Archiv štítku: NLD

Nizozemsko

Orewoet – Afrodisiacum der vroomheid

 Orewoet - Afrodisiacum der vroomheid

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Heidens Hart Records / Amor Fati Productions

Tracklist:
01. Prodigious Fascination of Enshrouded Darkness
02. Feeding the Ocean with Blood
03. Hoor, de kraaienmars wordt reeds geblazen
04. De begeerte voorbij
05. Earless for Divine Intervention

Hrací doba: 31:53

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Heidens Hart Records

Jakkoliv občas bývá black metal nosnou lodí různých experimentů bořících dosavadní hudební hranice, jeho prapůvodní základ je stále velmi konzervativní. Řekne-li se ryzí black metal, představíte si syrové riffy, zběsilé bicí a rituální či hnilobnou mrazivou atmosféru. A v takové konzervativní rovině se pohybuje i kapela Orewoet. Pravda, nejde o takový ten oldschoolově až punkově špinavý blackmetalový nářez, avšak přesto jsou tihle Nizozemci celkem raw a na nějakou přehnanou sofistikovanost si zrovna nepotrpí. Kdybych měl popsat hudbu Orewoet co nejjednodušeji, tak bych to asi nazval: trochu modernější verze Horna s prvky Baptism.

Orewoet jsou v jistém smyslu takovou trochu noční můrou recenzentů, neboť zřejmě v rámci zachování autenticity celkem kašlou na webové stránky, sociální sítě, ba ani nemají profil na metalových archivech apod., což samo o sobě není špatné (ba naopak, působí to poctivě undergroundově), jenže to znamená, že má takhle člověk zoufale málo informací o tom, co vlastně drží v ruce za nahrávku. Nu, tak tedy postupně alespoň pár dostupných informací. „Afrodisiacum der vroomheid“ je debutovým EP téhle nizozemské smečky a zdobí jej povedený artwork z dílny jakési Luciany Nedelea. Deska vyšla 16. září pod labely Heidens Hart Records a Amor Fati Productions a vyznává věrnost tradičnímu syrovému blacku. A šlus – vše co můžete, ale v podstatě i potřebujete, vědět.

Pokud hledáte různorodost, doporučuji jít o dům dál, v tomhle zámku je jen chlad a relativně chytlavá riffovost. Nekomplikovanost, ale zároveň ani žádný naprostý minimalismus, prostě zdravá porce energie a přiměřené techniky. Svižná rytmika, havraní skřeky a oddanost žánru. Místy repetitivnost, a přitom celkem smysluplně stavěné struktury. Spíš kompoziční opakování je problém. Deska je homogenní nějak moc.

Hned jednička dobře ilustruje všechny výhody i nevýhody materiálu. Chytlavé riffy a patřičné vokály, jednotlivé motivy se ovšem vlastně moc nevyvíjí a spíš se jen opakují či střídají. To pak sice zjednodušuje vnímání hudby, ale brzy také začne nudit. Pravda, struktury skladeb jsou zdánlivě postaveny dobře, jsou však velmi patrné kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými nápady, tudíž povedené motivy střídá občas banální a nezajímavé pojivo. Naštěstí zní sama hudba celkem dobře dynamicky, takže nudou člověk úplně neusne. I když lépe by mohlo být, to rozhodně.

To, co dojem z materiálu brzdí, je například zvláštní zvuk, v němž působí rytmika strojeně. Dynamičnost zvuku pak spíš zachraňující celkem solidní kytary, i když přesto z výsledku úplně neskáču nadšením. Navíc podobné nápadové základy skladeb ve výsledku v kontextu desky sráží jednotlivé jinak solidní pasáže. Kupříkladu první „Prodigious Fascination of Enshrouded Darkness“ je v podstatě založena na jednom základním motivu a jeho variacích. A hned dost podobný postup se objeví v následující „Feeding the Ocean with Blood“, jež těží především z jedné velmi melodické pasáže. Ta je celkem fajn, nicméně na to, kolikrát se tam objeví, je s ní zoufale málo pracováno – je málo rozvíjena.

A ona vzájemná podobnost se táhne v průběhu celého alba, a tak ačkoliv ty nápady jako takové ani náhodou nejsou špatné, slýchat jejich variace tak nějak omrzí. Nejdelší kompozicí je třetí „Hoor, de kraaienmars wordt reeds geblazen“, jež začíná pro Oreowet celkem tradičními postupy, ale vystřídá i pár slušných, i když zase ne dvakrát neotřelých momentů. „De begeerte voorbij“ je pak variací na mnohokrát vyřčené a nudí pro změnu dost, neboť v podstatě celých šest minut neustále omílá a pouze kosmeticky variuje jeden nápad. Oproti tomu závěrečná „Earless for Divine Intervention“ – navzdory tomu, že zpočátku přichází s celkem nevýraznou oldschoolovou syrovostí – na závěr odhalí mrazivý opakující se melodický motiv, čímž nakonec i relativně pěkně vygraduje.

„Afrodisiacum der vroomheid“ je na jednu stranu debut neurážející, ba mající potenciál zaujmout fandy syrovější tváře žánru, celkově ovšem disponuje mnoha neduhy. Tím hlavním je asi nápadová jednotvárnost, která je často sice zachraňována solidní formou, avšak ve výsledku nedovede posluchače patřičně připoutat. Pokud budu chtít raw black, dám rozhodně něco říznějšího a charismatičtějšího; pokud budu chtít něco propracovanějšího, sáhnu zas po něčem kompozičně vybroušenějším. Tohle není ani ryba ani rak. Nicméně ostuda to také není. Pokud půjdou Orewoet časem skladatelsky trochu pod povrch, mohlo by to stát za to. Zatím je to naprostý ničím nevyčnívající průměr.


The Shiva Hypothesis – Promo 2015

The Shiva Hypothesis - Promo 2015

Země: Nizozemsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 1.12.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 20:34

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Shiva Hypothesis

Vždycky mě bavilo vyhledávat a objevovat nové kapely. A to ať se budeme bavit o již zavedených jménech, která mi do té doby unikala, anebo začínajících talentech. Na druhou stranu, u začínajících formací onen talent může být leckdy docela diskutabilní a často se člověku stane, že spíš sáhne do hovna. Nizozemci The Shiva Hypothesis patří právě do té druhé jmenované sorty a my si teď zkusíme povědět, jak jsou na tom s talentem… zdali je to dobré, anebo se jedná o sáhnutí do vy-víte-čeho…

The Shiva Hypothesis jsou skutečně teprve na začátku své cesty a dodnes za sebou mají jen koncertní činnost a loňský třískladbový kraťas, na nějž se zaměříme (ačkoliv kapela již aktuálně pracuje na svém dlouhohrajícím debutu). Nicméně ani tyto okolnosti The Shiva Hypothesis nijak nebrání v ambicích. Skupina se hned na první pohled snaží působit dojmem, že se nejedná o nějaké nazdárky, což lze považovat za sympatickou skutečnost, protože nějaká dravost a zdravá drzost by k mladým kapelám patřit asi měla. Ony ambice se projevují v textové stránce, zajímavých fotkách a třeba i ve faktu, že si The Shiva Hypothesis hned na demáči vyšlápli na devítiminutovou kompozici. To všechno vypadá dobře, ale podtrhnout by to měla i hudební stránka. A v tomto případě už mě Nizozemci nedokázali úplně přesvědčit.

