Archiv štítku: neoclassical

Laibach – Also sprach Zarathustra

Laibach - Also sprach Zarathustra

Země: Slovinsko
Žánr: neoclassical / electronica
Datum vydání: 14.7.2017
Label: Mute

Tracklist:
01. Vor Sonnen-Untergang
02. Ein Untergang
03. Die Unschuld I
04. Ein Verkündiger
05. Von Gipfel zu Gipfel
06. Das Glück
07. Das Nachtlied I
08. Das Nachtlied II
09. Die Unschuld II
10. Als Geist
11. Vor Sonnen-Aufgang
12. Von den drei Verwandlungen

Hrací doba: 53:10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Začínat recenzi na formaci jako Laibach je ve své podstatě dost obtížné. Co má člověk o téhle legendární skupině napsat, aniž by opisoval zjevné a aniž by opakoval něco, co již před ním stokrát napsal někdo jiný? Jde to jen těžko, ale tak už to bývá u podobných velikánů. Nová desky „Also sprach Zarathustra“ ovšem sama poskytuje východisko. Sice i v tomto případě půjde o omílání toho, co již každý příznivec Laibach dávno ví a co se nejspíš objevilo na začátku většiny recenzí nové nahrávky, ale řekněme si upřímně – lze úplně vynechat okolnosti, za jakých „Also sprach Zarathustra“ vzniklo?

Jestli slovinská legenda experimentální hudby něčím v minulých letech poutala pozornost médií, byl to spíš její dvojkoncert v Severní Koreji v roce 2015, o němž posléze vznikl i dokument „Liberation Day“ (2016). Vystoupeními v nejizolovanějším režimu světa se Laibach dostali i do mainstreamových médií, která si jinak podobných uskupení příliš nevšímají, ale asi se není čemu divit, protože kolik evropských kapel o sobě může říct, že hrály pro severokorejské publikum?

Vedle této ojedinělé události docela zapadlo, že Laibach také stvořili hudební doprovod k divadelnímu představení „Thus Spoke Zarathustra“ založeném na stejnojmenném spisu německého filozofa Friedricha Nietzscheho. Představení mělo premiéru v březnu 2016 ve městě Novo mesto v jižním Slovinsku. Deska „Also sprach Zarathustra“ (což je samozřejmě původní německý název knihy „Thus Spoke Zarathustra“, v češtině známé jako „Tak pravil Zarathustra“) je jakousi „upgradovanou“ a pozměněnou verzí původní hudby pro tuto divadelní hru, již Laibach letos vydali jako své regulérní album. To je tak formálním následovníkem nahrávky „Spectre“ z roku 2014.

Záměrně jsem to nazval formálním následovníkem, jelikož po hudební stránce „Also sprach Zarathustra“ na „Spectre“ nenavazuje takřka nijak. Laibach tak opětovně ukazují, že nejsou skupinou, jejíž tvorba by byla svázaná v jasně nalinkovaných mantinelech. Zatímco „Spectre“ bylo bez nadsázky písničkové album (což neznamená, že by postrádalo hloubku), „Also sprach Zarathustra“ je sevřený a jednolitý minimalismus, který namísto chytré elektroniky sází spíš na neoklasickou tvář. Což je ale nakonec něco, co by člověk od doprovodu k divadelnímu představení i očekával. Elektronika zde sice také hraje svou roli, ale ctí naturel alba, takže nějaká vypalovačka jako třeba tepající rychta „Tanz mit Laibach“ z „WAT“ se fakt nekoná.

Jestli je možné mezi minulým a aktuálním počinem někde hledat paralely, tak snad jedině v tom, že obě desky nabízejí svou nejhorší skladbu hned v úvodu. Jak mě posledně srala pískací „The Whistleblowers“, tak mě nyní nebaví ani „Vor Sonnen-Untergang“ se zbytečně opulentními smyčci, jejichž nálada je – i vzhledem k následnému vývoji „Also sprach Zarathustra“ – přespříliš optimistická. To samé platí i o „Vor Sonnen-Aufgang“ před koncem nahrávky, protože ta se vrací ke stejným motivům jako úvodní kompozice. Což není ojedinělý případ, protože v tracklistu lze již na první pohled odhalit víc dvojic, které evidentně patří k sobě a které následně skutečně používají stejné či přinejmenším podobné hudební motivy.

Laibach

V konečném důsledku je ovšem, jako vždy, stěžejní, zdali si nahrávka dokáže posluchače omotat kolem prstu jako celek. A v tomto ohledu „Also sprach Zarathustra“ naštěstí neselhává. S výjimkou „Vor Sonnen-Untergang“ / „Vor Sonnen-Aufgang“ totiž větších výhrad nemám. Jakmile Laibach vstoupí do temnějších vod, začne z toho sálat kýžená síla, ze zvukového minima se daří těžit maximum pocitů a „jen“ skrze jemné detaily a nuance se odvíjí poutavá deska. Mezi mé osobní favority patří „Von Gipfel zu Gipfel“, „Das Nachtlied I“ / „Das Nachtlied II“ a zejména „Die Unschuld I“ / „Die Unschuld II“. Což může vypadat zvláštně, když jsem výše prohlašoval, že nejde o písničkové album, ale zas tak velký protimluv to doufám není. Jednoduše oblíbené momenty v rámci velkého celku, které mají patřičný dopad právě jako součást, nikoliv jako jednotlivina.

Asi bych kecal, kdybych kecal něco o nejlepším albu. Nakonec i minulé „Spectre“ mi sedí o něco víc než „Also sprach Zarathustra“. Nicméně rozhodně není možné popírat, že Laibach jsou opět (neustále) vysoce zajímaví, poutaví a mají své specifické fluidum. V důsledku se tedy jedná o skvělou desku, jež možná má pár mušek, ale jako celek je nesporně hodna legendárního jména. Je to snad málo?


December’s Fire – Vae victis

December’s Fire - Vae victis

Země: Polsko
Žánr: ambient / neoclassical
Datum vydání: 25.4.2017
Label: Arachnophobia Records
Původní vydání: 1996, Last Epitaph / Atratus Music

Tracklist:
01. Vae victis
02. Patrz, jak płoną dzikie róże
03. Pragnę twej krwi
04. Anioł samotnych

Hrací doba: 36:49

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Zásluhou výborného polského labelu Arachnophobia Records se letos dostala do světa reedice jednoho velice zajímavého zapadlého kousku z této země. Že Arachnophobia před nějakým časem vydala kupříkladu vinylovou verzi takového „Popiół (Introibo ad altare dei)“, to je věc jistě záslužná, ale zrovna Thy Worshiper nepatří mezi neznámé pojmy, ostatně už jen díky tomu, že dodnes normálně fungují a vydávají alba. V případě, o němž se budeme bavit nyní bavit, jde ovšem o docela zapadlou záležitost, o níž jsem já osobně vůbec nevěděl. V domácím Polsku třeba mohlo jít o uctívaný kult mezi fajnšmekry, to nedokážu posoudit, mě každopádně existence December‘s Fire až do (relativního) nedávna míjela.

