Archiv štítku: noise

Csigo – Rite of Sounds

Csigo - Rite of Sounds

Země: Maďarsko
Žánr: industrial / noise / experimental electronica
Datum vydání: 2.12.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Life Is Noisy Around Me
02. Interplanetary
03. Greedy Chiefs Greedy Folks
04. Waste Much Time
05. Shining Through [feat. Manoya]
06. Vexation
07. At Ease [feat. Attila Dóra]
08. Blank Look

Hrací doba: 44:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

V dnešní recenzi budeme mít to štěstí, že si můžeme představit další velmi zajímavou záležitost. Na svědomí ji má maďarský muzikant Tamás Csigó, jenž má za sebou roky hraní v experimentálnějších vodách; otřel se například i o kombinace hip-hopu a jazzu. Jeho doposud asi nejznámějším působištěm je formace Beat Dis (kdybyste si jen tak mimochodem chtěli zaposlouchat, tak celou diskografii lze zdarma stahovat na oficiálním webu), ale v portfoliu toho má o poznání víc.

Nás ovšem v dnešní recenzi nejvíce zajímá skutečnost, že v loňském roce se Tamás Csigó vydal i na sólovou dráhu a pod jménem Csigo vydal první album s názvem „Rite of Sounds“. Na něm se představuje v docela odlišné poloze než ve zmiňovaných Beat Dis nebo třeba v Dubcity Fanatikz. Jak už jsem ale naznačil hned v první větě, i zde se jedná o zajímavou produkci, která za poslech stojí.

Na „Rite of Sounds“ se Tamás Csigó soustřeďuje na elektronickou muziku, ale rozhodně ne na její jednoduchou či prvoplánovou formu. Nečekejte tedy instantně taneční záležitost, která by vám měla rozpohybovat všechny končetiny, ať se vám to líbí nebo ne. A to platí i navzdory tomu, že rytmus skladeb je dost často přímočarý. Základ stojí na neotřele pojatém industrialu, do něhož vstupuje i stravitelnější forma noisu. No, kdybyste ale chtěli a trochu se snažili, klidně byste mohli tvrdit, že tu jsou ke slyšení i vlivy minimal techna nebo rhythmic noisu.

Dost často se děje, že písně mají jednoduchý, leckdy skoro až primitivní beat, který se sám o sobě nemění. Kolem něj se ovšem nabalují další vrstvy elektronických zvuků a audio experimentů. Přinejmenším v nějaké míře by se tohle dalo vztáhnout na většinu přítomných songů, ale abyste neřekli, že si to ulehčuju až příliš, mohu jako příklad zmínit třeba hned úvodní „Life Is Noisy Around Me“ nebo „Greedy Chiefs Greedy Folks“.

Někdy má tohle tepání jednoho motivu za následek, že „Rite of Sounds“ začíná zavánět psychedelickými nálady, což se typicky děje v těch skladbách, kde se objevuje i zpěv. Kupříkladu „Waste Much Time“ s – v dobrém slova smyslu – apatickým a nezúčastněným vokálem; něco podobného pak lze říct i o „At Ease“. Z hlediska zpěvu funguje hodně dobře také „Shining Through“, kde se přidává hostující ženský vokál, a s předkládanou hudební formou to pracuje na jedničku.

Možná by bylo vhodné zmínit jednu věc: I navzdory prohlášení, že lze většinu písniček popsat za pomoci jistého obecného receptu, „Rite of Sounds“ není vůbec jednotvárným albem. Drží pohromadě natolik, aby nevznikal pocit pouhého kompilátu náhodně sebraných songů, ale je dostatečně rozmanité, aby měla každá skladba v rámci celku svou tvář. Což je samozřejmě super, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že i kvalitou mají v podstatě všechny kousky co říct.

Csigo

Asi největším vybočením z nastoleného konceptu je až finální „Blank Look“, jež je o poznání minimalističtější a na rozdíl od většiny desky nemá jasně vytyčenou rytmickou linii. Jistě, něco podobného lze říct například i o „Vexation“, ale u té posluchač stále nemá pocit, že by sem snad neměla patřit. Oproti tomu „Blank Look“ si pohrává i s dark ambientem, k němuž se v druhé půli přidává i noise. Sama o sobě závěrečná desetiminutovka není úplně špatná, přesto si nemohu pomoct, přijde mi z celého „Rite of Sounds“ nejméně záživná.

To však nic nemění na tom, že celkově vzato se jedná o pozoruhodnou a zvláštně znějící záležitost. Není úplně lehce přístupná a navzdory jednoduchým rytmickým linkám se vám neotevře hned na prvním rande. Navíc ani po větším množství poslechů není „Rite of Sounds“ nahrávkou, která by se opravdu „líbila“. Ale něco v tom je a člověka láká to poslouchat. A to není málo.

Csigo


Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent

Gnaw Their Tongues - Hymns for the Broken, Swollen and Silent

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / noise / industrial
Datum vydání: 9.12.2016
Label: ConSouling Sounds / Tartarus Records / Crucial Blast

Tracklist:
01. Hold High the Banners of Truth Among the Swollen Dead
02. The Speared Promises
03. Frail as the Stalking Lions
04. Your Kingdom Shrouded in Blood
05. Silent Burned Atrocities
06. Hymn for the Broken, Swollen and Silent
07. I Have Clad the Pillar in the Flayed Skins
08. Our Mouths Ridden with Worms

Hrací doba: 39:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Gnaw Their Tongues už dnes asi není skupina, která by ještě dokázala překvapit. Po víc jak dekádě fungování, deseti deskách a bezpočtu neřadových počinů to je snad i pochopitelné. Ale to nemusí nutně znamenat degradaci kvalitativní úrovně. Poprvé to sice vždycky bývá nejsilnější, v tomto případě snad i nejhnusnější, ale to neznamená, že by snad hudba tohoto nizozemského projektu s postupem let ztrácela na síle či své odpornosti.

Moriesovi lze možná vyčítat nadprodukci – s Gnaw Their Tongues sype spoustu počinů a vedle toho má ještě kotel dalších projektů, mezi nimiž jsou nejznámější asi Cloak of Altering, De magia veterum (první album po pěti letech vyjde příští měsíc!) a v poslední době třeba Pyriphlegethon – ale rozhodně mu nelze vyčítat, že by snad postupem času měknul a mírnil se. Takové tvrzení aktuální deska „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ bezpečně potvrzuje. Gnaw Their Tongues ani na svém desátém řadovém počinu neztrácí nic ze své ohavné aury, stále je to zkurveně intenzivní a odporný marast, který vám vymáchá držku v těch nejhorších chorých sračkách, jaké si váš ubohý mozeček ani nedokáže představit. To zní lákavě, ne?

