Archiv štítku: noise

|ONNN| / ONNN – split

ONNN / ONNN - split

Země: Slovensko
Žánr: noise / deep techno
Datum vydání: 12.2.2021
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
A. |ONNN|
01. karantena220320
02. karantena160320
03. karantena040420
04. karantena280320
05. clivo (feat. Pancage)

B. ONNN
06. Rhythm 0
07. 2
08. ISTHISIT
09. White Plague
10. Ask Your Father

Hrací doba: 60:58

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Bezejmenné splitko mezi ONNN a |ONNN| na první pohled trochu mate. Jeden by si pod vlivem upřeného hypnotického pohledu polygonového hlavy na obalu snad i myslel, že se jedná o jeden a ten samý projekt. Ne snad, že by se jednalo o dosud nevídanou situaci, kdy někdo dělá split sám se sebou, a to i v odlišných žánrových kruzích než v těch, o nichž se dnes budeme bavit.

Ve skutečnosti se ale jedná o dva odlišné interprety, kteří si jen říkají stejně a pocházejí ze stejného města – Košic. Neexistuje důvod to těm posluchačům ulehčovat, že jo.

No, a když se bavíme o tom, že není třeba posluchačům nic ulehčovat, platí to i o vlastním obsahu, minimálně tedy co se týče strany A vydané audiokazety. Tu má na starosti |ONNN|, což je další počin Ondreje Cintera nebo také Ondreye Zintaera, chcete-li. Ten má za sebou x různých nahrávek a mimo jiné jste si jej mohli všimnout třeba díky dalším projektům jako Kurvik19 (nepojmenovaná prvotina vyšla, stejně jako dnes diskutovaný split, loni na kazetě u Sky Burial Productions) nebo poměrně čerstvém Emgetaer Zinton und Lärmorchester von Amateurpsychiatern. Na druhém jmenovaném se Ondrej dělal společně s Radkem KopelemEine Stunde Merzbauten a Napalmed.

Každopádně, od |ONNN| můžete očekávat harsh noise ostrý jak břitva. Názvy jednotlivých stop jasně naznačují, že je Ondrej tvořil zavřený doma během koronové karantény. O nějakém hlubokém komponování si iluze nedělám a dost by mě překvapilo, pokud by se jednalo o něco jiného než výplod zběsilé improvizace. Přesto nelze přehlížet, že se tu nějaký vývoj nachází.

První „karantena220320“ jede primárně chaos a bordel. Obzvlášť ve středu tracku se nechá najít docela nepříjemné pištění, ale to je nakonec účel, protože noise, víš jak. Když pouštím metal, tak si přítelkyně stěžuje, to jsou všechno měkký sračky, ale když jsem hrál tohle, tak brečela, že se to nedá poslouchat, haha.

Druhá „karantena160320“ zpočátku pracuje s hlubokým hlučivým dronem, který postupně narůstá a přidává na nátlaku, dokonce bych se nebál říct, že regulérně graduje. Na vybudovanou intenzitu přímo navazuje „karantena040420“, která v nastaveném presu pokračuje po celou svou délku. Když se ale budete snažit, lze v obou pod hřmící hlukovou vrstvou pochytit i spodní proudy a další „atmo“ zvuky. „karantena280320“ se pak po většinu svého času vrací k extrému prvního songu, ale z obou konců jej obaluje dronovější pasáží.

Stranu |ONNN| posléze uzavírá bonus „clivo“, kde hostuje další slovenský experimentální muzikant Pancage. Ten se věnuje spíš ambientním sférám, což lze na „clivo“ hodně cítit. Oproti noisové masáži předešlých stop jde o vyložený chillout.

Druhá strana, kde vládne pro změnu ONNN, nabízí výrazně odlišný zážitek. Tady se totiž jede atmosférické deep techno. Nejlépe se to daří ve skladbách „2“ a „Ask Your Father“, ty se povedly a hlavně druhou půlku druhé jmenované považuji za vrchol B strany. O trochu níž stojí „White Plague“, která je jenom taková oukej, ale nemá nic zvláštního, a „Rhythm 0“, která se mi zase děsně ohrála. Prostřední „ISTHISIT“, jež staví víc na výrazných synťákových linkách než trpělivě tepající rytmice, mě baví ze všech nejmíň.

Celkově je strana ONNN fajn, ale s přibývajícími poslechy mě víc zajímal příspěvek |ONNN|, jehož extrémnější podání mi je tentokrát bližší. Jasně, stejně jako u drtivé většiny noisu se sem vracet nebudu, protože budu radši nasávat jinačí aktuální bordel (hlukové nahrávky, k nimž bych se chtěl vracet, jsou skutečně výjimečné), ale i přesto splitko jako celek považuji za docela zajímavé. Na pár poslechů poslouží v pohodě.


_R_K_ – Harshvec Noise

_R_K_ - Harshvec Noise

Země: Česká republika
Žánr: harsh noise
Datum vydání: 26.2.2021
Label: Noisequanoise

Tracklist:
01. 201229_01
02. 201229_02
03. 201229_03
04. 201229_04
05. 201229_05
06. 201229_06
07. 201229_07
08. 201229_08

Hrací doba: 56:41

Odkazy:

Pod prapodivným názvem _R_K_ se ve skutečnosti neukrývá nikdo jiný a nikdo menší než sám Radek Kopel, matador, pilný tvůrce a neúnavný pěstitel noisu v české kotlině. Svoje hluky vyrábí již někdy od poloviny devadesátých let a nic nenasvědčuje tomu, že by s tím někdy hodlal seknout. Což je vlastně dobře, protože kdo má zájem si potrápit uši muzikou, již většina lidí za muziku nepovažuje, tak ví, kam sáhnout, protože Radkovy projekty bývají sázkou na jistotu.

Těch projektů a kapel, dá-li se to tak nazvat, má Radek na triku víc, ale jeho o jeho nejznámějších atentátech na ušní ústrojí náhodných kolemjdoucích asi netřeba dlouho přemýšlet. Býval členem Napalmed, které lze na domácí noisové scéně označovat za kult… tedy za bohorovného předpokladu, že si nějaké hlukové zvěrstvo vůbec může sáhnout na kultovní status, protože jak známo, jedná se o produkci určenou jen úzkému okruhu vyvolených. No, Napalmed každopádně roku 2014 skončili a Radek dal společně s dalšími podobně zvrhlými individui dohromady jinou hlukovou masáž známou buď jako Eine Stunde Merzbauten případně jako milion dalších roztodivných variací na tahle tři slova.

