Archiv štítku: NLD

Nizozemsko

Fluisteraars / Turia – De oord

Fluisteraars / Turia - De oord

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis Noviomagi

Tracklist:
01. Fluisteraars – Oeverloos
02. Turia – Aan den golven der aarde geofferd

Hrací doba: 32:47

Odkazy Fluisteraars:
facebook / bandcamp

Odkazy Turia:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Příznivcům atmospheric black metalu asi nahrávka „De oord“ neunikla. V našich recenzích jsme ji nicméně až doposud přehlíželi, což ovšem neznamená, že bychom si ji neměli připomenout i trochu zpětně. FluisteraarsTuria jsou nakonec relativně výrazná jména z Nizozemska, tudíž si zde zmínku zaslouží.

Říkám relativně výrazná, ale je pravda, že obě formace nehrají zas až tak dlouho. První dlouhohrající desky FluisteraarsTuria vyšly před čtyřmi, pěti lety. Myslím ale, že kdo atmo-black sleduje, asi si všimnul, protože se jedná o vcelku solidní kousky. Zmínit lze ale i další aktivity. Po jednom členovi z každé skupiny se sešlo v projektu Solar Temple, jehož loňský, také povedený debut „Fertile Descent“ jsem zde již recenzoval, a za pozornost stojí i jména jako Iskandr (OTuria) nebo Lubbert Das (O a JTuria), která obě v loňském roce také vydala nové počiny „Euprosopon“ respektive „De plagen“.

Avšak zpátky k „De oord“, kde FluisteraarsTuria prezentují po jedné skladby delšího rázu. První jmenovaní nabízejí čtvrthodinovou „Oeverloos“, kterou zdobí příjemný kolébavý rytmus i příjemný ústřední motiv, díky nimž píseň funguje, přestože staví „jen“ na mírném obměňovaní a gradování hlavní linky. Osobně si myslím, že „Oeverloos“ by se mohlo zalíbit kupříkladu příznivcům Drudkh, protože určité pasáže ukrajinskou legendu atmosférického black metalu připomínají opravdu hodně. Až mě občas napadlo, jestli Fluisteraars někde náhodou nenašli zápisník s nápady Romana Saenka. Nemyslím to ale vyloženě pejorativně, protože „Oeverloos“ je pořád dost fajn song a jiné pasáže zase na opisování z východní Evropy neukazují. Celkově mě to baví asi víc než samostatné řadovky Fluisteraars.

„Aan den golven der aarde geofferd“ od Turia mi přijde asi ještě o něco lepší než „Oeverloos“. Druhá skladba se kupředu žene s větší intenzitou a působí vypjatějším dojmem, některé momenty se daří dost zahustit, což se mi líbí. Sice bych si s klidem odpustil povinné zvolnění uprostřed, které považuji za nejslabší chvilku „Aan den golven der aarde geofferd“ a možná i celého „De oord“, ale naštěstí to není vyložená otrava, aby to vnímání písničky nějak dojebalo.

Jinak je ale přístup obou kompozic v obecnosti podobný, protože i v případě „Aan den golven der aarde geofferd“ můžeme mluvit o relativně monotónním rozvíjení ústředních motivů a uvážlivém gradování po většinovou část hrací plochy. Na druhou stranu, není tohle do určité míry také obecný znak atmospheric black metalu jakožto celku? Minimálně určité jeho odnože asi ano. I z toho lze nakonec vyvodit, že Fluisteraars ani Turia nevynalézají podruhé kolo, spíš se drží stylových pravidel.

Na druhou stranu, obě skupiny s těmito pravidly pracují velmi zručně a ve finále se jim na „De oord“ daří tvořit to, co od atmospheric black metalu vlastně očekávám. Od dobrodružného prozkoumávání sonických hranic jsou tu nakonec jiné žánry. Od atmo-blacku vyžaduji spíš relaxační až meditativní poslech s hmatatelnou atmosférou. A to je na „De oord“ dle mého splněno. Turia si s tím poradili o kousíček lépe než Fluisteraars, ale i „Oeverloos“ se mi vlastně líbí a nemám nějaký větší důvod ke stížnostem. Celkově spokojenost.


Solar Temple – Fertile Descent

Solar Temple - Fertile Descent

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis Noviomagi

Tracklist:
01. Those Who Dwell in the Spiral Dark
02. White Jaw

Hrací doba: 36:22

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Atmosférická odnož black metalu mě v letošním roce nijak zásadně neobohacovala. Zas tolik prostoru jsem jí ve svém přehrávači nenechal a z toho mála, co jsem slyšel, mě prakticky nic nezaujalo nějakým větším způsobem, abych na to musel se slzou v oku vzpomínat nebo se k tomu albu dokonce pravidelně zpětně vracet. Což říkám i s vědomím toho, že letos vyšlo „Їм часто сниться капіж“ od ukrajinských Drudkh, což je jinak kapela, jejíž tvorbu mám vcelku rád. Sice to bylo pořád relativně fajn, ale v rámci diskografie šlo ale o jeden z těch slabších kousků. Což vlastně ilustruje celou letošní mizérii na poli atmospheric black metalu – pár desek bylo poměrně dobrých, tak nějak v pohodě, ale nic opravdu skvělého, kvůli čemu bych musel psát dopisy domů.

