Archiv štítku: Naurrakar

Stíny plamenů, Naurrakar, Tyranizer

Stíny plamenů, Naurrakar, Tyranizer, Bajonet

Datum: 4.7.2014
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Stíny plamenů, Naurrakar, Tyranizer, Bajonet

Pamatuji časy, kdy plzeňské kanalizačně black metalové těleso Stíny plamenů bývalo poměrně pravidelným hostem nejrůznějších žánrových akcí po celé republice. Pár let nazpět ale koncertní aktivita kapely doznala značného zeštíhlení a od té doby Stíny plamenů hrají celkem sporadicky, takže když fanoušek dostane možnost být takového koncertu účasten, neměl by si ji nechat ujít. Já fanoušek jsem a Stíny plamenů jsem neviděl od rok a půl starého vystoupení s Trollech, takže jsem si to zase jednou namířil do Modré Vopice, kde se měla celá ta sláva uskutečnit.

Celý večer samozřejmě neměli zamluvený jen Stíny plamenů a sestava večera krom nich čítala rovná tři další jména, z nichž asi nejvíce vyčnívali zavedení Pražáci Naurrakar, a dvojice Tyranizer a Bajonet na soupisce zastávala spíše úlohu výplně. Při nesmírně příznivé ceně vstupného si ale mohl stěžovat opravdu jen chorobný škrt, takže vstupní podmínky ideální, počasí na popíjení před klubem se také vydařilo náramně a jedinou neznámou tak zůstávalo čtvero vystoupení, která byla na programu.

Onen program dostali za úkol otevřít žatečtí Tyranizer, o kterých jsem nikdy neslyšel, tudíž jsem je automaticky zařadil do pomyslné škatulky “provinční thrash nebo death o ničem”. Teď asi čekáte, že tu svou domněnku buď potvrdím nebo rezolutně vyvrátím, jenže Tyranizer se strefili tak nějak mezi. On to totiž skutečně byl pramálo svojský thrash nijak závratných kvalit, ale vzato kolem a kolem to přeci jen něco do sebe mělo. Sice to byla pořád jedna a ta samá písnička, ale poslouchat to šlo, muzikanti byli docela sympatičtí a člověk si nakonec i celkem ochotně poklepal nohou do rytmu. Dlužno dodat, že to ale bylo z velké části zásluhou bubeníka, který hnal kapelu vpřed opravdu ukázkově a nebýt něj, asi bych odešel mnohem dřív než nějaké dva tři songy před koncem.

Tyranizer tedy odehráli celkem fajn set a teď by se slušelo povědět, jestli se to samé podařilo i pražským thrasherům Bajonet, kteří nastoupili na pódium po nich. Jenže to se nestane, protože jsem se na Bajonet tak trochu vykašlal a raději si užíval večerního slunce, popíjel pivo a debatoval s partou známých, kteří mezitím dorazili. Bajonet to ale asi moc mrzet nemusí, protože lidí měli hodně a podle toho, co se z klubu ozývalo, to musel být asi docela podařený koncert. A ani ta muzika nezněla takhle na půl ucha úplně marně, tak třeba někdy příště.

Když přišli na řadu Naurrakar, tak jsem ale opět poslušně nakráčel dovnitř a sledoval dění. Proč? No, venku už byla regulérní tma, takže se nebylo moc čím kochat, ale hlavní důvody jsou dva a do značné míry spolu souvisí. Tak předně, Naurrakar jsou kapela, která na to jde poctivě, roky maká, což jí podle všeho nese ovoce a teoreticky by tedy mělo být o co stát. Teoreticky. Navzdory celkem příjemné zkušenosti, kterou s vystoupeními Naurrakar za ty roky mám, mě totiž naposledy dost šokovalo, jak špatné vystoupení odehráli, tak jsem byl zkrátka zvědavý, jestli to byl momentální zkrat, nebo jestli to bude něco dlouhodobějšího. Naštěstí to ale zřejmě byl jen zkrat, protože tentokrát to bylo o poznání lepší. Začátek byl sice trochu nevýrazný a kapela sama vypadala tak nějak nezaujatě a rozevlátě, což atmosféře moc nepřidávalo, ale alespoň už to neznělo jako nějaká parodie a bylo vidět, že živý bubeník a nový zpěvák Naurrakar zřejmě dost prospěli. A čím více se vystoupení blížilo závěru, tím lepší jsem z něj měl dojem. Sice ani ne co do vizuálu, protože jsem se ze sálu přesunul k otevřené stěně klubu a show tak sledoval z boku, ale hudebně šlo hovořit o solidní a místy pak rovnou výtečnou záležitosti, a Naurrakar si to u mě tímhle koncertem podstatně vylepšili. Bylo to zkrátka dobré, tak ať to tak alespoň vydrží!

