Archiv štítku: noise

Pharmakon – Contact

Pharmakon - Contact

Země: USA
Žánr: noise / industrial
Datum vydání: 31.3.2017
Label: Sacred Bones Records

Tracklist:
01. Nakedness of Need
02. Sentient
03. Transmission
04. Sleepwalking Form
05. Somatic
06. No Natural Order 06:50

Hrací doba: 32:21

Odkazy:
bandcamp

Margaret Chardiet je docela hezká sympatická holka (byť to tak dle níže přiložené fotky asi nevypadá). Kdybyste s ní na střední chodili do stejné třídy, nejspíš byste půlku každé hodiny zeměpisu dumali nad tím, jak asi vypadá obsah jejího spodního prádla. Sice sedí úplně vzadu a s nikým se moc nebaví, ale to vůbec nevadí, furt lepší jak šprtky z první lavice nebo ukecané piče ze třetí lavice. Pak byste ji jednou ukecali na rande a v rámci nezávazné konverzace byste se zeptali, co vůbec ráda dělá po škole, jaké má koníčky. No, a Margaret by vám pustila svojí muziku, po jejímž poslechu byste se radši vrátili k balení těch slepic ze třetí lavice.

Margaret Chardiet alias Pharmakon rozhodně neprodukuje odpočinkovou nebo příjemnou hudbu, jakou byste asi očekávali od křehké mladé slečny. Výstražným znamením jsou už samotné obaly jejích alb, na nichž si vysype červíky na rodidla („Abandon“, 2013) anebo se zabalí do vnitřností a kusů masa („Bestial Burden“, 2014). Přebal letošní třetí desky „Contact“ na první pohled není tak explicitní, ale pořád je v něčem nepříjemný a hlavně nekomfortní – v tom druhém ohledu snad ještě víc než předcházející obálky.

Ani v hudební rovině „Contact“ nepolevuje v nastolené cestě a opětovně servíruje ohavné a nemocné nálady v intenzivním provedení – přesně v souladu s atmosférou obálek. Pharmakon však kombinaci noisu a industrialu nevnímá jako skrz naskrz agresivní rychtu, jako ohlušující nenávistný hluk, který ničí svou nekompromisností. Tempo je spíše pomalejší a vyznění temnější. Spíše se klade důraz na vytvoření děsivé emoce, v níž je posluchač posléze vymáchán. Deskou prostupuje ošklivý nihilistický negativismus, jemuž nečiní problém zalézt za nehty, pod kůži, až do morku kostí, kde se usadí a dál už jen v koňských dávkách předává svou vizi o nechutnosti života.

Navzdory tomu má ale na „Contact“ každá skladba svou určitou tvář a lze mezi kolegyněmi ji bezpečně identifikovat. Společný jmenovatel je sice mnohdy podobný, ať už jde o hnusné skřípoty, skoro až anti-zvuky, nebo třeba zmučený řev, u něhož by si snad Pharmakon vyzvracela hlasivky, kdyby přitlačila na pilu jen o kousíček víc. Kupříkladu „Sleepwaking Form“ a „Somatic“ jsou pomalé tryzny, i když každá trochu jiným způsobem, „Transmission“ má zvláštně nervní sugestivní atmosféru, zatímco „Sentient“ opouští hájemství noisu a vydává se do vod industriálního dark ambientu. První a poslední skladby „Nakedness of Need“ a „No Natural Order“ zase obsahují asi nejdrtivější pasáže, které nepřipraveného nebožáka dokážou kurevsky zlisovat, a navíc právě v nich je vřískání Pharmakon nejvíc zvířecí a bestiální z celé nahrávky.

Pharmakon

Albu rovněž výrazně napomáhá jeho délka respektive krátkost, protože se celou tuhle hromadu výplodů chorého mozku podařilo vměstnat do času 32 a půl minuty. Díky tomu „Contact“ netrpí neduhem mnohých noisových desek, které jsou tak dlouhé, až jejich extrémnost ztrácí účinek a nahrazuje ji stereotypní bordel. „Contact“ ukazuje a dokazuje, že méně je někdy více, i stopáž celkovému dojmu pomáhá, protože i kvůli té půlhodině času výsledek působí tak intenzivně.

„Contact“ je určitě výborná noisová nahrávka sloužící jako jeden z důkazů, že ani tenhle žánr nemusí být bezhlavým bordelem. Z jistého úhlu pohledu ji samozřejmě lze považovat za stravitelnější než ortodoxní hlukovou masáž, ale z hlediska pocitů tomu nechybí žádné atributy žánru. Výborná a patřičně tíživá záležitost, rozhodně stojí za zvýšenou dávku pozornosti.


Celestial Bodies – Spit Forth from Chaos

Celestial Bodies - Spit Forth from Chaos

Země: Nizozemsko
Žánr: noise / black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: I, Voidhanger Records / Burning World Records

Tracklist:
01. The Final Covenant
02. The Nazarene Bastard Crowned
03. Burning Trident
04. Destroyer of Aeons
05. Return to the Endless Void
06. Sign of the Wolf
07. Chaos of Infinity
08. Kingdom of Black Torment
09. No Place to Hide
10. Reflections of Ain Soaf
11. Towards Perdition

Hrací doba: 37:58

Odkazy:

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Dovolím si – možná trochu naivně a zcela jistě domýšlivě – tvrdit, že už nepatřím mezi posluchače-začátečníky, a že když přijde na extrémní hudební produkci, tak něco málo snesu. Přesto se pořád tu a tam objeví záležitost, která člověka dokáže vyškolit a dát ješitnosti trochu na frak. Obzvláště v případě, kdy netušíte nic zlého a nejste připraveni na neúprosný akustický očistec.

