Archiv štítku: noise

Magadan – Perm-36

Magadan - Perm-36

Země: Česká republika
Žánr: industrial / power electronics / ambient
Datum vydání: srpen 2017
Label: Sky Burial Productions / A.P.E.L. Organisation

Tracklist:
Side A:
01. Abomination
02. Sailing Through Troubled Times
03. Perm 36

Side B:
04. Project Mayhem
05. Norillag
06. Manifest (Sepultura Tribute)

Hrací doba: ~33 min

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Magadan

Magadan je město na ruském Dálném východě a zároveň centrem Magadanské oblasti, kde bylo za éry Sovětského svazu vybudováno množství pracovních táborů, takzvaných gulagů. Těch zde vzniklo několik desítek a zemřelo v nich mnoho tisíců lidí. Ostatně i samotné město bylo vybudováno v rámci nucených prací a svého času sloužilo jako hlavní tranzitní centrum, přes nějž byli vězni posíláni do okolních pracovních táborů, a dále zde sídlila organizace Dalstroj, která se starala o těžbu nerostných surovin v Kolymské oblasti (což je historická oblast zčásti se rozkládající na území dnešní Magadanské oblasti), k čemuž využívala právě vězně z pracovních táborů.

Logo Dalstroj (zkombinované se strážní věží gulagu) lze vidět na zadní straně desky „Perm-36“ i přední stránce jejího bookletu. Perm-36 byl také tábor nucených prací, který se nacházel v Permském kraji na východě evropské části dnešního Ruska. Tábor byl uzavřen roku 1987 a v roce 1994 byl přestavěn na muzeum, jež se veřejnosti otevřelo o rok později. Jedná se jen tak mimochodem o poslední existující gulag, protože všechny ostatní byly srovnány se zemí po pádu sovětského režimu.

Z nastíněných skutečností se dá myslím vcelku snadno vyvodit, že hudba Magadan nebude nic, co by člověku mělo zvednout náladu. Což je samozřejmě nanejvýš správná dedukce, přesto je nutné zmínit, že kdo by od „Perm-36“ čekal hlukové ataky nejhrubšího zrna, mohl by odejít zklamán. Deska ani zdaleka nedosahuje takových akustických extrémů, do nichž se vydala třeba nechvalně proslulá a dnes již právem kultovní misantropie „Vorkuta“ od nizozemského projektu Gulaggh, jenž se na svém doposud jediném anti-hudebním veledílu věnoval stejné tématice.

Přesto se „Perm-36“ neřadí k nahrávkám, jejichž poslech by byl nějaká „pohodovka“ nebo odpočinková záležitost. České duo sází především na klaustrofobickou atmosféru, která je rozhodně silná… nebo lépe řečeno sugestivní. Hlásat, že vás „Perm-36“ přenese do gulagu, by samozřejmě bylo typicky nadnesenou recenzentskou frázičkou, nicméně nelze přehlížet, že se nahrávka dokáže zarýt pod kůži a že její nehumánně odtažitá nálada dokáže zalézt až za nehty. Asi však můžeme předpokládat, že cílem Magadan nebylo zprostředkovat příjemné poslouchání, a z tohoto ohledu lze považovat vytyčený cíl za dosažený.

Velkou měrou se na tom jistě podílí i znalost jednotícího tématu „Perm-36“, které je zjevné, aniž by posluchač potřeboval provádět sáhodlouhé výzkumy v hlubinách internetu, ale i o tom to přece je. Vědomí, že se album točí okolo jedné z nejúděsnějších kapitol dějin 20. století (kdo někdy četl knihy jako „Soustroví Gulag“, jistě chápe), dává v kombinaci s industriálně-ambientními tóny, které výjimečně („Project Mayhem“) přechází až k hlukům, a texty (z nichž asi nejvíce na mě zapůsobil ten k titulní skladbě) ucelený dojem díla se silnou výpovědní hodnotou.

Tematickou výjimku pak tvoří finální píseň „Manifest“, kterážto je variací na stejnojmenný song brazilské metalové legendy Sepultura a nese si s sebou i totožný námět. Tím je vzpoura a následný masakr vězňů v brazilské věznici Carandiru, jenž se odehrál 2. října 1992 a při němž přišlo o život 111 lidí. Samotná skladba je své předloze poměrně vzdálená, což ostatně samovolně plyne už jen z odlišného žánrového výraziva, ale pozorný posluchač motivy původní písničky jistě nalezne. Do celku „Perm-36“ pak „Manifest“ zapadá dost přirozeně.

„Here is a world apart. The house of the living dead.
Don’t seek any human behind inhuman deeds.
Dehumanization process:
From human to animal,
From animal to carcass.
Enslavement process:
From slave to flesh,
From flesh to skeleton.
Depersonalizing process:
From person to masses,
From masses to ice dust.
Dehumanization process:
From human to carcass.“
(Perm-36)

Magadan - Perm-36

Před koncem se možná sluší zmínit, že „Perm-36“ vyšlo v limitované (149 kopií) vinylové edici zpracované v důstojné formě včetně vnitřního bookletu a dvojí kapsy na vlastní gramofonovou desku černé barvy. I to napomáhá k celkovému dojmu dobře odvedené práce.


