 |
|
Země: Belgie Tracklist: Hrací doba: 52:38 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
První pohled (H.):
Belgičané Neptunian Maximalism loni vydali svou dlouhohrající prvotinu „Éons“ a myslím, že lze asi bez větších hádek prohlásit, že šlo o jeden z nejpozoruhodnějších počinů roku. Deska hned na první pohled upoutala tím, jak monumentální byla. Označení dlouhohrající v jejím případě neznamená pouhou formalitu, nýbrž doslovné vyjádření toho, s čím bude mít posluchač čest. Jednalo se totiž o trojalbum, jehož hrací doba dosahovala bezmála dvou a čtvrt hodin čistého času. No, a tohle moře času Neptunian Maximalism vyplnili avantgardně experimentální horskou drahou, v níž se mísila psychedelie, tribal, drone a jazz.
S „Éons“ jsem strávil poměrně hodně času, přesto bych si nedovolil tvrdit, že jsem ten kolos dokázal skutečně naposlouchat. Na jednu stranu by možná dávalo smysl, kdyby Neptunian Maximalism toto dílo vydali třeba po částech, na druhou stranu ale tahle šíře patřila k identitě nahrávky. Navzdory vysokým kvalitám a extrémní podmanivosti se každopádně nejedná o počin, k němuž by se člověk mohl vracet nějak často – alespoň v mém případě tomu zabraňuje nutnost tak šílené časové investice. Přesto „Éons“ patří k záležitostem, na něž si budu pamatovat, a věřím, že když si desku výjimečně pustím, bude to s obrovskou chutí.
„Éons“ každopádně zaujalo natolik, že ohlášení další nahrávky Neptunian Maximalism potěšilo. „Solar Drone Ceremony“ už se s celkovou hrací dobou umírnilo, ale pohled na seznam stop přesto někoho může odradit – celých 53 minut totiž zabírá jedna předlouhá kompozice. Album navíc zdobí fantastická malba. Už „Éons“ mělo super obálku, ale tohle je ještě výš a jde o žhavého kandidáta na titul artworku roku. Namaloval to Francouz Hervé Scott Flament a jestli se vám malba líbí, doporučuju se podívat i na jeho další díla, protože tam najdete i další neméně poutavé kousky.
Se „Solar Drone Ceremony“ se to nicméně má ještě o něco složitěji. Titul se prezentuje jako klasické řadové album, ve skutečnosti se ovšem jedná o koncertní záznam z března 2020 v Bruselu. Anebo to můžete brát jako řadovku natočenou živě, to je na vás. Tak či onak, zároveň se jedná o volnou adaptaci starší písně Neptunian Maximalism, a sice „The Conference of the Stars (Cleopatra That Goddess)“ z EP „The Conference of the Stars“ (2018). O tom, že půjde o značně rozdílný zážitek, nicméně svědčí už pohled na délku. Originální píseň má 16 minut. „Solar Drone Ceremony“ trvá, jak už padlo, 53 minut.
Pálí nás především jedna otázka – je „Solar Drone Ceremony“ natolik dobré, aby šlo o důstojného následovníka „Éons“ a zároveň aby dokázalo držet krok s geniálním obalem? Odpovědět lze naštěstí bez váhání a prostě – ano!
(Paradoxně?) mi „Solar Drone Ceremony“ přijde o něco stravitelnější než „Éons“ a myslím, že sem se budu vracet častěji. Neznamená to ovšem, že by tím pádem novinka byla automaticky lepší než loňský monument. Oba počiny jsou totiž dost jiné. „Solar Drone Ceremony“ úplně opustilo tribal feeling a také jazz ustoupil do pozadí, i když nějaký ten saxík se samozřejmě ozve. Neptunian Maximalism se soustředí především na psychedelický dronově rockový trip. Výborná volba.
Těch padesát minut utíká jak splašených, protože se podařilo vytvořit vysoce hypnotickou záležitost s omamnou atmosférou a spoustou vrstev připravených k průzkumu. „Solar Drone Ceremony“ možná není taková divočina jako „Éons“, ale to z zní ještě nedělá mělčí nebo dokonce triviálnější nahrávku. Asi nemá cenu se tím nějak podrobněji probírat, protože takhle dlouhé věci se recenzují docela blbě a beztak se to nepodaří popsat uspokojivě, ale jako důkaz extrémních kvalit „Solar Drone Ceremony“ zmíním aspoň jednu pasáž – část, která se táhne skoro celou čtvrtou desetiminutovku, mi pokaždé dává hrozně na prdel. Kdo to má jinak, ten si u mě fest klesnul.
Výše jsem řekl, že artwork „Solar Drone Ceremony“ bude patřit ke žhavým kandidátům na nejvyšší příčky v kategorii obalů roku. Proč tohle tvrzení nerozšířit o zjevné prohlášení: Obdobné ambice bude mít také hudební náplň „Solar Drone Ceremony“. Naprostý triumf.
Druhý pohled (Cnuk):
Neptunian Maximalism i na novince „Solar Drone Ceremony“ působí jako improvizátoři pořádající tajemný rituál, který je ovšem díky tomu, že ho nyní tvoří pouze jedna stopa, o něco čitelnější, a navíc si lze jeho průběh prostřednictvím obalu snadno promítat před očima. Malba asi nemá úplně přesně popisovat dění v hudbě samotné, ale baví mě si domýšlet, v kolikáté minutě se třeba dostáváme do vyobrazeného chrámu, kdy přichází hlavní pokyn k zahájení obřadu obětování nebohých nahotin neznámým bohům či v jaké chvíli se vynoří z vod ozubený hlavonožec.
Hlavním aspektem „Solar Drone Ceremony“ je pro mě jeho ucelenost. Monstrózní „Éons“ přinášelo přehršel poloh a různých vyznění. Na novince se Neptunian Maximalism tak nějak více usměrnili. Jak už je zmíněno kolegou výše, ubylo jazzové avantgardy a více se cílí na psychedelii. Dopředu to opět táhne pohlcující temná atmosféra, která provádí posluchače od poklidného začátku až do gradujícího finále. Výborné momenty se nachází napříč celou stopáží. Tahle odysea je odehrána fakt parádně. Jedinou výtku, kterou tak mám, je to, že při porovnání s „Éons“ prostě „Solar Drone Ceremony“ nevidím tak vysoko.
Možná za to může to, že druhá deska je na tom hůře po zvukové stránce (což je samozřejmě ovlivněno tím, že nahrávka byla pořízena z koncertu), avšak na druhou stranu, zvuk je natolik solidní, že nebýt potlesku na konci, tak si toho že je to naživo, ani nevšimnu. Jelikož to ale vím, tak možná ani nedokážu vnímat „Solar Drone Ceremony“ jako regulérní řadovku, čili ji nemohu řadit po bok předešlého počinu. Ostatně na poměry Neptunian Maximalism by tohle mělo být spíše něco jako EPčko než dlouhohrající deska. Každopádně „Éons“ na mě jako celek zapůsobilo silněji.
Na závěr je ovšem potřeba zdůraznit to hlavní, a sice že „Solar Drone Ceremony“ je skvělé album. Jeho poslechy nenudí, naopak mě vždycky dostanou a nutí pokukovat po obalu. Zaposlouchat se a nechat se nést je velice snadné. Pro fanoušky těžké psychedelické hudby povinnost.
