Archiv štítku: Neige et noirceur

Nové počiny u Neige et noirceur

Ruská firma Kunsthauch tento měsíc vydává hned dva počiny od Neige et noirceur. Prvním z nich je kompilace „Hymnes oubliées“ (Bandcamp), na níž se nacházejí nevydané a raritní písně. Nahrávka je k mání jako jewelcase CD (200 kusů) nebo v rámci limitované edice druhého vydávaného počinu. Tím je reedice první desky „Crépuscule hivernal sans fin sur les terres de la guerre“ (původně 2009; Bandcamp), která je k dispozici taktéž jako jewelcase CD (200 kusů) a jako už zmiňovaný stokusový digipak limit v obálce s plakátem a onou kompilací navrch.


Neige et noirceur – Les ténèbres modernes

Neige et noirceur - Les ténèbres modernes

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.6.2016
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Si vis pacem, para bellum
02. Battlespirit
03. Walpurgis 1917
04. La saison des morts
05. La mécanique de Lucifer
06. Post mortem
07. Ciel d’acier
08. Felgrau
09. Des spectres
10. Adieux

Hrací doba: 39:55

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Against PR

Jméno Neige et noirceur snad není nutno nějak zdlouhavě představovat. Jednak se jedná o formaci, která si již za dobu svého působení (byť je to aktuálně jen lehce přes jednu dekádu) stihla vydobýt nějaký status v rámci undergroundového black metalu; nehledě na skutečnost, že tento projekt navíc patří k pověstné quebecké žánrové líhni. Druhak se pak jedná o formaci, s níž se na našich stránkách rozhodně nesetkáváme poprvé, naopak jsme se Neige et noirceur zabývali v nejedné recenzi…

Jedna z těchto recenzí se týkala třeba donedávna poslední desky „Gouffre onirique et abîmes cosmiques“, jež vyšla v březnu roku 2014. Nebudu napínat vaši paměť, protože je mi jasné, že jistě máte všichni důležitější věci na zapamatování, než abyste nosili v hlavě, co jsem zrovna já napsal v jaké recenzi před dvěma lety, takže rovnou připomenu, že tenkrát se jednalo o velice kladnou kritiku. No, a i vzhledem k tomuto faktu – tedy že všechna má dosavadní setkání s muzikou Neige et noirceur byla pozitivní – jsem se samozřejmě nijak nerozpakoval ani nad poslechem letošní novinky, jejíž název zní „Les ténèbres modernes“ neboli „Moderní temnota“.

Není však třeba lekat se názvu, Neige et noirceur model 2016 rozhodně neznamená odklon k nějakému modernímu pojetí metalu. Stále se jedná o blackmetalovou syrovost. Nicméně i navzdory tomu „Les ténèbres modernes“ jisté změny přináší. A hned mohu prozradit, že se z mého pohledu se bohužel nejedná o trefu do černého.

Jakousi změnu ostatně věští už samotná obálka „Les ténèbres modernes“. Ta je na první pohled náladově docela jinde než artwortky předešlých alb, z nichž byla cítit nevlídná mrazivost, tedy jeden z těch stěžejních prvků dosavadní tvorby Neige et noirceur. A právě tohle mi na „Les ténèbres modernes“ poněkud schází, protože jakkoliv se i tentokrát jedná o black metal špinavějšího rázu, postrádám onen misantropický nádech, jenž byl na starších deskách dávkován plnými hrstmi. Novinka tím pádem působí trochu obyčejněji, což dozajista není zrovna pozitivní zjištění, zvláště vezmeme-li v úvahu, že ani dříve Neige et noirceur nezdobil vybroušeně originální sound.

Vedle toho mi na „Les ténèbres modernes“ vadí značná nevyrovnanost materiálu. A to zamrzí i z toho důvodu, že nahrávka je už jen dle názvů skladeb zcela zjevně tematicky sevřena. Nicméně několik povedených písní se přece jenom najde. Baví mě hned úvodní „Si vis pacem, para pellum“, jež zaujme naléhavým vyzněním předpovídajícím zlé časy. Podobně zajímavě na mě působí taktéž „La saison des morts“, „Post mortem“ nebo „Des spectres“. A vlastně i kusy, které se již vzdalují black metalu a blíží se více k dronu, nejsou špatné, což se týká „Felgrau“ a závěrečné „Adieux“, v níž velkou roli hrají samply a zvuky války.

