Archiv štítku: noise

Reverorum ib malacht – Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Reverorum ib malacht - Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal / ambient / noise
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Annapurna

Tracklist:
01. Intro
02. Where Escapism Ends
03. Incompatible Molokh
04. Cloud of Unknowing
05. E va um da
06. Etia si omnes, ego non
07. Skin Without Skin
08. (Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)
09. Outro

Hrací doba: 48:07

Odkazy:
facebook / facebook 2

Reverorum ib malacht je unikátní útvar na hudební scéně, i když spojování téhle pomatenosti s hudbou by možná u někoho narazilo. O konvertování dříve ortodoxních blackmetalistů ke katolicismu bylo rovněž napsáno mnoho, zvláště členy samotnými, ale asi každý, kdo se s hudbou seskupení někdy setkal, zřejmě nabyl dojmu, že s tím odevzdáním Kristu to tady bude asi jinak než u většiny „věřících“, co mají boží lásky a světla plnou hubu. Avšak zdrcující temnota křesťanství rozhodně cizí není, ostatně si stačí přečíst 88. žalm například, a jak se již víceméně shodli například Mistr EckhartAleisterem Crowleym, láska umí být i děsivá a zničující.

Kapela se již od svých počátků prezentovala svojskou fúzí ambientu a black metalu, kdy oba žánry byly nerozeznatelně prorostlé; black metal byl nemilosrdně modulován jako další stopa záznamu a zvukový, nehudební podklad se stával médiem agrese, kterou máme s černým kovem spjatou. Řekl bych, že „Urkaos“ a následná trilogie nahrávek „De mysteriis dom Christi“ představují dosavadní vrchol tvůrčího, duchovního i řemeslného umění Reverorum ib malacht a jejich cíle vytvořit co nejdivnější, nejtemnější black metal.

Kdo četl těch několik rozsáhlých rozhovorů s kapelou ví, že Reverorum ib malacht měli v zásobě několik rozpracovaných titulů jako například loňské „Ter agios numini“, stále nevydané „Irma malacht“ a mimo jiné to současné „Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ nabízející materiál z rozmezí let 2001 až 2017. Mám také dojem, že se na něm konečně podíleli i další z osmí členů kapely, nikoliv jen Karl Hieronymus Emil Lundin.

Na rozdíl od nudného přešlapu v podobě „Ter agios numini“ novinka dokládá, že Reverorum ib malacht mají ve svém hudebním blouznění kam kráčet dál. Stylisticky má blízko k CD verzi „De mysteriis dom Christi“, jelikož každá skladba se drží jistého rámce a „metalové“ songy se střídají s těmi hlukovějšími. Samozřejmě, i když takovou „Where Escapism Ends“ bych označil za ryze blackmetalovou skladbu, tak zde normálního není nic. Žánrovou esenci odráží hlavně ústřední MOCNÁ melodie, která vyčnívá mezi ostatními instrumentálními, vokálními stopami a s těmi Reverorum ib malacht jako obvykle manipulují zcela bez respektu k zažitým zvyklostem. Ale společně s „Cloud of Unknowing“ (skladba podle mě feeling spisu o stejném názvu vystihuje) a „(Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)“ by se dalo hovořit o nejkonvenčnějších skladbách Reverorum ib malacht vůbec, minimálně na tomhle albu určitě, a musím přiznat, že zrovna tyhle kusy, společně s „Etiam si omnes, ego non“ považuji za nejlepší na desce.

U téhle konkrétní písně se mi vybavují slova Lundinova, že jeho tvůrčí vize je spíše postavena okolo sugestivních lo-fi rytmů než hudebních zvuků; jeden znetvořený monotónní riff, hromada hluku a pojašeného (nebo snad otravného?) vřeštění, více či méně nápadné beaty a jak to „krásně“ funguje. To ale nemohu říct o „Incompatible Molokh“, kde umělé zrychlení rytmiky a kytar považuji za krok vedle; extrém pro extrém, který mi přijde… no, až směšný. Ale jak jsem jsem již zaznamenal, pro jiné je tento song skvělý.

Reverorum ib malacht

„Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ by šlo rozebrat mnohem zevrubněji, jak jednotlivé kusy navazují na dříve vydanou tvorbu nebo co přináší nového, ale proč? Myslím si totiž, že snaha uchopit a popsat Reverorum ib malacht objektivně je odsouzena k zániku. Za zmínku ale určitě stojí, že zdejší kytary nejsou tak drasticky frekvenčně ořezány a tudíž nezní jako nahrávané v zatopeném sklepě, jak tomu bývalo dříve.

Snad mé nejisté plácání o hudbě, kterou nelze rozumně kategorizovat k něčemu bylo. Reverorum ib malacht je určitě kapela, kterou by fanoušci temné vyšinuté hudby měli znát. Novicům ovšem doporučuji započít studium jinde; těm znalým hlásám: Kupuj nebo stahuj; „Urkaos“, „What Do You Think of the Old God, We Call Him Judas?“ a „De mysteriis dom Christi“ byly lepší, ale novinka za poslech stojí.


Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

Gnaw Their Tongues - Genocidal Majesty

Země: Nizozemsko
Žánr: noise / industrial / black metal
Datum vydání: 9.2.2018
Label: Consouling Sounds / Tartarus Records

Tracklist:
01. Death Leaves the World
02. Spirits Broken by Swords
03. Genocidal Majesty
04. Ten Bodies Hanging
05. The Doctrine of Paranoid Seraphims
06. Cold Oven
07. The Revival of Inherited Guilt
08. To Bear Witness to the Truth
09. Void Sickness

Hrací doba: 35:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Gnaw Their Tongues patří formacím, které jsou… zjednodušeně řečeno specifické. Cesta byla vytyčena již dávno a tenhle nizozemský projekt po té své kráčí neochvějně a bez jakýchkoliv ústupků či kompromisů. Možnost, že byste kapele nejprve nemohli přijít na chuť, ale s jejím následným vývojem změnili názory, prakticky neexistuje, protože Gnaw Their Tongues se takhle výrazně kupředu nehýbe. Prostě jste téhle ohavné sračce už v minulosti propadli, anebo jste i tentokrát bez šance.