Tím pádem mohu bez větších obav z toho, že bych snad mohl kecat, prohlásit, že „Fertile Descent“ od nizozemských Solar Temple je doposud tím nejpoutavějším atmo-blackem, jejž jsem v roce 2018 slyšel. Což nemusí nutně znamenat, že je to nahrávka nadpozemských kvalit, jejíž obsah vás vystřelí do vesmíru. Ani nemůžu zaručit, že toto tvrzení nebudu v budoucnu rozporovat, protože jsem si stoprocentně jistý, že ne všechna subžánrová alba aktuálního roku jsem slyšel, dokonce mám ještě pár kousků k poslechu v záloze, tudíž je možné, že si zanedlouho budu sypat popel na hlavu i pohlaví, jak jsem tehdy (tedy dnes) netušil, ale právě teď to takhle vidím… teda slyším…

Co jsou tedy ti Solar Temple vlastně zač? Jedná se o nizozemskou dvojici, již tvoří zpěvák a kytarista Omar K. (Iskandr, Turia) a bubeník Mink Koops (Fluisteraars), kteří se již dříve potkali v nepříliš známém projektu Galg. Co se Solar Temple týče, loni vydali u Fallen Empire Records / Haeresis Noviomagi kazetový demosnímek „Rays of Brilliance“, který nebyl vůbec špatný, spíš naopak. Jedna patnáctiminutová píseň a příkladný smysl pro náladotvornost – i to někdy může stačit ke štěstí.

Řekl bych, že „Rays of Brilliance“ mě bavilo ještě víc než „Fertile Descent“, což je, zdá se mi, takový běžný jev, že mě demosnímky oslovují více než následné dlouhohrající desky. V tomto případě mi ovšem nejde ani tak o větší syrovost a špínu, jako spíš čistě o skutečnost, že „Rays of Brilliance“ bylo hypnotičtější.

Samo o sobě je nicméně „Fertile Descent“ stále dobrým albem, na němž je cítit, že Solar Temple mají všech pět pohromadě a dokážou složit poutavý kus muziky. Důkazem toho může být závěrečná třetina „Those Who Dwell in the Spiral Dark“ anebo první třetina „White Jaw“ vrcholící v nečekaně chytlavé, leč dost povedené pasáži. Najdou se sice i slabší místečka, ale naštěstí se mi nikdy nestalo, že by mě nějaký moment obtěžoval a chtěl bych se ho zbavit. Přinejmenším solidní laťka kvality se drží po celou hrací dobu a i vzhledem k rozumným 36 minutám času tu před sebou máme nahrávku, jejíž poslech ubíhá nanejvýš příjemně.

Vím, že „Fertile Descent“ není žádným milníkem ani fantastickou deskou, vždyť nic takového ani netvrdím, avšak nějakým způsobem je mi muzika Solar Temple sympatická. Což ale primárně plyne z toho, že to má nějakou kvalitu a že mě to na poslech baví. Příznivcům subžánru rád doporučím.


Zhrine, Ulsect

Zhrine, Ulsect

Datum: 11.12.2018
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Ulsect, Zhrine

V klubu Underdogs’ jsem byl vůbec poprvé a musím říct, že je to teda pořádnej punk. Malé dobrodružství začalo už samotným hledáním klubu, kdy jsem to nejprve přešel, pak zkoušel brát za jiné dveře, až jsem nakonec odevzdal svůj osud do rukou neznámého kolemjdoucího, který vypadal, že se na koncert vydal také. Před nijak označenými dveřmi jsme se poté ve skupince pár jedinců shodli na tom, že toto asi bude ono, a hned po jejich otevření nám byla poskytnuta další nápověda, že máme jít úplně dolů. S každým schodem se stále více zintenzivňoval závan sava a z vchodu se linul dým. Sláva, jsme tu správně.

Ve stejném duchu je i celý interiér, ale má to svoje kouzlo. Malý prostor byl nakonec tak akorát, nebylo zde vydýcháno, v nehlídané šatně se nic neztratilo, akorát čepované pivo za moc nestálo. Hlavně jsem se zprvu obával, jaký zde bude zvuk, ale už s první kapelou se ukázalo, že starosti nejsou namístě, protože ozvučené to bylo parádně, což je u stylů, kterým se věnují Ulsect a Zhrine, velice podstatné. Kromě atmosférických prvků je spojuje taky shodný počet dosud vydaných elpíček, tedy pouhé jedno. Setlisty tak byly předem víceméně jasné.

Prvními vystupujícími byli Ulsect. Tuhle nizozemskou partičku moc naposlouchanou nemám, ale těšil jsem se na neotřelý technický death metal. V průběhu hraní jsem si ale říkal, jestli mi to vůbec ten death metal připomíná. Oproti studiovému projevu mi to zde přišlo daleko více djentové až corové, tvrdé pasáže na mě takřka vůbec nefungovaly, zpěv Dennise Maasa mě taky moc nebral, takže jsem vlastně ocenil jenom ty klidné, atmosferické vyhrávky, které měly něco do sebe, a nebylo jich pomálu. Ale na rovinu, co je to za death metal, když se mnou nic nedělají vyšší kvalty? Zkrátka tenhle moderní háv mi nějak nesedl a Ulsect pro mě byli zklamáním.

Sranda ale byly všechny ty čmoudy, díky nimž člověk občas ani neviděl, kdo stojí vedle něj či kudy se jde na bar. Díky osvícení byli vidět jen siluety postav, což vhodně přihrávalo právě těm klidnějším pasážím. Ve stejném pódiovém nastavení hráli také následující Zhrine, od kterých jsem nečekal nic míň, než že mi spraví chuť.

Už s nástupem úvodního fláku bylo jasné, že tohle bude úplně jiná liga, a taky že byla. Až mě děsilo, jak moc byl ten rozdíl mezi Ulsect a Zhrine znatelný. „Unortheta“ je skvělá deska, avšak takhle naživo byla její síla ještě uhrančivější. Nejvíc mě oslovila práce bubeníka Gíslasona, strojově přesná, přičemž nepostrádající živočišnost. Zajímavý pohled byl také na basu Sigurðssona a smyčcovou práci kytaristy, zpěváka Steingrímssona, jež velice vkusně protínala misantropickou náladu black/deathových výpadů. Věc spíš pro efekt, ale funguje to. Jak už jsem napsal výše, i zvukově bylo vše v pořádku, takže nic nebránilo tomu, aby Zhrine naplno vynikli, což se jim také podařilo. Stejně se mi líbí, jak se z tak fádního death metalu, který hráli ještě jako Gone Postal, dokázali přetavit v tak přesvědčivé seskupení, jakým je Zhrine.