Asi nemusím dvakrát zdůrazňovat, že Stíny plamenů byli suverénně největším tahákem večera. Jak jsem již naznačil v úvodu a jak se nakonec potvrdilo, menší frekvence vystupování přinesla vyšší účast, lidí bylo vážně dost, a to po celý večer. Přesto však bylo i před pódiem dýchatelno a člověk se nemusel obávat o narušení svého intimního prostoru (žádné dvojsmysly, prosím), takže podmínky se sešly skvělé. Stíny plamenů do toho vtrhli postaru songem “První zvradelní bitva” z druhé desky “Rány černým kovem”, pokračovali ještě starším kusem “Morbivodní potrubí” a bylo to skvělé. Neméně skvělé to bylo, i když zazněla skladba “Tajný plán” z připravované šesté řadovky, jenže problém přišel v okamžiku, kdy kytarista Lord Egon utrhnul strunu a odporoučel se z pódia, aby to napravil. Větší část “Tajného plánu” Stíny plamenů odehráli jen s jednou kytarou, ale i tak to znělo zatraceně slibně, takže jsem opravdu zvědavý, co se z té desky nakonec vyvrbí…

Egonův problém se strunou se ukázal být závažnějším, než to vypadalo, a kapele nezbylo nic jiného než odehrát snad polovinu setu v okleštěné sestavě. Pochopitelně to pak bylo chudší, než by mělo a než jak je posluchač zvyklý, ale na nasazení dočasně tříčlenné kapely to žádný zásadní vliv nemělo a publikum také řádilo velmi zodpovědně, takže to nakonec nebyla zdaleka taková katastrofa, jaká to být mohla. A když se v závěru Lord Egon opět připojil a dohrál s kapelou poslední (snad se teď nepletu) dva songy, koncert to uzavřelo ve velkém stylu a já si mohu leda tak domýšlet, jak by to asi vypadalo, kdyby ten nešťastný drát vydržel o hodinu déle.

Chcete slyšet resumé? Dobrá tedy. Po hudební stránce se koncert vydařil podle, možná dokonce trochu nad očekávání, což ale není zase nějaké velké překvapení. Technicky to bylo vlastně také dobré, protože nebýt kýžené struny a mikrofonu, kterému během setu Tyranizer vypadával kontakt, bylo vše v nejlepším pořádku a zvuk se podařilo stvořit příkladný. Účast a odezva pak byly doslova výtečné, snad krom koncertů významných zahraničních kapel nepamatuji, že by bylo ve Vopici tak živo, a klub jsem opouštěl náležitě promáčený. Suma sumárum mi z toho vychází všestranně vydařený koncert, který příjemně ozvláštnil na podobné akce dost chudou letní sezónu, a rozhodně nelituji, že jsem se jej zúčastnil.


