Archiv štítku: Mötley Crüe

Redakční eintopf – speciál 2019: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2019:
1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance
2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu
4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits
5. Teitanblood – The Baneful Choir

CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
2. Ceremony of Silence – Oútis
3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku

Neřadový počin roku:
1. Bölzer – Lese Majesty
2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż
3. Chat Pile – Remove Your Skin Please

Artwork roku:
Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Objev roku:
Black Midi

Shit roku:
Mötley Crüe – Like a Virgin

Koncert roku:
1. Imperial Triumphant: Praha – Underdogs’, 25.4.2019
2. Voivod: Praha – MeetFactory, 9.12.2019
3. Spectral Voice: Praha – Underdogs’, 20.12.2019

Videoklip roku:
Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour

Film roku:
1. Once Upon a Time in Hollywood
2. The Lighthouse
3. Gisaengchung

Potěšení roku:
počet navštívených klubových koncertů

Zklamání roku:
neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming

Top5 2019:

1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance

Už od prvních poslechů mi bylo jasné, že tohle album mi bude sedět na výsost dobře. Předešlé „Manor of Infinite Forms“ se mi do top pětky tenkrát nevešlo, ale s „Planetary Clairvoyance“ už není důvod váhat. Jde rovnou na první místo. Tomb Mold mají všechny potřebné aspekty deathmetalového žánru, díky nimž se dotýkají jeho nejvyšších pater. Plno skvělých nápadů, zničující riffy a nebývalá vyváženost. Na „Planetary Clairvoyance“ přibylo více technických fines, což bylo právě tím, co dotáhlo kulervoucí smrt předchozích desek na ještě vyšší úroveň. Výborná záležitost a povinnost pro všechny milovníky prohnilých tónů.

2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race

Podobný osud potkal také žánrově spřízněné Blood Incantation. Jejich prvotina „Starspawn“ je skvělá, ale novinka jde ještě dál. Dá se říci, že se jedná o výběr toho nejlepšího ze všech deathmetalových podžánrů, protože je tu takřka všechno. Progresivní dílo s uceleným konceptem, které duchem připomíná zlaté časy zkraje let devadesátých, aniž by při tom ztrácelo svou vlastní tvář a vyznění. Blood Incantation jsou, stejně jako Tomb Mold, jednou z nejlepších kapel svého žánru za uplynulou dekádu, nic víc, nic míň.

3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Silnou polskou hudební scénu začínám objevovat až v posledních letech a zatím nejvíce mnou rezonuje jméno Gruzja. Letos vydali dvě řadovky, ale až ta druhá, „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“, mě naplno přesvědčila o jejich výjimečnosti. Dekadentní mix black metalu a post-punku, navíc situovaný v polských reáliích, představuje jen těžko překonatelné potěšení. Ujetost celé desky zřejmě nesedne každému, ale já tohle fakt můžu. Často si říkám, jestli není druhá polovina nahrávky jen vtipem, ale i kdyby, v konečné podobě je to až geniální.

4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits

K těm divnějším věcem lze zařadit také japonská děvčata z Otoboke Beaver. Do „Itekoma Hits“ jsem se musel nějakou dobu prokousávat, ale stálo to za to. Takhle nadupanou, intenzivní, a přitom originální desku jsem dlouho neslyšel. Jejich noisem obalený hardcore má v sobě i hodně z tamní kultury, čímž je zkraje značně nepřístupný, ale jakmile se zvykne na jeho hru, čapne a už nepustí. Lakonicky řečeno, je to nářez. Maniakální, šílené, ale přitom tak hravé.

5. Teitanblood – The Baneful Choir

Teitanblood opět ukázali, jak že se má to metalové zlo hrát. Ďábelské, utiskující, nemilosrdné. Takové je „The Baneful Choir“ a přesně takové jsem ho čekal a chtěl. Nedokážu říci, jestli je lepší než předchozí placky, každopádně mě baví přinejmenším stejně, takže fest. Z archaické primitivnosti dělají svým sviňsky vyhroceným poddáním přednost, ale zároveň je tu i dostatek zajímavých motivů, včetně těch ambientních a thrashových, které do „The Baneful Choir“ zapadají skvěle. Poutavé spouštění se do jámy pekel.

