Archiv štítku: Nadja

Aidan Baker se vrací do Prahy, tentokrát s kapelou Caudal

Letos v únoru odehrálo duo Nadja pamětihodný koncert v klubu FAMU, půl roku poté má Aidan Baker znovu namířeno do Prahy. Před triem Caudal vystoupí Mava – klavír, violoncello a křehká hudba.

Aidan Baker patří mezi nejvíce kreativní muzikanty na scéně experimentujících tvrdých kytar, vedle sólové tvorby a samozřejmě kapely Nadja se věnuje třeba hraní v triu B/B/S/, spolupracoval s Timem Heckerem či Matem Sweetem z Boduf Songs. To hypnotické i požitkářské trio Caudal působí na scéně už od roku 2012 a teď, zdá se, přišel jeho čas. Vedle Bakera (kytara) v kapele dále hrají Gareth Sweeney (Gout, baskytara) a Felipe Salazar (Muerte En Pereira, bicí). Na aktuální evropské koncerty vyrazí Caudal s novým EP pojmenovaným „Let’s All Take The Yellow Pills“. Každé CD bude mít odlišný obal a k dostání budou právě jen na zářijových koncertech.

Sami o sobě hovoří jako o trancepunkové kapele a je to nálepka stejně vtipná jako trefná. Kompozice – a vlastně není důvod nehovořit jednoduše o písničkách – Caudal začínají nenápadně a rozkvétají do nečekané vzletnosti, postpunk se snoubí s kraut rockem, okamžité požitky s dlouhotrvající hypnózou. Kapela si posluchače vodí díky nekompromisní rytmické sekci, zatímco v repetitivních kytarových pasážích mu ponechává naprostou volnost. V jeden moment tak dokáže přenášet na docela jiná místa a zároveň jitřit smysly tady a teď. Když na serveru Cvlt Nation recenzovali předešlé EP „Ascension“, srovnávali dopad nahrávky s působením hudby kapel Swans, Battles, Don Caballero, Neu a Godspeed You! Black Emperor najednou. Přehnané? Výstižné.

Caudal

Večer zahájí duo Mava – Magdalena a Váša (znáte z Or a Fondu ohrožených muzikantů), kteří společně oprašují klasické nástroje a dolují z nich nepatetické, ale velice silné emoce. Jejich srpnové vystoupení před Stevem Von Tillem bylo místy tak neokázale intenzivní, že si nezadalo ani s nábojem toho, co následně předvedl kytarista a zpěvák Neurosis.

Vstupenky za 230 korun jsou již nyní k dostání v předprodeji přes GoOut, na místě budou o padesát korun dražší. Večer pořádají Letmo Productions a Naše koncerty.

Caudal + Mava
pondělí 19. září 2016, 19:30
Praha, kavárna Potrvá

předprodej: https://goout.cz/cs/koncerty/caudal+cerven/njclb/
event: https://www.facebook.com/events/1818116865084353/
ukázka z nového EP: https://youtu.be/U79y_Gh0QAI

Caudal: https://caudal.bandcamp.com/
Mava: https://soundcloud.com/v-clav-orc-gr/sets/mava

Letmo: https://www.facebook.com/Letmo.Productions/
Naše koncerty: http://www.the-aardvark.cz/nase-koncerty

[tisková zpráva]


Redakční eintopf #87 – březen 2016

Skuggsjá - Skuggsjá
Nejočekávanější album měsíce:
Skuggsjá – Skuggsjá


H.:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Obsidian Kingdom – A Year with No Summer
3. Wolvserpent – Aporia:Kāla:Ananta

Kaša:
1. Joe Bonamassa – Blues of Desperation
2. Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown
3. Walls of Jericho – No One Can Save You from Yourself

nK_!:
1. Killswitch Engage – Incarnate
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer

Atreides:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Nadja – Sv
3. The Body – No One Deserves Happiness

Skvrn:
1. Cobalt – Slow Forever
2. Skuggsjá – Skuggsjá

Onotius:
1. Rorcal – Creon
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer
3. Sarke – Bogefod

Metacyclosynchrotron:
1. Suspiral – Delve into the Mysteries of Transcendence
2. Ill Omen – Æ.Thy.Rift
3. Kringa – Through the Flesh of Ethereal Wombs

Březnový redakční eintopf je dozajista zajímavý díky jedné věci. Jde totiž o první díl naší rubriky, v němž se k nám připojil náš nový kolega (a sluší se dodat, že první nový kolega po třech letech) Metacyclosynchrotron, jehož hudební specializací je – zlo. A jeho první eintopfový příspěvěk to bezesporu potvrzuje.

