Archiv štítku: Nexul

Redakční eintopf – prosinec 2020

Horna – Kuoleman kirjo

H.:
01. Horna – Kuoleman kirjo
02. Akhlys – Melinoë
03. Grayceon – Mothers Weavers Vulture

Metacyclosynchrotron:
01. Nexul – Scythed Wings of Poisonous Decay
02. Thorybos / Hadopelagyal – Conjuring Subterranean Vortex
03. Engulfed – Vengeance of the Fallen

Cnuk:
01. Undergang – Aldrig i livet
02. Tau Cross – Messengers of Deception
03. Molten Chains – In the Antechamber Below

Dantez:
01. Horna – Kuoleman kirjo
02. SNTS – The Unfinished Fight Against Humanity
03. Akhlys – Melinoë

H.

H.:

Letošní prosinec mi přijde nezvykle zajímavý. Poslední měsíc roku obvykle bývá slabší, ale tentokrát se zde najde hned několik slibných počinů.

Z oblasti black metalu určitě nebude radno minout nové počiny Horna a Akhlys. První jmenovaní patří ke klasikům finského black metalu a rozumnou kvalitu si s přehledem drží prakticky vždy. „Kuoleman kirjo“ se prozatím tváří, že na tom nic nezmění, i když délka sedmdesáti minut je teda dost. „Melinoë“ se mi po pár posleších také zatím zamlouvá, ale to se dá asi čekat od kapely, již vede frajer z Nightbringer a Aoratos.

Do třetice pak přihodím „Mothers Weavers Vulture“ od Grayceon, což je progresivní metal se zvláštním zvukem okořeněným cellem. Dřívější věci byly hodně v cajku, tak nevidím důvod, proč by se to nyní mělo změnit.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V prosinci vidím pouze jednu osobní povinnost, a to nové EP Nexul, kde působí členové Hellvetron a Nyogthaeblisz. Opět se hraje rozbitý náser pro otrlé a zkušenější, ale trochu jinak, protože sound Nexul je deathmetalovější a citelně prodchnutý německým ultrakultem Katharsis. Nepřekvapí tedy přítomnost coverů „Raped by Demons“ a „Luziferion“.

Ale za pozornost toho stojí víc. Amor Fati se hned ze startu měsíce vytasí se splitkem německých Thorybos a Hadopelagyal. Ty druhé jsem si dosud kvůli názvu neposlechl, ale rád to napravím kvůli půlce Thorybos. Dlouhé album „Monuments of Doom Revealed“ ve warmetalovém ranku představovalo jen zajímavý průměr, následné splitko s Truppensturm bylo o Nietzscheho fous lepší a letošní kontakt s „bočáky“ jako Volt Sorcery a Stygian Temple mě přesvědčil, že členové přeci jen mají potenciál pro tvorbu doopravdy kvalitního zlo metalu.

A byl bych piča, kdybych neprubnul nové ípko tureckých Engulfed, když se mi jejich dlouhý debut dost líbil. K vybraným skladbám „Engulfed in Obscurity“ se vracím dodnes, přidanou hodnotu nalézám i ve faktu, že „Vengeance of the Fallen“ zdobí malba Tima Ketoly; jedna z posledních, kterou před smrtí ještě stihl dokončit.

Cnuk

Cnuk:

Nějakou dobu už mám možnost poslouchat novinku „Aldrig i livet“ od dánských Undergang a mohu s klidem říci, že nová deska se povedla. Jejich špinavý a zvrácený death metal tu dostává mnoho podob a nedokážu si představit, že by s tímto materiálem mohli někoho zklamat. I na popáté je to násilné, zastaralé a páchnoucí. Je tam prostě všechno, kvůli čemu máme Undergang rádi.

S dalšími dvěma položkami už to není tak jasné. Vlastně se nad nimi vznáší docela velké otazníky. Tou první je už jednou odložené „Messengers of Deception“ od Tau Cross. Album mělo původně vyjít před rokem, ale jelikož Rob Miller v děkovačce uvedl jako inspiraci jednoho popírače holocaustu, seběhla se mela, a nakonec se na Tau Cross vykašlali nejenom Relapse Records, ale také všichni zbylí členové. The Baron tak zůstal sám. Měl u sebe však kopii chystané nahrávky, takže sehnal nové spoluhráče, trochu ji upravil a nyní ji konečně servíruje k poslechu. Ukázky mě teda nebaví, atmosférou to na mě vůbec nedoléhá, ale uvidíme, jak to bude působit jako celek.

