Archiv štítku: Nile

Brutal Assault 22 (čtvrtek)

Brutal Assault 22

Datum: 10.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Avenger, Emperor, Fallujah, Gnaw Their Tongues, Hatebreed, Hluková sekce, Hour of Penance, Insania, KMFDM, Mourning Beloveth, Nile, Opeth, Rotting Christ, Six Degrees of Separation, Swans, Terror, The Great Old Ones

Onotius: Čtvrtek, den nejočekávanější, měl u mě začít už na energické, ryze ženské drtičce Nervosa. Fakt, že jsem za předchozí noc nahnal slušný spánkový deficit, způsobil, že jsem jí vyhrazený čas raději proválel v pohodlném kanapi v ambientní zóně. Do mohutného pařáku před velká pódia tedy dorážím až ve chvíli, kdy poprvé do nástrojů udeří tuzemská crossoverová Insania. Rouhačské texty plné ironie a uvolněný chytlavý zvuk, to je, oč tu běží. Během třičtvrtěhodinového setu zazní mimo starších věcí i trojice kousků z nové desky v čele s ultrachytlavou „Nebe a Nietzsche“, kvůli níž dokonce odkládám pozvolný přesun k vedlejšímu pódiu, kde se chystají techničtí Fallujah. Dále hrají například „Vražda ve staré hvězdárně“ či „Božská komedie“. Příjemná nenáročná, brzce odpolední hitová kolekce.

Skvrn: Kolega na Insanii, já u pevnostní stráže. „To je horší než do sněmovny, tady ty prohlídky.“ Souhlas. Ani Mirek 009 by placatku nepronesl. Fallujah ale stíhám, a to je pro teď a tady nejpodstatnější. Levá stage loni zvukově ušla a ani při letošní premiéře nebylo vyloženě zle. No a Fallujah? Spousta vyhrávek, spousta rytmických změn, spousta nápadů a taky spousta zbytečných keců s hecy navrch. Jestli intenzita a nátlak, tak především od energií seshora, které jsou v ty dvě v nejlepším. Jako výplň prázdného odpoledne ale Fallujah obstáli.

Onotius:Fallujah mám podobný problém jako včera u ostřílených přemýšlivých drtičů z Gorguts. Jejich muzika plná instrumentálních kejklí, stejně jako atmosférických prvků je sice výtečně odehraná, ale kontrast mezi pódiem a kotlem působí trochu rušivě. Ne snad, že bych očekával strnulé pokukování po hmatnících a tiché srkání latte, ale například blbinky typu rowing pit bych si s klidem ušetřil. Jedna z kytar se trochu ztrácí, ale základ songů jako „Cerebral Hybridization“ či „Abadon“ vyznívá solidně. Odcházím pozitivně naladěn, ale neutuchající chuť si na ně příště zajít do klubu se nějak nedostavuje.

Cnuk: Dnes jsem tím posledním já, do areálu se dostávám až po čtvrté hodině a opět si to šinu na zadní stage. Tam v době mého příchodu už burácejí Italové Hour of Penance. Mají atmosféru, malé pódium jim sluší, přesto tomu něco chybí. Kratší hrací doba možná nenabídla prostor pro nějaké vyvrcholení, a tak odcházím dopředu s docela vlažným pocitem. Tam už se mi dostává probrání, a to díky partě Terror. Vystoupení nechybí to správné hardcore nasazení, písně jsou úderné, rychlé, jenom zpěvák Scott Vogel by se mohl naučit také jiný způsob vyhecování než neustálé vyzívání k plavbě směrem k pódiu. Po pár písničkách už to začne být poněkud trapné, avšak krom této drobnosti skvělý set.

Onotius: Hour of Penance předvádějí o poznání hutnější vizi technického death metalu než Fallujah. Jejich muzika mě přesto nechává relativně chladným. Správný odpich a hromada dobře investované energie, ale chybí mi špetka atmosférického zvolnění, které by dalo dobře vyniknout agresi. Do správné nálady se tak dostávám až s příchodem volyňských blackových Avenger. Ti křtí svou novinku, přičemž při obřadu jim pomáhá jedna ze slečen, co pózovaly v satanských polohách na Master’s Hammer. Slušná atmosféra, podmanivé rytmy a ucelený projev dohromady zanechávají velmi pozitivní dojem. Na nic si nehrají, nepotřebují se patlat tunami corpsepaintů, ani vybavit scénu horami kulis, atmosféru diktuje jejich hudba. Přirozený, upřímný a zkrátka povedený set.

Skvrn: MashaАркона si lebedí v kožichu, z plastikových rohů se chlemtá dle platných žánrových stanov a já se během zírání na tuhle bizarní koláž pomalu chystám za The Great Old Ones. Zadní pódium mě vítá obligátně přehuleným zvukem. To, co doma nakopává, je naživo blacková huhla. Zachraňuje mě jen znalost studiovek a pocity, že poslední deska byla přece tákhle dobrá a že žádné živé příště už nemusí přijít. Dneska teda plavba s rukávky a kruhem kolem pasu, během případného příště to už musí jít bez nich a s ponorem v hloubce.

The Great Old Ones

Onotius: A to já se navzdory zvuku do The Great Old Ones nořím slušně. Záměrně jsem nasáčkován v prvních řadách, a tak mě chapadla bájného Cthulhu mají přímo na dosah a nejednou mě nahodí slizem. Mohutné post-blackové monolity tak vnímá každá buňka v mém těle a já zůstávám fascinován. Silné vystoupení. Ano, mohlo to být ještě o špetku intenzivnější, ale žádná ostuda se rozhodně nekoná. Škoda jen, že nehrají o den později, vůně bouřky by k nim sedla.

Cnuk: Po malém areálovém kolečku se vracím dopředu na přednášku egyptologů Nile. Koukat na umění kytarového mága Karla Sanderse je radost, stejně tak jako souhra celé kapely. Bez problémů splnili svůj vysoký standard, přesto z jejich výstupu odcházím o něco dříve, abych stihl začátek Swans. Ti pro mě představují asi největším překvapení letošního line-upu. Hádám, že většinu přihlížejících tvoří zvědavci, podobně jako v mém případě. Koncert je hypnotický, hlasitý, syrový a sklízí velké ovace. Swans jsou sympaťáci, druhá skladba „Screen Shot“ nabývá v živém podání nových rozměrů, přesto v polovině setu podle plánu odcházím. Nejsem si jist, zdali bych vydržel poslouchat tuto hudbu dvě hodiny v kuse.

Cnuk: Po příchodu do přední části areálu už mají za sebou jednu či dvě skladby Hatebreed. Zůstávám na zbytek koncertu a stejně jako naposledy se jim dokonale daří strhnout dav v rytmu hardcoru plného breakdownů a úderných refrénů. Nepochybně je to plné energie, avšak na mě trochu zabrzděné, bez častějšího sešlápnutí pedálu do těch správných otáček. Terror mi byli po chuti daleko víc. Nakonec si říkám, že jestli jsem neměl zůstat na Swans. Měl.

Skvrn: Měl, pane, měl. Ne Emperor ani kdokoli jiný, Swans mě sem dotáhli. Protože úplně naposled a pro mě aspoň takhle jednou ve festivalovém provizoriu, když jsem hňup a v klubu to vždycky bylo přece tak drahý. Ještě jednou si to musím zopakovat – Swans na Brutalu. Nastoupení na pódiu. SwansGirovým paroháčem. Nikdy předtím, nikdy potom. První košt. Zvuk skvělý, i tady to jde. Neskutečná intenzita, plochy hutné, hypnotické a jak s náma „Cloud of Unknowing“ kejve, tak i taneční. Publikum se dusí, nedutá, v pevnosti snad nikdy předtím, nikdy potom. Císař právě kontumačně prohrál.

Swans

Onotius: Swans? Naprostý vrchol festivalu! A to prosím říkám jako člověk, co v danou chvíli na hrudi nosí logo Emperor. Mistrovská hra s hudebními plochami a crescendy. Parta ostřílených introvertů, co se loučí s českými fandy jak jinak než ve velkém stylu. Trhám si vlasy, že jsem se na ně nikdy nevydal do klubu – což holt teď už nenapravím. Monumentální hypnotický rituál, který překračuje hranice čehokoliv, co jsem zatím na daném pódiu mohl kdy vidět. Nezasvěcení zvědavci zřejmě zírají jak vyjevení, já to čekal, ale i tak mám zprvu vytřeštěné oči. Zvuková intenzita nás zavrtává do země za krtky, krční páteř začíná bolet ze zuřivého přikyvování, ale nejde přestat. Tedy jde, ale s velkým přemáháním. Dopouštím se největšího hříchu a odcházím z poslední skladby hledat si místo v tlačenici na Emperor. Asi shořím v pekle.

