>>> Zámořští heavy metalisté 3 Inches of Blood ohlásili konec své činnosti. Prý je to kolektivní rozhodnutí, jež padlo z osobních důvodů, ačkoliv kapela zdůrazňuje, že se rozchází v dobrém. Jednotliví členové se hodlají věnovat dalším projektům. Poslední show vůbec 3 Inches of Blood odehrají 7. listopadu ve svém rodném městě, Vancouveru v Kanadě.
>>> Další album thrash metalových veteránů Annihilator se začíná přibližovat. Novinka ponese název „Suicide Society“ a vyjde 18. září skrze UDR Music. Zajímavostí je, že po odchodu dlouholetého parťáka Davea Paddena ze sestavy se hlavních vokálů na desce opětovně ujme hlavní mozek Jeff Waters. Obal alba se nachází zde, tracklist následuje:
01. Suicide Society 02. My Revenge 03. Snap 04. Creepin’ Again 05. Narcotic Avenue 06. The One You Serve 07. Break, Enter 08. Death Scent 09. Every Minute
>>> High on Fire pustili do světa nový song ze své chystané desky „Luminiferous“, jež vyjde 16. června. „The Sunless Years“ poslouchejte na webu ew.com.
>>> Švédští black metalisté Istapp vydají své druhé album „Frostbiten“ 7. srpna pod hlavičkou Trollzorn Records. Ukázku v podobě titulního songu najdete na Soundcloudu, obal se nachází tady, tracklist následuje:
01. Apep 02. Frostbiten 03. Kall(elsen) 04. Skoll 05. Primum Frigidum 06. Polcirkelns herre 07. Fimbulvinter 08. Må det aldrig töa 09. Vinterland 10. Vit makt
>>> Ukrajinský funeral doom metalový projekt Luna zanedlouho vydá svou druhou desku. Bude se jmenovat „On the Other Side of Life“ a k mání bude od 8. června u Solitude Productions. Nacházet se na ní budou dvě skladby, z nichž jednu – konkrétně „Grey Heaven Fall“ – najdete k poslechu na Bandcampu. Obal tady, tracklist vypadá takto:
01. Grey Heaven Fall 02. On the Other Side of Life
>>> Australané Ne Obliviscaris natočili své první video vůbec. Zfilmován byl kus písně „Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux“, jmenovitě její třetí část s podtitulem „Curator“. Sledujte na YouTube.
>>> Thrash metalisté Nuclear Assault, v jejichž řadách mj. působí legendární baskytarista Dan Lilker (Venomous Concept, ex-Brutal Truth a tuny dalších), zveřejnili lyric video k songu „Analogue Man in a Digital World“, jenž pochází z letošního EP „Pounder“. Sledujte na YouTube.
>>> Powerwolf streamují novou písničku z nadcházejícího alba „Blessed & Possessed“ (vychází 17. července). „Armata strigoi“ poslouchejte na YouTube.
1. Triptykon – Melana Chasmata
Upřímně řečeno, o nejlepší desce minulého roku jsem nemusel nijak dlouho přemýšlet. Thomas Gabriel Fischer si od návratového alba Celtic Frost, “Monotheist”, udržuje famózní formu a “Melana Chasmata” démonických Triptykon budiž dalším důkazem. Obskurní atmosféra funguje ruku v ruce s kompozičně skvěle vybalancovanými skladbami naprosto výtečně a výsledkem je fantastické album, které za svým předchůdcem možná lehce zaostává, ale na první místo v mém skromném žebříčku to suverénně stačí.
2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
Zřejmě nejlepší zpěvák rockové historie se letos připomněl s albem, které podtrhuje jeho hudební vizionářství a nespoutanost. “Lullaby and… The Ceaseless Roar” směle přechází od rocku k anglickému folku, country, blues až k africké world music a vůbec nepůsobí roztříštěně. Naopak; vše je vybalancováno do nejmenšího detailu a já bych neměnil jedinou vteřinu. Pokud bych měl vybrat jedno loňské album, o kterém se dá říct, že má duši, tak to bude desátá studiová nahrávka Roberta Planta. Nádherná a velice podmanivá záležitost.
3. Ne Obliviscaris – Citadel
“Citadel” z pera Ne Obliviscaris je počin, který ze všech zde uvedených točím nejkratší dobu, ale přesto nepochybuji, že by si své místo zde nezasloužil. “Citadel” není deska, o níž by se dalo říct, že je jednoduchá na poslech, ale když jí trochu toho času věnujete, tak nebudete litovat, protože koncentrace geniálních pasáží je opravdu vysoká. Ne Obliviscaris dokázali navázat na skvělý debut a já před nimi smekám, protože takový výsledek jsem vážně nečekal.
4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
Třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta” s podtitulem “Saturnian Poetry” je z mého pohledu takřka dokonalou syntézou klasicky uchopeného animálního black metalu s melodicky epickými momenty chladného severu. Se zachováním chaotického vzezření, které je pro Blut aus Nord tolik typické, je “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dechberoucí nahrávkou, jež mě ani po mnoha posleších nepřestává bavit.
5. Opeth – Pale Communion
Pokud jsem si doposud svými volbami do Top5 nejlepších nahrávek byl suverénně jistý, tak s pátou pozicí jsem byl dlouho na vážkách. A nejsem si jí jistý ani v tuto chvíli. Ne, že by Opeth nahráli špatné album, ale stejně tak by se na tomto místě mohl nacházet Devin Townsend, jehož “Z2” roste s každým dalším poslechem, Mastodon, Sanctuary, Bloodbath nebo Nightbringer. Mikael Åkerfeldt a jeho družina je mi však pocitově o malý kousek bližší, takže volím “Pale Communion”, které parádně napravilo pošramocenou pověst kapely po slabším “Heritage” a postavilo ji zpět na nohy. Pokud bylo Mikaelovým záměrem napsat košatě vystavěné a hřejivé kompozice s krásnou retro náladou, tak se mu to povedlo na jedničku.
CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Čertova kovadlina
Slovenská trojice Čad na “Čertově kovadlině” nijak neposouvá své hranice vyznačené thrash metalem, crustem, punkem a kdo ví čím vším, ale desítka skladeb má obrovskou intenzitu a sílu. I tak ale můžu říct, že “Čertova kovadlina” obsahuje dost chytrých nápadů a na první poslech skrytých tajů, takže jeden poslech v žádném případě nestačí. Skvělý zvuk, poetické texty plné ironie a štiplavosti… “Čertova kovadlina” prostě zabíjí.
2. Streetmachine – Kult
Ještě před několika měsíci by mne nenapadlo, že v roce, kdy své album vydávají Master’s Hammer, se na ně v mém skromném výběru nedostane. “Vagus Vetus” bylo dlouhou dobu na pomyslném druhém místě, ale hardcoroví Streetmachine mě s “Kultem” sfoukli jako svíčku. Pokud si někdo myslí, že metalický hardcore ve stylu Hatebreed musí nutně pocházet ze zámoří, tak Streetmachine jej vyvádí z omylu a servírují zatraceně silnou žánrovou klasiku.
Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – Debemur MoRTi
Blut aus Nord mají v této kategorii pozici značně usnadněnou, protože neřadovým počinům nevěnuji až takovou pozornost a vzhledem k tomu, že avantgardní Francouze sleduji pravidelně, tak mě nenapadá silnější konkurence. To však nemění nic na tom, že “Debemur MoRTi” obsahuje silný materiál, který spájí ten jejich chaos a unikátní melodie v poutavý výsledek.
Artwork roku:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun
Láska na první pohled. Jinak to neumím popsat. Mastodon jsou zajímavými obaly pověstní, ale malba z dílny umělce známého jako Skinner, která zdobí “Once More ‘Round the Sun”, je vážně skvělá. Přestože mi booklet přijde malinko chudý a dokázal bych si představit obsáhlejší verzi, tak hra všech těch barev, se kterými Skinner pracoval, je jako album samotné: barvité, hravé a jak je u Mastodon zvykem, lehce psychedelické.
Shit roku:
Nickelback – No Fixed Address
Vážně je třeba něco dodávat? Tohle je tak špatné, že nemám slov. Jedno by se vlastně našlo: ohavnost.
Koncert roku:
Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014
Metallica v báječné formě, fantastický zvuk, báječné publikum… prostě všechny hvězdy ve správné konstelaci, aby se tento večer stal pro mou maličkost opravdu pamětihodný. Ani ten proklatý déšť na tom nemohl nic změnit. Splnil jsem si sen a byla to naprostá bomba!
