Archiv štítku: noise

Black Earth – Gnarled Ritual of Self Annihilation

Black Earth - Gnarled Ritual of Self Annihilation

Země: Španělsko
Žánr: drone / black metal / dark ambient / noise
Datum vydání: 27.9.2019
Label: Cyclic Law / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Doctrines of Dissociation
02. Abject Practises Beyond the Threshold
03. Behold the Serpent
04. The Sharp Blade That Mutilates the Void
05. Drowned Under Seas of Coagulation
06. Lurking Hounds Stagger in the Deep
07. The Mourning Waters Where Fire Never Dwells

Hrací doba: 45:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Myslím, že španělský muzikant Álex „A.T.“ Tedín pro hodně z vás nebude neznámým pojmem. Znát jej můžete z formací Sheidim a Suspiral, které jsou obě v rámci undergroundu poměrně dobře viditelné. Zejména druhá jmenovaná kapela za pozornost rozhodně stojí, protože obě její dosavadní alba „Delve into the Mysteris of Transcendence“ a „Chasm“ jsou skvělá. Dnes se ale podíváme na jeho jiný projekt, v němž ukájí svoje choutky po experimentálnějších formách extrémní muziky.

Nechci ale vzbudit dojem, že Black Earth je výhradně Tedínova kapela. Sestava čítá ještě další dva členy, přičemž minimálně Miguel A. García je hodně činorodý týpek, jenž má na triku množství různých formací. Na rozdíl od Tedína se ovšem ve svých ostatních skupinách nevěnuje metalu, ale je věrný experimentálním žánrům.

V rámci Black Earth se borci snaží tvořit nihilistickou odpornost, za níž by se neměl stydět žádný slušný schizofrenik. Tahle černá díra do sebe nasává prostředky typické pro drone, dark ambient, black metal, noise anebo industrial – jednoduše klasická ohavo-směska. Dle uvedeného výčtu je asi docela zřejmé, že tvorba Black Earth by tím pádem měla zajímat posluchače, kteří se s oblibou a rádi čvachtají v bahnech typu Sutekh Hexen.

Já vám nebudu kecat: všechny podobné zvrhlosti si do přehrávače vždycky naperu s náramnou chutí a ani Black Earth nebyli výjimkou. Vzhledem k tomu, že jejich dřívější počiny „A Cryptic Howl of Morbid Truth“ a „Diagrams of a Hidden Order“ jsem sice zachytil, ale nakonec neochutnal, na poslech aktuálního zářezu „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ jsem se těšil o to víc. Bohužel to ale tentokrát není až tak strhující záležitost, jak u podobných stylů vždycky doufám…

Nemůžu říct, že by Black Earth na „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ dělali z hudebního hlediska něco špatně. Formálně se totiž jedná o onen kýžený tíživý marast, jejž člověk od takového svinstva očekává a vyžaduje. Tempo buď není, anebo je spíš táhle pomalé. A když už se objeví nějaké hlukovější momenty jako třeba ve třetí stopě „Behold the Serpent“, vlastně to ráz desky ani nenaruší a zvuk jako celek stále proudí plynule bez většího vzrušení.

A myslím si, že právě v tomhle tkví problém „Gnarled Ritual of Self Annihilation“. Zamysleme se nad tím, co může posluchač vyžadovat od hlukového spektra hudby. Je evidentní, že to nemohou být melodie nebo chytlavost jako ve stravitelnějších žánrech; stejně tak tu asi málokdo bude hledat nějakou instrumentální ekvilibristiku, kterou si užívají příznivci techničtějších odnoží muziky, přestože i zde mohou být některé výkony, zejména ty vokální, docela úctyhodné. V obecnosti bych řekl, že od „bordelu“ člověk očekává intenzivní prožitek a tlak docílený prostřednictvím akustického terorismu, určitě také nihilismus, misantropii a všeobecný negativismus.

„Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepochybně splňuje nároky na negativismus, protože do nějakého láskyplného poslechu to má daleko. Desce nicméně schází intenzita a schopnost zatlačit do kouta. Zjistil jsem, že tohle mi u takových žánrů vadí docela dost. Možná bude na vině víc zvuková úprava nahrávky než vlastní materiál, ale ve finále je to vlastně docela jedno. Pro album, které hovoří skrze ty nejhnusnější zvukové prostředky, totiž nemůže být horší vizitkou, že jen tak neškodně plyne a nedokáže svého posluchače pocuchat.

Nechci Black Earth ponižovat, protože skutečně špatné mi „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepřijde. V pocitových aspektech nicméně albu cosi zásadního chybí, díky čemuž mi nedává smysl jej poslouchat.


Pseudocommando – A Home Beneath the Floorboards

Pseudocommando - A Home Beneath the Floorboards

Země: USA
Žánr: noise
Datum vydání: 23.8.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories / Ignorant Ear Tapes

Tracklist:
01. ████████████ [Pt.1]
02. Pope 37
03. ████████████ [Pt.2]
04. Wedding Bells

Hrací doba: 61:54

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Poslouchání harsh noisu je jako lízání análu. Rozhodně to není záležitost pro každého, spíš jen pro vymezený okruh labužníků, ale kdo objeví kouzlo téhle praktiky (ať už sexuální či hudební), ten na ni nedá dopustit a povznese se na vyšší stupeň bytí. Což jinými slovy znamená, že pokud si neužíváte rejdění jazykem po řitním věnci (a asi to platí pro lízače i vylizované), asi jen těžko doceníte hudební krásu a jemnou ekvilibristiku romantické kolekce skladeb jako „A Home Beneath the Floorboards“. Anebo tak něco.

Vynecháme tentokrát předehru a půjdeme rovnou lízat prdel diskutovat o desce. „A Home Beneath the Floorboards“ je vysoce extrémní deska, již rozhodně nepobere hned tak někdo. Dokonce bych si dovolil říct, že od téhle zhůvěřilosti utečou i mnozí z těch, kdo jsou zvyklí poslouchat ty největší metalové zběsilosti. Každý malý hlukový Jarda ale ví, že metal ani zdaleka není ta nejextrémnější forma muziky a že ti, kdo chtějí otestovat svoje nervy, by měli zapátrat právě v noisu. Mohli bychom samozřejmě diskutovat o tom, nakolik se dají podobné marasty ještě považovat za hudbu, ale předpokládám, že nebudeme kokoti a budeme chápat, že pojem muzika obsáhne širokou paletu sonických možností, ty extrémní nevyjímaje. Abychom ale učinili hlukovým panicům zadost, můžeme říct, že v noisu hudba přestává být zábavou a stává se výzvou.