Vadí mi především to, že ten jejich black / death metal je prostě… absolutně nevýrazný a obyčejný. Ti muzikanti zcela zjevně umějí hrát velmi dobře, hráčské výkony jsou kvalitní. Zvuk je taktéž dobrý, a ačkoliv je nahrávka značena jako demo, ve skutečnosti splňuje veškeré technické nároky. Tady všechno v pohodě. Nicméně po skladatelské stránce mě The Shiva Hypothesis nedokázali moc zaujmout a i navzdory nějaké formální úrovni jsem si z těch dvaceti minut neodnesl jediný pořádný riff, motiv, kulervoucí pasáž nebo skutečně zajímavý moment.

Trochu slušnější jsou jenom chvíle, v nichž se kapela opustí obyčejný metal a zkusí to trochu ozvláštnit. Krátké zvolnění v „Praedormitium“ nebo lehčí pasáž ve středu „Maze of Delusion“ jasně ukazují, že sami The Shiva Hypothesis jsou si vědomi toho, že dnes už je třeba nějakého nadstandardu, aby posluchače zaujali. Jenže se jedná jen o kraťoučké záblesky potenciálu, které však v kontextu celé nahrávky nic neřeší. Naopak v metalu, jenž je přece jenom tou stěžejní náplní dema, zůstal jakýkoliv teoretický potenciál nenaplněn a Nizozemci se utápějí v bezejmenném davu dalších kapel, jež se snaží udělat díru do metalového světa.

The Shiva Hypothesis

Úplně bez potenciálu The Shiva Hypothesis nejsou, a jak už několikrát padlo, ambice jim zjevně nechybí. Jenže to není všechno a k tomu, aby mohli začít posluchače zajímat, by potřebovali mnohem větší osobitost. Ve zlepšení však moc nevěřím, protože k němu Nizozemci nemají důvod, když už teď jim snad všichni kromě mě, kritiku nevyjímaje, lížou prdel, jak je to skvělé a dokonalé. Což mi připadá dost smutné, když v reálu je to prostě… jen průměr s ambicí.


Grey Aura – Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort

Grey Aura - Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Blood Music
Původní vydání: 10.11.2014, selfrelease

Tracklist:
Disc I:
01. Introductie
02. Naar het noorden
03. Bereneiland
04. Keerwijck
05. Tweestrijd
06. De wind blies
07. Kruiseiland
08. De kust van Nova Zembla

Disc II:
01. Een bevriezende zee
02. Tussenspel I: Vorst
03. Het behouden huys
04. Monotonie en isolatie
05. Winterkou
06. Bedrog
07. Tussenspel II: Een open zee
08. Ijshoek
09. Ziekte
10. Nu alle troost ontbrak

Hrací doba: 83:26 (36:40 / 46:46)

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Amygdala Agency

Musím se přiznat, že finský label Blood Music mi k srdci nijak zvlášť nepřirostl. Není v tom na vině jejich hudební portfolio, jako spíš ostatní věci okolo. Počínaje trochu zvláštní cenovou politikou, pokračuje leckdy prapodivným počítáním cen dopravy, konče strategií „plaťte prachy navíc, abyste si něco mohli objednat o den dřív“, což je při kolikrát stokusových nákladech docela svinské a efektivně to znamená, že kdo není členem jejich placeného elitního klubu, tak má prostě pech a může si to koupit akorát tak za půlroku na Discogs za €500 (a to se rozhodně nebavíme o těch jejich extrémních boxech, kde základní cena začíná na téhle částce). Jednoduše mi zrovna tahle firma není úplně sympatická.

Na druhou stranu, i přesto všechno musím uznat, že mnohdy vydávají velmi pěkné věci. Mnohdy i tak moc pěkné, že jsem překousnul své antipatie a pár kousků z jejich shopu si taktéž objednal. Nelze jim upřít, že se postarali o vinylové edice některých velmi dobrých alb, a od doby, co se pustili i do vydávání nové hudby, jim nejde upřít ani jistý čuch na vyhmátnutí zajímavých formací. Ostatně, vcelku nedávno jsme si zde povídali třeba o Rïcïnn, což byla tuze dobrá muzika a taktéž to pustili do světa právě oni.

Nizozemští Grey Aura jsou zdánlivě další hodně zajímavou skupinou, kterou Blood Music ulovili do svých osidel. Přesně s tímhle jsem šel do poslechu jejich debutu „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ (původně vyšel digitálně v roce 2014, nyní v CD reedici finské firmy), jehož název bych si tedy nedokázal zapamatovat ani za zlaté prase. Nicméně jaksi nemohu říct, že by mne Grey Aura jednoznačně přesvědčili a že bych si z jejich alba sednul na prdel. A to ačkoliv jsem s deskou strávil vysoce nadstandardní množství času a skutečně jí dal prostor na uzrání, což zrovna v tomto případě asi byla nutnost, když o tom člověk chce veřejně prezentovat svůj názor. Na následujících řádcích se pokusím to trochu objasnit a snad si z toho něco odnesete…

Vlastně ani nelze začít ničím jiným než prohlášením, že „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ je už od pohledu zdálky velmi ambiciózním počinem. Zaprvé se jedná o nadité dvojalbum, v jehož útrobách na vás na ploše dvou disků čeká více jak 80 minut hudby. Zadruhé je to i velmi zajímavý koncept, který se točí okolo nizozemského mořeplavce Willema Barentse (resp. Barentsze v originálním znění), jenž se svého času snažil najít severní cestu do Asie po moři. Při své třetí výpravě s posádkou uvízl na ostrově Nová země, kde museli přežít takřka rok, aby nakonec zemřel při zpáteční cestě. Dnes je po něm pojmenováno hned několik věcí, mimo jiné třeba Barentsovo moře, jež omývá právě Novou zemi. Grey Aura navíc látku uchopili dost zodpovědně, a dokonce o Barentsově životě napsali 60stránkovou knihu, která je součástí fyzické edice alba.

I na dramaturgii „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ je znát, že jde o koncepční počin, jelikož oběma disky se proplétají atmosférické vsuvky, mnohdy i s mluveným slovem. Plus možná za zmínku stojí i skutečnost, že nejde o žádné levné samply, ale že si prý Grey Aura veškeré zvuky nahráli sami a na proslovy si pozvali herce zastávající jednotlivé role skutečných historických postav. Takováhle intermezza alba mnohdy dokážou zabrzdit, neřkuli rovnou zničit, ale je pozitivní, že zrovna v tomto se tak neděje. Nejspíš i z toho důvodu, že se jedná o přirozenou součást celku a že nejde o nic vzácného. Považte sami dle výčtu, protože do téhle sorty lze zařadit „Introductie“, „Keerwijck“, „Kruiseiland“, „Winterkou“ a „Ziekte“ a částečně i sem tam pasáž ostatních písní (třeba „Monotonie en isolatie“).

