Archiv štítku: neoclassical

Recenze

Igorrr – Spirituality and Distortion

Napsat komentář
Igorrr - Spirituality and Distortion

Země: Francie
Žánr: avantgarde / breakcore / industrial metal / neoclassical
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Downgrade Desert
02. Nervous Waltz
03. Very Noise
04. Hollow Tree
05. Camel Dancefloor
06. Parpaing
07. Musette Maximum
08. Himalaya Massive Ritual
09. Lost in Introspection
10. Overweight Poesy
11. Paranoid Bulldozer Italiano
12. Barocco Satani
13. Polyphonic Rust
14. Kung-Fu Chèvre

Hrací doba: 55:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K francouzskému magorovi Igorrrovi jsem měl vždycky velký respekt. Jeho hudební záběr je úctyhodný a jeho schopnost nakombinovat zvrhle obrovské množství zcela odlišných žánrů do velkého smysluplného a koherentního celku stejně tak. Kupříkladu deska „Nostril“ z roku 2010 je proudem nespoutané kreativity, jež musí potěšit snad každého fanouška hudební avantgardy a experimentů. Nejde však o jediné album, kde Igorrr otevřel svou mysl všem možným vlivům a nenechal se svazovat zažitými konvencemi toho, „jak se to má hrát“. Interpretů, kteří by něco podobného dělali ve takové míře jako Igorrr a zároveň ta jejich krasojízda měla hlavu a patu, není mnoho. O to víc si jich pak ale člověk cení.

Nikdo nicméně není nedotknutelný a ani velký respekt k interpretovi nezaručuje, že mu musím sežrat všechno, co vykaká na hudební nosič a vyšle do světa. Pro Igorrra to platí stejně tak, což mi potvrdilo minulé album „Savage Sinusoid“. To bylo na můj vkus příliš metalové a „normální“ a ani po skladatelské stránce mě tolik nesebralo. Samozřejmě to musíte chápat relativně, protože do standardní metalové produkce měla deska pořád sakra daleko. Do té doby prakticky bezchybný Igorrr v mých očích (uších) bohužel klopýtl.

Nemyslím si, že by se „Savage Sinusoid“ dalo považovat za skutečně nepovedené album, přesto mě zklamalo. A zklamání z alba, které je dobré, ale ne dostatečně dobré, mnohdy bývá výrazně bolestivější než poslech desek, které jsou formálně horší, ale člověk od nich nic nečekal. U mě se tohle zklamání mimo jiné projevilo i v chuti, respektive nechuti, poslouchat letošní novinku „Spirituality and Distortion“. Zatímco dříve jsem se na Igorrrovy nové desky těšil, tentokrát mě vydání čerstvé řadovky nechávalo docela chladným.

Musím nicméně uznat, že to byla z mojí strany docela chyba, protože „Spirituality and Distortion“ si takové apriorní podcenění rozhodně nezaslouží. Novinka sice nedosahuje kvalit těch nejlepších Igorrrových počinů z minulosti, ale oproti „Savage Sinusoid“ se z mého pohledu jedná o návrat na správnou kolej a zároveň i mnohem nápaditější nahrávku. Igorrr byl vždycky o hledání divných kombinací a určité šílenosti, což právě „Savage Sinusoid“ scházelo, protože deska zněla na Igorrrovy poměry poněkud konvenčně. „Spirituality and Distortion“ opět jeden na vlnách divnosti a s neuvěřitelnou lehkostí míchá tvrdou elektroniku, tvrdý metal, elementy neoklasické hudby a avantgardu.

I „Spirituality and Distortion“ má bohužel slabé momenty – to nemohu zastírat. Dnem alba se pro mě stala šestá „Parpaing“, v níž hostuje Corpsegrinder z Cannibal Corpse. Kombinace Igorrra a Corpsegrindera na papíře vypadá hodně vtipně a slibně, ale s výjimkou prostřední breakcorové pasáže s několika nintendocore pazvuky to je vlastně docela nuda, která se svou kytarovou orientací příliš podřizuje hostujícímu zpěvákovi. Škoda. Ale upřímně, mně osobně by klidně stačilo, kdyby u Igorrra zpívala primárně Laure Le Prunenec, takže možná nejsem ten správný posluchač, abych to docenil.

Naštěstí se ale jedná o jedinou takhle nezáživnou písničku na albu. Těch zábavnějších najdeme víc. Výborná mi přijde skoro až taneční „Camel Dancefloor“ nebo výpravněji vystavěná „Himalaya Massive Ritual“ se skvělými atmo-plochami. Neoklasičtější stránku představují stopy jako „Nervous Waltz“, „Hollow Tree“ a „Barocco Satani“, ale samozřejmě i v nich uslyšíte mnohem víc. Igorrrovi nakonec není nic svaté, jak ostatně dokazuje finální „Kung-Fu Chèvre“, kde se ozve i nějaká balkánská (?) odrhovačka. U Igorrra nicméně podobné zhovadilosti dávají perfektní smysl. Když tedy ve zmiňovaném songu zamečí koza, sedne to tam jak ánus na hrnec.

Celkově mi „Spirituality and Distortion“ přijde jako povedené album, které mimo jiné chápu i jako důkaz toho, že si Igorrr pořád nevystřílel veškerou invenci. A to považuji za hodně příjemné zjištění!

Recenze

Lingua ignota – Caligula

Napsat komentář
Lingua ignota - Caligula

Země: USA
Žánr: darkwave / neoclassical / death industrial / avantgarde
Datum vydání: 19.7.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Faithful Servant Friend of Christ
02. Do You Doubt Me Traitor
03. Butcher of the World
04. May Failure Be Your Noose
05. Fragrant Is My Many Flowered Crown
06. If the Poison Won’t Take You My Dogs Will
07. Day of Tears and Mourning
08. Sorrow! Sorrow! Sorrow!
09. Spite Alone Holds Me Aloft
10. Fucking Deathdealer
11. I Am the Beast

Hrací doba: 66:07

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

První pohled (H.):

Lingua ignota je osobním projektem americké hudebnice Kristin Hayter. Možná jste o její počínání napřímo doposud nezavadili, protože první dvě nahrávky „Let the Evil of His Own Lips Cover Him“ a „All Bitches Die“ (obě 2017) vyšly samonákladem, ale třeba si někteří z vás všimnuli loňské reedice druhého zmiňovaného počinu. Nebo jste se s ní mohli setkat, pokud jste poslouchali alba „I Have Fought Against It, But I Can‘t Any Longer.“ od The Body, „Weeping Choir“ od Full of Hell anebo „One Happy World“ od Limbs Bin, na nichž se podílela jako host.

Každopádně, od letošního roku a od třetí desky „Caligula“, která vychází pod značkou Profound Lore Records, už by měli tomuhle projektu věnovat svou pozornost i poslední opozdilci. Především tedy ti, kteří dokážou ocenit avantgardní a žánrově nejednoznačné desky, které jsou expresivní i opresivní zároveň. Máte-li navrch v oblibě výrazné ženské experimentátorky jako třeba Diamandu Galás nebo Jarboe, pak byste Lingua ignota snad ani minout neměli.

