Archiv štítku: noise rock

Swans, Pharmakon

Swans
Datum: 20.10.2014
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Pharmakon, Swans

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):
Silver Rocket

První pohled (H.):

Kapel, jejichž návrat na scénu po nějaké době nečinnosti byl smysluplný, ve své podstatě zas až tak málo není, nicméně skupin, jejichž návrat byl smysluplný natolik, aby dokázal zastínit starou a mnohdy i klasickou tvorbu, je naprostá hrstka. Zámořští experimentátoři Swans k nim ovšem rozhodně patří, protože monumenty jako “The Seer” nebo “To Be Kind”, jaké tato formace okolo Michaela Giry po svém návratu vydala, se mohou bez obav rovnat s čímkoliv z minulosti a vlastně i velkou část toho staršího překonávají.

Swans po svém comebacku začali koncertovat opravdu hojně a 20. října to rozhodně nebylo poprvé, co vystupovali v České republice. Právě na koncertech je ovšem nádherně vidět, že je tato skupina relevantní i dnes, protože na svých aktuálních šňůrách ignoruje staré desky a hraje pouze aktuální tvorbu – a přesto je všichni chceme vidět a snad nikdo nevolá po starých “hitech”. A tato relevantnost se v pražském Lucerna Music Baru opětovně potvrdila…

Jako předskokan vystoupila Margaret Chardiet v rámci svého projektu Pharmakon, jehož loňská deska “Abandon” vzbudila docela pozdvižení. Drobná (a vzhledem k tomu, o jak nepříjemnou hudbu jde, až překvapivě pohledná) blondýnka se na pódiu zjevila naprosto beze slova a ihned začala za pomoci pultu a jakési magické destičky tvořit svůj power electronics / harsh noise. U toho ovšem zůstala jen chvíli, protože zanedlouho se chopila mikrofonu a za pokračujícího zvukového teroru do něj začala tvořit docela úctyhodnou plejádu hrdelních běsů. Nicméně i pódium jí brzy bylo malé… na chvíli se mi ztratila z dohledu, a když jsem ji přes hlavy lidí stojících přede mnou hledal, kde se zrovna nachází, najednou se dav rozestoupil a ona za neustálého trýznění mikrofonu procházela okolo. Mezi lidmi strávila velkou část svého setu, díky čemuž nebyla moc vidět, ale i tak byl její výstup rozhodně působivý a bohužel i dost krátký. Stejně náhle, jako její koncert začal, zvuková masáž také přestala a Margaret Chardiet se uklidila pryč. Bezesporu však šlo o vystoupení, jež mělo co říct a v jehož případě vůbec není od věci hovořit o tom, že zapůsobilo.

Jakkoliv je však temný noise/industrial hudba značně extrémní, vedle následujících Swans byla Pharmakon přece jen pouhou hlukovou jednohubkou. Jako první na pódium vstoupil Thor Harris (který svému křestnímu jménu dělá čest a díky mocnému plnovousu opravdu vypadá jak viking, vedle něhož jsou Amon Amarth k smíchu) a ujal se gongu, do něhož třískal několik dlouhých minut sólo – až za chvíli se k němu přidali Phil Puleo a Christoph Hahn. Právě tento rozjezd byl asi jedinou slabinou vystoupení Swans, protože byl až příliš natahovaný. Samozřejmě, Swans pracují na dlouhých zvukových plochách – je to znát jak na skladbách dalece přesahujících 30 minut, tak i z více jak dvouapůlhodinové délky celého vystoupení – ale poslouchat v podstatě 15 minut čistého času takřka neměnné bušení do gongu, to mi s prominutím přišlo trochu moc. Jakmile se ovšem na pódium dostavil i zbytek skupiny v čele s Michaelem Girou, jakékoliv výtky šly do kopru, protože začal koncert s velkým K.