Když jsem se chystal si prvně pustit „Spit Forth from Chaos“, skutečně jsem neočekával něco na způsob toho, co se na desce v reálu nachází. Vlastně jsem si myslel, že od Celestial Bodies dostanu vcelku standardní black metal, a jen jsem doufal, že jeho kvality budou nadprůměrné a třeba že se objeví nějaké to zajímavé osvěžení. Jaké to překvapení, když se na začátku „The Final Covenant“ nakrátko rozezní zastřený táhlý tón, který trvá přesně čtyři vteřiny, a hned vzápětí se vyvalí neskutečné peklo.

Black metal mezi výrazové prostředky Celestial Bodies jistě patří, ale standardní žánrová produkce to tedy není ani omylem. Druhou stěžejní složkou hudby je totiž noise… vlastně bych řekl, že je i tou hlavní. Možná si říkáte, že i tahle kombinace už tu byla v mnoha provedeních, však jen v Nizozemsku, odkud Celestial Bodies pocházejí, operuje třeba Gnaw Their Tongues, nechceme-li jít až třeba ke Stalaggh. To je samozřejmě pravda, navíc uznávám, že Stalaggh je asi ještě o kus větší zvěrstvo než tohle, ale zase ruku na srdce, Stalaggh je i díky šíleným okolnostem skoro strop, kam až se dá ve zvukové odpornosti zajít.

Nic to ale nemění na tom, že i Celestial Bodies je zkurveně šílená věc. Abych ale náhodou nevzbudil nějaký nesprávný dojem, musím hned dodat, že tohle duo se na svém debutu „Spit Forth from Chaos“ vydává poněkud jiným směrem než obě výše zmiňované formace. Celestial Bodies předvádějí agresivní nemilosrdný lis, který takřka po celou hrací dobu nepoleví. Nádech black metalu se tříští ve vřískajících nátlakových hlukových kolážích, které nedoplňuje jen zvrácený řev, ale i naprosto postižená „rytmická“ stránka.

Osobně bych řekl, že ani ne noisové prvky, nýbrž právě bicí jsou tím, co ze „Spit Forth from Chaos“ činí tak chorou desku. Bicí hra je totiž učiněná bestialita mnohdy třískající v arytmických, občas snad i nahodilých linkách. Žádný groove, ani žádná bezduchá sypačka, ale disharmonické žhavení soupravy doběla. Rytmika je tím, co se velkou, ne-li dokonce největší měrou podílí na našich dojmech z hudby, jestli je ta která píseň chytlavá nebo jestli je to agresivní vichřice… ať tak či onak, takřka vždy je to stále rytmika, tedy má rytmus. „Spit Forth from Chaos“ se této konvence v mnohých momentech zbavuje a právě arytmický zvukový sadismus patří k elementům, díky nimž se jedná o tak těžkou a nestravitelnou nahrávku.

Ano, po čase si lze zvyknout. Dokonce je pak možné rozeznávat jednotlivé písně, a nemusí jít zrovna o jednu z mála vybočujících záležitostí, jakou je třeba dronově táhlá „Sign of the Wolf“. Což je nakonec svým způsobem dost zvláštní, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že Celestial Bodies není cizí ani improvizace, z níž už tuplem padají nejasné struktury. Ale to není negativum „Spit Forth from Chaos“ má totiž sílu i tak. Každopádně, úvodní poslech byl fakt pěstí do ksichtu, protože když toho půjdete nepřipraveni (což se asi nestane, protože touhle recenzí jsem vám moment překvapení asi trochu zkurvil, haha… sorry), Celestial Bodies vás porazí.

„Spit Forth from Chaos“ je záležitost… kdybych si měl představit, jak by mělo znít zhudebněné sdělení, že existence je nicotná a že vše živé by mělo pomřít bolestivou smrtí, mohla by ta představa klidně vypadat nějak takhle. Snad není třeba dodávat, že nejde o nic pro začátečníky, na tohle už člověk musí mít něco málo naposloucháno, aby to nějak vstřebal, ale jestli se toho nebojíte a poslední Deathspell Omega vám připadají jako čaj, tak teď už víte, kam sáhnout. Jak už jsem naznačil výše, asi nejde o ten úplně nejvyšší extrém, ale čaj to tedy rozhodně není. Jedná se o hodně intenzivních 40 minut, jejichž sílu není radno podceňovat. Celestial Bodies zacházejí na hranici, kde hudba přestává prožitkem a stává se výzvou. Je jen na vás, zdali ji přijmete. Rukavice je hozena.