„Caligula“ je nepochybně deskou, která má hodně výrazů a nálad. Netvrdil bych však, že je rozmanitá v tom pravém slova smyslu, natožpak třeba rozhádaná nebo tak něco. Lingua ignota používá darkwave, neoclassical, death industrial a dotkne se i noisu. Střídá jemnější, až intimní momenty s těmi vypjatými, které dokážou vystoupat až k tvrdému industrialu či hluku. Podobně široký záběr má i její hlasový rejstřík. Umí zazpívat i vřískat jako zvíře. Deskou jakožto celkem se nicméně stále line určité pojítko a atmosférická linka, díky níž „Caligula“ drží bez zaváhání pohromadě. Člověka ani nenapadne, že by to snad nepatřilo k sobě.

Vrcholů se na nahrávce najde hned několik. „Do You Doubt Me Traitor“ je vlajkovým opusem celého díla a dokáže střídat tváře se stejnou sebejistotou jako celá deska. S nadsázkou jde o takové malé album v albu. Zdaleka však nejde o jedinou skvělou věc. Hned následující „Butcher of the World“ opět dokazuje, že Lingua ignota má nevídaný talent pro vytvoření intenzivních momentů. Nejedná se nutně o největší hudební extrémy, ale způsob, jakým si umí připravit půdu a pak udeřit hudebně i zvukově, se jednoduše hned tak nevidí. Právě tenhle song jsem z „Caligula“ slyšel jako první a hned jsem pochopil, že tuhle nahrávku bude nutné slyšet celou.

Pokračovat se dá nicméně i dál. „If the Poison Won’t Take You My Dogs Will“ a „Day of Tears and Mourning“ jsou rovněž skvělé a některé pasáže v nich pocitově tlačí stejnou měrou jako i formálně extrémnější spolky. „May Failure Be Your Noose“ je výborně gradovaná a v závěru ukazuje, jak chytře si Lingua ignota umí hrát s kontrasty (opět vypjatá hudba v kombinaci s civilnějším hlasovým projevem). Hezkou gradací se může pochlubit i úvodní „Faithful Servant Friend of Christ“, která není pouhým zahřívacím kolem před „Do You Doubt Me Traitor“. Taková „Spite Alone Holds Me Aloft“ směřuje celou dobu ke svému krátkému hlasitému vrcholu, ale v tomhle případě je cesta prakticky stejně důležitá jako samotný cíl. Podobně stavěná je také „I Am the Beast“, akorát její intenzivní část dostane ještě více prostoru, a navrch celé album uzavírá.

Lingua ignota

Jak vidno, většina skladeb dokáže nabídnout zkurveně působivé chvíle, ale nestojí jen a pouze na nich. Chyb se na „Caligula“ nechá nalézt jen málo. S opakovanými poslechy mě trochu začaly nudit písně, které jsou postavené výhradně na zvuku klavíru a zpěvu, což se týká zejména „Fragnant Is My Many Flowered Crown“. Jde o jedinou skladbu, jež se mi skutečně ohrála v tom pravém slova smyslu. „Sorrow! Sorrow! Sorrow!“ a „Fucking Deathdealer“ nicméně ukazují, že to jde i bez industriálního klimaxu, hlukového zahrození nebo emoční exploze.

Celkově se ovšem jedná o mimořádně silnou nahrávku. Je intenzivní, sugestivní, navzdory neoklasickým vlivům i syrová a v neposlední řadě také autenticky bolestivá. Chceš slyšet.

Lingua ignota

Druhý pohled (Dantez):

Zdá se, že v poslední době každý rok nabídl desku, která bez ohledu na žánrové vymezení získala uznání posluchačů napříč hudebním spektrem. Alba prostě mají atribut, který rezonoval. Byli to třeba Swans a jejich kontemplační náboj. Byli to Daughters a jejich neohraničitelná energie. Byli to i Death Grips a jejich chaotická neurvalost.

Lingua Ignota, jednočlenný projekt Kristin Hayter, na lidi funguje podobně. Je to možná proto, že je projekt do jisté míry autoterapií. Skrze skladby, ve kterých se mísí prvky neoklasického darkwave, noisu a sludge metalu, Hayter ventiluje své trauma z domácího násilí. Nátura muziky tento mentální rámec precizně komunikuje. Z drtivé části jde o trýznivý poslech. Určité prvky nicméně působí majestátním až povznášejícím dojmem, jako by oslavovaly překonané těžké období. Ne nadarmo Hayter označuje své skladby jako „Survivor Anthems“.

Lingua ignota

Poslech připomene hned několik avantgardních kněžek. Na první dobrou to pravděpodobně bude Diamanda Galás. Srovnání neujde ani Pharmakon, Jarboe nebo Nina Hagen. I přesto je však zvuk Lingua ignota dostatečně unikátní. Nikdo jiný takto osobitě nekombinuje klasické nástroje, elektro-hlukový bordel a sludgová kladiva, kterými prostupuje hned několik vokálních pozic – od těch umírněnějších až po ty nejzběsilejší.

Hayter svou hudební formuli v širší celistvosti poprvé představila na desce „All Bitches Die“. Už zde má materiál dostatečně drastický efekt. Vřískot, který zaměňuje klasický zpěv s emočně zdrcující lyrikou tne do živého. Album nicméně působí poměrně nedotaženě, protože se Hayter musí spoléhat na dlouhé smyčky samplů, což sráží celkový potenciál desky.

Z „Caligula“ jde slyšet, že do produkce šlo více peněz, což pomohlo. Tím nemám na mysli, že by deska něco vykrádala. Naopak. Hayter díky většímu rozpočtu servala umělecké otěže a do „Caligula“ dala vše, co mohla, a to řemeslně i emočně. Album navíc vyzdvihují hosté, mezi které patří noisový průkopník Sam McInlay z The Rita, bubeník Lee Buford z The Body nebo frontman Full of Hell, Dylan Walker.

Emoční tíha „Caligula“ působí z vyřvaných textů a kontrastu klasické hudby se zvukovým extrémem. K těmto dvěma aspektům Hayter přistupuje různými způsoby. V určitých pasážích skladby gradují z poklidných poloh do téměř neúnosného bordelu, jindy zase bez sebemenšího náznaku explodují do ksichtu. První případ lze slyšet na „Do You Doubt Me Traitor“, ve které se úvodní žalozpěv překlápí do silně nepříjemné hysterie (taky ten úvodní motiv někomu připomíná „If I Had a Heart“ od Fever Ray?). Následující „Butcher of the World“ volí způsob druhý; posluchač zničehonic dosvědčuje ústřední motiv „The Clockwork Orange“ s virulentním, ale svým způsobem majestátním řevem. Celá deska vlastně funguje podobně jako Kubrickův „The Clockwork Orange“. I ten pracoval s podivnou subverzí. Film doprovází kompozice Beethovena, zatímco na obrazovce běží znepokojivý obsah. „Caligula“ tento kontrast apriorní krásy a násilí však zpracovává čistě hudebně. Zvrácená dynamika se nejsilněji projevuje na „If the Poison Won’t Take You My Dogs Will“, kde ji doprovází naprosto zdrcující, leč přímočará lyrika konfrontující sériovou vražedkyni Aileen Wuornos.

Lingua ignota

Na desce se nicméně najdou i skladby, které s popsanými elementy přímo nepracují, a kvůli toho nepůsobí tak silně; spíše mají tendence sahat po patosu. „Sorrow! Sorrow! Sorrow!“ se na sedmiminutové ploše nijak nevyvíjí, a tak postrádá katarzní náboj věcí výše zmíněných. Podobně selhává předposlední „Fucking Deathdealer“, která recykluje text z „Butcher of the World“, ale pokládá jej do melancholičtější podoby.

