Archiv štítku: Moonspell

Redakční eintopf #36 – duben 2012

Moonspell - Alpha Noir
Nejočekávanější album měsíce:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White


H.:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Accept – Stalingrad
Index očekávání: 8/10

Zajus:
In Mourning – The Weight of Oceans
Index očekávání: 8/10

Ellrohir:
Dragonforce – The Power Within
Index očekávání: 5/10

Madeleine Ailyn:
Accept – Stalingrad
Index očekávání: 7/10

Dubnový eintopf suverénně ovládly dvě desky. Ta, na kterou se redakce Sicmaggot těší nejvíce, se jmenuje “Alpha Noir” (+ její sestrička “Ómega White”) a natočili ji portugalští Moonspell. Hned tři redaktoři do nahrávky vkládají tolik nadějí, že takto vysoký index se neobjevil hodně dlouho. To druhé album, jež hýbe redakčním očekáváním, je “Stalingrad” od Accept. Jejich comebackový počin “Blood of the Nations” svého času položil na kolena takřka celou scénu, takže není divu, že se toho od jeho pokračování čeká nemálo. Jako další si svou zmínku v eintopfu vysloužili ještě Švédové In Mourning s nahrávkou “The Weight of Oceans” a britští (mezinárodní?) rychlíci DragonForce a jejich “The Power Within”.

H.

H.:

Přestože se duben na první pohled tváří jako další měsíc po okraj napěchovaný skvělými očekávanými deskami, při bližším průzkumu jsem zjistil, že tam vlastně není nic, co by mne vyloženě rajcovalo – s jedinou výjimkou. Nebylo tedy nic lehčího, než ve svém eintopfu najít útočiště právě u ní. Opakuji to při každé vhodné příležitosti a s klidem to zopakuji i nyní – Moonspell za poslední roky chytili druhý dech a po slabší druhé půli devadesátek (a přelomu nového tisíciletí) opětovně tvoří nahrávky, které posluchače srážejí do kolen a které mají dost síly na to, aby se mohly beze strachu srovnávat s nepřekonatelným debutem “Wolfheart” z roku 1995. Myslím, že čtyři, resp. šest let už je dostatečně dlouhá doba na to, aby bylo jisté, že alba “Night Eternal” a “Memorial” (a v o něco menší míře i “The Antidote” z roku 2003) prošla zkouškou časem na výbornou – a vše nasvědčuje tomu, že ani novinka “Alpha Noir” nebude chtít zůstat pozadu. Prozatím nemám sebemenší důvod nevěřit tomu, že by Moonspell nenahráli další majstrštyk. Třešničkou na dortu budiž fakt, že si portugalští vlkodlaci tentokrát nachystali hned dvojnásobnou porci muziky, počítáme-li (a jakože to za započtení podle mého stát bude) i druhý disk s názvem “Ómega White”. Co dodat… ať už je to venku!

Ježura

Ježura:

Když bych se měl orientovat výhradně podle toho, co hlásí pořadník alb, která mají v dubnu vyjít, nebylo by moje rozhodování vůbec složité. U data 23. 4. totiž trůní zatím nepojmenované Ihsahnovo album, a kdyby mělo vážně vyjít, byla by to desítka jak vyšitá. Jenže ono to ale vypadá, že je tohle datum bohapustý kec, takže si Ihsahna nechám v záloze a tentokrát se budu muset poohlédnout po někom jiném. Bohudík, ani to není nijak náročné, neboť se s každým dnem blíží datum vydání “Alpha Noir / Ómega White” od portugalských Moonspell. A když už jsem těmhle mistrům konečně přišel na chuť, přihodím je i do eintopfu, protože mám takové vlezlé tušení, že to bude řádně ostrá šleha…

Kaša

Kaša:

Vůbec poprvé se mám rozhodnout o nejočekávanějším albu nadcházejícího měsíce a jak si tak procházím seznam alb na duben, nemohla být má první volba o moc jednodušší. Přestože vychází novinky mých oblíbenců jako Saint Vitus, Jeff Loomis, Anathema či In Mourning, které mě určitě udrží celý měsíc v pozoru, tak nad všemi alby celkem jednoznačně stanula novinka Portugalců Moonspell, “Alpha Noir / Ómega White”. Po minulém, velice povedeném “Night Eternal” jsem se rozhodl dát Moonspell druhou šanci. Po slabším období reprezentovaném alby “The Butterfly Effect” a “Darkness and Hope”, které za moc nestály, chytili Moonspell druhý dech a od “Memorial” servírují silná alba, která mě baví i po letech. Podle první uvolněné ukázky z “Alpha Noir / Ómega White” od plánovaného dvojalba očekávám, že se kvalitativně poslednímu albu minimálně vyrovná, a věřím, že si získá své místo v mém žebříčku nejpovedenějších alb roku 2012.

