 |
|
Země: Německo Tracklist: Hrací doba: 46:20 Odkazy:
|
Němečtí titáni Rammstein jsou jedni z mála těch skutečně velkých kapel, k nimž chovám respekt a jejichž hudba se mi pořád líbí. Bylo hodně skupin, které jsem poslouchal kdysi a poté se mi vzdálily. Jen hrstka jich zůstala a dodnes mě jejich muzika nějakým způsobem oslovuje. Právě Rammstein k nim patří, byť musím jedním dechem dodat, že zdaleka ne všechno, co kdy vypustili ven, vnímám jako skvělé počiny. Nemluvím ani tak o albech, jako spíš o jednotlivých skladbách, protože na všech jejich dlouhohrajících počinech se najdou skvělé songy, ale s výjimkou těch prvních jsou tu i vyloženě slabé věci, které mě regulérně nebaví.
Tak či onak, na novou desku jsem se samozřejmě těšil. Přece jenom jsou to kurva Rammstein, že jo. Obzvlášť když si pánové tentokrát dali opravdu načas a vybrali si suverénně nejdelší přestávku mezi dvěma studiovými počiny ve své historii. Což ale není zas tak překvapující, protože dneska už Rammstein nemají kam spěchat, svou pozici mají dávno vydobytou a mohou si vychutnávat status legendy i vlivné skupiny, jež měla velký podíl na vývoji jednoho odvětví kytarové hudby.
Jestli se ale něco Rammstein podařilo, pak to určitě bylo perfektně na novinku navnadit. Když totiž do éteru vtrhl první singl „Deutschland“, bylo to sakra velké. Hymnická skladba, která jako by svou tématikou Rammstein vystihovala, výpravný videoklip, ale i rychle rozpoutaná kontroverze. Mě sice nic z toho neuráželo ani za mák a ani si nemyslím, že by to byla zas taková rebelie, aby bylo nutno se čertit, ale kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Svým způsobem vlastně bylo fajn zjistit, že i v roce 2019 Rammstein umějí citlivější jedince vyprovokovat, protože i tohle k nim odjakživa patřilo. „Deutschland“ je tedy po všech trefa do černého. Dle očekávání také píseň patří k tomu nejlepšímu, co novinková bezejmenná nahrávka nabízí.
Druhý singl „Radio“ už byl trochu rozpačitější, zejména kvůli refrénu, který mi k Rammstein zpočátku úplně neseděl, ale nakonec jsem si zvykl a i tenhle song bych zařadil k tomu příjemnějšímu. Jak se ale nakonec ukazuje, „Radio“ tak trochu předznamenalo, jakým směrem se eponymní album vydá. Odklon od maršů z prvních dvou až tří alb započal už dávno na „Reise, Reise“, ale možná nejdál jej Rammstein dotáhli právě až nyní, když pochodový rytmus definitivně vyměnili za pohodový groove (schválně si všimněte, jak se proměnila rytmická stránka, jež u téhle kapely vždycky hrála obrovskou roli) a naservírovali svůj nejchytlavější, nejpřístupnější a svým způsobem i nejpopovější počin.
Pořád nicméně platí, že se tu najde několik dobrých songů. Společně s již propíranou „Deutschland“ je vrcholem šestá „Puppe“, která s přehledem vyhrává titul nejvíc „creepy“ songu na desce, v nemalé míře i díky Tillu Lindemannovi, jenž zde podává dost zajímavý pěvecký výkon. Ve finále jde o jediné dva kusy, které jsou opravdu povedené a bez výhrad. Což mi přijde nepříjemně málo.
Pár dalších písniček je oukej, vedle už jmenované „Radio“ tím mám na mysli ještě „Zeig dich“, „Was ich liebe“, která nechá vzpomenout na album „Rosenrot“, nebo „Weit weg“ s výraznými klávesami. Víc na hraně už jsou „Ausländer“, což je spíš taková blbůstka, a „Tattoo“ . A zbytek už bohužel žádný zázrak není. „Sex“ úplně o ničem. „Hallomann“ nuda. A „Diamant“ je kardinální píčovina. Ty pomalé a jemné balady jsem od Rammstein nikdy nemusel, ale tohle mi přijde jako dno celé tvorby, a to jsem doufal, že větší blbost než „Frühling in Paris“ z „Liebe ist für alle da“ už nepřijde.
Nová placka sama o sobě se vlastně neposlouchá úplně špatně, ubíhá to vcelku příjemně, obzvlášť když člověk povolá na pomoc přeskakování těch nejhorších tracků, protože taková „Diamant“ mi přijde fakt nestravitelná. Na základě toho lze asi bezpečně tvrdit, že Rammstein mají svoje řemeslo zmáknuté dobře a i na méně výrazné desce si to svoje odehrají. Nemůžu se nicméně ubránit dojmu, že jde o jejich nejslabší počin vůbec. Už na „Liebe ist für alle da“ bylo dost vaty, novinka ovšem svého předchůdce v tomto neblahém ohledu ještě překonává.
Nebrečím, že už to nejsou ti staří Rammstein jako na „Herzeleid“ a „Sehnsucht“, což jsou pro mě dodnes jejich vrcholná díla, protože jsem už dávno pochopil, že se posunuli jinam. Nedostatek zajímavých a výrazných písniček se ale odpouští těžko.