Archiv štítku: Mord’A’Stigmata

Imperial Triumphant, Mord’A’Stigmata

Imperial Triumphant, Mord'A'Stigmata

Datum: 25.4.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Imperial Triumphant, Mord’A’Stigmata

Dobré vzpomínky na vystoupení Zhrine v pražském klubu Underdogs’ a samozřejmě také poslední opus „Vile Luxury“ mě nemusely zvlášť dlouho přemlouvat k účasti na koncertu Imperial Triumphant. V Underdogs’ mě tenkrát překvapila dobrá atmosféra a zejména zvládnuté ozvučení, kde nehrozilo, že se nástroje slijí dohromady, jako je to u podobně laděných kapel bohužel poměrně časté. Funkci předkapely plnili polští Mord’A’Stigmata, kteří mají venku čerstvou novinku „Dreams of Quiet Places“ a rovněž tak slibovali silný zážitek.

Příchod do podzemí jsem si načasoval tak akorát, jelikož zanedlouho už spustil první chod. K Mord’A’Stigmata jsem přistupoval jakožto člověk jednou plně obeznámený s poslední deskou „Dreams of Quiet Places“ a několika nahodilými poslechy starší tvorby, pro alespoň částečnou přípravu. V podstatě mě mohli jen překvapit. Již tradičně prostor během setu vyplňovala mlha, jež tak atmosférické, až post-rockové hudbě, kterou Mord’A’Stigmata ozvláštňují s gustem svůj black metal, šla vhodně na ruku. Pódiově nedisponují takovou teatrálností jako hlavní hvězda večera, avšak i v „civilu“ se jim podařilo vytvořit zajímavé obrazy. Bohužel je pro mě trochu narušoval svým vystupováním kytarista říkající si trochu paradoxně Static, který hýřil pohybem. V průběhu písní ho bavilo si jít hezky na kraj pódia pro trochu podpory a potlesku od lidí, ale když to začal dělat vcelku pravidelně, tak už jsem se začal koukat kolem sebe, jestli jako fakt. Nemyslím si, že by se to k hudbě Mord’A’Stigmata nějak hodilo, ale budiž. Naštěstí je důležitější hudební přednes.

Zprvu mě až překvapilo, jak uklidňujícím dojmem na mě jejich hudba působí, a kolik z celkového času se vlastně jednalo o black metal. Ve chvílích, kdy jsem si říkal, že už by tomu neuškodila nějaká změna a trochu ostřejší výjezd, rázem nějaký nastal. Vystoupení mělo patřičnou gradaci a vlastně to celé skončilo ve chvíli, kdy mě to bavilo nejvíce. Na natahování nebyl čas a šlo se prodávat merch za pultík. Mord’A’Stigmata ale zaujali a k jejich tvorbě se budu vracet.

Když zahlásily žestě, přišli na řadu Imperial Triumphant. Prostor před pódiem trochu zhoustl, ale stále ne nijak závratně. Návštěvnost nebyla kdovíjaká. V pohodě se šlo dostat dle libosti dopředu, odkud bylo po nástupu kytaristů na plac vidět přes zlatavé masky, jak koulí očima. Kromě těchto okras na hlavách byli oblečeni v černých hábitech s kápěmi, ale jinak toho mimo občasného nasvícení a mlhy z hlediska pokoukání moc nenabídli, čímž mírně zklamali. Nějaká odpudivější atmosféra by se k této hudbě hodila i vizuálně.

Koncert se opíral hlavně o nové album, přičemž se začalo se „Swarming Opulence“ a pokračovalo následujícími kusy. Imperial Triumphant hráli ve třech, žádný ansámbl s sebou netáhli, takže veškeré ty jazzové vyhrávky byly pouze pouštěny ze samplů a oproti albu působily trochu upozaděně. O to více se borci museli spoléhat na svůj vlastní um. Výkon stál především na bubeníku Grohowskim, podle jehož rytmů jsem se v tom libém chaosu nejčastěji orientoval. Kytary a jejich nejrůznější pazvuky přidávaly na výsledném dojmu a skladby měly i naživo šmrnc. Basák Blanco použil lahváč Chotěboře, aby pořádně protáhnul hmatník nástroje, jindy zase Ilya zakroutil kytarou, takže toho skřípání a hulákání bylo dost, a znělo to dobře.

