Archiv štítku: Nine Inch Nails

Redakční eintopf – červen 2018

Ghost – Prequelle
Nejočekávanější deska měsíce:
Ghost – Prequelle


H.:
1. Black Crucifixion – Lightless Violent Chaos
2. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum
3. Progenie terrestre pura – starCross

Zajus:
1. Zeal and Ardor – Stranger Fruit
2. Nine Inch Nails – Bad Witch
3. Mike Shinoda – Post Traumatic

Onotius:
1. Zeal and Ardor – Stranger Fruit
2. Yob – Our Raw Heart
3. Ghost – Prequelle

Metacyclosynchrotron:
1. Caveman Cult – Supremacía Primordial
2. Ancient Moon / Prosternatur – Secretum secretorum
3. Ghost – Prequelle

Cnuk:
1. Ghost – Prequelle
2. Protomartyr – Consolation
3. Yob – Our Raw Heart

Mythago:
1. Ben Caplan – Old Stock

H.

H.:

Tentokrát to zkusím vzít stručně…

Velkým červnovým tahákem jsou Black Crucifixion. Finská kultovka má novou fošnu po pěti letech a vzhledem k tomu, že „Coronation of King Darkness“ bylo skvělé, mám velká očekávání i k novince „Lightless Violent Chaos“.

Hodně jsem zvědav i na debut „Thermogravimetry Warp Continuum“ indicko-ruského tria Jyotiṣavedāṅga se členy Tetragrammacide nebo Goatpsalm. Očekávám zlo.

Na poslední flek pak hodím italské Progenie terrestre pura, kteří si zatím vždy dokázali udržet vysokou kvalitu, tak snad ani nové EP „starCross“ nezklame.

Zajus

Zajus:

Po květnu, jenž skrýval několik špičkových hudebních lákadel, se může červen zdát z hlediska hudebního výběru měsícem poněkud slabším, ovšem i tak je z čeho vybírat. O Zeal and Ardor jsem poprvé slyšel někdy koncem loňského roku a dodnes nevím přesně, co si o jejich eklektickém satanismu myslet, ovšem kdykoli si jejich poslední album pustím, bavím se naprosto královsky. O novince vím snad jen to, že bude dvakrát delší než až příliš krátké „Devil Is Fine“, takže nezbývá než doufat, že královsky se tentokrát budu bavit dvakrát tak dlouho.

To o Nine Inch Nails nemám nejmenší pochyby. Rozhodně nepatřím mezi jejich skalní fanoušky, moc dobře však vím, že nejde o kapelu, která by desky vydávala jen do počtu. Jsem tedy zvědavý, co mají Trent Reznor a Atticus Ross na srdci. Co má na srdci Mike Shinoda, je mi celkem jasné, a způsob, jakým to prezentuje, jsem již pochválil v recenzi nedávného EP „Post Traumatic“. Stejnojmenné dlouhohrající album ukáže, zda i tentokrát bude důvod ke chvále (o čemž mám po poslechu několika opuštěných ukázek značné pochybnosti.)

Onotius

Onotius:

Čas od času se sice něco zajímavého mihne, ale zázraky nečekám. První z nahrávek, kterou jistě proženu sluchovody, bude novinka svébytné fúze soulu s black metalem – Zeal and Ardor. Minulý počin byl poměrně zajímavý, tak uvidíme, kam se posunou.

Zvědavost mi nedovolí minout ani novinku od dnes už mainstreamové mašiny Ghost. Ještě poslední deska byla solidním průsečíkem nenáročné chytlavosti a oné teatrálně okultní atmosféry, jenomže to bylo předtím, než Papa Emerita opustil zbytek sestavy a zažaloval ho za to, že je údajně okrádal o jejich díl zisku. Tak jsem zvědav, zda novinka „Prequelle“ ukáže slušný materiál, nebo jméno Ghost skončí jako bezzubá napodobenina sebe sama.

Nu a jistojistě nepohrdnu ani poctivým doom/stoner metalem v podání Yob, kteří osmého vydají nahrávku nesoucí příhodný název „Our Raw Heart“.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

K debutu Caveman Cult „Savage War Is Destiny“ se příležitostně vracím i dva roky od vydání, takže si nové EP „Supremacía Primordial“ samozřejmě nemohu nechat ujít. U jiných kapel by mě asi mrzelo, že má ípko jen jedenáct minut, ale to bordelu tohoto ražení na vymrdání palice stačí.

