Archiv štítku: Napalm Death

Redakční eintopf – září 2020

Ordinance – In Purge There Is No Remission

H.:
1. Häxenzijrkell – Die Nachtseite
2. Ordinance – In Purge There Is No Remission
3. Katavasia – Magnus Venator

Metacyclosynchrotron:
1. Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity
2. Ordinance – In Purge There Is No Remission
3. Häxenzijrkell – Die Nachtseite

Cnuk:
1. Idles – Ultra Mono
2. Skeletal Remains – The Endombment of Chaos
3. Napalm Death – Throes of Joy in the Jaws of Defeatism

Dantez:
1. Uniform – Shame
2. Realize – Machine Violence
3. Nubivagant – Roaring Eye

H.

H.:

Musím přiznat, že po pár měsících mám konečně pořádný problém se rozhodnout, co bych měl do eintopfu napsat dřív, poněvadž v září těch zajímavých desek vychází poměrně dost.

Jestli mám něco jasné, tak jde o první flek. Přístup Häxenzijrkell k black metalu mi krutě sednul a všechny jejich dosavadní neřadovky jsem si užil jako prase. Dlouhohrající debut „Die Nachtseite“ tedy vyhlížím nedočkavě a pevně věřím, že půjde o další čarodějnický sabat s působivou atmosférou, jak se patří. Zklamání by v tomhle případě bolelo dvojnásob.

Druhá příčka pro finské Ordinance mi taky skoro přijde jako povinnost. Debut „Relinquishment“ byl krutý a ve své době jsem s ním strávil dost času. Druhá řadovka „In Purge There Is No Remission“ jednak přichází po poměrně dlouhé době, jednak se její poslouchání také prozatím vyvíjí dost slibně.

O třetí flek už se strhla kvalitní bitka, ale nakonec jsem se rozhodnul ukázat na druhý velký počin „Magnus Venator“ řecké smečky Katavasia, v jejíchž řadách najdeme borce z kapel jako Varathron, Aenaon nebo Hail Spirit Noir. Kvůli sestavě je tu ovšem nezmiňuji. Důvodem je to, že první album „Sacrilegious Testament“ i následné ípko „Daemonic Offering“ pěstovaly helénský black metal vysokých kvalit a že mě obě nahrávky hodně bavily.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V září u mě jednoznačně vyčnívá nové album portugalských Onirik, kteří hrají satanistický Black Metal pevně oddaný žánrové tradici. Takových kapel máme všude a zejména v Portugalsku plno. Jenže hudba Onirik je i v daných mantinelech stále progresivně komplexní, z oldschool produkce vám nehrozí pálení v uších, no a kapela velebí esenci žánru v prvé řadě originalitou, což je vzácnost. Už předchozí album „Casket Dream Veneration“ bylo silné a zatím to vypadá, že novinka „The Fire Cult Beyond Eternity“ ho překonává!

Finští Ordinance jsou trochu nedoceněná kapela, a jak tak poslouchám „In Purge There Is No Remission“, tak se na tom mnoho nezmění. Blackmetalové fanatiky tady každopádně čeká výživná porce muziky, která si s výrazným debutem „Relinquishment“ v ničem nezadá, i když kráčí trochu jinde. Přidanou hodnotou budiž, že mi novinka svým feelingem lehce evokuje „Si monumentum requires circumspice“ ve světském hávu.

A do třetice se těším na pár večerů strávených s novou deskou Häxenzijrkell. Z prvního letmého průzkumu se zdá, že Rakušáci nijak nezměnili recept, se kterým umíchali dřívější materiál, což mě na jednu stranu mrzí, ale jsem přesvědčen, že „Die Nachtseite“ mi ještě slušně pocuchá nervy.

Cnuk

Cnuk:

Na nové Idles se fakt těším, ostatně už před časem jsem si chystanou novinku „Ultra Mono“ přeobjednal. A to je u mě co říct, protože to jsem zatím udělal opravdu jen párkrát v životě. Sice mě dosavadní singly zrovna nepřesvědčují o tom, že by se mělo jednat o podobně silnou nahrávku jako „Brutalism“ nebo „Joy as an Act of Resistance“, ale věřím, že špatné to nebude. Lze očekávat opět drobný posun ve zvuku – tak nějak se zdá, že hardcoru bude minimum, ale nechme se překvapit. Za zmínku také stojí, že se tu hned v několika skladbách objeví David YowThe Jesus Lizard. I to bude něčím novým, protože hosty si Idles zatím nikdy nezvali.

Skeletal Remains se za těch pár let fungování rychle etablovali ve spolehlivé jméno, takže jestli chcete slyšet dobrý death metal, pak s výběrem této kapely neprohloupíte. Vsadím všechno, že „The Entombment of Chaos“ na tomhle nic nezmění. Deathmetalová pravidla mají v malíku, moc dobře vědí, co na posluchače platí, a umí se vhodně a vkusně inspirovat u klasiků. Obálka je rovněž znovu super, možná prozatím jejich nejlepší, tak třeba to tak bude i po hudební stránce.

Do třetice tady mám nachystané Napalm Death. Je třeba vůbec dodávat něco více? Já myslím, že ne.

Häxenzijrkell

Dantez

Dantez:

Září se v rámci hudebních očekávání nese převážně v duchu industriálního lomozu. Uniform konzistentně odpalují ušní aparáty za pomocí kombinace břitkého zvuku, machinační rytmiky a štěkavého vokálu už od dob debutu. „Shame“ snad kvalitou i jízlivostí naváže na svého předchůdce a bude pokračovat na cestě poctivého, leč dostatečně originálního industrial punk-metalu.

U amerických Realize se už tolik o originalitě hovořit nedá. Borci totiž každým aspektem vzdávají hold monolitické modle Godflesh, zejména pak zvuku, který BroadrickGreenem kultivovali v začátcích. Právě díky přiznané inspiraci, ale i kvalitě a nesmlouvavosti dosavadního materiálu Realize se na „Machine Violence“ nejde netěšit.

Jediným tělesem na seznamu, které neohrožuje hudební anorganikou, jsou Nubivagant. Tento projekt jsem nedávno zmiňoval v recenzi na poslední desku Fides Inversa. Jde totiž o další z mnoha kapel Gionata Potentiho. A kdybych promo netočil už nějaký ten pátek, „Roaring Eye“ by s přehledem bylo na vrcholu tohoto žebříčku. Na Nubivagant Potenti z kreativního hlediska nemusí ustupovat – sólová záležitost si okatě půjčuje rukopis ze spřízněných Darvaza, ubíra však na agresi a charakteristické riffy spojuje s tradičněji pojatým zpěvem a zfanatizovaným řevem. To vše v atmosférickém hávu po vzoru Circle of Ouroboros, Urfaust nebo Lunar Aurora.


Koncertní eintopf – únor 2020

Napalm Death, Eyehategod, Misery Index, Rotten Sound

H.:
1. Turia, Iffernet, Náv – Praha, 25.2. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. GosT, Svart Crown – Praha, 27.2. (event)

Cnuk:
1. Algiers, Esya – Praha, 21.2. (event)
2. Napalm Death, Eyehategod, Misery Index, Rotten Sound, Bat – Praha, 12.2. (event)

Dantez:
1. 3Teeth, M.A.C. of Mad, Bolehlav – Praha, 21.2. (event)
2. Napalm Death, Eyehategod, Misery Index, Rotten Sound, Bat – Praha, 12.2. (event)
3. Distaste, Violent Reprisal, Stochastic Reaper – Brno, 21.2. (event)

H.

