 |
| Země: Itálie Žánr: dark ambient Datum vydání: prosinec 2013 Label: Eibon Records Tracklist: Hodnocení: 8/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Jeden industrialový počin z Itálie jsme tu před nedávnem měli – projekt Naxal Protocol si svojí prvotinou vydobyl velmi solidní hodnocení sedmi a půl bodu. Na rozdíl od něj však Neronoia není reinkarnací mrtvého uskupení, nýbrž levobočkem milánských Canaan, jež se pohybují kdesi na pomezí metalu, gotiky a ambientu. A právě v rámci “vedlejšáku” si bývalí i stávající členové vybíjejí všechny své dark ambientní chutě a tužby, které si v hlavním úvazku musí či museli nechat od cesty. Výsledkem jejich postranních úmyslů je již sedm let existence a třetí album, které vám chci v dnešní recenzi představit.
“Sapore di luce e di pietra” ve volném překladu může znamenat něco jako “Chuť světla a kamení”, první slovo názvu však skýtá více významů – příchuť, ale v jistém smyslu i pachuť. Přiznám se, že předchozí dvě nahrávky jsem neslyšel, nemůžu tedy posoudit, jestli je novinka chutnější než předešlé počiny, dopředu vás však mohu ujistit, že kvalitativně tady o pachuti nemůže být řeč. Ještě jsem vás k poslechu nenavnadil? Mě už jen silně abstrahující název lákal k nakousnutí. Jak šmakuje kamení, si můžete rychle zjistit snadným experimentem, pokud jste to nestihli v té části dětství, která je toliko charakteristická otázkou “proč”. Světlo už je ale oříšek i pro zkušené degustátory. Co s ním? Na jazyku vám odhalí leda kousanec od včerejšího oběda, v tom horším případě nepěkný povlak. Pokud však “Sapore di luce e di pietra” proženete sluchovody, možná nějakou představu získáte. Pořád nic? Tak pokračujeme dál.
Album začíná špinavým, industrialovým beatem a po celou první skladbu jako by představovalo posluchači přibližné mantinely tajemna, kterými se hodlá ubírat po zbylých zhruba čtyřicet minut. Náznaky noisových prvků odkudsi zdáli a velmi klidné pasáže, do nichž se vkrádá mluvené slovo v rodné italštině a klavír. Jenže jak se brzy ukáže, je to jen malá část arsenálu, jenž v rukou třímá šestice muzikantů. Je logické, že klidné pasáže tu hrají prim, jinak by to snad ani nebyl ambient, jejich podoba je ovšem různá, rozhodně bych na “Sapore di luce e di pietra” v mnoha případech s označením “dark” šetřil. Klavírní pasáže jsou sice velmi univerzálním výrazivem, vesmírné plochy vyloženě positivně laděných synťáků už ale do dark ambientu příliš nespadají. Že by právě to byla ona abstraktní (pří)chuť světla? Na druhé straně barikády pak celkový obraz dotváří plnohodnotná sestava kytara-basa-bicí, která některým pasážím dodává vážnosti temného nádechu a dává vám ochutnat onoho kamene. Ve výsledku je posluchači servírován spíše šerosvit, nežli čistokrevný dark ambient, jaký umí třeba Kajkyt nebo Tábor radosti. Žánrová škatulata hejbete se jsou však v případě “Sapore di luce e di pietra” mimo, protože zastoupení různých vlivů není vůbec škodu. Neronoia presentuje na ploše bezmála tři čtvrtě hodiny poměrně pestré album, které zároveň nepostrádá ani hloubku, ani snivou, hloubavou atmosféru.
Největší ironií na tom celém je, že onu neznámou příchuť světla si nejvíce vychutnáte tehdy, když zhasnete všechny jeho zdroje a ponoříte se do hávu naprosté tmy. Podkres pro noční bloumání je sice charakteristikou velké části (dark) ambientu, v tomto případě to však platí dvojnásob. Jen mě mrzí, že nerozumím textům. Tomu by možná napomohl nechvalně pověstný překladač od Googlu, přesto jsem si jist, že kdybych rozuměl mluvenému slovu, které doprovází a dokresluje některé skladby, dokázal bych se do díla ponořit ještě hlouběji. Namísto toho jazyková bariéra způsobuje pocit, že občas jen kloužu po povrchu věci a nerozumím poselství alba, což výsledný dojem poněkud rozmělňuje. Nic to ale nemění na tom, že hudební stránka, které naopak rozumím dokonale, je opravdu velmi příjemná na poslech. Chtělo by se možná až říci, že jde výrazivem o “standardní” ambient, výše uvedený výčet ale tvrdí opak. Tak co myslíte, již jsem vás k poslechu navnadil dostatečně, nebo vám ani veskrze pozitivní recenze nestačí?