Imperial Triumphant

Vrcholem vystoupení pro mě bylo přehrání „Chernobyl Blues“. Už její klidný úvod mě dostal a gradace k závěrečnému masakru měla sílu i bez nesnesitelného ryku Yoshiko. Trhalo to na kusy a přesně to jsem chtěl. Komunikaci s publikem rovněž obstarávaly pouštěné vzorky – v úvodu a na konci, kdy promluvila jakási žena umělým hlasem robota. Po prvním uklonění nastal přídavek a pak už opravdu konec a alou prodávat zboží. Uteklo to rychle, klidně bych snesl ještě pár minut, ale i tak odcházím spokojený.

Jestliže jsem byl trochu zklamaný z pódiové prezentace Imperial Triumphant, přestože ty masky jsou parádní, hudební představení to vynahrazovalo. Sice se musely používat samply, ale před umem tria a jeho schopnosti se v té divnosti vyznat se musí smeknout. Představy o upadajícím New Yorku mám při poslechu „Vile Luxury“ o něco živější, ale atmosféru to i tak mělo a v kombinaci s Mord’A’Stigmata se jednalo o velice zdařilý koncertní večer.


Mord’A’Stigmata – Dreams of Quiet Places

Mord'A'Stigmata - Dreams of Quiet Places

Země: Polsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 4.4.2019
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Between Walls of Glass
02. Exiles
03. Spirit into Cristal
04. The Stain
05. Void Within
06. Into Soil
07. Dreams of Quiet Places

Hrací doba: 44:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

Mord’A’Stigmata je skupina, k níž jsem v minulosti choval respekt a měl jsem ji ve svých paměťových složkách uloženou jako solidní záležitost, ale vlastně jsem neměl moc důvod ani potřebu její muziku nějak zvlášť poslouchat. Pouštěl jsem si nově vydané věci, vlastně se mi to pokaždé vcelku líbilo, ale s odstupem času už jsem neměl chuť se vracet. Poprvé to takhle bylo s „Ansia“, stejné pocity jsem měl i ze zpětně doposlechnutých starších kusů, stejně tak nakonec dopadlo i minialbum „Our Hearts Slow Down“. O to zajímavější je, že mi nevadilo si oba zmiňované počiny a k nim ještě předešlou řadovku „Antimatter“ koupit.

Tak či onak, u každé té nahrávky jsem měl dojem, že je to sice dobré a že Mord’A’Stigmata určitě mají talent, ale pořád se jim nedaří stvořit skutečně silnou desku. Zdá se mi, že u většiny kapel, u nichž mám podobné pocity, se nakonec nepodaří celou tu věc posunout na onen kýžený vyšší level, v čemž snad mají prsty i dlouhodobé tendence vše přechvalovat a plácat muzikanty po zádech i za důstojně zahraný průměr. Těmhle Polákům se však ono „prokletí“ podařilo prolomit a na minulém dlouhohrajícím počinu „Hope“ si konečně všechno sedlo na své místo. Skvělý atmosférický a propracovaný black metal s vysokým skladatelským skillem. Skrze „Hope“ se Mord’A’Stigmata konečně posunuli z pozice skupiny, kterou respektuji, ale nepotřebuji poslouchat, na pozici skupiny, kterou respektuji a chci poslouchat.

Na letošní novinku „Dreams of Quiet Places“ jsem byl docela zvědavý, protože Mord’A’Stigmata se doposud s každým novým albem zlepšovali, takže jsem doufal, že právě zde se ukáže, zdali bylo „Hope“ ojedinělým výstřelkem směrem do vyšších kvalitativních pater, anebo zdali budou Poláci pokračovat ve svém vývoji směrem kupředu a nahoru. Naštěstí je to ta příjemnější varianta, v níž jsem doufal. Sice už nyní vím, že „Dreams of Quiet Places“ u mě nebude bojovat o nejvyšší příčky, až se bude lámat chleba a stavět žebříčky toho nejlepšího za rok 2019, ale pořád jde o natolik povedené album, aby jej člověk chtěl mít doma ve sbírce.

