Archiv štítku: noise

ESM – nESMysl

ESM - nESMysl

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise / experimental
Datum vydání: 17.7.2017
Label: Napalmed

Tracklist:
01. HlaSlova (Slabý text)
02. Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)
03. Žlivě/mrdvě v štúdiu Pon Terex (Neomezující výrony bez nápadu)

Hrací doba: 68:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
ESM

Domácí hlukový matador Radek Kopel a jeho družina Eine Stunde Merzbauten nijak nezahálí, což v překladu znamená, že i v letošním roce musí ušní ústrojí posluchačů trpět další záchvěv jejich zvrhle-uměleckých choutek. A jako vždy se nabízí otázka, zdali půjde o trýznění pouze v přeneseném slova smyslu – tedy plynoucí z extrémnosti a experimentálnosti muziky, jakou Eine Stunde Merzbauten produkují – anebo o trýznění doslovné – tedy dané nižší kvalitou předkládaného materiálu. Jakkoliv si totiž nezasvěcení mohou ťukat na čelo a nemusí to chápat, i v improvizovaném hlukovém bordelu existují různé stupně kvality.

Eine Stunde Merzbauten si až doposud udržovali velice důstojnou úroveň. Především album „E.S.M.“ bylo skutečně povedené. Minulé „ByloNebyloRybaNaruby“ mělo své mouchy, ale zejména druhá část s názvem „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ rozdělená do 97 stop byla dobrá. Nejnovější majstrštyk „nESMysl“ měl teda rozhodně na co navazovat. Je to navázání (E)SMysluplné, nESMyslné, nebo snad dokonce (E)SMyslné?

No, jak se to vezme. Respektive přijde na to, o jaké části „nESMyslu“ se zrovna budeme bavit. Deska je totiž rozdělena do tří stop, jejichž kvalita a v jednom případě i přístup jsou značně odlišné a nevyrovnané. To nejhorší přijde hned na začátek. „HlaSlova (Slabý text)“ by šlo z jistého úhlu pohledu chápat jen jako předehru k následujícímu obsahu, byť nepřekvapí, že má tato sedm a půl, což je tak akorát poměr, když regulérní skladby trvají přibližně půlhodinu. Respektive tedy nikoliv předehru, nýbrž předmluvu.

Celých sedm a půl minuty je totiž vyplněno recitací neotřelých slovních spojení, což by asi bylo v klidu, kdyby to mělo minutu, maximálně dvě. Poslouchat tohle ovšem sedm a půl minuty se dost dobře nedá, a to i navzdory skutečnosti, že mnohé obraty jsou skutečně zajímavé. Vydržet to prostě nejde, sorry. Na rovinu se přiznávám, že „HlaSlova (Slabý text)“ jsem zvládnul poslechnout jednou, zdůrazňuji: JEDNOU, a víckrát už jsem na to neměl swag. Veškeré další poslechy „nESMyslu“ jsem tedy vždy začínal až s druhou stopou „Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“.

„Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“ již Eine Stunde Merzbauten – respektive ESM, jak zní alter ego kapely pro toto album – představuje v poloze, na niž je posluchač již zvyklý. Tedy industriálně-noisová suita, jíž pevnou rukou vládne improvizace a oslava anti-hudebních zvuků. Obecně vzato, tohle je za mě naprosto v pořádku, ale… ani „Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“ nakonec nemohu chválit. Hluková vrstva písně je poměrně v pohodě, ale zcela náhodné nerytmické bicí údery pod ní jsou tak vysoce nelibozvučné, až mi to skutečně vadilo.

ESM - nESMysl

Chápu, že může znít divně, když si člověk stěžuje na nelibozvučnost zrovna u takové muziky, nicméně… jsem úplně v pohodě s extrémní hlukovou náloží, ale poslouchat tohle mě spíš sralo. Pokud mělo jít o další krok k tomu, jak posluchače rozhodit a připravit mu skutečně nekomfortní zážitek, pak tomu rozumím. Nekomfortně jsem se během „Světu L.O.M. (Volné improvizace na blikající světlo)“ skutečně cítil. Ne však v tom pozitivním slova smyslu. Na druhou stranu musím dodat, že ve druhé polovině se skladba zlepší (nemohu ovšem s určitostí říct, jestli je hudebně zajímavější, nebo jsem si zvyknul, anebo jsem jenom otupěl) a že výjimečně vykouknou i tóny akustické kytary, které v noisu zapůsobí docela svěže. Propříště klidně víc takového crossoveru hluku a jemných nástrojů.

Jestli něco na „nESMyslu“ skutečně stojí za pozornost, je to až závěrečná kompozice „Žlivě/mrdvě v štúdiu Pon Terex (Neomezující výrony bez nápadu)“. Zde již ESM začnou hlučit mnohem nekompromisnějším způsobem, tudíž píseň působí víc jako kýžená noisová očista než jako nESMyslná improvizace či test posluchačových nervů. Až zde konečně cítím nějaký (E)SMysl, protože tohle už je hlučení dle mého gusta. Těžké, plné nepříjemných pískajících ruchů a především ve druhé půli i s patřičně temnou atmosférou, kterou nastolí hluboké tóny v pozadí. Super.

