Archiv štítku: Morbid Angel

Redakční eintopf – prosinec 2017

Morbid Angel – Kingdoms Disdained
Nejočekávanější deska měsíce:
Morbid Angel – Kingdoms Disdained


H.:
1. Iperyt – The Patchwork Gehinnom
2. Deathcult – Cult of the Goat
3. Thaw – Grains

Zajus:
1. Diablo Swing Orchestra – Pandora’s Piñata
2. Brockhampton – Saturation III

Onotius:
1. The Faceless – In Becoming a Ghost
2. Thaw – Grains
3. Morbid Angel – Kingdoms Disdained

Metacyclosynchrotron:
1. Obscure Burial – Obscure Burial
2. Morbid Angel – Kingdoms Disdained
3. Iperyt – The Patchwork Gehinnom

Cnuk:
1. Morbid Angel – Kingdoms Disdained

Mythago:
1. Jess and The Ancient Ones – The Horse and Other Weird Tales

H.

H.:

Letošní prosinec sice vyloženě slabý není, ale nevyhlížím tu nic, co by mě vyloženě zvedalo ze židle, jako tomu bylo třeba v listopadu. Asi nejzajímavější mi přijde novinka komanda Iperyt. Poláci svými nahrávkami dost šetří, ale „Particular Hatred“ a „Totalitarian Love Pulse“ jsou památné zlo-násery. „No State of Grace“ bylo svého času zklamání, protože se zde Iperyt vydali přístupnější cestou, ale postupem času jsem si i k téhle fošně našel cestu a dnes ji vlastním na LP i CD. Poslech „The Patchwork Gehinnom“ mě rovněž nemine, tím jsem si docela jist.

Na druhé místo mohu s klidným srdcem jebnout druhou desku norského projektu Deathcult, v němž se angažují Hoest, Skagg a Thurzur. Debut „Cult of the Dragon“ byl, vzpomínám-li si dobře, v cajku. Po „Kultu draka“ přichází „Kult kozy“, tak snad to nebude žádná… hm, kozovina a Deathcult se představí v dobré formě.

Do třetice zahlasuju pro další Poláky. U Thaw se mi nejvíc líbil eponymní debut, jenž přinesl dobrou směsici black metalu a hluku. Druhé album bylo zbytečně moc blackmetalové a třetímu ambientnímu také něco scházelo, tak doufejme, že se „Grains“ konečně plně zužitkuje velký potenciál a talent, který zde nesporně dřímá.

Zajus

Zajus:

Stejně jako v listopadu jsem po velkém úsilí našel jediná dvě zajímavá alba. Vyhnu se tedy veškerým okolkům a půjdu rovnou na věc.

Diablo Swing Orchestra nepatří mezi moje srdcovky. Dnes již pětileté „Pandora’s Piñata“ mě sice při občasném poslechu baví dodnes, k náhledu do minulosti kapely mě však nemotivovalo. „Pacifisticuffs“ si ovšem poslechnu rád, a pokud udrží solidní úroveň svého předchůdce, bude to nejspíš i dobrým důvodem se konečně navrátit k prvním deskám.

To v případě Brockhampton znám historii skupiny velice dobře, ostatně to není příliš těžké, neboť debut „Saturation“ vyšel teprve v červnu letošního roku. Jak název nadcházející desky „Saturation III” napovídá, stihli Brockhampton vydat letos již dvě alba, na nichž poměrně odvážně ukázali, jak se dělá hip-hop v době Tinderu a neochoty čekat více než dvacet sekund na první chytlavý motiv. Pokud Brockhampton uzavřou trilogii stejně vlezle, povrchně a barvitě, jak ji začali, půjde o jeden ze zajímavějších prosincových počinů.

Onotius

Onotius:

Zatímco se nekompromisně blíží tradiční čas kapří genocidy, svou zprávu o tom, jak spletitý a komplikovaný je svět lidské fantazie, nabídnou progresivně deathmetaloví The Faceless. Obal desky, tracklist i výtečné první ukázky napovídají, že zřejmě půjde o další krok směrem od tradičního technického deathu k progresi a svébytnému přístupu k muzice. A ten název „In Becoming a Ghost“… není to pro vánoční čas náhodou naprosto ideální? Nezbývá než napjatě čekat, jak nakonec nahrávka zapůsobí jako celek. Očekávaní nejsou malá a deska vychází už dnes [teď už včera – pozn. H.].

Svátky bez black metalu? Vyloučeno. Z téhle sorty tady mám připravenou černotu s notnou dávkou ambientu, noisu či postu. Nová deska Thaw ponese název „Grains“ a vyjde osmého. Tak to už máme morbidního Mikuláše, morbidního čerta – a kdo nám ještě chybí? Morbid Angel! Pravda, artwork je neskutečně šeredný, ale o to větší zvědavost budí hudební obsah. Jak kapela naváže na kontroverzně přijaté „Illud divinum insanus“?

