Archiv štítku: NOR

Norsko

Kant Kino – Kopfkino

Kant Kino - Kopfkino

Země: Norsko
Žánr: EBM / synthpop
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Alfa Matrix

Tracklist:
01. Kant Kino v3.0
02. Real
03. Closer.
04. NIMBY
05. Control
06. Köbner Phenomenon
07. Annihilate
08. Wrong
09. Belief
10. Want
11. Step Up
12. Maybe
13. Substaat
14. Nag Gag (Slower)

Hrací doba: 53:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Kant Kino mě poprvé výrazně zaujali před čtyřmi lety s vydáním svého druhého dlouhohrajícího alba „Father Worked in Industry“. Sice mi nějakou dobu trvalo, než jsem jej zvládnul plně strávit, ale navzdory počáteční nedůvěře jsem se s ním nakonec moc skamarádil a určité skladby si z něj rád pouštím dodnes, občas jej otočím i celé. Našel jsem si v tom jakousi zvláštní atmosféru, která mi skutečně zachutnala. Snad i díky tomu, že nebyla lehce zachytitelná a hmatatelná na první poslech, mi deska vydržela takovou dobu a rád se k ní vracím.

Pokračování s názvem „Kopfkino“ dorazilo až letos, tedy po čtyřech letech od svého předchůdce. Jak je vidět, album vyšlo již v polovině ledna, nyní máme začátek srpna. Důvod, proč sepsání recenze trvalo takovou dobu, je vcelku nasnadě – tentokrát jsem se nechtěl s verdiktem unáhlit, takže jsem „Kopfkino“ nechal patřičně uzrát, leckdo by mohl říct, že i přezrát, ale mně to nevadí. Na Sicmaggot jsme totiž nikdy nepořádali závody, abychom měli recenzi napsanou honem rychle a ideálně ze všech nejdřív. Přijde mi rozumnější veřejně prezentovat pevně daný názor utvořený poctivým, klidně i dlouhodobým poslechem, než vypouštět instantní prvotní dojmy. A tento přístup mi v případě „Kopfkino“ říká, že novinka na „Father Worked in Industry“ nemá.

Netvrdil bych, že je můj dojem z „Kopfkino“ špatný. Spíše takový rozhádaný, rozporuplný. Nacházejí se tu výborné nápady a skvělé pasáže, z nichž lze jasné vycítit, že Kant Kino talent určitě mají a že skvělá předchozí nahrávka nebyla jen náhodným vzepětím sil. Na druhou stranu mám i mnohé výhrady, které mi požitek z poslechu výrazně srážejí.

Jednou z největších z těchto výhrad je, že Norové svou muziku mnohdy zbytečně zpomalují. Prostě mě trochu irituje a mrzí, když Kant Kino nasadí krásně hitový beat a konečně se trochu rozjedou, aby poté zcela nepochopitelně otočili a výborně rozehranou píseň zabrzdí. (Ne)nádherným příkladem tohoto přístupu může být třeba druhá „Real“. Zato hned následující „Closer.“ podobný osud naštěstí minul, tudíž se hned od prvních poslechů jedná o jednu z nejlepších položek poměrně bohatého tracklistu čítajícího celkem 14 kousků o souhrnné délce necelých 54 minut. Komu by to jen tak mimochodem nestačilo, ten si může pořídit ještě výpravnější edici „Kopfkino“, kde najde druhý disk „Komakino“ a na něm dalších 15 tracků, hlavně remixů a různých alternativních verzí. Já osobně však podobným záležitostem tak úplně neholduji, tudíž jsem se věnoval pouze standardní edici.

Což mě přivádí k tomu, že bychom se měli vrátit k hlavnímu obsahu „Kopfkino“. Slušelo by se totiž zmínit, že v některých jiných písničkách naopak určité zjemnění nijak nevadí. To se týká třeba „Control“, jíž zpěvnější refrén vyloženě sluší. Dalším takovým případem je „Wrong“, byť ta už je o stupínek níže. Naopak příliš jistý si nejsem například u „NIMBY“, kde mě jednou podobně stavěný refrén obtěžuje, zatímco při dalším poslechu nevadí.

Kant Kino

Vedle „Closer.“ a „Control“ bych k vrcholům dále zařadil skvělou „Want“ a dvojici „Maybe“ a „Nag Gag (Slower)“, které obě zaujmou zapracováním dámského zpěvu. Vcelku příjemná je nakonec i „Step Up“. Na druhou stranu spektra bych naopak postavil nudnou „Köbner Phenomenon“, „Belief“, na níž mě nebaví vokální linky, zoufalou, až vyloženě otravnou „Substaat“ nebo nijaký otvírák „Kant Kino v3.0“.

Jak vidno, „Kopfkino“ je jako na houpačce. Norové někdy svůj mix měkčího EBM a synthpopu dokážou vybalancovat do vysoce zábavné podoby, jindy už přesáhnou hranici a dostanou se do míst, kdy se z příjemně poslechovky stává otravná hudba. Na druhou stranu, musím ocenit, že ani nyní se Kant Kino téměř nikdy neuchylují k laciné sladkosti. Celkové resumé je asi takové, že určité písně z „Kopfkino“ si tu a tam klidně pustím. Kompletní album už nejspíš ne.


Dødsengel – Interequinox

Dødsengel - Interequinox

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Pangenetor
02. Prince of Ashes
03. Værens korsvei
04. Emerald Earth
05. Opaque
06. Illusions
07. Palindrome
08. Ved alltings ende
09. Rubedo
10. Gloria in excelsis deo
11. Panphage

Hrací doba: 56:22

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Dødsengel patří k mým srdcovkám a jejich druhé album „Mirium occultum“ (2010) klíďo píďo označím za jednu z nejlepších blackmetalových desek, které kdy v Norsky vznikly. Dvou a půl hodinový opus „Imperator“ (2012) je rovněž výživná porce prvotřídního blackmetalového umění a to nemluvím o různých splitech a EPs, kde duo Kark a Malach Adonai předvedlo excentričtější přístup k žánru. Zvláště na prvních dvou jmenovaných titulech byla kapela schopná stvořit jednoduché a velice silné motivy, ze kterých mi běhal mráz po zádech a není vzácností, že i po letech si je vybavuji a nemám od nich pokoj, dokud důkladně nezasvětím alespoň jeden večer hudbě „Anděla Smrti“.

Po zmíněném „Imperátorovi“ a split-albech sdílených s Nightbringer (2012) a Hetroertzen (2014) bylo okolo Dødsengel ticho, které rozčísl občasný koncert. Zpráva o letošním vydáním nové desky „Interequinox“ u kultovních Debemur Morti překvapila příjemně a osobně jsem doufal, že pánové uplynulý čas mimo jiné využili k nastřádání dosti silných nápadů. Také se dalo tušit, že novinka bude odlišná od svých předchůdců, protože Dødsengel jsou přesně ten typ kapely, která je příliš kreativní na to, aby nahrála dvě stejná alba. Takže jak to dopadlo?