ESM - nESMysl

Obecně vzato jde jako vždy říct, že Eine Stunde Merzbauten si udržují svou auru vysoce neobvyklé skupiny, která si s naprostým gustem lebedí v místech, kam se obyčejné kapely bojí byť i jen nakouknout. A jen to samo o sobě je samozřejmě nutno cenit. Nicméně takový přístup s sebou nese jistá rizika, že ortodoxní improvizování a experimentování nemusí být vždy stravitelné, a to ani pro lidi, kteří něčemu takovému fandí a poslouchají to rádi. To je dle mého i případ „nESMyslu“, jehož první dvě stopy jsou mimo. Třetí kus je ovšem kvalita a dokáže uspokojit touhu po kvalitním hluku.


Uncle Grasha’s Flying Circus – Stalinist Nun Part III

Uncle Grasha's Flying Circus - Stalinist Nun Part III

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Debila Records

Hrací doba: 19:06

Odkazy:
bandcamp / bandzone

V létě 2015 vydali čeští hlukaři Uncle Grasha’s Flying Circus album s názvem „Stalinist Nun“. Soudě dle názvu, právě na něj navažuje letošní dvoupísňový počin „Stalinist Nun Part III“. Ptáte se, kde je druhá část „Stalinistické jeptišky“? Inu, to je trochu zamotané. Žádnou takovou nahrávku Uncle Grasha’s Flying Circus nevydali. Nicméně na „Stalinist Nun“ se mimo jiné objevily dvě skladby s názvy „Stalinist Nun Part I.“ a „Stalinist Nun Part II.“, přičemž druhá jmenovaná jen tak mimochodem dosahuje úctyhodných 46 minut. Předpokládám tedy, že právě na ně letošní počin – vycházející na 3‘‘ CD-R v limitaci 30 kopií – pomyslně navazuje.

Každopičopádně, důležitá je jiná věc, a sice že si Uncle Grasha’s Flying Circus prostřednictvím „Stalinist Nun Part III“ udržují svou vysoce nastavenou laťku. Formace svůj skřípějící koktejl možná skládá z formálně standardní palety experimentálních žánrů a nepříjemných (pa)zvuků, přesto je z její produkce cítit, že se nad jednotlivými stopami nějak zamýšlí. Nemám tušení, nakolik a jestli vůbec v tvorbě Uncle Grasha’s Flying Circus dostává příležitost improvizace, ale ať je tomu jak chce, na rozdíl od mnohých jiných noisových projektů mám v jejich případě pocit, že jde o skutečné komponování, nikoliv jen nahodilé skládání hluků a ruchů.

To samé platí i o „Stalinist Nun Part III“, přestože jsou obě přítomné skladby do určité míry monotónní a snad i jednotvárné, v čemž ovšem nehledejte ani náznak pejorativnosti. „Je suis Josef“ se pomalu převaluje mezi různými motivy, kdy každý vám omlátí o hlavu několik minut a plynule se přesune k dalšímu, přičemž každý nový je o kus temnější a hnusnější než ten předcházející. Skladba tímhle způsobem graduje a skončí až v agresivním hluku. Na pozadí téhle noise-industriální mozaiky se pak nachází mluvené slovo, jehož původ nejsem s to identifikovat, ale dle hlasu a několika pochycených úryvků to vypadá na nějaký komunistický projev. „Conwoy to Russia“ je ještě o kus monotónnější. Píseň začíná depresivním šumem, u nějž zůstane v podstatě až do konce své takřka jedenáctiminutové stopáže, ale tento postupně roste a nabírá na intenzitě a v průběhu se k němu přidávají (a posléze odcházejí) i další industriální ruchy.

V obou případech se pak daří více než uspokojivě držet posluchače v šachu a tvořit odlidštěnou kovovou atmosféru. Hluk v podání Uncle Grasha’s Flying Circus nefunguje pouze jako mentální klystýr či hudební očistec jako mnohé další noisové projekty, ale je v něm cítit i nějaká myšlenka, což z něj činí nejen objekt vhodný k restartu mozku, nýbrž záležitost hodnou plnohodnotného poslechu. A to aniž by ztrácel cokoliv z toho, co nás na noisu přitahuje.


Nac/Hut Report – Grey Zone Collapse Nostalgia

Nac/Hut Report - Grey Zone Collapse Nostalgia

Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / noise pop
Datum vydání: 30.5.2017
Label: Crunchy Human Children Records

Tracklist:
01. Down in That Well
02. My Sad Boys
03. Blue Tomorrow
04. Lunar
05. Spider Show
06. Crocodile Radio-Play
07. Messiah Radio-Play
08. Holes
09. Come Alone
10. Glowworms
11. Okolica przejścia
12. Shooting Their Head
13. Locked Black Box
14. Burn in Heaven

Hrací doba: 56:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Avantgardní hudbou se dnes nazývá ledacos, ale velká část z toho není ničím jiným než pouze samozvanou avantgardou, jejíž hudební projev je ve skutečnosti docela standardní. Jakékoliv přídomky typu experimentální či progresivní v takových případech bývají pouhým zbožným přáním hudebníků nebo reklamní nálepkou zavedenou jejich vydavatelem. Ale realita je nakonec vždy dostihne, nejpozději s poslechem celého alba, po němž se ukáže, že to byly laciné kecy a plané řeči.