Recept je již dávno daný. Na druhou stranu, kdyby mě u všech kapel desátá studiová deska upoutala takovým způsobem, jakým se pod kůži dokázalo zarýt „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“, hned by se v tom hudebním světě žilo o poznání lépe. Očekávejte tedy obligátní dávku absolutní zlovolnosti, které je dosaženo kombinací black metalu a noisu, v níž se tu a tam zjeví i nějaký skřípot z industriálního hájemství. Anebo taky ne a já jen předstírám, že v tom brajglu něco slyším, abych vypadal víc elitářsky.

Ne, to byl vtip. I navzdory tomu, s jakou formou „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ (a produkce Gnaw Their Tongues obecně) pracuje, jsou jednotlivé kompozice mezi sebou povětšinou rozeznatelné a jsou tu momenty, které posluchači v hlavě utkví. Jedním z takových je kupříkladu trýznivá „Your Kingdom Shrouded in Blood“, jež právě patří k těm písním, v nichž je vliv industrialu jasně patrný. Podobně se vymyká třeba i pátá „Silent Burned Atrocities“, i když opačným způsobem. Jakkoliv je muzika Gnaw Their Tongues ošklivá a animální, její rychlost není nijak závratná. Výjimka však potvrzuje pravidlo a bestiálně rychlé momenty v „Silent Burned Atrocities“ jsou toho důkazem. A když pak dojde ke zvolnění, v pozadí se objeví temná klávesová melodie, aby song poté sklouzl k opilé zfetované pasáži, nelze pochybovat o tom, že Mories svou hudbu skutečně komponuje a přemýšlí nad ní – na rozdíl od mnoha jiných hlukařů, jejichž produkce je bohapustou improvizací na téma „co největší bordel“.

I navzdory právě řečenému je však „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ především masou zvuku, jejíž intenzita vás zatlačí do kouta. Atmosféra desky je strhující a hypnotická. Zlo při poslechu odkapává z reproduktorů a ortodoxní negativismus prostoupí vším, co se přiblíží na doslech, ale odtrhnout se od toho prostě nedá. A to je známka toho, že Gnaw Their Tongues stále hraje vysokou ligu.

Gnaw Their Tongues

Jak již padlo, „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ znalce tvorby Gnaw Their Tongues nijak zvlášť nepřekvapí. Pocuchat nervičky ovšem dokáže. A to je dle mého skromného stěžejní, protože přesně tohle je tím, kvůli čemu podobné počiny posloucháme. Misantropie budiž pochválena. A nyní zemři, červe!


Calf / Uncle Grasha’s Flying Circus – The House of Thousands Testicles

Calf / Uncle Grasha's Flying Circus - split

Země: Řecko / Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / dark ambient
Datum vydání: 11.9.2016
Label: Pravěk Noise Section / SweetOhm Recordings / NAAB

Tracklist:
I. Calf
01. A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate

II. Uncle Grasha’s Flying Circus
02. The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun
03. The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World

Hrací doba: 58:41 (30:22 / 28:19)

Odkazy Calf:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Mohlo by se zdát, že počin s názvem „Dům tisíců varlat“ bude nějaká gay porno parodie na „Dům tisíce mrtvol“, ale realita je trochu jinde – byť platí, že z filmu se zde vycházelo. Za svůj předobraz si však Uncle Grasha’s Flying Circus vzali poněkud serióznější dílo a už vůbec jej neparodují. Jejich strana splitu totiž vychází ze snímku „La montaña sagrada“ (neboli „Svatá hora“ v českých zemích) od chilského režiséra Alejandra Jodorowskyho známého jako tvůrce snímků z kategorie pro náročného diváka. Což vlastně sedí, protože i „The House of Thousands Testicles“ spadá do šuplíčku pro náročnějšího posluchače.

To ovšem neplatí jen o Uncle Grasha’s Flying Circus, ani druhá strana splitu v tomto ohledu nijak nezaostává a taktéž nabízí půlhodinku, která má daleko k odpočinkovému poslechu. Tato nese název „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ a jejím autorem je řecký projekt Calf.

Začněme ovšem s českou stranou splitka, kterážto je – to si povězme hned zkraje a na rovinu – tím zajímavějším, co počin nabízí. „The House of Thousands Testicles“ je samozřejmě noise, tudíž nemalou část toho, co níže zazní, berte s rezervou a s vědomím, že se stále bavíme o hluku, tedy o žánru, jenž má ke konvenčnímu pojetí hudby asi nejdále ze všech hudebních žánrů. Přesto – nejedná se o nahodilé hlučení bez hlavy a paty, bez ladu a skladu a bez nějaké pojící myšlenky, v obou částech kompozice je cítit promyšlenost a nějaký skladatelský záměr. Zjevně se tedy nejedná o pouhé improvizační cvičení na téma co nejkrutějšího audioteroru – a pokud „The House of Thousands Testicles“ ve skutečnosti je výsledkem improvizace, pak to na něm není vůbec znát. Z toho ohledu lze bez problémů věřit tomu, že Uncle Grasha’s Flying Circus se při tvorbě stanoveného konceptu opravdu drželi, nikoliv že je tento koncept pouze domnělý. A to u noisu zdaleka nebývá pravidlem. Nutno dodat, že to vše se povedlo, aniž by Uncle Grasha’s Flying Circus ztratili jakékoliv extrémní aspekty hlukové produkce.

To hlavní se odehrává ve dvacetiminutové „The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun“. Uncle Grasha’s Flying Circus zde tvoří klaustrofobický nátlak a drží posluchače v koutě, kam na něj házejí ohavné hlukové koláže, industriální ruchy a nepříjemné pískoty. Jak už ale padlo, stále je v tom cítit myšlenka, skladba (zde je tento termín skutečně na místě!) má vývoj a vlastně to celé uběhne mnohem rychleji, než by člověk očekával. A to značí kvalitu. To samé lze říct i o „The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World“, byť je její přístup jiný. Zde se totiž jedná o tuze lákavou srážku noisu s dark ambientem. A je to super.

Ani „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ vlastně není špatná záležitost. Vedle prvotřídního noisu Uncle Grasha’s Flying Circus však příspěvek Calf vypadá trochu mdle. Byť i tady se v rámci půlhodinového peklíčka najdou zajímavé momenty, které dokážou pocuchat posluchačovy nervy. Paradoxně je na poslech víc nepříjemná nepravidelná, až arytmická rytmika než industriálně-hlukové pískání.