H.:

Na únor doporučím především vystoupení nizozemských Turia. Spřízněné kapely okolo labelu Haeresis noviomagi tu recenzujeme pravidelně, což bychom u nějakých vyložených píčovin určitě nedělali, takže je asi jasné, že by to  minimálně za zvážení stát mělo. Support obstarají francouzší Iffernet a domácí Náv.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Svart Crown jsem viděl za víc jak deset let asi pětkrát a pokaždé to byl výtečný námrd, proto si myslím, že jejich koncert stojí za zmínku. Zvlášť v pidi-prostoru Modré Vopice by to mohlo být zajímavé. Proč se ale na turné vypravili s GosT, mi nejde do hlavy, protože synthwave je retro-mrdka vhodná akorát jako soundtrack k orgii plastikových zrůd plné fistingu a prolapsů. Pokud se bude někdo čertit, že Pertubátory, GosTy atd. jsou strašně fajn a já nevím co, tak budu argumentovat tím, že se na tenhle přiblblý trend čerstvě vrhli králové retardovaného patosu M8L8TH.

Cnuk

Cnuk:

V únoru se nikam nechystám, ale pár tipů se najde. Algiers mají čerstvě venku novou fošnu „There Is No Year“, a přestože mě po několika dosavadních posleších stále moc nebere, nic to nemění na tom, že naživo bych si je docela dal. V Čechách hrají často, nyní je bude hostit pražská Lucerna. Navíc ani předkapela by nemusela být špatná, je jí Esya, tedy sólo projekt členky nedávného post-punk zjevení Savages.

Dalším koncertním doporučením je zavzpomínání na dávné turné z dvaadevadesátého Campaign for Musical Destruction. Znovu se na něm objeví Napalm Death, avšak namísto Obituary a Dismember přijedou Eyehategod, Misery Index, Rotten Sound a Bat. To je značné oslabení, především vezmeme-li v potaz rok 1992, kdy to musel být neskutečný masakr, ale i dnešní sestava vypadá slušně. Především Eyehategod bych chtěl jednou konečně vidět. Koncert proběhne v Praze v prostorách Roxy.

Dantez

Dantez:

Poslední deska 3Teeth mě kdovíjak nesundala. I tak ale věřím, že naživo musí být tenhle neonem a latexovou rukavicí obehnaný industrial metal dost zábavný. Mix tanečního EBM, kytar a okultně-cyberpunkové estetiky prostě nemůže nudit. Mít to blíže, asi bych neváhal.

Turné Campaign for Musical Destruction nabízí hlavně jména, která se v Česku míhají poměrně pravidelně. V tomto ohledu ze soupisky vyvstávají hlavně Eyehategod a už jen kvůli nim by stálo za to si tenhle večírek dát. Nemluvě o tom, že i zbytek kapel pravidelně odjebává více než kvalitní koncerty.

Poslední příčku věnuji skromné brněnské akci se jménem Kdo seje vítr, sklízí bouři, která pohostí rakouský crustgrind Distaste, pofiderní doom Stochastic Reaper a hlavně ostravskou začínající nenávist Violent Reprisal.


Brutal Assault 24 (sobota)

Brutal Assault 24

Datum: 10.8.2019
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Altarage, Animals as Leaders, Antaeus, Carcass, Combichrist, Demolition Hammer, Exumer, Mgła, Midnight, Napalm Death, Necros Christos, Tankard, Violator, Vltimas

Dantez: Sobota. Něco před desátou. Chystám se posnídat a hrozně se nafrčet kofeinem. Při návštěvě prvních potravin pozoruji několik lidí, kteří ve velkém pořizují hajzlpapíry a štětky do záchodu. Až po chvíli mi dochází, že se davově začíná zbrojit na Gutalax. Celkem by mě zajímalo, co si ti Vietnamci o sobotních ranních nákupech mysleli. Já na Gutalax každopádně seru. Poté jen z fotek vidím, že tohle hovno přilákalo v 10 ráno dav, za který by se nemusel stydět ani headliner okolo jedenácté večer. Rovněž pobavila i stagedivující (teď už poměrně virální) toika. Fanouškem hudby Gutalax nejsem, ale pozorovat je jako fenomén s ambicemi přesáhnout extrémní škatuli je celkem prdel.

Dantez: Proč to sem ale cpu. Hodinu po Gutalax mají na stejné pódium nastoupit Altarage, kteří si letos z logistického hlediska vytáhli černého petra. Nejenom že je tenhle kakofonní, závoji halený death metal nucen hrát během jasného dopoledne. Teď to ty inkognita ještě musí odrubat na půdě zdobené hajzlpapíry a zbytky nafukovacích hraček. Atmosféra, která je u podobně laděného koncertu poměrně důležitá, je proto v prdeli a já už jen doufám, že alespoň hudba bude působit tak, jak má. Zvuk naštěstí vychází a Altarage komunikují přesně to, co od nich očekávám. Hodně lidí kapele vyčítá, že jde jen o laciný derivát Portal. Zvukově je to určitě pravda. Do kompozic jsou podle mě ale jinde. Portal se snaží komplexními skladbami primárně posílat lidi do sfér myslí nepolapitelného chaosu. Altarage na druhou stranu bahenní produkci využívají k jednodušší, ale zato mocnější zvukové opresi. To se jim podařilo i na Brutalu. Zvuk solidně trestá, utlačuje a v pomalejších pasážích mlátí po hlavě. Je to dost masivní i s ohledem na to, že jde jen o jednu kytaru, bicí a basu. Vokál je až nepochopitelně nelidský a skvěle se doplňuje s monolitickými riffy, během kterých kytarista ani jednou nesahá po spodní části hmatníku. I navzdory nepříznivým podmínkám si set Altarage fest užívám. Rád bych si dal repete; tentokrát ale buďto v hodně tmavém klubu, nebo alespoň na oriental stage v pozdější hodinu (kam se to podle mě dalo v klidu propašovat i letos).

Cnuk: Já poslední festivalový den zahajuji až s pozdějšími Exumer. Těmto německým veteránům jsem nikdy příliš neholdoval a o to víc mě jejich vystoupení překvapilo. Tvrdý a odsýpající thrash metal mi na začátek dne sednul moc dobře a pánové mě tak přesvědčili, že by jejich tvorba stála možná za něco víc než pouze pár letitých poslechů klasiky „Possessed by Fire“. Došlo i na dva kusy z nové placky „Hostile Defiance“, které mě ze studia vůbec nebavily, ale zde bylo vše rázem lepší. Dobrý start.

Cnuk: Ihned na to navazují takřka v hodině své smrti jejich krajané Necros Christos. Ambiciózní materiál, jímž se prezentovali na studiovkách, nevyznívá naživo tak úderně a majestátně, ale z velké části to přisuzuji především době, kdy hráli, jelikož třetí hodina odpolední není pro ponurý death metal zrovna to pravé. Ani nekončící déšť to nevylepšoval. I tak se svého setu zhostili důstojně, ale mohlo to být přeci jenom lepší.

Necros Christos

Cnuk: Violator dávám tak od třetí písničky. Poslední nahrávky kapely neznám, ale stejně se jede především v kolejích „Chemical Assault“. Energií nabitý brazilský thrash má tu správnou valivou sílu, a přestože nejsem jejich kdovíjakým příznivcem, baví mě to. Borci potí krev, což je vždy sympatické, a kotel jim byl odměnou. Předchozí Exumer mě bavili o něco víc, ale i tohle bylo rovněž povedené, především díky intenzitě Jihoameričanům vlastní, se kterou do toho šli.

Cnuk: Demolition Hammer mě před dvěma lety naprosto zničili, takže jsem si je ani letos nemohl nechat ujít. Vysoká očekávání se i nyní podařilo naplnit, jelikož opět cupovali všechno a všechny na kusy. Nekompromisní brutální thrash metal znovu zabíjel a na seznam skladeb si v jejich případě nelze nikdy stěžovat, protože z nepovedeného „Time Bomb“ těžko někdy něco zahrají a zbylá dvě alba jsou kurva klenoty. Možná to nebylo tak uhrančivé jako poprvé, ale v tom asi hraje velikou roli právě ono poprvé.