Počáteční zklamání Ulsect bylo zažehnáno a koncert Zhrine se mi určitě napevno vryje do paměti. Moderně pojatý black metal mi je rozhodně více pochuti než moderně pojatý death metal, což se této noci bezpodmínečně potvrdilo. Navíc už si nemusím vyčítat, že jsem Zhrine nezastihl na Brutal Assaultu, hehe.


Urfaust – The Constellatory Practice

Urfaust - The Constellatory Practice

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.5.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Doctrine of Spirit Obsession
02. Behind the Veil of the Trance Sleep
03. A Course in Cosmic Meditation
04. False Sensorial Impressions
05. Trail of the Conscience of the Dead
06. Eradication Through Hypnotic Suggestion

Hrací doba: 53:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Tuším, že jsem zde už nejednou psal něco o tom, že mě trochu mrzí, kolik různých neřadovek Urfaust mají, že kdyby neměli potřebu vydávat tolik splitů a singlů, klidně by z tolika materiálu dokázali poskládat jednu další řadovou desku. Jejich velká alba jsou nicméně náladově tak sevřená, že by to možná nakonec nefungovalo splácat k sobě na jednu hromadu náhodné skladby, které nemají společnou jednotící linku. Nakonec, pořád je lepší varianta vydávat zajímavé kraťasy a jednou za čas nabídnout strhující dlouhohrající dílo, než to mrdat co dva roky v průměrné kvalitě.

A že zrovna Urfaust si se svými deskami vždy uměli dát na čas. „Der freiwillige Bettler“ předcházela pětiletá prodleva od „Verräterischer, nichtswürdiger Geist“, „Empty Space Meditation“ dokonce šestiletá. O to víc mě začátkem letošního roku překvapila krátká zpráva, že další počin je již natočen a probíhá jeho mastering. Rozhodně si ale nestěžuju, právě naopak, protože muziky jako Urfaust se snad nikdy nepřejím – a „The Constellatory Practice“ ukazuje, že na tomhle stavu se v nejbližší době nic zásadního měnit nebude.

V úvodu jsem mimo jiné utrousil poznámku, že jednotlivá alba Urfaust jsou náladově svá a každé má v diskografii kapely určené místo. To samé bezezbytku platí i o „The Constellatory Practice“. Novinka si drží charakteristický rukopis i poznávací znamení dvojice IXVRDRBR, přesto je o kus jinde než minulé „Empty Space Meditation“.

Barevnou obálku vystřídal jednoduchý motiv zlatého sigilu na černém pozadí, ale co do hudebního obsahu je tomu právě naopak. Urfaust vždy pracovali s minimalismem a lo-fi přístupem, což sice, přinejmenším do určité míry, zůstává i zde, ale v rámci takto nastavených mantinelů je „The Constellatory Practice“ deska kompozičně ambicióznější, skladatelsky variabilnější. Přesto to jsou pořád typičtí Urfaust a nechybí tomu jejich nezaměnitelná atmosféra.

Asi je pravda, že atmosféra až na pár výjimečných momentů nedosahuje absolutního uhranutí a podrobení se hudbě, jako se Nizozemcům dařilo na jejich nejlepších dílech typu „Geist ist Teufel“ či „Einsiedler“, přesto je stále velmi silná. I ve zdánlivě méně hypnotických písních, jako je třeba úvodní třináctiminutová „Doctrine of Spirit Obsession“, se Urfaust pořád drží hodně vysoko nad okolním průměrem. I to takzvaně „slabší“ je v jejich podání stále kurevsky skvělé, a mimo jiné i proto nemohu být s „The Constellatory Practice“ nespokojen. To nejpůsobivější ovšem přichází až v dalším průběhu desky.

Urfaust

Druhá „Behind the Veil of the Trance Sleep“ už jde dále než její předchůdce a dokazuje, že výrazový minimalismus a ambicióznější kompozice nejdou proti sobě. Skladba v sobě míchá krásnou melodii, ambientní feeling, skoro až dronové polohy i výtečnou rytmickou práci. „A Course in Cosmic Meditation“ patří k tomu nejminimalističtějšímu na novince, ale o to víc potom vynikne rytmický zlom v její polovině, který se zanedlouho zařadil k mým nejoblíbenějším momentům na „The Constellatory Practice“.

Zdánlivě typičtější polohu nabízí „False Sensorial Impressions“, ale cudné hluky jí dodávají příjemně nervní feeling, díky němuž nejde jen o další zaměnitelný song v dlouhé diskografii. Pravděpodobně to nejzajímavější však přichází až na páté pozici s dalším třináctiminutovým opusem „Trail of the Conscience of the Dead“. Všichni, kdo už jste „The Constellatory Practice“ naposlouchali, jste jistě věděli, že na zmínku téhle skladby dojít musí, protože takhle strhující atmosféra, bravurní gradace i vkusně zakomponované smyčce se prostě nedají ignorovat. Finální „Eradication Through Hypnotic Suggestion“ už je pak takovým ambientně-industriálním dovětkem, ale asi by bylo příkré mluvit s devíti minutami o outru. Nakonec, i tohle je jedna z regulérních poloh Urfaust.

Vedle toho zde najedeme i další obecné znaky nahrávky, které lze jenom pochválit. Mnohé z nich jsou u Urfaust tradicí, ale věci jako svojské vokály nebo krásně pošpiněný sound… to je něco, co člověk vždycky rád vyzdvihne.

Vzato kolem a kolem je tedy „The Constellatory Practice“ tradičně velmi silná kolekce. Nepochybně ne nejlepší v historii skupiny, přesto stále dostatečně silná na to, aby pozice Urfaust jakožto unikátní formace zůstala neotřesena. Za mě naprostá spokojenost, pořád to tam je.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Nejsem skalní fanoušek Urfaust. Vydaným ípkům a splitkům čas nevěnuji, dokud mi nejsou podstrčena přímo pod nos, ale stává se mi několikrát do roka, že s hudbou nizozemských vožungrů strávím večer a skoro vždy se jedná o velice kouzelné chvíle.

