Archiv štítku: My Dying Bride

My Dying Bride: luxusní kompilace k 25 letům

Britská doomová stálice My Dying Bride už má na křížku celé čtvrtstoletí fungování a tuto událost oslaví vydáním luxusní kompilace „A Harvest of Dread“. Ta vyjde 9. prosince skrze Peaceville Records jako 92stránková kniha s pevnou obálkou a kromě psaného příběhu kapely bude obsahovat i pět disků, na nichž se budou nacházet různé rarity, dříve nevydané demosnímky, nejoblíbenější skladby členů kapely nebo živé záznamy. Celý počin bude striktně limitovaný, veškeré detaily o něm najdete zde, kde lze rovnou učinit i předobjednávku.


My Dying Bride – Feel the Misery

My Dying Bride - Feel the Misery
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. And My Father Left Forever
02. To Shiver in Empty Halls
03. A Cold New Curse
04. Feel the Misery
05. A Thorn of Wisdom
06. I Celebrate Your Skin
07. I Almost Loved You
08. Within a Sleeping Forest

Hrací doba: 62:51

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

My Dying Bride je skupina, která pro mě byla po mnoho let takřka nedotknutelná. Její tvorbu jsem doslova hltal a cokoliv tihle britští doomoví veteráni vydali, to se mi líbilo. Upřímně mě bavila i alba, která jsou mnohými považována za slabší, dokonce i to svého času nepříliš pochopené „34.788%… Complete“ mám rád. A přesto se stav změnil – navzdory tomu, že My Dying Bride stále pokračují v tomtéž duchu, i navzdory tomu, že se nijak nepohnula ani má obliba doom metalu.

První trhlinou v do té doby pevném vztahu byla nahrávka „Evinta“ z roku 2011. Na ní My Dying Bride zaexperimentovali, útržky a úryvky své starší tvorby přetvořili do jakési orchestrálně-minimalistické podoby a tyto kousky následně poslepovali do zcela nových kompozic. Nápad možná zajímavý, ale jeho zpracování bylo k uzoufání nudné a zcela upřímně přiznávám, že během těch čtyř let od vydání jsem „Evintu“ nebyl schopen ani jednou doposlouchat do konce (a už nikdy to nehodlám zkoušet), protože to je prostě neskutečná zívačka. Nicméně – byl to experiment, bral jsem to jako ojedinělý přešlap, přes nějž jsem se nakonec dokázal přenést. Tím spíš, že následné EP „The Barghest o’ Whitby“, které nabídlo jednu dlouhou půlhodinovou kompozici a které vyšlo ještě v tomtéž roce, mi náladu okamžitě spravilo.

Jenže následující a tentokrát již klasická dlouhohrající deska „A Map of All Our Failures“ byla dalším zklamáním. Všichni okolo byli tenkrát nadšení, hlasy kritiky i fanoušků velmi pozitivní, po rozporuplné nahrávce „Evinta“ to byli opět staří dobří My Dying Bride, jak je máme rádi, všechno bylo na svém místě a všechno znělo tak, že jsem z toho měl být také nadšený. A přesto jsem nebyl, to album mě moc nebavilo a i s odstupem jej řadím snad až na úplně poslední místo diskografie „Brajdů“ (dobře, budeme-li počítat i „Evintu“, tak na předposlední) – a tentokrát dojem zas tak moc nespravilo ani další navazující EP „The Manuscript“, byť bylo o kousek lepší než samotné „A Map of All Our Failures“.

Další tři roky uběhly jako voda, ze sestavy se po 14 letech odporoučel kytarista Hamish Hamilton Glencross, na jehož místo naskočil navrátilec Calvin Robertshaw, jenž v My Dying Bride hrával v 90. letech, a britská stálice je tu s tříletým rozestupem, na nějž si zjevně za poslední dekádu zvykla, zase s novou nahrávkou „Feel the Misery“. Doufal jsem v jediné – že po slabším „A Map of All Our Failures“ a neposlouchatelné „Evintě“ to konečně bude zase ta stará známá paráda, na niž jsem byl vždy zvyklý. A víte co? Ono to tak skoro opravdu je…

Nechci říkat, že jsou My Dying Bride zpátky nebo že se vrátili, protože vlastně nikdy nikam nešli. „Evinta“ byla přece jen od počátku prezentována jako jednorázový experiment a kromě ní je skupina v novém tisíciletí stále na svém. Vývoj se zastavil již před mnoha lety a Britové už pouze přidávají další skladby do své kolekce, jejíž podoba byla dávno definována. Takové je i „Feel the Misery“ – opět je to album, jež do tvorby My Dying Bride nepřináší nic nového (kolikáté už?) a od nějž by bylo bláhové něco takového očekávat. Jednoduše je to prostě typická „brajdovina“, a pokud vám jejich starší práce nejsou neznámé, pak jistě víte, o čem mluvím, protože vyjma sestřihu zpěváka Aarona Stainthorpa se vlastně v posledních letech nic nezměnilo.

Nicméně konzervatismus My Dying Bride sluší a až na výše propírané výjimky jsou v něm prostě silní. A to je přesně ono – ten důvod, proč „Feel the Misery“ na rozdíl od svého předchůdce funguje, je vlastně až prozaicky prostý. Ostrovní pětice prostě tentokrát dala dohromady silné skladby, které dokážou posluchače vtáhnout. Nic víc v tom není, a přece je to setsakra cítit, jelikož tohle je přesně tím, co mi na „A Map of All Our Failures“ tak chybělo.

Vzhledem k nevývoji asi nemá příliš cenu obšírně popisovat, jak to zní, a probírat se celým tracklistem, protože… jednoduše, My Dying Bride všichni známe, už dávno je to skupina, která by měla patřit k základnímu vzdělání v oblasti metalu, a pokud někdo nemá představu, jaký má tahle kapela zvuk, tak by měl vážně zapřemýšlet o tom, zdali se vůbec může nazývat fanouškem metalové hudby. Co si budeme povídat, vykládat v recenzi v roce 2015 a charakteristických brajdovských melodiích a o tom, že Aaron Stainthorpe je skvělý zpěvák, jenž vládne podmanivým čistým zpěvem, ale dokáže i zařvat jako zvíře… to je jako kdybyste napochodovali na přednášku posledního ročníku inženýrského studia na matfyzu a začali tam zaníceně prezentovat svůj objev trojčlenky. Tyhle formality tedy přeskočíme a vypíchneme jenom ty nejlepší kusy, jaké se na „Feel the Misery“ nacházejí…

My Dying Bride

Pro mě osobně se jedním z vrcholů alba stala dvojice „To Shiver in Empty Halls“ a „A Cold New Curse“, které se nacházejí na druhé a třetí pozici. Ani ty sice nenabízejí nic, co bychom u My Dying Bride ještě nikdy neslyšeli, ale jednoduše fungují, Britové v nich vymysleli několik vážně skvělých melodií i riffů, atmosféra šlape a především závěry obou se nadmíru povedly. Úplné finále „A Cold New Curse“ je dokonce tak působivé, že bych se jej nebál pasovat na vrcholný moment celé nové kolekce. Po třech úvodních písních, jejichž stopáž shodně přesahuje devět minut, kapela dále nabídne několik kratších věcí, které jsou rovněž parádní. Už titulní táhlá věc „Feel the Misery“ je dobrá, ale opravdová síla přichází až s „A Thorn of Wisdom“, což je další z vrcholných momentů desky. Hlavní roli zde hrají klávesy a rytmika, protože kytary se přidají vlastně až v závěrečné třetině, a rozhodně to dopadlo výtečně.

„Feel the Misery“ je ovšem zábavné takřka po celou svou dobu, ačkoliv má nahrávka lehce přes hodinu. Není problém udržet pozornost až k závěrečné jedenáctiminutovce „Within a Sleeping Forest“, a i když některé její riffy nápadně připomínají některé starší věci, stále mi to dává smysl a už jen díky několika vysoce povedeným klávesovým linkám stojí za to vydržet až sem. Snad jediný kus, který mě moc nezaujal, je předposlední „I Almost Loved You“, což je poklidný nemetalový kus stojící jen na klávesách, houslích a Aaronově vokálu – bohužel však působí příliš utahaně. Inu, takovéhle věci asi My Dying Bride zas tak nejdou (viz „Evinta“). Naštěstí ale těch pět a půl minuty není tak zásadní věc, aby to dojem z celé nahrávky pokazilo.

„Feel the Misery“ tedy rozhodně není ničím překvapivým a vlastně je to prostě jenom další album My Dying Bride v řadě. A kdyby došlo na lámání chleba, tak by nejspíš skončilo až v druhé polovině pomyslné diskografijní tabulky – přece jenom na sílu takového „Songs of Darkness, Words of Light“ či „A Line of Deathless Kings“ (chceme-li zůstat v novém tisíciletí) to nemá, o majstrštycích z 90. let jako „The Light at the End of the World“ neřkuli rovnou „The Angel and the Dark River“ ani nemluvě. Přesto se jedná o příjemnou doomovou desku, která zabaví a jménu My Dying Bride rozhodně neškodí. Nicméně, buďme upřímní – svá nejlepší díla již mají Britové za sebou a to už se s největší pravděpodobností nikdy nezmění…


Druhý pohled (Onotius):

Nová deska britských doomových matadorů My Dying Bride je pro mě příjemným překvapením. Tedy, ne snad, že by se jednalo o něco zásadního a novátorského, co jsme u kapely potažmo v doomovém žánru ještě neslyšeli, ale jde o desku, jež zkrátka prezentuje kolekci poctivých, účinně koncipovaných skladeb, které nejedním momentem mají potenciál posluchače upoutat. Jistě, kdekdo může argumentovat proti nahrávce tím, že skupina vsadila více na jistotu a vyrovnaný až transparentní zvuk, ale album solidními nápady opravdu nešetří. Zvláště v kontrastu s předchozí deskou, jež sice působila osobněji a byla o špetku atmosferičtější, avšak plynula tak nějak do ztracena a k nějaké patřičné katarzi ve stylu klasik nedošlo ani omylem, pak letošní počin považuji za velmi pozitivní posun.