Calques – Civilizing

Calques - Civilizing

Země: USA
Žánr: black metal / noise
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Periurbanization
02. Exurbanisation
03. Galvanization
04. Conversation
05. Decomposition

Hrací doba: 25:35

Odkazy: –>

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Solidní dávkou hlukařiny nikdy nepohrdnu. Stejně tak mám rád, když se noise smíchá s blackmetalovou černotou – tato kombinace sice obvykle nedosahuje takových sonických extrémů jako čistokrevně noisová lázeň, ale většinou to vyvažuje tuze ohavnou atmosférou. A když nic jiného, zpravidla to přinejmenším dost nakládá a dává do těla. A přesně něco takového jsem čekal i od „Civilizing“

Calques je dvoučlenná formace ze Spojených států amerických, kde se scházejí členové kapel Japanese Women (tenhle název mě fakt baví) a Hadals, což jsou v obou případech záležitosti, jejichž tvorba není určena lidem holdujícím zábavné a veselé muzice. I když jen tak mezi námi, o mnoho zajímavější mi připadá Hadals, jejichž hudba je o mnoho experimentálnější a ošklivější. Ale to jen tak na okraj, protože jsme se zde dnes sešli především kvůli Calques. Tak se pojďme podívat, jak se jim jejich prvotina vyvedla…

Minialbum „Civilizing“ nabízí pětici skladeb, které dohromady dávají nějakých pětadvacet minut metalového extrému. A ne nutně jen metalového, jelikož hned úvodní stopa „Periurbanization“ rozjede industriálně-hlukovou koláž. Nejprve tichý začátek, po němž nastoupí nějaké to skřípění a pištění. Nejedná se ovšem o nějakou anti-humánní fašírku, při jejímž poslechu by člověku krvácely uši. Pro koho není noise španělská vesnice, toho věci jako „Periurbanization“ nemůžou rozházet ani omylem. A naopak ti, jimž by něco takového mohlo pocuchat nervičky, se zase k nahrávce „Civilizing“ s největší pravděpodobností nikdy nedostanou.

Může to znít trochu jako kritika, ale věřte, že ještě nejde o nic zásadního. Naopak bych si dovolil tvrdit, že „Periurbanization“ patří k tomu nejzajímavějšímu, co Calques na tomhle počinu nabízejí. Následující písně možná nevykazují nějaké známky melodičnosti*, přístupnosti nebo jiných podobných nežádoucích vlastností a rozhodně se, navzdory názvu celého alba, nejedná o nic, co by chtělo svého posluchače zcivilizovat, ale to ještě automaticky neznamená kvalitu. Calques se snaží hrát intenzivně, ale jejich snaha se trochu míjí účinkem. Jinými slovy řečeno, není to prostě ono a do stavu, kdy by jejich muzika dokázala srazit na zem a zadusit, jim mnohé schází.

(*i když… sem tam se náznak objeví…)

Upřímně mě trochu zklamalo, že „Civilizing“ není nijak výrazně hlukové. Calques hrají spíš black metal a v některých dost primitivních (to nemusí být nutně myšleno negativně) riffech je navrch cítit spřízněnost s punkem. Což ovšem znalce kontextu (rozuměj: Japanese Women) nemůže překvapit. Ale ten noise v tom nějak schází. Určitá patina tu sice je, ale posluchače prahnoucího po hudebním extrému to nejspíš neuspokojí. Objeví se už jen nějakých pár vsuvek jako třeba v „Galvanization“, ale vždy se jedná jen o takové cudné zaskřípění. O nějakém hlukovém běsnění nemůže být řeč ani náhodou.

Calques

Navíc mi ani nepřijde, že by Calques nějak excelovali alespoň v té metalové složce. Je to celé v pohodě, v reálu „Civilizing“ není nějak špatná nahrávka, ale nic zásadního se na ní prostě neděje a celé je to jenom takové obyčejné. Když se objeví nějaký nadějný motiv, Calques jej většinou hodně rychle nechají být a pokračují ve svém standardu, který je – už bychom se asi měli podívat pravdě do očí – průměrnějšího rázu.

Základní vize Calques mi připadá v pořádku, byť se nejde o nic zásadně originálního. Samotné provedení však pokulhává. „Civilizing“ mě o svých kvalitách jednoduše nepřesvědčili, uhranutí, v jaké jsem doufal, se nedostavilo. Vzato kolem a kolem prostě žádný zázrak a do poslechu případných dalších nahrávek kapely se rozhodně nepoženu. Na samotné „Civilizing“ pak myslím zapomenu dost brzy.


The Blight – Meditations on Insignificance

The Blight - Meditations on Insignificance

Země: USA
Žánr: noise / drone
Datum vydání: 28.7.2017
Label: Tridroid Records

Tracklist:
01. Self
02. Humanity
03. Planet
04. Star
05. Galaxy

Hrací doba: 53:25

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Dovolte mi, abych se v dnešní recenzi zase jednou vrátil hluboko do loňského roku. Samozřejmě jde jen o takovou řečnickou žádost, v reálu mi nikdo nemá co dovolovat nebo zakazovat, protože si sem můžu psát jakékoliv píčoviny, co se mi jen zamanou. Myslím ovšem, že pokud patříte k těm nemocným jedincům, kteří si libují v poslechu hlukového marasmu, tak byste tuhle recenzi klidně povolili, kdyby na to přišlo. Čistě jen z toho důvodu, že recenzí na noise není nikdy dost!

Obálka „Meditations on Insignificance“ nenapovídá, že pod sebou bude skrývat zástupce toho pravděpodobně nejextrémnějšího hudebního žánru, jaký kdy člověk stvořil. Alespoň tedy mně to jako typický noisový přebal opravdu nepřijde. Podobně ani název neslibuje nic, z čeho by člověku měly krvácet uši. Můžete si však být jistí tím, že meditační zážitek The Blight rozhodně nenabízejí.