V případě „A Home Beneath the Floorboards“ tohle moudro sedí opravdu dokonale, protože na rozdíl od jiných harsh noise zvěrstev bych se nebál produkci Pseudocommando stále nazvat hudbou, definujeme-li hudbu jakožto akustické vyjádření, v němž se nechá najít nějaká myšlenka, smysl a řád (jakkoliv někdy může být řádem i chaos). Harsh noise wall dle takového vnímání zpravidla bývá spíš uměleckou performancí nežli skutečnou hudbou (netvrdím ovšem, že by to mělo být špatně). V agónii „A Home Beneath the Floorboards“ lze ovšem nalézt alespoň stopové množství kompozice a myšlenky, byť není sporu o tom, že pokud tomu tak skutečně je, Pseudocommando onu hudebnost dotahují na tu nejzazší možnou hranici, která už balancuje na hranici s prachobyčejným bordelem.

Chápu, že když si „A Home Beneath the Floorboards“ pustíte a hned od první vteřiny „████████████ [Pt.1]“ se na vás vyvalí proud hluku, tak si nejspíš budete myslet, že v tom hledám (a možná i nacházím) něco, co tam není a snad ani být nemůže. Stejně tak nebude žádná ostuda, pokud někomu přijde nepředstavitelné, že by měl tuto kakofonii poslouchal celou hodinu v kuse, protože přesně tolik „A Home Beneath the Floorboards“ trvá.

Na druhé straně mi však nemůžete popřít, že kupříkladu šestá až osmá minuta „████████████ [Pt.1]“ nebo patnáctá minuta „████████████ [Pt.2]“ nějakou zvrácenou vizi neukrývají. Stejně tak nelze přehlížet, že napříč celou deskou se nachází množství takřka až podprahových zvuků, jako se tomu děje třeba v poslední minutě „████████████ [Pt.1]“. Jistě, obě kratší skladby (?) „Pope 37“ a „Wedding Balls“ jsou přímočařejší, přesto je – přinejmenším pro mě – evidentní, že „A Home Beneath the Floorboards“ má svá skrytá zákoutí, akorát je odhalí jen zasvěceným a nejodvážnějším.

Z určitého úhlu pohledu je ale přesně tohle účelem noisu – nechat se tím proudem hluku pohltit a vytáhnout si z toho něco nevšedního a unikátního, co většině zůstane skryto. Zvládne to asi jen pár jedinců a ještě bych se vůbec nedivil tomu, kdyby si v tom každý z nich našel něco jiného. Určitá magie tomu nicméně nechybí.

O specifičnosti a hudebnosti „A Home Beneath the Floorboards“ nakonec mohu podat ještě jeden důkaz, a sice že jsem schopen obsah alba přirovnat k jinému počinu. Podobně „hlubokého“ noisu není mnoho, ale já můžu s klidným svědomím říct, že kataraze při poslechu Pseudocommando mi připomněla probdělé noci u „Orh Oxtcasavxixtibi“ českého projektu Mhnunrrn.


Pharmakon – Devour

Pharmakon - Devour

Země: USA
Žánr: power electronics / noise
Datum vydání: 30.8.2019
Label: Sacred Bones Records

Tracklist:
01. Homeostasis
02. Spit It Out
03. Self-Regulating System
04. Deprivation
05. Pristine Panic / Cheek by Jowl

Hrací doba: 37:23

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

První pohled (H.):

Vždycky mi přišlo, že Pharmakon si na své obaly dokázala vybrat znepokojivé výjevy. Určitě netvrdím, že jde o ten největší hnus, co jste kdy mohli na obálce nějakého alba spatřit, přesto si dovolím prohlásit, že ty obrazy v sobě měly něco zneklidňujícího a nebyly zrovna přátelské. Ať už to byl klín plný larev na „Abandon“, lekce z biologie na „Bestial Burden“ nebo ruční hrobeso na „Contact“, mělo to svou nervózní atmosféru.

Proto mě docela překvapilo, že letošní čtvrtý počin „Devour“ přišel s poměrně cudným artworkem. V jiných ohledech však naštěstí Margaret Chardiet, jak zní občanské jméno téhle experimentální hudebnice z New York City, pokračuje v tradici nastolené předešlými nahrávkami. Dodržení abecedního pojmenovávání alb je ještě tím nejmenším. Měl jsem na mysli spíš vlastní hudební obsah „Devour“, který by měl podle mého názoru opětovně potěšit všechny příznivce industriálního lomozu, skřípení, hlukových ploch a zefektovaného vřískání.

Margaret Chardiet možná na civilních fotkách vypadá docela nevině (a obzvlášť to platilo u starších alb… ostatně „Abandon“ vydala v době, kdy jí bylo teprve 22 let), ale hluku se nebojí. Vlastně dělá muziku, vedle níž se nemalá část samozvaně drsných metalových chlapáků může jít strachy pokakat za roh. Netvrdím, že Pharmakon produkuje to největší zvěrstvo, co kdy kdo slyšel, přece jenom prasárny jako harsh noise wall jsou ještě o kus jinde, ale její tvorba je sympaticky usazena na pomezí tísnivého sonického experimentu a hudebnosti.

Jinými slovy, produkce Pharmakon není jen o akustickém tlaku a síle samotného zvuku. Má to myšlenku a v jednotlivých skladbách, extrémnímu výrazivu navzdory, lze pořád jasně cítit kompozici a tvůrčí záměr. Což ostatně můžeme vidět i na tom, že příprava jednotlivých nahrávek zabírá přibližně stejně času jako u konvenčnějších žánrů, tudíž je zřejmé, že se nejedná jen o strojově sekaný hluk a bordelózní improvizace, jak se občas u nějakých noisových interpretů (bohužel?) děje. Daní za to je samozřejmě už zmiňované polevení ve skutečném extrému, takže pokud hledáte muziku, co vám s mozkem provede hard reset, měli byste jít hledat jinam.

