Archiv štítku: NLD

Nizozemsko

Mayan – Quarterpast

Mayan - Quarterpast
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 20.5.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Symphony of Agression
02. Mainstray of Society (In the Eyes of the Law: Corruption)
03. Quarterpast
04. Course of Life
05. The Savage Massacre (In the Eyes of the Law: Pizzo)
06. Essenza di te
07. Bite the Bullet
08. Drown the Demon
09. Celibate Aphrodite
10. War on Terror (In the Eyes of the Law: Pentagon Papers)
11. TIthe
12. Sinner’s Last Retreat (Deed of Awakening)

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mark Jansen se nám pěkně vybarvuje. Záhy poté, co opustil populární After Forever, svým skladatelským umem pozvedl své vlastní dítko, tehdy neznámou Epicu, na post vůdčího aktu symfonického metalu s ženou za mikrofonem. A zatímco by mohl požívat zasloužených plodů úspěchu Epicy, pustil se se současnými spoluhráči a starými i novými známými do zcela nové iniciativy, která nese jméno Mayan. Pojmy Mark Jansen, death metal a opera slibovaly mnohé. Jak to dopadlo, se dozvíte záhy…

Přiznám se, že když jsem si “Quarterpast”, jak se debut jmenuje, pustil poprvé, zanechal ve mně značně rozporuplné dojmy, které mi do značné míry připomněly, proč že jsem v recenzi zdrbal “Magnisphyricon” od Sons of Seasons. A není to jen osoba zpěváka Henninga Basseho, který představuje společného jmenovatele obou desek. Obě totiž vykazují nemálo společných znaků, a když trochu nadnesu, vypadá to, že Oliver PalotaiMark Jansen tvořili od velmi podobného základu, jen každý po svém. Příbuzně tak znějí některé melodie vokálů i celková a všeobjímající rozmáchlost. Co si však posluchač nesplete, to jsou Jansenovy a Delahayovy riffy (jak napovídá jméno Isaaca Delahaye, Mark Jansen si z domovské Epicy vypůjčil většinu členů, snad krom Yvese Hutse a svého bratra Coena) a zvuk kytar, tu a tam opletené líbezným hlasem božské Simone Simons

Jak už jsem předeslal, shledávám v “Quarterpast” spoustu shodných znaků s “Magnisphyricon”. Po několikanásobné listening session však musím prohlásit, že v pomyslném duelu vítězí “Quarterpast”, a to hned z několika důvodů. Hlavním důvodem je skutečnost, že i přes svůj bombastický nádech a nezpochybnitelnou propracovanost deska nepůsobí přeplácaně, jak se zprvu může zdát. Jansenův skladatelský mozek velmi moudře usoudil, že skládat přes sebe nekonečné vrstvy různých nástrojů samo o sobě nezaručuje úspěch a vsadil tak na sice prostší, ve výsledném efektu však působivé kompozice. Když nepočítám dva krátkometrážní přechody, skladby samotné jsou obdobného charakteru a naprostá většina z nich dává posluchači zakusit screamů větší části stálé sestavy kapely v kontrastu s tu éterickými (Simone Simons), tu energickými (Floor Jansen), tu akademickými (Laura Macri) příspěvky trojice ženských hlasů, to vše uvozováno skvělým Henningem Bassem, který zde prokazuje, že důvěra, jakou jsem v jeho schopnosti vložil při poslechu “Magnisphyricon”, nebyla neopodstatněná.

Když se o projektu Mayan začaly šířit první nejisté zvěsti, vyšlo najevo, že si chce Mark Jansen jeho prostřednictvím vytvořit prostor pro realizaci svých nápadů až death metalového charakteru, která nezapadají do konceptu Epicy. Těšil jsem se tedy na nekompromisní nářez vycizelovaný nějakou tou orchestrací, něco ve smyslu se symfonikou značně operujícího alba “The Apostasy” od polských Behemoth. Výsledek zní ale dost odlišně od mých představ a je to vlastně dobře. Dostalo se nám totiž materiálu, ve kterém se snoubí nikterak kýčovité orchestrální party s riffy, které znějí jak ostřejší a násilnější Epica, přičemž jedno bez druhého nemůže dost dobře existovat. Pospolu se však jedná o skutečně silný materiál, který působí neokoukaně a je radost ho poslouchat.

