Cnuk:
1. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
2. Nile – Vile Nilotic Rites
3. Čad – Zabi ma
Dantez:
1. Lord Mantis – Universal Death Church
2. The Wraith – Gloom Ballet
3. Wolfbrigade – The Enemy: Reality
H.:
(Dolch) musím na první místo napsat už z povinnosti, protože do muziky téhle kapely jsem se postupně skutečně zamiloval. Bohužel ale musím říct, že první řadovka „Feuer“ nedokáže rozvibrovat niterní struny podobným způsobem jako třeba „I & II“. Atmosféra a kouzlo v tom pořád jsou, jen v trochu naředěné formě. Přesto se pořád jedná o nahrávku hodnou pozornosti a hodlám si ji koupit. Za poslech vám to stát bude, nečekejte však vrcholné dílo (Dolch).
S klidným srdcem můžu říct, že „#WakeDaFucUp“ patří k mým nejoblíbenějším hip-hopovým albům vůbec. Přísný diktát nasraných niggaz z Onyx s bohovskými beaty Snowgoons makal jako čuně a dodnes mě ta nahrávka hrozně baví. Proto mě potěšilo, že vítězný tým se opět sešel a dal dohromady další dlouhohrající desku „SnowMads“. První singl „Ain’t No Time to Rest“, v němž si nějakou tu sloku přidali i další staří známí z Dope D.O.D., slibuje, že i tentokrát by to mohla být super věc.
V neposlední řadě by neměla zapadnout ani třetí deska kultovních Havohej, vedlejšáku Paula Ledneyho z Profanatica. Tady snad není moc o čem mluvit, protože kdo neví, která bije, tak by měl jít odevzdat svojí průkazku fanouška extrémního metalu.
Metacyclosynchrotron:
S tři roky starým „Flystrips“ jsem si užil hromadu podivné zábavy a jednou za čas se k vybraným skladbám Reveal! vracím, což stačí, abych tu novinku „Scissorgod“ zmínil. Před pár dny mi ale přišlo promo a během prvního poslechu jsem se nestačil divit, do jakých „králičích nor“ to zas ti magoři skákali. Těším se na další zkoumání a desku doporučuji vyhlížet již teď, protože Reveal! se nejspíš už definitivně zcvokli. Videoklip k skladbě „Clevermouth“napoví víc.
Doufal jsem, že i s (Dolch) prolezu tou příslovečnou králičí norou a ocitnu se díky jejich hudbě ve stavu/světě, co se těžko popisuje, jak je magický. S „Feuer“ se mi toho zatím nedostává, ale album se mi jinak líbí a je možné, že zrovna vám dopřeje to, co dělá z poslechu hudby duchovní zážitek.
A kdy už tady odkazuju na tu Alenku, tak si rád připomenu i „tripy“ způsobené hudbou Chaos Echœs, a že jich pár silných bylo! Rozlučková kompilačka „Remains“ nabídne směs živého materiálu, alternativních verzí skladeb a „outtakes“ ze studia, což by mohlo bolístku z jejich rozpadu trochu zahojit. Chaos Echœs si s živým materiál údajně dost pohráli, takže to snad nebude jen suchopárný živák a pár céčkových skladeb navrch, neboli záležitost jednoho zbytečného poslechu.
Cnuk:
Vezmu to popořádku. První den v měsíci se chystají vydat novou placku Slováci Čad. Bude se jmenovat „Zabi ma“ a myslím, že každý dobře ví, co bude zhruba obsahovat. Jejich současné rozpoložení je mi dost sympatické. Přestože se vzhledem ke své minulosti docela dost uklidnili, řekl bych, že to bylo ku prospěchu věci. Nejlépe se to sešlo asi na „Ťažkém kovu“, ale ani následující placky včetně dva roky starého „Bastarda“ nejsou vůbec špatné, takže se vlastně docela těším na další hity.
Rovněž prvního listopadu vychází novinka také Nile. Tito nestoři death metalu se tak po čtyřech letech vrací s novou fošnou nazvanou „Vile Nilotic Rites“. Za poslední opravdu povedenou desku považuji už deset let starou „Those Whom the Gods Detest“, takže bych byl moc rád, kdyby se podařilo vyšvihnout z průměru posledních let zase někam výše. První dva singly tomu úplně nenasvědčují, ale nechme se překvapit.
Dvaadvacátého vychází oficiálně také „Hidden History of the Human Race“ od Blood Incantation. Většina z nás ho ale už asi stejně slyšela. Podle dosavadních poslechů se mi to jeví jako výborná záležitost překonávající i tak zdařilou prvotinu, jakou je „Starspawn“, což rozhodně nebyla žádná samozřejmost. Ta laťka byla setsakra vysoko. Uvidím co další dojmy, každopádně Blood Incantation to řežou jako málokdo v žánru.
Dantez:
Po smrti Billa Bumgardnera to s funkcí Lord Mantis nevypadalo dvakrát dobře. O to více potěšilo ohlášení nové desky. „Universal Death Church“ by dle dosavadních ukázek mohla hezky navázat na skvěle zvrhlou, ritualisticko-blackově-sludgovou „Death Mask“, takže není co řešit. Perte to tam.
Poctivého staroškolského death rocku bez zbytečných kokotin kolem je v dnešní době jako šafránu. Proto jsem neváhal a když Háčko nabídl promo nové desky kalifornských The Wraith, hned jsem po něm sáhl. Pokud se vám stýská po zvuku, který v osmdesátých letech nastolily kapely jako Killing Joke, Christian Death nebo Samhain, „Gloom Ballet“ rozhodně nepřehlédněte.
U Wolfbrigade sázím na jistotu. Chci to, co Švédi nabízejí vždy: cirka 30 minut striktního, nasraného a neodbočujícího d-beatu. Poslední „Run with the Hunted“ přesně to nabídla a nevidím důvod, proč by se s „The Enemy: Reality“ mělo něco měnit.