Asi bude rozumné rovnou napsat, že jsem z nové desky značně rozčarován. „Interequinox“ se snažím naposlouchávat už třetí měsíc a pasáže, které mi bezpečně utkvěly v paměti, bych spočítal na prstech jedné ruky. Když teď album poslouchám znova, tak vím, kdy přijde nějaká změna a co bude cca dále. Tohle chvíli trvalo, protože nahrávka je chytře poskládaná, samotné skladby nestojí jen na pár opakujících se riffech a každá taky nabízí něco jiného. Rozhodně ale nemůžu říct, že by mě album v něčem překvapilo a o nějakém mrazení či aspoň jeho náznaku si mohu nechat jenom zdát. Problém osobně vidím asi ve dvou věcech. Jak jsem předeslal v prvním odstavci, Dødsengel na zmíněných dlouhých deskách hodně stavěli na silných pasážích. „Interequinox“ na mě ale působí podobně experimentálně jako jejich kratší tituly. Asi největší hudební spřízněnost bych tady cítil se splitkem s Hetroertzen. Kratší tituly Dødsengel mám rád, jejich obsah (myšlenky a to jak jsou tituly koncipovány) je výtečný, ale ve zpracování byly často jisté rezervy…

Druhou potíž spatřuji i v tom, že „Interequinox“ na mě působí jako rocková/metalová nahrávka zpočátku osmdesátých let (*). Částečně díky „starému“, dynamickému soundu či některým riffům a hlavně kvůli tomu, že muziku nejvíce táhne zpěv. Na tom by nebylo nic špatného. Skutečný problém ale je, že rytmické a kytarové výrazivo novinky stále primárně vychází z učebnice severského black metalu, a proto mi přijde, jako by si Dødsengel ponechali svázané ruce. Ano je patrné, že za hudbou stojí skutečně tvůrčí mysl, ale také se nemohu zbavit dojmu, že k malbě široké škály pocitů, na které odkazují zpěv, koncept a texty, použili Dødsengel zbytečně hrubé tahy a paletu o příliš málo odstínech. Nu aspoň, že ty vokály mohu pochválit. Kark už dříve dokázal, že patří k nejvšestranějším zpěvákům v žánru. Řve, vyje, naříká, ale i doopravdy zpívá, a to kurva dobře. Také jsem rád za návrat bezejmenné zpěvačky, která se dříve objevila na „Imperator“. Ale jen hlasy zdejší thelémský spektákl neutáhnou.

Dødsengel

Dødsengel jsou stále 100% sví a tvoří mystickou, atmosférickou hudbu, která je tím správným způsobem „divná“, ale přesto mi „Interequinox“ není po chuti. Nabízí se tedy možnost, že kapela šlápla vedle, experiment se úplně nepovedl anebo jim dochází tvůrčí síly. Samozřejmě uznávám i možnost, že jsem desku prostě nepochopil a není pro mě. Srovnám-li si svá pro a proti, tak nemohu „Interequinox“ odsoudit jako jednoznačné zklamání a průser, ale mám důvody se domnívat, že díru do světa už taky neudělá a nebýt předchozích prvotřídních zářezů, tak by jméno Dødsengel asi brzy pohřbil čas a prach.

(*) Když jsem si po napsání článku dovolil přečíst cizí recenze a názory, tak jsem se s tímhle dojmem setkal vícekrát.


Nidingr – The High Heat Licks Against Heaven

Nidingr - The High Heat Licks Against Heaven

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Hangaguð
02. Surtr
03. The Ballad of Hamther
04. On Dead Body Shore
05. Gleipnir
06. Sol Taker
07. Ash Yggdrasil
08. Heimdalargaldr
09. Valkyries Assemble
10. Naglfar Is Loosed

Hrací doba: 41:39

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Přijde mi, že na to, jaká jména se v sestavě Nidingr nacházejí či v minulosti nacházela, se téhle skupině nedostává zas tolik pozornosti. Různě se zde totiž objevovala mnohá esa norského black metalu. V čele Nidingr nestojí nikdo jiný než Teloch, tedy současný kytarista legendárních Mayhem, kromě nichž má v portfoliu i řádku dalších zajímavých projektů. Na baskytaru zase aktuálně hraje borec, jenž působil třeba v Trelldom nebo God Seed. Ještě větší bouráky najdeme v seznamu bývalých členů, kde jsou zapsaná jména jako Tjalve, Seidemann nebo Hellhammer.

Určitá „zapadlost“ Nidingr asi pramení z toho, že kapela nekoncertuje nijak intenzivně, a to samé by se dalo říct o vydávání nových desek. Mezi první „Sorrow Infinite and Darkness“ a druhou „Wolf-Father“ uběhlo celých pět let. Třetí album „Greatest of Deceivers“ vyšlo na poměry Nidingr nebývale rychle, již za dva roky, ale na aktuální čtvrtou řadovou nahrávku „The High Heat Licks Against Heaven“ se opět čekalo půl dekády. Bude to znít jako klišé, ale zkusíme si nyní povědět, zdali ono čekání stálo za to…

„The High Heat Licks Against Heaven“ vyšlo již v únoru, tedy skoro před půlrokem (aspoň vidíte, jak to flákám, haha), což je dostatečně dlouhá prodleva, aby si člověk utvořil nějaký odstup. Netvrdím, že jsem album poctivě drtil celých těch pět měsíců, ale nějakou chvíli už „The High Heat Licks Against Heaven“ poslouchám a mohu říct, že nakonec palec směřuje vzhůru, tedy – líbí se mi to. Nicméně nešlo o lásku na prvních poslech a utvoření pozitivních dojmů předcházelo delší vstřebávání. Jako bych se na album zpočátku nemohl pořádně soustředit, nějak mi to neštymovalo a až po čase si materiál sednul.

Třeba to mohlo být dáno čistě mou nepozorností, kdo ví. Chtěl jsem tím říct pouze to, že kdyby vás „The High Heat Licks Against Heaven“ rovněž nestrhlo hned s prvním poslechem, zkuste jej nezahazovat a dát mu nějakou šanci. Když tak uděláte, dočkáte se dobře namíchaného poměru mezi řízným severským black metalem s ostrými riffy a střídmě dávkovanou atmosférou.

Přesně do těchto dvou kategorií by se skladby na „The High Heat Licks Against Heaven“ daly rozdělit, přičemž výrazně navrch má ta první zmiňovaná. Agresivnější songy jedou vesměs podle jednoho mustru, ale riffy jsou poměrně dobré, tak akorát na hraně mezi techničností a živelností. Nicméně je pravda, že po určité době se některé kousky trochu ohrají, což se v mém případě týká zejména vypalovačky „Surtr“ a čtvrté „On Dead Body Shore“, byť u druhé zmiňované to má na triku spíš vokál než hudební stránka. Naopak jeden kytarový motiv v „On Dead Body Shore“ musím hodně ocenit, poněvadž ten sám o sobě patří k tomu nejzajímavějšímu, co Nidingr v rámci oněch rychlejších kusů na své novince nabízejí.

Nidingr

Pro osvěžení se tu a tam objeví i zvolnění v podobě pomalejší skladby. I navzdory názvu to není „The Ballad of Hamther“, spíš mám na mysli písničky jako „Gleipnir“, jejíž pasáže bez metalových riffů jsou parádní (včetně zajímavého „beatu“ na bicích), nebo „Ash Yggdrasil“ s rozvážnějším tempem. Společně s „Gleipnir“ nejvíce vybočuje ještě finální „Naglfar Is Loosed“, a to nejen kvůli pomalým riffům a Bathoryovskému odéru (kytarové sólo je dost povědomé), ale i díky hostujícímu ženskému vokálu.

O ten se postarala Amalie Bruun alias Myrkur, jejíž přístup k black metalu v rámci sólového projektu budí vášně. Mně osobně se vlastní muzika Myrkur nelíbí, ale její vklad do „Naglfar Is Loosed“ je sám o sobě dobrý, hlas působí étericky a jakožto zakončení „The High Heat Licks Against Heaven“ slouží znamenitě. Po hudební stránce si není na co stěžovat, tudíž je to spíš „ideologická“ otázka, zdali má mít kapela jako Nidingr potřebu spojovat své jméno s někým, jehož působení v žánru budí v tom lepším případě značné rozpaky. Na druhou stranu, o zas tak nelogické hostování se nejedná, jelikož hned tři současní členové Nidingr hrávali v koncertní sestavě Myrkur

Výjimečné „The High Heat Licks Against Heaven“ určitě není a rozhodně nejde o jeden ze žánrových vrcholů letoška, to je jisté již nyní, protože se v uplynulém půlroce objevil dostatek desek, které čtvrtou řadovku Nidingr značně převyšují. Přesto se jedná o nadprůměrnou a poctivou nahrávku, jež nezní zpátečnicky. Naopak působí soudobě, nestydí se za to, že vznikla ve 21. století, a to aniž by naskakovala na trendový vlak okultismu či disharmonie. Sympatická záležitost.