O „Meditations on Insignificance“ bych si dovolil prohlásit, že patří k těm případům, na nichž je nádherně slyšet, že ani noise – jakkoliv je to formálně vzato jenom sonický bordel vyhnaný do extrémních hodnot – nemusí být na jedno brdo a že zdaleka ne všechny noisové formace musejí znít nemlich stejně. Album (jen tak mimochodem, dle Bandcampu jde o třetí nahrávku The Blight, ale nedovolím si soudit, co jsou ty předchozí zač… dle obalů to vypadá na demosnímky, ale stopáže počinů tomu neodpovídají) je bezesporu extrémní a v určitých momentech dokáže pořádně pozlobit ušní bubínky. Napříč deskou se nachází množství vysoce kakofonních pasáží, při nichž by se jedincům holdujícím vzletným melodiím nejspíš začal drát mozek ven všemi známými i doposud neobjevenými tělesnými otvory naráz. Což je samozřejmě nanejvýš v pořádku, poněvadž když posloucháme hluk, přesně tohle chceme – poslech noisu totiž není zábava, nýbrž výzva.

To je ovšem jenom jedna strana mince. „Meditations on Insignificance“ totiž patří k těm případům, kdy jsou nervydrásající pasáže prostředkem, nikoliv nejzazším cílem. Dané tvrzení mohu podpořit poukázáním na skutečnost, že hluková extrémnost tvoří pouze určitou, byť významnou část stopáže. The Blight se totiž nerozpakují tvořit mnohem dynamičtěji a variabilněji, než je v čistokrevném noisu běžně zvykem. Samozřejmě, že asi nikoho z vás nevytrhne, když budu mluvit třeba o dronových vlivech, protože jde o jeden z těch žánrů, které se s noisem kombinují úplně běžně, podání The Blight je však docela jiné. Jejich muzika nepůsobí jako nahodilá hluková improvizace, ale jako záležitost s evidentní vizí a skladatelskou péčí. Což je nanejvýš zajímavé, jelikož The Blight se sami k improvizaci přiznávají. Ale i to jistým způsobem vypovídá o kvalitě alba.

The Blight

Jinými slovy, jednotlivé stopy na „Meditations on Insignificance“ nepůsobí jako pouhé formální rozdělení zvukové stěny, nýbrž jako skutečné skladby s určitým vývojem, jakkoliv to může znít vzhledem k žánrovému rámci paradoxně. Dost tomu napomáhá i skutečnost, že The Blight není dalším krabičkovým chaosem. Kapela (opravdu kapela – jsou zde tři členové) zcela zjevně užívá živých nástrojů, takže na „Meditations on Insignificance“ uslyšíte třeba bicí nebo kytaru. Akorát jsou znásilňovány, aby nevytvářely souhru, nýbrž nelibozvučnou disharmonii.

Názvy písní – a tím spíš v kombinaci s obalem – jasně naznačují, že za „Meditations on Insignificance“ se bude skrývat i nějaký myšlenkový koncept, o jehož náplni lze něco málo pochopit z jediného průvodního textíku na Bandcampu formace. Zároveň – a možná je to jen můj vsugerovaný dojem – nemohu tvrdit, že bych čistě na základě samotné hudby vůbec netušil, která bije. Mnohé momenty „Meditations on Insignificance“ totiž znějí dost vesmírně – nejnápadněji je to asi slyšet v první části „Star“.

Samozřejmě, že odpočinková záležitost to není. Ale to by při podobné muzice očekával snad jen blázen, přestože zrovna v případě „Meditations on Insignificance“ bych se o muzice nebál hovořit. Svou sílu nahrávka nesporně má a poskytuje až určité zalíbení v kakofonii, ale díky své tvárnosti a rozmanitosti nedochází k otupení vlnou extrémního hluku, jako se tomu děje u jiných žánrových desek. Rozhodně zajímavá záležitost, která za poslech stojí.


Flutwacht – Puls

Flutwacht - Puls

Země: Německo
Žánr: power electronics / industrial / noise / dark ambient
Datum vydání: 7.7.2017
Label: Mask of the Slave / The Tourette Tapes

Tracklist:
01. Missgeburt
02. Brachland
03. Kommunikationsfehler
04. Flugrichtung
05. Brache 3
06. Monstermaschine
07. Raupenband
08. Sinnlos
09. Endphase

Hrací doba: 71:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Flutwacht je myslím jméno, které bude velké části příznivců akustického teroru již známo. Tenhle německý projekt totiž fanoušky industriálního rachotu svými nahrávkami zásobuje již téměř patnáct let. A nutno, že za tuto dobu už Daniel Simon – jak se lídr Flutwacht jmenuje – stačil nastřádat hromady počinů. Což ovšem na téhle scéně není nic zvláštního nebo výjimečného, poněvadž mnohé žánrově spřízněné projekty ty placky serou ve stejné nebo dokonce ještě vyšší kadenci.

Samozřejmě ani v letošním roce tomu není jinak, protože se pod hlavičkou Flutwacht objevila další řádka splitek, ípíček a podobných srandiček. My se dnes podíváme na album „Puls“, které vyšlo začátek července v kooperaci Mask of the Slave (což je sublabel Sun & Moon Records specializující se na power electronics a noise) a The Tourette Tapes (což je zase label samotného Daniela Simona).

„Puls“ se s tím nijak zvlášť nesere a ani se nesnaží poskytovat posluchači byť i jen náznakem komfortní zážitek. Nejde jenom o samotnou hudbu, která mnohým (většině?) ani nebude připadat jako hudba (což je samozřejmě prudce subjektivní a nanejvýš diskutabilní…), ale i o samotnou skutečnost, že se přítomných devět skladeb roztáhlo na plochu více jak sedmdesáti minut.

Během těchto sedmdesáti minut na vás čeká obligátní nálož industriálního rachotu, power electronis, hlukových výlevů (ačkoliv do extrémů harsh noisu zas „Puls“ nezachází) i darkambientních hlubin. Poslední jmenovaný styl je sice taktéž temný a rozhodně nepatří k těm, při nichž by se vám měla zlepšit nálada, ale „hučivé“ minimalistické záležitosti jako „Kommunikationsfehler“ nakonec na „Puls“ působí ještě tím odpočinkovějším dojmem. Sice jsem řekl, že se Flutwacht nepouští až do vod nejvyššího ortodoxního hluku, při němž krvácejí uši a mozek se snaží vystřelit ven z hlavy všemi myslitelnými i nemyslitelnými otvory, ale pořád ta muzika (?) dokáže slušně nakopat. Příkladem budiž třeba „Brachland“ anebo „Flugrichtung“.

