Archiv štítku: Necrodeath

Cadaveria / Necrodeath – Mondoscuro

Cadaveria / Necrodeath - Mondoscuro

Země: Itálie
Žánr: black / gothic metal | black / thrash metal
Datum vydání: 2.9.2016
Label: Black Tears

Tracklist:
01. Cadaveria – Mater tenebrarum [Necrodeath cover]
02. Necrodeath – Spell [Cadaveria cover]
03. Cadaveria – Dominion of Pain
04. Necrodeath – Rise Above [feat. Cadaveria]
05. Cadaveria – Christian Woman [Type O Negative cover]
06. Necrodeath – Helter Skelter [The Beatles cover]

Hrací doba: 32:35

Odkazy Cadaveria:
web / facebook / twitter

Odkazy Necrodeath:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Black Tears

Cadaveria a Necrodeath toho hudebně nemají zas tolik společného, přesto jejich spojení na jednom nosiči z jistého úhlu pohledu smysl dává. Obě formace jsou totiž propojeny po personální stránce. Oním pojítkem je především Alberto Gaggiotti alias Marçelo Santos alias Flegias, v Cadaveria působící jako bubeník, v Necrodeath jako zpěvák. V loňském roce navíc řady Cadaveria rozšířil i další člen Necrodeath, baskytarista GL (nebo také Peter Dayton, vlastním jménem Gianluca Fontana).

Obě kapely spolu daly dohromady EP „Mondoscuro“, které (bohužel) ukazuje, že personální spřízněnost není důležitější než hudební rozdílnost. I navzdory tomu, že obě skupiny sdílejí polovinu sestavy, je totiž „Mondoscuro“ počinem docela rozhádaným. Jednoduše to nedrží pohromadě, a to tím spíš, že splitko ani není pojato stylem nejdřív jedni a potom druzí. Cadaveria a Necrodeath se střídají obpíseň, takže jakmile si ucho konečně začne přivykat gotikou prosáklý black metálek v podání Cadaveria, počin na něj záhy vyplivne agresivní black / thrash, a jakmile si posluchač začne zvykat na rychlou brusku, opět se ke slovu vrátí Cadaveria.

Tohle střídání by nemuselo vadit, pokud by „Mondoscuro“ zastřešoval nějaký jednotící koncept nebo alespoň tematická linka, již by CadaveriaNecrodeath ctili. Tedy pokud by si šly obě formace hudebně trochu naproti, případně pokud by opustily své zajeté teritorium a společně se vydaly do dosud neprozkoumaných vod. To se ovšem neděje, obě kapely si na „Mondoscuro“ jedou svůj standard, na nějž je posluchač dávno zvyklý.

Nepospolitost nahrávky navíc podtrhuje skutečnost, že se nakonec ani nejedná o nic uceleného ani co do dramaturgie, vlastně to jsou tři malá splitka v jednom. Na úvod si skupiny vymění covery. Cadaveria si z tvorby Necrodeath vybrali a k obrazu svému předělali song „Mater tenebrarum“ z alba „Into the Macabre“ (1987); Necrodeath si zase od svých kolegů vypůjčili píseň „Spell“ z debutu „The Shadows’ Madame“ z roku 2002. V prostřední části obě bandy nabídnou po jedné nové skladbě. Ve finální třetině pak dojde k dalším předělávkám, tentokrát jiných interpretů – Cadaveria předvedou svou verzi „Christian Woman“ od Type O Negative, Necrodeath zase překopali „Helter Skelter“ od The Beatles.

Nevyrovnanost počin neopouští ani tehdy, budeme-li se bavit o tom, komu jaká třetina „Mondoscuro“ sedla víc. Ve vzájemném předělávání u mě vyhráli Cadaveria. S „Mater tenebrarum“ si poradili vcelku slušně, a i když agresivní první třetina v jejich podání není žádné terno, od pomalého předělu je to v pohodě a není problém to poslouchat. Naopak „Spell“ v podání Necrodeath mě neoslovilo. Starou Cadaverii mám relativně rád (na rozdíl od pozdější tvorby, protože s každým dalším albem je ta kapela nudnější a nudnější), ale v téhle úpravě v tom ten song prostě neslyším. Necrodeath osekali „Spell“ v podstatě o všechno, co na něm bylo zábavné, a udělali z toho obyčejnou hoblovačku. Nuda.

