Archiv štítku: Nightwish

Nightwish – Imaginaerum – The Score

Nightwish - Imaginaerum - The Score
Země: Finsko
Žánr: soundtrack / orchestral
Datum vydání: 9.11.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Find Your Story
02. Orphanage Airlines
03. Undertow
04. Spying in the Doorway
05. A Crackling Sphere
06. Sundown
07. Wonderfields
08. Hey Buddy
09. Deeper Down
10. Dare to Enter
11. I Have to Let You Go
12. Heart Lying Still
13. From G to E Minor

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi se jen těžko najde někdo, koho minulo mediální šílenství okolo projektu “Imaginaerum”, pocházejícího z megalomanské hlavy Tuomase Holopainena, principála a neochvějného lídra finských Nightwish. Je tomu skoro rok, co jsem zde hodnotil první část zmíněného konceptu, řadové album “Imaginaerum”, které nakonec po všech těch očekáváních dopadlo relativně rozpačitě. S finálním verdiktem však vyvstalo několik otázek, které lze zodpovědět až nyní, protože tomu není tak dávno, co skládačku “Imaginaerum” doplnil soundtrack ke stejnojmennému filmu, okolo kterého se to všechno točí. Soundtrack nese velmi tradiční podtitul “The Score” a nyní je načase se mu podívat na zoubek.

Žánr soundtrack, nebo chcete-li hudební doprovod filmu, není radno stavět na roveň běžně produkované hudbě. Když totiž pominu různé písničkové výstřelky (nic proti nim, některé písničkové sountracky filmů třeba od takového Quentina Tarantina mezi mnohými už takřka zlidověly), jedná se o specifická díla, na která jsou kladeny poněkud odlišné nároky. Proto páně Holopainenův záměr částečně propojit řadovku “Imaginaerum” s jejím soundtrackovým protějškem budil nejen velká očekávání, ale také řadu rozpaků, které se v případě desky částečně naplnily. Tuomas zkrátka ve své honbě za filmovým zážitkem občas maličko překročil hranici a některé momenty alba prostě filmem zaváněly na sto honů, a výsledku to ne úplně přidávalo. Zvědavost, jak se popere s čistokrevným soundtrackem, pak byla náramná, protože kde jinde už by mohl v plné šíři realizovat své rozmáchlé vize, které už řadu let rouboval na relativně běžnou muziku…

Nebudu si zde hrát na nějakého experta přes filmovou hudbu a na rovinu se přiznám, že moje zkušenosti s ní nejsou nijak zvlášť rozsáhlé. Několik soundtracků však již mýma ušima prošlo, a proto si troufnu tvrdit, že alespoň v rámci klasických symfonických děl je jejich základním stavební kamenem práce s jednotlivými motivy a hudební odraz dění na plátně. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že je klasický soundtrack takovou moderní obdobou symfonické básně. A jelikož jsou Nightwish prakticky synonymem symfonického metalu, dalo by se očekávat, že Tuomas zúročí své bohaté zkušenosti s psaním orchestrálních partů a na formátu soundtracku dostojí pověsti klasického skladatele 21. století, za kterého jej mnozí považují. Jenže to se nestalo. Jistě, orchestr zde zastává drtivou většinu veškerého dění, ale poněkud jinak, než bych si představoval. Namísto aby se Tuomas oprostil od svazujících šablon své běžné tvorby, zde prezentuje prapodivný mix klasických soundtrackových postupů a typických Nightwish posledních let, ovšem nejen melodicky (potud by to bylo v pořádku), ale hlavně skladatelsky. Jestli tedy řadové “Imaginearum” místy trpělo jistou soundtrackovitostí, soundtrack je na tom přesně opačně, akorát je na něm ta rozpolcenost víc znát, a to mu nehorázně škodí.

Hlavní neštěstí spatřuji již v původní myšlence dílčím způsobem svázat oba hudební počiny. Potom není divu, že namísto toho, aby soundtrack s motivy pracoval dynamicky, obměňoval jejich provedení a jejich prostřednictvím vyprávěl příběh, je zde využíváno jednotlivých melodií ve stejném chronologickém sledu, v jakém se objevily na řadovce, a místo toho, aby mi hudba říkala, co se v dané dějové pasáži odehrává, mi říká spíše něco jako “tohle hrálo v ‘Last Ride of the Day’, už se asi blížíme na konec”. Navíc mi v drtivé většině případů spíš než nějaký obraz naskočí podoba příslušného motivu tak, jak ho bylo využito na řadovce, což působí dost samoúčelně (“sledujte, vážně je to provázaný!”) a celý dojem to značně bortí snad každému, kdo původní “Imaginaerum” slyšel. Pravda, nejvýraznější je to asi v takové “Orphanage Airlines”, ale znát je to i jinde. Naproti tomu jsou zde i skladby, které dokazují, že to jde, stačí jen trochu chtít. Důkazem budiž taková “A Crackling Sphere”, která dovádí svoji už tak dost scénickou předlohu “Arabesque” takřka k dokonalosti a působí proti ní mnohem lépe, což je možná způsobeno kontextem, v jakém se obě skladby vyskytují.

Vhodné zpracování původního motivu předvádí rovněž můj asi nejoblíbenější počin ze soundtracku, něžná a intimní “Sundown”, která si ústřední motiv propůjčuje z “Turn Loose the Mermaids”, a její nová podoba mě oslovuje mnohem více než předloha. Dokonce do té míry, že bych si ji dovedl bez problémů představit na řadovce, na čemž má určitě zásluhu i skutečnost, že i když “Sundown” využívá soundtrackových postupů, stejně působí spíše písničkovým dojmem. Co se týče dalších slušných položek tracklistu, napadají mě ještě otevírací “Find Your Story” nebo v pořadí třetí “Undertow”, ale to je asi tak všechno, čímž se dostáváme k dalšímu zásadnímu problému, kterým “Imaginaerum – The Score” trpí. Když pominu umírněnou “Sundown” a energickou “A Crackling Sphere”, vzpomenu si jen velmi málo momentů, které by přispívaly k celkové dynamice alba.

Navzdory tomu, že Tuomas sáhl po několika netradičních prvcích, které působí buď velmi svěže (tím mám na mysli lehoučký elektronický podkres nebo třeba do pozadí odsunuté kytarové sólo, které je lepší než cokoli, co Emppuova kytara vyprodukovala na řadovce), nebo o poznání méně svěže (s výjimkou “Sundown” mě opravdu nepřesvědčilo využití sólového zpěvu, prostě se to tam nehodí), se totiž drtivá většina soundtracku nese na jedné vlně a o něčem, jako je třeba sugestivní střídání nálad, si může posluchač nechat jen zdát. Na jednu stranu si říkám, že bych toho chtěl od hudby, která má vhodně doplňovat pohyblivé obrázky, hodně, ale pak si vzpomenu, jaké barvité scenérie a nálady dokázal vykouzlit mistr Howard Shore pro “Pána prstenů”, a rázem jsme tam. kde jsme byli. A to rozhodně není moc lichotivé vysvědčení.