„Caligula“ je ale i tak deskou, kterou by měl každý alespoň jednou slyšet. Její grandióznost totiž nevyplývá jen z názvu a stopáže. Jde o promyšlenou hru s hudbou, ve které se klasický hudební trénink pojí s extrémním DIY přístupem. Kontrast vytváří jedinečnou atmosféru, kterou i navzdory znepokojivé tématice nelze odolat neokusit. Určitě nejde o desku, která by se dala poslouchat každý den; na to je až moc mentálně vyčerpávající. Na druhou stranu si nemyslím, že by fungovala pouze vcelku. I některé jednotlivé skladby dokáží přenést její sílu. Dávkujte tedy dle vlastních sil.

Recenze

Theatrum Spirituum – Wastelands

Napsat komentář
Theatrum Spirituum - Wastelands

Země: Slovensko
Žánr: dark ambient / neoclassical / spoken word
Datum vydání: 8.5.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Terra Incognita
02. Daymare – Alone in the Dark
03. The Grayest Place on Earth… Earth Alone
04. Daymare – Of Sight Without a Glow
05. A Desolating Embrace
06. Daymare – Fading
07. Derealization
08. Coloring the Skies

Hrací doba: 52:20

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Theatrum Spirituum

Nápad je leckdy cennější zajímavější než jeho finální realizace. Právě takový pocit (mimo jiné) mám z alba „Wastelands“ od dvoučlenného slovenského projektu Theatrum Spirituum. Ten už má něco málo za sebou, i když mnoho těch nahrávek není, ale zachytit se to určitě dalo minimálně díky společnému splitu s krajany 777 Babalon z roku 2013. Mně se to však nepovedlo, já se o Theatrum Spirituum prvně doslechnul až nedávno s vydáním „Wastelands“.

Možnosti podívat se podrobněji na zoubek (relativně) čerstvému albu jsem ale nepohrdl. Dark ambient mám docela rád a (relativně) dlouho už jsem žádný recenzoval, takže proč ne. Výsledek mi však krutě nesednul, skoro bych se nebál říct, že „Wastelands“ je pro mě prakticky neposlouchatelné.

Nebudu kolem toho našlapovat po špičkách a oddalovat, co nakonec stejně musí padnout – kamenem úrazu je naprosto příšerný vokál. Ten se mi nejenže nelíbí, on mě při poslechu bez nadsázky absolutně vysíral. Sjet album na jeden zátah mi díky tomu činilo značné obtíže. A nebudu vás lakovat. Myslím, že se mi to bez přestávky nepodařilo snad ani jednou.

To máte tak. Theatrum Spirituum tvoří dvojice Diavliv a Alpenanch, kteří se oba starají o instrumentální stránku. První jmenovaný pak i o nějaký ten vokál, nicméně jestli mi něco neuniklo, nemělo by se jednat o nic zásadního, spíš jen sem tam nějaký skřek či šepot. „Wastelands“ je ovšem koncepčním albem s texty (krátký popis konceptu si v případě zájmu přečtěte na Bandcampu). Aby Theatrum Spirituum koncept dotáhli do určitější podoby, rozhodli se využít služeb vystudovaného herce Adama Hericha.

Výsledkem je mluvené slovo, které se objevuje přesně v polovině z nabízených osmi písní, což ale bohatě stačí na to, aby to zprznilo celou nahrávku. Nechci se pana herce dotknout, nemám sebemenší ponětí, co má nebo nemá za sebou, ale co se týče jeho projevu na „Wastelands“, je to něco mezi afektovaností a přehráváním. Doteď jsem se nedokázal rozhodnout, jestli mi to zní trapně, nechtěně směšně, jenom hrozně, anebo ode všeho trochu. Vím ale jistě, že poslouchat se to kurva nedá a během povinného náslechu před recenzí jsem trpěl jako zvíře. Vrcholem zmaru je pak recitace v písni „Derealization“, kterážto se tím pádem stává vyvrcholením desky – akorát v tom špatném slova smyslu.

Netvrdím však, že celé album zmrvil výhradně Herich sám – přinejmenším stejný, ne-li větší díl viny padá i na hlavy Theatrum Spirituum, protože nakonec právě pod jejich jménem „Wastelands“ vyšlo a oni tohle na svojí desku nechali projít.

Theatrum Spirituum

Čistě instrumentální songy jsou oproti těm mluveným balzámem na uši. U stop s recitací mě to přednášení tak sere, že prakticky ani nevnímám instrumentální stránku a soustředím se prakticky jen na tom, abych to kvůli recenzi nějak přetrpěl a nezavolal na pomoc pana Skipa (ne vždy se to podařilo… občas jsem povolal do akce rovnou pana Stopa). V těch instrumentálních skladbách je to snesitelnější. Především tedy v „Daymare – Of Sight Without a Glow“ a „Daymare – Fading“, které jsou obě nejminimalističtější, a to je nejspíš důvodem, proč mi jako jediné z desky alespoň trochu sedly.

Zbylé dvě instrumentálky už taky nejsou takový zázrak – „Coloring the Skies“ má v sobě hodně neoklasických elementů, což není úplně můj šálek kávy, ale tady samozřejmě sportovně uznávám, že nejspíš jde jen o můj subjektivní problém. Někomu jinému to třeba bude vyhovovat. „Daymare – Alone in the Dark“ mě pak z nějakého důvodu trochu rozčiluje – i když ani zdaleka takovým způsobem jako recitace – a nebaví. Nejsem ovšem paranoidní, takže to považuji za náhodu, přestože i zde se v jednom momentě mluva na chvíli ozve (polemiku o tom, nakolik lze tím pádem „Daymare – Alone in the Dark“ řadit k instrumentálkám, si vetkněte za klobouk).

Theatrum Spirituum se na album pokusili sehnat finance pomocí crowdfundingu, což se nakonec těsně – požadováno €800, vybralo se €801 – podařilo (ačkoliv jen díky anonymnímu dárci, jenž na poslední chvíli poskytnul €544… mám trochu podezření, že si to tam doposlala sama kapela, ale to je samozřejmě bohapustá spekulace). To celé bych okomentoval asi tak, že kdybych na „Wastelands“ v předstihu přispěl a dostal tohle, byl bych krutě nasrán. Důvody jsou snad patrné z předcházejících odstavců. Za stávající situace mě poslech jenom tak nevinně prudil. Tak či onak, „Wastelands“ mi prudce nesedlo a doporučit jej rozhodně nemohu.

Recenze

Tele.S.Therion – Luzifers Abschied

1 komentář
Tele.S.Therion - Luzifers Abschied

Země: ?
Žánr: avantgarde / experimental / drone / neoclassical
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Minotauro Records

Tracklist:
01. Eingang | Periode I-IV
02. Periode V-VI
03. Periode VII-IX
04. Periode X-XII
05. Periode XIII | Ausgang

Hrací doba: 47:00

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Pro dnešní recenzi jsem si opět po nějakém čase připravil něco hrubě nenormálního, co by mohlo potěšit všechny skutečně náročné posluchače, kteří se rádi hrabou v tom nejodpornějším marastu, jaký lze vůbec na slyšitelných frekvencích vyloudit. Deska s názvem „Luzifers Abschied“ opravdu není určena začátečníkům v experimentální hudbě, spíše by jí měli věnovat pozornosti ti, kdo už mají takříkajíc něco naposloucháno.