Na druhé straně bych si dovolil říct, že pokud chce nějaký noise-panic objevit kouzlo hlukového spektra, pak to jsou právě nahrávky jako „Devour“, které by mu mohly otevřít oči. Jakkoliv je totiž Pharmakon z obecného hlediska extrémní, v rámci noisu patří spíš k tomu (nej)stravitelnějšímu.

Pharmakon

Nechápejte mě ale špatně, samozřejmě to není jenom o tom, kdo jaký dovede udělat binec. Výše řečené nijak nepopírá, že „Devour“ je ve skutečnosti dobrá deska, s níž si Pharmakon s přehledem udržuje svou vysokou kvalitativní laťku. Prozatím nešlápla vedle ani jednou a ni letošní novinka na tom nic nemění.

Už nástup „Homeostasis“ je skvělý a jedná se pravděpodobně o doposud nejpůsobivější otvírák Pharmakon. Již zde si lze povšimnout, že písně stojí na nějakém ústředním motivu, který se prolíná celým trváním té konkrétní stopy, a to i třeba v případě desetiminutové „Pristine Panic / Cheek by Jowl“. Přesto bych „Devour“ nenazýval jednotvárným albem, protože leckdy se skladby daří dobře gradovat, jindy je podání natolik intenzivní, že beztak není čas cokoliv jiného řešit („Deprivation“).

„Devour“ si samozřejmě nezaslouží nic jiného než palec nahoru. Pharmakon si to jednoduše dává skvěle a její počínání za slyšení stojí.


Druhý pohled (Dantez):

Covery vždy naturalisticky odrážely nepříjemný náboj hudby Pharmakon. „Devour“ je v tomto ohledu dosud tím nejkrotším, a to vlastně platí i pro desku samotnou. Chardiet přitom na agresi vědomě neubírá. Spíše začíná vyprchávat shock factor, který byl kdysi udáván jak zmíněným vizuálem, tak kontrastem mezi extrémní formou hudby a poměrně nevinným vzhledem jediné členky projektu. Společně s tímto faktorem začíná mizet i nápaditost. „Devour“ už příliš nepřekvapuje, ani nezaráží. Místy stále nabízí vydařenou hru s hlukovými vrstvami a smyčkami, zejména ve finální „Pristine Panic/Cheek by Jowl“, kde se prolínají řezavé smyčky a nehezky tlačí na uši. Jindy se hluk poutavě usměrňuje mechanickým lomozem („Self-Regulating System“). V závěru to však není nic, co by již nenabídly předešlé desky, mnohdy i v surovější formě. Nabízí se proto sáhnout spíše po nich, nebo někam úplně jinam, například po posledních deskách Puce Mary či Uboa.


Semai – The White Leviathan

Semai - The White Leviathan

Země: Česká republika
Žánr: drone / industrial / black metal / noise
Datum vydání: 30.8.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Mist Over Nantucket
02. Achab’s Obsession
03. The Desire for Revenge
04. The Battle with White Leviathan

Hrací doba: 29:46

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Semai

Český projekt Semai jsem začal registrovat až relativně nedávno. Jeho blackmetalové počátky prakticky vůbec neznám a vlastně mě ani příliš nezajímají, protože jsem si Semai do paměti díky pozdější tvorbě uložil jako hnusnou kombinaci dronu, black metalu, industrialu a možná trochu noisu. A přesně tak mi to vyhovuje.

Nemůžu tvrdit, že by se pro mě muzika Semai stala srdcovou záležitostí, ale určitě můžu s klidným svědomím prohlásit, že doposud každé naše setkání dopadlo dobře a odnesl jsem si z něj „dobrý“ pocit – tak dobrý, jak jen to jde u podobně laděného žánrového marastu. Nebudeme ale zbytečně slovíčkařit.

Důležité na mém sdělení je to, že Hastur, jehož osobním projektem Semai je, udělal několik kvalitních nahrávek, které mohou důstojně posloužit jako česká odpověď na formace à la Gnaw Their Tongues. Mám naposlouchané EP „Carcosa“ (2015) a splitka s Togleraq („Between Two Worlds“; 2015) a 777 Babalon (2018), přičemž ve všech případech jsem našel něco, co za slyšení stojí. Zejména na společném nosiči se 777 Babalon mě příspěvek Semai hodně zaujal, o čemž jsem ostatně svého času psal i v příslušné recenzi. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že také letošní počin „The White Leviathan“ by měl být sázkou na jistotu.

Nebudu vás zbytečně napínat – „The White Leviathan“ určitě není zklamáním. Pod hodně povedenou bílou obálkou se ukrývá čtveřice skladeb, které se nesou ve výše nastíněném žánrovém rozpětí. Největší podíl mají asi drone a industrial, black metal i noise se na nahrávce ukrývají spíše v pocitových rovinách, přesto je zřejmé, že něco z jejich esence v hlubinách desky proplouvá.

Hlubiny, plutí a podobná mořská přirovnání ostatně k „The White Leviathan“ sedí dost příhodně, což lze odtušit už ze samotného titulu desky. Čtveřice písni je tématicky svázána do konceptu založeném na knize „Moby-Dick; or, The Whale“ (1851) od amerického spisovatele Hermana Melvilla (1819 – 1891). Někdo by mohl namítnout, že se nejedná o nejoriginálnější výběr, protože nějakou nahrávku pracující se stejným zdrojovým materiálem jsme už asi všichni slyšeli (osobně se mi vždycky okamžitě vybaví „The Call of the Wretched Sea“ od Ahab, kteří si ostatně z románu vzali i název kapely, což je jen tak mimochodem jedno z mých nejoblíbenějších funeraldoomových alb), ale pořád se jedná o lákavé téma.

Materiál na „The White Leviathan“ vesměs navazuje na vyznění ze splitu se 777 Babalon, ale v jistých ohledech je ještě o kus intenzivnější a hlučnější. Srovnáme-li to třeba s písní „Očištěni“„Between Two Worlds“, která předkládala víc introvertní, zahloubaný a náladotvorný náhled na daný styl, jedná se dneska o výrazně větší binec. Například v závěrečné „The Battle with White Leviathan“ (název stopy asi mluví sám za sebe) to Semai místy vyhrotí dost uspokojivě, obzvlášť když se přidá i trochu hluku.