Ulver – The Assassination of Julius Caesar

Ulver - The Assassination of Julius Caesar

Země: Norsko
Žánr: synthpop
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Nemoralia
02. Rolling Stone
03. So Falls the World
04. Southern Gothic
05. Angelus Novus
06. Transverberation
07. 1969
08. Coming Home

Hrací doba: 43:44

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

První pohled (Skvrn):

Některé věci lze na tom světě jen stěží pochopit. Tvorbu Ulver, to například. Desky samy o sobě často nikterak náročné nejsou, jenže… někdy ambient, tuhle rockové experimenty, jindy zas hravá elektronika a plakání s popem jako reakce na živelnost. Nuže ano, pestré to je. Pro letošek zde máme pod názvem „The Assassination of Julius Caesar“ vraždu Gaia Julia. Deska přichází po elektronicky-rockovém experimentu se štítkem „live“, po filmové hudbě a po dronech se Sunn O))). Schválně. Jak byste řekli, že bude tenhle příběh pokračovat? Vezměte to logickou řadou značky Ulver. Tou zdánlivě nelogickou. Na jejím konci naleznete synthpop.

Odkazy na minulost tu nemáme v podání Norů poprvé. Zcela jistě můžeme mluvit o jednom z hlavních zdrojů inspirace, a to již od devadesátých let. V té době nešlo o hrátky s minulostí hudební, ale co do atmosféry a záměrné zvukové archaičnosti. V novodobé éře Ulver již nejde o evokaci prehistorických časů, ale o vzpomínky na různé hudební etapy – nejvýraznějším příkladem je album „Childhood’s End“ situované do dob, kdy bylo psychedelii vůbec nejlíp. Do hudební minulosti se vrací i deska nová, která stejně jako ve své době „Childhood’s End“ představuje Ulver v doposud nepoznané poloze.

Rozdíly mezi novinkou a posledním řadovým počinem, experimentálním „ATGCLVLSSCAP“, můžeme registrovat prakticky na všech frontách. Jak synthpopové zvyklosti radí, na novinkové desce se hodně zpívá – oproti předchůdci je, dá se říct, neskutečně upovídaná, respektive uzpívaná. Kdyby někdo pochyboval, jestli Ulver letos budou znít skutečně jako Ulver, nechť se zaposlouchá právě do vokálů. Když Rygg na začátku „Angelus Novus“ spustí své „an army charges upon the land“, není co řešit. Právě takhle zní Ulver, v roce 2017 popoví, ještě více popoví než toho času na „Shadows of the Sun“. Osvěžujícím, avšak nikoli rušícím dojmem působí i angažování hostující zpěvačky. Sisi Sumbundu nejprve zazpívá v košaté „Rolling Stone“, načež si s Ryggem střihne i přímočarý duet v „1969“. V obou případech to bezvadně funguje.

Vrátíme-li se ke srovnání s poslední řadovkou, zásadních změn doznala i kompozice. Ubyla rozvolněnost, objevila se chytrá chytlavost, čitelnější schémata. I přesto jsou Norové velmi pestří, a to jak v kontextu celé desky, tak jednotlivých skladeb. Ve všech písních se možná drží synthpopového základu, ten ale pokaždé rozvíjejí za pomoci nejrůznějších ruchů a nekonvenčních elektronických výletů, pro Ulver natolik typických. Krásně je to vidět již na zmíněné „Rolling Stone“, kde se na vokálech závislé melodie ocitnou v zajetí zběsilé improvizace, ani nevědí jak. Nesmírnou skladatelskou vyspělost odhaluje i dvojice „So Falls the World“ a „Coming Home“, kde kapela bez zaškobrtnutí a přítomnosti ostrých schodů dokáže přejít z počáteční melancholie a zadumanosti v taneční extázi.

Ulver

Hůře již dopadá sázka na přímočarost. Jednou je z toho největší hit a potěšení, že ne všechny duety patří do stoupy („1989“), dvakrát tu však máme písně, které působí trochu bezradně. Úvodní „Nemoralia“ působí zvláštně zadrženým dojmem. Jako by neustále naznačovala, že ukáže víc, ale vždycky se nakonec schová pod vrcholem. „Southern Gothic“ zase jen tak proběhne a nestihne nic sdělit, emocím a Ryggově pěveckému umu navzdory. Každopádně stále jde o stravitelné songy, jež pouze nenabízejí nadstavbu, na niž jsme si v souvislosti s Ulver rádi zvykli. Stravitelnosti napomáhá i zvolená stopáž, která je jen dalším důkazem vyspělého přemýšlení o vlastní hudbě. 44 minut popového přídělu? Ideál.

Z některých desek Norů jsem byl možná potěšen víc, někdy dokonce výrazně, ale přijde mi hloupé „The Assassination of Julius Caesar“ někam zařazovat a vynášet soudy, jestli mi bylo líp tehdy a tehdy, o kolik strávených minut a mlčenlivých procent. Nejpodstatnější je, že novince se podařilo to, co drtivé většině nahrávek Ulver. Máme co do činění s nezaměnitelným kouskem v diskografii. S kouskem kvalitním. Soudržným. S kouskem, který drží charakteristickou kapelní esenci naživu. A co že může následovat dál? Ambient, jazz, klasika a taky fůra dalších věcí, ostatně bookmakeři vypsali kurzy proklatě vysoko. Těšme se na naše prohry víc než na kterékoli jiné.


Druhý pohled (Onotius):

Člověk ještě ani nestihl osvěžit výtečnou loňskou fúzi psychedelického rocku a trip-hopu a norští chameleoni předvádí svou další reinkaranci. A po hlavě se vrhají do vod, kolem nichž dlouho jenom tak opatrně kroužili. Už je to tak – Ulver hrají regulérní synthpop. A co víc, neztrácejí nic ze své výjimečnosti. Ba naopak, popová přímočarost jako by jejich podstatu byla schopna koncentrovat. Na novince se nachází atmosféra, z níž mrazí, a zároveň melodie, které prořezávají vzduch s až hymnickou zapamatovatelností. Přitom se ale vyhýbá prvoplánové banalitě a každý další poslech odhalí nový detail. Bije v nich srdce experimentátorů, kteří nenechají žádný žánr bez kreativní demontáže. Pusťte si euforicky vygradovaný electro-noisový konec „Rolling Stone“, a bude vám jasné o čem mluvím.

Ulver

Základem jsou úderné beaty a mysteriózní atmosféra definována melancholicky zabarveným hlasem Kristoffera Rygga, dále je pak vše dobarvováno vrstvící se elektronickou orchestrací. Zní to možná neobvykle homogenně, ale pod povrchem se dějí věci. Podmanivost zde neznamená podlézavost, hitovost zde neznamená vykřičenost. Vše působí elegantně, plynule, přirozeně. Od úvodní přehledné „Nemoralia“, přes výtečné jednohubky „Southern Gothic“ a „1969“ až po závěrečnou experimentální meditaci „Coming Home“ není čas pochybovat. Co zprvu působilo nenápadně, na další poslech vykvete.

Klikatá cesta žánry dovedla Ulver až k „The Assassination of Julius Caesar“. Profilují do ní všechny zkušenosti, zpovídají se ze všech bolístek minulostí a glosují frázemi půjčenými z osmdesátek. A sluší jim to. Žádný tón nazmar. Semknuté kompaktní dílo, které ale nerezignuje na nápaditost. K tomuhle se budu vracet často a rád. „Vlci“ opět uchvátili.