Na druhou stranu je tu třeba nepříliš záživná vypalovačka „Walpurgis 1917“ nebo taktéž poměrně obyčejná „Ciel d’acier“, byť v té se ještě pár slušných riffů najde. „La mécanique de Lucifer“ zaujme leda tak postupným zpomalováním, díky němuž hutný závěr vyznívá slušně vygradovaně, ale první půle skladby není ničím jiným než standardním blackmetalovým riffováním. Naopak „Battlespirit“ zase nutí posluchače takřka po celou dobu přemýšlet, kde už něco takového slyšel, protože některé obraty s veškerou úctou k Neige et noirceur vyznívají poměrně nepůvodně. Ani nemluvě o tom, že jisté motivy téhle písně se mi zdají trochu tupé.

Neige et noirceur

Nicméně když člověk srovná počet povedených skladeb a počet songů, k nimž lze mít výhrady, pak nám čistě z převahy té první jmenované množiny vyjde, že „Les ténèbres modernes“ není špatným albem. Tak to skutečně je, protože ačkoliv jsem byl po prvním poslechu dost zklamaný, s postupem času deska prokoukla a odhalila, že se na ní nacházejí i kvalitní nápady. Stále si ovšem nemůžu pomoct, že starší nahrávky na mě zapůsobily o něco silnějším dojmem. Navzdory tomu je „Les ténèbres modernes“ albem, jaké bych si byl ochoten za nějakou rozumnou cenu koupit (a nutno dodat, že cena necelých €7, za niž Sepulchral Productions CD aktuálně prodávají, rozumná skutečně je).


Neige et noirceur: info o novince

Další deska kanadského projektu Neige et noirceur ponese název „Les ténèbres modernes“ a vyjde 24. června pod hlavičkou Sepulchral Productions. Obal najdete tady, tracklist následuje:

01. Si vis pacem para bellum 02. Battlespirit 03. Walpurgis 1917 04. La saison des morts 05. La mécanique de Lucifer 06. Post mortem 07. Ciel d’acier 08. Feldgrau 09. Des spectres 10. Adieux


Neige et noirceur – Gouffre onirique et abîmes cosmiques

Neige et noirceur - Gouffre onirique et abîmes cosmiques
Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.3.2014
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Gouffre onirique et abîmes cosmiques
02. Future Torture
03. Écho des abysses
04. Le portail de Kadath
05. La marche des astres noirs
06. Les cavernes de glace I
07. Les cavernes de glace II
08. Les cavernes de glace III

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Atreides – 8/10

Průměrné hodnocení v redakci: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook

Se jménem kanadského ambientně black metalového projektu Neige et noirceur jsem se poprvé setkal v létě loňského roku prostřednictvím kompilace “Natura mortis sonoris”, jež se nesla – navzdory faktu, že jde především o black metalovou skupinu – čistě v (dark) ambientním duchu. Onou výjimkou byla black metalová vichřice “Orlok”, která mě tenkrát i přes svou neobjevnost takřka posadila na zadek. Atmosféra jak v téhle jedné písni, tak i v tom ambientním zbytku ovšem byla silná, pročež jsem v dobové recenzi tvrdil, že se rozhodně podívám i na další tvorbu Neige et noirceur. To se mi vzhledem k ne úplně malé vytíženosti ještě nepovedlo, takže další setkání s touto jednočlennou formací ze známé black metalové líhně Quebecu nastalo až nyní, za pomoci letošní desky “Gouffre onirique et abîmes cosmiques”