Semai

Nechci ale vzbudit dojem, že by „The White Leviathan“ mělo být jen nahodilé třískání, kde v hlavní roli vystupuje zlovolný sound zastiňující vše ostatní. Samozřejmě, deska výrazně pracuje se sonickými běsy, ale pořád tu je cítit, že jde o komponovanou muziku, která vznikala s nějakou vizí. Čehož si cením, protože mám dojem, že v hlukovém spektru hudby se zdaleka nejedná pravidlo (byť samozřejmě ne vždy.něco takového vadí).

„The White Leviathan“ tedy dopadlo velmi dobře. Najdete zde akustickou intenzitu, po níž posluchač podobných záležitostí nepochybně prahne, a přitom se nejedná o album, které by nedokázalo nabídnou víc než jen ji. Určitě povedený počin a zároveň jedna z těch zajímavějších českých nahrávek, které jsem letos slyšel.


Vessel of Iniquity – Void of Infinite Horror

Vessel of Iniquity - Void of Infinite Horror

Země: Velká Británie
Žánr: black metal / noise
Datum vydání: 25.1.2019
Label: Xenoglossy Productions / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Invocation of the Heart Girt with a Serpent
02. Babalon
03. Void of Infinite Sorrow
04. Mother of Abomination
05. Once More into the Abyss

Hrací doba: 24:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Xenoglossy Productions / Sentient Ruin Laboratories

Na Vessel of Iniquity se dalo docela docela pohodlně narazit už s pilotní bezejmennou nahrávku, kterou dva roky po prvním digitálním vydání na vlastní pěst pustily znovu do světa labely Sentient Ruin Laboratories a Xenoglossy Productions. Už v té době jsem měl v plánu recenzi, ale nakonec jsem byl líné prase a vysral jsem se na ní. Přece jenom se tehdy jednalo jen o nové vydání staršího materiálu, tudíž jsem to nechal plavat. Mohu sice dodat, že se jednalo o solidní, jemně „pohlučený“ blackmetalový binec, jenž fandům podobných věcí mohl zachutnat, ale dál to asi rozebírat nebudu, abych pošetřil slova na nahrávku, na niž se zaměříme dnes. To je deska „Void of Infinite Horror“, kterou začátkem letoška pustilo do světa stejné kombo firem.

„Void of Infinite Horror“ nedělá žádné drahoty ani obstrukce a hned od první vteřiny začne bušit do plných. Úvodní skladba „Invocation of the Heart Girt with a Serpent“ je naprostá zběsilost, která pod diktátem (předpokládám, že) automatického bubeníka sype kurva bestiálně. Dost často říká, že tohle a tamto může slabší jedince na úvod odradit, ale tady mi takové prohlášení přijde fakt na místě, protože „Invocation of the Heart Girt with a Serpent“ by podle mě mělo uspokojit každého, kdo prahne po atmosféricky pojatém násilí.

Otáček první písně už žádná z následujících čtyř stop nedosáhne. Částečně možná jen „Mother of Abomination“, a to ještě pouze v dílčích momentech. To ale neznamená, že by „Void of Infinite Horrir“ už bylo po prvním tracku nezajímavé. Jen se nejedná o takovou zběsilost a ještě více vystoupí na povrch náladatvorná stránka Vessel of Iniquity. Na své by si každopádně měli přijít ti posluchači, kteří do přehrávače rádi vpálí věci jako Sutekh Hexen, Gnaw Their Tongues, novější Tome of the Unreplenished, american nebo Miscarriage. Jednoduše poctivý blackmetalový hnus kořeněný trochou hlučení (v případě Vessel of Iniquity je toho spíš míň než víc).

Čistě po hudební stránce je tedy vše v pořádku. Pokud jmenované asociace patří ke kapelám, jejichž muzika vás zajímá, pak klidně můžete zkusit „Void of Infinite Horror“ potažmo Vessel of Iniquity. I když, ještě jedna věc by tu byla…

Asi hodně záleží na tom, nakolik podobnou hudbu berete vážně a nakolik potřebujete, aby se i sám interpret bral vážně. Potřebujete-li k plnému prožitku kopu transcendentálních pindů, tady si na svoje tak úplně nepřijdete. Můj dojem je asi takový, že Vessel of Iniquity dělá postarší kořen, jenž má veškeré okultno tak trochu u píči, a prostě chce jen dělat bordelovou muziku, protože ho to baví. A navrch se za to nejenže nestydí, ale klidně si z toho i udělá prdel.

Vessel of Iniquity

V samotné hudbě nic takového cítit není. Neřekl bych, že „Void of Infinite Horror“ patří k nahrávkám, na nichž by byl prostor pro nadsázku – čistě akusticky se jedná o 24 minut intenzivního blackmetalového nihilismu. Pro edukativní účely ale doporučuji projet Facebook Vessel of Iniquity a pochopíte. Svým způsobem je ovšem sympatické, že se někdo konečně nebojí přiznat, že k dělání zlé muziky nepotřebujete provádět rituály, vzývat prastaré a frčet na klifotických spirálách nadvědomí. Prostě to lze hrát, protože to člověka baví.

Pokud vám tenhle přístup nevoní, ignorujte. Pokud vám je to sympatické anebo máte na salámu, pak si „Void of Infinite Horror“ klidně vpalte do ucha.


Sutekh Hexen – Sutekh Hexen

Sutekh Hexen - Sutekh Hexen

Země: USA
Žánr: black metal / drone / noise / dark ambient
Datum vydání: 29.3.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories / Cyclic Law

Tracklist:
01. Descent
02. Eye of the Quill
03. Segue I: Ouroborus
04. SubStratus
05. Segue II: Xirang
06. Elemental Uproar
07. E Siel Enna Lehcim
08. Torrential
09. Segue III: Ascent
10. Pangea Ultima

Hrací doba: 53:39

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nová deska Sutekh Hexen je venku už nějakou chvíli a chce se dodat – konečně, kurva! Na čtvrtou řadovou desku téhle zámořské formace se čekalo dlouhých sedm roků od doby, kdy v roce 2012 vyšla hned dvojice dlouhohrajících alb „Larvæ“ a „Behind the Throne“. Sutekh Hexen sice v mezičase vesměs pravidelně vydávali malé nahrávky, z nichž mi v paměti asi nejvíc utkvěla splitka s BLSPHM (2014) a Hissing (2017), ale velká deska je v případě téhle skupiny docela svátek.