Videoklip roku:
Taylor Swift – Shake It Off
Pokud si pod kategorií “videoklip roku” přestavím klip, který jsem v daném roce viděl nejčastěji a na nějž jsem se koukal fakt rád, tak “Shake It Off” nemá konkurenci. Tanec na mnoho způsobů v podání blonďaté sympaťačky si mne prostě získal, a to natolik, že jsem byl schopný na “Shake It Off” čučet klidně i několikrát denně.
Potěšení roku:
Sanctuary – The Year the Sun Died
Obecně bych tuto kategorii rozšířil na návratová alba hned několika skupin, ale nejvíc mě potěšili Sanctuary se svým “The Year the Sun Died”. Warrel Dane ve fantastické formě podporován skvělými kompozicemi a silnými instrumentální výkony. Nic víc ke spokojenosti nepotřebuji. Přestože bych si na tuhle kapelu svoje prachy nevsadil, tak svým novinkovým materiálem mě posadila na prdel.
Zklamání roku:
Pink Floyd – The Endless River
Ne, že by “The Endless River” bylo vyloženým průserem, ale přeci jen jsem očekával něco víc než album, které je ve výsledku mdlé a celkově takové nijaké. Je to prostě škoda a spíš než nové album Pink Floyd bych si dokázal představit sólový počin Davida Gilmoura, který na “On an Island” ukázal, že stále umí.
Zhodnocení roku:
Osobně si na hudební stránku loňského roku nemůžu stěžovat. Přestože by se dalo říct, že vycházela jak alba lepší, tak horší a rok 2014 nebyl vlastně ničím výjimečný, tak já si z něj odnáším velké množství počinů, které si mne podmanily. V dnešní uspěchané době, kdy je scéna neskutečně přeplněná a denně vychází neskutečná kvanta muziky, se kvalitní hudba objevuje mnohem hůře, a proto jsem rád, že díky Sicmaggotu, který – zdá se – přežil klinickou smrt z konce minulého roku, k ní mám daleko blíž, než by tomu bylo bez něj. Nezbývá, než si přát, aby letošní rok byl co do množství kvalitních alb minimálně stejně silný jako 2014!
Top5 2014:
1. Ne Obliviscaris – Citadel
2. Swans – To Be Kind
3. Lux Occulta – Kołysanki
4. ’68 – In Humor and Sadness
5. Nachtmystium – The World We Left Behind
CZ/SVK deska roku:
1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom
1. Ne Obliviscaris – Citadel
I když jsem tomu zpočátku nevěřil, Ne Obliviscaris dokázali překonat vlastní perfektní debut a jejich “Citadel” se tak pro mě stalo nejlepším albem roku. Koncentrace úžasných momentů je na něm totiž nepřekonatelná. Ne Obliviscaris precizně kombinují tvrdé metalové momenty s jemnější prací, v níž dominují nádherné housle, to vše s bezchybnou rytmickou sekcí v zádech. V extatických momentech největší vřavy kladou jednu melodii přes druhou a ty do sebe zapadají tak lehce, jako by to bylo to nejjednodušší na světě. Počínaje letoškem není Ne Obliviscaris radno přehlížet. Zařazuji si je vedle In Vain a Between the Buried and Me mezi nejlepší mladé představitele progresivního extrémního metalu.
2. Swans – To Be Kind
Jestliže jsou Ne Obliviscaris v mnoha ohledech nováčky na hudební scéně, Swans mají to své již odslouženo. Přesto však po svém znovuobnovení ve třetím tisíciletí vydávají samá skvělá a objevná alba. To poslední, “To Be Kind”, dokázalo těsně překonat i svého skvělého předchůdce “The Seer”, a kdyby se na poslední chvíli s novinkou nepřihlásili Ne Obliviscaris, místo nejlepšího alba roku by mělo jisté. Smečka okolo Michaela Giry své rockové experimentování tentokrát více nasměrovala do vod krautrocku, byť Swans vždy zůstanou sví a unikátní. Nezastavitelnou gradací dostanou posluchače do transu, aby vše v nejlepším utnuli a v další skladbě vše budovali znova. “To Be Kind” chce trošku času, ale když ho pořádně poznáte, jeho dvouhodinová hrací doba uteče jako voda a vy budete chtít nášup.
3. Lux Occulta – Kołysanki
Lux Occulta působí jako zjevení. Tihle Poláci dokázali přijít s naprosto unikátním zvukem, který je mimozemský a sympatický zároveň. Trip-hop se zde mísí s dalšími žánry, z nichž nejvíce cítit je asi black metal, byť opravdu jen v tajemných náznacích, a výsledkem je tak naprosto skvělé avantgardní album. “Kołysanki” má tu zajímavou vlastnost, že má co nabídnout jak nenáročnému posluchači, protože jde prostě o příjemný poslech, tak i posluchači náročnému, který ocení originalitu nápadů i ohromnou hloubku skladeb. Jako by míchání elektroniky s kytarou v tak podivném celku nestačilo, vše doplňuje výtečný polský zpěv a množství mluveného slova uvnitř samotných skladeb. Jelikož jsem starší tvorbou Lux Occulta nezasažen, jsou pro mě “Kołysanki” jasným překvapením roku.
4. ’68 – In Humor and Sadness
V ’68 se setkal bývalý frontman rozpadlých The Chariot, Josh Scogin, s bubeníkem Michaelem McClellanem s cílem zjistit, jak velký hluk dokáže dvoučlenná kapela udělat. Debut “In Humor and Sadness” odpovídá jednoznačně: pořádný. Že není jen primitivní řvoun, ale i obstojný kytarista a skladatel, dokázal Josh Scogin již před několika lety svým folk rockovým sólovým debutem pod jménem “A Rose, By Any Other Name”. S “In Humor and Sadness” uhodil hřebík na hlavičku po druhé. Kdesi na pomezí chaotického hardcoru a klasického rock’n’rollu se nachází dosud neprobádaná oblast, do níž ’68 umožnili posluchači nahlédnout. Výsledkem je nespoutané album, které je možná v porovnání s výše zmíněnými počiny o něco jednodušší, ne však méně hodnotné.
5. Nachtmystium – The World We Left Behind
Moderní black metal do každé rodiny, chce se mi říct. Drogami posilněný Blake Judd dokázal skloubit předchozí těžké “Silencing Machine” se starší a chytlavější dvojící alb “Black Meddle” a vytvořil tak prototyp dobrého a přístupného black metalu. Jeho hrozivý jekot může sice odrazovat, hudebně je ale “The World We Left Behind” ohromně barvitou a dobře zapamatovatelnou záležitostí, která se nebojí odkazů k rockovým základům i k elektronice budoucnosti. Vše však stojí na skvělé kytarové práci, která chrlí jeden výborný riff za druhým a přihodí i několik povedených sól. Budu opakovat, co jsem napsal v hodnocení alba: “The World We Left Behind” sice nakonec není posledním albem kapely, ale kdyby bylo, bylo by to rozloučení par excellence. Místo v pětce nejlepších alb roku je i v tomto případě jasně zasloužené.
CZ/SVK deska roku:
1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
Ani žánrový veletoč nezabránil Morgue Son ve vydání dalšího povedeného alba. Seznamování s “Večernice ~ Proplouváš” bylo možná trošku náročnější než v případě jejího předchůdce, rozhodně to však nebyl čas ztracený. Psychedelicky rocková nálada minulého století, která “Večernici” vládne, je totiž ohromně silná a navíc návyková. Slav okleštil svůj vokální projev o veškerý řev a na čistém zpěvu zásadně zapracoval. Instrumentálně je “Večernice ~ Proplouváš” příjemně barvitá a ráda posluchače unáší do svých končin, kde se jednoduché melodie spojují v působivý celek. Jestliže pro mě bylo předchozí album kapely příjemným překvapením, “Večernice ~ Proplouváš” jen potvrdilo solidní formu, na kterou snad Morgue Son v budoucnu navážou.
2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom
Mindthorn se vynořili z neznáma a svým debutem v relativně slabém roce snadno dosáhli na post jednoho z mých nejoblíbenějších domácích alb roku. “Black Shine of the Gloom” spojuje pěkně dlouhou řádku rockových a metalových podžánrů a nejobdivuhodnější je, jak sevřeně zní. Je jako metalová opera, kde se sice každou chvíli něco změní, ale každá změna plynule navazuje na předchozí a výsledek tak působí jednotným dojmem. Od akustického začátku se rychle zdvihne přes tvrdý střed, který je místy tradičně death metalový, jindy zase sahá k nu-metalové moderně, aby před koncem opět zvolnil do pomalého tempa. Všemu pak korunu nasazuje výtečný zpěv. Mindthorn to s trochou píle jednou někam dotáhnou.