Nightwish

Abychom si rozuměli, ono to není vyloženě špatné, poslouchat jako podklad k nějaké činnosti se to dá bez sebemenších problémů. Problém však spočívá v tom, že i přes dílčí kvality “Imaginaerum – The Score” dost výrazně pokulhává v tom, v čem řada jiných soundtracků klasického ražení exceluje – i přes absenci písničkové formy zprostředkovat působivý zážitek, který usměrňuje posluchačovu fantazii tak, jak to zamýšlí tvůrci příslušného filmu. A kdyby chtěl někdo namítat, že tento soundtrack funguje správně, pak raději nechci vidět, jak je na tom samotný film. Jak to tak vypadá, Tuomas Holopainen si ukousl moc velké sousto a ambiciózní vize projektu, kde by se jednotlivé jeho části vzájemně obohacovaly a dohromady tvořily organický celek, alespoň v mém případě neuspěla. Ba naopak – teprve při vzájemném srovnání obou kompozic je totiž vidět, jak je vzájemné propojení oběma spíše na škodu (čest výjimkám a vlastně také řadovce, která je na tom o poznání lépe), a já upřímně doufám, že to dojde i samotnému Holopainenovi. Protože jestli ne, hodně se bojím, co za kočkopsa pod hlavičkou Nightwish vyjde příště…


Masters of Rock 2012 (sobota)

Masters of Rock 2012
Datum: 14.7.2012
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Arakain, Citron, Deathstars, Firewind, Kissin’ Dynamite, Korpiklaani, Milking the Goatmachine, Nightwish, Sebastien

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert / Masters of Rock

Třetí den festivalu jsem měl v plánu začít až s chrochtajícími kozlíky Milking the Goatmachine, ale nejmenovaná redakční kolegyně mě vytáhla už na české Sebastien, kteří se rozhodli své vystoupení na hlavním pódiu Masters of Rock pojmout ve velkém stylu a opravdu se předvést. K tomuto účelu si pořídili nějaké ohňoblbiny, prskavky a hlavně několik pěveckých hostí – Katie ze Siren’s Cry (zrovna o téhle kapele jsem ale já jaktěživ neslyšel), Apollo PapathanasiaFirewind a hlavně Rolanda Grapowa (Masterplan, ex-Helloween), jehož sice většina z nás zná spíše jako kytaristu, ale jak ukázal, ani s mikrofonem se neztratí. Nic z toho ale Sebastien nepomohlo k tomu, aby mě jejich koncert opravdu bavil. Snad s výjimkou poslední skladby, jejíž sborově zpívaný refrén měl opravdu koule, jinak mi to moc nedalo.

Vizovická krasojízda pokračuje s jednou z nejbrutálnějších kapel festivalu – zmiňovanými grindery Milking the Goatmachine, jejichž výplach sice nikterak objevný není, zábavný ovšem ano, přestože zpěvák sedí za bicími. Kozlí masky a prdel-nakopávající grindcore, který rozhýbe i mrtvolu, ovšem udělaly své a plně to stačilo k tomu, aby se jednalo o suprovou padesátiminutovku, během níž to v kotli vřelo vskutku vydatně.

Další domácí klasika Citron si podobně jako Sebastien nachystala speciální show, avšak trochu jinačím způsobem – přehrávala totiž kompletně svou kultovní fošnu “Radegast”, jejíž vydání proběhlo v roce 1987, a k této příležitosti na pódiu nechyběl ani sám bůh Radegast, byť v nafukovací podobě. S kapelou ale kvůli zdravotním problémům nezpíval Stanislav Hranický, nýbrž náhradní vokalista, bohužel nevím, o koho šlo, ačkoliv svou roli zvládl bezesporu na výbornou. Ladislav Křížek, který “Radegast” nazpíval v originále, to však nebyl, to jsem ještě poznal (smích). Jinak se jednalo o parádní koncert a sám za sebe mohu říct, že jsem si všechny ty nesmrtelné fláky s radostí vychutnal.

Program pokračuje s německými Kissin’ Dynamite, kteří staví na tom nejohranějším heavy metalovém klišé, ale nějakým záhadným způsobem to zrovna jim funguje. Vzhledem k tomu, že mě při své poslední návštěvě Vizovic velice bavili, šel jsem jejich koncert prubnout znovu – a opět to bylo po čertech zábavné. Kissin’ Dynamite svou prezentaci od té doby výrazně posunuli směrem ke glam metalu, avšak na místě muziky zůstal klasický hevíček. V případě téhle skupiny má ale jedno velké eso v rukávu – obrovskou energii, což se promítlo i do samotného vystoupení. Kissin’ Dynamite jsou mladá kapela, která prostě má chuť se na takhle velkém festivalu předvést v tom nejlepším světle, a podle toho to také vypadalo. Neustále se bylo na co dívat, show měla velký spád a dopředu ji táhl výtečný frontman, jenž sice vypadal jak výstavní štětka, ale zpívat a pracovat s publikem uměl vážně na výbornou.

Jak se následně ukázalo – pro někoho možná překvapivě – jedním z největších taháků letošního Masters of Rock byli pro spoustu lidí Arakain s hostující Lucií Bílou. První půlka koncertu se nesla ve znamení klasického Arakainu, který se od hluboké minulosti pomalu propracoval až ke žhavé současnosti v podobě alba “Homo Sapiens..?” (ačkoliv z něj nakonec zazněl jen jeden song – “Marat”), poté nastoupila proklamovaná Bíla, která si se skupinou střihla sama tři songy, z nichž se nejvíce povedly “Ztráty a nálezy”, následoval duet s Honzou Toužimským, v jehož rámci zazněla i nechutně patetická “Zimní královna” (jeden z nejhorších songů v historii Arakainu!), závěr koncertu pak opět proběhl zase v režii samotného zpěváka Arakain. Celkově bylo vystoupení dost povedené, přestože se ve své podstatě jednalo jen o osekanou verzi toho, co bylo k vidění na jaře na samostatném turné, odezva publika však byla i tak obrovská, tudíž po konci musela panovat spokojenost na všech stranách. Jediné, co mi přišlo trochu mimo, bylo ustavičné nazývání Lucie Bílé “metalovou princeznou”, když většinu času strávila v oblasti dosti odpudivého popu, ale čert to vem, bylo to dobré.

Následující Firewind z Řecka nebyli špatní, ale nedokázali mě zaujmout nějak výrazněji a ve výsledku se stali pouze jednou kapel z mnoha. Instrumentální výkony byly naprosto bezchybné, kytarový hrdina Gus G. se po hmatníku své kytary proháněl vskutku zodpovědně, zpěvák Apollo Papathanasio zpíval výborně, zbytek skupiny taktéž v ničem nezaostával, výsledek však přesto zůstal někde na půli cesty. Netvrdím, že Firewind zahráli zle, to zase ne, ale něco tomu chybělo.

Korpiklaani patří vždy mezi největší a také nejvíce opakované šlágry každoroční vizovické veselice, ale jak se říká, opakovaný vtip už není zábavný, což platí i o Korpiklaani. Čím více jejich koncertů jsem viděl, tím více je každý následující předvídatelnější a méně zábavný, na čemž nic nezmění ani nový houslista (byť to bude pro někoho znít nepatřičně, zrovna na tomhle postu je u Korpiklaani úplně jedno, kdo to tam šmidlá), ani nové ohozy obou kytaristů (i když vypadaly dost cool), ani nová deska (stejnak všechny znějí stejně), z níž zazněly písničky v živé premiéře. Přítomný lid si to všechno sice zjevně užíval, ale pokud byl člověk střízlivý, neměl chuť křepčit v kotli a byl vybaven alespoň špetkou hudební soudnosti, musel se podobně jako já po několika skladbách odporoučet. Nebylo to vyloženě hrozné, naopak se na poměry Korpiklaani jednalo o standardně (dobrou?) show, akorát je tu téhle kapely už moc.

Stratovarius jsem v rámci nutnosti doplnění sil na zbytek programu vynechal a vydal se až na největšího headlinera celého Masters of Rock – finské hvězdičky Nightwish, jejichž výkon se stal stejně jako před několika lety opět nejdiskutovanějším koncertem festivalu. A vtipné na tom je, že i tentokrát jsem koncert vnímal naprosto stejně jako tenkrát – nebylo to tak špatné, jak tvrdí jejich zarytí odpůrci, ani tak skvělé, jak rozhlašují jejich zarytí fanoušci. Jak už to tak bývá, pravda je tak někde napůl. Nightwish předvedli vcelku solidní vystoupení, které sice nebylo ničím, z čeho by si člověk sednul na zadek, ale nic to nemění na tom, že si Nightwish s přehledem odehráli to svoje, že to bylo docela zábavné a že lze jejich výkonu jen těžko něco objektivního vytknout, ačkoliv netvrdím, že by mi má fantazie nedovolovala si představit i něco lepšího. Co se týče ožehavého tématu ohledně kvalit zpěvačky Anette Olzon, zde se musím přiklonit mírně na stranu těch, kdo nové Nightwish zbožňují. To, že Anette zpívá staré songy jinak (ne hůř, ne lépe – prostě jinak) dle mého jednoduše nelze považovat za negativum, nehledě na fakt, že písničky, jež už byly napsány přímo pro ni, si střihla jako z partesu (viz povedená “Scaretale”). Možná mám v uších nasráno, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by neuměla zpívat. Pokud k tomu připočtu vcelku dobře namíchaný best-of setlist a nějakých pár efektních ohňových pamlsků pro oči, jedná se z mé strany o spokojenost, přestože letošní Masters of Rock nabídl bezesporu i lepší koncerty.