Vzato kolem a kolem je to ale dost povedené splitko, s nímž se dá strávit více času, než je u noisu běžné. Pravda, mají to na svědomí především Uncle Grasha’s Flying Circus s „Domem tisíců varlat“, ale „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ je taktéž docela dobrá a dává smysl ji poslouchat, poněvadž i zde se jedná o poctivě hnuso-experimentální tvorbu. Celkově velmi vydařená hodina hluku, takže jestli si chcete protáhnout uši industriálním skřípěním, tenhle split lze jen doporučit!


eE eS eM – ByloNebyloRybaNaruby

eE eS eM - ByloNebyloRybaNaruby

Země: Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / improvisation
Datum vydání: srpen 2016
Label: Napalmed

Tracklist:
I. LiveAtRybaNaruby
01. KdybyBylyVPrdeliRyby
02. NemuselyByBytRybniky

II. JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba
03.-17. [untitled]
18. PytelNa(cu)Raky
19.-65. [untitled]
66. 666
67.-87. [untitled]
88. NaziFunksPunkOff!
89.-98. [untitled]
99. Outro

Hrací doba: 71:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Hlukový matador Radek Kopel a jeho kumpáni jsou neúnavní. Od doby svého vzniku Eine Stunde Merzbauten posluchače nijak nešetří a každý rok nabídnou minimálně jednu nahrávku, přičemž každá jedna z nich je více než vhodná k zodpovědnému trýznění sluchovodů a snad nejen jich. Člověk se ještě ani pořádně nestačil vzpamatovat z dubnového počinu „E.S.M.“ vydaného pod lehce pseudonymem ExSxMx a už je tu další dávka zvukového arcipekla – a opět pod trochu jiným jménem, tentokráte jako eE eS eM. Ale není se čeho bát, na svou dávku noisu si přijdete, ať už se to jmenuje jakkoliv.

Nějaký laik by si při pohledu zdálky mohl snad i pomyslet, že se na „ByloNebyloRybaNaruby“ ukrývá nějaký koncept – zcela evidentně rybí koncept. Ale zasvěcení vědí, že očekávat něco takového by byla absolutní naivita, protože u Eine Stunde Merzbauten je všechno trochu jinak a tenhle projekt se pojmu kapela samozřejmě vymyká takovým způsobem, až by toto označení bylo snad hanlivé.

Přesto – „ByloNebyloRybaNaruby“ je rozděleno na dvě části. Ta první nese název „LiveAtRybaNaruby“, a jak už její název napovídá, jedná se o živý záznam. Ten byl pořízen v klubu Rybanaruby v Praze, výsledkem čehož jsou dvě – hanba mě fackuje při tomhle pojmenování – písně „KdybyBylyVPrdeliRyby“ a „NemuselyByBytRybniky“. Ničeho se ho však nebojte, na nahrávce není vůbec poznat, že se jedná o živé album – s výjimkou jediného momentu v podobě potlesku na konci „NemuselyByBytRybniky“.

Druhou částí je pak 36minutová – opět mě fackuje hanba – kompozice „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“, která je rozdělena do 97 stop, z nichž naprostá většina je nepojmenovaná. Jedinými výjimkami budiž majstrštyky „PytelNa(cu)Raky“ (18), „666“ (66), „NaziFunksPunkOff!“ (88) a „Outro“ (99).

No, ale ve finále je samozřejmě úplně šumák, jak se co jmenuje, jak dlouho to trvá, kde to bylo natočeno nebo jestli jde o koncertní či studiovou nahrávku. V konečném důsledku je totiž beztak všechno brajgl jako svině. Eine Stunde Merzbauten je záležitost, o níž dost dobře nejde pořádně psát, panč dycynky skončíte u prohlášení, že to není nic jiného než prachsprostý bordel, jehož hlavním poznávacím znamením je nezřízená improvizace a jehož snad nejdůležitějším smyslem existence je pobavení samotných Eine Stunde Merzbauten při vyluzování těch nejvíc pošukaných zvuků, pískotu, vazeb, rachotu a dalších akustických laskomin.

Dobrá, trochu jsem to přehnal, něco mále přece jen napsat lze. Tak především – „LiveAtRybaNaruby“ mě příliš nebaví. Na minulém „E.S.M.“ šlo – s notnou dávkou nadsázky – nalézt jakousi hudebnost, což byla vlastně docela příjemná změna. Jasně, pořád to znělo, jak když vás šuká kůň do ucha (ne, že bych to reálně zkoušel), ale ten poslech mě, nebojím se hrdě a drze prohlásit, bavil. „LiveAtRybaNaruby“ je v obou svých částech noisový námrd, v němž Eine Stunde Merzbauten do posluchačů hustí pazvuky bez ladu a skladbu. Tu a tam z té improvizace na povrch vytane trochu zajímavější pasáž (třebas třináctá až patnáctá minuta „KdybyBylyVPrdeliRyby“), ale vzato kolem a kolem to není žádné terno.

Eine Stunde Merzbauten

Náladu ovšem vyspraví „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“. Většina z oněch 97 stop má dvacet vteřin nebo lehce přes dvacet vteřin, přesto se tu najdou i relativně zajímavé momenty jako třeba hity číslo (dle tracklistu, ne v rámci kompozice) 49, 57, 58, 63, 64 (v těchto dvou se dokonce ozvou náznaky dejme tomu psychedelie), 70 nebo 71. Anebo je to třeba všechno furt ten samý bordel a jen mně mrdá v uších, takže tam slyším, co tam není. Ale to nic nemění na mém názoru – jakkoliv to u daného žánru může znít zcela iracionálně, ale „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ se mi skutečně líbí víc.

Samozřejmě, „ByloNebyloRybaNaruby“ je hlukařina jak řemen. Tato věta je všeříkající a celý počin dostatečně hodnotí i popisuje zároveň. Vezměte si z toho, co uznáte za vhodné, protože za oním prohlášením se skrývá „je to zajímavé“ stejně jako „je to naprostá kokotina“. Hádám, že svou variantu si  zvládnete vybrat sami a mě k tomu nepotřebujete.


Stian Westerhus – Amputation

Stian Westerhus - Amputation

Země: Norsko
Žánr: electro / noise / art pop
Datum vydání: 29.4.2016
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Kings Never Sleep
02. Sinking Ships
03. How Long
04. Amputation
05. Infectious Decay
06. Amputation Part II

Hrací doba: 39:44

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

House of Mythology je zbrusu nové vydavatelství, které se objevilo takřka zničehonic. I tak hned počalo vydávat nahrávky, za něž by se nestyděl kdejaký dekády fungující label. Za tím vším zřejmě stojí kdosi (undergroundově) vlivný, osoba s kontakty, jež daly zelenou například spolupráci s Ulver. A není to vše – v dohledné době tu má vyjít třeba debut Hypnopazūzu, tedy projektu Davida TibetaCurrent 93 a YouthaKilling Joke. Třebaže další jména nejsou tak věhlasná, je z čeho vybírat. Například novinka Kitchie Kitchie Ki Me O byla parádní art rocková jízda, ke které se nadále s potěšeními vracím. Neuniklo mi ani jméno Stiana Westerhuse, který z experimentálně laděné filozofie vydavatelství nikterak neslevuje. Ba naopak, jedná se o to nejpodivnější, s čím jsem měl pod značkou House of Mythology tu čest.