Neřadový počin roku:
Deconstructing Sequence – Access Code
Mám rád divnou hudbu a jednou z nejdivnějších záležitostí letošního roku bylo EP britské trojice Deconstructing Sequence. “Access Code” není divné v tom tradičním smyslu míchání nesourodých žánrů do prazvláštních celků. Jeho neobvyklost tkví v novátorském používání kytar v kombinaci s množstvím mluveného slova k dosažení chladné odlidštěné atmosféry. Ačkoli je “Access Code” jen dvou skladbová záležitost, její obsah je tak hutný, že vystačí na mnoho poslechů. Deconstructing Sequence tak dokazují, že jde dělat zajímavou muziku, aniž byste museli vystoupit z metalového hájemství.
Artwork roku:
Foo Fighters – Sonic Highways
Ať se koukám sebelíp, mezi letošními alby nemůžu najít ani jeden obal, který by mě opravdu dostal. Málem už jsem zvolil hezky primitivní obal splitu ██████ a Old Soul či podobně jednoduché zírající oko z alba Fire! Orchestra, nakonec však vyhrála o něco profesionálnější práce od jedné z největších rockových kapel současnosti. Na obalu “Sonic Highways” je zajímavé hlavně ono propojení osmi měst, v nichž kapela natáčela, do jednoho hezkého obrazu. Symbolika osmiček, která signalizuje i skutečnost, že jde o osmé album Foo Fighters a která jistě záměrně připomíná i nedosažitelné nekonečno, je jen hezkým bonusem.
Shit roku:
Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes
Jako každý rok musím připomenout, že vyhýbat se shitům je moje životní strategie, a proto nemám příliš z čeho vybírat. Z toho, co jsem slyšel, je však jasně nejhorším kouskem počin Jasona Rubensteina, “New Metal from Old Boxes”. Nejde ani tak o samotné album, které působí amatérsky, nudně, nezajímavě a navíc otravně, ale i o jeho přijetí zahraničními kolegy, kteří z něj jsou víceméně nekriticky nadšeni. “New Metal from Old Boxes” zní jako demonahrávka vytvořená na počítači, která by po pořádné redukci mohla být nahrána živými nástroji a vydána jako relativně průměrné album. Tak, jak ji Rubenstein stvořil, je jen mišmašem nápadů bez špetky soudržnosti či gradace. Typický případ alba, které putovalo po napsání recenze rovnou do koše.
Koncert roku:
Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014
Swans jsem chtěl vidět již dlouho, letos se mi to však podařilo poprvé. V pražské Lucerně mi američtí veteráni dali přesně to, co jsem očekával. Valící se stěny hluku, nekonečné opakování riffů a výtečná atmosféra. Snad jen úvodní patnáctiminutové bušení do gongu bylo zbytečně dlouhé, od chvíle, kdy na pódium nastoupil principál Micheal Gira a rozjel nový kousek “Frankie M”, jehož refrén mi dodnes trčí v paměti, jsem však upadl do dlouhého transu, z něhož mě probral až závěr koncertu o necelé tři hodiny později. Polovina sestavy Swans je ve věku, kdy by doma v houpacím křesle mohla hlídat vnoučata, místo toho však brázdí světová pódia a předvádí lidem o dvě generace mladším, jak se dělá hudba. Ohromný zážitek.
Videoklip roku:
’68 – Track 2 E
Sám obsah videoklipu k druhé skladbě debutového alba ’68 není ničím zajímavý, jako videoklip roku ho však volím z jiného důvodu. K “Track 2 E” existují totiž videoklipy dva: jeden pro bicí a druhý pro všechno ostatní. Chcete slyšet celou skladbu? Pusťte si oba naráz a ručně si je sesynchronizujte tak, aby jejich zvuk splýval v jeden. Zajímavé je pak zjištění, že i když hrají jednotlivé stopy s odstupem několika desetin sekundy, vaše tolerantní (či nedokonalé, jak se to vezme) ucho je bude stejně vnímat jako jednu správně znějící píseň. Můžeme být rádi, že ’68 je jen duo, neboť synchronizovat například devět videoklipů amerických Slipknot by se mi vážně nechtělo.
Potěšení roku:
vše pokračuje v předvídatelných kolejích
Vybrat potěšení roku není vůbec jednoduchým úkolem a to neříkám jen proto, že jsem na tuto kategorii zapomněl a nyní ji píšu s šéfredaktorským nožem na krku. Hlavním důvodem je, že nenalézám byť jedinou originální záležitost, která by mě v loňském roce potěšila. Těší mě těch několik výborných alb, která trůní o pár řádků výše, těší mě i skutečnost, že ta horší alba jsem povětšinou neslyšel či již zapomněl. Těší mě i řádka starších desek, které jsem loni objevil a nyní na ně nedám dopustit. A co z toho plyne za závěr? Že ta mrška pravděpodobnost zase vyhrála a loňský rok byl tak skoro stejný, jako rok před ním i jako rok po něm. A to je také dobrá zpráva. Vše pokračuje v předvídatelných kolejích.
Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Není co řešit, jestli mě nějaké album letos opravdu mrzí, je to “The Serpent & the Sphere” amerických Agalloch. Nemastný neslaný počin špatně kopírující starší tvorbu kapely přišel jako rána z čistého nebe po sérii alb, z nichž každé bylo lepší než předchozí. Výborné “Ashes Against the Grain” bylo o čtyři roky později překonáno ještě lepším “Marrow of the Spirit”. Krátké EP “Faustian Echoes”, předcházející letošnímu albu o dva roky, bylo snad ještě o něco poveděnější a o případném sešupu tak nesvědčily žádné náznaky. Jenže přišel, a i když jsem si “The Serpent & the Sphere” po napsání recenze ještě párkrát pro zvědavost pustil, vždy jsem si z něj odnášel stejný pocit – pocit promarněné šance. Paradoxně lepší album než Agalloch samotní letos vydali neznámí Krigsgrav, které bych s trochou drzosti mohl nazvat kopírkami slavné americké bandy. A když je kopie lepší než originál, je něco asi hodně špatně.
Zhodnocení roku:
Když procházím seznamem toho, co jsem v roce 2014 slyšel, všímám si, že zatímco rok 2013 pro mě byl rokem objevování starých klenotů a pronikání do cizích žánrů, v roce 2014 jsem se držel svého metalového kopyta a ani minulost jsem nijak zvlášť nezkoumal. Přitom ze zpětného pohledu nebyl rok 2014 ničím výjimečný. Z alb, která jsem během něj stihl poznat, bych napočítal jen pár těch opravdu perfektních a tak to má být. Těch výborných, ne však dokonalých ale letos bylo poměrně málo, a většina tak spadla do šedého průměru, na který jsem si již měsíc po vydání ani nevzpomněl. Ještě hůř než na světové scéně to však vypadalo na domácím písečku, kde jsem až na dva objevy a pár stálic nezaregistroval žádné zajímavé dění. Už seznam těch, kteří na rok 2015 chystají nová alba, naznačuje, že to tentokrát bude snad lepší.
Když jsem tu před dvěma roky do nebe vynesl debut australských Ne Obliviscaris, neměl jsem tušení, jak velký ohlas toto album vyvolá. Rozhodně jsem totiž nebyl jediný, kdo zaregistroval a dokázal ocenit jeho vysoké kvality. Že kapela na tuto nově vzniklou poptávku odpoví co nejrychleji další hudbou, je logické, jistá obava však byla na místě. Ačkoli debut “Portal of I” nabízel přes hodinu hudby, tři z celkových sedmi skladeb byly převzaté z předchozího dema, z čehož vyplývá, že ke vzniku zbývající čtyř písní kapela potřebovala přes pět let. Jistě, tenkrát měli pánové prostě smůlu a problémy se vršily na více frontách, i tak jde ale o dost pomalé tempo. Novinka “Citadel” však vyšla jen dva a půl roku po svém předchůdci, a tak bylo otázkou, zda se za tuto relativně krátkou dobu stihl materiál v hlavách australské šestice dostatečně rozležet.