Osobně mám experimentální počiny dost rád, takže tím spíš mě výše popsané případy dost iritují. Zaškatulkováním je člověku slíbeno cosi zvláštního a pak se ukáže, že domnělá avantgardnost tkví (například) v průměrném metalu a jednom levném samplu. O to víc si pak ale posluchač cení formací, jejichž produkce skutečně zní svojsky a o její příslušnosti k hudbě mimo střední proudy nemůže být pochyb.

Nicméně ani takové skupiny ještě nemusejí mít vyhráno. Experimentální nádech tvorby je sice vítaný, ale skrývá v sobě jeden zásadní háček. Podobná hudba totiž dost často více než obyčejným poslechem bývá výzvou, které však nemusíte přijít na chuť. Snad každý z nás, kdo se ve vodách avantgardní hudby pohybuje, jistě narazil na nejeden případ, kdy se hudební výsledek značně míjel s vlnovou délkou, na niž byl člověk naladěn. K vzájemnému nepochopení prostě může docházet a také dochází. Jenže zatímco v konvenčních žánrech si klidně můžete dovolit prohlásit, že je něco špatné, zde není od věci větší opatrnost, neboť hranice „špatná kvalita“ a „nepochopil jsem to“ může být dost tenká, nejasná a rozostřená.

Nyní zkusme vše obecně řečené aplikovat na polskou dvojici Nac/Hut Report. Tvrzení první – Brigitte Roussel a Li/ese/Li skutečně produkují hudbu, k níž přídomky jako experimentální či avantgardní sedí. Tvrzení druhé – jejich deska „Grey Zone Collapse Nostalgia“ mi vůbec nesedla.

Na první pohled se „Grey Zone Collapse Nostalgia“ tváří docela lákavě. Zádrhel ovšem přichází v momentě, kdy zjistíte, že Nac/Hut Report aplikují takřka totožný recept po celé délce alba, díky čemuž „Grey Zone Collapse Nostalgia“ nepůsobí jako kolekce čtrnácti skladeb, nýbrž jako jízlivý vtípek se čtrnácti stejnými písněmi. Základ každého songu tvoří jakýsi elektronický, industriálně „pohlučený“ ruch, nad nímž se vznáší místy až postová kytara a zasněný zpěv Brigitte Roussel, který to celé zajímavým způsobem zjemňuje. Výsledkem je zvláštně znějící noise pop.

Takováhle škatulka může vypadat zajímavě a sama o sobě do jisté míry určitě zajímavá je, ale poslech celého „Grey Zone Collapse Nostalgia“ je vysoce ubíjející. Tak moc, až mi činilo značné problémy nahrávku vůbec dojet na jeden zátah až do konce. Zvuk Nac/Hut Report je už v samotném jádru poměrně afektovaný (to ještě není myšleno ve zlém) a leze do ucha dosti nepříjemně. Jenže Poláci vám budou jednu a tu samou věc mlátit o hlavu celých 56 minut, ačkoliv vám začne lézt krkem už sotva po deseti minutách.

No, a teď je otázka, jestli jsem to celé jenom nepochopil, anebo jestli je „Grey Zone Collapse Nostalgia“ špatné. Jak jsem už naznačil výše, v podobných případech se vyplatí být s náhlými soudy spíše opatrnější, ale zde bych se nebál prohlásit, že správně je ta druhá možnost. Jestli jsem to nepochopil, tak jsem to nepochopil natolik, až mi to přijde špatné. Určitou formální zajímavost Nac/Hut Report neupírám, ale jejich letošní počin se pro mě stal záležitostí takřka neposlouchatelnou.


Arnwald – Primal Expurgation

Arnwald - Primal Expurgation

Země: Belgie
Žánr: industrial / dark ambient / noise / martial industrial
Datum vydání: 21.3.2017
Label: Abstruse Eerie Radiance

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX
10. X
11. XI

Hrací doba: 44:35

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Proximity Productions

V dnešní recenzi zase jednou zabrousíme do minulého roku za albem, které se ke mně dostalo až zpětně. Jsou ovšem případy, kdy stojí za to se ještě ohlédnout, i když už nahrávka není tak nová, aby byla aktuální, ale ani tak stará, aby šlo hovořit o vzpomínkové recenzi.

Za projektem Arnwald stojí člověk v metalovém světě známý spíše jako Ahephaim. Jde o belgického bubeníka, jenž má v portfoliu množství kapel, z nichž nejznámější je bezpochyby Enthroned, kde se hvězda této recenze mihla na konci první dekády aktuálního tisíciletí. Kromě toho však Ahephaim hraje či hrál ve skupinách jako Humanitas error est, Necroblaspheme anebo Lebenssucht (byť hudebně dle mého názoru stojí za větší pozornost jen poslední zmiňovaná – recenzi na povedené debutové EP „Fucking My Knife“ na našich stránkách můžete dohledat).