Onotius: Kult tedy střídá kult a já si pár metrů před zvukařem připadám jak sardinka. Císař má dokonce uvaděče, po němž spouští ono dobře známé intro „Alsvartr (The Oath)“. Pak už se na pódiu zjeví ústřední trojice doprovozená EinaremLeprous a Secthdamonem. A spouští fenomenální „Ye Entrancemperium“. Zvuk je solidně čitelný včetně klávesových partů, což ve spojitosti s kousky ze stěžejního císařského alba navozuje pocit ryzího nadšení. Přesto je to v porovnání s předchozím hudebním tripem  o poznání chladnější a odosobněné. Těch lidí je příliš a zatímco u Swans by nebyl problém se prorvat do první řady, tady by byl problém se pohnout i o metr vpřed. Po odehrání kompletního „Anthems to the Welkin at Dusk“ přichází ještě „Curse You All Men!“ a dvě vzpomínky na debut ve formě „I Am the Black Wizards“ a „Inno a Satana“. Výborné, ale překvapivě ne nejlepší vystoupení.

Emperor

Cnuk: Přestože je na večerním programu vystoupení Emperor, což je samozřejmě nej tohle a nej támhleto, mě jako nefanouška to zas tak nevzrušuje. A jelikož mám z jejich tvorby nejraději rané „Wrath of the Tyrant“, tak ani skutečnost, že se dostane pocty albu „Anthems to the Welkin at Dusk“, moji nadšenost nijak nezvyšuje. I když zmiňované album neznám nazpaměť, vytyčená hrací hodinka nakonec utíká rychle a já se vlastně docela dobře bavím. Z mého pohledu asi není vystoupení co vytknout, dobře odvedená práce, hodná tak zvučného jména.

Skvrn: Císař mě praští přes ksicht a uši, ale já jsem tak nějak pořád na Swans. Náměstí pod náporem jak tehdy na Slayer a já vzadu klestím další uličky. Nikam se mi tlačit nechce, ani nevím, jestli bych to těm třem ještě vůbec věřil. Radši čekám na Opeth. Nakonec dávám ale jen dvě skladby, nepřijmu zvuk ani okolní zevlisty s až moc ukecanou pusou a radši zavzpomínám na parádní set v klubu. Ách. Skvrn odchází a jde si dát miloučký soundtrack ke svým sentimentům. Gnaw Their Tongues.

Opeth

Onotius: Mým dlouholetým oblíbencům Opeth se dostává syrového, ba až nathrashovatělého zvuku kytar, což k nim moc nepasuje. Například úvodní „Sorceress“ tím ztrácí na psychedelickém feelingu a ony přímočaré kytary ve sloce působí jako plané hoblování. Naštěstí je set průřezový – a u těch metalových kousků jako „Ghost of Perdiction“ či „Heir Apparent“ to zas tak nevadí. Dále zazní například „The Drapery Falls“ a na závěr „Deliverance“. Opeth byli příjemní, ale dojmy z předchozí dvojice byly natolik silné, že v porovnání s nimi Opeth tak nějak nenásilně prošuměli kolem.

Skvrn: KAL Stage a její tradičně ulehlé publikum čekají na minuty tiché relaxace s jogíny Gnaw Their Tongues. Muž, žena, kytara, čudle, civil, bordel. Zkažená hmota black metalu, noisu, dronu a industrialu nekompromisně diktuje, klubové prostředí svědčí, jen sedmispáči zabírají lepší místa k prohnitku. Píšu si, že i příště navštívím, k větší spokojenosti tentokrát scházel jen klid a snad i pár minut hnusu navíc.

Cnuk: Poslední čtvrteční kapelou jsou u mě KMFDM. Má účast zde je pouhým výstřelem do tmy, kdy nemám zájem o Opeth ani vysedávání v hospodě. Jak už to s těmito výstřely bývá, i z tohohle se nakonec vyklubalo příjemné překvapení. Německý electro-industrial mi sedí na výbornou, tvrdé riffy, úderné bicí a střídající se vokály zpěvačky Lucii Cifarelli a hlavního představitele Saschi Konietzka tvoří skutečně živelný mix. Podobně jako včera, i dnes odcházím po posledním vystoupení navýsost spokojený.

Onotius: Protože sil už se mi nedostává, místo Suffocation večeřím, a jakmile spouští mohutný liják jdu se schovat na Six Degrees of Separation. Přehulený zvuk, ale jinak slušný zápal mě však dlouho na místě neudrží. Jakmile alespoň trochu zregeneruji, jdu ještě zkontrolovat Rotting Christ, kteří disponují zdálky solidním zvukem a celkově baví o špetku víc než na Hellenic Darkness před pár měsíci. Bohužel mě tělo zrazuje a já po chvíli kulhám do kempu. Dešťová sprška ohlašuje konec první půlky festivalu. Dobrou.

Rotting Christ

Skvrn: Jestliže někteří už zalomili a přejí nám dobré noci, já z kempu naopak mizím zpátky do pevnosti. Řádně bouří, stromy přímo nad stanem pějí tu svou zlověstnou a noise s doomem jsou lepší varianta než drátem a větví do oka nebo kamkoli jinam. Na KAL nabízí Hluková sekce ostrý noisový potrat, který krom toho, že bolí, taky rozumně funguje. Ve společnosti Mourning Beloveth sice trávím víc času než u elektromontáží, ale spíš jen z přesvědčení, že mě to třeba začne bavit. Pomalý vlasatý oldschool je ale tak dřevní, že si o půl třetí vzpomenu na uklidněné listnáče a vyrazím za nimi do kempu nocovat.


Nile: změna v sestavě

Floridskou deathmetalovou stálici Nile opustil její dlouholetý člen Dallas Toler-Wade (zpěv, kytara), aby se mohl věnovat svým dalším záležitostem, mimo jiné i novému hudebnímu projektu. Jeho místo zaujme nepříliš známý Brian Kingsland z kapely Enthean.

Nile kromě toho postupně pracují na nové desce, jež by měla vyjít na přelomu let 2017 a 2018.


Nile – What Should Not Be Unearthed

 Nile - What Should Not Be Unearthed
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 28.8.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Call to Destruction
02. Negating the Abominable Coils of Apep
03. Liber stellae rubeae
04. In the Name of Amun
05. What Should Not Be Unearthed
06. Evil to Cast Out Evil
07. Age of Famine
08. Ushabti Reanimator
09. Rape of the Black Earth
10. To Walk Forth from Flames Unscathed

Hrací doba: 50:03

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Pokud v metalové subkultuře uslyšíte o kapele, na niž se lidé odvolávají jako na americké egyptology, dost bych se divil, kdyby nebyla řeč zrovna o technicky death metalových Nile. Tahle skupina, jež nejednoho posluchače uhranula svým specifickým projevem, vlastně mimo jiné i celkem hezky ukazuje, jak je občas žánrové dělení zavádějící. Když se řekne technický death metal, myslím, že si dnes většina lidí představí spíš kapely jako Obscura či Beyond Creation, tedy kapely disponující křišťálovým zvukem dávající na odiv naprostý instrumentální perfekcionismus s kompozicemi leckdy využívajícími i melodičtějších pasáží (občas snažících se navázet tam, kde skončily poslední desky legendárních Death). Jenomže první poslech libovolné ukázky tvorby Nile by člověka rychle vyvedl z omylu. Tady se jedná o hudbu mnohem syrovější, brutálnější, na druhou stranu ovšem také atmosferičtější. Technika a kytarová progrese je zde v naprosté harmonii s hutným naturalistickým zvukem a mezihry na pomezí etnické hudby a ambientu dodávají hrozivou atmosféru zrádných katakomb.