Tím spíš ale reedice udělala radost, protože jde o muziku, která za pozornost rozhodně stojí i dnes. Jednočlenný projekt December‘s Fire po sobě zanechal pouze dva kazetové demosnímky, jeden sedmipalcový singl a jedinou dlouhohrající desku s názvem „Vae victis“ – ta původně vyšla v roce 1996 u Last Epitaph / Atratus Music na CD a MC. Letošní reedice bohužel opět přichází jen v CD verzi, což mi přijde škoda, poněvadž vinyl by „Vae victis“ hodně slušel a já osobně bych si jej koupil. Ale co se dá dělat.

Než se dostaneme k samotné hudbě, jistě bude stát za to ztratit několik slov i o tom, kdo vlastně za December’s Fire stojí. Jak již zaznělo, jedná se o jednočlenný projekt, přičemž oním jediným členem je jistý Piotr Weltrowski. Toho byste mohli znát z formace Hefeystos, byť ani ona není nějak zásadně známá. Jistě však budete znát další skupinu, na jejíž tvorbě se Piotr podílel – jako host totiž nahrával klávesy a syntezátory hned na tři alba Behemoth, jmenovitě „Grom“, „Pandemonic Incantations“ a „Zos Kia Cultus (Here and Beyond)“.

A právě tento hostující nástroj trochu napovídá, v jakém duchu se nese i tvorba December’s Fire. Právě klávesy jsou totiž Piotrovým primárním nástrojem, tudíž i na „Vae victis“ dominují. Kytary se sice také dostanou ke slovu, ale i přesto nahrávka nepůsobí nijak metalovým dojmem, protože vesměs slouží k další gradaci a podtrhnutí předkládané atmosféry. Převedeno do řeči žánrů, spíš než o metalu se bavíme o stylech jako ambient, (dungeon) synth, neoclassical, s určitou dávkou nadsázky lze hovořit i o „orchestrální“ hudbě, byť je nutno zdůraznit, že skutečný orchestr na „Vae victis“ samozřejmě nezazní.

Nicméně bohaté vrstvy kláves jej imitují docela zdatně, tudíž je deska patřičně majestátní. Jenže pozor – December’s Fire se vyhýbá jakémukoliv patosu či kýči. „Vae victis“ nepůsobí nijak nabubřele, bombasticky či prvoplánově epicky. Jakkoliv tedy albu majestát neschází, v tomto ohledu se stále drží sympaticky nohama na zemi, nikoliv s hlavou v oblacích a bez špetky soudnosti. Ostatně, i to je nejspíš důvod, proč má nahrávka dodnes svou sílu a proč dokáže i více jak dvacet let po svém vzniku zaujmout a zafungovat.

A na základě téhle zkušenosti by snad šlo prohlásit, že materiál zkoušku časem přežil. Jsou alba, která jsou dobrá v kontextu své doby, ale po dvaceti letech již působí přespříliš zastarale a naivně. I na „Vae victis“ je samozřejmě věk do určité míry patrný a je zde silně cítit specifická aura devadesátých let (byť nahrávka pro reedici prošla remasteringem), ale v tom dobrém slova smyslu. Atmosféra desky totiž s přehledem působí i dnes, což je nakonec to hlavní. Výborná chuťovka, již rozhodně mohu doporučit k poslechu i ke koupi.


Les chants du hasard – Les chants du hasard

Les chants du hasard - Les chants du hasard

Země: Francie
Žánr: orchestral / neoclassical
Datum vydání: 23.6.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Chant premier – Le théâtre
02. Chant second – Le soleil
03. Chant troisième – L’homme
04. Chant quatrième – L’enfant
05. Chant cinquième – Dieu
06. Chant sixième – La vieillesse

Hrací doba: 41:24

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Na recenzování mě mimo jiné baví to, že jde o skvělou záminku / omluvu / důvod pro zkoušení nových a nových věcí. A přesně to byla i motivace, proč jsem se pustil do bezejmenného debutu francouzského projektu Les chants du hasard, kterýžto pro mě představoval vstup do velmi nejistých vod. Samozřejmě jsem nebyl až takový diletant, abych si předem nezjistil, že půjde o orchestrální záležitost, to jsem věděl, tudíž mě použitá žánrová mozaika nijak nepřekvapila.

Nicméně u podobných záležitostí jsem vždy trochu na vážkách – některá taková alba mě dokážou naprosto pohltit a pak je poslouchám strašně dlouho a intenzivně, zatímco jiná mi navzdory své nepochybné zajímavosti nedokážou předat nic hlubšího. Zdá se, jako kdyby neexistovalo nic mezi těmito dvěma extrémními případy, ale existuje – ještě je tu kategorie stojící přesně napůl cesty, jako kdyby dojem osciloval mezi oběma limitními situacemi a já se nemohl rozhodnout, kam danou desku zařadit. Jako kdybych si sám nebyl jistý, jestli se mi líbí, anebo nelíbí. A přesně sem spadá i debut Les chants du hasard.

Zajímavost Les chants du hasard rozhodně nechybí. Na první pohled zaujme už jen výborná obálka, o niž se postaral Jeff GrimalThe Great Old Ones. Stejně tak pojetí hudby nebo koncept alba zaujmou, nakonec i poslech ukázek anebo první regulérní poslech desky dopadají slibně – tedy značí, že nebude radno nahrávku zahazovat do koše hned po prvním přehrání. Jenže čím dále jsem se spletitého orchestrálního labyrintu desky nořil, tím častěji jsem odcházel bez silnějšího uspokojení…

Atmosféra „Les chants du hasard“ je zcela určitě výborná. Daří se tvořit majestátní temnotu a až lovecraftovskou hrůzu, navrch album přihazuje dekadentní a groteskní podtext. Je to snad něco, co lze neocenit? Stejně tak nemohu nepřiznat, že na nahrávce slyším mnohé velice silné momenty, z nichž některé jsou natolik obskurní, až z nich téměř zamrazí. A opět se ptám – dokáže snad něco takového špatné album? Myslím, že odpověď je nasnadě.

A přesto všechno nemám pocit, že by „Les chants du hasard“ dokázalo vtáhnout, tak jak by mělo. Zpočátku mi byla trochu na obtíž košatost, těžkost, možná až těžkopádnost a jakási opulentnost materiálu (počin má velký soundtrackový nádech, na to se rozhodně připravte). A když jsem si na ně po mnoha posleších konečně zvykl, jako by se již album vyčerpalo a ztratilo na přitažlivosti. Skoro to vypadá, jako kdybych z nějakého důvodu prováhal ten vrcholný moment, kdy by do sebe všechny dílky skládanky zapadly a já se konečně mohl ponořit do hloubky. Anebo snad deska nakonec není natolik hluboká, aby takový zážitek dokázala zprostředkovat?