Swans jsou specialisté v tom, že na turné hrají skladby, které ještě nevyšly. Když koncertovali k minulému albu “The Seer”, hráli už písně, jež se později objevily na letošním “To Be Kind”. A i když nyní formálně jedou šňůru k “To Be Kind”, polovinu setlistu již tvořily nové kompozice. A právě s jednou z nich vystoupení otevřeli. Jednalo se o třičtvrtěhodinový (včetně onoho čtvrthodinového gongového rozjezdu) kolos “Frankie M”. Když se píseň po oné čtvrt hodině konečně “rozjela”, šlo o naprostý skvost plný excelentních pasáží. Přesně tak, jak to na současných Swans máme rádi – dlouhé, působivé, monotónní, hutná uhrančivá atmosféra, neustálý tlak, fantastická gradace. Za vypíchnutí stojí zejména pasáž, v níž se Michael Gira chopil mikrofonu, protože to byla naprostá síla… bylo by dost naivní pochybovat o tom, že až tohle jednou vyjde na desce, tak ve všech médiích nebudou opětovně padat ta nejvyšší možná hodnocení. Kromě “Frankie M” pak zazněly ještě další dvě nové kompozice “Don’t Go” a “Black Hole Man”, přičemž zejména druhá zmiňovaná (která plynule navazovala na píseň “Bring the Sun” z letošního alba a která celé vystoupení uzavřela) byla opět jedním slovem famózní.

Swans jsou však do jisté míry samozřejmě i o hluku – doslova sonické výbuchy, kdy veškeré nástrojové obsazení nemilosrdně atakovalo ušní ústrojí všech přítomných, se objevovaly v každé skladbě, nicméně nutno dodat, že zvuk byl skvělý a i v těchto nejchaotičtějších momentech bylo stále slyšet třeba baskytarovou linku nebo jinou melodii schovanou za monumentální hradbou zvuku. Jediný, kdo tu a tam zanikal, byl Thor Harris, jenž střídal nástroje jak na běžícím páse, přičemž některé občas nevynikly na sto procent, což byl z mého stanoviště případ především cimbálu a jakéhosi prapodivného dřevěného nástroje, který trochu připomínal housle. S touto jedinou výjimkou nebylo ohledně nazvučení co vytýkat.

Swans jsou určitě o hluku a také jsou hodně nahlas, což určitě byli, naštěstí však hlasitost nepřesahovala únosnou mez. I z tohoto pohledu je zcela jistě na místě mluvit o spokojenosti, protože Swans byli hlasití přesně na té hranici, aby rozvibrovali kosti v těle, ale ne tak moc, aby z toho fyzicky bolely uši. Jedinou výjimkou byla pronikavá píšťala v “The Apostate”, protože její zvuk mi vážně drásal poslechové ústrojí, jinak to “přetrpět” šlo.

Co se týká “The Apostate”, v té se bohužel vyskytly i technické problémy, když po půl hodině začal stávkovat baskytarový aparát, takže skladba musela být přerušena minimálně tak deset minut před svým koncem. Situace však byla vyřešena asi tím nejlepším možným způsobem – úsměvem, krátkou omluvou, vtipem a přechodem na další píseň “Just a Little Boy (for Chester Burnett)”. Pokud vám onen úsměv k hudbě Swans moc nesedí, rozhodně by se slušelo zmínit, že vystupování muzikantů mezi jednotlivými bylo velice lidské a civilní, takřka v přímém kontrastu s tím, co se děje v samotné muzice. Obzvláště to bylo vidět na konci vystoupení při mohutném a mnohaminutovém aplausu, kdy Michal Gira přál všem přítomným lásku. On vydatný potlesk následoval po každé kompozici – a určitě to nebyl takový ten potlesk jen ze slušnosti, jak tomu občas bývá – ale právě ten na konci byl rozhodně nejdelší. Během něho pak také došlo k představení jednotlivých členů, úklonám a odchodu. Byl to však potlesk uznání nad excelentním výkonem a jako poděkování za skvělý zážitek, jaký Swans návštěvníkům připravili, zcela jistě však ne prosba o přídavek… ostatně, ony ty dvě a půl hodiny byly velice náročné samy o sobě, takže já osobně bych snad o nějaké přidávání ani nestál.

Koncert Swans byl jednoznačně fantastický… nejen vrchní principál Michael Gira, ale i všichni ostatní hudebníci podali bravurní výkon a s výjimkou několika málo mušek, které proběhly výše, nešlo vytýkat zhola nic. Je ovšem nutné zdůraznit, že ani tyto mušky se jinak nepodepsaly na dojmu z celého vystoupení, jenž byl jednoduše obrovský. To je sice u někoho jako Swans považováno takřka za automatickou záležitost, přesto je to nutné explicitně zmínit, že ty dvě a půl hodiny byly setsakra velký zážitek.


