Archiv štítku: NLD

Nizozemsko

Asphyx – Deathhammer

Asphyx - Deathhammer
Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Into the Timewastes
02. Deathhammer
03. Minefield
04. Of Days When Blades Turned Blunt
05. Der Landser
06. Reign of the Brute
07. The Flood
08. We Doom You to Death
09. Vespa Crabro
10. As the Magma Mammoth Rises

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Když v roce 2009 nizozemští Asphyx vydali reunionové album “Death.. the Brutal Way”, byla to velká událost. Nejen proto, že se prostřednictvím desky vrátila na scénu legenda prvního formátu, ale co víc – po devíti letech první řadovka se vydařila vskutku mimořádně a nenechala nikoho na pochybách, že s Asphyx je třeba opět počítat. Od té doby ale uplynuly tři roky a fanoušci po celém světě se mohli jen dohadovat, jestli se kapele podařilo formu udržet. Nebudu zapírat, deska “Death… the Brutal Way” mě srovnala do latě takovým způsobem, že jsem v koutku duše také živil obavy o výsledek nového alba. Jenže jak lépe se pochyb zbavit než poslechem čekávané novinky, která se honosí titulem “Deathhammer”

Popravdě, když kapela zveřejnila titulní singl, i přes jeho kvality jsem se trochu bál, aby velkohubá prohlášení o skutečném death metalu a padání na kolena ve výsledku nevyzněla trochu naprázdno. Ovšem hned první přehrání alba mě ujistilo, že tady se jen tak nekecá, ale také koná. Podobně jako v případě předchozí řadovky je totiž už otevírací skladba nehorázný kopanec do držky. S posluchačem se tu nikdo nemaže a od prvních vteřin se do něj valí naprosto špičkový a starosvětský death metal nizozemské školy. A věřte mi, když říkám, že se mi dlouho nestalo, abych u nějakého alba už při prvním poslechu mimoděk začal mlátit hlavou. Vážně síla! A ani dál to není o nic menší zážitek – ať ukážete na jakoukoli skladbu, máte jistotu, že se jedná přinejmenším o výborný materiál. Osobně bych však vyzdvihl zcela fenomenální kusy jako “The Flood”, výpravné “Der Landser” a “As the Magma Mammoth Rises” nebo zcela chorobnou, dusivou a ve všech směrech brilantní “Minefield”. Osobní preference jsou ale záležitostí každého z nás, takže se snad lze spokojit s tvrzením, že na “Deathhammer” není k nalezení ani takt špatné hudby, a posunout se k trochu konkrétnějším poznatkům.

Jak je u Asphyx dobrým zvykem, i skladby na “Deathhammer” ubíhají povětšinou ve středním tempu, se kterým velmi vkusně kontrastují dva kusy, které dávají vzpomenout, proč v souvislosti s Asphyx čas od času padne pojem doom metal. Vedle zmíněného monumentu “Minefield” se doomový vliv projevuje ještě ve skladbě, která o obsahu napovídá už svým názvem. Pravda, “We Doom You to Death” se sice naklání víc k death metalu, ale zhoubný rozklad a neodvratná zkáza z ní i tak čiší měrou vrchovatou. Ovšem co naplat, “Minefield” je jiná liga. Z té skladby vyloženě táhne puch ztichlé země nikoho a atmosféra, která se zde dostavuje, je prostě nepopsatelná. Hojnou měrou k tomu přispívá rovněž zvuk, který se v tomhle neuvěřitelně pomalém fláku projevuje naplno. Přísahám, když “Minefield” poslouchám alespoň trochu nahlas, vibrují mi kosti a to je něco, co jsem doposud neměl příležitost zakusit…

Když už je ale řeč o zvuku, byl by hřích tenhle fenomén nerozebrat trochu víc do hloubky. Srovnání s “Death… the Brutal Way” se přímo nabízí a na tomhle poli rozhodně došlo k jistým změnám. Připadá mi totiž, že se zvuk “Deathhammer” nesnaží být až tak pestrý, jako na předchozím počinu, ale zato se zde sází na jednoduchost, čistotu a maximální hutnost, čímž je ve výsledku dosaženo průbojnějšího, ostřejšího a oldschoolovějšího efektu, ovšem při zachování naprosto špičkové kvality. Tento příklon k oldschoolu je koneckonců znát i v hudbě samotné. Zmizely různé hrátky s efekty, zapojení akustických vyhrávek a kdoví čeho ještě se rovněž nedočkáme, a tak zůstal jen zcela ryzí a prdele trhající death metal. Nebudu tu vyhlašovat, který z přístupů je lepší, protože oba mají hodně co do sebe, ale způsob, jakým bylo nakládáno s “Deathhammer”, nesnese výtky stejně jako album samotné.

Jelikož jsem už skoro všechno chválu vypotřeboval a tak nějak už nevím, co dál psát, pokusím se to všechno shrnout. “Deathhammer” je deska, která uhrane naprosto zničující prací jednotlivých nástrojů, jedinečný vokál bělovlasého sympaťáka Martina van Drunena nevyjímaje. Je to důkaz, že zcela fenomenální výsledek se dá vyrazit i z relativně jednoduchých kompozic a není k tomu zapotřebí jakýchkoli experimentů nebo jiných zhůvěřilostí. Zároveň se potvrzuje, že i takhle staromilský až dřevní death metal neztrácí svoje kouzlo ani v jednadvacátém století, což je ohromně povznášející vědomí. Text titulní skladby tak došel naplnění, smrtící kladivo dopadlo se zničujícím účinkem a všichni pozéři a rádoby tvrdí hošíci by měli pokleknout před ostřílenými veterány, kteří zase jednou dokazují, jak že se to má dělat. Asphyx roku 2012 jsou totiž naprosto nezastavitelná válečná mašinerie, která se s nikým a s ničím nesere. Napálí to do vás ze všech hlavní a vy buď podlehnete, nebo zaklepete bačkorama. A jestli se nepletu, o tom klasický death metal vždycky byl…


Další názory:

Novinka Asphyx, to je kus ryzího death metalu holandské školy v té nejlepší možné podobě! Hned od první vteřiny naprosto kulervoucí materiál – žádné kličkování nebo okolky, ale přímočarý oldschool nářez, silný jak když vás kopne kůň do rozkroku. Tuna excelentních riffů a samozřejmě nepřekonatelný ďábelský vokál Martina van Drunena v podání tak neodolatelném, že nelze odolat vážně nelze. Asphyx jsou na “Deathhammer” silní ve všech ohledech, mistři svého řemesla se poznají na první poslech. Rychlé nářezy drtí s naprosto neomylnou muškou, člověk na takové bomby začne protřepávat mařenu, i když třeba nechce. Pomalé kusy zní jako kdyby vás Asphyx stahovali z kůže zaživa – pravá válečná mašinérie! Taková “Minefield” je prostě maso! A všemu mezi tím rovněž není možné cokoliv vytýkat. Třešničkou na dortu je pak nádherný staromilský sound, který nemá chybu – už jen z něj nelítostně praskají kosti. Nemám sebemenších výhrad s jedinou výjimkou – neskutečně zpraseným bonusovým coverem “Os Abysmi Vel Daath” od Celtic Frost, jenž se nepovedl snad po všech stránkách (jako fanatický příznivec Celtic Frost trpím). Ovšem vlastní matroš je naprosto opusální jeba! Jasný kandidát na death metalovou desku roku. Z mého pohledu ještě o kousek výš než “Death… the Brutal Way”.
H.


The 11th Hour – Lacrima mortis

The 11th Hour - Lacrima mortis
Země: Nizozemsko
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 27.1.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. We All Die Alone
02. Rain on Me
03. The Death of Life
04. Tears of the Bereaved
05. Reunion Illusion
06. Nothing But Pain
07. Bury Me

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Uskupení s možná trochu nezvyklým jménem The 11th Hour mne zaujalo už před nějakými třemi lety se svým tehdy aktuálním debutem “Burden of Grief”, který nabídl velice dobrý doom metal se znatelnou příměsí deathu, a to dokonce aniž jsem věděl, že je The 11th Hour dílkem známého hudebníka Eda Warbyho, jenž se prohání či proháněl v kapelách jako Gorefest, Hail of Bullets, Demiurg, Ayreon nebo Star One, což jsem paradoxně zjistil až při bližším průzkumu po poslechu “Burden of Grief”. Každopádně tato situace – mám tedy na mysli to, že se mi první album líbilo – vedla k tomu, že když bylo ohlášeno vydání druhé desky s názvem “Lacrima mortis”, tak jsem se na ni i vcelku těšil.