Thaw

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Úplně špatně na tom prosinec není, ale po hojném období opět přichází eintopf, kdy sem pár desek nasekám, jen aby se neřeklo. Určitě jsem zvědavý na návrat Morbid Angel k muzice, která se dá brát vážně, ale pokud náhodou bude „Kingdoms Disdained“ nuda, tak snad potěší debut finských Obscure Burial, který nabídne metal smrti v surově nesvaté formě, kterou vytvořili výše zmiňovaní společně s Necrovore a Death. Teda pokud se kapela od prvního dema a koncertu na Prague Death Mass II nějak výrazně nezměnila. Ukázky jsem totiž neslyšel.

Minulá deska Iperyt „No State of Grace“ byla záležitostí pouhých několika poslechů a následného nezájmu, ale na „The Patchwork Gehinnom“ zvědavý jsem, protože pořádný elektro-blackový námrd typu „Totalitarian Love Pulse“ nebo „Particular Hatred“ mi už trochu chybí a v další nekompromisně intenzivní desku můžu aspoň doufat.

Prosincová trojka je uzavřena, dovolím si jen malou myšlenku. Němečtí blackmetalisti Ascension vydali své předchozí dvě desky 24. prosince a v posledních týdnech na svém facebooku párkrát naznačili, že se chystá něco nového. Na druhou stranu, vánočnímu vydání vždy předcházelo EP, kterého jsme se tentokrát nedočkali…

Iperyt

Cnuk

Cnuk:

Ve značně pozměněné sestavě se vrací legenda deathmetalového žánru, Morbid Angel. Z klasických členů zůstal pouze Trey Azagthoth, na post basisty/zpěváka se vrátil Steve Tucker a bicí a druhou kytaru obsluhují úplní novicové. Novinka nese jméno „Kingdoms Disdained“ a vychází hned prvního prosince, takže žádné dlouhé čekání. Je to výzva, na kterou je upřena spousta pozornosti. Těžko lze po odezvě na „Illud divinum insanus“ očekávat další experimentování. Je úplně jedno, že nějaké kusy byly docela povedené, tohle album bylo jednoduše šlápnutím vedle a ortodoxní fanoušci ho budou trávit ještě dlouho. Od „Kingdoms Disdained“ lze tak spíše čekat návrat ke klasickému floridskému death metalu, kterému vtiskli tvář právě Morbid Angel. Jestliže se povede navázat například na placku „Gateways to Annihilation“, jen stěží si někdo bude stěžovat.

Mythago

Mythago:

Tentokrát budu poměrně stručný. V prosinci se totiž opravdu těším jen na jednu věc a tou je finská okultní psychedelie jménem Jess and the Ancient Ones v čele se, jak již jméno kapely napovídá, skvělehlasou divou Jess. Venku už je i jedna ukázková skladba, ale já jsem se pro změnu rozhodl, že si raději počkám až na celé album a nechám se překvapit.

Morbid Angel


Warfather: info o albu

Warfather, kapela vedená Stevem TuckeremMorbid Angel, odtajnila kompletní detaily o své druhé fošně „The Grey Eminence“. Ta vyjde 16. září u Greyhaze Records, její přebal najdete tady, tracklist následuje:

01. Orders of the Horde 02. Headless Mean Can No Longer Speak 03. Judgement, The Hammer 04. For Glory or Infamy 05. The Dawning Inquisition 06. Heedless Servant 07. Carnage of the Pious 08. Grey Eminence 09. Fair and Final Warning


Novinky 19-6-15

Graveyard - Innocence and Decadence

>>> Francouzi Dagoba pustili do světa nový videoklip k songu „Born Twice“ pocházejícím z novinkového alba „Tales of the Black Dawn“ (vychází 22. června). Sledujte na YouTube.

>>> Švédští retro rockeři Graveyard vydají svou čtvrtou desku 25. září – jmenovat se bude „Innocence & Decadence“ a její přebal můžete prohlížet tady.

>>> Američané Miss May I mají na 7. srpna naplánované vydání dalšího alba „Deathless“ a nyní z něj streamují song „I.H.E.“ – poslouchejte na YouTube.

>>> Změny sestavy u Morbid Angel pokračují – po frontmanovi Davidu Vincentovi a bubeníkovi Timu Yeungovi v kapele končí i kytarista Thor Anders Myhren alias Destructhor.

>>> Němci Oomph! ohlásili vydání dalšího dlouhohrajícího počinu – jmenovat se bude „XXV“ a do obchodů se dostane 31. července. Jeho tracklist vypadá takto:

01. Dein Retter 02. Alles aus liebe 03. Jetzt oder nie 04. Als wärs das letzte mal 05. Mary Bell 06. Jede Reise 07. Unter diesem Mond 08. All deine Wunden 09. Fleisch und Fell 10. Tick Tack 11. Nicht von dieser Welt 12. Spieler 13. Zielscheibe 14. Leis ganz Leis

>>> Britští veteráni Satan odhalili detaily o své chystané studiové nahrávce. Jmenovat se bude „Atom by Atom“ a k mání bude v říjnu u Listenable Records. Seznam songů je následující:

01. Farewell Evolution 02. Fallen Saviour 03. Ruination 04. The Devil’s Infantry 05. Atom by Atom 06. In Contempt 07. My Own God 08. Ahriman 09. Bound in Enmity 10. The Fall of Persephone

>>> Finové Swallow the Sun uzavřeli nový kontrakt s firmou Century Media Records, jež se tím pádem postará o vydání několika příštích desek. Nejbližší z nich, na níž kapela právě pracuje, by měla vyjít v zimě.

