Datum: 22.11.2013 Místo: Praha, Tipsport Arena Účinkující: Nick Cave & the Bad Seeds

Osobně jsem se vždycky vyskytoval spíše na těch klubových koncertech, díky čemuž v mém seznamu toho, co jsem viděl živě, stále chybí spousta velkých kapel, které by měl vidět vlastně každý, až byste se divili. Asi největší dluh jsem sám sobě splatil letos koncem července, když v Praze vystupovali jistí Iron Maiden, ale 22. listopadu se objevila možnost konečně jít na vystoupení jedné skupiny, kterou jsem také chtěl vidět strašně dlouho…

Nick Cave u mě dlouhodobě patří mezi nejoblíbenější umělce – dokonce i v době, když mi bylo nějakých 15, 16 let a po vzoru zajetého klišé pubertálního období jsem v rámci co největší ortodoxnosti cokoliv měkčího než Gorgoroth považoval za komerční a zaprodaneckou sračku, jsem tohoto Australana pořád respektoval. Asi tedy není divu, že do pražské Tipsport Areny jsem šel s tím, že to bude skvělé… že to prostě musí být skvělé. Zcela upřímně vám však mohu říct, že i přesto jsem nečekal, že to bude až takhle moc fantastické…

Celý večer přesně na čas (vlastně možná i o pár minutek dříve) otevřela jako jediný předskokan Američanka Shilpa Ray, jejíž kořeny – ostatně jak jen její jméno napovídá – patří do Indie. Ta předvedla doslova sólové vystoupení, jelikož na velkém pódiu stála sama v jednom nehybném kuželu světla a hrála na cosi jako tahací harmoniku položenou na stole, což byl ovšem do jisté míry pouze podklad pro její místy i bez přehánění úctyhodné hlasové kreace. Především hned na začátku jejího setu, kdy asi drtivá většina přítomných moc netušila, co by měla očekávat, a kdy do toho Shilpa svým chraplákem šlapala nejvíce, to bylo opravdu výborné, jenže jak čas postupně plynul, stávalo se vystoupení čím dál tím monotónnější, snad i díky tomu, že zpěvačka přestala zajíždět do takových výšek, v nichž už ji pomalu ani mikrofon nestačil pobírat, a svůj projev pomalu zklidňovala, což v důsledku ke konci způsobovalo možná ne přímo nudu, ale občasný pohled na hodinky už ano. Sice ve výsledku hrála jenom půl hodinu, ale na náplň v podobě poměrně neměnné a jednoduché hudby a jednoho hlasu (jakkoliv dobrého) to zjevně bylo až až. Kdyby se jednalo doslova o jednohubku o třech, čtyřech písničkách, nemělo by to v podstatě žádnou chybu, ale i takhle to nakonec bylo dost zajímavé vidět a Shilpa Ray na konci za svůj výkon sklidila hodně pěkný a hlavně upřímný potlesk.

Po půlhodinové přestávce, která sloužila k doladění všech náležitostí na pódiu, se v devět hodin konečně dostavili očekávání The Bad Seeds v čele se svým ikonickým frontonem. I přes okamžitý obrovský potlesk nešlo o žádný vyloženě efektní nástup, kapela přišla bez jakýchkoliv gest či póz, chopila se svých nástrojů a koncert otevřela úvodní skladbou svého nejnovějšího alba “Push the Sky Away”, tedy s “We No Who U R”. Přestože to hned od prvních vteřin bylo vysloveně výtečné a The Bad Seeds takřka okamžitě získali snad každého v publiku na svou stranu, “We No Who U R” bylo stále jen slabou předzvěstí toho, co všechno se mělo dít v následujících dvou hodinách, v nichž se především Nick Cave rozjel neskutečným způsobem a předvedl neuvěřitelný a dech beroucí výkon, ačkoliv v (doslova) těsném kontaktu s publikem byl hned od prvního songu.

