Hardcore jako žánr tady na blogu nebývá zastoupen příliš často, a občas je tedy třeba temné vody všech těch doomů a blacků rozčeřit něčím trochu akčnějším. Holanďané Manu Armata se o to pokoušejí více než úspěšně a zdaleka nejen svojí novou deskou “Surpass the Master”. Tedy nevím, jestli se dá vlastně hovořit o desce, sice se na novém počinu objevuje osm stop, což by u některého black metalu mohlo být klidně hodina a půl stopáže, zde se však dostáváme na strhující dobu trvání 18 minut. Možná by se teda spíš hodilo označení EP, byť kapela zřejmě počin prezentuje jako klasické album. Loni totiž vydali regulérní EP, svojí první oficiální nahrávku, která měla čtyři tracky a desetiminutovou stopáž. Pochopitelně. V tomto kontextu tedy označení “Surpass the Master” za regulérní desku dává smysl. Ale dost blábolení – co nám tedy Manu Armata letos přináší?
Deska začíná songem “Self Reliant”, jehož skoro půlku tvoří jakési intro v podobě samplu z jakéhosi filmu doplněné masivním riffováním. Po dvou minutách a 23 sekundách se nejdelší song z alba dosti plynule, jak jen to při tempu 190 BPM jde, přesune do další pecky “Close to the Heart”. Oba songy zdobí podobný skoro až punkový riff, což by se někomu nemuselo zdát, pokud by v hudbě hledal jakousi invenci, což ale u hardcoru, navíc takto přímočarého snad nikoho ani nemůže napadnout. Další nářez “Remain” začíná bez skrupulí od první vteřiny, skoro jako kdyby kapela dělala support v klubu nějaké větší hvězdě a měla striktních dvacet minut času, proto to tam sází bez přestávky jednu bombu za druhou. “Sideline” plní takovou tu úlohu čtvrtého odpočinkového songu na desce, aby si dal posluchač jako oddech, a sice tím, že obsahuje 20vteřinové intro a pak zase rubačka nanovo, tentokrát s hutným a nekompromisním gang vokálem na konci.
V pátém tracku “Torn” je vcelku zajímavý refrén v podobě kytarového sóla podbarveného jakýmsi policejním hlášením a sirénami. Refrén proto, že je to tam dvakrát a fakt mě to baví. Následuje “Ashamed” s oldschool skočným riffem, která mě možná na desce baví úplně nejvíc, zase s gang vokálem, kde se huláká o aroganci lidské rasy a o tom, jak bychom se měli stydět, tedy klasická hardcorová témata. Sedmička “Loyal to da Grave” má k dobru dva hosty v podobě kluků z kapely Chelsea Smile, ale jako kytaristovi mi skutečně nesedí riff ve sloce, který zní tak trochu cirkusově a do zbytku desky mi tak nějak nesedí.
No, každopádně postupně se přenášíme k závěru desky, jejž obstarává finální nakopávačka “Blinded” a hlavně dvakrát tak dlouhé outro, kterým je řeč Charlieho Chaplina, coby parodie na Adolfa Hitlera z filmu “Diktátor” (asi populární záležitost, už jsem tento projev popisoval v recenzi na první album tuzemských Area Core), co je však vcelku legrační, Manu Armata do songu naroubovali zvukovou stopu z fan YouTube videa, kde je Chaplinův projev podbarven písní “Time” od Hanse Zimmera. Těžko říct, zda si to Manu Armata vůbec uvědomili a hlavně jestli se o panu Zimmerovi aspoň zmínili v bookletu, nebo si skladbu oficiálně licencovali, každopádně mě to docela pobavilo a i potěšilo, protože “Time” je super.
No, abych to shrnul, “Surpass the Master” je prostě nekompromisní moshcorová sypačka s názorem, na jehož vyjádření čtvrt hodiny úplně stačí. Nářez od začátku do konce, deska nenechá člověka ani na chvíli vydechnout, takže vlastně krátká stopáž není na škodu. Sice album žádnou zvláštní invencí neoplývál, ale jelikož mám v oblibě přímočaré beatdowny typu bostonských Vanna nebo Francouzů Rise of the Northstar, tak mě Manu Armata dost baví. Co bych navíc chtěl ještě na desce vyzdvihnout, je celkový zvuk a produkce, protože na to, že jde o druhou studiovou nahrávku, tak je zvuk dost hutný a příjemný, což o sobě dneska nemůže říct kde kdo. Poslední věc, kterou bych chtěl pochválit, je obal, jenž mě fakt baví, je to taky příjemná změna oproti těm všem vesmírům a hipster motivům, které dneska na desky kapely umisťují v rámci trendu.
Holandská smečka Countess funguje už pěkně dlouho – od začátku 90. let, což znamená již přes dvacet roků. Já osobně jsem o nich doposud neslyšel, ale to samozřejmě může být dáno jen mým ignorantstvím a nevědomostí. Byl jsem tedy docela zvědavý, jak bude letošní novinka “Ancient Lies and Battle Cries” znít, ačkoliv mě zjištění, že jde již o 14. dlouhohrající placku a že to Countess sekají jak Baťa cvičky, zrovna nenavnadilo…
Tak jako tak, se dvěma dekádami na krku a více jak desítkou řadových počinů není pochyb o tom, že jsou Countess setsakra zkušenou partou. V tom případě mi však někdo vysvětlete, proč “Ancient Lies and Battle Cries” zní tak… no, amatérsky. Ctění starých pořádků respektuji a dokonce i chválím, ale je prostě rozdíl znít oldschoolově a znít blbě, přičemž Countess mají spíš blíže k tomu druhému.
Opravdový problém však přichází až tehdy, když si posluchač uvědomí, že podobně plytká, průhledná a tudíž i nudná je i samotná skladatelská stránka. Kytary i rytmika jsou vyloženě primitivní, vokál je tak slabý, až působí skoro jako vtip, a klávesy jsou místy vyloženě patetické. Někdy je to tak jednoduchoučké, až to nemá daleko k nějakým RAC partám, kde se na kvalitu hudební produkce nikdy příliš nehledělo… jindy jsem si zase říkal, jako kdybych poslouchal zmetalizovaný Ortel (a to fakt nemyslím jako pochvalu).
Pár ucházejících momentů se najde a hlavně klávesy tu a tam ukážou solidní melodii, ale rozhodně nejde o nic, co by mělo šanci dojem z desky vylepšit. K tomu navrch přidejte, že “Ancient Lies and Battle Cries” trvá přes hodinu, což je vzhledem ke kvalitě vražda, abyste měli jednoznačný výsledek – že jde o album, s nímž vážně nemá cenu ztrácet čas.