Metacyclosynchrotron:
1. Oration MMXVIII – Reykjavík (Island), 7.-9.3. (event)
2. Nile, Terrorizer, Exarsis, Veins – Ostrava, 1.3. (event)
3. Profanatica, Rites of thy Degringolade, Auroch – Praha, 12.3. (event)
H.:
Do rubriky koncertního eintopfu přispívám pravidelně, ale samotné chození na koncerty už mi jde o poznání hůře. Na březen jsem si připravil rovnou dvě akce, tak schválně, jestli to tentokrát skutečně klapne (což je samozřejmě zatím v plánu, jinak bych to sem nepsal), poněvadž dva gigy za měsíc jsem nedal už ani nepamatuju.
Pokus číslo jedna by se měl odehrát 9. března, kdy na strahovskou Sedmičku dorazí italští The Spiritual Bat. Jejich studiová tvorba mě hodně baví a minulé vystoupení v dnes již nefungujícím Basementu bylo hodně fajn. Divoženka za mikrofonem a slepý kytarista si nějaké publikum určitě zaslouží, takže neváhejte přijít.
Pokus číslo dva si schovám na poslední březnový den. Sestava Furia, Thaw a Au-dessus je hezká, ale upřímně řečeno, druhé dvě jmenované kapely by mě samy o sobě asi nenalákaly. Tahákem je pro mě hlavně Furia, s níž živě tu čest ještě neměl. Muzika těchto Poláků je výborná, takže ne, že bych si to nenechal líbit…
Onotius:
Březen bude co do koncertů pestrý a nemalou zásluhu na tom má pražský multižánrový klubový festival Žižkovská noc, jenž letos opět přiveze řadu zajímavých jmen. Pro mne jsou velkým tahákem především němečtí brutal/technical deathmetaloví Cytotoxin a pak fascinující mix noisu a blacku v podání Gnaw Their Tongues. Program je ovšem velmi různorodý – lze se těšit Prago Union, Catastrofy, Lenku Dusilovou, Villages, Pacino, Hentai Corporation, The Corona Lantern… nemluvě o nezanedbatelném množství mimohudebních akcí typu divadel (bude tam například svérázná americká interpretace Kafkovy Proměny – Metamorphosis) či autorských čtení, filmů a výstav. Vzhledem k tomu, že je program rozházený po celém Žižkově, nedělám si iluze, že uvidím vše, co by mě mohlo zajímat. Nicméně se na tyto dobrodružné toulky Žižkovskými útrobami zatraceně těším.
Další akcí, u níž se nebojím dát na odiv svá poměrně velká očekávání, je koncert kapel Furia, Thaw a Au-dessus To jsou všechno v rámci moderního blacku více jak solidní jména. S dvěma z nich jsem již naživo měl tu čest a byl jsem unesen, třetí jmenovaná skupina si u mne střihne premiéru, ale věřím, že taktéž nezklame.
Metacyclosynchrotron:
Sám se tomu trochu divím, ale ještě jsem nikdy neviděl Nile naživo a to mi jejich muzika určitě není lhostejná. Hned prvního března se zastaví v Ostravě a jelikož setlist je zaměřený na ranou tvorbu, tak se dokonce začínám mírně těšit. Navíc lze předpokládat, že Terrorizer svůj setlist postaví na stylotvorném „World Downfall“ a to je víc než příjemný bonus. Rád bych vyrazil i do Prahy na Profanaticu, protože na vystoupení v rámci Prague Death Mass III stále vzpomínám rád. Hells Bells se loni osvědčilo jako vhodný prostor pro zlometalový koncert a taky to bude konečně bez rozmazlených skopčáckých píč. Plus Rites of Thy Degringolade a Auroch rozhodně nejsou žádná ořezávátka.
Ale povinností číslo jedna, kvůli které se možná vzdám i výše uvedených akcí, je festival Oration na Islandu, kde vystoupí například Aluk Todolo, Vemod, Virus, Abyssal, Sortilegia, snad všechen zásadní islandský export včetně Rebirth of Nefast, kteří přehrají komplet „Tabernaculum“, a pódiím dají na čas (a možná definitivně) vale. Pokud nezdechnu, tak slavnostně přísahám, že s reportem si dám záležet.
Datum: 10.8.2017 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Avenger, Emperor, Fallujah, Gnaw Their Tongues, Hatebreed, Hluková sekce, Hour of Penance, Insania, KMFDM, Mourning Beloveth, Nile, Opeth, Rotting Christ, Six Degrees of Separation, Swans, Terror, The Great Old Ones
Onotius: Čtvrtek, den nejočekávanější, měl u mě začít už na energické, ryze ženské drtičce Nervosa. Fakt, že jsem za předchozí noc nahnal slušný spánkový deficit, způsobil, že jsem jí vyhrazený čas raději proválel v pohodlném kanapi v ambientní zóně. Do mohutného pařáku před velká pódia tedy dorážím až ve chvíli, kdy poprvé do nástrojů udeří tuzemská crossoverová Insania. Rouhačské texty plné ironie a uvolněný chytlavý zvuk, to je, oč tu běží. Během třičtvrtěhodinového setu zazní mimo starších věcí i trojice kousků z nové desky v čele s ultrachytlavou „Nebe a Nietzsche“, kvůli níž dokonce odkládám pozvolný přesun k vedlejšímu pódiu, kde se chystají techničtí Fallujah. Dále hrají například „Vražda ve staré hvězdárně“ či „Božská komedie“. Příjemná nenáročná, brzce odpolední hitová kolekce.
Skvrn: Kolega na Insanii, já u pevnostní stráže. „To je horší než do sněmovny, tady ty prohlídky.“ Souhlas. Ani Mirek 009 by placatku nepronesl. Fallujah ale stíhám, a to je pro teď a tady nejpodstatnější. Levá stage loni zvukově ušla a ani při letošní premiéře nebylo vyloženě zle. No a Fallujah? Spousta vyhrávek, spousta rytmických změn, spousta nápadů a taky spousta zbytečných keců s hecy navrch. Jestli intenzita a nátlak, tak především od energií seshora, které jsou v ty dvě v nejlepším. Jako výplň prázdného odpoledne ale Fallujah obstáli.
