Archiv štítku: Non Opus Dei

Redakční eintopf #85.1 – speciál 2015 (H.)

H.

H.:

Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Euzen – Metamorph
3. Lana Del Rey – Honeymoon
4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Calvera – Calvera
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest

Neřadový počin roku:
Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun

Artwork roku:
Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:
Venom – From the Very Depths

Koncert roku:
Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015

Videoklip roku:
Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money

Potěšení roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Zklamání roku:
zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku

Top5 2015:

1. Thy Catafalque – Sgùrr
Nevím, jak to ten člověk dělá, protože už předcházející alba byla naprosto dokonalá, takže by jeden řekl, že už prostě nutně musí přijít alespoň nějaký propad, ale pořád ne. Tamás Kátai stvořil další fenomenální nahrávku, jež z nadpozemských kvalit neslevuje ani o kousek. Minulé „Rengeteg“ jsem svého času vyhlásil albem roku 2011. Novinka „Sgùrr“ tuto pozici dokázala obhájit a opětovně mě utvrdila v tom, že Thy Catafalque nepatří mezi mé nejoblíbenější skupiny jen tak náhodou. Mezi 50 minutami „Sgùrr“ se – zase! – nenachází byť i jen jediná vteřinka, která by tu byla zbytečná, výsledkem čehož je další orgasmus pro ušní ústrojí.

2. Euzen – Metamorph
Euzen bych vlastně mohl pasovat na svůj osobní objev roku 2015, jelikož až zde jsem se s nimi setkal poprvé v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Neuběhla zas až tak dlouhá doba a už jsem si na jejich muzice vypracoval regulérní závislost – nejen na „Metamorph“, ale i na starších záležitostech. To, co tihle Dánové tvoří, je krystalicky čistá nádhera, která je stejně tak krásná jako působivá a pohlcující. Přesně takovouhle hudbu jsem hledal dlouhé roky, dokud jsem ji nenašel právě u Euzen.

3. Lana Del Rey – Honeymoon
Byly doby, kdy jsem Lanu Del Rey považoval za další obyčejnou popovou zpěvačku a nějak jsem neměl potřebu a chuť zkoušet ji poslouchat. Tenhle ignorantský stav však trval jen do momentu, kdy jsem jí dal konečně šanci, protože pak jsem se do její hudby regulérně zamiloval. Minulé „Ultraviolence“ se sice svého času jen těsně do mé první pětice daného roku nedostalo, nicméně u „Honeymoon“ už se nedá svítit a být tu musí. V době vydání jsem tu nahrávku nedokázal vyndat z přehrávače, poslouchal jsem ji třeba i třikrát, čtyřikrát denně a nemohl jsem se toho nabažit. Nicméně i s odstupem nadšení (to je fakt příhodné slovo!) trvá, protože tomu se jednoduše nedá odolat.

4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
Zatímco Euzen je objevem roku 2015, španělský projekt Conjuro nuclear mohu s klidným srdcem považovat za největší objev roku předchozího. Protože už jsem věděl co očekávat, tak mě „Reacciones paganas“ nesestřelilo takovým způsobem jako eponymní deska, u níž jsem napoprvé sbíral čelist pod stolem, ale i tak tahle naprosto zfetovaná špinavá kombinace black metalu, darkwave, punku a crustu suverénně vraždí. Mocně nenormální záležitost a zároveň další album, které se mi prostě nemůže snad nikdy oposlouchat.