CZ/SVK deska roku:

1. Vole – Dej Bůh pěstí

Vole, to je vono. Nenapadá mě žádná jiná česká potažmo slovenská kapela, která by mě v současnosti bavila víc. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ mě svého času semlelo a „Dej Bůh pěstí“ to nedělá o nic méně důkladněji. Deska je to o něco pestřejší, objevují se tu jak klasičtější polohy, tak i ty z dřívějška známé. Noise-hardcore s útočností nasraného rotvajlera. Taky ty texty jsou perly. Vole zkrátka šlapou a jsem moc rád, že k vydání alba po různých odkladech nakonec došlo. Těch dvou ochutnávkových skladeb už jsem byl plnej.

Ceremony of Silence

2. Ceremony of Silence – Oútis

Album „Oútis“ je jednoznačně tím nejambicióznějším, které jsem měl možnost z našich končin za loňský rok slyšet. A u ambic to nekončí, ono se je daří naplňovat. Ceremony of Silence tu představují vysokou školu zlověstného a pokrouceného death metalu hraného s neobvyklou suverenitou. Nahrávka dokáže zakleknout a nepříjemně podusit stejně jako upoutat pozornost svojí zručností. Jeden z nejlepších tuzemských (dobře, česko-slovenských) death metalů posledních let. Má sice své mouchy, ale silné momenty je silně přehlušují, což na druhou příčku stačí bohatě.

3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku

S touto deskou se dá se říci stále seznamuji, ale dělá na mě takový dojem, že jsem ji nakonec dal přednost před „Společenstvím“ Černého kovu. Je to vlastně takové malé osobní zjevení, jelikož hip-hop, a ještě k tomu český, slyším pouze párkrát do roka. „Expedice do vnitrobloku“ má ale poutavou náladu industrialově-elektronické izolace, jejíž mechanická dikce se vhodně doplňuje i se staroškolskými rytmy českého rapu. Uvidím, jak dlouho mě P/\ST vydrží bavit, ale zatím jsem chycen pevně. Na míle daleko od běžné produkce známé z YouTube kanálů, spíše někam k WWW.

Neřadový počin roku:

1. Bölzer – Lese Majesty

Od „Lese Majesty“ jsem čekal hodně a byl jsem moc rád, když se ukázalo, že zklamaný rozhodně nebudu. Jejich styl mi sedí už od prvních nahrávek, a dodnes, i přestože doznal lehké změny, mě nepřestává fascinovat. „Lese Majesty“ drží dlouhodobě vysokou úroveň Bölzer a přitom nesahá po opakování svých předchůdců. Naopak se stále zlehka posouvá po nových hranicích a sápe se po vlivech, které by do sebe ještě nasálo. Navíc má toto EP půl hodiny, což je na daný formát velice slušná porce.

Bölzer

2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż

Další polskou smečkou v mé ročence jsou Truchło strzygi. Ti na rozdíl od Gruzja hrají ten nejpřímočařejší black metal, ale s takovou vervou a dávkou energie, že se to prostě musí líbit. Jednou za čas mám nutkání něco podobného slyšet a právě k této nahrávce moje kroky směřovaly nejčastěji. Punkově smradlavá divočárna s nakoplými rytmy a chytlavými nápady. Hodně velká zábava.

3. Chat Pile – Remove Your Skin Please

K této fošně jsem se rovněž dostal až v nedávné době. Chat Pile vlastně vloni vydali dvě EPčka, tohle je to druhé z nich a prozatím mě baví o něco víc. Jedná se o tvrdý noise rock s výraznou rytmikou a zmateným vokálem. Jak říkám, poslouchám to zatím všehovšudy měsíc, ale kope to pořád silněji. Něco takového jsem přesně hledal.

