Satarial založil v roce 1989 Lord Seth, tenkrát se kapela jmenovala ještě “A.M.S.G.” (Ad Maiorum Satan Glorium), na Satarial se přejmenovali v roce 1993.
Satarial byl svého času vůbec prvním black metalovým projektem v Rusku.
Diskografie: 1996- And the flame will take the temples of christ (S.I.rec. Russia)
1997- And the flame will take the temples of christ (Hobgoblin rec. Russia)
1998- Queen of the Elves land (Hobgoblin rec. Russia)
1999- Queen of the Elves land (Beyond…prod. Italy)
2000- Heidenlarm (Beyond…prod. Italy)
2001- Heidenlarm (Irond rec. Russia)
2001- Larm (Hobgoblin rec. Russia)
2005- Tanz mit…Tod (Cyberrock rec. Russia)
2006- Latexxx (Yaros film Russia)
2007- Tanz mit…Tod (Sleszy Rider rec. Greece)
2007- Latexxx (Sleaszy Rider rec. Greece)
2014 – Lunar Cross ( Satanath rec. Rus, Metallic Media USA, Black Plague rec. USA )
Video: 1996- Satarial
1998- Valpurgieva nosch
1999- Queen of the Elves land
2006- Gothic Rush
Počátky kapely sahají do roku 1992, kdy působili se pod názvem Cannibal Infant – hraní směřovalo spíše k death metalu. Zakládajícími členy byl Martin Švancar (kytara) a Martin Nitsche (zpěv, kytara). Cannibal Infant fungovali zhruba 3 roky, poté byl název změněn na Antichrist a ve stejném složení se začali oddávat black metalu, po krátké době se však kapela rozpadla. Na podzim roku 2006 se staří pardálové opět dávají dohromady a kapela začíná fungovat ve stylu satanic black metal a přisvojili si již současný název WIZARD INFERNAL v sestavě: Martin Švancar-( Lord von Hellhaim, zpěv a řev), Martin Nitsche-(Lord Draconius, kytara), Milan Vlček-(Astharoth,kytara), Pavel Kareš-(bicí). V létě 2007 přibyl další člen: Tomáš Hubička-(Baskytara). Na podzim roku 2007 odešel bubeník Pavel Kareš a posléze i basák Tomáš hubička.Od 1. ledna 2008 nastoupil na post bubeníka Pavel Šarkán-(Lord Bifrons). V roce 2008 nahrává kapela první “DEMO- ANTICHRIST” obsahující pět skladeb. V kapele působila koncem roku 2008 a počátkem 2009 klávesačka Aneta Kotenová, která musela kapelu opustit neboť se dala na opačnou víru… V roce 2011 odchází Milan Vlček a kapela hraje dál ve třech- Lord von Hellhaim, Lord Draconius a Lord Bifrons. V polovině října 2012 přichází do kapely nový člen Petr Uhlíř-(basa), po několika zkouškách však zůstávají opět jen ve třech. V říjnu 2015 se přidal ke smečce stálý basák Miras Skořepa (Lord Orobas).
Pražská kapela Nocturnal Pestilence, která je typická pro své osobité pojetí melodického black metalu s ženským vokálem, představí nový přímočařejší materiál, ale těšit se můžete i na skladby z aktuální desky “I, Eternity”
Země: Česká republika Žánr: symphonic black metal Datum vydání: prosinec 2015 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Alive in the World of Idols
02. The Ascension
03. Return of the Ancient Ancestors
04. Revelation of the Divine Entity
05. Sleepless Ordeal of the Humankind
06. The Dialogue
Pražští Nocturnal Pestilence se na domácí scéně stihli etablovat za vcelku solidní dobu, především v oblasti hlavního města a především díky relativně hojné koncertní činnosti. Pokud někdo není vyložený salámista, co se o nic nezajímá, anebo to není vidlák, jehož rozhled začíná na hlavním pódiu Masters of Rock a končí na vedlejším pódiu Masters of Rock, tak jistě logo Nocturnal Pestilence na nějakých těch plakátech již zaznamenal. Nicméně to, že jsem trochu vidět, obecně pranic neříká o kvalitách mé hudby…
Svůj debut „Evangelium aeternum“ si Nocturnal Pestilence vydali v roce 2012. V paměti to mám zapsané jako nijak zázračné, leč poslouchatelné album, jako takový lepší průměr s ambicí a s možným potenciálem do budoucna. Nicméně vás nebudu lakovat – od doby, co jsem napsal recenzi, jsem na tu placku ani nesáhnul a dnes už mám v hlavě skutečně jen ten dojem; něco konkrétnějšího, jak „Evangelium aeternum“ znělo, byste ze mě už asi nevymámili. Ale jak říkám, ten dojem nezůstal úplně nejhorší. Tím spíš je ale zvláštní, jak zní pokračování „I, Eternity“.
Na první pohled novinka nevěští žádný velký odklon oproti debutu. Opět je vidět, že se tu na to, v jaké formě nahrávka vychází, nijak nesralo, takže je „I, Eternity“ opět k mání jako pohodově zpracovaný digipak. Vizuální stránka „Evangelium aeternum“ se mi sice zamlouvala více, ale si není důvod to nějak nemilosrdně hejtovat. Tedy až na jednu drobnost, která mi docela nejde do hlavy – zadní strana digipaku, na níž jsem absolutně nepochopil algoritmus pro vypsání skladeb. Pokud budu předpokládat, že správně je pořadí na samotném disku a v bookletu, tak na té zadní straně je to odshora dolů dle čísel songů seřazeno následovně: 6, 1, 3, 5, 2, 4. Nechce se mi věřit, že by to někdo takhle diletantsky zjebal, takže v tom asi bude ukryté něco děsně chytrého, na co jsem nepřišel. Mně to ale smysl prostě nedává.