Druhý pohled (Atreides):

Swans – jedno ze jmen, kterému jsem chtě nechtě propadl po prvním poslechu, a po seznámení s letošní deskou “To Be Kind” jsem se do nesmírných hloubek jejich hudby zanořil ještě o něco víc. Že říjnový koncert v Praze pak byla naprostá samozřejmost, snad ani nemusím připomínat, neb promrhat další setkání s Girovým ansámblem by už bylo téměř trestuhodné. Na tomto turné, jehož česká zastávka se odehrála v pražské Lucerně, předskakovala Pharmakon vezoucí noisový nášup, ale jakkoliv se o ní loni docela mluvilo, úspěšně mě její tvorba minula, takže jsem ji bral spíše jako milé zpestření na rozehřátí. Že Lucerna před pódiem praskala ve švech a mohutné sloupy, před které se nacpalo sotva pár řad, byly opět spíš k vzteku, asi taky příliš vyprávět nemusím, neboť to je v případě klubu věc docela známá a již jsem se s ní stačil smířit.

Při příchodu do sálu mě uvítala impozantně vyskládaná řada reprobeden beden, dvoje bicí a mohutný gong. Úplně vepředu pak malý pult určený pro Pharmakon alias Margaret Chardiet. Přiznám se, že ačkoliv její krátký set rozhodně nebyl nejhorší, víc než hudbou mě přitáhla svým vystupováním, respektive volným procházením se mezi lidmi, kdy ze sebe s lehkostí sypala jeden skřek za druhým. V kombinaci s hudbou to nebylo špatné, power elektronika je mi blízká, ale v podání Pharmakon na mě měla poněkud jiný účinek, než je v případě tohohle žánru zvykem. V úvodu mě dokázala naprosto suverénně uspat a popravdě od spánku ve stoje jsem neměl kdovíjak daleko. Až s postupem času mě dokázala i hudba a nejen vystupování zpěvačky vytrhnout z letargie, nicméně to už se set chýlil ke konci. Kolem a kolem to nebylo vyloženě špatné, ale asi jsem čekal intenzivnější set.

To už ale na pódium přišli Swans. Nevěděl jsem, co mám čekat, avizovány byly věci aktuální i zcela nové, a já tak úplně nevěděl, co vlastně čekat. Očekával jsem intenzitu a psychické i fyzické vypjetí, ale to vše jen ve velmi hrubých obrysech. Jak už napsal H., první se objevil Thor Harris a jal se mlátit do gongu. Efekt to mělo v zásadě podobný jako Pharmakon, ovšem podstatně mohutnější. Opět jsem upadl do letargie, ovšem tentokrát se přidal i mírně vyjetý stav a já měl po úvodní čtvrt hodině před očima takové věci, že byste se asi nestačili divit. Pak se konečně dostavil i principál Michael Gira a jeho druzi se do toho opřeli naplno, což nemělo za následek nic jiného než explozi všech představ a počátek postupně gradující extáze. Zbytek první skladby “Frankie M” mě rozmáchlými plochami unesl do jiných rozměrů a já toho večera prvně skutečně vnímal hudbu. A že bylo co vnímat. Rozsáhlá kompozice byla poskládána z několika repetetivních motivů, které dohromady tvořily valící se sonickou zeď. V podstatě tak zbytek skladby pokračoval v hypnotickém úvodu, ovšem ve zcela jiných dimenzích. Zato druhá “A Little God in My Hands” z letošní desky mě vrátila do poněkud střízlivějšího stavu, jakkoliv sama o sobě byla řádově mnohem psychedeličtější (a asi dvakrát delší) než její studiová podoba. Hluková pasáž v samém začátku byla naprosto excelentní a cesta k chorobnému závěru rovněž, vůbec celá skladba měla díky delší ploše mnohem silnější průběh a gradaci.

Setlist Swans:
01. Frankie M
02. A Little God in My Hands
03. The Apostate
04. Just a Little Boy (for Chester Burnett)
05. Don’t Go
06. Bring the Sun / Black Hole Many

První hodina se Swans utekla takovým způsobem, že jste ji vlastně ani nepostřehli. Takový ten pocit, když se v úvodu třetí položky setlistu “The Apostate” podíváté, kolik že je to vlastně hodin a zjistíte, že ciferník se naprosto náhodně přeskupil tak, aby zobrazoval o hodinu víc. Něco jako změna na letní čas. Druhou hodinu vyplnily ještě další dva monumenty – “Just a Little Boy (for Chester Burnett)” a novinka “Don’t Go” a všechny tři skladby byly výborné. Hlavně druhá skladba, na kterou z desky potřebuji velmi specifickou náladu, fungovala naprosto sama a Girovy téměř nahodilé skřeky do kontextu skladby zapadly v živém podání mnohem lépe. Naopak trochu mě zklamal úvod závěrečné skladby “Bring the Sun / Black Hole Man”. První část mně známá z desky se pyšní jedním z nejintenzivnějších nástupů, jaký jsem kdy slyšel, a vážně jsem se těšil, až jej uslyším na koncertu. Naštěstí se ale poněkud rozmělněný úvod přelil do naprosto famózního zážitku, který ještě umocnila druhá, neskutečně frenetická polovina, s níž se Swans rozloučili.