Grey Aura

Všechno asi zatím zní docela zajímavě a nejspíš bude znít i poté, co prozradím, že se Grey Aura hudebně pustili do chytřejšího a vrstveného black metalu. Což je dle mého názoru dobrý odrazový můstek pro poutavé zpracování příběhu, v němž někdo na rok uvízne v zamrzlé pustině a musí zde přežít. Tím pádem jsem se pustil do práce a nijak mě neodradilo, že po prvním poslechu jsem z toho moc moudrý nebyl. Cítil jsem ovšem potenciál k tomu, aby „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ vyrostlo. Problém ovšem nastane v momentě, kdy to průběžně posloucháte tři měsíce (nedělám si srandu) a ono… jaksi furt skoro nic.

Asi takhle – „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ není hloupé album, to fakt ne. Rozhodně je cítit, že Grey Aura k celému dílu přistupovali s velkou pečlivostí a že jim navíc nechybí notná dávka talentu. Lze zde nalézt množství povedených pasáží, z prvního disku třeba v „Tweestrijd“ nebo „De kust van Nova Zembla“, ale obecně vzato bych řekl, že druhý disk je o něco povedenější. Snad i proto, že působí trochu naléhavěji a temněji. Varlata do ohně bych za tuhle informaci sice nedal, ale asi to souvisí i s vývojem příběhu, protože pokud se mi správně podařilo pochopit googlovské rádoby překlady nizozemských textů, tak na konci prvního CD dojde k uvíznutí na Nové zemi a na druhém se odehrává pobyt v zamrzlé pustině.

I přes veškeré klady se ale nemohu zbavit dojmu, že jsem čekal prostě víc. „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ se poslouchá velmi dobře a místy i bez uzardění baví, ale že by šlo hovořit o nějakém uhranutí či vysloveně strhnutí do vyprávěného příběhu… to bohužel nikoliv. A navíc se mi ještě stalo, že jsem se snažil meritu atmosféry dopátrat tak dlouho, až se mi to nakonec jaksi přeposlouchalo a některé riffy mě začaly spíš rozčilovat (asi nejžárnějším příkladem budiž „De wind blies“).

Inu, zjevně jsem šel s očekáváním příliš vysoko a „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ tuhle laťku nedokázalo dorovnat. Což může být vůči Grey Aura trochu nefér, ale prostě bych lhal, kdybych tvrdil, že nejsem trošku zklamaný, protože jsem prostě doufal v o poznání silnější zážitek, než jaký jsem nakonec dostal. I navzdory tomu však zůstává neoddiskutovatelným faktem, že Grey Aura mají jistý talent i schopnosti a z tohoto úhlu pohledu se asi nebudu bránit poslechu dalšího počinu (ačkoliv hnát po hlavě se také nebudu). Klidně se vám to může zdát jako srabské otupování kritických hran, abych to neshodil až příliš, a že neumím na plnou hubu říct, že mě to nesebralo, ale v tomto případě to skutečně cítím takhle rozpačitě a rozpolceně. Formální kvality slyším a uznávám, jsou tam a nejsou a nízké, ale za srdeční sval mě debut Grey Aura jednoduše nechytil. Což samozřejmě neznamená, že vy nemůžete být úspěšnější.

Grey Aura - Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort


Monomyth – Exo

Monomyth - Exo

Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock / space rock
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Suburban Records

Tracklist:
01. Uncharted
02. Surface Crawler
03. ET Oasis
04. LHC
05. Moebius Trip

Hrací doba: 43:43

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nizozemci Monomyth mi poprvé uhranuli již na svém eponymním debutu, který vyšel v roce 2013. Nacházel se na něm doslova skvostný, nádherně hypnotický krautrock, jejž dodnes považuji za jednu z nejsilnějších věcí, jaké ve jmenovaném roce vyšly. Šlo o přesně ten typ nahrávky, která je natolik dobrá, že ji okamžitě zatoužíte mít i ve svojí sbírce – to mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, jelikož edici na zlatých vinylech jsem objednával záhy poté, co jsem album slyšel.

Druhá, jen o rok mladší deska „Further“ byla rovněž výtečná, měla však jednu zásadní nevýhodu. I přes své nesporné kvality prostě nedokázala dorovnat svého fantastického předchůdce. Obecně vzato to však stále byla skvělá záležitost a minimálně sedmnáctiminutový opus „6EQUJ5“ je učiněná dobrota pro všechny fanoušky hudební psychedelie.

Tak či onak, minulost Monomyth možná není nějak extrémně obsáhlá, ale rozhodně je tuze výživná. Což v překladu znamená, že nic nestálo v cestě tomu, aby se člověk těšil i na třetí desku, jejíž název zní „Exo“. Již ze samotné obálky je patrné, že nizozemská pětice na své novince nijak neuhýbá z nastolené cesty, ale zrovna v tomto případě to považuji za klad, protože talent Monomyth je příliš velký na to, aby bylo nutné opustit osvědčenou kombinaci kosmu a psychedelie takto brzo. A jsem rád, že „Exo“ mi dává za pravdu.

Hned úvodní „Uncharted“ jasně ukazuje, v čem tkví síla Monomyth a vlastně i žánru, jaký Nizozemci hrají – a to s takovou přesvědčivostí, že se vlastně jedná o (předčasný?) vrchol „Exo“. Ono co si budeme povídat, tenhle styl dlouhým kompozicím svědčí a Monomyth jsou v jejich tvorbě mistři, tudíž ani není divu, že právě bezmála čtvrthodinová „Uncharted“ je tím nejlepším, co je na novince k nalezení. Hudba pracuje na roztáhlých monotónních plochách, které postupně narůstají a bravurně gradují. Monomyth své kompozice trpělivě budují, přidávají další a další vrstvy, nechávají je růst, a přitom vlastně pracují jen s jemnými detaily a nuancemi. Muzika je po instrumentální stránce vpravdě lahůdková a propracovaná, ale hlavní roli stále hraje stavění vesmírných atmosfér. A zrovna „Uncharted“ se to na „Exo“ daří asi nejpůsobivěji. Například nástup rytmiky (který mi jen tak mimochodem připomněl geniální píseň „Loch Ness“ z debutu) je prostě excelentní.

Monomyth

Nenechte se ovšem zmýlit, i v následujících minutách je co poslouchat. Podobně báječná je totiž i sedmiminutová „ET Oasis“, což je vysloveně space opera jak vyšitá, a v těsném závěsu následuje také „LHC“. Naproti tomu kratší „Surface Crawler“ a „Moebius Trip“ (u první jmenované si lze vzpomenout třeba na kolegy z Maserati) jsou poněkud rozvernější a větší rock’n’roll, ale to nahrávce spíš přidává na rozmanitosti, než aby ji to tříštilo. Já osobně jsem magor a klidně bych si vystačil s tím, pokud by Monomyth naservírovali jen tři čtvrthodinové opusy, ale věřím tomu, že pro lidi, kteří nejsou vyloženě zažraní do rockových psychedelií, budou právě tyto písně činit celé „Exo“ stravitelnější. A těm, kdo si v psychedelii naopak rochní a jsou na tom podobně jako já, tyhle dva kousky rozhodně vadit nebudou, protože i v nich si Monomyth s přehledem zachovávají svou kosmickou auru a atmosféru. Možná se nejedná o tak pečlivě vygradované kompozice jako „Uncharted“ nebo „ET Oasis“, ale rozhodně jde pořád o setsakra parádní kus muziky.