Onotius: U Fallujah mám podobný problém jako včera u ostřílených přemýšlivých drtičů z Gorguts. Jejich muzika plná instrumentálních kejklí, stejně jako atmosférických prvků je sice výtečně odehraná, ale kontrast mezi pódiem a kotlem působí trochu rušivě. Ne snad, že bych očekával strnulé pokukování po hmatnících a tiché srkání latte, ale například blbinky typu rowing pit bych si s klidem ušetřil. Jedna z kytar se trochu ztrácí, ale základ songů jako „Cerebral Hybridization“ či „Abadon“ vyznívá solidně. Odcházím pozitivně naladěn, ale neutuchající chuť si na ně příště zajít do klubu se nějak nedostavuje.
Cnuk: Dnes jsem tím posledním já, do areálu se dostávám až po čtvrté hodině a opět si to šinu na zadní stage. Tam v době mého příchodu už burácejí Italové Hour of Penance. Mají atmosféru, malé pódium jim sluší, přesto tomu něco chybí. Kratší hrací doba možná nenabídla prostor pro nějaké vyvrcholení, a tak odcházím dopředu s docela vlažným pocitem. Tam už se mi dostává probrání, a to díky partě Terror. Vystoupení nechybí to správné hardcore nasazení, písně jsou úderné, rychlé, jenom zpěvák Scott Vogel by se mohl naučit také jiný způsob vyhecování než neustálé vyzívání k plavbě směrem k pódiu. Po pár písničkách už to začne být poněkud trapné, avšak krom této drobnosti skvělý set.
Onotius:Hour of Penance předvádějí o poznání hutnější vizi technického death metalu než Fallujah. Jejich muzika mě přesto nechává relativně chladným. Správný odpich a hromada dobře investované energie, ale chybí mi špetka atmosférického zvolnění, které by dalo dobře vyniknout agresi. Do správné nálady se tak dostávám až s příchodem volyňských blackových Avenger. Ti křtí svou novinku, přičemž při obřadu jim pomáhá jedna ze slečen, co pózovaly v satanských polohách na Master’s Hammer. Slušná atmosféra, podmanivé rytmy a ucelený projev dohromady zanechávají velmi pozitivní dojem. Na nic si nehrají, nepotřebují se patlat tunami corpsepaintů, ani vybavit scénu horami kulis, atmosféru diktuje jejich hudba. Přirozený, upřímný a zkrátka povedený set.
Skvrn:Masha z Аркона si lebedí v kožichu, z plastikových rohů se chlemtá dle platných žánrových stanov a já se během zírání na tuhle bizarní koláž pomalu chystám za The Great Old Ones. Zadní pódium mě vítá obligátně přehuleným zvukem. To, co doma nakopává, je naživo blacková huhla. Zachraňuje mě jen znalost studiovek a pocity, že poslední deska byla přece tákhle dobrá a že žádné živé příště už nemusí přijít. Dneska teda plavba s rukávky a kruhem kolem pasu, během případného příště to už musí jít bez nich a s ponorem v hloubce.
Onotius: A to já se navzdory zvuku do The Great Old Ones nořím slušně. Záměrně jsem nasáčkován v prvních řadách, a tak mě chapadla bájného Cthulhu mají přímo na dosah a nejednou mě nahodí slizem. Mohutné post-blackové monolity tak vnímá každá buňka v mém těle a já zůstávám fascinován. Silné vystoupení. Ano, mohlo to být ještě o špetku intenzivnější, ale žádná ostuda se rozhodně nekoná. Škoda jen, že nehrají o den později, vůně bouřky by k nim sedla.
Cnuk: Po malém areálovém kolečku se vracím dopředu na přednášku egyptologů Nile. Koukat na umění kytarového mága Karla Sanderse je radost, stejně tak jako souhra celé kapely. Bez problémů splnili svůj vysoký standard, přesto z jejich výstupu odcházím o něco dříve, abych stihl začátek Swans. Ti pro mě představují asi největším překvapení letošního line-upu. Hádám, že většinu přihlížejících tvoří zvědavci, podobně jako v mém případě. Koncert je hypnotický, hlasitý, syrový a sklízí velké ovace. Swans jsou sympaťáci, druhá skladba „Screen Shot“ nabývá v živém podání nových rozměrů, přesto v polovině setu podle plánu odcházím. Nejsem si jist, zdali bych vydržel poslouchat tuto hudbu dvě hodiny v kuse.
Cnuk: Po příchodu do přední části areálu už mají za sebou jednu či dvě skladby Hatebreed. Zůstávám na zbytek koncertu a stejně jako naposledy se jim dokonale daří strhnout dav v rytmu hardcoru plného breakdownů a úderných refrénů. Nepochybně je to plné energie, avšak na mě trochu zabrzděné, bez častějšího sešlápnutí pedálu do těch správných otáček. Terror mi byli po chuti daleko víc. Nakonec si říkám, že jestli jsem neměl zůstat na Swans. Měl.
Skvrn: Měl, pane, měl. Ne Emperor ani kdokoli jiný, Swans mě sem dotáhli. Protože úplně naposled a pro mě aspoň takhle jednou ve festivalovém provizoriu, když jsem hňup a v klubu to vždycky bylo přece tak drahý. Ještě jednou si to musím zopakovat – Swans na Brutalu. Nastoupení na pódiu. Swans s Girovým paroháčem. Nikdy předtím, nikdy potom. První košt. Zvuk skvělý, i tady to jde. Neskutečná intenzita, plochy hutné, hypnotické a jak s náma „Cloud of Unknowing“ kejve, tak i taneční. Publikum se dusí, nedutá, v pevnosti snad nikdy předtím, nikdy potom. Císař právě kontumačně prohrál.
Onotius:Swans? Naprostý vrchol festivalu! A to prosím říkám jako člověk, co v danou chvíli na hrudi nosí logo Emperor. Mistrovská hra s hudebními plochami a crescendy. Parta ostřílených introvertů, co se loučí s českými fandy jak jinak než ve velkém stylu. Trhám si vlasy, že jsem se na ně nikdy nevydal do klubu – což holt teď už nenapravím. Monumentální hypnotický rituál, který překračuje hranice čehokoliv, co jsem zatím na daném pódiu mohl kdy vidět. Nezasvěcení zvědavci zřejmě zírají jak vyjevení, já to čekal, ale i tak mám zprvu vytřeštěné oči. Zvuková intenzita nás zavrtává do země za krtky, krční páteř začíná bolet ze zuřivého přikyvování, ale nejde přestat. Tedy jde, ale s velkým přemáháním. Dopouštím se největšího hříchu a odcházím z poslední skladby hledat si místo v tlačenici na Emperor. Asi shořím v pekle.