Stian Westerhus je nenápadný norský hudebník, který se v minulosti věnoval elektronické hudbě, improvizaci a různým sonickým experimentům. Činil tak primárně sólově, pod vlastním jménem. Westerhusovo jméno se mihlo i v některých kapelách, z nichž za zmínku stojí hlavně Jaga Jazzist, přestože je nutno říct, že zdejší roční působení asi nelze považovat za vrchol hudebníkovy kariéry. K seberealizaci dochází právě především sólově a o sólové desce také bude dnes řeč.

Aniž bych tušil, kdo Westerhus je a co páchal v minulých letech, poslechl jsem si zřejmě první zveřejněnou píseň z „Amputation“, artpopově laděnou „How Long“, která vyvolala můj okamžitý zájem o celou desku. Nadšení nicméně zmrazily její první poslechy a i nadále žiji pocitem, že ani během dalších snah přijít tomu všemu na kloub jsem nezaznamenal výraznou oblevu. Především jsem dostal něco úplně jiného, než nabízela inkriminovaná skladba, v podstatě elektronické experimentování „vyrušované“ art/noisepopovými vsuvkami.

Na fúzi inteligentního popu a těžce stravitelné kombinaci relativně oldschoolové elektroniky a noisu by nebylo nic špatného. Naopak, vítat lze něco takového s nadšením a otevřenou náručí. Jak jsem ale řekl, čekal jsem jinou hudbu, a přestože prvotní šok – zde je tohle slovíčko skutečně na místě – opadl, nemohu si pomoct, „Amputation“ mi zůstává cizí. Nemyslete si, že je za tím nutně fakt, že se Westerhus zhlédl právě v takovéto kombinaci, alb vystavených na kontrastu jsou spousty. A tyto spousty mimo jiné skrývají nejeden klenot, vzpomeňme třeba na loňský Prurient. „Amputation“ však sráží absence úzkého vztahu mezi oběma extrémy. Mohla to být symbióza i sprostý parasitismus – klíněnka a kaštan, noise a pop. Současný vztah bohužel končívá u nezaujetí druhým. Třeba písničkářstvím prostoupené songy („How Long“, „Infectious Decay“) jsou z velké části založeny právě na temné elektronice, jenže zatímco v čistě – a zpravidla velmi dobrých – elektronických partech je Westerhus nepřístupný, až odtažitý, v chytlavých partech přehodí výhybku a nepřirozeně změní náladu. Viz druhá část alba, závěrečná trojice skladeb, v ústřední roli „Infectious Decay“.

Stian Westerhus

Myslíte, že by bylo po výše vypsaném jednoduché by bylo „Amputation“ odsoudit, odhodit a nechat ho ladem? Věřte, tak tomu není. Deska je to na osobní přebrání si neskutečně komplikovaná. Neustále vás vyzývá se s ní nějakým způsobem konfrontovat, vymezit se vůči ní, zvlášť když je Westerhus navzdory nesoudržnosti materiálu výborný skladatel. „How Long“ a do jisté míry „Kings Never Sleep“ ukazují přesně tu podobu, v níž to Norovi sluší nejvíc. Právě zde lze zaslechnout plně fungující vztah mezi oběma složkami hudby, navíc s výborným zpěvem a melodiemi v zádech. Tu prazvláštní poetiku v celé své kráse.

„Amputation“ je experimentálním dílem se vším všudy. Nechybí neuchopitelnost, neopakovatelnost, neokoukanost. Faktem druhým však zůstává, že Stian Westerhus se mi minimálně netrefil do nálady, anebo – a to spíš – jednoduše nahrál desku, na které se zmíněné atributy příslušící experimentu zvrhly do podoby, již nelze přijmout, neboť jako celek nefunguje. Dává sice smysl a sděluje myšlenku, nicméně onen smysl a myšlenka jsou zabaleny do formy, která je natolik nekonzistentní, že nemám potěšení ji poslouchat. Westerhus přese všechno stojí za zajímavou nahrávkou a nezaslouží zavržení. Nápady má, vlastní vizi také a minimálně tímto absolutně stojí za hranicí vyhrazenou šedivému průměru. Pravý opak nevýrazné průměrnosti však zůstal ve stínu praktického užívání – průměrného posluchačského zážitku.


The Body – No One Deserves Happiness

The Body – No One Deserves Happiness

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal / noise
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Thrill Jockey Records

Tracklist:
01. Wanderings
02. Shelter Is Illusory
03. For You
04. Hallow / Hollow
05. Two Snakes
06. Adamah
07. Starving Deserter
08. The Fall and the Guilt
09. Prescience
10. The Myth Arc

Hrací doba: 47:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

O The Body jsme si tu již párkrát povídali, ať to bylo při příležitosti někdejšího živého vystoupení v pražském Chapeau Rouge či vydání donedávna poslední řadovky „I Shall Die Here“, na níž spojili síly s The Haxan Cloak, takže tuhle dvojici dřevorubců sídlící v americkém Portlandu asi netřeba zdlouhavě představovat, stejně jako jejich silně depresivní, sludge-doomové vize. Pro úplnost je však třeba doplnit, že mezi předchozí řadovkou stihli vydat asi tři kolaborace a po jednom splitku a EP, což jen dokazuje, jak hyperaktivní Lee Buford a Chip King jsou. Nicméně teď už k meritu věci.

Za letošní desku „No One Deserves Happiness“ všechno říká už jen název a přebal zdobený neveselou kresbou na růžovém podkladu. Na druhou stranu neříká nic moc nového, protože The Body nikdy nedrhli pozitivní hudbu. Jen lámali kosti a tlačili mozek z hlavy… což se, nepřekvapivě, děje i tentokrát. Album otevírá čistý ženský vokál, který chtě nechtě připomíná tři roky starou fošnu „Christs, Redeemers“ a její tajemnou, nábožnou atmosféru vystavěnou právě na ženských chorálech, z nichž mám dodneška husinu až na zadnici. Nicméně stále mluvíme o The Body a jejich tendencí nesedět na jednom místě příliš dlouho, takže ačkoliv užívají ženských vokálů i tentokrát, dosahují jimi docela odlišných cílů… což obecně platí pro všechny stavební prvky, kterých The Body používají.

