Archiv štítku: Neptunian Maximalism

Redakční eintopf – speciál 2020: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2020:
1. Black Curse – Endless Wound
2. Oily Boys – Cro Memory Grin
3. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
4. Shezmu – À travers les lambeaux
5. Esoctrilihum – Eternity of Shaog

CZ/SVK deska roku:
1. Povodí Ohře – Dva trámy na kříž
2. Malokarpatan – Krupinské ohne
3. Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta

Neřadový počin roku:
1. The Annihilated – Demo
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned

Artwork roku:
Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Objev roku:
Neptunian Maximalism

Archeologický objev roku:
Leeway – Desperate Measures (1991)

Shit roku:
Body Count – Carnivore

Koncert roku:
1. Vole, Pacino, Esgmeq: Záboří – Pohostinství U Šulců, 15.2.2020
2. Cult of Fire, Malokarpatan: Praha – Palác Akropolis, 5.9.2020

Videoklip roku:
Chubby & The Gang – All Along the Uxbridge Road

Film roku:
1. Possessor
2. Druk
3. The Devil All the Time

Potěšení roku:
Kvelertak – Splid

Zklamání roku:
Sodom – Genesis XIX

Top5 2020:

1. Black Curse – Endless Wound

Absolutní oddanost extrémnímu metalu. Black/death/doomový triumvirát zvládnut na výbornou. Na „Endless Wound“ se neděje nic nečekaného, ale všechny ty ďábelské nápady a intenzita, s jakou jsou přehrávány, jsou prostě na té nejvyšší žánrové úrovni, což z této desky činí jedinečnou záležitost. Black Curse jenom potvrzují, že Eli Wendler a Morris Kolontyrsky jsou génii současného metalu a za posledních pět let se jejich tvorbě může rovnat máloco, pokud vůbec něco.

2. Oily Boys – Cro Memory Grin

Hlučná, neurvalá a hluboko se zařezávající hardcorepunková nahrávka, která je navíc napevno stísněna v industrialovém presu a nese se na podivném psychedelickém dojezdu. Oily Boys vykazují na „Cro Memory Grin“ mnoho podob a všechny do sebe pasují. Ať už hrnou zběsilý hardcore, bojují s nepříjemným noisem nebo sahají po post-punkových melodiích, vždy to funguje naprosto skvěle. Poslechy dokážou dobít energií stejně jako totálně zničit.

3. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight

Rituální obřad odehrávající se na „Through Doors of Moonlight“ je bez přehánění pohlcující. Magické zaříkávání projektu At the Altar of the Horned God působí opravdu silně a semlelo mě daleko více, než bych býval čekal. Dojde zde i na black metal, ale to hlavní se odehrává právě v ostatních, ambientně-folkových momentech. Stejně jako předchozím dvěma místům v žebříčku, ani tomuto albu nemám prakticky co vytknout.

4. Shezmu – À travers les lambeaux

Barbarsky násilná a řádně zatuchlá smrtící cesta do starověku. Na první poslechy se deska „À travers les lambeaux“ zdála jako tradiční death metal, avšak brzy začala vystupovat z řady a ukazovat, že pojetí Shezmu je přeci jenom docela jiné. Stylově se současnému deathmetalovému obrození vyhýbají, přesto zní zašle a archaicky. Ne tak snadno zařaditelný, ale hodně působivý materiál.

5. Esoctrilihum – Eternity of Shaog

O pátou příčku se jako obvykle strhla vřava, nicméně nakonec dávám přednost „Eternity of Shaog“ od Esoctrilihum. Sice k tomu mám celkem dost výtek (zejména k přepálené délce a tudíž i počtu slabších pasáží), ale když se tady Esoctrilihum nachází na dobré vlně, tak je to jednoduše fantastické! Kvalita Asthâghulovy tvorby má vzestupnou tendenci, takže příště už to třeba bude bez chybičky.

CZ/SVK deska roku:

1. Povodí Ohře – Dva trámy na kříž

Povodí Ohře a jejich další sbírka svědectví z dění v pohraničním regionu. I nyní dokáží vytvořit atmosféru omšelého maloměsta, v němž se nachází celá řada zapomenutých existencí. Hudebně působí „Dva trámy na kříž“ trochu jinak než eponymní „Povodí Ohře“, avšak i na druhém albu se jim daří držet vysokou skladatelskou úroveň a charisma českých kovbojů.

2. Malokarpatan – Krupinské ohne

„Krupinské ohne“ jsem naplno docenil až poté, co jsem nové skladby slyšel naživo. Můj názor, že „Nordkarpatenland“ je lepší, přetrvává, stejně tak mi i nadále přijde, že některé přechody a pasáže na novince zní příliš šroubované, ale povšechně se stále jedná o povedenou nahrávku, jakých v naší zemi moc nevzniká.

Malokarpatan

3. Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta

Upřímně přiznávám, že jsem po tři roky starém singlu „Mirek“ novým Kurtizánám z 25. avenue moc nevěřil, ale o to větším překvapením pak „Honzíkova cesta“ je. Prvních pět skladeb představuje partu kolem Tomáše Varteckého v nebývalé formě a je jasné, že Kurtizány z 25. avenue mají i po nějakých třiceti letech existence stále co nabídnout.

Neřadový počin roku:

1. The Annihilated – Demo

The Annihilated to doufám jednou dotáhnou na regulérní dlouhohrající placku, protože tohle je jedno z nejlepších demíček za poslední dobu. Sice se tu neděje nic nového, ale koho to zajímá, když to tak šlape. Prostě hodně napřímo, hodně neurvale a hodně agresivně, tak jak by to mělo v čistokrevném hardcore punku býti.

2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

Polská diskotéka s Wędrowcy~tułacze~zbiegi. Po poslední řadovce „Marynistyka suchego lądu“ je tohle EP už absolutním příklonem směrem k tanečnímu, studenému synthpopu. A kapele to sedí. Jsou tu hity jako blázen a zároveň to nezní vůbec hloupě nebo podbízivě. V současnosti moje nejoblíbenější nahrávka těchto katowických rodáků.

Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned

Člověk potřebuje v životě taky nějaké jistoty a Bastard Priest na „Vengeance… of the Damned“ ukazují, že oni dokážou být jednou z nich. Švédský death metal zní v jejich podání stále svěže a nechybí mu nápady. Předně je to ale totální pomatenost metalem smrti, čímž jenom získává takováto tvorba na sympatiích.

Artwork roku:

Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Výtvarná stránka prvotiny Gulch „Impenetrable Cerebral Fortress“ je stejně zdařilá jako deska samotná. Možná ještě víc. Styl kanadského tatéra Boone Naka je prudce originální. Můžeme zde sledovat výjev z lázeňského prostředí, kde sličná sanitářka právě dopřává pacientovi jeho nejoblíbenější proceduru – krvavou koupel v ozubené mikvi.

Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Objev roku:

Neptunian Maximalism

Spolek belgických avantgardistů Neptunian Maximalism patřil se svým „Éons“ k největším výzvám uplynulého roku. Po všech stánkách mohutné album dokáže i s velkým odstupem času stále odkrývat dosud neobjevené momenty, díky čemuž nepřestává bavit. Když to přepočtu na minuty, strávil jsem s „Éons“ ze všech novinek uplynulého roku určitě nejvíce času a tenhle čas hodnotím jako moc dobře investovaný. Podobná hudba se nedostává člověku na obdiv často, takže si je potřeba podobně pečlivě vystavěných a tajemných nahrávek cenit.

Archeologický objev roku:

Leeway – Desperate Measures (1991)

S kultovní nahrávkou „Born to Expire“ od newyorských hardcoristů Leeway jsem obeznámený už dlouhé roky. Letos jsem ale díky novince Cro-Mags s vervou oprašoval všemožné klasické crossover thrashe, přičemž mě napadlo, zkusit od Leeway také ostatní desky. A tak jsem zjistil, že „Desperate Measures“ z roku 1991 je snad ještě lepší než jejich prvotina. Jedná se o styl podobný „The Art of Rebellion“ od Suicidal Tendencies nebo „Un-Sentimental“ od Beowülf, takže už zde promlouvá devadesátková alternativa a výrazně melodický zpěv, přitom je to ale stále tvrdé a plné přísných riffů. Kromě přešlapu „2-Minute Warning“ poplatného době vzniku je tahle věc naprosto vynikající.

Neptunian Maximalism

Shit roku:

Body Count – Carnivore

Aw yeah, BC‘s in the house, right. Dobře, ale z toho mého domu se teda tihle BC hodně rychle pakovali. Bohužel, po návratovém „Manslaughter“ jdou Body Count jenom dolů a s „Carnivore“ už jsou teda hodně nízko. Z crossover thrashe nezbylo nic, namísto toho se nyní pohybují v nu/rap metalu s hodně groovy a úsměvnými pokusy o deathcore. Navíc se tu objevují také hrozné hostovačky, z nichž za něco stojí pouze ta ve skladbě „Point the Finger“. Nakonec je to jeden z posledních studiových záznamů Rileyho Galea.

Koncert roku:

1. Vole, Pacino, Esgmeq: Záboří – Pohostinství U Šulců, 15.2.2020

Nejlepší koncert posledních let jsem zažil v jedné podkrkonošské vísce, která se rozkládá kolem Zábořského potoka. Přes tenhle potůček vede lávka, za níž se nachází roubenka, a v té roubence Pohostinství U Šulců, pravá vesnická hospoda s přísným, ale spravedlivým výčepním. Na programu byli Vole, Pacino a Esgmeq. Všechny tři kapely předvedly výborné, byť krátké výkony, a podle toho to tam také vypadalo. Skromný počet návštěvníků se brzy rozohnil. Lidé se polévali pivem, kořalkou, vzduchem létaly půllitry, židle i pankáči, a během toho všeho paní hostinská roznášela místním lovcům oblíbené smažáky a přesné hladinky Krakonošů. Výjev jako z pohádky.

Cult of Fire, Malokarpatan

2. Cult of Fire, Malokarpatan: Praha – Palác Akropolis, 5.9.2020

Daleko honosněji byl pojat koncert v pražském paláci Akropolis, kde se v září podařilo vystoupit Malokarpatan a Cult of Fire. Malokarpatan mě zde přesvědčili o síle svého nového materiálu a Cult of Fire zase dokázali ohromit prací se scénou. Je škoda, že se chystané evropské turné neuskutečnilo, protože těmhle dvěma kapelám by se rozhodně podařilo ty naše luhy a háje reprezentovat v zahraničí se vší parádou.

Videoklip roku:

Chubby & The Gang – All Along the Uxbridge Road

Videoklip ke skladbě „All Along the Uxbridge Road“ mi připomíná kultovní stolní hru Četníci a zloději. Mimoto je deska „Speed Kills“ skvělá a prostě jsem tu chtěl Chubby and The Gang v nějaké podobě mít.

Film roku:

1. Possessor

Sci-fi thriller „Possessor“ od Brandona Cronenberga mě docela mile překvapil. Z poměrně přímočarého námětu se zejména díky vizuální stránce podařilo vytřískat hodně. Zajímavá je hlavně snaha o ovládnutí cizího těla a následný souboj identit. Nebojí se být brutální, až bych řekl hnusný, a nechybí mu ani různé podivnosti. Také tu hraje Sean Bean, můžete třeba hádat, v jaké minutě bude rozsekaný na kousky…

2. Druk

Rčení chlastat jako Dán je asi všem známé. Thomas Vinterberg ve svém dramatu „Druk“ ukazuje, jak takovéhle chlastání může vypadat. Parta učitelů se rozhodne empiricky ověřit teorii, která tvrdí, že člověk se narodí s určitým deficitem alkoholu v krvi. Takže začnou vyvažovat hladinku. Přestože je to drama, dokáže být tento film daleko vtipnější než mnohé komedie. V hlavní roli je Mads Mikkelsen a opět tu řádí.

