Archiv štítku: neoclassical

Rïcïnn – Lïan

Rïcïnn - Lïan

Země: Francie
Žánr: neoclassical / experimental
Datum vydání: 16.6.2016
Label: Blood Music

Tracklist:
01. Uma
02. Onde
03. Orchid
04. Sïen Lïan
05. Little Bird
06. Orpheus
07. Drima
08. Lumna
09. Ohm
10. Laid in Earth

Hrací doba: 56:43

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Amygdala Agency

Položme si jednoduchou otázku – je lepší poslouchat průměrné skupiny, kterých je všude hromada a jejichž tvorba se nijak zásadně neliší od bezpočtu jim podobných, anebo je lepší věnovat svůj čas interpretům, jejichž produkce je něčím zvláštní a vybočuje z dávno okoukaných standardů? Věřím tomu, že jsme si v duchu odpověděli všichni stejně a že ta odpověď je natolik zřejmá, že snad ani není nutné ji vyslovovat. Mohu vám však říct, že pokud jste si odpověděli stejně jako já, pak Rïcïnn je projektem, na nějž byste svou pozornost měli zaměřit. Jak už tomu tak bývá u věcí, které znějí trochu po svém, není zde záruka, že se vám to bude líbit. To je riziko, s nímž je asi nutno počítat. Ale ten pokus za to rozhodně stojí.

Co jsou Rïcïnn vlastně zač? Nebo ještě lépe – co je Rïcïnn zač? Nejedná se totiž o název skupiny, nýbrž o jméno zpěvačky, jež je ústřední postavou desky „Lïan“. Tahle dáma, vlastním jménem Laure Le Prunenec, pochází z Francie a její hlas už jste zaznamenat mohli. Je součástí metalových Öxxö Xööx, objevila se i na posledních nahrávkách v ultrašíleném (v tom nejlepším slova smyslu) projektu Igorrr a ještě se podílela i na dalších vysoce zajímavých formacích Ele Ypsis a Corpo-Mente.

Rïcïnn je ovšem jejím hlavním a nejdůležitějším působištěm, což lze asi očekávat, když se tento projekt jmenuje po ní samotné. Na „Lïan“ se však podíleli i další hudebníci a asi nebude žádným velkým překvapením, když prozradím, že se jedná o lidi, s nimiž se Rïcïnn zná z výše jmenovaných skupin. Především se tedy jedná o členy Corpo-Mente a hlavní mozek Öxxö Xööx. Nicméně ti všichni nahrávce „jen“ dodávají koření, byť nesporně chutné, protože stěžejní postavou stále zůstává samotná Rïcïnn. „Lïan“ je pak debutovou nahrávkou pod jejím vlastním jménem, ale nutno dodat, že deska byla v přípravě roky.

Vzhledem k tomu, co vše má Rïcïnn za sebou (a že z oněch výše zmiňovaných formací, na nichž se podílela, stojí za poslech všechny) a kdo s ní na „Lïan“ spolupracoval, bylo na místě očekávat docela dost i navzdory debutovému statusu. A je vysoce potěšující, že tato očekávání byla, přinejmenším tedy v mém případě, nejen naplněna, ale dokonce i překonána. „Lïan“ v sobě mísí elementy vlastně všech projektů, ve kterých se Rïcïnn v minulosti objevila. Tu a tam se ozve i metalová kytara, s Igorrrem lze najít paralelu ve vysoké nadžánrovosti (byť takový ultimátní zvěřinec to není, což se dá chápat, jelikož dosáhnout šílenství úrovně Igorrra není jen tak… přesto je „Lïan“ žánrově nejednoznačné a těžce zařaditelné), na Ele Ypsis si lze vzpomenout v jemnějších momentech a pasáže připomínající Corpo-Mente se taktéž tu a tam objeví. Ale tím nekončíme, protože zpozornět by mohli i třeba příznivci interpretů jako Chaostar.

Nicméně pozor – rozhodně jsem tím nechtěl naznačit, že by „Lïan“ mělo být prachobyčejným kompilátem postupů z jiných kapel. Atmosféra Rïcïnn (nyní myšleno jakožto projektu) je přece jenom svá a svébytná, rozeznatelná od ostatních a sama o sobě také tuze zajímavá. Vedle toho je tu i cosi navrch. Například barokní prvky, které se ozývají napříč celým počinem. I to je ale jen jeden element z mnoha, přičemž mezi ty další patří třeba smyčce, akordeon, soundtrackové momenty, ambientní zvuky, již zmiňovaná kytara a dost často až nečekaně výrazná rytmika tepající v rituálním marši. Perličkou pak je, že v předposlední písni „Ohm“ se ozve i nahrávka sondy obíhající Saturn, kteroužto uvolnila NASA. A nad tím vším samozřejmě poletuje zpěv.

Rïcïnn

Extrémně vybroušená vokální stránka jistě nepřekvapí vzhledem k faktu, že Rïcïnn je především zpěvačka. Její projev je vysoce expresivní, barvitý, mnohdy se vrství více vokálních linek přes sebe a její hlas na „Lïan“ hraje bezesporu důležitou – a rovněž i poutavou! – úlohu. Je ovšem potěšující, že album i přesto není pouhopouhou vokální onanií a dovednostním cvičením na téma co všechno dokážu. I navzdory tomu, že je na hlavní protagonistku logicky kladen velký důraz, stále je její hlas přirozenou součástí celku. Nehledě také na fakt, že hned v úvodní kompozici „Uma“ ji v duetu doplní i Laurent LunoirÖxxö Xööx, a byť se nejedná o takové souboje hlasivek, jako když se oba předvádějí u Igorrra (což je v pořádku, „Lïan“ není o tom být nutně největší magořinou široko daleko), rozhodně je to nadmíru skvělé.