Stopáž notně navyšují především dvě dlouhé stopy „Monstermaschine“ (třináct minut) a „Endphase“ (dvacet minut). O něco víc bych nacenil první jmenovanou, která se díky své rytmické čitelnosti místy dotýká skoro až rhythmic noisu. Každopádně působí víc jako komponovaná skladba, což možná zní u podobných žánrů trochu zvláštně, ale osobně to tak mám radši – zdá se mi to smysluplnější, než když hluk vyznívá jen jako nahodilá improvizace bez jakékoliv myšlenky, kde jde jen o audio-extremitu.

Přesto všechno nemohu „Puls“ nějak výrazně chválit. V podobných stylech je tu taková nevýhoda, že jejich vnímání je značně subjektivní a hlavně vrtkavé. Kolikrát dva hluky znějí téměř stejně, přinejmenším laikovi, ale zatímco jednoho se nemůžete nabažit, druhý vás spíš nudí. Kolikrát se dojem neodvíjí ani tak ze skutečných kvalit, jako spíš z nálady a rozpoložení samotného posluchače. Kdoví, třeba je na vině právě něco takového, protože reálně na „Puls“ neslyším nic, co by Flutwacht dělal špatně a některé momenty mi upřímně přijdou dobré. Jenže jsem to album slyšel mnohokrát (popravdě řečeno asi i víckrát, než bych sám chtěl), ale nedokázal jsem v tom nalézt pocit jakéhokoliv hlubšího uspokojení. Což nijak nesouvisí s vyhraněností, jakou s sebou dané žánry nutně nesou. Nespokojenost je až prozaicky triviální – prostě mě to nijak zásadně nezaujalo.


Sutekh Hexen / BLSPHM – split

Sutekh Hexen / BLSPHM - split

Země: USA
Žánr: black metal / noise / drone
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories
Původní vydání: 31.5.2014, Dead Accents

Hrací doba: 10:10

Odkazy Sutekh Hexen:
web / facebook / bandcamp

Odkazy BLSPHM:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Co se dlouhohrajících desek týká, Sutekh Hexen mlčí již od roku 2012, kdy vyšlo „Behind the Throne“. S takovou prodlevou se příznivec jejich audio teroru chytá i neřadového stébla. Nahrávka, již si v dnešní minirecenzi představíme, ovšem není tak úplně čerstvá. Sutekh Hexen sice letos jedno splitko vydali, konkrétně s krajany Hissing, jejichž tvorba je rovněž zajímavá (možná si vzpomenete na naši malou recenzi jejich loňského s/t ípka), ale my se nyní podíváme na split s BLSPHM ze Seattlu.

Splitko Sutekh Hexen a BLSPHM původně vyšlo již v roce 2014 na nepříjemně limitované audiokazetě pod značkou Dead Accents. Letos se ovšem objevila reedice na sedmipalcovém EP u Sentient Ruin Laboratories, jejímž prostřednictvím se tenhle skvělý materiál opět dostává do okruhu zájmu. Já sám jsem původní vydání nahrávky minul, a i když jsem si posléze zpětně na Metal Archives všiml, že takový nosič existuje, nikdy jsem se k poslechu nedostal. Tím spíš jsem rád, že k reedici došlo a já počin zachytil, protože tahle desetiminutovka stojí kurva za to.

Mám-li ovšem začít hovořit o reálně náplni splitu, slova se mi hledají jen těžko. Spokojíte se s tím, když prohlásím, že Sutekh Hexen zde opět člověku mrdají do palice svou hluboce atmosférickou esoterickou kombinací raw black metalu a hluku? A že s nimi BLSPHM zdatně drží krok a nenechají si v servírované porci audio-humusu nic líbit?

Zvuk obou kapel je možná posazen daleko za hranice toho, co je schopen a ochoten vstřebávat průměrný posluchač, nicméně je nutno říct, že ani Sutekh Hexen, ani BLSPHM se nesoustředí čistě na extremitu ve smyslu formy. Společným cílem je uchopení akustické temnoty a atmosférických hlubin, v čemž je extrémní forma pouhým prostředkem, nikoliv cílovým bodem. Zejména v případě Sutekh Hexen tak blackově-noisový binec získává až meditativní nádech.

Na splitu mi však přijde mimořádně zajímavá jedna věc, a sice jak intenzivní a dlouhotrvající prožitek lze zprostředkovat na ploše pouhých deseti minut. Obě formace přispěly jen pětiminutovou skladbou – Sutekh Hexen tu svou pojmenovali „Azure Graal“, BLSPHM nabízejí „Abyss 3“ – ale jak se ukazuje, počet minut není vše a krátká plocha není synonymem pro povrchnost. Což je jen tak mimochodem skutečnost, jejíž pochopení by mnohým kapelám vysoce prospělo.

Co se samotného splitka, jen těžko se mi krotí nadšení. Tohle má sílu, jak když kopne kůň. Nemám výhrad.


Crawl – This Sad Cadav’r

Crawl - This Sad Cadav’r

Země: USA
Žánr: black / doom metal / noise
Datum vydání: 25.5.2017
Label: Red River Family

Tracklist:
01. I
02. II
03. III

Hrací doba: 30:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Už v poměrně útlém věku jsem zjistil, že pozitivní muzika mě moc neoslovuje. Zatímco na prvním stupni základky všichni okolo frčeli diskošku od šmoulů, já už doma drtil hard rock a heavy metal. Přístup zůstal, akorát se postupem času notně posunula hranice toho, co považuji za dostatečně negativní hudbu. V prvních ročnících gymplu jsem si připadal jako arci drsňák, když jsem měl v discmanu (to už mladší ročníky možná ani znát nebudou… o mém dřívějším walkmanu se raději ani nebudu zmiňovat!) Slayer a Sepulturu, dneska si to pustím, když mám chuť na něco svižně odpočinkovějšího. Co si budeme povídat, jakmile člověk zakusí harsh noise, už není cesty zpět!