A v tomhle duchu se nese naprostá většina toho, co pod jménem Nile spatřilo světlo světa. Je to vlastně taková jistota – ovšem ne jistota v tom smyslu, že by ta muzika byla nějaká nudná, obyčejná či nedejbože banální, naopak se jedná o muziku velmi zajímavou, komplexní, propracovanou a relativně náročnou – myšlena je tím jistota poctivé porce mistrného death metalu. I přesto je však na každém albu trochu jinak vyladěna hranice mezi těmito stěžejním složkami, a tak je zároveň každá deska jedinečná. Před měsícem vyšla v pořadí osmá studiová nahrávka nesoucí název „What Should Not Be Unearthed“. A jak v mých očích obstála?

Zatímco poslední „At the Gates of Sethu“ se nesla v duchu zpřehlednění zvukového hávu, aby vynikly technické kytary s propracovanými a občas i melodičtějšími výjezdy, a zvuk byl tedy o chlup méně drtící a více ekvilibristický, novinka pojala za svůj cíl vrátit jménu Nile trochu té syrovosti, kulervoucí rytmiky a mohutné technicky deathové zvukové hradby. „Žádné progové pidlikání,“ zazněl halasný a rozhodný příkaz faraona.

Ačkoliv mluvím o syrovosti, co se týče zvukové produkce, je deska vypiplaná více než kdy dříve. Uslyšíte zde krásně nazvučené bicí a adekvátně drtivé kytary, přičemž vše působí celistvě a realtivně vyrovnaně. Snad jen baskytaru bych si byl schopen představit kapku výraznější, nicméně to je skutečně detail. Oproti minulosti však ubylo střípků melodičnosti, epických pasáží a akustických a ambientních meziher. I přes propracované zvukové inženýrství desce trochu chybí ta velkolepá a naléhavá atmosféra. Taková, jež společně s dokonalými nápady dělala z dvojice „In Their Darkened Shrines“ a „Annihilation of the Wicked“ nedostižné žánrové monumenty. Novinka je střízlivějším monolitem, surovým, méně výpravným, ale přesto velmi solidním.

Hned začátek desky nás bez jakéhokoliv koncept tvořícího intra uvrhne přímo do jedné z nejbrutálnějších poloh – prostřednictvím skladby „Call to Destruction“, zpočátku působící obhrouble, při bližším zkoumání odhalující nejeden fantastický moment. Ačkoliv píseň disponuje nezaměnitelným kytarovým rukopisem, nazývat ji nějakým Nile dogmatismem na místě rozhodně není, což se snaží dát najevo i text, jenž namísto starověku řeší současnost. Konkrétně reaguje na ozbrojence Islámského státu, kteří na okupovaných územích Iráku a Sýrie devastují starověké památky nedocenitelné hodnoty (např. paláce v Palmýře). Funguje jako exkurz do fanatických myslí i tvoří soundtrack k oněm mohutným expolozím srovnávajícím tyto historické památky se zemí. Společně se zběsilou sypačkou „Rape of the Black Earth“ se jedná o jednu z nejtvrdších skladeb alba – neobvykle těžkopádná, ale povedená stopa se solidními nápady.

„Negating the Abominable Coil of Apep“ je celkem klasickou vypalovačkou, jež na konci navodí hutnou atmosféru díky využití tamburíny v jedné rytmičtější pasáži. Vyhrávky zde tvoří ony naturalistické kudrliny, které každý, kdo kdy přišel do kontaktu s egyptology, bezpečně pozná. Nejkratší, nejpřímočařejší, přesto velmi šikovně složená je trojka „Liber stellae rubeae“. „In the Name of Amun“ zase začíná atmosferickým etnem a transformuje se v klasický mohutný instrumentální propletenec s výbornými nápady, místy silně rytmický, jindy slušně techniký. Skvělá kompozice, již bych rozhodně chtěl vidět naživo. Taková „Age of Famine“ zase dává prostor rytmickým hrátkám a zajímavým, leckdy disharmonickým kytarovým partům.

Nile

Pokud vám chyběla etnická brnkaná intermezza, „Ushabti Reanimator“ vás jistě potěší. No, a nezapomněl jsem na něco? Co takhle skladba zveřejněná jako druhé lyric video – skvělá „Evil to Cast Out Evil“? Ta disponuje silnými nápady, neobvykle melodickým sólem i velmi chytlavým skandovaným závěrem. Kdybych řekl, že má celkem hitový potenciál, sice bych musel dodat „na poměry Nile, samozřejmě“, nicméně bych se pod to pak klidně podepsal.

Navzdory tomu, že novinka potřebuje chvilku čas na vstřebání, neboť je oproštěna o zpřehledňující berličky, jimiž byly v minulosti například vícedílné skladby či častější etnická intermezza, v rámci diskografie Nile rozhodně nepodlezla vysokou nastavenou laťku. Na největší skvosty kapely to sice nemá, nicméně i tak je nová deska stále něčím víc než jen důstojným pokračovatelem. Ty chlápky to stále baví a je to slyšet. A to je ten nejlepší přístup, nemyslíte?


Druhý pohled (Kaša):

O tom, že Nile patří mezi přední představitele technického death metalu, asi není žádných pochyb. Tahle parta příznivců všeho, co se týká staroegyptské kultury, přišla v podstatě již na svém debutu s celkem jasnou představou toho, jak by chtěla znít, a pokud pominu letmé stylové úkroky spojené spíše se změnami poměru technické brutality k instrumentálním pasážím s feelingem starého Egypta, tak jsou Nile jako stroj, který se dlouhá léta „jen“ upgradoval na novější verzi. Přesně dávkují porci nové hudby, jíž se z jistého úhlu pohledu nedá nic vytknout. Má to koule, atmosféru, instrumentálně vše na jedničku, a když se podaří zvuk, tak není co řešit. Jenže minule už to taková sláva nebyla a „At the Gate of Sethu“ bylo ve výsledku spíše zklamáním, které ve stínu starších majstrštyků strádalo. Lehce vyčpělé nápady a divný zvuk si vybraly svou daň, a byl jsem tak zvědavý, kam se Nile posunou s dalším albem.

Novinka je v tomto ohledu návratem ke starším pořádkům, a přestože bych nerad „What Should Not Be Unearthed“ tituloval lacině jako kalkul a sázku na jistotu, tak přesně takhle mi zní. Myšleno však bez hanlivého nádechu, jenž je z takového označení cítit. Představte si takový ten poctivý výběr toho nejlepšího, s čím kapela v minulých letech přišla, a výsledkem bude nová placka.

Nile - What Should Not Be Unearthed

To znamená, že kytary zabíjejí a jsou ozvučeny brutálně, plně; po prázdně rozostřeném zvuku z minula skoro žádné památky. Navíc mi přijde, že tím, jak se postupně vytrácí četnost egyptských motivů (nic proti tomu, přeci jen ta nápaditost postupem let klesala), tak hudba Nile nijak nestrádá a příklon k živočišnému zemětřesení Sandersovi a spol. sluší. Ve výsledku možná převládají ničivé vály bez výrazných etnických prvků, nicméně pokud budou Nile skládat takové pecky jako „Call to Destrution“ a „Liber stellae rubeae“, tak nemám důvod si stěžovat. I přesto se mi však líbí víc etničtější kusy typu „In the Name of Amun“ a „What Should Not Be Unearthed“, v nichž je ten exotický koktejl z brutality, etnické epiky a technické preciznosti namíchán znamenitě. Souhra kytarových riffů a disharmonických kytarových sól, která už jsou pro Nile poznávacím znamením, nepřestávají v těchto delších kompozicích ani po tolika letech udivovat a George Kollias potvrzuje svou pozici jednoho z nejlepších žánrových bicmenů, protože každý jeho úder je jako přesně mířený direkt.

Osobně se mi při poslechu nabízí srovnání „What Should Not Be Unearthed“ s prvním sólovým počinem právě George Kolliase, který sice zanevřel na egyptskou mytologii, ovšem materiál si pro svou placku přichystal našlapanější a mým slechům příjemnější, takže v pomyslném souboji bych upřednostnil jeho. Nicméně, i tak jsem rád, že se Nile podařilo se po „At the Gates of Sethu“ postavit zpět na vlastní nohy a dál kráčet na své pouti egyptskou mytologií.