Den uzavírající Deathstars by už nutně potřebovali novou desku, která by jejich muziku nasměrovala trochu dál, neboť čím více člověk na koncertech slyší všechny ty songy vedle sebe, tím více si uvědomuje, že je to ve své podstatě pořád jedna a ta samá písnička dokola, jen s jinými názvy. Neříkám, že jsem se nudil, to mě to zase ještě pořád bavilo, ale jinak o Deathstars začíná pomalu platit to samé jako o Korpiklaani – všechno moc škodí a nějaká změna už by docela bodla. Pokud se však člověk přes tento fakt přenesl, dostal ve Vizovicích další zábavný koncert od téhle chásky.


Nightwish – Imaginaerum

Nightwish - Endless Forms Most Beautiful
Země: Finsko
Žánr: symphonic / power metal
Datum vydání: 30.11.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Taikatalvi
02. Storytime
03. Ghost River
04. Slow, Love, Slow
05. I Want My Tears Back
06. Scaretale
07. Arabesque
08. Turn Loose the Mermaids
09. Rest Calm
10. The Crow, the Owl and the Dove
11. Last Ride of the Day
12. Song of Myself
13. Imaginaerum

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7/10
Zajus – 7/10
Ellrohir – 10/10
Madeleine Ailyn – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nightwish jsou fenomén. Spousta lidí je bezmezně miluje, jiní je zase upřímně nesnášejí a i ti, kterým jsou naprosto ukradení, jim často vděčí za doprovod na samém počátku cesty k tvrdé hudbě. Že s tím souvisí i v jistých kruzích neutuchající emoce ohledně bezmála pět let nové zpěvačky, to je jasné snad každému, kdo se o tohle odvětví alespoň trochu zajímá. A do takového zmatku najednou přijde nové album, o kterém toho bylo napsáno mnoho ještě v době, kdy ani sama kapela nevěděla, jak bude výsledek vypadat…

A protože toho už bylo napsáno tolik, považuji za zbytečně tu postoprvé nastiňovat příběh a koncept alba a ostatně i filmu, který vznikal souběžně, a zaměřím se na hudbu samotnou. V tomhle případě by ale bylo dobré hned ze začátku ujasnit si, z jaké pozice vlastně hodnotím. Tak předně – i když můj vkus urazil od dob, kdy jsem Nightwish poslouchal dnem i nocí, docela dlouhou cestu, pořád je mám rád a beze studu je považuji za svoji srdcovou kapelu. Vyhnula se mi ovšem všeobecná hysterie až nenávist, která se snesla na hlavu nebohé Anette po jejím nástupu do kapely. Proč? Protože je to prostě dobrá zpěvačka a házet na ni špínu jenom proto, že nezpívá jako Tarja, je dětinské. Anette jsem tedy na místě zpěvačky Nightwish akceptoval a už “Dark Passion Play” se mi i přes jisté dílčí nedostatky velmi zalíbilo. Proto jsem byl skutečně zvědavý, jak “Imaginaerum” dopadne – ať už vzhledem ke konceptu, který může trochu svazovat, tak co se týče výkonu Anette, neboť dostala možnost své kvality poprvé předvést na albu, které bylo napsáno s ohledem na charakter jejího hlasu. Očekávání byla tedy veliká, hype ze strany vydavatele a metalových magazínů rovněž a po necelém měsíci, kdy se “Imaginaerum” těší zájmu veřejnosti, se mohu odpovědně podepsat pod následující řádky…

Album jako celek stojí na několika pilířích a konceptuálnost je jedním z nich. Je totiž nad slunce jasné, že se v rámci hranic, které tvoří mimořádně vydařené intro a poslední, titulní skladba, skutečně jedná o tématicky jednotný celek. S povědomím o ději pak tento příběh ožívá prakticky okamžitě. Za tak sugestivní zpracování patří Tuomasovi poklona. Je tu ovšem i stinná stránka věci – i když se Tuomas dušoval, že album nebude přizpůsobeno pro použití v rámci soundtracku stejnojmenného filmu, občas se nemohu zbavit dojmu, že skutečně poslouchám soundtrack, protože některé skladby působí dojmem, že slouží jenom k podbarvení nějakého vizuálního vjemu (“Arabesque”), nebo bych si je dokonce dovedl představit jako doprovod k závěrečným titulkům (“Imaginaerum”). Prostě a jednoduše – to, co by jinak možná zafungovalo dobře, působí na formátu hudebního alba jako pustá vata, i když i té vatě nemohu upřít dílčí plusy a zajímavé momenty, které se mi samy o sobě velice líbí. Řeč je tu opět o “Arabesque”, protože “Imaginaerum” není nic jiného, než sbírka motivů z celého alba, jen pospojovaných dohromady a nahraných orchestrem.

Dalším esenciálním prvkem jsou bezesporu orchestrální orgie a jejich naprostá dominance nad vším ostatním, vyjma zpěvu, ale o tom později. Už na “Once” se orchestr dostal značně do popředí a “Dark Passion Play” pak dovedlo tento trend na další úroveň. Ani v jednom případě to však nebylo na úkor ostatních nástrojů, nebo alespoň nijak zvlášť přehnaně. Na “Imaginaerum” je totiž i úloha Emppuovy kytary víceméně degradována do pozice rytmického nástroje. Skutečný riff aby člověk pohledal, stejně jako sólo. Rytmické tlučení do strun v jedné poloze, to mě s prominutím neuspokojuje. Basa a bicí se do popředí rovněž nedostanou a žádná další “The Siren” nebo “Planet Hell” se tedy nekonají. A je to ohromná škoda, protože když si vzpomenu, jaké věci dovedli Emppu, Jukka a Marco stvořit na “Once”, neřkuli na starších počinech, je mi z toho akorát na nic. Těžko jim to ale klást za vinu, když tvůrčí otěže neochvějně třímá Tuomas, a pochybuji, že by je jen tak popustil. Když ale překousnu, že je značná část “Imaginaerum” po instrumentální stránce de facto výkladní skříní Tuomasových orchestrálních fantazií, musím uznat, že to pořád dělá skvěle. Některé epické pasáže svých charakterem sice působí, jako by vznikly při tvůrčím procesu “Once”, ale to mi nijak nevadí. Příjemného překvapení jsem se dočkal od dětských sborů, protože jsem nečekal, že budou zapracovány tak vkusně a že dovedou některé pasáže skutečně nakopnout…

Nightwish

Co mě ale moc nepotěšilo, to je jakýsi celkově pohádkový nádech alba. Všechna předchozí alba Nightwish se vyznačovala jakousi vznešeností, subtilní nádherou a intimním zármutkem, to vše doprovázeno tu více tu méně výraznou temnotou. Namísto toho se na “Imaginaerum” dostává do popředí až cukrkandlový optimismus a dětská naivita. Mluvím tu o melodiích, které mnozí velmi trefně označili za jakýsi ABBA metal. Neříkám, že je tenhle přístup znát v každé skladbě (to zdaleka ne), ale tam, kde znát je, jsem dost na vážkách, co si o tom vlastně myslet. Na jednu stranu je to nehorázně chytlavý kýč bez hlubšího emočního dopadu na posluchače, na druhou stranu je ten kýč provedený až na výjimky naprosto špičkově, poslouchá se to vážně úplně samo a člověk má tendenci si prozpěvovat text nebo alespoň poklepávat nohou do rytmu. Vrcholem tohoto směřování je asi klipovka “Storytime”, až diskotéková vyjuchanost “I Want My Tears Back” nebo refrén první části skladby “Song of Myself”.