Asi jste dle úvodu pochopili, že Crawl nebude záležitost pro žádné měkké sráče. Chápete zcela správně. V tomto případě je rozhodně na místě očekávat ohavnou temnotu. Netvrdím ovšem, že se jedná o ten nejvyšší extrém, jaký lze široko daleko zaslechnout. To jen tak pro jistotu, abychom to hráli na rovinu. Však kdybych něco takového tvrdil, všichni znalci mezi vámi by se mi asi pěkně vysmáli. Přesto myslím nebude od věci prohlásit, že Crawl mají poměrně vysoký level ošklivosti. Dost na to, aby se u toho průměrný ctitel melodického power metalu rozbrečel strachy, dost na to, aby z toho průměrný fanoušek Šlágr TV dostal srdeční zástavu nejpozději do jedné minuty a sedmnácti vteřin.

Nicméně dosti humoru – byť humor na úkor posluchačů melodického power nikdy neomrzí! Jenže u desek jako „This Sad Cadav’r“ legrácky příliš na místě nejsou. Crawl totiž hrají kakofonickou akustickou nenávist, v níž není ani špetka naděje na lepší zítřky. Alba jako „This Sad Cadav’r“ vznikají jenom a pouze kvůli tomu, aby jakéhokoliv nebožáka s dostatkem odvahy postavit se do cesty vymáchala v depresivním bahně. A to zní přitažlivě, ne?

Nespokojíme-li se s označením „hnus“, pak dojdeme k závěru, že Crawl žánrově nejsou až tak jednoznační. V kytarových pasážích jde o zahlučený black/doomový marast, ale kdyby mi někdo mermomocí tvrdil, že v tom slyší i sludge, tak bych se s ním do krve rozhodně nehádal. Na druhé straně však na „This Sad Cadav’r“ najdete i četné darkambientní pasáže, jež nejsou opomenuty v žádné ze tří přítomných skladeb. Čtvrthodinová „I“ se jimi může pochlubit na začátku i na konci, „II“ pouze na konci, „III“ pro změnu na začátku.

„This Sad Cadav’r“ bych ale zařadil k těm počinům, u nichž je vlastně docela bezpředmětné rozlišovat jednotlivé stopy a bavit se o tom, jestli je jednička větší tryzna než dvojka a jestli náhodou trojka není ještě ohavnější. Stejně si totiž nedokážu představit, že bych z takové desky pustil jenom jeden song a šel od toho. To je samozřejmě totální kravina. „This Sad Cadav’r“ vnímám jakožto celistvé ucelené dílo, které nemá smysl trhat a kouskovat. Vám doporučuji to samé.

A jako takové také album funguje. Nač troškařit, když si člověk může naordinovat rovnou celou půlhodinu ortodoxní misantropie? „This Sad Cadav’r“ hrne všechno do pocitu co největší beznaděje, ale tento přístup Crawl vychází, protože atmosféra je skutečně odporná a zlá, až během poslechu skoro teče hnis z reproduktorů. To formálně vzato může znít odpudivě, ale všichni, kdo takovéhle věci posloucháme, dobře víme, že právě ta odpudivost a katarze je tím, co zde hledáme. A „This Sad Cadav’r“ takové pocity zprostředkovat dokáže velmi přesvědčivě. Příznivcům skutečné metalové temnoty lze jen doporučit.


american – Violate and Control

american - Violate and Control

Země: USA
Žánr: black metal / noise
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Visions of Great Faith
02. Necklacing
03. Submission Psalm
04. Bedsheet Ossuary
05. Forever a Wicked Form
06. Amorous and Subdued
07. Ischemia – The Longing Agony
08. Defecting Ways
09. I Am Thine Enemy
10. Paradise Again

Hrací doba: 44:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nikdy jsem nefandil přehnanému amerikanismu. Nevím, proč bychom jako země měli komukoliv lézt do prdele, ať už je to Rusko, Evropská unie, anebo právě USA. Nicméně ne všechno americké je automaticky špatné. Třeba jedna parta výtečníků z Virginie si pro svou kapelu zvolila tak americký název, že američtěji už to ani nejde – american (malé „a“ na začátku je záměrné, poněvadž přesně takhle to stylizuje sama skupina). A stejně mě to nesere.

To byl jen pseudo-humorný začátek recenze. Vymýšlet pořád originální úvody je opruz, takže se člověk chytne čehokoliv, co se samo nabízí. Ve skutečnosti ovšem netuším, proč se duo jmenuje zrovna american. A navíc s malým áčkem. Zato vím docela jistě jinou věc – jejich druhé dlouhohrající album „Violate and Control“ je slušný náser a rozhodně byste měli zvažovat jeho poslech, pokud fandíte nehezké hudbě, která člověku dokáže mírně zmrvit den (berte s rezervou, poněvadž do nejdrsnějších extrémů mají american stále poměrně daleko).