Mord’A’Stigmata vlastně nikdy na žádné řadovce nehráli přímočarý black metal, ale přijde mi, že „Dreams of Quiet Places“ je ze všech dlouhohrajících počinů kapely v avantgardnosti asi nejdále. V tom smyslu, že novinka přináší doposud nejvíc mimo-blackmetalových elementů, ať už se jedná o různé lehce industriální vlivy (které se nejznatelněji dostanou ke slovu ve finální titulní skladbě), občasný psych-rockový nádech nebo prostě „jenom“ zajímavě vystavěné pasáže a kytarové „divnosti“.

Oproti „Hope“ není „Dreams of Quiet Places“ tak monolitická nahrávka (což nepřekvapí, když nejdelší píseň na novince je jen o necelou půlminutu delší než nejkratší píseň předešlého alba), je rozmanitější a vlastně i trochu „hravější“, ale tohle pojmenování nechápejte tak, že by deska nějak ztrácela na serióznosti. Za zmínku určitě stojí i to, že „Dreams of Quiet Places“ prakticky neobsahuje žádnou vatu nebo okaté výplně stopáže. na druhou stranu, čekáte-li na nějaké pasáže, které z celku výrazně vystupují a převyšují zbytek, asi se moc nedočkáte, protože v tomhle je nahrávka dost vyrovnaná. Což ale minimálně za mě není špatně.

Tuším, že jsem o „Hope“ svého času napsal, že jde o do té doby nejlepší desku Mord’A’Stigmata. U „Dreams of Quiet Places“ můžu říct to samé, protože Poláci se opět překonali a posunuli o kus dál. „Dreams of Quiet Places“ je albem, s nímž se Mord’A’Stigmata mohou se ctí postavit po bok největších es polského progresivního black metalu jako Furia nebo Morowe.


Koncertní eintopf – duben 2019

Marduk, Valkyrja, Attic

H.:
1. Jaye Jayle – Praha, 16.4. (event)
2. Author & Punisher, Lingua Ignota, V0nt – Praha, 22.4. (event)
3. Claudio Simonetti’s Goblin – Praha, 13.4. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Marduk, Valkyrja, Attic – Ostrava, 14.4. (event)
2. Eternal Noise Misery vol. 2 – Praha, 28.4. (event)
3. Monolithe, Abyssic, The Tower – Praha, 15.4. (event)

Cnuk:
1. Imperial Triumphant, Mord’A’Stigmata – Praha, 25.4. (event)
2. Cult of Fire, Lamia Vox – Praha, 5.4. (event)

Dantez:
1. Marduk, Valkyrja, Attic – Ostrava, 14.4. (event)
2. Jaye Jayle, Or – Brno, 15.4. (event)
3. Author & Punisher, Lingua Ignota, V0nt – Praha, 22.4. (event)

H.

H.:

Deska „No Trail and Other Unholy Paths“ byla jedním z černých koňů loňska a nakonec mě strhla takovým způsobem, až jsem ji umístil i na čtvrté místo celoročního shrnutí. Za čímž si vlastně stále stojím. Návštěva pražského koncertu na strahovské Sedmičce je tedy prakticky povinnost. Když prohlásím, že v tomhle vidím jeden z nejočekávanějších koncertů dosavadního průběhu roku i toho, co už je potvrzené do nejbližší budoucnosti, asi bude jasné, že čekám hodně.

Ujít si určitě nenechám ani Author & Punisher. Jednou už jsem tuhle industriální rychtu viděl a bylo to skvělé, takže s opáčkem nebudu váhat a vám bych radil to samé. Sice bych byl radši, aby se za vstup platilo, aby dorazili pouze ti, které to skutečně zajímá, ale na druhou stranu, steampunkové prostředí holešovického Crossu by mohlo s tvorbou Tristana Shonea docela ladit. Každopádně i tady se těším fest.

Nakonec i do třetice půjde o koncert, jejž bych se nebál označit za povinnost. Staré italské horory mám po čertech rád a s oblibou tvrdím, že v určitém období, kdy byli mistři jako Lucio Fulci nebo Dario Argento na vrcholu svých tvůrčích sil, se v Itálii točily nejlepší horory vůbec. Kromě specifické atmosféry mimo jiné dále vynikaly i působivými soundtracky, o něž se v mnoha případech postarala kapela Goblin. Jejich skladby k bijákům jako „Suspiria“, „Profondo rosso“ nebo „Dawn of the Dead“ jsou nesmrtelné a patří mezi mé nejhranější soundtracky vůbec. Není co řešit, ani tohle nelze minout.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Marduk se brzy vypraví na další tažení Evropou a tentokrát se zastaví v Brně, Bratislavě a Ostravě. Mě dle okolností čeká jedna z posledních dvou zmíněných. Marduk a Valkyrja byli před pár roky naživo hodně fajn, takže se o kvalitně strávený večer nebojím, ale víc se těším, jak naživo vyzní „vykrádačka“ Mercyful FateAttic.

