Archiv štítku: natural horror

King Cobra (1999)

King Cobra (1999)

Země: USA
Rok vydání: 1999
Žánr: natural horror

Originální název: King Cobra
Český název: Královská kobra

Režie: David Hillenbrand, Scott Hillenbrand
Hrají: Scott Brandon, Kasey Fallo, Pat Morita

Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

A máme tady další monstr-ekohoror! Tentokráte v hlavní roli s jednou z nejběžnějších potvor, jaké se v tomhle druhu bijáků používají – hadem. Čímž nejspíš neříkám nic, co byste nemohli uhádnout už ze samotného názvu filmu. Tahle „Královská kobra“ však rozhodně nepatří ke královským počinů svého žánru a její titulní kobra navíc není tak úplně kobra. Ale ty vole, logika a jí podobné zhůvěřilosti nikdy nepatřily k přednostem zvířecích céčkových škvárů, tak čemu se divíte?

V intru „King Cobra“ se toho moc o původu zvířátka nedozvíme. Laboratorní předehra začne dávat trochu smysl až zpětně někdy v půlce filmu. Každopádně tu máme nějaké laboranty, jimž velí postarší páprda. Když si jde páprda přečíst email, jeho poddaní jej zamknou v kanceláři, protože se rozhodli dát experimentům trochu koule. Což se jim sice povede, ale asi o něco víc, než sami chtěli. Jinými slovy – bouchne to, všichni (kromě páprdy) zdechnou… a co je nejdůležitější, uteče jim laboratorní miláček, což byla extra agresivní kříženec kobry královské a chřestýše.

Střih, o dva roky později. Co náš desetimetrový plaz během těch dvou let dělal, to se neví a ani to nikoho nezajímá. Teď jsme ale na maloměstě, kde se chystá pivní festival, na němž se očekává hodně lidí. Vtom se odněkud objeví náš známý had a začne mordovat, co mu přijde do cesty. A vlastně i to, co mu do cesty nepřijde, protože když mu do cesty nic nechodí, tak projeví vlastní iniciativu a něco k zakousnutí si najde sám. Není to žádný debil, prostě mazanej plaz!

Zpočátku se film ještě snaží hrát to jakoby kvazi-chytřeji, že plaza neukazuje v celé jeho „kráse“ (uvozovky tu nejsou proto, že by snad hadi byli tak nechutní… za chvíli pochopíte), spíš to má být rádoby napínavé. Už tady je ale hodně znát, že „King Cobra“ patří do ranku píčovin. Klidně i můžu velkoryse pominout, že to celé vypadá televizně a poloamatérsky. Ale že má had deset metrů a jeho kousance vypadají jak od malé zmije? To neberu. Že desetimetrovou hadici žádná oběť nikdy nevidí ani neslyší? To se mi vážně nezdá.

K tomu přidejte hromadu klišé i v „nehadích“ scénách – ty jsou někdy obzvlášť dementní. Jako třeba tklivá pasáž mezi šerifkou a doktorem, protože doktor chce kvůli kariéře odejít do velkoměsta, zatímco jeho milá šerifová nikoliv – samozřejmě ale zůstane, aby pomohl s hadem, a po odstranění plazí hrozby zůstane napořád. Že byste čekali někoho, kdo hlavním hrdinům nebude věřit, jak je situace vážná? Co vás nemá, jasně že starosta nechce festival zrušit a ohrožení bagatelizuje. Všechny ty standardní příběhové oblouky (haha!) v „King Cobra“ samozřejmě nechybí.

King Cobra (1999)

Hele, nebudeme si nic nalhávat. Tenhle biják je sračka jak bič. A co je nehorší – není to ani vtipná sračka, nýbrž jenom sračka. S čestnou výjimkou v podobě závěrečné akční scény, kdy úroveň demence konečně vystoupá od nadprůměrných výšin a člověk se konečně může začít smát tomu, jak je to neskutečně imbecilní. Že si nakonec milovník trashe přece jenom přijde na své, začíná věštit už příchod hadího experta, jehož nehraje nikdo menší než Pat Morita, který proslul jako kung-fu dědeček ze série „Karate Kid“. Už tohle by mělo rozsvítit výstražnou kontrolku.

Nicméně pojďme na závěrečnou scénu. Už krátce před ní se konečně had začne ukazovat přímo na kameru, takže konečně pořádně vynikne, jak strašně uměle a debilně vypadá. V epickém finále pak kung-fu dědeček hadí expert vymyslí skvělý plán, že plaza naženou do velké trubky a zplynují ho (Hitler-style). Samozřejmě to nepůjde tak lehce, takže dojde na pár fakt vtipných věcí, jako třeba když doktor musí na hada nasadit kung-fu kopy, aby mu nezakousnul holku. Fakt si nedělám prdel! Když jsem viděl, jak doktor letí vzduchem a napere hadovi kopačky do hlavy, tak jsem fakt lehnul smíchem. Už jenom kvůli tomuhle stálo za to tenhle shit vidět.

King Cobra (1999)

S výjimkou téhle závěrečné nechtěně komické scénky ale nemá „Královská kobra“ moc co nabídnout, a to dokonce ani těm z vás, kdo si na podobných žumpách ujíždíte. Všehovšudy tedy doporučuju jen masochistům, kteří netuší co dělat se svým životem.


Larva (2005)

Larva (2005)

Země: USA / Německo
Rok vydání: 2005
Žánr: natural horror

Originální název: Larva
Český název: Larva

Režie: Abram Cox
Hrají: Vincent Ventresca, William Forsythe, Rachel Hunter

Hrací doba: 96 min

(Budou spoilery.)

Vždycky když koukám na nějakou exkluzivní filmovou sračku, ptám se, co se při natáčení honilo hlavou lidem na place. Jestli si fakt někdo myslel, že tam vzniká opravdu dobrý biják, anebo si všichni byli plně vědomi toho, že natáčejí echtovní mrdku, nad níž si pohoňkají leda tak milovníci toho nejblbějšího škváru. Co si myslel třeba takový William Forsythe, když kývnul na to, že bude hrát v kravině jako „Larva“ (i když je pravda, že zrovna jemu hraní v béčkové až céčkové produkci velké problémy nedělá, protože podobných perel má na triku víc)? A hlavně – co si kurva myslel člověk, jenž celou tuhle srandu zatáhnul? To je jedna z věcí, jaká mě na takových počinech skutečně fascinuje – že to prostě někdo zafinancuje. Tohle mi fakt vrtá hlavou.