Urfaust

Samozřejmě, že mě nečekané vydání dlouhé desky potěšilo, avšak dobrý pocit rychle vystřídaly rozpaky. Normálně bych něco takového v klidu přešel a prostě dál ukájel onen příležitostný Urfaust-absťák s „Der freiwillige Bettler“, ale jelikož mi bylo jasné, že pan šéfredaktor bude z nové desky nadšenější než Hitler z funkčního Haunebu pod stromečkem, uvážil jsem, že malý plivanec bude „The Constellatory Practice“ přeci jen slušet.

Unikátní vyznění Urfaust netřeba rozvádět a faktem jest, že esenciální atmosféra zůstala zachována. Trochu mi tu chybí nějaký odvaz typu „Meditatum V“ nebo „Ein leeres Zauberspiel“, ale to by se tu možná ani nehodilo, protože se zdá, že „The Constellatory Practise“ navazuje na desku minulou a EP „Apparitions“ a pokouší se rozvolněný kosmo-sound předvést v ještě meditativnější formě. Jenže já už u recky „Empty Space Meditation“ spílal na vycpávku, která tady, nezlobte se na mě, hraje prim. „Doctrine of Spirit Obsession“ ještě začne skvěle, ale už v jejím průběhu mě víckrát napadlo, zdali Urfaust nevysypali pomyslná šuplata, poskládali co se dalo, hudbu přizdobili důmyslnějším syntezátorovým aranžmá a zbytek vystlali nebo natáhli, jak je zrovna napadlo. Pravda, i přesto jim vyšla jedna velkolepá skladba („Trail of the Conscience of the Dead“) a pár dalších zajímavých, různě rozprostřených motivů, čemuž mohou vděčit svému nepopiratelnému talentu. Mám ale neodbytný pocit, že bych vocaď bez nervů vyjebal tak půlku stopáže. Minimálně.

Urfaust

Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, z desky velkou radost nemám, každý další poslech je čím dál tím nucenější a nepomohlo, ani když jsem ji nedávno poslouchal zkouřený jak paprika za šírání u řeky. Ono to album, ty vole, snad nudilo ještě víc než obvykle, takže hovno meditace – letargická splácanina to je.


Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

Gnaw Their Tongues - Genocidal Majesty

Země: Nizozemsko
Žánr: noise / industrial / black metal
Datum vydání: 9.2.2018
Label: Consouling Sounds / Tartarus Records

Tracklist:
01. Death Leaves the World
02. Spirits Broken by Swords
03. Genocidal Majesty
04. Ten Bodies Hanging
05. The Doctrine of Paranoid Seraphims
06. Cold Oven
07. The Revival of Inherited Guilt
08. To Bear Witness to the Truth
09. Void Sickness

Hrací doba: 35:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Gnaw Their Tongues patří formacím, které jsou… zjednodušeně řečeno specifické. Cesta byla vytyčena již dávno a tenhle nizozemský projekt po té své kráčí neochvějně a bez jakýchkoliv ústupků či kompromisů. Možnost, že byste kapele nejprve nemohli přijít na chuť, ale s jejím následným vývojem změnili názory, prakticky neexistuje, protože Gnaw Their Tongues se takhle výrazně kupředu nehýbe. Prostě jste téhle ohavné sračce už v minulosti propadli, anebo jste i tentokrát bez šance.

Ani „Genocidal Majesty“ z dávno zavedeného receptu samozřejmě neustupuje ani o píď. Ostatně, když chce Maurice de Jong a.k.a. Mories nějakou změnu, má na to sto a jeden dalších projektů jako Cloak of Altering, De magia veterum, Aderlating nebo Pyriphlegethon, abychom jmenovali alespoň ty nejznámější. Víc snad není třeba zmiňovat, protože nepotřebuju komukoliv dokazovat, že umím opisovat z Metal-Archives, v případě zájmu si ten telefonní seznam jistě dokážete dohledat sami.

Gnaw Their Tongues ovšem i nadále zůstává Moriesovou nejznámější formací, jakkoliv takové sdělení může vyznít trochu zvláštně s ohledem na to, o jakou podzemní ohavnost se jedná. Nicméně je to tak. Sdělení, že se kapela hudebně moc kupředu nehýbe, asi nevyznívá dvakrát lákavě, ale dle mého skromného názoru jsou výjimky, u nichž něco takového nijak nevadí. Samozřejmě se to týká i Gnaw Their Tongues, jinak bych o tom nemluvil.

Povězme si upřímně – chce někdo z nás slyšet od Gnaw Their Tongues něco jiného než zvrhlý depresivní marast ze dna lidské spodiny? Misantropie, nihilismus, pohrdání životem, bahno a všudypřítomný humus – vždyť tohle všechno přece chceme slyšet, když do přehrávače dáváme skupiny typu Gnaw Their Tongues, tak proč by si měl kdokoliv stěžovat, že „Genocidal Majesty“ není jiné? Vymáchá vám držku v žumpě bez jakýchkoliv výčitek nebo náznaků empatie. Poslech Gnaw Their Tongues je jako vždy tíživý, má to v sobě kus čirého šílenství, vevnitř pulsuje hlukový hnis, atmosféra depresivní až do morku kostí. Přesně takhle to má u Gnaw Their Tongues být a přesně tak to také je. A jestli tě to sere, tak si otevři svý žíly.

Jedna věc se ovšem Moriesovi nechat musí. Navzdory své vysoké produktivitě, zdánlivě až nadprodukci, se mu daří držet nastavenou laťku kvality. Přinejmenším tedy v případě těch alb, která poslouchám, protože slyšet všechno, co tenhle blázen střílí do světa, to by člověk neměl v přehrávači nic jiného. Budeme-li se ale držet čistě Gnaw Their Tongues, té dané úrovni bez větších problémů dostává každá nově vydaná deska. Což nakonec do puntíku platí i o „Genocidal Majesty“.