_R_K_ pravděpodobně nelze ani považovat za nějaký regulérní projekt, spíš si Radek jen tak blbnul se svými hlukovými mašinkami a vyšlo mu z toho „Harshvec Noise“. Žádné sraní s mladou paní. Frajer tuhle zhůvěřilost nahrál 29. prosince 2020 (nápověda: právě zde hledejte klíč k rozluštění významu názvů stop) od 8:15 ráno do 9:50 ráno, asi tak za pět minut (mně by to déle netrvalo) k tomu barevnými fixami a propiskou načmáral obal a poslal to mezi lidi jak naprostý pán. Prostě umění.

No, to samé se dá asi docela v pohodě říct i o celém „Harshvec Noise“. Písničky? Leda tak ve snu. Kompozice? Sotva. Muzika? Jen stěží. Umění? Stoprocentně!

„Harshvec Noise“ patří přesně k těm počinům, které budou pro většinu lidí nestravitelné. To sice můžete říct o technical death metalu, který bych si já osobně teda nepustil, kdybych vyloženě nemusel, ale tak nějak zhruba chápu, co se na tom někomu líbí. No, dovolím si tvrdit, že u noisu asi jen málo lidí pochopí, jak a hlavně proč někoho tohle může bavit, ale děje se to, jsme tady. Fandů noisu sice bude méně než reptiliánů na vysokých politických postech, ale existují.

Zástupci tohoto ohroženého druhu se v případě „Harshvec Noise“ mohou těšit, jak už název napovídá, na harsh noise v čistém extrémním podání bez dronových nebo industriálních příkras. „Harshvec Noise“ samozřejmě neplatí za ten největší extrém, co jste kdy slyšeli, protože se tam pořád něco málo děje a subsubžánr harsh noise wall dokáže v extrému zajít ještě o kus dál, ale i tak není nutno se strachovat. Radek Kopel zde jede improvizovaný bordel, který pořád dokáže ušní bubínky zodpovědně pozlobit. Prostě a jednoduše – máte-li to rádi hlučně, „Harshvec Noise“ poslouží a palici vám vypláchne.

Nemusíme se nicméně tvářit, že by toho nahrávka nabízela o moc víc. Vždycky je super si nějaký podobný brajgl občas vpálit, má to svoje velké kouzlo. Pro „Harshvec Noise“ to platí taktéž. Nachází se v tom ale nějaká dlouhodobá hodnota? Bude mít smysl se k albu vracet i zpětně? No, odpověď ponechám na vašem důvtipu…


Hluková sekce – Czech and Slovak Noise Compilation

Hluková sekce - Czech and Slovak Noise Compilation

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: noise / industrial / drone / experimental
Datum vydání: 12.2.2019
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
01. d ESM od – Tuřínovci
02. Paregorik – Chrast
03. Hlukáš – Známe pachy
04. RBNx – fora temer
05. Count Portmon – Melodram
06. Drén – Luciferové delírium
07. Hlukár – VamUžMusiJebať
08. Noitt – UžNejakúDobu
09. Sklo – MASklO stroj
10. Pavel Ondračka – make again again again
11. Urbanfailure – wax routine
12. 900piesek – lietadlová loď
13. NBDY feat. Blondie – Wolfman blues
14. únava materiálu – Predám slovenský kožuch z dovozu

Hrací doba: 79:02

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

Kompilace „Czech and Slovak Noise Compilation“, jak už její název napovídá, poskytuje vhled do útrob hlučivých a experimentálních žánrů v České republice a na Slovensku. Vzhledem k tomu, že se podstatná část přítomných interpretů podílí také na noisovém superprojektu Hluková sekce, je kompilace zaštítěna hlavičkou právě tohoto seskupení.

„Czech and Slovak Noise Compilation“ poslali do světa slovenští Nomad Sky Diaries na audiokazetě a kompaktním disku. Kazeta šla ven v počtu 24 kusů, cédéčka v dévédé obalu se vyrobilo 67 kopií.

Sedmdesátiminutovou nálož lomozu otvírá cosi s názvem d ESM od, což je samozřejmě Eine Stunde Merzbauten, tedy aktuální projekt Radka KopelaNapalmed a dalších, a hned na začátek jde o koňskou dávku avantgardy. Tenhle projekt už v minulosti ukázal, že se nebojí různých podivností, viz třeba „HlaSlova (Slabý text)“ z alba „nESMysl“ – tenhle takzvaný song jsem v životě zvládnul dát celý na jeden zátah pouze jednou. A to si dovolím, že zvládnu dost zvěrstev, haha.

Zde prezentovaná stopa „Tuřínovci“ se teda konzumuje mnohem lépe a poslechnul jsem ji úplně v pohodě několikrát. Vlastně je to i docela sranda, a kdybych se hodně, ale fakt hodně snažil, možná bych v tom našel i nějaký smysl. Připravit byste se každopádně měli na téměř sedm minut mlaskání, prskání, kašlání, chrochtání, brumlání, prdění pusou, napodobování kozího páření, náznaků nápěvků, hromady dalších orálních pazvuků a občasných hlubokomyslných proslovů typu „prase!“, „dobytek“, případně „kdo se směje naposled, to je tuřín / kdo se směje první, to je taky tuřín“. Prostě umění, víš jak. Skoro i bez ironie.

No, hned vzápětí dostane posluchač pecku na sonar, protože přijde harsh noise „Chrast“ od projektu Paregorik, dalšího poměrně tradičního jména na české hlukové scéně. Tenhle výplach byste si určitě měli užít, protože další podobně ortodoxní harsh noise už na kompilaci nabízí jen Drén se stopou „Luciferové delírium“ a 900piesek a jejich „lietadlová loď“.