Abych ale hrál fér, musím se přiznat, že jsem za svou diváckou kariéru zhlédl i mnohem tragičtější záležitosti než zrovna „Larva“. Nechápejte mě špatně, na tomhle bijáku není dobré vůbec, ale vůbec nic. Naopak je tu prakticky všechno špatně. Z nějakého důvodu se ovšem nejedná o až takové utrpení a za určité konstelace (chci vidět pekelnou sračku a zplna hrdla se jí vysmát do ksichtu) se nejenže dá sjet, ale dokonce se u toho dá i docela bavit. Některé věci tu totiž jsou dost směšné. Tohle zase musím „Larvě“ přičíst k dobru, poněvadž zetko toho nejtvrdšího kalibru přece jenom vypadá ještě jinak a jeho sledování je mnohem větším utrpením.

„Larva“ každopádně vymetá všechna myslitelná příběhová klišé. Máme tu nepovolený a ne úplně legální experiment, jejž ale tentokrát nemá na svědomí vláda, nýbrž chamtivá soukromá společnost. Hlavní hrdina (ideálně nějaký vědátor) hrozbu prohlédne jako první, ale nikdo mu samozřejmě nevěří, a když se na problém snaží upozornit, všichni se mu akorát vysmějí do ksichtu (nebo tak něco, tady si nejsem úplně jistý, protože cca v téhle době jsme s přítelkyní z nudy začali souložit). Jediný, kdo mu věří, je místní paranoický podivín s hromadným palebným arzenálem ve stodole. Všem ostatním závažnost situace dojde až v momentě, kdy je pozdě. Naštěstí ale za rohem na svou příležitost pořád čeká hlavní hrdina, jenž vymyslí geniální plán a nakonec všechno společně s podivínem zachrání. Hlavního šmejda, který stál za nepovolenými experimenty, sežere jeho vlastní výtvor. Na závěr už jen stačí dochutit náznakem otevřeného konce (hrozba nakonec přece jenom přežila) a voilà – sračková podívaná je na světě!

Všechno je to jasné jak facka. Zbývá objasnit jenom dvě věci – jaký přesně je hlavní hrdina vědátor a co přesně představuje tu hrozbu. Jak si tušíte dle názvu, onen experiment bude mít v tomhle případě nějakou spojitost s larvami. Celé městečko Host, kde se děj odehrává, se živí prodejem hovězího masa. Svoje krávy místní farmáři ládují žrádlem od výše zmiňované firmy. Ta se pokouší o lepší výnosy, takže si se žrádlem trochu pohraje. Výsledkem je nakažený dobytek s larvami, které chuděrku kravičku vždycky rozežerou zevnitř a vyskočí ven ve zmutované podobě a připravené vraždit cokoliv. Jo, a ten hlavní jouda je nečekaně veterinář.

Larva (2005)

Právě zmutované zabijácké cosi je zlatým hřebem „Larvy“. Design příšerek je hrozný. Vypadají jako kus černého hadru. Jejich animace už pak spadá do oblasti trikových katastrof. Pokud máte rádi špatně rozhýbané pixely, tak tady si určitě přijdete na své. Nic víc vás nemusí zajímat, protože jestli si něco z „Larvy“ budete pamatovat, budou to právě tyhle kusy anti-přirozeného hadru lezoucí po stěnách.

Naše hadry vraždí stylem, že obalí skoro celou oběť, která u toho patřičně ječí. Je tedy zjevné, že tím pádem tam reálně prakticky nic nebude vidět, tudíž se nemusíte těšit ani na žádné gore. V jedné scéně se objeví trochu cudné krve, ale jinak je to i z tohohle hlediska docela o hovně.

Larva (2005)

Jak už ale padlo dříve, z nějakého důvodu je zvrhle zábavné „Larvu“ sledovat, takže jednou se tomu dá úplně v klidu vysmát. Milovníci céčkových horůrků se zvířátky (ehm…) by to tedy do své sbírky viděných hovadin mohli přidat. Pokud k nim nepatříte, tak to asi za pozornost nestojí, protože až taková halda zase „Larva“ není. Osobně už to podruhé vidět nepotřebuju.


Sangue negli abissi (1990)

Sangue negli abissi (1990)

Země: Itálie
Rok vydání: 1990
Žánr: natural horror / shark horror

Originální název: Sangue negli abissi
Český název: Bestie z hlubin

Režie: Joe D’Amato
Hrají: Frank Baroni, Allen Cort, Keith Kelsch

Hrací doba: 90 min

(Budou spoilery.)

Žraločí horory obecně asi nepatří ke snímkům, od nichž by měl divák očekávat nějaký solidní kinematografický zážitek. Obzvlášť když se jedná o hrubé céčko (někdo by mohl chtít dodat, že jen málokterý žraločí biják není céčko, ale nechte si to od cesty, jo?), pod nímž je podepsán legendární sračkař Joe D’Amato. Všichni příznivci brakových bijáků určitě zaplesali, poněvadž D’Amato je v tomhle ohledu odborník na slovo vzatý. Světu zanechal pár béčkových fantasy, hodně béčkových hororů, ještě víc levných pornáčů a samozřejmě také nějaké porno horory (anebo hororová porna, přijde na to). Prostě tvůrce s dobrým vkusem, co si budeme povídat.

Ve filmografii D’Amata se dají nalézt skutečné perly, ale rozhodně ne všechno, pod co se kdy podepsal, za vidění stojí, a to ani optikou filmové sračky. Pořádný škvár se přece jenom musí taky trochu umět (i když leckdy nechtěně). Když se to povede a biják je natolik špatný, až je vlastně ohromně zábavný, tak se jedná přesně o ty případy, které my fajnšmekři milujeme. Někdy se to ale nepovede, ono kýžené ironické pobavení se nedostaví ani náznakem a výsledek je prostě jenom sračka. Nezábavná, nudná a naprosto zbytečná. Přesně k takovým případům patří také „Sangue negli abissi“.

D’Amato„Sangue negli abissi“ neinvenčně ždímá veškerá klišé žraločího hororu, a to navíc v době, kdy už o tenhle druh filmů dávno opadl zájem a vše podstatné v tomhle subžánru již bylo řečeno. Tady se prostě posté louhuje řídký odvar z „Jaws“, a to v naprosto nudném provedení. Ale nakonec ani není nutné vytahovat ten nejznámější a pravděpodobně i nejuznávanější snímek tohoto druhu. I když totiž zůstanu v oblasti italských žraločích škvárů, tak třeba téměř o dekádu starší „L’ultimo squalo“ je o třídu lepší, a to se i v tomhle případě jednalo o hodně hloupou a ne úplně záživnou blbost.