777 Babalon – Dosebazostúpenie

777 Babalon - Dosebazostúpenie

Země: Slovensko
Žánr: noise / black metal / drone / dark ambient
Datum vydání: 7.11.2015
Label: Sonic Temple Records

Tracklist:
01. Dosebazostúpenie I
02. Dosebazostúpenie II
03. Dosebazostúpenie III
04. Dosebazostúpenie IV

Hrací doba: 74:48

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

777 Babalon je formace, která vlastně neexistuje nijak zvlášť dlouho – dle info koutku na kapelním Facebooku je to letos přesně pět let. Přesto si myslím, že kdo sleduje podzemní kanály, nejspíš už na tohle jméno narazil – ne náhodou si totiž 777 Babalon u mnohých příznivců hudebních extrémů vybudovali solidní renomé. Formace aktuálně vydala čerstvé album „Eschatological Beast of the Revelation“, my se však v dnešní recenzi zaměříme na jeden starší počin se zvukomalebným názvem (bez ironie) „Dosebazostúpenie“ z roku 2015.

777 Babalon si už od svých počátků rochní ve stylech jako noise, drone nebo dark ambient, které tu a tam koření většími či menšími závany prohnilého zahlučeného black metalu. A řekl bych, že právě na „Dosebazostúpenie“ je tento vliv do té doby ze všech řadových nahrávek největší. Až by se dalo s nadsázkou říct, že 777 Babalon se na desce stylizovali do jakési slovenské odpovědi na ponurou produkci skupin jako Gnaw Their Tongues nebo Yhdarl. Tuto větu však nechápejte způsobem, jakým nebyla zamýšlena, nehledejte v tom ani zbla posměšku či negativního hodnocení. Pouze jsem tím chtěl neznalým ilustrovat, na co přibližně byste se v případě „Dosebazostúpenie“ měli připravit.

Zároveň onomu předchozímu sdělení nerozumějte tak, že jde o blackmetalovou nahrávku, to dozajista nejde. Zaprvé, onen takzvaný black metal má hodně daleko k čistokrevné formě žánru; jak už padlo, stále je značně zaprasený hlukovou nenávistí vůči všemu a všem. Zadruhé, na „Dosebazostúpenie“ pořád naleznete množství pasáží, v nichž drží otěže noise, drone nebo dark ambient, případě libovolné kombinace těchto stylů.

Asi už jen z podstaty toho, o jakých žánrech se zde bavíme, docela jasně plyne, že „Dosebazostúpenie“ je extrémně negativistická deska, na níž není místo pro něco příjemného nebo snad krásného. Hudba je prostoupena ohavností a misantropií až do posledního tónu a právě takové pocity se vám snaží předat – úspěšně. Jedná se o očistec, který vám nedá vůbec zadarmo, přesto – jak už tomu u podobných záležitostí bývá – je absolvování takové nahrávky vlastně žádoucí. Na rozdíl od pozitivních sraček znějících jako výstřik růžového poníka totiž podobná věc dokáže v člověku zanechat stopu, něco mu předat, donutit jej k zamyšlení. Co víc snad po hudbě chcete a požadujete? Jestli třeba doprovod k chlastání, tak nechápu, co tu ještě děláte a proč už jste dávno nešli poslouchat nějakou agrometalovou mrdku.

777 Babalon

Náročnost „Dosebazostúpenie“ navíc zvyšuje i forma, v níž album přichází. Při pouhých čtyřech písních totiž počin hraje hodinu a čtvrt. Asi nemusíte mít červený diplom z matfyzu, abyste si spočítali, že přítomné kompozice budou rozsáhlé. Doposlouchat desku od začátku do konce na jeden zátah je tedy docela výzva, s níž se slabší jedinci asi nedokážou poprat. Na druhou stranu, mylná by byla představa, že „Dosebazostúpenie“ je pouhou hromadou bordelu stojícím na extra ošklivé atmosféře, ale nenabízejícím žádnou další nadstavbu. Skladby mají svůj vývoj a nejsou pouhou manifestací odporného zvuku, je v nich cítit jistá skladatelská myšlenka; jinými slovy se stále jedná o hudbu, nikoliv o pouhý experiment samoúčelně se ženoucí na hranici poslouchatelnosti. A jakkoliv se to může zdát zvláštní, najde se dokonce i několik momentů, které člověku utkví v hlavě – samozřejmě tím chci poukázat především na majestátní klávesové tóny v písních „II“ či „IV“.

„Dosebazostúpenie“ – a 777 Babalon obecně – je silná věc. Zdaleka není pro každého, ale je tak dobrá, jak dobrá jen může podobně negativní muzika být.

777 Babalon - Dosebazostúpenie


Psychick Witch – Cosmic Botanists

Psychick Witch - Cosmic Botanists

Země: Nový Zéland
Žánr: drone / noise
Datum vydání: 23.9.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
Side A:
01. Cullatran
02. Tantric Burial
03. Shockwave Risr
04. Evisc

Side B:
05. Hippolyta
06. Angular Variations/Fluctuating States
07. Electric Set

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Konvenční a nekonvenční hudba se neliší ani tak v tom, co je tvrdší, temnější či agresivnější, jako spíš v nárocích, jaké ta která produkce na posluchače klade. Skutečné audio dobrodružství většinou začíná v místech, jež průměrný posluchač nepovažuje za muziku, nýbrž za bordel. Ale to je každého věc, jak se k výzvě postaví. Pokud to někdo nezvládne, je to jeho problém, náš ne, protože my všichni, co jsme se tu dnes sešli, samozřejmě dávno víme, že i hluk skýtá mnohá lákavá zákoutí.

