Archiv štítku: natural horror

L’ultimo squalo (1981)

L'ultimo squalo (1981)

Země: Itálie
Rok vydání: 1981
Žánr: natural horror

Originální název: L’ultimo squalo
Český název: Poslední žralok

Režie: Enzo G. Castellari
Hrají: James Franciscus, Vic Morrow, Joshua Sinclair

Hrací doba: 88 min

(Budou spoilery.)

Není žádnou výjimečnou událostí, když nějaký úspěšný film strhne lavinu napodobitelů, kteří se pokoušejí jeho úspěch zopakovat anebo se na něm alespoň trochu přiživit. Děje se to dnes, dělo se to kdysi a s dost velkou pravděpodobností, která skoro hraničí s jistotou, se to bude dít i nadále. Někomu se prostě cosi povede, dostane se to do módy a ostatní se začnou přidávat.

Něco takového nepřekvapivě potkalo i dnes už legendární Spielbergovu žraločí odysseu „Jaws“, která svého času vyplodila zástupy podobně laděných žraločin. Jednou z nich je i taliánský škvár „L’ultimo squalo“ z roku 1981, který vypadá přesně tak, jak byste asi tak čekali od italského žraločího bijáku ze začátku osmdesátých let. Tedy za předpokladu, že byste očekávali strašnou hovadinu, protože přesně tou „L’ultimo squalo“ je. Tak pojďme na to.

Máme tu přímořské městečko, kde se mají brzy konat windsurfařské závody (všímáte si, jak v těch natural hororech se vždycky koná nějaké srocení lidu, když se tam objeví zvířecí nebezpečí?). Hlavní favorit se sice nějakou záhadou ztratil na moři a další lidi taky, ale to místního starostu příliš nezajímá, protože zanedlouho budou nové volby a rušit velkou akci, na niž se všichni široko daleko těší jak malý fakan na Vánoce, příliš politických bodů nepřidá. Lokální spisovatel-dobrodruh a jeho kámoš protřelý mořský vlk sice varují před obrovským žralokem, ale jak to tak bývá snad ve všech podobných filmech, nikdo je příliš vážně nebere. Ačkoliv ke cti „L’ultimo squalo“ lze přičíst, že onen starosta není až takový dement, aby to odignoroval úplně, a nechá provést určitá bezpečností opatření.

Jenže na tuhle potvoru nějaké sítě a borci s puškami neplatí. Jde totiž o nějakého obrovského bílého žraloku, který už údajně vyhynul, ale jak vidno, jeden exemplář v místních vodách ještě plave. A prostě se na ten závod chce podívat taky a přes to nejede vlak. Ani loď. Akorát teda během fandění sežere rozhodčího a ještě to celé natočí místní televize. Po takovém fiasku si na žraloka dělá zálusk snad každý, kdo má ve městě loď, takže se jej postupně vydá ulovit dvojice spisovatel / námořník, místní omladina (spisovatelova dcera při tom přijde o nohu), starosta (tohle vyprodukuje epický souboj žralok versus helikoptéra, který platí za jeden z nejzábavnějších momentů „L’ultimo squalo“) a nakonec znovu spisovatel / námořník. Do toho se ještě zamíchá místní televize, která si pozve vlastního lovce žraloků a chystá se to natočit.

Pár postav během lovu na ingredienci do žraločí polívky sice zařve, aby tam bylo jakože nějaké drama a diváka to citově zasáhlo (dělám si prdel, stejně všichni fandíme tomu žralokovi), ale je nad slunce jasné, že nakonec se holomka sejmout podaří a asi vám ani nemusím prozrazovat, kdo se o to postará, protože to samozřejmě bude ten úplně největší frajer filmu a hlavní postava. I přes relativně ucházející počet mrtvol nicméně „L’ultimo squalo“ nepředvede žádné pořádné gore. Pár překousnutých těl a ukousnutých končetin se sice najde, ale nejde o žádnou velkou hitparádu nebo snad dokonce nějakou pamětihodnou smrt. A vždycky to navíc vypadá poměrně cudně. Aby toho nebylo málo, tak „L’ultimo squalo“ kompletně rezignuje i na nahotu nebo erotiku, což mi u starého italského béčka, které se navíc odehrává většinu času na pláži, přijde těžce nic moc.