Perfektním kouskem je hned otvírák „And My Father Left Forever“, který se v textu věnuje nedávné smrti Aaronova otce a hudebně prezentuje jedeny z nejchytlavějších postupů na desce. Je zde patrný hutnější a syrovější zvuk kytar, jenž sice ubírá trochu oné melancholičnosti, nicméně zase skladbu táhne a v průběhu riffů zachovává pozornost posluchače ve střehu. V protikladu k tomu na albu zároveň místy výrazněji vystupují významnější houslové a klávesové pasáže, jež poskytují onen aspekt různorodosti, který byl na minulé desce spíš minimalizován. Zároveň jsou zde však takové party rozmístěny s rozvahou, tak aby vedly k vývoji skladeb a zbytečně nezaplácly celek, tj. šly přes hranici vkusnosti. Případem, který exemplárně ilustruje, jak zde silnější klávesy napomůžou ke gradaci, je například závěr skvělé „A Cold New Course“. Zároveň se zde nachází i pár skladeb, jež by se daly v jistém smyslu nazvat baladami – „A Thorn of Whisdom“  a „I Almost Loved You“ a v nich právě klávesy (a v první zmiňové i brilantní basa) hrají takřka dominantní roli. Závěrečná „Within a Sleeping Forest“ pak složky „syrové vs. epické“ staví do rovnosti, a ačkoliv je místy možná až kontraproduktivně repetetivní, zase dává velký prostor pro hru s aranžemi.

My Dying Bride - Feel the Misery

Deska je relativně vyrovnaná, jen předposlední skladby působí možná trochu unaveněji než zbytek materiálu. Hudba hraje něco málo přes hodinu, ovšem přesto leze do ucha celkem rychle a velmi příjemně se vstřebává. Jistě, čekat, že My Dying Bride pokoří své skvosty z 90. let, by bylo dnes už asi celkem bláhové, avšak dokud budou nahrávat tak solidní desky jako „Feel the Misery“, není třeba se o jejich pověst obávat.


Redakční eintopf #80 – září 2015

Iron Maiden - The Book of Souls
Nejočekávanější album měsíce:
Iron Maiden – The Book of Souls


H.:
1. Lana Del Rey – Honeymoon
2. Iron Maiden – The Book of Souls
3. Skepticism – Ordeal

Ježura:
1. Iron Maiden – The Book of Souls
2. Mgła – Exercises in Futility
3. Lana Del Rey – Honeymoon

Kaša:
1. David Gilmour – Rattle That Lock
2. Amorphis – Under the Red Cloud
3. Iron Maiden – The Book of Souls

nK_!:
1. Iron Maiden – The Book of Souls
2. Slayer – Repentless
3. Annihilator – Suicide Society

Atreides:
1. Skepticism – Ordeal
2. Lana Del Rey – Honeymoon
3. Chvrches – Every Open Eye

Skvrn:
1. Skepticism – Ordeal
2. Natural Snow Buildings – Terror’s Horns
3. VI – De praestgiis angelorum

Onotius:
1. Mgła – Exercises in Futility
2. Iron Maiden – The Book of Souls
3. My Dying Bride – Feel the Misery

Rubrika redakční eintopf odstartovala před téměř šesti lety – v listopadu 2009 a v době, kdy v čele Sicmaggot ještě pořád stál jeho zakladatel a ze současné sestavy byl tehdy v redakci jen jeden člověk. Kdo by tenkrát tipoval, že to tahle rubrika dotáhne až na 80 dílů…

Jubilejní 80. eintopf však musíme začít v méně příjemném duchu, a to snížením redakčních stavů. Sicmaggot se po přibližně čtyřleté službě rozhodl opustit Zajus, takže od nynějška to tu budeme táhnout jen v sedmi lidech.

Nicméně, zpátky k tomu, o čem by tento článek měl být především – o chystaných albech. Do role nejočekávanějšího počinu se vcelku bezproblémově vyšvihli heavy metaloví giganti Iron Maiden se svou novinkou „The Book of Souls“, do jejíchž drážek svou důvěru vkládá hned pět sedmin redakce. Rozhodně však nejde o jedinou nahrávku, jež nás bude zajímat. Hodně často totiž padalo i jméno zámořské zpěvačky Lany Del Rey či severských pohřebních doomařů Skepticism… a samozřejmě i dalších, ale to již najdete níže…

H.

H.:

Letošní srpen nebyl co do nových nahrávek vůbec slabý, ale proti tomu, jaké žně se budou dít v září, to bylo úplně nic. Nadcházející měsíc bude zajímavými deskami doslova natřískaný a vybrat z nich jen tři, na něž se člověk těší nejvíc, je docela oříšek. Nedá se ale nic dělat, omezení na tři alba je striktní (a co si budeme povídat – sám jsem ho vymyslel, takže bych vypadal jak blb, kdybych ho sám porušoval), tak hurá na věc. Moje aktuální posluchačské rozpoložení mi velí na první místo dosadit „Honeymoon“ od Lany Del Rey, jejíž poslední desku „Ultraviolence“ jsem si nefalšovaně zamiloval. A soudě dle prvního singlu „High by the Beach“ má novinka směle nakročeno k tomu, aby se situace opakovala, takže se těším hodně. V těsném závěsu pak nemůže být nikdo jiný než jedni z největších titánů metalové hudby. Iron Maiden byli mojí první srdcovou kapelou, dodnes na ně nedám dopustit a to, že mám pro jejich heavy metalovou klasiku slabost, se nezmění snad už do konce života – „The Book of Souls“ je tím pádem jednoznačná povinnost. Na finální třetí slot je těch kandidátů ještě víc, ale i přes silnou konkurenci nakonec svoje naděje nevložím do rukou nikoho jiného než finských funeral doom metalových bohů Skepticism, jejichž novinka „Ordeal“ vyjde po dlouhých sedmi letech čekání – a zrovna v tomto případě bych se jen velice nerad smiřoval se zklamáním.

Ježura

Ježura:

Tedy, řeknu vám, to letošní září má vážně grády. Nové album si připravila třeba Lana Del Rey, a pokud se jí podaří navázat na výtečného předchůdce jménem „Ultraviolence“, můžeme očekávat velké věci. Podobně jsou na tom polští black metalisté Mgła. Když se naposled blýskli deskou „With Hearts Toward None“, byla to mrda jako blázen a na tenhle počin nedám dopustit ani po letech. Novinka „Exercises in Futility“ hodlá podle všeho navázat ve stejném duchu a já bych se dost divil, kdyby to nebylo opět strhující dílo. Jenže přitažlivá a talentovaná Američanka i zakuklení Poláci nemůžou ani vzdáleně konkurovat mým dnešním vítězům. Inu, když vydává desku nejlepší kapela na světě, není moc o čem diskutovat, takže prosím potlesk pro „The Book of Souls“, a pokud nevíte, kdo tuhle fošnu vydává, běžte se prosím zastřelit. Víc už k tomu asi dodat nejde, takže teď mě prosím omluvte, jdu se těšit jako kráva.

Kaša

Kaša:

Ty krávo, to je zase měsíc… Jindy člověk horko těžko vymyslí sotva dvě jména, která by se do našeho redakčního eintopfu dala uvést, a v září abych spíš přemýšlel, koho budu muset nechat za branami exkluzivního spolku tří nejočekávanějších počinů mé maličkosti. A věřte, že rozhodování to není věru jednoduché. Opomenout anglické velikány Iron Maiden by byl hřích. Novinka sice vzbuzuje menší obavy svou rozmáchlostí, ale i tak doufám, že si pánové tentokrát neukousli až příliš velké sousto. Však víte, jak to s těmi dvojalby bývá. Zkrouhnout stopáž na půlku, tak máme v ruce skvělou desku. No, uvidíme. Na úkor nejmenovaných thrashových velikánů jsem se rozhodl nominovat Amorphis s jejich novinkou „Under the Red Cloud“. Povzbuzen nedávným vystoupením na Made of Metal mám tyhle seveřany stále v hlavě a na chystanou placku se těším hodně. A koho jsem se rozhodl dosadit na místo první? No jasně – David Gilmour. Legendární kytarista si na 18. září nachystal svou čtvrtou studiovou desku, a přestože první singl budí rozpaky, tak „Rattle That Lock“ je v mých očích velmi vyhlíženým albem.

nK_!

nK_!:

Září je letos pěkně natřískané. Své novinky vydají veteráni mnoha rozličných stylů, mezi nimi Iron Maiden, SlayerAnnihilator, na které se těším nejvíce. „Maideni“ jsou, doufám, sázkou na jistotu. Pět let stará „The Final Frontier“ nebyla špatná deska a očekávat od „The Book of Souls“ nějaký výrazný kvalitativní propad není snad potřeba. Slayer s novým materiálem otáleli dokonce šest let a podle prvního singlu to vypadá, že se čekání vyplatilo. Uvidíme, jak bude „Repentless“ vypadat bez přispění Jeffa Hannemana. „Suicide Society“ od Annihilator nazpíval celou sám šéf Jeff Waters a neočekávám nic jiného než slušnou a poctivě zahranou desku. Jsem zvědav, jak moc mě které album překvapí a zda to bude v dobrém, či ve zlém.

Atreides

Atreides:

Září je lemováno několika poměrně zásadními jmény, která sice nepřehlížím, nicméně do eintopfu jsem je nakonec nezařadil. Jednak kvůli tomu, že do první trojice se zkrátka nedostala, ale i z toho důvodu, že doufám, že na ně upozorní někdo jiný z redakce. Po parádní zkušenosti na letošním Brutal Assaultu mě nejvíc táhne nová deska „Ordeal“, která bude pravděpodobně první nahrávkou, s níž budu mít tu čest od začátku do samého konce. A doufám, že ten konec bude řádně depresivní a pohřební. Zbytek výběru už ale zdaleka tak vážný není, spíš naopak. Lana Del Rey totiž vydává svoji čtvrtou řadovku „Honeymoon“, a byť jsem se pořádně ještě nedokopal ani k loňské „Ultraviolet“, jsem dost zvědavý, co z těchto líbánek s Lanou vyleze. Docela by mě zajímalo, jestli jim předcházela svatba v kostele, nebo ne – ale ať už je to jakkoliv, poslední volba tohoto měsíce padá na Chvrches. Tuhle alt popovou bandu z Glasgow jsem zaznamenal jen pár dní zpátky, avšak to málo, co jsem slyšel, mi uhranulo natolik, že vše ostatní z eintopfu musí z kola ven. Název je dneska spíš už trochu „cliché“ a zavání hipsteřinou, nicméně i tak doufám v solidní porci hudby.

Skvrn

Skvrn:

Ač bez větší tutovky, následujících 30 dní patří k těm silnějším. Září sice zřejmě nenabídne dalšího z kandidátů na desku roku, každopádně vysoce kvalitních nahrávek vyhlížím hned několik. Logicky tak opět využívám eintopfový strop, tedy tři vyvolené záseky. Výběr zářijové jedničky nebyl nejjednodušší, nicméně nakonec dávám na nedávnou koncertní zkušenost z Josefova a volím studiově se navrátivší Skepticism. Z desek mě Finové nikdy dvakrát nesebrali, což je, přiznávám, fakt, za který si mohu z velké části sám. Nepříliš ideální poslechové podmínky, zbrklost a touha po okamžité odměně, to vše poslechy tohoto pozitivy překypujícího tělesa výrazně dehonestovalo. Již teď mohu „Ordeal“ slíbit mnohem lepší péči, takže doufám, že samo bude mít co nabídnout. Drone / folkové duo Natural Snow Buildings a jejich „Terror’s Horns“ – další zajímavá zářijová věc. Poslední „The Night Country“ mělo neskutečně silné momenty, snovou atmosféru a bohužel také 80minutovou stopáž, kvůli níž jsem na něj také za pár měsíců zanevřel. „Terror’s Horns“ však věřím. Zářijová trojka nakonec patří šestce, respektive francouzskému black metalovému spolku skrývající se pod touto římsky zapsanou číslicí. „De praestigiis angelorum“ je albem debutovým, avšak vzhledem k primárním působištím jeho ostřílených tvůrců lze jen stěží očekávat málo.