Ovace byly bouřlivé a Michael Gira i zbytek ansámblu si je užívali, ale svém vystupování ostřílených harcovníků je nijak neporušili. Upřímně netuším, koho všechno máme podle principála pomilovat a kde šířit lásku, protože jsem odcházel přece jen poněkud nahluchlý. Swans ale zdaleka nebyli tak brutální jako jejich pověst, minimálně jsem se po celou dobu obešel bez špuntů. Jen v jednom případě jsem asi na minutu vytáhl sluchátka, ale v podstatě to bylo zbytečně, protože zdaleka to nebylo tak nahlas, aby tekla krev z uší. Co vám budu povídat, čekal jsem, že budou lidi utíkat ze sálu bolestí, ale nakonec to celé bylo… jak to jen říct… asi dospělé. Tak akorát na hraně a ne za ní, což je zcela upřímně to jediné, co od Swans neočekávám. Počítal jsem s tím, že to bude bolet a že špunty asi budou nutnost, abych naprosto neohluchl, ale v jádru to bylo takové přívětivé, což se rovná mírnému zklamání. Mírnému, protože kolem a kolem to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem zažil.


Swans – To Be Kind

Swans - To Be Kind
Země: USA
Žánr: noise rock / experimental
Datum vydání: 12.5.2014
Label: Young God Records

Tracklist:
CD 1:
01. Screen Shot
02. Just a Little Boy (for Chester Burnett)
03. A Little God in My Hands
04. Bring the Sun / Toussaint l’ouverture
05. Some Things We Do

CD 2:
06. She Loves Us
07. Kirsten Supine
08. Oxygen
09. Nathalie Neal
10. To Be Kind

Hodnocení:
Atreides – 9,5/10
H. – 8,5/10
Zajus – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,3/10

Odkazy:
web / facebook

Jsou v zásadě dva způsoby, jak psát o Swans. První volbou je napsat hutný sloh a rozebrat desku řádně do hloubky. Probrat ji nejen po stránce technické, hudební či umělecké, nebo ji porovnat s předchozími počiny, ale dotknout se při její charakteristice filosofie existencialismu, přihodit trochu nihilismu a Nietzscheho nadčlověka. To kdyby nestačilo, že samotná hudba Swans, zejména na posledních albech, je dost komplikovaná a neschůdná sama o sobě. Vstříc práci, která by vydala na kvalitní seminárku o pár desítkách stran, stojí druhá možnost, totiž vysrat se na tohle všechno spisování a říct vám, ať si to poslechnete, že Swans beztak nejdou slovy pořádně popsat, a i kdybych se snažil sebevíc, stejně si z nějakého textu s největší pravděpodobností odnesete hovno. Jenže jak jistě tušíte, v takovém případě bychom mohli rovnou zavřít krám a nepsat vůbec nic, tudíž přede mnou leží několik odstavců, které se pokusím napsat tak, aby z nich něco měli i ti, kteří tuhle desku ještě neslyšeli, případně v životě (o) Swans neslyšeli vůbec.

Když se geniální mozek celého kapely Michael Gira urval před dvěma lety ze řetězu a vydal dvouhodinový opus “The Seer”, sbíral jsem čelist ze země. Tenhle “Věštec” byl mým prvním setkáním se Swans vůbec a bez dlouhých řečí předpověděl mou další cestu vodami experimentální hudby. Přesahující veledílo se zarylo hluboko do mých uší i paměti a nepovedlo se mi jej od té doby vymazat. Zároveň nastolilo značně ambivalentní vztah mezi mnou a Girovou hudbou, jež mě chvílemi vozila na vlnách extáze, aby mě o chvíli později topila v hlubinách neuróz a nejistoty. Spolehlivě mě však dokázala pohltit a nepustit. Dotkla se mého nejniternějšího já a dalece jej přesáhla, aby jej v psychedelických stavech nechala nahé a zranitelné kdesi za sebou. Zejména, když si podala ruku s alkoholem. Všechno tohle způsobilo, že jsem se na nové album těšil i netěšil. Na jedné straně zvědavost, s čím Gira tentokrát přijde, na druhé obavy z toho, co to se mnou udělá.