Neříkám ale, že tímhle „Czech and Slovak Noise Compilation“ vyčerpalo svoje zásoby noisu. Už snesitelnější hluky předvádí ještě Hlukár se skladbou „VámUžMusiJebať“ a jeho vliv se samozřejmě prolíná i dalšími stopami, v nichž už se ale objevuje i výraznější užití industrialu či dronu, vždy odměřeno v odlišném poměru.

Oproti tomu na druhé straně spektra stojí závěr kompilace nabízející to nejklidnější. „Wolfman blues“ od NBDY a Blondie ještě malinko píská, ale oproti některým předešlým palbám ve výrazně umírněnějším podání (nechápejte pejorativně). Finální „Predám slovenský kožuch z dovozu“ od únavy materiálu už je vlastně docela chillout.

Pojďme nicméně k tomu hudebně nejzajímavějšímu, co se na „Czech and Slovak Noise Compilation“. Vyloženě špatný mi nepřijde žádný příspěvek – některé z nich se sice poslouchají hůře, ale to tak nějak plyne z podstaty prezentovaných žánrů. Jakmile noise není výzva, tak je něco sakra špatně. V tracklistu o 14 položkách každopádně najdeme i vyloženě povedené skladby.

Za mě osobně vede „UžNejakúDobu“ od Noitt a „waxing routine“ od Urbanfailure. První frčí v kombinaci noisu, dronu a industrialu, která na první pohled může vypadat docela standardně, ale ve druhé půli song začne víc pískat a pomalu vykazuje hypnotické schopnosti. Ještě omamnější je pak příspěvek Urbanfailure s nekompromisní basovou linkou, vlastně skoro až beatem.

Hluková sekce - Czech and Slovak Noise Compilation

O kousek níž oproti dvěma zmiňovaným stojí další trojice tracků, které jsou ale pořád dostatečně dobré a zajímavé na to, abych je tu zmínil. „fora temer“ od RBNx v první části nabízí temný pomalý drone, k němuž se ve druhé půli přidá jedna z těch striktnějších noisových pasáží na kompilace. V jednoduchosti je krása.

„Melodram“ od Count Portmon zaujme vývojem, hlukovou rozmanitostí a v rámci kompilace si song zapamatujete i díky mluvenému slovu na konci. Nakonec upozorním na „MASklO stroj“ od Skla, a to z toho důvodu, že jejich nahrávce „Sound Quadrature“ jsem svého času vůbec nepřišel na chuť. Tady se ale jedná o dobrou záležitost s temně avantgardním nájezdem a vypjatým hlukovým středem opepřeným saxofonem.

Jasně, na nějaký běžný pohodový poslech „Czech and Slovak Noise Compilation“ určitě není stavěné. Spíš než kvůli hluku si to ale myslím kvůli povaze kompilací, které jsem se nikdy aktivně a sám od sebe nenaučil poslouchat. Jestli mě ale bavilo se tímhle probrat kvůli recenzi? To určitě jo. Pár povedených kusů se tu určitě najde a jako exkurze po československé hlukařině to taky funguje uspokojivě.


Tsalal / Tetragrammacide – Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal

Tsalal / Tetragrammacide - Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal

Země: Indie / Kanada
Žánr: black / death metal / noise
Datum vydání: 11.6.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Tsalal
01. Intro to the Apocalypse / Atop the Pile of Thirty False Prophets / Outro to the Proclamation

II. Tetragrammacide
02. The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)

Hrací doba: 14:39 (05:57 / 08:42)

Odkazy Tsalal:

Odkazy Tetragrammacide:
facebook / bandcamp

Tetragrammacide a Tsalal na společné nahrávce – to je prakticky dream team pro každého fandu zkurveně prasáckého black / noise bordelu. Když jsem se o vydání desetipalce „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ dozvěděl, upřímně mi tahle zpráva udělala radost a na výsledek jsem se těšil. Než se dostaneme k vlastnímu splitu, pokusím se vysvětlit důvody, proč se mi tahle kombinace zdá tak lákavá.

Tsalal považuji za neprávem přehlíženou záležitost. Bezejmenný debut, který vyšel původně na audiokazetě v roce 2012 a později pod názvem „ללַצָ“ také na vinylu, je fakt maso. Kámasútrový obal pod sebou ukrývá zběsilý a šílený chlívek, který se formálně dotýká metalu, ale pocitově díky své zvrhlosti spadá spíš pod noise. Zkrátka vytříbená delikatesa pro každého labužníka. Na nový materiál Tsalal se čekalo dlouho a mlčení prolomil až loňský demosnímek „The Haze“, který se objevil dost nenápadně. „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ asi zaujme pozornost vícera posluchačů.

O Tetragrammacide se snad nijak obšírně rozepisovat nemusím. Jejich akustický teror stojí kurva za to. Opět se nejedná o záležitost pro slabší povahy a fanoušky píčovin jako třeba melodie, ale choré mozky si na jejich doposud jediné desce „Primal Incinerators of Moral Matrix“ nebo ještě extrémnějších dřívějších počinech jistě smlsly. Pokud se mezi vámi najde nějaký příznivec agrese a brutálního blástění, jenž Tetragrammacide doposud neslyšel, měl by si doplnit vzdělání.

Je evidentní, že hudebně k sobě takové dva extrémy pasují stejně jak anální kolík do prdele. Podobně není problém vidět ani určitou mimohudební souvislost. Jádro Tetragrammacide pochází z Indie, na niž debut Tsalal (kteří jinak pocházejí z Kanady) odkazuje svou grafikou i některý atmo-samply, které při troše snahy můžete zpoza toho bince vytáhnout.

Navzdory papírovým předpokladům však „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ žádná velká pecka bohužel není.

Nahrávku otvírají Tsalal, jejichž skladba se pro mě stala velikým zklamáním. Vlastní song z každého kraje lemují noisové pokusy „Intro to the Apocalypse“ a „Outro to the Proclamation“. Jedná se o nejlepší části celé stopy. Stěžejní obsah „Atop the Pile of Thirty False Prophets“ je docela sračka.