Onotius

Onotius:

Pokud bych měl jmenovat jedinou kapelu vyprodávající stadiony, jež si svůj obrovský úspěch a hromadu peněz podle mě skutečně zaslouží, bez dlouhého rozmýšlení bych řekl – Iron Maiden. Tito zástupci NWOBHM, kteří ve své hudbě velmi šikovně kombinují energii, melodičnost i zajímavé kompozice, po pěti letech vydávají novinku zvanou „The Book of Souls“ a já jsem velmi zvědav, v jaké formě je jejich šestnácté album zastihne. Posuneme-li se však trochu více do metalového podzemí, narazíme na desku, na niž se těším ještě o chlup víc, a tou je novinka polské black metalové kapely Mgła. Vzhledem k tomu, že její tři roky starý předchůdce „With Hearts Toward None“ se velmi vydařil, doufám, že Poláci svou laťku nepodlezou a naservírují nám opět patřičnou porci dokonale vybroušené black metalové temnoty. Dalším důvodem k pečlivému poslechu budiž jejich pražský koncert, jenž proběhne 11. prosince po boku One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa. Dále určitě nepohrdnu novými My Dying Bride, u nichž by bylo fajn, kdyby si napravili trochu pošramocenou reputaci z poslední studiovky a vrátili se s něčím trochu zajímavějším.


Novinky 29-6-15

Dodsferd - Wastes of Life

>>> Japonští Coffins si na letošek nachystali nové EP. To ponese název „Craving to Eternal Slumber“ a vyjde pod značkou Hammerheart Records. Počin v celé jeho už můžete poslouchat na Bandcampu. Obal se nachází na odkazu, tracklist vypadá takto:

01. Hatred Storm 02. Tyrant 03. Craving to Eternal Slumber 04. Stairway to Torment 05. An Obscure Pain 06. Decapitated Crawl

>>> Řecká black metalová smečka Dodsferd pracuje na svém dalším albu. Následovník počinu „The Parasitic Survival of the Human Race“ (2013) se bude jmenovat „Wastes of Life“ a už je nahraný, pouze zbývá dodělat mix a mastering. Vydání by mělo proběhnout ještě letos pod záštitou Moribund Records. Obal tady (nebo vpravo), předběžný tracklist následuje:

01. Wastes of Life 02. Sterile Death, Without Mourning 03. The Dead Have No Speech For 04. To the Fall of Man 05. Graves of Your Creatoror

>>> John Haughm, lídr Agalloch, před nedávnem vydal kolaborační desku „Auræ“, již vytvořil společně s německým ambientním hudebníkem Mathiasem Grassowem. Celý počin můžete poslouchat na Bandcampu, obal zde, tracklist níže:

01. Eindringliche Präsenz 02. Æther 03. Erignis 04. Eindruck

>>> Legendární post-punkeři Killing Joke vydají ještě v letošním roce svou novou desku, jež ponese název „Pylon“. První ukázku z ní, „Autonomous Zone“, již kapela představila živě na festivalu Hellfest ve Francii – profesionální záznam najdete na YouTube.

>>> Domácí projekt Mindthorn vydal své druhé album a zároveň s tím i pozastavuje svou činnost. Novinka nese název „Black Shine of the Gloom pt.II“ a volně navazuje na svého předchůdce „Black Shine of the Gloom pt.I“ z loňského roku. Počin můžete zdarma stahovat na Ulož.to nebo poslouchat na YouTube. Obal zde, seznam skladeb vypadá takto:

01. Kling 02. Serpent Awakes 03. They Pray for Fallen 04. Try to Reborn 05. Cryptic 06. Manipulate 07. In a Place of Our Fathers 08. Alter E.G.O. 09. Dawn

>>> Doomoví veteráni My Dying Bride vydají 18. září svou další studiovou nahrávku. Jmenovat se bude „Feel the Misery“ a k dostání bude klasicky u Peaceville Records. Obal se nachází tady, tracklist následuje:

01. And My Father Left Forever 02. To Shiver in Empty Halls 03. A Cold New Curse 04. Feel the Misery 05. A Thorn of Wisdom 06. I Celebrate Your Skin 07. I Almost Loved You 08. Within a Sleeping Forest

>>> Zajímavý počin mají na kontě drone/doom experimentátoři Sunn O))). Zámořské duo se rozhodlo zpřístupnit záznamy svých živých vystoupení od roku 2002 až doposud. Jedná se o syrový a neupravovaný materiál natočený fanoušky a do archivu se může zapojit kdokoliv, kdo nějaké podobné nahrávky vlastní – přispět můžete nejen audio záznamem, ale i video materiály, a to i ke koncertům, které se v archivu již nacházejí. Vše najdete na této adrese.

>>> Superkapela Venomous Concept, v jejíchž řadách se nacházejí členové skupin jako Napalm Death, Brutal Truth nebo Lock Up, podepsala smlouvu s labelem Season of Mist. Zároveň s tím je na cestě také další album, jež naváže na nahrávku „Poisoned Apple“ z roku 2008.


Brutal Assault 19 (sobota)

Brutal Assault 19
Datum: 9.8.2014
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aosoth, Carnival in Coal, Converge, Cruachan, Dew-Scented, Dodecahedron, Down, Hail of Bullets, Impaled Nazarene, Insania, Jesu, Krabathor, Manes, My Dying Bride, Satyricon, Soilwork

Skvrn: Důsledek toho všeho nočního ponocování na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat. Jestli jsem měl první dvě noci problémy ve společnosti rozjařených Poláků vůbec zabrat, ke konci festivalu už bylo tělo natolik rozlámané, že se na poslední den docela vyspalo. A i když mé předsevzetí, že zastihnu celý set tuzemské Insanie, pohořelo, přece jen jsem něco málo z druhé poloviny vystoupení zastihl. Nakonec to dopadlo ku prospěchu věci – sluníčko se opět předvedlo a nevím, jestli bych v tom vedru vůbec celý set vydržel. To, co jsem stihnul, mě však rozhodně nezklamalo a Insania, pro mě rozehřívací kapela dne, rozhodně obstála. Z pánů čišel očividný nadhled a hlášky (narážky) na josefovské “kultivované publikum” jedině potěšily. Jednoznačně dobrý start do dne.

Ježura: Plány na hudební vyžití v posledním festivalovém dni byly předem všelijaké, nicméně všechna hrdá prohlášení o tom, že se hned zrána půjde na Spasm a pak se v areálu zůstane i na další zajímavé kapely, vzala celkem záhy po probuzení za své, protože se ranní pivo nějak protáhlo v pivo odpolední, a mou první kapelou dne se tak stali až němečtí thrash/deathoví veterání Dew-Scented. Tuhle kapela mám celkem rád, na její vystoupení jsem se tedy docela těšil a milí Němci mi opět předvedli, že sledovat je rozhodně není ztráta času. Dew-Scented totiž předvedli klasicky sympatický a zábavný set, kterému objektivně nešlo vytknout snad nic, a tak tedy nic vytýkat nebudu. I napotřetí to tedy vyšlo, ačkoli musím přiznat, že tentokrát mě to bavilo asi nejméně.

Atreides: Sobota. Poslední den, který zpočátku snad ani nešel pojmout jinak než pozdním vstáváním a decentním zevlem. Po vyčerpávajícím pátku se sobotní večer jevil jako ještě intenzivnější, alespoň co do počtu kapel v řadě, důsledná příprava v podobě odpočinku tak byla zcela na místě, takže jsem dorazil až na Manes. Před nimi jsem si vyslechl druhou půli Dew-Scented, kteří to drtili z druhé stage a nudili mě naprosto stejně jako všechny ostatní deathovky, se kterými jsem měl na festivalu tu čest. Manes ovšem opět excelovali – sic jim brzká hodina, denní světlo a velká stage nesedly zdaleka tolik, jako předchozího dne Metalgate stan. Setlist se až na “Blanket of Ashes” a “Ende” lišil. Manes tentokrát dali více prostoru především starším věcem, takže jsem se dočkal mé oblíbené “Nodamnbrakes [One Zero/Endpoint]”, ale i méně známých věcí, jako třeba “The Neoflagellata Revision”, což se i podruhé rovnalo únosu do hypnotických krajů, byť tentokráte to bylo trochu víc black metal. Asgeir opět podával excelentní výkon a zbytek kapely na tom byl stejně. Manes si mě opět získali a bylo na nich vidět, že si celou tuhle dovolenou spojenou s odehráním prvního vystoupení mimo Norsko vážně užívají. Šlapalo jim to skvěle i přesto, že na pódiu nestáli několik dlouhých let, a já jen doufám, že ještě někdy budu mít možnost Manes vidět, protože se odmítám smířit s tím, že bych je viděl naposledy. A i kdyby, památeční trsátko kytaristy Eivinda se rozhodně neztratí.