Ani „Genocidal Majesty“ z dávno zavedeného receptu samozřejmě neustupuje ani o píď. Ostatně, když chce Maurice de Jong a.k.a. Mories nějakou změnu, má na to sto a jeden dalších projektů jako Cloak of Altering, De magia veterum, Aderlating nebo Pyriphlegethon, abychom jmenovali alespoň ty nejznámější. Víc snad není třeba zmiňovat, protože nepotřebuju komukoliv dokazovat, že umím opisovat z Metal-Archives, v případě zájmu si ten telefonní seznam jistě dokážete dohledat sami.

Gnaw Their Tongues ovšem i nadále zůstává Moriesovou nejznámější formací, jakkoliv takové sdělení může vyznít trochu zvláštně s ohledem na to, o jakou podzemní ohavnost se jedná. Nicméně je to tak. Sdělení, že se kapela hudebně moc kupředu nehýbe, asi nevyznívá dvakrát lákavě, ale dle mého skromného názoru jsou výjimky, u nichž něco takového nijak nevadí. Samozřejmě se to týká i Gnaw Their Tongues, jinak bych o tom nemluvil.

Povězme si upřímně – chce někdo z nás slyšet od Gnaw Their Tongues něco jiného než zvrhlý depresivní marast ze dna lidské spodiny? Misantropie, nihilismus, pohrdání životem, bahno a všudypřítomný humus – vždyť tohle všechno přece chceme slyšet, když do přehrávače dáváme skupiny typu Gnaw Their Tongues, tak proč by si měl kdokoliv stěžovat, že „Genocidal Majesty“ není jiné? Vymáchá vám držku v žumpě bez jakýchkoliv výčitek nebo náznaků empatie. Poslech Gnaw Their Tongues je jako vždy tíživý, má to v sobě kus čirého šílenství, vevnitř pulsuje hlukový hnis, atmosféra depresivní až do morku kostí. Přesně takhle to má u Gnaw Their Tongues být a přesně tak to také je. A jestli tě to sere, tak si otevři svý žíly.

Jedna věc se ovšem Moriesovi nechat musí. Navzdory své vysoké produktivitě, zdánlivě až nadprodukci, se mu daří držet nastavenou laťku kvality. Přinejmenším tedy v případě těch alb, která poslouchám, protože slyšet všechno, co tenhle blázen střílí do světa, to by člověk neměl v přehrávači nic jiného. Budeme-li se ale držet čistě Gnaw Their Tongues, té dané úrovni bez větších problémů dostává každá nově vydaná deska. Což nakonec do puntíku platí i o „Genocidal Majesty“.

Všehovšudy tedy nemohu vyhlásit nic jiného než spokojenost. Od „Genocidal Majesty“ jsem dostal přesně to, co jsem očekával – tedy ošklivý bordel na pomezí noisu, black metalu a industrialu (přičemž tentokrát je black metal spíš v defenzívě) s antihumánním vytím a deprimující atmosférou – a v kvalitě, jakou jsem očekával – tedy vysoké. Dokud to Mories bude solit tímhle způsobem, tak mě to snad ani nemůže omrzet, protože tenhle druh muziky je prostě moje krevní skupina. Skvěle.


900piesek – IV.II.VII

900piesek - IV.II.VII

Země: Slovensko
Žánr: noise / ambient
Datum vydání: 2.1.2018
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
Side A:
01. I.I.I

Side B:
02. III.III.III

Hrací doba: ~2 min

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

900piesek je docela činorodý jednočlenný projekt na slovenské experimentální/hlukové scéně. Přesto jsme si jej zde v recenzích doposud nepředstavili, ačkoliv má Matúš Mikula na kontě několik zajímavých nahrávek, vlastních i kolaboračních. Na druhou stranu, je docela příhodné si první recenzi 900piesek na našich stránkách odbýt prostřednictvím tak zvláštního počinu jako „IV.II.VII“.

Ona zvláštnost „IV.II.VII“ spočívá především v jeho formě, která je diplomaticky řečeno značně netradiční. Slovenský label Nomad Sky Diaries totiž nahrávku pustil do světa v limitaci pouhých třinácti kopií, které jsou k dispozici na průhledném čtyřpalcovém vinylu manuálně vyřezaném (takzvaný „lathe cut“) slovenskou firmičkou Archipelag Vinyl. Čtyřpalec je ukrytý v kartonové kapse o něco menší než formát A4 (o pár čísel menší na každé straně) společně s kartou z tvrdého papíru obsahující jen to nejzákladnější info – tracklist, odkazy a limitaci (včetně ručního očíslování každé kopie).

Jedna věc je jistá – ať už bude hudební náplň „IV.II.VII“ jakákoliv, minimálně svým formátem, formou vydání a také limitací jde o tuze neotřelou věcičku, která se nevidí na každém rohu. Minimálně z tohoto titulu můžeme „IV.II.VII“ bez sebemenších obav označit jako raritu. A to takového kalibru, že by zajisté potěšila každého hudebního fetišistu, jenž si potrpí na to, aby měl ve své sbírce co nejdivnější a nejobskurnější nosiče. Všichni takoví blázni mezi vámi mohou „IV.II.VII“ považovat za žhavý tip, čím si svou sbírku ještě víc vyšperkovat.