Čím déle “Quarterpast” poslouchám, tím více oceňuji jakousi pospolitost a organickou propojenost celého díla, která legitimizuje s Mayan často spojovaný termín death metal opera – ono to tak skutečně zní! Posluchače neruší žádné násilné přechody a může se tak nechat unášet plynoucí hudbou, která se nedá rozdělit na dobré a špatné skladby. Namísto toho jde o obecně vysoký standard, ze kterého vyvstávají brilantní momenty – přesně jako v případě klasické kompozice jevištního formátu. Nemá proto pražádný smysl vytrhávat z kontextu jednotlivé skladby, byť by v pečlivém rozboru nepochybně obstály.

Celou dobu mě zajímalo, co se z Mayan vyklube, a chtě nechtě musím uznat, že se mi to, co se vyklubalo, moc líbí. Za sebe (a myslím, že i za zástupy dalších) doufám, že nezůstane u jednoho alba a Markovi Jansenovi z toho všeho tvůrčího nasazení nepraskne hlava. Jestli k tomu nedojde, máme tu dalšího skladatele, na kterého se dá spolehnout a takových je třeba si vážit – není jich zas tak moc…


Další názory:

“Quarterpast” vidím jako malinko rozporuplný počin. Už jsem se setkal s názory, které album vynášejí do nebes, ale osobně si nemyslím, že by to bylo nějak zas až tak výjimečného. Není to špatné, ale nevidím v tom nic převratného, jen velice slušnou práci. Trochu mi vadí jistá nevyrovnanost materiálu, protože některé písničky obsahují opravdu hodně skvělé, ba přímo excelentní momenty, ale zároveň v některých momentech slyším i nějakou nějakou tu vatičku, jako celek se mi však “Quarterpast” v podstatě líbí. Oceňuji hlavně fakt, že konečně někdo udělal metalovou operu s koulema, v níž má hlavní slovo growling.
H.


Within Temptation – The Unforgiving

Within Temptation - The Unforgiving
Země: Nizozemsko
Žánr: alternative rock / symphonic metal
Datum vydání: 29.3.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Why Not Me
02. Shot in the Dark
03. In the Middle of the Night
04. Faster
05. Fire and Ice
06. Iron
07. Where Is the Edge?
08. Sinéad
09. Lost
10. Murder
11. A Demon’s Fate
12. Stairway to the Skies

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Within Temptation jsou kapela, která stála na počátcích mého metalového bytí a pořád patří mezi kapely, které si i po letech rád poslechnu, byť se můj vkus obrátil značně obskurnějším směrem. Právě díky vztahu, který k Within Temptation chovám, jsem se dost obával, že po rozporuplném albu “The Heart of Everything” novinka nenabídne nic zajímavého, ba naopak že se dočkáme vykrádání klasického Within Temptation soundu a melodiky. Co jsem ale rozhodně nečekal? Přesně to, co se urodilo na “The Unforgiving”

Velké změny předznamenalo několik událostí, které se později ukázaly jako součást rozsáhlého konceptu, okolo kterého se “The Unforgiving” točí. Původní webové stránky se proměnily v informační portál značně sociálního charakteru a namísto klasické/provařené (vyber jednu možnost) černé jim nyní dominuje svěží bílá. WTF? Co se to děje? Komiksový příběh a dějový video doprovod. Cože? To jim úplně hráblo? Inspirace popovou a elektronickou hudbou. Sodoma Gomora?! Ale vůbec ne, vážení. Čím déle album poslouchám, tím víc mi dochází, že tohle všechno je velice promyšlený tah, který při udržení vysoké kvalitativní laťky úspěšně eliminuje všechna negativa, jejichž stín mě děsil v prvním odstavci.

