Archiv štítku: My Dying Bride

My Dying Bride – The Barghest O’ Whitby

My Dying Bride - The Barghest O' Whitby
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 7.11.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The Barghest O’ Whitby

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Proč se k tomu nepřiznat hned v první větě – My Dying Bride jsou jednou z mých oblíbených kapel. Má paměť je sice jedna z těch děravějších, ale i tak si nevybavuji žádnou řadovou nahrávku, která by mne od těchto doomových matadorů zklamala nebo nebavila – ano, je samozřejmě neoddiskutovatelným faktem, že mají na kontě i o něco málo slabší nahrávky, přesto si vždy dokázali s přehledem udržet svou specifickou tvář a nastavenou laťku velice vysokého standardu prozatím nepodlezli. Dokonce i to tolik proklínané experimentální “34.788%… Complete” se mi opravdu upřímně líbí (ačkoliv uznávám, že s časem jej spousta lidí zpětně když ne přímo docenila, tak alespoň vzala na milost). Tohle vše bohužel platilo až do letošního roku, kdy My Dying Bride ku příležitosti svého 20. výročí (jen to díky průtahům o rok přestřelili) vydali další počin, jenž byl už dlouho dopředu avizován jako experimentální, byť diametrálně odlišným způsobem než výše zmiňovaný kousek. “Evinta” byla – a i s odstupem času vlastně stále pořád je – z mého pohledu poněkud rozporuplnou nahrávkou, popravdě řečeno, první z dílny My Dying Bride, která mne opravdu nebaví. O nějaký ten cca půlrok záhy je tu však další nová věc, tentokráte EP s názvem “The Barghest O’ Whitby”… pojďme se zeptat, jestli minialbum dokáže kapele opět vrátit reputaci a jestli třeba nejsou na místě obavy o dalším vývoji těchto britských žánrových klasiků…?

Vylijme do odpadní roury špinavého vína a nalijme si čistého – tato otázka byla zcela zbytečná a mimo mísu. Jak jsem již zmínil, “Evinta” byla už předem prezentována jako experiment mimo rámec běžné tvorby My Dying Bride s tím, že další nahrávky opět pojedou v zajetých kolejích, jak to mají všichni příznivci rádi. Stalo se. Jakékoliv obavy byly liché – proč asi, když ve světle oné proklamované netradičnosti “Evinta” vlastně ani reputace My Dying Bride pošramocena být nemohla. Mnohem plačtivější otázkou – zejména pro nás a v tuto chvíli, když právě máme na programu recenzi – je, jak to s “The Barghest O’ Whitby” tedy vypadá, neboť dle předběžných informací se měli posluchači opravdu na co těšit… suverénně nejdelší kompozice skupiny, zajímavý koncept o velkém černém hafanovi s velkými drápy a zuby z britských mokřadů (čti pes ze sorty čub baskervillských)… to přece zní zajímavě, no ne?

A zajímavé to také věru je – k potěše ucha posluchačova i hudebně. I přes trochu více nakynutou délku to jsou staří dobří “Brajdi”, jak se sluší a patří, jen trochu roztažení do větší plochy v rámci jedné skladby. Opakovat tedy, že se jedná o doom metalový umíráček se silnou atmosférou, by asi bylo nošením dříví do lesa – klidně i do takového lesa, kde se prohání nějaký ten legendární Barghest. Nespornou výhodou “The Barghest O’ Whitby” je ovšem fakt, že i přes právě řečené se nejedná o monotónní a nudný poslech – to bych rád zdůraznil, aby někdo ze čtenářů nedopatřením nezaměňoval pojmy. Celá kompozice postupně plyne, roste a proměňuje se přesně dle potřeb napsaného příběhu, má své poklidnější pasáže, i ty vyloženě dramatické, které však přece jenom trochu převládají, neboť právě tohle vždy bylo a asi také i vždy bude doménou My Dying Bride. Avšak co se týče nějakého hlubšího rozboru “The Barghest O’ Whitby”, to bych si dovolil protentokrát trochu vynechat – milý čtenář mi snad odpustí, vzhledem k faktu, že půlhodinový kousek se přece jenom rozebírá docela s obtížemi. Aby však ani tato část recenze nebyla ochuzena úplně, vypíchnul bych například skvělou pasáž začínající krátce před 14. minutou, to je vskutku lahůdka. Mohl bych zmínit i další – a to mi věřte, že jich je víc, které by si to zasloužily -, ale je to myslím zbytečné, radši vás trochu (z mé strany) pohodlně odkážu na samotný poslech na vlastní kůži a vlastní uši.

Na závěr už bych rád pronesl pouze stručné konstatování, že “The Barghest O’ Whitby” je počinem velice povedeným – další přírůstek do početné rodiny nosičů My Dying Bride, jenž mezi svými staršími bratříčky nebude za otloukánka. Řečeno polopatě – jste-li doom-pozitivní, nelze EP nedoporučit.