Örth – Nocturno Inferno

Örth - Nocturno Inferno

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.4.2017
Label: Satanic Art Media

Tracklist:
01. Hymn des mortes Pt. 1
02. The Silence of the Guide
03. A Sign in Time
04. Bonded
05. The Worshipper
06. Moonstorm
07. Hymn des mortes Pt. 2
08. Path of Sorrow
09. Hymn des mortes Pt. 3
10. Den gamle manns profetier

Hrací doba: 44:09

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Dnes si představíme věc, která by měla potěšit všechny z vás, kdo rádi hledáte zapadlé kousky norského black metalu 90. let. Právě vám je totiž „Nocturno Inferno“ určeno především. A nutno předeslat, že ačkoliv se v kolonce s datem vydání skví letošní rok, ve skutečnosti se opravdu jedná o dvacet let starou záležitost, nikoliv o pouhé napodobování starých pořádků.

Možná, že jste už slyšeli o kapele Arvas. Nejedná se o žádnou legendu ani kultovku. Vlastně, nalijme si čistého vína, je to regulérní druhá liga – co do věhlasu a nejspíš i co do muziky. Říkám nejspíš, protože tvorbu Arvas nijak podrobně naposlouchanou nemám. Něco jsem kdysi slyšel a příliš mě to nebavilo. Pouštěl jsem si i ukázku z letošní březnové (celkově čtvrté) desky „Black Path“ a nezaujalo mě to natolik, abych byl ochoten si pustit celé album. Úplně neznámý pojem ale Arvas nejsou a narazit jste na ně už někde mohli.

Nám jde ale nyní o projekt, jenž Arvas předcházel. Historie skupiny totiž sahá až do roku 1992, kdy vznikla formace Örth. Ta působila v průběhu 90. let a natočila jednu desku – právě „Nocturno Inferno“. Stalo se tak v roce 1996 v bergenských Grieghallen Studios pod dohledem Pyttena, jenž má na triku produkci téměř všeho, co se tehdy v Bergenu v black metalu událo včetně těch nejzásadnějších nahrávek. Jistě bude stát za zmínku i to, kdo tehdy skupinu tvořil – byl to V-Rex (Arvas), Ares (Aeternus) a Erik Brødreskift a.k.a. Grim, jenž nabubnoval první desky Borknagar, dvě fošny Gorgoroth a také se mihl v rané sestavě Immortal.

K vydání „Nocturno Inferno“ však nedošlo. Počin se dostal mezi úzký okruh přátel kapely, ale dál už ne. Po sebevraždě Grima v roce 1999 se Örth rozpadli, Ares se upnul na Aeternus a V-Rex se rozhodl pokračovat dál s novou sestavou a pod jiným názvem (správně tušíte, že onen název zní Arvas). Na Örth se zapomenulo a na jejich nevydané album logicky také. Až letos konečně došlo k vyhrabání letité nahrávky a k jejímu oficiálnímu vydání. A jenom dobře, že se tak stalo, poněvadž „Nocturno Inferno“ není vůbec špatné, právě naopak!

Od desky sice nedostanete nic převratného v tom smyslu, že byste na ní měli nalézt něco, co jste ještě neslyšeli. Je docela košer říct, že se jedná o typickou záležitost svého žánru, své doby, svého původu. Ale pozor – myšleno v dobrém! „Nocturno Inferno“ je zajímavý exkurz do časů dávno minulých, k nimž mnozí fans dodnes vzhlíží jako ke zlatým časům. Při poslechu snad lze chápat proč, když i zapadlé počiny téměř neznámých kapel zněly takhle. Nenechte se odradit poněkud kreténským obalem, protože „Nocturno Inferno“ je vážně povedená záležitost, jež by příznivcům téhle éry neměla proklouznout mezi prsty.

Örth

Pokud bych měl materiál na „Nocturno Inferno“ k někomu přirovnat… asi bych řekl, abyste si představili staré Dimmu Borgir z období prvních dvou řadovek, a odmyslili si od nich symfoniku. Takováhle představa se pak bude poměrně věrně blížit tomu, co Örth tenkrát hráli za muziku. Připravte se tedy na syrovou, z dnešního pohledu už trochu archaickou záležitost, ale i po těch letech docela charismatickou. Skladby jako „The Silence of the Guide“, pomalá a atmosférická „Bonded“ nebo „Den gamle manns profetier“ jsou vážně dobré a stále mají sílu.

Nicméně vyloženě slabé kusy hledat nemusíte. Je zde sice pár slabších pasáží, ale každý song zároveň dokáže nabídnout i skvělé riffy a kvalitní momenty. Třeba začátek „Moonstorm“ je vcelku o ničem, ale pomalejší prostředek s výtečnou atmosférou dojem dostatečně vyspravuje. Podobně je na tom i třeba „Path of Sorrow“ nebo „The Worshipper“. Vedle toho se zde nacházejí i tři mezihry, které jsou rovněž povedené – nejméně asi hned ta první, melodická „Hymn des mortes Pt. 1“. „Hymn des mortes Pt. 2“ je naopak poklidná akustická a úplně nejlepší je osmiminutová „Hymn des mortes Pt. 3“, jíž se s omezenými prostředky – po většinu písně pouze kytarová linka – daří tvořit silnou náladu.

„Nocturno Inferno“ jistě není nejlepším albem své epochy. Nicméně ukazuje, že Norové (myšleno obecně) tenkrát black metal skutečně hráli v nejvyšší formě a že si právem utvořili neotřesitelný status, z něhož země co do věhlasu v žánru těží dodnes. Anebo snad ne, když i zapomenuté a „průměrné“ záležitosti jsou takhle výborné? Pro fandy severského black metalu 90. let je „Nocturno Inferno“ povinnost, rozhodně nebudete zklamáni!


Infant Death – Violent Rites

Infant Death - Violent Rites

Země: Norsko
Žánr: thrash / black metal
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Apocalyptic Empire Records

Tracklist:
01. Troops of Dead
02. Vomit Funeral
03. Burning Wild
04. Subhuman Elimination
05. Mutilation Hammer
06. Blasphemy Prevails
07. Purified Remains
08. Malicious Lust
09. Exploder
10. False Prophesies

Hrací doba: 30:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jelikož jsem se dlouho recenzentsky nevěnoval kapelám, které jsou dostatečně negativní, zlé a vzteklé, musím to napravit něčím doopravdy true. Infant Death jsou z Norska a podobně jako Aura Noir, Obliteration, Deathhammer, Nekromantheon nebo Condor se věnují našlapanému oldschool metalu, kde zkazky o perzekuci pozérů mají svou váhu. Kapela o třech lidech (kteří se objevují například v Gangrenator, Katechon ale i Thorns a mám důvodné podezření, že zdejší bubeník tříská do bicích také v Gjendød), rachotí už nějakých pět let a za tu dobu vydala celkem tři dlouhé desky, plus pár zářezů o kratší stopáži. Nepovím vám, jak starší věci znějí. Poslední, loňské elpíčko „Violent Rites“ jsem totiž objevil celkem nedávno a stále jsem se nestačil náležitě dovzdělat, ale dá se s jistotou tvrdit, že dřívější věci budou mít do popu také velice, velice daleko.

Pusť si „Troops of Death“ a zdechni, ty kurvo!!! Pardon, měl jsem na mysli, abyste se pokusili vcítit do intenzity, která z této úvodní skladby alba sálá. Hrne to slušně, ne? A bude hůř! Infant Death, věrni svému názvu, neznají míru slušnosti či přiměřenosti, a proto bych je v klidu označil za jednou z nejextrémnějších thrashmetalových kapel, jaké jsem měl tu čest poznat. Jak už historie ukázala, snaha posunout tento žánr do krajnosti obvykle skončí jako death nebo black, ale myslím, že Infant Death jsou užitou riffáží stále primárně thrashoví, na čemž nic nemění ani občasný černý riff a mnohé sypačky. Každopádně, když Infant Death roztočí svůj masomlejn na nejvyšší výkon, tak lítají třísky a nebohý metalista nestíhá mlátit hlavou a raději jde mlátit druhé. Samozřejmě ony nejvzteklejší pasáže jsou dávkovány pozvolna a celé album se rozhodně nenese v duchu neustálého, bestiálního ubíjení posluchače jak je tomu třeba u „War Cult Supremacy“. Solidně vyhrocené jsou rovněž vokály, které zřejmě nebudou po chuti úplně každému, ale ujetého jekotu až vřískotu, jak to předvádí třeba Deathhammer, se obávat nemusíte. Agrese a posedlost ovšem nejsou všechno. Na jednu stranu Infant Death umí, očima laika samozřejmě, s kompozicemi trochu pracovat a k dementním „chugga-chugga“ pasážím o ničem se neuchylují. Ale 100% „Violent Rites“ teda taky není.