Tele.S.Therion je mezinárodní seskupení, v jehož řadách se objevují především francouzské muzikanty, ale najde se tu například i Ukrajinec (pod pseudonymem Lunurumh se zde skrývá Howler z kapel Chapter V:F10 nebo Virvel av morkerhatet) nebo Ital. Popravdě řečeno ani nevím, nakolik je sestava projektu pohyblivá a nakolik stálá, ale dostupné informace nasvědčují tomu, že jádro Tele.S.Therion tvoří dva lidé schovaní pod jmény SG a K11. Na druhou stranu, průvodní informace k recenzovanému počinu uvádějí jakožto stěžejní postavu entitu s názvem Akousmatikoi. Vyberte si sami, kde je pravda.

Víc nám asi bude platné sdělení, že „Luzifers Abschied“ je inspirováno stejnojmenným čtvrtým dějstvím opery „Samstag aus Licht“ (složena v letech 1981-1983, poprvé hrána v roce 1984 v Miláně) německého skladatele Karlheinze Stockhausena, která je druhou částí sedmidílného operního cyklu „Licht: die sieben Tage der Woche“. Už tohle sdělení by mělo patřičně upoutat pozornost každého posluchačského intelektuála, protože když něco přímo vychází z díla jednoho z největších hudebních vizionářů 20. století, už by to něco mělo znamenat.

Já si tu nehodlám honit triko a hrát si na to, že moje hovno smrdí po fialkách, takže nebudu kecat a klidně řeknu, že jakkoliv mám ke jménu Karlheinze Stockhausena vysoký respekt, jeho tvorbu podrobně fakt neznám, tudíž neznám ani výše zmiňované dílo. To říkám z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že nedokážu posoudit, nakolik je „Luzifers Abschied“ – myšleno deska Tele.S.Therion – interpretací originálu, předělávkou nebo svébytným hudebním monumentem, jenž se pouze vzdáleně inspiroval nějakou myšlenkou či uchopením formy. To nevím. Mám před sebou pouze album jako takové bez kontextu a mohu o něm říct, že je přinejmenším zajímavé.

Již dle úvodu recenze je vám asi jasné, že poslech „Luzifers Abschied“ dá docela zabrat. Tele.S.Therion svou tvorbu popisují jako „acousmatic black metal“. Pokud nevíte, co byste si pod tím měli představit, zkuste kliknout levým myšítkem na tento odkaz a něco málo si počíst. Rovnou vás ale mohu upozornit, že očekávat black metal byste neměli. „Luzifers Abschied“ je deska stojící na hučivým dronových plochách, týrání klasických nástrojů, depresivních elektronických pazvucích až antizvucích a expresivní vokální stránce.

Tele.S.Therion

Právě vokály patří k nejnápadnějším prvkům „Luzifers Abschied“, ale nazývat je zpěvem by bylo značně zavádějící. Asi nejblíže ke zpěvu mají pekelné deklamace. Jinde ovšem uslyšíte líté animální skřeky, které svou intenzitou dají vzpomenout i na samotné Stalaggh a Gulaggh, tedy jedno z nejšílenější nehudebních zvěrstev, jaké kdy chorá lidská mysl dokázala vytvořit. Vzhledem k instrumentální náplni je zřejmé, že o něco blíž má „Luzifers Abschied“ ke Gulaggh a jejich arci-depresivnímu opusu „Vorkuta“. Možná silná slova, možná je pravda, že až takovéto úrovně zrůdnosti Tele.S.Therion nedosahují, ale buďte si jisti, že k ní nemají daleko. I „Luzifers Abschied“ má v sobě notný kus šílenství – a to nemusíte brát jen jako metaforu.

Dovolím si tvrdit, že „Luzifers Abschied“ je album, jehož obsah dokáže pocuchat nervy. Nejedná se o hudbu ve smyslu zábavy, spíš jde o sonickou výpravu na hranice snesitelnosti, kde přežijí jen ti nejodvážnější, ale za stavů nemocné mysli se v tomto obskurním labyrintu akustického hnusu dají nalézt silné zážitky. Možná ne hudební, ale dozajista umělecké v tom pravém slova smyslu.

Tele.S.Therion - Luzifers Abschied

Recenze

Laibach – Also sprach Zarathustra

Napsat komentář
Laibach - Also sprach Zarathustra

Země: Slovinsko
Žánr: neoclassical / electronica
Datum vydání: 14.7.2017
Label: Mute

Tracklist:
01. Vor Sonnen-Untergang
02. Ein Untergang
03. Die Unschuld I
04. Ein Verkündiger
05. Von Gipfel zu Gipfel
06. Das Glück
07. Das Nachtlied I
08. Das Nachtlied II
09. Die Unschuld II
10. Als Geist
11. Vor Sonnen-Aufgang
12. Von den drei Verwandlungen

Hrací doba: 53:10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Začínat recenzi na formaci jako Laibach je ve své podstatě dost obtížné. Co má člověk o téhle legendární skupině napsat, aniž by opisoval zjevné a aniž by opakoval něco, co již před ním stokrát napsal někdo jiný? Jde to jen těžko, ale tak už to bývá u podobných velikánů. Nová desky „Also sprach Zarathustra“ ovšem sama poskytuje východisko. Sice i v tomto případě půjde o omílání toho, co již každý příznivec Laibach dávno ví a co se nejspíš objevilo na začátku většiny recenzí nové nahrávky, ale řekněme si upřímně – lze úplně vynechat okolnosti, za jakých „Also sprach Zarathustra“ vzniklo?

Jestli slovinská legenda experimentální hudby něčím v minulých letech poutala pozornost médií, byl to spíš její dvojkoncert v Severní Koreji v roce 2015, o němž posléze vznikl i dokument „Liberation Day“ (2016). Vystoupeními v nejizolovanějším režimu světa se Laibach dostali i do mainstreamových médií, která si jinak podobných uskupení příliš nevšímají, ale asi se není čemu divit, protože kolik evropských kapel o sobě může říct, že hrály pro severokorejské publikum?

Vedle této ojedinělé události docela zapadlo, že Laibach také stvořili hudební doprovod k divadelnímu představení „Thus Spoke Zarathustra“ založeném na stejnojmenném spisu německého filozofa Friedricha Nietzscheho. Představení mělo premiéru v březnu 2016 ve městě Novo mesto v jižním Slovinsku. Deska „Also sprach Zarathustra“ (což je samozřejmě původní německý název knihy „Thus Spoke Zarathustra“, v češtině známé jako „Tak pravil Zarathustra“) je jakousi „upgradovanou“ a pozměněnou verzí původní hudby pro tuto divadelní hru, již Laibach letos vydali jako své regulérní album. To je tak formálním následovníkem nahrávky „Spectre“ z roku 2014.

Záměrně jsem to nazval formálním následovníkem, jelikož po hudební stránce „Also sprach Zarathustra“ na „Spectre“ nenavazuje takřka nijak. Laibach tak opětovně ukazují, že nejsou skupinou, jejíž tvorba by byla svázaná v jasně nalinkovaných mantinelech. Zatímco „Spectre“ bylo bez nadsázky písničkové album (což neznamená, že by postrádalo hloubku), „Also sprach Zarathustra“ je sevřený a jednolitý minimalismus, který namísto chytré elektroniky sází spíš na neoklasickou tvář. Což je ale nakonec něco, co by člověk od doprovodu k divadelnímu představení i očekával. Elektronika zde sice také hraje svou roli, ale ctí naturel alba, takže nějaká vypalovačka jako třeba tepající rychta „Tanz mit Laibach“ z „WAT“ se fakt nekoná.