L'ultimo squalo (1981)

Mám trochu podezření, že se u „L’ultimo squalo“ trochu doufalo v nějaký mezinárodní úspěch, tak asi proto je výsledek takový nekonfliktní, aby se to dalo dobře prodat. Což je velká škoda, protože béčka s ambicemi už dneska nikoho nezajímají. Test časem přežily jen braky, které v dnešní době vyhledávají fajnšmekři, aby se u nich mohli požitkářsky zasmát. „L’ultimo squalo“ k takovým bohužel nepatří a jde o naprosto nevýraznou záležitost, na niž si týden po zhlédnutí ani nevzpomenete. Na jakýkoliv větší zážitek se to celé bere moc seriózně.

Snad jediné, v čem „L’ultimo squalo“ jakž takž naplňuje parametry skutečného škváru, je samotný žralok, protože na něm nelze přehlédnout, že jde pořád o blbost s mizivým rozpočtem. Záběry na celého žraloka pod vodou jsou totiž zcela evidentně vystříhány z úplně jiného filmy, pravděpodobně nějakého přírodopisného dokumentu. Ani nebudu mluvit o tom, že v těchto záběrech je žralok výrazně menší, než tvrdí postavy ve filmu, rozhodně žádný patnáctimetrový macek. Navrch fakt bije do očí, jak viditelně se v takových chvílích změní obraz.

L'ultimo squalo (1981)

Když dojde na nějaké útočení, „L’ultimo squalo“ už předvede vlastní model žraloka, který je tak plastový, až se tomu člověk musí smát. Navíc se ani pořádně nehýbe, jen trochu otvírá hubu a hlavně u toho řve jak Godzilla v říji. A aby toho náhodou nebylo málo, tak prakticky není ani schopen někoho sežrat, jen se ten model vždycky vystrčí kolmo nad hladinu a všechny oběti mu do té držky musejí prakticky samy napadat, haha.

Jakmile se tam tedy objevil žralok, vlastně jsem byl docela spokojený, protože v těchto momentech „L’ultimo squalo“ spadlo do levného směšného braku, jaký jsem si od toho sliboval od úplného začátku. Všechno okolo jsou jen zdržující pindy, které se sice dají přetrpět bez větší újmy na zdraví, ale větší šťáva jim prostě chybí. Celkově tedy nic moc záležitost. Dneska vhodné už jen pro kompletáře a zapálené milovníky hloupých animal attack hororů.

L'ultimo squalo (1981)


Crawl (2019)

Crawl (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: natural / survival horor

Originální název: Crawl
Český název: Kořist

Režie: Alexandre Aja
Hrají: Kaya Scodelario, Barry Pepper

Hrací doba: 87 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Francouzský režisér Alexandre Aja se do hororových análů zapsal hned zkraje své kariéry, kdy vytvořil dva velmi silné filmy. Krvák „Haute tension“ se výrazně postaral o popularizaci vlny francouzského brutálního hororu známé jako new french extremity, odkud později vzešly i ceněné počiny jako „Ils“, „Martyrs“ nebo „Raw“. Jeho verze „The Hills Have Eyes“ pak ukázala, jak by se měly dělal hororové remaky. Šlo o jeden ze vzácných případů, kdy předělávka dalece předčila svou předlohu, a tuhle variaci na řádění pouštních zmutovaných kanibalů dodnes považuji za nejspíš nejlepší hororový remake. Což vám klidně může připadat jako dost silné tvrzení, ale tady je podle mě na místě.

S dalšími snímky začal Aja uhýbat od hororu a čistokrevná už byla snad jedině „Piranha“ z roku 2010. Když se tedy ukázalo, že se letos zase jednou vrátí ke královskému žánru, očekávání prudce vyletěla nahoru. Nešlo však o jediný důvod. Podobně jako u „Piranha“ se totiž Aja opět vrhl na ekohoror, což je dnes již prakticky mrtvý subžánr. Populární jsou duchařiny; věci jako slashery nebo zombies jsou držáky, které vznikají průběžně pořád, i když třeba někdy v menší kadenci. Vidět v posledních letech na plátnech kin vraždící zvířata je ale naprostý svátek.

Ekohorory velmi často pracují s nějakou mutací, díky níž se zvířata stanou agresivnější a začnou mordovat, co jim vleze do cesty. „Crawl“ tak ale nečiní a vydává se spíš cestou reálnosti a uvěřitelnosti. Příběh filmu by se vlastně klidně mohl stát a svým způsobem se vlastně i stal, protože snímek je volně inspirován událostí, která se stala v roce 2018 během hurikánu Florence.