V souvislosti s Monomyth se jistě sluší připomenout ještě jednu věc – Nizozemci jsou čistě instrumentální formací, o vokál v jejich muzice ani nezakopnete. Co se ale mě týče, v jejich případě to lze považovat spíš za plus, protože ta hudební stránka sama o sobě je natolik propracovaná, že vokál by docela zbytečně odváděl pozornost. Na co zpěv, když Monomyth dokážou dostatečně poutavě vyprávět jen za pomoci nástrojů…

Postavím-li „Exo“ vedle obou předcházejících alb Monomyth, nemohu prohlásit nic jiného, než se jedná o více než důstojného následovníka starší tvorby, jenž (opětovně) potvrzuje, že tahle kapela je jednoduše úžasná. Na prvním místě u mě stále zůstává fenomenální debut, ale „Further“ podle mě pokořeno bylo. Tak jako tak se však jedná o výtečnou záležitost, jež jistě zachutná všem milovníkům krautrocku, space rocku, psychedelic rocku a podobných žánrů.


Cultus – Gezeteld in zegeruïnen

Cultus - Gezeteld in zegeruïnen

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2016
Label: Heidens Hart Records

Hrací doba: 34:38

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Heidens Hart Records

Za holandským jednočlenným (další členové jsou jen koncertní výpomocí) projektem Cultus stojí jistý Arjan Peeks, což je jeden z těch docela činorodých týpků. Je totiž majitelem Heidens Hart Records a vedle Cultus dále hraje v Heimdalls Wacht a u krajanů Countess (byť zde není zas tak dlouho), dříve se mihnul v Pest (v těch německých) a živě vypomáhá ruským Blackdeath, což je jen tak mimochodem oboustranná výpomoc, jelikož kompletní sestava Blackdeath je právě tou koncertní sestavou Cultus.

Než se pustíme do vlastní muziky, bude nutné se ještě pozastavit u toho, co je letošní novinka „Gezeteld in zegeruïnen“ vlastně zač. Ve skutečnosti to totiž až zas taková novinka není. Jedná se o přepracovaný a znovunahraný debut „A Seat in Valhalla“ z roku 2004. Byť to tak na první pohled nemusí vypadat, protože skladby mají jiné názvy (původně měly skutečně názvy, nově jsou jen očíslovány) a jsou na albu v jiném pořadí. Oproti originálnímu vydání je rozdíl slyšitelný hned na první poslech. „Gezeteld in zegeruïnen“ je sice taktéž docela špinavou nahrávkou a vypulírovaný sound od ní nečekejte ani omylem, ale přesto zní plněji a s ohledem na běžného smrtelníka snad i poslouchatelněji, jelikož „A Seat in Valhalla“ bylo dost „raw“.

Po samotné hudební stránce Cultus patří spíš k takovému tomu žánrovému plebsu, který čistě z logiky věci prostě existovat musí, protože ne každý může být génius a plodit působivá veledíla. V tomhle případě to ale nemyslím zas až tak negativně, jak to možná vyznělo. Jasně, „Gezeteld in zegeruïnen“ rozhodně není žádný zázrak, ale pořád je to poctivá blackmetalová nahrávka, v níž je cítit nějaké zapálení. Jisté momenty jsou sice mírně jalové a určitě bych si dokázal představit i lepší vokál, ale vzato kolem a kolem se pořád jedná vcelku pohodovou záležitost. Příjemně se to poslouchá, některé kytarové melodie jsou dokonce povedené a celkově nemůžu tvrdit, že bych se při poslechu nějak extrémně nudil nebo že by mě snad „Gezeteld in zegeruïnen“ rovnou iritovalo. Od toho tu jsou přece jen jiní experti.

Jinými slovy řečeno, „Gezeteld in zegeruïnen“ je vlastně vcelku sympatický (lepší) průměr. Určitě si z toho nesednete na prdel, ale máte-li rádi syrovější black metal s pagan feelingem a nebudete-li na Cultus klást stejné nároky jako na špičky žánru, pak si tuhle záležitost klidně poslechněte. Láska na celý život z toho asi nebude, ale pár relativně příjemných schůzek z toho kápnout může. A to se taky počítá.


Gateway – Gateway

Gateway - Gateway
Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 2.10.2015
Label: Hellthrasher Productions
Původní vydání: 23.7.2015, selfrelease

Hrací doba: 43:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Říká se, že obal prodává. V dnešní internetové době už to asi neplatí s takovou jistotou jako kdysi, ale do jisté míry pořád ano, protože kolikrát je to právě obálka, co člověka donutí si z té záplavy muziky vyzobnout právě tohle album a pustit si jej. Ono co si budeme povídat, nějaká korelace mezi soudností ve vizuální stránce a soudností v hudební stránce prostě bývá. A přesně z tohoto důvodu jsem si pustil i eponymní debut Holanďana (jednotné číslo záměrné) Gateway, na jehož přebalu se nachází výjev tortury, což mi přijde jako adekvátní artwork pro death / doom metal. Jen tak mimochodem, jedná se o obraz ze začátku 18. století od neznámého autora.

Co se však týče samotné hudební produkce tohohle jednočlenného projektu, za nímž stojí jistý Robin Van Oyen, ta mě na prdel zas tolik neposadila. Začněme ovšem tím pozitivnějším, co posluchače ostatně praští do uší hned jako první. Mám tím na mysli zvukovou špínu – „Gateway“ totiž disponuje zahuhlaným undergroundovým soundem, který jako by přišel na návštěvu z 90. let. Právě díky němu je ta nahrávka syrová a hrubá, sympaticky podzemní. A to je za mě rozhodně super. Pokud byste chtěli slyšet nějakou asociaci, můžete si představit třeba Winter, k nimž to nemá zas až tak daleko. Leda tak s tím rozdílem, že „Gateway“ není v tak ultra šnečím tempu jako „Into Darkness“, jediná deska, již po sobě kultovní Američané zanechali.

Prvotní oťukávání se tedy díky hezky syrové produkci nese na pozitivní vlně, ale to v mém případě docela rychle pominulo, když jsem se pořádně zaposlouchal do samotného materiálu. Z tohohle úhlu pohledu – který je vlastně tím stěžejním! – se totiž nejedná o žádný zázrak. Album je totiž krutě jednotvárné, dokonce až regulérně fádní. Většinovou náplň „Gateway“ tvoří vcelku obyčejné hrubé riffování, což je chvíli v pohodě, ale když to tak jede celou dobu a jeden song je jako druhý (ono totiž ani tempo se příliš nemění, natožpak vokální projev, jenž se samozřejmě nese v duchu hlubokého murmuru), tak to prostě přestává bavit.

Za trochu světlé momenty lze považovat snad jedině čtvrtou „Impaled“, kde se v jednom momentě zjeví docela slušný riff s koulema, což oproti zbytku (a tím myšleno i zbytku toho samého songu) zní svěže, díky čemuž to asi působí lepší, než to ve skutečnosti je, a sedmou „Hollow“, v níž se dokonce ozve, považte, i nějaká melodie. Jinak je ale „Gateway“ vcelku o ničem, sorry.