Possessor (2020)

3. The Devil All the Time

Snímek „The Devil All the Time“ od Antonia Campose sleduje příběhy několika lidí z amerického Středozápadu let minulých, které se pozvolna začnou v určitých bodech propojovat. Přestože je občas film příliš rozvláčný a trochu mu trvá, než se rozjede, nachází se tu několik opravdu silných scén, jež to celé drží pevně pohromadě. Dost se mi líbil také výběr mladých herců, z nichž mě tu bavil snad úplně každý.

Potěšení roku:

Kvelertak – Splid

Novým Kvelertak jsem nevěřil. Odchod zpěváka Erlenda Hjelvika se mi zdál býti fatálním a když se navíc odporoučel i bubeník Kjetil Gjermundrø, myslel jsem, že v kapele je něco v nepořádku. Namísto úpadku ale Kvelertak na „Splid“ znovu ožili. Po nudném „Nattesferd“ přišli s nahrávkou, jež svou dravostí a zdařilým materiálem připomíná dnes již jejich legendární prvotinu. „Splid“ je svěží, energické a hitové, tedy přesně takové, jaké by mělo album Kvelertak být.

Oily Boys

Zklamání roku:

Sodom – Genesis XIX

Na novou desku Sodom jsem se těšil hodně a o to je výsledek větším zklamáním. „Genesis XIX“ sice navrací Sodom do původních kolejí, ale že by tu působili nějak jistě, to se teda říci nedá. Pár skladeb mě potěšilo, avšak většina stopáže mě jednoduše nebaví, ba co víc, v určitých momentech mi přijde vyloženě špatná. Změna byla po nepovedené předchozí desce rozhodně vítána. Provedení se ale prostě nepovedlo tak jak mělo.

Zhodnocení roku:

Po čistě studiové stránce to byl klasický rok jako každý jiný. Po té koncertní to samozřejmě byla bída, ale jsem rád, že jsem viděl alespoň to málo, co jsem viděl. Jak se ukázalo, streamované koncerty mě nebaví, to si raději pustím nějaký starý záznam oblíbené kapely, kde to má tu správnou atmosféru a působí to opravdu živě. Můžeme jen doufat, že letošní rok bude v tomhle ohledu příznivější, i když spíš ne.

Black Curse


Redakční eintopf – speciál 2020: H.

H.

H.:

Top5 2020:
1. Thy Catafalque – Naiv
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Plague Organ – Orphan
4. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
5. DomJord – Sporer

CZ/SVK deska roku:
1. Vyšehrad – I.
2. Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer
3. Malokarpatan – Krupinské ohne

Neřadový počin roku:
1. Zalmoxis – A Nocturnal Emanation
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Artwork roku:
Neptunian Maximalism – Éons

Objev roku:
Entheogen a jeho projekty

Archeologický objev roku:
The Masque of the Red Death (1964)

Shit roku:
Jaye Jayle – Prisyn

Videoklip roku:
Grausame Töchter – Klinik

Film roku:
1. Possessor
2. Tenet
3. The Invisible Man

Potěšení roku:
mimořádný nášup skvělých desek

Zklamání roku:
mimořádně málo skvělých filmů

Top5 2020:

1. Thy Catafalque – Naiv

Thy Catafalque patří k nejzajímavějším metalovým kapelám vůbec. Snad i proto, že se Tamás Kátai nenechavá metalem svazovat a stejně přirozeně pracuje i s elektronikou nebo elementy folku a jazzu. „Naiv“ je možná tou nejrozmanitější deskou Thy Catafalque, ale pořád s přehledem naplňuje vysoký standard a tahá jednu fantastickou skladbu za druhou. Jestli dobře počítám, tak tohle je už počtvrté, co se Thy Catafalque objevuje v mém top5, a potřetí se jedná o první flek. Až tak výjimečná tahle skupina je.

2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality

Jakmile Yuri Gagarin odpálí s metalovou razancí svou třetí desku „The Outskirts of Reality“, začne strhující spacerocková jízda. Už předešlé tituly jsem měl hodně rád, ale tady se Švédové dokázali překonat a naservírovali excelentní záležitost, která snad nemůže zklamat žádného příznivce vytripovaného kosmického rocku. „Oneironaut“ pak patří k nejpůsobivějším skladbám roku.

3. Plague Organ – Orphan

Už v recenzi jsem „Orphan“ označoval za černého koně roku a už tehdy jsem také tušil, že se to při sestavování první pětky potvrdí. Netvrdím, že se jedná o nahrávku určenou každému, ale mně osobně debut Plague Organ zachutnal fest. Vždycky jsem měl ve velké oblibě monotónní hypnotické věci a taky mi vždycky imponoval netradiční avantgardní sound. „Orphan“ skvěle kombinuje obojí do intenzivní psychedelické palby.

4. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight

Prvotina At the Altar of the Horned God, bočního projektu HeolstoraMystagos, se mi hodně strefila do vkusu. „Through Doors of Moonlight“ odměřilo perfektně vyvážený poměr mezi podmanivým ritual ambientem a ekvivalentně podmanivým black metalem. Ve finále to dělá jednu z mých nejposlouchanějších desek tohoto roku.

5. DomJord – Sporer

V rámci Funeral Mist si sice Mortuus důstojnost zachovává, ale Marduk se na posledních deskách stali synonymem průměru. Proto bych si netipnul, že mě prvotina Mortuusovy bokovky bude takhle bavit. DomJord je nicméně super a „Sporer“ podobně jako několik předešlých příček boduje monotónní muzikou s úchvatnou atmosférou – tentokrát ale v ambientním hávu.

CZ/SVK deska roku:

1. Vyšehrad – I.

Rozhodně bych nečekal, že se mi v roce 2020 takhle moc zalíbí v základě neobjevná a vlastně ani neskrývaná variace na Burzum. Vyšehradu se nicméně na „I.“ daří uctívat ducha „Filosofem“ přímo bravurně a minimálně píseň „Chronos“ je síla jak čuně.

2. Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer

Dobře, uznávám, že s tímhle výběrem trochu podvádím, protože Lamia Vox pochází z Ruska. Žije ale v České republice, díky čemuž jsem si dovolil sem „Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer“ zařadit. Přece jenom se jedná o album, jež mě dokázalo uspokojit, přestože se na něj čekalo hromadu let. A to rozhodně není nic samozřejmého.

Lamia Vox

3. Malokarpatan – Krupinské ohne

Chápu, proč někdo bude tvrdit, že „Nordkarpatenland“ bylo mnohem lepší, ale podle mě jsou obě placky super a Malokarpatan to v rozmáchlejších epických písních hodně sluší. Já jsem si tedy poslech „Krupinské ohne“ užil a k albu jsem se tu a tam vrátil i v průběhu roku. Za mě tedy spokojenost a zasloužený třetí flek v československém rybníčku.

Neřadový počin roku:

1. Zalmoxis – A Nocturnal Emanation

Mírně pohádkový obal může na první pohled odrazovat, ale nenechte se zmýlit. „A Nocturnal Emanation“ nabízí propracovaný syrový black metal vysokých kvalit. Oproti starší tvorbě Zalmoxis se jedná o výrazný odklon a také řekněme ambicióznější pokus, ale tenhle pokus vyšel na výbornou. Skvělá záležitost.

2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

Wędrowcy~tułacze~zbiegi můj žebříček z roku 2019 opanovali s deskou „Marynistyka suchego lądu“. Na EP „Berliner Vulkan“ uhnuli úplně jinam a pustili se do elektroniky, zabodovat se jim ovšem podařilo i tak.

Zalmoxis

3. Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Sedmipalcová splitka typicky nepatří k počinům, v nichž bych spatřoval takovou hodnotu, abych je řadil k nejlepším nahrávkám roku. Tenhle malý asfalt mě ale baví fakt krutě. Na straně A rakouská podivnost Brånd, na straně B další impozantní sabat Häxenzijrkell – dohromady dva výrazně odlišné náhledy na raw black metal, ale oba výborné.

Artwork roku:

Neptunian Maximalism – Éons

„Éons“ bych určitě označil jako jednu z nejpozoruhodnějších desek roku. Jedná se o monstrózní a těžko uchopitelné dílo, jednak kvůli obludné délce, především ale kvůli vlastnímu obsahu. Asi nemůžu tvrdit, že bych měl prvotinu Neptunian Maximalism zevrubně naposlouchanou (jde to vůbec?), ale rozhodně mě to hrozně bavilo a mám k tomu velký respekt. „Éons“ by si každopádně možná zasloužilo svou pozici i mezi pěti nejlepšími alby, ale vzhledem k tomu, že tohle má navíc i vynikající přebal, rozhodl jsem se dát počinu prostor radši tady.

Neptunian Maximalism – Éons

Objev roku:

Entheogen a jeho projekty (A Binding Spirit, Fortress of the Olden Days, Zalmoxis)

Tentokrát jako objev roku nevybírám konkrétní formaci, nýbrž obecně tvorbu německého muzikanta Entheogena nebo také Stulperta. Dříve jsem jeho projekty neznal a seznámil jsem se s nimi až začátkem roku 2020, ale všechny mi setsakra zachutnaly. Spadá sem už výše jmenovaná formace Zalmoxis a dále také A Binding Spirit (vyšlo povedené bezejmenné demo) a Fortress of the Olden Days (full-length „Verlassenheit“). Kromě toho má má borec ještě poslední projekt Ås, ale ten v roce 2020 nic nevydal, takže jsem mu prozatím nevěnoval takovou pozornost. Letmé poslechy ale slibují, že i tady to bude stát za to.

Archeologický objev roku:

The Masque of the Red Death (1964)

Asi je trochu zvláštní vydávat tohle za nějaký velký objev. Vincent Price ostatně patří ke klasikům hororu, Cormanova série gotických hororů ze šedesátých let má nepochybně svoje místo v žánrové historii a já sám jsem kouzlo tohoto komba samozřejmě objevil už dříve. Zrovna „The Masque of the Red Death“ mi ale až do roku 2020 unikalo. O to víc jsem si však tenhle letitý kousek nyní užil. Pro historické kostýmní horory z dané doby mám slabost, takže se mi to hodně líbilo. Price ve vrcholné formě byl fakt ďábel.

The Masque of the Red Death (1964)

Shit roku:

Jaye Jayle – Prisyn

Musím říct, že tohle hodně bolí. Určitě jsem v roce 2020 slyšel i formálně horší věci, ale v kombinaci s obrovským zklamáním musím tenhle nelichotivý titul přiklepnout Jaye Jayle. „Prisyn“ nabízí jednu dobrou skladbu, okolo níž se nachází jen nudná zoufalost. Nesere mě, že stylově jde o něco úplně jiného než bravurní „No Trail and Other Unholy Paths“. Neskutečně mě však točí, že došlo k tak markantnímu propadu kvality.

Videoklip roku:

Grausame Töchter – Klinik

Tradičně jako každý rok musím zopakovat, že na klipy nečumím, takže nemám dostatečný přehled, abych mohl s klidným srdcem vybrat ten nejlepší. Klasicky sem tedy dávám ten nejsledovanější. Jde o ukázku z chystaného alba Grausame Töchter („Zyklus“ vyjde v únoru 2021) a jde o sakra lákavou ukázku. „Klinik“ jsem se fakt nemohl doposlouchat a pořád mě ten track ohromně baví. Jestli bude celá deska na téhle úrovni, tak by klidně mohlo jít o nejlepší řadovku Grausame Töchter.

Film roku:

1. Possessor

Letos nebyla nijak závratná konkurence, tudíž si „Possessor“ od Cronenberga juniora docela pohodlně dokráčel pro prvenství. Snad jako jediný dokázal předvést nějakou odvahu, specifickou náladu a zanechat dojem. I v nabušenějším roce by „Possessor“ pravděpodobně dokázal zaujmout, ale za stávající konstelace jsem jednoduše neviděl pamětihodnější snímek.