Na druhou stranu, kdybych chtěl být fakt svině, tak bych řekl, že je to nakonec beztak šumák, jak ty tracky jsou nebo nejsou seřazené, jelikož to vlastně zní docela na jedno brdo. Nocturnal Pestilence neprodukují žádné zázraky a vesměs by šlo bez újmy na přesnosti tvrdit, že se jedná o takový neškodný klávesový black metálek trochu na styl Cradle of Filth (tohle srovnání sedne mimo jiné díky tomu, že i „Filcky“ aktuálně znějí naprosto bezzubě). Nocturnal Pestilence se sice snaží to sem tam ozvláštnit nějakou epičtější pasáží s čistým zpěvem, ale velmi brzy se i tohle stane předvídatelným pravidlem a tudíž nudou. Nehledě na fakt, že ani hned napoprvé to koule fakt netrhá a že to zní pekelně kýčovitě.
Ve finále jsou na celém „I, Eternity“ jen tři nepříliš dlouhé momenty, které dokážou aspoň trochu vytrhnout z posluchačské letargie a nějak vybočit nad jinak nezáživný rámec (což nutně nemusí znamenat – a také neznamená – že jsou tyto momenty dobré!). Prvním je krátká, trochu baladičtější vsuvka v „The Ascension“. Sice se v ní objevuje na můj vkus příliš sluníčkové kytarové sólo, ale dejme tomu, aspoň to tak nesplývá s tím zbytkem. Druhým momentem je česky zpívaná sloka v „Sleepless Ordeal of the Humankind“ – čistě jen proto, že je to česky, k vlastnímu provedení by šlo mít nemalé výhrady. Posledním pak je kratičká, několikavteřinová vyhrávka v „The Dialogue“. Mnohem víc než nějaké pasáže člověku v hlavě utkví poněkud necitelný bicí automat (v bookletu je sice pod bicími podepsán nějaký Franz_001, ale vzhledem k tomu, jak to zní, se mi nechce věřit, že to není jen vtipné označení pro kompjůtr).
Dle dosavadního textu to asi pro „I, Eternity“ vyznívá dost nepřívětivě. Tenhle dojem je samozřejmě správný, protože tak to být mělo, ale věřte tomu, že jsme se stále nedostali k tomu největšímu neduhu alba. Tím je vokál. Ten čistý mi sice také příliš neleze do ucha a taky by byl zralý na nějaké to rýpnutí, ale dejme tomu. Naprosto šílený je ovšem řev, který, s veškerou úctou ke zpěvačce, zavání regulérním failem. Zejména pokusy o vysoký ječák rvou uši a v těchto chvílích to nahrávku posouvá skoro až do neposlouchatelna; extrémní vokál je však regulérné špatný obecně. Nevzpomínám si, že bych s tím zpěvem někdy měl takový problém, ať už na debutu nebo na koncertě, kde jsem Nocturnal Pestilence viděl několikrát, ale tady se to bez pardonu nedá.
Nuže, tak si to shrňme. Nevýrazná a nudná hudba, nejeden moment zapáchající kýčem, necitlivý automat a odpudivý zpěv z „I, Eternity“ dělají album, které je lepší neslyšet. Nemá smysl se pokoušet o diplomatické hodnocení nebo se pomocí nějakých eufemismů snažit zaobalit realitu, jež je v případě „I, Eternity“ prostě nelichotivá – špatná, nepovedená a hluboce podprůměrná deska.
Po třech letech od vydání debutu „Evangelium Aeternum“ pražské metalové kapely Nocturnal Pestilence se skupina vrací s jeho nástupcem „I, Eternity“.
Skladby z aktuálního alba, ale i úplné novinky, si budete moci poslechnout na křtu, který proběhne dne 26. 3. 2016 v klubu EXIT-US.
Slavit společně s NOCTURNAL PESTILENCE budou také BAJONET svým „důmyslným, primitivním a zaostalým“ thrashem, představí se moderní death metal DILIGENCE s charismatickou zpěvačkou Dahlien, svými podmanivými melodiemi přispějí též sedlčanští doom metalisté IN THE ABYSS.
Jako speciální host vystoupí italská heavy metalová skupina NIGHTGLOW v rámci svého evropského tour.
Začátek akce je stanoven na 19:00, vstupné 100 Kč.
Pražská black metalová kapela Nocturnal Pestilence vydává své druhé album s názvem „I, Eternity“. Po nadějném debutu „Evangelium Aeternum“ přichází velký posun v tvorbě kapely, která na české scéně působí od roku 2010.
„I, Eternity“ přináší nejen rozmanitou nálož svérázného melodického black metalu podpořeného silnými orchestracemi, ale také přistupuje k velkému tématu života, smrti a věčnosti.
Stylový digipack, který zdobí artwork z dílny Jakuba Nikdo Ruska, je k prodeji přímo u kapely. Více informací získáte na Bandzone či Facebook stránkách kapely.
“Evangelium aeternum” je sice formálně debutem Nocturnal Pestilence, nicméně ani tak se nedá tvrdit, že by šel posluchač s tímto počinem úplně do neznáma, jelikož i přes absenci oficiálních studiových nosičů se kapele podařilo se poměrně slušně začlenit na scénu relativně poctivou koncertní aktivitou, především v rodné Praze. Podle mě je to ovšem výhoda – a není to z toho důvodu, že člověk může tak nějak dopředu tušit, do čeho půjde. Spíš se mi líbí ten přístup, kdy se Nocturnal Pestilence rozhodli se nejprve trochu vyhrát, nasbírat nějaké zkušenosti a až pak se pustit do nějaké té desky. I kdyby to měla být pouhopouhá z nouze ctnost, stále mi to přijde lepší, než posluchače “obtěžovat” amatérskými prvotinami, u nichž se pak autor za pár let chytá hlavu, což je většinou ten častější případ, protože co si budeme povídat, aby člověk vykouzlil pamětihodný počin jen tak z fleku, na to už je potřeba opravdu obrovský talent, který má málokdo, ačkoliv je pár i takových případů.