Onotius: Kult tedy střídá kult a já si pár metrů před zvukařem připadám jak sardinka. Císař má dokonce uvaděče, po němž spouští ono dobře známé intro „Alsvartr (The Oath)“. Pak už se na pódiu zjeví ústřední trojice doprovozená Einarem z Leprous a Secthdamonem. A spouští fenomenální „Ye Entrancemperium“. Zvuk je solidně čitelný včetně klávesových partů, což ve spojitosti s kousky ze stěžejního císařského alba navozuje pocit ryzího nadšení. Přesto je to v porovnání s předchozím hudebním tripem o poznání chladnější a odosobněné. Těch lidí je příliš a zatímco u Swans by nebyl problém se prorvat do první řady, tady by byl problém se pohnout i o metr vpřed. Po odehrání kompletního „Anthems to the Welkin at Dusk“ přichází ještě „Curse You All Men!“ a dvě vzpomínky na debut ve formě „I Am the Black Wizards“ a „Inno a Satana“. Výborné, ale překvapivě ne nejlepší vystoupení.
Cnuk: Přestože je na večerním programu vystoupení Emperor, což je samozřejmě nej tohle a nej támhleto, mě jako nefanouška to zas tak nevzrušuje. A jelikož mám z jejich tvorby nejraději rané „Wrath of the Tyrant“, tak ani skutečnost, že se dostane pocty albu „Anthems to the Welkin at Dusk“, moji nadšenost nijak nezvyšuje. I když zmiňované album neznám nazpaměť, vytyčená hrací hodinka nakonec utíká rychle a já se vlastně docela dobře bavím. Z mého pohledu asi není vystoupení co vytknout, dobře odvedená práce, hodná tak zvučného jména.
Skvrn: Císař mě praští přes ksicht a uši, ale já jsem tak nějak pořád na Swans. Náměstí pod náporem jak tehdy na Slayer a já vzadu klestím další uličky. Nikam se mi tlačit nechce, ani nevím, jestli bych to těm třem ještě vůbec věřil. Radši čekám na Opeth. Nakonec dávám ale jen dvě skladby, nepřijmu zvuk ani okolní zevlisty s až moc ukecanou pusou a radši zavzpomínám na parádní set v klubu. Ách. Skvrn odchází a jde si dát miloučký soundtrack ke svým sentimentům. Gnaw Their Tongues.
Onotius: Mým dlouholetým oblíbencům Opeth se dostává syrového, ba až nathrashovatělého zvuku kytar, což k nim moc nepasuje. Například úvodní „Sorceress“ tím ztrácí na psychedelickém feelingu a ony přímočaré kytary ve sloce působí jako plané hoblování. Naštěstí je set průřezový – a u těch metalových kousků jako „Ghost of Perdiction“ či „Heir Apparent“ to zas tak nevadí. Dále zazní například „The Drapery Falls“ a na závěr „Deliverance“. Opeth byli příjemní, ale dojmy z předchozí dvojice byly natolik silné, že v porovnání s nimi Opeth tak nějak nenásilně prošuměli kolem.
Skvrn: KAL Stage a její tradičně ulehlé publikum čekají na minuty tiché relaxace s jogíny Gnaw Their Tongues. Muž, žena, kytara, čudle, civil, bordel. Zkažená hmota black metalu, noisu, dronu a industrialu nekompromisně diktuje, klubové prostředí svědčí, jen sedmispáči zabírají lepší místa k prohnitku. Píšu si, že i příště navštívím, k větší spokojenosti tentokrát scházel jen klid a snad i pár minut hnusu navíc.
Cnuk: Poslední čtvrteční kapelou jsou u mě KMFDM. Má účast zde je pouhým výstřelem do tmy, kdy nemám zájem o Opeth ani vysedávání v hospodě. Jak už to s těmito výstřely bývá, i z tohohle se nakonec vyklubalo příjemné překvapení. Německý electro-industrial mi sedí na výbornou, tvrdé riffy, úderné bicí a střídající se vokály zpěvačky Lucii Cifarelli a hlavního představitele Saschi Konietzka tvoří skutečně živelný mix. Podobně jako včera, i dnes odcházím po posledním vystoupení navýsost spokojený.
Onotius: Protože sil už se mi nedostává, místo Suffocation večeřím, a jakmile spouští mohutný liják jdu se schovat na Six Degrees of Separation. Přehulený zvuk, ale jinak slušný zápal mě však dlouho na místě neudrží. Jakmile alespoň trochu zregeneruji, jdu ještě zkontrolovat Rotting Christ, kteří disponují zdálky solidním zvukem a celkově baví o špetku víc než na Hellenic Darkness před pár měsíci. Bohužel mě tělo zrazuje a já po chvíli kulhám do kempu. Dešťová sprška ohlašuje konec první půlky festivalu. Dobrou.
Skvrn: Jestliže někteří už zalomili a přejí nám dobré noci, já z kempu naopak mizím zpátky do pevnosti. Řádně bouří, stromy přímo nad stanem pějí tu svou zlověstnou a noise s doomem jsou lepší varianta než drátem a větví do oka nebo kamkoli jinam. Na KAL nabízí Hluková sekce ostrý noisový potrat, který krom toho, že bolí, taky rozumně funguje. Ve společnosti Mourning Beloveth sice trávím víc času než u elektromontáží, ale spíš jen z přesvědčení, že mě to třeba začne bavit. Pomalý vlasatý oldschool je ale tak dřevní, že si o půl třetí vzpomenu na uklidněné listnáče a vyrazím za nimi do kempu nocovat.
Floridskou deathmetalovou stálici Nile opustil její dlouholetý člen Dallas Toler-Wade (zpěv, kytara), aby se mohl věnovat svým dalším záležitostem, mimo jiné i novému hudebnímu projektu. Jeho místo zaujme nepříliš známý Brian Kingsland z kapely Enthean.