Vltimas

Cnuk: Maraton pokračuje s Vltimas. Jejich album „Something Wicked Marches In“ mě zrovna nenadchlo, ale podívat se po letech na Vincenta, když ho mám před sebou, mě nakonec dostalo před pódium. Koneckonců, desku mám díky recenzi naposlouchanou až až, takže dobře vím, co mě čeká, a mohu porovnávat. Vltimas nic nevymýšleli a prostě ji celou přehráli od začátku do konce. Nebylo to nijak lepší ani horší, prostě tak nějak stejně, jak je to nahrané. Na mém názoru na jejich tvorbu se tedy i přes koncert nic nezměnilo. Jen si asi ponesu následky z těch kreací a tanečků co Vincent předváděl. Když má v ruce basu tak ho tyhle chujoviny nenapadají, takže bych doporučil současného basáka vyhodit a dát tento nástroj do pazour právě jemu. Ale zas to byla prdel.

Cnuk: Z povzdálí sleduji ekvilibristiku borců Animals as Leaders. Ty jsem žral v době debutu, pozdější desky znám jen zběžně. Je nesmírně zajímavé sledovat, co předvádějí takto živě. Vystoupení bavilo a až překvapivě rychle uteklo. Navíc jsou to sympaťáci a podobné uvolnění atmosféry přišlo vhod. Jako předěl mezi dosavadními kapelami a chystanou pauzou posloužili suprově. Rád bych je však viděl ještě v intimnějším klubovém prostředí.

Combichrist

Dantez: Během skrývání se před vehementním deštěm zjišťuji, že se Anaal Nathrakh někde sekli, a tak zaměňují svůj set s Combichrist, od kterých dosvědčuji dvě poslední věci – na jednu trochu zatrsám, při druhé mě zaráží naprosto dementní mash-up jejich songu a „War Pigs“ od Black Sabbath. V závěru mě trochu mrzí, že jsem neviděl více. Mohla to být geniálně kreténská zábava.

Dantez: Poté si krátím čekání na mord jménem Antaeus talk-show s BarneymNapalm Death, která se uskutečňuje v nově otevřeném zákoutí pevnosti. Interview má vážný ráz – řeší se otázky týkající se migrace, brexitu, rasismu a nacionalismu. Barney se poslouchá fajn, ale čas tlačí a řezaní masa společně s uctíváním satana nepočká. Odcházím tedy dříve, abych Antaeus stihnul se vším všudy.

Antaeus

Dantez: S příchodem na oriental stage s radostí vidím, že tam není nesnesitelně plno. Zabírám pozici v rozumné dálce od pódia a nadějně čekám na největší hudební násilí festivalu (Antaeus byli na letošní soupice jedinými zástupci skutečně zlého black metalu). Borci chvilku zkoušejí a jde se na to. Očekávání se vyplňuje. Už v prvních vteřinách stěna ostrých kytar řeže do mozku a nic se nemění až do úplného konce. Riffy fakt moc pochytit nešly (s obtížemi jsem poznal jen „Condemnation“, „Inner War“ a „Words as Weapons“), a tak člověku nezbývalo nic jiného než ten intenzivní binec masochisticky přijmout. Vlastně nevím, jestli to takto bylo nazvučeno záměrné, nebo standardy oriental stage prostě na tu brutalitu nestačily. Jinak to každopádně bylo s bicíma. Pokud se nepletu, tak škopky trestal Blastum. A nutno podotknout, že svému přízvisku dělal pořádnou čest. Tolik precizních a neutuchajících variací na blastbeat se jen tak neslyší. Naprosto nekompromisní trest hudbou. Zprvu jsem chtěl koncert shrnout jako „Marduk pro pokročilé“, ale to by tu agresi nepopsalo dostatečně důstojně. Neviděl jsem všechno, ale vsadil bych si, že nic zlejšího na celém festivalu neproběhlo. Možná jen pochybělo pár rozbitých tlam pod pódiem.

Cnuk: Po delší přestávce se chystám splnit „povinnost“ vidět Tankard. Nikdy jsem je nemusel, nikdy se mi od nich nelíbilo žádné celé album, ale tak nějak cítím, že bych je, jakožto členy velké teutonic čtyřky vidět měl a nyní je ideální příležitost. Stan je slušně naplněn, lidé se baví, ale mě to nějak nebere. Nevidím v tom nic víc než standardně odehraný thrash s pár dobrými momenty. S Tankardem jsem se tak ani naživo nesetkal na stejně vlně.

Tankard

Cnuk: Vracím se do předních prostor, aniž bych věděl, kde přesně v příštích minutách zakotvím. Procházím kolem pódia, kde právě začínají vířit Napalm Death a zní to tak skvěle, že nakonec zůstávám. Barney v transu štěká na lidi, přičemž ještě před chvilkou se s nimi poklidně rozpravoval na přednášce, pódium vře a intenzita, se kterou hrají jeden vál za druhým, je obdivuhodná. Ostatně jako vždy. Napalm Death jsou jednou z mála starých kapel, které i v současnosti stále vydávají nahrávky, jež mají smysl a snášejí srovnání s těmi staršími, a zároveň jsou výborní i naživo.

Dantez: Naprostý souhlas. Napalm Death jsou tu sice už tak často, že se pomalu bojím podívat do ledničky, aby z ní na mě nehrozil Embury, ale to nic nemění na tom, že prostě umí. Osobně mě potěšil rozjezd, během kterého zazněly pozdější věci jako „Smash a Single Digit“, „On the Brink of Extinction“ nebo „Narcoleptic“. Ale i druhá půlka s ověřenýma peckama byla samozřejmě kvalitní.

Napalm Death

Cnuk: Mgła už se dávno etablovala v zavedené jméno, o čemž svědčí i časové umístění v rozpisu. Jejich koncertu se rovněž nedá moc co vytýkat. Mrazivá atmosféra se brzy proháněla vzduchem, až občas zajížděla i do zad přítomných. Došlo i na dva kusy z chystaného „Age of Excuse“ a vše nasvědčuje tomu, že to bude podobně kvalitní jako dosavadní tvorba. Tu hranu tvrdosti a melodiky mají obroušenou perfektně. Mgła umí a letošní vystoupení bych hodil ještě výše než to minulé, tři roky staré.

Dantez: Moc rád bych také postavil letošní koncert Mgła před ten předchozí. Z oblasti, ve které jsem stál, mi to bohužel celkem kurvil divný zvuk kytar. Občas mi trvalo, než jsem z té změti poznal, o kterou skladbu se jedná (jmenovitě jsem poměrně dlouho rozkódovával „Exercises in Futility VI“ a „Age of Excuse II“). Jinak ale (už tradičně) proběhlo vše bez chyby. Celý koncert byl odehrán s profesorskou precizností a bez zbytečností kolem. Poslouchat, jak Darkside ty hajtky naživo mazlí, je k posrání. I díky tomu byla závěrečná „Exercises in Futility V“ vrcholem setu. Novinky působily rovněž velmi dobře. Kapela si to stoicky odmydlila a s mlhou v patách bez keců odešla. Výjimkou byl pouze basák, u kterého šly pozorovat pohnutky, že by se chtěl trochu více urvat. Vynahrazoval si to alespoň vyřváváním určitých pasáží textů, což přidalo materiálu ještě více na mocnosti. Nebýt přestřelených kytar, užil bych si to více. I přesto šlo o jeden z nejlepších koncertů festivalu.

Mgla

Cnuk: Následující Carcass si dávám pouze z dálky, jelikož se chystám na přechod do zadního stanu, kde letošní Brutal Assault ukončím s Midnight. Carcass hrají svůj vysoký standard, jejich pecky prostě neomrzí, až mě trochu štve, že musím odejít. Midnight však mají přednost. Už po pár skladbách mám jasno, že jsem udělal dobře. Tohle je prostě rokenrol, vole! Zpátečnické fláky spolu s živostí obou kytaristů strhávají dav a hity jako „You Can’t Stop Steel“ jim všichni žerou z ruky. Návrat do dekád minulých jak má být – oddanost žánru, neskutečné nasazení i smysl pro vtip. Midnight jsou pro mě spolu s Napalm Death tím nejlepším z dnešního dne a vlastně i celého festivalu.