>>> Whyzdom z Francie zveřejnili video na podporu svého letošního alba „Symphony for a Hopeless God“. „Tears of a Hopeless God“ sledujte na YouTube.


Novinky 18-6-15

Amorphis - Under the Red Cloud

>>> Finové Amorphis ohlásili vydání svého dalšího studiového alba – jmenovat se bude „Under the Red Cloud“ a k mání bude od 4. září. Obal zde, tracklist následuje:

01. Under the Red Cloud 02. The Four Wise Ones 03. Bad Blood 04. The Skull 05. Death of a King 06. Sacrifice 07. Dark Path 08. Enemy at the Gates 09. Tree of Ages 10. White Night 11. Come The Spring [bonus] 12. Winter’s Sleep [bonus]

>>> Dark Tranquillity mají na kontě nový videoklip – natáčelo se k písničce „The Science of Noise“, která pochází z poslední nahrávky „Construct“ z roku 2013. Sledujte na YouTube.

>>> Fear Factory pustili do světa lyric video k songu „Soul Hacker“, jenž se objeví na nadcházející desce „Genexus“ (vychází 7. srpna). Sledujte na YouTube.

>>> Zámořská heavy metalová skupina Huntress má na programu další řadový počin – novinka ponese název „Static“ a vyjde 25. září. Obal tady, tracklist následuje:

01. Sorrow 02. Flesh 03. Brian 04. I Want to Wanna Wake Up 05. Mania 06. Four Blood Moons 07. Static 08. Harsh Times on Planet Stoked 09. Noble Savage 10. Fire in My Heart 11. Black Tongue [bonus] 12. Vultures Can Wait [bonus]

>>> Zajímavé personální rošády proběhly u death metalové legendy Morbid Angel. Skupinu (podle všeho) opustil dosavadní zpěvák a baskytarista David Vincent, na jehož místo se vrátil Steve Tucker, který zde působil již v minulosti. Vincent se ovšem nechal slyšet, že ze sestavy neodešel, ani prý „nebyl požádán, aby odešel“. Mimoto sestavu Morbid Angel opustil i bubeník Tim Yeung – údajně kvůli vzájemně neshodě ohledně finanční stránky, jak řekl ve svém prohlášení. Kytarista Trey Azagthoth už prý společně s Tuckerem pracují na dalším albu.

>>> Nové album doomových veteránů Pentagram se bude jmenovat „Curious Volume“ a k dostání bude od 28. srpna. Obal zde, tracklist níže:

01. Lay Down and Die 02. The Tempter Push 03. Dead Bury Dead 04. Earth Flight 05. Walk Alone 06. Curious Volume 07. Misunderstood 08. Close the Casket 09. Sufferin’ 10. Devil’s Playground 11. Because I Made It

>>> Thrashoví titáni Slayer odhalili přebal netrpělivě vyčkávané desky „Repentless“, jež vyjde 11. září. Prohlížejte zde.

>>> Švédové Soilwork se rozešli se svým baskytaristou Ola Finkem, na jehož místo nastupuje jistý Markus Wibom. Kapela má před vydáním svého nového alba – „The Ride Majestic“ je naplánováno na 28. srpna.


Winter Masters of Rock 2012

Winter Masters of Rock 2012
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Battle Beast, Cradle of Filth, Darkend, Fueled by Fire, God Seed, Kreator, Morbid Angel, Nile, Rotting Christ, Sonata Arctica

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Letošní, v pořadí již osmý ročník zimní variace festivalu Masters of Rock sliboval velké věci. Přesně s tímto výhledem jsem ke své premiérové účasti na této akci přistupoval. Oproti předchozím ročníkům ubylo melodického heavy metalu a přibylo death/black metalu, takže na své si letos přišli zejména fanoušci opravdu těžkého kovu. A že jich bylo požehnaně. Nevím, jak tomu bylo na předešlých ročnících, ovšem při příchodu do areálu Zimního stadionu Luďka Čajky ve Zlíně jsem byl překvapen hojnou účastí v takhle brzkou hodinu, ale to trošku předbíhám. Jisté přitvrzení jsem kvitoval s povděkem, protože, ač je to otázka osobního vkusu, osobně už jsem “vyrostl” z dob, kdy mými největšími oblíbenci byli Edguy a Helloween, jejichž koncertů jsem si na letních Masters of Rock užil v minulosti až dost, takže v tomto ohledu ze mě vyzařovala spokojenost.

Vybaven dobrou náladou jsem se vydal s druhou polovičkou potomstva svých rodičů směrem na Zlín. Bohužel jsem jaksi nezaregistroval zařazení poslední akvizice letošní soupisky, italských symfonických black metalistů Darkend. Takže i kdybych přišel do areálu, jak jsem plánoval, bylo by to maximálně na poslední dvě, tři skladby. Proč však mluvím o plánu v podmiňovacím způsobu? Vinou špatné časové organizace a především díky mé nemožné orientaci ve Zlíně spojenou s problémovým nalezením parkovacího místa jsem se k prostorám útočiště hokejistů PSG Zlín dostal až před půl druhou, tedy v době, kdy svůj set končili heavy metaloví Battle Beast, u kterých jsem zaregistroval na dálku poslední dvě skladby a upřímně nelituji, že jsem si je nechal ujít, protože průměrný hrdinský heavy metal je to poslední, čím bych si chtěl kazit dojem. Jak už asi tušíte, Fueled by Fire, jejichž hrací čas byl vymezen na dobu před Battle Beast, jsem prošvihl také, což už mě mrzí, protože jejich oldschool thrash bych naživo viděl rád, ale nedá se svítit.