Redakční eintopf #79 – srpen 2015

Ghost - Meliora
Nejočekávanější album měsíce:
Ghost – Meliora


H.:
1. Chelsea Wolfe – Abyss
2. Ghost – Meliora
3. Gnaw Their Tongues – Abyss to Longing Throats

Ježura:
1. Nile – What Should Not Be Unearthed
2. Krisiun – Forged in Fury
3. Myrkur – M

Kaša:
1. Motörhead – Bad Magic
2. Ghost – Meliora
3. Soulfly – Archangel

nK_!:
1. Ghost – Meliora
2. Disturbed – Immortalized
3. Soilwork – The Ride Majestic

Atreides:
1. Gnaw Their Tongues – Abyss to Longing Throats
2. Myrkur – M

Zajus:
1. Istapp – Frostbiten
2. Pressure Points – False Lights
3. Die Krupps – V – Metal Machine Music

Skvrn:
1. Chelsea Wolfe – Abyss
2. Ghost – Meliora

Onotius:
1. Nile – What Should Not Be Unearthed
2. Cattle Decapitation – The Anthropocene Extinction
3. Ghost – Meliora

Představa suchého léta, v jehož průběhu vychází jen minimum zajímavých počinů? Ale co vás nemá, tentokrát určitě ne – srpen 2015 si s tímhle stereotypem noblesně vytírá svůj řitní věneček a slibuje vpravdě početnou řádku zajímavých desek, o jejichž drážky bude záhodno svým sluchem zavadit.

A podle všeho to vypadá, že ten úplně nejzajímavější vznikl počin ve Švédsku, kde jej vyrobili nemrtví ghúlové Ghost. Jejich novinka „Meliora“ v naší redakci po dvojici skvělých nahrávek budí velká očekávání – jestli i zasloužená, to se ukáže 21. dne v měsíci.

Nicméně vzhledem k tomu, že jsem výše mluvil o početné řádce počinů, je snad zřejmé, že s Ghost výčet ani zdaleka nekončí. Mimo švédských kostliců totiž vyhlížíme kupříkladu i éterickou americkou zpěvačku Chelsea Wolfe, jež v srpnu vydá svou čtvrtou desku „Abyss“, egyptskou (tedy… americkou, pardon) death metalovou stálici Nile, která vypustí novinku „What Should Not Be Unearthed“, anebo také nizozemský projekt Gnaw Their Tongues a jeho počin „Abyss to Longing Throats“. A samozřejmě i spoustu další věcí, o nichž se již klasicky dočtete níže v příspěvcích jednotlivých redaktorů…

H.

H.:

Soudě dle chystaných desek, srpen bude poměrně nenápadný, rozhodně však ne nezajímavý… vlastně tenhle měsíc trochu nabourává klišé o letním suchu, protože nakonec jsem měl dost velký problém zvolit jen tři počiny. Jenže ačkoliv mě toho samozřejmě zajímá více, o úplně nejočekávanějším počinu měsíce mám naprosto jasno (a měl jsem dlouho dopředu) – nová deska Chelsea Wolfe je zcela jednoznačná volba, protože v případě téhle zámořské hudebnice neočekávám nic jiného než další excelentní nahrávku. Předcházející „Pain Is Beauty“ byla naprostá fantazie (beze srandy – minimálně „We Hit a Wall“ nedostanu z hlavy snad do konce života), takže novinka „Abyss“ má hodně na co navazovat. Druzí v pořadí jsou pak Švédové Ghost, pro jejichž mrtvolný retro rokec mám trochu slabost, a i když mě poměrně dost obtěžuje nepříjemný hype, jenž se kolem nich utvořil, jejich tvorba mě baví natolik, že jsem ochoten se přes to přenést. Úkol třetího alba „Meliora“ je zcela zřejmý – udržet vysokou laťku nastavenou prvními dvěma počiny „Opus Eponymous“ a „Infestissumam“. Nicméně i vzhledem k faktu, že tu Ghost mám napsané, je asi zřejmé, že věřím tomu, že se to povede. O třetí místo byla svedena bitva mezi hned třemi deskami, nicméně nakonec jsem se rozhodl vložit svou důvěru do rukou nizozemského humusu Gnaw Their Tongues, jemuž v srpnu vychází deska „Abyss to Longing Throats“ – pořádná hudební deprese nikdy nezaškodí a zrovna Gnaw Their Tongues v tomto ohledu patří ke skutečně povolaným. A právě s touhle vidinou se těším i na novinku.

Ježura

Ježura:

Člověk by si chtěl už už stěžovat, jak je to zase bída a jak nevychází nic, na co by se těšil, jenže po červenci, který byl v tomhle alespoň pro mě až na jedinou výjimku naprosto neuvěřitelně jalový, si srpen přichystal vlastně docela sympatickou úrodu. V první řadě mám a mysli americké egyptology (sakra, nazývá je vůbec někdo jinak?) Nile, kteří se chystají podrtit nějaké ty kosti další várkou technického death metalu / předpotopního zla – tentokrát pod výmluvnou hlavičkou „What Should Not Be Unearthed“. I v případě druhé pozice zůstaneme u death metalového žánru, tentokrát však v o poznání tradičnějším podání. Brazilci Krisiun jsou srdcaři a o tom, že umí napsat zabijáckou desku, mě přesvědčili naposledy s předchozím „The Great Execution“, takže nemám jediný důvod předpokládat, že by novinka „Forged in Fury“ neměla na své úspěšné předky navázat. Bronzová příčka je pak trochu pokus. O one-woman projektu Myrkur se v poslední době dost mluví a vypadá to, že jsem tomu hypu asi trochu podlehl, protože debut „M“ si určitě poslechnu aspoň jednou, i když zůstávám nohama na zemi a nebudu překvapený, kdyby ta bublina s pěkným lupnutím splaskla…

Kaša

Kaša:

Letní měsíce bývají co do nových alb celkem opruz, ovšem srpen v tomto ohledu není zas tak špatný, protože zajímavých záležitostí je tam více a vybrat jen hrstku vyvolených není úplně snadné. Tedy, abych to upřesnil, tak dvě jména jsou jistotami, na které nikdo z dalších zúčastněných ani nemůže pomyslet, avšak na třetí příčku jsem po delším váhání dosadil Soulfly a jejich „Archangel“. Já vím, že tvorba Maxe Cavalery jde každým rokem do čím dál většího kopru, ale z nějakého záhadného důvodu se mi první singl „We Sold Our Souls to Metal“ líbí celkem hodně, takže jakožto nenapravitelný optimista si jejich novinku poslechnu a rád se nechám vyvést z omylu a nabourat svoji nedůvěru v jakoukoli novou tvorbu Brazilčana a jeho party. Naproti tomu od Ghost a jejich „Meliora“ čekám atak na přední příčky nejlepších alb roku, protože jestli něco první ochutnávky představují, tak ukázku vysokého standardu, který si Švédové zatím drží, tak snad se něco neposere a novinka zazáří. No, a hádejte, na jaké album se asi tak můžu těšit nejvíc… Legendární Motörhead jsou jednou z mých vůbec nejoblíbenějších kapel, a ačkoli vím, že nemůžu čekat nic jiného než další porci metalického rock’n’rollu, tak se na „Bad Magic“ těším jako malé děcko. Kdo ví, možná je to vůbec poslední šance užít si nové studiovky Motörhead vzhledem k tomu, že Lemmyho zdravotní stav stále není úplně růžový, ačkoli doufám, že tahle nesmrtelná legenda to potáhne ještě několik let a (nejen) letos nás všechny přesvědčí, že stále umí.

nK_!

nK_!:

Primární srpnová volba je nad letní slunce jasnější. Ghost zatím ani jedním ze svých předchozích alb nešlápli vedle a podobný přístup očekávám i v případě novinky „Meliora“. Pro jistotu ale Satanovi obětuji několik nevinných mimin, znáte to. Dále se těším trochu překvapivě na americké Disturbed, o nichž jsem si ještě před měsícem myslel, že se už dohromady nikdy nedají. Na konci června však kapela vypustila do světa nový klip a oznámila srpnové vydání nástupce pět let starého „Asylum“. Docela šok. Jsem také zvědav na „The Ride Majestic“ švédských Soilwork, jejichž poslední dvojdeska mě moc nenadchla. Letos se o okurkové sezóně skutečně mluvit nedá.