Nile kromě toho postupně pracují na nové desce, jež by měla vyjít na přelomu let 2017 a 2018.
Josefovský festival Brutal Assault, který se odehraje ve dnech 9. – 12. srpna 2017, potvrdil nové skupiny. K doposud známé trojičce Eluveitie, Emperor a Ulcerate přibyla následující jména:
Amorphis, August Burns Red, Electric Wizard, Gadget, Mayhem, Morbid Angel, Nervosa, Nile, Sacred Reich, Swans, Terror, Trivium
Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 28.8.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Call to Destruction
02. Negating the Abominable Coils of Apep
03. Liber stellae rubeae
04. In the Name of Amun
05. What Should Not Be Unearthed
06. Evil to Cast Out Evil
07. Age of Famine
08. Ushabti Reanimator
09. Rape of the Black Earth
10. To Walk Forth from Flames Unscathed
Pokud v metalové subkultuře uslyšíte o kapele, na niž se lidé odvolávají jako na americké egyptology, dost bych se divil, kdyby nebyla řeč zrovna o technicky death metalových Nile. Tahle skupina, jež nejednoho posluchače uhranula svým specifickým projevem, vlastně mimo jiné i celkem hezky ukazuje, jak je občas žánrové dělení zavádějící. Když se řekne technický death metal, myslím, že si dnes většina lidí představí spíš kapely jako Obscura či Beyond Creation, tedy kapely disponující křišťálovým zvukem dávající na odiv naprostý instrumentální perfekcionismus s kompozicemi leckdy využívajícími i melodičtějších pasáží (občas snažících se navázet tam, kde skončily poslední desky legendárních Death). Jenomže první poslech libovolné ukázky tvorby Nile by člověka rychle vyvedl z omylu. Tady se jedná o hudbu mnohem syrovější, brutálnější, na druhou stranu ovšem také atmosferičtější. Technika a kytarová progrese je zde v naprosté harmonii s hutným naturalistickým zvukem a mezihry na pomezí etnické hudby a ambientu dodávají hrozivou atmosféru zrádných katakomb.
A v tomhle duchu se nese naprostá většina toho, co pod jménem Nile spatřilo světlo světa. Je to vlastně taková jistota – ovšem ne jistota v tom smyslu, že by ta muzika byla nějaká nudná, obyčejná či nedejbože banální, naopak se jedná o muziku velmi zajímavou, komplexní, propracovanou a relativně náročnou – myšlena je tím jistota poctivé porce mistrného death metalu. I přesto je však na každém albu trochu jinak vyladěna hranice mezi těmito stěžejním složkami, a tak je zároveň každá deska jedinečná. Před měsícem vyšla v pořadí osmá studiová nahrávka nesoucí název „What Should Not Be Unearthed“. A jak v mých očích obstála?
Zatímco poslední „At the Gates of Sethu“ se nesla v duchu zpřehlednění zvukového hávu, aby vynikly technické kytary s propracovanými a občas i melodičtějšími výjezdy, a zvuk byl tedy o chlup méně drtící a více ekvilibristický, novinka pojala za svůj cíl vrátit jménu Nile trochu té syrovosti, kulervoucí rytmiky a mohutné technicky deathové zvukové hradby. „Žádné progové pidlikání,“ zazněl halasný a rozhodný příkaz faraona.
Ačkoliv mluvím o syrovosti, co se týče zvukové produkce, je deska vypiplaná více než kdy dříve. Uslyšíte zde krásně nazvučené bicí a adekvátně drtivé kytary, přičemž vše působí celistvě a realtivně vyrovnaně. Snad jen baskytaru bych si byl schopen představit kapku výraznější, nicméně to je skutečně detail. Oproti minulosti však ubylo střípků melodičnosti, epických pasáží a akustických a ambientních meziher. I přes propracované zvukové inženýrství desce trochu chybí ta velkolepá a naléhavá atmosféra. Taková, jež společně s dokonalými nápady dělala z dvojice „In Their Darkened Shrines“ a „Annihilation of the Wicked“ nedostižné žánrové monumenty. Novinka je střízlivějším monolitem, surovým, méně výpravným, ale přesto velmi solidním.
Hned začátek desky nás bez jakéhokoliv koncept tvořícího intra uvrhne přímo do jedné z nejbrutálnějších poloh – prostřednictvím skladby „Call to Destruction“, zpočátku působící obhrouble, při bližším zkoumání odhalující nejeden fantastický moment. Ačkoliv píseň disponuje nezaměnitelným kytarovým rukopisem, nazývat ji nějakým Nile dogmatismem na místě rozhodně není, což se snaží dát najevo i text, jenž namísto starověku řeší současnost. Konkrétně reaguje na ozbrojence Islámského státu, kteří na okupovaných územích Iráku a Sýrie devastují starověké památky nedocenitelné hodnoty (např. paláce v Palmýře). Funguje jako exkurz do fanatických myslí i tvoří soundtrack k oněm mohutným expolozím srovnávajícím tyto historické památky se zemí. Společně se zběsilou sypačkou „Rape of the Black Earth“ se jedná o jednu z nejtvrdších skladeb alba – neobvykle těžkopádná, ale povedená stopa se solidními nápady.
„Negating the Abominable Coil of Apep“ je celkem klasickou vypalovačkou, jež na konci navodí hutnou atmosféru díky využití tamburíny v jedné rytmičtější pasáži. Vyhrávky zde tvoří ony naturalistické kudrliny, které každý, kdo kdy přišel do kontaktu s egyptology, bezpečně pozná. Nejkratší, nejpřímočařejší, přesto velmi šikovně složená je trojka „Liber stellae rubeae“. „In the Name of Amun“ zase začíná atmosferickým etnem a transformuje se v klasický mohutný instrumentální propletenec s výbornými nápady, místy silně rytmický, jindy slušně techniký. Skvělá kompozice, již bych rozhodně chtěl vidět naživo. Taková „Age of Famine“ zase dává prostor rytmickým hrátkám a zajímavým, leckdy disharmonickým kytarovým partům.