K Prosternatur tak vřelý vztah nechovám, ale kvality první desky jsou neoddiskutovatelné a tak jsem právem zvědavý, jak kapela v současné době zní a kam by teoreticky mohla dále směřovat. Ancient Moon neznám, ale s Prosternatur snad nebyli spárováni jen tak z prdele. Třeba mě čeká další příjemný objev.

A jelikož jsem dlouho neslyšel příjemný kytarový popík, tak po delší době očíhnu, jak si Tobiášek plní svůj dětský sen. Navíc je dobré mít v záloze pár neškodných písniček, když máte něco pustit na „společenské akci“ a tak nějak tušíte, že s Proclamation nebo Autechre asi neuspějete. Ale abych nekecal, singlovka „Rats“ se mi překvapivě dost líbila.

Ghost

Cnuk

Cnuk:

V červnu si rozhodně na málo muziky nemůžu stěžovat. Vychází hned několik zajímavých stoner/doomových kousků, z nichž nakonec vybírám jeden, a to „Our Raw Heart“ od Yob. Ti o sobě dali výrazně vědět před čtyřmi lety se studiovkou „Clearing the Path to Ascend“, ale na scéně se pohybují už mnohem déle. Věřím, že se i po letech podaří v pohodě obstojně navázat.

Dalším tipem je EP s názvem „Consolation“ od Protomartyr. Ti v současné době patří k tomu nejlepšímu z post-punku a dle singlu „Wheel of Fortune“ zdaleka neřekli poslední slovo. Dost možná si brousí nože na svůj vrchol. Tuším, že tentokrát půjde ještě o temnější dílo, než jakým byla poslední řadovka „Relatives in Descent“ z minulého roku. Opravdu se těším.

No a nakonec uvedu asi nejočekávanější desku měsíce vůbec, alespoň tedy co se rocku a metalu týče. Svůj čtvrtý opus vydávají Ghost. Dostal název „Prequelle“ a vychází hnedka prvního června. Papa Emerita třetího vystřídal Cardinal Copia a podle videa k singlu „Rats“ je to sympaťák. Píseň je to hitová, stejně jako nedávno uveřejněná „Dance Macabre“, tak uvidíme, co nabídne zbytek desky.

Mythago

Mythago:

Ještě v poslední možný den odevzdávání eintopfu jsem myslel, že to se mnou dopadne podobně, jako minulý měsíc se Cnukem. Měsíc, v němž by mě toho zajímalo méně, jsem snad ještě nezažil. Nakonec jsem si ovšem alespoň na tu jednu desku vzpomněl.

V červnu totiž vyjde novinka jednoho z mých oblíbenců, Bena Caplana. Popravdě ho sice v současnosti už ani zdaleka tolik neposlouchám, nemá pro mě prostě tu správnou atmosféru, ale přesto se na „Old Stock“ docela těším. Ničeho zajímavějšího se příští měsíc stejně s největší pravděpodobností nedočkám.

Zeal and Ardor


Trent Reznor & Atticus Ross – Gone Girl

Trent Reznor & Atticus Ross - Gone Girl
Země: Kanada
Žánr: ambient / electronic
Datum vydání: 30.9.2014
Label: Columbia Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:

Když americký režisér David Fincher oznámil, že hudbu k jeho novému filmu “Gone Girl” (v našich kinech uváděn jako “Zmizelá”) bude opět dělat dvojice Trent Reznor a Atticus Ross, nebylo to žádné překvapení. Předchozí spolupráce této trojice dopadly výborně, a nečekal jsem tak, že by se s příchodem “Gone Girl” jakožto filmu a samozřejmě hudebního soundtracku mělo něco změnit. A vlastně nezměnilo.

Trent Reznor a Atticus Ross zdánlivě navazují na svou předchozí spolupráci, ačkoli v případě “Gone Girl (Soundtrack from the Motion Picture)” je jejich hudba snad ještě temnější a neklidnější, než tomu bylo u “Sociální sítě” a “Mužů, kteří nenávidí ženy”. Samozřejmě to jde ruku v ruce s temnou atmosférou detektivní psychologické hry s divákem s až mysteriózním nádechem, která provází takřka celý film, takže žádné veselé elektronické hrátky se nekonají. Celkem 90 minut muziky by se dalo shrnout jako kombinace mezi elektronickými sonickými skladbami, jak je Reznor umí dovést až do dokonalosti (“Technically, Missing”), a ambientními plochami (“At Risk” a spousta dalších).