“We know who you are
We know where you live
And we know there’s no need to forgive”
(We No Who U R)

Rozhodně bych se nebál tvrdit, že měl koncert spoustu vrcholů, vlastně jím byla skoro každá druhá píseň, a jeden z nich zcela jistě nastal s hned druhou “Jubilee Street”, jež je vyloženě kouzelná už ve své studiové podobě, ale v té živé byla přesně taková, jak jsem si to od vystoupení sliboval – byla ještě mnohonásobně působivější. Postupně gradovala až do naprosto fantastického intenzivního závěru, při němž naskakovala husí kůže a člověku se až chtělo brečet, jak neskutečně dokonalé to bylo. Tohle přesně ten moment, u něhož si přejete, aby nikdy neskončil, ale nakonec se tak stalo, Warren Ellis zahodil smyčec svých houslí až někam na strop a po ohromném aplausu The Bad Seeds poprvé sahají hluboko do minulosti ke kousku “Tupelo” složeném v roce 1984. V této chvíli už Cave doslova řádil, svůj zpěv prožíval a na pódiu nechával úplně všechno, ale nutno dodat, že i zbytek The Bad Seeds mu zdatně sekundoval, byť “pouze” svým instrumentálním výkonem. Staré skladby byly v aktuálním živém provedení dost často mnohem zuřivější a hrubější než ve svých originálních verzích, což byl i případ “Tupelo”. Když Cave zpíval sloku “O go to sleep lil’ children”, všiml si v publiku malého dítěte, které si nechal poslat až k sobě a zmiňovanou sloku odzpíval přímo jemu, aby následně zničehonic přišel několikavteřinový výbuch agrese, při němž The Bad Seeds beze srandy na chvilinku zněli tvrději než většina metalových kapel a Cave malému chudákovi vmetl do tváře působivý řev, za nějž by se nemuselo stydět žádný black metalový vokalista.

Po další krátké dávce agrese v samém závěru “Tupelo” se pódium obléklo do fialovo-červeného zabarvení a dekadentní atmosféry s nástupem “Red Right Hand”, při jejímž refrénu pustil Nick Cave poprvé ke zpěvu také publikum. Zato “Mermaids” je z desky hodně klidná a tichá píseň a osobně jsem si dost dobře neuměl představit, jak může fungovat v živém podání, ale bez sebemenších problémů fungovala naprosto skvěle a na rozdíl od studiového originálu nestála především na vokálu, ale více do popředí se dostala instrumentální stránka, díky čemuž “Mermaids” působila o poznání živěji, především ve svém refrénu. Při jejím uvádění navíc Cave obdržel od někoho z publika červenou růži, s níž většinu písně odzpíval, a pokud jsem správně viděl, dokonce i dárek oplatil polibkem… jen jsem ze své pozice nezaregistroval, jakého byl dárce pohlaví.

Další vrchol koncertu přichází s geniální “The Weeping Song”. I ona byla živě malinko dravější a možná i lehce rychlejší, přesto neztratila vůbec nic ze své neopakovatelné atmosféry, a když Cave do mikrofonu svým unikátním vokálem kázal “This is a weeping song”, bylo to působivé jako máloco. Nejbrutálnější věcí vystoupení byla zcela jednoznačně ta nejstarší píseň, která zazněla, “From Her to Eternity”, z níž The Bad Seeds vyrobili opravdu až tvrdý kus. Ona i původní verze je samozřejmě taková nervní a ne úplně přívětivá, ale nyní byl její potenciál dotažen až úplně do konce v dalším mocném kusu a především zdvojené bicí nadělaly doopravdy paseku.