Po Battle Beast se pódia chopili God Seed, tedy parta bývalých členů z řad legendárních Gorgoroth, přesněji řečeno Gaahla a King ov Hella. Prostor pod pódiem ještě nebyl ani z poloviny plný a člověk měl šanci se prodrat pod pódium bez větších obtíží, což je na druhou stranu škoda, protože ač jsem v nedávné recenzi na debutové “I Begin” chválou šetřil, jejich show byla parádní a zasloužila by si větší zájem. Skvělá atmosféra a čitelný zvuk mě na black metalovou kapelu mile překvapily. Gaahl se s tím nemazal, žádné proslovy, žádné rozpleskávání publika, jeho až kamenná tvář, ve které bylo vidět naprosté soustředění a zaujetí, mohla působit arogantně, jako by ho to ani nebavilo, ale já jsem si jejich vystoupení užil. Potěšila mě má oblíbená “Sign of an Open Eye” od Gorgoroth, která zazněla hned úvod a dále atmosférická “Alt liv” z nového alba. Nejsem znalec tvorby Gorgoroth, jejichž skladby hrály ve vystoupení God Seed nemalou roli, ale v závěru jsem zaregistroval ještě “Prosperity and Beauty”. Působivá show, z jejíž atmosféry mrazilo.

Rotting Christ odehráli dobrý koncert, který si lidi pod pódiem hezky užívali. Sakis Tolis to s publikem umí a celá kapela byla ve skvělé formě. Hlavně bubeník Themis Tolis to celé táhl dopředu a dost možná bych ho označil za nejlepšího bijce večera, což je vzhledem ke konkurenci celkem překvapení. Zamrzelo mě, že se nehrálo více z novějších alb, která mám naposlouchána o dost víc než starší materiál. Když už se dostalo na pecky z “Aealo” nebo “Theogonia”, tak to stálo za to a mám pocit, že i zbytek publika reagoval na “Eon Aeanos” či závěrečnou “Noctis Era” z posledního alba mnohem přívětivěji, než na klasickou “The Sign of Evil Existence”, která doslova zabíjela. Místy zněli Rotting Christ ještě lépe než z desky a osobně bych si dokázal představit, že by dostali krapet víc času než 45 minut, které utekly jako voda. Zvukař se vytáhl a všechny nástroje byly dobře vyvážené a čitelné, kytary řezaly, Sakis byl slyšet přesně tak, jak by měl, což je pro skočný black metal, jak jej Rotting Christ produkují, podstatná záležitost. Palec nahoru.

Pokud jsem doposud na zvuk pěl samou chválu, tak nevím, co se stalo, ale Nile měli bohužel přesně opačný problém. Parta kolem Karla Sanderse spustila a z jejich setu, na který jsem se těšil, se rázem stal největší opruz dne. Kytary byly přehulené až běda, jakmile se Sanders pustil do vod sólových kytarových vyhrávek, stal se poslech doslova utrpením. Nevím jak dole pod pódiem, protože jejich set jsem sledoval z tribuny po pravé straně pódia, ale nepříjemný dopad jejich hudebního projevu jsem zaznamenal na více tvářích lidí okolo a upřímně řečeno, do toho risku, že bych to šel zkusit dolů na hlavní plochu, se mi fakt nechtělo. Hrálo se především z posledních alb a i přes nepříjemnou zvukovou stěnu kytar se mi líbila “Kafir!” nebo jeden ze tří zástupců posledního studiového alba “At the Gate of Sethu”, “Enduring the Eternal Molestation of Flame”. Nechci Nile nějak hanit, protože věřím, že jsou schopni svůj technický death metal s egyptským nádechem přenést i živě na pódia, ale na letošním Masters of Rock je dokonale zařízl zvukař, který by zasloužil pověsit za koule do průvanu.