Asi to nebude příliš originální, když řeknu, že novinka “Lacrima mortis” ve své podstatě nedělá nic jiného, než že rozvíjí cestu, jakou nastolilo “Burden of Grief”. Avšak, dalo se to čekat, vlastně dost pochybuji, že by si někdo, kdo slyšel debut, mohl myslet, že se The 11th Hour na další desce posunou někam kdoví kam. Nějaký progres je pouze na úrovni nepatrných kosmetických změn. Opět tedy máme co dočinění s čistokrevným doom metalem, podbarveným trochou kláves, se všemi žánrovými zákonitostmi a pravidly… pomalé tempo, atmosféra, že bys ji mohl krájet, a tak dále, však to jistě znáte sami. Aby to nebyla nuda, objeví se sem tam nějaký ten výpad valivého death metalu – což lze samozřejmě také čekat od člověka, který takové roky bušil u takových legend smrtícího žánru, jako jsou dnes již nefunkční Gorefest (škoda jich, moji velcí oblíbenci z holandské deathové školy).

Jednou z těch zmiňovaných kosmetických změn (ačkoliv, výraz “změna” je v tomto případě nejspíš příliš expresivní) je o něco plastičtější produkce a zvuk, díky čemuž ještě lépe vyniknou kontrasty mezi klidnějšími tklivými momenty s klávesami a čistým zpěvem a deathovými řezanci s grownlingem. Nutno ovšem dodat, že ani ty to “jeby” smrtícího kovu nikterak neruší celkovou náladu desky, takže když “Lacrima mortis” člověk doposlouchá, stále v něm zůstane pocit, že má právě za sebou 50 minut doomu.

Další věc, kterou bych ještě vcelku rád explicitně zdůraznil, je to, že celková atmosféra “Lacrima mortis” (a vlastně i “Burden of Grief” – v tomto ohledu zůstává vše na svém místě) je spíše “pouze” neveselá, posmutnělá – tento výraz dle mého album vystihuje nejlépe. Do čisté deprese mají The 11th Hour hodně daleko – od té tu jsou jiní, kteří to zvládnou o poznání lépe. Čili, není to ten typ desky, po jejímž poslechu by člověk měl chuť se jít oběsit, zastřelit nebo vyskočit z okna. Ne, že byste ve společnosti “Lacrima mortis” hopsali radostí po místnosti, ale i tak se v tomto ohledu nejedná o žádný extrém a podíváme-li se na album okem člověka žánrem nepolíbeného, patří The 11th Hour ještě k těm stravitelnějším záležitostem.

Z “Lacrima mortis” je na hony cítit fakt, že jej má na svědomí člověk s bohatými zkušenosti, který ví, co chce a proč to chce a také k tomu už při komponování míří. Mám na mysli to, že má hudebník od své vlastní tvorby patřičný odstup a je také vybaven nemalou dávkou sebereflexe, díky čemuž do světa vypustí album jedině vyzrálé. V samotných skladbách je to znát, všechny kusy jsou velmi silné a mají specifický náboj, umně balancují na hranici doomové zasmušilosti a deathové neurvalosti a ani na chvíli nesklouznou z lana do hlubin, protože je kompoziční ruka sebejistá.

Ze sedmi přítomných kusů bych si dovolil vyzdvihnout dva konkrétní. “Tears of the Bereaved” se zpočátku nese spíš v duchu death’n’rollu, ovšem s čistým vokálem. Zanedlouho se píseň zlomí a až dokonce pokračuje v rytmu doomového funebráku. Jako druhou bych zmínil předposlední “Nothing But Pain”, která se opět po většinu času nese v deathovějším duchu, a to dokonce do té míry, že až může dát vzpomenout na ty nejpomalejší kusy Warbyho další kapely Hail of Bullets. Ačkoliv jsem věnoval pět minut slávy těm spíše deathem nasáklým kouskům, nechtěl bych vzbudit dojem, že má death metal na “Lacrima mortis” navrch, pořád se totiž jedná o desku více doomovou a po většinu hrací doby album pluje právě v těchto vodách, zářným příkladem může být hned úvodní “We All Die Alone” (která má jen tak mimochodem opravdu výtečné kytarové sólo).

Komu lze “Lacrima mortis” doporučit? Vcelku logicky, hlavně fanouškům doom metalu – což je dost zřejmé, neboť doom metal je zrovna takový styl, že jej v podstatě nikdo jiný kromě samotných doomařů neposlouchá. Ve svém ranku se ovšem jedná o velmi kvalitní záležitost, která má co říct, řemeslně vypilovanou do opravdu přitažlivé podoby. Revoluce žádná, ale dobrá muzika až do poslední noty. Velmi silná 7,5/10.


Dodecahedron – Dodecahedron

Dodecahedron - Dodecahedron
Země: Nizozemsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Allfather
02. I, Chronocrator
03. Vanitas
04. Descending Jacob’s Ladder
05. View from Hverfell I: Head Above the Heavens
06. View from Hverfell II: Inside Omnipotent Chaos
07. View from Hverfell III: A Traveller of the Seed of the Earth

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“Chceš-li pěkný začátek recenze míti,
použij reklamní prohlášení –
budeš mít s kým polemizovati,
s kým se příti.”
(Chuj-ti, 4. stol.př.n.l.)

Takto hovoří jedna ze základních pouček tajného recenzentského kodexu. Vida, vida, jaké chytré věci se tam občas dají nalézt. Inu, proč ne, proč nevěřit v moudra taoistických mnichů, kteří jakožto první recenzenti historie (recenzovali kvalitu kořalky v přilehlé knajpě) tento kodex před tisíci let sepsali, milerád jejich rady protentokrát využiju. Ale ne, vážně, v případě Dodecahedron se přímo nabízí vybalit hned na začátek reklamní agitaci firmy Season of Mist, protože si dotyční přímo nabíhají na naostřené brky všech despotických kritiků, když sami sebe nechávají sebevědomě prezentovat jakožto nizozemskou odpověď na Blut aus Nord a Deathspell Omega

Ona je to vlastně ve skutečnosti i pravda, že Dodecahedron oběma těmto francouzským veličinám choré post-black metalové schizofrenie vskutku odpovídají, hned záhy je však nutné dodat, že Nizozemsko Francii odpovídá jejími vlastními slovy a jejím vlastním výrazivem. Ihned od úvodních vteřin skladby “Allfather”, která debutový počin “Dodecahedron” otevírá, je okamžitě jasné, odkud vítr vane a kde Dodecahedron vcelku bez ostychu brali inspiraci plnými hrstmi, dokud ji nesmírné hlubiny desek Blut aus Nord a Deathspell Omega nabízely. Jejich vliv je na “Dodecahedron” v podstatě nepřeslechnutelný – pokud jej někdo přeslechne, tak si buď zapomněl zapnout uši, nebo s těmito kapelami neměl ještě tu čest. Docela paradox, že už i v tak extrémních a okrajových žánrech bují takové praktiky…

Není od věci si před poslechem jakékoliv desky položit otázku, co od ní vlastně očekáváme, co chceme slyšet. V případě Dodecahedron bych však tento klíčový dotaz lehce pozměnil do následujícího znění: jste schopni a ochotni se přenést přes výše zmíněný fakt? Pokud ne, tak u vás Dodecahedron skončili ještě dřív, než začali, pokud však ano, dostanete ve výsledku desku, která je stále hodna poslechu, vašeho času i vaší pozornosti. On je totiž docela zásadní rozdíl mezi “kopíruji” a “kopíruji dobře”, protože jestli zvládnu to druhé, jsem již krůček od “inspiruji se”, a když se ještě navíc dokážu “inspirovat dobře”, může z toho vzniknout i záležitost, která nakonec sama dokáže soupeřit pomalu i se samotnou předlohou. Týká se toto ovšem Dodecahedron? To vám bohužel nepovím – ne, že bych nechtěl, ale sám to nevím, resp. si to za současného stavu věcí nedovolím odhadovat. Ale pokud byste se mne místo toho zeptali, jestli jsem byl já osobně schopen přenést se přes tu zjevnou inspiraci (nazývejme to radši inspirací – zní to diplomatičtěji než krádež (smích)), to bych vám už odpověděl zcela bez problému – ano, byl. A dokonce nakonec i rád. To, co se totiž zpočátku jevilo pouze jako rutinní poslech na recenzi, se nakonec stalo poslechem, který si vyloženě užívám (nezní-li tento výraz u podobného druhu hudby nepatřičně). Uznávám, možná mi kalí zrak fakt, že já mám obdobné bordely, které oficiálně škatulkujeme spíše jakožto avantgardní black metal, případně post-black metal, prostě v oblibě.