Forma je jedna věc. A byť i ta bezesporu potěší – obzvláště v případech, jako je tenhle – pořád se bavíme o hudební nahrávce. Čímž nenápadně naznačuji, že by nás zde v konečném důsledku měl přece jenom zajímat víc obsah než forma. Inu, pojďme se na něj podívat.

Nejprve se zkuste zamyslet nad tím, kolik minut hudby se vejde na standardní dvanáctipalcové vinyly. Pak si vzpomeňte, kolik minut hudby se vleze na sedmipalcové vinyly. A nyní si uvědomte, že se zde bavíme o čtyřpalcovém vinylu. Asi je zřejmé, že jeho stopáž bude tuze kraťoučká – každá strana nabízí pouhou minutu hudby (cca). Přesto jsou obě strany „IV.II.VII“ docela odlišné.

Na straně A se nachází kompozice s názvem „I.I.I“. Ta nabízí sonickou masáž bez kompromisů – minuta konstantního hluku, který ani na vteřinku neuhne ze svého. Strana B skrývá stopu „III.III.III“, jež je naopak těžce minimalistická. Jedná se o sotva znatelný šum, z něhož vystupuje jeden utlumený zvuk. Toť vše.

900piesek - IV.II.VII

Což je vlastně trochu škoda. Dvakrát jedna minuta totiž není – už jen z podstaty své krátkosti ani nemůže být – dostatečnou plochou pro zprostředkování jakéhokoliv hlubšího zážitku. Hodně je to znát hlavně na „I.I.I“, protože tenhle neměnný homogenní zvuk by měl potenciál a myslím, že bych ho rozhodně vydržel poslouchat (a dokonce chtěl poslouchat) o poznání déle než pouhou jednu minutu. Nicméně – smůla.

Takhle to prostě je – „IV.II.VII“ díky své stopáži nemůže mít ambice být nějakým hudebním prožitkem. Jedná se o pouhou jednohubku vydanou ve velice lákavé formě. Ale nakonec – i to je docela sympatické a jako raritka se to ve sbírce vyjímá moc hezky.


Sklo – Sound Quadrature

Sklo - Sound Quadrature

Země: Česká republika
Žánr: industrial / experimental / free jazz / noise
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Bio Mass
02. Full (of) Tenision
03. Fast Healin
04. Side Lying
05. Two Blocks in a Tearoom
06. All Tomorrow’s Parties

Hrací doba: 40:23

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Experimentální muziku mám dost rád a čas od času nepohrdnu možností vyresetovat si mozek nějakou sonickou nenormálností, která jde ve své netradičnosti až do míst, kde hranice mezi hudbou a kakofonií bývá nejasná. Nejsem však tolik domýšlivý, abych tvrdil, že jsem v tomto oboru odborníkem, jemuž není rovno, ale něco takového stejně nepotřebuji. Člověku ke štěstí stačí subjektivní pocit, že mu to něco předává, a právě ten v experimentálních žánrech nacházím dost často.

Leckdy se ovšem stává, že nedojde ke správné konstelaci hvězd (případně k čemukoliv jinému se stejným významem – nechám na vás, jak to nazvete) a hudba (?) vysílá na úplně jiných frekvencích než na těch, na nichž jsem schopen a ochoten přijímat signál, jakkoliv jsem anténu naladil do experimentální polohy. Nicméně i tahle nekomfortnost a nejistota, jak poslech dopadne, patří k lákadlům takové muziky. Vždyť všechny ty noisy, industrialy, temno-ambienty a šílené improvizace na pokraji akustické agonie posloucháme právě proto, aby nás něco vytrhlo ze šedi a stereotypu běžného poslouchání. Technicky vzato by tedy někdo mohl říct, že nedocenění nějaké experimentální nahrávky neimplikuje její nekvality, nýbrž jenom a pouze nepochopení. Lze snad nějak rozumně zhodnotit něco, co je již ze své podstaty postaveno na abstrakci dovedené do extrému?

Samozřejmě, že prohlásit tohle v nějaké recenzi je alibismus nejhrubšího zrna; způsob, jakým si umýt ruce nad něčím, co se mi vlastně nelíbí. Dokonce se mezi recenzenty najdou mocipáni, kteří jsou schopní podobnými žvásty obhajovat i bezpohlavní mainstreamovky. Osobně jsem se takovým berličkám snažil vždy vyhýbat, nicméně u nahrávek jako „Sound Quadrature“ se takový pocit chtě nechtě vkrádá na mysl.

Hrát si na machra a tvrdit, že všechno chápu a všemu rozumím, nemám zapotřebí. S naprostým klidem si zvládnu přiznat, že je něco nad mé síly. „Sound Quadrature“ je… není to přímo album, u něhož bych musel hodit ručník do ringu, ale nejsem tomu dalek. Tahle deska mi dala dost zabrat, průběžně ji poslouchám již nevím kolik měsíců, ale pořád mám dojem, že mi zde něco uniká a že bych to měl ještě pokoušet a dál se tou změtí zvuků prokousávat. A přitom si ani nejsem jistý, jestli je ona kýžená hudební nirvána na dosah, jestli se neskrývá už za rohem u příštího poslechu, nebo jestli je stále v nedohlednu… ani jestli vůbec existuje.

S recenzí ovšem nejde otálet věčně, a tak jsem se rozhodl vám své dojmy nabídnout ve stavu, v jakém jsou nyní, ačkoliv to místy působí rozervaně jako srdce zavilého romantika. Jedním z těchto dojmů je rozhodně náročnost. „Sound Quadrature“ není určeno pro zběžné poslechy a odpočinkové vstřebávání. Ostravský projekt Sklo zde plynule přechází industrialem, minimalistickým skoro-tichem, free-jazzovou improvizací a hlukovými výpady, tu a tam přihodí nelidské skřeky anebo nelibozvučné skřípění. Ve všech ohledech jde o záležitost bez záchytných bodů, bez jakýchkoliv jasně daných struktur, bez čehokoliv, co by šlo svému posluchači alespoň trochu naproti.