My Dying Bride – Evinta

My Dying Bride - Evinta
Země: Velká Británie
Žánr: orchestral
Datum vydání: 30.5.2011
Label: Peaceville Records

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Seda):

My Dying Bride, kapela, která si za svou 20letou historii vytvořila status legendy. Patří k nejlepším a nejrespektovanějším doom metalovým kapelám. U této skupiny nenajdete desku, která by byla vyloženě špatná. Všechny si drží určitou kvalitu a ani jedna nevybočuje ze standardů kapely. My Dying Bride jsou prostě jedinečnou kapelou, která bude uctívána i dlouho poté, co skončí, ať už z jakéhokoliv důvodu. My Dying Bride by si měl poslechnout každý, kdo začíná objevovat taje doom metalu. Pro mě je to prostě jeden z definovatelů žánrů, který s každou deskou přinesl něco nového.

Recenzovaná “Evinta” byla vydána právě k 20. výročí a jedná se o předělávky úryvků z různých skladeb do symfonické podoby. Takže zapomeňte na metal, kytary, bicí a vše podobné. Je to úplně něco jiného. Musím ale říci, že je na mě tato hudba až moc těžká. Ač jsem věděl, že se bude jednat o symfoniku, čekal jsem to docela jiné. Tohle je opravdu zvláštní a není to vůbec jednoduchá hudba, kterou já, jako naprostý laik, nemohu skoro vůbec posoudit. Na tvorbě se nepodílela jen kapela, skupině pomohl Johnny Maudling, kterého můžete znát z Bal-Sagoth. Hlavně však tedy operní zpěvačka Lucie Roche, která dostala veliký prostor ve zpěvu. Kolegovi H. se její výkon líbí, mě ovšem části s ní docela nudí. Mnohem radši jsem měl části s Aaronem. Jeho hlas je prostě bezkonkurenční, ani nemusel vůbec zpívat, stačilo pouze, aby jen mluvil, a přišlo mi to skvělé.

Ač se jedná o úryvky z jednotlivých písní, docela se ztrácím. Poznal jsem jich opravdu málo a spíše mi to zní, jako by to byly úplně nově složené věci. Od My Dying Bride mám spíše naposlouchanou novější tvorbu, tudíž starší věci poznat už nemohu vůbec. Novější jsem poznal pramálo, jistý jsem si byl snad jen s “She Is the Dark”“That Dress and Summer Skin” a i jednou další, kterou si nemohu vůbec vybavit po jméně, ale znám ji (smích).

“Evinta” je opravdu těžké album. Náročné na poslech, není to vůbec jednoduché vnímat. Často jsem s tím měl problémy, abych se na to plně koncetroval. Jestliže při tom budete provádět i jiné aktivity, ujde vám veliká část. Není zde ani nějaká pasáž, která by mě výrazně zaujala a já musel zpozornět a přehrávat znovu. Pokud máte rádi My Dying Bride, i když to s nimi nemá moc společného, neměli byste tento kousek vynechat. Buď se vám to zalíbí, anebo ne. Mě to tolik nezaujalo, je to rozhodně zajímavé, ale nemyslím si, že se k tomu vícekrát vrátím. Objektivně zhodnotit to nemůžu, protože této hudbě vůbec nerozumím a dá se říci, že je to má první zkušenost s nečím takovým. To, že to na sobě má název My Dying Bride to nezachrání. Je to otázka vkusu, zkuste, uvidíte.


Druhý pohled (H.):

Řekněme si to upřímně, album jako “Evinta” by se zde bylo asi jen těžko recenzováno, pokud by nešlo o experiment metalové skupiny. Jde totiž o melodie ze skladeb My Dying Bride, které byly přepracovány do čistě klávesové a smyčcové podoby s vokály… přepracovány tak důkladně, že je povětšinou ani moc nepoznávám, tudíž “Evinta” beru spíše jako samostatnou nahrávku. Každopádně se musím přiznat, že podobná hudba je tak trochu mimo můj “obor” a hodnotí se mi tak velice těžce, tudíž tento můj odstaveček berte spíše jako velice laický názor, jehož pohled je navíc kalen faktem, že “normální” tvorbu My Dying Bride mám opravdu velice rád.

Každopádně je “Evinta” v mých očích jaksi nevyrovnanou kolekcí. Klasické desky My Dying Bride jsou i přes nepopiratelnou pomalost dynamické záležitosti, jež člověka udrží v napětí, avšak některé skladby na “Evinta” působí spíše vlekle a rozmělněně, více než k soustředěnému poslechu se hodí jako podklad ke klimbání… což není zrovna to, co jsem od “Evinta” chtěl a očekával. Na druhou stranu ale nahrávka obsahuje i velice působivé kompozice, například “Of Lilies Bent with Tears”, “Vanité Triomphante” nebo na poměry celé kolekce až nezvykle košatou “That Dress and Summer Skin”. Z celé desky bych nad ostatní elementy vyzdvihl nejvýše vokály, paradoxně však ne vokály Aarona Stainthorpa, který vždy exceluje na albech My Dying Bride, ale vokály hostující operní zpěvačky Lucie Roche.