nK_!

nK_!:

Mark Tornillo svým projevem šíleně pozvedl novodobou tvorbu Accept a já si na nové album dělám zálusk již od posledka, protože “Blood of the Nations” bylo naprosto velkolepé a živá vystoupení, na kterých jsem měl tu čest se ukázat, stejně tak. Nic naplat, klukům to šlape nejlépe za poslední roky a já věřím, že nás obnovené obléhání Stalingradu opět posadí na zadky a ukáže, jak se teď hraje v Německu.

Zajus

Zajus:

Mezi dubnovými deskami jsem měl jasného favorita, jenže jeho vydání bylo odsunuto až na květen. Jeho jméno si tak nechám ještě měsíc pro sebe. Ze zbývajících desek mě zaujaly plánované řadovky Killing Joke, Accept, Dragonforce (možná…) a s trochou dobré vůle i další počin Marilyna Mansona. Na dvě další alba se však těším zvlášť hodně a rozhodnutí, ke kterému se v tomto eintopfu přikloním, není jednoduché. Prvním z nich je plánovaná deska Anathema (“Weather Systems”). Jejich dva roky starý počin “We’re Here Because We’re Here” mě srazil do kolen a já tak vůbec nepochybuji, že novinka bude stejně kvalitní. Druhou (a nakonec vítěznou) volbou jsou In Mourning a jejich třetí deska “The Weight of Oceans”. Jejich kariéru sleduji již od famózního debutu “Shrouding Divine” a ačkoliv mě jeho nástupce “Monolith” ve své době moc nepotěšil, zpětně musím přiznat, že chyba byla na mé straně a druhé album si mě časem také získalo (byť debut zůstal nepřekonán). Obě alba však spojoval skvělý zpěv, hned tři kytary a melancholická nálada. S “The Weight of Oceans” se tak In Mourning mohou definitivně zařadit do progresivně death metalové smetánky. Pevně věřím, že této příležitosti využijí.

Ellrohir

Ellrohir:

Tohle vydání eintopfu si zahraju na pesimistu měsíce a možná i roku, ale zrovna Dragonforce jsou k tomu jako stvoření. Já je mám celkem rád, kdysi jsem je “žral” neomezeně, dodnes nedám dopustit na první album a pár vcelku oblíbených songů mám i na obou následujících. I když něco se tam už pokazilo a z kapely se stal kolovrátek žijící z image “nejrychlejší” power metalové kapely. To vše podtrhla poslední deska “Ultra Beatdown” (pro mě “Ultra Letdown”). Zároveň s tím ovšem přišla celosvětová popularita, headlinování na festivalech… A ve finále vám puberťák bude tvrdit, jak je Herman Li nejlepší kytarista na světě. To bylo 2008. Mezitím se událo pár novinek, jako třeba výměna “tváře” kapely, hlavního zpěváka ZP Thearta, což je pravděpodobně hlavní důvod toho, že album, o kterém se mluví už nejméně dva roky (soudě dle mého vlastního příspěvku na jedné diskusi, datovaného k 24. dubnu 2010), vychází až teď. Zatím mě nová sestava moc nepřesvědčila – jeden song, co hráli na živo, zněl zrovna jako splácanina asi pěti kousků od Sabaton, druhá uvolněná novinka je zase přesně ten “kolovrátek”, akorát s trochu jiným vokálem. No uvidíme, třeba se pesimistické obavy nakonec ukážou jako liché a já v recenzi nebudu šetřit chválou. Dozvíme se v polovině dubna…

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Těžko říct, jestli existuje na duben nějaké album, na které bych se vyloženě těšila. Z těch, která mi přelétla přes nos, jmenuji Accept. A to jen kvůli tomu, že mi předchozí “Blood of the Nations” docela sedlo. Takže by se možná dalo očekávat, že z toho zase něco slušného vzejde. Jo, nebudu to komplikovat. Prostě by to mohlo být slušné, ne-li více.