Nicméně, celoredakčně nejočekávanější jména se nacházejí trochu jinde. V podstatě všichni redaktoři tentokrát projevili rozdílné chutě a moc víckrát zmiňovaných formací se nevyskytlo, což nepřímo říká, že březnový výběr asi bude dosti pestrou záležitostí. Výjimkou je však jeden projekt, jehož jméno se objevilo hned v několika textech. Jedná se o formaci Skuggsjá, jejíž jádro tvoří dvojice severských muzikantů, KvitrafnWardruny a Ivar BjørnsonEnslaved. A právě bezejmenná deska, která je výsledkem jejich spolupráce, je tím, na co se v březnu těšíme nejvíce…


H.

H.:

Březen nabízí hned několik potenciálně hodně zajímavých desek, nicméně něco, z čeho bych padal pod stůl už v předstihu jako v únoru, tu přece jen asi není. Nicméně i tak toho čekám docela dost třeba od projektu Skuggsjá, v němž se potkávají předáci Enslaved a Wardruna. Dosavadní ukázky znějí skutečně nádherně a je z nich o trochu více cítit druhé zmiňované jméno, což mně osobně plně vyhovuje. Pokud se v takovém duchu i kvalitě ponese celá deska, tak to bude horký kandidát na fantastickou desku.

Dost jsem zvědavý i na to, jak se předvedou Španělé Obsidian Kingdom. Ti se před čtyřmi lety blýskli výtečným debutem „Mantiis – An Agony in Fourteen Bites“, takže s novinkou „A Year with No Summer“ rozhodně mají na co navazovat. Sice dost výrazně obměnili sestavu, ale i tak doufám v další progresivní perličku.

Boj o třetí flek v eintopfu byl docela hutný a těch kandidátů na zařazení bych měl výrazně víc, ale nakonec svůj poslední hlas pošlu do amerického státu Idaho. Drone / doomoví Wolvserpent si nachystali nové ípko „Aporia​:​Kāla​:​Ananta“, které – a musím říct, že i díky tomuhle jsem na to tuze zvědavý – bude obsahovat jen jednu dlouhou skladbu, jež bude trvat okolo 40 minut. Nicméně věřím tomu, že to tohle duo utáhne (ostatně, kdybych nevěřil, těžko bych to sem psal) a bude to parádní věcička.


Kaša

Kaša:

Když jsem si procházel dlouhatánský seznam březnových alb, jejichž vydání je na spadnutí, tak mi došlo, že to je jeden z těch měsíců, které se vlastně píší samy, protože v sobě skrývá hned několik zajímavých jmen, jejichž nejnovější výtvory není radno si nechat ujít.

Začnu klasicky od bronzové příčky, na niž jsem si dosadil zámořské Walls of Jericho a jejich novinku „No One Can Save You from Yourself“. Pro tuhle metalcorovou partičku s maskulinní zpěvačkou Candace u mikrofonu mám slabost, a když už jsem začal ztrácet naději, že ještě někdy vydají novou studiovou placku, protože osm let čekání od poslední „The American Dream“ je fakt hodně dlouhá doba, tak mě tato pětice vyvedla z omylu. Doufám, že výsledek bude za to čekání stát, protože dobrý metalický hardcore už jsem nějaký ten pátek neslyšel, což bych rád změnil, a tohle je přesně ta příležitost, která je k tomu jako stvořená.

I Spiritual Beggars mám rád již dlouhá léta a tato bokovka Michaela AmottaArch Enemy se postupně vypracovala ve stálici, na niž se vyplatí vsadit. V souvislosti se „Sunrise to Sundown“ čekám další porci poctivé hudby od srdce, protože tito milovníci starého hard rocku se stonerovou příchutí podávají stabilní výkony a nevěřím, že by se na tom mělo letos jenom tak něco změnit. No, a prakticky totéž by se dalo říct i o Joeovi Bonamassovi. Tento bluesrockový kytarista je mi se svou upřímnou tvorbou strašně sympatický, každou jeho nahrávku očekávám s velkým nadšením a vkládám do ní nemalé ambice, takže snad mě se svým novým materiálem ani tentokrát nezklame a „Blues of Desperation“ se zařadí mezi předchozí povedené počiny.


nK_!

nK_!:

Tři roky stará fošna „Disarm the Descent“ mě svého času dost chytla, a ačkoliv jsem do té doby Killswitch Engage kdovíjak neholdoval, právě tohle album se pro mě stalo pomyslnou vstupní branou do tvorby téhle americké sebranky. Hlavně mě baví za mikrofon se navrátivší Jesse Leach. Howard Jones nezpíval špatně, ale kvalit Leache v mých uších rozhodně nedosahuje. Od „Incarnate“ nečekám nic menšího než kvalitního nástupce „Disarm the Descent“ a to by v tom byl čert, jestli tahle deska nebude solidní námel. Jen by se chlapci mohli vyvarovat některých vyloženě vatových kusů. Dále mě zajímají noví Rotten Sound, od jejichž poslední řadovky uplynulo už dlouhých pět let. Tři roky staré EP „Species at War“ bylo sice plné kvalitního materiálu, ale dlouhohrající nahrávka je přeci jen jiná káva. Tedy ne, že by mezi ním a plnohodnotnou deskou byl nějaký podstatný rozdíl v délce stopáže. Finové mě zatím nikdy nezklamali a věřím, že „Abuse to Suffer“ na tomto trendu nic nezmění.


Atreides

Atreides:

Už tak půl roku si říkám, že by Einar Selvik mohl v rámci Wardruny dokončit svoji runovou trilogii „Runaljod“ a vydat její poslední díl, jenž ponese název „Ragnarok“. Jenže díra mezi prvními dvěma alby napovídá, že to hned tak nebude, takže beru za vděk i kolaborací s krajany Enslaved, respektive s Ivarem Bjørnsonem. I když, „beru za vděk“ je dost špatné vyjádření pro „těším se jak prase“, protože ukázky projektu nazvaného Skuggsjá znějí zkrátka parádně. Agresivněji laděná severská hudba podpořená elektrickou složkou zní famózně, a jakkoliv nemám rád „vyhajpované“ věci, cítím v kostech, že tohle setkání dvou hudebních perfekcionistů může jen těžko dopadnout špatně.

Na druhé straně březnového eintopfu stojí dvě jména, pro něž je hype cizím slovem, „jedou si to svoje“ a doslova chrlí jednu nahrávku za druhou – jedno, zda je to řadovka, ípko, splitko nebo kolaborace. Nikoho snad nepřekvapí, když zazní jména The Body a Nadja. První jmenovaní mají v plánu vydat placky hned dvě, mnohem víc než kolaboračka s Full of Hell mě ovšem zajímá jejich vlastní počin „No One Deserves Happiness“ navazující na „I Shall Die Here“, potažmo na „Christs, Redeemers“ z let 2014 a 2013. O čtyřech nahrávkách, které zvládli jen za loňský rok škoda mluvit, zkrátka tu máme další sludge / dronové peklo, tentokrát o deseti dějstvích a notně depresivním artworku.

Nadja se rovněž po řadě kolaborací a ípek projevuje vlastní řadovkou, prostě nazvanou „Sv“. Tu tvoří jediná skladba „Sievert“, dlouhá něco málo přes 40 minut, jejíž původ leží ve dvou rozdílných skladbách určených pro dva berlínské festivaly, přetavených do jednoho celku. Zvědavost je proto zcela na místě a dost se těším, s čím AidanLeah přijdou tentokrát. Hlavně proto, že oproti dost monotónní a jednotvárné mase předchozí „Queller“ může být „Sv“ docela příjemným oživením.


Skvrn

Skvrn:

Další solidní měsíc. Asi tak bych ve zkratce hodnotil nadcházející březen, tedy alespoň co se hudebního nadělení týče. Našel jsem si hned dvě libůstky, dvě speciality, které se zkrátka neobjevují každý den a já je pro svou zvědavost nemohu vynechat. První místo patří dlouho dvoučlenným, na krátkou dobu druhého člena hledajícím a nyní už zase dvoučlenným blackařům Cobalt. Prvním otazníkem je sestava, druhým časový odstup dělící předešlé „Gin“ (2009) a novinku (2016, že by?). Netuším, co se v hlavách zainteresovaných urodilo, název „Slow Forever“ možná ukazuje na ještě větší prostor odkázaný plazivým pasážím, ale vážně teď těžko říct. Já jen doufám, že to bude stát zato.

Dvojka jsou Skuggsjá. Druhá specialita, za níž jsou odpovědní norští průzkumníci starých časů – Ivar BjørnsonEnslaved a Einar Selvik, jenž poslední roky slaví úspěch s hudbou své Wardruny. Na papíře to pak znamená mix blackové progrese s temným folkem. A jak se zdá, papír zřejmě nebude nutno zatracovat, neb „Skuggsjá“ bude alespoň dle toho zveřejněného mála znít právě zhruba tak. Pocitově má navrch zatím Wardruna, ale uvidíme, zda Bjørnsonovy kytary nezaberou a neukáží plně svou sílu také jinde než v říši „Zotročených“.