Sutekh Hexen každopádně dlouhou čekací dobu alespoň trochu vynahradili tím, že oproti dřívějším řadovkám, které vždycky trvaly půlhodiny a pár vteřinek navrch, se tentokrát hecnuli na více jak padesátiminutovou nálož. To při muzice, jakou Sutekh Hexen produkují, není nijak extrémní cifra, jíž by se měl člověk zaleknout. Přesto se musím přiznat, že mi jejich eponymní deska dala vcelku zabrat a trvalo mi relativně dlouho, než jsem si ji v hlavě dostatečně srovnal.

Znamená to snad, že by letošní album bylo tak extrémní? Vůbec ne. Jistě, v porovnání s „běžnou“ produkcí – ponechme nyní stranou, že si pod tím asi každý představí něco trochu jiného – Sutekh Hexen extrémní jsou. Vždyť, ty vole, pořád se jedná o kombinaci black metalu, noisu, dronu, dark ambientu a podobných laskomin. To není úplně přívětivá muzika už ze svojí podstaty a definice. Takže ne, průměrný posluchač metalu „Sutekh Hexen“ jistě dávat nebude. Chtěl jsem nicméně říct, že taková kombinace stylů se dá vyhonit do mnohem většího bordelu, jak ostatně v minulosti ukázali i samotní Sutekh Hexen. Když si vzpomenu na odporné ladění kytar na „Larvæ“ nebo na kakofonii „Luciform“, dovolím si tvrdit, že v obou případech Američané předvedli ohavnější sonický bordel.

Takže to celé znamená, že je „Sutekh Hexen“ dost neuchopitelná deska? Vlastně také ne. Svým způsobem je to přesně naopak a paradoxně právě na to jsem si musel zvykat. Alba z nastíněného žánrového rozmezí většinou bývají monotematická a mnohdy i monotónní, anebo se alespoň vyvíjejí poměrně plynule. Jakkoliv humorně to může znít, „Sutekh Hexen“ je vlastně tak trochu písničkovým albem, které postupně obsáhne prakticky všechny tváře kapely.

Kombinace toho, o čem jsem hovořil ve dvou předešlých odstavcích, nakonec zapříčinila, že mi deska dlouhou dobu nelezla vůbec do ucha. Ne proto, že by snad byla tak drásavá, což bych vzal spíš jako klad, ale právě proto, že naopak nebyla. Chtělo to trochu zvyku, aby se člověk naučil přepínat mezi náladami, podobně jako mezi nimi na albu přepínají samotní Sutekh Hexen.

To máte tak. Vzpomeňte si na výše zmiňovanou čtveřici žánrů. Na téhle ose Sutekh Hexen operují. Ale zatímco dříve tyto styly dokázali propojit do jednoho hnusného celku, na eponymní desce to spíš působí dojmem, jako by tyto postupně střídali, zase se tu a tam vraceli a postupně lepili celé monstrum jako skládačku z docela odlišných dílů. Narazíte tu na black metalu, někdy mlhavě primitivní, jindy poměrně čitelný, dronové šumy, hlukové pištění i ambientní minimalismus. Ale jen málokdy dojde k jejich prolínání, což lze asi nejsnáze poznat na blackmetalové složce, která se s ohavností dřívějších nahrávek nedá moc srovnat.

Jedná se tedy o zklamání. Hele, nebudu vás lakovat, trochu i jo. Tím neříkám, že by se to album snad vůbec nepovedlo a nedalo se poslouchat. Pořád je dobré, a jakmile jsem se s tím trochu popral a na nastavené ladění nového materiálu jsem si zvyknul, tak mě to začalo bavit. Nemůžu tedy tvrdit, že by se na „Sutekh Hexen“ nedaly nalézt sugestivní momenty. Jsou tam. Zároveň k tomu ale musím dodat otřepanou frázi, že starší řadovky byly lepší, kde lepší v tomhle případě znamená odpornější a nihilističtější. Nebudu vás klamat, po tolika letech čekání jsem doufal, že mě to sejme o dost víc.


Gnaw Their Tongues / Crowhurst – Burning Ad Infinitum

Gnaw Their Tongues / Crowhurst - Burning Ad Infinitum

Země: Nizozemsko / USA
Žánr: power electronics / noise / experimental / industrial black metal
Datum vydání: 2.11.2018
Label: Crown and Throne Ltd. / Tartarus Records

Tracklist:
1. Nothing’s Sacred
02. Speared Martyrs
03. The Blinding Fury of Suffering
04. The Divinity of Our Great Perversions

Hrací doba: 35:45

Odkazy Gnaw Their Tongues:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Crowhurst:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Formaci věhlasu Gnaw Their Tongues snad není nutné žádnému příznivci extrémní hudby představovat. Maurice de Jong alias Mories je hodně činorodý chlapík, jenž páchá hudební peklo pod množstvím různých jmen a projektů, z nichž prakticky všechny, které jsem se já osobně obtěžoval poslouchat, stojí za pozornost. Právě Gnaw Their Tongues nicméně vnímám jako jeho stěžejní působiště, což asi může, ale ani nemusí být pravda. Tak či onak, právě tvorbu Gnaw Their TonguesMoriesových věcí sleduji asi nejpozorněji.

Dneska se podíváme na další nahrávku z jeho dílny, ale tentokrát se nejedná o řadovou desku. Ne snad, že by takový loni pod hlavičkou Gnaw Their Tongues nevyšla. V roce 2018 byl Mories po hudební stránce opět plodný a jenom s Gnaw Their Tongues stačil vydat nejen desku „Genocidal Majesty“, ale i dvě minialba „Aan het licht teruggeven“ a „The Atrocious Silence of Our Wounds“ (i když to první jmenované bylo natočeno již v předešlých letech), předělávky a remixy starších věcí „Kapmeswonden en haatliederen“ a v neposlední řadě také kolaborační počin „Burning Ad Infinitum“, přičemž právě ten nás teď zajímá.