Jestli je možné mezi minulým a aktuálním počinem někde hledat paralely, tak snad jedině v tom, že obě desky nabízejí svou nejhorší skladbu hned v úvodu. Jak mě posledně srala pískací „The Whistleblowers“, tak mě nyní nebaví ani „Vor Sonnen-Untergang“ se zbytečně opulentními smyčci, jejichž nálada je – i vzhledem k následnému vývoji „Also sprach Zarathustra“ – přespříliš optimistická. To samé platí i o „Vor Sonnen-Aufgang“ před koncem nahrávky, protože ta se vrací ke stejným motivům jako úvodní kompozice. Což není ojedinělý případ, protože v tracklistu lze již na první pohled odhalit víc dvojic, které evidentně patří k sobě a které následně skutečně používají stejné či přinejmenším podobné hudební motivy.

Laibach

V konečném důsledku je ovšem, jako vždy, stěžejní, zdali si nahrávka dokáže posluchače omotat kolem prstu jako celek. A v tomto ohledu „Also sprach Zarathustra“ naštěstí neselhává. S výjimkou „Vor Sonnen-Untergang“ / „Vor Sonnen-Aufgang“ totiž větších výhrad nemám. Jakmile Laibach vstoupí do temnějších vod, začne z toho sálat kýžená síla, ze zvukového minima se daří těžit maximum pocitů a „jen“ skrze jemné detaily a nuance se odvíjí poutavá deska. Mezi mé osobní favority patří „Von Gipfel zu Gipfel“, „Das Nachtlied I“ / „Das Nachtlied II“ a zejména „Die Unschuld I“ / „Die Unschuld II“. Což může vypadat zvláštně, když jsem výše prohlašoval, že nejde o písničkové album, ale zas tak velký protimluv to doufám není. Jednoduše oblíbené momenty v rámci velkého celku, které mají patřičný dopad právě jako součást, nikoliv jako jednotlivina.

Asi bych kecal, kdybych kecal něco o nejlepším albu. Nakonec i minulé „Spectre“ mi sedí o něco víc než „Also sprach Zarathustra“. Nicméně rozhodně není možné popírat, že Laibach jsou opět (neustále) vysoce zajímaví, poutaví a mají své specifické fluidum. V důsledku se tedy jedná o skvělou desku, jež možná má pár mušek, ale jako celek je nesporně hodna legendárního jména. Je to snad málo?

Recenze

December’s Fire – Vae victis

Napsat komentář
December’s Fire - Vae victis

Země: Polsko
Žánr: ambient / neoclassical
Datum vydání: 25.4.2017
Label: Arachnophobia Records
Původní vydání: 1996, Last Epitaph / Atratus Music

Tracklist:
01. Vae victis
02. Patrz, jak płoną dzikie róże
03. Pragnę twej krwi
04. Anioł samotnych

Hrací doba: 36:49

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Zásluhou výborného polského labelu Arachnophobia Records se letos dostala do světa reedice jednoho velice zajímavého zapadlého kousku z této země. Že Arachnophobia před nějakým časem vydala kupříkladu vinylovou verzi takového „Popiół (Introibo ad altare dei)“, to je věc jistě záslužná, ale zrovna Thy Worshiper nepatří mezi neznámé pojmy, ostatně už jen díky tomu, že dodnes normálně fungují a vydávají alba. V případě, o němž se budeme bavit nyní bavit, jde ovšem o docela zapadlou záležitost, o níž jsem já osobně vůbec nevěděl. V domácím Polsku třeba mohlo jít o uctívaný kult mezi fajnšmekry, to nedokážu posoudit, mě každopádně existence December‘s Fire až do (relativního) nedávna míjela.

Tím spíš ale reedice udělala radost, protože jde o muziku, která za pozornost rozhodně stojí i dnes. Jednočlenný projekt December‘s Fire po sobě zanechal pouze dva kazetové demosnímky, jeden sedmipalcový singl a jedinou dlouhohrající desku s názvem „Vae victis“ – ta původně vyšla v roce 1996 u Last Epitaph / Atratus Music na CD a MC. Letošní reedice bohužel opět přichází jen v CD verzi, což mi přijde škoda, poněvadž vinyl by „Vae victis“ hodně slušel a já osobně bych si jej koupil. Ale co se dá dělat.

Než se dostaneme k samotné hudbě, jistě bude stát za to ztratit několik slov i o tom, kdo vlastně za December’s Fire stojí. Jak již zaznělo, jedná se o jednočlenný projekt, přičemž oním jediným členem je jistý Piotr Weltrowski. Toho byste mohli znát z formace Hefeystos, byť ani ona není nějak zásadně známá. Jistě však budete znát další skupinu, na jejíž tvorbě se Piotr podílel – jako host totiž nahrával klávesy a syntezátory hned na tři alba Behemoth, jmenovitě „Grom“, „Pandemonic Incantations“ a „Zos Kia Cultus (Here and Beyond)“.

A právě tento hostující nástroj trochu napovídá, v jakém duchu se nese i tvorba December’s Fire. Právě klávesy jsou totiž Piotrovým primárním nástrojem, tudíž i na „Vae victis“ dominují. Kytary se sice také dostanou ke slovu, ale i přesto nahrávka nepůsobí nijak metalovým dojmem, protože vesměs slouží k další gradaci a podtrhnutí předkládané atmosféry. Převedeno do řeči žánrů, spíš než o metalu se bavíme o stylech jako ambient, (dungeon) synth, neoclassical, s určitou dávkou nadsázky lze hovořit i o „orchestrální“ hudbě, byť je nutno zdůraznit, že skutečný orchestr na „Vae victis“ samozřejmě nezazní.

Nicméně bohaté vrstvy kláves jej imitují docela zdatně, tudíž je deska patřičně majestátní. Jenže pozor – December’s Fire se vyhýbá jakémukoliv patosu či kýči. „Vae victis“ nepůsobí nijak nabubřele, bombasticky či prvoplánově epicky. Jakkoliv tedy albu majestát neschází, v tomto ohledu se stále drží sympaticky nohama na zemi, nikoliv s hlavou v oblacích a bez špetky soudnosti. Ostatně, i to je nejspíš důvod, proč má nahrávka dodnes svou sílu a proč dokáže i více jak dvacet let po svém vzniku zaujmout a zafungovat.

A na základě téhle zkušenosti by snad šlo prohlásit, že materiál zkoušku časem přežil. Jsou alba, která jsou dobrá v kontextu své doby, ale po dvaceti letech již působí přespříliš zastarale a naivně. I na „Vae victis“ je samozřejmě věk do určité míry patrný a je zde silně cítit specifická aura devadesátých let (byť nahrávka pro reedici prošla remasteringem), ale v tom dobrém slova smyslu. Atmosféra desky totiž s přehledem působí i dnes, což je nakonec to hlavní. Výborná chuťovka, již rozhodně mohu doporučit k poslechu i ke koupi.