Na závěr už stačí přihodit jen prohlášení, že i co do hudební stránky je to celé složeno prostě výtečně. Skladby jsou stavěny chytře, pečlivě budované napětí se daří držet až do konce hrací doby. Najdete tu minimalističtější nervní pasáže, skoro až sakrální momenty, rituální rozjímání i vypjaté výbuchy. Neoklasika se mísí s experimentem a atmosférou, výsledkem čehož je deska, již není radno přehlížet. Není však určena fanouškům žánrů – je určena otevřeným posluchačům hledajícím sugestivní, netriviální a intelektuální umění. Patříte-li k takovým, pak nemáte nad čím váhat.


Twilight Fauna / Jennifer Christensen – split

Twilight Fauna / Jennifer Christensen - split
Země: USA
Žánr: black metal / neoclassical
Datum vydání: 15.12.2015
Label: Red River Family Records

Hrací doba: 14:39

Odkazy Twilight Fauna:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Jennifer Christensen:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Musí se nechat, že když nic jiného, tak se na tomto splitku potkává poměrně zvláštní kombinace žánrů. Twilight Fauna je jednočlenný black metalový projekt USA, který začal své první nahrávky vydávat v roce 2012 a od té doby stihl Ravenwood (což je onen jediný člen) vytvořit a vydat pět dlouhohrajících alb a ještě o něco málo větší počet neřadových počinů, především splitů…

Zatím to asi nezní jako něco, co by na našich stránkách mělo být nějak ojedinělé, nicméně ona zvláštní žánrová kombinace přichází s druhým účinkujícím. Tím je americká (mimo jiné) cellistka Jennifer Christensen, jež zde vystupuje sólově pod svým vlastním jménem, ale jejím asi nejznámějším působištěm je neofolková skupina Disemballerina, která má v současnosti na kontě dvě desky (ta aktuální, „Poison Gown“, je venku opravdu čerstvě – vyšla začátkem tohoto měsíce).

Na druhou stranu, spojení Jennifer s black metalovou kapelou v rámci splitu vlastně není zas až tak nelogické, protože tahle holka má zjevně blízko i k černému kovu, protože dále vede svůj osobní projekt Møllehøj, v jehož rámci produkuje syrový black metal. Na kontě má prozatím jedno demo (které jen tak mimochodem najdete zdarma na Bandcampu). Na bezejmenném splitu, na jehož počest tento článek vznikl, ale Jennifer Christensen nechala kytaru kytarou a nabízí téměř sedmiminutovou skladbu jen se smyčcovými nástroji… nicméně, to trochu předbíháme, začneme s příspěvkem Twilight Fauna

Ravenwood na počin dodal bezmála osmiminutovou píseň „Crossing the Threshold“, která se nese v duchu syrového atmosférického black metalu. Zajímavé je, že tato je postavena jenom na kytaře. A tím myslím opravdu jenom na kytaře, protože o úder na bicí tu ani nezakopnete. Možná – upozorňuji, že skutečně jen možná – tam s trochou představivosti kdesi vzadu uslyšíte náznak kláves nebo zaječení, ale klidně se mi to může jen zdát, jelikož v té mrazivé garáži to nejde moc rozeznat. S výjimkou jednoho krátkého zvolnění (v němž se už cosi jako vokál skutečně ozve) se tak jedná o jeden dlouhý syrový „včelín“.

Píseň „Sickness Unto Death“ od Jennifer Christensen je na tom vlastně skoro stejně. I přes dočista jiné styly totiž z obou songů plyne takřka totožná atmosféra, jako by se Jennifer pokoušela o něco podobného jako Ravenwood, jen k tomu namísto kytary používala smyčcové nástroje. Avšak právě díky nim je její příspěvek o něco čitelnější a na rozdíl od kolegy z Twilight Fauna, u nějž veškeré nuance (jsou-li tam vůbec nějaké) zanikají jako oběť bohu syrovosti, funguje „Sickness Unto Death“ opravdu jako skladba, nikoliv jen jako nástrojová etuda. Několik melodií je tu dost povedených a už jen díky tomu mě strana Jennifer baví více.

Obecně vzato je však tento split stále poměrně interesantní a jako celek mě zaujal, neboť mezi tunou obyčejných splitek se něčím odlišuje. Skoro až škoda, že ten počin vychází v USA, takže je částka za dopravu vyšší než za samotný nosič, protože jinak bych reálně uvažoval i o koupi sedmipalce.


Laibach – Spectre

Laibach - Spectre
Země: Slovinsko
Žánr: martial industrial / neoclassical dark wave
Datum vydání: 3.3.2014
Label: Mute

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Tvorba kultovních Slovinců Laibach mi přijde trochu nevyrovnaná – mají na kontě jak písničky, jež mi přijdou strašně nudné, tak i naprosto perfektní kusy (byť je pravda, že druhá zmiňovaná kategorie obecně vzato naštěstí převažuje). To do puntíku potvrzuje i jejich letošní deska “Spectre”, kterou Laibach začnou pískací kravinou (a navíc ještě videoklipem doprovázenou) “The Whistleblowers”, jež mi, nemůžu si pomoct, přijde naprosto příšerná.

V dalším průběhu je to však bohudík o něčem trochu jiném než v případě “The Whistleblowers” a hned od druhé “No History” Slovinci tahají jeden excelentní moment za druhým. Největšími vrcholy jsou pro mě osobně vyjma “No History” ještě nebezpečně návyková “Eat Liver!”, působivá “Eurovision” (pasáž “Europe is falling apart” je jednou z nejsilnějších věcí, jaké Laibach na “Spectre” nabízejí) a především fenomenální “Walk with Me”, což je podle mě jedna z nejlepších skladeb, jaké kdy Laibach vytvořili – a to už sakra něco znamená!

Nicméně ani zbylé kusy ze “střední” části “Spectre” nejsou vůbec špatné, naopak jsou skvělé – konkrétně se to týká songů “Americana”, “We Are Millions and Millions Are One” a “Bossanova”. Především se mi líbí, jak obrovský prostor dostala zpěvačka Mina Špiler, která nejednu skladbu zvedá o level výše a dokonce mě její party baví možná ještě víc než deklamace Milana Frase, což bych popravdě řečeno nečekal.