Atreides

Atreides:

Na poli nahrávek nabízí srpen dvě opravdu zajímavá jména. Gnaw Their Tongues naposledy plnohodnotně promluvil před třemi lety, a byť mezi poslední deskou „Eschatological Scatology“ rozhodně nezahálel (ostatně, Mories nezahálí nikdy), přiznám se, že mě jejich EPka tak nějak míjela. Novinka „Abyss to Longin Throats“ je tak příležitostí zjistit, jak vypadá Moriesova tvorba současnosti. Druhým jménem budiž seveřanka Myrkur a její debut nazvaný krátce a jednoduše „M“. A byť mě zajímá především hudba, v jejím případě jsem spíše zvědavý, jestli všechna ta mediální masáž a tlačenka, která mě v tomhle žánru upřímně řečeno sere, má své opodstatnění a vážně to bude hudebně stát za to, či zda je to jen pouhé zlacení hovna, aby ho vůbec někdo chtěl.

Zajus

Zajus:

Zatímco obvykle je srpen děsná zívačka, letos to vypadá minimálně na několik zajímavých kousků. Číslo jedna hrají jednoznačně Istapp. Tihle Švédové mě před pěti lety srazili svým čirým melodickým black metalem na debutu „Blekinge“ a jeho nástupce jsem tak vyhlížel dosti netrpělivě. „Frostbiten“ dorazí hned na začátku srpna a už se těším, jak jeho mrazivá atmosféra zchladí jinak horké (v mém případě spíše mokré) léto. Vlastně identický příběh mají i Pressure Points. Jejich debut „Remorses to Remember“ vyšel také před pěti lety a také jsem si ho okamžitě zamiloval – ovšem v tomto případě šlo spíše o progresivní death metal než o mrazivý black. „False Lights“ vyjde jen týden po „Frostbiten“ a já doufám, že udrží vysokou laťku svého předchůdce. Z úplně jiného světa pocházejí Die Krupps, které jsem si oblíbil až nedávno díky dosud poslednímu počinu „The Machinists of Joy“. Proto vlastně nevím, co očekávat od novinky. Pokud se ale bude držet ve stopách předchůdce, rozhodně půjde o příjemný poslech – a nic víc si vlastně ani nemohu přát.

Skvrn

Skvrn:

Srpen nabízí vyjma josefovské pevnostní juchandy i několik zajímavých studiových počinů, přičemž dva bych si dovolil obzvlášť vypíchnout. Největší naděje vkládám do novinky Chelsea Wolfe, která by měla na „Abyss“ znít prý ještě rockověji než dříve. Něco jsem zaslechl i o vlivech doom metalu, tak uvidíme, co je na tom pravdy a co z toho ve finále vyleze. Srpnovými společníky Chelsea Wolfe jsou švédští Ghost respektive novinka „Meliora“. „Opus Eponymous“ byl zjev – skvělý debut se vším všudy, včetně uvedení tajemné aury, která se nad kapelou od počátku vznáší a která i hodně nese. O to větší překvapení přichystal druhý zásek „Infestissumam“, na němž se kapele povedlo udržet plus mínus obdobnou kvalitu. Přesto nelze „Meliora“ vyhlížet bez obav, neboť u kapely odrostlé na náhlém vzestupu člověk nikdy neví. Třeba to ale opět vyjde, proti rozhodně nebudu.

Onotius

Onotius:

Když o tom tak přemýšlím, nenapadá mě mnoho kapel ze škatulky death/grind, jež by disponovaly tak propracovanými kompozicemi jako kalifornští Cattle Decapitation. Jejich tři roky stará deska „Monolith of Inhumanity“, tehdy byla nejedním řazena mezi alba roku, se nyní dočká následovníka, což si tedy rozhodně nehodlám nechat ujít. Ještě o něco víc se však těším na novou desku technicky deathových egyptologů Nile. Dle první ukázky se zdá, že hudba bude tentokrát trochu syrovější a neučesanější, ovšem se zachováním klasického nezaměnitelného rukopisu. Třetí příčku po zvážení přenechám heavy metalovému fenoménu Ghost, který na nás chystá novou desku nesoucí název „Meliora“.


Novinky 28-5-15

Fear Factory - Genexus

>>> Finský black metalový projekt Baptism podepsal smlouvu s firmou Season of Mist. Další deska by se měla objevit v roce 2016.

>>> Formace Dragged into SunlightGnaw Their Tongues chystají společnou kolaboraci. Počin by měl podle všeho vyjít koncem letošního roku.

>>> Fear Factory odtajnili detaily o své chystané novince „Genexus“, jež bude k dostání od 7. srpna. Obal se nachází vpravo, tracklist následuje:

01. Autonomous Combat System 02. Anodized 03. Dielectric 04. Soul Hacker 05. Protomech 06. Genexus 07. Church of Execution 08. Regenerate 09. Battle for Utopia 10. Expiration Date 11. Mandatory Sacrifice (Genexus Remix) [bonus] 12. Enhanced Reality [bonus]

>>> Post-black metaloví Němci Heretoir hlásí, že pracují na své druhé desce, která ponese název „The Circle“. Další podrobnosti prozatím nejsou k dispozici.

>>> Američané Locrian vydají svou novinku 24. července skrze Relapse Records. Nahrávka se jmenuje „Infinite Dissolution“, upoutávka na ní se nachází na YouTube, obal najdete zde, tracklist je následující:

01. Arc of Extinction 02. Dark Shales 03. KXL I 04. The Future of Death 05. An Index of Air (I. Divinations; II. Air Structures; III. Watcher of the Clouds) 06. KXL II 07. The Great Dying 08. Heavy Water 09. KXL II

>>> Zámořští egyptologové Nile pojmenovali svou další desku „What Should Not Be Unearthed“. Počin bude k mání od 28. srpna. Obal se nachází tady.

>>> Švédové Shining vypustili videoklip na podporu své novinky „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ (je venku od 20. dubna). „Vilja & dröm“ sledujte na Vimeo.

>>> Soilwork vydají své další album 28. srpna u Nuclear Blast. Bude se jmenovat „The Ride Majestic“ a jeho přebal najdete na odkazu.

>>> Švýcaři Zatokrev vydali klip ke skladbě „Bleeding Island“, jež se objevila na aktuální desce „Silk Spiders Underwater…“. Sledujte na YouTube anebo níže.


Winter Masters of Rock 2012

Winter Masters of Rock 2012
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Battle Beast, Cradle of Filth, Darkend, Fueled by Fire, God Seed, Kreator, Morbid Angel, Nile, Rotting Christ, Sonata Arctica

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Letošní, v pořadí již osmý ročník zimní variace festivalu Masters of Rock sliboval velké věci. Přesně s tímto výhledem jsem ke své premiérové účasti na této akci přistupoval. Oproti předchozím ročníkům ubylo melodického heavy metalu a přibylo death/black metalu, takže na své si letos přišli zejména fanoušci opravdu těžkého kovu. A že jich bylo požehnaně. Nevím, jak tomu bylo na předešlých ročnících, ovšem při příchodu do areálu Zimního stadionu Luďka Čajky ve Zlíně jsem byl překvapen hojnou účastí v takhle brzkou hodinu, ale to trošku předbíhám. Jisté přitvrzení jsem kvitoval s povděkem, protože, ač je to otázka osobního vkusu, osobně už jsem “vyrostl” z dob, kdy mými největšími oblíbenci byli Edguy a Helloween, jejichž koncertů jsem si na letních Masters of Rock užil v minulosti až dost, takže v tomto ohledu ze mě vyzařovala spokojenost.

Vybaven dobrou náladou jsem se vydal s druhou polovičkou potomstva svých rodičů směrem na Zlín. Bohužel jsem jaksi nezaregistroval zařazení poslední akvizice letošní soupisky, italských symfonických black metalistů Darkend. Takže i kdybych přišel do areálu, jak jsem plánoval, bylo by to maximálně na poslední dvě, tři skladby. Proč však mluvím o plánu v podmiňovacím způsobu? Vinou špatné časové organizace a především díky mé nemožné orientaci ve Zlíně spojenou s problémovým nalezením parkovacího místa jsem se k prostorám útočiště hokejistů PSG Zlín dostal až před půl druhou, tedy v době, kdy svůj set končili heavy metaloví Battle Beast, u kterých jsem zaregistroval na dálku poslední dvě skladby a upřímně nelituji, že jsem si je nechal ujít, protože průměrný hrdinský heavy metal je to poslední, čím bych si chtěl kazit dojem. Jak už asi tušíte, Fueled by Fire, jejichž hrací čas byl vymezen na dobu před Battle Beast, jsem prošvihl také, což už mě mrzí, protože jejich oldschool thrash bych naživo viděl rád, ale nedá se svítit.