Obavy vzhledem k “The Seer” byly jednoznačně na místě, nicméně “To Be Kind” je vyvrátilo do jedné. Nicméně to neznamená, že vám tahle deska nedá do těla. Kovboj z Los Angeles pokračuje v krasojízdě a opět servíruje dvouhodinový kus, který vám nedaruje ani vteřinu. “Věštci” nedalo příliš práce, aby se mi dostal pod kůži a promítl mi své apokalyptické vize, “To Be Kind” je navzdory názvu zprvu mnohem odtažitější a nepřístupnější. Alespoň mně trvalo mnohem delší dobu, než jsem do něj pronikl a začal chápat jeho širší kontext. Některé vybrané části se poslouchají samy od sebe, zejména úvodní “Screen Shot”, “A Little God in My Hands”, kterou jsem slyšel ještě před vydáním alba, nebo “Nathalie Neal”. Pobrat jej však jako celek a nejen jako sbírku jednotlivin však vyžaduje notné úsilí a soustředění. Gira se nezmítá mezi dvěma polaritami, na rozdíl od “The Seer” nedává vydechnout u uvolněnějších skladeb. Žádné takové téměř nenajdete, jen postupnou gradaci motivů a zastřený, štěkavý vokál.

Celá deska se převaluje jako zfetovaný koráb na nekonečném oceánu a postupně spěje ke svému cíli. Každá položka tracklistu vás zavede do odlišných zákoutí Girovy mysli, přesto působí dosti vyrovnaně. Když pominu nejdelší kusy “Bring the Sun / Toussaint l’ouverture” a “She Loves Us”, jež tvoří bezmála polovina alba, zbylé skladby jsou mnohem srovnatelnější, a to jak délkou, tak intenzitou. Nezáleží, jestli je to zrovna zvonivá “A Little God in My Hands”, zdánlivě poklidná “Kirsten Supine” jejíž tělo je jen klidem před bouřlivým závěrem, nebo naprosto vyjetá manifestace “Just a Little Boy (for Chester Burnett)”. Všechny skladby jsou jasně rozpoznatelné a od sebe odlišné, všechny ale nesou charakteristický rukopis Swans a zároveň přináší nový pohled na jejich hudbu. Pokud bych měl škatulkovat, noise rock si podává ruku s prog rockem, bluesem, krautrockem a tu a tam i s country. Je však jasné, že tvorba Swans jako celek nejde na žádném jejich albu popsat jen škatulemi. Michael Gira a jeho ansámbl je prostě natolik specifický, že jeho projekt se stal škatulí zcela svébytnou a samostatnou.

Swans naprosto mistrovsky pracují s gradací – a to nejen skladeb, ale i celého alba. Trpělivě rozvíjí jednotlivé kusy rozmáchlými monotónními plochami, které buď postupně bobtnají a nabalují na sebe další motivy, jako se děje například v “A Little God in My Hands”, která výborně šlape již od začátku, nebo doslova rostou ze země a nabývají na intenzitě, jak Swans předvádějí v půlhodinovém majstrštyku “Bring the Sun / Toussaint l’ouverture”, kde každá část této dvojskladby postupně sbírá enerigii ze svého okolí a sílí až k samé hranici únosnosti. Pokud “The Seer” vytáhlo tvorbu Swans o několik úrovní vpřed a učinilo ji ještě více propracovanou a komplikovanou, “To Be Kind” na svého předchůdce přímo navazuje a po stránce skladatelské ještě o něco překonává. Podobně jako předchůdce funguje i “To Be Kind” především jako celek, který během poslechu roste, stárne a pomalu spěje ke svému zániku. Na začátku titulní skladby, která celou pouť uzavírá, už je album monumentálním obrem, jenž nakonec hyne v jednom z nejlepších závěrů, jaký jsem kdy vůbec slyšel. A to bez přehánění.

Jak je u Swans dobrým zvykem, album rovněž roste i v průběhu času, poslech od poslechu, kdy pomalu rozkrýváte jeho vrstvy. I při poslechu “The Seer” ještě dnes tu a tam objevím nějaký detail nebo moment, na který jsem dříve nenatrefil, a věřím, že ještě propracovanější “To Be Kind” v tomto ohledu nebude jiné. Po formální stránce splňuje novinka všechno, co od alba Swans očekávám, a v některých ohledech ještě mnohem více. Můžu říct, že je téměř kandidátem na absolutní hodnocení, a kdybych neměl tu čest s předchozím materiálem, bezpochyby bych mu jej udělil. Jenže přesně z tohoto důvodu mu jej neudělím. Nemůžu říct, že bych do “To Be Kind” nepronikl nebo mu nějak vyloženě neporozuměl. Ač mi to nějakou dobu trvalo, v tomto ohledu problém rozhodně nemám.