Onotius

Onotius:

Jak nás únor skvělými deskami namlsal, z březnového seznamu na mě nějak ne a ne vyskočit žádná deska, kvůli níž bych zrovna nemohl dospat, jak bych se na ni těšil. Nicméně pár alb, jež si rozhodně mezi prsty projít nenechám, tu zase je – takže hurá na ně. V první řadě jsem rozhodně zvědav, jak se podaří nová deska švýcarských Rorcal, jejichž tři roky starý zářez „Világvége“ představoval velmi poctivou porci sludgem načichlého valivého black metalu. Dále jistě nepohrdnu nefalšovaným grindovým průplachem v podobě nového alba Rotten Sound. Třetí pak příčku přenechám norským syrovým blackerům Sarke, kterým jedenáctého vychází v pořadí čtvrtá deska nesoucí název „Bogefod“.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Hlavní hudební chody tohoto roku stále na dosah nejsou, a tak se člověk musí spokojit s předkrmem v podobě méně známějších jmen. Ne, že bych čekal nějaké zázraky, ale rád se nechám překvapit. Španělským Suspiral se to například podařilo už s pouhým demem „Dawn of Kezef“ a podle všech indicií bude jejich první full-length „Delve into Mysteries of Transcendence“ ještě mocnější záležitost. Svojský, schizofrenní, ale stále surový metal smrti! To australští Ill Omen se věnují prohnilé formě atmosférického black metalu, který objektivně řečeno nenabízí nic převratného. Ale přesto jejich poslední tituly nabízely momenty, ze kterých pomalu tuhla krev v žilách. Nové, v pořadí již třetí album „Æ.Thy.Rift“ by mělo v kontextu dřívější tvorby nabídnout něco trochu jiného, takže jsem zákonitě zvědav, zda se úkrok jinam vyplatil, či nikoliv. Die Trinität des Bösen zakončuji EP „Through the Flesh of Ethereal Wombs“ rakouských Kringa. Kapela mi loni v Praze nakopala prdel, hudební růst je evidentní, tudíž jsem přesvědčen, že novinka nebude ztráta času.


Nadja, Rouilleux

Nadja, Rouilleux
Datum: 15.2.2016
Místo: Praha, Klub FAMU
Účinkující: Nadja, Rouilleux

První pohled (Atreides):

Pokud bych měl nějak představit berlínské (ex-kanadské?) drone / doomové duo Najda, totiž Aidana Bakera a Leah Buckareff, začal bych úplným koncem koncertu respektive okamžikem, kdy jsem se na odchodu přehraboval několik desítkami kompaktních disků a nemohl za živého boha nalézt jedinou shodnou dvojici alb. Pravda, část z nich byla alba Aidanovy eponymní sólové tvorby, která ještě víc tíhne směrem k ambientu, ale i tak jde o docela pěkný vhled do činnosti kapely, jejíž diskografii za svůj život pravděpodobně nikdy neuslyšíte celou. I když, za tři roky od jejich posledního koncertu v Praze byste to stihnout mohli. Pro úplnost, Aidana a Leah na pražské zastávce v klubu FAMU doprovodilo domácí experimentálně-psychedelické trio Rouilleux.

Než se však pustím do dojmů z koncertu, upustil bych pár slov o prostoru, v němž se odehrával. Klub FAMU je místo docela nové, takřka neposkvrněné, podle slov organizátorů akce navazující na tradici filďáckého klubu K4, který pár let nazpět skončil docela nešťastně kvůli sporům s vedením fakulty, potažmo univerzity. Nutno uznat, že FAMU supluje unikátnost „Káčka“ obstojně, a byť není tak velké, útulné je jak díky volbě umístění (opět jsme v klenutém sklepení), tak díky podobné výbavě (nesourodá kolekce použitého nábytku) docela stejně. Jen v „hipsterskosti“ legendární filďácký klub překonává, což ve své podstatě obnáší výběr solidního piva z malých pivovarů a, vegani či vegetariáni nechť se neurazí, vtipné názvy pokrmů na jídelním lístku.

Ale ke kapelám. Je zhruba čtvrt na devět a na pódiu se zjevují Rouilleux. Rozmazaná kytara, podmanivá basa, elektronika tepající a šumící kdesi na pozadí pod tím vším. Táhlá trubka je tu a tam vyměněna za bicí a naopak. Skoro mi přijde, že vokál je občas až nadbytečný a kompozice by si bohatě vystačila s dialogem samotných nástrojů, zároveň ale nebyl tak výrazný, aby ji narušoval. Hlavní prostor byl věnován gradaci a přelévání energie mezi klidnějšími, ambientnějšími plochami, nad nimiž se linula stříbrná nit dechového nástroje, a agresivněji stavěnými pasážemi hnanými kupředu bicí soupravou, což jako celek fungovalo po celou dobu docela dobře. K atmosféře přispěla i nevýřečnost kapely, Rouilleux zkrátka přišli, zahráli a odešli bez zbytečných řečí a okecávání. Nechali mluvit své skladby samy za sebe, za což mají nemalé a významné plus. A ačkoliv si nejsem jistý, nakolik tahle nevšední hudba může fungovat studiově (což hodlám zjistit hned, jak budu mít trochu času), živě mě pražská trojice příjemně překvapila.