Recenze

Les chants du hasard – Les chants du hasard

Napsat komentář
Les chants du hasard - Les chants du hasard

Země: Francie
Žánr: orchestral / neoclassical
Datum vydání: 23.6.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Chant premier – Le théâtre
02. Chant second – Le soleil
03. Chant troisième – L’homme
04. Chant quatrième – L’enfant
05. Chant cinquième – Dieu
06. Chant sixième – La vieillesse

Hrací doba: 41:24

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Na recenzování mě mimo jiné baví to, že jde o skvělou záminku / omluvu / důvod pro zkoušení nových a nových věcí. A přesně to byla i motivace, proč jsem se pustil do bezejmenného debutu francouzského projektu Les chants du hasard, kterýžto pro mě představoval vstup do velmi nejistých vod. Samozřejmě jsem nebyl až takový diletant, abych si předem nezjistil, že půjde o orchestrální záležitost, to jsem věděl, tudíž mě použitá žánrová mozaika nijak nepřekvapila.

Nicméně u podobných záležitostí jsem vždy trochu na vážkách – některá taková alba mě dokážou naprosto pohltit a pak je poslouchám strašně dlouho a intenzivně, zatímco jiná mi navzdory své nepochybné zajímavosti nedokážou předat nic hlubšího. Zdá se, jako kdyby neexistovalo nic mezi těmito dvěma extrémními případy, ale existuje – ještě je tu kategorie stojící přesně napůl cesty, jako kdyby dojem osciloval mezi oběma limitními situacemi a já se nemohl rozhodnout, kam danou desku zařadit. Jako kdybych si sám nebyl jistý, jestli se mi líbí, anebo nelíbí. A přesně sem spadá i debut Les chants du hasard.

Zajímavost Les chants du hasard rozhodně nechybí. Na první pohled zaujme už jen výborná obálka, o niž se postaral Jeff Grimal z The Great Old Ones. Stejně tak pojetí hudby nebo koncept alba zaujmou, nakonec i poslech ukázek anebo první regulérní poslech desky dopadají slibně – tedy značí, že nebude radno nahrávku zahazovat do koše hned po prvním přehrání. Jenže čím dále jsem se spletitého orchestrálního labyrintu desky nořil, tím častěji jsem odcházel bez silnějšího uspokojení…

Atmosféra „Les chants du hasard“ je zcela určitě výborná. Daří se tvořit majestátní temnotu a až lovecraftovskou hrůzu, navrch album přihazuje dekadentní a groteskní podtext. Je to snad něco, co lze neocenit? Stejně tak nemohu nepřiznat, že na nahrávce slyším mnohé velice silné momenty, z nichž některé jsou natolik obskurní, až z nich téměř zamrazí. A opět se ptám – dokáže snad něco takového špatné album? Myslím, že odpověď je nasnadě.

A přesto všechno nemám pocit, že by „Les chants du hasard“ dokázalo vtáhnout, tak jak by mělo. Zpočátku mi byla trochu na obtíž košatost, těžkost, možná až těžkopádnost a jakási opulentnost materiálu (počin má velký soundtrackový nádech, na to se rozhodně připravte). A když jsem si na ně po mnoha posleších konečně zvykl, jako by se již album vyčerpalo a ztratilo na přitažlivosti. Skoro to vypadá, jako kdybych z nějakého důvodu prováhal ten vrcholný moment, kdy by do sebe všechny dílky skládanky zapadly a já se konečně mohl ponořit do hloubky. Anebo snad deska nakonec není natolik hluboká, aby takový zážitek dokázala zprostředkovat?

Varathron

Těžko říct. Určitě mi nepřijde, že muzika Les chants du hasard zněla povrchně nebo hloupě. Takto hloupá alba prostě neznějí. Ve finále mám tedy před sebou nahrávku, jejíž objektivní kvality slyším, cítím a uznávám, ale někde v abstraktním vnímání hudby jsme se vzájemně minuli, díky čemuž nemohu předstírat nadšení. „Les chants du hasard“ si tedy budu pamatovat jako dobrý počin, jehož obsah není určen pro mě.

Chápu, že jsem vám toho v dnešní recenzi mnoho užitečného asi nepověděl, když jsem se sebestředně soustředil na vlastní citečky na úkor popisu samotné hudby. Nyní už asi nemá smysl snažit se to rychle dohnat, ani se nebudu pokoušet se alibisticky vykrucovat, že o tom stejně nejde dost dobře mluvit a ochutnání nějaké ukázky bude názornější, ale zkusím vám povědět něco jiného. Od poslechu vás odrazovat nechci – že jsem si v tom já nic nenašel, ještě neznamená, že musíte dopadnout stejně. Zní-li pro vás lákavě temná orchestrální hudba, pak Les chants du hasard minimálně za jednu zkoušku stojí.

Recenze

Krrau / ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – αρχάος

Napsat komentář
Krrau / Qamat-is-sa'atu - Archaos

Země: Rusko
Žánr: experimental / industrial / neofolk / ethno / darkwave / neoclassical
Datum vydání: 22.9.2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Side A – Krrau
01. Триумф в Персеполе
02. Гедросия
03. Роушанак и тень Диониса

II. Side B – ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ
04. Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль
05. Триумф в Вавилоне

Hrací doba: 51:14

Odkazy Krrau:
bandcamp

Odkazy ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

O významu a možné podobě split alb jsem zde v recenzích spekuloval už nejednou, tudíž se nebudu opakovat, ačkoliv nemám iluze o tom, že byste si ty pindy v tom kvantu článků, co tu vychází, ještě mohli pamatovat. Omezím se pouze na konstatování, že počin s názvem „αρχάος“ bych neváhal zařadit do sorty těch zajímavých splitek, dokonce bych i řekl, že tahle nahrávka by mohla sloužit za názornou ukázku, jak by měla vypadat split alba, která mají smysl a stojí za to je poslouchat.

Vzhledem k tomu, že se na splitech potkává více rozdílných kapel, jež tvoří samostatně (což je základní rozdíl oproti kolaboračním nahrávkám, kde rozdílné skupiny tvoří dohromady), je důležité, aby zde byl nějaký jednotící prvek nebo koncept, aby výsledek mohl fungovat jako ucelené hudební dílo. Ruské formace Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa’atu] zde tento předpoklad rozhodně splňují.

„αρχάος“ se totiž zaobírá určitými epizodami ze života Alexandra Velikého, ale vybírá si události, které nejsou notoricky známé, dotýká se mytických a z hlediska historie objektivně nevyjasněných aspektů, a k tomu přimíchává dávku blízkovýchodního folklóru, děl antických historiků nebo náboženských odboček. Obě formace na tomto materiálu pracovaly dva roky a výsledek skutečně stojí za to, poněvadž „αρχάος“ nabízí 50 minut vysoce působivé experimentální hudby s hypnotickou atmosférou.

Strana Krrau nabízí celkem tři písně. „Триумф в Персеполе“ („Triumph in Persepolis“) popisuje Alexandrovo ovládnutí Persepole, metropole perské říše, respektive hostinu v místním paláci na oslavu vítězství a jeho následné vypálení. „Гедросия“ („Gedrosia“) se zaobírá částí cesty zpět z indického tažení. Zde se Alexandr rozhodl vést své lidi skrze Gedrósii, což je historická oblast rozkládající se na území dnešního Pákistánu, Íránu a zčásti Afghánistánu, protože se jednalo o nejkratší přímou trasu do Babylonu. Tato cesta se ovšem pro jeho armádu stala katastrofou – odhaduje se, že při bloudění v nehostinné poušti postupně zemřela polovina válečníků a většina doprovodu. „Роушанак и тень Диониса“ („Roshanak & the Shadow of Dionysus“) představuje legendu o tom, jak Alexandrova manželka Róxana a bůh Dionýsos spřádají plány na vojevůdcovu smrt – motivací manželky je pomsta za smrt jejího otce, motivací boha je vyplenění Théb. Dionýsos Róxaně poví o mytické oblasti na severu s otráveným říčním pramenem, jehož voda dokáže zabít i Alexandra považovaného za syna bohů.