Až závěr (základní verze alba) v podobě “Resistance Is Futile” a “Koran” zase laťku snižuje, nicméně se nejedná o nic zásadního, pořád to jsou dobré písničky s některými hodně povedenými momenty, výtečný dojem z desky nijak neničí a určitě jsou minimálně o jeden vesmír lepší než “The Whistleblowers”. Tak jako tak, “Spectre” mě rozhodně baví a v posledních dnech neposlouchám skoro nic jiného… akorát to album poslouchám vždycky až od druhé písně. Nicméně i přes otravnou klipovku jsem nakonec navýsost spokojen, protože Laibach naprosto s přehledem ukázali, že nejsou kultovní kapelou jen tak pro srandu králíkům…


Druhý pohled (Ježura):

Jestli se Slovinsko může honosit nějakým opravdu velkým jménem, které na celosvětové hudební scéně něco znamená, jsou to rozhodně Laibach – skupina letitá, osvědčená a oceňovaná. Přesto až letošní deska “Spectre” dosáhla toho, že jsem se do tvorby Laibach ponořil i já. A tohle první rande dopadlo nadmíru dobře.

Nebudu tu metat pojmy a snažit se vás přesvědčit, že vím, co Laibach hrají. Za mě je to zkrátka elektronika a tím to hasne – ovšem jen co do terminologie, protože “Spectre” k posluchači promlouvá dost výrazně. Ta deska má neuvěřitelnou atmosféru a stačí pár poslechů, aby si vás omotala okolo prstu. Navzdory tomu, že je novinka výrazově velice pestrá, převažují ponuré, svérázným pesimismem dýchající a zahořklým cynismem načichlé skladby, které jsou většinou skvělé, a sem tam je doplní nějaký svižnější kus, který je neméně skvělý. I při takřka hodinové délce rozšířené edice tak žádná nuda rozhodně nehrozí.

Co se týče jednotlivých skladeb, úplně mě neoslovila akorát “Koran”, protože uprostřed těch ostatních působí poněkud nepatřičně, ale dovedu si představit, že když základní verzi “Spectre” uzavírá, může fungovat dobře. Těch výborných je pak celá řada – u mě vedou “The Whistleblowers”, “Eat Liver!”, “Eurovision”, “Walk with Me”, “Bossanova”, “Resistance Is Futile” a “See That My Grave Is Kept Clean”, což je přesně polovina alba, a když k tomu dodám, že ten zbytek zaostává jenom o kousek a většinou spíš pocitově, začíná být jasné, že tu máme co do činění s opravdu vynikající nahrávkou.

Je to přesně tak, vážení – Laibach dali dohromady věc, kterou poslouchám už pár měsíců, celou tu dobu mě děsně baví a nevidím jediný důvod, proč by se na tom do budoucna mělo cokoli měnit. “Spectre” je prostě naprosto parádní deska, a pokud ji ještě nesjíždíte, tak to koukejte hodně rychle napravit, protože jinak se připravujete o hodně.


Owen Pallett, Buke & Gase

Owen Pallett
Datum: 5.8.2013
Místo: Praha,MeetFactory
Účinkující: Owen Pallett, Buke & Gase

Akreditaci poskytl:
KYEO

Nezřídka mívám dojem, že na řádky Sicmaggotu přináším hudbu, jakou by jeho čtenáři sami asi jen těžko poslouchali. Ani dnes zde však nemám v úmyslu mudrovat o kvalitě různorodých žánrů, pouze o výjimečných schopnostech konkrétních hudebníků. A že oněch schopností bylo na koncertě Owena Palletta v pražském klubu MeetFactory vidět hodně…

Předně ovšem k organizačním záležitostem. Pallett vystoupil v rámci svého evropského turné v pražském MeetFactory spolu s předkapelou, duem Buke & Gase. MeetFactory je příjemný prostor, který bych se nebál zařadit mezi větší pražské kluby, ačkoliv se mi zdálo, že se oproti mé poslední návštěvě (která se datuje nejméně tři roky do minulosti) poněkud zmenšil. Buke & Gase se na pódium postavili okolo deváté hodiny a svou hudbou velice rychle přitáhli všechny návštěvníky, do té doby rozprostřené po okolí. Hudbu této kapely jsem slyšel několik dní před koncertem s úmyslem zjistit, co mě čeká, a nijak zvlášť nadšený jsem z prvního poslechu nebyl. Sympatická dvojce Arone Dyer a Aron Sanchez mi však rychle ukázala, že naživo zní jejich hudba mnohem lépe. Název kapely, Buke & Gase, nejsou přezdívky samotných hudebníků, nýbrž jejich nástrojů. Ty jsou vlastním výtvorem hudebníků a stejně jako nástroje samotné je i hudba, kterou duo tvoří, poměrně unikátní. Aron Sanchez na Gase, jakýsi hybrid mezi elektrickou kytarou a baskytarou, který se zvukem blíží jednoduše podladěné kytaře, hraje s jasným zalíbením. Na rozdíl od své kolegyně působil celý koncert spíše zabraně do svého nástroje, než aby komunikoval s publikem. Jeho hra byla místy přímočarým určováním rytmu, častěji šlo ovšem o složitější melodie, na nichž následně Arone Dyer stavěla své vlastní. Sanchez kromě kytary ovládal i bicí, tedy konkrétně jeden buben. Pochopitelně šlo o klasický kopák, kterým pouze držel ve skladbách rytmus, zatímco Arone Dyer “rolničkami” na botě suplovala činely. K mikrofonu se Sanchez ovšem příliš neměl, za celý set zazpíval jen několikrát a vždy pouze doplňoval harmonické linky pro Arone, což mi přišlo docela škoda, protože jeho hlas nezněl vůbec špatně. Arone Dyer tak kromě zpěvu (s hlasem zabarveným podobně jako šmoulové a oblibou v táhlých vysokých tónech šlo sice o poměrně vyčerpávající poslech, ovšem jinak než kladně ho jednoduše hodnotit nelze) ovládala i svůj unikátní nástroj. Buke je vlastně elektrizované šestistrunné ukulele, na které jeho majitelka navíc často ráda sóluje téměř “metalovým” stylem, ačkoliv výsledný zvuk je naprosto jiný. Jediné přirovnání zvuku tak nacházím v prvních elektrických kytarách vznikajícího rock ‘n’ rollu.