Už z definice kolaboračního počinu je zřejmé, že tentokrát na to Mories nebyl sám. Podle dosavadního textu to může vyznívat, že Gnaw Their Tongues představuje to důležité a že Crowhurst hrají druhé housle, ale pozor, i americká čtveřice nepatří k žádným zelenáčům. Jejich založení se sice datuje k roku 2011, ale od té doby nastřádali již úctyhodných 31 (!!!) full-length nahrávek, z nichž ta nejnovější s názvem „III“ je venku opravdu čerstvě, od začátku letošního dubna. Poslední věci sice spadají spíš do post-black metalu, post-metalu, ale za připomenutí stojí, že raná éra Crowhurst, kdy šlo ještě o jednočlenný projekt Jaye Gambita, se nesl ve znamení noisu a power electronics. Takže určitá žánrová spřízněnost s Gnaw Their Tongues tu rozhodně je.

Důvod, proč Gnaw Their Tongues stavím v textu na první místo, je velmi jednoduchý. Prostě mě tahle skupina zajímavá o dost víc. Od Crowhurst jsem něco letmo slyšel, ale nijak podrobně to nesleduju. „Burning Ad Infinitum“ jsem si pak pustil primárně kvůli účasti Gnaw Their Tongues. Nicméně pojďme na muziku.

Skladby se na „Burning Ad Infinitum“ nacházejí čtyři, přičemž by se daly rozdělit do dvou kategorií po dvou. První a třetí „Nothing’s Sacred“ a „The Blinding Fury of Suffering“ jsou čisté noise / power electronics výplachy. První zmiňovaná je asi o něco zvrhlejší a méně tolerantního posluchače nejspíš dokáže odehnat hned takhle na začátku nahrávky. „The Blinding Fury of Suffering“ přidává i znatelný drone feeling.

Se „Speared Martyrs“ a „The Divinity of Our Great Perversions“ je to o něco složitější, protože tyto písně používají mnohem širší žánrovou paletu. Věci jako noise a power electronics tu najdete též. K nim se dále přidává i black metal, industrial, ale najdou se i momenty, které upalují až v crust/punkových rytmech. Oba tyhle songy jsou mnohem strukturovanější a proměnlivější než „Nothing’s Sacred“ a „The Blinding Fury of Suffering“, přesto si i přes několik relativně stravitelnějších momentů stále zachovávají punc extrémní hudby, což je samozřejmě jenom dobře.

Nenechte se tedy zmást barevným obalem, který by mohl naznačovat přívětivější obsah. „Burning Ad Infinitum“ není věc, která by se snažila jít svému posluchači naproti, naopak si frčí převážně na vlně „skřípějících“ žánrů a z intenzity paradoxně polevuje prakticky jen v kytarových pasážích. Nevím stoprocentně, jak album zapadá do tvorby Crowhurst, ale ke Gnaw Their Tongues mi tenhle přístup vlastně sedí. Co jsem trochu poslouchal něco od Crowhurst zdálo se mi, že se to občas podobá na některé kytarovější chvíle „Burning Ad Infinitum“. Což do sebe možná zapadá, protože současná hudba Američanů zněla o dost stravitelněji než Gnaw Their Tongues.

Pořád to ale můžete brát s rezervou, protože kytary zabírají spíš minoritní část stopáže. Osobně mě sice o něco víc baví ty žánrově čistší a extrémnější songy, ale i ty dva variabilnější jsou pořád dostatečně zajímavé a také mají své přednosti. Celkově se tedy jedná o dobrý počin, jejž bych sice ani omylem neoznačil za nějakou povinnost, avšak dovolím si prohlásit, že když se k jeho poslechu nachomýtnete, neprohloupíte. Že by se ale tady odehrávalo něco skutečně zásadního a inovativního, to zase ne.


Uncle Grasha’s Flying Circus – Stalinist God

Uncle Grasha's Flying Circus - Stalinist God

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise / power electronics
Datum vydání: 30.8.2018
Label: S kudlou v zádech / Sors Fintora Records / Grom&Lord Records / Raw zine / Pravěk Noise Section / Debila records

Tracklist:
01. Kaiten
02. Kasbah
03. Juche
04. Čihošť
05. Culpabilité
06. Balance
07. Securitate
08. Anatolyevna
09. Denumenized
10. Scharnhorst
11. You Have to Be Death to Be Wise
12. Headquarters

Hrací doba: 48:53

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Uncle Grasha’s Flying Circus

Na novou dlouhohrající desku hlukových jeptišek Uncle Grasha‘s Flying Circus jsem se vlastně docela těšil. Neřadové věci téhle formace poslouchám relativně často a nikdy neodcházím zklamán. Jejich experimentální koktejl industrialu, noisu, power electronics, dark ambientu a podobných laskomin má totiž na noisové poměry překvapivě hutnou atmosféru a na rozdíl od jiných hlukových kapel v něm lze cítit opravdu nějaký řád a především smysl. Snad i proto Uncle Grasha‘s Flying Circus za možná nejzajímavější české noisové seskupení.

Možná někoho překvapí, že takhle nehovořím třeba o Radkovi Kopelovi, jehož přínos českému hluku je nepopiratelný, nicméně jeho tvorba je čistá improvizace dělaná pouze pro pobavení zúčastněných, a byť jde o veskrze sympatickou a specifickou zábavu, pořád je Eine Stunde Merzbauten jen improvizovaný bordel. U Uncle Grasha‘s Flying Circus lze naproti tomu cítit nějakou myšlenku a tématický i atmosférický rámec; je vidět, že tady nad tím někdo přemýšlí, nehrotí jen improvizovaný hluk, ale skutečně skládá a snaží se o nějakou výpovědní hodnotu. Že se tak děje za pomoci extrémního sonického výraziva, které bude pro většinu posluchačů nestravitelné, je už je věc druhá. Za negativum bych ji však rozhodně nepovažoval.

Stalinist god does not represent a personality, nor idea/myth, nor any form of transcendental being. Stalinist god is a status. A state of power that creates a blind alley for all ideologies and regimes.“

Pod (předpokládám, že záměrně) trochu diletanským, „samizdatovým“ obalem se skrývá bezmála padesát minut již popsaného žánrového mixu, který na první poslechy nezní tak poutavě jako kratší neřadové počiny Uncle Grasha‘s Flying Circus. Nemyslím si, že by to bylo nutně způsobeno dlouhohrajícím formátem, spíš materiálem samotným. Při troše trpělivosti má ale „Stalinist God“ co říct. Nahrávkou se táhne očekávaná stísněná atmosféra represivních režimů a existenční apatie (ne)života v totalitním státě. Pocit, jejž by asi nikdo z nás nechtěl zažít respektive u těch dřívěji narozených zopakovat. Jakožto umělecká forma nicméně dokáže poskytnout sugestivní zážitek.