„Триумф в Персеполе“ z této trojice vyznívá ještě „nejslaběji“, přestože je to z obecného hlediska stále skvělá skladba. Umně graduje, a i když nevyvrcholí do vyloženě extatických výšin, napětí v její druhé půli citelně zhoustne a orientální motivy v kombinaci s ženským vokálem fungují výtečně. „Гедросия“ je možná můj nejoblíbenější kus z celého „αρχάος“ – provází ji hustý psychedelický opar s odzbrojujícím výkonem zpěvačky Iriny. Nad základním temným rytmem probíhá elektronika, kytarový nárůst i dronové plochy. „Роушанак и тень Диониса“ jako by svým způsobem míchala přístupy obou předchozích písní, a přitom je opět svá a jiná, aniž by snad z celkového ladění „αρχάος“ vybočovala. Svým způsobem vyznívá o něco experimentálněji a díky rytmičtějšímu pojetí i rituálněji, rozhodně je ale taktéž bravurní, nabídne množství skvělých nápadů, opět nádherný vokál nebo didgeridoo finále. Zmiňované nástroje zde ovšem berte s rezervou, jelikož v sestavě Krrau uvedeny nejsou – přinejmenším je to něco, co je zvládne uvěřitelně imitovat.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

Oproti tomu ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ různých instrumentů využívají hodně – dechové, strunné i smyčcové nástroje, dva vokály, syntezátory, perkuse. Snad i proto jejich strana působí v dobrém slova smyslu chaotičtějším, experimentálnější a nervóznějším dojmem. Z obou jejich skladeb mě asi o něco víc zaujala „Триумф в Вавилоне“ („Triumph in Babylon“), již táhne kupředu neúprosný basový rytmus, do něhož se vpíjí další útržky a zpěvy, z nichž nejnápadněji působí dekadentní cellové tóny nebo trubky (?) cca ve třech čtvrtinách. Netvrdím však, že je „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ („Roshanak & the Gelid Headwaters of Hurla Kel“) v porovnání se svou kolegyní špatná! „αρχάος“ je totiž strhující po celou dobu, což platí jak zde, tak i u „Триумф в Персеполе“. Zdánlivě i „méně dobré“ (záměrně neříkám „horší“ nebo „slabší“) je zde stále extrémně vysoko nad hranicí průměru.

Před koncem se asi sluší ještě dotáhnout povídání o konceptu na straně ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ vypráví o cestě Róxany do mytické oblasti Nonakreeds na severu, kde se setká s místním pohanským bohem, od něhož získá jed na otrávení Alexandra. „Триумф в Вавилоне“ má poněkud ironický název, protože na rozdíl od úvodní „Триумф в Персеполе“ se tentokrát nejedná o Alexandrův triumf, nýbrž o jeho skon – vojevůdce je otráven a jeho generálové si mezi sebou rozdělí dobytou říší. Možná stojí za zmínku, že otrava je výplodem konceptu „αρχάος“, neboť skutečná příčina Alexandrovy smrti známa není, byť jed se mezi teoriemi samozřejmě objevuje. Jisté je pouze to, že Alexandr Veliký v Babylonu v roce 323 př. n. l. onemocněl a krátce před svými 33. narozeninami vydechl naposledy.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

„αρχάος“ je ze všech možných úhlů pohledu ohromně zajímavý a sugestivní počin. K hudební a koncepční stránce je nutno přidat i grafické provedení. Album vyšlo ve dvou kazetových edicích, a sice u slovenských Sky Burial Productions (49 kusů; září 2016) a u ruských Oriental Prophecy ‎(50 kusů; duben 2017). Obě verze vypadají úplně jinak, ale obě nádherně – o trochu lépe asi ta starší slovenská už jen díky atypickému balení v ručně malovaném tvrdém papíru. Ať ale sáhnete po jakékoliv z nich, za koupi to podle mě jednoznačně stojí.

Zpětně mohu „αρχάος“ s klidným srdcem vyhlásit za jednu z nejzajímavějších desek, jaké se v loňském roce objevily, a kdybych nebyl kokot a naposlouchal to zavčasu, možná by to zamíchalo i s pořadím nejlepší pětky v tradičním ročním shrnutí. Ale to už je nyní jedno, stejně je stěžejní sdělení, že se jedná o bez přehánění fantastickou a působivou věc.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

Recenze

Disemballerina – Poison Gown

Napsat komentář
Disemballerina - Poison Gown

Země: USA
Žánr: chamber music / neoclassical
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Minotauro Records / Red River Family

Tracklist:
01. Impaled Matador
02. La Folia
03. That Is the Head of One Who Toyed with My Honor
04. Phantom Limb
05. Year of the Horse
06. Styx

Hrací doba: 29:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Se jménem Disemballerina jsme se již na našich stránkách jednou nepřímo setkali. Stalo se tak prostřednictvím minirecenze na splitko, o jehož jednu stranu se postarala jistá Jennifer Christensen, což je jinak cellistka právě z Disemballerina. Nyní nadešel čas, abychom si zde představili i její hlavní působiště, kde vedle jmenované dámy dále působí Ayla Holland (akustická kytara) a Myles Donovan (harfa, viola). K tomuto účelu nám poslouží letošní nahrávka s názvem „Poison Gown“.

Jak vidno z nástrojového obsazení, které jsem hned pro začátek vyjmenoval zcela záměrně, nebudeme zde mít žádné do činění s nějakou ostrou muzikou. Zatušili-li jste však cosi atmosférického, můžete si gratulovat k výbornému úsudku, neboť takováhle představa je naprosto správná. Portlandské trio totiž maluje náladové plochy s pomocí výrazových prostředků stylů jako komorní hudba či neoklasika. Tu a tam se dá setkat i s pojmenováním akustický doom metal nebo nějakou podobnou píčovinou, ale nazývat to tímhle způsobem mi připadá dočista dementní, dokud máme stylové škatulky, jimiž lze podstatu hudby Disemballerina vystihnout mnohem přesněji. A to i navzdory tomu, že členové formace zjevně vědí, co to metal je – vždyť třeba Jennifer Christensen onen výše zmiňovaný split sdílela s blackmetalovým projektem Twilight Fauna.

I navzdory právě řečenému však nečekejte žádnou prosluněnou záležitost s veselým vyzněním. Naopak, tvorba Disemballerina míří do temnějších vod, je plná plíživých spodních proudů. Táhlé cellové party žádnou pozitivní náladou neoplývají a i taková kytara je daleka toho, aby svým jemným drnkáním působila radostně. Samozřejmě to není vyložená depka a v některých skladbách jako třeba „La Folia“ vykukuje „pouhá“ melancholie, ale to neveselému vyznění „Poison Gown“ nijak zásadně nebrání.