Když teď odhlédnu od všeobjímajícího (a promakaného) konceptu, se kterým je album pevně propojeno, samotná hudba představuje něco, co jsme od Within Temptation ještě neslyšeli. Komu způsobil lehký šok první singl “Faster”, jeho hitový potenciál, pop-rocková lehkost a elektronická smyčka, udávající rytmus, ten nechť přijme za fakt, že se v podobném duchu nese i zbytek alba. Asi vám to asi pořád zní nepochopitelně, ale smiřte se s tím. “The Unforgiving” má s metalem máloco společného. Přesto je na něm jasně zřetelný rukopis skladatelské a partnerské dvojice Westerholtden Adel, která ale tentokrát k tvorbě přistoupila z jiného konce než obvykle. Kytary tvoří spíše rytmickou složku a o nějaké zuřivém stavění riffů nebo rozmáchlých vyhrávkách nemůže být řeč. Když už na jedno nebo druhé dojde, stojí to za to. Úvodní riff u skladby “Iron” patří k těm, které dovedou rozhýbat stadiony, a třeba zčásti zkreslené, zčásti akustické sólo z “Lost” mi bez přehánění imponuje. Jde ale spíš o výjimky. Klasické nástroje spolu s elektronickými samply (…nebo jsou to klávesy? Čert ví…) tvoří rytmický podklad pro typické klávesové aranže a především esenciální a naprosto dominantní složku – vokál, jímž se pyšní frontwoman Sharon den Adel

Sharonin hlas patří k trademarkům kapely prakticky od jejích počátků. I přesto však bylo zpěvačce občas vyčítáno, že se omezuje pouze na vysoké rejstříky a zlé jazyky tvrdívaly, že v jiných polohách zpívat neumí. Jak to bylo před lety, nevím, ale výkon na “The Unforgiving” dává zřetelně najevo, že Sharon jako zpěvačka stále roste. Na novém materiálu totiž vůbec dává poprvé dostatečný prostor zpěvu v nižších polohách a já se ho nemohu nabažit. Až paradoxně totiž z jejího hlasu tryská mnohem víc emocí než v dobách, kdy zpívala výhradně výšky. Kde byla dříve slyšet gotická naivka, tam teď vládne uvědomělá a dospělá žena, paní zpěvačka a já před ní smekám…

Zajímavé je, že i přesto, že se po většinu stopáže nekonají žádné instrumentální orgie, díky chytlavým motivům, v potřebných momentech vkusně zvýrazněným nebo naopak upozaděným nástrojům a v neposlední řadě zvuku, který skutečně lahodí mému uchu, vznikla nahrávka, která působí kompaktně a především ztělesňuje zhudebněné opozitum nudy. Každá skladba je potenciálním hitem a není tu nic, co by svým nábojem, respektive jeho absencí jakkoli znatelně zaostávalo. Pravda, úplně mě neoslovila na můj vkus až příliš kolovrátkoidní “In the Middle of the Night”, ale vůči zbytku nemám sebemenší výhrady. Některé mě baví víc, některé méně, ale v každém případě jde o prvotřídní materiál.

Ano, už je to tak. Dříve vycházející hvězda gothic metalu hraje něco mezi gothic rockem a popem, ale září u toho jako supernova. Bývá pravidlem, že když kapela podobného ražení začne hrát “pop”, většinou za to sklidí negativní kritiku. Jak je ale vidět, metoda hlavou proti zdi a neskrývání očividného se vyplatila a svět tak může být svědkem, jak taky může vypadat evoluce. Udělat popovou, ale přesto chytlavou, návykovou a zatraceně kvalitní nahrávku není vůbec jednoduché a já jsem strašně rád, že se to podařilo právě Within Temptation


Legion of the Damned – Descent into Chaos

Legion of the Damned - Descent into Chaos
Země: Nizozemsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 7.1.2011
Label: Massacre Records

Tracklist:
01. Intro – Descent into Chaos
02. Night of the Sabbath
03. War in My Blood
04. Shrapnel Rain
05. Holy Blood, Holy War
06. Killzone
07. Lord of the Flies
08. Desolation Empire
09. The Hand of Darkness
10. Repossessed