Paradoxně nejblíže je mi těch několik málo čistě noisových momentů, protože je to aspoň hlukový nátlak. Sice ani ten nepatří k výstavním příkladům stravitelnosti, ale chytám se na něj, protože bordel mi cizí není. Dokonale se ovšem ztrácím třeba ve chvílích, kdy se nad industriálními plochami líně převaluje až nepříjemně znějící altsaxofon. Byť uznávám, že nepříjemnost zde může být považována spíše za klad, ne-li dokonce záměr.

„Sound Quadrature“ je bezesporu albem, na nějž běžná měřítka neplatí, a pokud mi někdo bude tvrdit, že se mu to líbí v tom pravém slova smyslu, tak mu nejspíš neuvěřím. Osobně jsem desku poslouchal intenzivně, až jsem se mnohé její části (ale zdaleka ne všechny) naučil takřka nazpaměť, takže několik sugestivních momentů jsem tu našel. Jako celek mě to však nedokázalo oslovit nebo pohltit, nezvládnul jsem to pochopit a plně (d)ocenit. Na čí straně je chyba? Toť otázka, na niž neznám odpověď. Nekomfortnost jsem ovšem při poslechu rozhodně cítil, takže jestli šlo o tu, lze misi „Sound Quadrature“ považovat za úspěšnou.

Sklo - Sound Quadrature


Magadan – Perm-36

Magadan - Perm-36

Země: Česká republika
Žánr: industrial / power electronics / ambient
Datum vydání: srpen 2017
Label: Sky Burial Productions / A.P.E.L. Organisation

Tracklist:
Side A:
01. Abomination
02. Sailing Through Troubled Times
03. Perm 36

Side B:
04. Project Mayhem
05. Norillag
06. Manifest (Sepultura Tribute)

Hrací doba: ~33 min

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Magadan

Magadan je město na ruském Dálném východě a zároveň centrem Magadanské oblasti, kde bylo za éry Sovětského svazu vybudováno množství pracovních táborů, takzvaných gulagů. Těch zde vzniklo několik desítek a zemřelo v nich mnoho tisíců lidí. Ostatně i samotné město bylo vybudováno v rámci nucených prací a svého času sloužilo jako hlavní tranzitní centrum, přes nějž byli vězni posíláni do okolních pracovních táborů, a dále zde sídlila organizace Dalstroj, která se starala o těžbu nerostných surovin v Kolymské oblasti (což je historická oblast zčásti se rozkládající na území dnešní Magadanské oblasti), k čemuž využívala právě vězně z pracovních táborů.

Logo Dalstroj (zkombinované se strážní věží gulagu) lze vidět na zadní straně desky „Perm-36“ i přední stránce jejího bookletu. Perm-36 byl také tábor nucených prací, který se nacházel v Permském kraji na východě evropské části dnešního Ruska. Tábor byl uzavřen roku 1987 a v roce 1994 byl přestavěn na muzeum, jež se veřejnosti otevřelo o rok později. Jedná se jen tak mimochodem o poslední existující gulag, protože všechny ostatní byly srovnány se zemí po pádu sovětského režimu.

Z nastíněných skutečností se dá myslím vcelku snadno vyvodit, že hudba Magadan nebude nic, co by člověku mělo zvednout náladu. Což je samozřejmě nanejvýš správná dedukce, přesto je nutné zmínit, že kdo by od „Perm-36“ čekal hlukové ataky nejhrubšího zrna, mohl by odejít zklamán. Deska ani zdaleka nedosahuje takových akustických extrémů, do nichž se vydala třeba nechvalně proslulá a dnes již právem kultovní misantropie „Vorkuta“ od nizozemského projektu Gulaggh, jenž se na svém doposud jediném anti-hudebním veledílu věnoval stejné tématice.

Přesto se „Perm-36“ neřadí k nahrávkám, jejichž poslech by byl nějaká „pohodovka“ nebo odpočinková záležitost. České duo sází především na klaustrofobickou atmosféru, která je rozhodně silná… nebo lépe řečeno sugestivní. Hlásat, že vás „Perm-36“ přenese do gulagu, by samozřejmě bylo typicky nadnesenou recenzentskou frázičkou, nicméně nelze přehlížet, že se nahrávka dokáže zarýt pod kůži a že její nehumánně odtažitá nálada dokáže zalézt až za nehty. Asi však můžeme předpokládat, že cílem Magadan nebylo zprostředkovat příjemné poslouchání, a z tohoto ohledu lze považovat vytyčený cíl za dosažený.

Velkou měrou se na tom jistě podílí i znalost jednotícího tématu „Perm-36“, které je zjevné, aniž by posluchač potřeboval provádět sáhodlouhé výzkumy v hlubinách internetu, ale i o tom to přece je. Vědomí, že se album točí okolo jedné z nejúděsnějších kapitol dějin 20. století (kdo někdy četl knihy jako „Soustroví Gulag“, jistě chápe), dává v kombinaci s industriálně-ambientními tóny, které výjimečně („Project Mayhem“) přechází až k hlukům, a texty (z nichž asi nejvíce na mě zapůsobil ten k titulní skladbě) ucelený dojem díla se silnou výpovědní hodnotou.