Známkou opravdu kvalitní desky je, když vraždí celá. Jisté výkyvy v intenzitě či kvalitě lze samozřejmě odpustit i těm nejlepším, ale když poslouchám třeba „Pleasure to Kill“, „I.N.R.I.“, „Beneath the Remains“, „Spectrum of Death“, „The Awakening“ nebo „Nifelheim“, tak mám jistotu, že během následujících 30-40minut nic kloudného neudělám, protože ta neskutečně našlapaná alba to prostě nedovolí. „Violent Rites“ má pouhou půlhodinu a musím říct, že za druhou půlkou už mi skladby splývají, a zároveň strmě klesá i nadšení a posedlost, které během úvodu desky nabobtnají fest. Poslechů „Violent Rites“ mám za sebou opravdu dost, album, či spíše jeho část, mě nakopává prdel tak jako tak, ale rozhodně je otrava se po dvaceti minutách sápat po přehrávači a přepínat skladby, když původní záměr je pustit si nahrávku celou.

Určitě se v posledních letech objevily objektivně lepší thrashovky, ale od „Evil Power“ již zmíněných Deathhammer jsem tak parádní trve oldschool zlo neslyšel, takže si nedokáži představit, že by se skutečným metalovým maniakům mohlo „Violent Rites“ nelíbit. Metacyclosynchrotron se osobně zaručuje, že nespoutaná energie a námrd tady prostě jsou, dalšími ukazateli nechť jsou kapely a desky vyjmenované výše. Takže poslouchejte, hrozte, křivte hubu a obracejte kříže, já se prozatím porozhlédnu po dřívějších nahrávkách a kontaktu na chiropraktika.


Gjendød – Nedstigning

Gjendød - Nedstigning

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Hellthrasher Productions

Tracklist:
01. Til høsten
02. Nedstigning
03. Håpet falmer
04. Amputasjon av vranglæren
05. Kvalt av fornuft
06. Utrydd den
07. Ny innsikt

Hrací doba: 33:56

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Podstatná část (většinou takzvaně velkých) médií a podstatná část (většinou takzvaně normálních) posluchačů demosnímky ignoruje, ale takový přístup je chybný. Na demosnímcích lze objevovat nespoutaný talent ještě v jeho zárodku, dlouho předtím, než jej objeví ostatní, a až se tak stane, můžete vítězoslavně skotačit a řvát, že vy jste tu kapelu znali už dávno. Dobrá, to byl trochu vtip, ale své nesporné kouzlo demáče jistě mají, v extrémním metalu obzvlášť. Právě na nich se totiž mnohdy objevují neurvalost a syrovost, tedy atributy v tomto žánru nanejvýš žádané, v krystalické formě a obnažené, je v nich zápal, jaký se na pozdějších dlouhohrajících deskách zpravidla vytrácí.

Jedním z demosnímků, které v loňském roce dokázaly zaujmout, byl i bezejmenný počin norských Gjendød. Neříkám, že šlo o to nejlepší demíčko, jaké ten rok bylo ke slyšení, ale své kvality mělo. Šlo o syrový severský black metal, jenž nepřinášel nic novátorského, ale jakožto náčrt potenciálu a pozvánka na budoucí činnost skupiny zafungovat dokázal.

Řadový debut na sebe nenechal dlouho čekat a přichází necelý rok po zmiňovaném demu. „Nedstigning“ – samozřejmě – pokračuje po cestě, na níž Gjendød vykročili se svou krátkohrající prvotinou. V dobové recenzi jsem vyslovil přání, aby si Norové na budoucí desce zachovali tentýž sound, s jakým se vytasili už na demu. Tento umně balancoval na hraně mezi severským mrazem a čitelností. Přijde mi, že na „Nedstigning“ se Gjendød o chlup přiklonili k té čitelnosti, demo mělo mírně zastřenější vyznění, ale naštěstí se nejedná o nic zásadního. Vlastně je to možná jen pocit, kdo ví. Berme to jen jako marginální změnu, poněvadž i tak je novinka stále věrná černému kovu v jeho syrovější podobě.

Takovéhle pojmenování – tedy syrový black metal – nakonec „Nedstigning“ dostatečně definuje i co do hudební stránky věci. Gjendød drhnou dle dávno zajetých žánrových pravidel, a jestli hledáte něco originálního, zde nepochodíte. Snad by se jen slušelo zmínit, že deska není sypací vichřice od začátku do konce (byť tato převládá). Samozřejmě se zde nacházejí obecně rychlé kusy jako třeba „Til høsten“, „Kvalt av fornuft“ nebo první půle „Amputasjon av vranglæren“, ale Gjendød se nebojí chladnou smršť tu a tam proložit i změnou tempa. Děje se tak napříč většinou skladeb, ale nejznatelnější je to asi v titulní písni „Nedstigning“, jejíž tempo je výrazně rozvážnější než v případě okolních položek tracklistu.

Vím, že to zatím asi nezní dvakrát přesvědčivě. Důležité je ovšem to, že Gjendød ten blackmetalový standard dokážou podat přesvědčivě a zábavně. V žádném případě netvrdím, že je „Nedstigning“ něco zásadního; je to „jen“ dobře odvedená žánrovka, ale i takové tu mají své místo. Riffy, ledové vyhrávky i třeba nakřáplý vokál jsou ve všech případech na svém místě a i přes neobjevnost to funguje; Gjendød na rozdíl od mnohých jiných svému stylu ostudu nedělají a zvládají jej hrát natolik důstojným způsobem, že vyjma neoriginality tomu zas tolik věcí vytýkat nelze.

Upřímně řečeno, „Nedstigning“ je deska, jakou bych si představoval třeba od současných Gorgoroth namísto unaveného „Instinctus bestialis“. Mladí Norové však poslední tvorbu svých známějších krajanů debutem překonávají. Troufalá slova? Možná ano, ale známé jméno není automatickou zárukou a naopak neznámé jméno není překážkou. Gjendød se navzdory určitým a nesporným formálním neduhům prezentují solidně, a i když na elity žánru nemají ani zdaleka, jejich existence a hudba nejsou úplně zbytečné. Máte-li rádi syrový black metal à la rané devadesátky, klidně se do toho pusťte.


Mayhem, Inferno: Purgatorium Europæ Septentrionalis Tour

V koncertním eintopfu jsem zmiňoval výlet do maďarské Budapešti za koncertem Mayhem a tuzemských Inferno. Přiznám barvu, že jsem tam nejel se pouze mrknout na koncert, ale společně s Infernem, jimž jsem v rámci turné vypomáhal převážně s prodejem merche, ale i taháním beden, tlumočením, managováním a vším možným, co se zrovna naskytlo. Neberte to, prosím, jako chvástání. Tímto chci osvětlit původ všelijakých bonusových a zákulisních informací, jež se v následujících řádcích objeví. Plnohodnotný tour report, který by detailně rozvedl každou štaci Inferna na Purgatorium Europæ Septentrionalis, nemám čas ani chuť psát. Proto tato kratší, zhuštěnější forma, kde hraje prim maďarská zastávka s příležitostným ohlédnutím za předchozími koncerty, jichž jsem byl svědkem. Pro pořádek, celé turné čítalo dvaadvacet zastávek. Před Mayhem obvykle hráli britští Dragged into Sunlight, na vybraných koncertech bylo předkapel více. Inferno pak byli přizvání na koncerty v Itálii (Milán), Slovinsku (Nova Gorica), Chorvatsku (Záhřeb), Srbsku (Bělehrad), Bulharsku (Sofie), Rumunsku (Brašov) a Maďarsku.