Po Battle Beast se pódia chopili God Seed, tedy parta bývalých členů z řad legendárních Gorgoroth, přesněji řečeno Gaahla a King ov Hella. Prostor pod pódiem ještě nebyl ani z poloviny plný a člověk měl šanci se prodrat pod pódium bez větších obtíží, což je na druhou stranu škoda, protože ač jsem v nedávné recenzi na debutové “I Begin” chválou šetřil, jejich show byla parádní a zasloužila by si větší zájem. Skvělá atmosféra a čitelný zvuk mě na black metalovou kapelu mile překvapily. Gaahl se s tím nemazal, žádné proslovy, žádné rozpleskávání publika, jeho až kamenná tvář, ve které bylo vidět naprosté soustředění a zaujetí, mohla působit arogantně, jako by ho to ani nebavilo, ale já jsem si jejich vystoupení užil. Potěšila mě má oblíbená “Sign of an Open Eye” od Gorgoroth, která zazněla hned úvod a dále atmosférická “Alt liv” z nového alba. Nejsem znalec tvorby Gorgoroth, jejichž skladby hrály ve vystoupení God Seed nemalou roli, ale v závěru jsem zaregistroval ještě “Prosperity and Beauty”. Působivá show, z jejíž atmosféry mrazilo.

Rotting Christ odehráli dobrý koncert, který si lidi pod pódiem hezky užívali. Sakis Tolis to s publikem umí a celá kapela byla ve skvělé formě. Hlavně bubeník Themis Tolis to celé táhl dopředu a dost možná bych ho označil za nejlepšího bijce večera, což je vzhledem ke konkurenci celkem překvapení. Zamrzelo mě, že se nehrálo více z novějších alb, která mám naposlouchána o dost víc než starší materiál. Když už se dostalo na pecky z “Aealo” nebo “Theogonia”, tak to stálo za to a mám pocit, že i zbytek publika reagoval na “Eon Aeanos” či závěrečnou “Noctis Era” z posledního alba mnohem přívětivěji, než na klasickou “The Sign of Evil Existence”, která doslova zabíjela. Místy zněli Rotting Christ ještě lépe než z desky a osobně bych si dokázal představit, že by dostali krapet víc času než 45 minut, které utekly jako voda. Zvukař se vytáhl a všechny nástroje byly dobře vyvážené a čitelné, kytary řezaly, Sakis byl slyšet přesně tak, jak by měl, což je pro skočný black metal, jak jej Rotting Christ produkují, podstatná záležitost. Palec nahoru.

Pokud jsem doposud na zvuk pěl samou chválu, tak nevím, co se stalo, ale Nile měli bohužel přesně opačný problém. Parta kolem Karla Sanderse spustila a z jejich setu, na který jsem se těšil, se rázem stal největší opruz dne. Kytary byly přehulené až běda, jakmile se Sanders pustil do vod sólových kytarových vyhrávek, stal se poslech doslova utrpením. Nevím jak dole pod pódiem, protože jejich set jsem sledoval z tribuny po pravé straně pódia, ale nepříjemný dopad jejich hudebního projevu jsem zaznamenal na více tvářích lidí okolo a upřímně řečeno, do toho risku, že bych to šel zkusit dolů na hlavní plochu, se mi fakt nechtělo. Hrálo se především z posledních alb a i přes nepříjemnou zvukovou stěnu kytar se mi líbila “Kafir!” nebo jeden ze tří zástupců posledního studiového alba “At the Gate of Sethu”, “Enduring the Eternal Molestation of Flame”. Nechci Nile nějak hanit, protože věřím, že jsou schopni svůj technický death metal s egyptským nádechem přenést i živě na pódia, ale na letošním Masters of Rock je dokonale zařízl zvukař, který by zasloužil pověsit za koule do průvanu.

Po Nile jsem využil času pro občerstvení a provětrání se, takže jsem zmeškal začátek koncertu následujících death metalových veteránů Morbid Angel, které jsem naživo ještě neviděl a na které jsem byl zvědavý. Jejich rozporuplně přijatá poslední řadovka “Illud Divinum Insanus” sice netvořila páteř setlistu, ale když už se dostalo na “Existo Vulgoré” či “Nevermore”, tak v žádném případě nedošlo k nějakému polevení nebo pokažení atmosféry. Vedle klasik “Immortal Rites” či “Maze of Torment” z opusu “Altars of Madness” se vyjímaly úplně v pohodě. Oba kytaristé předváděli skvělou práci, hlavně Trey Azagthoth si vystoupení vyloženě užíval a předkládal jeden riff za druhým. Občas to protkal kytarovými sóly, která byla díky dobrému zvuku rozpoznatelná, přičemž celé to zpoza bicí soupravy jistil Tim Yeung, jehož bylo díky jeho malému vzrůstu sotva vidět. Ale dával o sobě vědět a s bicími party Petea Sandovala se vypořádal dost dobře. Hlavní hvězdou Morbid Angel je samozřejmě basák/zpěvák David Vincent, jehož řev měl neskutečné koule a po celou dobu předváděl, jak má vypadat frontman, bavil publikum mezi skladbami a v jejich průběhu vybízel k řádné zpětné vazbě. Diváci samozřejmě opláceli divokým běsněním v kotli. Zazněly všechny důležité skladby, takže do nás Morbid Angel navalili “Rapture”, “World of Shit (The Promised Land)” a zhruba po hodině to zabalili a zanechali za sebou skvělý dojem. Tahle si představuji prvotřídní death metalové vystoupení.

Přesně v osm večer přišel čas na jednu z hlavních hvězd večer, britské hororové Cradle of Filth. Bylo vidět, že spousta fanoušků přijela hlavně na partu kolem Daniho Filtha, ať už dle oblečení, kdy se trika s výjevy této kapely množily jako houby po dešti, tak dle zaplněnosti stadiónu. Dole pod pódiem to slušně vřelo a postranní tribuny se změnily z poloobsazených v skoro plné. Cradle of Filth přijeli se svým aktuálním a povedeným albem “The Manticore and Other Horrors”. Dodám ještě, že doposud probíhalo vše podle plánu, takže nedocházelo k žádným prodlevám a symfoničtí metalisté tak mohli odstartovat svůj set intrem “Tiffauges”, jež plynule přešlo v úvodní “Tragic Kingdom” – obě z alba “Godspeed on the Devil’s Thunder”, a publikum šílelo. Daniho ječák sice budil úsměv na tváři, ale kapela jela na plný plyn. Kytara Paula Allendera mi přišlo trošku upozaděná, ale po chvíli se to spravilo. Následoval zástupce alba “Midian”, “Cthulhu Dawn”, ve které bubeník Marthus předváděl to nejlepší ze svého arzenálu.

Někdy v tuto chvíli jsem začal na pódiu hledat klávesačku a doprovodnou zpěvačku Caroline Campbell, kterou jsem zahlédl při nástupu kapely, a pak kamsi zmizela. Že něco není v pořádku, potvrdil Dani, který se na výzvu Paula při ohlašování další skladby odmlčel a nevím, jestli kvůli nepřítomnosti Caroline na pódiu museli po krátké rozmluvě poupravit set, nicméně spustili “Funeral in Carpathia”, která měla neskutečné grády a bez kláves zněla o poznání agresivněji. Dani pobíhal, hecoval, skákal a hodně si oblíbil výstupek, na který když vyskočil, byl osvícen zespoda, a když do toho spustila kouřová erupce, vypadalo to celkem působivě. Bohužel se problémy Caroline v zákulisí ukázaly natolik vážné, že jsme se od anglické legendy dočkali ještě jedné skladby, po níž se Dani krátce omluvil, že to byl poslední kousek a všichni zmizeli v zákulisí. Bedňáci začali schovávat mikrofony a po chvíli se na pódiu objevil český rodák Marthus, který se za celou kapelu omluvil a oznámil, že Caroline omdlela a její stav nedovolí kapele pokračovat, protože je důležitou součástí show. Někteří diváci to vzali s nelibostí, ale nakonec uznali, že zdraví je přednější a podpořili kapelu a její sličnou klávesačku potleskem do zákulisí.