Po Nile jsem využil času pro občerstvení a provětrání se, takže jsem zmeškal začátek koncertu následujících death metalových veteránů Morbid Angel, které jsem naživo ještě neviděl a na které jsem byl zvědavý. Jejich rozporuplně přijatá poslední řadovka “Illud Divinum Insanus” sice netvořila páteř setlistu, ale když už se dostalo na “Existo Vulgoré” či “Nevermore”, tak v žádném případě nedošlo k nějakému polevení nebo pokažení atmosféry. Vedle klasik “Immortal Rites” či “Maze of Torment” z opusu “Altars of Madness” se vyjímaly úplně v pohodě. Oba kytaristé předváděli skvělou práci, hlavně Trey Azagthoth si vystoupení vyloženě užíval a předkládal jeden riff za druhým. Občas to protkal kytarovými sóly, která byla díky dobrému zvuku rozpoznatelná, přičemž celé to zpoza bicí soupravy jistil Tim Yeung, jehož bylo díky jeho malému vzrůstu sotva vidět. Ale dával o sobě vědět a s bicími party Petea Sandovala se vypořádal dost dobře. Hlavní hvězdou Morbid Angel je samozřejmě basák/zpěvák David Vincent, jehož řev měl neskutečné koule a po celou dobu předváděl, jak má vypadat frontman, bavil publikum mezi skladbami a v jejich průběhu vybízel k řádné zpětné vazbě. Diváci samozřejmě opláceli divokým běsněním v kotli. Zazněly všechny důležité skladby, takže do nás Morbid Angel navalili “Rapture”, “World of Shit (The Promised Land)” a zhruba po hodině to zabalili a zanechali za sebou skvělý dojem. Tahle si představuji prvotřídní death metalové vystoupení.

Přesně v osm večer přišel čas na jednu z hlavních hvězd večer, britské hororové Cradle of Filth. Bylo vidět, že spousta fanoušků přijela hlavně na partu kolem Daniho Filtha, ať už dle oblečení, kdy se trika s výjevy této kapely množily jako houby po dešti, tak dle zaplněnosti stadiónu. Dole pod pódiem to slušně vřelo a postranní tribuny se změnily z poloobsazených v skoro plné. Cradle of Filth přijeli se svým aktuálním a povedeným albem “The Manticore and Other Horrors”. Dodám ještě, že doposud probíhalo vše podle plánu, takže nedocházelo k žádným prodlevám a symfoničtí metalisté tak mohli odstartovat svůj set intrem “Tiffauges”, jež plynule přešlo v úvodní “Tragic Kingdom” – obě z alba “Godspeed on the Devil’s Thunder”, a publikum šílelo. Daniho ječák sice budil úsměv na tváři, ale kapela jela na plný plyn. Kytara Paula Allendera mi přišlo trošku upozaděná, ale po chvíli se to spravilo. Následoval zástupce alba “Midian”, “Cthulhu Dawn”, ve které bubeník Marthus předváděl to nejlepší ze svého arzenálu.

Někdy v tuto chvíli jsem začal na pódiu hledat klávesačku a doprovodnou zpěvačku Caroline Campbell, kterou jsem zahlédl při nástupu kapely, a pak kamsi zmizela. Že něco není v pořádku, potvrdil Dani, který se na výzvu Paula při ohlašování další skladby odmlčel a nevím, jestli kvůli nepřítomnosti Caroline na pódiu museli po krátké rozmluvě poupravit set, nicméně spustili “Funeral in Carpathia”, která měla neskutečné grády a bez kláves zněla o poznání agresivněji. Dani pobíhal, hecoval, skákal a hodně si oblíbil výstupek, na který když vyskočil, byl osvícen zespoda, a když do toho spustila kouřová erupce, vypadalo to celkem působivě. Bohužel se problémy Caroline v zákulisí ukázaly natolik vážné, že jsme se od anglické legendy dočkali ještě jedné skladby, po níž se Dani krátce omluvil, že to byl poslední kousek a všichni zmizeli v zákulisí. Bedňáci začali schovávat mikrofony a po chvíli se na pódiu objevil český rodák Marthus, který se za celou kapelu omluvil a oznámil, že Caroline omdlela a její stav nedovolí kapele pokračovat, protože je důležitou součástí show. Někteří diváci to vzali s nelibostí, ale nakonec uznali, že zdraví je přednější a podpořili kapelu a její sličnou klávesačku potleskem do zákulisí.

Byl jsem zvědavý, jak se k vzniklé situaci postaví pořadatelé a hlavně Kreator, kteří měli začínat až před desátou, ale nakonec nám zkrátili čekání, začali trošku dřív a s prvními tóny svého intra “Personal Jesus” v podání Johnnyho Cashe si připravili půdu pro rozpoutání pravého pekla. Pokud na Cradle of Filth bylo plno, tak na Kreator bylo narváno. Jak dole pod pódiem, tak na tribunách po všech stranách bylo lidí jak much. V průběhu intra zmapovala kapela krátkým filmem, jenž byl promítán na plachtu kryjící pódium, svou dlouhou kariéru. Plynule se přešlo na úvodní intro posledního studiového alba “Phantom Antichrist”, jež se přelilo ve skladbu titulní a dole pod pódiem se řádilo skutečně naplno. Skvělý zvuk je u hlavní hvězdy samozřejmostí, takže Milleovi bylo rozumět a kytarové vyhrávky, které si předával s druhým kytaristou Sami Yli-Sirniöem, byly technicky dokonalé. Kreator tasili z rukávu jednu koncertní tutovku za druhou, takže přišla řada na “Enemy of God”, “Hordes of Chaos (A Necrologue for Elite)”, “Extreme Aggression”, “Violent Revolution” či “Pleasure to Kill”. V posledně jmenované se roztočil mocný circle pit, ve kterém bych nechtěl v tu chvíli pobíhat. Mille je šoumen každým coulem, diváci mu zobali z ruky, a i když je fakt, že si mohl některé kejkle, jako nekonečné vyžadování zpětné vazby od diváků vepředu, vzadu, po stranách, a to celé střídavě několikrát dokola, odpustit, tak udržoval publikum v provozní teplotě. Na řadu přišla i wall of death, při které se jedna strana kotle snažila zničit tu druhou. Logicky se při výběru setlistu nejčastěji tahalo z desky aktuální, která si vysloužila nadšené přijetí fanoušků a i kritik, pokud jsem dobře napočítal, zaznělo celkem pět skladeb, mimo jiné má oblíbená “From Flood into Here” a “United in Hate”. Pódiová prezentace byla rovněž laděna do barev povedeného artworku Wese Benscotera. Z nezbytných klasik do nás Mille se svou partou nasázel “Flag of Hate” a obligátního zběsilého “Tormentora” na úplný závěr.