„Sangue negli abissi“ začíná tím, jak si čtyři malí smradi opékají buřty na pláži, když vtom se u nich objeví nějaký indiánský houmlesák a začne do nich hustit nějaké hutné filozofické pindy. Potom je donutí uzavřít pokrevní bratrství a předá jim artefakt svého kmene s návodem, jak zabít jakousi mytologickou potvoru. Protože přesně tohle většinou indiáni se svými relikviemi dělají – darují je náhodným dvanáctiletým smradům. Ti pak ten kus hovna zakopou na pláži do hloubky asi tak deseti centimetrů a z nějakého nepochopitelného důvodu jim to neodplaví první odliv, ani nevykopou žádní další haranti, co si tam půjdou hrát s bábovičkami. Tím pádem to za dvacet roků zase najdou, až to budou potřebovat.

Už po tomhle epickém intru je jasné, že bude zle. Posuneme se v čase, čtyři malí kuřbuřti jsou už dospělí a opět se sejdou. Dva lůzři celou dobu hnijou v rodném městečku, další dva zajebávají těžkou kariéru v golfu a na vojenské akademii. Hošani se sejdou a rozhodnou se to oslavit grilovačkou, na kteroužto je nutné nachytat nějakou tu rybinu. Důležitého úkolu se zhostí dva lůzři, ale jednoho z nich při tom chytání zabije žralok.

Sangue negli abissi (1990)

Další tři se následně vydají na cestu odplaty, aby tu žraločí kundu sejmuli a pomstili smrt kámoše. Pak je tam nějaká nuda, už jsem u toho skoro usínal, ale dopadne to následovně: do party se přidá místní frajer, jenž dva lůzry celou dobu šikanoval, ale pak se zničehonic s přeživším retardem usmíří (potkají se na parkovišti, podají si ruce a hotovo) a následně jsou oba dva ochotni položit jeden za druhého života. Všichni společně ti joudové odplavou na moře, podminují vrak lodi na dně, nalákají tam žraloka a bum, je vymalováno. Parybíma střevama.

Jako celé je to fakt echtovní píčovina, není to prdel, táhne se to jak žraločí pšouk a neumětelství z toho čiší na všechny strany. Za úplně největší průser nicméně považuji samotného žraloka a jeho vraždění. Na něm lze totiž nejlépe vidět, jak špatné „Sangue negli abissi“ skutečně je.

Sangue negli abissi (1990)

Žralok se totiž v celém filmu prakticky ani neobjeví. Když už nějaký záběr na něj přijde, prakticky ve všech případech se jedná o záběry z nějakých přírodopisných dokumentů. Krvavé žraločí řádění se pak řeší skutečně šalamounsky – ozve se jakoby napínavá hudba, přijdou podvodní záběry, pak zahraje akční disco hudba a kamera se začne třást, zatímco zabírá červenou vodu. A to je všechno. Snad i proto žralok v celém bijáku sejme jenom tři lidi (kromě zmiňovaného kuřbuřta už jen dvě úplně náhodné coury, které navíc ani nejsou hezké). To mi přijde dost tristní.

Osobně jsem na „Sangue negli abissi“ nenašel vůbec nic, co by se dalo přičíst k dobru. Je to nudná kokotina, s níž nemá smysl ztrácet čas.

Sangue negli abissi (1990)


Black Water: Abyss (2020)

Black Water: Abyss (2020)

Země: Austrálie
Rok vydání: 2020
Žánr: natural / survival / cave horror / ozploitation

Originální název: Black Water: Abyss

Režie: Andrew Traucki
Hrají: Jessica McNamee, Luke Mitchell, Amali Golden, Benjamin Hoetjes, Anthony J. Sharpe

Hrací doba: 98 min

(Budou velké spoilery.)

Australský režisér Andrew Traucki svou tvorbu zasvětil zvířecímu survival hororu. Na téhle receptuře vystavěl už svůj debut krokodýlí „Black Water“ (2007), jímž se u mnohých fans zapsal v dobrém v dobrém světle a jehož pomocí si hned na začátek připsal docela slušný úspěch, na nějž posléze navázal i se žraločí variací „The Reef“ (2010).

Trauckiho třetí celovečerák „The Jungle“ (2013) ovšem prošuměl, načež se holomek na nějakou dobu odmlčel. V letošním roce se takříkajíc vrátil domů, a to hned v několika ohledech. Z džungle zpátky do vody, také zpátky ke krokodýlům a v neposlední řadě také ke značce, na níž se kdysi „udělal“.

Dvojka „Black Water: Abyss“ samozřejmě zachovává základní atributy původního „Black Water“. Opět se tedy ocitneme v australské divočině, kde bude parta lidí uvězněná na malém prostoru a kolem nich bude pod vodou kroužit hladový Schnappi. To všechno samozřejmě smysl dává – vždyť proč by se mělo jednat o „Black Water“, když by nebezpečí představoval yetti na Sahaře, co? V některých ohledech však pokračování svého předchůdce kopíruje až příliš. Například opakovaný motiv těhulky nebo nemlich to samé vypořádání se s krokodýlem zavání spíš opakováním již viděného.

Největší invence „Black Water: Abyss“ oproti jedničce tkví v tom, že do hry přimíchává ještě jeden hororový subžánr – jeskynní horor. Spekulace o tom, zdali se krokodýlové objevují v podobných jeskynních systémech, přenechám někomu, kdo na rozdíl ode mě s oblibou listoval v přírodopisných knihách. Jakkoliv je taková diskuze nepochybně na místě v případě, kdy se snímek snaží působit realisticky, čistě z filmového hlediska se jedná o docela rozumný posun.

Mimoto „Black Water: Abyss“ přihazuje také zbytečný milostný trojúhelník, který tu vlastně nehraje moc velkou roli a jen samoúčelně prodlužuje stopáž o pár minutek. V neposlední řadě pak také dvojka obrací způsob, jakým se postavy dostanou do nesnází a jak se zachovají. V jedničce se chudáci ve svízelné situaci ocitli ne vlastní vinou a souhrou blbých náhod a pak se začali chovat jak blbci.

Oproti tomu ve dvojce si za prekérní situaci postavy mohou vlastně samy, protože si zbytečně hrály na dobrodruhy. Ještě bych bral, že se někdo rozhodně prozkoumat neznámou jeskyni. Nechápu nicméně, proč s sebou na výpravu berou i lidi, kteří s tím nemají moc zkušeností a navíc o tenhle druh zábavy ani nestojí, a ještě méně chápu, proč tam lezou v momentě, kdy se na oblast žene velká bouřka. Tu borci odbudou slovy, že je bouře určitě mine, a vlezou dovnitř. No, a pak se diví, že se jeskyně začne zatápět. Stoupající voda pak samozřejmě vyhovuje i nově příchozímu krokodýlovi. Dobrodruhům naopak těžce nevyhovuje to, že původní cesta zpátky se – pozor, přijde překvapení – zavalila. Na druhou stranu výpravu trochu šlechtí, že na rozdíl od blbek v jedničce nesedí jen na prdeli a okamžitě se pokouší něco vymyslet.