Byl jsem zvědavý, jak se k vzniklé situaci postaví pořadatelé a hlavně Kreator, kteří měli začínat až před desátou, ale nakonec nám zkrátili čekání, začali trošku dřív a s prvními tóny svého intra “Personal Jesus” v podání Johnnyho Cashe si připravili půdu pro rozpoutání pravého pekla. Pokud na Cradle of Filth bylo plno, tak na Kreator bylo narváno. Jak dole pod pódiem, tak na tribunách po všech stranách bylo lidí jak much. V průběhu intra zmapovala kapela krátkým filmem, jenž byl promítán na plachtu kryjící pódium, svou dlouhou kariéru. Plynule se přešlo na úvodní intro posledního studiového alba “Phantom Antichrist”, jež se přelilo ve skladbu titulní a dole pod pódiem se řádilo skutečně naplno. Skvělý zvuk je u hlavní hvězdy samozřejmostí, takže Milleovi bylo rozumět a kytarové vyhrávky, které si předával s druhým kytaristou Sami Yli-Sirniöem, byly technicky dokonalé. Kreator tasili z rukávu jednu koncertní tutovku za druhou, takže přišla řada na “Enemy of God”, “Hordes of Chaos (A Necrologue for Elite)”, “Extreme Aggression”, “Violent Revolution” či “Pleasure to Kill”. V posledně jmenované se roztočil mocný circle pit, ve kterém bych nechtěl v tu chvíli pobíhat. Mille je šoumen každým coulem, diváci mu zobali z ruky, a i když je fakt, že si mohl některé kejkle, jako nekonečné vyžadování zpětné vazby od diváků vepředu, vzadu, po stranách, a to celé střídavě několikrát dokola, odpustit, tak udržoval publikum v provozní teplotě. Na řadu přišla i wall of death, při které se jedna strana kotle snažila zničit tu druhou. Logicky se při výběru setlistu nejčastěji tahalo z desky aktuální, která si vysloužila nadšené přijetí fanoušků a i kritik, pokud jsem dobře napočítal, zaznělo celkem pět skladeb, mimo jiné má oblíbená “From Flood into Here” a “United in Hate”. Pódiová prezentace byla rovněž laděna do barev povedeného artworku Wese Benscotera. Z nezbytných klasik do nás Mille se svou partou nasázel “Flag of Hate” a obligátního zběsilého “Tormentora” na úplný závěr.

O nejlepším koncertu večera jsem měl v tu chvíli jednoznačně rozhodnuto a napravit to nemohla ani následující Sonata Arctica, kterou jsem se rozhodl vypustit. Dramaturgicky mi do celého večera absolutně nezapadala a vzhledem ke klesající kvalitě jejích studiových alb nebyla mým favoritem dne, takže do toho sportu, že na ni budu čekat, se mi opravdu nechtělo. Celodenní únava si vybrala svou daň a byla silnější než vůle vidět kapelu, kterou jsem vlastně ani vidět nechtěl. Věřím, že na ni přijela spousta lidí, kteří nejspíš museli při poslechu ostatních kapel mírně trpět, a melodický power/speed v podání seveřanů musel po celodenní porci extrémního metalu hladit na duši, nicméně v době, kdy to Sonata odpálila, jsem již byl na cestě domů, takže se všem fanouškům omlouvám, ale v tomto ohledu nemohu sloužit.

Teď trošku k pořadatelské stránce. Osobně jsem nezaregistroval žádný výraznější problém. Tlačenice v útrobách stadionu po skončení každého setu se dala očekávat, ale v jednu chvíli (po skončení show Morbid Angel) jsem se opravdu bál o své zdraví, a i když nejsem žádný drobek, tak jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách a neskončil na zemi. Možná by pomohlo pro příště přemístit stánek s pivem jinam, protože právě v tomto místě, kde se střetával dav žíznivých s davem toužícím po čerstvém vzduchu, nastávaly asi největší problémy. Když už jsem u toho piva, tak jsem ochutnal pouze 10° Gambrinus za 30,- Kč, který sice není žádná hitparáda, ale v danou chvíli přišel vhod. V pozdějších hodinách potěšil svařák v jednom z mnoha stánků, které se staraly o plné žaludky nenasytných metalistů. Výběr byl tradiční a dostatečně široký, takže si vybral snad každý. Jen můj bramborák v úpravě “medium rare” považuji za krok vedle a příště budu obezřetnější, protože syrové bramborové těsto není zrovna vybraná pochoutka. Opět nemůžu porovnávat s předešlými ročníky, ale hned při příchodu mě zarazila všudypřítomná vlhkost na zemi, která nepřekvapila jenom mě, ale dle zhlédnutých (a v několika případech opravdu nebezpečných) držkopádů i několik dalších jedinců, kteří měli problémy se stabilitou na schodech a tribunách i ve stavu střízlivém. Odbavování při vstupu bylo vcelku plynulé, a to jak na začátku, při prvním vstupu, tak i v pokročilých hodinách, a až na jeden případ, kdy dotyčný jedinec nemohl najít lístek, jsem nezaznamenal žádné výrazné záseky.

Celkově hodnotím Zimní Masters of Rock 2012 velice pozitivně. Opravdu nabitá sestava silných jmen, která byla dost vyrovnaná, mě bavila jak v odpoledních, tak pozdně večerních hodinách. Překvapením večera pro mě byli norští black metalisté God Seed, kdežto kartu “zklamání dne” si vybrali techničtí Nile, jež doplatili na špatný zvuk. Škoda nevydařeného koncertu Cradle of Filth, kteří měli i po těch několika málo skladbách našlápnuto k povedenému vystoupení, jež mohlo patřit k vrcholům večera. Na “kdyby” se ale nehraje, takže snad budou hvězdy pro příště v lepší konstelaci a umožní kapele fanouškům vynahradit sobotní večer.


Brutal Assault 17 (čtvrtek)

Brutal Assault 17
Datum: 9.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Arcturus, Аркона, Corrosion of Conformity, Dimmu Borgir, Inquisition, Krisiun, Ministry, Nile, Swallow the Sun, The Black Dahlia Murder, Trollech

Čtvrteční dopoledne jsem si (zjevně díky přetrvávajícím následkům mocné úterní pitky) kapánek přispal, vědomě si tak nechal ujít technické deathcoristy Noostrak a bohužel také většinu setu poslední dobou velmi aktivních blackařů Trollech pod vedením hyperaktivního Lorda Morbivoda. Z pouhých dvou skladeb si koncert hodnotit netroufám, ale za zmínku stojí určitě skutečnost, že minimálně v samém závěru setu Trollech se pod pódiem sešlo na poměry českých kapel nebývalé množství lidí a hitovka “Ve stínu starých dubů” se dočkala opravdu solidní odezvy.

Vzápětí nastoupivšímu hladu pak nepadl za oběť jenom poctivý řízek, ale také vystoupení Brutally Deceased, Totem a Toxic Holocaust, a mojí prakticky první čtvrteční kapelou se stala ruská pagan metalová hvězda Аркона. Byl jsem opravdu náramně zvědavý, jestli se téhle kapele podaří napravit nevýrazný dojem, jaký jsem si odnesl z jejich loňského vystoupení na Masters of Rock, a k mé radosti se to milým Moskvanům podařilo beze zbytku. Masha opět předvedla, že jí pódiová pasivita nic neříká, i v poledním pařáku působila mimořádně energickým a živým dojmem a jeden by si ji nejradši odvezl domů, jak sympaticky na pódiu vypadala. Zbytek kapely se sice tolik nevyřádil, ale ono to ani nebylo potřeba, když měl každý oči jen pro divokou plavovlásku s mikrofonem. Co se skladby setlistu týče, početného zastoupení se dočkala aktuální řadovka “Слово”, ze které vedle pro účely wall of death death stvořené hopsačky “Стенка на Стенку” zazněly skvosty “Аркаим” (který jsem bohužel nestihnul celý) a “Заклятье” (který jsem opravdu nečekal), a bylo to proti starším setlistům velmi příjemné zpestření. Аркона odehrála skvělé vystoupení, při kterém jsem se náramně bavil, a já mohu zase vesele tvrdit, že tahle kapela naživo opravdu válí.