Dantez: Midnight byli jednou z kapel, která zásadně přispěla k mému finálnímu rozhodnutí vydat se na letošní ročník. Má očekávání proto byla dost vysoká; vždyť už jenom z těch záznamů živáků je to naprosto strhující kult! S potěšením mohu napsat, že naživo se to násobí kurevskykrát. Midnight jsou vrcholem punkové autenticity, rock’n’rollové zhovadilosti a hlavně čistočisté zábavy. Během show neuplyne vteřina, která by nějak nudila. Buď se trsá, řve, crowdsurfuje nebo čumí na pódium, kde Athenar s najatým kytaristou v dementním zápalu hrozně vévodí. Dochází na tanečky, výskoky roznožmo, hraní power chordů pomocí neurvalého kroužení paže a neustálé nabíhání do davu. Průřezový setlist je výborný: fanoušci se ujebávají na hitovkách jako „Black Rock & Roll“, „Prowling Leather“ , „Who Gives a Fuck“ nebo na finální chlívárně „Unholy and Rotten“. Zásadní moment přichází, když Athenar na závěr bere lepící pásku, omotává si ji kolem ksichtu a v póze oběšence skáče z pódia. Za úprku ze stage chce ještě rychle poděkovat, ale zjišťuje, že si přelepil hubu, a tak jen mávne rukou a mizí. Vážně nepamatuju, kdy jsem se naposledy při koncertu takhle bavil. Prostě geniální tečka za celým festivalem; tak moc geniální, že jsem se vysral i na posunuté Anaal Nathrakh, a vůbec mi to nevadilo.

Midnight


Souhrnné info o Gothoom 2016

Gothoom Open Air 2016Extrémny metal bude mať aj v roku 2016 na Slovensku svoj sviatok. Najväčší domáci festival orientovaný na najtvrdšie žánre sa opäť odohrá v nádhernom prostredí Ostrého Grúňa. Tu sa zíde nielen to najlepšie z domácej scény, ale aj veľké množstvo zaujímavých zahraničných hostí.

Tí samozrejme reprezentujú aj headlinerov už siedmeho pokračovania tohto neustále sa rozvíjajúceho festivalu. Tentokrát medzi nimi objavíme legendy grindcoru NAPALM DEATH, formáciu, ktorá dala tvár tomuto žánru, no aj po 35 rokoch patria k najlepším živým kapelám. Podobne legendárny status majú aj holandskí ASPHYX a my sa môžeme tešiť na ich valivý death metal. Z tej čiernejšej metalovej strany k nám zase prídu MARDUK, so svojím neľutostným, a ROTTING CHRIST zase s atmosférickým black metalom.

So šialenou show príde aktuálna deathgrindová špička CATTLE DECAPITATION, devastujúci a nekompromisný death metal zo severu prinesú BLOOD RED THRONE, melodický death/black zase GRAVEWORM, svoju originálnu kombináciu death/doomu s pravoslávnymi chorálmi predstaví tajomná partia pútajúca čoraz viac pozornosti, BATUSHKA, primárne energie zhmotnené v špinavom death/blacku vykúzli švajčiarske duo BŐLZER, post black zastúpia HARAKIRI FOR THE SKY.

Vzhľadom na to, že Gothoom si kladie za úlohu podporovať aj kapely zo Slovenska a Čiech, výber tohto najlepšieho z oboch krajín bude pestrý. Nebudú chýbať AHUMADO GRANUJO (s exkluzívnou show), GUTALAX, MALIGNANT TUMOUR, DOOMAS, INFERNO, ATTACK OF RAGE, INFER, OBLITERATE, PERVERSITY, BRAINSCAN, GALADRIEL, MORTALLY INFECTED, ANIME TORMENT, HOLOTROPIC, MAJSTER KAT, NEVALOTH a mnohí ďalší.

Prvý skrátený deň bude špeciálne zameraný na black metal, ďalšie dva dni bude tvoriť plnofarebná koláž všetkých tvrdometalových odnoží pod slnkom. To všetko v obkolesení nádhernej slovenskej prírody a v príjemnej rodinnej atmosfére plnej podpory a priateľstva. V diári každého metalistu teda musí byť v dňoch 21. až 23. júla vyznačený výlet do hôr spojený s poriadnou dávkou metalu. Gothoom productions a Gothoom, edícia 7, privítajú všetkých s otvorenou náručou!

[tisková zpráva]


Redakční eintopf #85.2 – speciál 2015 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2015:
1. Armored Saint – Win Hands Down
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
5. David Gilmour – Rattle That Lock

CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Anathema – A Sort of Homecoming

Artwork roku:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:
Halestorm – Into the Wild Life

Koncert roku:
Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015

Videoklip roku:
Slayer – Repentless

Potěšení roku:
Iron Maiden – The Book of Souls

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. Armored Saint – Win Hands Down
V žádném případě bych si nevsadil na to, že v roce, kdy svá nová alba vydají A Forest of Stars a Steven Wilson, se ani na jedno z těchto jmen nedostane při jmenování nejlepšího počinu právě skončivšího roku. Armored Saint mě se svým loňským zářezem „Win Hands Down“ dokonale zaskočili a od kapely, od níž jsem to už ani nečekal, jsem dostal placku, jež se může směle rovnat s tím nejzásadnějším, co kdy z jejich pera vzešlo. Slušelo by se říct, že tohle je deska, která se povede maximálně jednou za život, ale Armored Saint se to po „Symbol of Salvation“ podařilo podruhé a troufám si říct, že „Win Hands Down“ je ještě o chloupek lepší. Tracklist je od začátku do konce nabitý bezchybnými kusy a já i po mnoha posleších nemám důvod album odkládat stranou. Takhle se dělá heavy metal z říše snů s odkazem na vlastní minulost a myslí otevřenou současným vlivům.

2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Briští A Forest of Stars jsou mi rok od roku bližší. Díky tomu, jak se gentlemanský klub pomalu a jistě stáčí od progresivního black metalu a stále častěji sahá po přehlednějších melodiích a letmo i po britském folku, mě nepřestává udivovat a jejich poslední počin „Beware the Sword You Cannot See“ je v mých očích tím úplně nejlepším výtvorem, s jakým se dosud vytáhli. Albu jako celku vládne podmanivá atmosféra a spousta geniálních momentů, díky čemuž se jedná o opravdu čarokrásnou jízdu, jež mě baví i dlouhé měsíce po svém vydání. Ústřední motiv druhé poloviny čtvrté části majestátní „Pawn on the Universal Chessboard“, „An Automaton Adrift“, je pak mým nejoblíbenějším hudebním momentem celého roku. Naprostá fantazie.

3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
Svým způsobem bych mohl „Hand. Cannot. Erase.“ pasovat do role zklamání roku, protože očekávání z mé strany byla opravdu vysoká a situaci, že ze čtvrté sólovky Stevena Wilsona nebude událost roku, jsem si nepřipouštěl. Přesně k tomu však ve výsledku došlo, ovšem když se na toto dílo podívám očima oproštěnýma od předchozí placky, na niž „Hand. Cannot. Erase.“ nemá, tak Steven Wilson i s albem, jež jsem v recenzi označil jako sázku na jistotu, ukázal, jak se v roce 2015 má dělat progresivní rock. „Hand. Cannot. Erase.“ je vyvážená a příběhově zajímavá nahrávka, která si své místo v mém osobním Top5 bezesporu zaslouží. Ne proto, že ji vytvořil můj nejoblíbenější umělec, ale proto, že lepších alb tady loni prostě a jednoduše zas tak moc nebylo. Já sám napočítal dvě.