Na druhou stranu, z jistého úhlu pohledu je na “Imaginaerum” temnoty požehnaně, byť v trochu jiné podobě, než jsme byli zvyklí. Třeba taková “Scaretale” je až na trochu nepasující intro vysloveně zvrácená, teatrálně děsivá a posluchač si připadá, jako by byl uvězněn v nějakém kabaretním domě hrůzy, ze kterého nemusí nemusí vést cesta ven. Rovněž v pořadí třetí “Ghost River” disponuje nábojem a temnou náturou, do kterých je radost se ponořit. V čem se tahle temnota liší od temnoty, která prostupovala starší alba Nightwish, ale popsat nesvedu, i když je to poznat na první poslech…

Skutečně by mě zajímalo, z čeho ona optimismem a naivitou překypující melodika pramení. Je tím důvodem výhradně námět konceptu, ke kterému se to hodí, ať chci nebo ne? Je to snad posun Tuomasových tvůrčích vizí směrem k jakýmsi popovým obratům? Nebo je důvodem Anette, kterou z toho viní část veřejnosti, a co si budeme povídat, její hlas je pro takové melodie jako stvořený? Asi od každého něco, ale se to nedozvím do té doby, než Nightwish vydají další album. Ale když už tu ale padlo Anettino jméno, rád bych se u ní chvíli zastavil. Snad všichni napjatě očekávali, jak se Anette s novým materiálem popere, protože tentokrát už nejde vinit z případných nedokonalostí skutečnost, že bylo album psáno pro někoho jiného. Kouzelné je, že to navzdory všem pochybovačům není potřeba. Už když jsem slyšel “Imaginaerum” poprvé, spadla mi čelist a bylo mi jasné, že tentokrát tahle usměvavá Švédka vytřela všem kritikům zrak způsobem, jaký nemá obdoby. Pokud ještě teď někdo tvrdí, že Anette neumí zpívat, buď provokuje nebo je hluchý. Výkon, jaký na albu předvedla, je totiž naprosto fenomenální. Tuomas pro ni vystavěl hřiště, ve kterém nechává vyniknout svému ohromnému hlasovému potenciálu naplno. Popravdě, v metalové kapele jsem snad ještě neslyšel zpěvačku, která by dovedla vetknout do svého projevu takové množství výrazů, barvy a nejrůznějších emocí. A je to právě Anette, jejíž výkon tvoří poslední z pilířů celé desky. Ovšem dlužno dodat, že pěveckou stránku svého angažmá v Nightwish nezanedbává ani Marco, který opět dokazuje, že je majitelem skutečně výjimečného vokálu. Je to právě on, kdo potvrzuje výsadní postavení skladby “Ghost River”, protože jeho refrén patří skutečně k tomu nejlepšímu, co kdy pod hlavičkou Nightwish vzniklo. A i v dalších skladbách dostává dostatek prostoru, čímž jen znovu dokazuje, že je “Imaginaerum” po vokální stránce mimořádně zdařilé dílo.

Nightwish - Imaginaerum

Na uplynulých řádcích jsem se pokusil charakterizovat album jako celek na základě jednotlivých důležitých složek výsledného díla. Teď ale nastal čas ujasnit si, jak se všechny ty plusy, mínusy, vlivy a postupy projevují v jednotlivých skladbách, neboť nezastávám názor, že by se mělo na “Imaginaerum” nahlížet jako na jednolitý a nedělitelný celek. A začnu pochopitelně intrem, které album otevírá velmi vkusně. Hrací skříňka na klíček, Marcův osamocený vokál a melodie, které se postupně chopí orchestr a vše přeroste v ostrý začátek “Storytime”. Klipovka patří k tomu skvěle provedenému kýči, o kterém jsem mluvil výše – má to švih, působí to kompaktně a jako rozjezd celého alba odvádí svou práci dokonale. Hned následující dvojici skladeb považuji za samotný vrchol alba. “Ghost River” jsem tu již vzpomínal, ale jazzová “Slow, Love, Slow” si zaslouží minimálně stejnou pozornost. Nádherný unikát, jaký jsem skutečně nečekal a další důkaz, že je Anette paní zpěvačka.

Dál to ale až taková sláva není. “I Want My Tears Back” dle mého krutě dojíždí na refrén, kterým by se mohla chlubit kdekterá rádiová odrhovačka. A páně Donockleyho dudy tomu moc nepřidávají. Na v pořadí šesté “Scaretale” mi vadí jediná věc – skvělé epické intro a neméně skvělé kabaretní jádro samotné skladby k sobě prostě nepasují. Každé zvlášť je to ale skvělé. Následující “Arabesque” tvoří pomyslný střed alba a zřejmě má i hudebně působit jako spojnice mezi první a druhou půlí alba. Smutné na tom je, že na mě dělá dojem naprosté vytrženosti a zbytečnosti. Zajímavé orientální motivy a snad jediný bicí part na albu, který by se dal považovat za exhibici, to nespraví. Být její začátek a konec nějak organicky propojen s předchozí a následující skladbou, mohlo to být skvělé… “Turn Loose the Mermaids” je zvláštní. Zní, jako by se na ní podíleli Blackmore’s Night spolu s Enniem Morriconem. Jako vesměs akustická balada ale celkem funguje a poslouchat se to dá. S tím mám ale docela problém u devítky “Rest Calm”. Sloka sice dobrá, ale refrén, který se po celou závěrečnou část skladby opakuje, je nehorázně ubíjející. Škoda, na té sloce šlo vystavět něco výrazně lepšího. Balada číslo dvě se jmenuje “The Crow, the Owl and the Dove” a čím déle ji poslouchám, tím více se kloním k názoru, že i když to až na vokální příspěvek Troye Donockleyho není zas tak zlé, je to pustý popík. A zase za to nemůže sloka, ale všechno ostatní.

Nightwish

Bohudík, následuje jedna ze tří nejlepších skladeb na albu. “Last Ride of the Day” zní neuvěřitelně epicky a skoro mě mrzí, že ji Tuomas nerozvinul v něco víc, než “jen” skladbu standardního rozložení. Třináct a půl minuty by jí totiž určitě slušelo rozhodně víc než nešťastné “Song of Myself”. Dramatický nástup a na albu nejdelší stopáž slibují velké věci, ale bohužel. Intro a sloka je opět tím nejlepším, co skladba nabídne. Dále se dočkáte jen kýčovitého refrénu a místo očekávané gradace přijde pravý opak. Někdy okolo čtvrté minuty přijde totálně ubíjející umíráček, který bez významnější změny přejde v druhou polovinu skladby, která sestává akorát z recitovaných replik Tuomasových blízkých, to vše podbarveno jen lehkým příspěvkem londýnských symfoniků. Kdyby tahle recitace následovala nějakému epickému vyvrcholení a zakončilo tak celé album, tak nemám výhrad. Bohužel, není tomu tak, a “Song of Myself” je tak další promarněnou příležitostí a zahozeným potenciálem sloky. Skutečně poslední titulka “Imaginaerum” je pak naprosto zbytečná, a jak už jsem zmínil, hodila by se tak k doprovodu titulků filmu. Jsem zvědavý, jestli na to skutečně dojde…

Tak si to shrňme. Máme tu album, které skvěle vypráví příběh v sobě obsažený, nabízí širokou škálu emocí, nějaké to zamyšlení nad našimi životními osudy a naprosto fenomenální pěvecké výkony. Naproti tomu se dá úspěšně pochybovat o jeho příslušnosti k metalovému žánru (což neberu jako mínus, ale pouze jako skutečnost, na kterou je třeba brát ohled), některé, mě nevyjímaje, může zklamat upozaděním klasických nástrojů ve prospěch orchestru a kláves. Stejně tak vlezlý optimismus a v jistém směru chybějící vnitřní napětí albu ve výsledku nijak neprospívají. Výsledné hodnocení se tak jeví být značně ošemetným, neboť se bude výrazně lišit člověk od člověka a bude se odvíjet výhradně od toho, co dotyčný od alba čekal. Kdo čekal pohádkovou operetu, soundtrack made by Nightwish a především fascinujícím způsobem odvyprávěný příběh, musí být výsostně spokojený a já mu to neberu, protože přes všechny zápory není “Imaginaerum” vůbec špatné album. Kdo ale toužil po dramatické hodině a čtvrt, která by přetékala nápady, atmosférou, nepostrádala by špičkové hráčské výkony a strhující tah na branku, ten buď bude muset doufat další čtyři roky, nebo se poohlédnout jinde. I když jsem se snažil zůstat nestranný, spadám spíše do druhé kategorie a prostý poměr dobrých, průměrných a špatných skladeb mě nutí hodnotit tak, jak jsem se rozhodl. A je to škoda, protože “Imaginaerum” mělo potenciál být skutečnou bombou. Nestalo se a dvojice “Once” a “Oceanborn”, zpovzdálí sledována “Dark Passion Play”, tak svůj svůj status alespoň v mých očích bez problémů uhájila. Tak třeba příště…