Pokud vám chyběla etnická brnkaná intermezza, „Ushabti Reanimator“ vás jistě potěší. No, a nezapomněl jsem na něco? Co takhle skladba zveřejněná jako druhé lyric video – skvělá „Evil to Cast Out Evil“? Ta disponuje silnými nápady, neobvykle melodickým sólem i velmi chytlavým skandovaným závěrem. Kdybych řekl, že má celkem hitový potenciál, sice bych musel dodat „na poměry Nile, samozřejmě“, nicméně bych se pod to pak klidně podepsal.
Navzdory tomu, že novinka potřebuje chvilku čas na vstřebání, neboť je oproštěna o zpřehledňující berličky, jimiž byly v minulosti například vícedílné skladby či častější etnická intermezza, v rámci diskografie Nile rozhodně nepodlezla vysokou nastavenou laťku. Na největší skvosty kapely to sice nemá, nicméně i tak je nová deska stále něčím víc než jen důstojným pokračovatelem. Ty chlápky to stále baví a je to slyšet. A to je ten nejlepší přístup, nemyslíte?
Druhý pohled (Kaša):
O tom, že Nile patří mezi přední představitele technického death metalu, asi není žádných pochyb. Tahle parta příznivců všeho, co se týká staroegyptské kultury, přišla v podstatě již na svém debutu s celkem jasnou představou toho, jak by chtěla znít, a pokud pominu letmé stylové úkroky spojené spíše se změnami poměru technické brutality k instrumentálním pasážím s feelingem starého Egypta, tak jsou Nile jako stroj, který se dlouhá léta „jen“ upgradoval na novější verzi. Přesně dávkují porci nové hudby, jíž se z jistého úhlu pohledu nedá nic vytknout. Má to koule, atmosféru, instrumentálně vše na jedničku, a když se podaří zvuk, tak není co řešit. Jenže minule už to taková sláva nebyla a „At the Gate of Sethu“ bylo ve výsledku spíše zklamáním, které ve stínu starších majstrštyků strádalo. Lehce vyčpělé nápady a divný zvuk si vybraly svou daň, a byl jsem tak zvědavý, kam se Nile posunou s dalším albem.
Novinka je v tomto ohledu návratem ke starším pořádkům, a přestože bych nerad „What Should Not Be Unearthed“ tituloval lacině jako kalkul a sázku na jistotu, tak přesně takhle mi zní. Myšleno však bez hanlivého nádechu, jenž je z takového označení cítit. Představte si takový ten poctivý výběr toho nejlepšího, s čím kapela v minulých letech přišla, a výsledkem bude nová placka.
To znamená, že kytary zabíjejí a jsou ozvučeny brutálně, plně; po prázdně rozostřeném zvuku z minula skoro žádné památky. Navíc mi přijde, že tím, jak se postupně vytrácí četnost egyptských motivů (nic proti tomu, přeci jen ta nápaditost postupem let klesala), tak hudba Nile nijak nestrádá a příklon k živočišnému zemětřesení Sandersovi a spol. sluší. Ve výsledku možná převládají ničivé vály bez výrazných etnických prvků, nicméně pokud budou Nile skládat takové pecky jako „Call to Destrution“ a „Liber stellae rubeae“, tak nemám důvod si stěžovat. I přesto se mi však líbí víc etničtější kusy typu „In the Name of Amun“ a „What Should Not Be Unearthed“, v nichž je ten exotický koktejl z brutality, etnické epiky a technické preciznosti namíchán znamenitě. Souhra kytarových riffů a disharmonických kytarových sól, která už jsou pro Nile poznávacím znamením, nepřestávají v těchto delších kompozicích ani po tolika letech udivovat a George Kollias potvrzuje svou pozici jednoho z nejlepších žánrových bicmenů, protože každý jeho úder je jako přesně mířený direkt.
Osobně se mi při poslechu nabízí srovnání „What Should Not Be Unearthed“ s prvním sólovým počinem právě George Kolliase, který sice zanevřel na egyptskou mytologii, ovšem materiál si pro svou placku přichystal našlapanější a mým slechům příjemnější, takže v pomyslném souboji bych upřednostnil jeho. Nicméně, i tak jsem rád, že se Nile podařilo se po „At the Gates of Sethu“ postavit zpět na vlastní nohy a dál kráčet na své pouti egyptskou mytologií.
Nile pustili do světa novou písničku „Evil to Cast Out Evil“, která pochází z nové desky „What Should Not Be Unearthed“ (vyjde 28. srpna). Poslouchat můžete na YouTube.
Atreides:
1. Gnaw Their Tongues – Abyss to Longing Throats
2. Myrkur – M
Zajus:
1. Istapp – Frostbiten
2. Pressure Points – False Lights
3. Die Krupps – V – Metal Machine Music
Skvrn:
1. Chelsea Wolfe – Abyss
2. Ghost – Meliora
Onotius:
1. Nile – What Should Not Be Unearthed
2. Cattle Decapitation – The Anthropocene Extinction
3. Ghost – Meliora
Představa suchého léta, v jehož průběhu vychází jen minimum zajímavých počinů? Ale co vás nemá, tentokrát určitě ne – srpen 2015 si s tímhle stereotypem noblesně vytírá svůj řitní věneček a slibuje vpravdě početnou řádku zajímavých desek, o jejichž drážky bude záhodno svým sluchem zavadit.
A podle všeho to vypadá, že ten úplně nejzajímavější vznikl počin ve Švédsku, kde jej vyrobili nemrtví ghúlové Ghost. Jejich novinka „Meliora“ v naší redakci po dvojici skvělých nahrávek budí velká očekávání – jestli i zasloužená, to se ukáže 21. dne v měsíci.