Možná, že kdyby ten samý materiál vyšel před dvaceti a více lety, mohl se z toho stát podobný kult jako z výše zmiňovaných Winter (co si budeme povídat, oni ve své podstatě také nejsou nějaká přehlídka geniality). Možná. Třeba taky ne. Ale na každý pád, přicházet s takovýmhle materiálem v roce 2015, to je jako nošení dříví do lesa.


Kaeck – Stormkult

Kaeck - Stormkult
Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.8.2015
Label: Folter Records

Hrací doba: 33:39

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Kaeck je poměrně novým projektem na nizozemské black metalové mapě, na němž se podílí několik místních uličníků. Ti za sebou nemají působení v žádných vysloveně zásadních kapelách, které by se mohly chlubit mezinárodním uznáním, ve všech případech se jedná o formace spíše lokálního významu, ale to nic nemění na tom, že to jsou dle všeho ostřílení borci, kteří se v tom metalovém undergroundu už nějaký ten pátek pohybují.

Jak se sami chlubí, účelem Kaeck je tvořit black metal v „nejčistší a původní formě“, a aby toho nebylo málo, debutový počin s názvem „Stormkult“ byl spíchnutý během sedmi týdnů. Fotky členů jsou patřičně podzemní (byť se obešly bez paintů – v tomhle případě mi to přijde jako dobrý tah), obal zase patřičně okultní, tak se na to pojďme podívat.

I když, už jen podle první věty předešlého odstavce asi tušíte, jak „Stormkult“ nejspíš bude znít. Samozřejmě to odhadujete naprosto správně, jelikož je to skutečně špinavá pravověrnost, která se za svou zastydlost a ortodoxnost nijak nestydí. Nejen z fotek kapely, ale i ze samotné muziky opravdu brutálně smrdí 90. léta, v nichž Kaeck evidentně hledali inspiraci opravdu mocným způsobem. „Stormkult“ totiž vážně zní takovým způsobem, že by to klidně mohlo vyjít před dvaceti lety a nikomu by to nepřipadalo divné. Neměli byste tedy očekávat nic jiného než zahuhlaný zvuk (ten je asi tím nejlepším na celém počinu, tenhle sound je mi fakt sympatický), mrazivé riffy, krkavčí ryk, lehký klávesový podmaz, který je zastrčený za neutuchající black metalovou hradbou, a všeobecné uctívání starých pořádků.

Proti tomu všemu nic, mně to vážně nevadí a čas od času si podobně zpátečnickou nahrávku s chutí poslechnu, protože tenhle typ black metalu mám jednoduše rád. Nicméně, to podání Kaeck není žádný zázrak. Ono i na ten špinavý black metal potřebujete nějaké nápady a hlavně je stěžejní tam dostat onen pověstný feeling, což na „Stormkult“ bohužel necítím. Nahrávka si příjemně mrazivě hobluje, ale působí velice jednotvárně a až na naprosté výjimky (třeba rozjezd třetí skladby „Holenmuur“) nedokáže nabídnout nic, co by člověka výrazněji zaujalo. A ani tyto výjimky nejsou natolik kulervoucí, aby vám to vyrazilo dech a dokázalo to dojem ze „Stormkult“ vykopnout do vyšších sfér. Nehledě na fakt, že díky této nezáživnosti album ještě působí poněkud delší, než ve skutečnosti je, čímž vlastně poněkud eufemisticky říkám, že je to tak trochu nuda.

Vzato kolem a kolem se tedy jedná o poslouchatelnou záležitost. Není to vyloženě imbecilní, ale ani to není nijak zvlášť dobré. V překladu to znamená, že je „Stormkult“ poctivým průměrem, jenž člověka neurazí, když se mu to dostane do přehrávače. Nicméně nevidím žádného důvodu, proč to do toho přehrávače cíleně dávat…


Melechesh – Enki

Melechesh - Enki
Země: Izrael / Nizozemsko
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Tempest Temper Enlil Enraged
02. The Pendulum Speaks
03. Lost Tribes
04. Multiple Truths
05. Enki – Divine Nature Awoken
06. Metatron and Man
07. The Palm, the Eye and Lapis Lazuli
08. Doorways to Irkala
09. The Outsiders

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Melechesh samozřejmě nejsou jediní, kdo do metalové muziky přimíchává blízkovýchodní feeling, ale dovolil bych si tvrdit, že hned po svých izraelských kolezích Orphaned Land jsou asi nejznámější, kdo s tímhle konceptem pracuje. Na rozdíl od svých zmiňovaných a o kousek proslulejších krajanů se však Melechesh neutápějí v otravném multikulti sluníčkování a jejich pojetí je stále nabroušené a metalové.

Konkrétněji si tahle smečka okolo holohlavého ďábla Ashmediho hoví v povětšinou rychlejším black metalu řezaným znatelnou thrash metalovou pilou. Na Melechesh se mi však vždy líbilo, že onen orientální pel v jejich hudbě nepramení pouze ze samplů, nějakých těch perkusí a sem tam tradičního (anebo pro metal netradičního – přijde na úhel pohledu) nástroje, ale ten feeling je cítit i v jejich hře na elektrické kytary.

I tohle byl jeden z důvodů, proč jsem si Melechesh svého času oblíbil – samozřejmě vedle vysoké úrovně skladatelské stránky. Popravdě mě tahle kapela zaujala hned na první poslech, když jsem na ni svého času narazil v období po vydání třetí desky „Sphynx“ (2003), s níž začalo něco, co bych si dovolil nazvat jako zlaté období Melechesh. Skupina ten svůj charakteristický ksicht a rukopis začala pořádně formovat na druhém záseku „Djinn“ (2001), jenž navázal na poměrně syrový debut „As Jerusalem Burns… Al’Intisar“ (1996). Po něm přišla dvojice vrcholných nahrávek v podobě již jmenovaného „Sphynx“ a následného „Emissaries“ (2006), které se stalo mým osobním favoritem v diskografii téhle formace. Následné „The Epigenesis“, které vyšlo na podzim roku 2010 jakožto první počin Melechesh pod metalovým gigantem Nuclear Blast, mě s odstupem několika let baví o něco méně než „Emissaries“ a „Sphynx“, nicméně stále šlo o výborný počin, jenž svým autorům ostudu rozhodně neudělal a víceméně dokázal udržet vysoko nasazenou laťku.

Na přípravu další nahrávky Melechesh spotřebovali pět let času, čímž vyrovnali doposud nejdelší prodlevu mezi debutem a „Djinn“. I přes kvalitní a vyrovnanou diskografii jsem však novinku „Enki“ vyhlížel s menšími obavami – na každém z předcházejících počinů byl znát alespoň nějaký posun a další krok v postupném vybrušování svého stylu. Když ale vyšlo „The Epigenesis“, měl jsem z té desky pocit, že je to konečná stanice. Jak se záhy ukázalo, „Enki“ mi bohužel dává za pravdu, protože se jedná o první počin v historii Melechesh, na němž necítím onen další krok na pouti black / thrashovou pouští. Jako kdyby se Ashmedimu a jeho partě až příliš zalíbilo na koberci a u vodní dýmky, s nimiž se objevili na promo fotkách k „The Epigenesis“, že v další cestě (vývoji) již není třeba pokračovat.