Spousta lidí kecá o tom, jak jsou škatulky zbytečné a jak je hudba jenom dobrá anebo špatná a bla bla bla… Prázdné floskule. Já mám škatulkování a žánrování naopak rád, byť samozřejmě vím a chápu, že to není dokonalý systém a že jsou případy, na něž je tohle krátké a které nejde lehce zařadit (ale takové zarytí odpůrci škatulek stejně většinou neznají, haha). Nicméně obecně vzato jsou škatulky fajn, poněvadž dokážou stručně sdělit, o čem ta jaká deska cca je a co by od ní měl posluchač očekávat. Jako argument na podporu svého tvrzení ihned předvedu praktický příklad:

Věřím tomu, že když prohlásím, že american drhnou směsici black metalu a noisu, nejspíš okamžitě budete vědět, jestli „Violate and Control“ chcete slyšet, anebo od toho radši dáte ruce pryč. Jestli je vám hnusná temná hudba cizí, pak vám american samozřejmě nejsou určeni. Pokud ovšem vaše zvrácené srdíčko pookřálo, že byste mohli objevit další akustickou nechutnost, pak nemáte nad čím váhat. Američané si berou blackmetalovou syrovost a temnotu, trochu ji koření sludgovou bahenní hutností a navrch ji zasypou nějakým tím zahlučením… a výsledek je podobně lákavý, jak vypadá v napsané formě.

Snad bych i řekl, že to nepodstatnější již víte. Nejpozději předchozí odstavec by vám měl vcelku jasně zodpovědět, zdali je „Violate and Control“ záležitostí pro vaše ušní. V takhle specifických extrémních zákoutích metalové scény to tak chodí – buď to berete všema deseti, nebo nechápete, jak se taková sračka může někomu líbit. Přesto pokud váháte, nestyďte se okoštovat hned úvodní skladbu „Visions of Great Faith“, jež vám ve svých sedmi a půl minutách snad dá dostatečně názorný vhled do toho, o čem „Violate and Control“ bude i v následujících minutách. Svým způsobem…

american

Říkám svým způsobem, protože „Visions of Great Faith“ patří k těm několika málo zástupcům v tracklistu, kde american dokážou dohromady skloubit metal i noise v jedné stopě. Byť v poměrně zásadně oddělených pasážích. Výrazněji se to pak daří snad už jen v „Defecting Ways“, jež navzdory lineárně nalinkovanému tempu nakládá jak kráva. Většinou se totiž kapela věnuje buď metalu v těch delších písních, nebo vám do uší nacpe kratší hlukovou rychtu jako třeba v „Necklacing“, „Submission Psalm“ či „Forever a Wicked Form“. Ono to vlastně nijak zásadně nevadí, protože nakonec i v té metalové složce je uspokojivé peklíčko. Ale jen peklíčko, nikoliv peklo. Viz například některé pasáže v „Amorous and Subdued“, která se svými osmi a půl minutami patři k nejzajímavěji vystavěným kusům desky.

Skutečnost, že se na „Violate and Control“ nepodařilo black metal a noise propojit hlouběji do jedné odporné masy (jako se to daří namátkou Gnaw Their Tongues či Sutekh Hexen), je asi jedinou výtkou, jakou vůči american mám. A to především z toho důvodu, že čistě metalové pasáže pak vedle těch čistě noisových působí zbytečně „krotce“… samozřejmě relativně. Snad i díky tomu nejde o nějaký vysoký extrém v rámci subžánru. Nicméně i přesto se jedná o kvalitní zásek s dostatečně temnou aurou, takže za poslech rozhodně stojí. Atmosféra nechybí a american bez problémů ukazují, že nápady ani skladatelská úroveň jim nechybí. Už jen kvůli tomu nechci působit nijak přehnaně kriticky. „Violate and Control“ mě nakonec baví a k poslechu doporučuju.


ESM – nESMysl

ESM - nESMysl

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise / experimental
Datum vydání: 17.7.2017
Label: Napalmed

Tracklist:
01. HlaSlova (Slabý text)
02. Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)
03. Žlivě/mrdvě v štúdiu Pon Terex (Neomezující výrony bez nápadu)

Hrací doba: 68:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
ESM

Domácí hlukový matador Radek Kopel a jeho družina Eine Stunde Merzbauten nijak nezahálí, což v překladu znamená, že i v letošním roce musí ušní ústrojí posluchačů trpět další záchvěv jejich zvrhle-uměleckých choutek. A jako vždy se nabízí otázka, zdali půjde o trýznění pouze v přeneseném slova smyslu – tedy plynoucí z extrémnosti a experimentálnosti muziky, jakou Eine Stunde Merzbauten produkují – anebo o trýznění doslovné – tedy dané nižší kvalitou předkládaného materiálu. Jakkoliv si totiž nezasvěcení mohou ťukat na čelo a nemusí to chápat, i v improvizovaném hlukovém bordelu existují různé stupně kvality.

Eine Stunde Merzbauten si až doposud udržovali velice důstojnou úroveň. Především album „E.S.M.“ bylo skutečně povedené. Minulé „ByloNebyloRybaNaruby“ mělo své mouchy, ale zejména druhá část s názvem „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ rozdělená do 97 stop byla dobrá. Nejnovější majstrštyk „nESMysl“ měl teda rozhodně na co navazovat. Je to navázání (E)SMysluplné, nESMyslné, nebo snad dokonce (E)SMyslné?

No, jak se to vezme. Respektive přijde na to, o jaké části „nESMyslu“ se zrovna budeme bavit. Deska je totiž rozdělena do tří stop, jejichž kvalita a v jednom případě i přístup jsou značně odlišné a nevyrovnané. To nejhorší přijde hned na začátek. „HlaSlova (Slabý text)“ by šlo z jistého úhlu pohledu chápat jen jako předehru k následujícímu obsahu, byť nepřekvapí, že má tato sedm a půl, což je tak akorát poměr, když regulérní skladby trvají přibližně půlhodinu. Respektive tedy nikoliv předehru, nýbrž předmluvu.