Artwork roku:

Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Obálka „Kosmískur hryllingur“ je jednou z těch, které dokáží přilákat k poslechu desky, aniž by člověk tušil, co je jejím obsahem. Wormlust sice nepatří k mým nejoblíbenějším islandským kapelám, ale zdejší kolaborace se Skáphe mi utkvěla v hlavě nejenom díky skvělé hudbě, ale právě i výtečnému obalu. Podobně honosné malby mě kolikrát spíše nudí, ale tady to působí vkusně a díky neurčitému stylu i neotřele. Kombinace barev dělá příjemný kontrast k prvotině Wormlust, „The Feral Wisdom“, přičemž nepopíratelná je také inspirace albem „Skáphe²“ od Skáphe. Jednoduše spolupráce se vším všudy.

Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Objev roku:

Black Midi

O Black Midi, potažmo jejich prvotině „Schlagenheim“, se toho letos napsalo dost. Přestože mě úplně nesemleli, jejich výraz mě baví. Podobně neotřelou a těžko uchopitelnou hudbu jsem v rockovém žánru totiž dlouho neslyšel. „Schlagenheim“ neslibuje snadný poslech, je třeba se do hudby tzv. dostat. Jak ale ukazují i živé záznamy z koncertů nebo televizních vystoupení, je to jízda, která rozhodně netrpí syndromem elitářství, naopak, díky jejich nasazení a charismatu dokáží upoutat a vzít do zákoutí jejich experimentu i nevzdělance. Desku stále tu a tam přehraju a v poklidu čekám, jestli přijde onen moment, kdy jí propadnu. Zatím se tak nestalo, ale kdo ví…

Shit roku:

Mötley Crüe – Like a Virgin

Asi by se dala najít i větší zvěrstva, ale Mötley Crüe s jejich předělávkou „Like a Virgin“ od Madonny rozhodně v tomto ranku aspirují na vysoké příčky. Nechápu proč se rozhodli zrovna pro tuhle písničku; nechápu, proč se rozhodli vůbec dělat Madonnu, každopádně je to příšerné. Ani ostatní nové, tentokrát už autorské skladby na kompilačce „The Dirt“ nejsou kdoví co, ale „Like a Virgin“ vyčnívá skutečně výrazně. Naprosto zbytečné a neposlouchatelné.

Koncert roku:

1. Imperial Triumphant: Praha – Underdogs’, 25.4.2019

Imperial Triumphant si mě získali až s poslední deskou „Vile Luxury“ a právě tu jeli onoho večera představit do Prahy. Bylo to skutečně jedinečné. Dekadentní atmosféra alba se linula zdmi Underdogs’ a kapela šlapala bezchybně. Vím, že mě tenkrát mrzelo, že všechny ty žestě pouštějí ze samplů, a co do pódiové prezentace to mohlo být také bohatší, ale hudba to všechno krásně dorovnávala, čímž jsem je nakonec zvolil na první místo. Na ten tlak a souboj s všudypřítomným chaosem se jen tak nezapomíná. Máloco mě tak hypnotizovalo jako právě jejich vystoupení.

Imperial Triumphant

2. Voivod: Praha – MeetFactory, 9.12.2019

Následuje jedna klasika. Voivod už jsem párkrát viděl a jsem přesvědčen, že je to jedna z nejlepších kapel naživo. Ačkoliv bylo v MeetFactory docela mrtvo, podařilo se jim to náležitě oživit a vlít do poloprázdného sálu pořádnou porci energie. Ani na setlist si nešlo stěžovat – pecky z „The Wake“, osvědčené kusy i nějaký ten archivní materiál. Zkrátka opět výborné, suverénní a bavící. Kytara Piggyho díky Chewymu žije dál a Voivod stále snášejí nejpřísnější měřítka. Jen houšť.