Neříkám, že je vyložená hračka překousnout hodinu a půl takové hudby a za sebe říkám, že nebýt součástí mnou očekávaného filmu, jen těžko bych něco takového chtěl podstupovat, ale to neznamená, že by se soundtrack ke “Gone Girl” nedal vydržet. Skladby (pokud je tak u takových soundtracků můžeme skladbami nazývat) náhodnému posluchači zřejmě moc nedají, nicméně v kombinaci s filmem samotným dostávají nový rozměr. Vím, o čem mluvím, protože teprve po jeho zhlédnutí se mi hudební momenty začaly drát na mysl v kombinaci se scénami, které Reznor a Ross hudebně podkreslili svým jedinečným způsobem.

Mluvit o vrcholech a průserech alba je v tomto případě naprosto scestné, takže to vynechám, nicméně pokud bych měl vyhlásit vítěze mezi všemi třemi spoluprácemi, jež za sebou tato trojice má, tak sáhnu jednoznačně zde, i když to může být tím, že samotný film je mi ze všech tří nejblíže. Vždyť víte, jak tenká ta hranice mezi zalíbením v soundtracku a filmu je…


Nine Inch Nails – Hesitation Marks

Nine Inch Nails - Hesitation Marks
Země: USA
Žánr: industrial rock / electro
Datum vydání: 3.9.2013
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. The Eater of Dreams
02. Copy of A
03. Came Back Haunted
04. Find My Way
05. All Time Low
06. Disappointed
07. Everything
08. Satellite
09. Various Methods of Escape
10. Running
11. I Would for You
12. In Two
13. While I’m Still Here
14. Black Noise

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Celých pět let trvalo, než Nine Inch Nails, potažmo Trent Reznor, usoudili, že nastal ten správný čas pro nové studiové album kapely (no dobře, spíš one-man projektu), která si po dobu své působnosti vysloužila neotřesitelnou pozici industriálně rockové legendy. Kdo podrobněji sleduje tvorbu tohoto multiinstrumentalisty, ten ví, že v mezidobí nezahálel a věnoval se svým bočním aktivitám. Post-industriální projekt How to Destroy Angels, jejž založil se svou ženou Mariqueen Maandig, se dočkal dvou EP a debutového alba “Welcome Oblivion”, které bylo spíše zklamáním a při jeho poslechu se člověk nenápadně poohlížel po klasických počinech Nine Inch Nails, přestože hudebně si obě party nejsou zas tak podobné, jak by se mohlo zdát. Výrazněji na sebe Reznor upozornil spolu se svým parťákem Atticusem Rossem, s nímž se vydal do světa filmového průmyslu, kde si odnesli Oscara za soundtrack k “Sociální síti” a Grammy za hudbu k “Muži, kteří nenávidí ženy”. Loňský rok padl za oběť přípravám nového alba, které je nyní konečně tady. Ale tolik nezbytného úvodu, kterým se snažím si natáhnout délku článku, protože “Hesitation Marks” se pro mne stalo oříškem, jenž se prostě musí slyšet, protože zprostředkovat dojmy z jeho poslechu není vůbec snadné.

Tak trochu jsem očekával, že nedávné boční aktivity Trenta Reznora se výraznou měrou promítnou do novinky jeho domovské kapely, až jsem byl překvapený, že zas v takové míře se tak neděje. Náznaky tam samozřejmě jsou, ale Nine Inch Nails mají svůj nepřeslechnutelný rukopis a zvuk, který si nelze splést a přesto se nedá říct, že by jejich alba byla pořád stejná a hrála na tutéž strunu do zblbnutí. Aktuální “Hesitation Marks” v sobě má víc elektroniky než debut “Pretty Hate Machine”, když se hrábne do zkreslených kytar, tak jsou plnější než na rockovém “With Teeth”, přesto však v sobě skrývá trochu ambientu “Ghosts I-IV” a výše uvedených soundtracků a dokonce se dočkáme i křehkých momentů “The Fragile”, či právě How to Destroy Angels. Že to zní jako pověstný dort, do kterého se tak dlouho přidávaly ingredience, až z něj vznikl nechutný patvar? Máte pravdu, teoreticky je to pěkný mišmaš, ale Reznorovi se podařilo spojit všechny tyto nálady do jednotného výsledku, který paradoxně působí soudržněji, než některá z jeho pozdějších alb (“Year Zero”). První dojem, který jsem z “Hesitation Marks” nabyl, byl minimalistický, což nemusí nezbytně znamenat jednoduchý nebo jednotvárný, na to předem zapomeňte. Jedná se totiž o minimalismus promyšlený a do detailu vypiplaný.