Tak či onak je “Evinta” velice nejednoduchou záležitostí, k čemuž přispívá i obrovská stopáž – základní dvoudisková verze čítá téměř hodinu a půl hudby, limitovaná třídisková přesahuje dvě hodiny materiálu. A díky tomu a také díky několika dalším okolnostem (které jsou myslím z výše uvedených důvodů vcelku evidentní) nevím, jak se mám vlastně k “Evinta”. Jde o zajímavou věc a dle mého názoru to minimálně za poslech stojí, ale hodnotit číselně si opravdu nedovolím. A mám-li být upřímný, “Evinta” bude nejspíš jednou z mála desek My Dying Bride, které si s největší pravděpodobností nikdy nekoupím.


Brutal Assault 15 (sobota)

Brutal Assault 15
Datum: 14.8.2010
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Agnostic Front, Bal-Sagoth, Barren Earth, Cock and Ball Torture, Diablo Swing Orchestra, Dying Fetus, Graveworm, Hypocrisy, Jesu, Lost Soul, Lyxanzia, Macabre, Madder Mortem, Moonsorrow, My Dying Bride, Origin, Ragnarok, Sadist, Sarke, Tankard, Voivod, Watain

H.: Závěrečnou třetinu Brutal Assaultu rozjíždí germánská grindovka Cock and Ball Torture. Čuňárna to byla pěkná, neříkám, že ne, ale tak mě při jejich setu napadla taková úvaha, jestli vůbec někdo podobné muzice věnovává doma soustředěné poslechy na sluchátka (smích). To bych já nezvládnul, ale na koncertě to bylo zábavné.

H.: Mně osobně jsou hudebně samozřejmě bližší Ragnarok, typičtí to představitelé subžánru true norwegian black metal. Ponecháme stranou úvahy, jestli si skupina jejich formátu (a hlavně žánru) zaslouží hrát v půl desáté ráno (to si ostatně nezasloužili ani Cock and Ball Torture), protože na festivalu o takové velikosti ten ranní Černý Petr na někoho prostě spadnout musí, v noci nemůžou hrát všichni, a přejděme rovnou k samotnému vystoupení. Koncert podle očekávání táhnul poslední zakládající člen Jontho za svými škopky a hlavně nový zpěvák HansFyrste (tohohle uličníka určitě budete znát se Svarttjern). Dobře udělaný corpse paint, ruka šmátrající v rozkroku opravdu často, neskutečně zlé xichty (smích) a hlavně skvělý vokál. Dával si to ještě lépe než na albu. Závěrečná ultra klepačka “Blackdoor Miracle” výborný dojem z vystoupení jen podtrhla.

H.: Dost mě zaujali i polští smrťáci Lost Soul. Jejich death metal sice do Vaderovského hájemství zajížděl dost často, ale za zápor bych to nepovažoval, vždyť kdo je dneska nabroušený originál? Hlavně, že jim to pěkně od podlahy drtí. Každopádně mě zaujali solidně, jejich poslední fošně “Immerse in Infinity” se rozhodně podívám blíž na zoubek, protože jsem to zatím ještě neudělal.

H.: Svojí výtečnou pověst potvrdili i Italové Sadist. Na začátek nám přesně v duchu obálky aktuální řadovky “Season in Silence” trochu zasněžili a pak spustili svůj velice chytrý progresivní death metal. Ještě pořád mám v paměti jejich skvělý výstup na Brutal Assaultu před dvěma lety a ani verze no. 2010 v ničem nezaostávala. Možná spíše naopak, Sadist hráli vážně skvěle. Zpěvák Trevor je prostě frajer, Tommy opět stíhal hrát střídavě na kytaru i klávesy (někdy obě zároveň) a baskytarista Andy se svým nástrojem předvádí opravdu úctyhodné prsty-lámající vylomeniny.

H.: Že teď měli konečně přijít na řadu ti Bal-Sagoth? Nepřišli, další odklad. My se jich snad nedočkáme. Zároveň to ale značí jednu věc – nějaká další formace nadobro vypadla z programu. Jak se později (a k mému velkému zklamaní i nasrání) ukázalo, jednalo se německé funeral doomaře Ahab. Údajně z rodinných důvodů, dobrej fór… Místo toho je chvíli ticho a pak nastupují The Arusha Accord, které jsem neviděl…

H.: Barren Earth se posouvají do hluboké noci (půl třetí ráno) na post Ahab a na pódium konečně přicházejí ti slibovaní Bal-Sagoth. Musím se přiznat, že z desek jsem jim na chuť nikdy moc nepřišel (byť netvrdím, že některé songy nejsou nehorázné pecky, viz třeba “The Empyreal Lexicon”, která jen tak mimochodem i zazněla), ale jsem moc rád, že jsem měl možnost se na ně podívat naživo. A na rozdíl od studiových počinů mě na koncertě nadchli. Decentní malování (méně je někdy více, jak pravý známé pořekadlo) Bal-Sagoth společně se samotnou muzikou plně stačilo k vytvoření požadované atmosféry. Tleskám Byronu Robertsovi, jehož vokál zněl naprosto stejně jak z placky, což vzhledem k takovému množství různých poloh jistě není žádná prdel. Člověk si jej sice moc neprohlédl, protože mu zpod černé kápě čouhaly jen vousy a nic jiného z něj vidět nebylo, ale zpíval vážně skvěle.