Varathron

Těžko říct. Určitě mi nepřijde, že muzika Les chants du hasard zněla povrchně nebo hloupě. Takto hloupá alba prostě neznějí. Ve finále mám tedy před sebou nahrávku, jejíž objektivní kvality slyším, cítím a uznávám, ale někde v abstraktním vnímání hudby jsme se vzájemně minuli, díky čemuž nemohu předstírat nadšení. „Les chants du hasard“ si tedy budu pamatovat jako dobrý počin, jehož obsah není určen pro mě.

Chápu, že jsem vám toho v dnešní recenzi mnoho užitečného asi nepověděl, když jsem se sebestředně soustředil na vlastní citečky na úkor popisu samotné hudby. Nyní už asi nemá smysl snažit se to rychle dohnat, ani se nebudu pokoušet se alibisticky vykrucovat, že o tom stejně nejde dost dobře mluvit a ochutnání nějaké ukázky bude názornější, ale zkusím vám povědět něco jiného. Od poslechu vás odrazovat nechci – že jsem si v tom já nic nenašel, ještě neznamená, že musíte dopadnout stejně. Zní-li pro vás lákavě temná orchestrální hudba, pak Les chants du hasard minimálně za jednu zkoušku stojí.


Krrau / ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – αρχάος

Krrau / Qamat-is-sa'atu - Archaos

Země: Rusko
Žánr: experimental / industrial / neofolk / ethno / darkwave / neoclassical
Datum vydání: 22.9.2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Side A – Krrau
01. Триумф в Персеполе
02. Гедросия
03. Роушанак и тень Диониса

II. Side B – ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ
04. Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль
05. Триумф в Вавилоне

Hrací doba: 51:14

Odkazy Krrau:
bandcamp

Odkazy ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

O významu a možné podobě split alb jsem zde v recenzích spekuloval už nejednou, tudíž se nebudu opakovat, ačkoliv nemám iluze o tom, že byste si ty pindy v tom kvantu článků, co tu vychází, ještě mohli pamatovat. Omezím se pouze na konstatování, že počin s názvem „αρχάος“ bych neváhal zařadit do sorty těch zajímavých splitek, dokonce bych i řekl, že tahle nahrávka by mohla sloužit za názornou ukázku, jak by měla vypadat split alba, která mají smysl a stojí za to je poslouchat.

Vzhledem k tomu, že se na splitech potkává více rozdílných kapel, jež tvoří samostatně (což je základní rozdíl oproti kolaboračním nahrávkám, kde rozdílné skupiny tvoří dohromady), je důležité, aby zde byl nějaký jednotící prvek nebo koncept, aby výsledek mohl fungovat jako ucelené hudební dílo. Ruské formace Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa’atu] zde tento předpoklad rozhodně splňují.

„αρχάος“ se totiž zaobírá určitými epizodami ze života Alexandra Velikého, ale vybírá si události, které nejsou notoricky známé, dotýká se mytických a z hlediska historie objektivně nevyjasněných aspektů, a k tomu přimíchává dávku blízkovýchodního folklóru, děl antických historiků nebo náboženských odboček. Obě formace na tomto materiálu pracovaly dva roky a výsledek skutečně stojí za to, poněvadž „αρχάος“ nabízí 50 minut vysoce působivé experimentální hudby s hypnotickou atmosférou.

Strana Krrau nabízí celkem tři písně. „Триумф в Персеполе“ („Triumph in Persepolis“) popisuje Alexandrovo ovládnutí Persepole, metropole perské říše, respektive hostinu v místním paláci na oslavu vítězství a jeho následné vypálení. „Гедросия“ („Gedrosia“) se zaobírá částí cesty zpět z indického tažení. Zde se Alexandr rozhodl vést své lidi skrze Gedrósii, což je historická oblast rozkládající se na území dnešního Pákistánu, Íránu a zčásti Afghánistánu, protože se jednalo o nejkratší přímou trasu do Babylonu. Tato cesta se ovšem pro jeho armádu stala katastrofou – odhaduje se, že při bloudění v nehostinné poušti postupně zemřela polovina válečníků a většina doprovodu. „Роушанак и тень Диониса“ („Roshanak & the Shadow of Dionysus“) představuje legendu o tom, jak Alexandrova manželka Róxana a bůh Dionýsos spřádají plány na vojevůdcovu smrt – motivací manželky je pomsta za smrt jejího otce, motivací boha je vyplenění Théb. Dionýsos Róxaně poví o mytické oblasti na severu s otráveným říčním pramenem, jehož voda dokáže zabít i Alexandra považovaného za syna bohů.

„Триумф в Персеполе“ z této trojice vyznívá ještě „nejslaběji“, přestože je to z obecného hlediska stále skvělá skladba. Umně graduje, a i když nevyvrcholí do vyloženě extatických výšin, napětí v její druhé půli citelně zhoustne a orientální motivy v kombinaci s ženským vokálem fungují výtečně. „Гедросия“ je možná můj nejoblíbenější kus z celého „αρχάος“ – provází ji hustý psychedelický opar s odzbrojujícím výkonem zpěvačky Iriny. Nad základním temným rytmem probíhá elektronika, kytarový nárůst i dronové plochy. „Роушанак и тень Диониса“ jako by svým způsobem míchala přístupy obou předchozích písní, a přitom je opět svá a jiná, aniž by snad z celkového ladění „αρχάος“ vybočovala. Svým způsobem vyznívá o něco experimentálněji a díky rytmičtějšímu pojetí i rituálněji, rozhodně je ale taktéž bravurní, nabídne množství skvělých nápadů, opět nádherný vokál nebo didgeridoo finále. Zmiňované nástroje zde ovšem berte s rezervou, jelikož v sestavě Krrau uvedeny nejsou – přinejmenším je to něco, co je zvládne uvěřitelně imitovat.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

Oproti tomu ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ různých instrumentů využívají hodně – dechové, strunné i smyčcové nástroje, dva vokály, syntezátory, perkuse. Snad i proto jejich strana působí v dobrém slova smyslu chaotičtějším, experimentálnější a nervóznějším dojmem. Z obou jejich skladeb mě asi o něco víc zaujala „Триумф в Вавилоне“ („Triumph in Babylon“), již táhne kupředu neúprosný basový rytmus, do něhož se vpíjí další útržky a zpěvy, z nichž nejnápadněji působí dekadentní cellové tóny nebo trubky (?) cca ve třech čtvrtinách. Netvrdím však, že je „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ („Roshanak & the Gelid Headwaters of Hurla Kel“) v porovnání se svou kolegyní špatná! „αρχάος“ je totiž strhující po celou dobu, což platí jak zde, tak i u „Триумф в Персеполе“. Zdánlivě i „méně dobré“ (záměrně neříkám „horší“ nebo „slabší“) je zde stále extrémně vysoko nad hranicí průměru.

