 |
| Země: Maďarsko Žánr: progressive black metal Datum vydání: 27.10.2012 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: 6,5/10 K recenzi poskytl:
|
Maďarská metalová scéna nepatří k těm rozsáhlým a vlivným, nicméně je dobře známým faktem, že se dovede blýsknout formacemi, z jejichž tvorby už popadaly čelisti nejednomu hudebnímu fajnšmekrovi. Předmětem dnešní recenze je však album kapely, která zatím sice nepronikla do povědomí veřejnosti, ovšem se svým novým albem míří velmi vysoko. Kapela si říká Neokhrome, deska, která je předmětem této recenze, dostala název “Perihelion” a jestli lze věřit zkazkám o tom, že se předchozí dvě desky z dílny Neokhrome nesly na vlnách death/black metalu, posluchač bude asi velmi překvapený, co za materiál se na “Perihelion” urodilo…
Nemám zapotřebí tajit, že jsem byl překvapený úplně stejně, protože než mi s nabídkou recenze přišel odkaz na tří a čtvrt minutový teaser k albu, jméno Neokhrome mi neříkalo zhola nic. Právě onen teaser mě však přesvědčil o tom, že by možná nebylo marné dát téhle desce šanci, poněvadž se mi namísto očekávaného death/blacku dostalo ukázek hudby, která by se dala zařadit někam mezi atmosférický a progresivní black metal, přičemž z těch nemnoha minut sálal opravdu značný potenciál. A po několikanásobném protočení alba mohu prohlásit, že tady po death metalu opravdu není ani památky a black zde nabírá všelijaké, jen ne klasické podoby. “Perihelion” v sobě snoubí kosmické atmosférično s progresivně post blackovým soundem norské školy a lehkým odérem metalové avantgardy. A sound norské školy zde nezmiňuji jen tak pro ilustraci. Jak tak desku poslouchám, uvědomuji si, že se milí Maďaři u svých severských kolegů (a dost určitě také vzorů) znatelně inspirovali. Napříč “Perihelion” se nachází opravdu značný počet míst, ze kterých zřetelně slyším nějakou konkrétní kapelu. Jednou jsou to Borknagar, jindy Enslaved, tuhle se sáhlo po Emperor, támhle zase po Solefald a pokud mě smysly nešálí, došlo i na jemnou reminiscenci pozdních Arcturus. Jestli si říkáte, že je to výběr toho nejlepšího, co v podobné brandži norská scéna nabízí, máte naprostou pravdu. Logika by potom napovídala, že když pomineme jistý nedostatek originality, tak takové album přece nemůže dopadnout špatně. Jenže logika bohužel v tomto světě moc neplatí, takže červení už asi tuší. Ano, “Perihelion” není zdaleka taková sláva, jak by to mohlo vypadat na první pohled.
Zásadní a vlastně jediný opravdový problém, se kterým se deska potýká, je skutečnost, že Neokhrome sice vsadili na takové skladatelské obraty, ze kterých se dá složit vynikající hudba, jenže samotné provedení už výrazně pokulhává. Celé to působí tak, jako by se kapela cílevědomě snažila složit co nejlepší desku, jenže se nezadařilo. Některé melodie jsou divné, občas to k sobě nepasuje, občas to působí, jak by to tam bylo jen proto, aby to dělalo dojem umění a jindy to zkrátka nudí. Popravdě mě z “Perihelion” nenapadá jediná skladba, kterou bych si troufl označit za vyloženě dobrou. Na druhou stranu je však potřeba uznat, že na albu není ani žádná vyloženě špatná, ani zdaleka to není neposlouchatelný klystýr a přes všechny vytýkané zápory nečiní poslech sebemenší problém. A co je důležité, při ne zcela dokonale soustředěném poslechu zmiňované zápory tak nějak zaniknou a posluchači naopak ulpí v uších ty pasáže, které “Perihelion” tahají nad průměr. Občas se totiž opravdu zadařilo, a i když bych si dovedl představit mnohem vydatnější muzikální laskominy, právě tyhle solidní momenty mi nakonec k jakémus takémus štěstí stačí.
Vyjma nejisté kompoziční stránky je pak vše v nejlepším pořádku. Neokhrome jsou zjevně zruční hráči, což je z desky poznat bez nejmenších problémů, jejich úsilí se podařilo i obstojně nazvučit a vše korunuje tandem vokálů, z nichž obzvláště ten čistý mě opravdu potěšil. A když o tom tak přemýšlím, navzdory všem zmiňovaným nedostatkům, které toto úsilí značně podkopávají, se nakonec dostavila i vcelku obstojná vesmírná atmosféra, jejímž prostřednictvím některé skladby vyloženě ožívají a fungují tam, kde se to jiným nedaří. K takovým bych zařadil nejspíš závěrečnou dvojici “Through the Surface” a “Cold Ashes of Vanished Time” a snad i čtyřku “Crystallized”, kde se klady sešly asi v největší míře.
“Perihelion” je deskou, která se snaží vypadat jako něco, čím není, ale navzdory všemu je to vcelku sympatický počin, před kterým dám sice přednost dlouhé řadě dalších alb, ale ve své podstatě je pořád nad průměrem. Navíc – a to je důležité – na mě působí dojmem, že pokud se jeho tvůrci do budoucna poučí z vlastních chyb, mohli by dát vzniknout albu, které na kýžené mety dosáhne, a potom rád vysázím na stůl mnohem vyšší známku a třeba i nějakou tu korunu.