Pojďme se už ovšem věnovat konečně konkrétně “Dodecahedron” tak, jak ho uvidí člověk nezatížený dlouhými hodinami poslechu desek jako “The Mystical Beast of Rebellion”, “The Work Which Transforms God”, “MoRT”, “Si Monumentum Requires, Circumspice”, “Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum”, “Paracletus” (znalci si jistě ke každému albu příslušné autory hravě dosadí, laici budou alespoň mít další důvod zabřednout více do vod opravdu nevšední muziky) a dalších. Předně – co očekávat? Zjednodušeně řečeno, hudební extrém, útok (doslova) na posluchačovy smysly. Na první poslech zdánlivě absolutně nesourodou a disharmonickou změť zvuků a hluků bez hlavy a paty, naházenou přes sebe bez ladu skladu. Ale co druhý poslech? A třetí, čtvrtý? Desátý? Brzy pochopíte (dobře, úplně brzy možná ne, ale lépe to zní), že chaos v podání Dodecahedron je chaos řízený a promyšlený. A jak se do něj člověk ponoří, “Dodecahedron” vám odhalí také mnoho nevšedních melodií (pokud bych na začátku tohoto odstavce neslíbil, že to neudělám, klidně bych si je dovolil nazvat až blutausnordovskými), bezpočet působivých momentů a dalších věcí, které třeba já osobně v hudbě vyhledávám a cením si jich. V tomto ohledu se kvality Dodecahedron upřít nedají.

O samotných skladbách však pouze jen zkratkovitě, neboť u takovéhoto typu desek se to ani moc nehodí rozebírat jednotlivé kompozice nějak podrobně. Úvodní “Allfather” funguje podobně, jako fungovala třeba “Epitome I” na loňském “777 – Sect(s)” od Blut aus Nord – hned ze začátku spustí totální chaos s maniakálním vokálem, při němž okamžitě odpadnou slabé povahy, album vypnou a půjdou si pustit něco posluchačsky lehčího a přijatelnějšího. Pozorný posluchač už si však hned tady všimne možná až překvapivě melodické kytarové linky, která je zahrabána pod tím marastem. Pak přijde menší zvolnění (ne však klid, nálada je stále až nepříjemně plíživá) a opět bordel. Toť začátek. Následující “I, Chronocator” a “Vanitas” bych si s dovolením dovolil ve výčtu přeskočit, ačkoliv se jedná bezesporu o výtečné kusy s mnohými dech beroucími pasážemi (zvláště ve druhé jmenované, která je nejdelší tryznou na “Dodecahedron” – téměř jedenáctiminutový běs), a zastavil bych se až u čtvrté “Descending Jacob’s Ladder”, jež se z nahrávky vymyká tím, že se jedná o mrazivé intermezzo, které se zarývá pod kůži. Paradoxně právě tento vlastně “nebordelový” song může ony slabší povahy, které to dotáhly až sem, zdeptat ještě více než předchozí chaos. Znalce také jistě potěší odkaz na snímek “Jacob’s Ladder” (“Jakubův žebřík”) z roku 1990, který je podobně psychotickou záležitostí. Vrcholem celého “Dodecahedron” je ovšem závěrečná trilogie “View from Hverfell”, u níž už posluchače nezřídka přepadává mrazení v zádech, což myslím jako synonymum něčeho opravdu působivého. Třeba druhá půle “View from Hverfell II: Inside Omnipotent Chaos”, přestože závání Blut aus Nord možná až nezdravě, je posluchačskou extází.

Ve skutečnosti je “Dodecahedron” opravdu skvělým materiálem, jemuž bych dal minimálně 8,5 bodů, možná dokonce i celých 9, což už bych si ale musel hodně dobře promyslet a dát desce minimálně dalších deset poslechů. Díky oné lapálii s jistými Blut aus Nord a Deathspell Omega však chtě nechtě musím snížit na “pouhých” 8. Ale považte sami, co to asi bude za nahrávku, když díky nehudebním okolnostem musím snížit na 8 bodů a ještě to nazvat málem. Na závěr zopakuji to, co říkám v každé recenzi na jakékoliv podobné album – není to záležitost pro každého, ale kdo podobný typ muziky můžete, berte “Dodecahedron” všema deseti!


Anneke van Giersbergen – Everything Is Changing

Anneke van Giersbergen - Everything Is Changing
Země: Nizozemsko
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Agua Recordings

Tracklist:
01. Feel Alive
02. You Want to Be Free
03. Everything Is Changing
04. Take Me Home
05. I Wake Up
06. Circles
07. My Boy
08. Stay
09. Hope, Pray, Dance, Play
10. Slow Me Down
11. Too Late
12. 1000 Miles Away from You

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Co si budeme povídat, snad každý posluchač tvrdé až extrémní muziky si občas musí od vší té brutality, epičnosti, krkolomných riffů a zabijáckých bicích odpočinout. Proto snad padne na živnou půdu i recenze alba, jehož jediná spojitost s metalem vede skrze osobu zpěvačky a skladatelky v jedné osobě, Anneke van Giersbergen. Širší publikum tuto výjimečnou dámu možná zaregistrovalo díky DVD “Black Symphony”, které vydali její krajané Within Temptation, a Anneke se zde s bravurou sobě vlastní zhostila druhého hlasu v písni “Somewhere”. Věhlas si však vydobyla již mnohem dříve, když svým vokálem uváděla v extázi posluchače v jistých kruzích až kultovní kapely The Gathering. Roku 2007 se však osamostatnila a s kapelou Agua de Annique v zádech od té doby mění v realitu své vlastní hudební představy a vize.

Zatím poslední z těchto zhudebněných vizí, album “Everything Is Changing”, je pro mě tak trochu darem shůry. Jeho vydání totiž přišlo v době, kdy jsem Anneke už nějakou dobu pohříchu přehlížel, a vzal jsem jej tedy jako ideální příležitost zjistit, jak se věci po těch letech mají. A musím říct, že po třech nedělích pečlivého poslechu neodcházím nespokojen, protože si mě novinka získala. A přitom na ní není nic v zásadě světoborného. Jenže jak se lidstvo již mnohokrát přesvědčilo, i z minima se dá vytěžit mnoho cenného. Vezměme to tedy popořadě.

Jestli je tu něco, čeho si člověk znalý předchozích zpěvaččiných počinů v rámci Agua de Annique všimne snad hned, to je příklon instrumentální sekce k o poznání přímočařejšímu projevu, než jak tomu bylo dříve. Znát je to přibližně u poloviny skladeb a snad všechny z nich překypují energií, jaká v rámci dosavadní tvorby tohoto uskupení nemá obdoby. Člověk si to tak poslouchá, spokojeně poklepává končetinami do rytmu říká si, jaká to není osvěžující pecka. Když se ale začne trochu pídit po tom, čím to je, že je to tak dobré, nastává problém. Ono to totiž není tím, že by se muzikanti při hraní nějak přetrhli a předváděli hromadou složitých a mysl povznášejících riffů a sólíček, které se naučili v posledním ročníku konzervatoře. Kouzlo celku spočívá v tom, jak vesměs prosté, ale přitom dokonale funkční instrumentální linky koexistují s bez přehánění božským vokálem samotné Anneke. Ne, koexistence není to správně slovo. Symbióza je mnohem výstižnější…