Nightwish - Imaginaerum


Další názory:

“Imaginaerum” určitě patří mezi desky, jimž bylo v letošním roce věnováno nejvíce pozornosti, což se však bohužel ne vždy slučuje s tím, že by si tu pozornost zasloužily, v drtivé většině se to ovšem slučuje s masivní reklamní agitací. Obzvláště ta byla v případě novinky Nightwish vskutku nevídaná – dlouho jsem nezažil, že by se v takové míře ze všech stran valilo tolik sloganů o albu roku, ne-li přímo desetiletí či rovnou celé hudební historie. Něco takového je samozřejmě možné opravdu jen stěží a osobně bych řekl, že na to může skočit jen ten, kdo má sotva dvouciferné IQ, ale evidentně tahle placená reklama funguje vzhledem k faktu, kolik řadových poslouchačů desku pobožšťuje, jak jen to jde. Co se mě týká, spíše mne to odpuzuje a jaksi mne to nutí k automaticky odmítavému postoji… což si “Imaginaerum” vlastně ve skutečnosti nezaslouží, ačkoliv z toho mnozí dělají mnohem víc, než čím to ve skutečnosti je. Klidně to řeknu na rovinu – Nightwish prostě dle mého názoru nejsou až tak vysoké umění, jak se sami tváří a za jaké je mnozí považují. Špatná muzika to však není, to zase netvrdím. “Imaginaerum” má některé songy opravdu dobré… singlovka “Storytime” je solidní; “Ghost River” je skvělá – z mého pohledu jednozačný vrchol; “Slow, Love, Slow” mě tak úplně neoslovila, ale jistou zajímavost nepochybně má (přinejmenším z toho důvodu, že se na poměry Nightwish jedná o dost netradiční a překvapivou věc); “Scaretale” se také povedla, zařadil bych ji hned za “Ghost River”… jenže po ní už pomalu začne nastupovat klasický neduh všech alb Nightwish – v druhé půli jim povážlivě dochází dech a ani novinka v tomto ohledu není výjimkou. Kromě toho má “Imaginaerum” ještě jednu nevýhodou – je možná až příliš ambiciózní, přestože na to nemá. Díky propojení s filmem na nahrávce skončily i písničky, které sice byly “nutné pro filmové zpracování”, ale v rámci desky příliš nefungují, nehledě na s tím spojenou přestřelenou délku – to mi také vrtá hlavou, co nutí Nightwish točit hodinu a čtvrt dlouhou věc, když za tři čtvrtě hodiny by toho v zahuštěnějším prostoru určitě zvládli říct stejně, akorát s větší přesvědčivostí. Aby mě někdo špatně nepochopil, protože to teď možná vypadá, že si jen stěžuji, nechci tu na “Imaginaerum” kydat nějaký hnůj, jelikož to by zase nebylo spravedlivé. Vcelku se mi to líbí (alespoň některé části), je to solidní práce, jen ne nějak extrémně výjimečná, jak většina lidí tvrdí…
H.

Nightwish

Nightwish mě na svou novinku docela natěšili. Nebylo to ani velikostí jejich jména, alby, která vydali v minulosti, či celkovým vzruchem, jaký kolem novinky vytvořili. Bylo to prvním singlem “Storytime”, který jsem si opravdu oblíbil, ač jsem se to styděl přiznat. Na “Imaginaerum” se Nightwish žánrově mnohem více rozkročili, než tomu bylo zvykem na deskách předchozích, což je vývoj, který musím pochválit. Na druhou stranu se jim však podle mě nepodařilo udržet konstantní kvalitu po celé délce desky. První skladby alba (“Storytime” a “Ghost River”) jsou opravdu povedené, po nich ovšem album sklouzne k materiálu, který mi přijde až příliš podbízivý. Vrchol toho budiž první polovina “I Want My Tears Back”, pro kterou by se mi hodila škatulka “ABBA metal”. Úroveň však postupně opět stoupá a nemůžu tak tvrdit, že by se mi “Imaginaerum” špatně poslouchalo. Nightwish se povedlo zkrotit mohutné aranže a vkusně na desku zařadit dětské chorály. Občas zní použitý orchestr až příliš “soundtrackovitě”, to lze ovšem Nightwish snadno odpustit. Vždyť album samotné vlastně soundtrackem je. Nejsem cílová skupina, na kterou kapela se svou deskou mířila. Nebýt humbuku, který kolem “Imaginaerum” vznikl, určitě bych si ho neposlechl. I tak ale musím uznat, že to špatná deska zdaleka není.
Zajus

Nemůžu si pomoct, ale já prostě já dostal to, co jsem chtěl, a dokonce ještě mnoho navíc. Dávat “absolutní” hodnocení, to asi vždycky vyvolá nějaké ty pochyby o autorově příčetnosti, ale když mně tohle album prostě imponuje jako málokteré jiné. Je sice možné, že mě Nightwish jenom jednoduše “opili rohlíkem”, když mi předhodili cosi podbízivého a líbivého bez hlubší “uměleckosti”, ale i kdyby, tak co? Hudbu si má člověk vybírat podle toho, co se mu líbí, ne podle toho, co ostatní označují za kvalitní. Pravděpodobně si budete muset album sami poslechnout a zhodnotit, nakolik má “desítka” odpovídá vašim pocitům. Já si za ní ale stojím.
Ellrohir

Nightwish - Imaginaerum

Ráda bych tak nějak vystihla to, co mi na nových Nightwish vadí i nevadí. A to první začíná už u toho, že nemám ráda, když někdo masíruje můj mozek a ovlivňuje názory ještě předtím, než vůbec vím, jak bude vypadat výsledek. Takže mezitím, co se všichni v redakci na ně těšili jak na Ježíška, mě přepadala čím dál tím větší skepse. Když vypustili “Storytime”, polkla jsem naprázdno. Přesně to, co nesnáším, v koncentrované podobě. Anettin hlas v poloze, která mně podřezávala žíly. Tempo, které by nevyburcovalo ani mrtvého, a ta zrůdná, ale u takové kapely nutná dokonalost. Ovšem řekněme si to narovinu, album není jeden song. Naštěstí. Jako by mě počáteční zklamání mělo přesvědčit o tom, že ještě není nic ztraceno. Například Marco, kterému se, zdá se, dostává stále více prostoru. A upřímně, jen do toho. Vždyť to on pro mě naprosto perfektně dotváří atmosféru “Ghost River”. A Tuomas byl vždycky dobrý vypravěč, o tom není pochyb. To je hlavní plus a zároveň hlavní chyba skupiny. Někdy se málo soustředí, nebo ani nechce, aby to byl metal. Slovo symfonický u něj nabývá gigantických rozměrů a neustále nám musí vyprávět svoje báchorky. A tenhle jeho kejklířský přístup sedne jen někomu. Já ho do nedávné doby za to opěvovávala. Dnes bych ocenila trochu surovější přístup. Možná, že čím je starší, tím je víc sentimentální. No, dobře, vraťme se mílovými kroky k samotné hudbě. Je prostě kvalitní a svým způsobem dobrá, a pokud vám někdo bude tvrdit, že se Nightwish změnili k nepoznání, věřte mi, že toho nejsou schopni ani oni. Krásně to poznáte na “I Want My Tears Back”. To je z mé strany taková malá sentimentální vzpomínka. Prostší, jednoduší a milejší. Neprodlužujme ortel. Chtěla jsem říct, že jsou to pro mě stále výborní hudebníci, proti Anette nic nemám a srovnávat ji s Tarjou by dokazovalo akorát mojí hloupost. Jen už jsem přesycená té pompézní velkosti a grandiózních výstupů. Už žádné cirkusy a nebeské výšiny. Zpět k té “živočišnosti” a prostotě. A upřímně, očekávala bych ji na dalším albu, protože další velký slon do sbírky by nám mohl zbořit šapitó.
Madeleine Ailyn


Redakční eintopf #32.6 – speciál 2011 (Ellrohir)

Ellrohir

Ellrohir:

Top5 2011:
1. Nightwish – Imaginaerum
2. Крода – Чорнотроп
3. Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
4. Turisas – Stand Up and Fight
5. Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa

CZ/SVK deska roku:
1. Stíny plamenů – Výprava za pravdou špíny
2. Cruadalach – Lead – Not Follow

Neřadový počin roku:
Darkal – Here Comes the Darkness

Koncert roku:
Theocracy: Praha – Exit-Us, 26.10.2011

Videoklip roku:
Dalriada – Hajdútánc

Potěšení roku:
Alestorm – Back Through Time

Zklamání roku:
Edguy – Age of the Joker

Top5 2011:

1. Nightwish – Imaginaerum
Co jsem si všiml, tak obecenstvo se stran prvního čistě konceptuálního počinu v dějinách finských Nightwish rozdělilo na dvě přibližně stejné části – jedna album nehodnotí příliš kladně a vyčítá mu kdesi cosi, zatímco druhá je jím naprosto uchvácena. Já se řadím do tábora číslo dvě. Tuomas a spol. vytvořili přesně to, co se mi líbí. Je tam několik málo slabších momentů – jako třeba když chvíli zpívá Troy Donockley – ale jsou to natolik krátké úseky, že vůbec nemá cenu se o nich zmiňovat. Pozitiva naprosto drtivě převažují. Anette překvapila i ty největší optimisty jako například mě – zní snad v každé skladbě jinak a je to až neuvěřitelné. Je pravda, že na úkor orchestrálnosti jsou poněkud upozaděny tradiční metalové nástroje, ale to dle mého není ani trochu na škodu. Umělecký záměr zachytit jakousi “burtonovskou” atmosféru se povedl na výbornou a já nevím, co bych měl vychválit dřív – obraz fantaskního cirku vykreslený ve “Scraretale”, sypačku “Last Ride of the Day” nebo chvilku poezie v “Song of Myself” (kterou skutečně upřímně považuju za naprosto úžasnou)? Tohle se mi prostě a jednoduše trefilo do noty.

2. Крода – Чорнотроп
Dlouho to vypadalo, že Крода letošní rok vyhraje, ale pak přišli Nightwish a tomu se zkrátka konkurovat nedá. Každopádně kontroverzní Eisenslav si se svým sólo dílem poradil náramně a stvořil velice kvalitní dílo. Mě osobně se album líbí výrazně víc než předchozí opěvované “Похорон сонця”. Proč přesně to vám ovšem asi neřeknu…

3. Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
Nový počin hudebních virtuosů Dream Theater skutečně není tak dobrý jako dva roky staré “Black Clouds & Silver Linings”. Že by se projevil odchod skladatelského motoru Mika Portnoye? Snad. Nicméně to, že něco není tak dobré jako mistrovské dílo, ještě neznamená, že se pořád nejedná o klenot. Hudba “Snového divadla” může být pro mnohé hůře stravitelná, nebo snad dokonce nudná. Kdo však do jejich tvorby pronikne, ten pozná, že jde o něco opravdu mimořádného. A kdyby nic jiného, tak za skladbu “Outcry” si to místo v mém “topu” zaslouží.

4. Turisas – Stand Up and Fight
Nominací tohohle kousku jsem si chvíli jistý nebyl, ale nakonec jsem se rozhodl ho zařadit na úkor jiných. Mně se zkrátka Turisas líbí, přestože hudebně nenabízejí zase o tolik víc než “módní” nenáročný power metal s folkovými přísadami. Na druhou stranu je pravda, že jejich provedení je docela neotřelé a celkem dobře identifikovatelné. Ať tak nebo tak, funguje to už třetí album. Nevím, možná je tohle jejich album do třetice nejslabší z toho, co zatím vyprodukovali, ovšem i kdyby snad ano, tak to pořád šlape velice pěkně.

Moonsorrow - Varjoina kuljemme kuolleiden maassa

5. Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Moonsorrow
je pro mě velice srdeční záležitost – jestli někdo v mých očích třímá vlajku “skutečného” folk metalu a pevně rozkročen jí mává nad bitevním polem, pak to jsou právě tito Finové. Novým albem nezklamali. Přesto, nepronikl jsem do něj zase až tolik, a kdybych neznal starší tvorbu, tak popravdě nevím, jestli by mě to vůbec zaujalo. Přeci jenom si myslím, že by se měli vrátit na délky skladeb “pod deset minut” a více se soustředit na “silné momenty”, takhle to přeci jenom chvílemi skoro až splývá. Na místo v nejlepších pěti albech roku to stačilo, ale krčit se musí až na místě posledním…

CZ/SVK deska roku:

1. Stíny plamenů – Výprava za pravdou špíny
Co se týká českých luhů a hájů, tak já pro letošek nemám zase tak z čeho vybírat. Letos jsem domácí scénu jaksi zaspal a opomíjel. Reedice debutového alba Stínů plamenů obohacená o několik nových skladeb by si však cestu do tohohle přehledu našla tak jako tak. Kvalitativně totiž výrazně vyčnívá. Zájemce o další povídání můžu odkázat na mé Na co se nedostalo, abych se zbytečně neopakoval.

2. Cruadalach – Lead – Not Follow
Jak už jsem řekl – příliš velký výběr z domácí scény u mě nebyl. A protože Root při vší úctě k legendám místo tady nepřiřknu, volba musí padnout na poslední dílo, kterému jsem dopřál sluchu – totiž podle oficiálních informací v Praze usídleným Cruadalach. Debutové album této folkové party jsem před pár dny recenzoval a můžu jen zopakovat, co jsem psal tam – je to zajímavé, na naší scénu neotřelé, ale ani to není album, které by mělo změnit hudební svět. Každopádně pořád ještě mladá kapela má solidní potenciál do budoucna.

Darkal - Here Comes the Darkness

Neřadový počin roku:

Darkal – Here Comes the Darkness
Také o tomhle kousku už jsem se zmiňoval v mém Na co se nedostalo a pozorným čtenářům jistě neuniklo hodnocení 10/10. Proto je také toto demo logickou volbou pro neřadovku. Demo to totiž je leda v tom smyslu, že autor svou hudbu nahrál v domácích podmínkách a že jej zatím nevydal fyzicky, jinak by to s klidem mohla být fantastická řadovka o jejíž vydání by se jistě mnozí zájemci o neoklasickou ambientní hudbu poprali.

Koncert roku:

Theocracy: Praha – Exit-Us, 26.10.2011
Ono je to lehké být první, když jste jediní v kategorii. Letos jsem zkrátka na žádné jiné metalové akci nebyl. A tak, přestože samotný koncert jsem si zase tak moc neužil kvůli nepříliš kvalitnímu nazvučení, tak je vítěz jednoduše daný. Ale zase abych jenom nehaněl, Theocracy mám moc rád a své vystoupení rozhodně odehráli kvalitně, takže úplně hrozné to taky nebylo a nějaké ty zážitky (a suvenýr) jsem si odnesl.

Videoklip roku:

Dalriada – Hajdútánc
Ani ne, že by bylo tak skvělé samotné provedení toho videoklipu (to se ostatně u metalových videí stává málokdy), ale ten song je neskutečný nářez – prostě správná folk metalová juchačka moderního střihu, navíc okořeněná netradiční maďarštinou, která přinejmenším v podání Dalriady zní velice dobře. Bohužel zbytek alba pokulhává, proto jsem ho například nezařadil mezi nejlepší počiny roku. Ovšem aspoň prostřednictvím téhle kategorie bych chtěl dát Dalriadě možnost vyniknout.

Potěšení roku:

Alestorm – Back Through Time
Alestorm
zkrátka nelze brát příliš vážně. Proto jsem je nezařadil do žebříčku “top”, protože to by bylo nefér. Ale počínaje povedeným obalem je tahle placka zkrátka dobrá. Když má člověk zrovna náladu vypnout a nezávazně se bavit, není důvod, proč nesáhnout po kapele ražení Alestorm, kteří na novém albu ukázali, že nenáročné power metalové juchačky-halekačky jim jdou víc než dobře.

Zklamání roku:

Edguy – Age of the Joker
Zatímco předchozí “strašná” deska “Tinnitus Sanctus” mi zase tak špatná nepřišla, tentokrát už se asi musím přidat k těm, kteří nad Tobiasem a Edguy zlomili hůl. Navzdory velikášským prohlášením nenabízí nové album téměř nic. Dva songy jsou dobré, jeden ujde a zbytek nejlépe průměr a nebo ještě něco daleko horšího.