Že už je na pódiu Nadja a vše je připraveno k tomu, aby mohla začít hrát, bylo poznat hlavně díky projekci plné koček a koťat všeho druhu. Vzhledem k tomu, že oba členové dvojice jsou vysocí spíš hudebním nadáním než vzrůstem, jsem zpoza hradby lidí viděl víceméně jen hlavy kytary, respektive baskytary. To už se ale z reproduktorů derou první tóny „Dark Circles“ z poslední desky „Queller“ (kterou jsem k mojí smůle u stolku s merchem nenašel). Mohutné, hlukem podbarvené vlny plynuly od dvojice směrem k posluchačům naprosto přirozeně. Pravda, občas jsem si (hlavně zpočátku) říkal, že by to mohlo být ještě o něco víc nečitelné, špinavé a hypnotické, i přesto jsem však strávil většinu koncertu kdesi ve svých představách.

Byl jsem unášen do dálav, přičemž občasné záblesky koťecího promítání působily na jednu stranu krásně, na tu druhou silně znepokojivě. Asi jako když s sebou občas škubnete, vytrhnete se z letargie a ponoření do dronových hlubin a první věc, na níž ulpí váš zrak, jsou obří černobílé kočky na plátně před vámi. Zároveň nutno podotknout, že jsem byl unášen do dálav v sedě, protože ve stoje bych nejspíše upadl na nejbližšího nebožáka a zkazil mu koncert, pročež by stálo za uvážení, zda v případě takto svébytných a omamných záležitostí nedávat ke každé vstupence křeslo zdarma, byť by byl počet návštěvníků poněkud omezen.

Nadja

Osobně jsem čekal, že Nadja přiveze z nové desky víc, nicméně to byla první a poslední píseň setu, kterou jsem poznal podle jména, protože napříč celou diskografií znám všeho všudy asi tři desky. To mi ale v zásadě nijak nevadilo, specifický rukopis Nadji si těžko splést, a pokud se do něj zamilujete, pravděpodobně si můžete pustit většinu diskografie, aniž byste si odnášeli pocit zklamání. Jediná věc, která mě zklamala, byla délka, protože jsem počítal spíš s hodinou a půl či alespoň hodinou a čtvrt, Nadja ale poprvé položila nástroje po slabé třičtvrtěhodince. Ačkoliv je zase rychle vzala zpět, protože odezva publika byla zkrátka příliš silná, i tak se před lidmi nezdržela víc než hodinu. Kdyby délku vykompenzovala přítomnost jistého cíle, směru či snad výraznější gradace, asi bych mluvil jinak – na druhou stranu i cesta může být cíl, jen by v takovém případě mohla být delší. I tak jsem si koncert užil a těch pár vad na kráse mu dokázal odpustit. Hypnóza to totiž byla řádná.


Druhý pohled (Onotius):

Návštěvu koncertu experimentálního uskupení Nadja jsem, abych se přiznal, nepovažoval za nějakou naprostou povinnost, bez níž bych se neobešel. Na druhou stranu jsem však byl zvědav, jak tahle muzika balancující mezi drone / post-metalem, ambientem i shoegazem naživo vyzní, a proto, když se naskytl čas a byly po ruce zrovna ony necelé tři stovky na vstup, neváhal jsem (zároveň jsem si chtěl trochu vyspravit náladu po neúčasti na vyprodaném koncertu Behemoth a spol.). Byla to tak trochu sázka do loterie – o živé formě hlavní hvězdy večera jsem neměl tušení, od předkapely jsem před vstoupením neznal jedinou notu a do pobřežního studentského klubu FAMU jsem se vydával poprvé.

Prostor skutečně, jak bylo avizováno, v mnohém připomněl zrušenou staroměstskou K4, nicméně v porovnání s tou působil přeci jen civilněji a méně romanticky. Pokud jde o samotný sál, významnou slabinou bylo rozhodně nízké pódium, jež i lidem v předních řadách bránilo vidět naprosto vše, co se na scéně odehrává. Nevím, jak to na tom byli lidé v zadních řadách, ale hádám, že asi moc dobrý výhled neměli. Nicméně, osobní atmosféra v klubu byla velmi sympatická – koneckonců jsem chvíli před koncertem seděl hned vedle obou členů kapely.