Podobně jsem se těšil také na druhou řadovku rakouského heavy metalu Molten Chains. Jejich prvotina „In the Antechamber Below“ byla originální variací na prastarý metal, ale jak je z vypuštěných skladeb zjevné, „Torment Enshrined“ zřejmě posune kapelu směrem k fádnějšímu vyznění, kde dostane velké slovo black metal. Zvukově došlo k celkovému vylepšení, čímž ale Molten Chains ztratili na zajímavosti. Poslech tomu dám, ale moje natěšenost klesla hodně hluboko.

Akhlys

Dantez

Dantez:

Novinku od Horna rotuju celkem dost a navzdory aspektům, které budou hodně lidí určitě srát (zvuk, délka) si myslím, že jde o kvalitní počin – možná i nejlepší ze Spellgoth éry. „Kuoleman kirjo“ naštěstí kvalitativně navazuje spíše na poslední EP „Kuolleiden kuu“ než na dlouhohrající „Hengen tulet“, které éterem i přehrávači prošumělo a nezanechalo výraznější dojmy.

SNTS, tvůrce ambientně-industriálního techna, je regulérně častován přezdívkou „dark lord“, za což nemůže jen poutavá image, ale i materiál samotný. SNTS dosud udělal jen dvě plnohodnotné desky, z nichž ani jedna nedostála umělcova potenciálu – to se dosud běžně dělo na EPčkách. „The Unfinished Fight Against Humanity“ se však na základě ukázek jeví ambiciózněji. Nebudu proto dlouho otálet a pokusím se poslat do transu pomocí neutuchajících pulzů a hučících podkresů co nejdřív.

Kdyby Debemur Morti nereagovali na leak předčasným streamem, „Melinoë“ bych bez váhání posadil na první příčku. Je mi však jasné, že si za těchto podmínek už všichni toto zvukové zpracování nočních děsů uchem prohání, a jen proto novinku od Akhlys hážu na konec. Na okraj proto ještě zmíním – pro potenciální příznivce temného synthwavu – EP „All About Love“ od francouzské Sierry.


A Tribute to Katharsis

Vydavatelství Bile Noire a No Return vydají v dubnu na kazetě tribute německým Katharsis pojmenovaný „Devastators of the Suns“. Níže najdete tracklist a také krátké ukázky jednotlivých skladeb.

01. Acedia Mundi – 666 (Hohelied Der Wiedererweckung) 02. Veter Daemonaz – Lunar Castles (Harvest) 03. Velo Misere – Thy Horror 04. Délirant – Shine Beyonde 05. Black Fucking Cancer – Kross Fyre 06. The Order of Apollyon – Eucharistick Funereall 07. Nexul – Raped By Demons / Luziferion 08. The Reptilian Session – A.R.I.I.O.T.H. 09. Shrine of Insanabilis – Painlike Paradise 10. LVTHN – VVytchdance 11. Balmog – The Ris(inn)ing Koronation


Redakční eintopf – červenec 2017

Lana Del Rey - Lust for Life
Nejočekávanější deska měsíce:
Lana Del Rey – Lust for Life


H.:
1. Suicide Commando – Forest of the Impaled
2. Laibach – Also sprach Zarathustra
3. Lana Del Rey – Lust for Life

Kaša:
1. Prong – Zero Days

Zajus:
1. Public Service Broadcasting – Every Valley
2. Lana Del Rey – Lust for Life
3. Decrepit Birth – Axis mundi

Skvrn:
1. Boris – Dear

Onotius:
1. Lana Del Rey – Lust for Life
2. Cytotoxin – Gammageddon
3. Ereb Altor – Ulfven

Metacyclosynchrotron:
1. Nexul – Paradigm of Chaos
2. Vesicant – Shadows of Cleansing Iron
3. Heresiarch – Death Ordinance

Cnuk:
1. Tau Cross – A Pilar of Fire
2. Melvins – A Walk with Love and Death

Mythago:
1. God Root – Salt and Rot
2. Seer – Vol. III & IV: Cult of the Void

H.