4. Amorphis – Under the Red Cloud
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do stádia, kdy budu placku severských melodiků uvádět v našem výročním eintopfu jako jedno z pěti nejlepších alb daného roku. Amorphis jsem v posledních letech uznával, jejich alba si v přiměřené míře užíval, ale nikdy to nebyla taková pecka, abych k výše uvedenému měl důvod. To se s „Under the Red Cloud“ změnilo. Oproti nedávné minulosti po „návratu“ s příchodem Tomiho Joutsena je forma obsažená na „Under the Red Cloud“ dotažená do dokonalosti. Silné skladby v celé hrací délce, žádná vata a navrch skvělá kombinace vzletných melodií, death metalových kořenů a poprašek folku. Vše do sebe zapadá s absolutní sebejistotou a já musím smeknout před perfekcionismem, s jakým Amorphis připravili své nejvyzrálejší album, jež jsem letos nemohl opomenout.

Amorphis

5. David Gilmour – Rattle That Lock
Vybrat obsazení prvních čtyř míst je stejně jako minule vcelku jednoduchou záležitostí, ale zkompletovat celou pětku byl do poslední chvíle obrovský oříšek. Dobrých alb bylo loni mnoho a já se v souvislosti s pátým místem do poslední chvíle rozhodoval mezi Iron Maiden„The Book of Souls“ a „Rattle That Lock“ Davida Gilmoura. Zatímco ještě před týdnem bych napsal Železnou pannu, tak dnes upřednostním Davida Gilmoura, ačkoli zítra tomu může být zase naopak. Je to totiž opravdu o prsa africké vytrvalkyně. David Gilmour o malý kousek vyhrál osvědčenými ingrediencemi: nezaměnitelným zvukem kytary, vokálem a nádherně podmanivými skladbami, jež mě svou barvitostí docela překvapily. V každém případě se jedná o album, které dostává velikosti jména, jež je pod jeho vznikem podepsáno, a v kontextu ostatních počinů z tohoto žebříčku se nijak neztrácí.

CZ/SVK deska roku:

1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
Slovenský thrashový uragán letos neměl žádnou mocnější konkurenci, která by v mém výběru narušila jeho pevnou pozici, nicméně tím nechci „Zbojníckému tanci“ ubírat na kvalitách, protože tohle album je zatraceně povedené. Když jsem si dnes „Zbojnícky tanec“ po delším čase pustil, tak jsem si jeho poslech užíval přinejmenším tak dobře jako v době, kdy jsem jej naposlouchával kvůli recenzi. Přímočaře, přesto však místy chytře a hlavně pekelně chytlavě. To jsou hlavní zbraně Catastrofy, díky kterým jim to loni vyšlo na jedničku.

Catastrofy

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nebudu zastírat, že po „Na svůj příběh jsme sami“ jsem sáhl až relativně nedávno. Stalo se tak zejména z toho důvodu, že jsem tvorbu Heiden léta přehlížel a řekl jsem si, že by bylo fajn, kdybych tuto ignoraci konečně napravil. Ve výsledku jsem tomuto kroku samozřejmě rád, protože povedených alb z českých a slovenských končin jsem letos slyšel zatraceně málo a nebýt Heiden, tak bych druhé místo asi musel nechat volné. Melancholickou atmosférou prolezlý rock těchto Brňáků se mi zalíbil hned na první poslech. Na slova o nové lásce je možná ještě brzy, ale když když už nic, tak mě „Na svůj příběh jsme sami“ zaujalo svou intimní atmosférou natolik, že mám chuť seznámit se i se staršími počiny.

Neřadový počin roku:

Anathema – A Sort of Homecoming
Neřadové počiny nijak cíleně nesleduji, takže prostor, kam můžu sáhnout, je značně omezený, ale Anathema je v posledních letech ve skvělé formě, takže „A Sort of Homecoming“ bylo povinností, již jsem si jednoduše musel splnit. Po zvukové stránce se jedná o záležitost dotaženou do dokonalosti, takže se připravte na skvělé harmonické vokály, teskné kytary a spoustu dojemné atmosféry. Dokonce i zapojení menšího orchestru dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval, tedy skvěle. Obrazový záznam je samozřejmě ještě větším zážitkem a Lasse Hoile je z toho cítit každou vteřinu. Nádherná práce, z níž občas naskakuje husí kůže.

Artwork roku:

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
V jednoduchosti je síla a odpad z kafilérky zabalený v supermarketovém balení, jak tento výjev zobrazila poslední placka britských grinderů Napalm Death, „Apex Predator – Easy Meat“, se mi do paměti zabodl tak hluboko, že ani Steven Wilson a Lasse Hoile„Hand. Cannot. Erase.“, ani propracované „Repentless“ od Slayer jej z prvního místa nemohli sesadit.

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:

Halestorm – Into the Wild Life
Slyšel jsem loni hodně alb, o kterých se dá určitě říct, že jsou špatná. Řada z nich je možná ještě horší než poslední počin zámořských hvězdiček Halestorm, ovšem „Into the Wild Life“ mi díky hudební plytkosti a vlastní naivitě utkvělo v paměti nejvíce. Přehnanou pozorností, jež se této krávovině dostává, nemá konkurenci a ukazuje, jak zvrácený hudební průmysl dokáže být. Tohle je tak špatné, až z toho vážně bolí uši, a s určitostí můžu říci, že čemukoli od této skupiny se budu v budoucnu vyhýbat velikým obloukem.

Koncert roku:

Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015
Je to už každoroční kolorit, že díky své koncertní (ne)aktivitě nemám při výběru do této kategorie moc kam sahat, ale koncert Amorphis na druhém ročníku Made of Metal v Hodoníně jsem si vážně užil. Stařičká klasika „Tales from the Thousand Lakes“ v celé své délce doplněná několika staršími vály měla v živém provedení grády, a přestože je mi aktuální tvorba bližší, tak i v tom propoceném vedru byla ta seversky chladná atmosféra hmatatelná.

Videoklip roku:

Slayer – Repentless
Původně jsem měl v plánu zde uvést zcela jiné video fanoušků z italské Ceseny, kteří se pod jménem Rockin’1000 dožadovali koncertu Foo Fighters ve své domovině tak důrazně, až jim Dave Grohl a spol. 3. listopadu vyhověli. Ten příběh na pozadí je prostě tak silný, že minimálně zmínku si tenhle výtvor zaslouží, ovšem obrazové ztvárnění „Repentless“ ze stejnojmenného alba thrashových legend Slayer je jiné maso. Kapela mocně pařící v lochu, vězeňská vzpoura, Danny Trejo a krev. Spousta krve. Zápletka je tak jednoduchá, že se ptám, jestli je třeba něco dodávat? Výsledek je jednoduše pecka jako prase.

Potěšení roku:

Iron Maiden – The Book of Souls
Je to možná tak trochu cena útěchy za to, že se na Iron Maiden nedostalo výše. Ačkoli jsem v posledních letech o kompozičních kvalitách bristké legendy neměl důvod výrazně pochybovat, tak fakt, že s dvojalbem „The Book of Souls“ přinesou natolik silný a vyrovnaný materiál, že budu mít důvod překopávat svůj léta ustálený žebříček nejoblíbenějších alb z jejich diskografie, je dostatečně mocným argumentem k tomu, abych o tomto albu mohl mluvit alespoň jako o potěšení roku.

Iron Maiden

Zklamání roku:

úmrtí Lemmyho
Rok 2015 mi přinesl hned několik hudebních zklamání, nicméně to největší přišlo až v samém závěru roku, když 28. 12. zemřela jedna z největších osobností rock ‘n’ rollové historie, legendární Lemmy Kilmister. Jeho zdravotní stav nebyl v pořádku již dlouhou dobu, ale přesto taková zpráva člověka překvapí, protože Lemmy byl nesmrtelný. Během té doby, co poslouchám metalovou hudbu, jsem si oblíbil mnoho muzikantů, ale Lemmy byl král a Motörhead jedna z mých nejoblíbenějších kapel, takže fakt, že „Bad Magic“ bylo posledním regulérním albem, je prostě smutný.