Cajzly by také mohlo zajímat, že v Eternii zahrají na konci měsíce Undergang, Gospel of the Future nebo Lycanthropy, případně o něco dříve ve Vopici Monolithe.

Cnuk

Cnuk:

Už za pár dní v pražském klubu Underdogs’ vystoupí Cult of Fire a Lamia Vox. Akce už je vyprodaná, takže tohle doporučení přichází tak trochu s křížkem po funuse, ale stejně o tomhle každý, kdo chce, dávno ví. Já mám na Cult of Fire docela smůlu, a ani nyní je neuvidím.

Naopak stále dostupný je koncert Imperial Triumphant a Mord’A’Stigmata, konající se 25. 4. ve stejném doupěti. Loňská deska „Vile Luxury“ od prvně jmenovaných má určitě něco do sebe a stále se k ní rád vracím. Novinka Mord’A’Stigmata pojmenovaná „Dreams of Quiet Places“ je za dveřmi a z ukázek zní solidně. Z toho mi vychází slušné spojení. Netuším, jak jsou na tom borci s živou prezentací, ale tenhle chaos mě naživo dost láká, tak uvidíme.

Dantez

Dantez:

Ostravská zastávka Marduk bude pravděpodobně jediným zásadnějším koncertem, na který v dubnu zavítám. Těm, kdo to mají blízko, ale novější tvorbě Marduk nehoví, bych to pravděpodobně doporučil taky. Vokální kreace a všeobecný zápal Mortuuse za to totiž sám o sobě určitě stojí. Co vím, tak živé výkony předskokanů Valkyrja jsou konzistentně kvalitní stejně jako jejich black metal z klasické švédské školy. Není tudíž moc co řešit.

Jaye Jayle

Brňákům doporučím si při pondělku zaběhnout do Kabinetu Múz, kde Jaye Jayle předvedou svůj dark folk oplývající ozvěnami Nicka Cavea, Leonarda Cohena nebo Marka Lanegana. Loňská deska byla více než vydařená a materiál z ní musí v malém potemnělém klubu fungovat skvěle. Podobný zvuk se mimo Prahu v Česku moc neslyší. Proto bych jako místní ani chvíli neváhal.

V poslední třetině měsíce přiveze do Prahy Tristan Shone svá industriální udělátka, na kterých pravděpodobně vymlátí většinu věcí z posledního alba „Beastland“. Pokud o návštěvě akce váháte, mrkněte na Shoneovu artilerii třeba tady. Stejný zvukově-inženýrský zážitek vám jen tak někdo nenabídne. Už jen proto by byla škoda Author & Punisher prosrat.


Mord’A’Stigmata: skladba z novinky

Nové album polských Mord’A’Stigmata pojmenované „Dreams of Quiet Places“ vyjde 4. dubna u Pagan Records a níže si můžete poslechnout první vypuštěnou skladbu „Exiles“. Kapela desku řádně představí na turné s Imperial Triumphant, které se 25. 4. zastaví i v pražském klubu Underdogs’ (event).

01. Between Walls of Glass 02. Exiles 03. Spirit into Cristal 04. The Stain 05. Void Within 06. Into Soil 07. Dreams of Quiet Places


Mord’A’Stigmata – Hope

Mord'A'Stigmata - Hope

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Hope
02. The Tomb from Fear and Doubt
03. To Keep the Blood
04. In Less Than No Time

Hrací doba: 44:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dom Music PR

Je spousta skupin, které se mi se svým postupným vývojem vzdalují. Častokrát se stává, že díky syrovosti a nespoutanosti na mě nejvíc zapůsobí demo tvorba případně první album a následný progres, zpravidla doprovázený jistým vyčištěním zvuku, mě již nedokáže tolik oslovit. Na druhou stranu jsou zde i formace, u nichž je to přesně naopak, kde právě novější tvorba dokáže nabídnout silnější posluchačský prožitek. Poláci Mord’A’Stigmata dle mého skromného názoru patří do té druhé sorty.