Takže ačkoliv se zpočátku může zdát, že na „Christs, Redeemers“ duo na „No One Deserves Happiness“ volně navazuje, následující skladby dávají jasně najevo, že The Body se posunuli jinam a pustili se do dalších experimentů. Stále vás drtí brutálně podladěnou kytarou a hlukem vrstveným do masivních stěn, Chip King z vás odkrajuje svým nechutně vysokým jekotem maso zaživa, ale z nahrávky je cítit, že je řada věcí jinak. Celek na mě oproti starším počinům působí přístupnějším, místy až zvráceně melodickým dojmem, čemuž hodně přispívají právě čisté ženské vokály, jež v některých skladbách dostávají mimořádný prostor. Člověk ovšem pochopí ve chvíli, kdy si vybaví prohlášení, že The Body chtějí nahrát nejodpornější popovou nahrávku všech dob… a v jeho světle pak všechno začíná zapadat do sebe a časté zapojování ženského zpěvu je jen jednou ze změn, jakou Lee Buford a Chip King udělali.

Vyjma svého běžného výraziva totiž použili i řady samplů a beatů. Na ploše padesáti minut vedle sebe existuje celá škála nejrůznějších vlivů, jež se vzájemně mísí a vytváří místy silně melodický a podmanivý masiv, jindy naopak působí až zvráceně a perverzně. Takže zatímco romantika „For You“ vás mele na fašírku osvědčenými nástroji, následující „Hallow / Hollow“ působí v závěru jako skutečně nepovedená kombinace brutality a popového zpěvu… která je ovšem tak přitažlivá, že si jí nejspíš budete pouštět pořád. „Two Snakes“ zase nemá daleko k výrazivu Dälek, jen s tím rozdílem že místo MC Däleka řve do mikrofonu Chip King, v předposlední „Prescience“ je pro změnu obskurní hlukovou variací na zpěvačky typu Enya a šestá „Adamah“ je dle mého soudu regulérní noise pop. A zatraceně dobrý… což v kontextu The Body opravdu působí perverzně.

Nejvíc ujetá mi na tom všem ale připadá skutečnost, že to celé nějakým způsobem opravdu funguje. Nechápu, jak to tahle dvojice dělá, ale „No One Deserves Happiness“ je přímočarosti a úchylnosti navzdory až příliš návyková deska, která by do „nejodpornější popové nahrávky všech dob“ neměla daleko, kdyby to všechno nebylo tak… krásné a pohlcující. Znepokojující. Schizoidní stavy tentokrát The Body nepůsobí tím, že vás prostě zaživa svléknou z kůže, nýbrž prostým snoubením sludgového hnusu a popové pomíjivosti. Pokud jste tuhle desku ještě neslyšeli, tak byste to měli napravit, protože něco takového jinde asi neuslyšíte.


Dendritic Arbor – Sentient Village / Obsolescent Garden

Dendritic Arbor – Sentient Village / Obsolescent Garden

Země: USA
Žánr: black metal / noise
Datum vydání: 30.12.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 21:15

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Na čerstvé bahno jsem v extrémní hudbě nenarazil už nějakou dobu – jednak drone, noise a jejich kombinace s jakýmkoliv dalším žánrem nestojí v poslední době v popředí hudby, kterou doma poslouchám, jednak většina nových desek obvykle pochází od zavedených celků. Američané Dendritic Arbor tak působí do jisté míry neokoukaně a tak trochu jako čerstvý vítr (jakkoliv to v tomhle žánru tak trochu zní jako oxymóron). Jejich existence započala roku 2012 v Pittsburghu, přičemž od té doby vydali dvě ípka, dva demáče, jeden singl a dlouhohrající debut – „Romantic Love“ z loňského roku. Středem mého zájmu ovšem není řadovka, nýbrž druhé EP „Sentient Village / Obsolescent Garden“, které rovněž spatřilo světlo světa loňského roku.

Dále netřeba přilévat omáčky: Dvacet minut materiálu je rozděleno do čtyř stop, přičemž hlavní náplní alba je nelidský, silně disharmonický black metal více či méně islandského střihu – chaos, bordel, těžko čitelné vyhrávky, v podání Dendritic Arbor navíc řízlé notnou dávkou hluku. Po žánrové stránce ale „Sentient Village / Obsolescent Garden“ není jednolitý masiv, v některých skladbách se černý kov mísí s brutálním death metalem, možná až grindcorem – nicméně stále vystavěným na technice a disharmoniích. Prolínání jednotlivých žánrů nejvíce vynikne ve třetí „Keratoconus“, která má dost prostoru i na změny v tempu a z celé čtveřice působí nejchaotičtěji; naproti tomu druhá dlouhá skladba „Latex“ sází víc na darkambientní plochy a atmosféru. Nutno však podotknout, že ať Dendritic Arbor hrají cokoliv, technicky jsou opravdu na výši, a to jak kompozičně, tak i zvukově. Produkce, kterou mělo na starosti Treelady Studios, je správně špinavá, ale i dynamická, jednotlivé nástroje jsou čitelné a nijak se mezi sebou nepřebíjí.

Za zmínku stojí i výkon vokálů, které se nesou v duchu instrumentální stránky – nelidské skřeky, vytí, pazvuky, před výkonem hlasivek nezbývá než smeknout. Rozhodně je to ta část, která na mě působí přirozeněji, uvěřitelněji, a pokud na mě z desky sálá nějaká atmosféra, z velké části to je díky nim. Nemůžu si totiž pomoct, ale hudbě samotné tu snahu o vymýcení lidstva a představu jatek prostě nějak nevěřím. Technicky je to parádní, o tom se těžko přít – ale na úkor atmosféry, která je pro mě u podobné hudby naprosto esenciální. Mrazení v zádech, nepříjemný pocit beznaděje, absolutní nehumánnost… to na „Sentient Village / Obsolescent Garden“ z větší části chybí, což došlo až tak daleko, že EP pro mě i přes kompoziční vyzrálost časem ztratilo kouzlo, onu živelnou podstatu, kterou by si mě dokázalo přitáhnout a udržet.

Škoda, protože v opačném případě věřím tomu, že by mi takhle dvacetiminutová prasečina nakopávala prdel nevídaným způsobem. Technicky na to má, duší bohužel nikoliv.


ExSxMx – E.S.M.

ExSxMx - E.S.M.