5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Kdyby mi někdo před třemi, čtyřmi lety, kdy má posedlost A Forest of Stars dosahovala maximálních hodnot, řekl, že někdy přijde roční eintopf, v němž budu muset napsat nahrávku gentlemanského klubu „až“ na páté místo, nevěřil bych tomu. A přece jen je ten moment tady – nemůžu si ovšem pomoct, konkurence byla tentokrát až moc silná a časy nepokrytě geniálních veleděl „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“ už jsou, zdá se, pryč. Nenechte se ovšem zmýlit – A Forest of Stars jsou stále naprosto ojedinělou formací a nějak nevím o tom, že by po téhle planetě běhala další skupina, jež by okolo sebe měla podobně výjimečnou auru jako tato. Nehledě na to, že i na „Beware the Sword You Cannot See“ jsou A Forest of Stars famózní, a jak je u nich už zvykem, některé momenty jsou tak dokonalé, že pomalu nejsou z tohoto světa.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Calvera – Calvera
O české (resp. československé) desce roku jsem měl vlastně docela jasno již někdy od února. A skutečně se neobjevilo nic, co by dokázalo pokořit baskytarový monument, o nějž se postaral MichalFetch! za pomoci svého alter ega Calvery. Vrstvené basové linky budují zvukově zajímavou a propracovanou desku, jež je však stále písničková a svým jistým způsobem jednoduchá, přesto strašně chytrá. Třešničkou na dortu jsou pak skvěle napsané texty, které jsou podobně nejasné jak hrubé drnčení baskytarových strun, zároveň ale stejně hluboké. Skvělá věc, doteď mě to ještě neomrzelo.

2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
„Consuming the Tempest“ svou cestu na druhou příčku ani nemělo nějak zvlášť těžkou, jelikož je to vlastně jediná domácí metalová nahrávka, jejíž poslech jsem si tenhle rok opravdu užíval a u níž jsem se vážně bavil. Parádně budovaný sludge / doom metalový nátlak, zkušené prolínání metalové hrubosti s atmosférou a skvěle napsané skladby jsou takhle v krátkosti největšími zbraněmi, jimiž The Corona Lantern bodují. Za mě velká spokojenost.

The Corona Lantern

Neřadový počin roku:

Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
V téhle kategorii jsem měl letos nebývale mnoho kandidátů, nicméně vítěz může být jeden, takže po nějakém tom obligátním rozmýšlení (nekecám, tady jsem byl tentokrát nejvíc nerozhodný) dávám hlas splitku „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“, na němž se podílely dvě italské formace – okultní doomaři Abysmal Grief a dark ambientní Runes Order. Ti první se zde představují v (na svoje poměry) nezvykle experimentální, rozhodně však poutavé poloze, zatímco ti druzí jsou se svou kompozicí oním jazýčkem na misce vah, který rozhodl pro volbu právě tohoto počinu. „Snuff the Nun“ je totiž neskutečná síla s několika vpravdě fenomenálními momenty.

Artwork roku:

Non Opus Dei – Diabeł
Snad žádný jiný přebal mě letos nezaujal takovým způsobem jako ten od Non Opus Dei (mám tedy na mysli ten bílý, nikoliv alternativní zelený pro LP verzi „Diabeł“). Poláci totiž ukazují, že i black metalovou estetiku a nahotu lze uchopit inteligentním a vkusným způsobem, který má co říct, čehož si hodně cením. Popravdě jsem to původně nečekal, ale nakonec má tahle kategorie v podobě „Diabeł“ opravdu jednoznačného vítěze.

Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:

Venom – From the Very Depths
Letos jsem sice slyšel docela dost sraček a spousty nezáživného průměru, ale většina takových věcí člověku moc v paměti neutkví, protože na takové s chutí zapomíná co nejrychleji. A takové to úplně echt dno, ta žumpa, která je tak hluboká a špinavá, že víc už to nejde, se mi zase naštěstí vyhýbala. Když tak tedy uvažuji o tom, co mě skutečně znechutilo a vzpomínám si na to, vycházejí mi z toho vítězně Venom. Tahle legendární skupina opravdu zahýbala metalem a bez jejího přispění by tenhle žánr určitě vypadal jinak, to Cronosovi a jeho partě nelze upírat. Dnes už ale Venom žijí jen z minulosti a ve stínu svojí slávy a vydávají alba, která jsou prostě jen parodií na to, co je proslavilo, protože „From the Very Depths“ je fakticky tupá a nudná hoblovačka, s níž nemá cenu ztrácet čas. A fakt, že si klika bývalých členů v čele s Mantasem a Abaddonem navíc odstartovala svou vlastní verzi Venom Inc., tomu už vůbec dodává pocit frašky.