Pro mne tím doposud nejzajímavějším, co Mord’A’Stigmata v rámci svých studiových počinů předvedli, bylo předchozí album „Ansia“ a ještě o kousek víc následné EP „Our Hearts Slow Down“. V obou případech šlo o velice kvalitní počiny, nicméně netvrdím, že to bylo něco perfektního a bezchybného. Hudba Mord’A’Stigmata se zde na první pohled tvářila trochu obyčejně a pokaždé bylo nutno víc času, aby počin prokoukl a konečně odhalil svůj potenciál. Netvrdil bych však, že to bylo důsledkem nestravitelnosti či náročnosti materiálu. Jednoduše tomu něco chybělo a snažení Poláků navíc nepodporoval ani zvuk, který sice nebyl strašný, ale rovněž z něj šlo vytřískat víc.

Letošní nahrávka „Hope“ je ovšem po všech stránkách jinde. Zatímco dříve jsem neměl pochyb o kvalitách Mord’A’Stigmata, ale někde vzadu stále hlodal skeptický červíček, že to není tak dobré, jak by mohlo být, a že potenciál tu je navíc, „Hope“ je první deskou kapely, kdy byl tenhle malý našeptávající hajzlík umlčen. Poláci se na novince dokázali zbavit neduhů předcházejících počinů, byť tyto byly v mnohých případech více abstraktní a pocitové než objektivní, a pustili do světa své doposud nejvyzrálejší a nejlepší dílo, jaké má konečně schopnosti k tomu, aby Mord’A’Stigmata posunulo do první ligy progresivněji laděného black metalu.

Co se formy týče, „Hope“ opakuje recept „Ansia“ – stojí na čtyřech dlouhých kompozicích, jen byl tentokrát vynechán krátký dovětek. Tentokrát jsou však písně vybudované pečlivěji, jsou variabilnější a dávají si víc záležet na tom, aby ty opravdu dobré nápady patřičně vynikly. Jinými slovy je „Hope“ čitelnější, ale naštěstí se tak neděje na úkor hloubky. Vlastně spíš naopak, protože výsledkem je doposud nejvíc strhující a nejvíc trvanlivá deska Mord’A’Stigmata. A to je přesně ten důvod, proč jsem ji výše označil i za nejlepší.

Mord'A'Stigmata - Hope

Zároveň s tím citelně ubylo hluchých momentů, s nimiž se počin nikam neposouval. Nyní už nemám ten dojem, že se některé minuty táhnou zbytečně dlouho a že měly trochu zacvakat střihačské nůžky. Nyní je vše na správném místě a musím přiznat, že si poslech „Hope“ skutečně užívám, dokonce víc než jsem před vydáním čekal. Třeba „Hope“ a „The Tomb from Fear and Doubt“ jsou skvěle vystavěné písně plné dobrých pasáží, jimž nasadí korunu krásně vygradovaný závěr. Podobně je na tom i závěrečná „In Less Than No Time“, jen je trochu vyrovnanější a finále nevyčnívá nad ostatní minuty tak markantním způsobem. V „To Keep the Blood“ naopak vede bravurní rozjezd, který se posléze vrátí i v závěru kompozice. Asi by ale stálo za zdůraznění, že vysokou laťku si Mord’A’Stigmata drží celou hrací dobu, a byť jsem zmínil jen několik konkrétních pasáží, i to mezi nimi je výborné. Když tedy říkám, že v „Hope“ a „The Tomb from Fear and Doubt“ citelně vyčnívají závěry obou písniček, tak tím skrytě neříkám, že by byl zbytek slabý, jen že je ta závěrečná gradace ještě výš. Což je v pořádku, vždyť od toho se jí také říká gradace.

Snad ani nemusím dodávat, že „Hope“ dopadlo na jedničku. Jak bych mohl být nespokojen? Mord’A’Stigmata přece zvládli odbourat nedokonalosti a bolístky, jaké je doposud trápily, a nabídli po všech stránkách vysoce kvalitní desku a vrchol svého dosavadního snažení. Paráda.