Země: Česká republika
Žánr: industrial / experimental / drone / noise
Datum vydání: 1.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Evu svrbí míca
02. Elementary School Mamlases
03. Emen Stahl Moon
04. Echte Schlechte Madhausen / Electro Save Mode

Hrací doba: 79:22

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Jeden z největších šílenců české hudební (?) scény opět útočí. Jistě, je tu i pár dalších hlukařů, ale asi jen těžko najdete někoho, kdo by v přístupu dokázal trumfnout Radka Kopela, krále domácího noisu, jenž terorizuje posluchače a v neposlední řadě i nebohé recenzenty (není problém si pomocí mistra Googla dohledat nejednu opravdu vtipnou recenzi, kde je vidět, že autor vůbec netušil, která bije) pravidelnou dávkou antihudebního überpekla již od 90. let. Nicméně, král je mrtev, ať žije král. V momentě skonu Napalmed, suverénně nejkultovnějšího jména, jaké kdy Česká republika dala hlukovému světu, se zrodil a odkaz převzal nový projekt, jehož smyslem života je opět skřípění, lomození, pískání, hluk a nezřízená improvizace. Zprzněním jmen Einstürzende Neubauten a Merzbow tak vznikli – Eine Stunde Merzbauten.

A jak vidno, Eine Stunde Merzbauten se mají čile k světu a od svého vzniku v roce 2014 servírují již čtvrtou penetraci ušních bubínků kovovými pazvuky. Svou historii projekt načal deskou „7305“ a loňský rok se nesl ve znamení dvou splitek. Letos se však Kopel a jeho industriální družina vracejí pod pseudonymem ExSxMx opět s plnohodnotným materiálem, jehož hrací doba činí strašidelných 80 minut. Ale tak zrovna u noisu na těch stopážích zas tak nezáleží… buď to někdo nedá ani pět minut, anebo mu ta osmdesátka problém nedělá, nic moc mezi tím asi není.

Středobodem nové desky je jistojistě mamutí kompozice (dá-li se to vůbec kompozicí nazvat… dost pochybuju, že to někdo komponoval, haha!) „Elementary School Mamlases“. Ta dosahuje skutečně respektuhodné délky 43 minut, což se tváří jako kurevská výzva. O to víc mě překvapilo, že tentokrát se to poslouchá – no, vlastně vcelku v pohodě. Tak nevím, jestli už jsem za ty roky fakt tak otrlý dobytek, anebo nám Radek (a.k.a. RaK a.k.a. Uspá Watch a.k.a. ElektRachot a.k.a. ElektRandall a.k.a. ElektRek) měkne.

Ne, teď už vážně. Pro obyčejného smrtelníka je to samozřejmě pořád smrt a ani nemusíte být na úrovni, kdy žerete produkci Jarka Šimka, abyste po poslechu „Elementary School Mamlases“ začali krvácet z uší, nosu, očí jakož i prdele a pohlavních orgánů. Na druhou stranu, jak v rámci tvorby Napalmed, tak i na „7305“ už vznikla mnohem větší hluková zla… ale na třetí stranu, tím spíš má tohle blíž k opravdové hudbě. Ale ani „hudebnost“ (haha!), ani větší „stravitelnost“ (hahaha!) nemyslím nijak ve zlém, pořád je to nálož jako sviňa – ale lze si to užít, vyžívá-li se člověk v takovém zvěrstvu.

Spíš než čistokrevný hlukový atak je „Elementary School Mamlases“ freejazzovou saxofonovou masturbací, pod níž Kopel přikládá industriálním skřípotem. Ale pozor, zas tak převratná věc to v rámci Radkovy muziky není a už z éry Napalmed existují počiny, s nimiž jde nalézt paralely – stačí vzpomenout třeba „Noisax Jazzostrial Fractamental“. Ale zpátky k „E.S.M.“. Až po více jak půlhodině nezřízené avantgardy se konečně spustí řádný hlukový hell, jenž celou experimentální suitu vygraduje (skutečně ano!). Tohle bych povinně pouštěl všem hipsterům, aby konečně slyšeli, jak zní alternativa – ze srand typu „Elementary School Mamlases“ by se jim oholily vousy a Club-Mate by zkyslo!

Eine Stunde Merzbauten

Jmenovaný kolos je sice skutečně kolosální, avšak stále tvoří „jen“ cca dobrou polovinu celkové stopáže „E.S.M.“. Zbylé skladby sice nedosahují tak monumentálních délek, ale i přesto se nesou v obdobném duchu jako 40minutový monolit. Noise tu sice je, ale o něco větší roli tentokráte hraje industrial až drone. A stejně jako v „Elementary School Mamlases“, i do ostatních tracků promlouvají další hostující nástroje. V „Echte Schlechte Madhausen“ je to opětovně saxofon, zatímco v úvodním hitu „Evu svrbí míca“ (tuze roztomilý název) a „Emen Stahl Moon“ to jsou – housle. I takový nástroj zní na „E.S.M.“ povětšinou tak experimentálně, jako by na to nehrál člověk smyčcem, ale spíš Satan svým žaludem, nicméně vedle toho se zde v několika vzácných momentech vyskytuje věc vskutku nevídaná, neslýchaná. Považte sami, lidičky, asi ve dvou (nejspíš slabších) chvilkách zde lze zaslechnout i náznak melodie! Poslední položku pak tvoří skrytý song „Electro Save Mode“ (na CD součástí stopy „Echte Schlechte Madhausen“), což je cca čtyřminutové pištivé týrání synťáku.

V jednu chvíli jsem použil pojem „stravitelnost“ – to je, tvrzení o těch asi dvou několikavteřinových melodií navzdory, samozřejmě nutno brát s velkou nadsázkou. Spíše to bylo myšleno tak, že „E.S.M.“ není taková ta masa nejextrémnějšího hluku. Jak již padlo, novinka je víc industrial a drone s freejazzovou příchutí a onen echt noise tam je až tak v závěsu. Což jednak nemusí být (a není) špatně, druhak je to furt šílenost až za roh, kterou zmáknou jen chrabří jedinci. A tak to má samozřejmě být, toto není muzika pro vyměklé moče.

ExSxMx - E.S.M.