Tak nějak jsem od “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” potažmo Neige et noirceur obecně očekával, že půjde o syrovou black metalovou bouři s uhrančivou atmosférou. A nutno říct, že počin přesně naplnil mé představy a přináší přesně tohle, co jsem od Neige et noirceur očekával. Jedná se tedy o mrazivý black metal, který je sice postaven na vcelku jednoduchém (skoro by se dalo říct až primitivním) schématu a monotónnosti, ale jeho síla tkví v právě neuvěřitelně hypnotické atmosféře. Upřímně řečeno, nemám tušení, o čem texty Neige et noirceur pojednávájí, protože krkavčímu ryku není rozumět ani slovo, a i kdyby bylo, tak je to stejně jedno, jelikož je veškerá lyrika projektu ve francouzštině, ale když se spustí hudba, rázem si představím krajinu hluboko v horách, pokrytou několika vrstvami sněhu, v němž se široko daleko nenachází stopy jediného živého tvora. Zima až do morku kostí a neustálý příval nového sněhu z nebe.

Přesně takhle na mě muzika Neige et noirceur působí… samozřejmě, řeknete si, že nejde o nic výjimečného, protože podobných zimních black metalů jsou tuny a spousta jich je skvělých. Stejně tak je pravda, že hudebně v žádném případě nejde o nic dříve neviděného a neslyšeného – na “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” najdete řezavou black metalovou vichřici, místy se zpomalí téměř až do doomového tempa, někdy jde o čistý black metal, jinde z něj vystupují ambientní klávesy, nechybí ani čistokrevně ambientní momenty a skladby. To všechno už tu nejednou bylo a ještě mnohokrát bude – jenže jak vidno, i v roce 2014 může na první pohled takhle triviální přístup stále fungovat a “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” je toho jasným důkazem. Mnohdy je totiž víc než samotná originalita v hudební formě důležitý její vnitřní obsah (kam spadá právě i atmosféra) – a v tomto ohledu boduje Neige et noirceur na plné čáře.

Hned první vteřiny úvodní a zároveň titulní skladby “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” posluchače vtáhnou do ledové bouře. První píseň se nese spíše v rozvážnějším tempu a vystupují z ní lehké ambientní vlivy, až by někdo vzhledem k dalšímu vývoji desky mohl říct, že jde jen o šestiminutové intro… ale ono je to jedno, jak se na to podíváte, protože tak jako tak dokáže “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” se svými líně se převalujícími řezajícími riffy ihned pohltit.

“Future Torture” (nenechte se zmýlit, i přes anglický název se zpívá stále francouzsky) začíná krátkým ambientním předělem a následně se dále rozvíjí v pomalejším tempu, postupně ovšem nabírá na síle a hlavně na rychlosti. V tomto duchu, tedy v black metalu s občasnými ambientními doteky, v němž se střídají zběsilé sypající pasáže s těmi pomalejšími (které jsou ovšem stejně mrazivé), pokračují i následující kusy “Écho des abysses”, “Le portail de Kadath” a “La marche des astres noirs”. Přestože se však nesou ve stejném duchu, nedá se tvrdit, že by šlo o stále stejnou masu zvuku, v níž se nejde vyznat, protože jsou ty skladby mezi sebou i přes totožný přístup a náladu jasně rozeznatelné. Například “Écho des abysses” nabízí ty snad úplně nejagresivnější sypačky na celé desce a taková “La marche des astres noirs” pro mě zase vystupuje tím, že ji považuju za naprostý vrchol celého “Gouffre onirique et abîmes cosmiques”. Její druhá půle je totiž bez přehánění téměř perfektní a zcela jasně ukazuje, proč pořád a neustále tvrdím, že stěžejním atributem hudby by měla být atmosféra – je v tom totiž obrovská síla a i přes zjevnou neoriginalitu samotné formy a obecně hodně podzemní sound je to maximálně působivé. Tím ovšem nechci nijak snižovat sílu ostatních písní, protože například i v “Le portail de Kadath” jsou vyloženě excelentní momenty.

V závěrečné trilogii “Les cavernes de glace” ustoupí black metal do pozadí a hlavní roli převezme ambient – první dvě kapitoly jsou čistě v tomto pojetí, závěrečná “Les cavernes de glace III” jen zčásti, protože se po úvodní ambientní polovině zvrhne opět do black metalu. Vyzdvihnout ovšem musím jednu věc – je úplně jedno, jestli hraje syrový black metal nebo ambient, jelikož ve všech případech z toho plyne ta samá bezútěšná a mrazivá atmosféra. Díky tomu je “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” kompaktní a jednolité, aniž by šlo o jednotvárný poslech (což se nijak nevylučuje s tím, že samotná hudba je v zásadě hodně monotónní).