2. Tenet

Důvody, proč „Tenet“ patří mezi nejlepší filmy roku 2020, jsem se pokusil nastínit v příslušné recenzi (která ostatně právě kvůli tomu vznikla), takže vás případně odkážu tam. Pokud se vám však nechce překlikávat, tak jen ve stručnosti řeknu, že „Tenet“ určitě nepovažuji za nějakou extra náročnou nebo složitou podívanou. Já jsem v tom viděl „jen“ akční spektákl s ambicí a osobitě pojatou akcí, jehož údajná náročnost spočívá jen v tom, že svého diváka nepovažuje za vola s vypnutým mozkem. A to mi ke spokojenosti vlastně stačilo.

Possessor (2020)

3. The Invisible Man

Leigh Whannell je talent, umí pracovat s napětím a jeho bijáky mě dost baví. „The Invisible Man“ tohle potvrzuje a také v praxi ukazuje, že známá poučka, že největší obava plyne z toho, co nevidíme, skutečně funguje. Zde na ní stojí celé dvě hodiny a výsledkem je jeden z nejlepších čistokrevných hororů roku 2020.

Potěšení roku:

mimořádný nášup skvělých desek

Obvykle se mi stává, že za každý rok narazím jen na hrstku skutečně výstavních alb, z nichž bych si sednul na prdel. Vzpomínám si, že některé roky by mi do eintopfového speciálu klidně stačilo třeba jen top3. No, rok 2020 na tom byl jinak, protože tentokrát se objevilo nebývalé množství nahrávek, které u mě splňovaly ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně potěšilo.

Plague Organ

Zklamání roku:

mimořádně málo skvělých filmů

U filmů se situace naopak obrátila. V posledních letech se vždycky objevil nějaký úchvatný snímek, někdy jich dokonce bylo i víc – rok 2019 například přinesl „Der goldene Handschuh“ a „The Lighthouse“, rok 2018 zase „The House That Jack Built“. 2020 ovšem v tomhle ohledu zůstal za očekáváním a nenarazil jsem v jeho průběhu na žádný biják, který by u mě splňoval ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně nepotěšilo.

Zhodnocení roku:

V závěru eintopfového speciálu pro rok 2019 jsem prorocky uvedl, že rok 2020 podle mě bude úplně standardní a nečekám od něj zvláštního. Víc vedle už jsem snad být nemohl, protože od jara se převrátil život vzhůru nohama prakticky v celé společnosti. Vím, že mnohé celá ta krize semlela dost nepříjemně, takže to může působit jako provokace, ale mně osobně tenhle rok vlastně vyhovoval. Dlouhodobý home office si docela užívám, v osobním a pracovním životě se mi dařilo, s muzikou si taky nemám na co stěžovat a vlastně mi nic moc nechybělo. Soucítím s těmi, komu uplynulých dvanáct měsíců takhle dobře nevyšlo, ale pro mě to byl příjemný rok.

Thy Catafalque


Neptunian Maximalism – Éons

Neptunian Maximalism - Éons

Země: Belgie
Žánr: avantgarde
Datum vydání: 26.6.2020
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
I. To the Earth (Aker Hu Benben)
01. Daiitoku-Myōō no ŌDAIKO 大威徳明王 鼓童 – L’impact de théia durant l’éon hadéen
02. NGANGA – Grand guérisseur magique de l’ère probocène
03. LAMASTHU – Ensemenceuse du reigne fongique primordial & infanticides des singes du néogène
04. PTAH SOKAR OSIRIS – Rituel de l’ouverture de la bouche dans l’éon archéen
05. MAGICKÁ DŽUNGL’A – Carboniferous
06. ENŪMA ELIŠ – La mondialisation ou la création du monde: Éon protérozoïque

II. To the Moon (Heka Khaibit Sekhem)
07. ZÂR – Empowering the Phurba / Éon phanérozoïque
08. VAJRABHAIRAVA Part I – The Summoning (Nasatanada Zazas!)
09. VAJRABHAIRAVA Part II – The Rising
10. VAJRABHAIRAVA Part III – The Great Wars of Quaternary Era Against Ego
11. IADANAMADA! – Homo-sensibilis se prosternant sous la lumière cryptique de proboscidea-sapiens
12. Ol SONUF VAORESAJI! – La sixième extinction de masse: Le génocide anthropocène

III. To the Sun (Ânkh Maät Sia)
13. EÔS – Avènement de l’éon evaísthitozoïque probocène flamboyant
14. HEKA HOU SIA – Les animaux pensent-ils comme on pense qu’ils pensent?
15. HELIOZOAPOLIS – Les criosphinx sacrés d’Amon-Rê, protecteurs du cogito ergo sum animal
16. KHONSOU SOKARIS – We Are, We Were and We Will Have Been

Hrací doba: 133:46

Odkazy:
facebook / instagram

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

První pohled (H.):

„Éons“ je pro mě přesně tím druhem alba, které se strašně dobře poslouchá, ale o to hůř se o něm píše. Těch důvodů se najde vícero, ale minimálně jeden je evidentní hned na první poslech. Jedná se ostatně o jednu z věcí, jichž si člověk na „Éons“ všimne jako úplně první.

Samozřejmě tím mám na mysli obludnou délku. Belgický kolektiv Neptunian Maximalism se rozhodl svého posluchače nešetřit a přesně dle svého názvu na „Éons“ servíruje maximalistickou porci muziky. Na třech kompaktních discích respektive třech gramofonových deskách se rozprostírá dvě a čtvrt hodiny hudby, což je bezesporu obludné číslo na jednu ucelenou nahrávku. Takhle obrovská nálož jednoduše potřebuje hodně času, aby ji člověk mohl alespoň trochu vstřebat a mohl tvrdit, že se v ní nějakým, byť třeba i omezeným způsobem vyzná.