Koncert roku:

Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015
Stejně jako rok předtím, i tentokrát mám pocit, že jsem viděl dost parádních koncertů, ale postrádám nějaký opravdu výjimečný. Když se ale zamyslím, na co s odstupem vzpomínám nejvíce, pro někoho možná trochu paradoxně jsou to podzemní akce nepříliš známých formací a mnohdy i s minimálním počtem platících diváků. Jmenovitě se jedná především o ruské Asian Women on the Telephone, crustově experimentální kombo Satan a 202project, francouzské šílence Sebkha-Chott nebo industriální Paprsky inženýra Garina ve velmi stísněném prostoru. Když ale musím zvolit jednu akci, nemůžu se moc rozhodnout… snad ale i díky tomu, že je ta vzpomínka nejčerstvější, nakonec vybírám ruskou zfetovanou jízdu Asian Women on the Telephone. Když nic jiného, tenhle koncert byl pro mě instantní kult, a jakmile budu mít někdy příležitost, rozhodně udělám všechno proto, abych to viděl znovu.

Videoklip roku:

Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money
Kdybych měl uplatnit nějakou metriku uměleckosti, určitě bych musel volit jinde. Když si ale upřímně řeknu, jaký videoklip jsem letos viděl nejvíckrát, tak nemám jinou možnost než zvolit „Give Me Your Money“, kde se spojili ruští rave mafiáni Little Big s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle video má prostě všechno – sexy selky twerkující v kozí ohradě, tlusté prasnice v sauně, ruský pouliční gang s kartonovým tuningem žigulíků, nahatou liliputánku ve vaně plné peněz, teplákové kombinézy Adidas, tank i svatbu… Škoda, že takové koule nemá i celé album.

Potěšení roku:

Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Potěšení roku tentokrát nemůže být jiné. Když se vaše srdcová kapela vrátí s novým materiálem po předlouhých 14 letech a navíc v kvalitě, která se může rovnat starým kultům, tak prostě není jiná možnost. Hades Almighty se s ípkem „Pyre Era, Black!“ přihlásili o slovo ve vrcholné formě (ačkoliv je pravda, že tahle kapela nikdy nic jiného než vrcholnou formu ještě neměla!) a všem pochybovačům razantně ukázali, že i po odchodu ikonického frontmana Janto Garmanslunda má jejich existence stále smysl.

Hades Almighty

Zklamání roku:

zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku
Moje další srdcovka Darkestrah mě však tentokrát naopak nepotěšila. Byla to právě možnost vidět tenhle původem kyrgyzský klenot poprvé živě, co mě donutilo konečně zlomit prokletí a vyjet přes celou republiku na Hell Fast Attack, abych se po příjezdu na místo dozvěděl, že Darkestrah svoje vystoupení zrušili a navíc z důvodu, který mně osobně, fakt sorry, přišel mírně dementní. Jasně, bylo tam víc kvalitních skupin a na dost z nich jsem se rád podíval, ale právě Darkestrah byli tím hlavním tahákem a právě kvůli nim jsem tam fakt jel. Snad si to Asbath a spol. vyžehlí s novou deskou „Turan“

Zhodnocení roku:

Když tak o tom přemýšlím, tak bych vlastně i řekl, že mi rok 2015 přišel o něco silnější než jeho předchůdce, protože tentokrát vyšlo víc desek, jež mě skutečně dokázaly chytit za srdeční sval a do nichž jsem se nefalšovaně zamiloval. To je samozřejmě dobře a jsem za to rád, nicméně to docela vysoko nasazuje laťku pro rok 2016, byť i zde je už teď na co se těšit, když se chystají nová alba Hexvessel, Darkestrah, Oranssi Pazuzu nebo Aluk Todolo a snad (věřím v to!) i Netra.