Tak či onak, již podruhé jsem se přesvědčil, že muzika pod hlavičkou Neige et noirceur je hodně kvalitní záležitostí, takže se budu snažit, abych měl do příští desky předchozí tvorbu už opravdu pečlivě nastudovanou. “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” je totiž pro mě skvělá deska, jež mě ohromně baví a hlavně ke mně promlouvá tou atmosférou, čehož si cením. Netvrdím, že se jedná o dokonalou nahrávku, protože se zcela jistě najdou lidi, jimž to bude připadat jako primitivní bordel, určitě se najde i někdo, kdo se nedokáže přenést přes velice špinavý a nepřátelský sound alba, někomu zas může vadit zcela evidentní neoriginalita muziky – tohle všechno jsou však věci, které jsem já osobně ochoten obětovat na oltář atmosféry, když ta je silná. A to je v případě “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” bezezbytku splněno.


Další názory:

Je jen zatraceně málo kapel, kterým žeru jejich až příliš čitelnou primitivnost a přímočarost včema deseti. Sólovka Neige et noirceur je jednou z nich a spolehlivě mě usadila na prdel již s předchozím albem “Hymnes de la montagne noire”. A jestli tři roky starý počin byl o jemném, skoro až rockovém vydrnkávaním, ze kterého se občas ozval black metal, letošní novinka “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” se s tím moc nepáře a servíruje první část postavenou na kost vymrzlém black metalu, který vás unese kamsi do nitra zimní Kanady… a jistě z hodin zeměpisu víte, že v Kanadě je v zimě podstatně větší kosa než kdesi v Norsku. A v mrazivé náladě pokračuje i druhá část, respektive dark ambientní trilogie “Les caverns de glace”, která není o nic horší a o nic méně mrazivější než část první. Hypnotická repetetivnost a ambientní zádumčivost dělají z “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” monument, který, jak už řekl kolega nademnou, i v dnešní době funguje na téměř primitivních stavebních kamenech a přitom vytváří atmosféru, kterou by nejedno uskupení mohlo závidět.
Atreides


Redakční eintopf #61 – březen 2014

Курск - Имена на стене
Nejočekávanější album měsíce:
Курск – Имена на стене


H.:
Combichrist – We Love You
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Eths – Ex Umbra in Solem
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Курск – Имена на стене
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Arakain – Adrenalinum
Index očekávání: 10/10

Atreides:
Neige et noirceur – Gouffre onirique et abîmes cosmiques
Index očekávání: 8/10

Zajus:
La Dispute – Rooms of the House
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Курск – Имена на стене
Index očekávání: 5/10

Thy Mirra:
Animals as Leaders – The Joy of Motion
Index očekávání: 8/10

Jeden by čekal, že po zimním spánku už všechna vydavatelství konečně rozmrzla a v březnu budou sypat jedno kvalitní album za druhým, nebo snad ne? Těžko říct… ne, že by nevycházelo vůbec nic, ale naše redakce z březnové nabídky zas tak extrémně odvařená není. Na jednu stranu se objevila dokonce dvě desítková očekávání – jedno pro “Adrenalinum” domácích veteránů Arakain, druhé pro aggrotechový nářez “We Love You” od norsko-amerických Combichrist; na druhou stranu si ale dost z nás stěžuje na okurkovou sezónu, minimum zajímavých počinů a tak dále. Buď to fakt není žádná hitparáda, nebo jsme už prostě rozmazlení parchanti. Tak či onak, na post nejočekávanější desky měsíce se nakonec horko těžko vyškrábali doom metalisté Курск se svou třetí velkou nahrávkou “Имена на стене”

Od tohoto vydání eintopfu jsme se rozhodli nově zavést jednu věc – body do boje o nejočekávanější album měsíce se od nynějška budou připisovat všem deskám, které redaktor zmíní (a zmíní je v kladném kontextu, že se na ně těší – logicky se nebudou připisovat body, pokud redaktor prohlásí, že tohle si v žádném případě neposlechne). Albu, jež zvolí jako nejočekávanější, se samozřejmě připíše plná výše indexu očekávání a všechna ostatní, která ve svém textíku jmenuje, dostanou poloviční hodnotu z jeho indexu.