Co jsem napsal o přímočařejších nebo chcete-li rockovějších kusech, to beze zbytku platí i pro ty nejklidnější, které by svou náturou klidně zapadly na první řadovku “Air”, takže se nebudu zbytečně opakovat. Stran instrumentální vrstvy tak snad jen dodám, že se napříč celým albem tu více, tu méně zřetelně proplétá jemná linka elektronických samplů. Nejde o nic rušivého, ba naopak. Výsledku to jedině prospívá a je to další z věcí, které odlišují “Everything Is Changing” od jeho předchůdců. Všechny tyto drobné detaily rovněž pomáhají utvářet celkovou atmosféru alba, kterou považuji za jeho nejvýraznější devízu. Je s podivem, jak se na podstatnou část z dvanácti skladeb podařilo vměstnat tolik pozitivní energie a radosti ze života, když je to právě lidský život, jehož nevyhnutelné milníky se staly pro album živoucí předlohou. I z těch nejtemnějších však září alespoň trocha naděje a i její zásluhou vám po pětačtyřiceti minutách stopáže zůstane na tváři úsměv a ne vrásky. Po všech těch notně depresivních variacích na dané téma je to velmi příjemná změna…

Možná jste si všimli, že jsem to už nakousl, ale speciálně v tomto případě musím dané věci věnovat trochu více prostoru. O čem je řeč? O tom, bez čeho by celé album možná ani nestálo za zmínku, určitě by nevzniklo a i kdyby ano, mě (a třeba i některé z vás) by dozajista minulo. Není to nic jiného než hlas, kterým Anneke dovede přimět i kámen k zasněnému úsměvu. Bez nadsázky, to, co tato okouzlující dáma dovede vyloudit z hrdla, je naprosto neuvěřitelné a já bych jí nekriticky zobal z ruky i kdyby čirou náhodou bylo co kritizovat. Při vší úctě k Simone Simons, Floor Jansen a dalším – pouze Anneke van Giersbergen a nikdo jiný je nizozemskou zpěvačkou číslo jedna a “Everything Is Changing” je dalším z řady důkazů tohoto empirického faktu. Její výkon je totiž naprosto odzbrojující a kdo tvrdí opak, ať mi nechodí na oči. A k tomu myslím není co dodat…

Ještě než udělám poslední tečku, chtěl bych zmínit několik konkrétních skladeb, které na mně zanechaly největší dojem. Už první zveřejněná klipovka “Feel Alive” se uvedla ve zřetelně pozitivním světle. O to nadšenější jsem byl v případě klipovky v pořadí druhé – “Take Me Home”. Mladistvá energie a zdravá dávka naivity na mě zapůsobily skutečně mocně. Jako zapřísáhlý cynik jsem ovšem rozhodně nečekal, že stejné a možná ještě větší následky na mě zanechá zpověď matky velebící svého novorozeného syna, zprostředkovaná skladbou s všeříkajícím názvem “My Boy”. Právě v takových případech se pozná, jestli umělec dovede do svého díla vložit skutečné emoce. Zde se to podařilo a já tleskám. A nic než aplaus nezaslouží ani závěrečná “1000 Miles Away from You”. Po hudební stránce jediná rozmáchlejší skladba alba, ze které lze místy zaslechnout skrytý odkaz R.E.M. nebo Deep Purple. Po stránce emocionální má však posluchač co dočinění s teskným, ale vpravdě nádherným žalmem za zemřelého. Poslechněte a uvidíte sami, tohle je prostě krása, byť z té smutnější strany…

Zmíněné tři skladby samozřejmě nejsou jediné, které stojí za zmínku. Album “Everything Is Changing” totiž neobsahuje špatné skladby. Pravda, najdou se takové, ke kterým si člověk asi bude hledat cestu, kterou ve výsledku třeba ani nemusí najít. Vezmu-li však v potaz koncept alba, každá jedna skladba má na albu své místo a nic nepřebývá. V samém závěru tedy mohu s čistým svědomím prohlásit, že jsem více než spokojený. Jak známo, v jednoduchosti je síla a Anneke a její spoluhráči stvořili desku, která je i přes svou instrumentální odlehčenost závažná, ale ne zase tolik, aby vyvolávala chmury. Je to deska plná života a emocí, je pestrá a vedle řady dobrých zážitků dovede nabídnout i nemálo těch skutečně skvostných. Já jsem dostal o něco víc, než jsem čekal, a podle toho také vypadá mé hodnocení…


Nemesea – The Quiet Resistance

Nemesea - The Quiet Resistance
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 17.11.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. The Quiet Resistance
02. Caught in the Middle
03. Afterlife
04. Whenever
05. If You Could
06. High Enough
07. Say
08. It’s Over
09. I Live
10. Stay with Me
11. Rush
12. Release Me
13. 2012
14. Allein [bonus]

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 6,5/10
H. – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jsou věci, které jdou mimo vás tak nějak podvědomě. To může být případ nové Nemesei. Upřímně, už jsem slyšela dost předsudků na – z mého pohledu – lepší kapely, než je tahle. Tedy do téhle doby lepší. Jsou jednoduše lidi, kterým můžete vysílat jakékoliv argumenty a oni vám stejně budou tvrdit, že když se o něčem říká, že je to spojení Evanescence a Within Temptation, hned to musí stát za starou bačkoru. Patřila jsem k nim.

Jenže Nemesea se nikdy, na rozdíl od některých jiných skupin, nesnažila tvářit, že je něčím jiným, než vlastně je. Jejich hudba “voní” po popu a po laciných teenagerovských hitech. A přesně to říká výše zmiňované spojení. Člověk by nakonec čekal, že v tom nebude žádná síla. Možná ano, možná ne. Mně celé album připadá přesně jako samotný klip “Afterlife“. Není střízlivé. Vlastně je jako opilá holka, která se vyspala s klukem, o kterém si myslí, že je hlupák a doma div ani netrefila do dveří. Pak řve a brečí a nemůže najít správnou myšlenku a vysvětlení. Přesně jako Mandin hlas, který není tak úžasný co do kvality. Ale měl pro mě sílu už v skladbách, jako byly “Lost Inside” nebo “No More“, a to, co předvádí na novém albu, je ještě o sto procent procítěnější a lepší. Vůbec mi nevadí ta řezavá netolerance, která mi byla značně proti srsti třeba právě u Anette a nových Nightwish. Sem se to hodí. Naopak bych jí neuvěřila, kdyby se snažila tvářit až přehnaně dospěle. Tahle hudba není a nebude dospělá.

Hned na první poslech mě zajala “Caught in the Middle“, myslím si totiž, že přesně vystihuje snažení, které kapela měla už na minulých albech a tentokrát je dovedla do dokonalosti. Je to hitovka jak má být, kterou poplive s radostí velká část metalistů. Na písničce “Afterlife” není nic moc pěkného, svým spůsobem je obyčejná, ale to právě na ní zbožňuji. Ovšem mým největším favoritem a nejsilnější songem celého alba se kupodivu stal ten, který následuje potom, tedy “Whenever“. A když už jsem si myslela, že mě nic nemůže převapit, byla to právě “I Live“, u které bych si tak nějak pobrečela. Tohle je důvod, proč sesekávám hned tři body dolů. Jsou tam silné skladby, je jich tak polovina, ale nejsou to všechny z alba. A tak se mi to chtě nechtě celé zdá tak nějak nevyvážené, takové všechno na jiné úrovni. To by být u takové skupiny prostě nemělo.

Další věcí, která mi nesedla, je přespříliš elektrických prvků. Něco, co zní jako alarm nebo jiný šum a řeže vás to do uší. Tímhle myslím případ písničky “Stay with Me“, u níž mi určitá pasáž připadá jako mučení ultrazvukem. (Opravdu bych se radši nechala třeba mlátit kytarou do hlavy.) Určitý “futurismus” k Nemesee patří a určitým způsobem je i inovativní, ale nemusí to tak přehánět. Nepřekračovat hranu snesitelnosti a metalu.

V dnešní době je těžké přijít s něčím inovativním. Hlavně v žánru, jako je symfonický gothic metal. Přesto si myslím, že Nemesea to skoro vzládla a má něco do sebe. Alespoň v porovnání s jinými. Není to Evanescence, protože ti si hrají s depresivním podáním života, tohle je realita. Není to Within Temptation, protože ti nám povídali pohádky, tohle je citově zabarvená realita. Jen to provedení a nevyrovnanost trochu kolabuje. Možná, že bych to nechala malinko dospět, ne tak moc, ale trochu. Celá myšlenka táhnoucí se albem je slušná. Poslední tři songy bych možná vyškrtla úplně a věnovala se většímu vyladění těch ostatních. A pak se jen pomodlila, aby si někteří nechali svoje klevety pro sebe.