Thy Catafalque

To je však hudba budoucnosti, tak ještě zpátky k roku 2015. Ten sice nebyl dokonalý, ale určitě jsem rád, že se nám konečně podařilo vypadnout z blogu a taky ke konci roku začít alespoň trochu stahovat obrovské prodlevy ve vydávání recenzí, které jsme si svého času přivodili vlastní blbostí, byť tohle ještě není úplně hotové. Doufám ale, že někdy na přelomu jara a léta se konečně zase dostaneme do bodu, kdy budou recenze vycházet v inteligentním čase.

V neposlední řadě mě pak samozřejmě těší má stále se hojně rozšiřující osobní hudební sbírka, do níž jsem v roce 2015 přidal dost hodně pěkných kousků. Já vím, že už se z toho pomalu stává můj každoroční evergreen ve finálním eintopfu a že je to dost egoistické se tu tím chlubit, ale náš eintopf má být egoistický, tak snad je to v pořádku.

Euzen


Non Opus Dei – Diabeł

Non Opus Dei - Diabeł
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Witching Hour Productions

Tracklist:
01. Milk of Toads
02. In the Angles of Her Sigil
03. Władca ropuch
04. Gold-Finding Hen, Kiss-Finding Whore
05. The Other Side of the Mushroom
06. Pustka twoja we mnie
07. Trickster – Shapeshifter
08. Plony
09. Oko kruka, głowa anioła
10. The Tenfold Gift

Hrací doba: 35:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Propaganda Chaosu / Non Opus Dei / Grand Sounds PR

Poláci Non Opus Dei se už vlastně na scéně pohybují poměrně dlouho – vždyť nechybí mnoho a pomalu budou moct slavit výročí dvou dekád. Avšak já osobně, ačkoliv jsem to jméno znal již dříve, jsem se s tvorbou téhle skupiny poprvé podrobněji setkal až s příchodem minulé desky „Eternal Circle“, jež vyšla v září léta Páně 2010. Oním důvodem, proč jsem to tehdy konečně zlomil, byla úchvatná vizuální stránka, která mě hodně nalákala. Co si budeme povídat… už jen ten digipack s ručně navázaným bookletem anebo kus sušeného pelyňku přímo zastrčený přímo v obalu, to prostě vypadá krásně.

A naštěstí – i hudebně mě „Eternal Circle“ bavilo. Neříkám, že to bylo úplně bez výhrad, protože několik momentů mi lezlo do uší trochu hůře, ale to byly jen detaily, protože celkový dojem z desky byl rozhodně dobrý. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem prostě prase líné a že je toho všude k poslechu obrovská spousta, k nastudování kompletní starší tvorby Non Opus Dei jsem se stále ještě nekopal. Na druhou stranu, jejich další počínání si nenechávám utéct a tím hned následujícím počinem byl docela zajímavý split „Dziwki dwie“ s kolegy z Morowe. Bohužel (z pohledu hlavní hvězdy dnešní recenze), na tomto splitku byli Non Opus Dei až ti druzí, a přestože ani jejich příspěvek nebyl špatný, materiál od Morowe měl lehce navrch.

Zapomeňte ovšem na „Dziwki dwie“ i na „Eternal Circle“ – je tu totiž novinka „Diabeł“, o níž mohu hned zkraje a na rovinu prohlásit, že tato oba své předchůdce naprosto brutálním způsobem pohřbívá, jakkoliv se ani na nich nenacházela špatná muzika. Jestli jsem o „Eternal Circle“ prohlásil, že se ten poslech neobešel úplně bez výhrad, pak vězte, že na „Ďáblovi“Non Opus Dei ten svůj našlapaný black metal dotáhli k dokonalosti a tentokrát už to bez výhrad skutečně je.