Hodnocení:
H. – 7/10
Earthworm – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Neuvěřitelné, jak se tahle kapela dokázala za tak krátkou dobu zvednout. 13 let se bez nadsázky potloukali v podstatě na okraji scény jako Occult (kolik z vás zná jejich nahrávky, co?), ale takřka ihned po změně názvu na Legion of the Damned se jim dostalo ohromného úspěchu. Hrají na velkých festivalech, plní stránky (a nezřídka i obálky) největších metalových magazínů, sází album za albem, jezdí dlouhé koncertní šňůry… a co je na tom všem nejlepší, zvláště pro fanouška dobrého metalu, ta jejich hoblovačka má pokaždé fakt koule…

Nepočítáme-li “Feel the Blade”, což byla předělaná fošna “Elegy for the Weak” z éry Occult, je aktuální novinka “Descent into Chaos” čtvrtou řadovkou Legion of the Damned. Za těch pár let se skupina vypracovala do podoby, u níž máte vždy jistotu, co dostanete a v jaké kvalitě to dostanete. Ano, je to na chlup to samé jako “Malevolent Rapture”, “Sons of the Jackal”“Cult of the Dead”, ale čert to vem, když vás ta nálož sejme tak jako tak.

Nějaké filozofické rozbory, hlubokomyslné rozebírání jemných nuancí, obšírné porovnávání s předchozími deskami, to všechno je u Legion of the Damned zbytečné, ba přímo kontraproduktivní. Tahle muzika tu je prostě a jednoduše od toho, aby vám ustřelila palici, nic víc, nic míň. Ber, nebo nech být. Kapela se s tím nesere – nejdříve vás lehce ukolébá intrem “Descent intro Chaos”, aby vás hned vzápětí s úvodním riffem zabijačky “Night of the Sabbath” zadupala do země. Nářez od začátku do konce. Co song, to nekompromisní pumelice přímo držky; co song, to jasná hitovka, při níž praskají kosti.

Riffy jsou kulervoucí, čapnou vás za prdel a vymetou s vámi podlahu jak s hadrem. Tempo je ďábelské, zdrtí vás tak důkladně, že se ani nestačíte začít bránit. A pokud vám i po tomhle zbudou nějaké síly, apokalypsu dokončí řezavá pila v hrdle Maurice Swinkelse. Hnát na srdce – čeká toho někdo od death/thrash metalu ze staré školy víc? Já tedy ne. Je to náklep, náklep jak hovado, a to mně osobně stačí. Legion of the Damned si berou to nejlepší od obou přítomných stylů a ten jejich koktejl je prostě smrtící.

Nevím, jestli to vůbec má cenu vyjmenovávat tu nějaké songy, ale tak že jste to vy… totální bomby jsou kromě již zmiňované “Night of the Sabbath” ještě “Shrapnel Rain”, “Lord of the Flies” a “The Hand of Darkness”. Všechny spojují brutální riffy, řízné tempo, neuvěřitelný tah na bránu a drive jako prase. A to je vzhledem k žánru Legion of the Damned sakra velká pochvala. Ale jak říkám, jsou to jenom moje osobní kousky, jinak to jsou všechno řízné petelice do jedné.

Před vydáním jsem si říkal, že jestli bude “Descent into Chaos” to samé jako vždycky (což jsem předpokládal a což se také stalo), tak mě to už prostě kvůli nulovému posunu bavit nemůže. Ale jak poslech ukázal, opak je pravdou – baví mě to a baví mě to hodně. Není to nic kdovíjak originálního, nic doposud neviděného, ale to nevadí, já mám pro takovéhle smaženice prostě slabost. Říct už můžu jen jednu věc – jestli to bude těmhle chlapům takhle hoblovat pořád, pořád se mi to bude i líbit.