3. Spectral Voice: Praha – Underdogs’, 20.12.2019

Poměrně nedávný koncert Spectral Voice byl rovněž jeden z těch vysoce povedených. Chladná atmosféra prostoru Underdogs’ dosáhla naprostého vrcholu a za mrtvolného zvuku nahnilého death metalu se nořil do silné mlhy, skrze níž mířilo pouze pár světel, respektive svící. Dá se namítnout krátkost celého rouhání, avšak možná právě i to stálo za tou intenzitou, která se po celou dobu neztrácela.

Videoklip roku:

Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour

Už se asi opakuji, ale na klipy v podstatě nekoukám. I kdyby mi dal někdo nůž na krk, z paměti bych mu nedokázal popsat ani pět videoklipů z uplynulého roku. Tenhle k písni „Chansons d’amour“ si však pamatuji dobře. To samo o sobě ukazuje, že je něčím výjimečný, alespoň tedy pro mě.

Film roku:

1. Once Upon a Time in Hollywood

Tvorbu Tarantina nijak zvlášť neadoruji, ale „Once Upon a Time in Hollywood“ se mi zalíbilo vysoko nad má očekávání. Ačkoliv mě baví i jeho poslední trojice – „Inglourious Basterds“, „Django Unchained“ a „The Hateful Eight“ – vždycky jsem tam našel něco, co mi trochu vadilo, takže k úplné spokojenosti nedocházelo. V případě „Once Upon a Time in Hollywood“ ale nemám nic k vytýkání. Velice příjemný vhled do Los Angeles ke konci let šedesátých se spoustou známých postav tehdejší doby a naložením s nimi ve stylu Tarantina. Dokonce ani ten Brad Pitt mě tu vůbec nesral. Naopak, jeho projížďky v ulicích města andělů za doprovodu dobové hudby jsem si vyloženě užíval.

2. The Lighthouse

„The Lighthouse“ byl přesně takový, jaký jsem ho čekal, a očekávání jsem měl vysoká. Jsem rád, že se podobné filmy stále točí, a dle nabouchaného kina je po nich i sháňka. Je to dobře uchopená kombinace Lovecrafta, Bergmana, Kubricka a řecké mytologie, z jejíž otevřenosti a symboličnosti lze vyčíst numero interpretací. Jsou tu momenty, které se zaryjí hluboko do paměti, ať už ty obrazové nebo zvukové. Stylovost formátu filmu je rovněž geniálně využita. Robert Eggers šel od „The Witch“ ještě o kousíček výše, a je tak jedním z nejzajímavějších režisérů současnosti.

Gisaengchung

3. Gisaengchung

Zvrat, jaký nabídl film „Gisaengchung“ je jednoduše tím nejzábavnějším za poslední roky. Šlo to až tak daleko, kde si to asi jen málokdo představoval. Film, u kterého se lidé smějí, aby o pár desítek minut později odvraceli zrak od plátna. Sice jsem ho zařadil „až“ na třetí místo, ale v podstatě není „Gisaengchung“ o nic horší než předchozí dva snímky. Tak našlapané to loni bylo, a to jsem ještě pár želízek v ohni neviděl.

Potěšení roku:

počet navštívených klubových koncertů

Samozřejmě jsem rád, že s větším pobytem v Praze mi také vzrostla nabídka možných koncertů k navštívení, a to bych byl blbej, kdybych si žádnej nevybral. Vlastně musím dost rozmýšlet, na co jít a co oželet. Jak známo, klubovým koncertům se nic nevyrovná, což konečně naplno zažívám v přítomnosti pořádných kapel, a ne Škworu u nás v horní dolní. Díky tomu pak mohu být přítomen třeba momentce, kdy Inter Arma hraje na Sedmičce jako přídavek „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od Hüsker Dü nebo čelit opojným smradům kadidla během vystoupení Goatcraft. …a mimochodem ani ten Škwor už tam vlastně nejezdí.