Zjednodušeně řečeno, Non Opus Dei hrají agresivnější black metal techničtějšího ražení, nicméně vedle hrubších pasáží, v nichž mnohdy letmo vykukují i vlivy mrtvolného death metalového brášky, umějí Poláci nasadit také atmosféru nebo lahůdkové vyhrávky. A právě na „Diabeł“ tenhle poměr mezi agresivním a atmosférickým vybalancovali na skutečně skvělou úroveň a navíc to zalili výstavní skladatelskou formou. „Diabeł“ je tím pádem deska, která uhání kupředu jak zběsilá, je ohromně zábavná a takříkajíc leze do ucha úplně sama, a přitom se v žádném případě nejedná o volovinku na pár poslechů – právě naopak, protože novinka Non Opus Dei se určitě může chlubit velkou životností. Je to album, které má naprosto ukázkový tah na bránu a takový ten švih, a přitom je pořád hodně chytré a dokáže nabídnout přehršel bravurních nápadů.

Nějaké vrcholy se mi vybírají těžko, protože Non Opus Dei dokážou bavit po celých 36 minut, kdybych ale fakt musel, určitě bych nesměl opomenout působivou „Trickster – Shapeshifter“, protože to je síla jako čuně. To samé by šlo říct i o „Gold-Finding Hen, Kiss-Finding Whore“, která umí střídat výtečné melodie s agresivními pasážemi. Nicméně, když už jsme u toho, k zahození určitě není ani otvírák „Milk of Toads“, temnější pětiminutovka „Władca ropuch“ anebo hutná „Pustka twoja we mnie“. Ale jak jsem řekl – tu úroveň to prostě má po celou dobu trvání, ať už hraje vypalovačka, techničtější moment nebo přijdou na řadu hypnotické vyhrávky. Abychom si ale rozuměli, musím zdůraznit, že ani v těch nejagresivnějších chvílích nejsou Non Opus Dei bezhlavou hoblovačkou a stále si zachovávají jakousi inteligenci.

Stejně tak se špatně vybírá i nějaký stěžejní prvek, na němž by „Diabeł“ stavěl především. Jistě, první na ráně jsou kytary, jejichž linky jsou místy skutečně excelentní, ale moc se mi nechce pominout ten zbytek, protože třeba i baskytara je krásně slyšitelná a má dost zajímavých momentů. I bicí jsou dost nápadité a mají daleko do obyčejného klišé bum-čvacht ve středních tempech a sypu-jak-magor v těch rychlejších. Pochvalu ovšem zaslouží i zpěv, jelikož vokál Klimorha je parádně jedovatý a k „Ďáblovi“ sedne hodně dobře.

Třešničkou na dortu pak budiž opětovně nádherná obálka – a to neříkám jen kvůli tomu, že jsou na ní vidět výstavní cecíky, fakt je ten přebal úžasný (ačkoliv musím říct, že ten pro CD verzi – onen bílý v záhlaví recenze – se mi líbí víc než ten alternativní pro vinylovou edici), což albu přidává ještě víc na přitažlivosti. Zjednodušeně řečeno, „Diabeł“ je výborná a hodně výrazná deska, jíž se určitě vyplatí věnovat poslech.

Non Opus Dei - Diabeł


Non Opus Dei – news

The newest NON OPUS DEI record “Diabeł” (“The Devil”) will be released on September 18. The album consists of ten tracks. The band’s seventh effort is a mix of both brutallity and authentic atmosphere. It’s a true, diabolical black metal concept inspired by the devil cults in Poland. The album was recorded in BAT STUDIO. Mixed and mastered by Haldor in SatanicAudio (http://www.satanic-audio.com/). Cover art and layout was designed by Bartek Rogalewicz (http://hellywood.net).

The album will be released on September 18 as an eco pack with booklet. The vinyl edition  with alternative cover art nad both transparent (100 copies) and black (200 copies) will be released on October 18.