O nejlepším koncertu večera jsem měl v tu chvíli jednoznačně rozhodnuto a napravit to nemohla ani následující Sonata Arctica, kterou jsem se rozhodl vypustit. Dramaturgicky mi do celého večera absolutně nezapadala a vzhledem ke klesající kvalitě jejích studiových alb nebyla mým favoritem dne, takže do toho sportu, že na ni budu čekat, se mi opravdu nechtělo. Celodenní únava si vybrala svou daň a byla silnější než vůle vidět kapelu, kterou jsem vlastně ani vidět nechtěl. Věřím, že na ni přijela spousta lidí, kteří nejspíš museli při poslechu ostatních kapel mírně trpět, a melodický power/speed v podání seveřanů musel po celodenní porci extrémního metalu hladit na duši, nicméně v době, kdy to Sonata odpálila, jsem již byl na cestě domů, takže se všem fanouškům omlouvám, ale v tomto ohledu nemohu sloužit.

Teď trošku k pořadatelské stránce. Osobně jsem nezaregistroval žádný výraznější problém. Tlačenice v útrobách stadionu po skončení každého setu se dala očekávat, ale v jednu chvíli (po skončení show Morbid Angel) jsem se opravdu bál o své zdraví, a i když nejsem žádný drobek, tak jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách a neskončil na zemi. Možná by pomohlo pro příště přemístit stánek s pivem jinam, protože právě v tomto místě, kde se střetával dav žíznivých s davem toužícím po čerstvém vzduchu, nastávaly asi největší problémy. Když už jsem u toho piva, tak jsem ochutnal pouze 10° Gambrinus za 30,- Kč, který sice není žádná hitparáda, ale v danou chvíli přišel vhod. V pozdějších hodinách potěšil svařák v jednom z mnoha stánků, které se staraly o plné žaludky nenasytných metalistů. Výběr byl tradiční a dostatečně široký, takže si vybral snad každý. Jen můj bramborák v úpravě “medium rare” považuji za krok vedle a příště budu obezřetnější, protože syrové bramborové těsto není zrovna vybraná pochoutka. Opět nemůžu porovnávat s předešlými ročníky, ale hned při příchodu mě zarazila všudypřítomná vlhkost na zemi, která nepřekvapila jenom mě, ale dle zhlédnutých (a v několika případech opravdu nebezpečných) držkopádů i několik dalších jedinců, kteří měli problémy se stabilitou na schodech a tribunách i ve stavu střízlivém. Odbavování při vstupu bylo vcelku plynulé, a to jak na začátku, při prvním vstupu, tak i v pokročilých hodinách, a až na jeden případ, kdy dotyčný jedinec nemohl najít lístek, jsem nezaznamenal žádné výrazné záseky.

Celkově hodnotím Zimní Masters of Rock 2012 velice pozitivně. Opravdu nabitá sestava silných jmen, která byla dost vyrovnaná, mě bavila jak v odpoledních, tak pozdně večerních hodinách. Překvapením večera pro mě byli norští black metalisté God Seed, kdežto kartu “zklamání dne” si vybrali techničtí Nile, jež doplatili na špatný zvuk. Škoda nevydařeného koncertu Cradle of Filth, kteří měli i po těch několika málo skladbách našlápnuto k povedenému vystoupení, jež mohlo patřit k vrcholům večera. Na “kdyby” se ale nehraje, takže snad budou hvězdy pro příště v lepší konstelaci a umožní kapele fanouškům vynahradit sobotní večer.


Morbid Angel – Illud divinum insanus – The Remixes

Morbid Angel - Illud divinum insanus - The Remixes
Země: USA
Žánr: industrial / electro
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
Disk 1:
01. Laibach – I Am Morbid (Wall of Morbid Mix)
02. Cevin Hey / Hiwatt Marchall – OmniDead
03. Brain Leisure – Too Extreme (Black Symphony Edition)
04. The Toxic Avenger – 10 More Dead
05. Malakwa – I Am Morbid
06. Synapscape – Too Extreme
07. Punish Yourself vs. Sonic Area – Destructors vs. the Earth (DoomsdayMarchMix)
08. Hiv+ – Too Extreme
09. Micropoint – I Am Morbid
10. John Lord Forda – Too Extreme (Metallizer Remix)
11. Evil Activities – Radikult
12. Mixhell – Too Extreme
13. Black Lung – I Am Morbid
14. Mondkopf – Radikult
15. Xytras – Existo Vulgoré
16. Toxic Engine – I Am Morbid