Redakční eintopf #31 – prosinec 2011

Nightwish - Imaginaerum
Nejočekávanější album měsíce:
Nightwish – Imaginaerum


H.:
Pergamen – Per somnum
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Nightwish – Imaginaerum
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Korn – The Path of Totality
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Korn – The Path of Totality
Index očekávání: 7/10

Beztak:
The Black Keys – El camino
Index očekávání: 6/10

Ellrohir:
Nightwish – Imaginaerum
Index očekávání: 10/10

Madeleine Ailyn:
Nightwish – Imaginaerum
Index očekávání: 8/10

Podle ankety H.-ova statistického úřadu uspořádané v redakci Sicmaggot ovládnou prosinec finské hvězdy Nightwish – alespoň tak to vyplývá z výsledků zaznamenaných v aktuálním eintopfu. Šílenství okolo vydání “Imaginaerum” je na svém vrcholu, reklamní propaganda jede na plné obrátky, takže není divu, že hned tři redaktoři – ať už byly jejich pohnutky jakékoliv – tomuto vábení podlehli. Nedaleko za Finy je ovšem další velký hráč na prosincovém hracím poli – novinka “The Path of Totality” zámořských nu-metalistů KoRn, jež slibuje spojení s veličinami dubstepové scény. Jiná alba zvolily pouze dvě sedminy redaktorů – Beztak vkládá největší důvěru v americké rockery The Black Keys a jedině největší zvíře na blogu, hlava pomazaná a nejhovadštější šéfredaktor historie (čti: H.) zůstal doma v zaprděné české kotlině s pražskými blackery Pergamen.

H.

H.:

Oproti kolegům níže jsem nepodlehl mánii Nightwish ani diskotékovým KoRn, abych byl ale upřímný, původně se opravdu schylovalo k tomu, že i já budu muset vybrat první jmenované. Ono není žádné tajemství, že prosinec bývá ohledně nových alb vždy slabší, ale aby to bylo tak slabé, že se jako nejlepší volba zdáli v jednu chvíli Nightwish, to jsem tedy ještě nežral (smích). Naštěstí mi ale nakonec vytrhli trn z paty pražští black metalisté Pergamen, jejichž novinka sice podle webu vychází “právě v těchto dnech” (informace z 26. listopadu), ale jelikož byla původně ohlášená až na prosinec a protože se mi to zrovna hodí do krámu, dovolil jsem si tento malý podvůdek. Ale k věci – poslední fošna “Nechutné divadlo poetického komba Pergamen” mě bavilo, především (ale nejenom) díky dosti zajímavému syntetickému zvuku kytar; ukázky z novinky “Per somnum” znějí trochu jinak, avšak pořád výborně, tudíž neexistuje důvod po desce neskočit jak pes po uzeném. Když k tomu připočtu, že fošna vyjde jako A5 digipack, nebudu s koupí váhat moc dlouho…

Ježura

Ježura:

Otevřeli mi bránu do světa metalu a pět let mě provázejí na této cestě. I když se můj vkus stočil trochu jiným směrem, vždycky mě dovedli znova uchvátit a dokázat, že náklonnost k nim nebyla jen pouhým pubertálním rozmarem, nýbrž stála na reálném základě. Když vyměnili zpěvačku, zůstal jsem věrný; ochotně a občas i za cenu posměchu bránil jejich pověst. Nyní jsou zpět a hlasy ze zákulisí hovoří o něčem velkém. Tak řekněte – mohu snad volit jinak?

nK_!

nK_!:

Nejsem kdovíjakým znalcem studiové tvorby amerických Korn, ale vzhledem k tomu, že z mého pohledu v prosinci nevychází nic moc jiného a zajímavějšího, jsem nucen do svého eintopfu zvolit právě je. Slyšel jsem několik posledních singlů, které nezněly úplně zle, tak uvidíme, zda se ze znouzectnosti stane něco víc.

Zajus

Zajus:

Prosinec nebude zrovna nejšťavnatějším měsícem co se plánovaných desek týče, přesto se však můžeme těšit na několik zajímavých alb. Nejlákavějším z nich je pro mě “The Path of Totality” amerických nu-metalistů Korn. Slibovaná spolupráce s producenty elektronické hudby zní zajímavě, stejně jako první singly, které kapela vypustila na veřejnost již poměrně dlouho před vydáním samotného alba. Minulé album Kornbylo velmi dobře přijato, kapela tak neměla jediný důvod spěchat s nahráváním nástupce. A přesto přijde “The Path of Totality” jen necelý rok a půl po svém předchůdci. I z toho tak lze vyvozovat, že novinka vznikla čistě z umělecké potřeby vyjádřit se a ne z nutnosti “něco” vydat. A to je základní předpoklad pro vznik skvělého alba.

Beztak

Beztak:

Téměř celý listopad jsem žil v naivním přesvědčení, že do prosincového eintopfu dám českou Panychidu a jejich nové EP. Jenže z toho přesvědčení mne nakonec vyvedlo zjištění, že vydání nové desky plánuje také americká rocková dvojice The Black Keys. V pořadí sedmou řadovou desku, “earlovsky” pojmenovanou “El camino”, vydají 6. prosince. Dan Auerbach (kytara, zpěv) a Patrick Carney (bicí) dávají své kapele nádech dob hippies s modernějšími prvky. Jako celek jejich hudba působí živě, melancholicky a bývá hodně zasněná. Zároveň ctí tradiční rockové pojetí. V USA se jim daří velice dobře a před třiceti lety by se jim možná dařilo ještě lépe. Já na ně narazil úplnou náhodou na YouTube, kde jsem kliknul na píseň “Psychotic Girl” z desky “Attack & Release” a nechal jsem se unést tou podivně utahanou melodií. Snad se na nové desce objeví podobná. A i kdyby ne, tak toho v prosinci stejně nic moc lepšího nevyjde. No vážně, Nightwish nebudou stát za nic [smajlík s šíleným výrazem ve tváři a smrtí v očích].

Ellrohir

Ellrohir:

Nejspíš v prosinci vycházejí i jiné zajímavé kousky, ale žádný mě nemůže zajímat víc než právě noví Nightwish. Srdcová kapela, na které jsem začínal s metalem a která nás už čtyři roky nepočastovala ničím novým. “Imaginaerum” bude naprosto zásadní, protože “Dark Passion Play” sice nazpívala Anette, ale písně byly (nebo se to aspoň traduje) koncipované pro Tarju, což je samozřejmě úplně jiná kategorie. Já mám “nové” Nightwish rád, takže jsem velmi žádostiv, jak se nová tvorba vyvrbí. Na jednom zahraničním fóru jsem “Imaginaerum” označil za album typu “nut up or shut up” (možná víc by se hodilo “make it or break it”, kdyby ovšem tohle úsloví nebylo spjato s nějakým podivným seriálem o gymnastkách). Význam si ale není těžké domyslet – buď to bude album, ze kterého všem sklapne huba, anebo totální propadák. Nic mezi tím podle mě neexistuje. Ohlasy novinářů a prvních šťastných recenzentů jsou zatím velmi pozitivní.

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Dlouho jsem si říkala: Holka, nedělej to. Ovšem nemohu jinak. Nejspíš bych zapřela část sebe, která mi připomíná, že k metalu mě přivedli právě Nightwish krásou, jako je “Over the Hills and Far Away”. Neočekávám, že by “Imaginaerum” mohlo předčít “první lásky”, nejspíš bych žádala moc, ale přinejmenším má šanci být o hodně lepší než “Dark Passion Play”. Méně té sebelítosti a více příběhu, který by nás všechny mohl zaujmout. Vlastně, když už mluvím o těch láskách, trochu mi to připomíná setkaní s ex-přítelem, kterého byste snad i neradi viděli proto, co vám udělal, na druhou stranu už jste se vším smíření (v tomhle případě s jinou zpěvačkou v čele) a přejete mu všechno nejlepší do budoucna. Doufám, že tentokrát se už Anette dostane na “svou vlnu” a předvede, že za něco stojí. Doufám.