“This is a weeping song
A song in which to weep
While all the men and women sleep
This is a weeping song
But I won’t be weeping long”
(The Weeping Song)

Po obrovsky intenzivní dvojici “The Weeping Song” a “From Her to Eternity” přichází vydechnutí a zvolnění. Nejprve v podobě fantastické “West Country Girl”, která ani na pódiu neztratila nic ze svého kouzla, a následně s pásmem tří balad “God Is in the House”, “Love Letter” a “Into My Arms”, při nichž se Cave konečně pořádně posadil ke klavíru a převzal otěže i co do instrumentální stránky. Při “God Is in the House” si nechal opět vypomoct od publika, největšího ohlasu se ovšem dostalo třetí zmiňované “Into My Arms”, což je ovšem poměrně logické vzhledem k tomu, že je z oné trojice asi nejznámější.

Další dvě geniální skladby následují hned vzápětí. A první z nich je zároveň i vrcholem aktuální desky – “Higgs Boson Blues”. Pamatujete si, jak výše padlo, že měl koncert svůj vrchol v každé druhé písničce? Ano, tohle byl další, protože i “Higgs Boson Blues” byla jednoduše excelentní s naprosto úžasnou gradací. A pamatujete si tu poznámku o těsném kontaktu s publikem. Kdybyste viděli, jak Nick Cave téměř stojí lidem na ramenou, s impozantním zanícením zpívá “Can you feel my heartbeat?” a přitom bere ruce diváků a přikládá si je na srdce, aby opravdu cítili, jak mu tluče srdce, pochopili byste, že ani tohle jsem si ani omylem nevymyslel. A kdo by si v této chvíli pomyslel, že lepší už to být nemůže, že tohle byla absolutní třešnička na dortu, The Bad Seeds ho přesvědčili o opaku s uhrančivou “The Mercy Seat”. A jako by už nyní nebylo vystoupení Australanů silnější než drtivá většina ostatních kapel, nastupuje legendární “Stagger Lee”, při níž Cave předvádí další šílený a působivý výkon, jaký se hned tak nevidí. Přímo jako osudová tečka za podobnou hudební extází pak působí poklidná a tichá “Push the Sky Away”, jež celý set ukončuje…

…samozřejmě ale jen na chvíli, než dojde k očekávanému přídavku, který The Bad Seeds zahájili s “Papa Won’t Leave You, Henry” s výtečným refrénem. Následuje trochu rozvernější “Deanna” a v úplném závěru pak absolutně nehitová, ale stále absolutně skvělá a depresivní “We Real Cool” opět z aktuální nahrávky. Dvě hodiny uběhly jak nic, až se vlastně ani nechtělo věřit, že už to vážně byly dvě hodiny, protože ve společnosti The Bad Seeds a jejich úžasného vystoupení čas letěl jak zběsilý, ale stalo se. Nick Cave všem popřál dobrou noc, sem tam nesmělé děkovné zamávání od některých členů a kapela zmizela do zákusilí. Vytleskávání dalšího přídavku pak dost rázně uťalo rozsvícení světel, po němž už všem bylo jasné, že je vážně konec… bohužel.

“And some people say it’s just rock ‘n’ roll
Aw, but it gets you right down to your soul
You’ve got it, just keep on pushing and, keep on pushing and
Push the sky away”
(Push the Sky Away)

Jak je vidět už ze setlistu, bylo znát, že The Bad Seeds jedou šňůru na podporu desky “Push the Sky Away”, z níž zaznělo suverénně nejvíc songů, celkem šest, čili třetina celého setu. Předchozí tři nahrávky “Dig, Lazarus, Dig!!!”, “Abattoir Blues / The Lyre of Orpheus” a “Nocturama” kapela tentokrát ignorovala úplně, ale od “No More Shall We Part” dozadu zazněl z každého alba minimálně jeden kus, někdy dva, s jedinou výjimkou – “Your Funeral… My Trial” z roku 1986, z níž nebylo nic, přestože na některých koncertech turné se hrálo i odsud. The Bad Seeds totiž na každém vystoupení setlist mírně obměňovali, popřípadě alespoň prohazovali pořadí písniček.