H.: Ta sobota je zatím nějaká až moc dobrá, zatím jsem byl ze všech vystupujících nadšený, což se mi, jako člověku, který s oblibou remcá na všechno, zas tak často nestává. Nic však netrvá věčně (abychom si dali další otřepané pořekadlo) – Origin mě nebavili. Uznávám, fanatický fanoušek death metalu už ze mě nikdy nebude (to víte, jak člověk jednou zkusí Mayhem… (smích)), ale když mě skupina umí čapnout za koule, jsem otevřený všem stylům. Origin však k něčemu takovému měli hodně daleko.

H.: Je to už drahně let, co jsem pečlivě sledoval Graveworm, ale na jejich vystoupení jsem se podíval nejenže rád, ale i s chutí. A taky se mi líbilo o dost více, než se mi v současnosti líbí jejich desky, což možná bude ve velké míře zapříčiněno tím, že koncertní vyznění bývá vždycky tvrdší a neučesanější oproti studiu. Každopádně, kapela byla ve formě. Sledovat tak precizní headbanging všech členů (s výjimkou bubeníka, ale toho omlouvá jeho pleš (smích)) byla fakt radost. Moje oblíbená hitovka “I – The Machine” hned na úvod mě samozřejmě potěšila.

H.: Velkým odlehčením se stali Madder Mortem, jejichž lehká a procítěná tvorba působila mezi vším tím extrémem opravdu jako pěst na oko. V tom dobrém slova smyslu. I takovéhle záležitosti však podle mě na Brutal Assaultu mají své místo. Madder Mortem pečlivě brali jak ze skočnější, tak i ze své přemýšlivější podoby, přesto jim to krásně ladilo dohromady. Ani bych se nezlobil, kdyby Shindy pro příště ubral death metalu a přidal více v těchto žánrech (i když je mi jasné, že mě spousta lidí s tímto názorem pošle někam :)).

Seda: Jelikož jsem byl celý den v kině, byla Lyxanzia až tím prvním, co jsem viděl. Snažím se najít v paměti co nejvíc, ale na nic si nemůžu vzpomenout. Ani na netu žádná videa nejsou, abych si je obnovil. Verdikt je tedy takový, že to byla naprosto průměrná show.

H.: Na vikinsko-pohanskou notu uhodili Moonsorrow, na rozdíl od krajanů Ensiferum z prvního dne jsou ale Moonsorrow přece jenom trochu jinde… vážnější, přemýšlivější a taky… ehm… ne tolik k smíchu (smích). Není divu, že se mi líbili o mnoho více. Jsou prostě kapely, pro něž je pagan metal póza, a jsou kapely, kterým to prostě bez mrknutí (a rádi) sežerete a ještě se oblíznete. To je přesně případ Moonsorrow. Mimochodem, velice zvědavý bych byl na koncert, kde by odehráli alespoň jednu ze dvou kompozic albové odyssey “Viides Luku: Hävietty”. Ale to se asi nestane.

Seda: Jesu předvedli zajímavé vystoupení. Dá se nazvat i vystoupením beze slova. Frontman toho s kolegou moc nenamluvil ani nenazpíval. Občas něco zařval anebo poděkoval. Nicméně to byl velice dobrý poslech a asi jej zkusím i z alba. Chyběl mi tam ale živý bubeník, který by to vystoupení posunul o něco dál.

H.: Na jedny z prapůvodních pionýrů toho, čemu se dnes říká death metal, na Macabre, jsem byl opravdu zvědavý, ale s politováním musím konstatovat, že ani oni mě nikterak nezaujali. Studiové práce nějak zodpovědně projeté nemám, možná i to hrálo roli, ale když nezaujme, tak nezaujme, to se prostě nedá svítit. A to platí i pro takto zasloužilé borce.

Seda: Největší překvapení festivalu. Z mp3 mě to nijak nezaujalo, když ale naživo popisoval každého zabijáka zvlášť, tak mě to chytlo. Zejména James Huberty a jeho “McMassacre”. Zašel si do Mekáče, ale místo hamburgeru postřílel 22 lidí. Ze songů se mi nejvíce libila “Vampire of Dusseldorf”. Určitě jedno z nej sobotního dne.