Na podporu svých tvrzení o tom, že hudba Uncle Grasha‘s Flying Circus není improvizována, nýbrž komponována s nějakou myšlenkou, mohu pustit do světa svůj další dojem – některé skladby na „Stalinist God“ jsou působivé. Čehož by jen těžko bylo možné dosáhnout při nahodilém vrstvení hluku. Mezi vrcholy desky bych zařadil „Kasbah“, drone/darkambientní „Culpabilité“, drásavou „Balance“, militantní „Securitate“ a „Headquarters“ nebo desetiminutový žalm „You Have to Be Death to Be Wise“; úplně nejvýš si pak cením deváté „Denumenized“ s klaustrofobickou atmosférou a nasamplovaným mluveným slovem, z něhož v kombinaci s hudbou docela mrazí.

When your propaganda reach the maximal success and you became a god per se, you must just sound your trumpet for apocalypse and destroy everything you have created.“

„Stalinist God“ je každopádně zajímavé album. Asi není nutné zdůrazňovat, že se nejedná o záležitost pro každého, protože to by mělo přímo vyplývat už jen ze žánrového rozpětí, jemuž se Uncle Grasha‘s Flying Circus věnují. Pokud jste nicméně schopni a ochotni svůj čas věnovat i hlukovým koutům hudebního podzemí, pak „Stalinist God“ za slyšení určitě stojí.


Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum

Jyotisavedanga - Thermogravimetry Warp Continuum

Země: Rusko / Indie
Žánr: black / death metal / noise
Datum vydání: 6.6.2018
Label: Larval Productions

Tracklist:
Side A:
01. Distress Signal: Source Unknown
02. Quantum Integers Systematic Deduction
03. Bilateral Indexing Theory

Side B:
04. Protocol Hyper Sterilization on Initialize
05. Vector Photon Gammaburst
06. Imploding Linear Fusion Propulsion System

Hrací doba: 27:47

Odkazy:
facebook

Jyotiṣavedāṅga – už jen ten název zní zvláštně, je plný divných znaků respektive diakritických znamének. Nevím, jak to působí na vás, ale u mě jen tohle vzbuzuje určitou zvědavost. A ta je v tomto případě skutečně na místě.

Jyotiṣavedāṅga je rusko-indický projekt, za nímž se skrývají členové skupin, jejichž jména pravidelným čtenářům nemusejí být neznámá. V jejich portfoliu totiž mimo jiné najdeme Goatpsalm či Tetragrammacide, což jsou v obou případech hodně zajímavé formace. Hned zkraje mohu prozradit, že Jyotiṣavedāṅga mají o trochu blíže ke druhým jmenovaným, tedy násilnému bestiálnímu black-death-noise námrdu v podání Tetragrammacide. Jyotiṣavedāṅga je nicméně kousek jinde, přestože žánrová škatulka vypadá na první pohled stejně.

Ale myslím, že to už všichni, kdo slyšeli skvělé demo „Cannibal Coronal Mass Ejections“ z roku 2016, dávno vědí. Demosnímek nabídl sonický bordel vysoké náročnosti i kvality. Kdo si ovšem myslí, že extrémní metal nemá být zábava, nýbrž výzva, ten z neúprosné zvukové pasáže nejspíš vydoloval nejen několik působivých nápadů, ale i odtažitou kosmickou atmosféru. Kterážto ostatně plně koresponduje s názvem skupiny, poněvadž Jyotiṣavedāṅga je jedním z nejstarších známých indických textů o astrologii a astronomii. Datuje se někam do roku 700 př. n. l. (odhady se však značně liší), nicméně vychází z tradic ještě starších.

Ne nadarmo se po tak kvalitním demosnímku čekalo na další nahrávku docela netrpělivě. Zajímavé přitom je, že dlouhohrající debut „Thermogravimetry Warp Continuum“ se může pochlubit hrací dobou o pouhých sedm minut delší než v případě „Cannibal Coronal Mass Ejections“. Avšak z jistého úhlu pohledu – smysl to dává, protože již při stopáži necelých 28 minut se jedná o záležitost náročnějšího rázu, jejíž hlukové hlubiny nejsou určeny běžným posluchačům metalu.

Hovořil jsem o tom, že Jyotiṣavedāṅga sdílejí prakticky totožnou žánrovou škatulku s Tetragrammacide, a přece jsou jiní. Ten rozdíl je patrný na první poslech. „Thermogravimetry Warp Continuum“ možná patří k deskám, které disponují zvířecím soundem i zběsilými moment, přesto jde o dost atmosféričtější záležitost než u agresivního pekla Tetragrammacide.

Na Jyotiṣavedāṅga se mi líbí, že se v jejich tvorbě smazávají hranice mezi extrémním metalem a noisem. Nečekejte přístup, že chvíli hraje metal, pak na několik vteřin převezme otěže hluk a pak zpátky k metalu. Na „Thermogravimetry Warp Continuum“ jsou oba styly organicky propojeny v jedno, a byť není sporu o tom, že je takového stavu docíleno víc zvukovou než skladatelskou stránkou věci, pořád se jedná o lákavou kombinaci. Když navíc zmiňujeme extrémní kytarovou hudbu, sluší se dodat, že tím není nutně myšlen pouze black a death metal. Leckteré bicí nájezdy se blíží prasopalům z grindcoru, k němuž má v jistých ohledech nejblíže i vokál.