H.:

Červencový výběr není nijak rozsáhlý, ale spokojen s ním jsem. Vlastně mě zajímají jen tři alba, ale každé z nich opravdu hodně. Na první místo samozřejmě nemohu nominovat nic jiného než Suicide Commando. To je kapela, jejíž muzika mě chytila pod krkem a snad už nikdy se mi neoposlouchá, a i když nepochybuji o tom, že se najdou tací, kdo se mnou nebudou souhlasit, pro mě osobně je projekt Johana Van Roye aggrotechový strop. Minulá deska „When Evil Speaks“ možná byla o něco slabší než předchozí majstrštyky „Implements of Hell“ a „Bind, Torture, Kill“, ale i tak – na novinku „Forest of the Impaled“ se těším zkurveně zasraně moc. Popravdě je to pro mě jeden z nejočekávanějších počinů letoška!

Snad dostatečným důkazem toho, jak jsem na novinku Suicide Commando zvědavý, je i skutečnost, že tato odsunula na druhé místo i legendární Slovince Laibach. Tuhle formaci sice zdaleka nemám naposlouchanou tak moc, jak bych si sám přál a jak by si asi zasloužila, což je ale vzhledem k rozsáhlosti její diskografie snad i pochopitelné, ale jistá zákoutí jejich tvorby mám velmi rád a nadcházející desku „Also sprach Zarathustra“ rozhodně nehodlám minout.

No, a do třetice všeho dobrého (doufejme) – již podruhé v eintopfu „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Poprvé jsem ji sem napsal v květnu, ale původní datum vydání bylo nakonec posunuto až na 21. července, takže znova a tentokrát snad už definitivně. A zajímá-li vás důvod, proč se příznivec obskurní a morálně pokleslé hudby těší na nové album popové hvězdy první velikosti, doporučil bych vám nalistovat dobovou recenzi na předchozí počin „Honeymoon“, z níž byste to snad měli pochopit…

Kaša

Kaša:

Slabota. Červenec nemůžu z pohledu chystaných hudebních novinek nazvat jinak. Nechci tvrdit, že by nadcházející měsíc trpěl totálním nedostatkem relativně zajímavých jmen, ale opravdovou pecku, na kterou se těším, jsem si v červenci našel jenom jednu. Nebýt Tommyho Victora a jeho industriální metalové mašiny Prong, tak bych vlastně pořádně nevěděl o čem psát. Tím ale nemám v plánu snižovat očekávání, jaká do „Zero Days“ vkládám. Prong bych na první místo uvedl i v mnohem silnějších měsících, protože Tommy Victor a jeho parťáci v uplynulých letech chytili druhou mízu a točí alba, která považuji za ta vůbec nejsilnější v jejich kariéře. Industriální metal mísí tato veličina s thrashovou ostrostí a rockovou zpěvností velmi přesvědčivě, a pokud se Victorovi podaří udržet laťku posledních tří počinů, budu velmi spokojen.

Zajus

Zajus:

Zatímco před měsícem jsem se zde radoval ze skutečnosti, že je červnový výběr nesmírně bohatý a jeho jedinou nevýhodou byla nutnost prosévat seznam plánovaných alb tak dlouho, dokud nezbudou jen tři kousky, v červenci jsem naopak rád, že se mi díky drobnému podvodu trojici alb podařilo najít.

V první řadě je zde třetí album Public Service Broadcasting. Jejich dva roky staré „The Race for Space“ mě bavilo, ovšem zároveň mi v něm scházela hloubka a přišlo mi až příliš oddechové. Přesto jsou Public Service Broadcasting zajímavou kapelou a jejich organická kombinace elektroniky s rockem stojí za pozornost. Lanu Del Rey jsem v eintopfu již jednou jmenoval, odložení alba mi však dává příležitost zaplácnout prázdnou příčku i v červencovém vydání. Byl jsem mírně zvědavý naposledy a jsem mírně zvědavý i nyní. To třetí příčku považuji za výstřel do tmy. Technické deathmetalisty Decrepit Birth jsem neslyšel dobrých devět let. Jediné, co si po takové době vybavuji, je, že mě jejich druhé album „Diminishing Between Worlds“ ve své době docela bavilo. Bylo by naivní dělat jakékoli závěry na základě devět let staré desky kapely hrající žánr, který mě jinak moc nebere, ale i tak ve mně hlodá slaboučká zvědavost. Decrepit Birth si poslechnu rád, ale příliš velké naděje do něj nevkládám. Červenec bude odpočinkový.