Všehovšudy tedy nemohu vyhlásit nic jiného než spokojenost. Od „Genocidal Majesty“ jsem dostal přesně to, co jsem očekával – tedy ošklivý bordel na pomezí noisu, black metalu a industrialu (přičemž tentokrát je black metal spíš v defenzívě) s antihumánním vytím a deprimující atmosférou – a v kvalitě, jakou jsem očekával – tedy vysoké. Dokud to Mories bude solit tímhle způsobem, tak mě to snad ani nemůže omrzet, protože tenhle druh muziky je prostě moje krevní skupina. Skvěle.


Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Jozef Van Wissem - Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Země: Nizozemsko
Žánr: minimal / dark folk
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Consouling Sounds

Tracklist:
01. Virium illarum
02. Golden Bells Ring in the Ears of Earth’s Inhabitants
03. Your Days Gone Like a Shadow
04. The Empty Cup of Suffering
05. Let Us Come Before His Presence in His Hands Are All the Corners
06. Enable with Perpetual Light the Dullness of Our Blinded Sight
07. The Conversation
08. Our Bones Lie Scattered Before the Pit
09. Virium illarum (Satanic Mass)

Hrací doba: 50:45

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Letošní rok byl pro mne především ve znamení syrového black metalu. Právě tenhle druh muziky mě poslední dobou oslovoval nejvíce a právě ten se mi také v přehrávači točil nejčastěji. Tím spíš ovšem nezaškodí si od něj občas na chvíli odpočinout a naopak si poslechnout něco diametrálně odlišného, aby nedošlo k vyčerpání a přejedení jedním stylem muziky, prostě na chvíli vysadit. Hádám, že většina z vás (pokud ne všichni) moc dobře ví, o čem hovořím.

Zdálo se mi, že jistý Jozef Van Wissem by mi v tomto ohledu mohl píchnout (žádné dvojsmysly). Jde o nizozemského hudebníka a skladatele, jenž má na kontě už pěknou řádku alb. Možná jste jej mohli zaznamenat i díky snímku „Only Lovers Left Alive“ (u nás jako „Přežijí jen milenci“) od Jima Jarmusche, pro nějž Jozef Van Wissem složil hudbu, a dokonce za ni dostal ocenění i na známém filmovém festivalu v Cannes.

Vydání jeho aktuální desky „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ se ujal label Consouling Sounds, jejž má většina z nás nejspíš spjatý s alternativními podobami tvrdších metalových stylů. A co vám budu povídat, právě vydání pod křídly Consouling Sounds bylo tím důvodem, proč jsem si téhle nahrávky vůbec všiml. Se starší tvorbou Jozefa Van Wissema žádné zkušenosti nemám, ale zdálky se to tvářilo jako něco, co bych mohl chtít slyšet, a letmý poslech nějaké ukázky sliboval muziku, která by mohla stát za bližší průzkum.

Nemohl jsem se mýlit víc.

Úplně na rovinu klidně řeknu, že „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ je strašná hovadina a že jsem už nějaký čas neslyšel desku, jejíž poslech by mě takhle extrémně nudil. Já mám obecně vzato rád minimalistickou hudbu, která stojí jenom na atmosféře – hromady starších recenzí, v nichž jsem nadšeně vychvaloval monotónnost, mi budiž svědkem – ale tohle je prostě strašně prázdné, utahané, nijaké. „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ nemá žádnou atmosféru, nedokáže navodit žádné emoce ani nálady, nemá ani náznak oné pověstné vlastnosti minimalistických desek, již pro naši pohodlnost nazýváme hypnotičností. Tohle album je prostě zoufale nudné brnkání na loutnu s trochou otravného vokálu. Celé se to asi snaží být hluboké nebo tak něco, ale věřte mi, že i díra do prdele při zácpě je hlubší než tohle.

Kdyby mi poslech „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ jenom nic nedával, tak by to ještě bylo v pohodě, ale mě ta hudba prostě strašně srala. Mocně mě to iritovalo už s prvním poslechem, nic se nezměnilo ani při druhém a při třetím už vysírám tuhle recenzi, protože tohle se fakt nedá. A to musím zmínit ještě jednu věc – sice říkám poslechy, ale reálně jsem ani jednou nedokázal „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ zvládnout na jeden zátah. Poprvé jsem to vypnul už někdy v polovině alba, podruhé jsem se sice donutil dohrabat se až na konec, ale musel jsem při tom dělat přestávky. Dal jsem třeba tři, čtyři songy a pak šel na půl hodiny pařit „Grand Theft Auto“ nebo otočil nějakou fošnu od Urfaust, abych si spravil náladu před další strastiplnou cestou napříč touhle hovadinou.

Jozef Van Wissem

Z celé nahrávky bych si dovolil vypíchnout tři skladby (že mi ruka neupadne, když to nazývám takhle). Nicméně – v recenzích se běžně vyzdvihují nejlepší písničky, ale vzhledem k dané situaci bych nyní rád vyzdvihnul naopak to nejotravnější, co „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ nabízí. Suverénně vede „Your Days Gone Like a Shadow“ s totálně iritujícím motivem (mimochodem, říkal jsem už, že celé songy většinou zabírá jen jeden dokola opakovaný motiv?) a homodějským vokálem, který furt dokola opakuje „How did I come…“, což si vzhledem k intonaci překládám jako: „Jak jsem se udělal…“

Hodně vtipná je i „The Empty Cup of Suffering“, jejíž název je pro celou desku až příznačný. Každopádně, tenhle song je tak primitivní, až se skoro divím, že se Jozífek nestydí tohle vydávat za písničku. Tyvolekurvadopíči, vždyť tohle bych snad dokonce zahrál i já! Do třetice všeho debilního vypíchnu „Our Bones Lie Scattered Before the Pit“ a můj důvod je zřejmý – trvá to celých třináct minut! Vzhledem k reálné náplni přítomných takzvaně kompozic je to dost vražedná stopáž.