Nicméně zpátky k Arnwald. Navzdory dosavadnímu působení Ahephaima (respektive Arnwalda, jak si v rámci tohoto projektu nechává říkat) od první desky „Primal Expurgation“ neočekávejte nic, co by mělo něco společného s metalem. Arnwald se hudebně vydává do experimentálních žánrů, z nichž převahu má dle mého slyšení industrial. Především ve středu nahrávky se ovšem nacházejí i znatelné vlivy noisu, úvodní sedmiminutová píseň „I“ (všechny stopy jsou jen tak mimochodem nepojmenované, pouze očíslované římskými číslicemi) je zase čistým dark ambientem a ke svému konci „Primal Expurgation“ nasává i vlivy martial industrialu.

Zdá se, že to je poměrně pestrá paleta temných žánrů, ale nepřijde mi, že by se v tomhle ohledu jednalo o něco zas až tak zvláštního – řekl bych, že v podobně experimentálních stylech se jen málokterá deska může chlubit stoprocentní čistokrevností a jednožánrovostí. Naopak je běžné, že noise, industrial a dark ambient kráčejí ruku v ruce, ostatně se svým přístupem a atmosférou k sobě docela hodí. Snad jen ty vlivy martial industrialu na této scéně nenajdete na každém rohu, ale rozhodně nejsou mimo a do soundu „Primal Expurgation“ se hodí náramně.

Nicméně to důležité je, jako vždy, jestli výsledek dokáže zapůsobit. A zde „Primal Expurgation“ rozhodně neselhává! Atmosféra desky je ohyzdná, industriální bušení dokáže nakopat do břicha, obzvláště pokud se nebudete bát vytočit hlasitost trochu směrem vzhůru. Noisové šumy tomu dodávají správný dotek šílenství a občas se jen těžko rozeznává, jestli to kňučí nějaká mašinka nebo silně zefektovaný vokál. Poutavému poslechu nahrává i skutečnost, že album ve svém průběhu prodělá určitý vývoj a nejedná se o jednostranně zaměřenou rychtu po celou dobu svého trvání. Nakonec, jisté rozmanitosti nahrává i výše propírané stylové rozpětí, v jehož rámci poskytne Arnwald každému žánru dostatečný prostor k tomu, aby mohl předvést své přednosti.

Vzato kolem a kolem je tedy „Primal Expurgation“ výborná nahrávka stojící za pozornost i zpětně, pokud jste ji v době vydání minuli podobně jako já. Musím říct, že mě muzika Arnwald zaujala hned s prvním poslechem, a i když prvotní nadšení za nějaký čas trochu opadlo, sugestivnost materiálu nikoliv. I pohled z odstupu a s čistou hlavou v mém případě hovoří jednoznačně – kvalitní záležitost, která má svou sílu.

Arnwald


Pharmakon – Contact

Pharmakon - Contact

Země: USA
Žánr: noise / industrial
Datum vydání: 31.3.2017
Label: Sacred Bones Records

Tracklist:
01. Nakedness of Need
02. Sentient
03. Transmission
04. Sleepwalking Form
05. Somatic
06. No Natural Order 06:50

Hrací doba: 32:21

Odkazy:
bandcamp

Margaret Chardiet je docela hezká sympatická holka (byť to tak dle níže přiložené fotky asi nevypadá). Kdybyste s ní na střední chodili do stejné třídy, nejspíš byste půlku každé hodiny zeměpisu dumali nad tím, jak asi vypadá obsah jejího spodního prádla. Sice sedí úplně vzadu a s nikým se moc nebaví, ale to vůbec nevadí, furt lepší jak šprtky z první lavice nebo ukecané piče ze třetí lavice. Pak byste ji jednou ukecali na rande a v rámci nezávazné konverzace byste se zeptali, co vůbec ráda dělá po škole, jaké má koníčky. No, a Margaret by vám pustila svojí muziku, po jejímž poslechu byste se radši vrátili k balení těch slepic ze třetí lavice.

Margaret Chardiet alias Pharmakon rozhodně neprodukuje odpočinkovou nebo příjemnou hudbu, jakou byste asi očekávali od křehké mladé slečny. Výstražným znamením jsou už samotné obaly jejích alb, na nichž si vysype červíky na rodidla („Abandon“, 2013) anebo se zabalí do vnitřností a kusů masa („Bestial Burden“, 2014). Přebal letošní třetí desky „Contact“ na první pohled není tak explicitní, ale pořád je v něčem nepříjemný a hlavně nekomfortní – v tom druhém ohledu snad ještě víc než předcházející obálky.

Ani v hudební rovině „Contact“ nepolevuje v nastolené cestě a opětovně servíruje ohavné a nemocné nálady v intenzivním provedení – přesně v souladu s atmosférou obálek. Pharmakon však kombinaci noisu a industrialu nevnímá jako skrz naskrz agresivní rychtu, jako ohlušující nenávistný hluk, který ničí svou nekompromisností. Tempo je spíše pomalejší a vyznění temnější. Spíše se klade důraz na vytvoření děsivé emoce, v níž je posluchač posléze vymáchán. Deskou prostupuje ošklivý nihilistický negativismus, jemuž nečiní problém zalézt za nehty, pod kůži, až do morku kostí, kde se usadí a dál už jen v koňských dávkách předává svou vizi o nechutnosti života.