Transcendentální hlukový zážitek z „ללַצָ“ tohle nepřipomíná ani v nejmenším. Pryč je i ortodoxní lo-fi BM orientace „The Haze“. „Atop the Pile of Thirty False Prophets“ zní spíš jako demáč nějakého ledva průměrného grindového výplachu, která má vyšší ambice, ale k jejich naplnění mu chybí schopnosti. Srozumitelnější sound naneštěstí ukazuje, že Tsalal bez akustického extrému nijak zajímaví nejsou, a případný požitek alespoň z nějaké nasypané tuposti splachuje do hajzlu neskutečně špatný vokál. Upřímně, tohle falešné grco-řvaní zní spíš jako trolling.

Tetragrammacide se svojí bezmála devítiminutovou palbou „The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)“ naštěstí spravují náladu a alespoň oni si nedělají ostudu. Skupina zde navazuje na cestu vytyčenou již na „Primal Incinerators of Moral Matrix“ a „Typhonian Wormholes: Indecipherable Anti-Structural Formulæ“, tedy v balancování mezi zběsilým black / death metalem a zajímavým komponováním. Tetragrammacide ukazují, že i ve skutečně extrémním ranku se pořád dá praktikovat nějaké skladatelství a lze nabízet i silné a zajímavé nápady. Podobné kapely se dost často spoléhají jen na sílu svého zvuku a projevu, ale Tetragrammacide za bordel nepotřebují schovávat neumětelství. V jejich případě je zvukový extrém prostředkem k vyššímu celku, nikoliv cílem. A toho si cením.

Resumé nemůže být jasnější. Tetragrammacide„The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)“ splnili očekávání a opět servírují výbornou záležitost. Zato Tsalal„Intro to the Apocalypse / Atop the Pile of Thirty False Prophets / Outro to the Proclamation“ udělali exkluzivní fail. Snad půjde jen o ojedinělý výstřelek a příště to zas bude mít grády, protože jestli by se Kanaďané i do budoucna vydali cestou podobných mrdek, mrzelo by mě to fest.


Oksennus – Työn orjat sorron yöstä nouskaa

Oksennus - Tyon orjat sorron yosta nouskaa

Země: Finsko
Žánr: experimental death metal / harsh noise wall
Datum vydání: 1.5.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Työn orjat
02. Sorron yöstä nouskaa

Hrací doba: 26:24

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Finská individua Oksennus jsem pořádně objevil až s poslední řadovkou „Kolme toista“ z roku 2018. Už nějakou dobu jsem měl tehdy kapelu v merku, ale až tahle deska mě donutila jejich muziku pořádně zkusit. Výsledek mi sednul. Šlo o choromyslný zvrhlý death metal s experimentálními tendencemi. Pod taktovkou tří mrkví na obalu a kosočtvercové onanie v bookletu zde Oksennus valili dost hustou divnost. Ale co jiného čekat od skupiny, jejíž název v překladu znamená „Zvracení“ a na palicí nosí pytle od brambor (anebo mrkví?).

Od „Kolme toista“ se nicméně v řadách Oksennus udály dost zásadní změny, byť to tak vzhledem k četnosti vydávaných počinů nemusí na první pohled vypadat. Z kapely odešli všichni ostatní členové a zůstal jen K. Olavi K.virta. Z Oksennus se tedy stal jednočlenný projekt. Na kadenci se to nicméně neprojevilo, takže loni vznikla dvě dema a letos se objevilo EP „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“.

Na „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ okamžitě zarazí jedna věc: na obalu se nenachází další z hovadských malůvek, které už po nějakou dobu patřily k trademarkům Oksennus. Namísto toho minialbum reprezentuje změť tvarů, jež může s trochou fantazie připomenout zrnění na televizi. Tenhle chaos pak výborně koresponduje s druhou skladbou „Sorron yöstä nouskaa“, ale o tom až za chvíli. Nejdřív ještě musím zmínit, že „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ opakuje vtípek použitý již na „Kolme toista“, a sice že všechny songy trvají na vteřinu stejný čas. Tentokrát je to přesně třináct minut a dvanáct vteřin.

První song „Työn orjat“ se táhne jako smrad z echt ohavného pšouku. Takový ten plíživý bahenní čvachťák, jemuž k dokonalosti chybí už jen zelený obláček. Ve vzduchu se to drží jak hovno na botě a nechce to odejít. Podobně plíživá, zatuchlá a zabahněná je i „Työn orjat“. Jedná se o tíživý hnusný doom / death. První polovina je fakt brutální tryzna a působí skoro až nekonečně. Samozřejmě, že u Oksennus se musí počítat s pořádně obskurním pojetím, a tohle ke skupině dost sedí, ale těch úvodních sedm minut nabízí tak ortodoxní zmar, až to za chvíli začíná nudit.

Druhá polovina „Työn orjat“ už se mi zamlouvá více. Tempo se o trochu zvedne (později dojde i na jednu rychlejší pasáž), ale také nastoupí experimentálnější vlivy a různé divnosti. Tady už nemám moc co vytýkat. Pro zajímavost můžu dodat, že „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ bylo natočeno v partizánských podmínkách domácí karantény, kde K. Olavi K.virta neměl přístup k bicí soupravě. Činely byly nasamplovány z dřívějších nahrávek a namísto kopáku byl použit šamanský bubínek.

Oksennus

Pro druhý song ale tenhle druh nahrávání nehraje žádnou roli, protože tady o rytmus nezakopnete ani omylem. „Sorron yöstä nouskaa“ valí anihilační harsh noise wall bez jakýchkoliv kompromisů. Tady není moc o čem povídat. Můžete se těšit na třináct minut hlukového teroru bez sebemenších změn, výkyvů nebo ozvláštnění. Jen proud drásavého zvuku. Nemám na tom co víc vysvětlovat. Kdo se vyzná, dostane očistec. Kdo harsh noise nechápe, nepochopí jej ani tady. Mě osobně nakonec „Sorron yöstä nouskaa“ baví víc než „Työn orjat“.

Dohromady je „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ fajn ípko, které na začátku trochu ponudí, pak začne být zajímavé a nakonec vás sejme noisovým terorismem. Jako jednohubka zafunguje. Z hudebního hlediska mi ale „Kolme toista“ přišlo jednoznačně zajímavější a záživnější. Přesto je „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ sympatický divné, jak se na Oksennus sluší a patří, a toho si cením.