Zhodnocení roku:

Zamýšlím se a říkám si, proč nebýt s rokem 2015 spokojený? Spousta povedených alb, která jsem letos slyšel, mě přesvědčují o opaku, přechod z blogu na plnohodnotný web dopadl dle mého skromného názoru taky velmi dobře, tak vlastně ani nevím, co lepšího si do roku 2016 přát. Snad jen víc času, abych měl na všechny ty desky čas, protože mi přijde, že loňský rok jsem v tomto ohledu dost úspěšně zazdíval.

Armored Saint


Carcass, Napalm Death, Obituary

Napalm Death, Obituary, Voivod
Datum: 5.11.2015
Místo: Praha, Folimanka
Účinkující: Carcass, Herod, Napalm Death, Obituary, Voivod

5. listopadu se vyplatilo pod Nuselský most dorazit nikoliv volným pádem s následkem strašlivé smrti, nýbrž pěkně pěšky a s lístkem v ruce. V blízké sportovní hale Folimanka totiž proběhl koncert hned čtveřice jmen, u nichž označení legendy v anotaci není jen laciným reklamním šidítkem, nýbrž něčím, s čím se nedá nic jiného než ztotožnit. Jména Carcass, Napalm Death, Obituary a Voivod už na scéně rezonují od 80. let a stačil letmý pohled na masy lidí entuziasticky hemžících se v areálu haly, aby bylo jasné, že jejich sláva nikterak nevybledla. Vzhledem k množství kultovních desek, za nimiž kapely stojí, to není nic překvapivého, ba spíš důkaz, že vesmír ještě funguje správně.

Prosklená, primárně pro basketbalová utkání koncipovaná hala ze 70. let se proměnila v areál, jenž svou stylizací značně připomenul nejambicióznější akci pod organizační taktovkou Obscure Promotion, Brutal Assault. K tomu přispívaly jednak totožné stánky s pivem (konkrétně tedy ještě předraženějším Budvarem), spousty lidí, slečny prodávající Jägermeister ve zkumavkách z plexiskla i postupně rostoucí dusno a vedro. Samotný sál, kde co chvíli měla začít předkapela Herod, působil kvůli postranní tribuně na sezení lehce netradičně, nicméně pozornost přitahovalo především mohutné pódium, na němž již byly přichystané kulisy a probíhalo zvučení.

A zatímco se prostor teprve postupně plnil, chvíli po půl sedmé spustili američtí Herod. Jejich hudba by se dala charakterizovat jako atmosferický sludge metal s výraznou rytmikou a agresivním zpěvem, který obstarával zarostlý chlapík, jenž na sebe v průběhu vystoupení strhával asi nejvíc pozornosti. Řádil, točil s mikrofonem nad hlavou a při posledních skladbách se nebál skočit mezi diváky a část skladby odzpíval mezi námi. Své kouzlo tahle muzika rozhodně měla, avšak její potenciál by myslím naplno vyzněl spíš v nějakém klubu než na takhle velkém pódiu. Nicméně, co se týče samotného výkonu, nemám moc co vytknout, i když, že by se jednalo o nějakou senzaci, to zas ne (k tomu zároveň přispěl fakt, že hráli jen krátce). Jako zpříjemnění čekání na čtveřici veličin extrémního metalu to však zafungovalo parádně.

Setlist Voivod:
01. Ripping Headaches
02. Tribal Convictions
03. Kluskap O’Kom
04. Chaosmöngers
05. The Prow
06. Overreaction
07. Forever Mountain
08. Voivod

A prvním velkým jménem večera byli Voivod, kapela v rámci thrash metalu malinko přehlížená, nicméně o to více vlivná a uctívaná v podzemních kruzích a mezi fajnšmekry. Jejich láska k Motörhead, Celtic Frost a Pink Floyd, stejně tak jako k estetice cyberpunku a komiksu vedla počátkem 80. let ke zrodu nukleárního upíra Voivoda, jenž je hlavním hrdinou většiny textů a symbolem kapely. Nicméně navzdory jisté obrazotvornosti, jíž je v mých očích jejich specifická progresivně thrash metalová muzika provázena, naživo zní kapela zpočátku překvapivě civilně. Nějakou chvíli trvá, než si člověk zvykne na mohutný, avšak trochu nekonkrétní zvuk.

V průběhu vystoupení, na němž postupně zazní kousky jak z naprostých klasik (např. „Ripping Headaches“, „Tribal Convictions“) , tak i z dva roky starého „Target Earth“ (hitovka „Kluskap O’Kom“), se však atmosféra postupně zlepšuje a posluchače začíná vtahovat i navzdory faktu, že ozvučení by slušely trochu řezavější kytary na úkor rytmiky a basů. Na kapele je vidět naprostá uvolněnost – Snake s šibalským úsměvem třímá svůj mikrofon, zpívá a klátivě pobíhá po pódiu, Chewy hravě ovládá svou kytaru a pohazuje svými kudrnatými vlasy, Away se do bicích patřičně opírá a ona pro neznalého posluchače neobvyklá tempa sází s naprostou jistotou, zatímco nová posila Rocky (v kapele teprve od loňska) basou šikovně sází účinné nízkofrekvenční tóny. Pocta zemřelému někdejšímu kreativnímu mozku kapely Piggymu (†2005) je dána formou skandování. Ovšem fakt, že se kapela již dávno oklepala a je kreativně stále při síle, Voivod prezentují formou zbrusu nové skladby ze splitka s Napalm Death, jež nese název „Forever Mountain“. Samotný dojem je díky kvalitě samotné muziky nakonec velmi kladný, ačkoliv by rozhodně slušel delší hrací čas, lepší zvuk a vděčnější umístění v časovém rozvrhu.

Zatímco u sofistikovaných thrasherů nevyrovnané nazvučení trochu přetvářelo charakter a celkové vyznění muziky, u Napalm Death to ani tak nevadilo. Ačkoliv si za ta léta vyzkoušeli britští grindoví průkopníci i pár experimentů, naživo je jejich vyznění naprosto klasický prvotřídní masakr, z něhož energie přímo čiší. Není tedy divu, že jejich vystoupení jsou pověstná především monumentálními moshpity a čtvrteční koncert může dát za pravdu. Rytmika vše naprosto precizně táhla svým zběsilým tempem dopředu, basa patřičně bublala, stejně jako kytary drtily. Sympaťák Barney přidával své agresivní vokály, do vystoupení dával úplně vše a pod pódiem se z masy lidí stal naprosto nespoutaný živel. Playlist byl opět sestaven relativně průřezově, hrálo se jak z posledního „Apex Predator – Easy Meat“, tak z prvních žánrotvorných desek. Nemohla chybět ani jedna z nejkratších existujících skladeb „You Suffer“ z alba „Scum“, jež oficiálně trvá 1,3 sekundy. Celkový dojem z vystoupení? Nářez! Co víc dodat.

Setlist Obituary:
01. Redneck Stomp
02. Centuries of Lies
03. Visions in My Head
04. Intoxicated
05. Bloodsoaked
06. Dying
07. Find the Arise
08. ‘Til Death
09. Don’t Care
10. Slowly We Rot

Po nějaké té čtvrthodince na pódium napochodovala další významná smečka, tentokrát oldschool death metaloví Obituary. A jakmile spustili svůj převážně střednětempý drtící materiál, lidé se dostali do patřičně nadšené nálady a po chvíli kotel opět ožil. Jistě, Obituary nejsou nějaká progresivní muzika, ale naživo tyhle klasiky z 90. let – případně pozdější comebackové snahy se k těm klasikám opětovně přiblížit – fungují slušně. Taková „Intoxicated“ či „’Til Death“ z debutu vyzněly parádně. Zásluhu na mohutném projevu kapely nelze upřít velmi osobitým growlingům Johna Tardyho, které za doprovodu hutných kytar budují mocnou zvukovou hradbu. Nevyrovnané ozvučení díky přehlednější rytmice, jíž hudba Obituary disponuje, nikterak nenarušuje zážitek z hudby. Celkem mě překvapilo, že, pokud se nemýlím, nezazněla ani jedna skladba ze skvělé třetí studiovky „The End Complete“. Jako celek show celkem fungovala, i když subjektivně nesdílím názor, že by se jim snad podařilo trumfnout hlavní hvězdu večera (což je názor, na nějž jsem v internetových diskusích nejednou narazil). Jinak jsem však spokojen, atmosféra gradovala a s trsátkem s logem posledního alba se milerád pochlubím.