Přistupoval jsem k tomu nezaujatě, těšil jsem se na atmosférickou poslechovku – a spálil jsem se, jak kdybych si na čuráka vylil vařící vodu. „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ se prostě nedá poslouchat, aniž by se u toho člověk neposral nudou, a s naprosto klidným svědomím mohu říct, že tohle je jedna z největších kokotin, co jsem poslední dobou slyšel.


Israthoum – Channeling Death and Devil

Israthoum - Channeling Death and Devil

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.7.2017
Label: Altare Productions

Hrací doba: 47:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

Portugalsko-nizozemští Israthoum nepatří mezi profláknuté blackmetalové spolky. Vzpomínám si, že jsem letmo zakopl o druhé album „Black Poison and Shared Wounds“ a seznámil se s příbuznými kapelami Ab Imo Pectore a Angrenost. Nejednalo se z mého tehdejšího pohledu o marné, ale ani o nijak zvlášť zajímavé nahrávky, a proto jsem k dalšímu hudebnímu snažení členů zůstal lhostejný. Moji pozornost ale nedávno přitáhlo v pořadí již třetí dlouhohrající album Israthoum„Channeling Death and Devil“. Nebudu kecat, zaujal mě název. A ten obsah desky naštěstí vystihuje.

Israthoum mi svou atmosféru, zvukem a přístupem připomněli triumfální ohnivou čerň korunní desky Watain „Casus Luciferi“ a také skvělé EP finských Cornigr„Funereal Harvest“. Recenzovaná novinka není pochopitelně až tak výborná a hudebně je také poněkud jinde, protože postrádá například fanatickou dravost uvedených děl. Ale jsou zde jiné aspekty, které činí z „Channeling Death and Devil“ nahrávku hodnou pozornosti.

Když si pustíte úvodní titulní skladbu tak budete mít do pěti minut jasno, zdali je vám souzeno si „Channeling Death and Devil“ oblíbit, protože „TO“ něco tam buď ucítíte, nebo ne. Možná vás skladba zaujme ortodoxními riffy, parádně aplikovaným sborovým zpěvem nebo povedeným závěrečným sólem. A to máte před sebou dalších osm vyrovnaných skladeb, ve kterých Israthoum vytáhnou ještě několik es. Solidních kytarových motivů to je dost, mě osobně těší decentní užití kláves a zmíněné zpěvné party mě dostanou stejně spolehlivě jako pasáže, kde hrají prim zefektované kytary, viz celá „Drudges of Ruination“ nebo druhá půle „A Bleak Fulgency in Splendour“.

Nemám pocit, že by „Channeling Death and Devil“ bylo narváno doslova výjimečnými nebo strhujícími nápady, faktem však zůstává, že kvalita zde je a po celou hrací dobu nedochází k větším lapsům. Skladby jsou poměrně variabilní, i když mi mezi sebou trochu splývají. Holt, některým (třeba zmíněným Watain a Cornigr) bylo do vínku dáno více a Israthoum musí ten nedostatek talentu dohánět pílí. Když jsem si navíc pročetl texty, tak jsem se jen utvrdil v názoru, že jsou muzikanti doopravdy oddáni esenci žánru, a to bez jakékoliv pompy či přetvářky. „Channeling Death and Devil“ si ale doporučení zasluhuje nejenom za věrnost blackmetalové magii.


Wederganger / Urfaust – split

Wederganger / Urfaust - split

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Wederganger
01. Heengegaan
02. De gebrokene

II. Urfaust
03. Zelfbestraffingsten denz en occulte raabsels
04. Hypnotisch bevel de daimonische mensch

Hrací doba: 22:58

Odkazy Wederganger:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Urfaust:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Již v loňské recenzi na desku „Empty Space Meditation“ jsem hovořil o tom, že nizozemští Urfaust jsou dle mého skromného názoru skvělou kapelou se specifickým zvukem, která však svou tvorbu ředí až do příliš velkého množství neřadových nahrávek. Však také zmiňované album je teprve čtvrtým dlouhohrajícím počinem kapely. Takovým prohlášením ovšem nechci vzbudit dojem, že jsou ony neřadové věci ve všech případech automaticky nudné a nezajímavé, protože to rozhodně nejsou. I mezi nimi lze nepochybně najít kvalitní věci, jimž se vyplatí věnovat pozornost. Letošní bezejmenný split s krajany Wederganger bych mezi takové rozhodně zařadil.

Počin otvírají právě Wederganger, jejichž tvorbě jsem až doposud příliš pozornosti nevěnoval. Vydání debutové desky „Halfvergaan ontwaakt“ z roku 2015 jsem sice zachytil, ale k poslechu jsem to nedopracoval, takže reálně vzato mi byl sound Wederganger až do nynějška zahalen tajemstvím. Jejich příspěvek na aktuálně probírané splitko mě ovšem dokázal přesvědčit o tom, že by mohlo stát za to jmenovaný počin zpětně dostudovat, možná nejen jej, ale i další splitka, která Wederganger sdíleli s Laster a Kjeld.

Popravdě řečeno, sound Wederganger – přinejmenším tak, jak jej prezentují na této nahrávce – není od Urfaust zas až tak vzdálen. Opilé riffy, dekadentní atmosféra a táhlý zpěv v úvodu první skladby „Heengegaan“ skutečně na slavnější kolegy vzpomenout dají. A přestože se následně song zlomí do blackmetalovějšího hávu, na začátku nastolená nálada zůstává až do konce. Druhá píseň „De gebrokene“ vypadá na první pohled slaběji, ale nakonec i ona dokáže nabídnout dobré nápady – na mysli mám především skvělé kytarové melodie.

Nechci však vzbudit dojem, že by Wederganger od svých známějších kolegů opisovali. Takové tvrzení by bylo hodně příkré. Pouze říkám, že lze nalézt určité společné jmenovatele v náladách. V rámci splitka je takový stav poměrně příjemný, poněvadž počin díky tomu působí uceleným dojmem, přestože si jeho stopáž rozdělily dvě různé skupiny.