Bylo by nicméně krátkozraké vidět v „Éons“ pouze gargantuovskou stopáž. Ta možná zaujme jako první, ale v konečném důsledku se jedná spíš o sekundární atribut celého díla. Vstřebatelnost „Éons“ samozřejmě výrazně ztěžuje také vlastní hudební náplň. Neptunian Maximalism frčí na avantgardní vlně a předkládají barvitou mozaiku různých žánrů i nástrojů. Spokojit se nicméně se zastřešujícím pojmem avantgarda nám ale stačit nebude, protože to plně nevystihne, co za džungli (narážka na název jedné stopy zcela záměrná) se tady odehrává, tak se na to pojďme podívat hlouběji.

Nade vším stojí hlavně několik pocitů – psychedelie, jazzové vlivy, tribal, v menší míře drone. Psychedelický aspekt dle očekávání plyne z omamné atmosféry a monotónních rytmických ploch, které se nakonec podílejí i na zmiňovaném tribal feelingu. Ne však jako jediné, protože kromě perkusí si svoje řekne i sitár nebo gong. Tohle všechno mě jen tak mimochodem na „Éons“ strašně baví. Sice se jedná o striktně avantgardní záležitost, ale Neptunian Maximalism se dokázali vyvarovat zbytečných nástrojových masturbací. Na první místě stále stojí náladotvornost, což mi plně vyhovuje. Každopádně, když už jsme zmínili psychedelii, tak určitě nemůžu nezmínit ani citelný krautový nádech.

K jazzové složce toho není moc co k okomentování, ten feeling se tam jednoduše jednoznačně nachází a nelze jej přeslechnout. Saxofon se porůznu proplétá napříč celou deskou, ale zase – tvrdit, že za ty jazzové vlivy může jen on sám, by znamenalo příliš zkratkovité sdělení. Jestli „Éons“ na něco netrpí, jde určitě o absenci vrstev a hloubky. To, že se ozve saxofon, z ničeho jazz samo o sobě neudělá. Jak jste ale asi pochopili, tohle se Neptunian Maximalism naštěstí netýká.

S tím dronem už se to má trochu diskutabilněji. Nějakého ortodoxního nihilistického kytarového vazbení se tu moc nenajde. Něco se samozřejmě objevuje, ale není to taková darda a typicky se to míchá ještě s ambientem. Vehementní přirovnávání Neptunian MaximalismSunn O))), jak čtu všude na netu, mi tedy přijde trochu přehnané.

V konečném důsledku je ovšem nejdůležitější to, že „Éons“ představuje vzrušující cestu plnou kreativní hudby, skvělé atmosféry a silných nápadů. Čas to nepochybně vyžaduje, ale jakkoliv to může znít jako klišé, v tomhle případě se vyplatí jej obětovat, protože trojalbum má za vynaložené úsilí co vracet. Zabývat se tu nějakými vrcholy rozhodně nebudu – vzhledem k počtu stop i počtu skvělých nápadů asi není těžké odhadnout proč.

To nejakčnější každopádně Neptunian Maximalism předvádějí na začátku celého více jak dvouhodinového opusu. První kapitola „To the Earth (Aker Hu Benben)“ je nejhlasitější a nejrytmičtější. I tady se sice najdou minimalističtější pasáže, ale v téhle parketě jednoznačně vede poslední akt „To the Sun (Ânkh Maät Sia)“. Prostřední kapitola „To the Moon (Heka Khaibit Sekhem)“ se porůznu přelévá mezi různými přístupy, obsahuje rytmické diktáty, minimalismus i jazzové sekvence a celkově mi přijde asi nejrozmanitější.

U spousty podobných žánrových směsek mám ten problém, že se jednotlivé styly spíš střídají, než aby se přímo kombinovaly. I tenhle přístup někdy může dávat smysl, ale v případě Neptunian Maximalism se mi líbí, že tohle všechno je zapuštěné do jednoho smysluplného celku a s nějakou vizí. I to se podílí na důvodech, proč mi „Éons“ imponuje.

Nebál bych se říct, že tohle je jedna z nejpozoruhodnějších desek, co jsem v letošním roce slyšel. Zpočátku mi „Éons“ přišlo hodně zajímavé, ale až po hromadě dalších přehrání jsem si uvědomil, o jak úžasné dílko se jedná. Průběžně desku poslouchám už někdy od začátku května, a přitom pořád nemám pocit, že by se to vyčerpala; ani nemám dojem, že bych „Éons“ znal skutečně zevrubně – pořád je co objevovat. Jestli tohle není úctyhodný výsledek, tak co je?

Neptunian Maximalism


Druhý pohled (Cnuk):

Když jsem se při rozmýšlení nad červnovým eintopfem prohrabal v katalogu I, Voidhanger k belgickému spolku Neptunian Maximalism, bylo mi už z ukázek na Bandcampu jasné, že jejich chystané album „Éons“ bude něco extra. Šla z toho hrůza a okouzlení zároveň. Hudba tak nevyzpytatelná, že je jen těžko zařaditelná. Hudba, jejíž koncept je tak rozsáhlý, že nelze čekat nic míň než mimořádný zážitek. Zkrátka výzva po všech stránkách. O to víc jsem rád, že se všechna očekávání podařilo naplnit.

Opravdoví hudební badatelé mohli o Neptunian Maximalism poprvé zaslechnout už v roce 2018, kdy se dali dohromady multiinstrumentalista Guillaume Cazalet a saxofonista Jean-Jacques Duerinckx. Ti se posléze obklopili dalšími muzikanty a dohromady by jich nyní mělo být až snad jedenáct, ale upřímně si tím nejsem úplně jistý. Každopádně ještě téhož roku a ve skromnější sestavě nahráli EP „The Conference of the Stars“ a živák „HS63“. Vše, co vzniklo potom, už můžeme slyšet na trilogii „Éons“.