„This Is Not Music
Fractured amplifier bleeding
Free noise immolation“

Jisté je, že Psychick Witch nepotěší zavilé milovníky melodií a vzletných refrénů. Ale hádám, že takoví si k nám asi číst nechodí. Stěžejními hesly dnešní recenze budou drone a noise. Pokud vás to nevyděsilo, čtěte směle dát, poněvadž „Cosmic Botanists“ by vás mohlo zajímat!

Novozélandský projekt se vyžívá především v dronové anti-hudební bažině, a jestli vás serou alba, kde po celou dobu vazbí kytarové nikoliv tóny, nýbrž zvuky, pak se s „Cosmic Botanists“ nemusíte vůbec unavovat. Právě tohle je totiž většinovou náplní nahrávky, drtivou většinu času vás bude provázet agonické znásilňování kytarových strun. Nutno uznat, že zejména tehdy, kdy se nebudete bát otočit volume trochu doprava, dokáže tahle nekonečná a nekončící skřípavá hradba podrásat nervy. Jestli tohle má být cílem a smyslem existence Psychick Witch, pak myslím lze tvrdit, že mise byla splněna…

…obzvlášť když dronové vazbení není to jediné, co na vás v útrobách „Cosmic Botanists“ číhá. Tato základní poloha je totiž navíc pohlučena (dle vzoru pozlacena) noisovou nenávistí. Třešničkou na dortu pak budiž několik industriálních motivů a špetka rituálních nálad, ale to je jen koření, které celek dokáže ozvláštnit, ale není jeho určujícím prvkem. Tím je zvukový nihilismus působící dojmem improvizace a běžnými standardy nespoutaného průzkumu hlubin experimentálních vod. Samozřejmě, budeme-li produkci Psychick Witch poměřovat s obdobně laděnými projekty, pak se nutně dobereme k výsledku, že na Novém Zélandu skutečně nevzniklo něco, co by tu nikdy předtím nebylo a co lze označit za posouvání hranic, ale to nakonec nevadí. Jistě by šlo polemizovat o tom, nakolik je uhrančivost předkládaného materiálu dílem Psychick Witch a nakolik tato plyne už jen ze samotné podstaty užívaných žánrů. Ale to nakonec není důležité, jelikož na poutavosti „Cosmic Botanists“ to nakonec mnoho nemění.

Abychom si ale správně rozuměli… „Cosmic Botanists“ zase není nějaká fenomenální či dech beroucí záležitost, ale něco stále na tom je. Nahrávka má svou zajímavost i kvalitu a nelze jí upírat, že jakmile hraje, jen těžko se vypíná. Stejně tak cením tu náročnost a skutečnost, že vám Psychick Witch nedá nic zadarmo a že po nějaké době už ona nepříjemnost vystoupá do vysokých hodnot. A to říkám na základě vlastní empirické zkušenosti, neboť když jsem album jel při psaní recenze, po několika přehráních jsem to musel vypnout – nikoliv proto, že by mne nebavila vlastní hudba, ale protože se to hnusné kytarové bzučení už nedalo déle snášet. Takové přiznání by za normálních okolností a u konvenční hudby bylo známkou nepovedeného výsledku, ale vzhledem k situaci je to vlastně… pochvala.

Psychick Witch


Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Tome of the Unreplenished - Cosmoprism: The Theurgy - Act I

Země: Velká Británie / Kypr
Žánr: noise / power electronics / black metal / experimental
Datum vydání: 3.2.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Exileosis
02. Dead Body of God
03. Sapient
04. Black Hole Resident
05. Hypostasis

Hrací doba: 30:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Vantablack je nejčernější známá látka. Barva tak černá, že když na ni dopadne světla, je pohlceno – vantablack je totiž schopno absorbovat až 99,965 % viditelného spektra. Kruh na obálce „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ vypadá takto temně. A hudba, již pod sebou ukrývá, je temná stejně tak.

Tome of the Unreplenished fungují několik jednotek let. Za tu dobu stihli vydat bezejmenné EP (2013), desku „Innerstanding“ (2015) a čerstvě další minialbum, jímž je právě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, které dle názvu slibuje, že bude první částí většího konceptu. Nedokážu novinku srovnat s jejími předchůdci, protože jsem je neslyšel. Mohu však ihned říct, že na základě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ si je moc rád zpětně dostuduji, protože pokud půjde o jen poloviční peklo jako novinka, pořád to bude setsakra velký hnus.

Člověk versus kosmos, kosmos versus člověk. Tome of the Unreplenished na „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ pracují s konceptem, že při bádání o vesmíru a jeho vztahu k člověku se nevyhnutelně musí narazit entitu mnohem většího rozsahu než lidstvo samo. Ať už má jít o něco, co mnozí nazývají bohem, mimozemské civilizace nebo vlastní tíhu nekonečna. Právě okolo takových myšlenek se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, a jak lze asi odhadnout, pokus o akustické vyjádření nevyjádřitelného nebude probíhat skrze konvenční hudební zbraně, refrény nebo jednoznačné písňové struktury.

„Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ není ani tak nahrávkou s jasně danými konturami a rozlišitelnými skladbami, jako spíš sonický experiment snažící se zkoumat, kam až může sahat hloubka zvuko-hlukové jámy. Žánrově nevyhraněná směska noisu, power electronics a náznaků black metalu se s posluchačem nemaže a láduje do něj extrémně nehostinné audio plochy. Minialbum je sice rozdělené do pěti samostatných stop, ale ve finále jde o zcela marginální detail, poněvadž v jádru je „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ je především o zvukovém ataku, depresivní stísněnosti a neprostupné temnotě.

Cosi jako píseň je zde zcela nepodstatné, a to i navzdory skutečnosti, že třeba „Exileosis“ či „Hypostasis“ se ve svých začátcích dotýkají rituálního ambientu nebo třeba že „Black Hole Resident“ dokonce obsahuje jednu melodii (!). Nakonec se totiž stejně vše musí podřídit hlukovému marastu, před nímž není úniku.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Pouze bych si s Tome of the Unreplenished dovolil nesouhlasit v tom, že se vydávají na dosud neprobádané území. Podobně odporně znějící zvukové performance už v minulosti šlo slyšet i jinde. Ale ani to nic nezmění na skutečnosti, že se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ v rámci rozsahu člověkem slyšitelných frekvencí nachází na hodnotách, jejichž poslech je většině lidí nepříjemný.

Samozřejmě, jako vždy se nabízí obligátní otázka – je tohle ještě hudba? Přijde na úhel pohledu. Rozhodně však dle mého lze „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ považovat za umění, protože předkládaná černočerná půlhodina splňuje veškeré atributy a nároky, jaké by měly být při posuzování uměleckosti uplatňovány. Hluk v podání Tome of the Unreplenished je ve své zvrácenosti v lecčems působivý a nedá posluchači spát. Nutí jej setrvat tam, kde by logika velela odvrátit se. A takové uhranutí je mnohem víc, než co vám může nabídnout konvenční produkce.

Hudební dobrodruzi by si „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ rozhodně neměli nechat ujít.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I


Csigo – Rite of Sounds

Csigo - Rite of Sounds

Země: Maďarsko
Žánr: industrial / noise / experimental electronica
Datum vydání: 2.12.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Life Is Noisy Around Me
02. Interplanetary
03. Greedy Chiefs Greedy Folks
04. Waste Much Time
05. Shining Through [feat. Manoya]
06. Vexation
07. At Ease [feat. Attila Dóra]
08. Blank Look

Hrací doba: 44:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

V dnešní recenzi budeme mít to štěstí, že si můžeme představit další velmi zajímavou záležitost. Na svědomí ji má maďarský muzikant Tamás Csigó, jenž má za sebou roky hraní v experimentálnějších vodách; otřel se například i o kombinace hip-hopu a jazzu. Jeho doposud asi nejznámějším působištěm je formace Beat Dis (kdybyste si jen tak mimochodem chtěli zaposlouchat, tak celou diskografii lze zdarma stahovat na oficiálním webu), ale v portfoliu toho má o poznání víc.

Nás ovšem v dnešní recenzi nejvíce zajímá skutečnost, že v loňském roce se Tamás Csigó vydal i na sólovou dráhu a pod jménem Csigo vydal první album s názvem „Rite of Sounds“. Na něm se představuje v docela odlišné poloze než ve zmiňovaných Beat Dis nebo třeba v Dubcity Fanatikz. Jak už jsem ale naznačil hned v první větě, i zde se jedná o zajímavou produkci, která za poslech stojí.

Na „Rite of Sounds“ se Tamás Csigó soustřeďuje na elektronickou muziku, ale rozhodně ne na její jednoduchou či prvoplánovou formu. Nečekejte tedy instantně taneční záležitost, která by vám měla rozpohybovat všechny končetiny, ať se vám to líbí nebo ne. A to platí i navzdory tomu, že rytmus skladeb je dost často přímočarý. Základ stojí na neotřele pojatém industrialu, do něhož vstupuje i stravitelnější forma noisu. No, kdybyste ale chtěli a trochu se snažili, klidně byste mohli tvrdit, že tu jsou ke slyšení i vlivy minimal techna nebo rhythmic noisu.

Dost často se děje, že písně mají jednoduchý, leckdy skoro až primitivní beat, který se sám o sobě nemění. Kolem něj se ovšem nabalují další vrstvy elektronických zvuků a audio experimentů. Přinejmenším v nějaké míře by se tohle dalo vztáhnout na většinu přítomných songů, ale abyste neřekli, že si to ulehčuju až příliš, mohu jako příklad zmínit třeba hned úvodní „Life Is Noisy Around Me“ nebo „Greedy Chiefs Greedy Folks“.

Někdy má tohle tepání jednoho motivu za následek, že „Rite of Sounds“ začíná zavánět psychedelickými nálady, což se typicky děje v těch skladbách, kde se objevuje i zpěv. Kupříkladu „Waste Much Time“ s – v dobrém slova smyslu – apatickým a nezúčastněným vokálem; něco podobného pak lze říct i o „At Ease“. Z hlediska zpěvu funguje hodně dobře také „Shining Through“, kde se přidává hostující ženský vokál, a s předkládanou hudební formou to pracuje na jedničku.