Setlist Insania:
01. Peklo jsou ti druzí
02. Je to zlý
03. Nejsvětější trojice
04. Ať shoří v pekle všechny kapely světa
05. Vražda ve staré hvězdárně
06. Božská komedie
07. Večer, kdy Freud zpíval basem
08. Volný radikál
09. Neprojdou

Setlist Dew-Scented:
01. Sworn to Obey
02. Turn to Ash
03. Soul Poison
04. Cities of the Dead
05. Storm Within
06. Never to Return
07. Thrown to the Lions
08. Acts of Rage

Setlist Manes:
01. A Blanket of Ashes
02. Nodamnbrakes [One Zero/Endpoint]
03. Name the Serpent
04. The Neoflagellata Revision
05. Death of the Genuine
06. Ende

Setlist Impaled Nazarene:
01. 1999: Karmageddon Warriors
02. Flaming Sword of Satan
03. Armageddon Death Squad
04. Steelvagina
05. King Reborn
06. Enlightenment Process
07. Cogito ergo sum
08. Pathological Hunger for Violence
09. Ghettoblaster
10. Vigorous and Liberating Death
11. The Horny and the Horned
12. Sadhu Satana
13. Total War – Winter War

Setlist Cruachan:
01. Maeves’ March
02. Brian Boru’s March
03. Pagan Hate
04. Marching Song of Feach MacHugh
05. Thy Kingdom Gone
06. Prophecy
07. The Sea Queen of Connaught
08. I Am Warrior

Ježura: Poté, co mě předešlého dne Manes opravdu nadchli, jsem se na ně samozřejmě vypravil podruhé, ačkoli jsem se bál, že proti pátečnímu komornímu setu vystoupení na velké stagi a za světla moc nevynikne. A dopadlo to přesně tak, jak jsem se obával, a páteční výkon zůstal nepřekonán. Přesto mohu ale s jistotou prohlásit, že Manes i napodruhé předvedli velice dobré vystoupení, které mě celou dobu bavilo a které nabídlo celou řadu doslova skvostných momentů. Jen škoda, že publikum mělo co se jeho výkonu týče značné rezervy…

Skvrn: Páteční set Manes na klubovém pódiu byl bez debat jedním z vrcholů večera, na tom jsme se ostatně všichni shodli. O sobotním vystoupení na větší stagi jsem však měl od začátku pochybnosti. Ne, že by kapela nechtěla nebo nebyla schopna podat před větším publikem dobrý výkon, ale její hudba se sem jednoduše nehodí. A nakonec to i podle toho vypadalo. I když jsem si vystál místo v první řadě, efekt osobnějšího kontaktu s muzikanty z Metalgate Stage se vypařil do ztracena. Jasně, pořád to bylo vystoupení, na které bych i teď s velkou chutí zašel, ale rovněž to byl set, jenž nesahal tomu pátečnímu ani po kotníky.

Atreides: Stále ještě zasněn jsem se snažil přijít na to, co se vlastně Impaled Nazarene snažili na podiu předvádět. Nečekal jsem od nich nic jiného než přímočaré vypalovačky, ale tohle prostě nemělo koule a nebavilo mě to. Jo, chvílemi to vypadalo jako slušně špinavý punk, ale zvuk stál za starou belu, nástroje byly neostré a bicí v těch horších chvílích zněly jako dětské petardy a zvuk dvojšlapek se naprosto hroutil. Možná je to tím, že jejich diskografii neznám tak důkladně, možná předchozími, notně zasněnými Manes, ale prostě jsem očekával živelnější výplach, a to i od samotných Impaled Nazarene, abych neházel všechnu vinu jen na zvukaře.

Skvrn: Povím vám to na rovinu, Impaled Nazarene mi moc sympatičtí nejsou a já vám ani nevím proč. Je fakt, že pro názory frontmana Mika Luttinena jsem nikdy neměl příliš pochopení, tím podstatnějším důvodem je zřejmě to, že mě nikdy nezlákali se do jejich hudby pořádně ponořit. Vylepšit toto mínění mělo sobotní přestavení na velkém pódiu. A jak to celé dopadlo? Kapele nemůžu vytknout prakticky nic, šila do toho opravdu s vervou, jen ten zvuk byl úplně neškodný, což není to, co by hudbě Impaled Nazarene, dvakrát prospělo. Tak třeba příště…

Atreides: Jestli byl na letošním Brutal Assaultu jeden jediný folk metal, který za něco skutečně stál, byli to Cruachan. Tihle tátové metalových lidovek sice mají to nejlepší dávno za sebou (promiňte, kucí, ale bez Karen Gillian to prostě není ono) a z původní sestavy toho mnoho nezbylo, ale i na poslední desce si pořád zachovávají slušnou úroveň. V živém podání mě zprvu zarazily ukrutně falešné housle, ty se ale velmi rychle srovnaly. Mnohem horší nešvar byly mrtvé přední řady, což si kapela takového formátu nezaslouží ani omylem. Naštěstí se velmi rychle utvořil početný kotel, ve kterém se tančilo a pařilo takovým způsobem, že když Cruachan dohráli, nebylo jiné možnosti než zamířit ke korytům s vodou. Trochu mě zamrzelo, že namísto starších věcí, kterých mají fakt hromadu (“Bloody Sunday”, “The Brown Bull of Cooley”, nebo “Ossian’s Return”), hráli věci z ještě nevydané desky, které byly víc brutal a míň folk, takže to nebylo tak skočné, jak jsem očekával, že bude. I tak jsem si ale příjemně zavzpomínal na časy, kdy jsem folk metal sjížděl po kvantech, a kapela si své vystoupení taky řádně užívala (a neopomněla vyhlásit slávu Ukrajině).

Ježura: I když jsem si před časem také prošel obdobím, kdy jsem dost ujížděl na folk metalu, Cruachan jsem nikdy šanci nedal, a tak jsem ochotně využil příležitost to napravit alespoň živě. Co k tomu říct… Na Cruachan bylo rozhodně znát, že toho mají odehráno zatraceně hodně, a místy mě jejich vystoupení opravdu bavilo. Bohužel to ale byly spíše výjimky a většinu setu jsem dumal nad tím, proč mě to nebaví, i když by papírově mělo. Nevím, irskou muziku mám fakt rád, ale od takových mazáků bych čekal víc.

Skvrn: Ačkoliv z tvorby Cruachan neznám ani jeden song, vždycky jsem tuhle kapelu velice respektoval, neboť na mě působila dojmem, že se dokáže umně vyhýbat všem trendům, jež folk metal chorobně postihly. A jelikož toto setkání s Cruachan bylo setkáním ryze seznamovacím, netušil jsem, jak přímočaré/epické, energické/melancholické to celé bude. Pravda byla někdy mezi a myslím, že je to škoda. Set byl totiž celý tak nějak “mezi” – ani skvělý, ani špatný, a odporoučení se pryč zdálo se býti tou nejlepší variantou.

Setlist Soilwork:
01. This Momentary Bliss
02. Like the Average Stalker
03. Nerve
04. Spectrum of Eternity
05. The Living Infinite I
06. Bastard Chain
07. Let This River Flow
08. Tongue
09. Distortion Sleep
10. Stabbing the Drama

Skvrn: Zatímco na jedné z hlavních stagí doznívaly poslední tóny od mistrů Sodom, které jsem vzhledem k tomu kvantu lidí vynechal, na té druhé se již schylovalo ke koncertu švédských Soilwork. Trochu jsem se sice bál, že divácká odezva bude vzhledem k tomu, jaká veličina právě dohrávala vedle, horší, ale nakonec jsem byl z počtu dorazivších příjemně překvapen. Spousta lidí si před začátkem i přes vedle hrající Sodom pečlivě hýčkala svá místa. Je tedy evidentní, že i v našich krajích se tihle mazáci těší velké oblibě. Zvlášť když spustily první tóny, byla fanouškovská odezva perfektní. Zaznělo spousta skladeb z poslední “The Living Infinite”, ale i z raných řadovek. Rozhodně důstojné představení, jen mě to nějak nechytlo… Zvuk celkem obstojný, výkon kapely rozhodně nadprůměrný a odezva publika prvotřídní, jen já jsem přihlížel si připadal jako leklá ryba. Co to mu chybělo, však říct nedokážu.

Ježura: Protože se mi už během vystoupení Cruachan začaly klížit oči, následující trojici (jmenovitě August Burns Red, Sodom a Soilwork) jsem vypustil a raději šel do stanu trochu dobít baterky, což se naštěstí povedlo, a na Sick of It All už jsem zase poctivě dorazil. Nejsem žádný HCčkář, na tenhle koncert jsem vyrazil spíš ze zvědavosti a nic moc jsem si od něj nesliboval, ale Sick of It All odvedli vážně dobrý výkon a koukalo se na to moc příjemně. Jako každé správné NYHC to mělo spoustu energie (zejména kytarista pořád předváděl nějakou akrobacii) a ohromný sympaťák Lou Koller tomu navíc dodal ojedinělý punc přátelské sešlosti, takže výsledek předčil očekávání rovnou o několik délek. Sice to nebylo úplně dokonalé, a to jak co se týče výkonu kapely, tak publika, ale i přesto jsem se bavil dost dobře.

Setlist Krabathor:
01. Psychodelic
02. Faces Under the Ice
03. The Truth About Lies
04. Pain of Bleeding Hearts
05. In the Blazing River
06. Liquid
07. Pacifistic Death
08. Orthodox
09. Unnecessarity
10. Imperátor

Ježura: Ačkoli se považuji za vlastence a fanouška death metalu, nikdy jsem se nedostal k tomu, abych prubnul tvorbu kultovních našinců Krabathor. Ovšem příležitost vidět tuhle legendu po x letech nečinnosti živě jsem si prostě nemohl nechat ujít, a tak jsem se záhy po Sick of It All zařadil do ohromného davu, který se vytvořil před druhou stagí a čekal, jak se páně Fialův husarský kousek předvede. A musím říct, že jakkoli jsem tak trochu čekal nějaký provar, tohle byla trefa do černého. Už jen majestátní začátek s postupně stoupající plachtou na pozadí byl tak famózní, že směle zastínil naprostou většinu ostatních entrés letošního ročníku, a když pak Krabathor spustili, byl to prostě nářez jako svině. Trio v sestavě BrunoChristopherPegas pralo do lidí jednu bombu za druhou, a i když jsem naprostou většinu toho materiálu slyšel vůbec poprvé, stejně mě to dost uzemnilo. Naprostou většinu komunikace s publikem obstarával Bruno, který byl vedle poněkud zapškle působícího Christophera vyloženě ukecaný, a nezapomněl pohovořit o tom, jaký je to zázrak, že Krabathor zase stojí na pódiu, a řadě dalších témat. I když ale přehnaně výřečné frontmany moc rád nemám, tentokrát mi to ani nevadilo a nevadilo to zjevně ani neuvěřitelně početnému davu fanoušků, kteří předvedli takovou odezvu, že to Krabathor v tomhle ohledu rázem vystřelilo mezi headlinery. A ono se není čemu divit. Tenhle nečekaný, o to však příjemnější návrat ze záhrobí totiž vyšel na 100 % a Krabathor odehráli koncert, který byl i při tom všem očekávání naprosto důstojný velikosti jejich jména.