Nevím, jak jsou na tom další desky Countess, protože co jsem se díval, drtivá většina předchozích počinů je všude hodnocena kladně, takže je to třeba lepší, nicméně “Ancient Lies and Battle Cries” se mi zdá opravdu hodně špatné (zvlášť na takhle mazáckou partu) a po zkušenosti s ním fakt nemám chuť jít pátrat po tom zbytku…
Datum: 9.11.2014 Místo: Nijmegen, Doornroosje (Nizozemsko) Účinkující: The Gathering
Asi každý hudební fanoušek má nějakou kapelu, do jejíž tvorby je blázen, ale z nějakého důvodu není možné, aby tu kapelu zkouknul živě, a když už, tak třeba v sestavě, která je od té “správné” více či méně odlišná. Proto není složité si domyslet, co takový hudební fanoušek nejspíš udělá, když se dozví, že má jeho modla odehrát výroční vystoupení, během něhož se na pódiu vystřídají všichni členové, kteří kapelou za celou dobu její existence prošli. Když jsem se dozvěděl, že se přesně takový koncert chystají odehrát The Gathering, měl jsem ve vteřině jasno a veškeré rozhodování se omezilo na podružnosti jako třeba doprava na místo, tedy do nizozemského Nijmegenu, kde se měla kýžená událost odehrát.
Jak záhy po spuštění předprodejů vyšlo najevo, ve svém (ne)rozhodování jsem nebyl zdaleka sám. Po vstupenkách se totiž zaprášilo během dvou dnů, a když The Gathering přidali na stejný den odpoledne druhý termín, i jeho kapacita se naplnila velmi záhy. Jenže ono se není vůbec čemu divit – pro mnohé, mě nevyjímaje, totiž bylo vystoupení s názvem 25 Years of Diving into Unknown zcela ojedinělou a dříve netušenou příležitostí vidět The Gathering na jednom pódiu s bývalou zpěvačkou Anneke van Giersbergen, jež svým nezaměnitelným hlasem učarovala zástupům fanoušků a za jejíhož působení si kapela zvládla vybudovat status, který se nebojím nazvat kultovním. A jakkoli mám výkon její nástupkyně upřímně rád a Silje Wergeland na postu zpěvačky The Gathering plně respektuji, bylo by pokrytecké tvrdit, že suverénně největším tahákem pro mě nebyla právě účast Anneke na tomto podniku.
Jelikož se mi podařilo připojit se ke skupince podobných nadšenců, výlet do Nizozemska se nakonec přeci jen stal skutečností a po řadě událostí a zážitků, jež celé události předcházely, jsme nakonec stanuli ve frontě, která se u vstupu do moderního klubu Doornroosje tvořila už od brzkého odpoledne. Navzdory opravdu velkému počtu účastníků šlo ale o frontu veskrze uspořádanou a kulturní, a když se dveře klubu konečně otevřely, zástup lidí postupoval vesměs svižně. Uvnitř pak dobré dojmy pokračovaly. Velká šatna zdarma, nabídka piva, z níž si dovedl vybrat i zmlsaný Čech (nevím, proč všichni nadávali na světlé Leffe – mně tedy chutnalo nečekaně dost), prostředí veskrze příjemné… Vlastní sál pak rovněž nedával sebemenší důvod k nespokojenosti a vysoký strop a i při plné kapacitě stále velmi přívětivá koncentrace návštěvníků jen podporovaly očekávání, která se k večernímu vystoupení pojila, a těšení, jež rostlo s každým okamžikem.
Pak ale sál konečně potemněl a rozměrné panely zabírající většinu stěny za pódiem ožily projekcí, která z vyobrazení narozeninové číslovky 25 záhy přešla v odpočítávání. A když skončilo odpočítávání, koncert začal alespoň pro mě vyloženě symbolicky, a sice skladbou “Saturnine”, díky níž jsem kdysi The Gathering objevil a následně jim propadl. Během “Saturnine” se na pódiu představili všichni čtyři pěvci, kteří se měli po zbytek večera za mikrofony různě střídat, a už tehdy bylo zřejmé, že to bude večer vážně výjimečný. Stejně tak se ovšem potvrdilo, že byť dočasný návrat Anneke van Giersbergen fanoušci nenechají bez odezvy, protože když její hlas poprvé prořízl vzduch, spontánní výbuch nadšení, který následoval, byl nejen vyloženě hmatatelný, ale také zatraceně hlasitý.
Hned následují kultovka “Strange Machines” dala jasně najevo, že The Gathering mají toho večera v úmyslu pálit jen ostrými, což je při pohledu na setlist více než patrné, a obecně lze tvrdit, že co song, to naprostá jistota velkého zážitku. Přesto ale vystoupení nesklouzlo k pouhému výběru těch nejznámějších hitů a největší podíl setlistu si možná trochu překvapivě připsala aktuální řadovka “Disclosure” (o rok mladší experimentální počin “Afterwords” přeci jen úplně klasická řadovka není). To mě ale potěšilo hned ze dvou důvodů – zaprvé díky tomu nelze hovořit o čistě retrospektivním vystoupení a zadruhé se tak podařilo elegantně a vzhledem k aktuální sestavě i velmi důstojně vyvážit prostor, který v rámci koncertu dostala Anneke. Ta totiž ať už sama nebo s někým dalším odzpívala celých 12 skladeb z 19 a kromě bratří Ruttenů a klávesáka Franka Boeijena strávila na pódiu suverénně nejvíc času. To se ovšem dalo očekávat a především – Anneke svůj čas využila tím nejlepším způsobem.
“Prostě zpívala,” mohl by někdo říct a měl by v zásadě pravdu. Jenže bohové, jak ona zpívala! Nijak se netajím tím, že tuhle dámu chovám v nesmírné oblibě, ale i když jsem si velmi dobře vědom jejích pěveckých schopností a už dříve jsem měl tu čest se o nich přesvědčit naživo, tentokrát mě Anneke naprosto přibila k podlaze, uhranula a kdoví co ještě. Zkrátka a jednoduše to bylo snad ještě lepší než z desky, mělo to ohromnou sílu a intonačně to bylo naprosto dokonalé, což – pokud lze soudit podle živých záznamů – v minulosti nebývalo úplně pravidlem. Ta ženská je s přibývajícími léta zřejmě lepší a lepší a není tedy divu, že kdykoli otevřela ústa, bylo to naprosto elektrizující. Je sice pravda, že proti studiové podobě skladeb nebylo jejich živé provedení možná tak subtilní, ale čert to vem, protože to mělo ohromnou energii, charisma a co chvíli jsem zůstával stát s otevřenou pusou a jen nadšeně hltal.