Nicméně zpátky k Nocturnal Pestilence, jimž se ona “postupná” strategie evidentně vyplatila, neboť v případě “Evangelium aeternum” se rozhodně dá tvrdit, že se jedná o nahrávku, která nějakou (a ne úplně špatnou) úroveň má, nejen po stránce hudební. Další věcí, jež je na “Evangelium aeternum” ihned na první pohled sympatická, je zcela zjevná snaha natočit desku, která bude mít nějaký smysl a výpovědní hodnotu a nepůjde jen o slepenec songů, které se v průběhu let nasbíraly. Album se již zpočátku snaží tvářit poměrně ambiciózně – jde o koncepční příběh, který je rozprostřen přes relativně malý počet skladeb, jejichž stopáž je ovšem naopak delšího rázu – v průměru hodně nad sedm minut. Ačkoliv samozřejmě existují i mnohem delší záležitosti, i tak je sedm minut už pořádný kus muziky, který ne každý dokáže utáhnout, tudíž se přímo nabízí otázka, zdali si Nocturnal Pestilence neukousli až příliš velké sousto…
Odpověď ale až tak jednoznačná není. Na jednu stranu – jak již ostatně bylo řečeno výše – má “Evangelium aeternum” úroveň, a pokud vezmeme v potaz, že se vlastně jedná o debut, pak je ta úroveň vysoká. Na druhou stranu v ne úplně každé poloze mi hudba Nocturnal Pestilence sedí. Rozhodně není problém v délce písní, protože to by se poznalo tak, kdyby vás jednotlivé songy s přibývajícími minutami začínaly nudit, což se neděje. Problém mám spíše s jistými konkrétními momenty, nezávisle na jejich umístění v rámci kompozice – jedná se především o ty pasáže, kdy jsou Nocturnal Pestilence nejvíce melodičtí a zpěvačka Alena přejde od extrémního vokálu k čistému zpěvu. Ne, že by byl problém třeba v tom čistém vokálu, protože mu po formální stránce nelze nic moc vytýkat, zároveň také docela dobře chápu, proč kapela čas od času zabrousí i do takových vod – minimálně v rámci snahy o větší pestrost nahrávky, aby se posluchač nenudil, to opodstatnění mít rozhodně může, přesto mi to tam úplně nesedí a mnohem přirozenější a uvěřitelnější mi Nocturnal Pestilence přijdou v těch rychlejších polohách, kdy to lidově řečeno hoblují, což se ale nemusí nijak vylučovat s možností znít epicky (přece jen se jedná o klávesový extrémní metal) – už jen proto, že na samotném albu je mnoho momentů, v nichž Nocturnal Pestilence bez problému zvládnout poctivě drhnout, znít uvěřitelně, přesto díky klávesám neustále epicky. Nicméně musím sportovně přiznat, že je možné i to, že se jedná čistě o můj problém a někdo další čistě zpívané “prostřihy” naopak ocení. A aby bylo objektivitě vůbec učiněno zadost, musím rovněž zmínit, že někdy se povedly i ony momenty s čistým vokálem, jak ukazuje variace na chorál v samotném závěru poslední písničky “Evangelium aeternum” nebo začátek songu “Waiting”, což možná bude souviset i s tím, že zde onen vokál není tak vysoko položený.
Tímto ovšem výčet výtek z mé strany v podstatě končí, jelikož vše ostatní je provedeno více než dobře. Instrumentálně, vokálně, zvukově, graficky, zábavností a nakonec i celkovým dojmem nakonec Nocturnal Pestilence odcházejí ze souboje s mojí malou kritikou vítězně. Možná to bude dáno i tím, že jediný výše zmiňovaný element, jenž mi trochu nesedl, se na nahrávce přece jenom nachází spíše v menší míře, kdežto ten zbytek je velmi slušný. Ve výsledku sice “Evangelium aeternum” není úplný zázrak, který by posluchači vyrazil dech, ale pořád je ta tři čtvrtě hodinka ve společnosti alba poměrně příjemná a smysluplná. Rozhodně se najde dost velmi povedených nápadů, zejména ve druhé polovině desky mi to přijde markantnější, díky čemuž asi nepřekvapím, když prohlásím, že právě ta mi přijde o chlup lepší – ale opravdu jen o chlup, protože jinak jsou songy svou kvalitou poměrně vyrovnané.
Na závěr bych si ještě dovolil pochválit vkusnou grafickou podobu, která se opravdu povedla. Obzvláště se mi líbí to, že Nocturnal Pestilence na přebal zbytečně necpali svoje logo a název alba a nechali tak obraz plně vyniknout, což dělá málo kapel, a já osobně bych upřímně ocenil, kdyby jich bylo víc. Celkově je “Evangelium aeternum” dost sympatický počin, který má nesporné kvality a jasně ukazuje, že Nocturnal Pestilence jsou kapelou, jejíž existence (a hlavně hudba) má smysl, což rozhodně nemohu prohlásit o každém, kdo tu v ČR vydá album.
Polovina března letošního roku si pro příznivce death metalu přichystala zajímavou příležitost k realizaci – švédská banda Diabolical totiž vyrazila na turné k chystané nové desce “Neogenesis” a Česká repoublika se stala dějištěm hned čtyř jeho zastávek. Po Třinci, Ostravě a Plzni přišla na řadu Praha, místem činu se stal poslední dobou zhusta využívaný vinohradský klub HooDoo a krom stálého supportu v podobě kapel Souldrainer a Warheim se zde představili i dva zástupci domácí scény – nováčci Mindthorn a ostřílení Nocturnal Pestilence, kterým rovněž patří vděk za realizaci celé akce.