Disk 2:
01. Ahnst Anders – I Am Morbid
02. Nachtmahr – Destructos vs. the Earth
03. Tim Sköld – Profundis / Mea Culpa
04. Black Strobe – 10 More Dead
05. Chris Pohl – Too Extreme
06. Project Pitchfork – Destructos vs. the Earth
07. Treponem Pal – 10 More Dead
08. Scott Brown – I Am Morbid
09. Fixhead – Radikult
10. DJ Ruffneck – I Am Morbid
11. Igorrr – Remixou Morbidou
12. Tamtrum – I Am Morbid
13. Tek-One – 10 More Dead
14. Adrian – I Am Morbid
15. The Horrorist – Existo Vulgoré

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když Morbid Angel loni v červnu vydávali konečně novou desku “Illud divinum insanus”, strhlo se okolo toho obrovské haló. Není se co divit, Morbid Angel jsou ve svém ranku kapacita, už jen to by samozřejmě bez sebemenších problémů vzbudilo velkou pozornost, ale pokud byla záležitost umocněna ještě tím, že šlo o první album po osmi letech, první album s dříve ztraceným a nyní znovunalezeným synem Davidem Vincentem po 16 letech a první album bez bubeníka Petea Sandovala vůbec, byla zvědavost na novinku této legendy tak velká, že z ní učinila jeden z nejočekávanějších počinů za dlouhé roky…

Jaká to ovšem pro drtivou většinu fanoušků byla ledová sprcha, když “Illud divinum insanus” opravdu vyšlo. Namísto dalšího death metalové majstrštyku, který by svůj žánr opět posunul mílovými kroky dopředu, jak to Morbid Angel svého času dělali s naprostou přirozeností, dostali příznivci prapodivný experimentální mix metalu (jestli ještě death metalu, i o tom by se dalo živě diskutovat) s industrialem, darkwave muzikou, elektronikou a dalšími neortodoxními paskvily, nad nimiž si má každý správný metalista dle zažitého archetypu odplivnout s takovou razancí, až po jeho sirné slině zůstane na zemi vypálená díra. Avšak to, co fanouškům Morbid Angel nepřišlo na mysl ani v těch nejhorších nočních můrách, byla (pro mnohé velice hořká) realita. “Illud divinum insanus” sice po stylové stránce nebylo zas až tak vizionářským počinem, jak tvrdily tiskové zprávy, mnozí recenzenti i samotní členové kapely v rozhovorech, protože, ruku na srdce, hodně skupin se o propojení metalu a elektroniky pokusilo mnohem dřív (minimálně už v polovině 90. letech, možná ještě dřív, těžko říct přesně) a nezřídka i mnohem lépe, Morbid Angel však nejde upřít to, že před nimi to zkusilo naprosté minimum takto známých skupin (a navíc ještě ze žánru, jenž už z podstaty patří k těm ortodoxnějším), rozhodně nemnoho formací si dovolilo takto hazardovat se svým jménem.

Čas hojí všechny rány, jak se říká, a tak i všechny vášně z “Illud divinum insanus” postupně ochladly, spousta posluchačů odhodila znechucené grimasy a začala se tvářit, jako kdyby takové album nikdy nevyšlo. Ale z nějakého důvodu – možná to bylo čistě i z čisté provokace – se Morbid Angel v již téměř zahojených ranách svých příznivců začali opět vrtat, a to s vervou ještě větší. Celé “Illud divinum insanus” – a to včetně toho minima písniček, které alespoň trochu připomínaly staré dobré časy – totiž předhodili početné lačné smečce elektronických umělců napříč všemi subžánry od klasického industrialu, přes dubstep až po techno (a ještě vše myslitelné mezi tím), aby songy znásilnili do čistě elektro podoby. Aneb další políček ortodoxním. Jména, která by průměrný metalista mohl znát, se až na naprosté výjimky nevyskytují, snad jen Xytras (klávesista švýcarských Samael) a Tim Sköld (bývalý člen sólové kapely Marilyna Mansona) by měli být v povědomí, těm avantgardních experimentů znalejších asi nebude cizí ještě francouzský šílenec Igorrr, ale to je asi tak všechno. Zbytek – čistokrevná diskotéka.

Klíčová otázka (zvláště pro recenzenta) je, jaký úhel pohledu na “Illud divinum insanus – The Remixes” vlastně zvolit. Uplatňovat na tento počin měřítka klasické desky nelze, protože jí není; dívat se na to za pomoci metalových standardů rovněž nejde, jelikož s metalem to má společné jen logo Morbid Angel na obalu, jinak nic; dívat se na to pohledem fanouška Morbid Angel už by byla vůbec hovadina. Ono když se nad tím člověk zamyslí, v podstatě není cílová skupina, na níž by byla tato kompilace zamířena. Metalový fanda? To je asi vtip. Fanda Morbid Angel? Utopie. Fanda elektroniky? Možná, to už je blíž, ale pochybuji – proč by měl technař poslouchat remixy nějaké death metalové kapely, o níž jaktěživ neslyšel? Napadají mě jen posluchači hodně otevření všemu, ale kolik takových je? Jako šafránu…