H.: Oproti tomu Diablo Swing Orchestra, to byla jiná. Právě oni byli letošními zástupci avantgardního odvětví metalu, které se na Brutal Assaultu vždy v podobě jedné skupiny za ročník objevuje. Že půjde o něco hodně odlišného od zbytku line-upu, jsme nejenže byli upozorněni samotnou kapelou ještě před začátkem koncertu, ale odhadnout to pro nezasvěcené šlo už z plachty (kolotočářská grafika poslední desky) i oblečení hudebníků. Místo metalového stejnokroje hráli Diablo Swing Orchestra v košilích, kravatách, zpěvačka Ann-Louice měla večerní šaty. Nic suchopárného a strojeného to však v žádném případě nebylo. Hned s prvním tónem úvodní “A Tapdancer’s Dilemma” všichni členové začali šílet a vlnit se do své neotřelé kombinace swingu, klasiky a metalu. I cellista Johannes Bergion na své stoličce poskakoval, jako kdyby ho píchla vosa. Netrvalo dlouho a strhli s sebou i dav. Byl to vážně zážitek koukat, jak banda drsných metalistů paří a hrozí na swingové rytmy. Upřímně… pro mě jeden z vrcholů festivalu, dal bych si klidně i dvojnásobný čas.

H.: Voivod mě bavili rozhodně víc než na Masters of Rock 2009, což ale nebylo nijak překvapující, když se ukázalo, že tentokrát do sebe Snake nalil před o koncertem o poznání méně piv než loni ve Vizovicích. Přesto mě tam však neudrželi až do konce svého vystoupení – v polovině jsem prchnul na lavičku, aby mi neupadly nohy (smích).

H.: Tankard celé vynechávám a věnuji se radši autogramiádě švédských pekelníků Watain. Podepsané placky sice potěší, ale náladu moc nezvedl pohled na bubeníka Håkana, který se na podpisovku dobelhal o berlích… takhle že má odbušit ty dvojkopákové palby?

Seda: Zašel jsem si na Tankard jen kvůli tomu, že jsou to milovníci piva. Když ale jsem zjistil, že během koncertu pijí patok Braník (bezdomovci omluví), nebyl jsem moc nadšený (smích). Vystoupení to bylo ale dobré, jelikož zde byl velice dobrý kontakt s publikem. Každý Braník ještě skoro plný letěl mezi diváky. Frontman si pak ještě vytáhl jednu slečnu na pódium. Když to vše doplníte o oldschool thrash, vyjde vám z toho kvalitní show.

H.: Parádní brutálně death metalovou nálož předvedli Dying Fetus. V kotli se to bilo hlava nehlava a plavci padali přes plot jako hrušky. Jejich hmatníkové onanie mě sice z alb nudí, ale na koncertech je to vážně něco pozorovat. Chvílemi jsem přemýšlel, jestli náhodou nemají o jeden prst navíc (smích). Kvalitní hoblovačka.

H.: Velice mě mrzí promeškaní Meshuggah, ale po dlouhém přemýšlení jsem dal nakonec přece jenom autogramiádě My Dying Bride. Viděl jsem nakonec jen necelé poslední tři skladby a z tak krátkého rozmezí si netroufám moc soudit, ale i tak se mi zdálo, že to rozhodně nevypadlo zle, právě naopak, z pódia znělo jejich ultra technické maso pěkně nadupaně. Na druhou stranu… hned po jejich show vylezl z kotle kámoš a prohlásil: “Nic moc, čekal jsem lepší”, tak vážně nevím. Seda vám toho o moc víc asi neřekne, protože tu řadu na podpis My Dying Bride stál se mnou.

H.: Hypocrisy šli vždycky tak nějak okolo mě. Jejich hudba mě míjela, jejich nahrávky mě nikdy do kolen nedostaly. Na koncert jsem se vydal s očekáváním, že se to třeba změní. Nezměnilo. Jsem rád, že jsem je viděl, vystoupení mě relativně bavilo, ale nějaká extáze se určitě nekonala. Berte to však jako názor naprostého laika (smích).

H.: Agnostic Front… uff, když já to HCčko prostě nemusím. Mně to přijde všechno na jedno brdo, legenda nebo začínající banda, zní mi to všechno stejně. Tohle není muzika pro moje uši, sorry.

Seda: Místo Agnostic Front jsem si vystával místo na My Dying Bride.