Naurrakar – Epilog lidstva

Naurrakar - Epilog lidstva
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: říjen 2013
Label: Werewolf Productions

Tracklist:
01. Dědicové jaderného věku
02. Antihumánní technologie likvidace
03. Epilog lidstva
04. Zaklínání
05. Ke zdi!
06. Čechy krásné
07. Galerie šílenství
08. Zhmotnit tmu (In Conspiracy with Storm)
09. Bezcílnost
10. Pustina

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Naurrakar

Je tomu pár let, co se v českém podzemí vyrojila docela početná řádka začínajících black metalových smeček, díky čemuž se to po klubech jenom hemžilo kapelami jako Delzvan, Darkness of Hell, Degoryen nebo Bellifer, což jsou většinou jména, která vám toho asi moc neřeknou, pokud nemáte dobrou paměť a náhodou jste v té době na koncert některé ze jmenovaných skupin nenarazili. I když třeba poslední zmiňovaní Bellifer jsou docela zajímaví i přesto, že vydali jen jeden – diplomaticky řečeno – hodně nic moc demáč, a to z toho důvodu, že zde hráli hned dva členové veleblbých folk metalistů Odraedir a taktéž zde zpíval stejný člověk, jenž huláká do mikrofonu i v rámci Naurrakar, kteří jsou hlavním předmětem naší dnešní recenze…

I Naurrakar vznikli v oné době “před pár lety”, ale rozdíl mezi nimi a výše zmiňovanými je ten, že tahle pravověrně black metalová čtveřice to nezabalila po svém prvním demosnímku (oukej, s výjimkou Darkness of Hell, protože ti vydali rovnou řadovku a rozpadli se až po ní), jak se to ostatně většině mladých kapel stává, ale ve svém snažení vydržela a táhne tu svojí černěkovovou káru dodnes. Po nijak zvlášť zázračném demosnímku “Imperium Satana” z roku 2009 a o dost zajímavějším minilabu “Zákon chaosu” z roku 2012 se nyní Naurrakar nadechli také k prvnímu dlouhohrajícímu zářezu s názvem “Epilog lidstva”

Podobně jako u “Zákonu chaosu”, i v případě “Epilogu lidstva” hned na první pohled zaujme na poměry žánru poměrně nezvyklá obálka, což je bezesporu pozitivum, protože je to mnohem lepší než milionkrát ohrané klišé typu černý obal s pentagramem a podobné krutě originální chuťovky. Co do hudební stránky je však na tom “Epilog lidstva” téměř přesně opačně.

V předchozí větě je velmi důležité slovo “téměř”. Ačkoliv se Naurrakar na první pohled hudebně tváří jako hodně ortodoxní hoblovačka, která pojede brutálně rychlou sypačku od začátku do konce, a ve skutečnosti ortodoxním black metalem do jisté míry opravdu jsou, stále si najdou dost prostoru na to, aby svou tvorbu ozvláštnili docela velkým množstvím různých vyhrávek a krátkých odboček – především v případě kytarových linek. To je samozřejmě dobře a z mého pohledu je to rozhodně chvályhodné. Je jasně znát, že Naurrakar ty nápady mají a také se nebojí použít. Také je znát, že materiál skládal kytarista kapely, protože právě kytara zde hraje největší roli a stará se o ty nejzajímavější momenty. Sice se nedá tvrdit, že by baskytarista Mornath se zpěvákem Bathorem nějak výrazně zaostávali nebo dokonce paběrkovali, protože i oni si čas od času umí říct o posluchačovu pozornost, ale kytarové linky mají přece jenom o kousek navrch. Bubeník je automat, ale je zakomponovaný tak, aby nijak nerušil, jak se občas s automatickým bubeníkem stává, takže i zde v rámci možností v pohodě.