Setlist Carnival in Coal:
01. XXX Dog Petting
02. Entrez le carnaval
03. Narrow-Minded Sexist Pig
04. Got Raped
05. A Swedish Winter Tale
06. She-Male Whoregasm
07. In Darkness Dwells Vice

Atreides: Po Cruachan se z druhé stage začaly linout zvuky, které mi docela připomínaly Scooter, nicméně k mojí smůle nedošlo na žádnou další diskotéku, nýbrž jen na metalcorové August Burns Red, takže naše výprava zklamaně odešla z areálu a šla vyhledat nějakou ze čtyřek, na které je Josefov docela bohatý. Dlouhou díru v programu ukončil až druhý set Carnival in Coal, tentokráte na Metalgate Stage. Jejich hlavní set se celý nesl v duchu prvního alba “Vivalavida”, od jehož vydání letos uplynulo 15 let. Ostatně, zastávka Carnival in Coal na Brutal Assaultu byla jedinou návštěvou mimo francouzskou domovinu. Jestli byl páteční set ujetý a zběsilý, tenhle byl minimálně desetkrát tolik. Pařilo se, hrozilo se, trsalo se do zemdlení a perverz podtržený excelentním zvukem tekl po hektolitrech. Během “A Swedish Winter Tale”, velmi vtipné parodie na středověké balady, se polovina kapely ležérně rozvalila na pódiu a jako vrchol všeho se k nim připojili i Eivind a Torstein z přihlížejících Manes. Jediná škoda, že se zdrželi jen krátce a nezablbli si s kapelou na následující “She-Male Whoregasm”. Tak nebo onak, jedno z nejvtipnějších vystoupení Brutal Assaultu, které bylo víc zničující a víc metal než leckterý trve metalový spolek.

Skvrn: Když jsem si dělal průzkum, jaké že to kapely na letošním Brutal Assaultu vystoupí, jméno Carnival in Coal mi i vzhledem k pozdnímu ohlášení uniklo. Tudíž nějaká ta příprava v podobě studiových počinů neproběhla a já jen užasle koukal, že tohle jsou tamti Carnival in Coal kolem Arno Strobla, které mám všemožně zabookmarkovaného na Encyclopaedia Metallum. Několikrát jsem se na jejich hudbu chystal, neboť mi přišla nesmírně ujetá a originální, ovšem na ten samotný poslech nikdy nedošlo. Jenže celý set fungoval i bez hodin naposlouchávání. To, co jsem si vyposlechl, předčilo všechna má očekávání do posledního písmena, chcete-li tónu. A má “ujetá a originální” očekávání jsem nakonec musel ještě povýšit na nesmírnou pošukanost a ztřeštěnost, podanou však s grácií Francouzovi sobě vlastní. Vzhledem k tomu, že právě podobných emocí je na akci podobné této pomálu, netrvalo dlouho a Carnival in Coal se napevno uhnízdili ve festivalové Top 3.

Setlist Down:
01. Eyes of the South
02. We Knew Him Well
03. Hogshead/Dogshead
04. Witchtripper
05. Lifer
06. Pillars of Eternity
07. Hail the Leaf
08. Conjure
09. Stone the Crow
10. Bury Me in Smoke

Atreides: Následující Down mě ovšem velmi rychle zchladili. Díky tomu, že se jejich začátek kryl s koncem Carnival in Coal, jsem přišel pozdě, nicméně jsem o moc nepřišel. Největším nešvarem byl dost nečitelný zvuk a přehulená basa, která ubrala notný kus z nasranosti a agresivity, jakou znám z alb. O ten zbytek se pak postarala kapela samotná. Tohle byla natahovaná nuda plná trapných siláckých keců. Zašel jsem se podívat na Benediction na Metalgate Stage, ti se rovněž ukázali jako provar, navrch i dramaturgický (nával jako prase), takže jsem šel zpět pod hlavní stage, kde se mezitím zvuk trochu srovnal, pořád to ale byla nuda. V momentě, kdy se Anselmo začal vykecávat a vydrželo mu to celých pět minut, jsem otráveně odešel na zadní louku. Tohle byl prostě fail, fail a ještě jednou fail.

Ježura: Já vám nevím. Down neposlouchám a vypravil jsem se na ně vlastně jen proto, abych zjistil, jestli bylo jejich pasování na headlinera dne oprávněné, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by to byl takový fail, jako píše kolega. Ba naopak, Down mě příjemně překvapili. Jednak totiž předvedli další parádní nástup, druhak mě potom samotné vystoupení přišlo dost luxusní – tedy alespoň poté, co jsem se vrátil z picí pauzy, která mi zabrala celý střed koncertu, takže jsem asi přišel o to, na co Prdovous tak nadává. Je pravda, že Phil Anselmo dělal hodně sebestředný dojem, ale snad až na jeho zbytečné vykecávání, když vedle už hrálo intro Satyricon (perlička – SatyrFrostem si zahostovali v posledním songu Down, přičemž Phil jim to zase oplatil tuším u “Now, Diabolical”), mi to přišlo naprosto v pohodě a spíše ku prospěchu věci. I když jsem si ze začátku říkal, že to není muzika pro mě, nakonec se po ní stejně asi podívám, a to jen a pouze zásluhou tohohle vystoupení.

Setlist Satyricon:
01. Intro
02. Now, Diabolical
03. Black Crow on a Tombstone
04. Our World, It Rumbles Tonight
05. Forhekset
06. Possessed
07. The Infinity of Time and Space
08. Nekrohaven
09. The Pentagram Burns
10. Fuel for Hatred
11. Mother North
12. K.I.N.G.

Ježura: Pamatuji si docela přesně, jak mě před třemi lety na tom samém místě Satyricon naprosto uzemnili. Stejně tak si pamatuji, že když jsem se na ně pln nadšení vydal do klubu, už mě to zdaleka nebavilo tak jako poprvé. A asi si budu pamatovat i naše třetí setkání, byť se více méně opakoval scénář klubového vystoupení. Satyricon pochopitelně odehráli naprosto profesionální set a Satyr, jak je jeho dobrým zvykem, působil opět nesmírně pokorně. Problém byl ale v tom, že onen majestát, který mi na jejich hudbě imponuje asi nejvíc, se projevoval jenom místy a jinak mi to přišlo trochu rutinní. V případě Satyricon ale rutinní pořád znamená velice dobré a objektivně to vskutku bylo velice dobré – jen jsem si to holt neužil tak skvěle jako poprvé.

Skvrn: Existovaly dvě možnosti, kam se v budoucích minutách ubírat – buď dát přednost norské legendě Satyricon a chaotickým Converge, nebo zůstat věrný Metalgate Stage, kde měli přijít na řadu Jesu. I když jsem o posledně jmenované hodně stál, vidina dvojnásobného počtu vystoupení mě přesvědčila a především pánové ze Satyricon mohli úroveň stanovenou Carnival in Coal minimálně vyrovnat. Zatímco vedle ještě dohrávali (respektive Anselmo dokecával) Down svůj set, pod pódiem, kde měli vystoupit Satyricon, již netrpělivě vyčkávala spousta lidí. SatyrFrostem se však znenadání objevili právě vedle u Down. A nezůstalo jen u zdravice “vedlejšímu” publiku, Frost si totiž rovnou střihnul jednu skladbu s Down. Jakmile poslední skladba Down dozněla, plynule na to se hned začalo hrát v režii norských blackařů. Jestli jsem tu v jednom z minulých dílů jako jeden z mála obhajoval zařazení Inquisition na třetí pódium, Satyricon mě přesvědčili, že pekelný black se dá zahrát pekelně dobře i na velké stagi. Kapela podala opravdu profesionální výkon a zároveň tomu nechyběly emoce a atmosféra, kterou podtrhnul výborný zvuk. Jenže místo toho, aby atmosféra i v rámci publika postupně houstla, já jsem spíš zažíval chvíle naštvání. Přímo přede mnou totiž postávaly dvě dámy, které své milované (soudím dle trik Satyricon) téměř nonstop natáčely. Tenhle fenomén mě začíná srát ještě víc než zběsilé focení na dovolené, ze které si člověk v hlavě uchová maximálně podoční otlačeninu od hledáčku. Předat fotografování a natáčení opravdu jen a pouze profesionálům? Já bych se tomu upřímně nebránil. Ale zpět k Satyricon, kteří k téhle vadě na kráse přišli jako slepý k houslím. Ti i přes tyto neduhy zahráli jako málokdo a nebýt těch obrazovek přede mnou, místo v nejužší festivalové špičce nemuselo být nedostižitelné.

Atreides: Jesu mi po nepovedených Down náladu spravili notně. Zasněná skromnost, hypnotická atmosféra, Diarmud Dalton za basou, fenomenální Justin Broadrick za kytarou a místo bicích automat. K tomu postapokalyptická videoprojekce plná zničených osudů, vybydlených paneláků, řítících se staveb a nádherné přírody. Jeden ze splněných snů a snad nejatmosféričtější vystoupení Brutal Assaultu. Alespoň z pohledu té snové atmosféry, která se vás zrovna nesnaží rozmačkat na kaši. Nevím, co víc k Jesu napsat, tohle vás buď uneslo kamsi dovnitř vaší mysli, nebo nechalo ledově chladnými.

Skvrn: Jestli jsem byl nemile překvapen množstvím vystupujících corových kapel, jeden spolek z tohoto zúčtování vyšel s hlavou nahoře – Converge. Ti jsou totiž jedni z mála, které studiově sleduji, a jelikož jsem tušil, že by zrovna jejich chaotický mathcore mohl naživo zabíjet, hodně jsem se na tuhle show těšil. Co mě však nesmírně zklamalo, bylo obecenstvo. Po Satyricon se totiž na festivalové návsi hodně vylidnilo a na vyřídlé řady pod pódiem nebyl pěkný pohled. Další vadou na kráse byl ze začátku naprosto příšerný zvuk, kdy frontman Jacob Bannon nebyl prakticky vůbec slyšet. Naštěstí byl tenhle neduh brzy napraven a vokalistovo zapálení nevyšlo naprázdno. Bannon exceloval, neustále pobíhal sem a tam, mikrofonem pohazoval na všechny strany a už po několika minutách se doslova topil ve vlastní šťávě. Nakonec jsem však, tlačen blížícím se vystoupení Aosoth, Converge opustil předčasně, i když vzhledem k jejich energickému výkonu trochu neslušně.

Setlist My Dying Bride:
01. Like Gods of the Sun
02. The Thrash of Naked Limbs
03. Catherine Blake
04. From Darkest Skies
05. She Is the Dark
06. The Cry of Mankind
07. Turn Loose the Swans

Ježura: Protože jsem po několika náročných dnech už neměl moc náladu ničit se chaosem, Converge jsem s klidem vynechal a před pódia jsem se vrátil až na My Dying Bride, a to s jediným úmyslem – za žádnou cenu je neprojebat, jako se mi to podařilo čtyři roky nazpět. Tohle předsevzetí se mi povedlo splnit bezezbytku a ještěže tak. My Dying Bride totiž odehráli vážně parádní vystoupení a postarali se tak o jeden z nejlepších koncertů dne. Tvorbu kapely nemám nijak zvlášť naposlouchanou, ale přišlo mi, že se hrály spíš trochu tvrdší kusy s poměrně častými výjezdy do death metalu, a alespoň pro mě to tak bylo ideální. Doomovou tryznu to totiž parádně osvěžilo, atmosféra tím nikterak neutrpěla a celému koncertu tak vůbec nic nechybělo. Navíc mě mile překvapil suchý humor, kterým se jinak famózní Aaron Stainthorpe párkrát blýskl, takže podtrženo sečteno – velká paráda a jsem fakt rád, že jsem si My Dying Bride tentokrát nenechal ujít.