Před koncem se asi sluší ještě dotáhnout povídání o konceptu na straně ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ vypráví o cestě Róxany do mytické oblasti Nonakreeds na severu, kde se setká s místním pohanským bohem, od něhož získá jed na otrávení Alexandra. „Триумф в Вавилоне“ má poněkud ironický název, protože na rozdíl od úvodní „Триумф в Персеполе“ se tentokrát nejedná o Alexandrův triumf, nýbrž o jeho skon – vojevůdce je otráven a jeho generálové si mezi sebou rozdělí dobytou říší. Možná stojí za zmínku, že otrava je výplodem konceptu „αρχάος“, neboť skutečná příčina Alexandrovy smrti známa není, byť jed se mezi teoriemi samozřejmě objevuje. Jisté je pouze to, že Alexandr Veliký v Babylonu v roce 323 př. n. l. onemocněl a krátce před svými 33. narozeninami vydechl naposledy.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

„αρχάος“ je ze všech možných úhlů pohledu ohromně zajímavý a sugestivní počin. K hudební a koncepční stránce je nutno přidat i grafické provedení. Album vyšlo ve dvou kazetových edicích, a sice u slovenských Sky Burial Productions (49 kusů; září 2016) a u ruských Oriental Prophecy ‎(50 kusů; duben 2017). Obě verze vypadají úplně jinak, ale obě nádherně – o trochu lépe asi ta starší slovenská už jen díky atypickému balení v ručně malovaném tvrdém papíru. Ať ale sáhnete po jakékoliv z nich, za koupi to podle mě jednoznačně stojí.

Zpětně mohu „αρχάος“ s klidným srdcem vyhlásit za jednu z nejzajímavějších desek, jaké se v loňském roce objevily, a kdybych nebyl kokot a naposlouchal to zavčasu, možná by to zamíchalo i s pořadím nejlepší pětky v tradičním ročním shrnutí. Ale to už je nyní jedno, stejně je stěžejní sdělení, že se jedná o bez přehánění fantastickou a působivou věc.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos


Disemballerina – Poison Gown

Disemballerina - Poison Gown

Země: USA
Žánr: chamber music / neoclassical
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Minotauro Records / Red River Family

Tracklist:
01. Impaled Matador
02. La Folia
03. That Is the Head of One Who Toyed with My Honor
04. Phantom Limb
05. Year of the Horse
06. Styx

Hrací doba: 29:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Se jménem Disemballerina jsme se již na našich stránkách jednou nepřímo setkali. Stalo se tak prostřednictvím minirecenze na splitko, o jehož jednu stranu se postarala jistá Jennifer Christensen, což je jinak cellistka právě z Disemballerina. Nyní nadešel čas, abychom si zde představili i její hlavní působiště, kde vedle jmenované dámy dále působí Ayla Holland (akustická kytara) a Myles Donovan (harfa, viola). K tomuto účelu nám poslouží letošní nahrávka s názvem „Poison Gown“.

Jak vidno z nástrojového obsazení, které jsem hned pro začátek vyjmenoval zcela záměrně, nebudeme zde mít žádné do činění s nějakou ostrou muzikou. Zatušili-li jste však cosi atmosférického, můžete si gratulovat k výbornému úsudku, neboť takováhle představa je naprosto správná. Portlandské trio totiž maluje náladové plochy s pomocí výrazových prostředků stylů jako komorní hudba či neoklasika. Tu a tam se dá setkat i s pojmenováním akustický doom metal nebo nějakou podobnou píčovinou, ale nazývat to tímhle způsobem mi připadá dočista dementní, dokud máme stylové škatulky, jimiž lze podstatu hudby Disemballerina vystihnout mnohem přesněji. A to i navzdory tomu, že členové formace zjevně vědí, co to metal je – vždyť třeba Jennifer Christensen onen výše zmiňovaný split sdílela s blackmetalovým projektem Twilight Fauna.

I navzdory právě řečenému však nečekejte žádnou prosluněnou záležitost s veselým vyzněním. Naopak, tvorba Disemballerina míří do temnějších vod, je plná plíživých spodních proudů. Táhlé cellové party žádnou pozitivní náladou neoplývají a i taková kytara je daleka toho, aby svým jemným drnkáním působila radostně. Samozřejmě to není vyložená depka a v některých skladbách jako třeba „La Folia“ vykukuje „pouhá“ melancholie, ale to neveselému vyznění „Poison Gown“ nijak zásadně nebrání.

Chtěli byste nějaká přirovnání k jiným uskupením, abyste si představu toho, jak asi „Poison Gown“ zní, mohli dotvořit ještě podrobněji? Není problém. Díky kombinaci akustické kytary a smyčcových nástrojů na mysli vytanou třeba kanadští sousedé Musk Ox, k jejichž náladám mají Disemballerina dost blízko, byť úhel pohledu na stejné je u obou formací odlišný. Zatímco Kanaďané na to jdou z té folkové strany, u Disemballerina je cítit spíš náhled (neo)klasické hudby. Není to ovšem jediné srovnání, jaké je možno použít. Třeba ve třetí „That Is the Head of One Who Toyed with My Honor“ není problém nalézt pasáže, u nichž se člověku vybaví stará tvorba proslulých Finů Apocalyptica.

Samotné „Poison Gown“ je pak povedené i co do skladatelské stránky. Byť je nutno dodat, že nahrávka – asi je předmětem diskuze, jestli na ni nahlížet jako na krátkou desku nebo vydatné EP – nejlépe funguje jako celek. Pokud hudbu Disemballerina aplikuji jako půlhodinový blok, pak jsem upřímně spokojen. Počin je dostatečně náladotvorný, aby si mou pozornost udržel a dokázal mě bavit. Nejedná se o záležitost na každodenní poslech, to ani zdaleka, nicméně ve správném rozpoložení „Poison Gown“ zapůsobit dokáže, což je samozřejmě jedině dobře. Na druhou stranu, prahnete-li nikoliv po deskách, nýbrž po skladbách, pak se se zlou potážete, neboť kompozice Disemballerina samostatně nepůsobí úplně nejpřesvědčivěji. Nakolik je to pozitivum či negativum, to si dovolím ponechat na vašem vlastním uvážení, byť bych vám mohl nenápadně podstrčit svůj názor, že za mě je daný stav věcí v pořádku a že funkčnost celku je mi mnohem milejší než hra na „hity“.

„Poison Gown“ je atmosférická půlhodinka určena těm z vás, kdo milujete zvuk klasických nástrojů, kdo rádi rozjímáte a hledáte muziku, u níž by se vaše představivost mohla rozlétnout do všech směrů. V takovém případě album poslouží skvěle a není problém mluvit o spokojenosti. Zní-li vám to lákavě, pak už jistě sami víte co dělat dál.