Setlist The Gathering:
01. Saturnine
02. Strange Machines
03. Meltdown
04. Nighttime Birds
05. The Mirror Waters
06. King for a Day
07. Even the Spirits Are Afraid
08. Broken Glass
09. Heroes for Ghosts
10. Afterwords
11. Amity
12. On Most Surfaces (Inuït)
13. Paper Waves
14. All You Are
15. Leaves
16. In Motion #1
17. Travel
– – – – –
18. Waking Hour
19. I Can See Four Miles
Bylo by ale poněkud nefér glorifikovat Anneke a pominout výkony ostatních pěvců, kteří za ní přitom nezůstali nijak pozadu. Schopnosti Silje Wergeland, excelující zejména na “Disclosure”, se podle očekávání v plné míře projevily i zde a zejména opusy “Heroes for Ghost” a “I Can See Four Miles” byly v jejím podání opravdu famózní. Vzhledem k tomu, že první dvě desky “Always…” a “Almost s Dance” neznám, mě ale velice příjemně překvapili Marike Groot s Bartem Smitsem. První jmenovaná se sice větší část večera tvářila, jako by jí na pódiu bylo trochu stydno, ale když už spustila, její rozsah a síla hlasu mě přinutily uznale smeknout imaginární klobouk. Naproti tomu poměrně pohyblivý Bart Smits přispěl mocným growlem i charismatickým čistým vokálem a obě nejstarší skladby v jeho podání se od ostatních lišily leda tak doom metalovou náturou, nikoli úrovní prezentace. Asi nejsilněji na mě ale Bart zapůsobil v duetech (jeho growl v první části refrénu “Nighttime Birds” byl vyloženě skvostný), a proto mě trochu mrzí, že nakonec nezazněla skladba “A Life All Mine”, která se vzhledem k Bartovu pěveckému potenciálu vyloženě nabízela.
Asi není třeba zdůrazňovat, že lidé si vystoupení náramně užívali. Potlesk a jásot, jimiž kapelu odměňovali, se ozývaly co chvíli a nezřídka kdy i v průběhu skladeb. Samotní muzikanti ale také nezaháleli. Vzhledem k charakteru hudby The Gathering by samozřejmě bylo naivní čekat nějaká velká gesta (v tomto ohledu se projevil snad jedině Bart Smits, k jehož dvouskladbovému doomovému intermezzu to ovšem sedlo náramně), ale stejně bylo znát, že to ze strany kapely není ani vzdáleně žádná otravná rutina. S baskytarou se mazlící a usměvavá Marjolein Kooijman, nadšení ve tváři Hanse Ruttena, zamyšlená a přesto nesmírně procítěná hra jeho bratra Reného, Siljiny jemné tanečky a Annečino mladistvé nadšení a entusiasmus, jež daly vzpomenou na tu zrzavou holku, která na přelomu tisíciletí energicky blbla na pódiích celého světa… Tohle všechno tam bylo, na všech zúčastněných (dobře, v případě nepatrně zapšklé Marike Groot to zase až taková sláva nebyla) bylo jasně vidět, že si tuhle výjimečnou událost užívají a projev kapely ve své subtilnosti tedy fungoval bezchybně.
A naprosto stejným způsobem zafungoval celý koncert. Bylo to spíše nenápadné a poklidné, člověk se jen tak zlehka pohupoval do rytmu a poslouchal, a když přišla nějaká říznější skladba, pohupoval se trochu výrazněji. Přesně v duchu studiových nahrávek to ale mělo výtečnou atmosféru, a když přišla řada na nějaký působivý moment, najednou to bylo ohromně silné a The Gathering jen zářili. A takové momenty se střídaly v podstatě pořád, a kdybych je měl jmenovat, de facto opíšu celý setlist. Pravda, dvojici skladeb z “Always…” jsem si užil trochu méně, protože debut neznám, a Reného vypadlá kytara v první polovině výtečné “All You Are” docela zamrzela, ale ve výsledku se stejně dostavila nenápadná, leč pulzující dynamika, která alespoň moji pozornost přikovala k dění na pódiu takovým způsobem, že jsem si za celé dvě a půl hodiny ani jednou nevzpomněl na bolavé nohy, které mě ještě před začátkem docela vystrašily.
Celý koncert tak byl mimořádně vyvážený, ale stejně musím vypíchnout dva vrcholy, které v mých očích přebily i jakkoli skvělý zbytek. Prvním byla skladba “Travel”, s níž The Gathering uzavřeli standardní část setu ve stylu, o jakém se mi ani nesnilo. Jestli existuje dokonalost, The Gathering se jí s “Travel” přiblížili na dosah a já jsem nestačil zírat, jaká je to síla. Za vrchol číslo dvě pak mohu prohlásit celý přídavek. Něžnou “Waking Hour” totiž vystřídala rozmáchlá “I Can See Four Miles”, a jakkoli se mi to zdálo nemožné, právě ta dosáhla na stejnou metu jako “Travel”. Jak skladba postupně gradovala, na pódiu se postupně objevili úplně všichni muzikanti a závěr doslova vybuchl energií a geniální atmosférou, která naplnila Doornroosje až po strop. Upřímně, lepší finále si asi nikdo z přítomných přát nemohl, protože to byl čistý skvost…
Děkovačka, focení, květiny a neustále lomozící dav, přemítání o tom, jak to bylo krátké, a o něco později také obíhání šťastných a uvolněných muzikantů, kteří se vydali strávit zbytek večera mezi své fanoušky, tak vypadalo střízlivění, které přišlo na řadu po dvou a půl hodině mimořádných zážitků – a věřte mi, že bylo z čeho střízlivět. The Gathering pojali svoje výročí tím nejlepším možným způsobem, odehráli vystoupení, které plně ospravedlnilo všechna očekávání, jež jsem do něj vkládal, a udělali tak velký krok směrem k nesmrtelnosti. A jestli vám přijde, že to s tou chválou trochu přeháním, pak vězte, že zkrátka nemohu jinak. The Gathering mi totiž ve zcela skvostném provedení naservírovali zážitek, po němž jsem roky toužil, aniž bych věřil, že se mi někdy poštěstí jej prožít na vlastní kůži, a teď vím, že kdybych zůstal sedět doma, musel bych toho hořce litovat do konce života, protože podobně vzácná událost už se asi opakovat nebude. Takže tedy koncert roku? Dost určitě. Splněný sen? V každém ohledu…
Země: Nizozemsko Žánr: metalcore Datum vydání: 31.7.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. They Come for Us All
02. The Dying Light
03. My Demise
04. Scavengers
05. Delirium (Foreved Bound)
06. Lost
07. Beyond the Sun
08. End of the Line
09. We Are the Voice
10. Salvation
V krajních extrémech dokážeme alba rozdělit na dva druhy. První jsou taková, jejichž podstatu můžeme popisovat tisíci slovy (a že to často děláme), a přesto nejsme schopni zachytit ani zlomek toho, co při poslechu sami pochopíte za pár minut. Druhou skupinou pak tvoří desky, které byste svedli zrecenzovat na jednom řádku vyjmenováním kapel, u kterých jejich autoři hledali inspiraci. Ačkoli je první cesta těžší jak pro muzikanta, tak pro recenzenta, jsou to právě tyto desky, které milujeme a kvůli kterým hudbu posloucháme. “The Dying Light” však spadá do druhé kategorie, a tak bych mohl recenzi uzavřít slovy: Atreyu, All That Remains, Avenged Sevenfold, Shadows Fall.