Nejedná se však o rovnoměrné rozdělení. Několik minutek navíc si pro sebe uzmuli Urfaust, což mi ale vůbec nevadí, protože nakonec díky nim jsem se do poslechu pustil. IX a VRDRBR si zde udržují svůj standard, což je rozhodně fajn už jen z toho titulu, že standard Urfaust je v širším kontextu stále vysoký nadstandard. Na druhou stranu ale asi nemá valného smysl zakrývat skutečnost, že znalci překvapeni nebudou, ani se nedočkají nějakého výsadního přírůstku do diskografie.

Jestli ovšem podobně jako já očekáváte svou dávku syrového ambient black metalu s nihilistickou atmosférou a nezaměnitelnou vokální stránkou, pak jistě budete uspokojeni. Přinejmenším „Zelfbestraffingsten denz en occulte raabsels“ tohle nabízí měrou vrchovatou. Druhá „Hypnotisch bevel de daimonische mensch“ je o něco experimentálnější a místy působí víc jako ambientní drone než black metal, ale v konečném důsledku se nijak neodchyluje od náladového rámce Urfaust… což je dle mého vlastně plus.

Možná, že recenze prozatím nevyznívá zas tak zásadně přesvědčivě, ale věřte tomu, že splitko Wederganger a Urfaust za poslech stojí. Obě kapely přispěly kvalitními skladbami se silnou atmosférou, takže vyhrazených 23 minut utíká jako voda. Pro fans Urfaust samozřejmě povinnost pořídit do sbírky, pro ostatní zajímavé splitko se specifickým náhledem na syrovou atmosféru.


Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Blood Tyrant / Warden - Duvonde skerfe

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 6.1.2017
Label: The Shadow Kingdom / Tour de Garde

Tracklist:
Side A: Blood Tyrant
01. Anbliik duvonde skerfe
02. Spektren spökne
03. Lusere af düstre den gjønd
04. Fllittrehördes kamp

Side B: Warden
05. Ver sei glut det lljusen

Hrací doba: 32:05 (18:14 / 13:51)

Odkazy Blood Tyrant:
bandcamp

Odkazy Warden:
bandcamp

Nizozemské duo Baron Yrch MalachiThe Wampyric Specter souhrnně známé jako Blood Tyrant jsme si zde již představili prostřednictvím recenze na debutovou desku „Aristocracy of Twilight“. Ta vyšla v prosinci loňského roku u Iron Bonehead Productions, ale ani letos se Blood Tyrant neflákají. V roce 2017 se zatím soustředí na split alba a my si nyní představíme to první z nich, na němž se kapela podílela s krajanským projektem Warden. Počin vyšel pod názvem „Duvonde skerfe“ u malého nizozemského labelu The Shadow Kingdom na audiokazetě limitované pouhými 66 kusy (zámořskou edici vydali kanadští Tour de Garde v nespecifikované limitaci).

Nejprve se podívejme na stranu Blood Tyrant. Na první poslech se samozřejmě dá říct, že se skupina prezentuje tím, co předvedla o něco dříve na „Aristocracy of Twilight“. Rozdíly zde přesto jsou. Do určité míry má příspěvek Blood Tyrant na „Duvonde skerfe“ blíže k prvnímu demosnímku „Night of Blood Moon“. Oproti „Aristocracy of Twilight“ je zde zvuk kapely ještě syrovější a ohavnější. Kytary doslova řežou, primitivní hra na bicí plně odpovídá žánrovým pravidlům raw black metalu stejně jako vokály zastřené v mlze záměrně špatného soundu. Blood Tyrant na „Duvonde skerfe“ znějí ještě víc barbarsky než na svém debutu a nutno říct, že je to posluchačsky velmi přitažlivá cesta – možná ještě o kousek víc než na „Aristocracy of Twilight“.

Vedle toho materiál „Duvonde skerfe“ přináší ještě jednu změnu – zdá se mi, že i po hudební stránce jsou tentokrát Blood Tyrant agresivnější a v dobrém slova smyslu ještě primitivnější. Samozřejmě, že i tentokrát se najdou hymnické pasáže v rozvážnějším tempu jako třeba v „Lusere af düstre den gjønd“ nebo v první polovině „Anbliik duvonde skerfe“, stejně tak Nizozemci svou hudbu občas podpoří ambientní klávesami. Pocitově mi ovšem přijde, že je to tentokrát větší zlo (svou roli v tomto dojmu jistě sehrává i onen zvuk, o tom žádná), a například v takové „Fllittrehördes kamp“ Blood Tyrant nasadí skoro až punkové tempo. Proč ne – funguje to parádně.

Zato kolegové z Warden už mě tak nepoložili. Druhá strana „Duvonde skerfe“ volí dočista jiný přístup, než jaký je ke slyšení u Blood Tyrant. Nachází se zde jediná, bezmála 14minutová skladba „Ver sei glut det lljusen“ nabízející temně ambientní minimalistické plochy. Zajímavé momenty se tu jistě najdou – například pasáž okolo třetí minuty je dobrá a v závěru písně rovněž cítím obstojnou gradaci, ale dlouhá pasáž ve středu kompozice mi přišla až přespříliš minimalistická a nedělo se v ní takřka nic, co by posluchače mohlo jakkoliv zaujmout, a i atmosféra v této pasáži mi přišla slabší.

Na druhou stranu, je možné, že „Ver sei glut det lljusen“ působí trochu slaběji i díky tomu, že přichází po elitním zlo black metalu Blood Tyrant. Pokud by hudba Warden stála samostatně, možná by dokázala zanechat hlubší dojem. Pokud někdy v budoucnu náhodou narazím na další tvorbu projektu, určitě se nebudu bránit tomu, abych ji vyzkoušel. Skladba na „Duvonde skerfe“ mi přijde „pouze“ slušná.

Splitko je tedy pro mě především o straně Blood Tyrant, kteří předvádějí hluboké žánrové podzemí v jeho nejčistší a nejohavnější formě, primitivní black metal dotažený do syrového perfekcionismu. Lahůdka pro všechny vyznavače pravé temnoty.