Goatcraft – Yersinia pestis

Goatcraft - Yersinia pestis

Země: USA
Žánr: neoclassical / ambient
Datum vydání: 15.7.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Beyond Nothingness
02. The Rape of Europa II
03. Plague
04. Yersinia pestis
05. Kingdoms in Decay
06. The Great Mortality
07. Flagellation for Atonement
08. Weeping Buboes
09. Bodies Piled
10. Denouement

Hrací doba: 38:58

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Není tomu zas tak dávno – nějakého půlroku nazpátek – co jsme si zde v recenzi představili slovenské Goatcraft a jejich první EP „Όλεθρος“. Dnes se k tomu jménu vrátíme – ale jenom ke jménu, nikoliv k samotné skupině. Nedává vám to smysl? Možná ne, když to záměrně halím do nesrozumitelna, ale věřte tomu, že rozuzlení naší hádanky je velmi jednoduché: není Goatcraft jako Goatcraft. Ano, je to tak, jedná se pouze o shodu jmen, jinak spolu tyto dvě formace nemají společného zhola nic. S radostí ovšem mohu prozradit, že za pozornost stojí obě verze téhož názvu.

Dobrá tedy, o kom že si to dnes budeme povídat? Goatcraft je zámořský jednočlenný projekt, v jehož pozadí stojí jistý Lonegoat. Hudební počátky sahají někam do roku 2010 a letošní deska „Yersinia pestis“ je již třetí dlouhohrající. Perličkou je, že minulé album „The Blasphemer“ se tematicky točilo okolo díla anglického básníka a malíře Williama Blakea. Ani novinka se ale co do konceptu nenechává zahanbit, byť tento je dle názvu o něco průhlednější – Yersinia pestis je totiž bakterie způsobující mor. A jen při pohledu na jména skladeb je zřejmé, že se jedná o nosné téma celé nahrávky.

Nečekejte však básnění o tom, jak kdysi Černá smrt vykosila celou třetinu evropské populace. Album je totiž čistě instrumentální. Nicméně i s omezeným počtem použitým nástrojů se jedná o velice pohlcující záležitost s fantastickou atmosférou. Každopádně, už bych měl asi konečně vyzradit skutečnost, že hájemstvím Goatcraft je neoklasická hudba. Sám autor tvrdí, že má jít o vlastně blackmetalové a deathmetalové skladby zahrané v neoklasickém hávu a že toto vyplynulo z frustrace a zklamání ze stagnace metalové scény. S tímhle tvrzením se osobně moc nedokážu ztotožnit, jelikož kdybych si to nepřečetl, ani by mě nenapadlo v tom hledat jakoukoliv souvislost s metalem – pominu-li tedy jednou očividnou, a sice že počin vyšel pod značkou I, Voidhanger Records.

Ale upřímně řečeno, tohle jsou jen takové kecičky a blbosti, to stěžejní tkví v případě „Yersinia pestis“ v něčem docela jiném. Mám tím na mysli skutečnost, že ta deska je jednoduše úžasná. Celé album vlastně stojí jen na těžkých tónech klavíru, někdy ničím jiným nerušených, jindy se pod nimi ukrývá další ambientní klávesová plocha. Samotné skladby jsou ve své podstatě nepříliš složité, v podstatě všechny se točí okolo jednoho, dvou klavírních motivů a případně třetí ambientní vrstvy, ale ve finále je to plně dostačující k luxusnímu posluchačskému zážitku. Deska totiž dokáže uhranout – v plném rozsahu významu tohoto slova.

Goatcraft

Mnohokrát jsem si už stěžoval, že je nějaká hudba plochá nebo mělká. „Yersinia pestis“ je přesným opakem – jedná se o krásný příklad alba, jehož náplň v sobě ukrývá obrovskou hloubku, v níž se posluchač může ztratit. A toho je nutno si cenit! Nevím, jak vy, ale přesně tohle je jedna z těch vlastností, jaké v muzice obecně vyhledávám, tudíž je vždy příjemné narazit na počin, který něco takového rozhazuje plnými hrstmi. Pověstná náladotvornost pracuje na plné obrátky a lze jí propadnout velice lehce – pokud člověk chce. Zjistil jsem totiž, že „Yersinia pestis“ má jednu tuze zajímavou vlastnost. Je nezbytné desce věnovat maximální pozornost, neboť jedině v takovém případě dokáže odhalit vše, co se v ní skrývá. Ne, že by ten materiál jinak vůbec nefungoval. Jenže jako kulisa je produkce Goatcraft pouze příjemná a leckdy se může zdát až přespříliš monotónní. Plné soustředění a s ním přímo související odkývání jemných nuancí a skrytých vrstev však nese své ovoce. A jakmile člověk propadne, jen těžko lze přestat poslouchat.

Oproti „The Blasphemer“ je materiál na „Yersinia pestis“ „tvrdší“ a svým způsobem i jednotvárnější, ale kompenzuje to intenzitou a o dvacet minut kratší hrací dobou. Ve výsledku je ovšem produkce Goatcraft tuze lákává v obou případech. A pokud by to někomu stále nestačilo, dovolím si na závěr neskromné prohlášení, že „Yersinia pestis“ patří k tomu (nej?)poutavějšímu, co jsem letos slyšel.


Rïcïnn – Lïan

Rïcïnn - Lïan

Země: Francie
Žánr: neoclassical / experimental
Datum vydání: 16.6.2016
Label: Blood Music

Tracklist:
01. Uma
02. Onde
03. Orchid
04. Sïen Lïan
05. Little Bird
06. Orpheus
07. Drima
08. Lumna
09. Ohm
10. Laid in Earth

Hrací doba: 56:43

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Amygdala Agency

Položme si jednoduchou otázku – je lepší poslouchat průměrné skupiny, kterých je všude hromada a jejichž tvorba se nijak zásadně neliší od bezpočtu jim podobných, anebo je lepší věnovat svůj čas interpretům, jejichž produkce je něčím zvláštní a vybočuje z dávno okoukaných standardů? Věřím tomu, že jsme si v duchu odpověděli všichni stejně a že ta odpověď je natolik zřejmá, že snad ani není nutné ji vyslovovat. Mohu vám však říct, že pokud jste si odpověděli stejně jako já, pak Rïcïnn je projektem, na nějž byste svou pozornost měli zaměřit. Jak už tomu tak bývá u věcí, které znějí trochu po svém, není zde záruka, že se vám to bude líbit. To je riziko, s nímž je asi nutno počítat. Ale ten pokus za to rozhodně stojí.

Co jsou Rïcïnn vlastně zač? Nebo ještě lépe – co je Rïcïnn zač? Nejedná se totiž o název skupiny, nýbrž o jméno zpěvačky, jež je ústřední postavou desky „Lïan“. Tahle dáma, vlastním jménem Laure Le Prunenec, pochází z Francie a její hlas už jste zaznamenat mohli. Je součástí metalových Öxxö Xööx, objevila se i na posledních nahrávkách v ultrašíleném (v tom nejlepším slova smyslu) projektu Igorrr a ještě se podílela i na dalších vysoce zajímavých formacích Ele Ypsis a Corpo-Mente.