Další názory:

Legion of the Damned mi dali přesně to, co jsem od nich očekával. Pohodovou hoblovačku, převážně založenou na riffech, při které si zahážu hlavou a trochu si oddechnu. V podstatě nic víc, nic míň. Žádné experimenty se nekonají, jediné dvě překvapení pro mě byly – prvních pár riffů na albu v songu “Night of the Sabbath”, nečekal jsem, že to bude šlapat tak slušně; a akustické intro k songu “Lord of the Flies”. Produkce kvalitní tak akorát, je vidět, že už v tom chlapi nějakou dobu chodí. Co víc dodat? Koho už nebaví Slayer, zkuste Legion of the Damned :)
Earthworm


Melechesh – The Epigenesis

Melechesh - The Epigenesis
Země: Izrael / Nizozemsko
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 1.10.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Ghouls of Nineveh
02. Grand Gathas of Baal Sin
03. Sacred Geometry
04. The Magickan and the Drones
05. Mystics of the Pillar
06. When Halos of Candles Collide
07. Defeating the Giants
08. Illumination – The Face of Shamash
09. Negative Theology
10. The Greater Chain of Being
11. The Epigenesis

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nejpozději od v historii kapely přelomové desky “Sphynx” z roku 2003 jsou Melechesh v metalu uznávanou a respektovanou značkou, nejen díky svým nesporným kvalitám, ale rovněž také kvůli notné dávce originality, která ale nespočívá pouze v orientálním nádechu. U kritiků, stejně jako u fandů dobré muziky je tahle skupina oblíbená už dlouhodobě, opravdu široké metalové obci se však jejich hudba otevírá vlastně až nyní, s podpisem smlouvy s vydavatelským gigantem Nuclear Blast. Když se nad tím člověk zamyslí, není to zas tak překvapivé, že si jeden z největších labelů v oblasti metalu vytáhnul zrovna tuhle smečku. Melechesh totiž mají opravdový potenciál a tím nemyslím pouze potenciál hudební (vždyť ten už fajnšmekrům dokázali nejednou), nýbrž i potenciál vydělat. Jejich muzika má totiž jednu velkou výhodu – je natolik chytlavá a na-bránu-táhnoucí, že se může bez problému zalíbit průměrnému posluchači, ale zároveň natolik sofistikovaná, aby si na ní smlsnul také posluchač náročnější. Šílence uznávající pouze nezřízenou avantgardu, kde vévodí dvacetiminutová sóla na všechny existující nástroje to přece jenom nevytrhne, v porovnání s obyčejným průměrem jsou však Melechesh velice inteligentní skupinou, hudebně i textově.

Pokud jste o kapele dříve jaktěživ neslyšeli (což by ovšem byla chyba), možná si řeknete, že je to zase nějaký ten Monstrfakůvgarážovejblekmetl. Netvrdím, že se black metal do jejich tvorby částečně nepromítá a už vůbec nezastírám fakt, že v pravěkých dobách (konkrétně v období první desky “As Jerusalem Burns… Al’Intisar” z roku 1996) klasický black metal opravdu hráli, byť s odstupem času tam už tehdy byly lehké náznaky čehosi netradičního, předčasné soudy si však protentokrát přece jenom ještě na chvíli schovejte, v tomto případě se opravdu vyplatí dát šanci. Ano, základem muziky Melechesh pořád zůstává black metal, avšak se všudypřítomným thrashovým odérem a hlavně (a to je to, co z Melechesh dělá unikát) silnými orientální vlivy z oblasti Blízkého východu. Extrémní metal s orientálními stupnicemi? Atmosféra dávné Mezopotámie či Asýrie? A navíc v lahůdkovém provedení? Neříkejte, že nejste zvědaví!

Melechesh vás se svým novým opusem vezmou na pocházku pouští i do stinných oáz klidu, zakusíte život orientálních tržnic i samotu nekonečných písečných dun, poznáte atmosféru dávných civilizací, to všechno a ještě více v sobě “The Epigenesis” nese takřka na dosah ruky. Tak silná je její atmosféra. Je to opravdu úžasná deska, rozmanitá a zábavná, doslova dech beroucí. Není zde nouze o vypalováky, které vás sežehnou na prach (“Grand Gathas of Baal Sin”, “Defeating the Giants”, “Illumination – The Face of Shamash”), šlapavé rytmy ve středním tempu (“Ghouls of Nineveh”, “Sacred Geometry”), úžasné náladotvorné instrumentálky (“When Halos of Candles Collide”, “The Greater Chain of Being”), ale i rozmáchlé mnohaminutové opusy (“The Magickan and the Drones”, “Mystics of the Pillar”, “The Epigenesis”). I přes mnoho rozdílných poloh si však Melechesh až s neuvěřitelnou lehkostí drží jednotnou náladu a rozmanitost se tak přetavuje v jeden z největších kladů “The Epigenesis” a činí tak z ní desku, jež se prostě jen tak lehce neoposlouchá.