Publika se nakonec dostavilo tolik, že lidé celý sál hravě zaplnili, což pro mě bylo celkem překvapující vzhledem k tomu, že Nadju mám stále zafixovanou spíš jako kapelu pro pár fajnšmekrů. Tak či tak, hýbat se celkem dalo, snad jen vzhledem k absenci šatny bylo celkem dobrodružství prohrabat se po koncertě ke svým svrškům pohřbeným na dně hromady oděvů na jediném ze dvou věšáků.

První kapelou byli Rouilleux, Češi koketující s ambientními proudy a tvořící gradujcí hudební plochy za pomoci kytar, syntezátorů, občas bubnů, avšak i trubky či klarinetu. Jednalo se o typ hudby, již bych si doma asi nepustil, avšak takhle naživo tahle pulzující atmosféra celkem fungovala. Byla založena spíše na zvuku samotných nástrojů a gradaci dynamiky skladeb než na nějakých uhrančivých nápadech. Osobně mi místy nesedly právě bubny, které byly na můj vkus až moc banální (ačkoli chápu, že nějaký instrumentální perfekcionismus ani záměrem nebyl). Celkově zanechali pozitivní dojem, i když nějakou chuť vidět jejich vystoupení někdy v budoucnu zase nevyvolali.

Po krátké pauze ve čtvrt na jedenáct nastupuje na pódium introvertně vyhlížející duo – kytarista (obsluhující zároveň pestrou škálu efektů) a zpěvák Aidan Baker a baskytaristka Leah Buckareff. A spouští svou muziku, do níž se mi zprvu pomalu proniká. Kytara je oproti baskytaře méně výrazná, což v porovnání se zvukem, jaký znám z desek, působí neobvykle. Navíc co se týče intenzity, přeci jen zpočátku působí muzika relativně civilně, což se vylepšuje až postupně s časem, zvuk se spravuje a začíná správně působit. Kolébavé pasáže kolébají, rytmické pulzují a na pozadí promítaných černobílých zpomalených záběrů s kočkami a nějakými poloabstraktnímy detaily, se odehrává fascinující hudební rituál. Struny elektrické kytary a smyčec? Proč ne, že. Lidé jsou v patřičně zahloubané, hypnotické náladě a za nášup je publikum patřičně vděčné.

Celkově jsem s vystoupením spokojen, ačkoliv bych si byl schopen představit i ještě trochu intenzivnější zážitek. Možná za to mohla i relativně střízlivá délka vystoupení, jež přeci jen pro hudbu založenou především na atmosféře znamenala menší prostor pro postupnou gradaci. Nicméně si myslím, že mě akce obohatila – zase to mělo trochu jiný nádech než jiné akce podobného hudebního ražení, takže své účasti nelituji a jsem spokojen.


Koncertní eintopf #9 – únor 2016

Nadja
Nejočekávanější koncert:
Nadja, Rouilleux – Praha, 15.2.


H.:
Angantyr, Svarta, Panychida – Praha, 24.2.

Atreides:
Nadja, Rouilleux – Praha, 15.2.

Skvrn:
Nadja, Rouilleux – Praha, 15.2.

Po měsíční přestávce, jež nebyla způsobena ničím jiným, než že jsme byli v lednu líná prasata a namísto chození na koncerty jsem si válely šunky doma, je tu zpátky náš koncertní eintopf. Důvod je vcelku jednoduchý – únor již na českých klubových pódiích nabízí taková jména, že už to naše líné prdele donutilo se zvednout. Někdo volí black metalovou černotu, jiný dronovou masáž, další zase pláče v koutě nad vyprodáním kombinace čtyř velkých metalových skupin (ačkoliv ho beztak nejvíc mrzí, že se díky tomu nemůže účastnit tohoto eintopfu, ha!), ale to už si přečtěte sami níže (aspoň budete mít představu, co nás tento měsíc v reportech čeká a nemine!)…


H.

H.:

Jak je u mě zvykem, v merku mám větší počet koncertů, nicméně u velké části z nich si nejsem vůbec jistý, zdali se tam nakonec skutečně objevím, zvlášť když se tenhle měsíc moc nevyskytuji v Praze (nepochybuji ovšem, že celá Praha nad mojí nepřítomnosti smutní dnem i nocí!). Tím pádem sem napíšu jenom jednu akci, která patří do té sorty koncertů, na něž člověk prostě musí jít, i kdyby den předtím dostal chřipku, kapavku, lepru, dysfunkci erekce a mamutí explozivní průjem.