Celých sedm a půl minuty je totiž vyplněno recitací neotřelých slovních spojení, což by asi bylo v klidu, kdyby to mělo minutu, maximálně dvě. Poslouchat tohle ovšem sedm a půl minuty se dost dobře nedá, a to i navzdory skutečnosti, že mnohé obraty jsou skutečně zajímavé. Vydržet to prostě nejde, sorry. Na rovinu se přiznávám, že „HlaSlova (Slabý text)“ jsem zvládnul poslechnout jednou, zdůrazňuji: JEDNOU, a víckrát už jsem na to neměl swag. Veškeré další poslechy „nESMyslu“ jsem tedy vždy začínal až s druhou stopou „Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“.

„Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“ již Eine Stunde Merzbauten – respektive ESM, jak zní alter ego kapely pro toto album – představuje v poloze, na niž je posluchač již zvyklý. Tedy industriálně-noisová suita, jíž pevnou rukou vládne improvizace a oslava anti-hudebních zvuků. Obecně vzato, tohle je za mě naprosto v pořádku, ale… ani „Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“ nakonec nemohu chválit. Hluková vrstva písně je poměrně v pohodě, ale zcela náhodné nerytmické bicí údery pod ní jsou tak vysoce nelibozvučné, až mi to skutečně vadilo.

ESM - nESMysl

Chápu, že může znít divně, když si člověk stěžuje na nelibozvučnost zrovna u takové muziky, nicméně… jsem úplně v pohodě s extrémní hlukovou náloží, ale poslouchat tohle mě spíš sralo. Pokud mělo jít o další krok k tomu, jak posluchače rozhodit a připravit mu skutečně nekomfortní zážitek, pak tomu rozumím. Nekomfortně jsem se během „Světu L.O.M. (Volné improvizace na blikající světlo)“ skutečně cítil. Ne však v tom pozitivním slova smyslu. Na druhou stranu musím dodat, že ve druhé polovině se skladba zlepší (nemohu ovšem s určitostí říct, jestli je hudebně zajímavější, nebo jsem si zvyknul, anebo jsem jenom otupěl) a že výjimečně vykouknou i tóny akustické kytary, které v noisu zapůsobí docela svěže. Propříště klidně víc takového crossoveru hluku a jemných nástrojů.

Jestli něco na „nESMyslu“ skutečně stojí za pozornost, je to až závěrečná kompozice „Žlivě/mrdvě v štúdiu Pon Terex (Neomezující výrony bez nápadu)“. Zde již ESM začnou hlučit mnohem nekompromisnějším způsobem, tudíž píseň působí víc jako kýžená noisová očista než jako nESMyslná improvizace či test posluchačových nervů. Až zde konečně cítím nějaký (E)SMysl, protože tohle už je hlučení dle mého gusta. Těžké, plné nepříjemných pískajících ruchů a především ve druhé půli i s patřičně temnou atmosférou, kterou nastolí hluboké tóny v pozadí. Super.

ESM - nESMysl

Obecně vzato jde jako vždy říct, že Eine Stunde Merzbauten si udržují svou auru vysoce neobvyklé skupiny, která si s naprostým gustem lebedí v místech, kam se obyčejné kapely bojí byť i jen nakouknout. A jen to samo o sobě je samozřejmě nutno cenit. Nicméně takový přístup s sebou nese jistá rizika, že ortodoxní improvizování a experimentování nemusí být vždy stravitelné, a to ani pro lidi, kteří něčemu takovému fandí a poslouchají to rádi. To je dle mého i případ „nESMyslu“, jehož první dvě stopy jsou mimo. Třetí kus je ovšem kvalita a dokáže uspokojit touhu po kvalitním hluku.


Uncle Grasha’s Flying Circus – Stalinist Nun Part III

Uncle Grasha's Flying Circus - Stalinist Nun Part III

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Debila Records

Hrací doba: 19:06

Odkazy:
bandcamp / bandzone

V létě 2015 vydali čeští hlukaři Uncle Grasha’s Flying Circus album s názvem „Stalinist Nun“. Soudě dle názvu, právě na něj navažuje letošní dvoupísňový počin „Stalinist Nun Part III“. Ptáte se, kde je druhá část „Stalinistické jeptišky“? Inu, to je trochu zamotané. Žádnou takovou nahrávku Uncle Grasha’s Flying Circus nevydali. Nicméně na „Stalinist Nun“ se mimo jiné objevily dvě skladby s názvy „Stalinist Nun Part I.“ a „Stalinist Nun Part II.“, přičemž druhá jmenovaná jen tak mimochodem dosahuje úctyhodných 46 minut. Předpokládám tedy, že právě na ně letošní počin – vycházející na 3‘‘ CD-R v limitaci 30 kopií – pomyslně navazuje.

Každopičopádně, důležitá je jiná věc, a sice že si Uncle Grasha’s Flying Circus prostřednictvím „Stalinist Nun Part III“ udržují svou vysoce nastavenou laťku. Formace svůj skřípějící koktejl možná skládá z formálně standardní palety experimentálních žánrů a nepříjemných (pa)zvuků, přesto je z její produkce cítit, že se nad jednotlivými stopami nějak zamýšlí. Nemám tušení, nakolik a jestli vůbec v tvorbě Uncle Grasha’s Flying Circus dostává příležitost improvizace, ale ať je tomu jak chce, na rozdíl od mnohých jiných noisových projektů mám v jejich případě pocit, že jde o skutečné komponování, nikoliv jen nahodilé skládání hluků a ruchů.