Bohužel recenze, která se vejde do 666 znaků, není asi moc hodnotná sama o sobě, tudíž musíme ještě chvíli laborovat o detailech. A prvním je pochopitelně kapela samotná. Nizozemští Soulnerve se k vydání debutu “The Dying Light” dostali poměrně pozdě, až po deseti letech existence, která byla ovšem přerušena dočasným rozpadem. Ačkoli se hudebníci tváří jako ucelená kapela, všechny nástroje na albu má na starosti Stephan Brus, zatímco druzí dva zúčastnění muzikanti obstarali řev, respektive čistý zpěv. Že je tvorba Soulnerve záležitost nenápaditá, už padlo, ovšem tak trochu to dá tušit už její název. Je mi jasné, že není nutné být vždy za každou cenu co nejoriginálnější, ale jen letmým pohledem se mi podařilo dohledad 128 (!) kapel, jejichž název je jednoslovný a je složeninou slova “soul”. Kdo by to řekl, že se metalisté tolik zajímají o duši.
Kdo zná čtyři výše zmíněná jména, asi si udělá celkem jasný průsečík v jejich tvorbě a ví jasně, že žánr dnes probíraný bude metalcore. Navíc metalcore tak zjevný, jak jen to může být. O to víc zamrzí reklamní bullshit, kterým kapela krmí čtenáře své biografie. Ne, opravdu nejde o album “ovlivněné mnoha styly, přinášející svěží mix moderního thrash metalu s čistým melodickým dotykem”. Stejně tak se nedočkáme “občasných progresivních elementů”. Co dostanete je metalcorové album a ani tuna reklamního hnoje to nezakryje.
Přestaňme však kopat do povrchností a zeptejme se, zda hudba Soulnerve za něco stojí. Odpověď bude možná překvapivá. Ano, stojí. Pokud jste, stejně jako já, vyrůstali na zmíněných kapelách, které jste však přerostli a téměř nikdy se neohlídli zpět, bude pro vás “The Dying Light” příjemnou sentimentální záležitostí. Kdo má k metalcoru alespoň nějaký respekt, ví, že všechny čtyři kapely měly své silné i slabé chvilky. Dokonce lze říci, že ty silné přicházely okolo druhého či třetího počinu, zatímco kvalita pozdějších alb dramaticky klesla. A právě toto dobré období je zdrojem inspirace Soulnerve. Najdeme zde tak velkou dávku “The Curse” (Atreyu) a “The Fall of Ideas” (All That Remains), v menší míře pak “Waking the Fallen” (Avenged Sevenfold) či třeba “The War Within” (Shadows Fall). Pokud jste tedy v období mezi roky 2003 a 2006 začínali propadat metalu a vaší vstupní branou byl soudobý metalcore, budete se při poslechu “The Dying Light” cítit jako doma.
A v tom je právě jeho síla. Neumím si představit, že bych si ho užil, kdybych vyrůstal jen o pár let dříve a k tvrdé muzice bych se dostal přes nu-metal či o pár let později a mojí vstupenkou byl třeba djent. Jen díky tomu, že mi přesně spadá do té škatulky, kterou jsem sice již opustil, ale chovám k ní jistý sentiment (asi někdo vzpomínající na svůj rodný dům, který je ve skutečnosti rozpadlou dírou v zadním traktu světa), mě opravdu baví. Pokud jde totiž o samotnou exekuci, je všechno provedeno naprosto bezvadně. V jiné části biografie říká Stephan Brus, že filosofií při vzniku alba bylo nevybíravé “no fillers, just killers”, a v tomto případě nekecá. Co skladba, to vybroušená záležitost bez slabých míst, díky čemuž album unese tři čtvrtě hodinovou stopáž. Instrumentálně zde máme klasickou žánrovou kombinaci neslyšitelné basy se standardním bicím podkladem, který je však stále na míle daleko před současnou konkurencí. Albu pak samozřejmě vévodí kytara a stará se o to, aby vždy bylo co poslouchat. Zejména rychlá a energická sóla jdou Stephanovi výtečně, ale i samotné riffy jsou chytře napsané, takže rychle uvíznou v paměti a přitom se hned tak neoposlouchají. Ze strany vokálů je hlavní osobou Kevin Klaassen se svým chraplákem, jež je někde na půli cesty mezi Alexem Varkatzasem z Atreyu a vokalisty prvních death metalových kapel. Ani čistého zpěvu není pomálu, a proto je dobré, že i ten je vlastně poměrně povedený, i když působí přidušeně, jako by byl zlehka protažen nějakým tím počítačovým čistítkem.
Máme zde tedy album, které je na jednu stranu tak neoriginální, jak jen to jde, což mu však shodou okolností v mém případě hraje do karet. Na stranu druhou je jeho exekuce takřka bezchybná, nic asi nešlo udělat lépe. Jeho hodnocení tak bude ještě subjektivnější, než je tu zvykem. Tomu, kdo před deseti lety ve skříni ukrýval sepranou mikinu KoRn, asi mnoho nedá, stejně jako nepotěší ani mladíky v tílku Periphery. Pokud se vám však trefí do vkusu a navíc vás ještě zastihne v sentimentální náladě, bude vás ohromně bavit.
Spina Bifida je skupina, o níž asi málokdo z nás slyšel. Jedná se o starou death/doom metalovou formaci z Nizozemska, která po sobě zanechala jenom jedno demo “Symphony of Indictment” (1992) a desku “Ziyadah” (1993). V roce 2010 sice proběhla obnova činnosti, ale žádné další počiny se prozatím neobjevily. Tak či onak, já jsem o existenci Spina Bifida doposud neměl tušení… nemám zdání, jak je na tom jméno kapely v domácím Holandsku, třeba jsou na tom podobně kultovně jako u nás v České republice Age of Storm, což je dávno nefungující, dnes již polozapomenutý death/doom metal, na který však někteří dodnes přísahají, ale kdo ví…
Každopádně, letos někoho napadlo “Ziyadah” opět vyhmátnout a poskytnout mu reedici. A přesně dle hesla, že když už tak už, to španělská firma Memento Mori (provařenější jméno doom/deathovému labelu fakt nevymyslíte) vzala z gruntu a jako bonus na disk přihodila i demosnímek “Symphony of Indictment”.
“Ziyadah” je hudebně taková žánrová klasika… nechybí pomalé bahenní umíráky, z nichž se relativně často vyjíždí do valivého death metalu. Z dnešního pohledu už to album zní trochu fádně a zastarale, ale to samozřejmě nemůžeme brát jako chybu, protože je to vzhledem k době vzniku materiálu zcela logické. Navíc, i přesto se to poslouchat rozhodně dá a nelze tomu upírat jistou přitažlivost. Na rozdíl od třeba takových Lucifer’s Hammer, o nichž (a hlavně o reedici jejich debutu) jsme si tu povídali nedávno, mi reedice “Ziyadah” nepřijde jako holá zbytečnost a nějaký smysl v novém vydání takovéhohle materiálu vidím, byť žádný majstrštyk nebo neprávem zapadlý klenot to také není.
Pokud vaše srdíčko tepe v rytmu oldschoolového dřevního death/doom metalu, pak si “Ziyadah” rozhodně sežeňte, protože to bude vaše krevní skupina. Pokud fanatickými posluchači stylu nejste, tak spíš asi sáhněte po nějaké současnější bandě jako třeba Vallenfyre.