Právě toto je jeden z hlavních důvodů, proč je pro mě „Enki“ mírným zklamáním a proč jej řadím k tomu méně dobrému, co kdy Melechesh vydali. Ano, musím sice uznat, že po formální stránce mi „Enki“ připadá ještě o kousek rychlejší a thrashovější než jeho předchůdce, ale to je v konečném důsledku jen detail, jelikož to vlastní jádro a pocity jsou vlastně stejné.

Nicméně, nechápejte zle – Melechesh patří mezi skupiny, které jsou i ve své „slabší“ chvilce stále velice dobré a pohybují se nad průměrem, což je i případ „Enki“. Technicky vzato totiž nahrávce vlastně nemám co vytknout – a tím nemyslím jen zvuk nebo fakt, že je to všechno výborně zahrané. Měl jsem na mysli i to, že je „Enki“ také velice dobře složené a že proti vypalovačkám jako „The Pendulum Speaks“, „Lost Tribes“ anebo „Metatron and Man“, jež se po úvodní zběsilé pasáži zvrhne do rozmanitější druhé půle, nelze nic moc namítat. Riffy opětovně řežou jak pouštní vzduch, Ashmedi svým jedovatým vokálem opětovně vzývá všechny džiny a blízkovýchodní feeling je takřka všudypřítomný. Všechno je na svém místě a je to super… až na malý detail, že na „The Epigenesis“, „Emissaries“, „Sphynx“„Djinn“ mi to připadalo o kousek působivější.

Nepopírám však, že „Enki“ obsahuje i několik skvělých skladeb, které se v mých očích staly jednoznačnými vrcholy. Jedná se o celkem tři písně a shodou náhod to jsou zrovna ty tři nejdelší. Ačkoliv když tak o tom přemýšlím, ona to zas až taková náhoda asi nebude, jelikož v těch rozmáchlejších kusech se Melechesh ještě o něco více zaměří na atmosféru, což mi plně vyhovuje. Abych ale nechodil příliš dlouho kolem horké kaše, tak už konečně vybalím, že mluvím o skoro-titulní „Enki – Divine Nature Awoken“, jež postupnými obměnami ústředního riffu skvěle graduje, a finálním opusu „The Outsiders“, který je kompozičně hodně zajímavě vystavěn (paralelu s „The Epigenesis“, titulním závěrečným songem předchozího alba, nelze nevidět). Nicméně abych byl zcela upřímný, naprosto suverénním vrcholem celého „Enki“ je pro mne osmiminutová tribal instrumentálka „Doorways to Irkala“ s excelentní mysticky-orientální aurou.

Melechesh

Trochu zklamáním jsou ovšem tři hvězdné hostovačky. Pozvání na album totiž přijali Max Cavalera (Soulfly, Cavalera Conspiracy, ex-Sepultura) do songu „Lost Tribes“, Sakis Tolis (Rotting Christ) do písničky „Enki – Divine Nature Awoken“ a Rob Caggiano (Volbeat, ex-Anthrax) do „The Palm, the Eye and Lapis Lazuli“. To jsou ve všech třech případech dost velká jména na metalové scéně, a když už si na desku pozvete někoho takového, myslím, že není od věci mu dát prostor. Abych byl ale upřímný, kdybych si o jejich přítomnosti nepřečetl, tak bych to během poslechu nijak nepostřehl, protože všichni tři se v té smršti riffů dočista ztratili a jsou zcela neviditelní. Že člověka netrkne na první poslech, že na tu kytaru hraje někdo jiný, to ještě dejme tomu, ale když se ztratí i vokály (a to třeba řev Cavalery je hodně jinde než Ashmediho vřískot), tak to je asi stejně „dobrá“ vizitka, jako že je na black / thrash metalovém albu nejzábavnější folková instrumentálka. Jasně, ten Cavalera tam přece jen trochu slyšet je, ale dokud jsem ho nezačal hledat, tak mě to samo o sobě prostě nepraštilo do uší…

Vím, že jsem tentokrát kritikou úplně nešetřil, avšak Melechesh je natolik kvalitní skupina, že by bylo pokrytecké přivírat oči a tvářit se, že z toho sedím na prdeli. Nicméně i přesto musím zdůraznit, že „Enki“ je obecně vzato stále povedená nahrávka, a nezastírám, že jejím asi největším neduhem je to, že Melechesh v minulosti hned několikrát dokázali, že to umějí ještě lépe…


Druhý pohled (Kaša):

Izraelští Melechesh si tentokrát dali řádně na čas, když na svou šestou studiovou nahrávku „Enki“ nechali čekat pět let, ačkoli jedním dechem dodávám, že to čekání se opravdu vyplatilo. I když nepatřím mezi skalní příznivce kapely, což znamená, že letošní placku jsem nevyhlížel měsíce dopředu a první dvě alba jsem slyšel snad jednou v životě, tak „Enki“ je po vzoru svých dvou předchůdců opět velmi kvalitní počin, a Melechesh tak ukazují, že si svůj tvrdě vydobytý respekt zaslouží.

Ta jejich kombinace blacku, thrashe a špetky orientálních prvků funguje dohromady tak přirozeně, že nevadí ani hodinová hrací doba, která je oproti „The Epigenesis“ ještě vcelku v pohodě. Na Melechesh pro mě není nejpřitažlivější jejich orientální původ, který mám celkem na salámu, protože i když je novinka jistě svázaná nějakým lyrickým konceptem, tak bez dalšího studia východního božstva do něj člověk stejně nijak nepronikne. Kdepak. Tím hlavním magnetem, jímž mě k sobě Melechesh přitahují, je kytarová práce Molocha a Ashmediho, jejichž barvitost je mi velice po chuti. Jak v rychlejší „The Pendulum Speaks“, tak v rozmáchlejší „Enki – Divine Nature Awoken“ se toho děje dostatek, aby si posluchač mohl objevovat ty skryté poklady dálného východu, ale zase ne tak moc, aby se v té hudbě začal ztrácet.

Melechesh

Oproti minulému zářezu obsahuje „Enki“ méně skladeb, a přijde mi tak o něco živelnější a jasněji orientované směrem na výsledek. Samozřejmě, dá se namítat, že „Enki – Divine Nature Awoken“, závěrečná „The Outsiders“ nebo v celé délce východně-orientální „Doorways to Irkala“ jsou košatější kompozice, které si vyloženě hrají s vrstvenými strukturami, ovšem bez nich by údernost „Lost Tribes“ a „Metatron and Man“ tolik nevynikla. Když už jsem zmínil tu „Lost Tribe“, tak největším překvapením je pro mne nečekaně fakt, že hostující Max Cavalera si v „Lost Tribes“ našel své místo a vůbec nezní blbě, ačkoli jsem se obával pravého opaku a jeho vokální bitva s Ashmedim je jedním z mých nejoblíbenějších momentů desky.

Nebudu to zbytečně protahovat, protože všichni víme, kam tím mířím. Melechesh se mi na „Enki“ zase zalíbili. Těch pět let stálo za to, a ačkoli „Enki“ v mých očích „Emissaries“ ani „The Epigenesis“ nepřekonalo, tak tahle čtveřice opět dokazuje, že se svou tvorbou jistě míří mezi skutečnou elitu extrémního metalu.