Čekání na hlavní hvězdu večera je, jak to tak bývá, nejdelší, a tak se až teprve přibližně čtvrthodinu po plánovaném začátku rozezní první tóny legendárních Carcass. První pražský koncert v třetím tisíciletí a velká očekávání. Náznaky pochyb? Rozplynou se, jakmile spustí „Unfit for Human Consumption“ z comebackového alba z roku 2013 „Surgical Steel“. Hudebníci hrají naprosto precizně, bez náznaku zaváhání či opotřebování, plní energie a elánu, které jim může kdekdo závidět. Zvuk vepředu je na můj vkus možná trochu přeřvaný a stejně jako u ostatních kapel především s důrazem na bicí, zatímco kytarové výšky se občas ztrácí. Z toho důvodu u druhé skladby až po chvíli zjišťuji, že hraje kultovní otvírák z „Heartwork“, „Buried Dreams“. Skladba reprezentující fakt, že jsou Carcass nejen jednou ze stěžejních kapel pro grind, ale i zakladateli melodického death metalu.

Setlist Carcass:
01. Unfit for Human Consumption
02. Buried Dreams
03. Incarnated Solvent Abuse
04. Cadaver Pouch Conveyor System / A Congealed Clot of Blood
05. The Granulating Dark Satanic Mills
06. Captive Bolt Pistol / Genital Grinder
07. Exhume to Consume / Reek Of Putrefaction
08. Keep on Rotting in the Free World
09. Corporal Jigsore Quandary
10. Mount of Execution
11. Heartwork

Fanoušci neúnavně rozjíždějí další divočinu pod pódiem. Upřímně řečeno mě to místy trochu ruší při pozorování scény (přeci jen Carcass je trochu něco jiného než Napalm Death), ale zase to ilustruje nadšení, jež ta dnes již kultovní muzika v lidech vyvolává. Jeff Walker (basa a vokály) je velmi charismatický frontman, který komunikaci s diváky nepodceňuje, váží si přízně publika a rozhazuje mezi vyčerpané fandy flašky vody a plechovky od piva.

Atmosféra s přibývajícími kousky roste a zážitek se stává čím dál intenzivnějším. Při perfektní pecce „Exhume to Consume“ ze „Symphony of Sickness“ se na vokálech střídají Bill SteerJeffem, zatímco rytmika šlape precizně jak hodinky. Před chytlavou hitovkou „Keep on Rotting in the Free World“ ze „Swansong“ zazní krátký úvod „Black Star“ a já si říkám, že je celkem škoda, že ji nezahráli celou, neboť ji chovám ve velké oblibě. Závěr proběhne formou „Heartwork“ a tomu nelze vytknout naprosto nic. Euforie přetrvává ještě dlouho po koncertě.

Carcass dokázali naprosto s přehledem obhájit svou pozici na scéně a odehráli zničující koncert, kterému k dokonalosti scházelo opravdu málo. Mělo to náboj, charisma, energii a jak fanoušci (kteří se nakonec dostavili ve vskutku hojném počtu), tak samotní hudebníci si to myslím skvěle užili. Oproti ostatním kapelám večera měli Carcass výhodu, že dostali více času (zatímco ostatní kapely se pohybovali mezi 40 a 45 minutami, hlavní hvězda večera dostala hodinu a mám pocit, že i slušně přetáhla), avšak i nebýt toho, myslím, že jejich vystoupení bylo nejvyrovnanější a postupně gradovalo k triumfálnímu závěru. Navzdory ozvučení, jež kupodivu nebylo moc slavné, se večer vyvedl zatraceně a zanechal ve mně velmi pozitivní dojem.

To, co však musím vytknout především, nesouvisí se samotnou muzikou, nýbrž s organizací akce. Jak jsem většinou s událostmi od Obscure Promotion velmi spokojen, tentokrát zde bylo několik věcí, které jim v mých (a dle komentářů na sociálních sítích nejen v mých) očích trochu pokazily reputaci. Pomineme-li předražené pivo (40 korun je fakt dost), to, co byl asi větší problém, byl fakt, že jediná možnost dostat se ven na vzduch byla oblast pro kuřáky, neboť u vstupu fanoušci nebyli nikterak označeni a nemohli ven z haly. Dále neúměrně malá šatna s málo lidmi na obsluhu způsobila, že neskutečně dlouhé čekání asi nejednoho mimopražského návštěvníka mohlo stát zmeškání důležitého dopravního spoje. Nicméně věřím, že z reakcí naštvaných fandů si organizátoři vezmou ponaučení a dojem ze skvělé muziky příště nebude ničím narušován.


Bližší informace o koncertě Carcass a spol.

Carcass, Napalm Death, Obituary, Voivod

Metalová akce roku se blíží! Na Folimance nebudou chybět ani knihy o Brutal Assaultu

Vrchol letošní koncertní sezony se kvapem blíží! Carcass, Napalm Death, Obituary a Voivod už tento čtvrtek vystoupí v Hale Folimanka. Fanouškům se sál otevře už v 17 hodin. Vstupenky na koncert bude možné zakoupit ještě na místě. Na koncertě se bude prodávat kniha Brutal Assaultu.

Časový plán (změny vyhrazeny):

17:00 – otevření Folimanky (vstupenky k prodeji i na místě!)
18:30 – 18:50 Herod
19:05 – 19:45 Voivod
20:00 – 20:45 Napalm Death
21:00 – 21:40 Obituary
22:00 – 23:00 Carcass

Koncert zpestří autogramiáda knihy o Brutal Assaultu. Publikaci o historii prestižního metalového festivalu budou podepisovat všechny tři osobnosti, s nimiž je tento festival spojený – Shindy, Vladan i Tomáš Fiala. Knihu bude na místě možné zakoupit v rámci zvýhodněného akčního balíčku spolu se vstupenkou nebo Brutal Assault trikem.

Rádi bychom připomněli, že všechny koncerty Obscure Promotion jsou nekuřácké. Večer na Folimance nebude výjimkou.

FB event:
https://www.facebook.com/events/1466138917012653/

Video:
Napalm Death – https://www.youtube.com/watch?v=33OZfCUsomk
Carcass – https://www.youtube.com/watch?v=5KKYJD09qCk
Obituary – https://www.youtube.com/watch?v=3IRja90Ua0s
Voivod – https://www.youtube.com/watch?v=SyvR6kOy5p4

Další související linky:
https://www.facebook.com/OfficialCarcass
https://www.facebook.com/officialnapalmdeath
https://www.facebook.com/ObituaryBand
https://www.facebook.com/Voivod
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Koncertní eintopf #7 – listopad 2015

Chelsea Wolfe
Nejočekávanější koncert:
Chelsea Wolfe, Dave Heumann, A Dead Forest Index – Praha, 13.11.


H.:
1. Chelsea Wolfe, Dave Heumann, A Dead Forest Index – Praha, 13.11.

Atreides:
1. Caspian, Jo Quail, Permon Balet Superstar – Praha, 13.11.
2. Astronautalis, Rickolus – Praha, 29.11.

Skvrn:
1. Chelsea Wolfe, Dave Heumann, A Dead Forest Index – Praha, 13.11.

Onotius:
1. Carcass, Napalm Death, Obituary, Voivod, Herod – Praha, 5.11.