Do Budapešti, konkrétně ke klubu Dürer Kert, přijíždíme někdy ve tři, členové Mayhem crew mezitím tahají koncertní vybavení do sálu. Takže abychom si nepřekáželi, Infernovské bedny apod. jsou prozatím ponechány ve vozíku, jdeme si prohlédnout klub a backstage. Organizace této zastávky byla v rukou člověka, který se na tour Norům staral o prodej merche, a také se ukázalo, že v minulosti Infernu zorganizoval už nejeden maďarský koncert, zkrátka starý známý. Přístup ke kapele byl tedy po nějaké době opět profesionální a vřelý. V takovém Rumunsku a Bulharsku bylo nutné si vydupat i blbou vodu do backstage; prý neobdrželi rider…

Mayhem, Dragged into Sunlight, Inferno

Každý koncert na tour měl jasný rozpis. Příjezd, vyložení věcí Mayhem, sestavení pódiového vybavení, zvukovka. Na předkapely zpravidla došla řada někdy kolem páté nebo šesté, v čase večeře a cca dvě hodiny před otevřením klubu pro veřejnost. Nejinak tomu bylo v Budapešti. To už jsme měli všechny věci dávno vyskládané někde poblíž pódia, bicí sestavené. Stačilo vše vytahat na stage, zapojit a začít zvučit. Pokud bylo Inferno jedinou předkapelou, byl tento proces jednoduchý, tentokrát ale bylo nutné se o čas podělit s domácími Sear Bliss. Domluvilo se sdílení bicí Inferna, bubeník Sear Bliss si pochopitelně dotáhl své vlastní činely, dvojšlapku a šroťák. Problém ovšem nastal, když si Maďaři začali protahovat svou zvukovou zkoušku a čas, kdy mělo být vše hotovo a vyklizeno se neúprosně blížil. Organizátor kvůli tomu posunul dobu, kdy mohlo publikum vstoupit do sálu a zaručil se za úplný set Inferna, i kdyby to mělo znamenat zkrácení vystoupení Maďarů. Tak jako tak, situace začala být mírně chaotická. Při rychlém zvučení se zjistilo, že bubeníkovi nefunguje odposlech (ten se musel vyměnit) a na závěr taky přestal Ska-gulovi fungovat zesilovač, což se řešilo zapůjčením kytarového zesáku Sear Bliss, čímž si aspoň vyžehlili škraloup.

Ironií osudu bylo, že navzdory dlouhé zvukovce měli domácí podstatně horší sound než Inferno. Zvučil jim totiž člověk z klubu, zatímco Inferno mělo svou „vlastní“ zvukařku. Ne, žádná slečna s námi v dodávce necestovala. Věc se měla tak, že na první zastávce v Miláně se místní zvukař příliš nepředvedl a z masivních repráků (italský klub byl opravdu veliký) burácela hlavně basa, šroťák a řev. Tore Stjerna, který nahrával poslední dvě desky Inferna, zvučil Mayhem a největší měrou se zasloužil o to, že Inferno na těch několika zastávkách tour vystoupili bez nutnosti si support slot draze zaplatit, kapele opět podal pomocnou ruku. S výjimkou Itálie a Rumunska (kde byl naopak místní zvukař velice schopný) Inferno zvučila jeho asistentka. I když jisté zkušenosti se zvučením francouzských kapel již měla, s Čechy se snad ještě trochu otrkávala. Ale vždy bylo zajištěno, aby se hudebníci na pódiu slyšeli a do lidí šel slušný zvuk. Tore se obvykle nacházel někde poblíž a sem tam poskytl nějakou připomínku, případně pomohl s technickým problémem.

Inferno

Když bylo v Dürer Kert jakžtakž nazvučeno, hudebníci naběhli do backstage se nalíčit. Mou povinností bylo připravit na stage svícny, pití, zadat instrukce osvětlovači apod. Podobně to probíhalo i na dřívějších štacích. Pak už jsem maďarský koncert sledoval ze zadního rohu sálu, kde jsem prodával zbývající trika a CDs Inferna, namačkaný vedle stolu, kde byl pro změnu merch ostatních kapel.

Z hlediska čistě technického a hudebního lze říci, že Inferno v Budapešti odehráli svůj nejlepší koncert tour. Zvuk byl zezadu velice dobrý, snad jen úvod „The Firstborn from Murk“ zněl ještě trochu chaoticky, ale vše bylo brzy srovnáno. Vizuální stránka se také povedla. Nestávalo se na koncertech pokaždé, aby do klubu dorazil i lokální osvětlovač a světla Mayhem během tour použít nešlo. Obvykle se aspoň zhaslo a pódium osvětlovala statická červená světla. Ale na Slovinsku do muzikantů dokonce praly ostré bílé reflektory. V Itálii byla světelná show moc hezky zvládnutá, zodpovědný člověk se také neostýchal použít mlhu, avšak dojem pohřbíval již zmíněný zvuk. V Rumunsku byl také schopný a vstřícný osvětlovač, ale po chvíli začal instrukcím navzdory používat kdejaké debilní blikance a na kus jedné skladby se dokonce rozsvítil celý klub, který byl mimochodem dost „teplý“. V Maďarsku bylo konečně vše víceméně v pořádku.

Statičnost patrná na některých z úvodních koncertů tour z Inferna opadla již definitivně a hlavně se jim povedlo zahrát koncert bez přehmatů a nedorozumění na stagi. Nenechte se mýlit, něco takového se kolikrát nevyhnulo ani Mayhem. Hlavním důvodem zde bylo, že se kapela teprve sehrávala s novým bubeníkem, jehož můžete znát z působení v Pandemii nebo z debutu Secret of Darkness. Ten se v kapele uvedl poprvé cca týden před tour s Mayhem na koncertě v Ukrajině, a když bylo vše v pořádku, tak hnal hudbu opravdu nemilosrdně a intenzivně kupředu. Původně vypočítaný pětatřiceminutový set dokázal svou rychlostí i o něco zkrátit. Avšak vzhledem k výše uvedenému nebylo ještě možné secvičit skladby z novinky „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“, a tak byl set Inferna v Budapešti a jinde následující: Intro, „The Firstborn from Murk“, „Altar of Perversity“, „The Funeral of Existence“, „Whisper of Hope in Tears of Blood“, „Holy Poison“. Byl-li někde poskytnut delší hrací čas, tak se končilo s „Eaten by Rats Forever“. Bez proslovů a prostojů, pouze cca půlhodina intenzivní a ponuré blackmetalové nálože.

A podobně jako všude jinde, i v Budapešti náležel úplný začátek koncertu našinců malému hloučku lidí. Fanouškům, co kapelu již znali a nedočkavcům, kteří si na Mayhem chtěli urvat flek vepředu. Ale v průběhu první části „The Firstborn from Murk“ se plac před pódiem důstojně zaplnil a myslím, že pár stovek lidí vystoupení Čechů zhlédlo pokaždé. V Maďarsku byla odezva průměrná – potlesk a křik – pár lidí si koncert užilo s větším nadšením, avšak vroucí, uřvaný kotel jako v Srbsku nebo Bulharsku se nekonal. Set skončil, Adramelech se s publikem v krátkosti rozloučil, hudebníci odešli se odstrojit, aby bylo pódium co nejrychleji vyklizeno pro další kapelu.