Carach Angren – This Is No Fairytale

Carach Angren - This Is No Fairytale
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 23.2.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Once Upon a Time
02. There’s No Place Like Home
03. When Crows Tick on Windows
04. Two Flies Flew into a Black Sugar Cobweb
05. Dreaming of a Nightmare in Eden
06. Possessed by a Craft of Witchery
07. Killed and Served by the Devil
08. The Witch Perished in Flames
09. Tragedy Ever After

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Nejsem si tím úplně jistý, jelikož to už nějaký ten rok je, ale tuším, že jsem svého času obdobným způsobem začínal recenzi i na „Where the Corpses Sink Forever“, předcházející album nizozemských Carach Angren z roku 2012. Nedá mi to však a i kritiku na letošní novinku „This Is No Fairytale“ musím začít prohlášením, že scéna symfonického a melodického black metalu v posledních letech naprosto zoufale postrádá nějakou vůdčí skupinu, jež by byla právoplatným králem nejen co do popularity, ale i co do kvality…

Možná jsem jenom slepý, ale poté, co svou činnost v roce 2007 (bohužel) ukončili dekadentní Francouzi Anorexia Nervosa, tu takovou kapelu prostě nevidím. Dimmu Borgir si sice na popularitu stěžovat nemohou, ale buďme upřímní – jejich poslední alba jsou slabounké sterilní nic, jehož trvanlivost je minimální. Ancient ve své činnosti již dávno paběrkují a za poslední dekádu nedokázali vytvořit jedinou nahrávku. Old Man’s Child jsou na tom s tou aktivitou podobně, jelikož Galder se radši věnuje právě Dimmu Borgir, protože ti mu zaplatí účty. Covenant se již před drahně lety přejmenovali na The Kovenant a vrhli se na electro metal (a navíc ani oni se posledních deset let vůbec nepřetrhnou), třeba Sear Bliss na to taktéž dlabou čím dál tím víc a po Nazgûl se po vydání geniálního debutu slehla zem. Formace jako třeba Vesania, Graveworm, Darkend nebo Quintessence Mystica na to zase při vší úctě nemají. A když už se tu a tam objeví něco fakt zajímavého jako Istapp, tak po vydání první desky taky žádná sláva s aktivitou (i když druhé album už je prý hotové, tak uvidíme).

A v téhle situaci se před pár lety z Nizozemska vynořili právě Carach Angren s velmi kvalitní muzikou, nesporným talentem, vizí, zajímavou duchařskou stylizací a hlavně evidentní chutí skutečně fungovat. Nebylo tedy divu, že to trvalo jen dvě alba, než kolem skupiny začal dělat námluvy nějaký velký vydavatelský hráč v metalovém rybníčku… nadějné Holanďany ulovili Season of Mist a i s „Where the Corpses Sink Forever“, první nahrávkou pod jejich křídly, Carach Angren ukázali, že v nich skutečně něco je. Jenže abyste si mohli nárokovat korunu ve svém subžánru, musíte si kvalitu držet pořád, celou svou tvorbu… povedlo se to Carach Angren i na jejich nejnovějším počinu „This Is No Fairytale“?

Popravdě řečeno, odpověď je dle mého názoru trochu nejednoznačná a vlastně zní ano i ne zároveň – přijde na úhel pohledu a optiku, jimiž se na „This Is No Fairytale“ budete dívat. Budeme-li totiž pozorovat v kontextu předcházející tvorby samotných Carach Angren, dovolím si tvrdit, že holandská trojice v roce 2015 neobstála ve srovnání se sama sebou z minulosti. Řečeno trochu srozumitelnějšími slovy, „This Is No Fairytale“ je doposud asi tím nejméně dobrým ze všech čtyř dosavadních dlouhohrajících nahrávek. Nizozemci samozřejmě nijak neuhnuli ze své nastolené cesty, a pokud se pustíme do srovnání s přímým předchůdcem „Where the Corpses Sink Forever“, vůbec není těžké si všimnout, že Carach Angren pokračují v tom samém duchu. Nicméně to, že si skupina drží svůj zvuk, samozřejmě není problémem…

Onen problém „This Is No Fairytale“ totiž tkví zejména v tom, že minulá alba byla jednoduše silnější po kompoziční stránce, ty skladby měly silnější atmosféru a byly působivější než to, co se nachází na novince, byť čistě po formální a technické stránce jsou Carach Angren stále na svém. Po té vnitřní a pocitové stránce v tom však už není nic, co by vás skutečně zasáhlo… a snad netřeba dodávat, že právě tohle je ta důležitější věc.

I přes tento poměrně nemalý handicap však „This Is No Fairytale“ není špatným počinem… stále se to poslouchá velice dobře a několik velmi povedených momentů Carach Angren dokázali dát dohromady, o tom není sporu. Navzdory všemu, co padlo, si totiž Holanďané stále drží ne úplně nízkou kvalitativní úroveň, a ačkoliv „This Is No Fairytale“ z mého pohled příliš velkou životnost nemá, nemohu té nahrávce upřít, že jsem ji neměl problém poslechnout.

A kde je zakopána nejednoznačnost odpovědi na výše nastíněnou otázku? V tom, že bohužel i se svým doposud nejslabším albem mají Carach Angren nejblíže k tomu, aby byli tou nejzajímavější symphonic black metalovou kapelou, jež bude spojovat jak kvalitu hudební produkce, tak i fakt, že nebude jen pro pár vyvolených fajnšmekrů. Velkou měrou to však dělá i fakt, že stylových formací, jež by Carach Angren na tento pomyslný souboj mohly vyzvat, je zoufale málo. Samotný trůn však stále zůstává prázdný.

Jaké tedy „This Is No Fairytale“ vlastně je? Je to deska lehce nadprůměrná, příjemně poslouchatelná, obsahuje několik pěkných klávesových obratů, ale vzato kolem a kolem vás do týdne nejspíš prostě přestane bavit. A to přece jenom není úplně nejlepší výsledek… a i vzhledem k tomu, že na starších deskách bylo lépe, je na místě mluvit o mírném zklamání.


Druhý pohled (Onotius):

Nizozemští Carach Angren jsou vlastně celkem pozoruhodný úkaz. Ačkoliv mají na kontě již čtvrté album, ze stínu svého skvělého debutu se jim vykročit nepodařilo. Jako kdyby čím víc o své hudbě přemýšlí a snaží se jí vtisknout koncept, tím méně energie věnovali nápadům a kompozicím jako takovým. A je to škoda, protože když člověk poslouchá nové album, nemůže říci, že by to hudebníci byli nezruční, pouze má pocit, že tomu něco chybí – nějaký snad sjednocující prvek, nějaký originální postup, nápad přijít s něčím alespoň trochu jiným. V případě „This Is No Fairytale“ mám zkrátka pocit, že forma značně předbíhá obsah. A je to škoda, vzhledem k tomu, že kluci bezpochyby mají na víc.