Setlist Aosoth:
01. An Arrow in Heart
02. III-1
03. Ritual Marks of Penitence
04. III-5
05. Temple of Knowledge

Atreides: Následuje ikona současného francouzského black metalu, Aosoth. Tahle kapela ukázala, že živě vážně umí, protože takhle dobrý black jsem snad ještě živě neviděl, a to dokonce ani v rámci výborné Untamed and Unchaned Tour letos v březnu. Francouzi byli nemocní, špinaví a neskutečně nasraní. Nelidský skřek a nabroušené kytary stínající jednu hlavu za druhou. O hutnou atmosféru a zničující hluk se staraly mikrofony obrácené směrem k některým reproduktorům. Výborné vystoupení podtrhl dobrý výběr skladeb (“An Arrow in Heart”, závěrečná “Temple of Knowledge”) i skvělý zvuk. Vražedný rituál bez zbytečností a trve klišé (až na paint), které k black metalu patří, kapela namísto toho zabíjela samotnou hudbou. Nemám, co bych vytkl, snad jen, že přežít tohle v jednu ráno už mě stálo značné úsilí, a to ještě nebyl konce.

Skvrn: Jeden perfektní black tu v rámci soboty již v podobě Satyricon byl. I tak mohl blackový vrchol ještě přijít, na tahu byli Aosoth a Dodecahedron. Schylovalo se tedy ke zhruba dvěma hodinám absolutního chaosu, přičemž především pro Dodecahdron to platilo do posledního písmena. Prvně se však na plac dostavili warpainty zmalovaní Aosoth, kteří předvedli parádní set a celkově se postarali společně se Satyricon o nejlepší black metalový výkon festivalu. Ačkoliv jejich hudba nepůsobila naživo až tak chaoticky, zklamán jsem rozhodně nebyl. Navíc ten největší chaos měl teprve přijít.

Setlist Hail of Bullets:
01. General Winter
02. Red Wolves of Stalin
03. On Coral Shores
04. Warsaw Rising
05. Tokyo Napalm Holocaust
06. Farewell to Africa
07. Advancing Once More
08. Ordered Eastward

Ježura: A najednou tu byl konec. Rozloučit se s fanoušky na hlavní stagi dostali za úkol nizozemští death metalisté Hail of Bullets, což se předem jevilo jako super věc, ale osud se rozhodl, že to pánům nedá zadarmo. Předně vyšlo najevo, že ze zdravotních důvodů musel doma zůstat druhý kytarista Stephan Gebédi, což je při charakteru muziky Hail of Bullets docela prekérka. No, a aby toho nebylo málo, muzikanti museli hrát na půjčené nástroje, protože ty jejich zůstaly na letišti… Tohle všechno Martin van Drunen oznámil, když kapela vlezla na pódium, a žádal o pochopení, kdyby se z koncertu stal totální propadák. Jenže navzdory všem okolnostem to propadák nebyl ani náhodou. Z koncertu se vyklubala totálně oldschoolová záležitost (jednak kvůli výběru songů, mezi nimiž zazněl jediný nový a došlo i na moc nehranou “Warsaw Rising”, a podíl na tom měl i svérázný zvuk kytary, kterou si Paul Baayens půjčil od ChristopheraKrabathor) a přese všechny obtíže to byl námrd jako blázen. Lidé se také chytili velice zodpovědně, prakticky nonstop vířili v parádním kotli, a když přišlo na potlesk, dávali kapele jasně najevo, že stojí za ní – a to se přelilo i na muzikanty a celý koncert tak nabral ojedinělou atmosféru pohody a vzájemnosti, které ještě napomohl nečekaně komunikativní a dobře naladěný Martin, jenž se neostýchal rozezpívat lidi kvůli narozeninám Darrena BrookseBenediction nebo uvítat na pódiu přihlížejícího Paula SpeckmannaMaster. Zkrátka a dobře se podařilo nemožné a z toho, co mělo být absolutní blamáží, se vyklubal naprosto parádní závěr festivalu a spolu s loňským vystoupením na Basinfirefestu asi nejlepší koncert Hail of Bullets, který jsem zatím viděl. Velký respekt, tady je prostě poznat, kdo to myslí vážně…

Atreides: Konec ovšem přišel vzápětí. Alespoň pro mě. Na historicky první vystoupení holandských Dodecahedron jsem se vážně těšil, nicméně jejich začátek v jednu hodinu a čtyřicet minut posledního dne byl dost vražedný už sám o sobě. O deset minut delší zvučení šlo sice nějak přežít, horší to ale bylo se zvukem, protože ten se srovnal až někdy v polovině. Do té doby byl sice čistý, jen zvukařovi ujela ruka s volume někam do prdele, takže první řady se měnily v boj o přežití. Minimálně sluchového ústrojí. Silně technický a zároveň atmosférický black metal dal nejednomu otrlému posluchači zabrat a já prakticky nemám, co bych k tomu mohl víc říct, protože stejně jako předchozí dva sety, i atmosféra, kterou Dodecahedron vyčarovali, je tak těžko popsatelná a nepřenositelná zkušenost, že to snad ani nemá cenu. Holanďané odnášeli do jiných galaxií a alternativních vesmírů. Blackgazový závěr topící se v proudech bílého světla už byl jen nutným vysvobozením a pokynem, že se tělo mohlo složit.

Skvrn: Jestli jsem doposud mohl v drtivé většině případů na takřka jakékoliv vystoupení ukázat – dobré/špatné, Dodecahedron se tomuhle zařazení obloukem vyhnuli. Zhodnocení jejich představení totiž míří do úplně jiných sfér – do oboru zdravotnictví, přesněji na ušní oddělení. Nevím, jestli nás ten večer chtěl zvukař zabít, nebo se jen řídil pravidlem hlasitější = lepší. Rozhodně si nedovolím mluvit za všechny kouty stanu, ale pod pódiem to bylo i v porovnání s ostatními zvukařskými omyly fakt maso. K tomu připočtěte disonantní hudbu Dodecahedron a už víte, že to bylo fakt o uši, ještě teď to bolí. Ale vzdávejte se perfektního místečka uprostřed první řady, že… A samotný výkon kapely? Zabíjelo to, a to doslova…


Závěr:

Atreides: Co říci závěrem? Snad, že předchozí ročník byl překonán, a to prakticky ve všech ohledech. V line-upu se našlo podstatně více jmen, která jsem chtěl vidět, a snad až na pár výjimek, kdy za to mohly brzké hrací časy, nebo jedno nešťastné krytí (The Ocean), jsem viděl vše, co jsem chtěl. Těch opravdu výborných vystoupení, kterým bych vytkl jen pár drobností, bylo rovněž požehnaně, a pokud bych měl sestavovat nějaký top list, první tři pozice by sdílelo nemálo interpretů, protože bych si prostě nevybral. Naštěstí vyložených zklamání nebylo zdaleka tolik. Zvětšení třetí stage jen kvituji, ačkoliv stan trpěl na pár dramaturgických failů (Inquisition, Benediction a pár dalších návalů), špatnou větratelnost a občas i na tragický zvuk. Naproti tomu velké stage mi přišly zvukově mnohem lepší než loni.

Atreides: Co se organizační stránky týče, zaznamenal jsem dva nedostatky. Prvním je, stejně jako vloni, nepitelný a předražený Budvar (jakž takž pít se dal jen v Octagonu). Druhým je pak absence budek na žetony v zadní části areálu. Alespoň jedna by se tam rozhodně neztratila, protože není většího opruzu, než se táhnout přes celý areál a ve večerních hodinách i početné davy až k přírodní tribuně jen proto, že žetony ubývají mnohem větší rychlostí, než jste očekávali. Z nápojů bych naopak vyzdvihl velmi příjemnou nabídku nealka, které po leckterém propařeném vystoupení přišlo k duhu. Stejně tak nové prostory Octagonu byly parádní – chladnější prostředí nabídlo parádní místo k odpočinku, navíc skvěle posloužilo i jako alternativní cesta na zadní louku, kterou skoro nikdo nevyužíval. Příjemně mě potěšilo odbavení, na pásku jsem čekal asi tak pět minut, fronty u vstupu byly rovněž minimální.

Atreides: Jsem upřímně zvědavý, s jakými kapelami se Obscure Promotion vytasí příští rok. Letošní ročník byl skutečně nabouchaný, pořadatelům se po letech pokusů povedlo dotáhnout i vymodlené Slayer. Unikátních vystoupení rovněž nebylo málo (Manes, Carnival in Coal, Dodecahedron). Otázkou tak zůstává, co bude následovat příští rok, když má jít o jubilejní 20. ročník. Prostor pro další vylepšování určitě zůstává, na podiích Brutal Assaultu se ale vystřídaly snad už všechny větší a velká jména, která ve světě extrémní hudby něco znamenají. Nu, uvidíme.

Ježura:Brutal Assaultu se právem mluví jako o absolutní festivalové špičce v našich končinách a 19. ročník to opět potvrdil. Velice mě potěšilo, že i tentokrát došlo oproti předešlým letům k dalším zlepšením, a to jak organizačním, tak co se týče areálu. V první řadě musím složit poklonu za (konečně) parádně vyřešené odbavení návštěvníků, protože letos to bylo vážně na pár minut a se vším pohodlím. Další super věc je instalace paletových laviček všude po areáu (i když by to ještě chtělo zapracovat na pohodlnosti opěradla, které celkem řezalo do zad) a potom autosedaček do kina, což byl opravdu velký luxus. Největší změnou byly asi nově zpřístupněné prostory Octagonu a i tohle byl výborný tah, protože je to vážně perfektní místo k odpočinku, je tam parádní chládek a taky je to zdarma. V tomhle ohledu tedy rozhodně palec nahoru a těším se, co nového pro nás v Josefově připraví příště. Změna charakteru třetí stage byla také k lepšímu, i když bych pořád ocenil zvýšení pódia, aby na něj bylo trochu vidět i zezadu, ale věřím, že i tohle se časem vychytá. Velmi potěšilo další rozšíření nabídky nehudebního kulturního vyžití a výstavka obrazů v Octagonu byla příjemným zpestřením. A glorifikovat tradičně skvělou nabídku občerstvení i pití (i ten Budvar mi celkem chutnal) by bylo nošením dříví do lesa…

Ježura: Vlastně jedinou drobnou výtkou, kterou bych našel, je trochu poddimenzovaná kapacita výkupu kelímků. Sice to nebylo nijak zvlášť hrozné, ale přidat k tomuto účelu jedno okénko navíc by rozhodně nebylo na škodu. Jinak jsem ale naprosto spokojený a až se budu příště rozhodovat, jestli jet nebo nejet, právě organizace a zázemí celého festivalu bude rozhodně velkým důvodem pro. Takže díky a příště prosím ty Emperor, když už letos byli na dosah ruky.