Možná by bylo vhodné zmínit jednu věc: I navzdory prohlášení, že lze většinu písniček popsat za pomoci jistého obecného receptu, „Rite of Sounds“ není vůbec jednotvárným albem. Drží pohromadě natolik, aby nevznikal pocit pouhého kompilátu náhodně sebraných songů, ale je dostatečně rozmanité, aby měla každá skladba v rámci celku svou tvář. Což je samozřejmě super, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že i kvalitou mají v podstatě všechny kousky co říct.

Csigo

Asi největším vybočením z nastoleného konceptu je až finální „Blank Look“, jež je o poznání minimalističtější a na rozdíl od většiny desky nemá jasně vytyčenou rytmickou linii. Jistě, něco podobného lze říct například i o „Vexation“, ale u té posluchač stále nemá pocit, že by sem snad neměla patřit. Oproti tomu „Blank Look“ si pohrává i s dark ambientem, k němuž se v druhé půli přidává i noise. Sama o sobě závěrečná desetiminutovka není úplně špatná, přesto si nemohu pomoct, přijde mi z celého „Rite of Sounds“ nejméně záživná.

To však nic nemění na tom, že celkově vzato se jedná o pozoruhodnou a zvláštně znějící záležitost. Není úplně lehce přístupná a navzdory jednoduchým rytmickým linkám se vám neotevře hned na prvním rande. Navíc ani po větším množství poslechů není „Rite of Sounds“ nahrávkou, která by se opravdu „líbila“. Ale něco v tom je a člověka láká to poslouchat. A to není málo.

Csigo


Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent

Gnaw Their Tongues - Hymns for the Broken, Swollen and Silent

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / noise / industrial
Datum vydání: 9.12.2016
Label: ConSouling Sounds / Tartarus Records / Crucial Blast

Tracklist:
01. Hold High the Banners of Truth Among the Swollen Dead
02. The Speared Promises
03. Frail as the Stalking Lions
04. Your Kingdom Shrouded in Blood
05. Silent Burned Atrocities
06. Hymn for the Broken, Swollen and Silent
07. I Have Clad the Pillar in the Flayed Skins
08. Our Mouths Ridden with Worms

Hrací doba: 39:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Gnaw Their Tongues už dnes asi není skupina, která by ještě dokázala překvapit. Po víc jak dekádě fungování, deseti deskách a bezpočtu neřadových počinů to je snad i pochopitelné. Ale to nemusí nutně znamenat degradaci kvalitativní úrovně. Poprvé to sice vždycky bývá nejsilnější, v tomto případě snad i nejhnusnější, ale to neznamená, že by snad hudba tohoto nizozemského projektu s postupem let ztrácela na síle či své odpornosti.

Moriesovi lze možná vyčítat nadprodukci – s Gnaw Their Tongues sype spoustu počinů a vedle toho má ještě kotel dalších projektů, mezi nimiž jsou nejznámější asi Cloak of Altering, De magia veterum (první album po pěti letech vyjde příští měsíc!) a v poslední době třeba Pyriphlegethon – ale rozhodně mu nelze vyčítat, že by snad postupem času měknul a mírnil se. Takové tvrzení aktuální deska „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ bezpečně potvrzuje. Gnaw Their Tongues ani na svém desátém řadovém počinu neztrácí nic ze své ohavné aury, stále je to zkurveně intenzivní a odporný marast, který vám vymáchá držku v těch nejhorších chorých sračkách, jaké si váš ubohý mozeček ani nedokáže představit. To zní lákavě, ne?

Recept je již dávno daný. Na druhou stranu, kdyby mě u všech kapel desátá studiová deska upoutala takovým způsobem, jakým se pod kůži dokázalo zarýt „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“, hned by se v tom hudebním světě žilo o poznání lépe. Očekávejte tedy obligátní dávku absolutní zlovolnosti, které je dosaženo kombinací black metalu a noisu, v níž se tu a tam zjeví i nějaký skřípot z industriálního hájemství. Anebo taky ne a já jen předstírám, že v tom brajglu něco slyším, abych vypadal víc elitářsky.

Ne, to byl vtip. I navzdory tomu, s jakou formou „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ (a produkce Gnaw Their Tongues obecně) pracuje, jsou jednotlivé kompozice mezi sebou povětšinou rozeznatelné a jsou tu momenty, které posluchači v hlavě utkví. Jedním z takových je kupříkladu trýznivá „Your Kingdom Shrouded in Blood“, jež právě patří k těm písním, v nichž je vliv industrialu jasně patrný. Podobně se vymyká třeba i pátá „Silent Burned Atrocities“, i když opačným způsobem. Jakkoliv je muzika Gnaw Their Tongues ošklivá a animální, její rychlost není nijak závratná. Výjimka však potvrzuje pravidlo a bestiálně rychlé momenty v „Silent Burned Atrocities“ jsou toho důkazem. A když pak dojde ke zvolnění, v pozadí se objeví temná klávesová melodie, aby song poté sklouzl k opilé zfetované pasáži, nelze pochybovat o tom, že Mories svou hudbu skutečně komponuje a přemýšlí nad ní – na rozdíl od mnoha jiných hlukařů, jejichž produkce je bohapustou improvizací na téma „co největší bordel“.

I navzdory právě řečenému je však „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ především masou zvuku, jejíž intenzita vás zatlačí do kouta. Atmosféra desky je strhující a hypnotická. Zlo při poslechu odkapává z reproduktorů a ortodoxní negativismus prostoupí vším, co se přiblíží na doslech, ale odtrhnout se od toho prostě nedá. A to je známka toho, že Gnaw Their Tongues stále hraje vysokou ligu.