Země: Nizozemsko Žánr: blackgaze / post-black metal Datum vydání: 10.4.2014 Label: Dusktone
Tracklist:
01. A Clear Path
02. Mountain Mornings
03. Slowly Falling from the Sky
04. Quietly Retreating to Nowhere
05. This Last Year
06. Streams
07. Always Drowning
08. Never Stay
Myslím, že nikdo nebude mít nic proti, když prohlásím, že se každá doba vyznačuje určitou módou. Co pár let se mění trendy účesy, střihy značkového oblečení, od něj odvozených kopií a tak dále, a kdybychom byli internetovým portálem Cosmopolitanu, v lepším případě by vás teď čekala exkurze do dějin všeho, co kdy bylo šik a v kurzu, v horším pak zasvěcené rady, co pofrčí za půl roku. Jenže protože nic takového nejsme a zajímá nás spíše muzika, čeká nás samozřejmě povídání o muzice.
Proč tedy žvaním o té módě, říkáte si, a je to věru dobrá otázka. Inu, móda se projevuje vedle výše uvedených odvětví samozřejmě také na poli hudby, a to ať už jde o popularitu velkých žánrů nebo o menší subžánry. Pro příklady nemusíme chodit nikterak daleko, protože i mladší ročníky mají jistě v paměti, jak několik let nazpět celým metalovým světem cloumala folk metalová horečka… Pokud by se dalo ukázat na nějaké žánry, které frčí dnes, rozhodně mezi nimi nebude chybět pojem shoegaze (do češtiny volně přeloženo jako “civění na botu”), a to už se konečně pomaličku dostáváme k tématu dnešní recenze. Povídat si totiž budeme o desce, která se pod tento žánr zcela bezpečně řadí, a může posloužit jako trefná ilustrace toho, jak to také dopadá, když je něco v módě.
Aby bylo formalitám učiněno zadost – námětem dnešní recenze je deska “A Clear Path”, což je třetí nahrávka nizozemské kapely Cold Body Radiation, která to letos údajně táhne pátým rokem, ale to je tak nějak vše, co se mi o ní podařilo zjistit. Jenže recenzent, natožpak posluchač, není živ statistikou, takže hurá na to, co nám Cold Body Radiation na své novince naservírovali. Odpověď na tuhle otázku je velice prozaická – civění na botu. “A Clear Path” je čistokrevné, nezkalené a esenciální shoegaze, jenže nejspíš právě v tom tkví jeho zásadní slabina. Pro samou zasněnost, éteričnost, oduševnělost a kdoví ještě pro co, co je shoegaze vlastní, z toho totiž vychází absolutně unylá deska naprosto o ničem. Žádné záchytné body, žádné zmíněníhodné melodie nebo atmosféra, prostě nic. Ono se to jen tak neškodně přelévá, v různých tóninách to jemně hučí a takhle to prohučí až na konec a vy ani nevíte, že jste něco poslouchali. Nevím, jestli třeba právě tohle není premisou pro správnou žánrovou nahrávku, když i opěvovaní Alcest na mě poslední dobou dělají lautr stejně blbý dojem, ale pardon, tohle prostě nežeru.
Pravda, pár momentů, které z toho trochu vyčnívají, se přeci jen najde. Předně je to zpěv. Ten je samozřejmě čistý, vysoko položený a táhlý podobně jako všechno okolo, jenže on bohužel vyčnívá tím, že mi místy připadá falešný nebo alespoň dost nepohodlný. Člověk, který tohle zpívá, zjevně nemá pro podobný druh zpěvu vlohy a je to sakra znát. Oproti tomu dva následující a zároveň jediné zbývající výčnělky, kterým se podařilo nad tu beztvarou hudební hmotou vyplout, jsou skladby “A Clear Path” a “Always Drowning”. Tyhle jediné totiž nabízejí alespoň náznaky něčeho, čeho se jde chytit – místy relativní obstojnou instrumentální práci, pár celkem slušných melodií a proti zbytku desky podstatně zahuštěnější atmosféru, díky níž se v těchto dvou případech daří alespoň přibližně dosáhnout na úroveň, jakou by se měl vyznačovat přijatelný žánrový materiál.
Jenže to jsou jen dvě skladby z osmi a jinak je tam absolutní prázdno, případně jakési amorfní zvuky a nebo ten prapodivný zpěv, což je možná ještě horší. Těžko se tedy divit známce, s jakou se Cold Body Radiation budou muset popasovat. Neříkám, že by to nešlo poslouchat – nakonec jsem se k tomu sám také několikrát přiměl. Jenže každý z těch poslechů ve mně nezanechal nic jiného než jeden velký otazník za otázkou “Proč to do prdele poslouchám?”… Já fakt nevím, z shoegaze toho nijak zvlášť naposloucháno nemám, ale pomalu si začínám myslet, že to asi nebude úplná náhoda, když na mě nahrávky tohohle žánru působí velice podobně, respektive všechny stejně blbě, a pranic tomu nepomáhají ani prohlášení o jejich hluboké osobní a emocionální rovině, jako třeba v tomhle případě…
Další názory:
Já vím, že jsem to tu v různých recenzích a hodnoceních psal již mnohokrát a že už s tím pomalu začínám být trapný, ale shoegaze a jeho kombinace s (post-)black metalem je něco, co se mi prostě asi nikdy nezalíbí a nejspíš už napořád mi to bude připadat jako ukňouraná nuda, která svou hudební impotentnost nazývá zasněnou atmosférou. A to i přesto, že jinak mám “měkké” žánry vlastně docela rád. Jenže každá další nahrávka mě v tom akorát utvrzuje a ani Nizozemci Cold Body Radiation mi se svou třetí řadovkou “A Clear Path” nedávají sebemenší důvod, abych svůj názor změnil. Když pominu, že mi všechny tyhle kapely znějí úplně stejně, tak je to prostě totálně teplá zívačka bez výrazných momentů či nápadů, bez atmosféry. Možná jsem jenom špatný zkušební materiál, ale subjektivně se mi tohle prostě nelíbí. Na druhou stranu, pokud si na rozdíl ode mě myslíte, že Alcest jsou fakt dobrá kapela, tak by se vám “A Clear Path” líbit mohlo… H.
Nizozemsko, to už zdaleka není jen země tulipánů, útočiště větrných mlýnů a s přibývajícím časem také stát, jehož části hrozí smutné časy pod mořským povrchem. Své slovo mají “oranžoví” nepopiratelně i na metalové scéně. Nizozemský death metal je i v rámci celého světa docela pojem, ovšem smrtícímu kovu se dnes na zoubek nepodívám. Řeč bude o mnohem melodičtější metalové odnoži s dámou za mikrofonem. Tohle odvětví je totiž v rámci (tvrdé) hudby jedním z nejžhavějších vývozních artiklů země a kapely, jako Within Temptation, After Forever (respektive nástupce ReVamp), Epica a Delain se vyhřívají na výsluní téhle populární scény. O své místo se nyní přichází poprat Beyond Violet, další z mnoha. Ti sice po světě (přesněji doposud jen po lokálních koncertech) běhají už šestým rokem, přesto je EP “Frozen Words” teprve jejich prvním zásekem.