Onyx & Dope D.O.D. – Shotgunz in Hell

Onyx & Dope D.O.D. - Shotgunz in Hell

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: hip-hop / grime
Datum vydání: 29.5.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Shotgunz in Hell
02. Can’t Hear You (feat. Sickflo)
03. XXX
04. Piro (feat. Dopey Rotten)
05. Spit in Ya Face
06. Doomsday
07. Die Slow
08. What’s Your Drug of Choice? (Skit)
09. Don’t Sleep
10. Psychopath (feat. Snak the Ripper)
11. Playa
12. The Body (Skit)
13. Stacking

Hrací doba: 33:30

Odkazy Onyx:
web / facebook / twitter

Odkazy Dope D.O.D.:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Snowgoons PR

V březnu 2014 vydala newyorská hip-hopová kultovka Onyx desku „#Wakedafucup“ (název zjevně odkazující na debut „Bacdafucup“ z roku 1993) kompletně produkovanou německým komandem Snowgoons. Šlo o album našlapané kurevsky dobrým hip-hopem a popravdě řečeno, jde o jeden z mých nejoblíbenějších žánrových počinů (ale to můžete brát s rezervou – netvrdím, že jsem v tomhle oboru kdovíjaký expert).

Objevila se tu hromada parádních tracků a jeden z nejlepších byl ten titulní, což byla raketa jak svině, a zásadní podíl na tom neměli jen kmenoví členi Fredro Starr a Sticky Fingaz (Sonny Seeza se, jak známo, na nahrávce nepodílel), ale i hostující řezníci Dope D.O.D. z Nizozemska. Později se album dočkalo upgradované verze s názvem „#Wakedafucup Reloaded“, kde se objevil remix titulního válu a i s novým beatem to makalo přímo pekelně.

Spolupráce Onyx a Dope D.O.D. zřejmě zachutnala (ostatně, ve „#WakeDaFucUp“ se kapely nesetkaly poprvé – již o rok dříve se Onyx objevili jako hosté u Dope D.O.D. v písničce „Panic Room“), protože už nějakou dobu se hovořilo o tom, že by se obě smečky měly opět spojit a tentokrát dát dohromady nikoliv jeden song, ale rovnou celé kolaborační album. A musím, že vzhledem k dané konstelaci jsem se na „Shotgunz in Hell“ fakt těšil, protože představa desky celé narvané peckami jako „#WakeDaFucUp“ byla extrémně lákavá. Jak ale výsledek ukazuje, trochu naivní.

„Shotgunz in Hell“ totiž zní výrazně odlišně v porovnání s omílanou skladbou. Nebál bych se říct, že zvuk nové desky je střelený tak napůl cesty mezi agresivní grimovou smaženicí Dope D.O.D. a pouličním hardcore hip-hopem Onyx. Respektive, abych se vyjádřil přesně, zvolená instra na takový záměr ukazují. Ale nakonec proč ne.

Album začíná poměrně slibně. Titulní intro s nasamplovanými úryvky ze songu „#WakeDaFucUp“ dává jasně na vědomí, odkud se spojení obou vzalo. Hned první regulérní kus „Can’t Hear You“, v němž hostuje Sickflo, jasně ukazuje, jakým směrem se „Shotgunz in Hell“ bude ubírat. Důraz je kladen na hutné basové linky a temnější náladu, takže jestli někdo očekával agresivitu a rychlost, asi uspokojen nebude, byť třeba následující „XXX“ je výrazně hybnější. Ne nadarmo se jedná o jednu z nejvýraznějších věcí – ještě aby ne, když má snad jako jediná na fošně našlapaný refrén. Následující „Piro“ už je o něco níž, ale stále drží určitou laťku, vlivy grimu jsou zde citelné a v neposlední řadě stojí za zmínku i kvůli tomu, že se v ní objeví Dopey Rotten, tedy původní člen Dope D.O.D., jenž skupinu opustil v roce 2015.

Nicméně ke zbytku alba tak jednoznačně pozitivní slova mít nebudu. Nechápejte mě špatně, ústřední kvarteto Fredro Starr, Sticky Fingaz (Onyx), Jay Reaper a Skits Vicious (Dope D.O.D.) zandává dobře a některé povedené tracky se také najdou. „Spit in Ya Face“ má blíž ke starším Onyx, „Doomsday“ není na první poslech, ale nakonec jsem si její pomalé tempo a důraz na hutnost vcelku oblíbil, a „Playa“ ke konci nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co „Shotgunz in Hell“ nabízí. Nicméně mezi tím se nachází řádka písniček, jimž chybí větší výraznost. Sem tam se třeba objeví slušnější motiv, ale jako celek mě „Don’t Sleep“, „Die Slow“, „Psychopath“ a „Stacking“ moc nebaví a mám u nich pocit, že kolaboračka takhle velkých hip-hopových jmen by si zasloužila víc. Zbývající dvě stopy „What’s Your Drug of Choice“ a „The Body“ už jsou jenom skity, takže to snad ani nestojí pořádně za komentář.

Co říct závěrem… určitě bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem ze „Shotgunz in Hell“ nadšený – nejsem. Pokud zklamání nebudeme chápat jako synonymum pro „nelíbí se mi“ a budeme jej definovat jako „očekával jsem víc“, pak by klidně šlo použít i tenhle výraz. Pár slušných tracků se na albu bezesporu nachází, ale jaksi tu neslyším nějakou echt jebu do držky (nejvíc se k tomu blíží „XXX“, ale i té do takového titulu krapet schází), a i to nejlepší ze „Shotgunz in Hell“ se v žádném případě nemůže rovnat tolikrát zmiňované skladbě z posledního alba Onyx. Sem tam asi nějaký song na YouTube asi otočím, ale že bych měl v budoucnu potřebu poslouchat celou desku nebo si ji snad dokonce kupovat… to asi ne. Na co chodit kolem horké kaše – myslím, že jsme asi všichni čekali, že tohle bude o dost lepší, než ve skutečnosti je.