Tematickou výjimku pak tvoří finální píseň „Manifest“, kterážto je variací na stejnojmenný song brazilské metalové legendy Sepultura a nese si s sebou i totožný námět. Tím je vzpoura a následný masakr vězňů v brazilské věznici Carandiru, jenž se odehrál 2. října 1992 a při němž přišlo o život 111 lidí. Samotná skladba je své předloze poměrně vzdálená, což ostatně samovolně plyne už jen z odlišného žánrového výraziva, ale pozorný posluchač motivy původní písničky jistě nalezne. Do celku „Perm-36“ pak „Manifest“ zapadá dost přirozeně.

„Here is a world apart. The house of the living dead.
Don’t seek any human behind inhuman deeds.
Dehumanization process:
From human to animal,
From animal to carcass.
Enslavement process:
From slave to flesh,
From flesh to skeleton.
Depersonalizing process:
From person to masses,
From masses to ice dust.
Dehumanization process:
From human to carcass.“
(Perm-36)

Magadan - Perm-36

Před koncem se možná sluší zmínit, že „Perm-36“ vyšlo v limitované (149 kopií) vinylové edici zpracované v důstojné formě včetně vnitřního bookletu a dvojí kapsy na vlastní gramofonovou desku černé barvy. I to napomáhá k celkovému dojmu dobře odvedené práce.


Calques – Civilizing

Calques - Civilizing

Země: USA
Žánr: black metal / noise
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Periurbanization
02. Exurbanisation
03. Galvanization
04. Conversation
05. Decomposition

Hrací doba: 25:35

Odkazy: –>

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Solidní dávkou hlukařiny nikdy nepohrdnu. Stejně tak mám rád, když se noise smíchá s blackmetalovou černotou – tato kombinace sice obvykle nedosahuje takových sonických extrémů jako čistokrevně noisová lázeň, ale většinou to vyvažuje tuze ohavnou atmosférou. A když nic jiného, zpravidla to přinejmenším dost nakládá a dává do těla. A přesně něco takového jsem čekal i od „Civilizing“

Calques je dvoučlenná formace ze Spojených států amerických, kde se scházejí členové kapel Japanese Women (tenhle název mě fakt baví) a Hadals, což jsou v obou případech záležitosti, jejichž tvorba není určena lidem holdujícím zábavné a veselé muzice. I když jen tak mezi námi, o mnoho zajímavější mi připadá Hadals, jejichž hudba je o mnoho experimentálnější a ošklivější. Ale to jen tak na okraj, protože jsme se zde dnes sešli především kvůli Calques. Tak se pojďme podívat, jak se jim jejich prvotina vyvedla…

Minialbum „Civilizing“ nabízí pětici skladeb, které dohromady dávají nějakých pětadvacet minut metalového extrému. A ne nutně jen metalového, jelikož hned úvodní stopa „Periurbanization“ rozjede industriálně-hlukovou koláž. Nejprve tichý začátek, po němž nastoupí nějaké to skřípění a pištění. Nejedná se ovšem o nějakou anti-humánní fašírku, při jejímž poslechu by člověku krvácely uši. Pro koho není noise španělská vesnice, toho věci jako „Periurbanization“ nemůžou rozházet ani omylem. A naopak ti, jimž by něco takového mohlo pocuchat nervičky, se zase k nahrávce „Civilizing“ s největší pravděpodobností nikdy nedostanou.

Může to znít trochu jako kritika, ale věřte, že ještě nejde o nic zásadního. Naopak bych si dovolil tvrdit, že „Periurbanization“ patří k tomu nejzajímavějšímu, co Calques na tomhle počinu nabízejí. Následující písně možná nevykazují nějaké známky melodičnosti*, přístupnosti nebo jiných podobných nežádoucích vlastností a rozhodně se, navzdory názvu celého alba, nejedná o nic, co by chtělo svého posluchače zcivilizovat, ale to ještě automaticky neznamená kvalitu. Calques se snaží hrát intenzivně, ale jejich snaha se trochu míjí účinkem. Jinými slovy řečeno, není to prostě ono a do stavu, kdy by jejich muzika dokázala srazit na zem a zadusit, jim mnohé schází.

(*i když… sem tam se náznak objeví…)

Upřímně mě trochu zklamalo, že „Civilizing“ není nijak výrazně hlukové. Calques hrají spíš black metal a v některých dost primitivních (to nemusí být nutně myšleno negativně) riffech je navrch cítit spřízněnost s punkem. Což ovšem znalce kontextu (rozuměj: Japanese Women) nemůže překvapit. Ale ten noise v tom nějak schází. Určitá patina tu sice je, ale posluchače prahnoucího po hudebním extrému to nejspíš neuspokojí. Objeví se už jen nějakých pár vsuvek jako třeba v „Galvanization“, ale vždy se jedná jen o takové cudné zaskřípění. O nějakém hlukovém běsnění nemůže být řeč ani náhodou.

Calques

Navíc mi ani nepřijde, že by Calques nějak excelovali alespoň v té metalové složce. Je to celé v pohodě, v reálu „Civilizing“ není nějak špatná nahrávka, ale nic zásadního se na ní prostě neděje a celé je to jenom takové obyčejné. Když se objeví nějaký nadějný motiv, Calques jej většinou hodně rychle nechají být a pokračují ve svém standardu, který je – už bychom se asi měli podívat pravdě do očí – průměrnějšího rázu.

Základní vize Calques mi připadá v pořádku, byť se nejde o nic zásadně originálního. Samotné provedení však pokulhává. „Civilizing“ mě o svých kvalitách jednoduše nepřesvědčili, uhranutí, v jaké jsem doufal, se nedostavilo. Vzato kolem a kolem prostě žádný zázrak a do poslechu případných dalších nahrávek kapely se rozhodně nepoženu. Na samotné „Civilizing“ pak myslím zapomenu dost brzy.