Cadaveria

Ve druhé třetině naopak vítězí Necrodeath. Jak jsem již naznačil, novější Cadaveria mě moc nebere, což se potvrzuje i tentokrát. „Dominion of Pain“ mě sice nevysírá tak mocně jako poslední deska „Silence“, při jejímž poslechu jsem málem zdechnul nudou, a pár ucházejících motivů se tu najde, ale žádný zázrak to není. Oproti tomu Necrodeath se vytasili s příjemnou oldschoolovou jízdou s chytlavým riffem ve středním tempu. Navíc v „Rise Above“ hostuje Cadaveria (nyní myšleno zpěvačka), což písničce rovněž prospělo.

V závěrečné části „Mondoscuro“ vedou opět Cadaveria, jejichž podání „Christian Woman“ je neurážející. Type O Negative jsou sice hudebně jinde, ale ne natolik, aby nebylo možné jejich píseň citlivě přenést do soundu Cadaverie, což se relativně obstojně povedlo. Koule to sice netrhá, fakt ne, ale poslouchat se to dá a neuráží mě to. Zato „Helter Skelter“ od Necrodeath se příliš nepovedlo a rozhodně nemám náladu si to někdy pouštět znovu.

Necrodeath

Jak vidno, „Mondoscuro“ není nic, co by stále za zvýšenou dávku pozornosti. Počin funguje leda tak jako deklarace spřízněnosti obou formací, proti tomu nic, ale to je tak vše, rozhodně v něm nevidím album, které by dávalo smysl poslouchat. Chabý dojem pak dovrší příšerný obal působící jako nechtěný vtip. Radši zapátrejte v samostatných diskografiích skupin, v obou případech tam najdete zajímavější věci než tohle.


MONDOSCURO: cover, content details and a special guest revealed

This is the explicit cover artwork for “MONDOSCURO”, the announced EP co-starring CADAVERIA and Necrodeath, both as distinct bands and as authors of new songs, composed and played together.

In detail, the EP will contain six tracks: two brand new and co-written songs, two covers (one of The Beatles and one of Type O Negative) and two unusual “exchange of roles”, that will see CADAVERIA reinterpreting a classic by Necrodeath and Necrodeath performing a CADAVERIA hit.

Cadaveria / Necrodeath - Mondoscuro

Among the other surprises of “MONDOSCURO” there is the participation of Lindsay Schoolcraft from Cradle of Filth, as special guest on vocals.

“MONDOSCURO” cover artwork was designed by Italian-Venezuelan digital artist Paolo Perrotta Mazza.

The release of “MONDOSCURO” on Black Tears of Death label is expected late this Summer.

[tisková zpráva]


Kolaborace Cadaveria a Necrodeath

MONDOSCURO will be the title of the EP involving CADAVERIA and Necrodeath, currently in the studio together to complete the mix of what promises to be the most diabolically unusual release of 2016.

The title refers to the cinematographic genre “Mondo film” of explicit documentaries, born in the 60s and depicting sensational, bloody and shocking scenes. MONDOSCURO also clearly recalls Mondocane project, the legendary collaboration of Necrodeath and Schizo from which the album “Mondocane: Project One” was born in 1989.

MONDOSCURO will not be a normal split, but a joint partnership that will see the two bands interacting strongly, through a track-list that alternates new songs to covers and that will include many identity exchanges. The EP will be released in a few months via Black Tears of Death. Stay tuned for more details!

[tisková zpráva]


Necrodeath – The 7 Deadly Sins

Necrodeath - The 7 Deadly Sins
Země: Itálie
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 13.5.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Sloth
02. Lust
03. Envy
04. Pride
05. Wrath
06. Gluttony
07. Greed
08. Thanatoid [bonus]
09. Graveyard of the Innocents [bonus]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Dovolím si tvrdit, že Necrodeath je kapela, na jejíž jméno snad musel narazit každý, kdo se nějakou dobu motá okolo extrémní muziky. Netvrdím, že je nějaká povinnost, aby každý fanda metalu znal jejich tvorbu od A do Z, ale jejich jméno asi většina z nás už zaslechla. Tahle italská smečka to totiž táhne už od poloviny 80. let a do dnešního dne vydala celkem jedenáct dlouhohrajících desek včetně té aktuální s názvem “The 7 Deadly Sins”.