Ne Obliviscaris na to však šli šalamounsky a podařilo se jim vydat materiál, o jehož kvalitě nelze pochybovat, aniž by nechali fanoušky čekat další polovinu dekády. Jak toho dosáhli? Jednoduše výrazně zkrátili stopáž alba. Místo sedmi plnohodnotných písní debutu tak jeho nástupce nabízí trojici dlouhých skladeb, a trojici kratších, jejichž role je zřejmá: intro, mezihra a outro. Tři delší písně však patří mezi opravdové kolosy, nejkratší má bezmála deset minut, nejdelší bezpečně přesahuje čtvrt hodinu hrací doby a předčí tak i ty nejdelší kousky z “Portal of I”.
Hudební směřování kapely se výrazným způsobem nezměnilo. Ne Obliviscaris opět servírují vrstevnatou a náročnou variaci progresivního death metalu, v níž k energickým momentům přidávají mnohá zvolnění a jemné vsuvky, kde svou krásu plně předvádí housle. Přestože je tak v zásadě vše při starém, drobné posuny v kompozici pozorovat lze. “Portal of I” vynikalo zvláštní souhrou nástrojů, která fungovala i ve zdánlivě kakofonických momentech hudebního orgasmu, kdy všichni členové hráli s vypjetím všech sil a pro nezasvěceného posluchače bylo takřka nemožné sledovat tenké nitky spojující jednotlivé instrumenty. Ačkoli tuto schopnost Ne Obliviscaris neztratili, na “Citadel” jako by se snažili směřovat posluchačovu pozornost na jednotlivé melodie, v jejichž tvoření působí nástroje tentokrát mnohem jednotněji. Příčinou tohoto dojmu může být zjednodušení hudby samotné či naopak zlepšení skladatelských schopností muzikantů, kteří nyní svedou podobně vrstevnaté kompozice posluchači předat v přívětivější formě. Tak či tak jde o změnu, kterou nelze hodnotit ani pozitivně, ani negativně a ani není problém se s ní smířit.
Další posuny lze postřehnout ve hře jednotlivých nástrojů. Role houslí na “Portal of I” byla spíše tradiční: vnášely krásné melodie do jinak nepřívětivé metalové hudby, snad vyjma zmíněných kakofonických momentů, kdy sice dělaly to samé jako obvykle, ovšem důsledkem byla spíše ještě větší náročnost už tak dost komplikovaných skladeb. Tato role jim na “Citadel” stále patří, přibyla však úloha jiná: disruptivní. Tim Charles mnohem častěji než dříve zachází na hranici schopností svého nástroje, několikrát můžete slyšet, jak housle jeho hrou doslova trpí. To i některé jinak velice jemné chvíle posouvá do úplně jiných dimenzí. Naopak kytara Benjamina Bareta jako by na novince dostala méně prostoru. Již zde není tolik úchvatných sól, naopak přibylo takřka dřevorubeckých primitivních kytarových melodií. O to větší dopad má, když se kytara konečně osvobodí a Baret svá kouzla přeci jen předvede. Další změny jsou už spíše kosmetické. Bicí Daniela Preslanda jsou o trochu méně dominantní, čistý zpěv Tima Charlese je ještě o stupeň lepší než posledně. Přibylo piano, ale setkáme se s ním jen v intru a outru. Snad jen Brendan Brown a jeho baskytara zůstává stejně bezchybná.
Album otevírá trojice skladeb společně nazvaná “Painters of the Tempest”. Část první, “Wyrmholes”, je úvodem do tajů “Citadel”. Její první minuta má lehce epický nádech, který však rychle ukončí housle. Z hezké melodie se rychle transformují a nabývají stále temnějšího charakteru, “Wyrmholes” však rychle utichne a uvolní místo první “plnohodnotné” písni alba: “Triptych Lux”. Tu Ne Obliviscaris začnou tím nejpřímočařejším death metalovým útokem s dvojitou dávkou Xenoyrova řevu. Netrvá ani dvě minuty, než kapela svou hru zvolní a udělá prostor houslím, za nimiž svá kouzla s basou předvádí Brendan Brown. Prvních sedm minut skladby je jako na houpačce a rychle se střídají rychlejší a pomalejší pasáže. Po nich však přijde první delší zvolnění a první výraznější výstup čistého zpěvu Tima Charlese. Jde jen těžko přeslechnout, jak se v takovýchto momentech Ne Obliviscaris inspirovali u Between the Buried and Me, ovšem ještě těžší je si na to stěžovat, když je výsledek tak neuvěřitelně dobrý. Charlesovy housle skladbu přenesou k nejlepšímu kytarovému sólu alba, které trvá i ve chvílích, kdy kapela nabere svou původní energii a z reproduktorů srší nevybíravá metalová smršť. Jenže stále před sebou máme několik minut skladby, a tak jen telegrafně: úžasná baskytara, housle mísící se s Xenoyrovým řevem, rozklad skladby na prvočinitele, dojemný závěr, dotek boha.
Po takovém zážitku si možná budete říkat, že tohle Ne Obliviscaris na “Citadel” už nezopakují, jenže je to úplně jinak. “Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux” byla nejslabší z trojice dlouhých písní alba, dá-li se to tak říct. Oddělena krátkou “Reveries from the Stained Glass Womb”, závěrečnou částí trilogie “Painters of the Tempest”, v níž se v elegantní jednoduchosti setkávají housle s akustickou kytarou, stojí asi nejkoncentrovanější skladba desky, “Pyrrhic”. Celou její první polovinu drtí Ne Obliviscaris posluchače propracovanou vřavou, aby v polovině druhé nastolili nejkrásnější chvíle své dosavadní tvorby. Roli hraje i obrovský kontrast obou polovin, kdy první byla jen pro otrlé, zatímco druhá svůj překrásný rozkvět prezentuje formou mnohem přístupnější. Když se však píseň opět konečně rozjede a Xenoyrův řev boří hory, na nichž strnule a spokojeně čekají posluchači Charlesových houslí, je těžké mluvit o čemkoli jiném než o naprosté dokonalosti.
To už však přichází “Blackholes”, první část závěrečné dvojice “Devour Me, Colossus” a také poslední dlouhá píseň alba. Cítím určitou nechuť kazit tak silný zážitek zbytečným popisováním, když jsem to dostatečně učinil v předchozích písních, a tak jen upozorním na dva prvky. Tím první je nádherný zpěv Tima Charlese okolo sedmé minuty; tenhle chlapík prostě umí zpívat. Druhým je pak dominantní role baskytary v celé písni. Zejména když po devíti minutách skladba kompletně utichne, je to právě netradiční a ohromně silná melodie baskytary, která ji opět postaví na nohy. Tato melodie se navíc neztratí, jen se mírně transformuje, i při následném zrychlení do posledního záchvěvu agrese. Po ní album odejde tak, jak přišlo. “Devour Me, Colossus (Part II): Contortions” mučí housle na hranici snesitelnosti, a když konečně utichne, nechá ve vás prázdné místo, které, alespoň po určitou dobu máte dojem, už nikdy žádná hudba nezaplní.
Když jsem přemýšlel o “Citadel” ještě před jeho poslechem, byly mi jasné dvě věci. Že splnit tak nesmyslně velká očekávání nejde, a já tak budu nejspíše zklamaný, a že si jen těžko umím představit situaci, kdy bych kapele udělil po druhé v řadě desítku. Zklamaný jsem byl, ovšem jen než jsem se s albem seznámil, lépe řečeno než si mě omotalo kolem prstu. Možná je to stále jen počáteční nadšení (byť už jsem album protočil tolikrát, že bych ho měl zákonitě nenávidět), “Citadel” mi však přijde ještě o něco lepší než “Portal of I”. A proto i přes původní předpoklad desítku uděluji, a to s ohromnou chutí, neboť mě napadá jediné slovo, kterým bych svůj vztah s “Citadel” popsal: apoteóza. Přeberte si to, jak chcete.