Hurikán hraje zásadní roli i v „Crawl“. Živel se blíží na Floridu a oblast je evakuována. Naše hlavní hrdinka Haley ani její sestra se ovšem nemohou spojit se svým otcem, a tak se Haley rozhodně do evakuované zóny narychlo vjet a zkontrolovat, jestli se fotříkovi něco nestalo. V bytě jej nenajde, takže se vydá do jejich bývalého domu, kde papínka skutečně najde. V ne moc dobrém stavu ve sklepě. Trochu jej totiž pocuchal aligátor, který sem vlezl nějakou rourou a dál čeká na svůj oběd. Otec s dcerou zůstanou uvězněni za trubkami, zatímco venku zuří přívalový déšť a voda ve sklepě začíná rychle stoupat, stejně jako počet aligátorů v okolí.

Jak vidno, „Crawl“ je spíš komorní záležitostí, ale vůbec to nevadí, jelikož se pořád něco děje a hrací doba není dlouhá. Naštěstí se film s výjimkou jedné asi minutové scény obešel bez rodinných usmiřujících pindů a většinu doby se nekompromisně bojuje o přežití s aligátory i vodním živlem. „Crawl“ si vedle ekohororu výrazně bere i prvky survival hororu, pro nějž je typický malý počet postav bojujících na pokraji sil o holý život. Okolnosti ale přidávají další a další překážky, což se děje i zde. Když už se podaří aligátora odlákat, objeví se druhý. Když se podaří dostat k alternativnímu východu, je zablokovaný. Když se konečně podaří vylézt ze sklepa, už je venku tolik vody, že nejde použít auto. Když se povede sehnat loď, akorát se protrhne hráz a přílivová vlna hodí dvojici zpátky do baráku, kde opět začíná honička s hladovými plazy.

Crawl (2019)

Tohle vrstvení událostí a co největší pech postav mě nijak neštval, s tím se u survivalu vlastně počítá. Stejně tak mi překvapivě nevadili ani CGI aligátoři, byť v některých záběrech bylo poznat, že jsou umělí. Jinak ale „Crawl“ navzdory poměrně skromnému rozpočtu (13,5 milionu dolarů) vypadá dost dobře a vůbec není znát, že Floridu ve skutečnosti supluje Srbsko, kde natáčení probíhalo.

Co mi ale trochu vadilo, byla nesmrtelnost hlavních postav, což značně nabourává onu tezi o reálnějším přístupu. Dcera i otec v pohodě přežijí hned několik kousnutí aligátorů. Fotr má celý film otevřenou zlomeninu na noze, a přesto později chodí a ještě nese psa, a když mu aligátor na férovku utrhne ruku, tak ani to jej nijak zásadně nerozhází. Jednoduše si pahýl zaškrtí a dál pokračuje v cestě za záchranou. Paradoxně všichni ostatní kromě hlavních dvou charakterů, kdo se v „Crawl“ objeví, zdechnou prakticky okamžitě a poslouží jen jako maso pro aligátoří žaludky, aby byly alespoň nějaké oběti. Ale když nic jiného, aspoň se díky tomu objeví něco krve a také se díky tomu lépe daří vzbudit dojem, že aligátoři nejsou jen budoucí kabelky, ale skutečně představují nebezpečí a není radno si s nimi zahrávat. Trochu škoda mi nicméně přijde, že vše nakonec skončí happyendem, minimálně fotr nebo pes zařvat mohli (u holky bylo jasné od začátku, že to dá). Což zamrzí o to víc, že i drsnější rozuzlení prý ve hře bylo.

Crawl (2019)

Ve filmu mě dále hodně překvapily lekačky, což není prvek úplně typický pro nastíněné subžánry. Zde jsou nicméně pevnou součástí. Ve většině hororů jsou jump scary řešené tak, že se všechno ztiší a zdánlivě zklidní, aby byl jejich účinek větší, ale to má za následek, že je prakticky vždycky čekáte a nepřekvapí vás. Navíc jde o docela ohranou taktiku. „Crawl“ na to jde ale jinak, nějaký build-up pro lekací moment vůbec neřeší a bafne to na vás bez jakéhokoliv upozornění, díky čemuž jsou ty lekačky mnohem překvapivější a tím pádem i účinnější. Zejména u prvních dvou jsem kurva nadskočil jak už dlouho ne.