Projekt Angantyr, za nímž stojí dánský solitér Ynleborgaz, mám ve velké oblibě už hodně dlouho. Ačkoliv je pravda, že první tři desky už asi navždy zůstanou nepřekonány, pořád se na živou prezentaci tohohle chladného skandinávského black metalu podívám s obrovskou chutí. Předešlá klubová vystoupení jsem z různých důvodů nedával, na předminulém ročníku Phantoms of Pilsen jsem nebyl, ale tentokrát už to snad konečně klapne!

Atreides

Atreides:

Únor je z hlediska koncertů docela jednoznačný. Vzhledem ke zdravotním problémům jsem si dal od většiny hudebních akcí pohov, a tak je Nadja první hudební akcí za poslední asi tak tři měsíce, které jsem věnoval pozornost. Valivé dronové stěny, které dokáží Aidan Baker a Leah Buckareff společně vystavět, jsou impozantní a hypnotické, čímž mi učarovali už před hodně dlouhou dobou, takže i když mám poslední dobou trochu obavy o svůj sluch, tohle původem kanadské duo prostě vynechat nemohu. Tím spíš, že lístek v předprodeji stojí parádní dvě stovky, což je za takový hudební zážitek cena víc než lidová.


Skvrn

Skvrn:

Původně jsem si hrál s myšlenkou zaplnit mé únorové koncertní kolonky hned ze sta procent, avšak poté, co jsem musel účast na vystoupení Tobyho Drivera odpískat, bude můj příspěvek do mlýna pouze poloviční. V kalendáři mi totiž nakonec zůstalo jediné březnové datum – březen patnáctý, jenž patří dronovému tělesu Nadja a jeho pražské zastávce. Tvorbu téhle dvojice znám jen velice zběžně. Dopodrobna naposlouchaného nemám vlastně nic, vždy šlo jen o nárazové poslechy, to když byla na takovouhle muziku nálada. Pokaždé mě však lákala představa slyšet Nadju naživo – v plné síle, nahlas. Teď tu ona příležitost je, tak proč ji nevyužít, že?


Nadja – Queller

Nadja - Queller
Země: Kanada / Německo
Žánr: drone / doom
Datum vydání: 20.2.2014
Label: Essence Music

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nadja je jednou z těch kapel (kterých po světě neběhá mnoho), jejichž diskografii jen velmi těžko budete mít kompletní a stoprocentně naposlouchanou od A do Z. Za jedenáct let existence vydali tolik nahrávek, že se mi to ani počítat nechce. Letošní rok je pak jeden z těch méně produktivních, kdy vydali jen jedinou řadovku – ta ovšem stojí za to.

Přiznám se, že k loňskému počinu “Flipper” jsem se ještě nedostal, nicméně letošní “Queller” je vážně paráda. Na 40 minutách skrývá čtyři skladby téměř totožné jak délkou, tak svým charakterem. Hlavním jmenovatelem je tu především zvuk a atmosféra. Špinavá, zašuměná produkce podtrhuje dronovou složku a skvěle spolupracuje s rozostřenou, silně zkreslenou kytarou. Hutné riffy znějí ještě hutněji, výšky jsou naopak otupené a zní jako vzdálené chóry mučených strun. Bahnitému základu přispívá baskytara.

Celá deska je, jak už bývá zvykem, klidná. Pomalu tekoucí proud hudby však není depresivní a veškerá agrese chybí. Takřka celá “Queller” působí uvolněně a přirozeně, jako celek má mnohem blíže k shoegazu než k dronovému či noisovému očistci. Postupně plyne a sílí. První dvě skladby jsou takřka relaxační a až ve třetí “Lidérc” se objeví monumentálnější riff. Závěrečná “Quell” je od začátku maličko vypjatější než zbylé skladby, ale až ve druhé polovině boří budovanou poklidnou atmosféru, kterou bezezbytku zpracovává a transformuje v nátlak a noisové završení. Perfektní gradace desky se stará o zážitek, který je-li správně umocněn dalšími vlivy (klidné prostředí, noc, kvalitní jed dle chuti), roste do závratných výšin.

Jako celek funguje “Queller” na výbornou. Je to sice naprosto typická Nadja, nicméně i přesto mu nelze takřka nic vytknout. Je-li to vaše první setkání s kapelou, nejspíš budete z “Queller” unešeni, pokud již máte od téhle kanadské dvojice pár alb v malíku, překvapeni asi nebudete, nicméně potěšeni zaručeně.