Skvrn: Hned na začátku konce bych rád zareagoval na dvě témata, na něž se po festivalovém konci valí kritika ze všech stran: Jídlo a zvuk na třetí stagi. “Měl jsem průjem, z těch nudlí to fakt není, chutnaly mi.” Když jsem viděl, kolik jedinců ještě důvěřuje vietnamským nudlím, které po celou dobu leží naložené v mastnotě na velkých plechách, říkal jsem si, jestli tihle lidé mají ještě hrstku zdravého rozumu a pudu sebezáchovy. Nechci obviňovat jenom naše vietnamské spoluobčany a věřím, že po některých hamburgerech z areálu taky mohlo být ouvej, ale tohle je známý prevít. Z festivalového Budvaru to, dámy a pánové, opravdu nemůže být, neboť já bych celý fest proseděl na záchodě. A kde se tedy najíst, když ne v areálu? Já jsem o první dny řešil nákupem ve zdejších potravinách. A pokud se vám nechce se vám chodit pro jídlo mimo areál? Až v sobotu jsem objevil vegetariánský stánek, který nabízel opravdu domácí jídlo za slušnou cenu – no posuďte sami – talíř česnečky nebo čočkovky za jeden žeton byl ve srovnání s konkurencí fakt kauf.

Skvrn: Téma číslo dvě: zvuk. “Zvuk na třetí stage byl příšerný [slušnější varianta], dejte se stanem pokoj.” Abych byl upřímný, zvuk na klubovém pódiu byl občas opravdu špatný, jenomže to vše vynahrazovalo opravdu útulné (i ta přeplněnost mi nevadila) prostředí, které vytvořilo parádní atmosféru k několika vystoupením – Manes, The Ocean, Carnival in Coal, První hoře, Aosoth a nakonec i Inquisition. Té kritiky nebylo málo a už teď se bojím, že příští ročník bude ročníkem “bezstanovým”. Řešení celkového ztlumení zvuku (zvukaři se možná chystali opravdu na open-air koncert) a nějaké to odvětrávání po stranách se mi jeví jako reálné, pořizování nějakého většího stanu už z finančního hlediska tak reálně nevidím. Těžko říct, každopádně věřím, že tak ostřílený pořadatel si tohle do příště pohlídá.

Skvrn: Co se organizace týče, po celou dobu jsem nezaznamenal sebemenší chybičku, nějaké podcenění té masy lidí a i člověk, který tu byl poprvé, byl během chvíle se vším obeznámen. Jak již padlo v příspěvcích kolegů, nějaké větší fronty se netvořily, jedinou výjimku tvořily kupy lidí u oficiálního merchu a u stánku na žetony, ale i zde se počátkem druhého dne fronty radikálně zredukovaly. Co se týče areálu, tak i zde vše předčilo má očekávání. Festivalová plocha je opravdu velká a tudíž i v tom velkém množství lidí lze najít zákoutí, kam takřka noha nevkročí a člověk si může užít i trochu klidu. Neříkám, že by nešlo vychytat pár drobností, například obohatit odpočinkovou zónu u dister umývárnami a prodejnou žetonů, ale to jsou fakt jen nepodstatné blbinky, které v celkovém kontextu vlastně nikoho nezajímají. A poněvadž jsem řekl vše, co mi leželo na srdci, zbývá snad jen prohlásit obligátní za rok naviděnou.


My Dying Bride – The Manuscript

My Dying Bride - The Manuscript
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 13.5.2013
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The Manuscript
02. Vår gud över er
03. A Pale Shroud of Longing
04. Only Tears to Replace Her With

Hodnocení:
Atreides – 7/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Britští doomaři značného renomé na metalové scéně a především v rámci žánru, My Dying Bride, loni vydali svou dvanáctou desku pod názvem “A Map of All Our Failures“. Pánové a dáma nejspíš nevěděli, co roupama dělat, anebo, což je téměř jisté, neb všechny skladby byly nahrány spolu s posledním albem, jim nahraný materiál přetékal přes okraj hrnce a prostě nevěděli, kdy je vhodná chvíle na posvátnou frázi “Hrnečku dost!”. Tak nebo tak, máme tu další půlhodinku hudby v podobě EP “The Manuscript“. Jestli to vážně za to stojí, nebo jestli nebylo lepší šetřit nápady na další placku a nezkoušet střílet do řad fanoušků jeden kalibr za druhým, toť je řešením pro následující recenzi, milý Watsone…

Jistě nikoho nepřekvapí, že skladby na “The Manuscript” jsou velice podobné materiálu posledního alba, které jsem osobně prolétl spíše zběžně a moc mě nezaujalo, nějak jsem se neměl čeho chytit a vůbec, pokud bych si měl vybírat doom metalovou kapelu z ostrovů, budou to spíš Cathedral než My Dying Bride, naše malé EP je přesto trošičku jiné. Na vině je především kratší délka hraní (která se ostatně od EP očekává, snad jen pánové z Moonsorrow jsou takoví blázni, aby vydali EP hrající přes hodinu), díky ní však novinka, byť je předešlému albu podobná, dostává trochu jiný odstín ve prospěch různorodosti. Nikoliv nějak ohromující prospěch, ale přesto nějaký. Již jen samotná obálka naznačuje, že se nejspíš bude hrát na trochu středověkou notu – a ono jo. Alespoň trochu. Trošičku. Akustické party plné vydrnkávaček, jež zní jako z jiného století, však v rouchu My Dying Bride. Není jich moc, spíše poskrovnu, což je nesmírná škoda, protože v téhle poloze je pro mě kapela na “The Manuscript” nejsilnější, dokáže nabídnout pořádnou dávku tajemné atmosféry, temnou poetikou připomínající odříkání středověkých klášterů a zatuchlost tamních knihoven. Smekám, zejména v případě skladby titulní a kousku začínající druhou polovinu alba, “A Pale Shroud of Longing“, které jsou velmi příjemné i jako celek, ačkoliv pár much bych nejspíše našel. Též potěší, že se obejdou bez growlu, čistý vokál jim velice sluší.

Přesně opačný problém má druhá polovina alba zastoupena skladbami “Vår gud över er” a “Only Tears to Replace Her With“. První jmenovaná je tuctová doomovka, která svými valivými riffy EP poněkud mrví a vůbec mi nepasuje mezi dvě výše vychválené skladby. Když jsem k tomu při náslechu připočítal devět minut délky, brzy se z ní stala položka vhodná spíše k přeskočení. Druhá jmenovaná má jediné štěstí, že hraje na střízlivější notu a podstatně kratší plochu, což ji činí když ne zábavnou, tak alespoň v rámci možností poslouchatelnou. Kolem a kolem ale můžu říct, že těžkotonážní riffy mi dojem z “The Manuscript” docela kazí. Vím, vím, pořád je to doom metal, My Dying Bride a tak vůbec a materiál vznikal během nahrávání a nejspíše i skládání předchozí desky, pročež si nemůžu moc vymýšlet. Věřím, že skladby, které já shazuji, jistě potěší ucho jiného posluchače, přesto si ale myslím, že My Dying Bride mohli opustit od své typické tváře opustit o trochu víc a dát prostor právě akustickým pasážím, které zní v jejich podání skvěle. Být celé album ve jednotném duchu, rozplývám se blahem, protože “The Manuscript” a “A Pale Shroud of Longing” mě nepokrytě baví a můžu je točit dokola dosti dlouhou dobu. Nu, škoda promarněné šance, obzvlášť když kratičké EP je k takovým obměnám jistě vhodnější než dlouhohrající album.

Formální stránce nemám příliš co vytknout, zvuk je hutný, vyvážený, nástroje zvládány s bravurou veteránů metalové scény, to ale výsledný dojem z alba příliš nezachrání. Ten je doslova polovičatý, ačkoliv nadšení z lepší poloviny převyšuje nad zíváním a nezájmem o tu horší. Hodnocení však rozhodně není tak jednostranné, jak by se mohlo zdát, milý Watsone. Je totiž třeba poukázat i na fakt, že “The Manuscript” je jen a pouze půlhodinovým EP, doplňkem k desce, které má především potěšit fanoušky, než bořit hudební hranice. Ačkoliv bych se vůbec nezlobil, kdyby to My Dying Bride zkusili a uchopili toto krátké dílko trochu jiným směrem, protože na nedostatek nápadů si stěžovat rozhodně nemohou. Stejně tak jako na konečné hodnocení.


Druhý pohled (H.):

O My Dying Bride jsem si vždycky myslel, že je to kapela, jejíž alba mě nikdy nezačnou nudit, ale poslední deska “A Map of All Our Failures” mě prostě ukrutně nebavila a šlo snad o první nahrávku My Dying Bride, která mě vyloženě zklamala. Co se nového EP “The Manuscript” týká, nějak velká očekávání jsem v něj nevkládal, jelikož čtveřice skladeb byla nahrána společně se samotným “A Map of All Our Failures”, díky čemuž se jaksi dala očekávat obdobná kvalitativní laťka – na poměry My Dying Bride trochu nízká na můj vkus. Příjemné překvapení se bohužel nekoná, protože je tomu tak.

Ačkoliv si u mě “The Manuscript” ve výsledku stojí o kousek výše než “A Map of All Our Failures”, stále se nejedná o tak dobrou záležitost, na jakou jsem byl od britské legendy zvyklý. Na jednu stranu formálně nic špatně není, stále se jedná o klasické My Dying Bride, nicméně pocitově to není ono. I třeba na takovém “A Line of Deathless Kings”, na nějž z mého pohledu trochu nepochopitelně dost lidí lamentuje, nebo i na jakémkoliv jiném předchozím albu skupiny, je prostě spousta skvělých melodií, parádních riffů, silných nápadů, člověk se má čeho chytit. To mi tady chybí – formálně správně, ale ve skutečnosti mi to nic moc neříká, ty riffy a melodie jsou takové prázdné, žádné vyloženě působivé pasáže, nic.