Další názory:
Když se člověk podívá na hodnocení v hlavní recenzi, okamžitě mu vyskočí na mysl jedna jediná otázka. Opravdu je “Citadel” tak dobré? Opravdu se podařilo borcům naplnit vysoká očekávaní po minulém veledíle? Nebudu zdržovat a radši hned zkraje uznám, že v tomto případě musím s kolegou souhlasit a potvrdit jeho vysoké hodnocení, protože Ne Obliviscaris vytvořili opravdu nezvykle silný hudební monolit, jemuž je však třeba dát čas. Stejně jako u minulého alba “Portal of I” jsem měl i v souvislosti s novinkou po prvním poslechu dojem, že to je super, že by se mi to mělo líbit, ale vevnitř mě to nechávalo chladným. U “Citadel” už to nebyla tak krkolomná cesta, než si mne podmanilo, ale k “Portal of I” jsem se pořádně prokousal snad až po roce opakovaných pokusů, přičemž poprvé jsem album ani nedoposlouchal, a pokud máte stejný problém, tak radím vytrvat, protože “Citadel” vám to vrátí i s úroky. Kolega už jednotlivé skladby představil dosti podrobně, takže do toho se pouštět nebudu, ale kdybych měl vyzdvihnout vyložený vrchol tohoto jinak velmi vyrovnaného díla, tak jím je celá druhá část “Painters of the Tempest” jménem “Triptych Lux”. Tahle skladba i přes dlouhou hrací dobu neobsahuje byť jen jediný tón navíc a její druhá půle, kdy se kompozice po zklidnění opět probouzí k životu, je geniální. Přičtěte si skvělé instrumentální výkony (rytmická sekce Ne Obliviscaris je fakt extratřída) a je jasné, že “Citadel” není obyčejně všední záležitost, kterou člověk potkává na denním pořádku. Důvod, proč netasím plnou desítku, je jednoduchý. “Portal of I” se mi prostě zdá o malý kousek silnější, nicméně i těch 9,5 je zárukou velmi silného hudebního zážitku. Jeden z adeptů na album roku! Kaša
Když došlo před dvěma roky k vydání “Portal of I”, ani já jsem dlouho neodolal a zasažen pozitivními ohlasy se do debutu Australanů pustil. Nicméně s dojmy, že je to hodně kvalitní, avšak ne úplně pro mě, jsem desce věnoval nějaké tři poslechy a odložil ji k ledu. Protentokrát jsem se rozhodl “Citadel” obětovat větší počet náslechů a nelituji. Ne Obliviscaris pokračují ve svém extrémním pojetím vrstevnatého prog metalu, obohaceného o housle Tima Charlese, o kterýh se dá již po druhé řadovce mluvit jako o charakteristickému znaku kapely. Skvěle navíc symbolizují předzvěst novátorství, které v sobě hudba Ne Obliviscaris bezesporu skýtá. Ty největší poklady nacházím na konci dvou nejdelších skladeb, “Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux” a “Devour Me, Colossus (Part I): Blackholes”, což jsou bez diskuze desítkové kompozice. Jediná skladba, která mě příliš nevzala, je čtvrtá “Pyrrhic”. Ona sama o sobě samozřejmě není vůbec špatná a ze standardů Ne Obliviscaris zásadně nevybočuje, ale něco málo jí chybí. Dost možná je to začátek, který zní vzhledem k rozmanitosti hudby Australanů poměrně konvenčně, až moc obyčejně a ne úplně šťastným způsobem tvrdě. To je však snad jediná výtka, kterou na adresu nového opusu mám. Stále sice cítím, že tohle není muzika, která by mě na sto procent (chcete-li na deset z deseti) oslovovala, nicméně tendence sbližování hlásí směr vzestupný. Skvrn
Ježura:
Primordial – Where Greater Men Have Fallen Index očekávání: 7/10
Kaša:
Pink Floyd – The Endless River Index očekávání: 8/10
nK_!:
Bloodbath – Grand Morbid Funeral Index očekávání: 8/10
Atreides:
Primordial – Where Greater Men Have Fallen Index očekávání: 8/10
Zajus:
Ne Obliviscaris – Citadel Index očekávání: 9/10
Skvrn:
Primordial – Where Greater Men Have Fallen Index očekávání: 7/10
Thy Mirra:
Hanzel und Gretyl – Black Forest Metal Index očekávání: 7/10
Je pravda, že paměť už mi neslouží tolik jako zamlada (ještě před týdnem to bylo lepší než dneska!), takže možná budu trochu kecat, ale takhle na první dobrou si nevzpomínám, kdy naposledy nějaké album v eintopfu zvítězilo podobně drtivým rozdílem. Listopad totiž v naší redakci ovládnou těžké mraky, melancholie a irské chmury v podání Primordial, jejichž novinka “Where Greater Men Have Fallen” si uzmula titul nejočekávanější desky měsíce s náskokem několika koňských délek. V jejich konkurenci se pak přes deset očekávacích bodů dokázali těsně vyškrábat pouze progresivní Australané Ne Obliviscaris, kteří budou s deskou “Citadel” navazovat na svůj vysoce ceněný debut “Portal of I”. Zbytek nahrávek už pak zdánlivě paběrkoval, nicméně opravdu jenom zdánlivě, protože už jen to, že si na ně někdo z naší redakce vzpomněl a do eintopfu je zařadil, je samozřejmě čest intergalaktického významu!
Kromě toho od aktuálního měsíce zavádíme v eintopfu ještě jednu malou vychytávku – na konci najdete tabulku všech desek, které někdo zmínil, seřazené podle počtu bodů, jaké se jim podařilo ukořistit. Kromě toho, že jde jen o přehledný seznam, to žádný speciální důvod nemá. Jednoduše mě to jen tak napadlo a nepřišlo mi to jako úplná debilita, takže proč nakonec ne…
H.:
Když se podívám na seznam listopadových alb, nějakou supernovu, kvůli níž bych nemohl dospat, tam nevidím. Když trochu snížím nároky a podívám se znovu, najdu dvě alba, o nichž mohu s klidným svědomím říct, že se na ně těším. Jedním z nich je “Where Greater Men Have Fallen” irských vypravěčů Primordial, jejichž novější tvorbu mám v opravdu velké oblibě, a i když nepředpokládám, že by bylo monumentální “To the Nameless Dead” ještě někdy pokořeno, rozhodně si žádnou jejich desku nenechám ujít, dokud budou tvořit tak uhrančivou atmosféru. Druhý počin pak pochází z nedaleké Anglie a mají jej na svědomí Voices, což jsou ve své podstatě pohrobci fenomenálních progressive death/black metalistů Akercocke. Oproti loňskému debutu “From the Human Forest Create a Fugue of Imaginary Rain” kapela značně zestručnila název počinu na pouhé “London”, doufám však, že co do kvality hudební stránky podobná úspora neproběhne. A proč z těchto dvou kandidátů u mě titul nejočekávanějšího alba měsíce vyhráli právě Voices? Inu, důvod je jednoduchý – protože u Primordial si už tak nějak předem dokážu představit, jak to bude znít. Neříkám, že mi to vadí, ale ta možnost překvapit hraje víc do karet Voices a jejich “Londýnu”…
Ježura:
Babí léto nám pomalu přešlo v regulérní podzim, bezdomovci začínají obsazovat lukrativní kontejnery s papírem, aby v noci neumrzli, zkrátka listopad jak se sluší a patří… Co nám přinese na hudební scéně? Hned několik zajímavých počinů, které už se třesou na vydání. Pro mě osobně se na piedestalu očekávání skví už devátá řadová deska “Where Greater Men Have Fallen” irských pagan metalových veteránů Primordial. Jestli bude alespoň stejně tak dobrá jako její tři roky stará sestra, tak se máme opravdu na co těšit a já se už teď nemůžu dočkat, jak se budu v hodnocení vysmívat trendovým pagan smečkám s dodatkem, že takhle se to má dělat. Pochmurní Irové ale nejsou jediní, kdo přijde se zajímavou novinkou. Nemalá očekávání totiž chovám k neméně pochmurným Finům Ghost Brigade a jejich čtvrté řadovce “IV – One with the Storm”, kteří mě předchozí deskou potěšili opravdu nemálo, takže jsem vážně zvědavý, jak se jim podaří navázat. A komu připadne třetí žolík? Navzdory zdatné konkurenci nakonec volím EP “Xiądz” od Poláků Behemoth, protože i když z mnohými uctívané desky “The Satanist” úplně na větvi nejsem, nepochybuji o tom, že by se na třískladbové jednohubce mohl najít sympatický materiál.