Masters of Rock 2011 (čtvrtek)

Masters of Rock 2011
Datum: 14.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Alestorm, Amorphis, Bonfire, Fleret, HammerFall, Moonspell, Pagan Alliance (Eluveitie + Finntroll), Virgin Steele

H.: Program Masters of Rock 2011 zahájili místní folkaři Fleret, jejichž vystoupení na festivalu, jak jsem se později dozvěděl, mnozí považují za jakousi tradici. Osobně nemám nic proti ozvláštnění soupisky něčím nemetalovým a už vůbec nic nemám proti samotným Fleret, ale radši bych je viděl někde v prostředku celé akce na odpočinek od riffových masáží, nikoliv na její zahájení. To je ovšem spíše taková hnidopišská poznámka, aby report nezačínal trapně na pozitivní vlně (smích). Jinak to ovšem nebylo špatné, byť v daném žánru dávám přednost jiným uskupením. Každopádně začátek, nezačátek, písničky jako “Zafúkané” pěla takřka celá plocha.

Ježura: Když jsem po Masters of Rock 2009 zaslechl historky o tom, jak přišel Jarmilce Šulákové na pódium předat květinu sám Victor Smolski (Rage), rozhodl jsem se, že až budu mít tu příležitost, Fleret si ujít nenechám. Letos se mi to podařilo splnit jenom částečně, ale i ta slabá polovina vystoupení, které jsem se účastnil, mi vyčarovala úsměv na tváři, byť Jarmilka tentokrát chyběla. Mocná odezva davu mě jen ujistila v tom, že tahle kapela na Masters of Rock proti všem předpokladům patří!

H.: Punkové Konflikt jsem s prominutím vynechal a dostavil se až na Alestorm. Dodnes mám živě v paměti jejich vystoupení na Masters of Rock před třemi lety, kdy Skotové předvedli totální mizérii korunovanou technickými problémy (fakt, že to tenkrát bylo tak dojebané, až to bavilo, už je věc druhá). Letos to bylo výrazně lepší, ale stále si myslím, že by si pánové měli trošku lépe secvičit sbory, než je začnou předvádět živě. Pokud pominu tento fakt, nebylo to zlé. I když ze studia mi to nic neříká, v koncertním provedení z písniček Alestorm (kapela jen tak mimochodem zodpovědně provětrala paluby všech tří doposud vydaných alb) nechytám střevní potíže ani já, což bych se vzhledem k mému vkusu nebál považovat za pochvalu. Slušné.

Ježura: Alestorm byli první kapelou festivalu, na kterou jsem se těšil. Proti klubovému vystoupení v Praze mi to přišlo o něco slabší, ale i když byli pánové podezřele střízliví (což show možná trochu uškodilo), užil jsem si vystoupení naplno a soudě dle velmi solidní odezvy jsem nebyl vůbec sám.

H.: Na Virgin Steele jsem se celkem dost těšil, ale bylo to jakési… podivné. Nekompletní sestavou počínaje, ne zrovna povedeným zvukem konče. Zpěvák David DeFeis byl slyšet jen v momentech, kdy se mu skřípnul pytlík do zipu od upnutých kaťat (rozuměj ve výškách), ale normálně ne, o lehce přihřátém vystupování ani nemluvě. Jako zas tak úplný průser, z něhož by člověk vyhodil obsah snídaně na betonovou plochu likérky, bych koncert Virgin Steele nepovažoval, ale bez ostychu přiznávám, že když jsem se dostatečně nasmál image à la Máňo Vař, klidil jsem se pryč na škopek piva. Zrovna od nich jsem toho tedy čekal o dost více.