Nicméně vzhledem k tomu, že jsem výše mluvil o početné řádce počinů, je snad zřejmé, že s Ghost výčet ani zdaleka nekončí. Mimo švédských kostliců totiž vyhlížíme kupříkladu i éterickou americkou zpěvačku Chelsea Wolfe, jež v srpnu vydá svou čtvrtou desku „Abyss“, egyptskou (tedy… americkou, pardon) death metalovou stálici Nile, která vypustí novinku „What Should Not Be Unearthed“, anebo také nizozemský projekt Gnaw Their Tongues a jeho počin „Abyss to Longing Throats“. A samozřejmě i spoustu další věcí, o nichž se již klasicky dočtete níže v příspěvcích jednotlivých redaktorů…
H.:
Soudě dle chystaných desek, srpen bude poměrně nenápadný, rozhodně však ne nezajímavý… vlastně tenhle měsíc trochu nabourává klišé o letním suchu, protože nakonec jsem měl dost velký problém zvolit jen tři počiny. Jenže ačkoliv mě toho samozřejmě zajímá více, o úplně nejočekávanějším počinu měsíce mám naprosto jasno (a měl jsem dlouho dopředu) – nová deska Chelsea Wolfe je zcela jednoznačná volba, protože v případě téhle zámořské hudebnice neočekávám nic jiného než další excelentní nahrávku. Předcházející „Pain Is Beauty“ byla naprostá fantazie (beze srandy – minimálně „We Hit a Wall“ nedostanu z hlavy snad do konce života), takže novinka „Abyss“ má hodně na co navazovat. Druzí v pořadí jsou pak Švédové Ghost, pro jejichž mrtvolný retro rokec mám trochu slabost, a i když mě poměrně dost obtěžuje nepříjemný hype, jenž se kolem nich utvořil, jejich tvorba mě baví natolik, že jsem ochoten se přes to přenést. Úkol třetího alba „Meliora“ je zcela zřejmý – udržet vysokou laťku nastavenou prvními dvěma počiny „Opus Eponymous“ a „Infestissumam“. Nicméně i vzhledem k faktu, že tu Ghost mám napsané, je asi zřejmé, že věřím tomu, že se to povede. O třetí místo byla svedena bitva mezi hned třemi deskami, nicméně nakonec jsem se rozhodl vložit svou důvěru do rukou nizozemského humusu Gnaw Their Tongues, jemuž v srpnu vychází deska „Abyss to Longing Throats“ – pořádná hudební deprese nikdy nezaškodí a zrovna Gnaw Their Tongues v tomto ohledu patří ke skutečně povolaným. A právě s touhle vidinou se těším i na novinku.
Ježura:
Člověk by si chtěl už už stěžovat, jak je to zase bída a jak nevychází nic, na co by se těšil, jenže po červenci, který byl v tomhle alespoň pro mě až na jedinou výjimku naprosto neuvěřitelně jalový, si srpen přichystal vlastně docela sympatickou úrodu. V první řadě mám a mysli americké egyptology (sakra, nazývá je vůbec někdo jinak?) Nile, kteří se chystají podrtit nějaké ty kosti další várkou technického death metalu / předpotopního zla – tentokrát pod výmluvnou hlavičkou „What Should Not Be Unearthed“. I v případě druhé pozice zůstaneme u death metalového žánru, tentokrát však v o poznání tradičnějším podání. Brazilci Krisiun jsou srdcaři a o tom, že umí napsat zabijáckou desku, mě přesvědčili naposledy s předchozím „The Great Execution“, takže nemám jediný důvod předpokládat, že by novinka „Forged in Fury“ neměla na své úspěšné předky navázat. Bronzová příčka je pak trochu pokus. O one-woman projektu Myrkur se v poslední době dost mluví a vypadá to, že jsem tomu hypu asi trochu podlehl, protože debut „M“ si určitě poslechnu aspoň jednou, i když zůstávám nohama na zemi a nebudu překvapený, kdyby ta bublina s pěkným lupnutím splaskla…
Kaša:
Letní měsíce bývají co do nových alb celkem opruz, ovšem srpen v tomto ohledu není zas tak špatný, protože zajímavých záležitostí je tam více a vybrat jen hrstku vyvolených není úplně snadné. Tedy, abych to upřesnil, tak dvě jména jsou jistotami, na které nikdo z dalších zúčastněných ani nemůže pomyslet, avšak na třetí příčku jsem po delším váhání dosadil Soulfly a jejich „Archangel“. Já vím, že tvorba Maxe Cavalery jde každým rokem do čím dál většího kopru, ale z nějakého záhadného důvodu se mi první singl „We Sold Our Souls to Metal“ líbí celkem hodně, takže jakožto nenapravitelný optimista si jejich novinku poslechnu a rád se nechám vyvést z omylu a nabourat svoji nedůvěru v jakoukoli novou tvorbu Brazilčana a jeho party. Naproti tomu od Ghost a jejich „Meliora“ čekám atak na přední příčky nejlepších alb roku, protože jestli něco první ochutnávky představují, tak ukázku vysokého standardu, který si Švédové zatím drží, tak snad se něco neposere a novinka zazáří. No, a hádejte, na jaké album se asi tak můžu těšit nejvíc… Legendární Motörhead jsou jednou z mých vůbec nejoblíbenějších kapel, a ačkoli vím, že nemůžu čekat nic jiného než další porci metalického rock’n’rollu, tak se na „Bad Magic“ těším jako malé děcko. Kdo ví, možná je to vůbec poslední šance užít si nové studiovky Motörhead vzhledem k tomu, že Lemmyho zdravotní stav stále není úplně růžový, ačkoli doufám, že tahle nesmrtelná legenda to potáhne ještě několik let a (nejen) letos nás všechny přesvědčí, že stále umí.
nK_!:
Primární srpnová volba je nad letní slunce jasnější. Ghost zatím ani jedním ze svých předchozích alb nešlápli vedle a podobný přístup očekávám i v případě novinky „Meliora“. Pro jistotu ale Satanovi obětuji několik nevinných mimin, znáte to. Dále se těším trochu překvapivě na americké Disturbed, o nichž jsem si ještě před měsícem myslel, že se už dohromady nikdy nedají. Na konci června však kapela vypustila do světa nový klip a oznámila srpnové vydání nástupce pět let starého „Asylum“. Docela šok. Jsem také zvědav na „The Ride Majestic“ švédských Soilwork, jejichž poslední dvojdeska mě moc nenadchla. Letos se o okurkové sezóně skutečně mluvit nedá.