Hudba, kterou Buke & Gase tvoří, je takový garážový rock, který má však daleko k přímočarosti. Arone Dyer úspěšně komunikovala s publikem, naučila se od něho i jedno české slovíčko, které následně pravidelně opakovala (“Ahoy!”), a celkově vystupovala nesmírně příjemně. Ve chvílích, kdy nehrála na svůj nástroj, roztodivně gestikulovala pravou rukou, což jsem si krátkou dobu vysvětloval jako pokus o komunikaci znakovou řečí se zvukařem. Co musím pochválit, je zvuk, byť je pravda, že z něj výrazně vystupovalo zejména Sanchezovo Gase a možná trochu víc prostoru pro Dyeřino Buke by nebylo na škodu. Během setu americké dvojce se klub příjemně zaplnil (ačkoliv narváno rozhodně nebylo) a po necelé hodince prostoru pro předkapelu nastal čas pro hlavní hvězdu dne.

Owen Pallett se na pódiu objevil záhy a svůj set si také sám nastartoval. Za pomocí smyček si postupně předpřipravil veškeré podkladové melodie, do nichž následně dál hrál a samozřejmě zpíval. Hlavním Pallettovým nástrojem jsou housle, a že na ně umí sakra dobře hrát předváděl celý večer. Jeho hudbě sedí asi nejvíce škatulka baroque pop. Oproti předkapele, která publikum občas potrápila záměrně neharmonickým zvukem, je Pallettova tvorba mnohem příjemnější a snadnější na vstřebání. Po první skladbě se k němu přidala i doprovodná kapela. Kytarista a doprovodný zpěvák, který většinou pouze dubloval Pallettovy vybrnkávané rytmické linky, moc prostoru nedostal. To samé jsem si myslel i o bubeníkovi značně metalového vzezření, ovšem jak set postupoval, prostoru pro bicí rychle přibývalo a zatímco zpočátku tak šlo pouze o hru činelů, ke konci se bubeník několikrát pořádně vyřádil a zjevně si to i užíval.

Nikdy však nebylo pochyb o tom, kdo je zde hlavní hvězdou. Pallett stavěl základní rytmiku, sóloval i zpíval, ovládal kromě houslí i klávesy, vytvářel libozvučné melodie i elektronické údery blízké taneční hudbě, a vše navíc uzavíral do smyček a ve správný čas opakoval a následně utlumoval. Nad jeho schopností tohle vše uřídit a ještě se při koncertu bavit zůstával rozum stát. V průběhu setu ho kapela několikrát opustila, a ačkoliv tyto momenty provázelo zvolnění tempa, prakticky by si Pallett mohl vystačit sám celou dobu. Hrálo se nejspíše z celé Pallettovy diskografie (včetně alb vydaných pod hlavičkou Final Fantasy), jelikož jeho jediné dosud vydané sólové album “Heartland” poměrně dobře znám a v necelé hodině a půl jsem zachytil odhadem pouhou pětici známých skladeb. Byly to ostatně právě tyto písně, které si vysloužily nejvřelejší přijetí publika, které již značně zhoustlo. Spolu s množstvím lidí zhoustl i vzduch, na což vtipně upozorňoval i sám Pallett, ovšem i vzhledem k venkovní teplotě se nedalo čekat nic jiného.

V několika skladbách odložila hlavní postava večera housle úplně a hudba pak sklouzávala spíše k tanečním melodiím, což bylo oproti některým hodně vypjatým momentům, které provázely písně s houslemi, příjemné odlehčení. Zvuk byl podobně jako v případě předkapely solidní. Méně zřetelná byla jedině kytara, ovšem to byl nepochybně záměr, aby Pallett dostal opravdu maximum možného prostoru. Housle v jeho podání se ukázaly jako univerzální nástroj. Vybrnkáváním Pallett vytvářel rytmiku, po navršení několika melodií uzavřených ve smyčkách byl zvuk dostatečně plný a v případě nepřítomnosti kapely na ně mohl ťukáním “nasimulovat” i bicí. Zajímavé bylo sledovat Pallettovu opatrnost, se kterou housle pokládal vždy, když je zrovna nepoužíval. Prostě žádná rocková hvězda, která musí při každé show ukázkově rozmlátit kytaru o pódium.

O čem jsem v minulých řádcích možná zbytečně obsáhle referoval, je tak jasné. Všichni hudebníci předvedli onoho velice teplého večera v klubu nebezpečně blízko železničních kolejí nadmíru povedené vystoupení. Možná to bylo zejména kvůli překvapení, neb jsem od nich nic moc nečekal, ovšem o něco více mě bavil set Buke & Gase. Není divu, že tuto kapelu tak protlačují The National. Ani Pallett však nezklamal a jeho set příjemně utekl. Prostě podařený večer.


Chaostar – Anomima

Chaostar - Anomima
Země: Řecko
Žánr: neoclassical / experimental / darkwave
Datum vydání: 10.5.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. 間 (MA)
02. Un pensiero per il destino
03. Sorrow Descending
04. Medea
05. Dilate the Time
06. Les réminiscences extatiques
07. Truth Will Prevail
08. Όμορφη κόρη (Fair Maiden)
09. The Charmer
10. L’idée fixe
11. Misery’s King

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Řecká skupina Chaostar (možná bych měl radši říkat projekt?) nemá čistě po formální stránce s metalovou nebo rockovou hudbou – čili s tím, na co je naše stránka primárně zaměřena – vůbec nic co dělat, přesto zde jistá spojitost je. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o vedlejší projekt kytaristy Christose Antonioua ze Septicflesh, v současné inkarnaci navíc doplněný ještě o dalšího člena Septicflesh, bubeníka Fotise Benarda, jenž se zde stará o perkuse. Nehledě na fakt, že na starších deskách se vokálem, baskytarou i graficky podílel také Christosův bratr Spiros “Seth” Antoniou. Nehledě na několik dalších členů a hostů, kteří se v minulosti či současnosti mihli nebo působili v metalových skupinách.