H.: Následující Bonfire jsem sledoval jen tak po očku z dálky na obrazovce a znělo mi to jako dobře odvedený a dobře odehraný oldschool hard rock. Ohlas od publika měli hodně dobrý, ale mám-li mluvit čistě za sebe, pořád to nebylo nic, z čeho by se mi rolovaly trenýrky, pořád ještě žádná velká bomba. To se však mělo brzo změnit…

H.: Set jako víno předvedli Finové Amorphis. Musím říct, že jejich studiové tvorbě jsem i přes mnohé pokusy nikdy nepřišel nějak moc na chuť, ale co se týče živého hraní, tak to bylo opravdu skvělé. Čistě z toho důvodu, že je moc nevyhledávám, jsem Amorphis viděl poprvé a vážně se mi to líbilo. Možná díky tomu, že na koncertě zněly riffy mnohem nabroušeněji, typické melodie a čistý zpěv ještě melancholičtěji a brutální chropot ještě brutálněji. Králem pódia se stal jednoznačně zpěvák Tomi Joutsen, který svými extrémně dlouhými dredy točil jako o život. Na rozdíl od kolegy mě nijak nerozčiloval ani výběr skladeb – čistě z toho důvodu, že to nemám zrovna naposlouchané.

Ježura:Amorphis jsem měl tu čest podruhé. Co se však týče velkého pódia, byla to premiéra. Proti listopadovému vystoupení v Plzni jsem s potěšením kvitoval rozhodně aktivnější pódiovou prezentaci. Ani ta ovšem v mých očích kapelu nezbavila nálepky statického tělesa. K hudebnímu projevu nemám výhrad a tradičně smekám před malým velkým Tomim Joutsenem, jehož hlasový potenciál a čtrnáct let rostoucí dredy mě nepřestávají udivovat. Jediným, pro mě však docela výrazným mínusem tak zůstává docela nešťastně poskládaný set. Že se hrály věci z nového alba chápu, proč to ale byly většinou ty slabé, to už tak úplně ne. Stejně tak mě zamrzela absence kultovního songu “Black Winter Day”, krom singlu “Silver Bride” čehokoli z výborného alba “Skyforger” a v neposlední řadě také umístění mojí srdcovky “My Kantele” někam do první poloviny setlistu. To už je ale hodně o vkusu, a když to pominu, Amorphis odehráli výborné vystoupení!

H.: Dosti očekávané bylo společné vystoupení Finntroll a Eluveitie pod hlavičkou projektu Pagan Alliance. Nemám tušení, co se tam dělo první půlhodinku, protože jsem se zdržel na autogramiádě Moonspell, ale když jsem dorazil, švýcarská formace zrovna rozjížděla pecku “Omnos” ze své akustické desky. Když dohráli, tak ještě než jsem se stačil rozkoukat, stáli už na pódiu Finntroll a spustili to svoje. Podobně se přibližně po dvou skladbách obě kapely střídaly až do konce (a čím víc se blížily ke konci, tím byly opilejší, tudíž nebylo moc těžké odhadnout, co v mezičase muzikanti dělali; zejména někteří členové Finntroll se v závěru zdáli být už hodně společensky unavenými), sem tam si i vzájemně vypomohli, i když se mi zdálo, že většinou členové Eluveitie hrají v písničkách Finntroll, ale Finntroll ve skladbách Švýcarů se moc neobjevovali. Každopádně mi ale Pagan Alliance bezezbytku potvrdilo to, že Eluveitie z alb sice nemusím, ale naživo naprosto zabíjejí, zatímco Finntroll mám z desek hodně rád, ale živě mi prostě nepřijdou ani z desetiny tak dobří, takže větší mrazení v zádech určitě probíhalo u mohutné “Inis Mona” než u odrhovačky “Trollhammaren” (což je jen tak mezi námi jeden z nejhorších songů Finntroll a ještě pořád jsem nepochopil, proč ho všichni mají tak rádi).

Ježura: Co se Pagan Alliance týče, moc neposloužím. S kumpány jsme v areálu vydrželi tak tři písničky. Důvod? Dost přehulený zvuk a celková apatie vůči dění na pódiu. Ne, že bych měl něco proti Eluveitie nebo Finntroll, ale asi bych si od nich měl dát tak rok – dva pauzu, pak si to třeba zase užiju. V paměti mi tak zůstaly jediné dva vjemy – pochyby nad smyslem celého projektu Pagan Alliance (pořád nechápu, jakou přidanou hodnotu to má přinášet) a také zjištění, že si Vreth (frontman Finntroll) nechal narůst plnovous. Ohol se, nesluší ti to…