Nebudeme si nic nalhávat, recenze na Napalmed / Eine Stunde Merzbauten / skoro i noise obecně jsou vlastně jen dvojího typu. Půlka lidí vůbec nemá šajnu, co to kurva je, a vyplodí písmenkový zvratek bez většího smyslu o tom, jak to nějak skřípe, ale poslouchat se to nedá – prostě aby nějaký text vyšel, když do redakce přišlo cédéčko. Druhá půlka lidí nechce vypadat jak zaprodanecká mrdka, co nerozumí umění a avantgardě, tak vyplodí recenzi, jak to krásně skřípe, jaký je poslech očista a jak v tom objevili smysl existence, sáhli si na dno, pohlédli do nitra lidské duše a další sračky. Já nehodlám dělat ani jedno. Poslech jsem si užil, fakt a upřímně jo, mě tyhle hlukové chlívky baví, ale nebudu vás tahat za fusekli – katarzí jsem si neprošel a regulérní poslouchání, že by se k tomu člověk vracel a vychutnával jemné nuance, vážně nehrozí. Čas od času ovšem nezaškodí dát si nějakou šílenost, takže jsem si naposlouchávání „E.S.M.“ (nebojím se to říct, vlastně zopakovat) užil, a až Eine Stunde Merzbauten pustí do světa další 80minutový opus, tak věřím tomu, že si to užiju taky. Je to málo? No to hej – není!

P. S. Nezapomeňte si všimnout, že každá skladba má iniciály – „E.S.M.“!


Diablerets / Inner+Black – split

Diablerets / Inner+Black - split
Země: Švýcarsko
Žánr: drone / noise / dark ambient
Datum vydání: 4.5.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 08:16

Odkazy Diablerets:
facebook / bandcamp

Odkazy Inner+Black:

K recenzi poskytl:
Aesthetic Plague Agency

Je hudba, která prostě není pro měkké sráče. A věřte mi, že tím rozhodně nemám na mysli heavy metal. Dnes se zaměříme na jeden počin, který je určen těm z vás, kdo si libují ve zvukové depresi a mají rádi, když se je hudba snaží terorizovat…

Tento bezejmenný počin je splitkem (vydání jen tak mimochodem proběhlo na sedmipalcovém vinylu v limitaci 100 kopií) dvou prapodivných formací. Začněme třeba u Diablerets, což je projekt operující někde mezi Velkou Británií a Švýcarskem. Tohle duo má prozatím na kontě jednu desku s úsporným názvem „I“ a na aktuální split přispělo skladbou „Soul Adrift“. Jedná se o mrazivý dark ambient, do něhož se postupně zanoří i další dronově-noisová vrstva pazvuků, nad níž se stále vznáší ústřední monotónní hypnotická melodie. Je nutno zmínit také to, že k tomuto Diablerets navrch přihazují i maniakální extrémní vokály, nad nimiž by asi neohrnul nos ani sám Attila Csihar, který je v tomto oboru hlasivkového šílenství vyhlášeným mistrem.

To druzí Inner+Black jsou, jak se zdá, ještě větší výtečníci. O téhle skupině, formaci, projektu nebo co že to ksakru je nelze zjistit vůbec. Pomineme-li strohou informaci, že zemí původu je Švýcarsko, pak nic jiného dohledat nejde… dokonce ani nevím, jestli má tohle na kontě nějaké nahrávky z minulosti, anebo je účast na tomhle sedmipalci prvním sonickým hnusem, jaký pod značkou Inner+Black vyšel.

Tak či onak, přístup „Merkelig kinesisk skrikende på maling“ je v lecčems obdobný jako u „Soul Adrift“… opět je se jedná o pomalou a záměrně nepříjemnou záležitost, která se nemilosrdně zařezává pod kůži. Rozdíl je snad jen v tom, že příspěvek Inner+Black postrádá i ten náznak melodie a že jde o ještě o kus hnusnější a depresivnější záležitost, jejímž jediným záměrem je znechutit posluchači život. Tentokrát už jde o čistě drone / noise / industriální zlo, jemuž nechybí obrovská porce působivosti.

V průběhu textu jsem používal slova jako hnus, deprese, nepříjemnost, šílenství… Nicméně, ve všech případech to bylo myšleno v „pozitivním“ slova smyslu. Tohle splitko trvá pouhých osm minut, ale i tak je velice pohlcující a není sebemenší problém se v něm utopit a strávit s ním větší množství poslechů, než by člověk od osmiminutové nahrávky vůbec čekal. „Soul Adrift“„Merkelig kinesisk skrikende på maling“ nabízejí lehce odlišné pojetí akustického extrému, ale i přesto k sobě obě skladby atmosférický pasují, dohromady fungují a tvoří ucelený počin. Pokud vám podobné žánry nejsou cizí, tak tohle rozhodně stojí za slyšení a podle mě i za koupi.


Prurient, Ukamau

Prurient
Datum: 28.10.2015
Místo: Praha, Neone
Účinkující: Prurient, Ukamau

První pohled (H.):

Na státní svátek 28. října se prý v Praze konalo hned několik demonstrací. Já osobně jsem si žádné nevšiml, jen jsem si to zpětně přečetl. Zato jsem si ovšem všiml jedné jiné věci – večerního hluku.

Co si budeme nalhávat – když tu hraje někdo jako Prurient, tak je to přesně ten druh události, kdy člověk zvedne prdel a na koncert jde, i kdyby ho den předtím sklátila cholera. Jinými slovy, nebylo co řešit – večer jsem si to namířil na Vltavskou, chvíli hledal klub, v němž jsem dříve nikdy nebyl (naštěstí to nebyl problém), a pak už stačilo jen čekat na dobrovolně podstupovaný teror vlastního sluchového ústrojí…

Jako první se představil původem arménský projekt Ukamau, o jehož existenci jsem až doposud neměl sebemenší tušení, takže jsem moc nevěděl, co bych od toho měl očekávat. Musím ale říct, že to, co se nakonec dělo, se mi líbilo opravdu hodně, a i když si někdo z vás může ťukat na čelo, Ukamau mě bavil minimálně stejně jako hlavní tahák večer, možná ještě o kousíček víc.

Stručně řečeno se vlastně jednalo o jedno předlouhé saxofonové sólo. V bílé košili oblečený muzikant si však notně vypomáhal i pedály, s jejichž pomocí zvuk svého nástroje (žádné dvojsmysly) patřičně znásilňoval, proháněl skrz efekty, vrstvil a skládal do loopů. Saxofon v tomhle podání ovšem nezněl příliš jazzově… spíš z toho lezl takový saxofonový drone, který místy zacházel až na kraj noisu. Jistě by tomu někdo mohl vytýkat určitou monotónnost, ale mně to tak nepřišlo, vážně jsem se bavil a uhrančivosti vystoupení notně napomáhala i takřka absolutní tma. Opravdu skvělý začátek večera.