Atreides:
Na poli nahrávek nabízí srpen dvě opravdu zajímavá jména. Gnaw Their Tongues naposledy plnohodnotně promluvil před třemi lety, a byť mezi poslední deskou „Eschatological Scatology“ rozhodně nezahálel (ostatně, Mories nezahálí nikdy), přiznám se, že mě jejich EPka tak nějak míjela. Novinka „Abyss to Longin Throats“ je tak příležitostí zjistit, jak vypadá Moriesova tvorba současnosti. Druhým jménem budiž seveřanka Myrkur a její debut nazvaný krátce a jednoduše „M“. A byť mě zajímá především hudba, v jejím případě jsem spíše zvědavý, jestli všechna ta mediální masáž a tlačenka, která mě v tomhle žánru upřímně řečeno sere, má své opodstatnění a vážně to bude hudebně stát za to, či zda je to jen pouhé zlacení hovna, aby ho vůbec někdo chtěl.
Zajus:
Zatímco obvykle je srpen děsná zívačka, letos to vypadá minimálně na několik zajímavých kousků. Číslo jedna hrají jednoznačně Istapp. Tihle Švédové mě před pěti lety srazili svým čirým melodickým black metalem na debutu „Blekinge“ a jeho nástupce jsem tak vyhlížel dosti netrpělivě. „Frostbiten“ dorazí hned na začátku srpna a už se těším, jak jeho mrazivá atmosféra zchladí jinak horké (v mém případě spíše mokré) léto. Vlastně identický příběh mají i Pressure Points. Jejich debut „Remorses to Remember“ vyšel také před pěti lety a také jsem si ho okamžitě zamiloval – ovšem v tomto případě šlo spíše o progresivní death metal než o mrazivý black. „False Lights“ vyjde jen týden po „Frostbiten“ a já doufám, že udrží vysokou laťku svého předchůdce. Z úplně jiného světa pocházejí Die Krupps, které jsem si oblíbil až nedávno díky dosud poslednímu počinu „The Machinists of Joy“. Proto vlastně nevím, co očekávat od novinky. Pokud se ale bude držet ve stopách předchůdce, rozhodně půjde o příjemný poslech – a nic víc si vlastně ani nemohu přát.
Skvrn:
Srpen nabízí vyjma josefovské pevnostní juchandy i několik zajímavých studiových počinů, přičemž dva bych si dovolil obzvlášť vypíchnout. Největší naděje vkládám do novinky Chelsea Wolfe, která by měla na „Abyss“ znít prý ještě rockověji než dříve. Něco jsem zaslechl i o vlivech doom metalu, tak uvidíme, co je na tom pravdy a co z toho ve finále vyleze. Srpnovými společníky Chelsea Wolfe jsou švédští Ghost respektive novinka „Meliora“. „Opus Eponymous“ byl zjev – skvělý debut se vším všudy, včetně uvedení tajemné aury, která se nad kapelou od počátku vznáší a která i hodně nese. O to větší překvapení přichystal druhý zásek „Infestissumam“, na němž se kapele povedlo udržet plus mínus obdobnou kvalitu. Přesto nelze „Meliora“ vyhlížet bez obav, neboť u kapely odrostlé na náhlém vzestupu člověk nikdy neví. Třeba to ale opět vyjde, proti rozhodně nebudu.
Onotius:
Když o tom tak přemýšlím, nenapadá mě mnoho kapel ze škatulky death/grind, jež by disponovaly tak propracovanými kompozicemi jako kalifornští Cattle Decapitation. Jejich tři roky stará deska „Monolith of Inhumanity“, tehdy byla nejedním řazena mezi alba roku, se nyní dočká následovníka, což si tedy rozhodně nehodlám nechat ujít. Ještě o něco víc se však těším na novou desku technicky deathových egyptologů Nile. Dle první ukázky se zdá, že hudba bude tentokrát trochu syrovější a neučesanější, ovšem se zachováním klasického nezaměnitelného rukopisu. Třetí příčku po zvážení přenechám heavy metalovému fenoménu Ghost, který na nás chystá novou desku nesoucí název „Meliora“.
>>> Finský black metalový projekt Baptism podepsal smlouvu s firmou Season of Mist. Další deska by se měla objevit v roce 2016.
>>> Formace Dragged into Sunlight a Gnaw Their Tongues chystají společnou kolaboraci. Počin by měl podle všeho vyjít koncem letošního roku.
>>> Fear Factory odtajnili detaily o své chystané novince „Genexus“, jež bude k dostání od 7. srpna. Obal se nachází vpravo, tracklist následuje:
01. Autonomous Combat System 02. Anodized 03. Dielectric 04. Soul Hacker 05. Protomech 06. Genexus 07. Church of Execution 08. Regenerate 09. Battle for Utopia 10. Expiration Date 11. Mandatory Sacrifice (Genexus Remix) [bonus] 12. Enhanced Reality [bonus]
>>> Post-black metaloví Němci Heretoir hlásí, že pracují na své druhé desce, která ponese název „The Circle“. Další podrobnosti prozatím nejsou k dispozici.
>>> Američané Locrian vydají svou novinku 24. července skrze Relapse Records. Nahrávka se jmenuje „Infinite Dissolution“, upoutávka na ní se nachází na YouTube, obal najdete zde, tracklist je následující:
01. Arc of Extinction 02. Dark Shales 03. KXL I 04. The Future of Death 05. An Index of Air (I. Divinations; II. Air Structures; III. Watcher of the Clouds) 06. KXL II 07. The Great Dying 08. Heavy Water 09. KXL II
>>> Zámořští egyptologové Nile pojmenovali svou další desku „What Should Not Be Unearthed“. Počin bude k mání od 28. srpna. Obal se nachází tady.
>>> Švédové Shining vypustili videoklip na podporu své novinky „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ (je venku od 20. dubna). „Vilja & dröm“ sledujte na Vimeo.
>>> Soilwork vydají své další album 28. srpna u Nuclear Blast. Bude se jmenovat „The Ride Majestic“ a jeho přebal najdete na odkazu.
>>> Švýcaři Zatokrev vydali klip ke skladbě „Bleeding Island“, jež se objevila na aktuální desce „Silk Spiders Underwater…“. Sledujte na YouTube anebo níže.