Black Water: Abyss (2020)

Dle pravidel survival hororu se samozřejmě posere prakticky všechno, co se posrat může, a krokodýl bez oběda naštěstí nezůstane. Což je dobře, protože se vlastně jedná o nejsympatičtější postavu. Bohužel se „Black Water: Abyss“ nevyhne částečně pozitivnímu konci, kdy alespoň někdo musí přežít. Záchrana z jeskyně mi ovšem přišla hrozně odfláknutá. Výprava se i přes krokodýla pokusí jít nazpět – najde zával. Potom se pokusí pokračovat v jeskyni dál – najde jen slepou chodbu. Když už to vypadá, že je všechno v prdeli, tak si najednou všimnou díry, že hele, támhle by to šlo, jeb ho a jsou venku. Ach jo. No, a když tedy film nechá některé dobrodruhy vylézt, tak na záběr přilepí ještě úplně zbytečné a samoúčelné finále s dalším útokem krokodýla.

Black Water: Abyss (2020)

„Black Water: Abyss“ určitě není špatný film. Traucki má se žánrem dost zkušeností a ví, jak by měl udělat nějaké napětí. Řemeslo v ruce má, což výsledku nepochybně pomáhá a vlastně to i v kombinaci s atraktivním prostředím stačí k tomu, aby se dal výsledný snímek v pohodě zkouknout. Nic to však nemění na skutečnosti, že si „Black Water: Abyss“ zasloužilo pečlivější scénář. Ten totiž platí za největší nedostatek a výsledek táhne dolů.


Black Water (2007)

Black Water (2007)

Země: Austrálie
Rok vydání: 2007
Žánr: survival / natural horror / ozploitation

Originální název: Black Water
Český název: Krvavá laguna

Režie: David Nerlich, Andrew Traucki
Hrají: Diana Glenn, Maeve Dermody, Andy Rodoreda

Hrací doba: 90 min

(Budou velké spoilery.)

Hororové filmy nás pravidelně přesvědčují o tom, že by člověk neměl jezdit někam do divoké přírody, obzvlášť když o tom ani nikomu neřekne. Možností, jak se tu dá bídně zdechnout, se nabízí celá řada. Třeba zde můžete potkat bandu zmutovaných buranů, kteří zrovna dostali chuť na guláš z lidského masa, a vaše kýta se jim jeví jako adekvátní ingredience. Lidožrout představuje nebezpečí i v „Black Water“, tentokrát se ovšem jedná o trochu jinačího nezbedníka.

Australský kousek „Black Water“ se totiž nerozhodl jít cestou krvavého hororového masakru, v němž sviští sekery vzduchem a končetiny odlétávají do všech světových stran. „Black Water“ dává přednost spíš realističnosti a uvěřitelnosti. Jedná se o survival horor, jehož stěžejní část se odehrává na malém prostoru. Oč skromnější je však místo, o to hutnější a hustější atmosféra se tu dá vytvořit.

Ústřední trojici „Black Water“ tvoří manželé Adam a Grace a s nimi ještě Lee, sestra druhé jmenované. Tihle tři se společně vydají na dvoutýdenní prázdniny, během nichž každý den dělají něco jiného. První den se vydají na krokodýlí farmu – záhy se ukáže, že šlo o docela stylovou volbu.

Druhý den se totiž naše trio rozhodně vyjet s průvodcem si zarybařit na řeku. Jak ale jistě správně tušíte, výlet se krutě posere. Jakmile výletníci zastaví, aby nahodili udice, loďku jim převrátí krokodýl a pro jistotu rovnou zabije i průvodce. Ostatní horko těžko zvládnou vylézt na strom a… a dál jsou pěkně v hajzlu…

Situace je následující: tři zoufalci dřepí na stromě a pod nimi ve vodě krouží krokodýl, který sice zabil průvodce, ale zjevně by si ještě něco respektive někoho k snědku dal. Loď se nachází jen o pár metrů daleko, ale převrácená a do vody se navíc člověku moc nechce, když tam plave přerostlá ještěrka s velkými zuby. Mobil se samozřejmě rozbil a nikdo neví, kam naše trojice odjela, tudíž je nikdo nemůže jít hledat, natožpak najít. Všude okolo je australská divočina. Jedna věc se nicméně musí nechat – chtěli dobrodružství, dostali dobrodružství.

V tomhle ohledu se jedná typický survival horor a „Black Water“ také trpí na obligátní nedostatky daného subžánru. Hrdina nebo hrdinové se někde zaseknou a na tom jednom místě bojují s nepřízní přírody a snaží se přežít. Nic víc se tam neděje. Premisa, která na celovečerní film vydá horko těžko, a aby fungovala, musí snímek vědět, jak z minima vytřískat maximum napětí. Jinak se z toho stane plytká nuda.

„Black Water“ v tomto ohledu funguje relativně uspokojivě a daří se mu výrazněji nenudit. Byť si samozřejmě musí vypomáhat klasickou berličkou survival hororů, a sice že se totálně dojebe všechno, co se jen trochu může dojebat. Kdyby měli hrdinové jen trochu kliku, tak by film mohl skončit mnohem dřív. A v případě „Black Water“ by se chtělo dodat, že by film pravděpodobně mohl skončit mnohem dřív i v případě, kdyby se naše ústřední trojice chovala jen trochu racionálně a s rozumem. V tomhle snímek přejímá i klišé celého hororového žánru, tedy že se postavy chovají jak kreténi.

Black Water (2007)

S tímhle aspektem musí divák tak trochu počítat, když se kouká na horor, ale občas mě debilní chování postav točí tak moc, až je to přes čáru. „Black Water“ na tuhle čáru bohužel místy naráží. Frajeři sedí na stromě a pár metrů je převrácená loďka. Někde okolo sice plave krokouš, ale víš jak, něco by se vymyslet dalo. Někdo po stromech odleze dál a začne plácat do vody, aby hajzlíka odlákal, a zbylí dva třeba otočí loďku, hupsnou do ní a hurá do civilizace.

Tady ne. Jsou tam dvě ženské a ty se okamžitě začnou chovat jak naprosté krávy. Frajer má nápady a snaží se vymyslet řešení, ale ony se zaseknou a chtějí jen dřepět na větvi, dokud je někdo nenajde. Marně se jim chudák Adam snaží pomocí argumentů vysvětlit, že je nikdo najít nemůže, když nikdo neví, kde jsou. Nic. I s tím krokodýlem by se nejspíš dohodl snáz. Na druhou stranu cením, že herec Andy Rodoreda dokázal tak přesvědčivě kroutit hlavou, obracet oči v sloup a podat výraz „jste pizdy, ale nechci se hádat, protože seš moje stará“.