Rïcïnn je ovšem jejím hlavním a nejdůležitějším působištěm, což lze asi očekávat, když se tento projekt jmenuje po ní samotné. Na „Lïan“ se však podíleli i další hudebníci a asi nebude žádným velkým překvapením, když prozradím, že se jedná o lidi, s nimiž se Rïcïnn zná z výše jmenovaných skupin. Především se tedy jedná o členy Corpo-Mente a hlavní mozek Öxxö Xööx. Nicméně ti všichni nahrávce „jen“ dodávají koření, byť nesporně chutné, protože stěžejní postavou stále zůstává samotná Rïcïnn. „Lïan“ je pak debutovou nahrávkou pod jejím vlastním jménem, ale nutno dodat, že deska byla v přípravě roky.

Vzhledem k tomu, co vše má Rïcïnn za sebou (a že z oněch výše zmiňovaných formací, na nichž se podílela, stojí za poslech všechny) a kdo s ní na „Lïan“ spolupracoval, bylo na místě očekávat docela dost i navzdory debutovému statusu. A je vysoce potěšující, že tato očekávání byla, přinejmenším tedy v mém případě, nejen naplněna, ale dokonce i překonána. „Lïan“ v sobě mísí elementy vlastně všech projektů, ve kterých se Rïcïnn v minulosti objevila. Tu a tam se ozve i metalová kytara, s Igorrrem lze najít paralelu ve vysoké nadžánrovosti (byť takový ultimátní zvěřinec to není, což se dá chápat, jelikož dosáhnout šílenství úrovně Igorrra není jen tak… přesto je „Lïan“ žánrově nejednoznačné a těžce zařaditelné), na Ele Ypsis si lze vzpomenout v jemnějších momentech a pasáže připomínající Corpo-Mente se taktéž tu a tam objeví. Ale tím nekončíme, protože zpozornět by mohli i třeba příznivci interpretů jako Chaostar.

Nicméně pozor – rozhodně jsem tím nechtěl naznačit, že by „Lïan“ mělo být prachobyčejným kompilátem postupů z jiných kapel. Atmosféra Rïcïnn (nyní myšleno jakožto projektu) je přece jenom svá a svébytná, rozeznatelná od ostatních a sama o sobě také tuze zajímavá. Vedle toho je tu i cosi navrch. Například barokní prvky, které se ozývají napříč celým počinem. I to je ale jen jeden element z mnoha, přičemž mezi ty další patří třeba smyčce, akordeon, soundtrackové momenty, ambientní zvuky, již zmiňovaná kytara a dost často až nečekaně výrazná rytmika tepající v rituálním marši. Perličkou pak je, že v předposlední písni „Ohm“ se ozve i nahrávka sondy obíhající Saturn, kteroužto uvolnila NASA. A nad tím vším samozřejmě poletuje zpěv.

Rïcïnn

Extrémně vybroušená vokální stránka jistě nepřekvapí vzhledem k faktu, že Rïcïnn je především zpěvačka. Její projev je vysoce expresivní, barvitý, mnohdy se vrství více vokálních linek přes sebe a její hlas na „Lïan“ hraje bezesporu důležitou – a rovněž i poutavou! – úlohu. Je ovšem potěšující, že album i přesto není pouhopouhou vokální onanií a dovednostním cvičením na téma co všechno dokážu. I navzdory tomu, že je na hlavní protagonistku logicky kladen velký důraz, stále je její hlas přirozenou součástí celku. Nehledě také na fakt, že hned v úvodní kompozici „Uma“ ji v duetu doplní i Laurent LunoirÖxxö Xööx, a byť se nejedná o takové souboje hlasivek, jako když se oba předvádějí u Igorrra (což je v pořádku, „Lïan“ není o tom být nutně největší magořinou široko daleko), rozhodně je to nadmíru skvělé.

Na závěr už stačí přihodit jen prohlášení, že i co do hudební stránky je to celé složeno prostě výtečně. Skladby jsou stavěny chytře, pečlivě budované napětí se daří držet až do konce hrací doby. Najdete tu minimalističtější nervní pasáže, skoro až sakrální momenty, rituální rozjímání i vypjaté výbuchy. Neoklasika se mísí s experimentem a atmosférou, výsledkem čehož je deska, již není radno přehlížet. Není však určena fanouškům žánrů – je určena otevřeným posluchačům hledajícím sugestivní, netriviální a intelektuální umění. Patříte-li k takovým, pak nemáte nad čím váhat.


Twilight Fauna / Jennifer Christensen – split

Twilight Fauna / Jennifer Christensen - split
Země: USA
Žánr: black metal / neoclassical
Datum vydání: 15.12.2015
Label: Red River Family Records

Hrací doba: 14:39

Odkazy Twilight Fauna:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Jennifer Christensen:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Musí se nechat, že když nic jiného, tak se na tomto splitku potkává poměrně zvláštní kombinace žánrů. Twilight Fauna je jednočlenný black metalový projekt USA, který začal své první nahrávky vydávat v roce 2012 a od té doby stihl Ravenwood (což je onen jediný člen) vytvořit a vydat pět dlouhohrajících alb a ještě o něco málo větší počet neřadových počinů, především splitů…

Zatím to asi nezní jako něco, co by na našich stránkách mělo být nějak ojedinělé, nicméně ona zvláštní žánrová kombinace přichází s druhým účinkujícím. Tím je americká (mimo jiné) cellistka Jennifer Christensen, jež zde vystupuje sólově pod svým vlastním jménem, ale jejím asi nejznámějším působištěm je neofolková skupina Disemballerina, která má v současnosti na kontě dvě desky (ta aktuální, „Poison Gown“, je venku opravdu čerstvě – vyšla začátkem tohoto měsíce).

Na druhou stranu, spojení Jennifer s black metalovou kapelou v rámci splitu vlastně není zas až tak nelogické, protože tahle holka má zjevně blízko i k černému kovu, protože dále vede svůj osobní projekt Møllehøj, v jehož rámci produkuje syrový black metal. Na kontě má prozatím jedno demo (které jen tak mimochodem najdete zdarma na Bandcampu). Na bezejmenném splitu, na jehož počest tento článek vznikl, ale Jennifer Christensen nechala kytaru kytarou a nabízí téměř sedmiminutovou skladbu jen se smyčcovými nástroji… nicméně, to trochu předbíháme, začneme s příspěvkem Twilight Fauna

Ravenwood na počin dodal bezmála osmiminutovou píseň „Crossing the Threshold“, která se nese v duchu syrového atmosférického black metalu. Zajímavé je, že tato je postavena jenom na kytaře. A tím myslím opravdu jenom na kytaře, protože o úder na bicí tu ani nezakopnete. Možná – upozorňuji, že skutečně jen možná – tam s trochou představivosti kdesi vzadu uslyšíte náznak kláves nebo zaječení, ale klidně se mi to může jen zdát, jelikož v té mrazivé garáži to nejde moc rozeznat. S výjimkou jednoho krátkého zvolnění (v němž se už cosi jako vokál skutečně ozve) se tak jedná o jeden dlouhý syrový „včelín“.