Kaša:
Nemá smysl chodit kolem horké kaše a zbytečně zdržovat řečmi o tom, na které listopadové počiny se těším víc a na které míň, protože stejně všechny stojí ve stínu chystané novinky Pink Floyd, “The Endless River”. Pink Floyd jsou léta mojí srdcovkou, takže nevím, co by se muselo stát, abych zde uváděl jinou desku, protože se těším jak malé děcko na Vánoce. A to i navzdory faktu, že album vychází z nevydaných materiálů, jejichž vznik se datuje k nahrávacímu procesu poslední řadovky “The Division Bell”, a bude převážně instrumentálně a ambientně laděné jako pocta Ricku Wrightovi, takže nepůjde o klasickou kolekci nových songů. Žádného průseru se však nebojím a věřím v kvalitní materiál, který nebude šedivým průměrem krčícím se pod tíhou velkého jména, které jej bude zaštiťovat.
nK_!:
K Bloodbath mám velmi zvláštní vztah. Poslouchám je už bezmála deset let a první desky “Ressurection Through Carnage” a “Nightmares Made Flesh” patří mezi klenoty mé hudební knihovničky. Ze šest let starého “The Fathomless Mastery” jsem zase tolik nadšený nebyl, ale listopad vyhlížím poměrně se zájmem a hlavně jsem zvědav, jak se s vokálem vypořádá nově přibraný frontman Nick Holmes (původně z Paradise Lost). Začněme odtrhávat listy z kalendáře, už se to blíží!
Atreides:
Listopad pro mě v zásadě nabízí jen jedno jediné jméno, které by stálo za řeč: Primordial. Tahle irská smečka zatracenců poskládaná kolem charismatického A. A. Nemtheangy brázdí svět už víc jak dvacet let a v listopadu má spatřit světlo světa nová fošna podobně depresivního názvu jako ta předchozí, “Where Greater Men Have Fallen”. Upřímně mám pro jejich tvorbu slabost a jde o jednu z kapel, kde bez výjimek mám rád všechna alba a na novinku se vážně těším. Doufám, že stejně jako na předchozích albech, se Primordial opět posunou ve zvuku i výrazu o kus dál a opět naservírují monumentální kus podmanivé muziky. Přesto je tu ale stín obav z toho, že by jejich tvorba mohla nabrat sestupnou tendenci a kapela mohla zklouznout k dodržování zavedeného standardu namísto posouvání svých limitů zase o něco dál. Nic to nemění na tom, že se na “Where Greater Men Have Fallen” neskutečně těším, jen se zkrátka bojím toho, aby tihle velikáni nedopadli jako název alba. Nezbývá tedy než doufat a v listopadu se nechat překvapit, s čím Irové přijdou.
Zajus:
Po nabitém říjnu může listopad vypadat trošku chudě, ovšem i zde najdeme ohromné pecky, a tak nebyl problém vybrat trojici velice lákavých alb. Nemá cenu zastírat, že asi nejočekávanějším albem roku je pro mě “Citadel” australských Ne Obliviscaris. Tyhle pány sleduji už od jejich debutového dema “The Aurora Veil” a zatím mi dělají obrovskou radost. Ostatně s jediným, navíc naprosto exkluzivním řadovým albem na triku pro nějaké zklamání nebyl prostor. “Portal of I” byla desítková záležitost a zůstává jí i po dvou letech, nároky jsou tudíž nejvyšší. Upřel jsem si poslech hned několika vypuštěných skladeb, a tak poznání, kam se Ne Obliviscaris posunou, zůstane až na samotné desce. S odstupem druhé nejzajímavější album měsíce má na svědomí Thomas Giles, jinak také Tommy Rogers, klávesák a vokalista Between the Buried and Me. Jeho tři roky starý sólový počin “Pulse” byl výbornou kombinací elektroniky, popu a v malé míře také metalu, novinka s názvem “Modern Noise” tak má na co navazovat. Zato o třetí místo probíhal menší boj, který nakonec vyhráli zasloužilí veteráni Primordial. Nejsem zrovna jejich fanouškem, jelikož jsem dosud neslyšel dost materiálu, abych se jím stát mohl. Vše co jsem však slyšel, bylo výtečné, a tak není důvod předpokládat, že by tomu v případě krásně nazvaného “Where Greater Men Have Fallen” mělo být jinak.
Skvrn:
Po extrémně nabitém říjnu přichází o měsíc později menší zvolnění. Zajímavých nahrávek je na první pohled zhruba stejné množství, jen titulů, které mě setsakramentsky zajímají, výrazně ubylo. Pořád ale očekávám porci výborné muziky. V první řadě sázím na irské folk metalisty Primordial, na jejichž adresu neslýchám nic jiného než pochvalné ódy. S vlastní zkušeností se podělit nemohu, jelikož “Where Greater Men Have Fallen” bude teprve našim prvním dostaveníčkem. Nicméně nečekám málo… Hned v závěsu jsou Australané Ne Obliviscaris, kteří byli za svou tvorbu po zásluze glorifikování. Já k téhle muzice úplně nejblíž nemám, ale na “Citadel” se už jen ze zvědavosti podívám. Naopak Kauan přináší spolu s novinkou “Muistumia” obavy. Nikdy jsem nebyl zastáncem předělávek starých písní, a tak doufám, že z toho ruští melancholici vybruslí alespoň se ctí.
Thy Mirra:
Listopad zdá se být konečně měsícem, který přinese nějaká pro mě zajímavá alba! Nebo takhle, spíš v listopadu zažiju menší exkurzi do mládí, protože vychází desky dvou kapel, na kterých jsem začal metal rozjíždět ve velkém. První smečkou jsou Cavalera Conspiracy, ke kterým mám díky předchozím úspěchům bratrů Cavalerových velký respekt, ovšem jejich pozvolný návrat “ke kořenům”, tedy k nekompromisnímu thrashcoru, mě celkem nechává chladným. Nejsem příznivcem starší tvorby Sepultury, ke které se pánové teď hrdě hlásí, proto pro mě nová fošna “Pandemonium” bude spíš povinností než zábavou. O poznání lépe jsou na tom dnes už také legendární Machine Head, kteří mě nikdy doopravdy nezklamali, ale od alba “The Blackening” už je to pro mě spíš průměr, tak jsem zvědav, s čím tento měsíc přijdou. No, a nakonec je to jedna moje hodně oblíbená kapela, a sice Hanzel und Gretyl. Jejich album “Born to Be Heiled” z roku 2012 považuji za totální majstrštyk, ovšem už název, první trailery i grafické materiály k albu ukazují, že se Hanzel und Gretyl s albem “Black Forest Metal” pravděpodobně hodlají nadobro vzdát Hitlera i Bismarcka, zahodit hajlování a totenkopfy a vyrazit do lesa hrát black metaly s kozlí hlavou, což albu “Black Forest Metal” možná ubere onu masivní dávku parodizující zábavy… každopádně pro mě jednoznačně nejdůležitější deska listopadu.
Země: Austrálie Žánr: extreme progressive metal Datum vydání: 7.5.2012 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Tapestry of the Starless Abstract
02. Xenoflux
03. Of the Leper Butterflies
04. Forget Not
05. And Plague Flowers the Kaleidoscope
06. As Icicles Fall
07. Of Petrichor Weaves Black Noise
Bez mučení se přiznám, že na “Portal of I” jsem se těšil opravdu hodně. Stačí si přečíst květnový eintopf, v němž jsem mu přidělil index očekávání 10/10. Ne Obliviscaris však rozhodně nejsou žádnou známou kapelou, a tak by bylo vhodné si nejprve říci, z čeho má vysoká očekávání plynula. Ne Obliviscaris je australská šestice, která v roce 2007 vydala třískladbové demo nazvané “The Aurora Veil”. Tyto tři skladby (dohromady přesahující půl hodiny hudby) vynikaly asi ve všech ohledech, jež jakožto posluchač dokážu ocenit (ostatně k tomu se teprve dostaneme), a Ne Obliviscaris se tak na dlouhou dobu stali jednou z mých nejposlouchanějších kapel. Debutové album mělo vyjít velmi brzy po zmíněném demu, ovšem kvůli problémům s nahrávací společností, vízem kytaristy a následnou výměnou bubeníka, se vydání neustále odkládalo. Finální datum bylo nakonec stanoveno na květen 2012 a tak se také stalo.