Navzdory tomu má ale na „Contact“ každá skladba svou určitou tvář a lze mezi kolegyněmi ji bezpečně identifikovat. Společný jmenovatel je sice mnohdy podobný, ať už jde o hnusné skřípoty, skoro až anti-zvuky, nebo třeba zmučený řev, u něhož by si snad Pharmakon vyzvracela hlasivky, kdyby přitlačila na pilu jen o kousíček víc. Kupříkladu „Sleepwaking Form“ a „Somatic“ jsou pomalé tryzny, i když každá trochu jiným způsobem, „Transmission“ má zvláštně nervní sugestivní atmosféru, zatímco „Sentient“ opouští hájemství noisu a vydává se do vod industriálního dark ambientu. První a poslední skladby „Nakedness of Need“ a „No Natural Order“ zase obsahují asi nejdrtivější pasáže, které nepřipraveného nebožáka dokážou kurevsky zlisovat, a navíc právě v nich je vřískání Pharmakon nejvíc zvířecí a bestiální z celé nahrávky.

Pharmakon

Albu rovněž výrazně napomáhá jeho délka respektive krátkost, protože se celou tuhle hromadu výplodů chorého mozku podařilo vměstnat do času 32 a půl minuty. Díky tomu „Contact“ netrpí neduhem mnohých noisových desek, které jsou tak dlouhé, až jejich extrémnost ztrácí účinek a nahrazuje ji stereotypní bordel. „Contact“ ukazuje a dokazuje, že méně je někdy více, i stopáž celkovému dojmu pomáhá, protože i kvůli té půlhodině času výsledek působí tak intenzivně.

„Contact“ je určitě výborná noisová nahrávka sloužící jako jeden z důkazů, že ani tenhle žánr nemusí být bezhlavým bordelem. Z jistého úhlu pohledu ji samozřejmě lze považovat za stravitelnější než ortodoxní hlukovou masáž, ale z hlediska pocitů tomu nechybí žádné atributy žánru. Výborná a patřičně tíživá záležitost, rozhodně stojí za zvýšenou dávku pozornosti.


Celestial Bodies – Spit Forth from Chaos

Celestial Bodies - Spit Forth from Chaos

Země: Nizozemsko
Žánr: noise / black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: I, Voidhanger Records / Burning World Records

Tracklist:
01. The Final Covenant
02. The Nazarene Bastard Crowned
03. Burning Trident
04. Destroyer of Aeons
05. Return to the Endless Void
06. Sign of the Wolf
07. Chaos of Infinity
08. Kingdom of Black Torment
09. No Place to Hide
10. Reflections of Ain Soaf
11. Towards Perdition

Hrací doba: 37:58

Odkazy:

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Dovolím si – možná trochu naivně a zcela jistě domýšlivě – tvrdit, že už nepatřím mezi posluchače-začátečníky, a že když přijde na extrémní hudební produkci, tak něco málo snesu. Přesto se pořád tu a tam objeví záležitost, která člověka dokáže vyškolit a dát ješitnosti trochu na frak. Obzvláště v případě, kdy netušíte nic zlého a nejste připraveni na neúprosný akustický očistec.

Když jsem se chystal si prvně pustit „Spit Forth from Chaos“, skutečně jsem neočekával něco na způsob toho, co se na desce v reálu nachází. Vlastně jsem si myslel, že od Celestial Bodies dostanu vcelku standardní black metal, a jen jsem doufal, že jeho kvality budou nadprůměrné a třeba že se objeví nějaké to zajímavé osvěžení. Jaké to překvapení, když se na začátku „The Final Covenant“ nakrátko rozezní zastřený táhlý tón, který trvá přesně čtyři vteřiny, a hned vzápětí se vyvalí neskutečné peklo.

Black metal mezi výrazové prostředky Celestial Bodies jistě patří, ale standardní žánrová produkce to tedy není ani omylem. Druhou stěžejní složkou hudby je totiž noise… vlastně bych řekl, že je i tou hlavní. Možná si říkáte, že i tahle kombinace už tu byla v mnoha provedeních, však jen v Nizozemsku, odkud Celestial Bodies pocházejí, operuje třeba Gnaw Their Tongues, nechceme-li jít až třeba ke Stalaggh. To je samozřejmě pravda, navíc uznávám, že Stalaggh je asi ještě o kus větší zvěrstvo než tohle, ale zase ruku na srdce, Stalaggh je i díky šíleným okolnostem skoro strop, kam až se dá ve zvukové odpornosti zajít.

Nic to ale nemění na tom, že i Celestial Bodies je zkurveně šílená věc. Abych ale náhodou nevzbudil nějaký nesprávný dojem, musím hned dodat, že tohle duo se na svém debutu „Spit Forth from Chaos“ vydává poněkud jiným směrem než obě výše zmiňované formace. Celestial Bodies předvádějí agresivní nemilosrdný lis, který takřka po celou hrací dobu nepoleví. Nádech black metalu se tříští ve vřískajících nátlakových hlukových kolážích, které nedoplňuje jen zvrácený řev, ale i naprosto postižená „rytmická“ stránka.