O co se ovšem jedná hudebně? Napovědět by nám mohl fakt, že hlavní postava Chaostar, již zmiňovaný Christos Antoniou, není pouze metalový hudebník, ale i hudební skladatel s klasickým vzděláním, což ostatně uplatňuje i v domovských Septicflesh, zejména v té novější tvorbě. Pomalu to začalo být znát již na desce “Communion” z roku 2008, ale až na posledním albu “The Great Mass” z roku 2011 to Christos (resp. Septicflesh) dotáhl k naprosté dokonalosti a stal se jedním z mála, kdo dokázal propojit extrémní metal a klasickou hudbu (a tím myšleno opravdu klasickou hudbu, nikoliv pouze použít orchestr, jak se tomu děje u většiny metalových kapel) do jednoho téměř dokonalého a hlavně naprosto přirozeného a organického celku. To bylo nádherně slyšet na počinu “The Great Symphonic Mass”, čistě orchestrální verzi “The Great Mass”, která se objevila jako bonusový disk u luxusní limitované edice desky. Zatímco mě osobně povětšinou podobné záležitosti (tím mám na mysli orchestrální verze metalových alb) dost nudí, protože se v nich naplno ukazuje, jak je ona proklamovaná orchestrálnost v metalové hudbě vlastně poměrně plochá, prázdná a spíše jen na efekt, “The Great Symphonic Mass” dokázalo fungovat i samo o sobě jako samostatné hudební dílo… A co že s tím mají co dělat Chaostar?

Asi by se vcelku logicky nabízelo, že Chaostar bude projektem, v němž Christos bude naplno uplatňovat své choutky po skládání čistě orchestrální hudby – a to je v základě správná myšlenka, protože tomu tak v minulosti opravdu bylo. První tři desky Chaostar se nesly v duchu neoklasické hudby s vlivy darkwave nebo ambientu a rozhodně se jednalo o výtečné záležitosti. Nicméně po albu “The Scarlet Queen” se nad Chaostar zatáhla voda a na dost dalších let bylo snad jedinou aktivitou vydání kompilačky “Underworld”, na níž se objevil přepracovaný demosnímek a pár nových skladeb. Další regulérní deska “Anomima” tedy přichází až nyní, po dlouhých devíti letech, a Christos již dopředu avizoval, že půjde o značně odlišnou záležitost od předchozí tvorby. Samotný výsledek jeho slova více či méně potvrzuje, ne úplně doslova, ale částečně je “Anomima” opravdu rozdíl oproti prvním třem albům.

Základ položený v neoklasické zůstává na svém místě a některé kompozice se nesou v obdobném duchu, jako tomu bylo dříve, a upřímně se mi vlastně zdá, že je jich minimálně polovina. Jako nádherný příklad můžou posloužit třeba “Sorrow Descending”, “Un pensiero per il destino” nebo “Les réminiscences extatiques”, které jsou skutečně pěknou ukázkou moderní klasické hudby, navíc opravdu skvělé. Prim hrají především smyčce a klávesové nástroje, které rozehrávají paletu různorodých nálad od tichých pasáží až po vzletné a rozmáchlé pasáže. Nechybí samozřejmě ani využití sborů nebo skvělého hlasu vokalistky Androniki Skoula, která konečně na nějaké desce dostala pořádný prostor, protože až doposud ji člověk mohl slyšet jenom v podobě takových těch “přicmrndávácích” zpěvů na albech třeba od Rotting Christ, Hate nebo samozřejmě i Septicflesh.

A co ten zbytek? Ten se nese v poněkud experimentálnějším a avantgardnějším duchu. Dokud se ještě jedná o využívání perkusí a netradičnosti “v přijatelné míře”, člověku to ani nijak zvlášť nepřijde, ale v některých kompozicích se Chaostar (v jistém slova smyslu) dokážou opravdu utrhnout ze řetězu. Poměrně překvapení je hned na začátek umístěná a skoro až hororově laděná “間 (MA)”, stejně tak jsem se skoro až lekl čtvrté “Medea”, v níž se v pozadí ozve lehounký elektronický podklad, ale stále to není to největší maso, jaké “Anomima” nabízí. Mezi to bych totiž řadil především dvě skladby. Tou první je “The Charmer” s neuvěřitelně úchylnou baskytarovou linkou, jež může vzdáleně připomenout šílenosti, které se svým nástrojem předvádí ChaotH z avantgardních Unexpect. Tou druhou je pak “Truth Will Prevail”, jež začne poměrně nenápadně a víceméně klasicky na poměry Chaostar, byť se jedná o opravdu skvělou věc, nicméně ve svém závěru přeskočí z moderní klasické hudby rovnou do dubstepu, což skoro působí, jako kdyby vám dal někdo pěstí, jenže jakkoliv prapodivně to může znít, po prvotním šoku člověk zjistí, že je to vlastně naprosto skvělé. Poměrně brzy se tak “Truth Will Prevail” stala mou nejoblíbenější písní na “Anomima” a docela mě mrzí, že Chaostar neudělali podobných opravdu nečekaných šíleností ještě více.

Nyní ovšem přichází otázka, jak se vůbec k “Anomima” postavit. Přestože zde zcela jistě jisté reminiscence na předchozí tvorbu jsou a že i na starších deskách občas Chaostar uhodili na trochu netradičnější notu, “Anomima” pořád působí jako doposud jednoznačně nejavantgardnější dílo kapely, což také ne všichni jsou schopní skousnout (už jsem viděl i recenze, v nichž si album odneslo 0 bodů). Na druhou stranu, i tak je “Anomima” stále minimálně zajímavá záležitost, vlastně až obrovsky zajímavá. Ačkoliv jsem byl sám zpočátku poměrně dost rozčarovaný, nakonec jsem si k albu cestu našel a myslím si, že některé kompozice jsou vážně skvělé – a zdaleka to není jen tolik vyzdvihovaná “Truth Will Prevail”. Přesto si poměrně zbaběle dovolím nehodnotit, protože “Anomima” je přesně ten druh desky, na jejíž plné docenění by bylo potřeba mnohem víc času… jestli se to tedy vůbec někdy povede… Každopádně za slyšení to zcela jednoznačně stojí.