Carach Angren

Ono to ze začátku zní zajímavě – tím, že se deska snaží vyprávět příběh, dočkáme se zde hromady zvratů – po čase však přichází zjištění, že jakkoliv to zní pěkně, motivy jako takové nejsou nic slavného, ba mnohdy absolutně univerzální symfonická vata. A opět musím postesknout, jaká je to škoda, neboť šikovnost, s jakou jsou skladby zaranžovány, není žádná samozřejmost a v tomto ohledu je deska excelentní. Dalším možným důvodem, proč na mě nahrávka působí jako celek nevýrazně, je asi sterilní zvuk, jenž ony zvraty oklešťuje o větší míru překvapení. Navíc na black metalovou desku je sound až zoufale neprůbojný a zvuk kytar zde i přes nebanálnost samotných postupů tvoří spíš skelet pro ony teatrální postupy. Pravda, co se týče zvuku, Carach Angren nikdy neoplývali nějakou větší špinavostí, zde to ovšem budí pocit, jako by ani kompozice moc negradovaly. A hudba se zvraty, ovšem bez gradací, není zrovna to pravé.

Pocit překvapení z lehkého příklonu k více death metalovému vyznění a nápadu zpracovat desku jako takto epický koncept se záhy proměnil ve zklamání. Ačkoliv jsou zde povedené kousky jako „When Crows Tick on Windows“ či „The Witch Perished in Flames“, v porovnání s nápadovou bohatostí, nábojem, energií debutu je novinka pouze plná univerzálního patosu a místy precizní, avšak ne moc zábavné virtuozity.


Laster – De verste verte is hier

Laster - De verste verte is hier
Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 1.11.2014
Label: Dunkelheit Produktionen

Tracklist:
01. Alles wat mij bevalt, ontvalt me
02. Tot de tocht ons verlicht
03. Ik – mijn masker
04. De verste verte is hier

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Mnohdy se říká, že v hudbě už bylo všechno vymyšleno a že současné kapely jsou jen recyklátem toho, co již bylo řečeno dříve. Jistě je pravda, že mnohé skupiny se tak bohužel chovají, že pouze kopírují již vyřčené, ale pokud by toto platilo skutečně v plné míře a doslovně, pak by podle mě nebyl sebemenší důvod nově vznikající muziku poslouchat. A v tom vidím rozpor, protože mně se nezdá, že by už nevznikala hudba, kterou by nestálo za to poslouchat. A dnes si právě povíme o jednom takovém případě, kdy je kapela novým jménem na scéně, přesto stojí za to jí pozornost věnovat.

Vzhledem k předcházejícímu úvodu možná trochu paradoxně musím říct, že Nizozemci Laster nejsou nějakým naprostým výkvětem originality, ani nepředvádějí něco, u čeho byste měli potřebu si v němém úžasu pomyslet, že tohle jste tedy ještě nikdy neslyšeli. Přesto je jejich produkce zajímavá a co se mě osobně týká, musím přiznat, že mě jejich pojetí black metalu velmi zaujalo.

Jak již nepřímo padlo, Laster není skupina, jež by po undergroundové scéně běhala dlouhé roky a byla nějakým dobře skrytým klenotem. Jednotliví členové sice nějaké ty zkušenosti mají, ale také to nejsou žádní veteráni a jejich předchozí portfolio tvoří jen z obecného hlediska takřka neznámé, v mnohých pouze demáčové smečky nizozemského podzemí. Vlastní jméno Laster se vyskytlo v roce 2012, kdy se také objevil první hmatatelný důkaz existence v podobě demosnímku „Wijsgeer & Narreman“ (pro zájemce je případně k dispozici zdarma na Bandcampu). Vydání dalšího materiálu zabralo dva a půl roku a konečně až v listopadu 2014 holandské trio vypustilo na svět svou první dlouhohrající desku, jejíž název zní „De verste verte is hier“.

Laster svou hudbu na „De verste verte is hier“ představují v rámci čtyř skladeb, přičemž celková hrací doba činí tři čtvrtě hodiny. Člověk nemusí být zrovna vybaven doktorátem z matematicko-fyzikální fakulty, aby si dokázal spočítat, že za takovéto konstelace se bude stopáž jednotlivých kompozic pohybovat v relativně velkých číslech. S výjimkou titulní „De verste verte is hier“, jež se svými šesti minutami celé album uzavírá, si všechny písně vcelku hravě poradily s pokořením desetiminutové hranice a taková „Ik – mijn masker“ to dokonce dotáhla na rovnou čtvrthodinku.

Je tedy asi zřejmé, že v tomto případě na posluchače nečekají jednoduché songy s chytlavými refrény. Naopak jde o atmosférické monolity, a ačkoliv Laster neprodukují nějaký skutečně extrémní chaos, jejich muzika je taková nepříliš přehledná, nechytlavá, minimum záchytných bodů a zapamatovatelných momentů. To je myslím asi tak jediná věc, již by někdo mohl „De verste verte is hier“ vytýkat – například já i přes poměrně vysoký počet poslechů nejsem schopen jednotlivé skladby (zejména ty první tři) nějak výrazněji odlišit, jelikož se vlastně slévají v jednu předlouhou stěnu zvuku. Osobně jsem však přesvědčen, že v některých případech toto nemusí být chyba a „De verste verte is hier“ mezi ně patří – nečitelnost a neschopnost rozeznat jednotlivé tracky mezi sebou je průser u písničkového alba, nikoliv však nutně u nahrávky, jež sází na atmosféru.

Atmosférické desky – jsou-li povedené, samozřejmě – totiž k tomu, aby fungovaly, nepotřebují, aby posluchač mezi sebou jednotlivé písně rozeznával na základě nějakých nosných motivů. U takovýchto desek je stěžejní, aby dokázaly vtáhnout dovnitř a „pouze“ posluchače utopily v té své náladě. Je-li tato atmosféra natolik silná, aby člověka dokázala zhypnotizovat a nikam jej nepustit, pak je vyhráno a vůbec nic dalšího vlastně není třeba, protože i tak je podle mě ten zážitek – a toto je samozřejmě již čistě subjektivní pohled – silnější než u „standardních“ alb“. A „De verste verte is hier“ na mě tímhle způsobem naštěstí zafungovalo.

Nutno ovšem dodat ještě jednu věc. Jedním z těch důvodů, proč je debut Laster tak dobrý, je i zvuk. A upřímně řečeno, jsem si takřka jistý, že pokud by mělo album formálně „lepší“ sound, ani zdaleka by nefungovalo takovým způsobem, jakým funguje v té současné podobě. „De verste verte is hier“ totiž zní zastřeně, takřka přidušeně, jakoby pod dekou… což možná takto řečeno může vypadat spíš jako zápor, ale ono to tomu středně rychlému atmosférickému black metalu s utrápeným vokálem neskutečně sluší. I melodie jsou staženy spíše do pozadí takovým způsobem, aby nebyly příliš nápadné a aby je posluchač mnohdy více tušil, než skutečně slyšel. Nicméně vzhledem k tomu, jak skvěle to zní a jaký to dává smysl, nepochybuji o tom, že to byl ze strany Laster záměr, který rozhodně vyšel.

Laster

Na každý pád, za mě je „De verste verte is hier“ výtečná nahrávka, jež mě hodně překvapila a dokázala si mě získat, přestože jsem k ní přistupoval bez nějakého většího očekávání. Neváhám tedy vystavit na debut Laster doporučení, které jen stvrdím prohlášením, že další počínání těchto Nizozemců budu zaručeně sledovat i nadále.