The Blight – Meditations on Insignificance

The Blight - Meditations on Insignificance

Země: USA
Žánr: noise / drone
Datum vydání: 28.7.2017
Label: Tridroid Records

Tracklist:
01. Self
02. Humanity
03. Planet
04. Star
05. Galaxy

Hrací doba: 53:25

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Dovolte mi, abych se v dnešní recenzi zase jednou vrátil hluboko do loňského roku. Samozřejmě jde jen o takovou řečnickou žádost, v reálu mi nikdo nemá co dovolovat nebo zakazovat, protože si sem můžu psát jakékoliv píčoviny, co se mi jen zamanou. Myslím ovšem, že pokud patříte k těm nemocným jedincům, kteří si libují v poslechu hlukového marasmu, tak byste tuhle recenzi klidně povolili, kdyby na to přišlo. Čistě jen z toho důvodu, že recenzí na noise není nikdy dost!

Obálka „Meditations on Insignificance“ nenapovídá, že pod sebou bude skrývat zástupce toho pravděpodobně nejextrémnějšího hudebního žánru, jaký kdy člověk stvořil. Alespoň tedy mně to jako typický noisový přebal opravdu nepřijde. Podobně ani název neslibuje nic, z čeho by člověku měly krvácet uši. Můžete si však být jistí tím, že meditační zážitek The Blight rozhodně nenabízejí.

O „Meditations on Insignificance“ bych si dovolil prohlásit, že patří k těm případům, na nichž je nádherně slyšet, že ani noise – jakkoliv je to formálně vzato jenom sonický bordel vyhnaný do extrémních hodnot – nemusí být na jedno brdo a že zdaleka ne všechny noisové formace musejí znít nemlich stejně. Album (jen tak mimochodem, dle Bandcampu jde o třetí nahrávku The Blight, ale nedovolím si soudit, co jsou ty předchozí zač… dle obalů to vypadá na demosnímky, ale stopáže počinů tomu neodpovídají) je bezesporu extrémní a v určitých momentech dokáže pořádně pozlobit ušní bubínky. Napříč deskou se nachází množství vysoce kakofonních pasáží, při nichž by se jedincům holdujícím vzletným melodiím nejspíš začal drát mozek ven všemi známými i doposud neobjevenými tělesnými otvory naráz. Což je samozřejmě nanejvýš v pořádku, poněvadž když posloucháme hluk, přesně tohle chceme – poslech noisu totiž není zábava, nýbrž výzva.

To je ovšem jenom jedna strana mince. „Meditations on Insignificance“ totiž patří k těm případům, kdy jsou nervydrásající pasáže prostředkem, nikoliv nejzazším cílem. Dané tvrzení mohu podpořit poukázáním na skutečnost, že hluková extrémnost tvoří pouze určitou, byť významnou část stopáže. The Blight se totiž nerozpakují tvořit mnohem dynamičtěji a variabilněji, než je v čistokrevném noisu běžně zvykem. Samozřejmě, že asi nikoho z vás nevytrhne, když budu mluvit třeba o dronových vlivech, protože jde o jeden z těch žánrů, které se s noisem kombinují úplně běžně, podání The Blight je však docela jiné. Jejich muzika nepůsobí jako nahodilá hluková improvizace, ale jako záležitost s evidentní vizí a skladatelskou péčí. Což je nanejvýš zajímavé, jelikož The Blight se sami k improvizaci přiznávají. Ale i to jistým způsobem vypovídá o kvalitě alba.

The Blight

Jinými slovy, jednotlivé stopy na „Meditations on Insignificance“ nepůsobí jako pouhé formální rozdělení zvukové stěny, nýbrž jako skutečné skladby s určitým vývojem, jakkoliv to může znít vzhledem k žánrovému rámci paradoxně. Dost tomu napomáhá i skutečnost, že The Blight není dalším krabičkovým chaosem. Kapela (opravdu kapela – jsou zde tři členové) zcela zjevně užívá živých nástrojů, takže na „Meditations on Insignificance“ uslyšíte třeba bicí nebo kytaru. Akorát jsou znásilňovány, aby nevytvářely souhru, nýbrž nelibozvučnou disharmonii.

Názvy písní – a tím spíš v kombinaci s obalem – jasně naznačují, že za „Meditations on Insignificance“ se bude skrývat i nějaký myšlenkový koncept, o jehož náplni lze něco málo pochopit z jediného průvodního textíku na Bandcampu formace. Zároveň – a možná je to jen můj vsugerovaný dojem – nemohu tvrdit, že bych čistě na základě samotné hudby vůbec netušil, která bije. Mnohé momenty „Meditations on Insignificance“ totiž znějí dost vesmírně – nejnápadněji je to asi slyšet v první části „Star“.

Samozřejmě, že odpočinková záležitost to není. Ale to by při podobné muzice očekával snad jen blázen, přestože zrovna v případě „Meditations on Insignificance“ bych se o muzice nebál hovořit. Svou sílu nahrávka nesporně má a poskytuje až určité zalíbení v kakofonii, ale díky své tvárnosti a rozmanitosti nedochází k otupení vlnou extrémního hluku, jako se tomu děje u jiných žánrových desek. Rozhodně zajímavá záležitost, která za poslech stojí.


Flutwacht – Puls

Flutwacht - Puls

Země: Německo
Žánr: power electronics / industrial / noise / dark ambient
Datum vydání: 7.7.2017
Label: Mask of the Slave / The Tourette Tapes

Tracklist:
01. Missgeburt
02. Brachland
03. Kommunikationsfehler
04. Flugrichtung
05. Brache 3
06. Monstermaschine
07. Raupenband
08. Sinnlos
09. Endphase

Hrací doba: 71:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Flutwacht je myslím jméno, které bude velké části příznivců akustického teroru již známo. Tenhle německý projekt totiž fanoušky industriálního rachotu svými nahrávkami zásobuje již téměř patnáct let. A nutno, že za tuto dobu už Daniel Simon – jak se lídr Flutwacht jmenuje – stačil nastřádat hromady počinů. Což ovšem na téhle scéně není nic zvláštního nebo výjimečného, poněvadž mnohé žánrově spřízněné projekty ty placky serou ve stejné nebo dokonce ještě vyšší kadenci.