Osobně bych řekl, že ani ne noisové prvky, nýbrž právě bicí jsou tím, co ze „Spit Forth from Chaos“ činí tak chorou desku. Bicí hra je totiž učiněná bestialita mnohdy třískající v arytmických, občas snad i nahodilých linkách. Žádný groove, ani žádná bezduchá sypačka, ale disharmonické žhavení soupravy doběla. Rytmika je tím, co se velkou, ne-li dokonce největší měrou podílí na našich dojmech z hudby, jestli je ta která píseň chytlavá nebo jestli je to agresivní vichřice… ať tak či onak, takřka vždy je to stále rytmika, tedy má rytmus. „Spit Forth from Chaos“ se této konvence v mnohých momentech zbavuje a právě arytmický zvukový sadismus patří k elementům, díky nimž se jedná o tak těžkou a nestravitelnou nahrávku.

Ano, po čase si lze zvyknout. Dokonce je pak možné rozeznávat jednotlivé písně, a nemusí jít zrovna o jednu z mála vybočujících záležitostí, jakou je třeba dronově táhlá „Sign of the Wolf“. Což je nakonec svým způsobem dost zvláštní, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že Celestial Bodies není cizí ani improvizace, z níž už tuplem padají nejasné struktury. Ale to není negativum „Spit Forth from Chaos“ má totiž sílu i tak. Každopádně, úvodní poslech byl fakt pěstí do ksichtu, protože když toho půjdete nepřipraveni (což se asi nestane, protože touhle recenzí jsem vám moment překvapení asi trochu zkurvil, haha… sorry), Celestial Bodies vás porazí.

„Spit Forth from Chaos“ je záležitost… kdybych si měl představit, jak by mělo znít zhudebněné sdělení, že existence je nicotná a že vše živé by mělo pomřít bolestivou smrtí, mohla by ta představa klidně vypadat nějak takhle. Snad není třeba dodávat, že nejde o nic pro začátečníky, na tohle už člověk musí mít něco málo naposloucháno, aby to nějak vstřebal, ale jestli se toho nebojíte a poslední Deathspell Omega vám připadají jako čaj, tak teď už víte, kam sáhnout. Jak už jsem naznačil výše, asi nejde o ten úplně nejvyšší extrém, ale čaj to tedy rozhodně není. Jedná se o hodně intenzivních 40 minut, jejichž sílu není radno podceňovat. Celestial Bodies zacházejí na hranici, kde hudba přestává prožitkem a stává se výzvou. Je jen na vás, zdali ji přijmete. Rukavice je hozena.


777 Babalon – Dosebazostúpenie

777 Babalon - Dosebazostúpenie

Země: Slovensko
Žánr: noise / black metal / drone / dark ambient
Datum vydání: 7.11.2015
Label: Sonic Temple Records

Tracklist:
01. Dosebazostúpenie I
02. Dosebazostúpenie II
03. Dosebazostúpenie III
04. Dosebazostúpenie IV

Hrací doba: 74:48

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

777 Babalon je formace, která vlastně neexistuje nijak zvlášť dlouho – dle info koutku na kapelním Facebooku je to letos přesně pět let. Přesto si myslím, že kdo sleduje podzemní kanály, nejspíš už na tohle jméno narazil – ne náhodou si totiž 777 Babalon u mnohých příznivců hudebních extrémů vybudovali solidní renomé. Formace aktuálně vydala čerstvé album „Eschatological Beast of the Revelation“, my se však v dnešní recenzi zaměříme na jeden starší počin se zvukomalebným názvem (bez ironie) „Dosebazostúpenie“ z roku 2015.

777 Babalon si už od svých počátků rochní ve stylech jako noise, drone nebo dark ambient, které tu a tam koření většími či menšími závany prohnilého zahlučeného black metalu. A řekl bych, že právě na „Dosebazostúpenie“ je tento vliv do té doby ze všech řadových nahrávek největší. Až by se dalo s nadsázkou říct, že 777 Babalon se na desce stylizovali do jakési slovenské odpovědi na ponurou produkci skupin jako Gnaw Their Tongues nebo Yhdarl. Tuto větu však nechápejte způsobem, jakým nebyla zamýšlena, nehledejte v tom ani zbla posměšku či negativního hodnocení. Pouze jsem tím chtěl neznalým ilustrovat, na co přibližně byste se v případě „Dosebazostúpenie“ měli připravit.

Zároveň onomu předchozímu sdělení nerozumějte tak, že jde o blackmetalovou nahrávku, to dozajista nejde. Zaprvé, onen takzvaný black metal má hodně daleko k čistokrevné formě žánru; jak už padlo, stále je značně zaprasený hlukovou nenávistí vůči všemu a všem. Zadruhé, na „Dosebazostúpenie“ pořád naleznete množství pasáží, v nichž drží otěže noise, drone nebo dark ambient, případě libovolné kombinace těchto stylů.