Lana Del Rey

Skvrn

Skvrn:

Nemůžu si pomoct, ale červenec je slabota, a to napříč všemožnými žánry. Jednak toho vychází málo, druhak to málo stojí zpravidla za nic. Po delší době tak mohu do redakční mlýnice přispět pouze jedinou pobídkou k poslechu – obstarejte si nové Boris. Budou zádumčiví, těžcí (vahou i na přelouskání) a napoví, jak budou v srpnu na josefovské pouti znít. A nebo taky ne, Boris umí mást, vlastně to mají v popisu práce. Klam k téhle japonské hře neodmyslitelně patří a je jedině dobře, že se takové špeky vozí i k nám. Jasně, Brutal: spousta lidí, spousta klišé, supermarket s muzikou. Dokud ale sámoška nabízí krom obyčejného zboží i to výběrové, fronty lze doporučit k vystání.

Onotius

Onotius:

Jednozávitovou mainstreamovou popovou scénu v mých očích vždy kultivovala svým uhrančivým hlasem a schopností skládat skladby se silnou atmosférou pro vykřičené hitparády až neobvykle dospělou a potemnělou. Pravda, vytahovat zrovna Lanu Del Rey je asi nošením dříví do lesa, ale nemohu si pomoct, na její novou desku jsem zkrátka zvědav. Bude mé oblíbené „Ultraviolence“ pokořeno? Přijde s něčím novým, nebo sjede po skluzavce popularity směrem k plochému a oposlouchanému patosu? Nezbývá než čekat.

Zajímavých technických death metalů vychází více, ale má volba nyní padá na precizně brutální Cytotoxin, jejichž „Radiophobia“ byla zhudebněním největší a nejznámější nukleární katastrofy a bezútěšnosti s ní spjaté. Svůj žánr někdy popisují jako Chernobyl death metal a je to ekvivalent pro až matematicky přesnou drtičku, na kterou se těším i v novém provedení na nahrávce „Gammageddon“.

Že pojem viking metal nemusí nutně znamenat nějakou skákačku dobrou leda tak k pivu a bujaré oslavě, ukazují například švédští Ereb Altor, kteří vycházejí z té nejčistší Quorthonovské tradice. Jejich obdiv k veličině Bathory koneckonců vygradoval na sadě coverů „Blot – Ilt – Taut“. Kapela ale není jen nějakým laciným plagiátem a postupně si vytvořila vlastní specifickou tvář. Ctí tradici, ale zároveň přidává svou dávku imaginace. Uvidíme, jak se povede novinka nesoucí název „Ulfven“.

Nexul

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Už při psaní červnového eintopfu jsem plánoval, že v tom nynějším uvedu očekávaný debut novozélandských Heresiarch, problém ovšem spočívá v tom, že mám spíše chuť desku v recenzi sepsut. Stále se však jedná o velice násilný a solidní bordel, a proto si „Death Ordinance“ zmínku zaslouží. Uvidíme, co nakonec vybliju na „papír“ a jaký bude v porovnání váš dojem. Ale nevadí, myslím, že bych si mohl spravit chuť s dalšími dlouhohrajícími debuty. Tím prvním jest „Shadows of Cleansing Iron“ rovněž novozélandských Vesicant, kteří v minulosti s Heresiarch dokonce sdíleli člena. Soudě dle ukázky z novinky a starého dema „Edict“ mám dojem, že kapela v metalovém násilí umí myslet za roh a zároveň vykouzlit nepříjemnou atmosféru. Jsem zvědav, zda tomu tak doopravdy bude. Ale taková jistotka opravdu našlapané satanistické bestiality by se mohla skrývat v „Paradigm of Chaos“ amerických Nexul. Kapela si s deskou dala hodně načas, první demo/EP bylo super, tak snad bude album vraždit ještě razantněji.