Koncert se konal ve čtvrtek, tudíž šlo očekávat, že návštěva asi nebude nijak extrémní, ale ani tak jsem se neubránil značnému překvapení, když se cca půl hodiny po otevření klubu v jeho prostorách motaly akorát kapely a plus mínus pět nesmělých fanoušků. To mi na náladě věru nepřidalo, a když navíc uprostřed zvučení prvních Mindthorn někde vypadly pojistky a celý sál se ponořil do tmy, začal jsem tušit katastrofu, maje přitom na paměti loňský koncert Fortíð, kde se rovněž pokazilo snad úplně všechno. Po nějakých dvaceti minutách se však podařilo dodávku proudu obnovit, Mindthorn dozvučili a večer tak mohl konečně začít.
V úvodu jsem zmínil, že jsou Mindthorn místními nováčky, a je tomu skutečně tak – toto vystoupení bylo jejich vůbec prvním. S ohledem na tuto okolnost jsem tedy ochoten přehlédnout zjevné rezervy, co se pódiového projevu týče, a omezím se na prohlášení, že pokud se pánové nezaleknou živých vystoupení a najdou si bubeníka z masa a kostí (který by jim slušel mnohem víc než automat), mohli bychom se z jejich strany dočkat velmi zajímavých věcí. Když bych totiž měl hodnotit jen samotnou hudbu, sice nevím přesně, co to bylo, ale bylo to až překvapivě dobré. Slyšet z toho šlo kdeco, a když zmíním jasné progresivní vlivy, death metal a hutnou atmosféru, bude to snad alespoň trochu vypovídat o realitě. Pokud si tedy odmyslím zrakové vjemy, jednalo se o vydařený koncert, který ve mně vzbudil, co se kapely a její tvorby týče, zvědavost. A jestli se shodneme na tom, že podobné koncerty si přesně toto kladou za cíl, pak Mindthorn bezezbytku uspěli.
Pořadatelé a klasici pražské UG scény, Nocturnal Pestilence, nastoupili hned vzápětí a navzdory stále velmi tristní návštěvě (tou dobou v klubu rozhodně nebylo víc jak deset platících) odehráli svůj solidní standard, se kterým ani tentokrát nezklamali. Hrálo se především z aktuální desky “Evangelium Aeternum”, ale došlo i na ukázku nově vznikajícího materiálu na některý z budoucích nosičů, a publiku byli představeni rovněž klávesačka a bubeník, kteří jsou v sestavě ještě čerství a neokoukaní. Jinak to bylo, jak už jsem uvedl, klasicky slušné vystoupení, na kterém jsem si všiml snad jen jediného kazu. Frontwoman Aleně občas v hlubokých polohách trochu ujel tón, ale jinak zpívala zcela bezchybně a svou práci tak odvedla velmi solidně – stejně jako zbytek kapely, na který se navíc koukalo o poznání lépe než na Mindthorn.
Na pomyslné lámání chleba došlo hned s dalším vystoupení. Na řadu totiž přišli první Švédové Warheim a já se děsně bál, že při tak tragické návštěvě celý set vypustí a místo nadšení se dostaví akorát pruda. Jenže to se bohudík nestalo a Warheim pro těch pár přítomných spustili pěkně zostra. Trve painty muzikantů a veskrze blasfemická a klasickými motivy vyzdobená pódiová proprieta sice ze začátku působily trochu směšně, ale záhy poté, co se začalo hrát, se posměch změnil na vděk za neuvěřitelný nadhled, s jakým Warheim svoji image prezentují. Podařilo se jim totiž vyvážit pořádnou porci temnoty se zjevným humorem, a když se k tomu přidala výborná muzika, o zábavu bylo postaráno. Warheim se vytasili s nesmlouvavým satanistickým death/black metalem a i přes ono neustálé pomrkávání na posluchače to zafungovala dokonale. Čím déle se hrálo, tím větší rámus se z nějakých třiceti hrdel pod pódiem (do čehož počítám i zrovna nehrající kapely; jak jsem se později dozvěděl, platících návštěvníků se sešlo nakonec jen 13) linul a závěr vystoupení Warheim se dá považovat za naprostý úspěch. Kapela triumfovala jak výbornou muzikou, tak veskrze sympatickým přístupem (basák a po něm i zpěvák si udělali drobný výlet mezi lidi, což přítomné rozhodně nakoplo ještě o něco víc) a já nemohu než všem čtenářům doporučit, aby si Warheim rozhodně nenechali utéct, pokud někdy budou mít příležitost dát si je naživo. Pro mě rozhodně jedno ze dvou nejlepších vystoupení večera pokud ne to vůbec nejlepší!
Na oldschoolovou blasfemickou jízdu v podání Warheim navázali pánové hrající pod jménem Souldrainer, a to ve značně odlišném duchu. Jejich moderní melodeath podpořený hromadou samplů vykazoval silné industrialové vlivy, což atmosféru posunulo do podstatně jiné sféry, než v jaké se pohybovala po předchozím vystoupení. Jenže to asi také do jisté míry přispělo k jakési jednotvárnosti, která na mě z toho všeho dýchala, a jako celek mě to rozhodně nebavilo tolik jako živelní Warheim. Buďme ale fér, to je záležitost hudby samotné a všem třem muzikantům musím i tak vyseknout poklonu, protože ani oni svoji show nezazdili a dali do ní maximum. Odezva mi sice přišla slabší, než jakou dostali v závěru Warheim, ale i tak lze hovořit o podařeném vystoupení.