Celkově by se jistě dalo říct, že byl výběr skladeb postavený hodně pěkně, ačkoliv každý by si jistě našel svoje oblíbené písničky, které nezazněly, což byla v mém případě například fantastická “Fifteen Feet of Pure White Snow”, již bych z fleku vyměnil třeba za “God Is in the House”. Stačí ale zůstat jen u toho, co už na tomhle turné zaznělo… například takovou “Jack the Ripper” bych také slyšel hodně rád, ale u skupiny s takhle obsáhlou diskografií to tak bude vždycky a zahrát všechno prostě nejde, s tím se jednoduše musí počítat, takže není sebemenší důvod si stěžovat – už jen z toho důvodu, že spousta skladeb, které jsem slyšet vážně chtěl, jsem také slyšel.

Na předchozích řádcích padalo jméno především Nicka Cavea, jenž na sebe strhával drtivou většinu pozornosti, celý koncert prožíval, zpíval s obrovskou vervou, excelentně komunikoval s lidmi – a tím zdaleka nemám na mysli pouze několik vtípků mezi písněmi nebo pohotové reakce a odpovědi, například jako když někdo z publika zavolal, že jej miluje, ale i samotné chování během hraní, kdy – jak už několikrát padlo výše – šel přímo k divákům a bylo vidět, že se snaží (těžko říct, jestli opravdu cíleně), aby byl koncert intenzivní nejen pro něj, ale pro všechny přítomné. Mezi ním a lidmi nestála žádná hradba securiťáků, Cave si v žádném případě nehrál na žádnou hvězdu a svých posluchačů se nebál. Na druhou stranu však nikdo v prvních řadách nepřekročil mez toho, co si divák může dovolit vůči vystupujícímu umělci. Až by se chtělo říct, že přesně takhle má vypadat perfektní souznění mezi hudebníkem a publikem. Dalším ohledem, v němž si Nick Cave zaslouží absolutorium, je pak zcela jistě jeho výkon a výdrž, jelikož celé dvě hodiny jel doslova na plný plyn, neustále se pohyboval a předváděl své typické taneční kreace, přesto ani jednou ve svém nezaměnitelném zpěvu nezaváhal nebo se nezadýchal… vážně ani jednou, všechno naprosto suverénní a bezchybné. V 56 letech opravdu obdivuhodné.

Je ovšem nutné zdůraznit, že jakkoliv byl Nick Cave králem koncertu, i všichni ostatní členové The Bad Seeds zanechali výborný dojem. Víte, jak se při nějakém extrémně povedeném výkonu přeneseně říká, že to byl koncert? Tak tenhle koncert byl koncert. Jednoduše všechno páni muzikanti, soustředění, přesto přirození a zcela viditelně prožívající to, co zrovna hráli. Ať už to byli veteráni jako bubeník Thomas Wydler, aktuální klíčoví členové jako multi-instrumentalista Warren Ellis s vizáží bezdomovce ve společenském oděvu, nebo nováčci sestavy jako kytarista George Vjestica, všichni fungovali naprosto bezchybně a nedá se jim vytknout absolutně nic. V jejich snažení je navíc plně podporoval vydařený zvuk, v němž bylo vše naprosto nádherně slyšet. Možná se slušelo dodat i to, že The Bad Seeds nepotřebovali vůbec žádné efekty, dokonce i světla byla v podstatě statická, všechno bylo čistě jenom o kapele a o hudbě, ale i s tímhle Australané dokázali předvést vystoupení, které bylo několikanásobně lepší a působivější než většina skupin s vagónem prskavek. Prostě úplně nejvyšší třída…

Že vám to všechno zní až moc dokonale? Pokud ano, tak je to správně, protože tohle opravdu BYL dokonalý koncert… nebo přinejmenším alespoň mě nenapadá nic, co by se ten večer mohlo vydařit víc, než tomu ve skutečnosti bylo. Jednoduše řečeno, Nick Cave & the Bad Seeds předvedli, jak se dělá umění – umění v naprosto doslovném významu. Koncerty tu sice číselně nehodnotíme, ale pokud bychom to dělali, v tomto případě bych ani vteřinu neváhal dát 10/10…