Účast v koncertním eintopfu je již tradičně slabší než v tom klasickém redakčním, ale tak už to holt je, když jsou mezi námi i tací, kteří koncerty de facto bojkotují. Tak či onak, listopadového vydání koncertního eintopfu, které nese pořadové číslo 7 (ne, v tomto případě „#“ skutečně neznamená hashtag), se zúčastnili čtyři redaktoři, jejichž chutě dohromady stanovily, že nejočekávanější vystoupení měsíce se chystá na 13. den, kdy v Praze vystoupí zámořská hudebnice Chelsea Wolfe, jež má aktuálně na kontě čerstvou desku „Abyss“.

H.

H.:

V listopadu je pro mě jeden stěžejní koncert, který ční nade všemi ostatními – a samozřejmě to nemůže být nic jiného než vystoupení Chelsea Wolfe. Ačkoliv je letošní deska „Abyss“ velmi dobrá, na předchozí uhrančivost „Pain Is Beauty“ nemá, ale i tak se dost těším, jelikož jsem tuhle éterickou zpěvačku živě ještě neviděl a věřím, že to bude skvělé (ostatně, kdybych nevěřil, nemělo by cenu tam chodit). Kromě ní se chystám i na několik dalších koncertů, nicméně vzhledem k tomu, že už žádný z nich ty ostatní nijak zvlášť nepřevyšuje a těším se na všechny +/- vyrovnaně, ponechám druhé místo prázdné a vyzrazení toho, co to je za akce, si nechám až do příslušných reportů…

Atreides

Atreides:

Listopad slibuje několik zajímavých akcí, nicméně vzhledem k tomu, že nevím, kam se všude dostanu vzhledem k finančním možnostem, nakonec jsem vybral dvě akce, které mají mojí účast prakticky jistou. Prvním a takřka nejvíce očekávaným listopadovým jménem jsou post-rockeři Caspian (kterým jsem nakonec dal s těžkým srdcem přednost před Chelsea Wolfe) vystoupí v pátek 13. listopadu (to datum je vážně prokleté, což?) ve vile na Štvanici za doprovodu Jo Quail a Permon Balet Superstar. Druhým jménem budiž do Prahy se navrátivší Andy Bothwell aka americký raper Astronautalis. Jeho poslední deska „This Is Our Science“ sice vyšla čtyři roky zpátky (a pořád je stejně zatraceně dobrá) a od té doby je až na pár výjimek ticho po pěšině, nicméně vzhledem k zážitku, který jsem si odnesl z jeho koncertu ve vyprodané Lucerně před nějakými dvěma roky zpátky, se na jedno z předních jmen indie rapu zajdu rád podívat znovu.

Skvrn

Skvrn:

Sečteno, vyvařeno, z původně chudého klubového podzimu to nakonec vypadá na slabší odvar. Na vině nejsou kapely, co vám budu říkat, často si za to můžu úplně sám, však víte — lenost, prachy, nevhodná data. Právě poslední nepřízeň osudu odpískala mou návštěvu koncertu Shining, kteří mě totálně přejeli na loňském Brutal Assaultu. Tudíž kdo můžete, jděte, protože jestli neselže zvuk, nebudete zklamáni. Chelsea Wolfe je tak v listopadovém koncertním plánu sama. Možná přibude nějaký ten neplánový společník, ale s jistotu se jde jen do Dobešky. Poslechnout tu křehkou temnotu a hlavně „Pain Is Beauty“„Abyss“. A ještě předkapely. Tady totiž může dojít k moc příjemným překvapením. Tak tedy třináctého v pátek.

Onotius

Onotius:

V listopadu si rozhodně nenechám ujít koncert hned čtveřice velkých jmen extrémního metalu na jednom pódiu — Carcass, Napalm Death, Voivod a Obituary. Vzhledem k tomu, že jsem zatím neměl tu čest ani jednu z nich naživo vidět (tedy nepočítám-li těch pár minut Napalm Death na letošním Brutal Assaultu, než jsem pelášil na God Dethroned), jejich koncert v pražské sportovní hale Folimanka je výjimečná příležitost, jak zabít hned čtyři mouchy jednou ranou. Takhle nadupaná sestava, to je zkrátka povinnost. Už se těším!


Čtyři legendy v Praze! Carcass, Napalm Death, Obituary a Voivod na jednom koncertu

Carcass, Napalm Death, Obituary, Voivod

Carcass (UK), Napalm Death (UK), Obituary (USA), Voivod (CAN)
Support: Herod (CH)
5. 11. 2015, Hala Folimanka, Praha

Začátkem listopadu navštíví Prahu unikátní sestava kapel, která musí potěšit každého fanouška extrémního metalu. Ve čtvrtek 5. listopadu se na jednom pódiu na Folimance vystřídají legendy Carcass, Napalm Death, Obituary a Voivod. Každá z těchto kapel brázdí pódia přes třicet let a každá patří k základním pilířům světové metalové scény.

Britští Carcass promluvili velmi výrazně do vývoje extrémní hudby – ať už svým mimořádně brutálním gore grindovým debutem Reek Of Putrefaction (1988) nebo čtvrtým albem Heartwork (1993), které pro změnu ovlivnilo death metal 90. let. Po albu Swansong (1996) se Carcass na více než deset let odmlčeli. Comebackové album Surgical Steel (2013) možná nemá ambice pohnout scénou jako v minulosti, přesto jde o nadprůměrnou práci pánů Billa Steera a Jeffa Walkera.

Jejich krajané Napalm Death si pro změnu zaslouží označení praotcové grindcoru. Čtveřice z Birminghamu patří už léta ke stálicím žánru, který pomáhala definovat deskami Scum (1987) nebo From Enslavement To Obliteration (1988). Po experimentálním období v druhé půli 90. let Napalm Death vsadili na klasický nekompromisní grindcore, kterého se drží dodnes. Jako poslední důkaz může posloužit aktuální album Apex Predator – Easy Meat (2015).

V sestavě na Folimance nebudou chybět také Obituary, kultovní floridský death metal a jedna z nejúspěšnějších kapel tohoto hudebního stylu. Svůj sound postavený na valivých středních tempech a nezaměnitelném vokálu Johna Tardyho začali pilovat už koncem 80. let. Album The End Complete (1992) patří k nejprodávanějším deskám v historii death metalu. Přelom tisíciletí zastihl Obituary uprostřed pauzy, kterou si členové vybrali pro své osobní životy. Návrat na pódia ohlásili v roce 2003 a nezastavili se dodnes. Zatím posledním zářezem v bohaté diskografii death metalové legendy je album Inked In Blood (2014).

Výjimečný lineup na společném turné uzavírají kanadští Voivod. Rodáci z provincie Quebec od svého vzniku v roce 1981 vystřídali širokou paletu metalových žánrů. Původní spíše heavymetalový projev pozvolna nahrazovali progresivním thrash metalem, aby nakonec dospěli k vlastnímu unikátnímu projevu. Alba Rrröööaaarrr (1986), Killing Technology (1987) nebo Dimension Hatröss (1988) patří ke zlatému fondu zaoceánského metalu. Posledním albem v diskografii progresivních Kanaďanů je zatím Target Earth (2013).

Supportem na Folimance bude švýcarský sludge Herod. Vstupenky na koncert Carcass, Napalm Death, Obituary a Voivod  jsou k dispozici ve všech běžných předprodejních sítích, více informací najdete na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.

FB event:
https://www.facebook.com/events/1466138917012653/

Video:
Napalm Death – https://www.youtube.com/watch?v=33OZfCUsomk
Carcass – https://www.youtube.com/watch?v=5KKYJD09qCk
Obituary – https://www.youtube.com/watch?v=3IRja90Ua0s
Voivod – https://www.youtube.com/watch?v=SyvR6kOy5p4

Další související linky:
https://www.facebook.com/OfficialCarcass
https://www.facebook.com/officialnapalmdeath
https://www.facebook.com/ObituaryBand
https://www.facebook.com/Voivod
www.obscure.cz

[tisková zpráva]