Gnaw Their Tongues

Jak již padlo, „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ znalce tvorby Gnaw Their Tongues nijak zvlášť nepřekvapí. Pocuchat nervičky ovšem dokáže. A to je dle mého skromného stěžejní, protože přesně tohle je tím, kvůli čemu podobné počiny posloucháme. Misantropie budiž pochválena. A nyní zemři, červe!


Calf / Uncle Grasha’s Flying Circus – The House of Thousands Testicles

Calf / Uncle Grasha's Flying Circus - split

Země: Řecko / Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / dark ambient
Datum vydání: 11.9.2016
Label: Pravěk Noise Section / SweetOhm Recordings / NAAB

Tracklist:
I. Calf
01. A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate

II. Uncle Grasha’s Flying Circus
02. The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun
03. The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World

Hrací doba: 58:41 (30:22 / 28:19)

Odkazy Calf:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Mohlo by se zdát, že počin s názvem „Dům tisíců varlat“ bude nějaká gay porno parodie na „Dům tisíce mrtvol“, ale realita je trochu jinde – byť platí, že z filmu se zde vycházelo. Za svůj předobraz si však Uncle Grasha’s Flying Circus vzali poněkud serióznější dílo a už vůbec jej neparodují. Jejich strana splitu totiž vychází ze snímku „La montaña sagrada“ (neboli „Svatá hora“ v českých zemích) od chilského režiséra Alejandra Jodorowskyho známého jako tvůrce snímků z kategorie pro náročného diváka. Což vlastně sedí, protože i „The House of Thousands Testicles“ spadá do šuplíčku pro náročnějšího posluchače.

To ovšem neplatí jen o Uncle Grasha’s Flying Circus, ani druhá strana splitu v tomto ohledu nijak nezaostává a taktéž nabízí půlhodinku, která má daleko k odpočinkovému poslechu. Tato nese název „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ a jejím autorem je řecký projekt Calf.

Začněme ovšem s českou stranou splitka, kterážto je – to si povězme hned zkraje a na rovinu – tím zajímavějším, co počin nabízí. „The House of Thousands Testicles“ je samozřejmě noise, tudíž nemalou část toho, co níže zazní, berte s rezervou a s vědomím, že se stále bavíme o hluku, tedy o žánru, jenž má ke konvenčnímu pojetí hudby asi nejdále ze všech hudebních žánrů. Přesto – nejedná se o nahodilé hlučení bez hlavy a paty, bez ladu a skladu a bez nějaké pojící myšlenky, v obou částech kompozice je cítit promyšlenost a nějaký skladatelský záměr. Zjevně se tedy nejedná o pouhé improvizační cvičení na téma co nejkrutějšího audioteroru – a pokud „The House of Thousands Testicles“ ve skutečnosti je výsledkem improvizace, pak to na něm není vůbec znát. Z toho ohledu lze bez problémů věřit tomu, že Uncle Grasha’s Flying Circus se při tvorbě stanoveného konceptu opravdu drželi, nikoliv že je tento koncept pouze domnělý. A to u noisu zdaleka nebývá pravidlem. Nutno dodat, že to vše se povedlo, aniž by Uncle Grasha’s Flying Circus ztratili jakékoliv extrémní aspekty hlukové produkce.

To hlavní se odehrává ve dvacetiminutové „The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun“. Uncle Grasha’s Flying Circus zde tvoří klaustrofobický nátlak a drží posluchače v koutě, kam na něj házejí ohavné hlukové koláže, industriální ruchy a nepříjemné pískoty. Jak už ale padlo, stále je v tom cítit myšlenka, skladba (zde je tento termín skutečně na místě!) má vývoj a vlastně to celé uběhne mnohem rychleji, než by člověk očekával. A to značí kvalitu. To samé lze říct i o „The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World“, byť je její přístup jiný. Zde se totiž jedná o tuze lákavou srážku noisu s dark ambientem. A je to super.

Ani „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ vlastně není špatná záležitost. Vedle prvotřídního noisu Uncle Grasha’s Flying Circus však příspěvek Calf vypadá trochu mdle. Byť i tady se v rámci půlhodinového peklíčka najdou zajímavé momenty, které dokážou pocuchat posluchačovy nervy. Paradoxně je na poslech víc nepříjemná nepravidelná, až arytmická rytmika než industriálně-hlukové pískání.

Vzato kolem a kolem je to ale dost povedené splitko, s nímž se dá strávit více času, než je u noisu běžné. Pravda, mají to na svědomí především Uncle Grasha’s Flying Circus s „Domem tisíců varlat“, ale „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ je taktéž docela dobrá a dává smysl ji poslouchat, poněvadž i zde se jedná o poctivě hnuso-experimentální tvorbu. Celkově velmi vydařená hodina hluku, takže jestli si chcete protáhnout uši industriálním skřípěním, tenhle split lze jen doporučit!


eE eS eM – ByloNebyloRybaNaruby

eE eS eM - ByloNebyloRybaNaruby

Země: Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / improvisation
Datum vydání: srpen 2016
Label: Napalmed