Píseň „Sickness Unto Death“ od Jennifer Christensen je na tom vlastně skoro stejně. I přes dočista jiné styly totiž z obou songů plyne takřka totožná atmosféra, jako by se Jennifer pokoušela o něco podobného jako Ravenwood, jen k tomu namísto kytary používala smyčcové nástroje. Avšak právě díky nim je její příspěvek o něco čitelnější a na rozdíl od kolegy z Twilight Fauna, u nějž veškeré nuance (jsou-li tam vůbec nějaké) zanikají jako oběť bohu syrovosti, funguje „Sickness Unto Death“ opravdu jako skladba, nikoliv jen jako nástrojová etuda. Několik melodií je tu dost povedených a už jen díky tomu mě strana Jennifer baví více.

Obecně vzato je však tento split stále poměrně interesantní a jako celek mě zaujal, neboť mezi tunou obyčejných splitek se něčím odlišuje. Skoro až škoda, že ten počin vychází v USA, takže je částka za dopravu vyšší než za samotný nosič, protože jinak bych reálně uvažoval i o koupi sedmipalce.


Laibach – Spectre

Laibach - Spectre
Země: Slovinsko
Žánr: martial industrial / neoclassical dark wave
Datum vydání: 3.3.2014
Label: Mute

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Tvorba kultovních Slovinců Laibach mi přijde trochu nevyrovnaná – mají na kontě jak písničky, jež mi přijdou strašně nudné, tak i naprosto perfektní kusy (byť je pravda, že druhá zmiňovaná kategorie obecně vzato naštěstí převažuje). To do puntíku potvrzuje i jejich letošní deska “Spectre”, kterou Laibach začnou pískací kravinou (a navíc ještě videoklipem doprovázenou) “The Whistleblowers”, jež mi, nemůžu si pomoct, přijde naprosto příšerná.

V dalším průběhu je to však bohudík o něčem trochu jiném než v případě “The Whistleblowers” a hned od druhé “No History” Slovinci tahají jeden excelentní moment za druhým. Největšími vrcholy jsou pro mě osobně vyjma “No History” ještě nebezpečně návyková “Eat Liver!”, působivá “Eurovision” (pasáž “Europe is falling apart” je jednou z nejsilnějších věcí, jaké Laibach na “Spectre” nabízejí) a především fenomenální “Walk with Me”, což je podle mě jedna z nejlepších skladeb, jaké kdy Laibach vytvořili – a to už sakra něco znamená!

Nicméně ani zbylé kusy ze “střední” části “Spectre” nejsou vůbec špatné, naopak jsou skvělé – konkrétně se to týká songů “Americana”, “We Are Millions and Millions Are One” a “Bossanova”. Především se mi líbí, jak obrovský prostor dostala zpěvačka Mina Špiler, která nejednu skladbu zvedá o level výše a dokonce mě její party baví možná ještě víc než deklamace Milana Frase, což bych popravdě řečeno nečekal.

Až závěr (základní verze alba) v podobě “Resistance Is Futile” a “Koran” zase laťku snižuje, nicméně se nejedná o nic zásadního, pořád to jsou dobré písničky s některými hodně povedenými momenty, výtečný dojem z desky nijak neničí a určitě jsou minimálně o jeden vesmír lepší než “The Whistleblowers”. Tak jako tak, “Spectre” mě rozhodně baví a v posledních dnech neposlouchám skoro nic jiného… akorát to album poslouchám vždycky až od druhé písně. Nicméně i přes otravnou klipovku jsem nakonec navýsost spokojen, protože Laibach naprosto s přehledem ukázali, že nejsou kultovní kapelou jen tak pro srandu králíkům…


Druhý pohled (Ježura):

Jestli se Slovinsko může honosit nějakým opravdu velkým jménem, které na celosvětové hudební scéně něco znamená, jsou to rozhodně Laibach – skupina letitá, osvědčená a oceňovaná. Přesto až letošní deska “Spectre” dosáhla toho, že jsem se do tvorby Laibach ponořil i já. A tohle první rande dopadlo nadmíru dobře.

Nebudu tu metat pojmy a snažit se vás přesvědčit, že vím, co Laibach hrají. Za mě je to zkrátka elektronika a tím to hasne – ovšem jen co do terminologie, protože “Spectre” k posluchači promlouvá dost výrazně. Ta deska má neuvěřitelnou atmosféru a stačí pár poslechů, aby si vás omotala okolo prstu. Navzdory tomu, že je novinka výrazově velice pestrá, převažují ponuré, svérázným pesimismem dýchající a zahořklým cynismem načichlé skladby, které jsou většinou skvělé, a sem tam je doplní nějaký svižnější kus, který je neméně skvělý. I při takřka hodinové délce rozšířené edice tak žádná nuda rozhodně nehrozí.

Co se týče jednotlivých skladeb, úplně mě neoslovila akorát “Koran”, protože uprostřed těch ostatních působí poněkud nepatřičně, ale dovedu si představit, že když základní verzi “Spectre” uzavírá, může fungovat dobře. Těch výborných je pak celá řada – u mě vedou “The Whistleblowers”, “Eat Liver!”, “Eurovision”, “Walk with Me”, “Bossanova”, “Resistance Is Futile” a “See That My Grave Is Kept Clean”, což je přesně polovina alba, a když k tomu dodám, že ten zbytek zaostává jenom o kousek a většinou spíš pocitově, začíná být jasné, že tu máme co do činění s opravdu vynikající nahrávkou.

Je to přesně tak, vážení – Laibach dali dohromady věc, kterou poslouchám už pár měsíců, celou tu dobu mě děsně baví a nevidím jediný důvod, proč by se na tom do budoucna mělo cokoli měnit. “Spectre” je prostě naprosto parádní deska, a pokud ji ještě nesjíždíte, tak to koukejte hodně rychle napravit, protože jinak se připravujete o hodně.


Owen Pallett, Buke & Gase

Owen Pallett
Datum: 5.8.2013
Místo: Praha,MeetFactory
Účinkující: Owen Pallett, Buke & Gase

Akreditaci poskytl:
KYEO

Nezřídka mívám dojem, že na řádky Sicmaggotu přináším hudbu, jakou by jeho čtenáři sami asi jen těžko poslouchali. Ani dnes zde však nemám v úmyslu mudrovat o kvalitě různorodých žánrů, pouze o výjimečných schopnostech konkrétních hudebníků. A že oněch schopností bylo na koncertě Owena Palletta v pražském klubu MeetFactory vidět hodně…