Celkově mi „Crawl“ přijde jako fajn biják. Není to žádný zázrak, ale rozhodně je dost zábavný. Naoko se sice snaží držet reality, ale v některých ohledech je dost přepálený. Mně osobně to však nesralo. Převážily dobré dojmy z adrenalinové jízdy, kde není čas klást otázky nebo přemýšlet, protože se buď topíte, anebo po vás jde hladový plaz. Nemá cenu z toho dělat něco zvláštního, nejde o nic víc než kravinu aligátořinu na jedno podívání, ale i ta může být udělána důstojně. A „Crawl“ podle mě takové je. Příjemný biják.

Crawl (2019)


Belve feroci (1984)

Belve feroci (1984)

Země: Itálie
Rok vydání: 1984
Žánr: natural horror

Originální název: Belve feroci
Český název: Divoká zvířata

Režie: Franco Prosperi
Hrají: John Aldrich, Lorraine De Selle

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: WIPFilms.com

(Budou spoilery.)

Eko-horor je svým způsobem docela zvláštní odnož hororového žánru. Prvek strachu zde totiž představuje matička příroda respektive především její fauna. Zároveň má ale tenhle druh hororů nebývalou tendenci sklouzávat do neskutečně sračkových kvalit déčkové kategorie. Kdo z nás nikdy neviděl žádný příšerný biják se směšně digitálními pavouky a ochotnickými hereckými výkony, jako kdyby snad ani nežil, protože nějaká podobná perla by se měla vyjímat na pažbě každého filmového fandy.

Zdá se nicméně, že jakýmsi nepsaným pravidlem eko-hororů je skutečnost, že hlavní roli ve vraždění hraje jeden konkrétní druh, někdy dokonce jedno konkrétní zvíře. Mezi běžně užívané patří vedle již zmiňovaných pavouků třeba hadi, žraloci případně jiná podvodní havěť (chobotnice, pirani), krokodýli (nebo aligátoři), docela časté jsou i krysy, najde se i nějaký ten medvěd a všeobecně oblíbený je hmyz. Nakonec je jedno, jestli jsou daná zvířata (nebo zvíře) zmutované, nasrané nebo to mají prostě v nátuře, scénář je většinou dost podobný – končí to chcípáním lidských chcípáků.

Z tohoto ohledu mi ovšem starý italský kousek „Belve feroci“ („Divoká zvířata“ v české distribuci – vyšlo to u nás na DVD) přijde dost zajímavý, poněvadž na rozdíl od většiny snímků svého subžánru jsou zde hrozbou zvířata jako celek. Do vody se totiž dostane PCP alias andělský prach (tohle snad není spoiler – máte to napsané v informacích o filmu snad v každé filmové databázi na internetu), takže se zvířátka pořádně zfetují a začnou řádit jak… divoká zvířata, haha!

Základem pro události „Divokých zvířat“ je místní zoo, odkud zdrhnou tygři a další kočkovité šelmy, lední medvěd nebo sloni. Jimi to ovšem nekončí, protože se divák dočká i vraždícího psa nebo krys nebo rozzuřeného stáda. O zábavu tedy bude postaráno.

Na „Divokých zvířatech“ ovšem musím hodně ocenit jednu věc – všechna zvířata jsou zde skutečná. Žádné digitální píčoviny nebo náhražky, nýbrž opravdická živá zvířata. Což je moc fajn, člověk by to od starého béčkového skoro-zapomenutého hororu snad ani nečekal. Při samotném zabíjení si sice tvůrci mnohdy pomáhají rychlými střihem mezi detaily, aby toho nebylo příliš vidět, ale i tak mě tahle věc potěšila a dávám za to palec nahoru. Poněvadž natáčení s takovým množstvím zvířat muselo být hodně náročné a protože přinejmenším lední méďa je fakt roztomilý.

Belve feroci (1984)

Zvířecí herci jsou tedy víc než v pohodě, ale trochu horší už je to s těmi lidskými. Znalce italských vypalováků možná potěší Lorraine De Selle („Cannibal ferox“) v jedné z hlavních rolí, pedofily nejspíš potěší, že se jednou mihne pre-teen dívčí cecík, ale na každý pád jsou herecké výkony i napsané dialogy přesně takové, jaké byste čekali od italského béčka z poloviny osmdesátých let. K tomu, že lední medvěd s gepardem hrají lépe než lidé, už snad není moc co dodávat.