Samozřejmě ani v letošním roce tomu není jinak, protože se pod hlavičkou Flutwacht objevila další řádka splitek, ípíček a podobných srandiček. My se dnes podíváme na album „Puls“, které vyšlo začátek července v kooperaci Mask of the Slave (což je sublabel Sun & Moon Records specializující se na power electronics a noise) a The Tourette Tapes (což je zase label samotného Daniela Simona).

„Puls“ se s tím nijak zvlášť nesere a ani se nesnaží poskytovat posluchači byť i jen náznakem komfortní zážitek. Nejde jenom o samotnou hudbu, která mnohým (většině?) ani nebude připadat jako hudba (což je samozřejmě prudce subjektivní a nanejvýš diskutabilní…), ale i o samotnou skutečnost, že se přítomných devět skladeb roztáhlo na plochu více jak sedmdesáti minut.

Během těchto sedmdesáti minut na vás čeká obligátní nálož industriálního rachotu, power electronis, hlukových výlevů (ačkoliv do extrémů harsh noisu zas „Puls“ nezachází) i darkambientních hlubin. Poslední jmenovaný styl je sice taktéž temný a rozhodně nepatří k těm, při nichž by se vám měla zlepšit nálada, ale „hučivé“ minimalistické záležitosti jako „Kommunikationsfehler“ nakonec na „Puls“ působí ještě tím odpočinkovějším dojmem. Sice jsem řekl, že se Flutwacht nepouští až do vod nejvyššího ortodoxního hluku, při němž krvácejí uši a mozek se snaží vystřelit ven z hlavy všemi myslitelnými i nemyslitelnými otvory, ale pořád ta muzika (?) dokáže slušně nakopat. Příkladem budiž třeba „Brachland“ anebo „Flugrichtung“.

Stopáž notně navyšují především dvě dlouhé stopy „Monstermaschine“ (třináct minut) a „Endphase“ (dvacet minut). O něco víc bych nacenil první jmenovanou, která se díky své rytmické čitelnosti místy dotýká skoro až rhythmic noisu. Každopádně působí víc jako komponovaná skladba, což možná zní u podobných žánrů trochu zvláštně, ale osobně to tak mám radši – zdá se mi to smysluplnější, než když hluk vyznívá jen jako nahodilá improvizace bez jakékoliv myšlenky, kde jde jen o audio-extremitu.

Přesto všechno nemohu „Puls“ nějak výrazně chválit. V podobných stylech je tu taková nevýhoda, že jejich vnímání je značně subjektivní a hlavně vrtkavé. Kolikrát dva hluky znějí téměř stejně, přinejmenším laikovi, ale zatímco jednoho se nemůžete nabažit, druhý vás spíš nudí. Kolikrát se dojem neodvíjí ani tak ze skutečných kvalit, jako spíš z nálady a rozpoložení samotného posluchače. Kdoví, třeba je na vině právě něco takového, protože reálně na „Puls“ neslyším nic, co by Flutwacht dělal špatně a některé momenty mi upřímně přijdou dobré. Jenže jsem to album slyšel mnohokrát (popravdě řečeno asi i víckrát, než bych sám chtěl), ale nedokázal jsem v tom nalézt pocit jakéhokoliv hlubšího uspokojení. Což nijak nesouvisí s vyhraněností, jakou s sebou dané žánry nutně nesou. Nespokojenost je až prozaicky triviální – prostě mě to nijak zásadně nezaujalo.


Sutekh Hexen / BLSPHM – split

Sutekh Hexen / BLSPHM - split

Země: USA
Žánr: black metal / noise / drone
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories
Původní vydání: 31.5.2014, Dead Accents

Hrací doba: 10:10

Odkazy Sutekh Hexen:
web / facebook / bandcamp

Odkazy BLSPHM:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Co se dlouhohrajících desek týká, Sutekh Hexen mlčí již od roku 2012, kdy vyšlo „Behind the Throne“. S takovou prodlevou se příznivec jejich audio teroru chytá i neřadového stébla. Nahrávka, již si v dnešní minirecenzi představíme, ovšem není tak úplně čerstvá. Sutekh Hexen sice letos jedno splitko vydali, konkrétně s krajany Hissing, jejichž tvorba je rovněž zajímavá (možná si vzpomenete na naši malou recenzi jejich loňského s/t ípka), ale my se nyní podíváme na split s BLSPHM ze Seattlu.

Splitko Sutekh Hexen a BLSPHM původně vyšlo již v roce 2014 na nepříjemně limitované audiokazetě pod značkou Dead Accents. Letos se ovšem objevila reedice na sedmipalcovém EP u Sentient Ruin Laboratories, jejímž prostřednictvím se tenhle skvělý materiál opět dostává do okruhu zájmu. Já sám jsem původní vydání nahrávky minul, a i když jsem si posléze zpětně na Metal Archives všiml, že takový nosič existuje, nikdy jsem se k poslechu nedostal. Tím spíš jsem rád, že k reedici došlo a já počin zachytil, protože tahle desetiminutovka stojí kurva za to.

Mám-li ovšem začít hovořit o reálně náplni splitu, slova se mi hledají jen těžko. Spokojíte se s tím, když prohlásím, že Sutekh Hexen zde opět člověku mrdají do palice svou hluboce atmosférickou esoterickou kombinací raw black metalu a hluku? A že s nimi BLSPHM zdatně drží krok a nenechají si v servírované porci audio-humusu nic líbit?