Za nenápadným obalem se toho sice moc neskrývá, ale i to málo má tak uhrančivou atmosféru, že jsem se do “Hesitation Marks” musel pouštět znovu a znovu. Ambientní intro “The Eater of Dreams” o albu moc nevyzradí, takže prvním záchytným bodem je “Copy of A”, která hned na úvod ukáže, že syntezátory použité v “Sociální síti” můžou fungovat i v písni s tanečním rytmem, kterému vévodí typický melodický Reznorův vokál. Na úvod tato skladba může působit neortodoxně, protože se nejedná o typický kousek z výkladní skříně Nine Inch Nails, ale já se do něj okamžitě zamiloval. Jednoduché nasamplované bicí jdou totiž se syntezátorovým podkladem skvěle dohromady. V obdobné atmosféře se nese taky následující “Came Back Haunted” s pronikavějším rytmem a kytarami, které v prostřední části předvedou něco mezi riffem a sólem. Když už jsem to nakousl, tak myslím, že milovníci kytarových ploch u Nine Inch Nails musí být z novinky pěkně zklamáni, protože zas tak moc se jich nedočkají. Pokud bych mluvil o skladbách jako celcích, tak snad jen osvěžující “Everything” je na kytaře postavená a nese se ve znamení mixu punkové upřímnosti a popové líbivosti. Takových momentů bych si dokázal představit víc, ale “Everything” by pak ztratila svou auru jedinečnosti, která jí díky tomu připadla. Nečekaně jsem musel s dalšími poslechy uznat, že ty nejlepší momenty “Hesitation Marks” skrývá v křehkých, post-industriálních kompozicích jako je “Find My Way” s krásným piánem, “Running” s podivným kvílivým samplem nebo skvěle vygradované “Various Methods of Escape”, v níž se protne melancholie s kytarou, což není na poměry kapely nic nezvyklého, ale ta nepopsatelná zasněná atmosféra nemá chybu. Totéž platí i o “I Would for You” s a hypnotickým rytmem a melodickou vokální linkou, kde mi Reznor svým frázováním hodně připomněl “Every Day Is Exactly the Same”“With Teeth”. Z dalších skladeb, o kterých doposud nepadla zmínka, vynikne určitě “All Time Low” s funky kytarou a “In Two”, v níž Reznor předvedl nefalšovaný falzet, až jsem hledat, zda se nejedná o příspěvek některého z hostů. Stejně nenápadně, jako deska začala, tak i končí. “While I’m Still Here” je pro mě zbytečná kompozice, kterou zastíní i závěrečné intro “Black Noise”. Celkově je ale “Hesitation Marks” velmi vyrovnaná deska, která vybudovanému jménu ostudu v žádném případě neudělá.

Nečekal jsem, že se mi “Hesitation Marks” zasekne tak hluboko pod kůži, to uznávám, protože jsem k němu přistupoval s mírnými obavami. Doposud jsem se považoval za fanouška rockovějších počinů, jako jsou EP “Broken”, “The Downward Spiral” či “With Teeth”, ale díky novince se to mění. Sice se nejedná o nejlepší album v diskografii kapely, ale v kontextu posledních tří zářezů jej hodnotím nejvýš. Škoda, že se nepodařilo udržet stopáž na přijatelnější hranici a neeliminovaly se dvě, tři slabé písně (“Disappointed”, “While I’m Still Here”), které desku nikam neposouvají. Kdybych měl vynést nějaký rozhodný soud, tak se jedná o počin, na který se vyplatilo pár let počkat a který bych doporučil všem, kteří s poslechem Nine Inch Nails teprve začínají, protože v přístupné podobě v sobě pojí vše, co doposud Trent Reznor přinesl, a i když se tak na první poslech nemusí zdát, nepůsobí “Hesitation Marks” zmateným dojmem. Pokud se i příště industriální veličina představí v podobné formě, tak nemám problém si zase pár let počkat a těšit se na takto osvěžující počin.