H.: Největší hvězdou úvodního dne byli HammerFall. Ti odvedli do jisté míry standardní, řemeslný a ne zrovna výjimečný, ale stále ještě hodně dobrý a zábavný set. Sice se mi na ně v dešti opravdu čekat nechtělo, ale nakonec jsem se pro čtenáře Sicmaggot obětoval a vystál si solidní flek, abych mohl řádně zhodnotit (smích). Kapele hraje do karet hlavně to, že už ve svém repertoáru mají nepřeberné množství opravdových hitovek, takže když o jedenácté večerní spustili, až do půl jedné se z reprobeden valila pecka za peckou. V konkurenci prověřených fláků se osvědčily i kousky z novinkového alba “Infected” (konkrétně byly čtyři – “Patient Zero”, “Bang Your Head”, “One More Time” a “Let’s Get It On”). Jako staromilce mě samozřejmě potěšily vykopávky z prvních dvou nahrávek (“HammerFall” z debutu a “Heading the Call” a samozřejmě povinná “Let the Hammer Fall”“Legacy of Kings”), ale jinak tuším došlo na nějakou ukázku ze všech dlouhohrajících placek. Takže nakonec, i když Joacim Cans neměl zrovna nejlepší den, výšky úplně nedotahoval a některé těžší pěvecké linky si lehounce pozměnil, popř. vynechal, se mi to celkově dost líbilo. Ale například frajer z naší kumpanie, který je hardcore fanda HammerFall, znechuceně odešel po třech skladbách s tím, že horší koncert od nich ještě neviděl.

Ježura: HammerFall, kapela mého mládí a jedna z mála takových, které jsem ještě neviděl. Nostalgie a přítelkyně mě tedy přemluvily a nehledě na déšť (žlutá igelitová pláštěnka RULEZZ) jsem se procpal celkem dopředu. A světe div se, i když jsem přicházel plný skepse, na odchodu jsem si pobrukoval a skoro mi bylo líto, že vyklízím pozice půl hodiny před koncem. A co mě dostalo nejvíc? Naprosto suverénní vystupování a soužití s pódiem. Joacim Cans je skutečně skvělý frontman a zbytek kapely v čele s Oscarem Dronjakem mu směle šlape na paty.

H.: Moonspell vydali poslední desku “Night Eternal” před třemi lety a skladby z chystaného počinu evidentně ještě prezentovat nechtěli, takže zvolili vcelku zajímavý přístup – zahráli vzpomínkový set, v jehož rámci zazněl pouze materiál z prvních dvou nahrávek “Wolfheart” a “Irreligious” – po šesti, resp. pěti písních z každé. Publikum samozřejmě nepřišlo o tutovky, které Moonspell prezentují na každém koncertě, například “Opium” nebo kultovní “Alma Mater”, ale zároveň díky tomu došlo i na kousky, které se už dnes v setlistech skupiny objevují spíše sporadicky, například démonická “Mephisto”, pouťová “Herr Spiegelmann” nebo naprosto geniální “Trebaruna” (to jsem si vážně nemyslel, že tenhle song ještě někdy uslyším živě). Vystupování Moonspell bylo tentokrát spíše střídmé, kapela nechala promlouvat samotnou muziku, a když se odhodlala k nějaké “show” (například zrcadélka v rukách Fernanda Riberia při “Herr Spiegelmann”), nešlo o nic efektního, přesto to působilo. S odstupem času a čistou hlavu uděluji portugalským vlkům titul nejlepší kapely letošního Masters of Rock! Famózní výstup!

Ježura: Moonspell pro mě byli tahákem numero uno i přesto, že jsem od nich před festivalem znal sotva čtyři skladby. Svěřenou noční hodinu ale využili takovým způsobem, že mi nezbylo než kapitulovat a jen se oddaně kymácet v totálním rauši. Portugalci vytvořili atmosféru, která se jen stěží popisuje a dokázali, že i z minimalismu se dá vytřískat hodně – viz Fernandovy hrátky se zrcátky. Smekám, tleskám a ujišťuji, že až se u nás staví, jak Fernando slíbil, tak tam budu taky. Pro mě jasný vrchol festivalu!


Moonspell – Memorial (2006)

Moonspell - Memorial
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / dark metal
Datum vydání: 21.4.2006
Label: Steamhammer

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Některé ne zrovna nejnovější desky si i přes svou “neaktuálnost” prostě zaslouží pozornost. Mezi ně bezesporu patří i tři roky staré dílo Portugalců Moonspell. “Memorial” je pro kapelu jedním ze vztyčných bodů jejich diskografie. Po sérii experimentů se začali plynule a přirozeně s deskami “Darkness and Hope” a “The Antidote” vracet ke svému původnímu zvuku. Jenže zatímco “The Antidote” je jen malý ohníček, “Memorial” je vybuchlá bomba, která Moonspell zastihla ve vrcholné formě. Společně s nastupujícím “Night Eternal” a samozřejmě i dávným debutem “Wolfheart” patří k tomu nejlepšímu, co kdy z jejich dílny vzešlo.