Asi už jen z podstaty toho, o jakých žánrech se zde bavíme, docela jasně plyne, že „Dosebazostúpenie“ je extrémně negativistická deska, na níž není místo pro něco příjemného nebo snad krásného. Hudba je prostoupena ohavností a misantropií až do posledního tónu a právě takové pocity se vám snaží předat – úspěšně. Jedná se o očistec, který vám nedá vůbec zadarmo, přesto – jak už tomu u podobných záležitostí bývá – je absolvování takové nahrávky vlastně žádoucí. Na rozdíl od pozitivních sraček znějících jako výstřik růžového poníka totiž podobná věc dokáže v člověku zanechat stopu, něco mu předat, donutit jej k zamyšlení. Co víc snad po hudbě chcete a požadujete? Jestli třeba doprovod k chlastání, tak nechápu, co tu ještě děláte a proč už jste dávno nešli poslouchat nějakou agrometalovou mrdku.

777 Babalon

Náročnost „Dosebazostúpenie“ navíc zvyšuje i forma, v níž album přichází. Při pouhých čtyřech písních totiž počin hraje hodinu a čtvrt. Asi nemusíte mít červený diplom z matfyzu, abyste si spočítali, že přítomné kompozice budou rozsáhlé. Doposlouchat desku od začátku do konce na jeden zátah je tedy docela výzva, s níž se slabší jedinci asi nedokážou poprat. Na druhou stranu, mylná by byla představa, že „Dosebazostúpenie“ je pouhou hromadou bordelu stojícím na extra ošklivé atmosféře, ale nenabízejícím žádnou další nadstavbu. Skladby mají svůj vývoj a nejsou pouhou manifestací odporného zvuku, je v nich cítit jistá skladatelská myšlenka; jinými slovy se stále jedná o hudbu, nikoliv o pouhý experiment samoúčelně se ženoucí na hranici poslouchatelnosti. A jakkoliv se to může zdát zvláštní, najde se dokonce i několik momentů, které člověku utkví v hlavě – samozřejmě tím chci poukázat především na majestátní klávesové tóny v písních „II“ či „IV“.

„Dosebazostúpenie“ – a 777 Babalon obecně – je silná věc. Zdaleka není pro každého, ale je tak dobrá, jak dobrá jen může podobně negativní muzika být.

777 Babalon - Dosebazostúpenie


Psychick Witch – Cosmic Botanists

Psychick Witch - Cosmic Botanists

Země: Nový Zéland
Žánr: drone / noise
Datum vydání: 23.9.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
Side A:
01. Cullatran
02. Tantric Burial
03. Shockwave Risr
04. Evisc

Side B:
05. Hippolyta
06. Angular Variations/Fluctuating States
07. Electric Set

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Konvenční a nekonvenční hudba se neliší ani tak v tom, co je tvrdší, temnější či agresivnější, jako spíš v nárocích, jaké ta která produkce na posluchače klade. Skutečné audio dobrodružství většinou začíná v místech, jež průměrný posluchač nepovažuje za muziku, nýbrž za bordel. Ale to je každého věc, jak se k výzvě postaví. Pokud to někdo nezvládne, je to jeho problém, náš ne, protože my všichni, co jsme se tu dnes sešli, samozřejmě dávno víme, že i hluk skýtá mnohá lákavá zákoutí.

„This Is Not Music
Fractured amplifier bleeding
Free noise immolation“

Jisté je, že Psychick Witch nepotěší zavilé milovníky melodií a vzletných refrénů. Ale hádám, že takoví si k nám asi číst nechodí. Stěžejními hesly dnešní recenze budou drone a noise. Pokud vás to nevyděsilo, čtěte směle dát, poněvadž „Cosmic Botanists“ by vás mohlo zajímat!

Novozélandský projekt se vyžívá především v dronové anti-hudební bažině, a jestli vás serou alba, kde po celou dobu vazbí kytarové nikoliv tóny, nýbrž zvuky, pak se s „Cosmic Botanists“ nemusíte vůbec unavovat. Právě tohle je totiž většinovou náplní nahrávky, drtivou většinu času vás bude provázet agonické znásilňování kytarových strun. Nutno uznat, že zejména tehdy, kdy se nebudete bát otočit volume trochu doprava, dokáže tahle nekonečná a nekončící skřípavá hradba podrásat nervy. Jestli tohle má být cílem a smyslem existence Psychick Witch, pak myslím lze tvrdit, že mise byla splněna…

…obzvlášť když dronové vazbení není to jediné, co na vás v útrobách „Cosmic Botanists“ číhá. Tato základní poloha je totiž navíc pohlučena (dle vzoru pozlacena) noisovou nenávistí. Třešničkou na dortu pak budiž několik industriálních motivů a špetka rituálních nálad, ale to je jen koření, které celek dokáže ozvláštnit, ale není jeho určujícím prvkem. Tím je zvukový nihilismus působící dojmem improvizace a běžnými standardy nespoutaného průzkumu hlubin experimentálních vod. Samozřejmě, budeme-li produkci Psychick Witch poměřovat s obdobně laděnými projekty, pak se nutně dobereme k výsledku, že na Novém Zélandu skutečně nevzniklo něco, co by tu nikdy předtím nebylo a co lze označit za posouvání hranic, ale to nakonec nevadí. Jistě by šlo polemizovat o tom, nakolik je uhrančivost předkládaného materiálu dílem Psychick Witch a nakolik tato plyne už jen ze samotné podstaty užívaných žánrů. Ale to nakonec není důležité, jelikož na poutavosti „Cosmic Botanists“ to nakonec mnoho nemění.