Nyogthaeblisz – Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation

Nyogthaeblisz - Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation

Země: USA
Žánr: black metal / noise
Datum vydání: 27.12.2019
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Abrahamic Godhead Manifested by Adversarial Usurpation
02. Sinistral Qlipho[tech] Mechanolatry / Exterminate the Tetragrammaton
03. Ordnance for Adamic Holocaust and Cosmocidal Entropy
04. Diabological Mutagenesis Eradicating the Magian Bloodlines
05. Qabalistic Matrix Parasitism by Extra[daemon]sional Omnimalevolence
06. Nihiliferian Theophagism / Dysefirotic Atrocities Cull the Demiurge’s Progeny
07. Cryptomagickal Esoterrorism Targeting All Archontic Deifications
08. Khao-Psionic Merkabah Fragmentation and Godhead Simulation Decay

Hrací doba: 36:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hells Headbangers Records

Co říct na začátek k Nyogthaeblisz? Zrovna u téhle kapely se těch možností nabízí tolik, že člověk ani nevím, o čem bych měl napsat dřív. Třebaže si Američané svou nekompromisní tvorbou vysloužili prakticky kultovní status, aniž by vydali jedinou řadovku, a na jejich dlouhohrající prvotinu „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ čekali příznivci zvířecího metalového extrému jak malý fakan na dárky pod vánočním stromečkem. Což je jen tak mimochodem srovnání, které docela vtipně sedí vzhledem k tomu, že „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ nakonec vyšlo 27. prosince, takže si to nějaký srandista klidně mohl nadělit v rámci nejlepších komerčně-křesťanských tradic.

Klidně bych mohl pokračovat vtipy o tom, jak zkurveně nezapamatovatelné jméno kapela má, ale když už jsem zmínil ten metalový extrém, možná by bylo lepší začít psát o tom, jakou prasárnu Nyogthaeblisz hrají. Američané produkují naprosto bestiální nenávistný black metal prasený hlukovými výpady. Nyogthaeblisz točí agresi do kurva vysokých obrátek, a to aniž by se potřebovali uchylovat k grindovým vlivům a lezl jim z toho war metal, jejž lze považovat za jeden z nejagresivnějších a nejnasranějších metalových subžánrů. Nyogthaeblisz mohou posloužit jako jasný důkaz toho, že lze srovnatelné nenávisti dosáhnout i prostřednictvím „čistokrevného“ black metalu (uvozovky jsou přece jenom na místě, neboť vlivy noisu jsou v tvorbě skupiny nepopiratelné).

„Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ je určitě deska, o níž můžeme hrdě tvrdit, že skutečně naplňuje význam označení extrémní metal nikoliv jen formálně, jako se tomu děje u většiny takzvaně extrémně metalových kapel (řekněte si upřímně, kolik z nich to valí opravdu tak ohavně, až to jde ke hranici snesitelnosti / poslouchatelnosti), nýbrž v opravdovém rozsahu těchto slov. A to i navzdory tomu, že „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ je de facto stravitelnější než dřívější věci. Tomu kurva říkám paradox! Srovnáme-li nicméně novinku třeba s minialbem „Apocryphal Precursor to the Great Tribulation“ (2008), ten rozdíl je jasně patrný. Dřív to bylo ještě noisovější a víc anti-hudební zvěrstvo.

Na „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ je naproti tomu jasně hmatatelná rytmika, což vždycky platí za krok směrem k větší poslouchatelnosti (protože rytmická muzika se obecně tráví lépe než proud zvuku bez rytmu, jehož by se posluchač mohl chytit). Dokonce se dá bez větších problémů rozeznat, kde končí a začínají jednotlivé stopy, a obecně „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ působí víc muzikálně, jakkoliv takové prohlášení může necvičenému uchu připadat jako z jiné planety (empiricky vyzkoušeno – pouštěl jsem novou fošnu borcům v práci a všichni do jednoho se z toho rozbrečeli, že se to nedá poslouchat). A přesto si současní Nyogthaeblisz co do úrovně extrému mohou s většinou metalových chcípáků v klidu vytřít svojí zakuklenou prdel.

Netvrdím, že je takový posun dobrý nebo špatný krok. Osobně mi sedí oba přístupy. Věřím ovšem, že mnozí tímto progresem vezmou zavděk, jelikož na rozdíl od starších nahrávek můžete na „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ slyšet i nějaké kytarové riffy. Hlukový podmaz se navíc a naštěstí nevytratil a poctivě přikládá pod kotel v pozadí, aby si tu a tam vzal i hlavní slovo a patřičně si zaprasil a poškádlil nervy všech, kdo to ještě nestačili vypnout. Jinými slovy, stále se jedná o zodpovědný akustický terorismus, jak se na formaci pověsti Nyogthaeblisz sluší a patří.

„Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ míří za vyhraněným publikem a poměrně úzkým okruhem posluchačů. Pokud k vyvoleným patříte, první řadovka Nyogthaeblisz vás pravděpodobně nezklame. Prahnete-li po zběsilosti po okraj napěchované nenávistí, pak ani vy byste desku neměli minout.


Black Earth – Gnarled Ritual of Self Annihilation

Black Earth - Gnarled Ritual of Self Annihilation

Země: Španělsko
Žánr: drone / black metal / dark ambient / noise
Datum vydání: 27.9.2019
Label: Cyclic Law / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Doctrines of Dissociation
02. Abject Practises Beyond the Threshold
03. Behold the Serpent
04. The Sharp Blade That Mutilates the Void
05. Drowned Under Seas of Coagulation
06. Lurking Hounds Stagger in the Deep
07. The Mourning Waters Where Fire Never Dwells

Hrací doba: 45:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Myslím, že španělský muzikant Álex „A.T.“ Tedín pro hodně z vás nebude neznámým pojmem. Znát jej můžete z formací Sheidim a Suspiral, které jsou obě v rámci undergroundu poměrně dobře viditelné. Zejména druhá jmenovaná kapela za pozornost rozhodně stojí, protože obě její dosavadní alba „Delve into the Mysteris of Transcendence“ a „Chasm“ jsou skvělá. Dnes se ale podíváme na jeho jiný projekt, v němž ukájí svoje choutky po experimentálnějších formách extrémní muziky.