Neptunian Maximalism - Éons

Jejich tvorba je z velké části přímá improvizace a na materiálu je to znát. Je tu spousta prostoru pro nejrůznější výstřelky, však výčet nástrojů také není zrovna skromný. To ostatně kolem Neptunian Maximalism není vůbec nic. Nejvíce do očí praští délka nahrávky, celých 134 minut. Tak dlouho člověk v ideálním případě trpí poslechem tohoto nepopsatelného. Jak už bylo řečeno kolegou, mísí se tu jazz, drone, ambient, psychedelie, folk a nejlépe se to dá všechno zahrnout asi pod avantgardu. Tenhle chaos je však navíc zabalen do poutavého spirituálního semknutí, v němž hudba Neptunian Maximalism působí jako temná ceremonie odehrávající se v různých časových osách.

Rituál „Éons“ je rozdělen do tří částí – „To the Earth (Aker Hu Benben)“, „To the Moon (Heka Khaibit Sekhem)“ a „To the Sun (Ânkh Maät Sia)“. Jelikož toho po textové stránce „Éons“ moc neřekne, lze se dobrat střípků ústředního tématu alespoň z názvů skladeb. Z tohoto jazykového babylonu lze vyčíst, že se mnohdy týkají starověkých mytologií. Album začíná na Zemi, pak míří k Měsíci a končí na Slunci. Paralela s evolucí člověka, civilizacemi a astrologií je zjevná. Téma budoucnosti našeho bytí na Zemi je v umění zobrazováno často, avšak „Éons“ na něj nahlíží z pohledu termínu antropocén. Ten vymyslel ekolog Eugene Stoermer a říká, že lidské chování má na vývoj naší planety takový vliv, že je už potřeba přijít s novým označením pro současné geologické období. Jinými slovy, v holocénu žijeme už od mladších čtvrtohor a objev zemědělství či období průmyslové revoluce je natolik zásadní, že by měl být holocén už pasé. „Éons“ toto nové označení přijímá a rovnou přichází s dalším, které dostalo název probocén. V něm už na planetě Zemi vládnou inteligentní sloni, kteří jsou tak na vrcholu pyramidy pozemského života. Šílené a plně odpovídající hudbě Neptunian Maximalism.

Najetí na vlnu „Éons“ si vyžaduje svůj čas. Zprvu jsem si album pouštěl disk po disku a říkal si, že celé najednou to snad nikdy nedám. Po čase jsem však zjistil, že to není až takový problém, naopak. Dost často a rád si ho pouštím jako pracovní podkres. Při soustředěných posleších sice bývám občas náročností písní a jejich délkou unaven, ale to se rozhodně nedá říci o materiálu samotném. Je tu stále co objevovat a jistě i do budoucna bude. Oblíbené pasáže se mi různě střídají a neustále něco jiného evokují. Nedokážu si představit, že by se mělo „Éons“ oposlouchat. To spíš jednoho dne přestane bavit, ale ani v ten den se nebude dát říci, že ho mám neposlouchané a vyznám se v něm.

Co se vlivů týče, samozřejmě se mi tu vybavují nejrůznější korelace. A spektrum je to hodně široké. Začíná to folkovou a duchovní hudbou jihovýchodní Asie, přes Johna Coltrana, King Crimson, Van Der Graaf Generator až po Earth, Sunn O))) nebo Swans. Připojím však i filmová díla, jejichž obrazy a vytříbenou práci s kamerou mám při puštěném „Éons“ před očima. Mohu zmínit Bertolucciho „The Last Emperor“, Scorseseho „Kundun“ nebo Coppolovu „Apocalypse Now“. Paleta je to bohatá a s metalem moc co do činění nemá. Označení Neptunian Maximalism a jejich „Éons“ jednoduše za metalovou nahrávku by bylo zkratkovité a dost nepřesné. S tímto žánrem je pojí nejvíce snad jen vydavatel I, Voidhanger.

Neptunian Maximalism - Éons

Neptunian Maximalism si za „Éons“ nejspíše budou zasluhovat v nějaké podobě zmínit také v ročním zúčtování. Nejdůležitějším aspektem ohledně této nahrávky pro mě bylo si najít vhodnou dobu pro puštění. Není to hudba, kterou si zapnete při jakékoliv příležitosti. Prostě to chce svůj čas. Podobných zážitků se ale posluchači běžně nedostává a už vůbec ne v takto zajímavém provedení. Na závěr a pro úplnost zmíním už snad jen třešničku na dortu, obálku od japonského malíře Kaneko Tomiyukuoa, která nejvíce vyplyne s čerstvě přichystanou vinylovou edicí. Když se podíváte pozorně, tak tam uvidíte spoustu tváří. Myslím, že během poslechu „Éons“ je průběžně na svém vlastním ksichtu vystřídám úplně všechny. A nejčastěji skončím jako ta zelená spařená obluda, co je druhá zprava.


Redakční eintopf – červen 2020

Paysage d'hiver – Im Wald

H.:
1. The Moon and the Nightspirit – Aether
2. Neptunian Maximalism – Éons
3. Paysage d’hiver – Im Wald

Metacyclosynchrotron:
1. Throneum – Oh Death… Oh Death… Determinate, Preach and Lead Us Astray…
2. Infer – Aeon of Deathless Blight
3. Ljosazabojstwa – Głoryja śmierci

Cnuk:
1. VoidCeremony – Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel
2. Cro-Mags – In the Beginning
3. Neptunian Maximalism – Éons

Dantez:
1. Paysage d’hiver – Im Wald
2. Run the Jewels – RTJ 4
3. Irae – Lurking in the Depths

H.

H.:

Volbu nejočekávanějšího alba pro červen 2020 mám dost jednoduchou. Tvorba maďarských The Moon and the Nightspirit se mi líbí strašně moc a nepředpokládám, že by na tom „Aether“ mělo cokoliv změnit. Minulou desku „Metanoia“ jsem nakonec vyhlásil jedním z nejlepších alb roku 2017, takže očekávání jsou rozhodně vysoko. Nadšení sice trochu kalí dost nepovedený obal, ale první vypuštěná skladba „Kaputlan kapukon át“ naznačuje, že po hudební stránce by mělo být vše v pořádku.