Pakliže se podíváme do sestavy nebo na promo fotky kapely, zjistíme, že se za jménem Beyond Violet neskrývá jen jedna žena – front(wo)manka, ale hned dvě ženy. Po prvním poslechu však nebylo těžké odposlouchat, že za všechny vokály na “Frozen Words” dáma jedna. S čím si však už tak jistý nejsem je, kdože se oblékl do toho kostýmu zimní královny na obalu. A abych byl upřímný, vlastně se s tím moc netrápím, protože, nalijme si čistého vína, krásou dívky z Beyond Violet úplně neoplývají. Pokud by se dostalo jen hodnocení obalu, “Frozen Words” by nejspíš vyfasovalo nedostatečnou. Kýč. Ano, kýč je to slůvko, které mi vlezlo do dutiny ústní při prvním pohledu na obalu. A nezůstalo jen u prvního pohledu, ta obálka je fakt příšerná, naštěstí tady se hodnotí pořád primárně hudba, což je pro “Frozen Words” jednoznačná výhoda.
Hudební náplň totiž výtvarnou stránku semílá na plné čáře. Ne, že by bylo “Frozen Words” nějakým dechberoucím opusem, ale Beyond Violet se podařilo vytvořit to, v co jsem doufal – pohodovou nahrávku. Ono když člověk spatří další nizozemskou symphonic metalovou kapelu, automaticky mu tam naskakují slůvka jako kopírka, touha po popularitě a tak dále. Řekl jsem “symphonic”… S čistým symphonic metalem vlastně Beyond Violet nemají moc společného, spíš mi čím dál častěji připadá, že jak lidé vidí babu za mikrofonem, okamžitě jim tam naskakuje ono slůvko, ke kterému v tomhle kontextu necítím moc velkou přízeň. Štěstí, že “Frozen Words” je o něčem jiném. To se totiž nevydalo cestou pseudopompézních krávovinek, k čemuž naváděl právě ten nešťastný obal, ale mnohem písničkovější formou. Vše se nese v mnohem příjemnějším duchu, a to vše i na úkor složitosti. Beyond Violet sice hrají hodně jednoduše zapamatovatelnou muziku, ale neotravují tunou marasmového aranžé, což vítám. Něco podobného jako Delain, leč na trochu nižší úrovni.
Když už žena třímá mikrofon, kapela se z ní snaží vydřít maximum. Někdy to je jen o promu, častokrát je však ženský vokál i na desce hodně vytažený. Nejinak je tomu i na “Frozen Words”, na kterém má hlavní slovo jistá Debby. Ačkoliv její vokál sem tam připomíná dámy z Within Temptation (k nim vede už samotný název EP) a norské Sirenie, rozhodně je ta podobnost v rámci únosných mezí.
Na EPku nalezneme pět vyvážených písní, které se jako klíště vehementně drží čtyřminutové stopáže. Celým “Frozen Words” se proplétají chytlavé melodie, které tvoři primárně Debby. Těžko říct, jak instrumentální složku nazvat, neboť povětšinou tvoří jen takový podmaz zpěvačce. Občas probleskne power metalové sólo, někde vzadu neustále pobíhají klávesy, ale stále jen v únosných mezích, což maximálně kvituji. Těžké vyzdvihovat jednotlivé skladby, protože chytlavé refrény jsou rozmístěny rovnoměrně po celém minialbu, až si občas říkám, že je to na škodu. To, že je “Frozen Words” hned na první poslech hodně líbivé, už z toho vyplývá, že to nebude záležitost na víc než čtyři, pět poslechů. Člověk se za první dva poslechy naučí všechny melodie a popěvky, třetí a čtvrtý poslech ho vyloženě baví… no, a pak začne “Frozen Words” upadávat.
Pokud zrovna nevíte, co by vás na pár poslechů zabavilo jednoduchou a přesto docela ucházející hudbou, zkuste “Frozen Words”. Neříkám, že do budoucna budu hudbu Beyond Violet nějak fanaticky vyhledávat, protože mi je tenhle žánr docela cizí, ale i tak vynaložených poslechů nelituji. Pravděpodobněji se mi jeví varianta, že se s kapelou navždy rozcházíme. Ale ne jinak než v dobrém. Padne-li mi nějakou náhodou její další počin do rukou, štítit se ho rozhodně nebudu. A to je na začínající kapelu docela slušná vizitka.
Země: USA / Nizozemsko / Libanon Žánr: minimalism / atmospheric / soundtrack Datum vydání: 14.2.2014 Label: ATP Recordings
Hodnocení: 6,5/10
Odkazy: –
Že je americký nezávislý režisér Jim Jarmush poměrně kultovní postavičkou filmového undergroundu, to je celkem známá věc. Že je ale také muzikantem, to už tak známé není a nevěděl jsem to ani já, tedy do doby, kdy jsem zhlédnul Jarmushův film “Only Lovers Left Alive” (česky “Přežijí jen milenci”) a začal se trochu šťourat v jeho soundtracku, který mi docela učaroval. Jak jsem záhy zjistil, Jarmush si kromě své kapely Sqürl přizval na výpomoc zejména nizozemského umělce Jozefa van Wissema a pár dalších a dohromady stvořili necelých padesát minut hudby, která je velmi… ojedinělá.
Jedná se o velice minimalistickou, atmosférickou a nesmírně náladovou záležitost, kde hrají hlavní roli povětšinou osamocené strunné nástroje občas doprovozené nějakým ambientním ruchem a podobně. Co se formy týče, jde spíš o monotónní plochy, které se postupně trochu obměňují, a nějak zásadně z toho vyčnívají jediné dva kusy obohacené vokálem, tedy “Funnel of Love”, což je cover, a “Hal”, což je zase autorská skladba libanonské zpěvačky Yasmine Hamdan.
Jak jsem již řekl, jako podklad k vlastnímu filmu tohle, dá-li se to tak říct, album funguje výtečně. V osamocené pozici je to ale trochu něco jiného. Je sice fakt, že poslech v paměti vyvolává scény z filmu, ale řada skladeb je možná až moc nevýrazná a v závěru si na ně ani nevzpomenete. Naproti tomu kusy jako již zmiňovaná dvojice “Funnel of Love” a “Hal”, “The Taste of Blood” nebo třeba “Streets of Tangier” se do paměti zapsat umí, a to velmi dobře a na dost dlouho.
Ačkoli se přiznám, že většinou je pro mě poslech soundtracku “Only Lovers Left Alive” čekáním na ty výrazné songy, jako celek tento počin určitě funguje. Sice ne tak jako ve filmu, kde má jen doprovodnou úlohu a naplňuje ji bravurně, ale přesto je to velice příjemný zážitek, když mi tahle muzika dělá v nočních hodinách společnost. Pokud ale mohu radit, než se pustíte do soundtracku, podívejte se na film. Zážitek z muziky si pak odnesete lepší a samotný film je také výborný.