Black Water (2007)

Jasně, když je člověk rozvalený u televize, tak se to dobře kecá, ale tady mi skutečně přišlo, že velkou část celého dramatu si holky způsobují samy. Obzvlášť to vyniká vedle chudáka chlápka, jenž přemýšlí a chce situaci nějak řešit. No, nakonec to dopadne tak, že když už se blíží noc, tak se o záchranu pokusí sám a zdechne u toho, takže ty dvě pipky nakonec stejně do vody vlezou a začnou tam běhat křížem krážem, i když do ní předtím nechtěly ani za zlaté prase.

Když tohle přežijete, tak je „Black Water“ vlastně docela fajn. Napětí se místy daří vytvořit, nastínit bezvýchodnou situaci taktéž. Zápletka se snaží držet při zemi a sází na realističnost (plus za to, že se točilo s živým krokodýlem a využívaly se primárně praktické efekty), což tak nějak koresponduje s definicí survival subžánru, zároveň je ale nebezpečí dostatečně hororové – na rozdíl od bijáků, kde někomu uvízne noha a on se ji pak devadesát minut snaží vyprostit. Jako jednohubka poslouží.

Black Water (2007)


Big Freaking Rat (2020)

Big Freaking Rat (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: natural horror

Originální název: Big Freaking Rat

Režie: Thomas J. Churchill
Hrají: Scott C. Roe, Dave Sheridan, Caleb Thomas

Hrací doba: 85 min

(Budou velké spoilery.)

Humorných zvířecích hororů se směšnými monstry je k mání vždycky hromada, což je jenom dobře, protože podobných zvrhlostí není nikdy dost. Svou troškou do letošního mlýnku vraždící fauny přispěl také americký kousek se všeříkajícím názvem – „Big Freaking Rat“. Všechno, co jste o tomhle bijáku nechtěli ani nepotřebovali vědět, prozrazuje už tenhle epický titul.

„Big Freaking Rat“ ovšem tuhle názornost dotahuje ještě dál. Aby se film nemusel zdržovat s vysvětlovat proč, kdo a jak, původ mutace titulní krysy objasní již úvodní titulky. Ty s roztomile příšernou animací ukážou, jak nějaký dobytek vylil chemikálii do vody, ta se odsud dostala do tunelů, kde se radioaktivní louže nalemtala naše krysa. A abyste to jakože fakt pochopili, takže ještě během titulků – pořád ve zvrhle ohavné animaci – zabije jelena.

Ve filmu jde jinak asi tak o následující (ale připravte se na to, že to bude velice prosté): park / rekreační oblast se chystá na pořádné otevření a přijíždějí první turisté. Začne řádit krysa. Hrdinní zaměstnanci se jí budou muset postavit a zneškodnit ji. Do toho se ještě zamíchá místní pobočka italské mafie a deratizátor. Snad jediným „překvapením“ budiž standardní vtípek se smrtí hlavní postavy, o níž si máte celou dobu myslet, že problém vyřeší.

Ale jasně, kvůli ději se na tyhle hovadiny beztak nikdo nekouká. Dobré zvířecí zetko udělají vždycky dvě věci: a) tupé a příšerně zahrané postavy s ohavně napsanými dialogy; b) mega vtipně udělané zvíře. Snad nemusím dodávat, že druhý zmiňovaný aspekt má výrazně vyšší prioritu.

„Big Freaking Rat“ obě podmínky zdánlivě studuje. Scénáře je děravější než oběti titulního krysáka, herci nejsou herci, nýbrž parodie na herce, a z huby jim padají sračky o velikosti bobků titulního krysáka. Asi jste podle názvu pochopili, že krysa je fakt velká, takže si pravděpodobně zvládnete domyslet, že nejspíš kadí big freaking bobky.

Problém nicméně tkví v tom, že „Big Freaking Rat“ působí trochu nuceně. Nejde o takovou tu roztomilou blbost, kdy se někdo snažil natočit film, ale neměl soudnost, takže mu z toho vylezla strašná sračka. Někdy se ale poštěstí a z téhle sračky vzniká trashové zlato. Tyhle případy jsou nejlepší. U „Big Freaking Rat“ lze jasně poznat, že tvůrci točili hnůj záměrně a chtěli udělat zábavně směšné zvěrstvo.

I to je legitimní přístup, nicméně i točení zetek se musí umět, aby výsledek skutečně bavil. V případě „Big Freaking Rat“ si zřejmě někdo maloval, že postačí, když to celé bude jen strašně špatné. Stačí to k tomu, aby se příznivci zvířecích odpadů mohli na výsledek v klidu podívat a občas se zasmát. Do trashového zlata má ale „Big Freaking Rat“ hodně daleko – a nejen proto, že výsledek vypadá, jako kdyby snad měl i nějaký (byť miniaturní) rozpočet a produkční zázemí.

Big Freaking Rat (2020)

Co mě ale namíchlo nejvíc – „Big Freaking Rat“ bohužel příliš nezachraňuje ani titulní krysí zmetek. Nechápejte mě špatně, krysa je udělaná fakt příšerně nevěrohodně, což beru jako velké plus, protože přesně takhle to máme rádi. Jenže film obludu odmítá pořádně ukázat. Za mě dost špatný přístup u počinu, který se jmenuje „Big Freaking Rat“. Chápete? Už svým titulem se biják snaží nalákat na obrovskou špatně udělanou krysu, ale pak vám ji odmítne ukázat v celé její kráse.

Tohle mi připadá, jako kdybyste šli sexovat s top modelkou, ale ona vás nechala jen párkrát štrejchnout a pak utekla, než se stačíte udělat (čtenářky a homosexuální čtenáři si jistě zvládnou vymyslet analogický příklad). Stejně tak „Big Freaking Rat“ jen sem tam ukáže detail oka, detail držky, krysí pařát, kus ocasu, prostě dá jen ochutnávku, ale celou krysu nikoliv. Toho se dočkáte až v úplném závěru a jen na pár prašivých vteřin. Za mě velké zklamání, protože jde o fest legračního plyšáka, tudíž jeho nepochopitelné schovávání považuji za promarněnou příležitost.

Big Freaking Rat (2020)

Díky tomu všemu patří „Big Freaking Rat“ spíš k zetkovému průměru. Sledování nebolelo, ale aby byl faktor guilty pleasure zábavy vyšší, chtělo by to méně křeče v lidské rovině a víc krysy v krysí rovině. Takhle jde o záležitost hodnou pozornosti jen pro fanatiky do špatných zvířecích hororů; pro vás ostatní to bude jen ztráta času.