Emilie Autumn – Fight Like a Girl

Emilie Autumn - Fight Like a Girl
Země: USA
Žánr: alternative / neoclassical / avantgarde / electronica
Datum vydání: 24.7.2012
Label: The Asylum Emporium

Tracklist:
01. Fight Like a Girl
02. Time for Tea
03. 4 O’Clock (Reprise)
04. What Will I Remember?
05. Take the Pill
06. Girls! Girls! Girls!
07. I Don’t Understand
08. We Want Them Young
09. If I Burn
10. Scavenger
11. Gaslight
12. The Key
13. Hell Is Empty
14. Gaslight (Reprise)
15. Goodnight, Sweet Ladies
16. Start Another Story
17. One Foot in Front of the Other

Hodnocení:
Ježura – bez hodnocení
H. – 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Emilie Autumn je opravdu zvláštní persóna, a to ze všech myslitelných úhlů pohledu, kolik jich jen může být. A jak už to tak v podobných případech bývá, pokud se ke všem těm neortodoxním jednotlivinám přidá tvůrčí zápal, dříve nebo později se příslušná osobnost dostane do povědomí těch, kterým nestačí šedivá realita všedního dne a hledají něco, čím si ten všední den trochu zpestřit. Emilie Autumn svůj tvůrčí zápal již dlouho uplatňuje na poli hudebním a za ty roky zvládla uzmout duši spoustě fanoušků po celém světě, protože její hudbě vedle nesporné originality nelze upřít ani tolik potřebná dávka kvality. S pomocí svých houslí, neuvěřitelně variabilního hlasu a vizáže, kterou zástupy slečen a žen uvádí v snění a kterou snad ještě větší zástupy chlapců a mužů nutí lapat po dechu (ano, také jsem z ní dost na větvi), už stihla nahrát dvě řadová alba a po dlouhých šesti letech od vydání velmi příznivě přijaté desky “Opheliac” navázala albem třetím, které nese název “Fight Like a Girl” a které statisíce fanoušků očekávaly snad nedočkavěji než předškolní dítě Ježíška…

Novinka navenek vykazuje všechny typické znaky dosavadní tvorby této umělkyně – je velmi dlouhé, textová stránka vychází z Emiliiných životních zkušeností a ta hudební mixuje ohromné množství stylů a nejrůznějších vlivů, jejichž většinu ani nejsem schopen pojmenovat. Ve srovnání s “Opheliac”, které jediné mám jakž takž naposlouchané, však vykazuje také dost zásadní rozdíly. Tím zcela a na první pohled zřetelným je značná vzájemná odlišnost skladeb, které se na albu nachází. Kdo si na “Fight Like a Girl” vyhradí něco přes hodinku času, se totiž dočká opravdu temných a zvrácených kusů, dokonale něžných pohlazení po duši, dojde i na čistě pozitivní energii a sílu, rádiovou hitovku nebo kabaretní rozpustilost, a to nemluvím o minutových intermezzech, které se už svou podstatou liší od všeho ostatního, co je na desce k nalezení.

Novinkou je také koncept, který celou nahrávku zastřešuje. A je to koncept, který není neznámý pro nikoho, kdo se o dění okolo Emilie Autumn alespoň trochu zajímá. Základním námětem je totiž osobní zkušenost s internací v psychiatrické léčebně, ke které došlo poté, co se Emilie v důsledku kombinace traumatizujících okolností a vlivu diagnostikované bipolární afektivní poruchy pokusila o sebevraždu. Vzpomínky na toto období následně shrnula v částečně autobiografickém románu “The Asylum for Wayward Victorian Girls”. Právě osobní zkušenosti upravené pro účely románu tvoří hlavní náplň textů, které posluchači novinka předkládá.

V dokonalém kontrastu se zdánlivě jednotícím konceptem však vystupuje skutečnost, která na 64 minut jinak vynikající muziky vrhá stín. Celá deska působí značně nekompaktně a spíše než organický celek je to sbírka jednotlivých skladeb, které skvěle fungují každá sama za sebe. Pokud tedy posluchač touží po uceleném zážitku, bez nastudování textů se asi neobejde. Naštěstí je Emiliině zpěvu opravdu perfektně rozumět a k jisté soudržnosti drobně přispívá také několik melodických motivů, které se tu a tam nenápadně vynoří a připomenou, že máme co dělat s příběhem. I tak se ale o žádně vzájemné provázanosti skladeb na jiné než příběhové úrovni hovořit opravdu nedá a ve srovnání s “Opheliac”, která drží pohromadě i bez konceptu, to vychází najevo dost zřetelně. To je však jediný problém, který jsem na “Fight Like a Girl” zpozoroval, a na zbytku neshledávám zhola nic, co by mi bylo jakkoli proti mysli.

Jak už jsem totiž naznačil, samotná hudba je opravdu skvělá. Na chuť jsem zcela nepřišel snad jedině úvodní titulce, ale jinak co skladba – to přinejmenším velmi dobrá záležitost, většinou pak skvost. Skrývá se v nich ohromné množství nejrůznějších emocí, jsou (a to ani v nejmenším nepřeháním) naprosto fantasticky nazpívané a v neposlední řadě napsané s ohromným citem pro kombinaci všech hudebních výrazů, kolik jich tu jen je. Výsledkem jsou pak tak luxusní skladby jako “Time for Tea”, “Take the Pill”, “Goodnight, Sweet Ladies”, “One Foot in Front of the Other” a dalších. Nebudu tu přeci přepisovat většinu tracklistu…