Když Souldrainer vyklidili pódium, na programu večera zbývala už jen jediná položka – headlinující Diabolical. Tou dobou už v sále panovala vcelku příjemná atmosféra, takže jsem se docela těšil na nějakou tu plnokrevnou tečku právě od Diabolical, a začátek show opatrně naznačil, že by na ni mohlo dojít. Diabolical vsadili na prezentaci nového materiálu a dobré dvě třetiny koncertu se tak hrálo převážně z chystané desky “Neogenesis”, která dala rovněž název celému turné. A po celou tu dobu jsem měl takový neurčitý pocit, že je to sice velmi dobrý materiál, ale asi ještě pořád pod vlivem vystoupení Warheim mi tam trochu chybělo více energie a tahu na bránu. Na druhou stranu je ale třeba podotknout, že to byl patrně čistě můj osobní problém, protože ta hudba svou atmosférou naprosto dokonale korespondovala s na pozadí promítaným videem, z jehož obrazů vyloženě dýchal rozklad, odlidštěné podrobení a bezútešná marnost. Lehce smíšené pocity z první části setu mě však přešly v okamžiku, kdy se dostal ke slovu starší materiál. Muzika to byla v základu velmi podobná, ale na mě zkrátka zafungovala lépe než její mladší sourozenci. A jakkoli jsem do té doby nebyl z Diabolical vyloženě nadšený, v tu chvíli to konečně dotáhli na úroveň, kterou o dvě hodiny dříve nasadili Warheim. Závěr lze tedy považovat za mimořádně vydařený, o čemž svědčí také stoupající zápal kapely, který se nejvíce projevoval skrze velmi komunikativního kytaristu Carla Stjärnlöva. Jako by mu nestačilo, že prakticky po celý set poutal asi největší pozornost publika, v samé závěru se za plného nasazení vypravil mezi lidi, aby společně s nimi zaházel řepou. Velmi sympatické. V rámci možností bouřlivý závěr setu Diabolical pak přinesl ještě krátký přídavek a i poslední kapela večera to nakonec zabalila, děkujíc těm přítomným, kterým nebylo zatěžko předvést nějakou odezvu.
Jak jsem naznačil v úvodu, tento koncert dlouhou dobu balancoval na hraně totálního průseru. Mizivá návštěvnost a technické problémy se však nakonec nemohly měřit s nasazením většiny vystupujících kapel, a především Švédům patří velký dík za to, že nepropadli trudnomyslnosti a i přes nepříznivé podmínky předvedli velice dobrá vystoupení, která nakonec strhla i těch nemálo dorazivších. Jak mi po koncertě sdělil kytarista Diabolical, Carl Stjärnlöv, i pro něj (a dost určitě i pro ostatní kapely) to nakonec byl dost dobrý koncert, protože z vlastní zkušenosti ví, že i mnohem početnější publikum může vytvořit mnohem slabší atmosféru, než jaká se podařila nám. A já s ním musím naprosto souhlasit, protože i když si pořadatelé asi trochu rvou vlasy (nebo taky ne, o finanční stránce akce nemám nejmenší ponětí), nakonec to byl jeden z těch koncertů, kde pár lidí vytvořilo atmosféru dost dobrou na to, aby se o něm dalo mluvit jako o povedeném…
Neděle, jejíž večer patřil dalšímu pokračování Infernal Party, kterou již tradičně pořádají pražští Nocturnal Pestilence pod hlavičkou Czech Metal Support, pro mě byla už tak dost náročná, a když jsem zjistil, že se koncert opravdu nekoná až v pondělí, jak jsem byl kdovíjak dlouho přesvědčen, div jsem si nezačal pohrávat s myšlenkou, že bych svou účast bohapustě odložil na neurčito (čti: vykašlal bych se na to). Jenže co čert nechtěl, hlodavá novinářská zodpovědnost opět zaúřadovala a spolu s mojí touhou konečně navštívit koncert rakouských blackařů Locus Neminis bez většího úsilí rozhodla – čert vem dehydrataci a těžký spánkový deficit, jde se za kulturou!
Celá akce se měla uskutečnit v žižkovském Matrixu, ale po příchodu na místo se mě zmocnily obavy, jestli jsem si vše nastudoval správně. Mřížovaná brána zavřená, dveře do klubu sice otevřené, ale bez jediné známky, že by se uvnitř mělo něco dít… Leč nějaký rámus se z hlubin klubu přeci jen ozýval, a tak jsem se vydal zjistit, zdali nejde železná překážka někudy obejít. Šla. Do klubu jsem se tedy přeci jen dostal, leč poněkud později, než jsem měl v úmyslu, neboť mi shoda nešťastných náhod a záškodnická činnost podlých zaměstnanců dopravního podniku zkrátily set prvních vystupujících, Slováků Revenge Division, na jen o něco málo více než poslední skladbu. I za těch nemnoho minut jsem však stihl nabýt dojmu, že Revenge Division opravdu umí. Jejich energický mix thrashe, heavy metalu a kdoví čeho ještě mě totiž strhnul takřka okamžitě. Popravdě mě docela překvapilo, že se dnes mladá kapela odhodlá k experimentům s maidenovskými riffy a výsledek je přitom opravdu slušný. Nebývá to pravidlem. Doufám, že někdy příště věnuji Revenge Division víc času, protože tentokrát mě velmi obstojně navnadili.