Gruzja - Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Zklamání roku:

neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming

Z výběru mých nejoblíbenějších desek za uplynulý rok je zřejmé, že Tomb Mold jsem si oblíbil fakt dost. Když jsem četl, že budou v září hrát v Underdogs’, měl jsem radost. Málokterou jinou kapelu jsem chtěl vidět naživo tak moc jako právě je. No, okolnosti tomu chtěly jinak. Stejně to dopadlo také s koncertem Misþyrming, který proběhl ve stejném období. Zkrátka se úplně nezadařilo, ale na druhou stranu, není to nic velkého, kvůli čemu bych v noci nespal a vypadal jak Pattinson„The Lighthouse“. Jenom si prostě nevybavím nic jiného, co bych do této kategorie mohl vepsat, hehe.

Zhodnocení roku:

Když to vezmu kolem a kolem, jsem s letošním rokem jednoznačně spokojen. Opravdu povedených desek vyšlo dost, možná i víc, než bývá zvykem. Ostatně mimo v kategoriích zmíněných nahrávek by si pozornost zasloužily určitě také další, ale jelikož jsem zjistil, že bych jich sem teď vypsal docela dlouhou řadu, raději budu ctít pravidla eintopfu a podstatu všech žebříčků, a nenapíšu žádnou. Stejně tak výborných koncertů jsem navštívil slušné množství. Zároveň se opět rozšířil můj zápisníček s novými kapelami, které se do budoucna vyplatí sledovat, tak uvidíme, které z nich se příští rok dokáží s něčím vytasit.

Tomb Mold


The Dirt (2019)

The Dirt

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama / musical / comedy

Originální název: The Dirt

Režie: Jeff Tremaine
Hrají: Machine Gun Kelly, Douglas Booth, Iwan Rheon, Daniel Webber

Hrací doba: 107 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Aniž by to bylo předem nějak plánováno, v poslední tobě se s hudebními biografiemi roztrhl pytel. Samozřejmě že vznik filmu trvá nějaký ten rok, takže se jedná o náhodu, ale vypadá to, zejména soudě dle snímku „Bohemian Rhapsody“, že diváky tento žánr přeci jenom zajímá, a můžeme tak do budoucna očekávat ještě větší nárůst podobných filmů. Koncem března si svou premiéru odbyl také „The Dirt“, nikoliv však na plátnech kin, ale hezky doma u každého, kdo si platí Netflix.

„The Dirt“, tedy film o Mötley Crüe, je založen na stejnojmenné knize, kterou sepsali členové kapely spolu s žurnalistou Neilem Straussem. Vyšla v roce 2001 a o její filmové adaptaci se mluvilo už pět let poté. Do finálního konce se vše podařilo dotáhnout ale až nyní, chce se říci z výše uvedeného důvodu možná v ten nejlepší čas. Propagace byla obrovská, a to i ze strany samotné kapely. Dokonce na podporu nahráli čtyři nové písně, které jsou umístěny na oficiálním soundtracku. V titulní „The Dirt (Est. 1981)“ se objevuje populární rapper Machine Gun Kelly, hrající ve filmu roli Tommyho Lee, ale stejně jako zbylé novinky to není žádné terno, spíše naopak. Hlavně pak předělávka „Like a Virgin“ od Madonny, k níž došlo Bůh ví proč, je asi tím nejhorším, co jsem v posledních letech slyšel. Jestli se máte alespoň trochu rádi, tak se tomuto škváru obloukem vyhněte.

O glam metalu toho na tomto webu asi moc nenajdete. Ono není divu, už několik desetiletí je mrtvý a na někdejší veliké hvězdy tohoto žánru si dnes už málokdo vzpomene. Pakliže dodnes zůstaly aktivní, žijí pouze ze své minulosti a s novou tvorbou se nikterak neobtěžují. Vůbec celá tato scéna byla velice rychle po svém rozpuku odsouzena k věčnému zatracení v osmdesátých letech a nic na tom nezměnila ani mladá krev, která se tu a tam v USA či severní Evropě objevila. Prostě něco tak bizarního a extravagantního snad ani nemohlo vydržet déle. Největší skupinou tohoto žánru byli právě Mötley Crüe.