H.

H.:

Volba pro březen je z mého pohledu zcela jednoznačná a stejně jako v únoru se opět jedná o desku z elektronické scény. Neříkám, že se v metalu neurodí pár zajímavých kousků… sice jich bude málo, ale třeba na finální opus “III: Beneath Trident’s Tomb” zámořského black metalového allstar projektu Twilight, druhou řadovku “Death” od mocných Teitanblood nebo třetí album “Имена на стене” rusofilních doom metalistů Курск z Finska se těším opravdu dost a vyhlížím tyto počiny už nějakou dobu. Mimo metal pak bude jistě stát za to také novinka “Restart” německých techno anarchistů Atari Teenage Riot. Přesto ani jedno z těchto alb v očekávání ani zdaleka nemá na “We Love You” od původem norské, nyní však už spíše americké aggrotechové divočiny Combichrist. Právě Combichrist totiž pro mě už asi navždy budou mít mezi všemi elektronickými kapelami speciální pozici… sice zdaleka nebyli první a už před nimi jsem s oblibou sjížděl pár jednotlivých songů, nicméně to bylo jejich “Today We Are All Demons” z roku 2009, jež se stalo první elektronickou deskou, kterou jsem si zamiloval v celé její délce a díky níž jsem téhle muzice definitivně propadl. Po zpětném nastudování zbylé tvorby jsem hodně rychle zjistil, že i ten zbytek je totální bomba, takže nic jiného neočekávám ani od “We Love You”. První singl “From My Cold Dead Hands” sice neznačí, že by Andy LaPlegua se svou partou hodlal uhnout někam jinam oproti minulým nahrávkám, ale to je vlastně možná dobře, protože přesně tohle chci od Combichrist slyšet, a pokud se opět podaří nastavenou laťku udržet (v což doufám), tak vím už teď, že se z toho zase poseru až za ušima…

Ježura

Ježura:

Byly doby, kdy jsem veškerou corovou hudbu odsuzoval jako prvoplánovitý odpad pro děti, pozéry a lobotomiky – než jsem objevil francouzké Eths, kteří mi svou zatím poslední řadovkou “III” vážně vyrazili dech a v neposlední řadě zasadili jednu z posledních ran mému již delší dobu živořícímu přesvědčení o nadřazenosti jistých žánrů nad ostatními. Rok a půl starý odchod zpěvačky Candice Clot mě tedy zákonitě zarmoutil a zároveň nasadil vysoké nároky, se kterými se musí nějak poprat její nástupkyně Rachel Aspe. A jak se jí to podařilo, to se dozvíme už brzy. Eths totiž v březnu vydávají EP “Ex Umbra in Solem”, a i když se na něm (krom tří živáků a tří znovu nahraných songů) objeví jen jediná zcela nová skladba, mně to na nominaci tohoto minialba do březnového eintopfu bohatě stačí.

Kaša

Kaša:

Tak vám nevím… Mám se v březnu těšit víc na nafouknutou bublinu jménem Lacuna Coil, nudnou Sonatu Arcticu, na niž jsem po minulé sračkoidní řadovce tak trochu zanevřel, nebo na vyčpělé Gamma Ray, kteří na slušné album čekají už více než deset let a žijí jen ze své minulosti? Původně jsem byl odhodlaný, že se čtyřbodovým indexem očekávání sem prdnu ty Gamma Ray a bude hotovo, ale neodolal jsem a pustil si pár ukázek z mnou doposud neslyšených alb výše zmíněných Курск a nezní to vůbec špatně, takže nasrat na mnou vyjmenované party, které už beztak nemají čím překvapit (pokud Lacuna Coil vůbec kdy měla) a už dávno vaří z vody a radši budu své pohledy upínat směrem k “Имена на стене”, od něhož, když už nic, očekávám slušnou doomovou desku, kterých jsem v poslední době moc neslyšel.