Ačkoliv vše, co kdy skupina v minulosti udělala, je na velice vysoké úrovni, a zvláště pak to platí o předchozích dvou majstrštycích “Sphynx” a “Emissaries”, “The Epigenesis” je doposud tím největším a nejmonumentálnějším dílem v celé historii Melechesh. A to říkám jako člověk, který například takové “Emissaries” doslova obdivuje. Věřte mi, že tohle je nahrávka posluchačsky vzrušující od začátku do konce a bez jediného hluchého nebo i jen slabšího místa. A vyvrcholením tohoto nádherného výletu do dob dávno minulých budiž titulní kompozice “The Epigenesis”, ztělesňující sílu nejen celé desky, ale i samotných Melechesh. S každým novým albem se skupina posouvá dále a také výše, to, co však předvedli tentokrát, doslova vyráží dech.

Můžete se mnou souhlasit a taky nemusíte, ale dle mého skromného názoru je “The Epigenesis” jednou z nejlepších nahrávek, jaké se v letošním roce objevily. Absolutní špička současné metalové scény. Otevřená všemu a pro všechny, zároveň však pevná jako Gilgamešovy hradby. Odkaz civilizací, o nichž “The Epigenesis” vypráví, přetrval tisíce let a samotná deska má tu sílu v sobě také. Jestli příště Melechesh učiní obdobný skok, nebude už nám stačit hodnotící stupnice.


Hail of Bullets – On Divine Winds

Hail of Bullets - On Divine Winds
Země: Nizozemsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 11.10.2010
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Od debutu “…of Frost and War” tehdy právě vzniknuvšího death metalového allstar projektu Hail of Bullets jsem před dvěma lety nečekal v podstatě nic. A dostal jsem totální inferno, absolutní nářez, death metalové album roku, nazývejte to jak chcete, byla to prostě parádní jízda. Oproti tomu od pokračování “On Divine Winds” jsem toho zase možná očekával až moc. Ne že by se jednalo o špatné album, to v žádném případě, jenom, všem prohlášením kapely navzdory, na svého předchůdce “…of Frost and War” prostě nemá. To je asi tak největší a zároveň jediný problém “On Divine Winds”

Pokud ale pomineme tento fakt, jedná se stále o skvělou death metalovou hoblovačku holandské školy. Oldschool páchne až za roh, na sto honů a ještě dál. A to je jedině dobře, takhle to já mám totiž v death metalu rád – žádné debilní zasekávačky, technické orgie nebo hmatníkové masturbace, ale riffová palba, která vám urve hlavu, koule a kdo ví, co všechno ještě. A právě tento recept dovedli všichni zúčastnění mistři v oboru pod hlavičkou Hail of Bullets takřka k dokonalosti.

Upřímně řečeno, opravdu hodně mi nesedí úvodní (nepočítáme-li intro “The Eve of Battle”) zásek “Operation Z”, jenž dostal i podobu videoklipu. Nevím proč, ale vůbec mě nebere a zřejmě právě on může za to, že jsem byl na první poslech z “On Divine Winds” zklamaný, jelikož se nachází hned na začátku a stará se o “ten první dojem” z nahrávky. Hned s následující písničkou “The Mukden Incident” už je to však jiné kafe. Parní válec začne drtit na 110% a vy proti té masáži riffů, drtící rytmiky a mocného řevu Martina van Drunena nebudete mít šanci.

A dál? Dál už ani není moc co psát. Dobré songy jsou od třetí položky dál vlastně všechny. Ano, já osobně mám své oblíbence, třeba “Full Scale War”, “Guadalcanal” nebo “Tokyo Napalm Holocaust”, ale vedle nesáhnete s žádným kouskem. I přesto mi však “On Divine Winds” jako celek nepřijde tolik dobré jako až po strop nadupané “…of Frost and War”. Jestli však na death metalu staré školy ujíždíte, na “On Divine Winds” si s chutí pošmáknete.