Mezi songy, které podle mě osobně patří k tomu nejlepšímu, co “Epilog lidstva” nabízí, zcela určitě patří titulní věc “Epilog lidstva”, jejíž úvodní motiv se mi hodně líbí a i v jejím dalším průběhu se objeví pár kvalitních momentů (například pasáž, kde se zpívá “Proklínám den stvoření” – jestli tedy dobře slyším). Asi nejvíce z celého alba mě baví hned následující pomalá instrumentálka “Zaklínání”, která se může pochlubit dost povedenou atmosférou. Mezi vrcholy bych pak jistě jmenoval ještě kusy “Galerie šílenství”, “Zhmotnit tmu (In Conspiracy with Storm)” a hned úvodní vál “Dědicové jaderného věku”. To jsme na pěti docela slušných kusech. Zbytek tracklistu tvoří mezihra “Čechy krásné”, která je +/- v pohodě, ale o žádný trhák se nejedná; dále “Pustina”, která je víc než regulérním songem spíše outrem, ale na první poslech patří asi k tomu nejzapamatovatelnějšímu. Na druhou stranu by mi vůbec nevadilo, kdyby “Pustina” měla tak poloviční stopáž. Zbylé tři písničky – “Antihumánní technologie likvidace”, “Ke zdi!” a “Bezcílnost” – už jsou opět regulérní kusy, ale nezaujaly mě tak moc jako ty výše zmiňované, byť taková “Bezcílnost” je zajímavá alespoň po vokální stránce.

Až sem to zní, že je “Epilog lidstva” dost povedenou deskou, ne? Formálně tomu tak doopravdy je, rozhodně je na té muzice znát, že Naurrakar už mají jasno v tom, co a jak chtějí hrát, a také že nemají problém s přetavením této představy do odpovídající podoby. Materiál je ve své podstatě dost povedený, solidně složený, kvalitně zahraný a po všech těchto stránkách tomu není moc co vytýkat. Přesto navzdory všemu, co až doposud padlo, ta nahrávka ve výsledku nefunguje tak dobře, jak by měla – alespoň tedy na mě ne. Upřímně můžu říct, že na prvních několik poslechů bylo “Epilog lidstva” v podstatě hluché album, které mě příliš nebavilo a moc mi toho neříkalo. Dojem se vylepšil až postupem času, ale netvrdil bych, že by v tom hrála roli nějaká nestravitelnost muziky, protože v tomhle ohledu Naurrakar nehrají nic, co by měl člověk problém pochopit, tím spíš pokud jde o někoho, kdo má už “něco málo” naposloucháno. Spíš jako bych si na to konečně zvyknul, než aby ta hudba nějak vyrostla.

Dojem se sice postupně vylepšil, ale zdaleka ne do takové podoby, abych mohl prohlásit, že je “Epilog lidstva” nějaký parádní nářez nebo dokonce něco zvláštního. Po čase se můj dojem ustálil na bodě, kdy je dlouhohrající debut Naurrakar v pohodě muzika, ale nemám nějak zvlášť velkou potřebu ji poslouchat. Nicméně musím chtě nechtě říct, že kdybych “Epilog lidstva” nemusel naposlouchávat důkladněji kvůli recenzi, ale pouštěl si tu desku sám pro sebe, asi bych ji tak po třetím, čtvrtém poslechu nechal být a už se k ní nejspíš nevrátil. Je samozřejmě možné, že je chyba na mém přijímači a že jsem se jenom nedokázal naladit na stejnou vlnovou délku, na jaké Naurrakar vysílají, protože jak už bylo řečeno, vlastně tomu není moc co vytýkat, ale i přes všechny formální kvality jsem čekal, že mě “Epilog lidstva” dostane mnohem víc. Potenciál je v tom nepochybně velký, ale cosi tomu bohužel ještě chybí, přesto si dovolím tvrdit, že Naurrakar hudebně rozhodně mají na to, aby to “cosi” do svého projevu postupem času dostali. Subjektivně trochu lepší 6, objektivně slabší 7.