nK_!

nK_!:

Zimní sezona vrcholí a to znamená, že alespoň pro mě vrcholí i sezona okurková. Tedy co se týče zahraničních kapel, protože tam bych sáhl maximálně po Sonata Arctica (Sonatě Arctice?), ale vážně jen jako po znouzectnosti, protože tahle kapela podle mého už dávno řekla všechno, co kdy říci měla. Už tak před deseti lety na “Reckoning Night”. Zalovím tedy v našem maličkém středoevropském rybníčku a vyberu kapelu z nejlegendárnějších – samotný Arakain. “Homo Sapiens..?” už se venku větrá pěkné tři roky, a tak už je prostě čas vydat něco nového. Zveřejněné skladby mě zatím tolik nepřesvědčily, ale nebudu zbytečně hanit, když nevím, jak bude vypadat finální dílko, že ano? Nemění to totiž vůbec nic na tom, že se těším jako malý Jarda, a to i přes maličko kontroverzní klip, ve kterém Arakain hraje společně s “otcovsko/synovskou” smečkou Dymytry. Těm právě v březnu také vychází placka a právě s Arakainem jedou velké společné turné, u jehož příležitosti vznikl zmíněný videoklip. Normálně bych do eintopfu zvolil právě vás, hoši, ale srovnávat se u mě s Arakainem? Špatně načasováno.

Zajus

Zajus:

Už to vypadalo, že březen překoná extrémně bídný loňský prosinec, ovšem nakonec je všechno jinak. V plánu je totiž vydání dvou možná méně známých, o to však zajímavějších kapel. V první řadě půjde o Horseback, kteří ve své tvorbě míchají špinavé sludgové bažiny s pořádnou porcí dronu. Od Horseback jsem zatím slyšel jen dva roky starý počin “Half-Blood”, který byl na rozdíl od většiny žánrově spřízněných alb mimořádně posluchačsky přívětivý, a i přesto, že už to bude nějaký ten pátek od posledního poslechu, si z něj vybavím solidní množství momentů. Proto jsem zvědav, zda kapela udrží solidní laťku i na letošním “Piedmont Apocrypha”. Druhým, a přeci jen o něco očekávanějším počinem, je třetí album Američanů La Dispute. Tuto post-hardcorovou partičku táhne hlavně skvělý vokalista Jordan Dreyer, který ať již čistě zpívá, recituje či zkouší řvát, vždy zní, jako by se měl celým vypětím každou chvílí zhroutit na zem. Dosud poslední deska “Wildlife” byla sice poměrně nevyrovnaná, ve svých nejsilnějších momentech byla však opravdu výborná. Pokud na novince bude víc skladeb na úrovni skvělé “King Park”, budu naprosto spokojený.

Atreides

Atreides:

Březen pro mě nabízí hned několik možných favoritů, jakkoliv vypadá na první pohled nuzně. Prvním z nich jsou finové Курск, přičemž snad každé vydání jejich desky je samo o sobě událostí. Druhým favoritem je industrialová/aggrotechová prasečina Combichrist s deskou “We Love You”, třetím pak další indusitrální diskotéka “Restart”, pro změnu od Atari Teenage Riot. Čtvrtým favoritem, který však stojí ve středobodu zájmu, je ambient/black/doom/dronový one man project Neige et noirceur z kanadského Montrealu. Sníh a černota zavane do uší posluchačů již čtvrtou řadovkou “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” – a já opět neočekávám nic menšího než další hypnotický opus, jenž snoubí poetiku zasněžené quebecké krajiny s dokonale temnou hudbou.