Zvuk obou kapel je možná posazen daleko za hranice toho, co je schopen a ochoten vstřebávat průměrný posluchač, nicméně je nutno říct, že ani Sutekh Hexen, ani BLSPHM se nesoustředí čistě na extremitu ve smyslu formy. Společným cílem je uchopení akustické temnoty a atmosférických hlubin, v čemž je extrémní forma pouhým prostředkem, nikoliv cílovým bodem. Zejména v případě Sutekh Hexen tak blackově-noisový binec získává až meditativní nádech.

Na splitu mi však přijde mimořádně zajímavá jedna věc, a sice jak intenzivní a dlouhotrvající prožitek lze zprostředkovat na ploše pouhých deseti minut. Obě formace přispěly jen pětiminutovou skladbou – Sutekh Hexen tu svou pojmenovali „Azure Graal“, BLSPHM nabízejí „Abyss 3“ – ale jak se ukazuje, počet minut není vše a krátká plocha není synonymem pro povrchnost. Což je jen tak mimochodem skutečnost, jejíž pochopení by mnohým kapelám vysoce prospělo.

Co se samotného splitka, jen těžko se mi krotí nadšení. Tohle má sílu, jak když kopne kůň. Nemám výhrad.


Crawl – This Sad Cadav’r

Crawl - This Sad Cadav’r

Země: USA
Žánr: black / doom metal / noise
Datum vydání: 25.5.2017
Label: Red River Family

Tracklist:
01. I
02. II
03. III

Hrací doba: 30:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Už v poměrně útlém věku jsem zjistil, že pozitivní muzika mě moc neoslovuje. Zatímco na prvním stupni základky všichni okolo frčeli diskošku od šmoulů, já už doma drtil hard rock a heavy metal. Přístup zůstal, akorát se postupem času notně posunula hranice toho, co považuji za dostatečně negativní hudbu. V prvních ročnících gymplu jsem si připadal jako arci drsňák, když jsem měl v discmanu (to už mladší ročníky možná ani znát nebudou… o mém dřívějším walkmanu se raději ani nebudu zmiňovat!) Slayer a Sepulturu, dneska si to pustím, když mám chuť na něco svižně odpočinkovějšího. Co si budeme povídat, jakmile člověk zakusí harsh noise, už není cesty zpět!

Asi jste dle úvodu pochopili, že Crawl nebude záležitost pro žádné měkké sráče. Chápete zcela správně. V tomto případě je rozhodně na místě očekávat ohavnou temnotu. Netvrdím ovšem, že se jedná o ten nejvyšší extrém, jaký lze široko daleko zaslechnout. To jen tak pro jistotu, abychom to hráli na rovinu. Však kdybych něco takového tvrdil, všichni znalci mezi vámi by se mi asi pěkně vysmáli. Přesto myslím nebude od věci prohlásit, že Crawl mají poměrně vysoký level ošklivosti. Dost na to, aby se u toho průměrný ctitel melodického power metalu rozbrečel strachy, dost na to, aby z toho průměrný fanoušek Šlágr TV dostal srdeční zástavu nejpozději do jedné minuty a sedmnácti vteřin.

Nicméně dosti humoru – byť humor na úkor posluchačů melodického power nikdy neomrzí! Jenže u desek jako „This Sad Cadav’r“ legrácky příliš na místě nejsou. Crawl totiž hrají kakofonickou akustickou nenávist, v níž není ani špetka naděje na lepší zítřky. Alba jako „This Sad Cadav’r“ vznikají jenom a pouze kvůli tomu, aby jakéhokoliv nebožáka s dostatkem odvahy postavit se do cesty vymáchala v depresivním bahně. A to zní přitažlivě, ne?

Nespokojíme-li se s označením „hnus“, pak dojdeme k závěru, že Crawl žánrově nejsou až tak jednoznační. V kytarových pasážích jde o zahlučený black/doomový marast, ale kdyby mi někdo mermomocí tvrdil, že v tom slyší i sludge, tak bych se s ním do krve rozhodně nehádal. Na druhé straně však na „This Sad Cadav’r“ najdete i četné darkambientní pasáže, jež nejsou opomenuty v žádné ze tří přítomných skladeb. Čtvrthodinová „I“ se jimi může pochlubit na začátku i na konci, „II“ pouze na konci, „III“ pro změnu na začátku.

„This Sad Cadav’r“ bych ale zařadil k těm počinům, u nichž je vlastně docela bezpředmětné rozlišovat jednotlivé stopy a bavit se o tom, jestli je jednička větší tryzna než dvojka a jestli náhodou trojka není ještě ohavnější. Stejně si totiž nedokážu představit, že bych z takové desky pustil jenom jeden song a šel od toho. To je samozřejmě totální kravina. „This Sad Cadav’r“ vnímám jakožto celistvé ucelené dílo, které nemá smysl trhat a kouskovat. Vám doporučuji to samé.

A jako takové také album funguje. Nač troškařit, když si člověk může naordinovat rovnou celou půlhodinu ortodoxní misantropie? „This Sad Cadav’r“ hrne všechno do pocitu co největší beznaděje, ale tento přístup Crawl vychází, protože atmosféra je skutečně odporná a zlá, až během poslechu skoro teče hnis z reproduktorů. To formálně vzato může znít odpudivě, ale všichni, kdo takovéhle věci posloucháme, dobře víme, že právě ta odpudivost a katarze je tím, co zde hledáme. A „This Sad Cadav’r“ takové pocity zprostředkovat dokáže velmi přesvědčivě. Příznivcům skutečné metalové temnoty lze jen doporučit.