Cnuk

Cnuk:

Po menším průzkumu jsem na červenec našel dva zajímavé kousky. Rozhodně se těším na novinku „A Pilar of Fire“ od Tau Cross. Fanoušci Amebix jistě vědí, o co jde. Tahle kapela právě pokračuje tam, kde Amebix skončili, a je to určitě zajímavá hudba. Dva roky starý eponymní debut mě bavil a podobný mišmaš industriálně crust-punkového metalu lze očekávat i nyní.

Tím druhým počinem jsou Melvins, kteří se chystají vydat svoje první dvojalbum v kariéře. Bude se jmenovat „A Walk with Love and Death“ a bude rozděleno do dvou částí, přičemž ta první, „Death“, je klasickou studiovkou Melvins a druhá „Love“ je soundtrack ke krátkometrážnímu snímku Jesseho Nieminena pojmenovaném rovněž „A Walk with Love and Death“. Tak trochu nechápu, kde Buzz Osborne a spol. berou neustále nápady na novou hudbu, každopádně se rozhodně nenudí. Bohužel se často nad jejich tvorbou nudím já a už ani nepamatuju, kdy mě naposledy chytla opravdu celá deska Melvins. V tomto roce se OsborneCroverem předvedli v dobrém světle s kapelou Crystal Fairy, tak snad si nevystříleli všechny dobré nápady a novinka bude zas jednou povedeným studiovým počinem.

Suicide Commando

Mythago

Mythago:

Musím se přiznat, že než jsem si sedl k sepsání eintopfu pro tento měsíc, neměl jsem sebemenší tušení, o čem budu psát, protože jsem nevěděl ani o jediné mně známé a více či méně oblíbené kapele, která by v tomto měsíci měla vydat alespoň zpropadené splitko. Proto jsem se v největším zoufalství rozhodl, že budu sprostě podvádět, oslovím všemocnou Encyclopaedii Metallum a napíšu o jedné či dvou kapelách, které mě zaujmou, ale nebudu k nim mít sebemenší vztah.

Tato má dobrodružná výprava nakonec skončila v mnou nepříliš probádaných bažinách sludge, z nichž jsem se vynořil s hnijícími organickými (a sem tam pravděpodobně i živočišnými) zbytky lepícími se mi na šatstvo, hlavně ale na mysl.

Hovořím primárně o God Root, jimž v první polovině července vyjde teprve druhé EP s názvem „Salt and Rot“. Venku už je i jedna skladba, a když při jejím poslechu nejste zrovna unášení do vnějších sfér, pak jste zaléváni pod pořádně tlustou vrstvu betonu, z něhož jste opět vystřeleni do neznámých kosmických dálav, jen když vám to kapela náhodou dovolí. Mé seznámení s nimi je tak nanejvýš vítaným zážitkem a příště až budou vydávat nějakou další nahrávku, nebudu se to snad už muset dozvídat podobným způsobem, ale budu ji netrpělivě očekávat dlouho předem.

To druhé jméno na mém seznamu už je o něco přízemnější, poněvadž při jejich poslechu jste většinou pouze zaléváni pod ten beton. Seer se svou novinkou „Vol. III & IV: Cult of the Void“, která je následovníkem dvou EP „Vol. I“ a „Vol. II“, však nejsou úplně klasickým sludgem, ať už se jedná o výrazné použití čistého zpěvu či občasné jemné nakouknutí k sousedům od blacku, což lze vidět jak na logu, názvu i obalu alba, tak sem tam i slyšet v podobě blackového skřehotu. Právě jejich schopnost skloubit údernost a osobitost, kterou zatím předvedli, je důvodem mého zaujetí a doufám, že nová deska má možná až zbytečně velká očekávání nepohřbí.


Nexul: předzvěst nového alba a splitu

Američtí luciferiánští fanatici Nexul se po slibném, čtyři roky starém demu „Nexulzifer“ konečně vytasí s novým materiálem. Jedenáctiskladbový debut „Paradigm of Chaos“ je již za dveřmi, vydají jej Hells Headbangers Records na CD/LP/MC a hrubě smíchanou verzi songu „Serpent of Acosmic Darkness“ si lze poslechnout na kompilačce labelu (link). A do konce roku by také mělo vyjít splitko s kultovními Demoncy, kde obě kapely nabídnou exkluzivní materiál. Zde již v režii Iron Bonehead a Nuclear War Now!