Další názory:

Upřímně jsem už podle singlovky “Afterlife” nečekal žádný zázrak, ale že bude “The Quiet Resistance” až takový hnůj, to jsem zase nehádal. S prominutím, ale… ne, vlastně beru zpátky, bez prominutí – tohle je prostě zlo, naprosto tuctová pop-metalová srágora (a to si teda pište, že jsem ještě stokrát udeřil hlavou o stůl, než jsem se odhodlal napsat “metalová”), která je tak sladká, až se mi z toho při poslechu rozpouští mozek. Nechci tu perlit nějakým humorem, aby to náhodou nevypadalo, že mě alespoň baví si z toho dělat srandu, protože ani takovouhle čest si novinka Nemesea nezaslouží. Beze srandy – tohle je vážně špatné. Za celý poslech “The Quiet Resistance” jsem nenarazil na jediný moment, o němž bych si mohl s lehkým srdcem říct: “Dobře, tohle není hudební žumpa.” Na docela pěknou zpěvačku, která jen tak mimochodem mnohem lépe vypadá než zpívá, se to vážně hrát nedá… možná tak kdyby mi Nemesea poskytli nějaké její hambaté fotky, tak bych byl ochoten jít o bodík výš, ale čistě po hudební stránce to prostě na víc jak 2,5 není…
H.


Trillium – Alloy

Trillium - Alloy
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 1.11.2011
Label: Frontiers Records

Tracklist:
01. Machine Gun
02. Coward
03. Purge
04. Utter Descension
05. Bow to the Ego
06. Mistaken
07. Scream It
08. Justifiable Casualty
09. Path of Least Resistance
10. Into the Dissonance
11. Slow It Down
12. Love Is an Illusion [bonus]

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 6/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook

Když jsem poprvé uviděla chaotické promo fotky Amandy Somerville k novému projektu, nejenže jsem okamžitě poznala rukopis fotografa, který si na nich dal práci, ale taky mě polil pot. Trochu moc psycho, nemyslíte? Polil mě pot, protože jsem začala tušit první myšlenku celého alba. Přebal vždycky prezentuje hudbu a já si prostě řekla, že se asi mám bát. Nakonec to nebyla planá slova a občas to byl doslova horor. Jen upozorňuju, že horory nesnáším, jelikož postrádají myšlenku.

Stejným hororem bylo číst jména, která se na tom projektu podílela. Amanda se jednoduše rozhodla, že se bez známých cítí špatně, a tak povolala do zbraně muzikanty, kteří jsou jí i nám velice známí, například Sander Gommans z bývalých After Forever nebo Sascha Paeth. Na jednu stranu je to možná příjemná sázka na jistotu, na stranu druhou svěží vítr vát pro “Alloy” rozhodně nebude. Chvílemi se člověk bál, aby to nebyl spíš zápach od mršiny. Ale to už asi patří k téhle “odrůdě” metalu, kde vody tečou pomalu a velké ryby v rybníku mají často větší břicha, než je záhodno.

A tak mi celé tohle první album připadá trochu jako menu v restauraci, které se celé zakládá na jedné ingredienci. Nevím, proč mě napadl právě pomeranč, možná proto, že občas v něm najdete i pecky a musíte ho nejdřív oloupat. To je ono, občas to má “pecky”. Občas vás to štve. Je to deska o lásce ve všech podobách, jenže se jí můžete přejíst a přepít, stejně jako toho pomeranče.

Úvodní skladba “Machine Gun” je příjemný pomerančový džus, občas trochu ostrý, někdy s trochu překvapující příjemnou pachutí. Přece jen přirovnávat chlapa k mechanické zbrani chce trochu nápadu a začátek přesně vystihuje to, o čem jsem se bavila na začátku; je to psychopatie jejího hlasu doplněná vkusně kytarou. Hlasy v pozadí jako by mi připomínaly něco dobře známého, ale proč ne, pokud je to slušná práce, má se to okoukat.

K songu “Coward” vznikl i klip, který vystihuje celou atmosféru. Jen si myslím, že jestli jsem to celé dobře pochopila, ten chlap z předchozí písně ji omrzel nějak brzo. Pak přišlo to, co bych nazývala prvním “děsivým” místem a přes první vlnu naprostých depresí mě přenesla až trochu prosvětlenější “Mistaken“. Asi to měla být předzvěst úžasné kachny na pomerančích, která čekala v podání “Scream It“. Přiznám, že pro takové zlato, jako je Jørn Lande, mám slabost. Jeho barva hlasu se mi moc líbí, a když jsem jí slyšela poprvé po roztomile instrumentální pasáži, měla jsem málem příjemný infarkt. No, nestalo se tak a mohla jsem si doposlechnou zbytek. Bylo to velice milé překvapení. Dovoluji si tvrdohlavě tvrdit, že je to nejlepší a nejvíce nápaditý kousek, který zde můžete najít. A pak zase nic. Úžasná přetvářka kreativity, ale já už jsem tímhle překrmená. Tedy snad až na poslední “Love Is an Illusion“. Není to pecka, co by vás posadila do židle, ale je to příjemné.

Jestli nám tentokrát ten koncept šílenosti a lásky, trochu nepřekazil plány. Ano, na albu jsou songy hodné poslechu a jsou to velice silné věci, které jsem už zmínila. Ale jinak je to trochu rozmazané klišé. Hodí se to k blonďaté metalové dámě, jako je Amanda, jenže není od toho víc co očekávat… občas je zlá, občas je sladká, občas si hraje. To je vše a často je to zápach každodennosti. Láska je prý věčná, ale její téma člověka omrzí. A šílení jsme přece všichni, tak proč to muset ještě neustále poslouchat. Všechno je to přehrávaná živočišnost a milá sladkost. A bum, dobře odvedená práce pro nakrmení obecenstva, které to chce, ale to, které by čekalo víc, spláče nad prodělkem. Na další půlku bodu sice sahala, ale nedosáhla.


Další názory:

Stačí jen z dálky koutkem oka zahlédnout kumpanii lidí, která má Trillium na svědomí, a hned vám bude jasné, odkud vítr vane. Tři čtvrtiny z koncertní sestavy Avantasie (+ ještě host, který také jel s Avantasií), jeden příspěvek z holandské symfonické scény (ale abyste si nemysleli, že jde o někoho nového, dotyčný se podílel už na jednom předchozím projektu Amandy Somerville, hlavní hybatelky Trillium)… k dokonalosti už chybí jenom jistý Tobiáš Sametový a bylo by vymalováno. Dá se vůbec s takhle provařenou sestavou více méně stejných hudebníků pořád dokola vymyslet ještě něco nového? Možná že i dá, ale Trillium to rozhodně nedělají. Nekritičtí hltači všeho symphonic a power metalového nechť po “Alloy” skočí bez přemýšlení, ale kdokoliv z ostatních to může s klidným srdcem minout a o nic zásadního nepřijde. Ne, že by se to nedalo poslouchat, “Alloy” obsahuje i slušné songy (jmenovitě třeba první dvě “Machine Gun” a “Coward”, dále “Bow to the Ego”, která je dle mého nejlepší, a tím asi končíme… vlastně ještě “Scream It” bych taky uznal, ale jen díky hostujícímu vokálu Jørna Landeho, bez něhož by se ta písnička mohla jít zahrabat), jako celek však album působí na můj vkus až příliš předvídatelně a s příliš malým podílem dobrých písniček (když vyškrtnu výše jmenované, zbytek je opravdu zívačka). Odzpívané a odehrané je to samozřejmě na nejvyšší úrovni, to ano, ale nevím, tohle prostě podle mého skromného názoru není ukazatelem kvality. Resumé? Nic nového do nekonečné rodiny podobných projektů…
H.