Po intru “In Memoriam” přichází na Moonspell až netypicky tvrdý otvírák “Finisterra”. To ale není vůbec na škodu, právě naopak. Tvrdé riffy Portugalcům sluší (a jak už dnes víme, na následujícím “Night Eternal” šli ještě dál) a je tomu tak z jediného důvodu – stále si totiž ponechali svojí jedinečnou temnou atmosféru a právě tohle přitvrzení ji ještě zahušťuje. Refrény, riffy, charismatický vokál Fernanda Ribeira, to vše je na svém místě.

Následující skladby rozhodně nejdou s kvalitou dolů. “Memento Mori” a “Blood Tells” zaujmou hlavně nahuštěnými vypjatými refrény, u první jmenované ještě umocněné zvukem houslí. Dalo by se říct, že je to takový opak chladné severské hudby. U Moonspell přímo cítíte tu horkokrevnost a temperament jižní Evropy. Ještě patrnější je to možná u další “Upon the Blood of Men”.

Našince určitě potěší píseň At the Image of Pain”, ve které si malé cameo v roli hosta střihne i BigBossRoot. Jeho nezaměnitelný hlas se v nepřeberném množství skvělých momentů v “Memorial” určitě neztratí. Jen škoda, že nedostal ještě více prostoru (jestli mám správné informace, tak to tenkrát zatrhla nahrávací firma). Pozornost věnujte určitě i songu “Sanguine”, kde se opět ozvou housle. Nevím, jestli je to tím, že mám tenhle nástroj prostě rád, ale tady to až skoro vyráží dech.

Jedinou slabinu alba vidím v písničce “Luna”, což je taková ne moc povedená gotická měkota, která v kontextu zbytku “Memorial” vyznívá docela nepatřičně. Vážně nechápu, proč zrovna na ni vzniknul jeden z videoklipů. Když ale pominu tuto jedinou kaňku, není co vytknout, a proto neváhám sáhnout po vysokém hodnocení, neboť Moonspell si jej zaslouží.

P.S. Pokud byste si náhodou chtěli album pořídit, doporučuji investovat nějakou tu korunu navíc a koupit si opravdu luxusní pětipanelový digipack s výbornou bonusovou písničkou “Atlantic”. Už jen ten samotný obal za to stojí.


Masters of Rock 2008 (čtvrtek, pátek)

Masters of Rock 2008
Datum: 10.-11.7.2008
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Avantasia, Def Leppard, Doga, Korpiklaani, Ministry, Sirenia

Pátek: Annihilator, Engel, Moonspell, Oomph!, The Sorrow

Jeden z největších rockových a metalových festivalů u nás – Masters of Rock – se letos konal již pošesté, tradičně v areálu likérky Rudolf Jelínek ve Vizovicích. Program mě osobně sice nepřišel stejně našláplý jako minule (hlavně ta dopoledne byla letos celkem nudná), ale i tak se určitě bylo na co dívat.

Čtvrtek:

Do areálu vcházím až s českou Dogou, která tento rok oslavuje výročí 20 let. K této příležitosti si připravili speciální začátek koncertu. Zpěvák Izzi je přivezen na vozíku v masce Hannibala Lectera a připoután do předem postavené klece. Já osobně jsem rád, když vidím, že už i některé české skupiny si mohou dovolit podobné “blbinky” na zpestření svých koncertů. Hudebně to sice nijak geniální není, ale poslouchat se Doga dá určitě. Takový méně otravný a lépe poslouchatelnější Kabát.

Prvním zahraničním hostem byla Sirenia z Norska. Kapela nedávno měnila zpěvačku a nutno říct, že co se týče vizuální stránky, Sirenia si o 100% polepšila, protože Ailyn to v těch těsných hadřících vážně seklo. Její hlas už mi tak skvělý nepřišel, ale člověk nemůže mít všechno. Mně těch 50 minut nepřetržitého slintání stačilo. Abych to tady nezaplácal celé jen svými úchylnými výlevy, řeknu vám alespoň, že Sirenia zahrála své nejznámější písně jako “Meridian”, “The Other Side” nebo “My Mind’s Eye”.