Před vystoupením General Surgery a Crowbar jsem dal přednost průzkumu rozlehlého metal marketu, něco utratil u oficiálního stánku s merchandisem a o něco později jsem se znaven těmito namáhavými úkony usídlil na přírodní tribuně, odkud jsem sledoval, co na pódiu vyvádí The Black Dahlia Murder a po nich také znovuzrození Corrosion of Conformity. První jmenovaní na mně zanechali vesměs slušný dojem, neboť svižný metalcore/melo-death v jejich podání měl šťávu a zněl velmi slušně, místy dokonce výborně. Kapela samotná napumpovala do vystoupení koňskou dávku energie a bylo to znát. Určitě příjemné překvapení. Podobně však rozhodně nemohu hovořit o Corrosion of Conformity. Ne, že by to bylo špatné, z objektivního hlediska určitě ne. Problém je tentokrát na mé straně a spočívá v mém mizivém vztahu ke stoner metalu, k jehož čelním představitelům patří právě Corrosion of Conformity. Na tribuně jsem se vydržel nudit asi polovinu setu a pak jsem raději zmizel do bezpečné vzdálenosti…

Zpátky jsem se stihl vrátit akorát v okamžiku, kdy na Jägermaister Stage vstoupili finští doomaři Swallow the Sun, které jsem si nechtěl nechat ujít už jen proto, abych zjistil, co od nich mohu čekat na podzimní Into Darkness Tour. A Swallow the Sun zabodovali. Zpěvák Mikko Kotamäki toho sice moc nenamluvil, ale o to lépe zpíval, klávesák s neskutečně depresivním výrazem ve tváři prožíval své hraní velmi emotivně, a když se to dalo dohromady s podmanivou hudbou požívající výborného zvuku, nemohlo z toho vzniknout nic menšího než opravdu dobrý koncert.

Další výprava mimo areál mě připravila o německé Heaven Shall Burn, čehož jsem ani moc nelitoval (prý měli dost otřesný zvuk), a čtvrteční program pro mě pokračoval až vystoupením brazilských UG death metalistů Krisiun, kteří si mě podmanili skvostnou novinkou “The Great Execution”. Jejich vystoupení na Brutal Assaultu, kde nahradili odpadnuvší Deicide, se však zpočátku potýkalo s několika nepříjemnostmi. Nějakému géniovi totiž trvalo snad půl skladby, několik nevybíravých poznámek od frontmana Alexe a dokonce pozastavení koncertu, než vypnul intro, které neustále hrálo na pozadí. Těžko říct, jestli to byla práce stejného nešťastníka, ale ani zvuk se ze začátku moc nevydařil a přes šílenou kopákovou palbu nebylo slyšet skoro nic. Každopádně s první skladbou z novinky všechny nešvary pominuly a od té chvíle to byl až do samého konce naprosto luxusní, upřímný a od srdce zahraný death metalový nářez, který pohladil na duši, jakkoli se to zdá být protichůdné vyjádření. Do té doby určitě nejlepší vystoupení dne!

Industriální legenda Ministry, která v posledních letech ukončovala a zase obnovovala činnost jak na běžícím páse, na mně zanechala takový nijaký dojem. Ne, že by to bylo špatné, ale žádný zázrak se také nedostavil a díky kolísavé kvalitně nazvučení mi většina skladeb docela splývala. Jak navíc trefně poznamenal jeden známý, bylo to moc dlouhé. Dle mého si tento koncert mohl naplno užít jen hardcore fanoušek kapely, já jsem se docela nudil, a kdybych tohle vystoupení promeškal, nic by se nestalo.

Jak mě ale Ministry nijak nevzrušovali, od Dimmu Borgir jsem čekal přinejmenším dobrou show, když už opravdový black metal pěkně dlouho nehrají. A bohužel i z vystoupení tohoto tahouna norské ekonomiky jsem odcházel dost rozpačitý. Jakkoli jsem z jejich muziky slyšel kvalitu, tolik potřebné atmosféry se prostě nedostávalo. Vystupování kapely, Shagratha pak především, mi přišlo dost nucené a chyběl tomu ten pravý zápal. Alespoň že kytarista Galder bavil diváky svými klasickými škleby, které jediné trochu dodávaly koncertu šťávu. Vrcholem všeho byla alespoň z mého místa velmi střízlivá odezva publika, kterou si Shagrath musel vyloženě vynucovat, a tak jsem si z koncertu Dimmu Borgir odnesl namísto výborného zážitku spíše nenaplněná očekávání.

Náladu mi ale spravila první návštěva premiérové klubové stage, kterou po strop naplnilo americké black metalové duo Inquisition. I když jsem přes hlavy přítomných diváků neviděl skoro nic a cloumalo se mnou nutkání zkolabovat z vedra, byl to kult jak se patří. Žádné serepetičky okolo, akorát čistý black toho nejortodoxnějšího formátu. Výborná muzika doprovázena nepochopitelným a naprosto dokonalým žabím vokálem zafungovala naživo perfektně, Inquisition ukázali, jak vypadá pořádný black metalový koncert, a já mám zase co naposlouchávat…

Čas pokročil, denní program se přiblížil ke konci a řada přišla na věhlasné egyptology Nile, kteří na soupisce zaujali předposlední místo. Hodně jsem se bál, že technická práce kytar, na které muzika Nile stojí, zanikne díky nějaké zvukové nedokonalosti, ale to se nestalo a Nile měli od samého počátku tak skvělý zvuk, jak jen si mohli přát, takže to, ničím neomezovaní, do lidí nasypali pod tlakem. Co song, to bomba, lidé skvělí a všechno šlapalo tak, jak mělo. To se však zlomilo v okamžiku, kdy šílenec George Kollias zničil svoji šlapku a následná oprava se protáhla na opravdu dlouhou dobu. I přes veškerou snahu (George odehrál jednu skladbu pouze s jednou šlapkou!) tak set Nile doznal znatelného zkrácení a vystoupení, které bylo až do toho nešťastného incidentu jasně nejlepším, které čtvrtek nabídl, poněkud utrpělo na kráse. Je to ohromná škoda, protože když vše fungovalo, byla to vážně paráda. Kéž by si George do příště vzal k srdci okřídlené heslo “Don’t break your fucking drums, George”

Nile dohráli bez dalšího ničení hudebních nástrojů a jen co dozněly poslední tóny jejich vystoupení, moje pozornost se upnula k druhému pódiu, kde se mi měl v následující hodině splnit jeden sen. Zahrát se tam totiž nechystal nikdo jiný než znovuzrození norští průkopníci avantgardního post-blacku, fenomenální Arcturus. Řeknu upřímně, že jakkoli k téhle kapele nekriticky vzhlížím a jakkoli jsem se na koncert těšil, nemálo jsem se obával, jak se ICS Vortex popasuje s vokálními party, které nazpíval jeho předchůdce, úžasný Garm. A asi to byly tyhle obavy, které mi zakalily mysl, protože ze začátku jsem trochu nevěděl, jak mám koncert pojmout. Jak ale čas plynul, začalo mi docházet, že je to naprosto úžasné. Největší zásluhu na tom přitom měl samotný Vortex, který nejenže zpíval absolutně božsky (a když říkám božsky, myslím božsky – to byla naprostá extáze – snad jen s výjimkou několika detailů v “Ad Absurdum”), ale ukázal se i jako skvostný frontman. Něco podobného jsem v životě neviděl. Zcela se obešel bez klasických berliček, kterými si většina frontmanů pomáhá při komunikaci s publikem, a byl naprosto svůj. Bylo to netradiční, zvláštním způsobem pošahané a přitom nesmírně sympatické. No řekněte, kdo by od něj čekal roztodivné tanečky? Fantastický sluchový i zrakový dojem jen okořenily svérázné a inteligentně humorné průpovídky (“This song is long… even the title is so long that I can’t remember its name! It’s called ‘Shipwrecked something…’) a korunu všemu nasadilo rozezpívávání lidí na melodii titulní skladby z Popelky… Na setlist se dostaly skladby ze všech alb, která Arcturus kdy vydali, a ani jedna živým provedením neztratila ze své jedinečnosti. Zkrátka a jednoduše, Arcturus si ukradli samý závěr čtvrtečního programu pro sebe a vzali s ním i kousek mé duše. Přesně, jak jsem čekal a doufal…