Redakční eintopf – únor 2017

Blackfield – Blackfield V
Nejočekávanější alba měsíce:
Blackfield – Blackfield V
Overkill – The Grinding Wheel


H.:
1. Goatmoon – Stella Polaris
2. De magia veterum – Naked Swords into the Wombs of the Enemy
3. Ritual Lair – Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

Kaša:
1. Blackfield – Blackfield V
2. Overkill – The Grinding Wheel

Zajus:
1. Lupe Fiasco – Drogas Light
2. Lethe – The First Corpse on the Moon
3. Amy Macdonald – Under Stars

Skvrn:
1. Mord’A’Stigmata – Hope
2. The Necks – Vertigo
3. Xiu Xiu – Forget

Onotius:
1. Nidingr – The High Heat Licks Against Heaven
2. Blackfield – Blackfield V
3. Mord’A’Stigmata – Hope

Metacyclosynchrotron:
1. Engulfed – Engulfed in Obscurity
2. White Death – White Death
3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – split

Cnuk:
1. Overkill – The Grinding Wheel
2. Power Trip – Nightmare Logic
3. Iron Reagan – Crossover Ministry

H.

H.:

Únor se tentokrát netváří špatně. Když ovšem půjdu do hardcore verze eintopfu a frajersky si zakážu psát všechno, co už nám v předstihu přistálo v redakci a měl jsem možnost to slyšet předem, zas tolik věcí, které by mě zajímaly, tu nezbude. Něco málo se však přece jenom najde a přinejmenším v případě prvního místa mohu s jistotou tvrdit, že by tahle placka byla v očekávání hodně vysoko i v plné „neproškrtané“ konkurenci.

Samozřejmě tím mám na mysli syrový severský black metal v podání kontroverzního finského projektu Goatmoon. Hajlovačky na koncertech jsou mi vcelku u prdele, hudebně je Goatmoon zasraný kult a fest mě to baví. Od novinky „Stella Polaris“ tedy neočekávám nic menšího, než že vysokou formu kapely opětovně potvrdí a půjde o důstojného nástupce starší tvorby. Akorát teda jen ten obal mohl být o něco méně gay, tohle se dle mého příliš nepovedlo…

Mories je k nezastavení a svoje nahrávky sype dost rychle, ale jsou to pořád parádní hnusy, tak si zatím nemám nač stěžovat. Zrovna De magia veterum jsem mezi všemi jeho projekty věnoval méně pozornosti, než by si tohle jméno asi zasloužilo, vždy jsem byl spíš na Gnaw Their Tongues a dost mi chutnal třeba i debut Pyriphlegethon. Což je trochu paradox, poněvadž vše, co jsem od De magia veterum slyšel, mě dost bavilo. Novou fošnu „Naked Swords into the Wombs of the Enemy“, která je první po pěti letech, si však ujít rozhodně nenechám a snad se hecnu, abych si díky příchodu novinky konečně dostudoval poslední chybějící kousky z minulosti.

Do třetice všeho zlometalového svůj hlas hodím po polských neznabozích Ritual Lair. Ti v poslední době docela mlčeli, takže nové ípko „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ bude jejich prvním zásekem po pěti letech. Vypuštěná ukázka mě zaujala, takže si fošnu rád pustím celou.

Kaša

Kaša:

Únorový eintopf se v mém podání nese na vlnách souboje podmanivých melodií s energickým přívalem agrese. Jak jinak taky popsat vnitřní dilema při volbě nejočekávanější desky měsíce mezi dvojicí Blackfield a Overkill. Obě tyhle skupiny mám zatraceně rád, ovšem každou trochu jinak a každou z úplně jiného důvodu.

Americký thrashový uragán Overkill poslední roky dokazuje, že je v životní formě, a chystaná novinka „The Grinding Wheel“ jistě dostojí svému názvu a bude lámat kosti. Bobby Ellsworth a jeho kumpáni jsou od vydání „Immortalis“ velmi přesvědčiví v tom, co dělají, a chytře vystavěnými, leč přímočarými skladbami předvádí, jak vypadá pravověrný thrash v moderním hávu. Na rovinu říkám, že nečekám žádnou revoluci, a spokojím se s pravidelným přísunem tvrdých riffů a ostrého Bobbyho vokálu. Pokud tohle dostanu v kvalitě, která je pro Overkill aktuálním standardem, tak to nebude vůbec málo.