Následovali další seveřané, tentokrát však z Finska – Korpiklaani. Jejich hudba je na mě moc veselá, jedna píseň stejná jako druhá, prostě mě to moc nebere, a snad proto jsem je na MoR viděl poprvé. A to, co jsem tam viděl, to jsem ještě nežral (a to mi věřte, že už sem toho žral hodně). Stačilo, aby jeden člen Korpiklaani vystrčil hlavu na pódium a Vizovicemi se ihned začalo rozléhat mohutné skandování “Korpiklaani, Korpiklaani”, které by snad nepřehlušil ani přijíždějící vlak. Když pak kapela začala hrát, šílenství nabralo ještě větších obrátek. Stál jsem asi tak ve druhé až třetí řadě a vše kolem mě skákalo a tleskalo, ani na chvíli se nikdo nezastavil. Co vám budu povídat, nehrál jsem si na kazišuka a asi tak od třetí písně mě dav strhl a pařil jsem jak o život. Zkráceně řečeno, Korpiklaani měli největší kotel na celém festivalu.

Po finské veselce přišlo na řadu jiné maso. Ministry na jednom ze svých posledních koncertů. Koncert odpálilo na můj vkus možná až moc dlouhé techno intro, ale pak začala ta pravá agresivní jízda. Kotel – maximální, kapela – bezchybná, zvuk – nezastavil se ani na chvíli. I mezi písničkami pořád hrály elektronické samply. Na velkoplošné obrazovce byly k vidění protiválečné záběry a v hledišti se paradoxně odehrávala taková menší bitva. Ministry byli naživo o mnoho lepší než na albech. Jednoznačně nejlepší show prvního dne (ještě jsem zapomněl dodat, že skupina hrála za přistavěným plotem, to jen tak pro pořádek).

Po Ministry přišla na řadu jedna ze dvou hlavních hvězd festivalu – Def Leppard. Zrovna je jsem nikdy moc nemusel, ale musím uznat, že na MoR zahráli solidně. Jak se zdálo, celkem je to i bavilo. Když jsem se už začínal trochu nudit, přišlo vynikající basové sólíčko. To je asi tak vše, co bych k tomu řekl.

Zato druhá největší hvězda letošní Masters of Rock byl pro mě osobně propadák. Nemůžu si pomoct, ale Avantasia mě totálně nudila. Mozek tohoto projektu – Tobias Sammet – sliboval dlouho dopředu show, na kterou nikdo do konce svého života nezapomene. Já si ale nezapomenutelnou show představuji jinak, než jen ve střídání hvězdných hostů a pěknou plachtu na pozadí. Ještě když vezmu v potaz, že zde Avantasia natáčela materiál pro své oficiální DVD, tak to prostě mohli rozbalit trochu víc. Na fotkách jejich koncert vypadá lépe, než vypadal ve skutečnosti. Odešel jsem asi v polovině.


Pátek:

Dopolední program v pátek jsem okázale ignoroval a věnoval se radši konzumaci místní slivovice. Před pódium jsem se dopotácel až s Engel ze Švédska. Tuto kapelu jsem na živo už jednou viděl, když loni předskakovala Dimmu Borgir v Praze. Přišlo mi, že jim vystoupení na MoR sedlo více než to loňské, ale to všechno, co si pamatuji.

Po konci Engel jsem se chvíli jen tak poflakoval, z dálky jsem zahlédl kousek The Sorrow (nic moc). Má další pořádná činnost byla až návštěva autogramiády Annihilator. Když jsem si pak podepsané album ukládal zpátky mezi ostatní věci, usnul jsem u stanu… a probudil se až v půlce koncertu Annihilator. Při pohledu na hodinky jsem se zhrozil, zvedl svoji ožralou držku a nasprintoval zpátky do areálu. Stihl jsem však alespoň “Alison Hell”. Z toho kousku, co jsem zhlédl, usuzuji, že Annihilator odehráli kvalitně a odezva byla také dobrá.