Skvrn

Skvrn:

Hodně slabý. Určitě bych se tak nebál označit letošní březen, který sice nabízí několik známých jmen, ale novinku, na kterou bych se vyloženě těšil, prostě neobsahuje. Z těch velkých jmen třeba Sonata Arctica mě už dávno opustila a nově zveřejněnou skladbu jsem ani nebyl schopen doposlouchat, a to i přesto, že na rozdíl od ostatních lidí mi její poslední album “Stones Grow Her Name” ani zdaleka nepřišlo tak špatné. Snad jen vydání dvou březnových počinů na mně zanechává jiný pocit než jen prachsprosté mávnutí rukou. Prvně bych si dovolil jmenovat Курск, a i když doom metalu není zrovna to, co bych dennodenně protáčel přehrávačem, právě finští rusisté ve mně vzbuzují určité sympatie. Druhou zajímavou novinkou budiž ípko Árstíðir Lífsins a tady vlastně končím, opravdu nic jiného (maximálně snad ještě Estonci Metsatöll) mě z březnové palety neoslovilo.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Můj první “jednohrnec” a napadá mě jenom pár věcí, které bych na následující měsíc vypíchnul. Ne, že by mě březnové desky nebraly, ale v jízdním řádu nenacházím nic, co by mě mělo posadit na zadek, krom jednoho jména, zářícího však na kilometry daleko. Animals as Leaders přicházejí s deskou “The Joy of Motion” a já počítám, že půjde o důstojného nástupce klenotu “Weightless”, jenž mi v přehrávači rotuje až nezdravě často. Jestli bude deska víc progresivní či víc do djentu, to je otázka, ale ať přijde Tosin Abasi s čímkoli, bude to jistojistě pecka mezi oči. Na to se teda těším velmi. Pak se taky celkem těším na Combichrist, ačkoli mě žádná jejich deska nechytla úplně celá. Každopádně na sto procent počítam, že mi do složky oblíbených hitů přisypou z nové nahrávky nějaký další materiál a na Brutal Assaultu si ho zakřepčím naživo. Další dvě jména si taky zaslouží pozornost, a to Carnifex a Architects, akorát si ještě nejsem jist, jestli zrovna moji pozornost. Pro někoho zásadní kapely žánru, já jsem ani jedné z nich nikdy nepřišel na chuť, přesto mi nejspíš zvědavost nedá… Nakonec ještě za zmínku stojí Gojira – zaslechl jsem, že mají v březnu vydávat živák a DVD z turné k “L’enfant sauvage”, což bych asi moc rád viděl, minimálně kvůli songu “Backbone”, což je naživo totální masakr.


Neige et noirceur – Natura mortis sonoris

Neige et noirceur - Natura mortis sonoris
Země: Kanada
Žánr: ambient
Datum vydání: červen 2013
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Venerie dies
02. 3rd Hymne Fragment
03. Aux portes de la cripte
04. Sommeil profond
05. Après la nuit
06. L’écume des nuits (Acoustic Part)
07. Hibernation (Short Version)
08. Loudun (Part II)
09. Tunnel
10. Orlok
11. Descente
12. Loudun (Part I)
13. La rencontre de Krolok
14. Loin des hommes, prêt des bêtes
15. Cimetière amérindien

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Kanadský projekt Neige et noirceur je nádherným příkladem, jak člověk občas může od muziky dostat něco, co vůbec nečekal. Než jsem se pustil do počinu s názvem “Natura mortis sonoris”, samozřejmě jsem jméno kapely, která mi do té doby byla absolutně neznámá, prohnal metalovou encyklopedií, která je – jak se říká – dobrým sluhou, ale zlým pánem. Jednoduše jsem byl natolik naivní, že od škatulky ambient black metal jsem opravdu očekával ambientní black metal… což o to, možná že na některých předcházejících počinech tomu tak opravdu je, nicméně případ “Natura mortis sonoris” to rozhodně není, protože na disku se až na jednu malou výjimku nachází čistý ambient, a to ještě ambient takového toho druhu, který lze s nadsázkou označit jako “skoro-ticho”. To samozřejmě není nic, co by albu mělo srážet body, jednoduše je to můj problém, že jsem k tomu přistupoval takhle, ale to už je teď jedno, pojďme se na to podívat…

Předně je nutné zmínit, že “Natura mortis sonoris” není řadová deska, nýbrž kompilační album, na němž se nachází (jak tvrdí promo materiály) 15 raritních skladeb, které se v minulosti objevily na demosnímcích, již vyprodaných albech nebo počinech, které nevyšly v profesionální podobě. Zároveň se prý jedná o verze, které jsou odlišné od originálů, což ovšem nedokážu posoudit, jelikož jsem nic jiného z dílny Neige et noirceur doposud neslyšel.