Altered Species (2001)

Altered Species (2001)

Země: USA
Rok vydání: 2001
Žánr: natural horror

Originální název: Altered Species
Český název: Krysy

Režie: Miles Feldman
Hrají: Allen Lee Haff, Leah Rowan

Hrací doba: 91 min

(Budou spoilery.)

Jestli naši filmovou rubriku, do níž přispívám primárně jen já, trochu sledujete, asi už jste pochopili, že sračkové horory a vlastně i sračkové filmy obecně mi vůbec nejsou cizí. A protože hovadin, které se svou kvalitou pohybují někde mezi céčkem a zetkem, není nikdy dost, pojďme se podívat na další takovou perličku!

Tenhle démant světové kinematografie nese v českém distribučním překladu hrdý název „Krysy“. To říká prakticky vše, o čem tu necelou hodinu a půl půjde. Tenhle kousek pochází z roku 2001 a téhož názvu a z téže doby existují ještě další dva bijáky (2002 a 2003). Tenhle konkrétní se nicméně v originále jmenuje „Altered Species“ a někdy je znám též jako „Rodentz“. Pokaždé se nicméně jedná o tu samou haldu s hromadou krys, jimž na konci dodá korunu sám zmutovaný krysodlak. Ale to už trochu předbíháme…

Obyčejné krysy nepatří k úplně nejroztomilejším zvířátkům, ale normálně nemají potřebu skákat po lidech a žrát je. Z toho vyplývá, že bychom si měli zodpovědět důležitou otázku každého zvířecího hororu – co se stane, že se z krys stanou krvežíznivé bestie? Pozor, půjde o veliké překvapení: na vině je experiment! Tentokrát za to může vědec a jeho pokusy. Krysa napíchaná nějakým zeleným svinstvem zmutuje a zbytky vylité do odpadu zase zachutnají krysí kolonii ve sklepení.

A teď bacha. Laboratoř se nachází v opuštěném komplexu. Kromě vědátora a jeho asistenta tam sice nikdo není, ale za asistentem přijedou na návštěvu zakalit jeho kámoši. Oběti bychom tedy měli. Odsud dál už si to určitě umíte představit. Odnese to kočka, uklízeč, vědátor i nějaká ta omladina.

Pár věcí za zmínku stojí. V případě jde o digitální triky. Těch se sice v „Altered Species“ neobjevuje moc, ale když už, tak to kurva stojí za to. „Altered Species“ v tomhle ohledu stoprocentně naplňuje parametry filmové žumpy, k níž roztomile tragická triková stránka neodmyslitelně patří. V tomhle ohledu se biják předvede zejména při vraždě kočky. Už detail na epickou animovanou krysu pobaví. Když ale zpoza rohu začnou létat digitální 2D chlupy a krev, tak jsem šel fakt do kolen smíchem. Prostě rychta.

O nic lepší (horší?) není ani již zmiňovaný zmutovaný krysodlak velký jako člověk. Tady už si ale „Altered Species“ nepomáhá digitálními triky. Jde o regulérního plyšáka a závěrečný souboj s ním platí za jednoznačný vrchol celého filmu. Škoda, že to tvůrci mysleli docela seriózně a krysáka radši moc neukazují. Přesto dojde třeba na krysodlačí krasojízdu na střeše dodávky. To chceš.

Altered Species (2001)

Všechno mezi zmiňovanou vraždou kočky a touhle finální bitkou za moc nestojí, snad jedině s výjimkou vraždy blbé blondýny, v níž se krysodlak pořádně ukáže poprvé, doplněná o následnou prču, kdy frajer čeká kuřbu, ale blondýna už má rozežranou palici od mega krysáka. Jasně, už to slyším, jak někdo namítá, že podobné bijáky stojí za hovno kompletně, tak proč se divím, že to není moc kvalitní. Jasně, máte recht, ale myslel jsem, že to za moc nestojí ani optikou filmového hnoje. Něčemu takovému se typicky chcete vysmát, ale „Altered Species“ bohužel neobsahuje zas tolik momentů, které by měly potenciál trhat bránice příznivcům filmové žumpy.

Řekl bych tedy, že „Altered Species“ dopadlo tak nějak napůl. Objektivně je to sračka, jak když krysím ocáskem mrská, o tom žádná, ale není to zas taková mrdka, aby u toho člověk zkapal nudou. Normální divák to samozřejmě nevydýchá, ale labužník zocelený hodinami zetkových hororů bude naprosto v pohodě. Těch ultimátně směšných momentů se ale najde jen pár, takže do titulu „tak špatné, až je to dobré“, má „Altered Species“ naneštěstí dost daleko. Všehovšudy jde tedy v rámci podobného hnoje o průměr… jestli tedy něco takového jako hnojní průměr vůbec existuje.

Altered Species (2001)


Sssssss (1973)

Sssssss (1973)

Země: USA
Rok vydání: 1973
Žánr: natural horror

Originální název: Sssssss
Český název: Sssssss

Režie: Bernard L. Kowalski
Hrají: Strother Martin, Dirk Benedict, Heather Menzies-Urich

Hrací doba: 95 min

(Budou ssssssspoilery.)

Na „Sssssss“ okamžitě zaujme jedna věc. Sssssssnad ani nemusssssssím říkat jaká, protože věřím, že jsssssste si toho hned všimli. Abychom sssssssi ale byli jisssssssti, že máme na mysssssssli to sssssssamé, tak prozradím, že jsssssssem sssssssamozřejmě mířil na název. Nebudeme sssssssi nic nalhávat – „Sssssss“ je pěkně debilní jméno pro film. Nicméně právě díky němu sssssssi sssssssnímek vybudoval až ssssssskoro kultovní ssssssstatusssssss. Když ssssssse totiž něco jmenuje takhle krásssssssně blbě, tak kdo by to sssssssakra nechtěl vidět?

Jissssssstě nikoho z vásssssss nepřekvapí, že film ssssssse točí okolo hadů. Prakticky celý ssssssse odehrává v domě doktora Carla Ssssssstonera, jenž ssssssse zabývá ssssssstudiem hadů, jichž má také ve sssssssvé laboratoři úctyhodnou sssssssbírku. Včetně několika prudce jedovatých. Kromě vědátora a hromady plazů v domě žije ještě vědátorova dcera Krissssssstina. A nově k nim přibude také ssssssstudentík ze školy v nedalekém městě, jehož sssssssi doktor vymodlí ssssssspolečně sssssss grantem jako pomocníka. Jeho předešlý asssssssissssssstent totiž zničehonic zmizel, prý odjel kvůli nemocnému členovi rodiny.