Jediným důvodem, proč to není za 10/10 je prostý pocit. “The Seer” mě v porovnání s “To Be Kind” strhl přece jen o něco víc. Snad je to dané tím, že jsem se na jeho náladách vozil spolu s ním a užíval si všechny jeho rozmary “na vlastní duši”, kdežto instrumentálně dokonalá a rozmanitá novinka se ve výsledku pohybuje spíše v jedné poměrně specifické náladě, která sice pohlcuje, ale v porovnání s věšteckými drogami a dronovými propastmi nezanechává takový otisk. Možná mám ten dojem i proto, že “The Seer” byla mým prvním setkáním se Swans. Kdo ví. Tak či onak, neměl bych vůči němu čisté svědomí, kdybych z desítky pro “To Be Kind” ten půl bod neuloupl. V porovnání s většinou mně známé hudby se Swans pořád pohybují ve výšinách, kterých dosáhne jen málokdo, ve střetu s jejich předchozím albem však nemohu jinak.

Swans


Další názory:

Swans je už dávno kapela, jejíž alba vlastně s nadsázkou řečeno ani není potřeba recenzovat – stačí říct jen to, že je tu desku nahráli Swans, a všichni by už měli vědět, že to bude stát za to. A v případě, že by to nevěděli, tak by se za to alespoň měli stydět. Je sice pravda, že ani já nemám jejich tvorbu nastudovanou tak podrobně, jak by si asi zasloužila, a počet jejich desek, které neznám, je větší než těch, které znám, nicméně i tak má tahle formace můj respekt – a “To Be Kind” jasně ukazuje, že to v žádném případě není neoprávněné. Na první pohled je to vlastně docela jednoduché… deska je postavena na dlouhých monotónních plochách a často také na mnohaminutovém opakování relativně triviálních motivů, ale nezaměnitelný a nezařaditelný sound, hutná a uhrančivá atmosféra, působivost a v neposlední řadě rovněž schopnost své dlouhé kompozice úžasně vygradovat jsou věci, jež z muziky Swans dělají tak skvělou záležitost. Trochu škoda docela šílené grafiky, která mě osobně vůbec neoslovila, ale co se týče hudební stránky, je to síla jako prase a v podstatě tomu není co vytknout. Vážně excelentní deska.
H.

Říct v krátkosti něco o “To Be Kind” není vůbec jednoduché, neboť jde o album doslova monumentální. Tak jako předloňské “The Seer” je i letošní počin Swans výletem do šílené mysli Michaela Giry, který po šedesátce nalezl novou kreativní žílu, a i druhý dvouhodinový hudební opus v řadě tak snese ta nejvyšší měřítka. “To Be Kind” je pokračovatelem “The Seer”, o tom není pochyb, ovšem tam, kde bylo “The Seer” depresivně prolezlé bahenními drony, nasazuje novinka spíše krautrockem načichlou repetici. I když není nouze o mnohaminutové plochy postavené okolo jediného motivu, zdá se “To Be Kind” býti velice rozmanitou deskou. V důsledku jde tak o album překvapivě chytlavé a zábavné od prvního poslechu, i když posluchačsky zůstává stále nesmírně náročné. Na desce není jediná slabší skladba, každá minuta má své místo a opodstatnění. Půlhodinová “Bring the Sun / Toussaint L’Ouverture” uteče jako voda, deset minut v jejím prostředku, v nichž kapela jen trpělivě buduje očekávaný klimax, patří mezi ty nejlepší části desky, a když se v úplném závěru rozpoutá hotové peklo, musím uznat, že moje milovaná “The Seer” byla pokořena. Vrcholem je ovšem “She Loves Us”, jejíž druhá polovina je pro mě absolutní hudební extází, což by však šlo říct i o “Kirsten Supine” či “Oxygen”. Přestože na albu není jediná vyloženě oddychová skladba (rozdíl oproti “The Seer”), je radost ho poslouchat celé na jedno posezení. Desítky často nedávám, ale “To Be Kind” si ji bez pochyb zaslouží.
Zajus