Nyní, s určitým odstupem, mohu bezpečně prohlásit, že pětileté čekání se každopádně vyplatilo. “Portal of I” je album skutečně skvělé, a zaslouží si tak mnoho pozornosti. Celkem obsahuje sedm skladeb, mezi nimiž se nachází i všechny tři z dema “The Aurora Veil”, byť pochopitelně nově nahrané. Samotný úmysl nahrávat znovu tak skvělé písně mě zpočátku děsil. Jejich původní zvuk nebyl vůbec špatný a přirozeně jsem se bál, aby jakékoliv úpravy tak křehkým kompozicím neuškodily. Moje obavy byly ovšem rozprášeny hned po prvním poslechu. Skladatelsky se totiž na písních nezměnilo vůbec nic a zvuk se změnil jen minimálně, mnohokrát poslouchané klenoty tak rozhodně neztratily na kráse. Novému posluchači to navíc může být víceméně jedno, jelikož tyto písně zapadají do kontextu alba tak snadno, že si jakýchkoliv rozdílů nemá šanci všimnout.
Hudba Ne Obliviscaris je v mnoha ohledech unikátní kombinací mnoha žánrů. Kapela sama zmiňuje inspiraci progressive metalem stejně jako death, black a thrash metalem. Jejich tvorba však jde až za hranice metalu a zcela zásadní vliv na ní tak má jazz, flamenco či dokonce klasická hudba. Nositelem těchto prvků jsou na “Portal of I” dva nástroje. Jedním z nich jsou housle. Ne Obliviscaris je používají pravidelně ve všech skladbách, ovšem nezní neustále, díky čemuž jsou vždy zajímavé a posluchače nepřehltí. Druhým nástrojem, který v hudbě Australanů funguje poněkud netradičně, je basová kytara. Kromě své klasické úlohy je totiž baskytara na “Portal of I” také zdrojem mnoha krásných melodií a často se tak stává středem pozornosti.
Album otevírá dvanáctiminutová kompozice “Tapestry of the Starless Abstract”. První třetina vám jistě nebude připadat nijak výrazně inovativní, protože ve skutečnosti jde jen o velmi dobře napsanou intenzivní metalovou smršť míchající skvělý growling (který je povedený na celém albu a v porovnání se zmíněným demem je znatelně lepší) s vypjatým čistým zpěvem. To, v čem jsou Ne Obliviscaris silní, však přijde až o něco později. Jako by z ničeho nic se metalová skladba rychle změní v elegantní, houslemi poháněný klenot, a než si člověk na změnu přivykne, píseň zpomalí ještě víc. Vedení na dvě minuty přebírá jemná akustická kytara, která je ovšem brzy opět vystřídána energickým výbuchem metalového šílenství. Takto rozmanitá a nápaditá není jen první skladba, ale doslova celé album (ostatně i z první písně jsem popsal stěží polovinu). Přestože Ne Obiviscaris mění tvář klidně každé dvě minuty (a někdy i častěji), není výsledek jakkoliv podobný pověstnému dortu Pejska a Kočičky. Elegance, s jakou je vše smícháno dohromady, je jen těžko uvěřitelná, zvláště u tak mladé kapely.
Využití houslí se však neomezuje jen na jemné pasáže. Nejsilnější momenty alba nastávají právě ve chvílích, kdy se housle přidají do vřavy v některé z tvrdších pasáží. Nejlépe totiž zní ve spolupráci se sólující kytarou. Tím se snadno dostáváme k druhému bodu, jímž jsou právě kytarová sóla. Ty jsou na “Portal of I” výjimečná, mimo své krásy také určitou přímočarostí a vkusností. Ze hry mnoha talentovaných kytaristů je cítit určitá nabubřelost a snaha hrát co technicky nejnáročnější party jen pro technickou náročnost samotnou. Sóla Ne Obliviscaris jsou nesmírně složitá a mnohdy i extrémně rychlá, ovšem vždy krásně zapadají do kontextu. Příkladem může být několikaminutové sólo v “As Icicles Fall”, dost možná nejlepší písni na albu. “As Icicles Fall” sama o sobě patři mezi to nejtvrdší, co na desce najdete, jenže za tou horou metalových bicí (Daniel Presland, jenž natočil bicí na “Portal of I”, mimochodem vyhrál soutěž o nejrychlejšího bubeníka Austrálie a je to znát) a agresivního growlingu se neustále děje něco navíc. Ať už jde o baskytaru brumlající chvílemi cosi úplně mimo, zmíněnou sólující kytaru či nadpozemské housle, neustále je zde co poslouchat. Ve chvíli, kdy se vše nahromadí přes sebe, se dá mluvit o takové dokonalosti, jež lze popsat asi jen jako hudební orgasmus.
Podobně silné jsou i další momenty, zmíním třeba pomalou gradaci ve “Forget Not”, kdy spolu souzní famózní baskytara a housle, či čistý zpěv v druhé polovině “And Plague Flowers the Kaleidoscope”. Dobrou zprávou je, že nové skladby nijak nezaostávají za těmi z dema “The Aurora Veil”, čehož jsem se přirozeně obával. Při více než hodině a jedenácti minutách hrací doby by se navíc daly čekat některé slabší pasáže, ani protřelí skladatelé často nedokážou uhlídat takto dlouhou stopáž. Jenže i zde Ne Obliviscaris vítězí a “Portal of I” tak neobsahuje jedinou slabší píseň. Vše do sebe zapadá, vše funguje jak má, všechno má neuvěřitelnou sílu a nemá cenu zmiňovat, že vše je i technicky velmi precizní. Fanouškům kvalitní baskytary toto album musí připadat jako ráj na zemi, o skvělých sólech a bicích jsem se již zmiňoval. Občas jednoduše vyjde album, kterému není co vytknout, a “Portal of I” právě takové album je. Mám-li to říci (s)prostou mluvou, tohle album mě posadilo na prdel jako již dlouho žádné. Podobně mě z tvrdších žánrů zasáhlo naposledy “Colors” od Between the Buried and Me, jehož si vážím jako klenotu největšího, jenže to vyšlo už před pěti lety. S jistotou tak mohu prohlásit, že o Ne Obliviscaris ještě uslyšíme a rozhodně ne jen jednou.
Poznámka: Musím bohužel upozornit na vydavatelství Aural Music, jež “Portal of I” prodává přes Bandcamp nepochopitelně zkrácené o tři skladby. Této cestě k nákupu alba se tedy doporučuji vyhnout.
Druhý pohled (H.):
Na rozdíl od svého kolegy nejsem vybaven podrobnou znalostí dema “The Aurora Veil”, přesto jsem se na dlouhohrající debut “Portal of I” vcelku těšil, neboť onen zmiňovaný kolega o Ne Obliviscaris básnil tak neskutečným způsobem, až to v člověku opravdu nějakou zvědavost vyvolalo, zvláště když víte, že jeho vkus není úplně špatný. Nicméně se po několika prvních posleších žádné geniální veledílo, které by změnilo můj náhled na hudbu, nekonalo, naopak jsem byl po těch ódách, které jsem byl nucen průběžně několik měsíců před vydáním poslouchat, malinko zklamaný, byť jsem cítil, že tito Australané jistě mají své nezpochybnitelné kvality.
“Portal of I” je ovšem počin, který začne rozkvétat až časem; nakonec musím dát kolegovi alespoň částečně za pravdu. Sice jsem už slyšel i lepší věci a na titul desky roku mám také jiná želízka v ohni, ale to nic nemění na faktu, že Ne Obliviscaris stvořili nahrávku přinejmenším velice pozoruhodnou a neotřelou, dokonce se ani nebojím říct, že jisté momenty vážně nemají daleko k hudební dokonalosti… a když tak o tom přemýšlím, je jich tam relativně dost. Pár chvilek mi naopak zase příliš nesedí, ale nutno dodat, že těch je naprosté minimum, ve více jak 70 minutách se ztratí a dojem z “Portal of I” nikterak nesnižují.
Vezmeme-li v úvahu, že se jedná o první desku Ne Obliviscaris, nelze udělat nic jiného, než uznale smeknout pokrývku hlavy a zatleskat. V Austrálii se zjevně urodila skupina s obrovským potenciálem, který se jí hned na svém prvním velkém počinu podařilo přetavit v naprosto vynikající dílo, na jehož kvality se 90 % hudební scény nezmůže za celou svou kariéru. Mohu s klidem prohlásit, že “Portal of I” je nahrávka, kterou by rozhodně nebylo radno nechat bez povšimnutí.