Ale jak říkám, nic jiného asi čekat nejde, což nakonec platí i o přímočarém příběhu. Ten mi zas tak nevadil, ale trochu rozpačitý jsem ze závěru, jenž zklame i potěší zároveň (ano, to jde). Přišlo mi docela odfláknuté, jak se scénář s celou situací vypořádá – droga prostě vyprchá, zvířata se zklidní a je hotovo. Na druhou stranu byl příjemný menší finální zvrat (neříká se malému zvratu náhodou zvratek?), protože nejenom zvířata pijí vodu a protože děj se podívá i do školy (víc asi není třeba napovídat), ačkoliv i ten mohl být zpracován ještě o chlup důsledněji. Stejně tak bych uvítal víc zvířecích mordů na úkor dějového kecání, které v hororech stejně většinu lidí nezajímá.

Belve feroci (1984)

Abych to nějak rozumně shrnul, tak mohu říct, že jsem se u „Divokých zvířat“ poměrně bavil. Fakt jo, já mám pro tahle stará béčka prostě slabost. Pokud to máte stejně, nebojte se se podívat taky. Objektivně ale o nijak zásadně dobrý film nejde, není to kultovka, ani zapomenutý klenot. Prostě příjemný průměr, jenž fandy podobných věcí dokáže potěšit, ale běžného diváka neosloví.


Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: natural horror

Originální název: Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)
Český název:

Režie: Patrick Magee
Hrají: Casey Gagliardi, Andrew Joseph Montgomery

Hrací doba: 109 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Bigfoot neboli Sasquatch mi připadá jako dost dobrý námět pro hororový biják. A nejde tvrdit, že by si toho hororoví filmaři nebyli vědomi, protože těch snímků již v průběhu času vzniklo hned několik. A najdou se mezi nimi i takové bizarnosti jako extra špatné a extra chlupaté (doslova!) sedmdesátkové péčko „The Geek“, které mohu doporučit jen těm z vás, kdo opravdu nevíte co s časem. Velká část těch bigfootovských filmů se nese ve stylu found footage, což je za mě osobně fest nuda, protože zrovna tenhle subžánr mi k srdci vůbec nepřirostl, spíš naopak. Další kopa z toho jsou už od pohledu zdálky totální sračky, takže všehovšudy nám z toho vyleze, že najít horor s Bigfootem, jenž by se mohl pochlubit i nějakou vyšší kvalitou, dá sakra práci. A to ještě není jisté, jestli najdete.

„Primal Rage: The Legend of Oh-Mah“ – což jen tak mimochodem není jediný letošní přírůstek do rodinky bigfoot hororů, zájemci mohou hodit okem ještě po kousku „Big Legend“ – může vzbudit dojem, že právě on by konečně mohl být dobrým hororem s chlupatým lesním opičákem v hlavní roli. Na rozdíl do jiných perel tomuhle filmu evidentně nechybělo alespoň produkční zázemí, takže to celé vypadá trochu k světu, a i když něco hlubšího by od toho čekal asi jen hlupák, pořád tu byla možnost na solidní akční výplach.

V příběhu sledujeme Ashley, jak jede vyzvednout svého manžela Maxe, jenž byl právě propuštěn z vězení poté, co si odpykal svůj trest. Na idylické shledání to úplně nevypadá, ale na všechny rozmíšky rázem zapomenou, když jim cestou zpátky skrze hluboké lesy amerického severozápadu pod auto vběhne člověk. Jdou se podívat a zjistí, že chlápek dostal asi trochu větší rychtu než jen náraz autem, protože je všude pokousaný. Nikdy ale není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Někdo po nich totiž z lesa začne metat šutry a Max dostane jednu čelovku, načež se skácí ze srázu dolů a spadne do řeky.

První část filmu se netváří na nějakou vyloženou sračku. Z velké části i kvůli tomu, že Ashley, přestože je to blondýna, se chová na hororové poměry docela rozumně. Bez váhání skočí do prudké řeky, vytáhne manžela na břeh, poskytne mu první pomoc, rozdělá oheň, aby přečkali noc. Ráno už to ale začne trochu haprovat. Dvojice si už ani nevzpomene na to, že po ní někdo házel kamení. Vůbec jim není divné, že přes noc jim někdo v hlubokém lese, kde by nemělo být ani živáčka, šlohne půlku oblečení. No, dejme tomu. Vydají se na cestu k civilizaci.