Chtěli byste nějaká přirovnání k jiným uskupením, abyste si představu toho, jak asi „Poison Gown“ zní, mohli dotvořit ještě podrobněji? Není problém. Díky kombinaci akustické kytary a smyčcových nástrojů na mysli vytanou třeba kanadští sousedé Musk Ox, k jejichž náladám mají Disemballerina dost blízko, byť úhel pohledu na stejné je u obou formací odlišný. Zatímco Kanaďané na to jdou z té folkové strany, u Disemballerina je cítit spíš náhled (neo)klasické hudby. Není to ovšem jediné srovnání, jaké je možno použít. Třeba ve třetí „That Is the Head of One Who Toyed with My Honor“ není problém nalézt pasáže, u nichž se člověku vybaví stará tvorba proslulých Finů Apocalyptica.

Samotné „Poison Gown“ je pak povedené i co do skladatelské stránky. Byť je nutno dodat, že nahrávka – asi je předmětem diskuze, jestli na ni nahlížet jako na krátkou desku nebo vydatné EP – nejlépe funguje jako celek. Pokud hudbu Disemballerina aplikuji jako půlhodinový blok, pak jsem upřímně spokojen. Počin je dostatečně náladotvorný, aby si mou pozornost udržel a dokázal mě bavit. Nejedná se o záležitost na každodenní poslech, to ani zdaleka, nicméně ve správném rozpoložení „Poison Gown“ zapůsobit dokáže, což je samozřejmě jedině dobře. Na druhou stranu, prahnete-li nikoliv po deskách, nýbrž po skladbách, pak se se zlou potážete, neboť kompozice Disemballerina samostatně nepůsobí úplně nejpřesvědčivěji. Nakolik je to pozitivum či negativum, to si dovolím ponechat na vašem vlastním uvážení, byť bych vám mohl nenápadně podstrčit svůj názor, že za mě je daný stav věcí v pořádku a že funkčnost celku je mi mnohem milejší než hra na „hity“.

„Poison Gown“ je atmosférická půlhodinka určena těm z vás, kdo milujete zvuk klasických nástrojů, kdo rádi rozjímáte a hledáte muziku, u níž by se vaše představivost mohla rozlétnout do všech směrů. V takovém případě album poslouží skvěle a není problém mluvit o spokojenosti. Zní-li vám to lákavě, pak už jistě sami víte co dělat dál.

Recenze

Goatcraft – Yersinia pestis

Komentáře: 2
Goatcraft - Yersinia pestis

Země: USA
Žánr: neoclassical / ambient
Datum vydání: 15.7.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Beyond Nothingness
02. The Rape of Europa II
03. Plague
04. Yersinia pestis
05. Kingdoms in Decay
06. The Great Mortality
07. Flagellation for Atonement
08. Weeping Buboes
09. Bodies Piled
10. Denouement

Hrací doba: 38:58

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Není tomu zas tak dávno – nějakého půlroku nazpátek – co jsme si zde v recenzi představili slovenské Goatcraft a jejich první EP „Όλεθρος“. Dnes se k tomu jménu vrátíme – ale jenom ke jménu, nikoliv k samotné skupině. Nedává vám to smysl? Možná ne, když to záměrně halím do nesrozumitelna, ale věřte tomu, že rozuzlení naší hádanky je velmi jednoduché: není Goatcraft jako Goatcraft. Ano, je to tak, jedná se pouze o shodu jmen, jinak spolu tyto dvě formace nemají společného zhola nic. S radostí ovšem mohu prozradit, že za pozornost stojí obě verze téhož názvu.

Dobrá tedy, o kom že si to dnes budeme povídat? Goatcraft je zámořský jednočlenný projekt, v jehož pozadí stojí jistý Lonegoat. Hudební počátky sahají někam do roku 2010 a letošní deska „Yersinia pestis“ je již třetí dlouhohrající. Perličkou je, že minulé album „The Blasphemer“ se tematicky točilo okolo díla anglického básníka a malíře Williama Blakea. Ani novinka se ale co do konceptu nenechává zahanbit, byť tento je dle názvu o něco průhlednější – Yersinia pestis je totiž bakterie způsobující mor. A jen při pohledu na jména skladeb je zřejmé, že se jedná o nosné téma celé nahrávky.

Nečekejte však básnění o tom, jak kdysi Černá smrt vykosila celou třetinu evropské populace. Album je totiž čistě instrumentální. Nicméně i s omezeným počtem použitým nástrojů se jedná o velice pohlcující záležitost s fantastickou atmosférou. Každopádně, už bych měl asi konečně vyzradit skutečnost, že hájemstvím Goatcraft je neoklasická hudba. Sám autor tvrdí, že má jít o vlastně blackmetalové a deathmetalové skladby zahrané v neoklasickém hávu a že toto vyplynulo z frustrace a zklamání ze stagnace metalové scény. S tímhle tvrzením se osobně moc nedokážu ztotožnit, jelikož kdybych si to nepřečetl, ani by mě nenapadlo v tom hledat jakoukoliv souvislost s metalem – pominu-li tedy jednou očividnou, a sice že počin vyšel pod značkou I, Voidhanger Records.

Ale upřímně řečeno, tohle jsou jen takové kecičky a blbosti, to stěžejní tkví v případě „Yersinia pestis“ v něčem docela jiném. Mám tím na mysli skutečnost, že ta deska je jednoduše úžasná. Celé album vlastně stojí jen na těžkých tónech klavíru, někdy ničím jiným nerušených, jindy se pod nimi ukrývá další ambientní klávesová plocha. Samotné skladby jsou ve své podstatě nepříliš složité, v podstatě všechny se točí okolo jednoho, dvou klavírních motivů a případně třetí ambientní vrstvy, ale ve finále je to plně dostačující k luxusnímu posluchačskému zážitku. Deska totiž dokáže uhranout – v plném rozsahu významu tohoto slova.

Goatcraft

Mnohokrát jsem si už stěžoval, že je nějaká hudba plochá nebo mělká. „Yersinia pestis“ je přesným opakem – jedná se o krásný příklad alba, jehož náplň v sobě ukrývá obrovskou hloubku, v níž se posluchač může ztratit. A toho je nutno si cenit! Nevím, jak vy, ale přesně tohle je jedna z těch vlastností, jaké v muzice obecně vyhledávám, tudíž je vždy příjemné narazit na počin, který něco takového rozhazuje plnými hrstmi. Pověstná náladotvornost pracuje na plné obrátky a lze jí propadnout velice lehce – pokud člověk chce. Zjistil jsem totiž, že „Yersinia pestis“ má jednu tuze zajímavou vlastnost. Je nezbytné desce věnovat maximální pozornost, neboť jedině v takovém případě dokáže odhalit vše, co se v ní skrývá. Ne, že by ten materiál jinak vůbec nefungoval. Jenže jako kulisa je produkce Goatcraft pouze příjemná a leckdy se může zdát až přespříliš monotónní. Plné soustředění a s ním přímo související odkývání jemných nuancí a skrytých vrstev však nese své ovoce. A jakmile člověk propadne, jen těžko lze přestat poslouchat.

Oproti „The Blasphemer“ je materiál na „Yersinia pestis“ „tvrdší“ a svým způsobem i jednotvárnější, ale kompenzuje to intenzitou a o dvacet minut kratší hrací dobou. Ve výsledku je ovšem produkce Goatcraft tuze lákává v obou případech. A pokud by to někomu stále nestačilo, dovolím si na závěr neskromné prohlášení, že „Yersinia pestis“ patří k tomu (nej?)poutavějšímu, co jsem letos slyšel.