Jen totální lobotom by sssssssi mohl myssssssslet, že předešlý ssssssstudent ssssssse jen tak zvedl a bez ssssssslova odjel kvůli rodince. Obzvlášť když vám důvod jeho zmizení vykecá sssssssamotný film už ve sssssssvém intru. A kdybyssssssste náhodou pussssssstili film a teprve pak šli nafarmit občerssssssstvení do kuchyně, takže jssssssste prvních pár minut prošvihli, tak vám to pro jissssssstotu vykecá také průvodní text dissssssstributora nebo jakýkoliv popisssssss děje na internetu. Takže vám to klidně vykecám taky.

Doktor sssssssvým asssssssissssssstentům píchá injekce, údajně pro posssssssílení imunity vůči hadím kousssssssnutím, což zdánlivě dává sssssssmysssssssl, ale ve ssssssskutečnosssssssti jim dává nějaké sssssssračky, protože právě oni jsssssssou jeho největším experimentem. Vědátor ssssssse totiž sssssssnaží vytvořit dokonalého tvora – hada sssssss lidssssssským intelektem. První pokusssssss ssssssse příliš nevydařil a ssssssskončil tak na půl cesssssssty, takže jej prodal do cirkusssssssu, kde nyní chudák tráví časssssss jako exponát v panoptiku. Ale podruhé už ssssssse to zaručeně povede!

Překvapující je nicméně jedna věc. Jakkoliv název vypadá tak béčkově, že víc to ssssssssnad ani nejde, ve ssssssskutečnosssssssti ssssssse „Sssssss“ sssssssnaží být docela ssssssseriózním sssssssnímkem. Jedná ssssssse o pomalejší kousssssssek, jenž ssssssstaví na possssssstupném sssssssměřování k nevyhnutelnému cíli, jímž je přeměna našeho ssssssstudentíka v plaza. Pokud tedy čekáte nějakou ssssssstandardní natural horror jízdu ssssssse zmutovanými hady, možná budete překvapeni, ne-li dokonce zklamáni – sssssssstejně jako já, když jsssssssem „Sssssss“ kdysssssssi viděl poprvé. Ssssssstačí ale přenassssssstavit mindssssssset a pak ssssssse ukáže, že „Sssssss“ je vlassssssstně docela ssssssssolidní záležitossssssst. Netvrdím, že ssssssse jedná o nějaké veledílo, ale za jedno podívání to určitě ssssssstojí, máte-li náladu na oldssssssschoolový pomalý horor sssssss poměrně zajímavou ússssssstřední myšlenkou.

Sssssss (1973)

Ocenit lze také to, že ssssssse sssssssnímek nebál pracovat sssssss reálnými plazy. Všichni hadi ve filmu jsssssssou ssssssskuteční, a dokonce ani neměli vylámané zuby nebo tak něco, tudíž byli ssssssschopni ušktnout sssssss plným jedem. A na výsssssssledku je znát, že nebyly použity nějaké levné napodobeniny. Maketa ssssssse prý objevila pouze v jediném záběru v celém filmu. I to zvyšuje uvěřitelnossssssst a přidává kredit.


Creature (1998)

Creature (1998)

Země: USA
Rok vydání: 1998
Žánr: thriller / natural horror

Originální název: Creature
Český název: Netvor

Režie: Stuart Gillard
Hrají: Craig T. Nelson, Kim Cattrall, Cress Williams

Hrací doba: 180 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Peter Benchley se ve své spisovatelské kariéře věnoval především vodě, která v jeho tvorbě představuje nebezpečí, zejména co se vodních tvorů týká (nad čímž jen tak mimochodem později vyjádřil lítost). I kdybyste o něm doposud neslyšeli, jsem si jistý tím, že znáte minimálně jeho nejslavnější knihu respektive film, jenž na jejím základě vznikl. Právě z Benchleyho hlavy totiž pochází „Jaws“, k jejichž převodu na stříbrné plátno ostatně psal i scénář.

Zdaleka se ovšem nejedná o jediný případ, kdy byla Benchleyho kniha převedena do snímku. Podobný osud mimo jiné potkal i novelu „White Shark“ z roku 1994, kterou o čtyři roky později adaptovala televizní minisérie s názvem „Creature“ (u nás jako „Netvor“). Při této příležitosti byla původní kniha vydána znovu pod novým názvem „Creature“ shodným s adaptací.

Bílý žralok z původního názvu zde není skutečným bílým žralokem (což je ostatně druhý důvod, proč při druhém vydání došlo ke změně jména), nýbrž – alespoň ve filmovém podání – hybridem mezi žralokem a člověkem vzešlým z vládního experimentu. Ten se ovšem, jak už tomu zkrátka ve filmech bývá, trochu vymkne kontrole. Zmutovaný podvodní obluďák se utrhne ze řetězu, sežere svého stvořitele a vydá se vstříc svobodě. V tom je mu ale zábraněno a žralokodlak (haha) skončí uvězněn ve velké bedně na dně moře.

O 25 járů později (neptejte se mě, jak mohl žralokodlak takhle dlouho přežít v bedně na dně moře – taky jsem si nad tím lámal hlavu), kdy někdejší vojenskou základnu využívá doktor Simon Chase studující žraloky, se kříženec náhodou dostane na svobodu a samozřejmě nemá nic lepšího na práci než začít požírat obyvatele přilehlého ostrova, kteří jsou natolik drzí, aby si skočili do moře na koupačku. A tohle byla jedna věta na celý odstavec, uff…

Doktor je samozřejmě frajer jak noha, takže mu hodně rychle dojde, že tady něco nesedí a že nepůjde o obyčejného žraloka-zabijáka. Klasicky mu ale nikdo nevěří a místní se pustí do honu na velkého bílého. Ale nebojte, oni na to za nějaký čas a o nějakou tu mrtvolu později přijdou, takže hlavní hrdina, jemuž v mezičase přijela na ostrov bývalá stará (taky doktorka) a synátor, nakonec bude moct vítězoslavně poskakovat kolem a řvát, že on to říkal. Anebo se pokusit se s hrozbou vypořádat. Anebo tak něco.

„Creature“ rozhodně není žádná nervy-drásající podívaná. Snímek trpí standardními neduhy televizních horůrků, tudíž se připravte na to, že jde spíše konverzační záležitost a že nějaké krvavé lázně se v žádném případě nedočkáte. Na druhou stranu, televizní záležitosti si na rozdíl od kino-filmů mohou dovolit trochu delší stopáž. Což je leckdy na škodu, ale někdy to vůbec nevadí, což je naštěstí případ „Creature“. Snímek nabobtnal na tři hodiny (v české televizi šel rozdělený na dvě části dlouhé hodinu a půl každá), ale k jeho cti slouží, že se nejedná o nic nesnesitelného, vlastně to ubíhá docela příjemně. Na dlouhé nudné odpoledne tím pádem „Creature“ dokáže posloužit, ačkoliv se nemůže chlubit nějakou výraznou atmosférou nebo osobitostí. Jako důstojný standard ovšem obstojí úplně v pohodě a na jedno podívání tudíž funguje.

