 |
| Země: Slovinsko Žánr: heavy metal Datum vydání: 14.4.2014 Label: Metal Tank Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 4/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
U kapel, které vydávají svá alba pod křídly vydavatelství Metal Tank Records, má posluchač jednu jedinou jistotu, a sice že dostane do ruky oldschool jak vyšitý, který se nazajímá o aktuální postupy a trendy, ale hezky v klídku si jednotlivé skupiny drtí hudbu, kterou mají rádi, na které vyrůstaly a z níž si bez ostychu berou ta nejprovařejnější skladatelská klišé, jaká si jen lze představit. Pravda, někdy je výsledek lepší (Thraw), jindy zase horší (Vigilance), ale onen společný jmenovatel oldschool je stejný. Asi tušíte, že bych takhle nezačínal, kdyby další parta ze stáje (pardon, tady spíš garáže) tohoto labelu, Motorfire, nefungovala přesně podle toho, co doposud zaznělo, takže se pojďme pánům a jejich výtvoru “Rising Fire” mrknout pod kapotu.
Motorfire je mladá pětice, která si od svého vzniku v roce 2011 připsala na triko jedno demíčko “Burning Demo” a nyní, po delší odmlce, přichází na svět první pořádné dítko jménem “Rising Fire”. Borci se hlásí k odkazům kapela jako Helloween, Iron Maiden a Def Leppard, přičemž já bych se nebál přidat ještě Mötley Crüe, protože kombinace hard rocku a heavy metalu je říznutá taky glamem, a i když se Motorfire na svých promo fotkách neohákli jako ty nejlacinější šlápoty ze zaplivané ulice, tak je vokál Aneje Marušiče plný manýrů této scény a textově se celá kapela kolem klasických klišé jako holky, auta a heavy metal. Asi netřeba přibližovat “Rising Fire” nějak blíže, nicméně jen pro jistotu vězte, že heavy metalové riffy jsou pravidelně prokládány vyhrávkami a zespodu to tvrdí bublající baskytara podle vzoru Iron Maiden, kteří jsou z náplně tohoto alba cítit místy opravdu mocně.
Přestože jsem se doposud snažil slovům kritiky vyhýbat, tak je nutné přiznat barvu a říct, že onen zmiňovaný oldschool, který je patrný už jen z nazvučení “Rising Fire”, nezachrání podprůměrný dojem, který jsem z alba získal snad už po prvních deseti minutách. Pominu jen úvodní hitovku “Burnout”, která je tak nepůvodní a hloupá, až mě neskutečně baví (bez ironie, hned na první poslech jsem jí propadl), a “Night Version”, o níž platí v podstatě totéž, jen jde s chytlavostí ještě dál díky velkému stadiónovému refrénu, jenž je jak střižený z 80. let. Ze zbylých skladeb už se vyloženě světlé momenty hledají jen velmi těžce, protože v lepším případě mě napadá jen průměrná “Ghost Rider”, jíž ženou kupředu bicí, v tom horším pak zbytečně roztahaná blbost jménem “Metropolis of Dreams”, jež by si zasloužila maximálně poloviční stopáž, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že druhá polovina už vaří z vody a nekonečné opakování “hoooo hoooooo” místo textu jí opravdu nezachrání. Věc typu “Motorfire” sice vyloženě neurazí, ale že bych měl potřebu si ji opakovaně pustit jen tak z hecu? Bohužel.
K hňupovině “Miss You” se radši ani nebudu vyjadřovat, protože to je baladický hnůj, jaký se jen tak nevidí. Naproti tomu mě pozitivně zaujala “Demoni”, kde se Motorfire odhodlali k rodnému jazyku a kupodivu to vůbec nezní špatně. Tedy minimálně jako ozvláštnění celkem stereotypní nahrávky to svůj účel splnilo, i když hudebně pokračuje všechno beze změny, tak jako moment překvapení to funguje. Tím, že se tak děje jen v jedné skladbě, tak to bije do očí víc, než kdyby to byl běžný standard, takže proč ne. Pokud by toto někomu ke spokojenosti nestačilo, tak si počkejte do konce a připočtěte si velmi dobré kytarové sólo v závěru. Tím však výčet slušných momentů končí a od této doby bych nejradši kapelu lynčoval až do bezvědomí, protože výsledek je někdy naivní, až si říkám, jestli to opravdu bylo myšleno vážně (“The Pride” je jak hodně špatná kopie starých Journey).
Nemá smysl to natahovat, protože to, že se mi Motorfire netrefili do noty, je víc než jasné. Nemyslete si, že jsem se natřásal, až si budu moct kopnout do mladé kapely, ale dokázal bych přehlédnout i tu neuvěřitelnou naivitu, která je z “Rising Fire” na všechny strany patrná, kdyby to hudebně nebyl až na pár výjimek jeden velký průser. Snad jen jediná devíza, kterou Motorfire nelze upírat, je to, že borci znějí, že je tahle hudba skutečně baví, protože si nedokážu představit, že by někdo v roce 2014 natočil obdobné album, kdyby nebyl 100% přesvědčen o tom, že je to pecka, a kdyby se u toho s kámošema skvěle nepobavil. Nemá cenu řešit, jestli by to album uspělo líp v době, ze které tolik čerpá, ale jako dobová výpověď je výsledek jen dalším podprůměrným žánrovým počinem, na nějž se budu snažit velmi rychle zapomenout.
Další názory:
Je to přesně tak, jak už řekl Kaša ve své recenzi. Já osobně proti heavy metalu ze staré školy ve své podstatě nemám vůbec nic, ale problém je v tom, že tahle záležitost se prostě musí opravdu umět, aby to dávalo smysl a neznělo to jako něco, co se absolutně míjí nejen účinkem, ale i dobou. Jenže právě to je bohužel případ i Motorfire a jejich debutové placky “Rising Fire”. V žádném případě nepochybuji o tom, že to tyhle slovinské chasníky baví a že si hraní metalu užívají, ale to, co produkují, je pro mě osobně jakožto posluchače naprosto nezajímavé. Vlastně bych klidně přežil nulovou snahu o jakýkoliv byť i jen náznak vlastního ksichtu a někdy i dost okatou snahu o opisování od klasiků (občas je slyšet, že desky Iron Maiden z 80. let mají Motorfire mají naposlouchané opravdu zodpovědně), ale nad tím, že mě ten výsledek prostě nebaví, se už oči přivírají hůř. Přesně jak už napsal kolega výše – je to tak naivní, až to bolí. Poslouchat se to sice vlastně dá (4/10 je sice podprůměr, ale pořád poslouchatelný!), není k tomu ovšem jediný důvod…