To kooperace mezi mým oblíbencem Stevenem Wilsonem a Avivem Geffenem slibuje dle prvních ukázek větší zapojení prvně jmenovaného a svým způsobem tak návrat k prvním dvěma počinům. Ne, že by „Welcome to My DNA“ a „Blackfield IV“ byly špatné nahrávky, ale přesto mi i díky menšímu přispění britského progresivního vizionáře nepřirostly k srdci tak jako „Blackfield“ a „Backfield II“. A právě proto se o něco víc těším na pátou řadovku Blackfield. Uhrančivé melodie a poklidná atmosféra je přesně to, co mi poslední týdny hudebně chybělo, a věřím, že Blackfield svůj úkol splní na jedničku a ukojí můj hlad.

Zajus

Zajus:

Psaní eintopfu je po roce a půl příjemná změna, neboť mě donutilo nastudovat, jaká alba nás v příštích několika týdnech potkají, což jsem poslední dobou spíše zanedbával a jen čekal, až na mě novinky samy vyskočí. Při zkoumání únorových vydání jsem navíc zjistil, že se na nás chystá řádka zajímavých počinů. Asi nejvíce se těším na „Drogas Light“, nové studiové album Lupeho Fiasca, jenž byl zejména v posledních měsících mojí neodbytnou „guilty pleasure”. Předloňské „Tetsuo & Youth“ bez problémů utáhlo 80minutovou stopáž a usídlilo se mezi mými nejoblíbenějšími alby roku. Očekávání jsou proto veliká.

To na „The First Corpse on the Moon“ číhám s mírnou nejistotou. Jistě, jeho předchůdce a debut projektu Lethe byl nesmírně dobrý, jenže i s několikaletým odstupem mám dojem, jako bych ho stále nedovedl uchopit. Přesto (a možná i proto) jsem na temné rytmy, jež Tor-Helge Skei tvoří za doprovodu podmanivého hlasu Anny Murphy, nesmírně zvědavý. Číslo tři pak zabírá má oblíbená Amy Macdonald. Já vím, její tvorba je sice oddechovou záležitostí, ale zato zatím nikdy nezklamala. Ale jak to u mě už bývá, nakonec mě stejně nejvíc nadchne nějaké album, na které jsem dnes ani nepomyslel.

Blackfield

Skvrn

Skvrn:

Přestože mě únorový seznam desek nepřiměl skákat bůhvíjak vysoko, rozhodně se nebudu nudit. Hned na úvod hlásím absenci řádné jistoty, která mě prostě nezklame a já si budu výskat. Objevuje se tu ale spousta desek, jež bych sem před nějakými dvěma roky s radostí vrazil ve jménu očekávání hodů. Možná je protočím, ale spíše ze zvědavosti než pro očekávání zázraků. A pak tu máme skupinu druhou – nadějně vyhlížející kapely, které sice nemám zodpovědně našprtané, ale v minulosti ve mně vzbudily dojem, že návrat je nevyhnutelný.

Tentokrát to vezměme v duchu retrospektivy, takže trojka Xiu Xiu. Nevyzpytatelné těleso lobuje za experimenty popové, rockové a nemá ve zvyku dávat něco zadarmo. „Forget“ by mělo být mostem k podrobnějšímu průzkumu diskografie. Pokusím se nezapomenout. Avantgardní jazz australských The Necks je pak dalším restem. Zkoušel jsem to předloni na „Vertigo“ a tehdy to nešlo, utopil jsem se. Od té doby se ale naše cesty opět zkřížily a tentokrát jsem již cítil náznaky vzájemného porozumění. A číslo jedna? Asi jediná deska blížící se na začátku zmiňované jistotě. Mord’A’Stigmata, psychedelií naťuklý post-black, svým „Hope“ třeba nebude přepisovat dějiny, každopádně první zveřejněný úryvek působí minimálně… nadějně.

Onotius

Onotius:

Únorový výběr není přehnaně oslňující, ale najde se zde pár kousků, které rád protočím a možná budu i velmi příjemně překvapen. Na druhou stranu ale nejde o nahrávky, kvůli jejichž poslechu bych nemohl dospat nedočkavostí, až vyplují na světlo světa. V první řadě se ale určitě těším, co na nás přichystají norští Nidingr. Jakkoliv nejsem nějakým velkým znalcem jejich tvorby, poslední „Greatest of Deceivers“ jsem svého času velmi hojně točil (došlo i na starší kousky, ale ty znám až tak povrchně, že vlastně skoro vůbec) a dost jsem si to pochvaloval. Tak snad se novinka vydaří.

