 |
| Země: Velká Británie Žánr: alternative rock Datum vydání: 1.1.2014 Label: Small Bear Records Tracklist: Hodnocení: 6/10 K recenzi poskytl:
|
Před nedávnem jsme tu měli recenzi z lokality pro rockovou a alternativní hudbu značně netypické – z ostrova Man, který se nachází někde na půl cesty mezi Velkou Británií a Irskem. Dnes tu máme recenzi další kapely z tohoto ostrova – ačkoliv tentokráte nepůjde o zasněný dream pop jako v případě zebrofilních Postcode, nýbrž poctivý post-rock. Spojitost mezi oběma tělesy tu ovšem je – a to v rovině personální. Ačkoliv Nanaki před nějakou dobou fungovali coby šestičlenné těleso, v současnosti jde především o sólovku kytaristy Mikieho Daughertyho, který jinak působí především v Postcode. Ve svém vlastním projektu se ale může vyřádit po libosti a není omezován poměrně specifickým, silně atmosférickým mixem žánrů, který charakterizuje jeho domovskou kapelu.
Pokud tedy Mikie své tvorbě trochu popustil uzdu, o čem “Afterlight” vlastně je? Hudebně vychází z aktuálního výraziva Postcode tak, jak jej kapela prezentuje na již recenzované “Zebratronic”. Mikie ovšem mnohem jemnější polohu bere spíše jako odrazový můstek a místy výrazně přitvrzuje. Úvod desky, respektive její první polovina, se nese ještě v docela rozumných intencích post-rockového žánru a v prvních dvou skladbách odkazuje právě na tvorbu dříve recenzovaného tělesa. “Antisocial Media” je velmi příjemnou skladbou postavenou na lehkých, snadno stravitelných riffech. Celá skladba je hodně pohodová, odpočinková – stejně jako druhá “Regretfully, I Must Decline Your Invitation”, která je založena spíše na vybrnkávačkách a tu a tam klavírní melodii. Ve stejném duchu se později připomene i čtvrtá “When Legs Go Bad” – pokud mi ale u předchozích skladeb přišlo, že by je Mikie mohl použít i v případě Postcode, tenhle jemný, téměř pop-rockový song bez jejich charakteristických aranží se prostě na “Zebratronic” docela určitě nevešel.
Jasným protipólem jsou pak zbývající dvě skladby, které jsou z mého pohledu ovšem o značný kus zajímavější. První z nich, v pořadí třetí “Fuck Spotify”, je ve svém úvodu docela nekompromisní riffovačka načichlá black metalem a ke všemu se nese v punkovém rytmu. Po prvních několika minutách ale značně zvolní, ztěžkne a plynule přejde do téměř doom metalové polohy, ve které už zůstane. Nutno říct, že celá změna skladby je vlastně dost přirozená, ačkoliv to může takhle od pohledu znít dost křečovitě. Celý závěr se honosí fatalismem a jakousi odevzdaností, a ačkoliv nejde o nic, co by již nebylo slyšeno, rozhodně je v tomhle daném případu velmi povedenou skladbou. Nicméně pokud je “Fuck Spotify” na poměry alba agresivní a tvrdá, závěr desky se pak nese v docela jiných kolejích. “Saint Alessa” je ještě o nějaký ten pomyslný level výš a Mikie na ní ukazuje, že se opravdu nebojí pohrát si se strukturou skladby, s gradací i s trochou experimentálnější elektroniky. Shoegazový úvod se přelévá v silnou, post-hardcorovou pasáž, chorobně nakaženou ruchy a dalším bordelem. Ten nakonec zatlačí kytary do pozadí a ujme se otěží, aby dovedl album ke svému konci. Vůbec, lepší umístění pro tenhle song snad ani Mikie vymyslet nemohl, alespoň ne za současných podmínek. A ty nejsou, bohužel, zdaleka tak dobré, jako oba songy popsané v tomhle odstavci. Proč?
“Afterlight” je hrozně rozháraná. Nabízí dvě tváře, které by samy o sobě byly konzistentní, navzájem spolu ale vůbec nijak nesouvisí a nenabízí žádný most, který by propast mezi nimi překlenul. Půlhodinové dílko tak nabírá spíše obrysy ípka, materiálu sesbíraného za určitou dobu a hozeného na kotouč, než skutečné řadovky. Nemůže nabídnout ani žádnou myšlenkovou spojitost, protože když se oprostím od názvů skladeb, album je čistě instrumentální záležitostí – což je taky důvodem, proč jsem se ještě nezmínil o vokálu. Prostě není. Instrumentální stránka je ve všech případech v pořádku, Mikie za svůj nástroj vzít umí a jednotlivé skladby se poslouchají opravdu dobře, nicméně to opravdu není všechno. Ale abych jen nekřivdil, zakončil bych to recenzi na poněkud pozitivnější téma a tím je produkce. Zvuk není křišťálově čistý – a stejně jako u Postcode předpokládám, že být nemá. Nicméně na domácí produkci je na opravdu dobré úrovni a jeho špinavost podtrhává vyznění skladeb. I bicí automat není na škodu, ačkoliv práce s ním by mohla být poněkud hlubší a vymazlenější.
Sečteno podtrženo tu máme dvě opravdu dobré skladby se skvělými momenty a tři ne přímo slabší, ale spíše nesednoucí kousky, které i přes početní převahu svojí relativní nevýrazností končí v menšině, kterou by pro lepší zážitek bylo potřeba buď radikálně posílit (což by byla docela škoda), nebo docela vyštípat do tvorby Postcode, kam se svojí povahou hodí mnohem lépe. I přes veškeré kvality si “Afterlight” víc než šest bodů neodnese.