Jak vidno, Emilie Autumn na novince potvrzuje, že si pozornost nevysloužila ani zdaleka jen půvabem a výstřední image. “Fight Like a Girl” je čistě po hudební stránce opravdu výborné album, a kdybych mě hodnotit číselně, ani za nic bych nešel pod 8,5. Jenže pak je tu ten problém s neuceleností, která ten vynikající dojem trochu kazí. Nemám však to srdce kvůli tomu srážet hodnocení nahrávce, která se mi opravdu na každý pád líbí a která se při dostatku času a výhradní pozornosti musí zákonitě zalíbit každému, kdo je naladěn na stejnou vlnovou délku, na které Emilie Autumn vysílá. Trochu alibisticky si tak protentokrát odpustím číselné hodnocení, i když jsem přesvědčen o vysokých kvalitách desky, a nechám verdikt na každém z posluchačů. Obzvlášť v tomto případě je totiž hodně spekulativní, nakolik a pro koho jsou negativa negativy…


Další názory:

“Fight Like a Girl” ve své podstatě není vyloženě zlé, naopak, pokud bychom brali čistě jenom jednotlivé písničky, jak jsou samy o sobě, musel bych hodnotit rozhodně výš, ale jako celek má album jeden obrovský zásadní problém – absolutně nedrží pohromadě. Víc než jako deska “Fight Like a Girl” působí jako pouhá kompilace nápadů a písniček, které Emilii Autumn za posledních šest let od minulé nahrávky “Opheliac” napadly. Považte sami – první titulka je nefalšovaná popová písnička, “Time for Tea” je na poměry zbytku alba opravdu temná, “4 O’Clock (Reprise)” je jak z nějakého soundtracku, “What Will I Remember?” je relaxační klídek, “Take the Pill” je nasáklá industrialem, “Girls! Girls! Girls!” by se neztratila v žádném kabaretu, “I Don’t Understand” je opět odpočinková, následuje nervní “We Want Them Young”… atd. atd. Každý pes, jiná ves, každý song, bez přehánění jiný styl, jiná nálada, sám o sobě je v podstatě každý dobrý, ale dohromady to moc nemá hlavu ani patu. Velká škoda…
H.


Septicflesh – The Great Symphonic Mass

Septicflesh - The Great Symphonic Mass
Země: Řecko
Žánr: orchestral / neoclassical
Datum vydání: 18.4.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. The Vampire from Nazareth
02. A Great Mass of Death
03. Mad Architect
04. Pyramid God
05. Oceans of Grey
06. The Undead Keep Dreaming
07. Apocalypse
08. Five-Pointed Star
09. Persepolis

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Protože deska “The Great Mass”, vydaná v polovině letošního dubna, je opravdu masivní veledílo a na rozdíl od většiny těch obskurností, jimž tu obyčejně dáváme nejvyšší hodnocení, jsou Septicflesh pojem, rozhodl jsem se k nahrávce ještě jednou vrátit skrze nějaký větší článek. Pokud by vás zajímalo, proč se zrovna Septicflesh dostává téhle výsady… no, řekněme, že je to protekce (smích). Mám tuhle kapelu prostě rád. Samozřejmě by ale byla blbost recenzovat podruhé to stejné album, tudíž se dnes nebudeme věnovat samotné klasické desce “The Great Mass”, ale bonusovému CD “The Great Symphonic Mass”, které se objevilo u limitované edice a které, jak již jeho název napovídá, nabízí čistě orchestrální verze jednotlivých skladeb.

Pokud vynecháme zpocený download (upřímně řečeno nechápu, jak vůbec někdo může legálních downloadů využívat… když chci za muziku platit, tak si snad už koupím fyzický nosič, ne?), vyšlo “The Great Mass” na vinylu, standardním jewelcase CD, CD+DVD digipacku a nakonec jako luxusní sběratelský artbook. A právě ta poslední edice je předmětem naší dnešní recenze…

Jedná se o velkou knihu o rozměrech přibližně jako klasické LP (asi o tři čísla menší na délku i výšku), ta je zabalená v obrovském plakátu (cca 100 cm × 55 cm), na němž je vyobrazen kompletní artwork desky v celé své kráse a ve velkém formátu (artwork je tak velký, že na ostatních edicích jsou vždy jen jeho části). V samotné knize najdete celkem tři disky – klasickou desku “The Great Mass”, čili desítku skladeb excelentního orchestrálního death metalu o délce téměř tři čtvrtě hodiny, což už jsme podrobně probrali v původní recenzi, pak DVD a bonusový disk “The Great Symphonic Mass”, který je exkluzivní pouze pro tuto edici. Kniha má celkem 100 stran (tomu říkám booklet!) a blíže zachycuje dvě formy umění, které skrz Septicflesh prostupují – malby a artworky zpěváka a baskytaristy Spirose Setha Antonioua a orchetrální party Christose Antonioua. Najdete zde jakýsi “katalog” Sethových prací a vedle nich několik skladeb z “The Great Mass” rozepsaných do not.

DVD by mělo být podle mého soudu stejné jako v případě digipackové verze, ale protože digipack nemám k dispozici, je to jen odhad. Každopádně zde najdeme mix “The Great Mass” v prostorovém zvuku a čtveřici zajímavých dokumentů – pro každého člena Septicflesh jeden. Spiros Seth Antoniou divákovi představí koncept a myšlenku za artworkem alba a nahlédnout dá i do své kuchyně, jak tvoří obrazy. Jeho bratr Christos Antoniou krátce poreferuje o skládání symfonických partů “The Great Mass” a zbytek jeho dokumentu tvoří především záběry nahrávajícího pražského orchestru. Jako nejzajímavější mi přijde prostor vyhrazený pro kytaristu, textaře a zpěváka (čistý vokál) Sotirise Vayenase, který objasní význam všech textů na “The Great Mass” a rovněž jednotící myšlenku celé desky. Poslední bubeník Fotis Benardo pak vypráví o samotném nahrávacím procesu. Celkově můžeme říct, že DVD nabízí ucelený pohled do pozadí celého projektu, díky čemuž lze veškeré souvislosti lépe a přesněji zachytit a pochopit. Pochvalu si zaslouží taktéž velice zajímavé zpracování – rozhodně se nejedná o rozhovory typu, kdy hudebník sedí na židli a jenom povídá. Zejména Sethův příspěvek je vytvořen v naprosto maniakálním (doslova!) duchu. Jedinou nevýhodou DVD tak zůstává jeho menu, v němž nevidíte, jaké tlačítko je právě označeno.