Já osobně se mezi otevřené lidi trochu narcisticky řadím a nějaké to kvalitní “tuc-tuc” si poslechnu s chutí, ovšem i z tohoto pohledu musím říct, že zvládnout “Illud divinum insanus – The Remixes” celé v kuse je výkon opravdu nadlidský – a ne, není to dáno jen tím, že třeba jen taková “I Am Morbid” byla zprzněna celkem jedenáctkrát (stejně je většina písní zprasených natolik, že nebýt vokálu, nemáte šanci je poznat), ale tím, že dvě a půl hodiny (a to další osmičku bonusových diskoték u downloadu ještě nepočítám!) něčeho takového je naprosto na mozek. Jako o celku nemá cenu o “Illud divinum insanus – The Remixes” vůbec hovořit. Pojďme se tedy podívat alespoň na to, co mne osobně zaujalo nejvíce…

Kultovní Slovinci Laibach hned na začátek opět dokázali, že jejich předělávky jsou těžké kraviny, ať se jedná o cokoliv. Vlastní muziku mají skvělou, ale předělávky se prostě poslouchat nedají – jejich “I Am Morbid (Wall of Morbid Mix)” není výjimkou. Naopak následující dvě “OmniDead” a “Too Extreme (Black Symphony Edition)” jsou mnohem lepší, ačkoliv je mají na svědomí interpreti, kteří jsou pro mne velkou neznámou. Další opravdu dobrá je až sedmá “Destructos vs. the Earth (DoomsdayMarchMix)” se skvělou apokalyptickou náladou. Micropoint a jejich “I Am Morbid” zaujme tím, že se jedná o naprostý výplach bez slitování – rozhodně jeden z vrcholů, dle mého. Jako poslední bych z prvního disku vyzdvihnul “Existo Vulgoré” od Xytrase, která vybočuje tím, že v některých pasážích alespoň trochu připomíná metal. Je zde znát, že remixoval člověk, který sám metal hraje a má na něj čuch, takže skladbu sice znásilnil elektronikou, ale s citem.

Z druhého disku nezklamali rakouští Nachtmahr, jejichž “Destructos vs. the Earth” se nese v rytmu chytlavého techna, jak je v případě tohoto projektu zvykem. Zato Chris Pohl mi neříká vůbec nic, ale jeho podání “Too Extreme” také patří k tomu nejlepšímu z celé kolekce. Naprostý chlív předvádí DJ Ruffneck“I Am Morbid”, která zde nemá daleko ani do hájemství noise. Totální zhulenost dle očekávání nabízí i “Remixou Morbidou” od Igorrra. Stejně jako jeho vlastní hudba, i tohle je neuvěřitelně šílený mix všeho se vším v podání neskutečně úchylném. Ten chlap je prostě zvíře.

Samozřejmě jsem nezmínil úplně vše, co by stálo za to, ale myslím si, že to není třeba. Na druhou stranu jsou zde přítomny i skladby, které stojí akorát tak za prd a ještě ani to možná ne. Ten, kdo projekty na tento disk vybíral, dal zcela zjevně přednost kvantitě před kvalitou. Jak jsem již říkal, poslechnout to celé je takřka nemožné – i kvůli nevyrovnané úrovni, i kvůli obludné délce. Pokud by byla selekce přísnější a z toho, co se na “Illud divinum insanus – The Remixes” aktuálně nachází, by se vyextrahovalo to nejlepší, jednalo by se o poslech rozhodně zajímavý – méně je někdy více, jak se říká. Tohle ovšem z nahrávky dělá počin už vůbec téměř zbytečný, protože i těch pár lidí, kteří by to mohli poslouchat, to stejně poslouchat nezvládnou. Osobně jsem si vybral pár songů, s nimiž si vystačím, a jsem spokojený, ale jako celek je to přehnané…


Další názory:

Ti, kteří po vydání kontroverzního “Illud divinum insanus” pobouřeně prskali, teď asi můžou rovnou vzít Morbid Angel útokem, protože vydání něčeho tak svatokrádežného jako dvojalbum remixů působí jako čisté “in your face”. Paradoxem však je, že je to v jádru věci počin velice zajímavý, a já se nestydím tvrdit, že i dobrý! Doposlouchat to do konce sice vyžaduje značnou výdrž (dvě a půl hodiny techna je važně fuška), ale kdo si tím projde, zjistí, že se napříč disky nachází docela velké číslo skladeb, které jsou vážně dobré – místy dokonce lepší než originál! Jistě, určitě ne veškerá náplň tracklistu má co nabídnout, ale je dáno už podstatou věci, že na ploše jednatřiceti skladeb si snad všichni najdou něco, co je zaujme. Otevřeně smýšlející jedinci tak po “Illud divinum insanus – The Remixes” můžou skočit bez bázně a hany a ti, kteří doposud nemohli elektronické hudbě přijít na jméno, třeba díky tomuto počinu změní názor. Na číselné hodnocení to ale přesto nevidím, protože hodnotit něco takového prostým číslem se zkrátka nedá. Seberte odvahu, poslechněte a posuďte sami…
Ježura