Tracklist:
I. LiveAtRybaNaruby
01. KdybyBylyVPrdeliRyby
02. NemuselyByBytRybniky

II. JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba
03.-17. [untitled]
18. PytelNa(cu)Raky
19.-65. [untitled]
66. 666
67.-87. [untitled]
88. NaziFunksPunkOff!
89.-98. [untitled]
99. Outro

Hrací doba: 71:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Hlukový matador Radek Kopel a jeho kumpáni jsou neúnavní. Od doby svého vzniku Eine Stunde Merzbauten posluchače nijak nešetří a každý rok nabídnou minimálně jednu nahrávku, přičemž každá jedna z nich je více než vhodná k zodpovědnému trýznění sluchovodů a snad nejen jich. Člověk se ještě ani pořádně nestačil vzpamatovat z dubnového počinu „E.S.M.“ vydaného pod lehce pseudonymem ExSxMx a už je tu další dávka zvukového arcipekla – a opět pod trochu jiným jménem, tentokráte jako eE eS eM. Ale není se čeho bát, na svou dávku noisu si přijdete, ať už se to jmenuje jakkoliv.

Nějaký laik by si při pohledu zdálky mohl snad i pomyslet, že se na „ByloNebyloRybaNaruby“ ukrývá nějaký koncept – zcela evidentně rybí koncept. Ale zasvěcení vědí, že očekávat něco takového by byla absolutní naivita, protože u Eine Stunde Merzbauten je všechno trochu jinak a tenhle projekt se pojmu kapela samozřejmě vymyká takovým způsobem, až by toto označení bylo snad hanlivé.

Přesto – „ByloNebyloRybaNaruby“ je rozděleno na dvě části. Ta první nese název „LiveAtRybaNaruby“, a jak už její název napovídá, jedná se o živý záznam. Ten byl pořízen v klubu Rybanaruby v Praze, výsledkem čehož jsou dvě – hanba mě fackuje při tomhle pojmenování – písně „KdybyBylyVPrdeliRyby“ a „NemuselyByBytRybniky“. Ničeho se ho však nebojte, na nahrávce není vůbec poznat, že se jedná o živé album – s výjimkou jediného momentu v podobě potlesku na konci „NemuselyByBytRybniky“.

Druhou částí je pak 36minutová – opět mě fackuje hanba – kompozice „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“, která je rozdělena do 97 stop, z nichž naprostá většina je nepojmenovaná. Jedinými výjimkami budiž majstrštyky „PytelNa(cu)Raky“ (18), „666“ (66), „NaziFunksPunkOff!“ (88) a „Outro“ (99).

No, ale ve finále je samozřejmě úplně šumák, jak se co jmenuje, jak dlouho to trvá, kde to bylo natočeno nebo jestli jde o koncertní či studiovou nahrávku. V konečném důsledku je totiž beztak všechno brajgl jako svině. Eine Stunde Merzbauten je záležitost, o níž dost dobře nejde pořádně psát, panč dycynky skončíte u prohlášení, že to není nic jiného než prachsprostý bordel, jehož hlavním poznávacím znamením je nezřízená improvizace a jehož snad nejdůležitějším smyslem existence je pobavení samotných Eine Stunde Merzbauten při vyluzování těch nejvíc pošukaných zvuků, pískotu, vazeb, rachotu a dalších akustických laskomin.

Dobrá, trochu jsem to přehnal, něco mále přece jen napsat lze. Tak především – „LiveAtRybaNaruby“ mě příliš nebaví. Na minulém „E.S.M.“ šlo – s notnou dávkou nadsázky – nalézt jakousi hudebnost, což byla vlastně docela příjemná změna. Jasně, pořád to znělo, jak když vás šuká kůň do ucha (ne, že bych to reálně zkoušel), ale ten poslech mě, nebojím se hrdě a drze prohlásit, bavil. „LiveAtRybaNaruby“ je v obou svých částech noisový námrd, v němž Eine Stunde Merzbauten do posluchačů hustí pazvuky bez ladu a skladbu. Tu a tam z té improvizace na povrch vytane trochu zajímavější pasáž (třebas třináctá až patnáctá minuta „KdybyBylyVPrdeliRyby“), ale vzato kolem a kolem to není žádné terno.

Eine Stunde Merzbauten

Náladu ovšem vyspraví „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“. Většina z oněch 97 stop má dvacet vteřin nebo lehce přes dvacet vteřin, přesto se tu najdou i relativně zajímavé momenty jako třeba hity číslo (dle tracklistu, ne v rámci kompozice) 49, 57, 58, 63, 64 (v těchto dvou se dokonce ozvou náznaky dejme tomu psychedelie), 70 nebo 71. Anebo je to třeba všechno furt ten samý bordel a jen mně mrdá v uších, takže tam slyším, co tam není. Ale to nic nemění na mém názoru – jakkoliv to u daného žánru může znít zcela iracionálně, ale „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ se mi skutečně líbí víc.

Samozřejmě, „ByloNebyloRybaNaruby“ je hlukařina jak řemen. Tato věta je všeříkající a celý počin dostatečně hodnotí i popisuje zároveň. Vezměte si z toho, co uznáte za vhodné, protože za oním prohlášením se skrývá „je to zajímavé“ stejně jako „je to naprostá kokotina“. Hádám, že svou variantu si  zvládnete vybrat sami a mě k tomu nepotřebujete.