 |
|
Země: Švédsko Tracklist: Hrací doba: 40:34 K recenzi poskytl:
|
Mylingar vylezli ze švédského undergroundu teprve nedávno, přesto věřím, že mnohým z vás tohle jméno neznámé není. Jejich hnusný death (/ black) metal si získal svou pozornost a recenze proběhly i na větších metalových stránkách. Kromě toho jejich počiny již od prvního minialba „Döda vägar“ (2016) vycházejí u Amor Fati Productions, což není úplně neznámá firma a fajnšmekři její činnost jistě po očku sledují. Je tedy načase, abychom si Mylingar představili i zde. Když už na to nedošlo s loňským dlouhohrajícím debutem „Döda drömmar“, letošní pokračování „Döda själar“ si to jistě zaslouží.
Mylingar nehoblují průměrný death metal, jejich podání je dost choré, zvuk ušpiněný a celková atmosféra misantropická. Přesto se jejich produkce nedá označit za bezhlavou či bezmyšlenkovitou a nese si v sobě i jakousi jemnou sofistikovanost. Respektive… hudba Mylingar samozřejmě nepostrádá jistou animálnost, hrubozrnnost a primitivnost, ale mám pocit, že tyto atributy jsou produktem širšího konceptu, jejž Mylingar sami sobě nastavili. O určité promyšlenosti ostatně svědčí i to, jakým způsobem jsou všechny dosavadní nahrávky sladěné po vizuální stránce a nakonec i v pojmenovávání jednotlivých titulů. Mně osobně se jen tak mimochodem tahle sjednocenost diskografie strašně líbí a dávám za ni palec nahoru.
Stejně tak hudebně „Döda själar“ nenabízí pouhou zběsilost a marast. Špína, hrubozrnnost a všechny tyhle věci stále platí, jistě, ale Mylingar si v pohodě dovolí i nějaké zvolnění a dočasný přechod do středního tempa. Podobně se z toho při troše snahy (popravdě řečeno ani nemusí být až zas tak obrovská) nechají vytáhnout i kytarové vyhrávky, které se nijak nevylučují s drsnějším podáním. Třeba druhá „Nedstigningen“ v pohodě předvede obojí – po většinu času je hutně nasypaná, ale ty nápady v tom prostě jsou.
Což také dokazuje, že to Mylingar dokážou utáhnout i ve vyšších rychlostech, aniž by posluchačova pozornost upadávala, a to díky skladatelskému umu, nejen kvůli celkové auře. Ačkoliv i ta je povedená, protože „Döda själar“ se obecně může pochlubit poměrně ošklivou náladou. Kdybych to měl k někomu přirovnat, napadli by mě taktéž švédští Horde of Hel, z jejichž muziky jsem cítil podobnou misantropii. Nutno ale dodat, že Mylingar ji dotáhli ještě dál a jejich podání působí náročněji, odpudivěji a sugestivněji.
Asi nepřekvapí, že „Döda själar“ na první poslech patří k těm albům, která znějí dost neprostupně a prakticky neměně. Jako kdyby byly všechny songy prakticky stejné. Ale to nakonec vůbec nevadí. Vyměklé sráče to alespoň odradí a ti ostatní si můžou během úvodních seancí v pohodě frčet na té celkové mrtvolné atmosféře. Zanedlouho ale poznáte, že ty skladby nejsou vůbec tupé a že Mylingar nehrají jen extrém pro extrém (ostatně, zas až tak extrémní to také není, známe horší). Což je fajn.
V „Döda själar“ určitě nevidím kandidáta na desku roku nebo tak něco. Ale ta fascinace smrtí a umrlčí náladou, jak ji Mylingar prezentují (nejen) na „Döda själar“, mě hodně baví a koupi vinylu si to dle mého skromného názoru určitě zaslouží. Za poslech rozhodně stojí.