Při jejich pochodem lesem už je sleduje opice s kingkongovským komplexem na blondýnky. Jenom sleduje. S útokem počká, dokud dvojice nepotká bandu místních pytláckých vidláků, s nimiž se prvně střetla už na benzínce. Asi protože útočit jen na dva neozbrojené lidi asi není pořádná výzva. Samotný opičák není jen dost chytrý na to, aby si ze dřeva vyrobil brnění a helmu, střílel z luku a používal sekerku, on je taky absurdně tichý a občas má tak trochu teleport. Příklad: bloncka sedí schovaná za kmenem a čeká, až se její bouchač dohodne s bandou pytláků. Bigfoot se k ní přiblíží zezadu, ustřihne jí trochu vlasů, ona se okamžitě otočí, a víc jak dvoumetrová opice – kurva nikde!

Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Ještě větší mindfucky přijdou v momentě, kdy se do toho začnou míchat indiánská moudra (skeptický šerif, který nakonec prozře a uvěří na síly Matky přírody – v ceně!) a navrch to dodělá přítomnost nějaké uschlé čarodějnice. O závěrečném mega-twistu volajícím po druhém díle ani nemluvě. Obecně bych řekl, že rozumně se rozjíždějící biják doplatil na přílišnou překombinovanost a narůstající počet logických lapsů. Stačilo se držet víc při zemi, vyškrtat pár zbytečných motivů a s nimi i zkrátit stopáž, protože bezmála dvě hodinky jsou zbytečně moc, pohodových 90 minut by na tohle bohatě stačilo.

„Primal Rage: The Legend of Oh-Mah“ tedy nabírá klady spíše jen v detailech. Docela se mi líbil design ústředního opičáka, ten vypadal vcelku cool. Palec nahoru dávám taky za slušný počet krvavých záběrů, před nimiž kamera zbaběle neuhýbá. Chlupáč tu usekne hlavu sekerkou, střílí šípy skrz krky, urve spodní čelist z pantů, rozšlápne hlavu a taky se někomu pohrabe ve střevech. Akorát škoda, že nedošlo na nějakou zoofilní soulož, když už si unesl blondýnu bez kalhot do svého brlohu.

Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Vzato kolem a kolem se jedná o koukatelnou kravinku. Není to nic zásadního a určitě to má svoje chyby, které nelze přehlížet, ale v dílčích ohledech film projevil i určitou kvalitu a v nuzné konkurenci bigfootovských hororů stále patří k tomu slušnějšímu. Když „Primal Rage: The Legend of Oh-Mah“ neuvidíte, o nic nepřijdete, ale na jedno podívání se to dá. Dvojku nepotřebuju, ale kdyby náhodou vznikla, asi bych ji pro doplnění vzdělání zkouknul.


Rats – Notte di terrore (1984)

Rats - Notte di terrore (1984)

Země: Itálie / Francie
Rok vydání: 1984
Žánr: natural horror / sci-fi

Originální název: Rats – Notte di terrore
Český název: Krysy: Noc hrůzy

Režie: Bruno Mattei, Claudio Fragasso
Hrají: Ottaviano Dell’Acqua, Geretta Geretta, Gianni Franco, Massimo Vanni

Hrací doba: 97 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Není béčko jako béčko. Pod tímhle označením se většinou rozumí filmy, které jsou v lecčems naivní, mají viditelné nedostatky a nemůžou se pochlubit dokonalou produkcí jako u velkorozpočtových snímků. Na každý pád je tenhle přídomek většinou vnímán spíš negativně, ale podle mě trochu neprávem. I některá béčka jsou totiž – jakoukoliv nadsázku stranou – perly a opravdu povedené filmy. Na druhé straně jsou tu i totální trashe, jejichž sledování se rovná hrdinskému výkony.

Tak či onak, béčkové filmy mívají společnou jednu věc. Ať už jsou dobré nebo příšerné, ve většině případů bývají neskonale zábavné, má-li na to člověk buňky. I když je to absolutní sračka, pořád to může být svým zvrhlým způsobem totální prdel a lze si to užít na plné koule.

Jistě už tušíte, kam tím mířím. I dnes se vydáme do hlubokého béčkového bahna a představíme si film, který je ve všech ohledech naprosto strašný. A přesto je ohromná zábava se na něj dívat! Rovnou mohu říct, že všem milovníkům špatné kinematografie lze „Rats – Notte di terrore“, u nás dokonce k sehnání i na DVD pod názvem „Krysy: Noc hrůzy“, jenom doporučit.