You can already preorder the album at: http://store.witchinghour.pl

Below you can check out the teaser from the upcoming album:
https://www.youtube.com/embed/O1xKJdaWeyU

“DIABEŁ” – LP & CD

Tracklist:

1. Milk of Toads
2. In the Angles of Her Sigil
3. Władca Ropuch
4. gold-finding Hen, kiss-finding Whore
5. The other side of the Mushroom
6. Pustka Twoja we mnie
7. Trickster – Shapeshifter
8. Plony
9. Oko kruka, głowa anioła
10. The Tenfold Gift

https://nonopusdei.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/nonopusdei

[tisková zpráva]


Non Opus Dei: New album „Diabeł“ out soon

Non Opus Dei. New album – “Diabeł”. Out by Witching Hour, autumn 2015 (http://www.witchinghour.pl/)

Recorded at Bat Studio in Olsztyn, mixed and mastered by Haldor of SatanicAudio. (http://www.satanic-audio.com/)

Bartek Rogalewicz (http://hellywood.net) is working on the graphics.

The lyrics and the idea behind the album are inspired by the cult of the Devil (Diabeł) in Poland, with an emphasis on the territory of Warmia.

Video teaser: https://www.youtube.com/watch?v=O1xKJdaWeyU&feature=youtu.be (by Bartek Rogalewicz http://hellywood.net)

The Devil shall be exalted by ten hymns:

1 Milk of Toads
2 In the Angles of Her Sigil
3 Władca Ropuch
4 gold-finding Hen, kiss-finding Whore
5 The other side of the Mushroom
6 Pustka Twoja we mnie
7 Trickster – Shapeshifter
8 Plony
9 Oko kruka, głowa anioła
10 The Tenfold Gift

https://nonopusdei.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/nonopusdei

[tisková zpráva]


Non Opus Dei / Morowe – Dziwki dwie

Non Opus Dei / Morowe - Dziwki dwie
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.8.2013
Label: Witching Hour Productions

Tracklist:
I. Non Opus Dei
01. Dziwki dwie
02. Kres hańby
03. Szaleniec, głupiec, opętany

II. Morowe
04. Obustronne oczy patrzą
05. Kat kota
06. Czyj to głos?

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy Non Opus Dei:
facebook / bandcamp

Odkazy Morowe:
web

K recenzi poskytl:
Non Opus Dei

Split alba jsou taková svým způsobem trochu prapodivná kategorie nosičů a vlastně existuje hned několik různých důvodů, z jakých splitka vznikají. Hned na ráně je třeba přátelství nebo i personální spřízněnost mezi zúčastněnými kapelami, kterou muzikanti chtějí nějakým způsobem deklarovat i veřejně, tak proč ne společným nosičem. Nezřídka se objevují i splity, kdy známější kapela pomáhá té méně známé ke zviditelnění… jsou třeba kultovní black metalové formace, které mají na milión splitek s no-name smečkami… kult to nebolí, hodí na to nějakou demo verzi nebo zapadlou archiválii, která se jinde nedá použít, a split je na světě. Další kategorií splity jsou spíš kompilačky klidně i o 50 kapelách, což frčí hlavně grindcoru a pro mě osobně je to ten nejmíň pochopitelný a nejzbytečnější druh split alb. Naopak za ten nejzajímavější považuji případ, kdy se kapely spojí z uměleckého hlediska a na společný nosič zpracují daný koncept – a už je víceméně jedno, zdali každá skupina odvypráví část příběhu, nebo dané téma každá formace ukáže z trochu jiného pohledu. Tak jako tak jde o záležitost, v níž smysl opravdu vidím. A právě do této sorty spadá rovněž počin s názvem “Dziwki dwie”, na němž se potkávají dvě polské kapely Non Opus Dei a Morowe