Zvědavý jsem rovněž na „Éons“ od belgického avantgardního kolektivu Neptunian Maximalism. Dosud vyhozené ukázky mi znějí fakt skvěle a vypadá to, že by mohlo jít o hodně zajímavou a pohltivou hudební odysseu. Více jak dvouhodinové stopáže se sice lehce děsím, ale zároveň mám pocit, že ji budu ochoten absolvovat.

Povinností samozřejmě bude taková dlouho očekává první řadovka Paysage d’hiver s názvem „Im Wald“. I tady sice na posluchače čekají dvě hodiny hudby, ale trochu to dává smysl, když demosnímky mívaly běžně přes hodinu, že jo. Hudební převraty nicméně nečekám. Hypnotický ambientní black metal však určitě ano.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Tohle je druhý nebo třetí eintopf, kam chci zařadit novinku polských maniaků Throneum, haha. Teď už to každopádně vypadá, že „Oh Death… Oh Death… Determinate, Preach and Lead Us Astray…“ definitivně vyjde 8. června a naváže na krásně narušené album „The Tight Deathrope Act over Rubicon“. Mám rád, když i oldschool fanatici zkouší překračovat hranice – nejen žánrové, ale zejména ty své, protože pak je dle mého názoru pravděpodobnější, že je osvítí nějaká hnusná múza, a to je vzhledem k nadprodukci Throneum vcelku žádané. Druhé „Mutiny of Death“ nepotřebuju, ale bez odporného metalu smrti žít nelze a ortodoxních kapel, jejichž hudba je i doopravdy svébytná a „psycho“, je podle mě málo.

Je trochu trapné hajpovat desku, na které jsem se osobně podílel, ale „Aeon of Deathless Blight“ slovenských Infer je námrd, který jsem protočil asi tisíckrát a zkrátka už se nemůžu dočkat, až vyjde oficiálně. O téhle desce bych tu ale psal, i kdybych ji ještě neslyšel, protože deset let staré „Sede vacante aeternum“ jsem svého času poslouchal s nadšením jako desky jiných deathmetalových veličin, které tehdy vycházely. Novinka je ale spíše míněna pro fanoušky přímočarých útoků ve stylu Angelcorpse nebo Infernal War, i když čertovský majestát à la Dead Congregation také nevymizel.

Naopak za fanouška běloruských Ljosazabojstwa se ještě považovat nemůžu. Vždycky při letmém poslechu jejich hudby, třeba při psaní novinek, jsem si říkal, že tohle musím okoštovat pořádně, a pak se na to vysral. S debutovým LP „Głoryja śmierci“ stejnou chybu znova neudělám.

Cnuk

Cnuk:

V červnu mě bude nejvíce zajímat partička VoidCeremony a jejich chystaná dlouhohrající prvotina „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“. Na Bandcampu mají k poslechu dvě skladby a musím říct, že to vypadá na dost slibný death metal, kterému by neměla chybět promyšlenost ani hnusná aura. Posun oproti tři roky starému „Foul Origins of Humanity“ bude nejspíše výrazný, a to je dobře.

Nedávno jsem se náhodou proklikal ke kapele Neptunian Maximalism. Ta se rovněž představí se svou první studiovkou, která ponese jméno „Éons“. Jedná se o spolek Belgičanů, kteří tvoří hudbu přelévající se z dronu do jazzu a psychedelie. Zní to dost lákavě, ale je mi jasné, že se tím budu dlouho prokousávat, protože jedna z dosud uveřejněných písní má osmnáct minut a skladeb se na „Éons“ bude nacházet celkem šestnáct, takže očekávám výzvu nejen hudební, ale i časovou.

Na závěr jedna absolutní klasika. Cro-Mags jsou zpátky. Po nutných tahanicích o toto zvučné jméno získal práva na jeho užívání ten nejpovolanější, Harley Flanagan. Ten se obklopil lidmi, kteří v různých obdobích Cro-Mags již prošli, takže má tohle obnovení celkem smysl. Novinka „In the Beginning“ bude jejich prvním studiovým počinem po dlouhých dvaceti letech a soudě dle loňského EP „Don’t Give In“ by to nemuselo být marné. Nechme se překvapit.

Neptunian Maximalism - Éons

Dantez

Dantez:

Na „Im Wald“ jsem se těšil ještě dříve, než bylo několika vyvoleným přehráno a posléze předáno na dřevěných fleškách během tajné poslechové seance. Od prvního full-lengthu vlastně nic nového nečekám – zejména z toho důvodu, že se většina dem Paysage d’hiver jako klasická alba tváří. Nikdo si totiž s touto ambient-black metalovou formulí netyká tak jako Wintherr.

S obdobně velkým očekáváním a absencí obav vyhlížím čtvrtou řadovku Run the Jewels. Killer MikeEl-P od první desky kultivují nenapodobitelnou chemii, jejíž síla dosud nechcípá. Rapová nasranost, mix newyorské špíny a tvrdosti západního pobřeží, jedovaté a bombastické beaty přímo úměrné břitkosti textů v nejryzejší a nejmodernější podobě.

Za zmínku stojí i novinka portugalských Irae, kteří se na novince oprošťují od ortodoxního lo-fi soundu a ve větším, ač stále umírněném měřítku testují své skladatelské ambice. Jo, a má to hrozně cool fotky v bookletu.


Neptunian Maximalism: nové album

Belgický avantgardní kolektiv Neptunian Maximalism má nachystanou novou nahrávku „Éons“, která vyjde 26. června u I, Voidhanger Records v limitaci 300 kusů. Počin bude rozdělen na tři disky, které dohromady nabídnou více dvě hodiny vyplněné kombinací psychedelického metalu a free jazzu. Skladbu „To the Earth: Ptah Sokar Osiris: Rituel de l’ouverture de la bouche dans l’éon archéen“ a obal najdete v přiloženém přehrávači.