Masters of Rock 2009 (čtvrtek, pátek)

Masters of Rock 2009
Datum: 9.-10.7.2009
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Bethrayer, In Extremo, Nightwish, Nil, Rage, Vypsaná fixa

Pátek: Blowsight, Death Angel, Deathstars, DragonForce, Edguy, Kataklysm, Keep of Kalessin, Korpiklaani

Opět po roce se vrátila letní festivalová sezóna a jednou z jejích již pravidelných součástí je i jeden z největších tuzemských festivalů Masters of Rock, který během těch let vyrostl v celkem mamutí akci. Místo konání se k překvapení všech nezměnilo, tudíž armády černooděnců mířily opět do odlehlých Vizovic na konci světa (republiky).. fakt sranda, trmácet se v zaplivaném vlaku 400 kilometrů do takové díry, to vám tedy povím. (smích) Areál oproti loňsku doznal několika málo změn. Tou nejvýraznější bylo zařazení druhého podia (umístěného tak chytře, že jsem jej našel až třetí den), zbytek byly jen kosmetické úpravy. Hlavní jsou ale kapely. Mně osobně letošní line-up sednul úplně nejvíc ze všech doposud konaných ročníků, jelikož pořadatelé konečně zjistili, že existují i tvrdší věci, než je power metal. Zařazení několika deathových a corových smaženic je výborný tah, jak přilákat na akci víc lidí, ale neztratit stálé návštěvníky.


Čtvrtek:

Masters of Rock tradičně zahajoval výherce nějaké soutěže (vlastně ani pořádně nevím, o co se jedná, až si rozjedu kapelu, zjistím si to (smích)), letos to byli Bethrayer. Znělo mi to trochu jako HCčko s “přidanou hodnotou”, každopádně ale zahráli dobře, rozhodně důstojné zahájení festu. Zajímaví byli také na šrot ožralí čuníci, kteří už při první kapele lezli v kotli po čtyřech a točili mařenou, jako kdyby si chtěli ukroutit hlavu…

Druzí Nil mě zrovna neberou, ale naživo to bylo v pohodě. Nejzajímavější na představení byla zpěvačka, která si před koncertem snad něco musela šlehnout, protože po pódiu lítala jak čertík z krabičky.

Místo Fleret jsem okupoval stan s autogramiádami a před stage se vracím až s Vypsanou fixou, na kterou jsem i z nudy mrknul, jenže to není nic pro mě. Dav okolo se skvěle bavil, já se nudil. Ale každému co jeho jest. Podle reakcí lidí kolem mě to zřejmě bylo více než solidní vystoupení, během nějž jsme zažili první deštík festivalu.

Na In Extremo je už pořádný nával, protože se v jejich případě dá očekávat více jak kvalitní show. Lítaly ohně, lítaly papírky, lítaly třpytky, lítalo sedm chlápků po pódiu. Jejich hudba má sice ke středověku asi tak stejně daleko jako grindcore, ale komu to vadí? Hlavně, že je zábava a je na co se dívat. Výborné vystoupení.

Rage předvedli skvělý koncert okořeněný několika hosty (např. SchmierDestruction nebo Manni SchmidtGrave Digger). Vrcholem setu pro mne byly dvě písně se zpěvačkou Jen Majura“Lord of the Flies” a “From the Cradle to the Grave”; obě byly zahrané i zazpívané na nejvyšší úrovni. Jen Rage mohli přihodit jakože nějaké efekty, když se jednalo o to výroční vystoupení, ale budiž. I tak se jednalo o velice dobrý koncert.

O jedenácté večerní přišel hlavní plakátový tahák – Nightwish. Všichni, s kým jsem se bavil, mi tvrdili, že to byla “totální mrdka”, ale mně to přišlo celkem v klidu. Je pravda, že Anette trvalo tak dvě, tři písničky, než se rozezpívala, ale pak už to byla pohoda. Marco se svým zpěvem a i celá instrumentální část kapely to však jistili už od začátku – zvláště bubeník Jukka Nevalainen je vážně blázen, škoda ho pro tenhle žánr. Nějaké názvy songů po mně nechtějte, protože je to už nějaký ten pátek, co jsem Nightwish slyšel naposledy. Zaregistroval jsem akorát “Nemo” a “Wish I Had an Angel”, ale dál jsem se nechytal…

Poslední zahráli Shaman s orchestrem, bohužel jsem už kvůli únavě nedával… probdělá noc plná rumu dá člověku holt zabrat…


Pátek:

Původně se mělo začínat s Callejon, jenže kvůli zranění jednoho z členů vypadli, a tak druhý den zahajovali Blowsight. Spíš než hudbou jsem se bavil vzhledem muzikantů (potkat basáka v noci, ihned sháním špunt do řiti, aby se mi nestala “nehoda” (smích)), ale jinak nic moc…

Setlist Keep of Kalessin:
01. Origin
02. A New Empire’s Birth
03. Crown of Kings
04. Ascendant
05. Kolossus

Poté měli nastoupit Norové Keep of Kalessin, jenže pódium zelo prázdnotou ještě deset minut po začátku jejich hrací doby. Jak později během koncertu vysvětlil kytarista Obsidian C., kapela dorazila na festival asi pět minut před tím, než začala hrát, což je opravdu smůla, protože tak byla ochuzeni o podstatnou část vyhrazeného času. To jí ale nijak nezabránilo odehrát famózní vystoupení, jedna z nejlepších kapel letošního Masters of Rock. I lidé, kteří v životě k black metalu ani nečuchli, mluvili o Keep of Kalessin jen v superlativech. Velká škoda, že stihli jen pět písniček včetně naživo odehraného intra.

Na Kreyson jsem utekl hodně daleko z areálu, protože mám k nim opravdu velkou averzi, ale vynechání Death Angel bych si už neodpustil. Naprostá thrashová chuťovka, našláplé vystoupení bez hluchého místa. Hoši se moc nešetřili a všechnu energii naprali do lidí, což dav pod pódiem také řádně ocenil. Pecka!

Následující Kataklysm předvedli zřejmě nejbrutálnější výkon ročníku. Lidi v obrovském kotli řádili jak smyslů zbavení za podpory devastující hudby. Kataklysm mají posledních pár let neuvěřitelnou formu, jak koncertní, tak ve studiu. Do lidí rvali songy převážně z posledních dvou alb (+ dvě pecky z alba “Serenity in Fire” a povinnou “In Shadows & Dust” navrch). Na převážně heavy metalový festival opravdu řádná prasečina.

Během pauzy před Korpiklaani začalo opravdu vydatně pršet, což ale nezabránilo tomu, aby měli veselí Finové plno. Radši tady nebudu šířit, co si myslím o jejich hudbě já osobně, protože skvěle se bavící dav by se mnou určitě nesouhlasil. Loni podle mě zahráli o chlup lépe, i tak ale fandové s chutí hltali písničky z nového alba (“Vodka”), tak i starší osvědčené hity (i když ten “Happy Little Boozer” je už fakt děsnej (smích)).

Pátek vypadal podle programu jako nejvíc našláplý den. Odpolední skupiny tomu odpovídaly, protože v podstatě všechny zaválely. Headlineři dne mě osobně ale zklamali. Na DragonForce jsem se těšil hodně, ale viděl jsem jen nezáživné závody po hmatnících kytar. Muzikanti si to zjevně užívali, já už míň. Pořád to ale bylo lepší než Edguy. Hodinu a půl trvající nuda, přičemž půlku hrací doby zabraly rádoby vtipné kecy toho šulína za mikrofonem. Takovéhle výstupy si Edguy můžou akorát tak nabouchat.

Program ale ještě nekončí a náladu spravují výborní Deathstars. Debut úplně vynechali a hráli především z poslední desky “Night Electric Night”, což myslím moc nevadilo. Nijak moc se nezdržovali a házeli jeden song za druhým. Zpěvák Whiplasher toho mezi písničkami moc nenakecal, ale když tu hubu otevřel, fakt to stálo za to. Z těch jeho hlodů se smíchy váleli skoro všichni včetně zbytku kapely. Hodinka ve společnosti Deathstars utekla jako voda a s přídavkem “Death Dies Hard” skončil druhý den Masters of Rock. Většina lidí nabrala směr stan, ti odolnější ještě obsadili nějakou hospodu.