Sear Bliss

Jak jsem uvedl výše, Sear Bliss měli skutečně zvuk jako z prdele. Než začali naostro, z hlukové koule vyčníval jen mlaskavý kopák, ale naštěstí ještě došlo k jakési úpravě, takže se daly jakžtakž zachytávat riffy. Ani to však moc nepomohlo. Ještě kdysi na festivalu Blacklights ve mně Sear Bliss zanechali docela pozitivní dojem (i když si pamatuji, že měli nějaké technické problémy), zde ale nepomohly ani celkem poutavé linky pozounu. Muzikanti na pódiu energicky kalili, bez odezvy to rovněž nebylo, ale jinak celkem nuda.

Co se týče domácích předkapel, které jsem na tour viděl, tak ani v Rumunsku to nebyla žádná sláva. Indian Fall se předvedli se zajímavým atmosférickým black metalem, až mi bylo podivné, že se setkali s tak nízkou odezvou domácích. Jenže rumunští metalisti byli docela divní, takže se samozřejmě mohli zbláznit z úvodních Syn ze șase tri, což byl dle mého názoru děsně laciný a vyprázdněný „kinder black“.

Syn ze șase tri

Pokud vás zajímá, jak hráli Dragged into Sunlight, kteří válcovali publikum na většině zastávek tour a s Infernem hráli v Miláně a slovinské Nové Gorici, tak vás odkáži na detailní report Marastmusic z jejich pražského koncertu, kde to evidentně vypadalo velice podobně. Britové to do lidí prali opravdu intenzivně a koncertně se předvedli lépe než Inferno. V Itálii, kde to dovolila velká stage (vlezly se zde bicí soupravy všech tří kapel a ještě bylo místa dost), měli s sebou kromě velkého kostěného stojanu i televizní obrazovky, které promítaly samé hezké věci; Klip k „Visceral Repulsion“ napoví o jejich nátuře víc.

Nu a nyní již k samotným Mayhem. Kvůli Attilovi by se dalo říct, že v Maďarsku měli takřka domácí koncert. Klub měl uvedenou kapacitu 900 lidí a jistě nechybělo mnoho k vyprodání. Podobný dav jsem viděl jen v Itálii a Chorvatsku, kde byly ovšem větší sály. V menších klubech jako ve Slovinsku a Bulharsku byla doslova hlava na hlavě, Srbsko bylo velikostně někde mezi, ale lidí bylo taky plno. Jen to Rumunsko vypadalo trochu prořídle s těmi, odhaduji, 300+ platícími v prostorném klubu.

Když technici Mayhem dodatečně zkontrolovali, zda je na pódiu vše v pořádku, ještě jednou se rozsvítil sál, do kterého zaznělo, aby lidé, vzhledem k podstatě vystoupení, nechali své mobily v kapse anebo alespoň fotili bez blesku. Asi si dovedete představit, s jak velkým úspěchem a pochopením se toto setkalo. Sál poté potemněl, pódium zahalila hustá, modře prosvícená mlha. Ambientové intro prořízl až Hellhammer a s úvodním riffem „Funeral Fog“ se na pódium dostavila většina hudebníků v kápích. Černobíle znetvořený Teloch, kníratý a nenalíčený Ghul, dokonce i Necrobutcher se zahalil, i když jsem si říkal, zda jeho obvyklé „civilní“ vystupování přeci jen není v rámci Mayhem přirozenější. Kytaristé na sebe pozornost příliš nestrhávali, ale své vystupování měli promyšlené, zvláště Ghul se dokázal pohybovat velice teatrálně, bez toho aby to působilo trapně. Necrobutcher do publika vrhal intenzivní pohledy a netradiční kápi navzdory byl jednoduše sám sebou. Hellhammera šlo za bicí hradbou sotva vidět, tedy pokud jste zrovna neměli to štěstí ho vidět z backstage nebo nějak z boku.

Hlavní pozornost publika samozřejmě patřila Attilu Csiharovi, který za výrazných ovací přišel na pódium těsně před začátkem svého prvního vokálního partu. Jeho hlasový projev byl „uječenější“ a ne tak hluboký, avšak veškeré excentrické kreace zvládal, dovolím si říci, že mnohem lépe než svého času na „De mysteriis dom Sathanas“. Přeci jen za tu dobu urazil dlouhou cestu. Byl to hlavně on, kdo vystoupení dával autentickou magickou patinu. Zaklínal spoluhráče i publikum, a když se před závěrečným dvojblokem „Buried by Time and Dust“ a „De mysteriis dom Sathanas“ celá kapela sešla u přistaveného oltáře přivolat duchy zemřelých, věřil jsem, že Mayhem nemají onu okultní teatralitu jen odkoukanou od jiných kapel. Attila mezi skladbami příležitostně odbíhal se přelíčit, převléct či upravit ohavnou masku, která mu po nějakou dobu překrývala tvář, některé ambientní předěly doplňoval svým hlasem a jednu skladbu uvedl alikvótním zpěvem zcela sám (mám pocit, že to byla vždy „From the Dark Past“, ale jistý si tím už nejsem).

„De mysteriis dom Sathanas“ bylo přehráno v celé své délce, minutáž lehce natáhly zmíněné předěly a úplný závěr, kdy Attila stál na pódiu osamocen a posunky ještě publiku sděloval své šílené poselství. Koncertní performance byla promyšlená do posledního detailu a sekundy. Vizuálně možná lepší ve velkých halách, ale na menších a středních pódiích, jako právě v Budapešti, to bylo mnohem intenzivnější a snad i magičtější, i když zde podobně jako v dalších „menších“ klubech show mírně trpěla přemírou mlhy. Zezadu jsem skrze kouřovou clonu sotva viděl obrysy hudebníků. Nebylo zde také možné tak dobře obdivovat mnohé barevné zástavy a kulisy. Například na velkých pódiích za Hellhammerem visela obrovská plachta Nidaroské katedrály, jež díky osvícení působila až plasticky. Teprve až na poslední dvě skladby se za bicími rozprostřely tváře tří hlavních aktérů „De mysteriis dom Sathanas“, které byly v Maďarsku vidět po celý set.

Některé pódiové zástavy rovněž skrývaly čtyři kostěje v kutnách. Ty byly odstraněny až na poslední skladbu a nasvícení „nekromniši“ dále podkreslili morbidní auru titulní hymny „De mysteriis dom Sathanas“. Světelná show byla výtečná a marně vzpomínám, zda jsem v rámci metalového koncertu někdy viděl tak detailní a poutavé efekty. Prsty osvětlovače tančily po konzoli takřka neustále. Vystoupení bylo mimo jiné doplněno mnohými nacvičenými detaily. Například když Attila poprvé stáhl Necrobutcherovu kápi v „jeho“ basové pasáži ve „Freezing Moon“ a soustředila se na něj všechna světla. A vůbec samotný úvod této skladby, kdy se potemnělým sálem neslo lipské „when it’s cold and when it’s dark, the freezing moon can obssess you“, dovedl každé publikum rozhicovat až k nepříčetnosti.

Mayhem

Jedinou vážnější výtku bych vznesl vůči rychleji odehrané „De mysteriis dom Sathanas“, ale mám pocit, že zrovna v Budapešti tuto skladbu zahráli „správně“. Nelidské zrychlení „Buried by Time and Dust“ bylo samozřejmě v naprostém pořádku. Tu a tam se stalo, že se hudebníci v skladbách nesešli zrovna nejlépe, chyby bylo ovšem možné zaznamenat, jen pokud jste dávali dobrý pozor.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak by asi koncerty Mayhem působily za podmínek, jaké mělo například Inferno. Ale jsem přesvědčen, že zážitek by to byl silný tak jako tak. Ne, Mayhem nepředvedli to úplně nejlepší a nejsilnější, co jsem v rámci blackmetalových vystoupení kdy zažil, ale přesto. Společně s dalšími mnoha zážitky, které zde zůstanou nevyřčeny, se jednalo o něco, na co v životě nezapomenu.