Znalcům stačí prozradit, že tenhle biják nenatočil nikdo jiný než Bruno Mattei, notorický italský béčkař (až céčkař). V jeho filmografii najdete prakticky vše, co si hrdlo fajnšmekrů žádá – špatné horory, tupé akční vypalováky, špatná porna. Prostě talentovaný tvůrce každým coulem. „Krysy: Noc hrůzy“ patří ještě k těm jeho filmovějším počinům.

Snímek půl na půl kombinuje eko horor a sci-fi. Děj se odehrává v roce 2230, 215 let po nukleární válce. Aby lidé přežili, zalezli do podzemí, ale některé z nich to po čase přestalo bavit a vydali se zpátky na povrch. Tím se lidé rozdělili do dvou odlišných frakcí. Na povrchu sledujeme bandu kožených nomádů na motorkách, kteří jako by se sem zatoulali z „Šíleného Maxe“. A navrch se mohou pochlubit kulervoucími jmény jako Lilith, Lucifer, Vévoda, Video anebo Čokoláda. Poslední jmenovaná je jen tak mimochodem černoška. Prostě osmdesátky, tohle by už dneska neprošlo jako rasismus. Stejně jako scéna, kdy na ní vysypou mouku a ona začne řvát, že je bílá.

Každopádně, naše partička přijede do nějakého rozbořeného města a vleze do náhodného baráku. Zdá se, že tu objevili jackpot – je tu jídlo, filtrace vody, ve sklepě dokonce skleník s rostlinami. Jenže brzo je sranda přejde, protože kromě toho je tu také asi tak miliarda agresivních krys, které zanedlouho začnou útočit.

Rats - Notte di terrore (1984)

Celý tenhle biják je tak debilní, že vlastně ani nevím odkud začít. Příšerné herecké výkony jsou samozřejmostí, smrtelně vážně myšlené dialogy také nechtěně generují jednu epickou hlášku za druhou. Pro bijáky tohoto ražení klasika. Nechybí ani logické lapsy a imbecilní chování postav. Nikoho nenapadne jít se schovat do jiného baráku, pořád dokola se zkoušejí zabarikádovat v tom samém domě. A když už se v nějaké místnosti zabarikádují, tak zapomenou zajistit jedno okno (!), aby na ně mohly krysy znovu vletět. A v neposlední řadě – proč mají v roce 2230 na hlavě všichni účesy z osmdesátých let?

Opravdová prdel nicméně přichází až se samotnými krysami. Jejich útoky jsou totálně legendární. Na oběť vždycky spadne jedna krysa, pak druhá, pak třetí… a pak někdo zpoza kamery na herce vysype kýbl plný krys. Prostě pecka. Taky mě straně bavilo, jak u záběru na dvě malé neškodné krysy, které si ničeho nevšímaly a jen po sobě znuděně lezly, hrála kurevsky dramatická hudba a herečky ječely, jak když je na nože berou. Chrabří hoši v kožených gatích pak s krysami svádějí boj na život na smrt… a je to mega-vtipné.

Rats - Notte di terrore (1984)

Myslíte si, že to je všechno? To jste ještě neviděli exkluzivní scénu, v níž krysy vyrážejí dveře. Mrtvolou namísto beranidla! Prostě pecka až za roh, kdo se u tohohle nezlomí smíchy v pase, tak snad ani není člověk a nezaslouží si civět na béčka! Humorných momentů je nicméně o mnoho více a k dokonalosti samozřejmě nesmí chybět i nějaká ta krev, full-frontal obou pohlaví a šokující pointa, vedle níž se může jít i „Planeta opic“ zahrabat.

„Krysy: Noc hrůzy“ je naprosto výstavní trash. Ve všech ohledech naprostá sračka, ale právě to z toho filmu dělá tak lákavou podívanou. Pro průměrného diváka samozřejmě nestravitelné, avšak kdo miluje špatné filmy, neměl by si tenhle skvost nechat ujít.

Rats - Notte di terrore (1984)


DeepStar Six (1989)

DeepStar Six (1989)

Země: USA
Rok vydání: 1989
Žánr: sci-fi / natural horror / sea horror

Originální název: DeepStar Six
Český název: Deep Star 6

Režie: Sean S. Cunningham
Hrají: Nancy Everhard, Greg Evigan, Miguel Ferrer, Nia Peeples, Matt McCoy

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Osmdesátá léta jsou prakticky nekonečnou studnicí naivních béček, které jsou možná trochu hloupé, ale úplně stejnou měrou jsou nehorázně zábavné a svým způsobem až roztomilé. Dnes se podíváme na biják ze samého konce téhle dekády, který je vlastně krystalicky čistým ztělesněním toho, co to znamená osmdesátkové béčko. Přivítejte „DeepStar Six“!