Nadja – Dagdrøm

Nadja - Dagdrøm
Země: Kanada
Žánr: drone / doom metal / ambient
Datum vydání: 30.10.2012
Label: Broken Spine Productions

Tracklist:
01. One Sense Alone
02. Falling Out of Your Head
03. Dagdrøm
04. Space Time & Absence

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zjistil jsem, že recenzovat kanadské experimentální duo Nadja je docela výzva. Člověk by si i myslel, že o podobných formacích vysype z rukávu desítky vět bez mrknutí oka, ale když má své dojmy opravdu sepsat, zjistí, že tahle nevšední kombinace někde na průsečíku žánrů jako drone, doom či ambient, to vše navíc obepnuté všeříkající a zároveň nicneříkající nálepkou post, je ve své podstatě tak těžce uchopitelná, že se nelze rozhodnout, z jakého konce to začít…

Předně musím říct, že zdaleka nejsem na tvorbu Nadja nějaký kdovíjaký odborník. Aidan Baker se svou manželkou Leah Buckareff, kteří kapelu tvoří, totiž trpí naprosto šílenou nadprodukcí – vždyť nosiče, na nichž se objevilo logo Nadja, se již dávno počítají na desítky, k tomu navíc samotný Aidan Baker disponuje množstvím vlastních vedlejších projektů. Jenom v letošním je právě recenzované album “Dagdrøm” již pátou nahrávkou. Podle mého názoru je to v takovém počtu až kontraproduktivní, protože si prostě nedokážu představit, že by existoval člověk, který by jim to všechno opravdu poslouchal a kupoval. Ostatně, vidím to sám na sobě, poslouchám jen sem tam něco, co se mi náhodou dostane pod ruku, ale že bych měl chuť se systematicky prokousávat mnoha desítkami hodin hudby, to vážně tvrdit nemohu, tím spíš, že Nadja produkuje docela těžkou muziku, na jejíž pochopení musí člověk vynaložit nějaký čas… to abych pak nedělal nic jiného, než poslouchal jednu konkrétní kapelu.

“Dagdrøm” je po několika kolaboracích, které jsou u tohoto projektu dosti běžné, opět kompletně vlastní a svépomocí nahranou deskou bez účasti dalších umělců (s výjimkou hostujícího bubeníka Maca McNeillyho). Hudebně se nese v zajetých mantinelech Nadja – soudě tedy dle toho vzorku diskografie, s nímž jsem měl osobně tu čest. V překladu se jedná o pomalejší drone s občasnými ambientními nádechy a téměř až black metalovým zvukem kytary, byť hudebně to s tímto žánrem nemá nic společného; nechybí samozřejmě ani upozaděné zastřené vokály. Písně jsou delšího rozsahu, plné rozsáhlých monotónních ploch, rozhodně mají hodně daleko do čehokoliv, co by se dalo nazývat chytlavostí. Platí to o všech čtyřech skladbách na “Dagdrøm” – z nahrávky má člověk díky tomu jednolitý dojem, jako kdyby spíš než čtyři dlouhé kompozice poslouchal jednu extrémně dlouhou píseň, přesto se pár momentů, které člověku utkví v hlavě, najde. V tomto ohledu stojí na prvním místě poněkud netradičnější “Falling Out of Your Head”, především díky výrazné baskytaře, jež hraje v mnohých částech úplně samotná. Osobně mě hned na první poslech zaujal také působivý a později až ohlušující začátek závěrečné “Space Time & Absence”, v němž doteď vidím jeden z vrcholných momentů “Dagdrøm”.

Nicméně, Nadja představuje ten druh hudby, který jednoduše nemůžete hodnotit za pomoci jakýchkoliv běžných měřítek, jediným metrem, podle něhož lze nahrávky této kapely posuzovat, je pouze osobní pocit. A v tomto ohledu musím říct, že na mě “Dagdrøm” zdaleka nepůsobí tak, jako se to daří některým počinům z minulosti. Když to porovnám namátkou třeba se skvělým “Radiance of Shadows”, které je asi mou nejoblíbenější deskou Nadja, tak “Dagdrøm” jednoduše není tak působivé, přestože své silné pasáže jistě má, viz zmiňovaný začátek “Space Time & Absence” nebo některé části titulní “Dagdrøm”. Na druhou stranu je ale možné, že někomu jinému zas novinka sedne mnohem více a jiné kusy od skupiny, které se mně líbí více, zase zavrhne, přestože v konečném důsledku bychom se oba shodli, že Nadja je velice zajímavé a netradiční uskupení. Už jen z tohoto důvodu si nedovolím hodnotit číselně, pouze na závěr řeknu, že svým způsobem to za zkoušku stojí (když ne přímo “Dagdrøm”, tak alespoň něco jiného z dílny Nadja), byť se to bude líbit asi jen zlomku lidí…