Netrvalo dlouho (asi tak jedno pivo) a přišel čas na samotného Dominicka Fernowa aka Prurienta, který předvedl, jak vypadá první noisová liga. Ačkoliv, zpočátku to tak úplně nevypadlo. Audio teror samozřejmě začal hned od prvních vteřin, nicméně se mi zdálo, jako kdyby Fernow všemi knoflíky kroutil trochu nezúčastněně, ale to se záhy změnilo – nejpozději v tom momentě, kdy poprvé uchopil jeden ze dvou mikrofonů a začal vřískat. Od té doby už to jelo ve velkém stylu… řev takový, že málem vyplivnul plíce, drhnutí mikrofonem o zem i stěnu, epileptické výbuchy, kdy kolem sebe mlátil rukama i nohama, jako kdyby odháněl hejno neviditelných nasraných sršňů… A do toho všeho samozřejmě neustálé proudy hluku vyluzované z notebookem, krabičkami i pultem.

Čím déle vystoupení trvalo, tím intenzita sílila. Očistec nakonec trval rovných 40 minut, po jejichž uplynutí došlo k překotnému zaklapnutí notebooku a úprku pryč, díky čemuž bylo zřejmé, že už je vážně konec. Nicméně, v případě takovéhle muziky je 40 minut akorát tak dost a radši takhle natlakovanou kratší dobu, než to uměle prodlužovat a rozmělňovat. Jinými slovy, koncert skončil přesně tehdy, kdy skončit měl – v tom nejlepším.

A co se týče toho, co zaznělo… dle očekávání se nekonaly žádné poklidné akustiky z poslední desky „Frozen Niagara Falls“; koncert byl především o tom hluku. Sem tam industriální rytmus, který oproti noisové masáži působil skoro až odpočinkově, či náznak ambientu, ale prim hrál čistokrevný noise. O to víc mě překvapilo, že jsem byl schopen poznat dvě nebo tři skladby (i když je pravda, že nepoznat „Dragonflies to Sew You Up“ moc nejde), byť i ty živě zazněly v trochu obměněné a improvizované podobě. Každopádně, najde-li se mezi vámi někdo, kdo byl přítomen a byl by schopen dát dohromady kompletní setlist, tak na rovinu říkám, že si vyslouží můj doživotní respekt.


Druhý pohled (Skvrn):

Poslední říjnový týden měl koncertně patřit norským Leprous. Dlouho se zdálo, že by to mohlo klapnout, ovšem nakonec se kolem inkriminovaného data začaly dít věci. Nejprve do toho cosi vlezlo, načež to pak zase odlezlo a vidina progresivně metalové noci opět ožívala. Nicméně umřela. Ohlásil se totiž Fernow se svým dítkem Prurient. No, a vzhledem k tomu, že oba koncerty dělily tři dny a tak dlouhou zastávku jsem si v Praze nemohl dovolit, musel jsem si vybrat. Noise po chvilce přemýšlení vyhrál, a den české státnosti se tudíž slavil hned dvojnásobně vlasteneckým způsobem. Nejenže zahrál americký Prurient, ale rovněž i původně arménský projekt Ukamau.

Adresa koncertu ukazovala na bývalou budovu Elektrických podniků, takže jsem nabyl přesvědčení, že i po zavření výborného Podniku, tahle funkcionalistická krasavice hudebně nadále žije. A taky že jo. Koncert se konal v prostředí klubu Neone, s nímž jsem doposud neměl tu čest, nicméně jeho nález byl ve finále jen minutovou formalitou. A interiér samotný? Prostředí moderní, jeviště nevyvýšené, plus sloup uprostřed. Lidí ale docela málo, takže v pohodě, nevadil. Počáteční seznamování s prostorem za námi, teď už hudba.

Ukamau – tahle volba se pořadatelům vydařila. Na první pohled sice vypadalo vše nevinně – přede mnou stála do bílé košile oděná postava držící saxofon – avšak stačilo jen několik výdechů a pečlivých přejezdů přes krabičkový arsenál a o správně hlučné peklo bylo postaráno. Ani vám nevím, co přesně jsem očekával. Každopádně jasné je, že v mých nejasných představách se mělo skrze Ukamau zvukově jen postupně rozjíždět. Solidní brajgl zkrátka překvapil. Mlhavá očekávání naopak správně odhadovala ucelený set. Ten byl ve skutečnosti přerušen snad jen jednou a hned se zase „brajglilo“ dál. Ukamau si na rozdíl od americké konkurence mnohem slyšitelněji pohrával s vrstevním a alespoň v mých očích představil mnohem neprostupnější pohled na rafinovaný hluk. Minuty ubíhaly neskutečně rychle a zanedlouho zbývaly už jen sekundy na finální potlesk. A dlužno dodat, že zasloužený. Snad jediná, čistě subjektivní připomínka směřuje na samotné vyznění saxofonu, který se v té své „saxofonovité“ poloze nacházel jen málokdy a právě občasná redukce krabičkového násilí by nemusela být na škodu. Jinak ale výborné.

Na nástup Prurienta se nečekalo příliš dlouho. Chvíle dala chvíli a za připraveným notebookem již postával nenápadný chlapík, který se okamžitě proměnil ve středobod pozornosti. Díky hudbě i předvedeným pohybovými kreacím. Avšak netrvalo dlouho a já sklopil oči k zemi. Začal pořádný hudební válec a veškerou pozornost jsem věnoval jen jemu, tudíž netuším, zda Fernow vydržel fyzicky běsnit hned celou dobu v kuse. I když z celé diskografie Prurient znám jen poslední desku, je zřejmé, že setu vládla improvizace. Nejednou se objevila mému uchu velmi povědomá pasáž, aby se poté následně zvrhla v cosi dočista jiného a doposud neslyšeného. Přesto to byl celou dobu Prurient takový, jakého jsem dosud znal. Násilný, variabilní. Snad jen klidných pasáží oproti desce ubylo.

Prurient

Vrchol večera přišel spolu se „Shoulders of Summerstones“, která zazněla (dokonce) z celé své poloviny. A jelikož právě ona je mou skladbou z „Frozen Niagara Falls“ úplně nejoblíbenější, vážně jsem si pomlaskával. V ten moment však do konce zbývalo už jen několik nervních souzvuků, skřípotů a jeden úprk. Ten Fernowův ze sálu směrem k šatnám. Po nějaké té třičtvrtěhodině dobojováno. Na rozdíl od kolegy bych si sice představoval ještě nějakých těch 15 minut navíc, ale je fakt, že na pořádně hlasité muzice jsem už zase nějaký ten týden nebyl a hlad po ní byl enormní.

Večer opanoval Prurient, přičemž ani Ukamau nezůstal pozadu. Pocitově sice „vyhrál“ první zmiňovaný, ale kdoví, jak by to dopadlo, kdyby si účinkující své role v rámci večera prohodili. Buď jak buď, skvělý koncert, a pakliže se tu zase jeden z projektů objeví, rád se zajdu podívat.