H.: Jestli mě pár předchozích skupin, když to řeknu diplomaticky, zas tolik nebavilo (nebo jsem z nich viděl jen minimální část), o to víc jsem se těšil na závěr festivalu. Ten totiž sliboval opravdu zajímavou podívanou. První na řadu přišli My Dying Bride. Co si budeme povídat, britští doom metaloví pionýři sice moc nehrají, ale když už na to pódium vylezou, tak máte jistotu, že na to jen tak nezapomenete. A jejich úžasný výkon v Josefově to jen potvrdil. Úvod patřil aktuální desce “For Lies I Sire” (“Fall with Me” a “Bring Me Victory”), aby nás kapela hned vzápětí vzala na výlet do své nejhlubší minulosti – “Turn Loose the Swans” a “Vast Choirs”, ty skladby prostě v sobě mají sílu i po těch letech, zvláště pak ta první jmenovaná. Nebo si vezměte takovou “She Is the Dark”, to je naživo naprostá dokonalost, mnohem lepší než z desky (a to mám albovou verzi hodně rád). Nebo třeba depresivní “The Wreckage of My Flesh”… trýznivá atmosféra a text v kombinaci s procítěným živým předneses z ní dělají naprosté unikum. Zatím pokaždé mě My Dying Bride absolutně dostali a nemám sebemenších pochyb, že až je uvidím příště, dopadne to stejně. To mi jistě potvrdí každý, kdo měl někdy možnost vidět, jak se Aaron v agónii svíjí na pódiu. Některé kapely jsou prostě jenom dobré, jiné v sobě mají jedinečné a nezaměnitelné kouzlo. My Dying Bride jsou bezesporu jedním z nepočetných zástupců té druhé kategorie.

Seda: Genialita! Rozhodně top vystoupení Brutal Assaultu. Sledovat Aarona, jak vypadá, že během zpěvu za chvíli umře, je nepřekonatelný zážitek. Jeho zpěv naživo exceluje a zní stejně jako na albu. Každý song z desky je geniální, ale naživo je to ještě o jeden level výše. Zahráli zejména mé oblíbené pecky, hlavně “Bring Me Victory” anebo “The Cry of Mankind”. Zkrátka zážitek, který se snad ještě bude někdy opakovat.

H.: Přestože na My Dying Bride bych bez problému civěl jako v transu ještě dlouhé a dlouhé hodiny, musím se rychle přesunout na vedlejší stage, kde už se chystá další záležitost, kterou by si nechal ujít jen blázen. Samotný Nocturno CultoDarkthrone a SarkeKhold a Tulus obklopení celou řadou zasloužilých osobností norského black metalu (možná ne legendárních, ale pořád lidí, kteří toho pro svůj žánru udělali hodně a prošli celou řadou známých skupin) – všichni pod hlavičkou projektu Sarke. Křišťálově čistý a průzračný zvuk dává všem skladbám z první (a zatím jediné) nahrávky “Vorunah” (např. “Old”, “Primitive Killing”, “The Drunken Priest” ad.) vyniknout v plné síle. A výsledek? Naprosto skvostný koncert. Sarke by mohli kousek své neopakovatelné atmosféry věnovat všem ostatním kapelám na Brutal Assaultu a ještě pořád by jim zbylo dost na vytvoření jednoho z vrcholů festivalu.

H.: Jako kdyby toho člověk neměl dost, další dechberoucí vystoupení nás ještě čeká – Watain. Jestli měl někdo na letošním Brutal Assaultu působivou scénu, byli to právě Watain. Čtyři prapory, obrovská plachta s motivem poslední desky, zapálené obrácené kříže, hořící trojzubce, stojany se spoustou svícnů, oltář přímo na pódiu. A k tomu ještě samotná skupina. Přímo geniální corpse paint, Watain nejsou žádné nafintěné slečinky, ale pěkně špinaví bastardi přímo z pekla… a právě kus pekla si přivezli i s sebou do Josefova. Neuvěřitelný nářez, na nějž mi už prostě nestačí slova. Koho nechal chladným úvod v podobě předělávky “The Return of Darkness and Evil” od Bathory, praotců všeho extrémního, tak to snad ani není člověk. Zbytek setu už ale Watain valí své vlastní zlo – “Malfeitor”, “Reaping Death”, “Sworn to the Dark” a další. Je jedno, jestli kapela hraje z aktuálního “Lawless Darkness” nebo ze staršího materiálu, co song, to lahůdka. Nejenže jednoznačně jeden z absolutních vrcholů Brutal Assaultu, ale dost dobře možná i jeden z nejlepší koncertů, které jsem kdy viděl. Jestli existovala byť i jen 1% šance, že bych se na jejich podzimní koncert v Praze nedostavil, tak teď o tom nemám sebemenších pochyb.

H.: Upřímně řečeno, na poslední Barren Earth se mi už vůbec nechtělo – kromě nechutně obrovské únavy ještě začalo znovu pršet jak prase a taky… tak trochu mě tahle skupina srala, i když to není přímo jejich vina. Když vypadl jeden z mých headlinerů Курск, právě Barren Earth byli potvrzeni jako jejich náhrada. Když vypadl druhý z mých headlinerů Ahab, právě Barren Earth dostali jejich místo v programu. No nenaštvalo by vás to? Ještě by vyšachovali i Watain a už bych vraždil (smích). I přes mou zaujatost se mi však nakonec líbili. Musím uznat, že kdyby podle původního programu hráli brzo odpoledne, těžko by to znělo tak dobře. Tma a lehký, ale hustý déšť jejich atmosféře hrál do karet a postarali se tak o velice krásný závěr. Poklidně jsem si je z dálky se šálkem kávy v ruce vychutnal a ještě si mlasknul nadšením. A to říkám o skupině, která mě původně srala (smích).