Předně ovšem k organizačním záležitostem. Pallett vystoupil v rámci svého evropského turné v pražském MeetFactory spolu s předkapelou, duem Buke & Gase. MeetFactory je příjemný prostor, který bych se nebál zařadit mezi větší pražské kluby, ačkoliv se mi zdálo, že se oproti mé poslední návštěvě (která se datuje nejméně tři roky do minulosti) poněkud zmenšil. Buke & Gase se na pódium postavili okolo deváté hodiny a svou hudbou velice rychle přitáhli všechny návštěvníky, do té doby rozprostřené po okolí. Hudbu této kapely jsem slyšel několik dní před koncertem s úmyslem zjistit, co mě čeká, a nijak zvlášť nadšený jsem z prvního poslechu nebyl. Sympatická dvojce Arone Dyer a Aron Sanchez mi však rychle ukázala, že naživo zní jejich hudba mnohem lépe. Název kapely, Buke & Gase, nejsou přezdívky samotných hudebníků, nýbrž jejich nástrojů. Ty jsou vlastním výtvorem hudebníků a stejně jako nástroje samotné je i hudba, kterou duo tvoří, poměrně unikátní. Aron Sanchez na Gase, jakýsi hybrid mezi elektrickou kytarou a baskytarou, který se zvukem blíží jednoduše podladěné kytaře, hraje s jasným zalíbením. Na rozdíl od své kolegyně působil celý koncert spíše zabraně do svého nástroje, než aby komunikoval s publikem. Jeho hra byla místy přímočarým určováním rytmu, častěji šlo ovšem o složitější melodie, na nichž následně Arone Dyer stavěla své vlastní. Sanchez kromě kytary ovládal i bicí, tedy konkrétně jeden buben. Pochopitelně šlo o klasický kopák, kterým pouze držel ve skladbách rytmus, zatímco Arone Dyer “rolničkami” na botě suplovala činely. K mikrofonu se Sanchez ovšem příliš neměl, za celý set zazpíval jen několikrát a vždy pouze doplňoval harmonické linky pro Arone, což mi přišlo docela škoda, protože jeho hlas nezněl vůbec špatně. Arone Dyer tak kromě zpěvu (s hlasem zabarveným podobně jako šmoulové a oblibou v táhlých vysokých tónech šlo sice o poměrně vyčerpávající poslech, ovšem jinak než kladně ho jednoduše hodnotit nelze) ovládala i svůj unikátní nástroj. Buke je vlastně elektrizované šestistrunné ukulele, na které jeho majitelka navíc často ráda sóluje téměř “metalovým” stylem, ačkoliv výsledný zvuk je naprosto jiný. Jediné přirovnání zvuku tak nacházím v prvních elektrických kytarách vznikajícího rock ‘n’ rollu.

Hudba, kterou Buke & Gase tvoří, je takový garážový rock, který má však daleko k přímočarosti. Arone Dyer úspěšně komunikovala s publikem, naučila se od něho i jedno české slovíčko, které následně pravidelně opakovala (“Ahoy!”), a celkově vystupovala nesmírně příjemně. Ve chvílích, kdy nehrála na svůj nástroj, roztodivně gestikulovala pravou rukou, což jsem si krátkou dobu vysvětloval jako pokus o komunikaci znakovou řečí se zvukařem. Co musím pochválit, je zvuk, byť je pravda, že z něj výrazně vystupovalo zejména Sanchezovo Gase a možná trochu víc prostoru pro Dyeřino Buke by nebylo na škodu. Během setu americké dvojce se klub příjemně zaplnil (ačkoliv narváno rozhodně nebylo) a po necelé hodince prostoru pro předkapelu nastal čas pro hlavní hvězdu dne.

Owen Pallett se na pódiu objevil záhy a svůj set si také sám nastartoval. Za pomocí smyček si postupně předpřipravil veškeré podkladové melodie, do nichž následně dál hrál a samozřejmě zpíval. Hlavním Pallettovým nástrojem jsou housle, a že na ně umí sakra dobře hrát předváděl celý večer. Jeho hudbě sedí asi nejvíce škatulka baroque pop. Oproti předkapele, která publikum občas potrápila záměrně neharmonickým zvukem, je Pallettova tvorba mnohem příjemnější a snadnější na vstřebání. Po první skladbě se k němu přidala i doprovodná kapela. Kytarista a doprovodný zpěvák, který většinou pouze dubloval Pallettovy vybrnkávané rytmické linky, moc prostoru nedostal. To samé jsem si myslel i o bubeníkovi značně metalového vzezření, ovšem jak set postupoval, prostoru pro bicí rychle přibývalo a zatímco zpočátku tak šlo pouze o hru činelů, ke konci se bubeník několikrát pořádně vyřádil a zjevně si to i užíval.

Nikdy však nebylo pochyb o tom, kdo je zde hlavní hvězdou. Pallett stavěl základní rytmiku, sóloval i zpíval, ovládal kromě houslí i klávesy, vytvářel libozvučné melodie i elektronické údery blízké taneční hudbě, a vše navíc uzavíral do smyček a ve správný čas opakoval a následně utlumoval. Nad jeho schopností tohle vše uřídit a ještě se při koncertu bavit zůstával rozum stát. V průběhu setu ho kapela několikrát opustila, a ačkoliv tyto momenty provázelo zvolnění tempa, prakticky by si Pallett mohl vystačit sám celou dobu. Hrálo se nejspíše z celé Pallettovy diskografie (včetně alb vydaných pod hlavičkou Final Fantasy), jelikož jeho jediné dosud vydané sólové album “Heartland” poměrně dobře znám a v necelé hodině a půl jsem zachytil odhadem pouhou pětici známých skladeb. Byly to ostatně právě tyto písně, které si vysloužily nejvřelejší přijetí publika, které již značně zhoustlo. Spolu s množstvím lidí zhoustl i vzduch, na což vtipně upozorňoval i sám Pallett, ovšem i vzhledem k venkovní teplotě se nedalo čekat nic jiného.

V několika skladbách odložila hlavní postava večera housle úplně a hudba pak sklouzávala spíše k tanečním melodiím, což bylo oproti některým hodně vypjatým momentům, které provázely písně s houslemi, příjemné odlehčení. Zvuk byl podobně jako v případě předkapely solidní. Méně zřetelná byla jedině kytara, ovšem to byl nepochybně záměr, aby Pallett dostal opravdu maximum možného prostoru. Housle v jeho podání se ukázaly jako univerzální nástroj. Vybrnkáváním Pallett vytvářel rytmiku, po navršení několika melodií uzavřených ve smyčkách byl zvuk dostatečně plný a v případě nepřítomnosti kapely na ně mohl ťukáním “nasimulovat” i bicí. Zajímavé bylo sledovat Pallettovu opatrnost, se kterou housle pokládal vždy, když je zrovna nepoužíval. Prostě žádná rocková hvězda, která musí při každé show ukázkově rozmlátit kytaru o pódium.

O čem jsem v minulých řádcích možná zbytečně obsáhle referoval, je tak jasné. Všichni hudebníci předvedli onoho velice teplého večera v klubu nebezpečně blízko železničních kolejí nadmíru povedené vystoupení. Možná to bylo zejména kvůli překvapení, neb jsem od nich nic moc nečekal, ovšem o něco více mě bavil set Buke & Gase. Není divu, že tuto kapelu tak protlačují The National. Ani Pallett však nezklamal a jeho set příjemně utekl. Prostě podařený večer.