Nechci ale vzbudit dojem, že Black Earth je výhradně Tedínova kapela. Sestava čítá ještě další dva členy, přičemž minimálně Miguel A. García je hodně činorodý týpek, jenž má na triku množství různých formací. Na rozdíl od Tedína se ovšem ve svých ostatních skupinách nevěnuje metalu, ale je věrný experimentálním žánrům.

V rámci Black Earth se borci snaží tvořit nihilistickou odpornost, za níž by se neměl stydět žádný slušný schizofrenik. Tahle černá díra do sebe nasává prostředky typické pro drone, dark ambient, black metal, noise anebo industrial – jednoduše klasická ohavo-směska. Dle uvedeného výčtu je asi docela zřejmé, že tvorba Black Earth by tím pádem měla zajímat posluchače, kteří se s oblibou a rádi čvachtají v bahnech typu Sutekh Hexen.

Já vám nebudu kecat: všechny podobné zvrhlosti si do přehrávače vždycky naperu s náramnou chutí a ani Black Earth nebyli výjimkou. Vzhledem k tomu, že jejich dřívější počiny „A Cryptic Howl of Morbid Truth“ a „Diagrams of a Hidden Order“ jsem sice zachytil, ale nakonec neochutnal, na poslech aktuálního zářezu „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ jsem se těšil o to víc. Bohužel to ale tentokrát není až tak strhující záležitost, jak u podobných stylů vždycky doufám…

Nemůžu říct, že by Black Earth na „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ dělali z hudebního hlediska něco špatně. Formálně se totiž jedná o onen kýžený tíživý marast, jejž člověk od takového svinstva očekává a vyžaduje. Tempo buď není, anebo je spíš táhle pomalé. A když už se objeví nějaké hlukovější momenty jako třeba ve třetí stopě „Behold the Serpent“, vlastně to ráz desky ani nenaruší a zvuk jako celek stále proudí plynule bez většího vzrušení.

A myslím si, že právě v tomhle tkví problém „Gnarled Ritual of Self Annihilation“. Zamysleme se nad tím, co může posluchač vyžadovat od hlukového spektra hudby. Je evidentní, že to nemohou být melodie nebo chytlavost jako ve stravitelnějších žánrech; stejně tak tu asi málokdo bude hledat nějakou instrumentální ekvilibristiku, kterou si užívají příznivci techničtějších odnoží muziky, přestože i zde mohou být některé výkony, zejména ty vokální, docela úctyhodné. V obecnosti bych řekl, že od „bordelu“ člověk očekává intenzivní prožitek a tlak docílený prostřednictvím akustického terorismu, určitě také nihilismus, misantropii a všeobecný negativismus.

„Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepochybně splňuje nároky na negativismus, protože do nějakého láskyplného poslechu to má daleko. Desce nicméně schází intenzita a schopnost zatlačit do kouta. Zjistil jsem, že tohle mi u takových žánrů vadí docela dost. Možná bude na vině víc zvuková úprava nahrávky než vlastní materiál, ale ve finále je to vlastně docela jedno. Pro album, které hovoří skrze ty nejhnusnější zvukové prostředky, totiž nemůže být horší vizitkou, že jen tak neškodně plyne a nedokáže svého posluchače pocuchat.

Nechci Black Earth ponižovat, protože skutečně špatné mi „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepřijde. V pocitových aspektech nicméně albu cosi zásadního chybí, díky čemuž mi nedává smysl jej poslouchat.


Pseudocommando – A Home Beneath the Floorboards

Pseudocommando - A Home Beneath the Floorboards

Země: USA
Žánr: noise
Datum vydání: 23.8.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories / Ignorant Ear Tapes

Tracklist:
01. ████████████ [Pt.1]
02. Pope 37
03. ████████████ [Pt.2]
04. Wedding Bells

Hrací doba: 61:54

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Poslouchání harsh noisu je jako lízání análu. Rozhodně to není záležitost pro každého, spíš jen pro vymezený okruh labužníků, ale kdo objeví kouzlo téhle praktiky (ať už sexuální či hudební), ten na ni nedá dopustit a povznese se na vyšší stupeň bytí. Což jinými slovy znamená, že pokud si neužíváte rejdění jazykem po řitním věnci (a asi to platí pro lízače i vylizované), asi jen těžko doceníte hudební krásu a jemnou ekvilibristiku romantické kolekce skladeb jako „A Home Beneath the Floorboards“. Anebo tak něco.

Vynecháme tentokrát předehru a půjdeme rovnou lízat prdel diskutovat o desce. „A Home Beneath the Floorboards“ je vysoce extrémní deska, již rozhodně nepobere hned tak někdo. Dokonce bych si dovolil říct, že od téhle zhůvěřilosti utečou i mnozí z těch, kdo jsou zvyklí poslouchat ty největší metalové zběsilosti. Každý malý hlukový Jarda ale ví, že metal ani zdaleka není ta nejextrémnější forma muziky a že ti, kdo chtějí otestovat svoje nervy, by měli zapátrat právě v noisu. Mohli bychom samozřejmě diskutovat o tom, nakolik se dají podobné marasty ještě považovat za hudbu, ale předpokládám, že nebudeme kokoti a budeme chápat, že pojem muzika obsáhne širokou paletu sonických možností, ty extrémní nevyjímaje. Abychom ale učinili hlukovým panicům zadost, můžeme říct, že v noisu hudba přestává být zábavou a stává se výzvou.

V případě „A Home Beneath the Floorboards“ tohle moudro sedí opravdu dokonale, protože na rozdíl od jiných harsh noise zvěrstev bych se nebál produkci Pseudocommando stále nazvat hudbou, definujeme-li hudbu jakožto akustické vyjádření, v němž se nechá najít nějaká myšlenka, smysl a řád (jakkoliv někdy může být řádem i chaos). Harsh noise wall dle takového vnímání zpravidla bývá spíš uměleckou performancí nežli skutečnou hudbou (netvrdím ovšem, že by to mělo být špatně). V agónii „A Home Beneath the Floorboards“ lze ovšem nalézt alespoň stopové množství kompozice a myšlenky, byť není sporu o tom, že pokud tomu tak skutečně je, Pseudocommando onu hudebnost dotahují na tu nejzazší možnou hranici, která už balancuje na hranici s prachobyčejným bordelem.