Země: Nizozemsko Žánr: symphonic / gothic metal Datum vydání: 18.4.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Monster
02. A War of Our Own
03. The Curse
04. Autophobia
05. Burning Star
06. For You
07. Exile
08. Delirio
09. Earthquake
10. Secrets
11. Don’t Let Go
12. Out of the Darkness
13. The Distance Between Us
Stream of Passion jsou jednou rybou z toho symphonic metalového hejna, jež se neustále množí a rozrůstá. Kdybyste chtěli vylovit a poznat každou jednu rybu, beztak se vám to nikdy nepodaří a vzhledem k tomu, jak tenhle žánr přetéká originalitou, nejspíše by vás to brzo přestalo bavit. Pár jmen za zmínku určitě stojí, zejména nakoukneme-li do holandských rybníků, kde lze zakopnout hned o několik světových uskupení, nicméně kolem a kolem to žádná sláva není a prorazit v dnešní době na poli symphonic metalu je docela prekérka. A to i v případě, že už máte něco za sebou.
Stream of Passion jsou jedním z příkladů kapely, jejíž jméno není kdovíjak známé – a to i přesto, že má na kontě tři alba, fungují skoro deset let a za jejich založením stojí sám Arjen Anthony Lucassen, který se výrazně podílel na první desce. Vdechl svému novému dítěti život, výrazně se promítl do jeho prvotní tváře a posléze se vytratil, aby jej ponechal vlastnímu osudu. A na to, jak Stream of Passion dospívá na své čtvrté desce “A War of Our Own”, se dnes podíváme.
Album začíná na sympho metal poměrně zostra: žádné intro, žádné dlouhé předehry. To něco málo se vleze zhruba do minuty na začátku prvního songu. Pak už nastupují kytary a všechny další náležitosti, které k metalu patří. Ačkoliv spojovat “A War of Our Own” s výrazem metal občas vyžaduje alespoň trochu nadsázky. Pochopitelně, že metal to pořád je, ale když jsem album poslouchal, měl jsem kolikrát opravdu velké potíže poznat, že jsou v kapele dva kytaristé. Z většiny riffů mám pocit, že si je šmrdlá jedna kytara a osazenstvo té druhé si někde dává cigárko za rohem. Na to, že deska má bez pár vteřin rovnou hodinu hrací doby to není na první dojem příliš dobrá vizitka.
Samozřejmě, ostřejší fláky se najdou, ačkoliv slovo “ostřejší” má v případě Stream of Passion značně otupené hrany a vzhledem k předchozímu odstavci mám častěji dojem, že album ženou kupředu především bicí, symfonické party a zpěvačka Marcela Bovio, a to v nijak výrazném tempu. Skladby jsou psané tak, aby Marcela dobře vynikla a posluchač se mohl jejího hlasu nabažit, nicméné na to by bohatě stačilo nějakých čtyřicet minut. Nemám v zásadě nic proti tomu, že “A War of Our Own” má poměrně klidný průběh, nehýří zvraty, ani nijak nepřekvapí. Poslouchá se docela dobře, Marcelin hlas je opravdu velmi příjemný, ale stavit album především na její osobě, jak se očividně děje, není úplně šťastný nápad. Najdou se výjimk, jako třeba úvodní “Monster”, “Burning Star”, “Earthquake” z druhé poloviny nebo předposlední “Out of the Darkness”, nicméně při pohledu na tracklist si každý, kdo prošel základkou, snadno spočte, že čtyři ze třinácti songů se nerovná ani třetině alba.
Netvrdím, že tohle je nutně špatně, ostatně pořád je to jenom můj názor a někomu jinému se “A War of Our Own” může líbit, mě ale zkrátka polovina písní nudí a ta druhá není natolik výrazná, aby nudu dokázala přebít. Pokud bych měl vyzdvihnout písně nebo momenty, které mě nějakým způsobem zaujaly, byla by to výše zmíněná čtveřice plus krásně melodické “The Curse” a “Delirio”. Naopak mě zaráží, že se na desce nachází hned několik variací na téměř čistě klávesovou “For You”, a to i v delších verzích jako například “Secrets”. Zmínit bych měl ještě produkci, která by mohla být o chlup lepší. Prokreslenější zvuk by rozhodně neškodil a mohl by posunout album o úroveň výš, přinejmenším několik skladeb by mohlo příjemně prokouknout a namísto plochého nic by se mohlo posluchači dostat dynamičtějšího zážitku.
Fakt, že muzikanti jsou protřelí harcovníci a mají svůj nástroj v ruce, na věci příliš nemění. Koneckonců byla by ostuda, kdyby téměř deset let fungující kapela byla banda amatérů, takže to dává alespoň jistotu zručnosti a dobře odvedené práce. Nicméně co je tohle platné, když hudba samotná je nic moc. Spíš nic, než moc. Chápu, že po první desce, na které jsou opravdu velmi výrazné Lucassenovy vlivy, si chtějí vypracovávat vlastní ksicht, na svém zakladateli nezávislý. Jenže i když pominu, že ten vlastní ksicht není zdaleka tak vlastní, pořád trpí spoustou dětských neduhů a zrovna Lucassenovy silné melodie by téhle desce prospěly jak praseti drbání, jakkoliv je jeho rukopis stokrát provařený minimálně v jeho domovském Ayreonu. Jak jsem psal výše, “A War of Our Own” se určitě někomu líbit může, své fanoušky si určitě najde. U mě ale příliš nepochodilo.
Další názory:
“A War of Our Own” v základě samozřejmě není žádný vyslovený fail (to bych ostatně nehodil pěti body, které značí sice průměrnou, ale stále pohodovou a poslouchatelnou nahrávku), ale trpí několika neduhy… ačkoliv je pravda, že nejeden z nich sužuje žánr symphonic metalu obecně. Stream of Passion totiž produkují klasické klišé, které je až moc zaměnitelné a předvídatelné. Už hned podle prvního songu “Monster” přesně poznáte, jak to bude probíhat dál, protože přesně takhle vypadá typický song u většiny stylových kapel – na začátek jakoby ostrý riff, pak najednou zvolnění a nástup zpěvačky, vzletný refrén a pak zase ještě jednou. Přesně dle tohoto jednoduchého mustru se samozřejmě odehrává většina “A War of Our Own”… a těch pár písniček, o nichž to neplatí, zase staví na jiném provařeném receptu v podobě klavírní balady, na konci ideálně vygradované jedním kytarovým výjezdem. Ono je pravda, že i když hrajete takovéhle klišé, tak i s tím to stále může solidně fungovat, ale je nutné to dohnat opravdu dobrými melodiemi, nápady a sympatickým vyzněním, jako to nedávno na své novince přímo ukázkově předvedli třeba krajané z Delain (jejichž novinku jsem možná lehce podcenil, měl jsem tomu střelit aspoň o půl bodu víc). Co se ovšem “A War of Our Own” týká, opravdu mě co do nějaké melodie nebo čehokoliv jiného zaujaly vlastně jen dvě písničky, jmenovitě “Exile” a “Earthquake”, což je prostě málo… Ten zbytek bohužel splývá v průměru… H.