Další názory:

H.: Závěrečné vyhodnocení vezmu pouze v rychlosti a zmíním jen ty nejdůležitější body. Organizačně byl Brutal Assault tradičně dle mého názoru o třídu výše než ostatní letní festivaly (z těch, které jsem navštívil, samozřejmě). Pár chybiček se sice možná našlo (nejčastější stížnosti jdou na adresu špatné informovanosti o změnách programu a front u VIP kempu… s prvním jsem osobně problém neměl, jelikož jsem prostál celý festival pod pódiem, a s druhým rovněž ne, protože jsem služeb oploceného kempu nevyužil), ale pořadatelé Brutal Assaultu se jakékoliv, i když jen malé nedostatky snaží vždy do příštího ročníku vylepšit (na rozdíl od jiných). Tleskám za změny provedené v samotném areálu, zvláště ulička od pódia přímo k autogramiádám byla stvořená speciálně pro mě (smích). Zvuk se mi zdál o dost lepší než v loňském roce. Když byly nějaké problémy, jednalo se většinou a přílišnou hlasitost kopáků, ale změnou místa jsem to téměř vždy vyřešil, člověk jen nesmí být líný chodit. Velice se podle mě zlepšilo i chování security. U vchodů kontrolovali pečlivě a pod pódiem tentokrát evidentně nestála banda plešatých idiotů bez mozků, kteří by mlátili do stagediverů. Všechny plavce v rámci možností chytali relativně šetrně, a pokud se dotyčný nesnažil dostat nahoru za kapelou, odešel vždy po svých (tudíž žádné zápasnické chvaty z loňska k vidění nebyly). Kvalitu piva hodnotit nemůžu, protože po mnohých extempore už alkohol na festivalech zásadně nepiju hned ze dvou důvodů – jednak chci vidět své oblíbence v takovém stavu, abych si něco pamatoval, jednak si chci i na pivu pochutnat, což je ve festivalových podmínkách takřka nesplnitelný požadavek. Počet návštěvníků byl v letošním roce na samé hranici únosnosti, nevěřím tomu, že nepadl divácký rekord. V areálu se vážně nedalo pohnout. Víc mě toho nenapadá (pokud by vás něco zajímalo, zanechte případné dotazy ohledně organizace v komentářích, rádi podrobněji dovysvětlíme, jak nám co přišlo :)).

H.: Co se týče mého subjektivního strávení festivalového času, Brutal Assault jsem si užil naprosto královsky a už teď se těším na další ročník. Line-up byl neskutečně našlapaný – kdo si nevybral letos žádného oblíbence, tak je nenažrané prase (smích). Skvělých koncertů byl dostatek, zvláště pak závěr My Dying BrideSarkeWatainBarren Earth byl neskutečně geniální. Pokud by se soupiska měla řídit čistě mým osobním vkusem (ne, že by něco takového hrozilo, ale co kdyby náhodou (smích)), ubral bych trochu death metalu a přidal něco málo do doomu a avantgardních záležitostí (ano, i black metalu bych chtěl víc, ale to snad ani nemá cenu psát (smích)). H. končí…

Seda: Můj první Brutal Assault a celkově první větší festival v životě. Všechny kapely, co jsem zhlédnout chtěl, jsem viděl. Snad jedině kromě Meshuggah. Celkově jsem ale dost show promeškal, což mi vyčetl kolega. Když ale vidět nějakých 70 koncertů za tři dny je pro mě nadlidský úkol :) Z mých headlinerů Converge, My Dying Bride a Candlemass vítězí jednoznačně druzí jmenovaní. Na pomyslném druhém místě jsou Converge a s bronzem skončili Candlemass. Nejvíce mě překvapili Macabre a Sepultura. Nad má očekávaní se předvedli Sigh nebo Bleed from Within. Organizace byla zvládnutá na lepší dvojku. Fronty moc nebyly, protože stánků byl dostatek. Nejvíce mě zarazilo ale to, že když se roznášeli piva na tribunu, tak vyšel týpek POUZE se šesti pivama, která zmizela dřív, než vůbec vyšel nahoru. Kdyby šli aspoň dva pinglové, a vzali dohromady tři nosítka, tak by těch osmnáct piv bez problémů zmizelo. Je to ale pouze detail. Stan mi nikdo nevykradl a nic jsem neztratil. Můžu být jen spokojen.