Abychom si ale správně rozuměli… „Cosmic Botanists“ zase není nějaká fenomenální či dech beroucí záležitost, ale něco stále na tom je. Nahrávka má svou zajímavost i kvalitu a nelze jí upírat, že jakmile hraje, jen těžko se vypíná. Stejně tak cením tu náročnost a skutečnost, že vám Psychick Witch nedá nic zadarmo a že po nějaké době už ona nepříjemnost vystoupá do vysokých hodnot. A to říkám na základě vlastní empirické zkušenosti, neboť když jsem album jel při psaní recenze, po několika přehráních jsem to musel vypnout – nikoliv proto, že by mne nebavila vlastní hudba, ale protože se to hnusné kytarové bzučení už nedalo déle snášet. Takové přiznání by za normálních okolností a u konvenční hudby bylo známkou nepovedeného výsledku, ale vzhledem k situaci je to vlastně… pochvala.

Psychick Witch


Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Tome of the Unreplenished - Cosmoprism: The Theurgy - Act I

Země: Velká Británie / Kypr
Žánr: noise / power electronics / black metal / experimental
Datum vydání: 3.2.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Exileosis
02. Dead Body of God
03. Sapient
04. Black Hole Resident
05. Hypostasis

Hrací doba: 30:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Vantablack je nejčernější známá látka. Barva tak černá, že když na ni dopadne světla, je pohlceno – vantablack je totiž schopno absorbovat až 99,965 % viditelného spektra. Kruh na obálce „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ vypadá takto temně. A hudba, již pod sebou ukrývá, je temná stejně tak.

Tome of the Unreplenished fungují několik jednotek let. Za tu dobu stihli vydat bezejmenné EP (2013), desku „Innerstanding“ (2015) a čerstvě další minialbum, jímž je právě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, které dle názvu slibuje, že bude první částí většího konceptu. Nedokážu novinku srovnat s jejími předchůdci, protože jsem je neslyšel. Mohu však ihned říct, že na základě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ si je moc rád zpětně dostuduji, protože pokud půjde o jen poloviční peklo jako novinka, pořád to bude setsakra velký hnus.

Člověk versus kosmos, kosmos versus člověk. Tome of the Unreplenished na „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ pracují s konceptem, že při bádání o vesmíru a jeho vztahu k člověku se nevyhnutelně musí narazit entitu mnohem většího rozsahu než lidstvo samo. Ať už má jít o něco, co mnozí nazývají bohem, mimozemské civilizace nebo vlastní tíhu nekonečna. Právě okolo takových myšlenek se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, a jak lze asi odhadnout, pokus o akustické vyjádření nevyjádřitelného nebude probíhat skrze konvenční hudební zbraně, refrény nebo jednoznačné písňové struktury.

„Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ není ani tak nahrávkou s jasně danými konturami a rozlišitelnými skladbami, jako spíš sonický experiment snažící se zkoumat, kam až může sahat hloubka zvuko-hlukové jámy. Žánrově nevyhraněná směska noisu, power electronics a náznaků black metalu se s posluchačem nemaže a láduje do něj extrémně nehostinné audio plochy. Minialbum je sice rozdělené do pěti samostatných stop, ale ve finále jde o zcela marginální detail, poněvadž v jádru je „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ je především o zvukovém ataku, depresivní stísněnosti a neprostupné temnotě.

Cosi jako píseň je zde zcela nepodstatné, a to i navzdory skutečnosti, že třeba „Exileosis“ či „Hypostasis“ se ve svých začátcích dotýkají rituálního ambientu nebo třeba že „Black Hole Resident“ dokonce obsahuje jednu melodii (!). Nakonec se totiž stejně vše musí podřídit hlukovému marastu, před nímž není úniku.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Pouze bych si s Tome of the Unreplenished dovolil nesouhlasit v tom, že se vydávají na dosud neprobádané území. Podobně odporně znějící zvukové performance už v minulosti šlo slyšet i jinde. Ale ani to nic nezmění na skutečnosti, že se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ v rámci rozsahu člověkem slyšitelných frekvencí nachází na hodnotách, jejichž poslech je většině lidí nepříjemný.

Samozřejmě, jako vždy se nabízí obligátní otázka – je tohle ještě hudba? Přijde na úhel pohledu. Rozhodně však dle mého lze „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ považovat za umění, protože předkládaná černočerná půlhodina splňuje veškeré atributy a nároky, jaké by měly být při posuzování uměleckosti uplatňovány. Hluk v podání Tome of the Unreplenished je ve své zvrácenosti v lecčems působivý a nedá posluchači spát. Nutí jej setrvat tam, kde by logika velela odvrátit se. A takové uhranutí je mnohem víc, než co vám může nabídnout konvenční produkce.

Hudební dobrodruzi by si „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ rozhodně neměli nechat ujít.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I