Tím známějším účastníkem splitu jsou bezesporu Non Opus Dei, kteří fungují již od druhé poloviny 90. let a na kontě mají pěkných pár alb, z nichž to poslední se jmenovalo “Eternal Circle” a vyšlo v září 2010 (jen tak mimochodem, ve vysloveně nádherném CD i LP vydání), přičemž tři skladby, s nimiž Non Opus Dei přicházejí na “Dziwki dwie”, jsou první novým materiálem právě od této desky. Zato historie kolegů z Morowe je o poznání kratší, jelikož skupina má na kontě doposud jen jednu nahrávku “Piekło.Labirynty.Diabły”, ale ani v tomto případě se nejedná o žádné zelenáče, jelikož členové kapely se rekrutují z mnoha jiných zavedených formací (namátkou Furia, Massemord, Cssaba, Strandhogg, Night of the World a další). Snad i díky tomu nebyla zmiňovaná debutová placka žádným amatérským počinem, ale naopak vyzrálou záležitostí, jež před třemi lety musela nadchnout snad každého příznivce avantgardněji laděného black metalu. Dlouhohrající pokračování by ovšem mělo vyjít už v lednu pod jednoduchým názvem “S”

Jak již bylo zmíněno, “Dziwki dwie” stojí na jednotném konceptu, který obě přítomné formace uchopily po svém. Jistě vás napadne, o čem ten koncept tedy pojednává – na to asi není úplně jednoznačná odpověď, nebo možná i je, ale spíš by ji nejlépe zodpověděli členové obou kapel, nicméně se pokusím v rychlosti nastínit svojí vlastní interpretaci. Jestli se mi vše podařilo správně pochopit, středobodem “Dziwki dwie” by měl být souboj mezi neutuchajícím pokrokem a pohodlným zpátečnictvím, mezi progresí a stagnací. Dva naprosto odlišné a opačné ideové směry – odtud také “Dvě děvky”, jak zní název překlad názvu “Dziwki dwie”. Ale jak bylo řečeno, samozřejmě je možné, že jsem to pobral trochu špatně…

“One, two – two whores waiting for you.
Three, four – which one will you go for?”

Nyní už ovšem k samotné hudbě. Posluchači, kteří jsou obeznámeni s předcházející tvorbou obou přítomných formací, asi nemůžou být překvapeni rozdíly, které jsou mezi oběma polovinami “Dziwki dwie” zcela jasně slyšitelné hned na první poslech. Non Opus Dei nabízejí o poznání agresivnější, rychlejší a přímočařejší black metal s poměrně znatelným nádechem death metalu. Když ovšem říkám, že jde o přímočařejší black metal, je nutné jedním dechem dodat, že tomu tak je pouze v porovnání s Morowe, protože z obecného hlediska je i muzika Non Opus Dei dost nápaditá a ani omylem se nejedná o nějakou bezhlavou hoblovačku. Kapela se rozhodně nebojí svou muziku zajímavě ozvláštňovat, nechybí (na black metal) relativní technická náročnost, změny tempa, spousta povedených vyhrávek. I přes onu zmiňovanou agresi, která je asi tím hlavním, co si člověk z poloviny Non Opus Dei odnese po prvním poslechu, tomu nechybí velký počet melodií. Z čeho tedy ten pocit agrese pramení? Podle mého názoru především z rytmiky, která je hodně zběsilá; bubeník Gonzo do svého nástroje řeže opravdu kvalitně a všechny skladby vyloženě žene kupředu. Ovšem ani zbylí členové nezůstávají pozadu a každý z nich si někdy urve díl pozornosti – vždy však logicky a přirozeně v rámci celku

Musím říct, že ačkoliv pro mě Non Opus Dei nejsou neznámou a některé jejich desky znám (netvrdím ovšem, že všechny do jedné), přesto mi z nějakého důvodu trvalo docela dlouho, než jsem se do jejich třech písní dostal, jakkoliv jsem již od začátku cítil, že v tom je kvalita a spousta skvělých momentů. Možná v tom hrálo roli i to, že Non Opus Dei ve všech třech skladbách v poměrně vysokém tempu střídají velké množství motivů, mnohdy vás skoro ani nenechají nějakou pasáž trochu vstřebat a už tam sypou další. Nic z toho samozřejmě není negativum, Non Opus Dei prostě takhle hrají, a byť mě to třeba na “Eternal Circle” oslovilo rychleji a asi i s větší razancí (snad i díky tomu, že šlo o nahrávku čistě o Non Opus Dei a jejich muzika se zde “nemlátila” s Morowe), i zde je to výtečné, stačí tomu jen dát trochu čas, než se člověk začne orientovat.