Steven Wilson je většinou známý prostřednictvím své sólové tvorby případně Porcupine Tree, o poznání méně lidí už registruje jeho intimnější písničkovější tvář, již nastavuje ve svém projektu Blackfield. Jeho první dvě desky mi evokují časy, kdy jsem v deváté třídě, když už jsem měl po úspěšných přijímačkách na gympl, občas vyrazil melancholicky bloumat po lese se sluchátky v uších a tohle mi tam hrálo. Od té doby jsem na Blackfield ale trochu pozapomněl. Asi trochu za to mohl i fakt, že na třetí studiovce se prodírala na povrch více skladatelská činnost Stevenova spoluhráče Aviva Geffena a to už mě tolik nebavilo.  Ale schválně jsem zvědav, jak se vydaří mé znovushledání s kapelou prostřednictvím „Blackfield V“.

Dál rozhodně nepohrdnu novinkou Mord’A’Stigmata. První dvanáctiminutová ukázka zněla velmi slušně, tak jsem zvědav, jak se podaří celá placka „Hope“, která vyjde sedmnáctého.

Overkill

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Musím se přiznat, že v minulém eintopfu jsem trochu vařil z vody a ani jednu z uvedených nahrávek si dosud nepustil. Tentokrát to bude lepší. První dvě místa zabírají kapely, které jsem dříve nesledoval, ale ukázky z jejich chystaných debutů mě zaujaly opravdu hodně, a třetí místo náleží titulu, který (ne)trpělivě očekávám skoro dva roky. Zaprvé to jsou tedy turečtí Engulfed a jejich „Engulfed in Obscurity“, protože atmosférický, propracovaný death metal, kde se nezapomíná na kvalitní riffy, si dám vždycky rád. Dokonce jsem si musel zakázat poslech vypuštěných skladeb, když hrozilo, že bych se jich mohl přežrat ještě před poslechem kompletního alba. Podobně kvalitní a přesvědčivý přístup k žánru očekávám i od finských White Death, kteří drhnou black metal severského střihu. No, a vypadá to, že hned ze startu února si už KONEČNĚ poslechnu split Abigor, Nightbringer, Thy Darkened Shade a Mortuus. Za poslední cca dekádu se všichni zúčastnění vytasili s těmi nejlepšími deskami, které jsme měli tu čest v žánru slyšet (kdo nezná a ostentativně si hraje na blackaře, ať se raději odpraví), tudíž nepochybuji, že splitko bude kruté.

Cnuk

Cnuk:

Po zkouknutí chystaných desek na další měsíc jsem měl jasno jako málokdy. Únor se u mě ponese ve znamení thrash metalu. Svá nová alba totiž představí trojlístek Iron Reagan, Power Trip a Overkill.

Iron Reagan mi je, zejména po druhém albu, daleko bližší než tvorba sourozeneckých Municipal Waste. Nevím, jestli je to silnějším punkovým odkazem v jejich zvuku, každopádně věřím, že na poslední desce dokázali rozhýbat kdekoho, což je vlastně to, co od takovéto hudby čekáte. Novinka „Crossover Ministry“ podle dostupných ukázek nabídne podobný mix pořádně rychlých fláků s notnou dávkou humoru, ostatně co také jiného. Američtí kolegové Power Trip s poslední deskou doslova ničili vše v okolí. Čtyři roky staré „Manifest Decimation“ bylo skutečně drtivou ukázkou newyorským hardcorem ovlivněného thrash metalu, který jako by přímo vylítnul z tamní scény konce 80. let. Pevně věřím, že kapela z nekompromisnosti nijak neslevila a na „Nightmare Logic“ nás čeká další masakr.

Na první příčku umísťuji stálici Overkill a jejich už v pořadí osmnácté řadové album. I tito Američané s řadou posledních výtvorů dělají jenom radost. Tempo, jaké nabrali s „Ironbound“, si obstojně drží až doposud a nejinak by tomu mělo být i na „The Grinding Wheel“. Svůj nově objevený styl mají po třech albech pevně zakořeněný a mohou z toho jenom čerpat. První singly znějí perfektně, především pak „Mean, Green, Killing Machine“ je přesně tím Overkillem, co já rád.