Další na řadě byli němečtí Oomph! (taková měkčí a horší kopie Rammstein). Na jejich vystoupení jsem zatím všude slyšel jen samé nadávky, ale z první řady, kde jsem stál, to zas tak hrozné nebylo. Rozcvička krčních svalů před Moonspell.

A právě Moonspell byli tím hlavním důvodem, proč jsem se letos do Vizovic vydal. Vím, že člověk své oblíbené kapely nadhodnocuje, ale nemůžu si pomoct – Moonspell byli naprostá pecka. Nejlepší kapela celého festivalu. Je ale pravda, že to není až zas tak nadhodnocené, protože nadšené ohlasy na vystoupení Moonspell se ozývají ze všech stran, dokonce i od těch, kteří o nich nikdy dříve neslyšeli. Za sebou mají úžasnou novinku “Night Eternal”. Je až s podivem, jak moc se tahle portugalská banda na posledních dvou albech vyšvihla a jak moc se tato dvě alba svou náladou přibližují nepřekonatelnému debutu “Wolfheart”. A právě z těchto tří desek – “Wolfheart” (1995), “Memorial” (2006) a “Night Eternal” (2008) – zaznělo nejvíc písní. Začátek koncertu se nesl ve znamení začátku nového alba, tzn. že prvními písněmi byly “At Tragic Heights” a titulní “Night Eternal”. Z novinky pak zazněly už jen dvě písně – videoklipová “Scorpion Flower” a závěrečná “First Light”. Jen škoda té autogramiády. Dva měsíce poslouchám jak de**l nelegální kopii “Night Eternal” s tím, že si originál koupím právě na MoR a rovnou si ho nechám podepsat. Originál jsem si samozřejmě koupil, ale kvůli zrušené autogramiádě ho podepsaný nemám.


Moonspell – Night Eternal

Moonspell - Night Eternal
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / dark metal
Datum vydání: 19.5.2008
Label: Steamhammer

Hodnocení: 8,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Robinson – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Jsou tomu již dva roky, kdy Moonspell vydali své poslední album “Memorial”. Loni sice kapela vydala počin “Under Satanae” se znovu nahranými staršími skladbami (z EP “Under the Moonspell” a dema “Anno Satanae”), na novou desku jsme si však museli počkat až do letošního května.

Stylový vývoj Moonspell je velice zajímavý. Ve svých začátcích produkovali atmosférický black / gothic metal. V této době nahráli úžasný debut “Wolfheart”(1995). O rok starší “Irreligious” už bylo o poznání slabší (album sráží především “měkká” produkce). Na dalších dvou deskách “Sin/Pecado” (1998) a “The Butterfly Effect” (1999) si Moonspell prošli svým experimentálním obdobím. Výrazné zlepšení přišlo v roce 2001 s albem “Darkness and Hope”. Následující nahrávka “The Antidote”(2003) už znamenala definitivní návrat k původnímu zvuku a poslednímu album album před letošním novinkou – “Memorial” – v něm pokračovalo. A “Night Eternal”? “Night Eternal” k mému velkému potěšení následuje a rozvíjí styl i vysokou kvalitu, jež byly nastoleny předchozími deskami.

Novinka začíná atmosférickým intrem, které je součástí první skladby “At Tragic Heights”. Otvírák je přesně takový, jak jsem si ho představoval. Má šťávu, hezky odsýpá, žádná hluchá místa, přesto to není žádný hudební extrém, prostě se to dobře poslouchá. Ve stejném duchu pokračují i další písně – “Night Eternal” a “Shadow Sun”. Mírné zklidnění přichází se čtvrtou skladbou “Scorpion Flower”, ve které si zazpívala i hostující Anneke van Giersbergen (bývalá zpěvačka The Gathering, v současnosti působí v Agua de Annique). Skvělá gradace a nádherný refrén. A navíc ten videoklip, to je něco…

I zbytek alba si drží stejně vysokou kvalitu jako první čtyři písně a nenudí ani minutu. Nejlepší na tom všem je pak projev zpěváka Fernanda Ribeira. Tenhle týpek zkrátka umí. Moonspell se svým “Night Eternal” u mě prostě zabodovali. I když mám radši trochu extrémnější skupiny, takovouto hudbu si nechám líbit vždycky. Pokud přemýšlíte, jestli jít na koncert Moonspell na letošním Masters of Rock, pak neváhejte, bude to stát za to. Já osobně tam jedu speciálně kvůli téhle kapele.