Zajus:
Ne Obliviscaris – The Portal of I
Index očekávání: 10/10
Ellrohir:
Sabaton – Carolus rex
Index očekávání: 9/10
Madeleine Ailyn:
Sonata Arctica – Stones Grow Her Name
Index očekávání: 8/10
V květnu ty vysoké známky létají jak šavle po večírku plném alkoholu. Progresivní sekce naší redakce má těžko v gatích z debutu hvězdného projektu Storm Corrosion, na němž své síly spojili Steven Wilson (Porcupine Tree) a Mikael Åkerfeldt (Opeth). Akorát jednomu z této dvojce, konkrétně panu Zajusovi, vlhne spodní prádlo taktéž ze zatím nepříliš známého australského projektu Ne Obliviscaris, jehož muzika je (podle slov onoho inkriminovaného kolegy) geniální. Výsledkem jsou tedy dvě desítková hodnocení, přesto to ani jedno nedotáhlo na nejvyšší stupínek desky měsíce. Vedení Sicmaggot, H. a Ježura, totiž vyšlo do protiútoku s nahrávkou “Pandora’s Piñata” od švédské kabarentní avantgardy Diablo Swing Orchestra. Ačkoliv by se mohlo zdát, že nyní už je titul jasný, není tomu tak – ještě výše totiž vystoupala novinka “Carolus rex” dalších Švédů, i když v tomto případě o mnoho koňských délek populárnějších – Sabaton. Vedle toho se poslední doporučené album, “Stones Grow Her Name” od Sonata Arctica, do něhož své naděje vkládá něžná část redakce (rozuměj ta část, jíž není cizí se mýt, vonět a měnit si prádlo… ehm, tedy aspoň doufám…), docela ztratí…
H.:
Zatímco v březnu a dubnu jsem byl co se eintopfu týče celkem vysmátý, jelikož jsem měl vždy jednu jasnou volbu, s květnem už je to horší. Sice tam není ani jedno album, z něhož by mi vlhly trenýrky už jen při pomyšlení na něj, ale zase zde vidím hned několik desek, na něž se těším vcelku dost a v podstatě stejně. Nebudu vás zdržovat jejich vyjmenováváním, ani srdceryvnými plky o tom, jak dramatický souboj to byl (ačkoliv za nějaký ten hrdinský epos by to samozřejmě stálo!), a prozradím vám rovnou vítěze – švédské uskupení Diablo Swing Orchestra, v jejichž podání je avantgarda neskutečně hravá a uličnická, přesto stále inteligentní. Ačkoliv předchozí album “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” zdaleka nedosahovalo kvalit takřka dokonalého debutu “The Butcher’s Ballroom” (ale stále to bylo mnohem lepší, než jsem svého času pod vlivem nějakých neidentifikovatelných psychotropních látek tvrdil v dobové recenzi), nepochybuji o tom, že “Pandora’s Piñata” bude opět pěkná dávka kvalitní muziky, kombinující všechny tři styly obsažené v samotném názvu kapely – metal (=Diablo), swing a klasiku.
Ježura:
Kdo někdy zakusil sladké plody tvorby Diablo Swing Orchestra, ten už se z téhle závislosti dostane jen těžko. Ano, tušíte správně, jsem jedním z nich. Pokud jsem tomuhle početnému a na každý pád neortodoxnímu švédskému tělesu žral většinu jejich tvorby, tak po památném vystoupení na Brutal Assaultu 2010 jsem se do nich zblbnul tolik, že to překoná máloco. No, a když nám na květen připravili novou desku, zbytek novinek prostě musí chtě nechtě kapitulovat a potupně odtáhnout nejbližší kanalizační stokou, protože tohle bude událost! Singl “Voodoo Mon Amour” mě ujistil, že jsou Diablo Swing Orchestra ve formě, takže nezbývá, než se hodit do gala a protančit polobotky – jsem totiž neochvějně přesvědčený, že v rytmu “Pandora’s Piñata” to půjde samo…
Kaša:
Stejně jako v dubnu nemůže být i v měsíci květnu moje volba jednodušší. 7. května se konečně dočkám a spolu se mnou příznivci progresivního rocku. Právě na tento den je totiž po několikaletém čekání naplánováno debutové album “Storm Corrosion” stejnojmenného projektu Stevena Wilsona a Mikaela Åkerfeldta. Do žádného alba jsem dlouho nevkládal tolik nadějí jako do spolupráce těchto vynikajících hudebníků (u Wilsona bych se nebál označení génius). Wilson se na své poslední sólovce “Grace for Drowing” přiblížil sedmdesátkovému prog rocku a totéž platí o poslední placce Opeth – “Heritage”. Myslím si, že je celkem jasné jak bude “Storm Corrosion” znít a i přesto se těším jako malé děcko. Pokud se něco nepodělá, jeden z horkých adeptů na album roku se blíží!
nK_!:
Kapelu Sabaton postihla v nedávné době téměř kompletní změna sestavy a osobně jsem zvědav, jak se tato promítne do právě připravovaného materiálu, jejž budeme mít tu čest poslechnout si zhruba za měsíc. Stará parta sice ještě stihla nové album nahrát, ale živě je už neuvidíme. “Carolus Rex” vyjde v angličtině i švédštině a zatím ani sám nevím, na kterou z verzí se těším více. Asi na tu švédskou :-)
Zajus:
V dubnovém eintopfu jsem sám sebe litoval, protože jsem nevěděl, které album z dvojice Anathema – In Mourning zvolit. To jsem ovšem ještě nevěděl, co mě čeká v květnu. Květen totiž nic moc zajímavého nepřináší až na dvě alba, která bych ovšem, měřeno indexem očekávání, oznámkoval plným počtem. Ovšem tato alba nejenže vyjdou ve stejném měsíci, ony totiž vyjdou ve stejný den. Zapiště si za uši datum 7. 5., den, kdy se hudební scéna otřese. A co jsou zač tyto dvě tajemná alba? První z nich je “Storm Corrosion”, debut stejnojmenného projektu, na němž se podílel geniální Steven Wilson a o-něco-méně-ale-stále-dost geniální Mikael Åkerfeldt. A co že mě přinutilo sesadit tento počin na druhé (ve skutečnosti vlastně neexistující) místo? “The Portal of I”, debut Ne Obliviscaris. Na to, že má tato kapela za sebou zatím jen jedno půlhodinové demo vydané před pěti lety, je kolem ní solidní rozruch. Ten má ovšem zcela logický důvod. “The Aurora Veil”, jak se zmíněné demo jmenovalo, se skládalo ze tří dlouhých skladeb a sahalo kamsi na hranici hudebního nebe. Netradiční spojení snad všech metalových vlivů do jednoho kotle, do kterého Australané navíc dokázali přimíchat ještě skvělé housle, vyvolalo zasloužený zájem. “The Portal of I” má obsahovat všechny skladby z dema (pochopitelně nově nahrané) a čtyři novinky, z nichž jednu již kapela před časem vypustila na svůj Bandcamp. I podle ní si troufnu odhadovat, že “The Portal of I” bude jedním z horkých adeptů na album roku.
Ellrohir:
Překvapí to snad někoho, kdo mě aspoň trochu zná? :) Přes všechny špatné věci, co se o Sabaton říkají, a přes fakt, že před měsícem vyplul na povrch rozpad kapely, lépe řečeno nečekaný (dalo by se snad říct i “šokující”) odchod čtyř původních členů, kteří sice ještě stihli nahrát toto album, ale na obligátní turné už vyrazit odmítli (nebo byli odmítnuti?), je to jedna z mých velmi oblíbených kapel. Co si budeme povídat, nedá se čekat nějaký hudební zázrak, ale album plné chytlavých a skočných power metalových songů s atraktivní tématikou jistě ano. A to by mi mělo stačit k úplnému štěstí.
Madeleine Ailyn:
Minulý měsíc jsem si stěžovala, že jsem nenašla žádné symfonické album. No, myslím si, že na květen je volba celkem jasná, protože k nám jaksi opět zavál severský vítr. Upřímně, ne, že bych očekávala, že Sonata Arctica přijde s něčím závratným, ale pokud budou schopni si udržet alespoň tu stávající kvalitu, dá se očekávat, že to nedopadne špatně. Předchozí “The Days of Grays” se ostatně vytasilo s pár songy, které mi nepředstavitelně sedly. Přesněji řečeno, jedná se o hitovku “Flag in the Ground” a trochu komplikovanější a méně líbivou záležitost “Deathaura”, které značně prospěla zpěvačka Johanna Kurkela. Samozřejmě je jasné, že jako každá skupina se i Sonata Arctica bude snažit posunout dál, ale ať to proběhne opatrně, ne vždy je risk zisk, a řekla bych, že se pohybujeme na tenkém ledě. Takže očekávám radši spíš jejich typické a milé album než nějakou časovanou a výsledkem nejasnou bombu.