A jak jsou na tom Morowe? Jestli Non Opus Dei nabídli přesně dle očekávání tu brutálnější polovinu “Dziwki dwie”, část Morowe je přesně dle toho samého očekávání avantgardnější a co do rychlosti umírněnější. A přestože právě na jejich příspěvek jsem se obzvláště těšil, neboť “Piekło.Labirynty.Diabły” byla (vlastně stále je) vážně excelentní fošna, kterou stále s obrovskou radostí tu a tam protočím, ani zde nebyl zpočátku účinek přítomných skladeb tak velký jako v případě vlastního dlouhohrajícího počinu. Avšak i tady se nakonec ukázalo, že jednoduše bylo nutné dát hudbě trochu času, aby si sedla, a pak už z toho také začala vylézat ta uhrančivost, jakou s naprostou suverénností vládlo “Piekło.Labirynty.Diabły”. V případě “Dziwki dwie” je asi nejvíce cítit v prostřední a také nejdelší “Kat kota” se spoustou extrémně skvělých momentů – a zcela po právu se tak právě tento song stal mým osobním vrcholem celého splitu, byť třeba výtečná táhlá melodie, která se proplétá celou druhou polovinou “Obustronne oczy patrzą” nebo našlapaný závěr “Dziwki dwie” od Non Opus Dei také ani omylem nejsou k zahození.

Non Opus Dei / Morowe - Dziwki dwie

Musím se přiznat, že po nějakých dvou, třech posleších jsem si pomyslel cosi o tom, že jsem od “Dziwki dwie” čekal asi trochu víc, ale nakonec ten počin moc příjemně vyrostl, a přestože je na první pohled tvořen dvěma dost nesourodými polovinami, ve výsledku drží pohromadě a baví. Stručně řečeno – další vysoce kvalitní nahrávka z vysoce kvalitní polské black metalové scény.


Další názory:

Nejsem žádným znalcem black metalu, ale i tak tuším, že polská black metalová scéna bude v Evropě patřit mezi nejsilnější. Není proto divu, že když se spojí ke společnému EP dvě z nejznámějších tamních kapel, půjde přinejmenším o zajímavou záležitost. K poslechu “Dzwiki dwie” jsem přistupoval s obstojnou znalostí tvorby Morowe, ovšem o Non Opus Dei jsem do té doby vždy slyšel jen od redakčních kolegů. Nejvíce mě tak překvapila veliká rozdílnost mezi oběma kapelami, a to jak v jejich hudebním směřování, tak v jeho výsledku. Přímý přístup Non Opus Dei se totiž z mého pohledu kompletně míjí účinkem. Během tří skladeb jen těžko identifikuji nějaký zajímavější moment. Nelze sice mluvit o bezhlavém nářezu, ovšem ke složitější hudbě mají Non Opus Dei daleko. Jako spása tak působí následné tři skladby Morowe. Ty jsou inteligentní, nápadité a navíc rozmanité. Black metal používají jako podklad pro výlety do dalších žánrů a lze je tak snadno označit za progresivní. Morowe své kolegy překonávají rozdílem třídy, jejich tři skladby jsou možná i lepší než ty z povedeného alba “Piekło.Labirynty.Diabły”. Pokud však budu hodnotit split jako celek, musím jít se známkou níž, než kdybych mohl Morowe hodnotit odděleně.
Zajus