Creature (1998)

Největším plusem „Creature“ je sám titulní netvor – žralokodlak totiž vypadá až nečekaně dobře a na televizní poměry je rozhodně nadprůměrné povedený. Nejde o žádnou digitální píčovinu, ale kvalitně udělanou latexovou masku. Což ale nepřekvapí, když člověk zjistí, že tohohle žraloka má na svědomí Stan Winston, legenda ve svém oboru, jejíž práci jste mohli vidět i ve velkých bijácích jako „Jurassic Park“, „Terminator 2: Judgement Day“ nebo „Aliens“.

Přiznám se, že k tomuhle snímku možná cítím větší sympatie, než by si asi zasloužil, protože v jeho prospěch hraje nostalgie. Poprvé jsem jej totiž viděl v dost nízkém věku a zůstala mi z něj vzpomínka na fakt hustého žraloka. Na druhou stranu, u sledování spousty filmů, které se mi kdysi líbily, si nyní připadám trochu trapně, ale zrovna „Creature“ bylo i dnes v pohodě. Na jedno podívání se to rozhodně vleze.

Creature (1998)


Spiders (2000)

Spiders (2000)

Země: USA
Rok vydání: 2000
Žánr: natural horror

Originální název: Spiders
Český název: Pavouci

Režie: Gary Jones
Hrají: Lana Parrilla, Josh Green, Oliver Macready, Nick Swarts, Mark Phelan

Hrací doba: 94 min

(Budou spoilery.)

Je mi ctí představit v našem filmovém koutku další mega-vtipnou mega-sračku. Subžánr natural hororu nebo chcete-li ekohororu by mohl být vcelku zajímavý, kdyby byl nějak rozumně pojatý, ale tahle odnož hororu se nějakým způsobem zvrhla v přehlídku absolutního braku a filmařské demence. Pro běžného konzumenta se tedy jedná o zapovězenou oblast, nicméně milovníci shitózní kinematografie zde najdou zlatý důl. Milujete-li hovadiny, jejichž neskonalé demenci se můžete smát, až vás bude pupek bolet, tak mimo jiné právě sem by měly směřovat vaše kroky. Například třeba ke „Spiders“.

Tahle perla pochází z roku 2000 a naplňuje všechny parametry filmové žumpy. Toporné anti-herecké nevýkony, seriózně pronášené repliky plné trapnosti, debilní příběh, příšerné triky, totální dlabání na jakoukoliv logiku. Tohle všechno a ještě víc „Spiders“ nabízí ve vrchovaté míře. Smát se tomu je jako smát se postiženým lidem, ale kurva, člověk si tu vstupenku do pekla přece musí nějak zasloužit!

Pavouci jsou jedni z nejčastějších záporáků v natural hororech. Jejich ztvárnění je prakticky vždycky stejné, takže jde jen o to vymyslet, co osminohým kamarádům provést, aby vyrostli, zmutovali, dostali chuť zabíjet nebo v ideálním případě tohle všechno naráz. Jednou z nejoblíbenějších metod jsou vládní experimenty nebo nějaké kraviny s vesmírem (meteor atp.), přičemž tihle „Pavouci“ se toho nebojí a rovnou kombinují obojí.

To máte tak. Ufouni existují. Vláda to ví, a nejenže to skrývá před lidmi, ještě se snaží s mimozemšťany provádět experimenty. Třeba napíchnout pavouka mimozemskou DNA. V místních podmínkách se to ovšem nedaří, takže dojde na vesmírnou misi, aby ke vpravení DNA do pavouka proběhlo v nulové gravitaci, kde mimozemšťané žijí (nějaké planety asi nevedou, víš jak). To se ale povede až moc, protože pavoučka tenhle doping nakopne a vymrdá (ne doslova) celou posádku raketoplánu. Veřejnosti se řekne, že raketa bohužel shořela, ale ve skutečnosti je navedena zpátky na zem.

Okolo toho se motá mladá novinářka Marci Eyre píšící pro lokální bezvýznamný univerzitní plátek. Původně teda chtěla psát o mimozemšťanech, ale když jde obhlédnout místo, kde měli návštěvníci údajně přistát (což je tajná vojenská základna… kterou nikdo nehlídá), čirou náhodou sem spadne výše zmíněná raketa. Za chvíli se objeví vojáci, všechno to naleze do vojenského komplexu a pořádná pavoučí zábava může začít. Pavouka se sice několikrát podaří sejmout, ale on vždycky předtím naklade vajíčko do nějaké oběti a jeho nástupce je o něco větší. Na konci už tím pádem po městě pobíhá monstr pavouk a já vám ručím, že jestli jste si neurvali pajšl smíchem doteď, tak u pekelně špatně naanimovaného pavoučího obra se vám to určitě podaří.

Spiders (2000)

Mimochodem právě triky bych si dovolil vyzdvihnout jako jeden z největších generátorů smíchu ve filmu. Každý pavouk, nicméně nejen ten, je tady tak brutálně nereálný a umělý, jak jen to v roce 2000 asi šlo. Všechny triky jsou tak strašně nevěrohodné, až by z toho skoro krvácely oči, kdyby to nebylo tak brutálně směšné. To prostě chceš. Vcelku paradoxní ovšem je, že gore efekty až tak kreténsky nepůsobí. Zmutované ksichty nebo rozervané hrudní koše vypadají relativně použitelně i do serióznějšího bijáku.

Ale to je asi tak jediné, co lze na „Pavoucích“ pochválit, aniž by to bylo zamýšleno jako výsměch. Vesměs všechno ostatní je žumpa. Nebudu vás tu mořit dalšími tlachy o stupiditě a hromadách nelogičností, které hned trojice (!) scénáristů po divácích hází plnými hrstmi, a zmíním jen závěr téhle perly, což vás doufám už definitivně přesvědčí o tom, jaká halda ten biják je. Všechno totiž končí v epickém finále, kdy zmíněná novinářka visí na laně z létající helikoptéry a odstřeluje monstrózního pavouka na střeše nějaké budovy raketometem s uranovými střelami. To mi kurva netvrďte, že vám tohle nepřijde vtipné!

Spiders (2000)

Jako u všech podobných filmů platí, že jde o zvrhlou zábavu určenou pouze příznivcům totální píčovin, kteří se rádi baví nad něčí demenci. „Pavouci“ jsou k něčemu takovému jako stvoření. Pro standardního diváka jde samozřejmě o nekoukatelnou záležitost, ale já osobně jsem se celou dobu chechtal jako prase, takže jestli máte smysl pro pořádnou dekadenci, můžu vám to klidně doporučit!