My Dying Bride

Jediným světlým bodem na novém EP je třetí skladba “A Pale Shroud of Longing”, v níž cítím onu esenci, jakou v hudbě My Dying Bride vyhledávám, byť ne v tak koncentrované podobě jako na dřívějších deskách – což nic nemění na tom, že oproti zbytku minialba je ten song asi tak o dvě třídy výš. Opravdu mě to mrzí, když kapela formátu My Dying Bride vydává takto relativně slabé počiny. Jednoduše musím sám sebe zopakovat, co jsem napsal už u samotné poslední řadovky – doufám, že si kapela s “A Map of All Our Failures” a (nyní také) “The Manuscript” vybrala slabší chvilku (ostatně za tak dlouhou kariéru snad na ni jednou nárok mít mohou) a že příště nebudou hluboké britské mokřady tak skoupé na inspiraci na pořádný doom…


My Dying Bride – A Map of All Our Failures

My Dying Bride - A Map of All Our Failures
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 15.10.2012
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Kneel Till Doomsday
02. The Poorest Waltz
03. A Tapestry Scorned
04. Like a Perpetual Funeral
05. A Map of All Our Failures
06. Hail Odysseus
07. Within the Presence of Absence
08. Abandoned as Christ

Hodnocení:
Onotius – 6/10
H. – 5,5/10
Kaša – 8/10
Stick – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud se řadíte mezi příznivce temné, depresivní či melancholické hudby, jistě jste zaznamenali vydání alba “A Map of All Our Failures” od britské doom metalové stálice, která brázdí vlny žánru přes dvě desetiletí. Ano, mám samozřejmě na mysli skupinu My Dying Bride, která během devadesátých let stála po boku Anathemy a Paradise Lost na špičce tehdejší doomové scény a vlastně jako jediná z nich zůstala svému stylu až na pár výjimek věrná. Kromě docela experimentálního zářezu z roku 1998, “34.788%… Complete”, a loňského symfonického/ambientního “Evinta” se povětšinou jedná o klasický náladotvorný doom metal, který nejlépe reprezentují alba “The Angel and the Dark River”, “Like Gods of the Sun” či z novějších například “Songs of Darkness, Words of Light”. Již u mladších alb, jakým je např. poslední jmenované, se často ozývaly stížnosti rozhořčených recenzentů tvrdících, že výtvory My Dying Bride v novém tisíciletí nejenže nenabízí nic nového, ale dokonce pomalu začínají nudit. Do nynějška jsem jejich zklamání nesdílel, minimálně “The Dreadful Hours” z roku 2001 či již dříve zmíněné “Songs of Darkness, Words of Light” (2004) dodnes považuji za alba kvalitní a zábavná. Co však s novinkou? Nezmění se mé smýšlení o novější tvorbě? Nu, čtěte dál…

Ani novinka se výrazněji žánrovému klišé nevymyká, což samo o sobě jako velký zápor nepovažuji – kdo by koneckonců od My Dying Bride očekával po dvaceti letech existence nějakou razantní stylovou změnu? Navíc když minulým albem byla již zmiňovaná “Evinta”, fanoušci se spíše těšili na další porci klasických pomalých riffů a depresivních nálad. Instrumentace si tentokráte trochu více zakládá na kytarách (trochu neobvykle ozvučených) a klávesy s houslemi zde mají (až na několik výjimek) spíše doprovodný charakter. Ač kytarový zvuk v žádném případě nepovažuji za zápor (ba naopak) obávám se, že materiálu, jakým je “A Map of All Our Failures” by docela prospěly aranže pestřejší. Tuším, že kdyby například pomocí kláves byla podpořena pestrost materiálu, nemusel bych v několika momentech desku nazývat nudnou. Takto se ovšem tomuto označení nemohu vyhnout, ani stále teskné a náladotvorné vokály Aarona to bohužel nezmění.

Do alba nás uvede zvuk zvonů (nic až tak neobvyklého, říkáte si jistě), kterým začíná první kompozice “Kneel Till Doomsday”. Celkem povedená skladba, pouze tradiční až běda. Obsahuje každopádně pěkné houslové vyhrávky (ač jste v minulosti jistě mohli slyšet zajímavější) a společně s dvojkou “The Poorest Waltz”, patří mezi ty lépe zapamatovatelné. Atmosféru je schopna pěkně navodit i třetí stopa, která s úvodní celkem zapamatovatelnou melodií naloží docela necitlivě, využívá totiž zbytečného množství repetic. Ve střední části přijde zostření s growlingem, recitace za doprovodu táhlých houslí a rytmus doplňujících kytar (později pouze bicích s baskytarou). Na závěr nastoupí varhany, které společně se zbylou instrumentací vyhrávají variaci na úvodní téma. Celkem banálním motivem začíná “Like a Perpetual Funeral”, která se nese v pohřebním tempu. Opět se ovšem vnucuje pocit, že ona temná atmosféra je zde upřednostňována před nápady. Nu, alespoň že ta atmosféra je bravurní. “A Map of All Our Failures” se nese v lehce baladičtějším duchu, housle zde tentokrát hrají roli výraznou, což skladbě prospívá. Podladěným riffem je uvedena skladba “Hail Odysseus”, která byla zveřejněna již před vydáním alba a nese se v tvrdším a hutnějším duchu než zbytek desky. Klávesy zde vyhrávají apokalyptický doprovod, který po boku s Aaronovými vokály tvoří celkem působivý celek. Album uzavírá dvojice “Within the Presence of Absence” a “Abandoned as Christ”.

Pokud nepatříte mezi doom metalové nadšence, obávám se, že vás deska bude těžce nudit. Jedná se totiž především o opáčko standardní postupů zasazených do trochu jiného zvukového hávu. Tentokrát ovšem o dost méně nápaditým způsobem, než tomu bylo například začátkem minulého desetiletí, o devadesátých letech nemluvě. Na stranu druhou, pokud si dopřejete soustředěnější poslech, atmosféra vás bude schopna mocně pohltit a odnést do krajin stínů a černých mračen. Nyní mi ovšem poraďte: mám snad podlehnout melancholickým náladám, nebo poslechnout tichý hlas, který album označuje za nudný vývar staré tvorby?


Další názory:

My Dying Bride patří dlouhodobě mezi mé stabilní oblíbence a v podstatě všechny jejich desky mám opravdu rád, ať už se jedná o staré klasiky, experimentálnější počin “34.788%… Complete” nebo novější tvorbu, o níž spousta lidí tvrdí, že už to není ono a že už britští doom metaloví klasici tak trochu vyčpěli a jen recyklují sebe sama. I pozdější mnohdy poněkud kritizovaná alba jsem vždy bránil, protože se mi líbí, ale v poslední době však ty skeptické hlasy na adresu My Dying Bride začínám až nepříjemně moc chápat. Jenže zatímco netradiční “Evinta” pro mne byla jen nepovedeným experimentem, v případě “A Map of All Our Failures”, která je klasickou řadovkou, je už opravdu něco špatně, protože bohužel musím konstatovat, že se nejspíš jedná o úplně nejnudnější desku v dlouhé historii skupiny, což je docela překvapující, protože loňské EP “The Barghest O’ Whitby” je jasným důkazem toho, že My Dying Bride stále ještě umí dělat moc dobrou muziku. “A Map of All Our Failures” je však přespříliš standardní a průhledné; nemohu tvrdit, že by mne na nahrávce opravdu zaujala byť i jen jediná skladba jako celek, silných momentů je velice pomálu, což u My Dying Bride rozhodně nebylo zvykem, většina desky se naopak nese v dost nezáživných a utahaných (ne v tom dobrém slova smyslu) vodách. Sice ano, pořád to není nic neposlouchatelného, ale na jméno jako My Dying Bride je tohle prostě strašně málo. Doufám, že si Britové s “A Map of All Our Failures” jen vybrali svou slabší chvilku a na dalších počinech to opět bude silný a působivý doom, na jaký jsem od nich zvyklý… nechtěl bych, aby se My Dying Bride stali kapelou, nad níž bych musel zlomit hůl, protože zrovna v jejich případě bych to dělal velice nerad, jelikož mám jejich muziku obecně pořád hodně rád…
H.

S přibývajícími poslechy se můj názor na “A Map of All Our Failures” měnil. Zpočátku jsem jej považoval za standard, který si mě nějakým způsobem nedokázal podmanit, protože, přiznejme si, My Dying Bride už vlastně řekli vše podstatné při vzniku doom metalu, a přestože jsou jejich alba i nadále celkem kvalitní počiny, tak pouze rozvíjejí nápady, kterými kdysi stáli u zrodu scény. Po nějaké době se mi však podařilo do jedenácté řadovky britské legendy proniknout a vůbec bych se nebál jej přirovnat ke skvělému “Songs of Darkness, Words of Light” z roku 2004. Od úvodních úderů zvonů po závěrečnou “Abandoned as Christ” do sebe všechny momenty parádně zapadají. Kytarové riffy se táhnou jako za nejlepších časů a zpěvák Aaron Stainthorpe ví moc dobře, kde je jeho hlas nejsilnější, takže umně střídá melancholický vokál s tím agresivně death metalovým. I když je album vyrovnané především jako celek, tak bych se nebál vyzdvihnout “A Tapestry Scorned”, “Within the Presence of Absence” a hymnickou “Hail Odysseus” jako nejsilnější položky. Tímto počinem se ve mně po dlouhé době probudila “My Dying Bride mánie”, tak jak ji jednou za dlouhou dobu zažívám a s chutí tak oprašuji své oblíbené desky z dílny těchto melancholiků. Mě osobně My Dying Bride mile překvapili, protože ač jsem očekával hudební nálož průměrnou, dostalo se mi skvělé desky, na kterou jen tak nezapomenu.
Kaša

Na novou desku mých doomových hrdinů My Dying Bride jsem se děsně těšil. Od minulé mnou oblíbené desky “For Lies I Sire” se do kapely vrací zvuk houslí, a přestože je to jiné než v době, kdy je použili naposledy, pořád dokáží nadělat atmosférickou paseku. To jsou aspoň pozitiva téhle desky. Pak už moc nemám čeho se chytit, kapela se nějak zamotala do svých melancholických provazů a téměř se na nich přiškrtila. Co mě značně na novém albu irituje, tak to je projev zpěváka Aarona; on měl vždy těžce stravitelný vokál, ale tady se krapet “překňoural”. Další věcí je jakási až stupidní primitivita kytarové práce. Ono méně je někdy více, ale tady je toho tak málo, že z toho už víc vydolovat většinou nepůjde. Většina skladeb se potácí v takovém kulhavém stylu, kdy dobrý nápad utlučou k smrti naprostou repetitivností, nebo zpěvem, nebo absolutně triviální kytarovou melodií. Pokud bych měl přece jen zmínit nějaké “highlights”, dá se říct, že skladba titulní je asi nejlepší skladbou. Temná dusivá balada, která rozhodně dobře nekončí. Docela mě baví i výpravná “Hail Odysseus”. Sem tam potěší deathový sypec. Pro mě je album prazvláštním kompilátem a velmi schizofrenní deskou. Doposlouchám to bez problémů, ale bez nějakých dodatečných pocitů. Očekával jsem víc.
Stick