Imperium Dekadenz, Vargsheim, Hellocaustor

Imperium Dekadenz, Vargsheim
Datum: 20.12.2013
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Imperium Dekadenz, Vargsheim, Hellocaustor, Naurrakar

Koncertů se v hlavním městě koná skutečně hromada, a proto se bohužel stalo pravidlem, že řada menších akcí nepřitáhne ani tolik návštěvníků, aby se sama zaplatila. Pořadatelé – budiž pochváleni – však stále ne a ne rezignovat na pořádání i takových akcí, které komerčním trhákem opravdu nezavánějí, a tak se čas od času stane, že se v některém z klubů objeví kapela, která je v naší republice vážně ojedinělým úkazem. Takových koncertů je tedy třeba si vážit a účastnit se jich. Němečtí Imperium Dekadenz patří přesně k takovým kapelám, a protože toto byla vůbec první příležitost zaslechnout jejich atmosférický black metal v domácím prostředím živě, nakonec jsem s velkou chutí zaříznul práci o notnou chvíli dříve a vyrazil do libeňského Exit-Usu utratit sympatických 200 Kč výměnou za vidinu ojedinělého hudebního zážitku.

Ačkoli jsem na devatenáctou hodinu avizovaný začátek koncertu nestihnul ani přibližně, nakonec jsem nepřišel vůbec o nic, protože pražští Naurrakar, kteří měli celý večer otevřít, začali hrát až někdy před tři čtvrtě na osm, takže jsem měl tu čest jejich set zhlédnout v celé délce. I když čest… jakkoli jsem se na Naurrakar celkem těšil, tak tohle mě vážně neuspokojilo ani trochu. Atmosféra nulová, hudba až na pár světlých momentů mírně řečeno nic moc, bez živého bubeníka to navíc absolutně postrádalo tah na bránu, no a pak to zachraňujte trve painty a postoji. Musí se ale nechat, že co na žádost zpěváka potemněly hlavní světlomety, už to nevypadlo jako úplná parodie a závěrečný cover kultovních Inquisition se vážně docela povedl i navzdory dost marnému bicímu automatu. Nevím, kde se stala chyba. Naurrakar jsem neviděl zdaleka poprvé a v předchozích případech mě vždy obstojně zabavili, ale tentokrát to prostě byla vážně bída.

Dost markantní obrat k lepšímu ale přišel hned vzápětí – pokud tedy za “vzápětí” lze považovat i úmorné hodinové zvučení a přípravu pódia. Jako druzí v pořadí totiž dostali prostor první Němci večera a prakticky ihned bylo jasné, že tohle si s provarem opravdu splést nepůjde. Vargsheim (jak se dotyčná kapela nazývá) předvedli vystoupení, na které určitě pasuje označení “black metalové”, ovšem slušelo by se dodat, že to rozhodně nebyla kdovíjak syrová a UG záležitost. Samotní muzikanti vystupovali veskrze civilně, po hudební stránce se pak poměrně agresivní výjezdy střídaly s trochu atmosféričtějšími plochami a čas od času do toho promluvily i jiné než black metalové vlivy… Každopádně to však bylo dobré a místy dokonce výborné jak co se týče samotné hudby, tak stran příkladného nasazení trojice muzikantů (kteří všichni zároveň doplňují koncertní sestavu Imperium Dekadenz). Jediné, co mi celý koncert trochu (oukej, vlastně docela fest) kazilo, bylo chování některých fans, kteří si asi spletli prostor před pódiem s kulisami pro natáčení emočně vypjatého gay soft porna nebo snad s prkny nějakého obskurního divadla. Když se ale povedlo odfiltrovat tyhle rušivé elementy, celý set Vargsheim byl vážně dobrý a proti dost neuspokojivému výkonu Naurrakar to byl úplně jiný sport.

Setlist Vargsheim:
01. Betet, Oh Herr
02. Flamme zum Nichts
03. Führ mich zum Grund
04. Dein Ende
05. Götter von Staub