Země: Nizozemsko Žánr: symphonic metal Datum vydání: 2.5.2014 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Originem
02. The Second Stone
03. The Essence of Silence
04. Victims of Contingency
05. Sense Without Sanity (The Impervious Code)
06. Unchain Utopia
07. The Fifth Guardian (Interlude)
08. Chemical Insomnia
09. Reverence (Living in the Heart)
10. Omen (The Ghoulish Malady)
11. Canvas of Life
12. Natural Corruption
13. The Quantum Enigma (Kingdom of Heaven Part II)
Mark Jansen musí být vážně spokojený člověk. Doby, kdy byla jeho Epica potěšením pro pár fanoušků, jsou dávno pryč a namísto toho nyní vládne symfonickému metalu z pozice natolik jisté, že mě nenapadá jediná další kapela, která by na tom mohla v dohledné době něco změnit. A jak už to tak bývá, na každé nové album takové kapely se čeká s velkým napětím a obdobně velkým očekáváním naplnění určitého kvalitativního standardu. Epica má svou novinku “The Quantum Enigma” venku už circa měsíc, takže je pomalu nejvyšší čas povědět si, jak to dopadlo.
Už jen první pohled mluví jasnou řečí a říká, že se zde žádného zásadního posunu vážně nedočkáme, protože naprosto všechny nehudební aspekty alba pokračují v nastaveném kurzu kapely – artworkem alba počínaje a jeho názvem i názvy skladeb konče. A nejinak je tomu i na poli hudebním. Poctivý kytarový základ, klávesy, sbory a vokály Simone Simons a Marka Jansena – to vše zabaleno do trademarkového soundu kapely, který si lze splést jen těžko. Vzhledem k tomu, že přesně tohle nejpozději od desky “Divine Conspiracy”Epice vycházelo na jedničku, zdálo by se, že když úspěšná formule na úspěch zůstala nezměněná, tak se není čeho obávat a máme tu další parádní album. A jako jo, ona je to vlastně svým způsobem pravda, ale tak jednoduché, abych tím mohl recenzi skončit, to zase není a teď si povíme proč.
Když jsem se před časem nudil u desky “Antagonise” z repertoáru druhé Jansenovy kapely Mayan, o tehdy ještě vyhlíženém “The Quantum Enigma” to svědčilo dvěma způsoby. Jednak bylo možné, že si pan principál schoval dobré nápady pro své hlavní působiště, a druhak že i Epica ostrouhá, protože si můza zkrátka dala oddych. Pozitivní zprávou je, že pravdivá byla zřejmě ta první možnost a materiál, který se na “The Quantum Enigma” sešel, je rozhodně kvalitní, a to v duchu nejlepší tradice kapely. Některé songy jsou vážně parádní, zbytek přinejhorším slušný a nahrávka rozhodně nemůže urazit nikoho, komu zkříží cestu, protože je to stále female fronted symphonic metal (pardon za tu škatulku, ale česky nebo kombinovaně by to znělo snad ještě hůř) vysoké úrovně a v inteligentním balení. Problém ale vidím jinde a není jen jeden…
Prvním z nich je tradičně přestřelená délka. Jako pardon, ale necelých 70 minut v základu je na takovouhle muziku prostě šíleně moc. Navíc je to tím markantnější, že skladby “Victims of Contingency” a “Reverence (Living in the Heart)” by na desce díky poněkud slabší atraktivitě mohly bez problému chybět a dvojice “Natural Corruption” a “The Quantum Enigma (Kingdom of Heaven Part II)” zase dost neorganicky navazuje na přirozený závěr alba v podobě velice pěkné balady “Canvas of Life”. Neúměrná stopáž pak akcentuje další z neduhů, kterým je poněkud nedostatečná dynamika. Až na pár zmiňovaných výjimek jsou ty songy vážně dobré, o tom žádná, ale snad kromě “Canvas of Life”, poněkud nijakého intra “Originem” a naopak dost podařeného intermezza “The Fifth Guardian (Interlude)” je to více méně pořád na jedno brdo a člověk se z určitého úhlu pohledu nemá čeho chytit. A pak je tu další věc. “The Quantum Enigma” se od soundu svých dvou předchůdců posouvá vážně jen minimálně a na potřetí je to holt znát víc než posledně. Sice – jak už opakuji poněkolikáté – je to vážně dobré, ale začíná to trochu smrdět stereotypem.
Všechny tyhle mínusy – doplněné ještě o menší hejtíček na sice pěkně barevný, ale jinak šíleně plochý zvuk – “The Quantum Enigma” rozhodně ubližují, ale deska je na tom z čistě hudební stránky naštěstí tak dobře, že z toho pořád nemá problém vyváznout s čistým štítem. Epica zkrátka nahrála album z většiny naplněné skvělými songy, z nichž některé mě baví opravdu hodně, a i řada ostatních s přehledem strčí do kapsy naprostou většinu žánrové konkurence, takže je silně nadprůměrné hodnocení dle mého soudu zcela adekvátní. Vysoká očekávání, jimiž jsem se oháněl v úvodu, tedy mohu prohlásit za splněná, neboť “The Quantum Enigma” je opravdu Epica se vším všudy, což hovoří samo za sebe. Na druhou stranu ale musím přidat opatrně zdvižený ukazovák, protože jestli to i příště bude stejně klasická Epica, už by to mohlo být o poznání kontraproduktivnější.
Další názory:
Je mi jasné, že mojí známku pro “The Quantum Enigma” spousta lidí nepochopí, ale já osobně prostě jít nemůžu jít výš hned z několika důvodů. Nikdy jsem třeba nechápal, proč je Epica mnohými tak oslavovaná skupina, protože mně osobně drtivá většina její tvorby přijde jako vyumělkovaná, načančaná a přeprodukovaná nuda… a sem tam nějaká chytlavá písnička to prostě nezáchrání. Docela poctivě poslouchám každé jejich album, ale ještě ani jedno mi nedalo odpověď, proč bych měl zrovna Epicu pomalu uctívat podobně jako všichni okolo. “The Quantum Enigma” k tomuhle pocitu, že se tu z kapely, jež je jen o chlup lepší než konkurence (která je fakt nic moc), dělá zbytečně přeceňovaná záležitost, navíc přidává ještě otravu z toho, jak moc se Epica opakuje. O klasicky hrubě přestřelené délce (vysvětlí mi někdo, proč dneska musí mít každá deska tohohle středněproudového metalu přes hodinu?) ani nemluvě. Na druhou stranu, pořád musím uznat, že sračka to zase není, protože sračky přece jenom vypadají trochu jinak, stejně tak nemám problém přiznat, že nakonec mi tu tři songy (“The Essence of Silence”, “Unchain Utopia”, která je podle mě nejlepší, a s pár výhradami ještě “Sense Without Sanity (The Impervious Code)”) přijdou v pohodě… jako celek mi ovšem “The Quantum Enigma” hodně splývá a nebaví mě takovým způsobem, že mám problém dát těch 70 minut na jeden zátah, protože ještě před půlkou mám všech těch bombastických sborů a epických kláves plné kecky… A kvůli tomu všemu 5,5/10… H.