Autumn – Cold Comfort

Autumn - Cold Comfort
Země: Nizozemsko
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 4.11.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. The Scarecrow
02. Cold Comfort
03. Black Stars in a Blue Sky
04. Retrospect
05. Alloy
06. End of Sorrow
07. Naeon
08. Truth Be Told (Exhale)
09. The Venamoured
10. Changes for the Bitter
11. The Mute (Inhale)

Hodnocení:
Ježura – bez hodnocení
H. – bez hodnocení
Madeleine Ailyn – 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jaké kapely se vám vybaví v souvislosti s Nizozemím? V první vteřině možná žádná. Pak vám dojde, že se zde vlastně velmi dobře daří jakési nové vlně tu symfonického, tu gotického metalu, a to prakticky výhradně v režii kapel s dámou za mikrofonem. Důkazem budiž Within Temptation, Epica nebo třeba Delain. Zkušený harcovník znalý extrémních žánrů by mohl přihodit Asphyx, Hail of Bullets nebo Orphanage, ale není až tak mnoho těch, kteří by si vzpomněli na fenomenální The Gathering. A ještě méně lidí by tipovalo, že to nejsou Within Temptation nebo Epica, ale právě The Gathering, jimiž se inspiruje kapela, která už pěkných pár let pokukuje po úspěchu na evropském poli a jejíž aktuální novinka je předmětem této recenze. Dámy a pánové, prosím potlesk pro Autumn!

Je skoro symbolické, že moje první setkání s Autumn proběhlo před necelými dvěma lety právě na koncertu The Gathering, kterým tito mladí muzikanti dělali na turné společnost. Tehdy mě jejich vystoupení bez přehánění nadchlo a záhy jsem si sehnal jejich tehdejší novinku, album “Altitude”. Jak jsem se ale albem začal prokousávat, přišlo lehké vystřízlivění. Jak to na ivo všechno skvěle fungovalo a byl to skutečně nářez, studiová nahrávka mi až na pár výjimek přišla jakoby bez energie nebo nějakého vnitřního napětí, které člověku říká “to je ono”. A přitom jsem tak nějak věděl, že je to vlastně velmi dobrý materiál. Uplynuly dva roky a podobné pocity chovám i k novince “Cold Comfort”, ale ani tentokrát to není tak jednoduché…

Kdokoli slyšel “Altitude”, nemohl pochybovat o tom, že jde o metalovou nahrávku. Už první poslech “Cold Comfort” ale napoví, že se kapela posunula spíš do rockových vod. Ubylo dominance kytar, ubylo celkové agrese a na důležitosti naopak nabrala jakási poklidná zasněnost, doprovázená vokálem rusovlasé Marjan Welman. A čím déle desku poslouchám, tím víc jsem si jistý, že bez výkonu zpěvačky, která si svůj debut v kapele odbyla teprve na “Altitude”, by album nebylo ani poloviční. Ona je totiž bez přehánění úžasná. Neuvěřitelně přitažlivá barva jejího hlasu je trumf, za který by jiné kapely ochotně platily zlatem a drahým kamením. A je to právě vokál, jenž se odráží od náladotvorného instrumentálního základu a tvoří další úroveň každé skladby. Daří se to do takové míry, že dovede i instrumentálně ne až tak výrazné kousky značně povýšit, a právě u takových se jeho kvality projevují nejvíce. Důkazem budiž i na poměry alba mimořádně umírněná skladba “Alloy”. Samotná hudba je sice příjemná na poslech, ale není se u ní čeho chytit. Právě Marjanin vokál však pasuje “Alloy” mezi jeden z vrcholů celého alba…

Kdyby to u všech skladeb zafungovalo stejně dobře jako v případě “Alloy”, máme tu naprosto mimořádný materiál, jenže ona to zase tak slavné není. Docela podstatná část alba se totiž potýká se stejným problémem jako “Altitude”. Připadá mi, že povětšinou jemná a hloubavá instrumentální složka alba totiž ani s přispěním Marjanina božského vokálu nedokáže nabídnout tolik záchytných bodů, kolik bych potřeboval ke glorifikaci celku. Přitom se na nahrávce nachází spousta dobrých nápadů, které když se pospojují vkusně dohromady, dají vzniknout malému zázraku, jak se to podařilo třeba v případě skladby “The Venamoured”. Proto je ohromná škoda, že některé skladby posluchač přejde, aniž by si zapamatoval jakýkoli výrazný moment. Ale stejně je to zvláštní. Na poslední odstavec bych byl ochoten přísahat, ale stejně se občas přistihnu, že si ve výjimečných případech královsky užívám i ty skladby nebo momenty, které mě běžně pranic nebaví. Skutečně nevím, čím to je, že Autumn dovedou zabrnkat na ty správné struny jen u člověka, který je ve správném rozpoložení.

Než nad “Cold Comfort” vyřknu konečný ortel, chtěl bych se ještě zastavit u toho, co jsem už jednou nakousl. Tím něčím je zvuk, kterým je nahrávka charakteristická. Jak už jsem říkal, o metalu se tu moc mluvit nedá a posun k alternativnímu rocku je právě na zvuku neuvěřitelně poznat. Netuším, jestli si muzikanti k nahrávání obstarali nové nástroje, nebo si jen pohráli s nastavením efektů, ale pryč jsou ostré kytary a vysoko posazené vyhrávky. Tady dominuje rozvážnost, rozostřené a hluboko posazené kytarové party a možná i nepatrně jazzový odér. Všechny tyto aspekty promítnuté na typický skladatelský rukopis a emocemi prosycený vokál pak dávají vzniknout nahrávce, která působí dospěle se vším, co k tomu patří. Lze v ní najít bolest, zklamání a zahořklost. Stejně tak ale životní sílu a jakousi sotva hmatatelnou, ale nezničitelnou víru v lepší zítřky. Už na “Altitude” byla přítomna nezpochybnitelná emocionální a citová hloubka, ale “Cold Comfort” jde ještě mnohem dál, a ve výsledku mu to ohromně přidává na atraktivitě. Ovšem jedině v očích těch, kteří dovedou schopni a ochotni tyto skryté trumfy odhalit a nechat se jimi ovládnout.

Recenze je u konce a stojí tu proti sobě dva zásadní faktory. Jistá bezzubost a pomíjivost proti nezvratnému přesvědčení, že jde o hlubokou hudbu, která dovede za správných podmínek poskytnout mimořádně intimní prožitek. Přiznám se, jsem naprosto bezradný, protože pokaždé, když “Cold Comfort” poslouchám, dojmy z jedné části spektra jsou střídány těmi z druhé části a opačně. Tak mě ale napadá, není to vlastně také důkaz skrytých kvalit? Nevím, a rozhodnutí budu muset nechat na vás, protože jak nemám odvahu prohlásit album za skvělé, stejně tak nemám to srdce jej potopit. Třeba tomu jednou přijdu na kloub…


Další názory:

Pokud by někdo od Autumn čekal nějaký další holandský gothic metal či symphonic metal (jak je kapela nezřídka škatulkována) à la Epica, starší Within Temptation a další jim podobní, asi bude po poslechu “Cold Comfort” velmi překvapen tím, že mnohem blíže než ke zmiňovaným krajanům mají Autumn na své novince k progresivním žánrům. Albu vládnou chytře stavěné kompozice plné jemných, ale chytrých detailů – někdy takovým způsobem, až si člověk říká, jestli by si “Cold Comfort” nevychutnal více čistě v instrumentální podobě, aniž bych tím chtěl jakkoliv snižovat výkon zpěvačky, nad níž se tak rozplývá bodlinatý kolega nade mnou. Počin je to dozajista kvalitní, přesto si číselné hodnocení možná trochu zbaběle odpustím čistě z toho důvodu, že to není úplně můj šálek kávy. To je ale samozřejmě jen můj osobní problém, jinak jde totiž o povedenou nahrávku.
H.