Vcelku zajímavé je, že v roce 1989 vyrazily do kin hned tři filmy s relativně podobnou podmořskou tématikou. Vedle „DeepStar Six“ to byl ještě „Leviathan“ a „The Abyss“, přičemž asi nejznámějším z nich je ten poslední jmenovaný, jejž natočil James Cameron („Terminator“, „Aliens“, „Avatar“). „DeepStar Six“ z těchto tří vyšel jako první, již v lednu 1989, ale také je nejvíce zapomenutý a opomíjený. Což ovšem svým způsobem dává smysl. Když si totiž představíte cokoliv, co dělá dobrý film dobrým filmem, tak „DeepStar Six“ toho má s dost velkou pravděpodobností pouze náznak anebo možná ani ten ne. Přinejmenším formálně ne. Nemám však všichni pro tahle upocená béčka trochu slabost, i když víme, že jsou vlastně špatná?

Už jsem prozradil, že se „DeepStar Six“ odehrává pod vodou, a to prakticky celou svou délku s výjimkou úplného závěru. Máme zde podmořskou stanici, jejíž členové mají za úkol na dně postavit základy pro podvodní jadernou elektrárnu. V posádce najdeme i několik povědomých tváří jako třeba Matta McCoye, jehož jste mohli vidět v pátém a šestém díle známé komediální série „Policejní akademie“, anebo Miguela Ferrera, představitele vedlejších rolí v hromadě bijáků počínaje „RoboCopem“, přes „Twin Peaks“ až po „Žhavé výstřely 2“. A nemusíme se nakonec bavit jen o hercích, za zmínku totiž jistě stojí i skutečnost, že režíroval Sean S. Cunningham, jenž natočil první díl legendární slasherové série „Pátek třináctého“.

Nicméně zpátky k „DeepStar Six“. Pod místem, na němž se mají začít stavět základy pro elektrárnu, je objevena jeskyně, kterou se šéf výpravy rozhodne nechat zasypat kvůli napjatým termínům. Pod odpálení nálože se nicméně ukáže, že jeskyně je mnohem větší, než se zpočátku zdálo, a že se ve zdejším izolovaném ekosystému vyvinuly i dost zvláštní formy života. Bohužel pro posádku, jedna z nich je dost nasraná, že jí někdo vlezl do jeskyně, a tak se do nezvaných hostů okamžitě pustí.

Nejprve si kříženec kraba a podmořského dinosaura smlsne na průzkumné lodi, poté pocuchá předsunutou stanici a nakonec se mu podaří vlézt i do hlavní základny, aby zde sežral všechny, kdo mu přijdou pod tlamu. Což znamená skoro všechny s výjimkou dvou hlavních nejsympatičtějších postav, o nichž už od začátku s naprostou jistotou víte, že přežijí až do konce, i když celou dobu doufáte, že to tak nebude a že přijde nějaké překvapení. Nepřijde, klišé se prostě musí dodržovat a přes to vlak nejede.

DeepStar Six (1989)

Vedle šablonovitých postav a předvídatelného děje „DeepStar Six“ nevynechává ani nějaké ty logické kiksy. Jednou je obluda tak obrovská, aby zamávala s dost velkou kovovou krabicí, aby se za několik dalších minut protáhla do základny otvorem velkým tak pro jednoho člověka. Do místnosti doplave dveřmi (jestli vám to nedává smysl, tak si buďte jistí, že základna se samozřejmě začne pomalu zatápět), aby se pak do ní sotva vešla. Ještě větší kravina se ale nachází v závěru, kdy příšera přežije obrovský výbuch celé základny, aby ji pak odrovnal jeden malý ohníček.

Scénárista si s „DeepStar Six“ hlavu moc nelámal, takže situaci musí zachránit jenom osmdesátková nostalgie a kouzelná patina zastaralých bijáků, která tady rozhodně nechybí, a nakonec i samotná obluda, protože je to dost zábavný bastard. A na příjemné průměrné neinvenční béčko to bohatě stačí. Na jedno podívání bez problémů poslouží a příznivcům naivních neškodných sci-fi hororů (vím, že tam jste, tak se neschovávejte!) lze klidně doporučit.

DeepStar Six (1989)