Dějová linka „The Dirt“ je jako přes kopírák s každým jiným filmem podobného ražení. Nejprve se seznamujeme postupně se všemi členy kapely, tím dostaneme během úvodních minut jejich základní charakterové vlastnosti, pak následují počáteční nezdary, nevěřícnost publika, poté vzestup, první problémy, absolutní vrchol, pád a šťastný návrat. V tomto směru nemá „The Dirt“ moc co nabídnout. Na co však film sází, je necenzurovaný pohled na onu proslulou jízdu ve stylu hesla sex, drogy, rock ‘n‘ roll. Tím se dostávám k tomu, že na filmu, stejně jako na knize, spolupracovali Nikki Sixx, Tommy Lee, Mick MarsVince Neil, a také k tomu, že glam metalové kapely dnes žijí výhradně ze své minulosti.

The Dirt (2019)

Mötley Crüe mají prakticky po celou svoji kariéru pověst té nejšílenější rockové kapely všech dob, a posledních dvacet let z toho sklízejí ovoce. Asi nejvíce ze své minulosti vytěžil Nikki Sixx, který napsal dvě vlastní a velice úspěšné knihy. A tím to neskončilo. Kdo kdy nenarazil na jediný rozhovor Sixxe o několika předávkováních a prohlášením za mrtvého, ať hodí kamenem. „The Dirt“ se všechny ty eskapády snaží zobrazit a vzal si na to Jeffa Tremaina, jehož filmografii dosud tvořily pouze snímky známého spolku Jackass. Asi si dovedete představit, kam tím „The Dirt“ cílí.

Ano, první polovina filmu je sranda, vlastně celý film se dá bez problémů zkouknout, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že to v několika případech působilo až moc nuceně. Příliš se tlačilo na pilu a ta snaha ukázat, že to my jsme byli až takhle šílení a tohle všechno se dělo, občas nepůsobí úplně věrohodně. Herci tu a tam přehrávají a filmu rovněž nesvědčí nastolené tempo, kdy se snaží stihnout moc událostí najednou v krátkém čase. Rovněž ty šablonovité charakteristiky postav, ze kterých jako by nemohly vystoupit, působí občas křečovitě, hlavně u Micka Marse. Korunu všemu nasazuje představitel manažera Mötley Crüe, jehož jedinou úlohou je připomínat divákovi, že jsou opravdu šílení, snad aby to bylo opravdu jasné, což působí, jako když tvůrci vlastnímu vyobrazení kapely nevěří.

The Dirt (2019)

Když se „The Dirt“ dostane do fáze úpadku Mötley Crüe, neobejde se to bez melodramatu, které film neopustí až do svého konce. Rovněž tak přikrášlený návrat kapely, kdy se členové sejdou v hospodě a začínají se usmiřovat, působí trapně, protože za návratem Vince Neila stáli především manažeři. Dojem z konce filmu má nejspíš vyznít tak, že se Mötley Crüe opět vrátili na výsluní, ale k tomu už nikdy nedošlo. Tradičně za moc nestojí také kostýmy, hlavně paruky, které jsou prostě v každém filmu o rockové hudbě debilní.

Tahle všechna negativa mi tak nakonec film i k mému překvapení docela zhatila. Byl jsem připravený na bezstarostnou jízdu se vším všudy, ale tu se povedlo navodit pouze v dílčích případech. Takhle je to spíše průměrný film o několika povedených scénách, jemuž schází nějaký umělecký záměr, a podobně jako v případě „Bohemian Rhapsody“ se na něm až příliš projevuje přítomnost hlavních aktérů, kteří prostě takto chtějí být vyobrazeni a zapamatováni, a nedovolují tak žádný jiný pohled. Možná by bylo lákavější natočit místo filmu televizní sérii s větší stopáží, zaměřující se právě jen na rockové excesy, klidně i na základě historek jiných kapel. Něco jako Spinal Tap.

The Dirt (2019)