Jyotisavedanga

Právě vokál – říkat zde zpěv by bylo skutečně nadnesené – patří k nejkontroverznějším prvkům „Thermogravimetry Warp Continuum“ a věřím, že spousta lidí se přes něj nepřenese. Nejde ani tak o to, že animální hučení je jak vytažené z toho nejhlubšího kanálu, jako spíš o skutečnost, že vokál ve zvuku desky přebíjí vše ostatní, a to skutečně výrazně. Kdykoliv se ozve, vstoupí do popředí a přehlučuje vše okolo. I díky tomu zní nahrávka, obzvlášť na první poslech, velmi nepřátelsky a nehostinně. Zvyknout se na to ovšem dá…

…i když na jednu stranu je to škoda, poněvadž v hudební stránce lze nalézt dost velmi zajímavých a podmanivých momentů. A nemusí nutně jít jen o darkambientní chvíle, z nichž sálá kosmický chlad. Asi nejnápadnější je v tomto ohledu závěrečná osmiminutová „Imploding Linear Fusion Propulsion System“, ale skvělé nápady jsou ke slyšení i jinde, viz namátkou jedna pasáž ve „Vector Photon Gammaburst“.

Nebudu zastírat, zpočátku jsem byl z „Thermogravimetry Warp Continuum“ mírně zklamaný a říkal jsem si, že „Cannibal Coronal Mass Ejections“ bylo mnohem lepší. Ale ta deska ohromně vyrostla a postupem času jsem její neprostupné černotě bezvýhradně propadl. Před vydáním jsem čekal, že to bude dobré, nicméně jsem nečekal, že tu nyní budu muset prohlásit, že jde doposud o jednu z nejlepších věcí, co jsem letos slyšel. Povinnost vlastnit pro všechny fanatiky do sonických binců.


Reverorum ib malacht – Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Reverorum ib malacht - Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal / ambient / noise
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Annapurna

Tracklist:
01. Intro
02. Where Escapism Ends
03. Incompatible Molokh
04. Cloud of Unknowing
05. E va um da
06. Etia si omnes, ego non
07. Skin Without Skin
08. (Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)
09. Outro

Hrací doba: 48:07

Odkazy:
facebook / facebook 2

Reverorum ib malacht je unikátní útvar na hudební scéně, i když spojování téhle pomatenosti s hudbou by možná u někoho narazilo. O konvertování dříve ortodoxních blackmetalistů ke katolicismu bylo rovněž napsáno mnoho, zvláště členy samotnými, ale asi každý, kdo se s hudbou seskupení někdy setkal, zřejmě nabyl dojmu, že s tím odevzdáním Kristu to tady bude asi jinak než u většiny „věřících“, co mají boží lásky a světla plnou hubu. Avšak zdrcující temnota křesťanství rozhodně cizí není, ostatně si stačí přečíst 88. žalm například, a jak se již víceméně shodli například Mistr EckhartAleisterem Crowleym, láska umí být i děsivá a zničující.

Kapela se již od svých počátků prezentovala svojskou fúzí ambientu a black metalu, kdy oba žánry byly nerozeznatelně prorostlé; black metal byl nemilosrdně modulován jako další stopa záznamu a zvukový, nehudební podklad se stával médiem agrese, kterou máme s černým kovem spjatou. Řekl bych, že „Urkaos“ a následná trilogie nahrávek „De mysteriis dom Christi“ představují dosavadní vrchol tvůrčího, duchovního i řemeslného umění Reverorum ib malacht a jejich cíle vytvořit co nejdivnější, nejtemnější black metal.

Kdo četl těch několik rozsáhlých rozhovorů s kapelou ví, že Reverorum ib malacht měli v zásobě několik rozpracovaných titulů jako například loňské „Ter agios numini“, stále nevydané „Irma malacht“ a mimo jiné to současné „Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ nabízející materiál z rozmezí let 2001 až 2017. Mám také dojem, že se na něm konečně podíleli i další z osmí členů kapely, nikoliv jen Karl Hieronymus Emil Lundin.

Na rozdíl od nudného přešlapu v podobě „Ter agios numini“ novinka dokládá, že Reverorum ib malacht mají ve svém hudebním blouznění kam kráčet dál. Stylisticky má blízko k CD verzi „De mysteriis dom Christi“, jelikož každá skladba se drží jistého rámce a „metalové“ songy se střídají s těmi hlukovějšími. Samozřejmě, i když takovou „Where Escapism Ends“ bych označil za ryze blackmetalovou skladbu, tak zde normálního není nic. Žánrovou esenci odráží hlavně ústřední MOCNÁ melodie, která vyčnívá mezi ostatními instrumentálními, vokálními stopami a s těmi Reverorum ib malacht jako obvykle manipulují zcela bez respektu k zažitým zvyklostem. Ale společně s „Cloud of Unknowing“ (skladba podle mě feeling spisu o stejném názvu vystihuje) a „(Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)“ by se dalo hovořit o nejkonvenčnějších skladbách Reverorum ib malacht vůbec, minimálně na tomhle albu určitě, a musím přiznat, že zrovna tyhle kusy, společně s „Etiam si omnes, ego non“ považuji za nejlepší na desce.

U téhle konkrétní písně se mi vybavují slova Lundinova, že jeho tvůrčí vize je spíše postavena okolo sugestivních lo-fi rytmů než hudebních zvuků; jeden znetvořený monotónní riff, hromada hluku a pojašeného (nebo snad otravného?) vřeštění, více či méně nápadné beaty a jak to „krásně“ funguje. To ale nemohu říct o „Incompatible Molokh“, kde umělé zrychlení rytmiky a kytar považuji za krok vedle; extrém pro extrém, který mi přijde… no, až směšný. Ale jak jsem jsem již zaznamenal, pro jiné je tento song skvělý.

Reverorum ib malacht

„Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ by šlo rozebrat mnohem zevrubněji, jak jednotlivé kusy navazují na dříve vydanou tvorbu nebo co přináší nového, ale proč? Myslím si totiž, že snaha uchopit a popsat Reverorum ib malacht objektivně je odsouzena k zániku. Za zmínku ale určitě stojí, že zdejší kytary nejsou tak drasticky frekvenčně ořezány a tudíž nezní jako nahrávané v zatopeném sklepě, jak tomu bývalo dříve.

Snad mé nejisté plácání o hudbě, kterou nelze rozumně kategorizovat k něčemu bylo. Reverorum ib malacht je určitě kapela, kterou by fanoušci temné vyšinuté hudby měli znát. Novicům ovšem doporučuji započít studium jinde; těm znalým hlásám: Kupuj nebo stahuj; „Urkaos“, „What Do You Think of the Old God, We Call Him Judas?“ a „De mysteriis dom Christi“ byly lepší, ale novinka za poslech stojí.