Když Revenge Division dohráli, trochu jsem se rozhlédl po okolí. Už na příchodu mi přišlo, že Matrix zeje prázdnotou a bližší ohledání tuto domněnku jenom potvrdilo. Drtivou většinu přítomných tvořily samotné kapely, a jestli se počet platících vůbec přiblížil desítce, byl to ještě docela úspěch. Přemítání nad důvody, proč se lidé nedostavili ani při neuvěřitelně benevolentně nastavené cenovce, však uťalo druhé vystoupení večera, které dostali na starosti mladí Rakušané Locus Neminis. Tvorba téhle nedlouho působící kapely mě zaujala už před nějakou dobou a poté, co jsem v září loňského roku proti všem předpokladům nakonec propásl šanci být u jejich premiéry před českým publikem, jsem byl náramně zvědavý, jestli jejich atmosférický space black zafunguje i naživo. Nač to protahovat – už první minuty mě ujistily, že určitě zklamaný nebudu. Locus Neminis totiž navzdory prázdnému sálu zahráli výborně a plně ospravedlnili moje naděje do nich vkládané. Na pódiové prezentaci sice bylo trochu znát, že se kapela věnuje spíše vlastní hudbě a jejímu preciznímu živému provedení, ovšem dovedu si představit, že pokud pánové trochu zapracují na nějaké nenásilné a decentní image, která by vhodně doplňovala jejich majestátní hudbu, mohou směle vyrazit na pódia velkých žánrových festivalů. Pokud budou i tam předvádět takové výkony, jaký se jim povedl v Matrixu, troufám si tvrdit, že za pár let mohou triumfovat.
S koncem vystoupení Locus Neminis se večer přehoupl do své druhé půle a na řadu přišla kapela pořadatelská – pražská jistota Nocturnal Pestilence. Na předchozí Infernal Party na mě tahle skvadra zanechala velmi dobrý dojem a nejinak tomu bylo i tentokrát. Řádným kytarovým nářezem podložené zpěvy výjimečným hlasovým fondem obdařené sympaťačky za mikrofonem i tentokrát slavily úspěch, i když kapela hrála jen pro několik málo přítomných. Jediné, co mi občas malinko vadilo, byla jistá míra jednotvárnosti, kterou jsem v některých skladbách postřehl, ale zbytek setlistu tenhle drobný nedostatek úspěšně vyvažoval, takže moje spokojenost nedoznala významnějších trhlin. Že vystoupení Nocturnal Pestilence opravdu stojí za návštěvu, jsem se tedy definitivně přesvědčil a věřím, že jsem tuhle kapelu neviděl ani zdaleka naposled.
Konec koncertu Nocturnal Pestilence značil jediné – na programu večera už zbývalo jen vystoupení headlinera – španělských death/blackařů Noctem, kteří zahráli již předešlého dne na Metalgate Czech Death Festu. Shodou okolností jsem u toho byl rovněž přítomen a popravdě jsem si odtud na Noctem neodnesl nikterak pozitivní vzpomínky. Jenže ať už jsem Noctem očekával s jakkoli velkou skepsí, v Matrixu se jim podařilo můj dojem podstatně vylepšit. Ano, pořád si stojím za tím, že jejich hudba svou kvalitou určitě nedosahuje výsledků, kterými se kapela honosí po stránce vypiplané zloimage, ovšem ve výsledku se mi jejich set docela líbil. Díky parádnímu zvuku bylo dokonce slyšet, co který nástroj hraje a muzika jako taková se ukázala být naživo celkem záživnou. Jelikož na mě začala ztěžka dopadat únava, tak se moje reakce omezily na poklepávání nohou a kývání hlavou, ale v tomto kontextu to bylo vyjádření spokojenosti. Nečekal jsem, že za ni budu vděčit zrovna Noctem…
Jak vidno, Infernal Party: Revelation mohla být opravdu skvělou akcí, což se po hudební stránce koneckonců povedlo. Bohužel, tristní návštěvnost zapříčinila, že jsem si odnesl ani zdaleka ne tak silné dojmy, jaké měla tahle událost potenciál zprostředkovat. I tak ale patří Czech Metal Support respektive Nocturnal Pestilence velký dík za její zorganizování a zároveň přání pevných nervů, které jsou k tak chvályhodné činnosti potřeba v nezanedbatelných objemech. Na shledanou příště!
Datum: 26.2.2012 Místo: Praha, Exit-Us Účinkující: Damned of Light, Ghost in the Shell, Genuine Relief, Netherbird, Nocturnal Pestilence
Jak už jsem se párkrát přesvědčil, čas od času není na škodu vyrazit na UG akci za pár šušní. Je totiž až s podivem, kolikrát dovede příslušná událost návštěvníka i velmi příjemně překvapit. Tentokrát nebylo rozhodování vůbec složité, neboť mrzká padesátikoruna, investovaná do vystoupení švédských melodic blackařů Netherbird a několika českých uskupení, slibovala minimálně uspokojivou návratnost v podobě hudebních zážitků…
Místo konání, tedy libeňský klub Exit-Us asi není třeba nikterak zdlouhavě představovat. Snad jen dodám, že z pohledu diváka je Infernal Party: Eschatology přesně druh akce, pro kterou se klub hodí, a s každou další návštěvou se mi tam líbí víc. Ono je totiž vážně fajn pokecat nad pivem s headlinerem večera nebo si zahrát fotbálek s organizátorem. Nebo mít alespoň tu možnost. Ale dost řečí, přistoupíme k samotnému koncertu.