Autumn jsem poprvé slyšela v klipu “Satellites”, který mě nijak neohromil, a ani u téhle desky se žádné velké “boom” nekoná. Jsem schopná to poslouchat, možná si to určitý čas oblíbit, ale jinak je to pro mě příjemný průměr. Nepřináší to pro mě nic nového, nic závratného. Vlastně je to v některých pasážích až mírně nudné. Například skladba “Naeon” mi z nějakého nepochopitelného důvodu ze začátku připomínala písničku od Anny K, pak se pocit zlepšil, ale přece jen v tom zůstala pachuť. Zajímavé je, že nejlepším songem, který bude zvedat moje hodnocení do vyšších výšin, je bonus nazvaný “Changes for the Bitter”. Ten se mi zdá mírně abstraktní a mnohem více kreativní a udržel mě v určitém očekávání. Jako by tam nebylo nic, co bych s obrovskou radostí vystihla a tvrdila, že mě to srazilo do židle. “Cold Comfort” je sice milé album, ale pro mě studené jako psí čumák.
Madeleine Ailyn


Mayan – Quarterpast

Mayan - Quarterpast
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 20.5.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Symphony of Agression
02. Mainstray of Society (In the Eyes of the Law: Corruption)
03. Quarterpast
04. Course of Life
05. The Savage Massacre (In the Eyes of the Law: Pizzo)
06. Essenza di te
07. Bite the Bullet
08. Drown the Demon
09. Celibate Aphrodite
10. War on Terror (In the Eyes of the Law: Pentagon Papers)
11. TIthe
12. Sinner’s Last Retreat (Deed of Awakening)

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mark Jansen se nám pěkně vybarvuje. Záhy poté, co opustil populární After Forever, svým skladatelským umem pozvedl své vlastní dítko, tehdy neznámou Epicu, na post vůdčího aktu symfonického metalu s ženou za mikrofonem. A zatímco by mohl požívat zasloužených plodů úspěchu Epicy, pustil se se současnými spoluhráči a starými i novými známými do zcela nové iniciativy, která nese jméno Mayan. Pojmy Mark Jansen, death metal a opera slibovaly mnohé. Jak to dopadlo, se dozvíte záhy…

Přiznám se, že když jsem si “Quarterpast”, jak se debut jmenuje, pustil poprvé, zanechal ve mně značně rozporuplné dojmy, které mi do značné míry připomněly, proč že jsem v recenzi zdrbal “Magnisphyricon” od Sons of Seasons. A není to jen osoba zpěváka Henninga Basseho, který představuje společného jmenovatele obou desek. Obě totiž vykazují nemálo společných znaků, a když trochu nadnesu, vypadá to, že Oliver PalotaiMark Jansen tvořili od velmi podobného základu, jen každý po svém. Příbuzně tak znějí některé melodie vokálů i celková a všeobjímající rozmáchlost. Co si však posluchač nesplete, to jsou Jansenovy a Delahayovy riffy (jak napovídá jméno Isaaca Delahaye, Mark Jansen si z domovské Epicy vypůjčil většinu členů, snad krom Yvese Hutse a svého bratra Coena) a zvuk kytar, tu a tam opletené líbezným hlasem božské Simone Simons

Jak už jsem předeslal, shledávám v “Quarterpast” spoustu shodných znaků s “Magnisphyricon”. Po několikanásobné listening session však musím prohlásit, že v pomyslném duelu vítězí “Quarterpast”, a to hned z několika důvodů. Hlavním důvodem je skutečnost, že i přes svůj bombastický nádech a nezpochybnitelnou propracovanost deska nepůsobí přeplácaně, jak se zprvu může zdát. Jansenův skladatelský mozek velmi moudře usoudil, že skládat přes sebe nekonečné vrstvy různých nástrojů samo o sobě nezaručuje úspěch a vsadil tak na sice prostší, ve výsledném efektu však působivé kompozice. Když nepočítám dva krátkometrážní přechody, skladby samotné jsou obdobného charakteru a naprostá většina z nich dává posluchači zakusit screamů větší části stálé sestavy kapely v kontrastu s tu éterickými (Simone Simons), tu energickými (Floor Jansen), tu akademickými (Laura Macri) příspěvky trojice ženských hlasů, to vše uvozováno skvělým Henningem Bassem, který zde prokazuje, že důvěra, jakou jsem v jeho schopnosti vložil při poslechu “Magnisphyricon”, nebyla neopodstatněná.

Když se o projektu Mayan začaly šířit první nejisté zvěsti, vyšlo najevo, že si chce Mark Jansen jeho prostřednictvím vytvořit prostor pro realizaci svých nápadů až death metalového charakteru, která nezapadají do konceptu Epicy. Těšil jsem se tedy na nekompromisní nářez vycizelovaný nějakou tou orchestrací, něco ve smyslu se symfonikou značně operujícího alba “The Apostasy” od polských Behemoth. Výsledek zní ale dost odlišně od mých představ a je to vlastně dobře. Dostalo se nám totiž materiálu, ve kterém se snoubí nikterak kýčovité orchestrální party s riffy, které znějí jak ostřejší a násilnější Epica, přičemž jedno bez druhého nemůže dost dobře existovat. Pospolu se však jedná o skutečně silný materiál, který působí neokoukaně a je radost ho poslouchat.

Čím déle “Quarterpast” poslouchám, tím více oceňuji jakousi pospolitost a organickou propojenost celého díla, která legitimizuje s Mayan často spojovaný termín death metal opera – ono to tak skutečně zní! Posluchače neruší žádné násilné přechody a může se tak nechat unášet plynoucí hudbou, která se nedá rozdělit na dobré a špatné skladby. Namísto toho jde o obecně vysoký standard, ze kterého vyvstávají brilantní momenty – přesně jako v případě klasické kompozice jevištního formátu. Nemá proto pražádný smysl vytrhávat z kontextu jednotlivé skladby, byť by v pečlivém rozboru nepochybně obstály.

Celou dobu mě zajímalo, co se z Mayan vyklube, a chtě nechtě musím uznat, že se mi to, co se vyklubalo, moc líbí. Za sebe (a myslím, že i za zástupy dalších) doufám, že nezůstane u jednoho alba a Markovi Jansenovi z toho všeho tvůrčího nasazení nepraskne hlava. Jestli k tomu nedojde, máme tu dalšího skladatele, na kterého se dá spolehnout a takových je třeba si vážit – není jich zas tak moc…


Další názory:

“Quarterpast” vidím jako malinko rozporuplný počin. Už jsem se setkal s názory, které album vynášejí do nebes, ale osobně si nemyslím, že by to bylo nějak zas až tak výjimečného. Není to špatné, ale nevidím v tom nic převratného, jen velice slušnou práci. Trochu mi vadí jistá nevyrovnanost materiálu, protože některé písničky obsahují opravdu hodně skvělé, ba přímo excelentní momenty, ale zároveň v některých momentech slyším i nějakou nějakou tu vatičku, jako celek se mi však “Quarterpast” v podstatě líbí. Oceňuji hlavně fakt, že konečně někdo udělal metalovou operu s koulema, v níž má hlavní slovo growling.
H.


Within Temptation – The Unforgiving

Within Temptation - The Unforgiving
Země: Nizozemsko
Žánr: alternative rock / symphonic metal
Datum vydání: 29.3.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Why Not Me
02. Shot in the Dark
03. In the Middle of the Night
04. Faster
05. Fire and Ice
06. Iron
07. Where Is the Edge?
08. Sinéad
09. Lost
10. Murder
11. A Demon’s Fate
12. Stairway to the Skies

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Within Temptation jsou kapela, která stála na počátcích mého metalového bytí a pořád patří mezi kapely, které si i po letech rád poslechnu, byť se můj vkus obrátil značně obskurnějším směrem. Právě díky vztahu, který k Within Temptation chovám, jsem se dost obával, že po rozporuplném albu “The Heart of Everything” novinka nenabídne nic zajímavého, ba naopak že se dočkáme vykrádání klasického Within Temptation soundu a melodiky. Co jsem ale rozhodně nečekal? Přesně to, co se urodilo na “The Unforgiving”

Velké změny předznamenalo několik událostí, které se později ukázaly jako součást rozsáhlého konceptu, okolo kterého se “The Unforgiving” točí. Původní webové stránky se proměnily v informační portál značně sociálního charakteru a namísto klasické/provařené (vyber jednu možnost) černé jim nyní dominuje svěží bílá. WTF? Co se to děje? Komiksový příběh a dějový video doprovod. Cože? To jim úplně hráblo? Inspirace popovou a elektronickou hudbou. Sodoma Gomora?! Ale vůbec ne, vážení. Čím déle album poslouchám, tím víc mi dochází, že tohle všechno je velice promyšlený tah, který při udržení vysoké kvalitativní laťky úspěšně eliminuje všechna negativa, jejichž stín mě děsil v prvním odstavci.