Tím se konečně dostáváme k samotnému “The Great Symphonic Mass”. Rozdíl mezi ním a klasickým “The Great Mass” je opravdu zásadní, očekávejte tedy něco zcela jiného. Samozřejmě netvrdím, že obě záležitosti spolu nemají nic společného, to mají, avšak rozdílů je mezi nimi hodně. No jasně, řeknete si, vždyť jedno je přece metal s orchestrem, druhé je jenom orchestr, tak je to přece na první pohled jasné, že to bude rozdílné… To máte samozřejmě pravdu, ale měl jsem tím na mysli spíše to, že všechny kompozice čistě v symfonické podobě dostávají naprosto jiný rozměr, nezřídka i zcela jinou atmosféru.

Pokud jste “The Great Mass” poslouchali pozorně, jistě víte, že nejedna pasáž na desce je postavena čistě na hutném kytarovém soundu, skladby díky tomu mnohdy zní brutálně, mohutně a tvrdě, o hlubokém growlingu ani nemluvě. Veškeré metalové nástroje i zpěv jsou však pryč, zůstaly jen sbory, perkuse a klasické instrumenty, což má na vyznění některých kusů velice zásadní dopad. Skladby jsou v úplně v jiných odstínech; kde “The Great Mass” působilo mocně, tam zní “The Great Symphonic Mass” povětšinou plíživě a mnohem více minimalisticky, což je samozřejmě dáno právě tím, že v těchto pasážích měly hlavní slovo kytary. Ale naopak jisté momenty na “The Great Symphonic Mass” jsou ještě mohutnější. monumentálnější a mrazivější než na původní nahrávce.

Septicflesh

Například sugestivní rituální závěr “The Vampire from Nazareth” působí na “The Symphonic Great Mass” spíše nevýrazně. Naopak první polovina písně je snad je mocnější. Neskutečně majestátně působí “A Great Mass of Death”, ta je v symfonické podobě naprosto geniální – gradující, působivá, drží posluchače v napětí – naprostý skvost. Pranic čistě orchestrální podoba neublížila šílené “Mad Architect”, přestože kupříkladu pasáže těsně po refrénu vyznívají zcela odlišně, samotná píseň neztratila nic ze své psychotické atmosféry, která vybuchuje právě v refrénu.

Už na “The Great Mass” zaujala svou výraznou symfonickou linkou “Pyramid God”. Není tedy divu, že zde působí jako jedna z nejnápadnějších položek na “The Great Symphonic Mass”. Nejprve vás vynese do výšin, poté náraz a pád, opět postupná gradace až k hudebnímu orgasmu a zase pád až téměř do ambientního minimalismu. Naopak se mi ale zdá, že v nové podobě trochu ztratila “Oceans of Grey”, která je v původní kytarové verzi neskutečně geniální. Orchestrální podoba posluchače zničí pouze ve svých refrénech.

Oproti tomu “The Undead Keep Dreaming” je na “The Great Symphonic Mass” snad ještě působivější, mnohem plíživější a hrozivější zároveň. Čistě symfonická podoba velice pomohla rovněž i “Apocalypse”, jež na “The Great Mass” vyznívá jako jeden z těch méně výraznějších kusů. Avšak jemné smyčce střídající se s výbuchy kotlů vám dokáží, že i tato písnička má co říct.

Předposlední položkou je “Five-Pointed Star”, jež v skrývá neskutečně úchvatné pasáže stejně tak jako ty méně výrazné. Závěr obstarává symfonická verze skladby “Persepolis” z předchozí desky “Communion”; píseň doznala navíc ještě té změny, že jsou sbory přezpívány do francouzštiny (důvod opravdu netuším). Každopádně za všemi předchozími položkami, jejichž orchestrální stránka je chvílemi naprosto neskutečná, “Persepolis” trochu zaostává, i když i v ní se najdou zajímavé momenty. Lze ale na první poslech slyšet, že orchestrace a práce sboru jsou na “The Great Mass” mnohem propracovanější, bohatší a košatější než na “Communion”.

Ačkoliv jsem se v předchozích řádcích několikrát vyslovil, že najdeme i méně záživné momenty, musím jedním dechem dodat, že toho si všimnete až při pozorném rozebírání do šroubku, podobně, jak jsem to právě udělal já. Pokud však budete “The Great Symphonic Mass” vstřebávat a vnímat jako celek, jedná se o neuvěřitelně působivý a dechberoucí poslech. Řek bych, že je to zejména z toho důvodu, že “The Great Symphonic Mass” nejsou jen obyčejné metalové songy přepracované do symfonické podoby, jak jsme u metalových skupin povětšinou zvyklí, nýbrž samostatně dýchající hudební dílo; ne symfonická parodie na metal, ale dynamická klasická hudba. Jak je to vůbec možné? Je to tím, že – jak řekl sám autor orchestrací, Christos Antoniou – nejprve vznikly partitury pro orchestr, až poté ta metalová složka. Díky tomu není “The Great Symphonic Mass” pouhým přívažkem, aby bylo co přidat k limitované verze, ale ve své podstatě další plnohodnotnou deskou.

Septicflesh - The Great Mass

Pokud jste ortodoxně metal, asi “The Great Symphonic Mass” vůbec nezkoušejte; pokud jste ale hudební fajnšmekři bez omezeného rozhledu a zábran, kteří si dokážou vychutnat jakoukoliv dobrou muziku, právě tato záležitost je přímo pro vás – zaměstná vaše sluchové buňky na hodně dlouho, to mi věřte, mnohdy vyvolá i mrazení v zádech – podobně jako samotné “The Great Mass”. Když nic jiného, znáte-li “předlohu”, nabídne vám “The Great Symphonic Mass” zcela novou podobu již známých písní a zároveň vás nechá si vychutnat spousty skvostných detailů, které na “The Great Mass” pod hradbou kytar vyniknout nemohou. I když dle mého názoru je “The Great Symphonic Mass” mnohem víc než jen tohle.