První místo programu zaujali chomutovští black metalisté Damned of Light. Z mně neznámých důvodů však začali proti plánu odhadem o nějakou půlhodinu později, pročež celá akce nabrala skluz, který se horko těžko doháněl po celý zbytek večera. Je to trochu paradox, že se o tohle zpoždění (zřejmě) zasloužila nejslabší kapela večera. A tím už jsem vlastně načal hodnocení. Tedy, ne, že by to byla úplná žumpa, to rozhodně ne. Místy se mi produkce Damned of Light i celkem pozdávala, ale celkově vzato to vážně nebylo nic moc. Hudba samotná mě až na těch pár výjimek nezaujala, vokál mě na sedínku taky neporazil a nenapadá mě vlastně nic, co by se mi na vystoupení Damned of Light vyloženě líbilo. Než se nudit pod pódiem, tak to jsem se radši vydal prověřit dění okolo baru…
Tam jsem setrval o něco déle, než trvala pauza, a zpět do sálu jsem se snesl v okamžiku, kdy už na pódiu řádili Západočeši Ghost in the Shell. Doom metal sice moc nevyznávám, ale o téhle kapele se ke mně už doneslo několik pozitivních ohlasů, a tak jsem byl zákonitě zvědavý, jaký dojem udělají naživo. A vážení, dojem jsem si odnesl skutečně vynikající! Bylo to úchvatně zádumčivé, melodie, které občas táhnou tu kterou kapelu ke dnu, se ukázaly jako chytlavé, ale rozhodně ne prvoplánově a to vše umocňovaly skvělé riffy a naprosto fenomenální pěvcův vokál. Prostě a jednoduše skladatelsky na úrovni a ještě k tomu precizně odprezentované. Ghost in the Shell mě zkrátka dostali. Tahle kapela má budoucnost a já doufám, že se v dohledné době opět na nějakém tom koncertu potkáme. Všem mohu jedině doporučit…
Večer pokročil a na řadu přišli organizátoři celé akce, v pražském undergroundu zavedení domorodci Nocturnal Pestilence, a i tady jsem se dočkal velmi zdařilého výkonu. Kapela za to vzala velmi zostra a od začátku do konce sypala do diváků něco na způsob death metalu, okořeněného nějakou tou melodií. Vystoupení to bylo našlapané, po všech stranách přinejmenším velmi slušné a jeho dopad na publikum nezpochybnitelný. Co jsem si stihl všimnout, tak přední řady velmi ochotně pařily, a pokud mě paměť nešálí, došlo i na nějaký ten mosh pit. Věru příjemné kratochvíle při takovém hudebním doprovodu. Poklonu se sluší vyseknout sympatické zpěvačce, která by svým vokálem s klidem strčila do kapsy kdejakého kolegu growlera, a to přitom ještě stíhala na pódiu řádit, až jsem měl strach, že to neudýchá. Udýchala to však s přehledem, a tak snad jediným mínusem vystoupení Nocturnal Pestilence zůstal ne zcela vyvážený zvuk, na který asi nejvíce doplatily klávesy. Za celé vystoupení jsem je totiž zaslechl sotva třikrát, a to jsem se musel ještě dost snažit. Byla to ovšem jen ojedinělá nedokonalost, neboť po celý zbytek večera se zvyk pohyboval v rozumných mantinelech a až na nešťastné klávesy nebyli výjimkou ani Nocturnal Pestilence. Z jejich vystoupení jsem si odnesl výtečný dojem a kapela si vysloužila můj obdiv.
Po Nocturnal Pestilence následovala pauza, která jediná dělila publikum od vystoupení headlinera večera – Švédů Netherbird. Jak jsem zjistil předešlého dne, tato kapela hraje vesměs poslouchatelný melodický black metal, a tak jsem si říkal, že naživo by pánové mohli překvapit. Jenže v kontextu výborných Ghost in the Shell a Nocturnal Pestilence se ukázala tato očekávání jako lehce nadnesená. Netherbird sice odehráli slušné vystoupení, ale na druhou stranu nepředvedli nic, z čeho by přítomným popadaly čelisti. Jenže těžko soudit, nakolik to bylo vinou kapely. Většina přítomných totiž prakticky po celý koncert nevěnovala pozornost ani tak muzikantům jako spíše neznámému idiotovi, který napůl cílevědomě a napůl nevědomky fyzicky likvidoval své bezprostřední okolí. Nemám nic proti hrátkám v kotli, ale co předvádělo tohle individuum, to bylo za hranicí. Nevím, jestli byl ten člověk pod vlivem nějakých drog, ale v kotli se choval vyloženě nepříčetně a nic se na tom nezměnilo ani v okamžiku, kdy mně neznámým způsobem přišel k tržné ráně přes celé čelo. Zalit vlastní krví a masakrujíc ostatní návštěvníky koncertu se tak dál vesele bavil, čemuž neučinilo přítrž ani pár dobře mířených ran na jeho čelist, ale až zásah personálu klubu. Když už byl ale konečně odstraněn, publikum jako by pookřálo a poslední skladbu si královsky užili snad všichni, roztomile ožralou crew kapely nevyjímaje. Fenomenální závěr a následné focení s kapelou na pódiu však zkalil poslední výstup onoho zkurvysyna, kterému se nějakým způsobem podařilo vrátit do klubu a chtěl se za každou cenu zúčastnit všeobecné družby. Dle mého skromného názoru by si zasloužil zkopat do bezvědomí, ale to je jen subjektivní náhled na věc…
Toto extempore však zůstalo jediným výrazným záporem celé akce a celkově pozitivní náladu večera to nemohlo ohrozit. Díky za to směřují především na adresu Ghost in the Shell a Nocturnal Pestilence, kteří toho večera vážně excelovali. Vyzdvihnout si však zaslouží rovněž Netherbird, kteří na pódiu sice nepředvedli nic světoborného, ale mimo něj se ukázali jako velmi přátelští a komunikativní lidé. Co jiného taky očekávat od kapely, která je ochotna předvést plnohodnotnou show i za tak směšnou cenu (a to nemluvím o koncertě na Slovensku, kde si za vstup účtovali neuvěřitelné jedno Euro!). Účast se nakonec ustálila na nějakých čtyřiceti osobách, což je na undergroundovou akci myslím vesměs obstojné. Spokojenost tak mohla zavládnout na obou stranách…
Vystoupením Netherbird pro mě večer skončil a závěrečnou kapelu večera, Genuine Relief, jsem si už bohužel musel nechat ujít. I tak jsem ale odcházel navýsost spokojen. Víc takových akcí!