S další sáhodlouhou technickou přestávkou se večer překlopil do své druhé půle a na řadu přišla žatecká thrashová úderka Hellocaustor. Popravdě jsem tak úplně nechápal přítomnost téhle kapely na akci, která byla svým žánrovým zaměřením úplně někde jinde, ale budiž. Zkušenost z letošních Phantoms of Pilsen praví, že Hellocaustor jsou schopni předvést opravdu poctivé žánrové vystoupení, a v tomto dojmu mě utvrdili i v Praze navzdory tomu, že zahráli bez baskytaristy. Byla to zkrátka palba od začátku do konce a nápor, jaký dovedli Hellocaustor vytvořit alespoň v mých očích plně ospravedlnil vulgární vystupování frontmana Diktatora. I když ospravedlnil… nemůžu si pomoct, ale jakkoli mi prvoplánové vulgarismy nejsou nijak po chuti, k tomuhle to prostě pasovalo a navíc to bylo i dost uvěřitelné. Všichni muzikanti jeli naplno a zejména Diktator svým mocným vokálem kázal skutečně parádně. Ať už se tedy Hellocaustor ke zbytku sestavy hodili nebo ne, předvedli prostě dobrý koncert, který mě bavil celou dobu, a to není pravidlem ani u řádově zavedenějších thrashovek. Hellocaustor, píčo!

Setlist Imperium Dekadenz:
01. Brigobannis
02. Aue der Nostalgie
03. Lacrimae Mundi
04. Reich der fahlen Seelen
05. Schwarze Wälder
06. An Autumn Serenade
07. Striga
08. Tränen des Bacchus
– – – – –
09. A Million Moons
10. Aura Silvae

Toho večera byla na programu čtyři vystoupení, takže kdo umí počítat, ten se určitě dopočítal, že po Hellocaustor už následovalo jen jediné jméno. Jak už padlo v úvodu, pro Imperium Dekadenz to byla česká premiéra, a pánové si tak dali záležet na první dojmu. Jakkoli je to v prostorách Exit-Usu poměrně obtížné, nástup na decentně vyzdobené pódium, který proběhl za zvuků intra a (stejně jako celý koncert) při vypnutých hlavních světlometech, se kapele podařilo při vší jednoduchosti provést maximálně efektně a má očekávání, která se k následující hudební produkci vztahovala, ještě o kus narostla. A když Imperium Dekadenz spustili, dostavila se spokojenost. Sice jsem nečekal, že bude živé podání jejich hudby působit tak tvrdě, ale jen co jsem si na to zvyknul (což byla otázka jedné, max dvou skladeb), “pouhá” spokojenost se změnila v opravdový a nefalšovaný zážitek. Samotní muzikanti na pódiu sice nepředváděli kdovíjaké divadélko, ale přesto byl jejich projev dostatečně intenzivní a k samotné hudbě pasoval zcela adekvátně, takže došlo přesně k tomu, v co jsem doufal – hudba Imperium Dekadenz v živém provedení zafungovala na výbornou a klub se tak naplnil nevtíravou leč působivou atmosférou, které nebylo vůbec složité podlehnout. A od chvíle, kdy jsem podlehl, mi připadalo, že čím déle ten koncert trvá, tím lepší je, takže hovořit zde o solidní gradaci není vůbec mimo mísu. Tahle gradace sice z mého pohledu vyvrcholila s koncem standardního setu a dva přídavky jsem si užil spíš v takové uvolněné náladě, ale to mi zážitek z celého vystoupení Imperium Dekadenz ani trochu nepokazilo, takže mohu bez stínu pochybnosti hovořit o skutečně výtečném vystoupení, kterého jsem se moc rád zúčastnil.

Je sice pravda, že tento koncert měl k dokonalému zážitku docela daleko – slabí Naurrakar, dlouhé pauzy mezi vystoupeními, konkrétní jedinci, kterým asi nedošlo, že někdo na koncerty chodí za muzikou a ne sledovat jejich excesy… Na druhou stranu mě ale příjemně překvapilo, že se i poměrně nepočetnému publiku podařilo předvést docela obstojnou odezvu a hlavně že Imperium Dekadenz v plné míře dostáli očekáváním do nich vkládaným a českému publiku se představili ve velkém stylu a výtečné formě. Jsem rád, že jsem se nakonec k účasti přemluvil, a vám, kteří jste tak neučinili, důrazně doporučuji, abyste to při první příležitosti, kdy se k nám Imperium Dekadenz vrátí, napravili. Nebudete litovat.