My Dying Bride – For Lies I Sire

My Dying Bride - For Lies I Sire
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 13.5.2013
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Fall with Me
02. My Body, A Funeral
03. The Lies I Sire
04. Bring Me Victory
05. Echoes from a Hollow Soul
06. ShadowHaunt
07. Santuario di sangue
08. A Chapter in Loathing
09. Death Triumphant

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dobrých skupin běhají po světě spousty, ale těch opravdu výjimečných, ne-li dokonalých, je pomálu. Pro každého z nás to jsou jiné kapely, někdo jich má trochu víc, někdo trochu míň, ale je jisté, že rozhodně nejsou na každém rohu. A pro mě jsou jednou z těchto skupin, na jejichž tvorbu se nedokážu dívat jinak než naprosto nekriticky, My Dying Bride.

„For Lies I Sire“ byla pro mě jedna nejočekávanějších desek posledních měsíců. My Dying Bride jsou už několik let v neuvěřitelné formě, předcházející alba neměla chybu, takže nebyl důvod předpokládat, že se něco změní. K tomu příslib návratu houslí do jejich tvorby a navíc ta nádherná obálka… Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by „For Lies I Sire“ mohlo být horší než naprosto skvělé. A jestli jste už zavadili o hodnocení pod článkem, musí vám být jasné, že mě novinka nezklamala ani v nejmenším.

Po velké spoustě pozorných poslechů musím říct, že minulé dvě desky „Songs of Darkness, Words of Light“ a „A Line of Deathless Kings“ byly mírně tvrdší (nutno brát v rámci žánru). To „zjemnění“ souvisí s tím, že „For Lies I Sire“ je celkově o něco pomalejší a melancholičtější a smutné melodie se táhnou po celou délku alba. O to více pak vyniknou ty vzácné chvíle, kdy kapela trochu zrychlí a zpěvák Aaron do mikrofonu „zazvrací“ (což mu jde jen tak mimochodem stejně dobře jako zpívání). A vůbec, právě Aaronův výkon je jednou z nejlepších věcí na celém díle (ostatně tomu tak bylo i v minulých letech). Jeho zpěv posouvá každou skladbu minimálně o jednu úroveň výš.

Samostatnou kapitolou je již zmiňovaný návrat houslí. Přesně takhle jsem si jejich využití představoval, doufal jsem, že přesně takhle budou znít – ve stylu „méně je více“. Jejich zvukem se neplýtvá, ale když už se jejich tóny vynoří zpoza teskných melodií, činí je ještě tesknějšími a působivějšími. Nádhera, radost poslouchat. Právě takováhle alba potvrzují moji teorii, že ne kytara ani bicí, ale právě housle (společně s klavírem a cellem) jsou tím nejpůsobivějším nástrojem. Vedle zpěvu jsou housle druhou věcí, již se na „For Lies I Sire“ prostě nemůžu nabažit. Ty houslové linky bych mohl poslouchat pořád. Nejen housle jsou ale tím, co je na desce zajímavé. I pomocí „obyčejných“ nástrojů dokážou My Dying Bride vykouzlit skvostné pasáže. Například hned v první písní „Fall with Me“ začíná přesně po čtyřech minutách kytarová vyhrávka, u níž naprosto umírám. A takovýmito „malými“ kousky, které dohromady tvoří jeden skvělý celek, je „For Lies I Sire“ napěchováno měrou vrchovatou od úvodního songu až po závěrečný jedenáctiminutový opus.

Nutno pochválit také skutečnost, že písně jsou natolik rozmanité, aby mezi sebou nesplývaly, přičemž celé album drží stále pohromadě. Už po druhém nebo třetím poslechu jsem měl skoro všechny songy natvrdo zažrané v hlavě, přesto mě ani po velké spoustě poslechů nenudí. Pokud by vás i přesto, že jsem tady několikrát zmiňoval, že všechny písničky jsou výborné, zajímal můj osobní favorit, opravdu hodně jsem si oblíbil „ShadowHaunt“.

Úžasnou výtvarnou stránku alba jsem již naťuknul na začátku. Jen dodám, že se mi dlouho nestalo, aby obal takhle přesně vystihoval mé pocity z hudby samotné. Svou vysokou laťku si My Dying Bride udrželi také v oblasti svých textů. Nejenže jsou (podle mě) skvělé a mají svůj smysl, ale navíc jsou i snadno srozumitelné, a to nejen v psané formě. Dokonce i někdo jako já (a to nejsem žádný jazykový odborník a angličtina není mým mateřským jazykem) dokázal během poslouchání porozumět jejich významu. A to se často nestává ani u skupin, jejichž zpěváci používají „čistší“ techniky zpěvu.

Po tom všem, co jsem zde napsal, by se mohlo zdát, že „For Lies I Sire“ snad nemá chybu. Jenže… ono v podstatě v mých očích nemá. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem chvíli nepomýšlel na absolutní hodnocení, ale nakonec jsem došel k závěru, že právě hodnocení těsně pod tou nejvyšší hranicí plně vystihuje kvality nového díla My Dying Bride.