Jestli někdo doposud neměl tu možnost se alespoň zběžně seznámit s úvodní kapelou koncertu, který se odehrál ku příležitosti 12. narozenin magazínu Pařát, asi jej u Nocturnal Pestilence překvapila sličná děva za mikrofonem, plodící všelikeré hrdelní běsy. A pak že je prý growling výsadou pouze jednoho pohlaví. Čistý vokál mi ovšem – nemohu si pomoct – prostě naživo nelezl do uší a spíše mi vadil (nejsem si jist, jestli to bylo dáno obecně, nebo se jednalo o problém jednoho konkrétního večera, případně o problém přímo v mém poslechovém ústrojí), na druhou stranu je ale pravda, že těchto momentů tam bylo spíše méně než více a převládaly hoblovačky s ječákem, který byl samozřejmě – jak již bylo nepřímo zmíněno – na úrovni. I v rovině hudební se jednalo o příjemnou záležitost – možná ne příliš objevnou, přesto však příjemnou -, bohužel však i přes snahu hudebníků a hudebnic Nocturnal Pestilence zastihl klasický neduh s krycím názvem “otvírák akce”, tudíž jejich klávesově black/deathové počínání sledovalo pouze několik málo přítomných z povzdálí se škopkem píva v ruce (a u úst), pařič se objevil jen jeden.
Razantní změnu stylu, tempa i nálady s sebou na pódium přinesli doomoví Et Moriemur, k jejichž produkci bych hned na začátek směřoval pouze jednu malinkou výtku (jestli to vůbec lze nazvat výtkou, když tak o tom přemýšlím), a sice že hráli – nešálil-li mne můj nepříliš kvalitně sloužící sluch – pouze skladby z první klasické řadovky “Cupio Dissolvi” a nedali ani jeden kousek z pilotního minialba “Lacrimae Rerum”, jež mně osobně chutnalo o dost více. Jinak se ale není moc o čem bavit, jelikož byl výkon Et Moriemur tak doomový, jak jen může být (a asi těžko lze pro doomovou kapelu vymyslet lepší pochvalu). Tohle přece jenom není muzika, kterou byste mohli odehrát s cigárem a sólovat zuby na hořící kytaru, doom metal se musí prožívat – a to Et Moriemur umí bravurně.
Death metalová stálice Tortharry odehrála své první vystoupení ve tříčlenné sestavě po odchodu kytaristy Mácy. Pozitivním zjištěním je, že na první poslech to jejich hudbě na razanci neubralo a všechny vály – ať už staršího data či záseky z nejaktuálnější fošny “Beneath” – drtily se stejnou vervou jako předtím. Na druhý a o něco pozornější poslech už však absence druhé kytary v jistých momentech cítit byla, především v průběhu kytarových sól byla její nepřítomnost velmi citelná. Avšak i přesto se Tortharry s tímto handicapem popasovali opravdu se ctí. Nechyběly nezbytné grimasy, brutální tempo (přijetí bubeníka Jirky byla svého času trefa do černého – ten frajer to řeže opravdu kvalitně a žene muziku dopředu), jeden nářez střídal druhý. Když se tak nad tím rozmýšlím, tak naprosto paradoxně mne ten večer Tortharry bavili víc, než když jsem je viděl posledně ještě ve čtyřech. A vlastně společně se závěrečnými Gutalax se mi líbili nejvíc.
Už během dvou předchozích formací se postupně zvyšoval počet fanoušků, přičemž jejich kulminace nastala na další Cruadalach – jak vidno, stále rostoucí popularita této početné chásky není jen výmysl, nýbrž holý fakt. Zřejmě i z toho důvodu se právě na ně strhly i nejintenzivnější kotlíkové hrátky, což kromě oné popularity jistě měla částečně na svědomí i konstantně se zvyšující hladina alkoholu v krvi přítomného lidu (však to jistě znáte sami, jaké divy umí C2H5OH v kombinaci s chytlavými folkovými melodiemi, to pak zvládnou šílet i ortodoxní misantropové (smích)). Tím spíš, že samotní Cruadalach umí na koncertech opravdu strhnout. Na pódium se nevejdeme? Žádný problém, basák Ondra si to celé odhobluje přímo v publiku. Rovněž zpěvák Radalf také pomalu častěji skotačil pod pódiem než na něm… asi to dolů skákal rozproudit vždy, když se mu zdálo, že se to tam málo hýbe. Největší hustota triček Cruadalach mezi návštěvníky logicky přímo ústila v největší odezvu. I bez toho jsou ovšem Cruadalach koncertní kvalita, která je živě ještě živelnější a zábavnější než ze studia.
V mezičase po konci Cruadalach proběhlo vyhlášení bohaté tomboly, v níž jsem klasicky nic nevyhrál (což asi bude souviset s tím, že jsem si zapomněl nakoupit potřebné lístečky (smích)). Závěr pak patří fekálním labužníkům Gutalax z jižních Čech, kteří si to hned na začátek posrali (v jejich případě opravdu doslovně) absencí záchodového prkýnka. Aspoň že plynová maska, sexy grind, taneční kreace a ultimátně prasečí vokál zůstaly na svém místě. Tahle banda je prostě čistě o zábavě, což sice obvykle není věc, kterou bych zrovna oceňoval, ale v případě Gutalax má ta zábava tak nehorázné koule, že nelze odolat. Po Cruadalach nastal velký odliv diváků – ti, co odešli, mohou litovat, jelikož si nechali ujít nejzábavnější, nejúchylnější a nejhovnatější výstup večera!