Chápu, že když si „A Home Beneath the Floorboards“ pustíte a hned od první vteřiny „████████████ [Pt.1]“ se na vás vyvalí proud hluku, tak si nejspíš budete myslet, že v tom hledám (a možná i nacházím) něco, co tam není a snad ani být nemůže. Stejně tak nebude žádná ostuda, pokud někomu přijde nepředstavitelné, že by měl tuto kakofonii poslouchal celou hodinu v kuse, protože přesně tolik „A Home Beneath the Floorboards“ trvá.

Na druhé straně mi však nemůžete popřít, že kupříkladu šestá až osmá minuta „████████████ [Pt.1]“ nebo patnáctá minuta „████████████ [Pt.2]“ nějakou zvrácenou vizi neukrývají. Stejně tak nelze přehlížet, že napříč celou deskou se nachází množství takřka až podprahových zvuků, jako se tomu děje třeba v poslední minutě „████████████ [Pt.1]“. Jistě, obě kratší skladby (?) „Pope 37“ a „Wedding Balls“ jsou přímočařejší, přesto je – přinejmenším pro mě – evidentní, že „A Home Beneath the Floorboards“ má svá skrytá zákoutí, akorát je odhalí jen zasvěceným a nejodvážnějším.

Z určitého úhlu pohledu je ale přesně tohle účelem noisu – nechat se tím proudem hluku pohltit a vytáhnout si z toho něco nevšedního a unikátního, co většině zůstane skryto. Zvládne to asi jen pár jedinců a ještě bych se vůbec nedivil tomu, kdyby si v tom každý z nich našel něco jiného. Určitá magie tomu nicméně nechybí.

O specifičnosti a hudebnosti „A Home Beneath the Floorboards“ nakonec mohu podat ještě jeden důkaz, a sice že jsem schopen obsah alba přirovnat k jinému počinu. Podobně „hlubokého“ noisu není mnoho, ale já můžu s klidným svědomím říct, že kataraze při poslechu Pseudocommando mi připomněla probdělé noci u „Orh Oxtcasavxixtibi“ českého projektu Mhnunrrn.


Pharmakon – Devour

Pharmakon - Devour

Země: USA
Žánr: power electronics / noise
Datum vydání: 30.8.2019
Label: Sacred Bones Records

Tracklist:
01. Homeostasis
02. Spit It Out
03. Self-Regulating System
04. Deprivation
05. Pristine Panic / Cheek by Jowl

Hrací doba: 37:23

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

První pohled (H.):

Vždycky mi přišlo, že Pharmakon si na své obaly dokázala vybrat znepokojivé výjevy. Určitě netvrdím, že jde o ten největší hnus, co jste kdy mohli na obálce nějakého alba spatřit, přesto si dovolím prohlásit, že ty obrazy v sobě měly něco zneklidňujícího a nebyly zrovna přátelské. Ať už to byl klín plný larev na „Abandon“, lekce z biologie na „Bestial Burden“ nebo ruční hrobeso na „Contact“, mělo to svou nervózní atmosféru.

Proto mě docela překvapilo, že letošní čtvrtý počin „Devour“ přišel s poměrně cudným artworkem. V jiných ohledech však naštěstí Margaret Chardiet, jak zní občanské jméno téhle experimentální hudebnice z New York City, pokračuje v tradici nastolené předešlými nahrávkami. Dodržení abecedního pojmenovávání alb je ještě tím nejmenším. Měl jsem na mysli spíš vlastní hudební obsah „Devour“, který by měl podle mého názoru opětovně potěšit všechny příznivce industriálního lomozu, skřípení, hlukových ploch a zefektovaného vřískání.

Margaret Chardiet možná na civilních fotkách vypadá docela nevině (a obzvlášť to platilo u starších alb… ostatně „Abandon“ vydala v době, kdy jí bylo teprve 22 let), ale hluku se nebojí. Vlastně dělá muziku, vedle níž se nemalá část samozvaně drsných metalových chlapáků může jít strachy pokakat za roh. Netvrdím, že Pharmakon produkuje to největší zvěrstvo, co kdy kdo slyšel, přece jenom prasárny jako harsh noise wall jsou ještě o kus jinde, ale její tvorba je sympaticky usazena na pomezí tísnivého sonického experimentu a hudebnosti.

Jinými slovy, produkce Pharmakon není jen o akustickém tlaku a síle samotného zvuku. Má to myšlenku a v jednotlivých skladbách, extrémnímu výrazivu navzdory, lze pořád jasně cítit kompozici a tvůrčí záměr. Což ostatně můžeme vidět i na tom, že příprava jednotlivých nahrávek zabírá přibližně stejně času jako u konvenčnějších žánrů, tudíž je zřejmé, že se nejedná jen o strojově sekaný hluk a bordelózní improvizace, jak se občas u nějakých noisových interpretů (bohužel?) děje. Daní za to je samozřejmě už zmiňované polevení ve skutečném extrému, takže pokud hledáte muziku, co vám s mozkem provede hard reset, měli byste jít hledat jinam.

Na druhé straně bych si dovolil říct, že pokud chce nějaký noise-panic objevit kouzlo hlukového spektra, pak to jsou právě nahrávky jako „Devour“, které by mu mohly otevřít oči. Jakkoliv je totiž Pharmakon z obecného hlediska extrémní, v rámci noisu patří spíš k tomu (nej)stravitelnějšímu.

Pharmakon

Nechápejte mě ale špatně, samozřejmě to není jenom o tom, kdo jaký dovede udělat binec. Výše řečené nijak nepopírá, že „Devour“ je ve skutečnosti dobrá deska, s níž si Pharmakon s přehledem udržuje svou vysokou kvalitativní laťku. Prozatím nešlápla vedle ani jednou a ni letošní novinka na tom nic nemění.