Já upřímně patřím přesně do té sorty lidí, kteří o existenci Necrodeath vědí už dlouhé roky, ale nikdy se jejich muziku nesnažili poslouchat. Tak nějak jsem vždy tušil, co bych měl od téhle skupiny čekat a v jakém konkrétním subžánru se pohybuje, ale to bylo asi tak všechno, Nemám tušení, proč tomu tak je, protože jejich jméno kolem mě poletuje už dost dlouho. Jednou to odpanění ovšem přijít muselo a velice správně již tušíte, že se tak stalo za pomoci nejnovějšího studiového záseku…

Jak už název “The 7 Deadly Sins” napovídá, deska je koncepční a točí se okolo sedmi smrtelných hříchů, jimiž jsou lenost, smilstvo, závist, pýcha, hněv, obžerství a lakota. Přístup Necrodeath je na první pohled jasný – sedm hříchů = sedm songů. Jenže na albu se jich nachází devět, což je z toho důvodu, že posledními dvěma jsou bonusy, jimiž jsou nově přetočené verze starších písniček. K tomu se sice dostaneme až později, ale klidně můžu předeslat, že právě na tyhle dva bonusy níže nakydám trochu toho hnoje, protože to jsou blbosti. Nejdřív se ovšem pojďme podívat na regulérní obsah, který se skrývá pod černobílou obálkou s italskou pornoherečkou Milou Ramos.

Výše jsem hovořil o tom, že aniž bych Necrodeath kdy poslouchal, měl jsem nějakou představu, co asi tak produkují. Touto představou byl zjednodušeně řečeno black/thrash metal v rychlejším tempu, který tak nějak zvysoka kašle na nějaké modernosti, trendy a podobné nechutnosti. A přesně to jsem také dostal. Jakmile zpěvák Flegias (mimo jiné i člen Cadaveria a dříve také Opera IX) v prvních vteřinách úvodního songu “Sloth” zaštěká “one, two, three, four, five, six, seven” a okamžitě se rozjede agresivní riff přesně na půl cesty mezi black a thrash metalem, má člověk hned jasno, jak to bude dál.

Je pravda, že z tohoto úhlu pohledu je “The 7 Deadly Sins” ve své podstatě poměrně předvídatelná nahrávka, ale neznamená to, že by i tak nemohla bavit – a naštěstí opravdu baví. Tohle je přesně ten druh muziky, na níž neuvěřitelně sedne výraz hoblovat – a opravdu, Necrodeath to hoblují přímo ukázkově, je slyšet, že už mají něco nahráno, a není sebemenší problém jim to věřit. Povětšinou rychlé tempo, špinavé riffy a nasraný vokál (obzvláště ten mě baví) – to všechno tu je. Necrodeath však naštěstí dokážou přijít i s pár trochu zajímavějšími a vlastně ne úplně očekávatelnými momenty, jak je slyšet třeba v “Lust”, “Envy” nebo “Greed”.

Je takovým nepsaný pravidlem, že desky podobného zaměření nebývají zrovna dlouhé záležitosti, což platí i zde. Základních sedm válů, okolo nichž se “The 7 Deadly Sins” točí, trvá dohromady přibližně 33 a půl minuty. To je za mě ideální čas, protože je to přesně tak akorát, aby měl člověk dost a odnesl si z nahrávky dobrý pocit, ale není to přespříliš, aby stačila nastoupit nuda.

A právě zde přichází již výše zmiňovaný kámen úrazu v podobě dvou bonusů. Jak už bylo řečeno, jde o nově natočené starší songy – “Thanatoid” se původně objevilo na druhém albu “Fragments of Insanity” z roku 1989 a “Graveyard of the Innocents” na regulérním debutu “Into the Macabre” z roku 1987. Moje otázka je zcela jasná – proč kurva? Z mého pohledu je to naprostá zbytečnost. Jednak mi obecně přijde jako debilita přetáčet svůj starší materiál, jednak tyhle dvě písničky prostě nesedí do kontextu těch sedmi hlavních. Osobně se mi zdá, že tam jsou jen kvůli natáhnutí hrací doby nad 40 minut, jinak si to prostě nedokážu vysvětlit. Ty skladby samy o sobě mohou být na původních deskách klidně šlehy jak prase, ale právě tady a teď jsou to pro mě zbytečnosti, bez nichž bych se nejenže obešel, ale ještě by mi to přišlo lepší. Osobně poslech vždycky zásadně zapíchnu po “Greed” a tohle už neposlouchám.

I přes mírnou pachuť v podobě absolutně zbytečných a kontraproduktivních bonusů jsem si ovšem z “The 7 Deadly Sins” odnesl hodně dobrý pocit. Ten žánr, v němž se Necrodeath pohybují, je pro mě jedna z těch záležitostí, kde spíš dávám přednost skupinám, které už znám a mám je rád, s chutí si připomenu jejich fláky, ale nemám potřebu tu hledat a objevovat další a další formace, s nimiž jsem do styku doposud nepřišel… ale o to příjemnější je překvapení, že mě “The 7 Deadly Sins” takhle chytlo. Jestli to totiž až doteď explicitně nepadlo, tak to řeknu nyní – je to parádní muzika.