, že “Ómega White” je špatné, to rozhodně ne, poslouchá se dobře, ale ani náhodou není podle mě na takové úrovni, aby si zasloužila tak nadšené reakce, jakými ji příznivci Moonspell častují… Ale vzhledem k tomu, že je od počátku avizována jakožto bonusový disk, asi je zbytečné remcat (smích).
H.

..pojďme dál. Přestože je “Ómega White” předkládán fandům jako bonusový disk deluxe edice, vůbec bych se nebál označit jej jako samostatné album, protože obsahuje osm původních skladeb, navíc působících jako protipól k agresivnímu “Alpa Noir”. Na “Ómega White” se dočkáme zvolnění a od drsného temného dark metalu jsme se šikovně dostali ke gotickému rock/metalu, plnému ponuré nálady s vynikajícím hlubokým, ale dostatečně melodickým vokálem. Po prvním poslechu jsem byl mírně zklamán, protože mi album přišlo nudné a ne tak zajímavé jako jeho temnější bratr. Ale dal jsem tomu šanci a dobře jsem udělal, protože po pár dalších posleších si mě “Ómega White” naprosto získalo a v současnosti jej točím snad ještě častěji než první disk. Jako vrchol bych označil “Incantatrix”, opravu krásná skladba, ve které si užijeme skvělé kytarové vyhrávky doplněné o ženský doprovodný vokál. Nejsem si jistý, komu ženský hlas patří, ale vždy když se vynoří, posouvá hudbu Moonspell o něco výš. Kapela se pro mě s tímto albem (teď mluvím jak o “Alpha Noir”, tak i “Ómega White”) definitivně vrátila mezi špičku tvrdě metalové scény. Vše, co mám na Moonspell rád, bylo dotaženo takřka do dokonalosti. Bez ztráty kvalitativní laťky dokázali přijít s 80 minutami tak skvělého materiálu, že tomu nemůžu ještě pořád uvěřit.
Kaša