Už nástup „Homeostasis“ je skvělý a jedná se pravděpodobně o doposud nejpůsobivější otvírák Pharmakon. Již zde si lze povšimnout, že písně stojí na nějakém ústředním motivu, který se prolíná celým trváním té konkrétní stopy, a to i třeba v případě desetiminutové „Pristine Panic / Cheek by Jowl“. Přesto bych „Devour“ nenazýval jednotvárným albem, protože leckdy se skladby daří dobře gradovat, jindy je podání natolik intenzivní, že beztak není čas cokoliv jiného řešit („Deprivation“).

„Devour“ si samozřejmě nezaslouží nic jiného než palec nahoru. Pharmakon si to jednoduše dává skvěle a její počínání za slyšení stojí.


Druhý pohled (Dantez):

Covery vždy naturalisticky odrážely nepříjemný náboj hudby Pharmakon. „Devour“ je v tomto ohledu dosud tím nejkrotším, a to vlastně platí i pro desku samotnou. Chardiet přitom na agresi vědomě neubírá. Spíše začíná vyprchávat shock factor, který byl kdysi udáván jak zmíněným vizuálem, tak kontrastem mezi extrémní formou hudby a poměrně nevinným vzhledem jediné členky projektu. Společně s tímto faktorem začíná mizet i nápaditost. „Devour“ už příliš nepřekvapuje, ani nezaráží. Místy stále nabízí vydařenou hru s hlukovými vrstvami a smyčkami, zejména ve finální „Pristine Panic/Cheek by Jowl“, kde se prolínají řezavé smyčky a nehezky tlačí na uši. Jindy se hluk poutavě usměrňuje mechanickým lomozem („Self-Regulating System“). V závěru to však není nic, co by již nenabídly předešlé desky, mnohdy i v surovější formě. Nabízí se proto sáhnout spíše po nich, nebo někam úplně jinam, například po posledních deskách Puce Mary či Uboa.


Semai – The White Leviathan

Semai - The White Leviathan

Země: Česká republika
Žánr: drone / industrial / black metal / noise
Datum vydání: 30.8.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Mist Over Nantucket
02. Achab’s Obsession
03. The Desire for Revenge
04. The Battle with White Leviathan

Hrací doba: 29:46

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Semai

Český projekt Semai jsem začal registrovat až relativně nedávno. Jeho blackmetalové počátky prakticky vůbec neznám a vlastně mě ani příliš nezajímají, protože jsem si Semai do paměti díky pozdější tvorbě uložil jako hnusnou kombinaci dronu, black metalu, industrialu a možná trochu noisu. A přesně tak mi to vyhovuje.

Nemůžu tvrdit, že by se pro mě muzika Semai stala srdcovou záležitostí, ale určitě můžu s klidným svědomím prohlásit, že doposud každé naše setkání dopadlo dobře a odnesl jsem si z něj „dobrý“ pocit – tak dobrý, jak jen to jde u podobně laděného žánrového marastu. Nebudeme ale zbytečně slovíčkařit.

Důležité na mém sdělení je to, že Hastur, jehož osobním projektem Semai je, udělal několik kvalitních nahrávek, které mohou důstojně posloužit jako česká odpověď na formace à la Gnaw Their Tongues. Mám naposlouchané EP „Carcosa“ (2015) a splitka s Togleraq („Between Two Worlds“; 2015) a 777 Babalon (2018), přičemž ve všech případech jsem našel něco, co za slyšení stojí. Zejména na společném nosiči se 777 Babalon mě příspěvek Semai hodně zaujal, o čemž jsem ostatně svého času psal i v příslušné recenzi. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že také letošní počin „The White Leviathan“ by měl být sázkou na jistotu.

Nebudu vás zbytečně napínat – „The White Leviathan“ určitě není zklamáním. Pod hodně povedenou bílou obálkou se ukrývá čtveřice skladeb, které se nesou ve výše nastíněném žánrovém rozpětí. Největší podíl mají asi drone a industrial, black metal i noise se na nahrávce ukrývají spíše v pocitových rovinách, přesto je zřejmé, že něco z jejich esence v hlubinách desky proplouvá.

Hlubiny, plutí a podobná mořská přirovnání ostatně k „The White Leviathan“ sedí dost příhodně, což lze odtušit už ze samotného titulu desky. Čtveřice písni je tématicky svázána do konceptu založeném na knize „Moby-Dick; or, The Whale“ (1851) od amerického spisovatele Hermana Melvilla (1819 – 1891). Někdo by mohl namítnout, že se nejedná o nejoriginálnější výběr, protože nějakou nahrávku pracující se stejným zdrojovým materiálem jsme už asi všichni slyšeli (osobně se mi vždycky okamžitě vybaví „The Call of the Wretched Sea“ od Ahab, kteří si ostatně z románu vzali i název kapely, což je jen tak mimochodem jedno z mých nejoblíbenějších funeraldoomových alb), ale pořád se jedná o lákavé téma.

Materiál na „The White Leviathan“ vesměs navazuje na vyznění ze splitu se 777 Babalon, ale v jistých ohledech je ještě o kus intenzivnější a hlučnější. Srovnáme-li to třeba s písní „Očištěni“„Between Two Worlds“, která předkládala víc introvertní, zahloubaný a náladotvorný náhled na daný styl, jedná se dneska o výrazně větší binec. Například v závěrečné „The Battle with White Leviathan“ (název stopy asi mluví sám za sebe) to Semai místy vyhrotí dost uspokojivě, obzvlášť když se přidá i trochu hluku.

Semai

Nechci ale vzbudit dojem, že by „The White Leviathan“ mělo být jen nahodilé třískání, kde v hlavní roli vystupuje zlovolný sound zastiňující vše ostatní. Samozřejmě, deska výrazně pracuje se sonickými běsy, ale pořád tu je cítit, že jde o komponovanou muziku, která vznikala s nějakou vizí. Čehož si cením, protože mám dojem, že v hlukovém spektru hudby se zdaleka nejedná pravidlo (byť samozřejmě ne vždy.něco takového vadí).

„The White Leviathan“ tedy dopadlo velmi dobře. Najdete zde akustickou intenzitu, po níž posluchač podobných záležitostí nepochybně prahne, a přitom se nejedná o album, které by nedokázalo nabídnou víc než jen ji. Určitě povedený počin a zároveň jedna z těch zajímavějších českých nahrávek, které jsem letos slyšel.