Každopádně, jak již bylo zmíněno, hodně jednoduše řečeno jde o velice tichý ambient. Jedná se o velmi monotónní a hlavně minimalistickou záležitost. Rozhodně neočekávejte nahrávku, která by měla nějaké silné nebo zapamatovatelné momenty, nějaké chytré melodie nebo cokoliv podobného, nic takového na “Natura mortis sonoris” v žádném případě nenajdete. To jediné, čím se album může chlubit, je jednolitá a ničím nepřerušovaná mrazivá atmosféra, nic víc, nic míň. Zdali je to dostatečná motivace k poslechu, to již nechám na osobním uvážení každého z vás. Čistě sám za sebe mohu říct pouze to, že ačkoliv nejde o hudbu, u níž bych měl potřebu si ji pouštět nějak často a vytrvale (a to neplatí jen v tomto konkrétním případě, ale obecně u tohoto druhu muziky), stále se jedná o záležitost, která jistý půvab a kouzlo má. Je to čistě o tom, že se do toho člověk na 70 minut ponoří a nechá na sebe působit již zmiňovanou chladnou atmosféru, víc ovšem od této nahrávky očekávat nelze. Spíš než na soustředěný poslech se “Natura mortis sonoris” hodí k tomu, aby si při jejím poslechu člověk dumal o svých vlastních věcech, toulal se v myšlenkách své vlastní hlavy a album použil čistě jako náladotvornou kulisu.

Pokud pořád nevíte, co si pod tímto popisem představit, pokusím se lehce nastínit, jak vypadá samotná hudební (možná bych toto měl dát do uvozovek?) náplň, což vlastně nebude vůbec nic těžkého. Většina “Natura mortis sonoris” se skládá pouze z jednoduchých klávesových ploch, které tvoří možná tak 80 % (a možná i víc) celkového hracího času. Zbytek je přesně v duchu podobných záležitostí vyplněn atmosférickými zvuky, převážně foukáním větru, málo výrazným šumem, ale třeba i krákáním krkavců na začátku “Après la nuit”.

Pokud bych měl opravdu mluvit o konkrétních kompozicích, mezi ty na poslech nejvýraznější bych jednoznačně zařadil “3rd Hymne Fragment” a “Loudun (Part II)”, jimž oběma pevnou rukou vládne lehká akustická kytara. Dále v paměti jistě utkví ještě třetí “Aux portes de la cripte”, protože se v rámci “Natura mortis sonoris” jedná o výjimečnou záležitost v tom smyslu, že není monotónní po celé své délce, ale průběžně graduje až do skvělého závěru, v němž se v pozadí ozve i náznak black metalového vokálu. Přehlédnout se nedá ani “Descente” s na poměry alba výraznou klávesovou linkou. V několika písních se také ozve mluvené slovo, například v “La rencontre de Krolok” nebo na začátku “Loudun (Part I)”, nicméně vzhledem k jejich povaze by mě ani v jednom případě nepřekvapilo, kdyby se jednalo o samply z nějakých filmů…

Jestli ovšem nějaká kompozice na “Natura mortis sonoris” absolutně vybočuje z davu, je to jednoznačně desátá tryzna “Orlok”, jejíž první polovina se sice nese v naprosto stejném duchu jako zbytek počinu, nicméně po třech minutách se skladba zničehonic zlomí a Neige et noirceur na albu vůbec poprvé a také naposled předvede svou čistě black metalovou tvář, přičemž nutno uznat, že jde o black metal toho nejhrubšího zrna – mrazivá vichřice s nenávistnými skřeky a hodně undergroundovým zvukem. Nemůžu říct, jestli to náhodou není dáno tím, že je “Orlok” jediná svého druhu na tomto počinu, díky čemuž opravdu vynikne a ze zbytku doslova ční, přesto se mi tento black metal v podání Neige et noirceur opravdu líbí a ty pouhé tři minuty mě přesvědčily, abych se někdy zkusil podívat na zoubek i zbylé tvorbě projektu… Do té doby prozatím bez hodnocení…