To samé platí i o „Stalinist Nun Part III“, přestože jsou obě přítomné skladby do určité míry monotónní a snad i jednotvárné, v čemž ovšem nehledejte ani náznak pejorativnosti. „Je suis Josef“ se pomalu převaluje mezi různými motivy, kdy každý vám omlátí o hlavu několik minut a plynule se přesune k dalšímu, přičemž každý nový je o kus temnější a hnusnější než ten předcházející. Skladba tímhle způsobem graduje a skončí až v agresivním hluku. Na pozadí téhle noise-industriální mozaiky se pak nachází mluvené slovo, jehož původ nejsem s to identifikovat, ale dle hlasu a několika pochycených úryvků to vypadá na nějaký komunistický projev. „Convoy to Russia“ je ještě o kus monotónnější. Píseň začíná depresivním šumem, u nějž zůstane v podstatě až do konce své takřka jedenáctiminutové stopáže, ale tento postupně roste a nabírá na intenzitě a v průběhu se k němu přidávají (a posléze odcházejí) i další industriální ruchy.

V obou případech se pak daří více než uspokojivě držet posluchače v šachu a tvořit odlidštěnou kovovou atmosféru. Hluk v podání Uncle Grasha’s Flying Circus nefunguje pouze jako mentální klystýr či hudební očistec jako mnohé další noisové projekty, ale je v něm cítit i nějaká myšlenka, což z něj činí nejen objekt vhodný k restartu mozku, nýbrž záležitost hodnou plnohodnotného poslechu. A to aniž by ztrácel cokoliv z toho, co nás na noisu přitahuje.


Nac/Hut Report – Grey Zone Collapse Nostalgia

Nac/Hut Report - Grey Zone Collapse Nostalgia

Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / noise pop
Datum vydání: 30.5.2017
Label: Crunchy Human Children Records

Tracklist:
01. Down in That Well
02. My Sad Boys
03. Blue Tomorrow
04. Lunar
05. Spider Show
06. Crocodile Radio-Play
07. Messiah Radio-Play
08. Holes
09. Come Alone
10. Glowworms
11. Okolica przejścia
12. Shooting Their Head
13. Locked Black Box
14. Burn in Heaven

Hrací doba: 56:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Avantgardní hudbou se dnes nazývá ledacos, ale velká část z toho není ničím jiným než pouze samozvanou avantgardou, jejíž hudební projev je ve skutečnosti docela standardní. Jakékoliv přídomky typu experimentální či progresivní v takových případech bývají pouhým zbožným přáním hudebníků nebo reklamní nálepkou zavedenou jejich vydavatelem. Ale realita je nakonec vždy dostihne, nejpozději s poslechem celého alba, po němž se ukáže, že to byly laciné kecy a plané řeči.

Osobně mám experimentální počiny dost rád, takže tím spíš mě výše popsané případy dost iritují. Zaškatulkováním je člověku slíbeno cosi zvláštního a pak se ukáže, že domnělá avantgardnost tkví (například) v průměrném metalu a jednom levném samplu. O to víc si pak ale posluchač cení formací, jejichž produkce skutečně zní svojsky a o její příslušnosti k hudbě mimo střední proudy nemůže být pochyb.

Nicméně ani takové skupiny ještě nemusejí mít vyhráno. Experimentální nádech tvorby je sice vítaný, ale skrývá v sobě jeden zásadní háček. Podobná hudba totiž dost často více než obyčejným poslechem bývá výzvou, které však nemusíte přijít na chuť. Snad každý z nás, kdo se ve vodách avantgardní hudby pohybuje, jistě narazil na nejeden případ, kdy se hudební výsledek značně míjel s vlnovou délkou, na niž byl člověk naladěn. K vzájemnému nepochopení prostě může docházet a také dochází. Jenže zatímco v konvenčních žánrech si klidně můžete dovolit prohlásit, že je něco špatné, zde není od věci větší opatrnost, neboť hranice „špatná kvalita“ a „nepochopil jsem to“ může být dost tenká, nejasná a rozostřená.

Nyní zkusme vše obecně řečené aplikovat na polskou dvojici Nac/Hut Report. Tvrzení první – Brigitte Roussel a Li/ese/Li skutečně produkují hudbu, k níž přídomky jako experimentální či avantgardní sedí. Tvrzení druhé – jejich deska „Grey Zone Collapse Nostalgia“ mi vůbec nesedla.

Na první pohled se „Grey Zone Collapse Nostalgia“ tváří docela lákavě. Zádrhel ovšem přichází v momentě, kdy zjistíte, že Nac/Hut Report aplikují takřka totožný recept po celé délce alba, díky čemuž „Grey Zone Collapse Nostalgia“ nepůsobí jako kolekce čtrnácti skladeb, nýbrž jako jízlivý vtípek se čtrnácti stejnými písněmi. Základ každého songu tvoří jakýsi elektronický, industriálně „pohlučený“ ruch, nad nímž se vznáší místy až postová kytara a zasněný zpěv Brigitte Roussel, který to celé zajímavým způsobem zjemňuje. Výsledkem je zvláštně znějící noise pop.

Takováhle škatulka může vypadat zajímavě a sama o sobě do jisté míry určitě zajímavá je, ale poslech celého „Grey Zone Collapse Nostalgia“ je vysoce ubíjející. Tak moc, až mi činilo značné problémy nahrávku vůbec dojet na jeden zátah až do konce. Zvuk Nac/Hut Report je už v samotném jádru poměrně afektovaný (to ještě není myšleno ve zlém) a leze do ucha dosti nepříjemně. Jenže Poláci vám budou jednu a tu samou věc mlátit o hlavu celých 56 minut, ačkoliv vám začne lézt krkem už sotva po deseti minutách.

No, a teď je otázka, jestli jsem to celé jenom nepochopil, anebo jestli je „Grey Zone Collapse Nostalgia“ špatné. Jak jsem už naznačil výše, v podobných případech se vyplatí být s náhlými soudy spíše opatrnější, ale zde bych se nebál prohlásit, že správně je ta druhá možnost. Jestli jsem to nepochopil, tak jsem to nepochopil natolik, až mi to přijde špatné. Určitou formální zajímavost Nac/Hut Report neupírám, ale jejich letošní počin se pro mě stal záležitostí takřka neposlouchatelnou.