Když teď odhlédnu od všeobjímajícího (a promakaného) konceptu, se kterým je album pevně propojeno, samotná hudba představuje něco, co jsme od Within Temptation ještě neslyšeli. Komu způsobil lehký šok první singl “Faster”, jeho hitový potenciál, pop-rocková lehkost a elektronická smyčka, udávající rytmus, ten nechť přijme za fakt, že se v podobném duchu nese i zbytek alba. Asi vám to asi pořád zní nepochopitelně, ale smiřte se s tím. “The Unforgiving” má s metalem máloco společného. Přesto je na něm jasně zřetelný rukopis skladatelské a partnerské dvojice Westerholtden Adel, která ale tentokrát k tvorbě přistoupila z jiného konce než obvykle. Kytary tvoří spíše rytmickou složku a o nějaké zuřivém stavění riffů nebo rozmáchlých vyhrávkách nemůže být řeč. Když už na jedno nebo druhé dojde, stojí to za to. Úvodní riff u skladby “Iron” patří k těm, které dovedou rozhýbat stadiony, a třeba zčásti zkreslené, zčásti akustické sólo z “Lost” mi bez přehánění imponuje. Jde ale spíš o výjimky. Klasické nástroje spolu s elektronickými samply (…nebo jsou to klávesy? Čert ví…) tvoří rytmický podklad pro typické klávesové aranže a především esenciální a naprosto dominantní složku – vokál, jímž se pyšní frontwoman Sharon den Adel

Sharonin hlas patří k trademarkům kapely prakticky od jejích počátků. I přesto však bylo zpěvačce občas vyčítáno, že se omezuje pouze na vysoké rejstříky a zlé jazyky tvrdívaly, že v jiných polohách zpívat neumí. Jak to bylo před lety, nevím, ale výkon na “The Unforgiving” dává zřetelně najevo, že Sharon jako zpěvačka stále roste. Na novém materiálu totiž vůbec dává poprvé dostatečný prostor zpěvu v nižších polohách a já se ho nemohu nabažit. Až paradoxně totiž z jejího hlasu tryská mnohem víc emocí než v dobách, kdy zpívala výhradně výšky. Kde byla dříve slyšet gotická naivka, tam teď vládne uvědomělá a dospělá žena, paní zpěvačka a já před ní smekám…

Zajímavé je, že i přesto, že se po většinu stopáže nekonají žádné instrumentální orgie, díky chytlavým motivům, v potřebných momentech vkusně zvýrazněným nebo naopak upozaděným nástrojům a v neposlední řadě zvuku, který skutečně lahodí mému uchu, vznikla nahrávka, která působí kompaktně a především ztělesňuje zhudebněné opozitum nudy. Každá skladba je potenciálním hitem a není tu nic, co by svým nábojem, respektive jeho absencí jakkoli znatelně zaostávalo. Pravda, úplně mě neoslovila na můj vkus až příliš kolovrátkoidní “In the Middle of the Night”, ale vůči zbytku nemám sebemenší výhrady. Některé mě baví víc, některé méně, ale v každém případě jde o prvotřídní materiál.

Ano, už je to tak. Dříve vycházející hvězda gothic metalu hraje něco mezi gothic rockem a popem, ale září u toho jako supernova. Bývá pravidlem, že když kapela podobného ražení začne hrát “pop”, většinou za to sklidí negativní kritiku. Jak je ale vidět, metoda hlavou proti zdi a neskrývání očividného se vyplatila a svět tak může být svědkem, jak taky může vypadat evoluce. Udělat popovou, ale přesto chytlavou, návykovou a zatraceně kvalitní nahrávku není vůbec jednoduché a já jsem strašně rád, že se to podařilo právě Within Temptation


Legion of the Damned – Descent into Chaos

Legion of the Damned - Descent into Chaos
Země: Nizozemsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 7.1.2011
Label: Massacre Records

Tracklist:
01. Intro – Descent into Chaos
02. Night of the Sabbath
03. War in My Blood
04. Shrapnel Rain
05. Holy Blood, Holy War
06. Killzone
07. Lord of the Flies
08. Desolation Empire
09. The Hand of Darkness
10. Repossessed

Hodnocení:
H. – 7/10
Earthworm – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Neuvěřitelné, jak se tahle kapela dokázala za tak krátkou dobu zvednout. 13 let se bez nadsázky potloukali v podstatě na okraji scény jako Occult (kolik z vás zná jejich nahrávky, co?), ale takřka ihned po změně názvu na Legion of the Damned se jim dostalo ohromného úspěchu. Hrají na velkých festivalech, plní stránky (a nezřídka i obálky) největších metalových magazínů, sází album za albem, jezdí dlouhé koncertní šňůry… a co je na tom všem nejlepší, zvláště pro fanouška dobrého metalu, ta jejich hoblovačka má pokaždé fakt koule…

Nepočítáme-li “Feel the Blade”, což byla předělaná fošna “Elegy for the Weak” z éry Occult, je aktuální novinka “Descent into Chaos” čtvrtou řadovkou Legion of the Damned. Za těch pár let se skupina vypracovala do podoby, u níž máte vždy jistotu, co dostanete a v jaké kvalitě to dostanete. Ano, je to na chlup to samé jako “Malevolent Rapture”, “Sons of the Jackal”“Cult of the Dead”, ale čert to vem, když vás ta nálož sejme tak jako tak.

Nějaké filozofické rozbory, hlubokomyslné rozebírání jemných nuancí, obšírné porovnávání s předchozími deskami, to všechno je u Legion of the Damned zbytečné, ba přímo kontraproduktivní. Tahle muzika tu je prostě a jednoduše od toho, aby vám ustřelila palici, nic víc, nic míň. Ber, nebo nech být. Kapela se s tím nesere – nejdříve vás lehce ukolébá intrem “Descent intro Chaos”, aby vás hned vzápětí s úvodním riffem zabijačky “Night of the Sabbath” zadupala do země. Nářez od začátku do konce. Co song, to nekompromisní pumelice přímo držky; co song, to jasná hitovka, při níž praskají kosti.

Riffy jsou kulervoucí, čapnou vás za prdel a vymetou s vámi podlahu jak s hadrem. Tempo je ďábelské, zdrtí vás tak důkladně, že se ani nestačíte začít bránit. A pokud vám i po tomhle zbudou nějaké síly, apokalypsu dokončí řezavá pila v hrdle Maurice Swinkelse. Hnát na srdce – čeká toho někdo od death/thrash metalu ze staré školy víc? Já tedy ne. Je to náklep, náklep jak hovado, a to mně osobně stačí. Legion of the Damned si berou to nejlepší od obou přítomných stylů a ten jejich koktejl je prostě smrtící.

Nevím, jestli to vůbec má cenu vyjmenovávat tu nějaké songy, ale tak že jste to vy… totální bomby jsou kromě již zmiňované “Night of the Sabbath” ještě “Shrapnel Rain”, “Lord of the Flies” a “The Hand of Darkness”. Všechny spojují brutální riffy, řízné tempo, neuvěřitelný tah na bránu a drive jako prase. A to je vzhledem k žánru Legion of the Damned sakra velká pochvala. Ale jak říkám, jsou to jenom moje osobní kousky, jinak to jsou všechno řízné petelice do jedné.

Před vydáním jsem si říkal, že jestli bude “Descent into Chaos” to samé jako vždycky (což jsem předpokládal a což se také stalo), tak mě to už prostě kvůli nulovému posunu bavit nemůže. Ale jak poslech ukázal, opak je pravdou – baví mě to a baví mě to hodně. Není to nic kdovíjak originálního, nic doposud neviděného, ale to nevadí, já mám pro takovéhle smaženice prostě slabost. Říct už můžu jen jednu věc – jestli to bude těmhle chlapům takhle hoblovat pořád, pořád se mi to bude i líbit.


Další názory:

Legion of the Damned mi dali přesně to, co jsem od nich očekával. Pohodovou hoblovačku, převážně založenou na riffech, při které si zahážu hlavou a trochu si oddechnu. V podstatě nic víc, nic míň. Žádné experimenty se nekonají, jediné dvě překvapení pro mě byly – prvních pár riffů na albu v songu “Night of the Sabbath”, nečekal jsem, že to bude šlapat tak slušně; a akustické intro k songu “Lord of the Flies”. Produkce kvalitní tak akorát, je vidět, že už v tom chlapi nějakou dobu chodí. Co víc dodat? Koho už nebaví Slayer, zkuste Legion of the Damned :)
Earthworm