Myrkgrav – Takk og farvel; tida er blitt ei annen

Myrkgrav - Takk og farvel; tida er blitt ei annen

Země: Norsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 26.10.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Skjøn jomfru (Norwegian version)
02. Vonde auer (album version)
03. Bakom gyrihaugen
04. Soterudsvarten
05. Om å danse bekhette (10th anniversary edition)
06. Spålsnatt
07. Tørrhard
08. Finnkjerringa (10th anniversary edition)
09. Østa glette
10. Sjuguttmyra (album version)
11. Uttjent (album version)
12. Tviom!
13. Skjøn jomfru (English version)
14. Takk og farvel

Hrací doba: 64:33

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Message PR

„Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ je deska, na niž se čekalo opravdu dlouho a z pohledu mnohých asi až nepříjemně dlouho – celou dekádu. A to ještě můžeme být rádi, že jsme se vůbec dočkali, poněvadž s osudem nahrávky to v některých momentech vypadalo docela nahnutě, nebylo jisté, jestli počin skutečně někdy vyjde. Vezměme to ale popořádku…

Norský projekt Myrkgrav, jehož mozkem a jediným členem je Lars Einar Jensen, někdy (zejména v minulosti) též zvaný Leiðólfr, debutoval v roce 2006 prostřednictvím desky „Trollskau, skrømt og kølabrenning“. Ta v určitých kruzích vzbudila značný ohlas, který byl vlastně zasloužený. Nejednalo se o folk metal, jenž by byl poplatný trendům svého žánru, naopak šlo o jednu z těch záležitostí, jíž nebyl problém ono zaujetí minulostí a tradicemi věřit. Netvrdím, že bylo tohle album založené na lokálních pověstech dokonalé, nepochybně však mělo určité charisma a dost opravdu silných melodií (některé jsem si vážně pamatoval i měsíce a roky poté). Nebál bych se říct, že to byl svého času výrazný počin a že i ve zkoušce časem obstál se ctí. Zatímco na mnohá alba sedne prach a za nějakou dobu už ani nevíte, jak zněla, „Trollskau, skrømt og kølabrenning“ v mysli zůstalo a tu a tam není na škodu si jej připomenout. I navzdory jistým dílčím nedostatkům si ho stále pamatuji jako dobré album a vlastně jsem docela rád, že mám už dávno vyprodanou původní edici ve sbírce.

Co se dalšího vývoje Myrkgrav týče, nedokážu zpětně z hlavy vysypat přesné letopočty, kdy se začaly šířit řeči o druhé desce. Vím ale jistě, že už je to nějaký ten pátek a že se o nástupci „Trollskau, skrømt og kølabrenning“ hovořilo dlouho. Ostatně třeba „Sjuguttmyra“, jedna ze skladeb, které se nyní na „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ (v tomto případě v pozměněné verzi) nacházejí, prvně vyšla již v roce 2011 na splitu se spřízněnými (Lars Jensen zde často hostoval) Voluspaa. Příprava druhého alba se ovšem strašně táhla. Lars již předem ohlásil, že po jeho vydání Myrkgrav skončí (stalo se), chvíli se pak tvářil, že počin vůbec nedotáhne a nahrávka nikdy nevyjde, pak to zase chvíli vypadalo, že vzhledem k průtahům bude deska radši rozdělena na dvě minialba, která půjdou ven postupně. Nakonec se ale „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ přece jenom dočkalo svého dokončení a k jeho vydání došlo s rozdílem jediného dne rovných deset roků po „Trollskau, skrømt og kølabrenning“.

Tím spíš je smutnější, že po všech těch peripetiích mi „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ nakonec nepřijde až tak dobré, jak jsem doufal, že bude. Není to špatné album, ale kdybych měl zvolit jen jeden počin, pak „Trollskau, skrømt og kølabrenning“ suverénně vede. A nikoliv jen z nostalgie, aktuální poslech takové tvrzení bezvýhradně podpořil. Bylo takové usedlejší, uvěřitelnější a dost mu slušely i blackmetalové hrany, které na „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ nejznatelněji vystrkují růžky ve dvou přetočených písních z debutu, „Om å danse bekhette“ a „Finnkjerringa“. A třebas druhá jmenovaná, která se svou hymničností blíží víc pagan black metalu než k folk metalu, také patří k nejlepším momentům novinky, přestože je už dávno známá.

Myrkgrav

Jen tak mimochodem, tohle na mě rovněž působí trochu zvláštně. Celou dekádu trvalo, než „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ vyšlo, a pak se zde nacházejí dva přetočené songy z „Trollskau, skrømt og kølabrenning“, dva přetočené songy z EP „Sjuguttmyra“ (2013; ten titulní navíc, jak už bylo zmíněno, vyšel ještě dříve na splitku), jeden předělaný singl z roku 2014 („Vonde auer“) a jedna z nových písniček „Skjøn jomfru“ tu je v norské i anglické verzi. Tím se počet skutečných novinek v tracklist značně redukuje. Ale možná jen v důsledku jistého zklamání hledám, co víc „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ vytknout…

…anebo taky ne. Nemohu si pomoct, ale album opravdu působí trochu poslepovaně. Tady předělaný starý song, támhle druhou verzi stejně písničky, tuhle zase výpůjčka z norských lidovek a tak nějak se to naplácalo dohromady. S nadsázkou řečeno to je trochu album, trochu kompilace. Velký rozdíl oproti „Trollskau, skrømt og kølabrenning“, které fungovalo jako soudržná deska bez sebemenšího zaváhání.

Myrkgrav

Další věc, jež mi úplně neleze pod fousy, jsou leckdy trochu kýčovité kytarové melodie. Nicméně je pravda, že takové se tu a tam ozvaly již na debutu, připadá mi ale, že tentokrát jich je více. Předpokládám však, že dost často to bude důsledek půjčování tradičních severských melodií a motivů, které dle mého v úpravě pro elektrickou kytaru obecně neznějí zrovna nejlépe.

Až doposud jsem se soustředil zejména na negativní stránky alba, podle čehož to už skoro může vypadat, že „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ je regulérní průser, jenž neměl nikdy vzniknout. Až takhle negativní dojem jsem ovšem vzbudit nechtěl. Navzdory všemu řečenému se totiž nahrávka stále dá poslouchat a nejen to – vedle několika zbytečně rozjuchaných kytarových vyhrávek zde lze nalézt i povedené motivy a velmi dobré pasáže. Lars Jensen není žádné dřevo a pořád dokáže napsat kvalitní skladby – a takové se nacházejí i mezi těmi novými, dříve neslyšenými. Pouze jsem chtěl říct, že „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ má svoje mouchy, které zabraňují tomu, aby si člověk mohl počin skutečně užít, a že roztahaný vývoj se na výsledku bohužel podepsal.

Myrkgrav

Nicméně i navzdory tomu, že „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ u mě vzbudilo jisté rozpaky, Myrkgrav jako celek zůstává zajímavým projektem, jenž po sobě zanechal hrubým odhadem nějaké dvě hodiny hudby, za niž se nemusí stydět. Na rozdíl od mnohých dalších dokázal Lars Jensen uchopit folkmetalový žánr a metalový pohled na tradice důstojným způsobem, a nemám problém mu věřit, že jeho snaha byla upřímná. A to nakonec také není málo, obzvlášť v tomhle stylu.


Lethe – The First Corpse on the Moon

Lethe - The First Corpse on the Moon

Země: Norsko / Švýcarsko
Žánr: electronica / trip-hop / avantgarde metal / pop
Datum vydání: 24.2.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Night
02. Inexorbitant Future
03. Down into the Sun
04. My Doom
05. Teaching Birds How to Fly
06. The First Corpse on the Moon
07. Snow
08. Wind to Fire
09. With You
10. Exorcism

Hrací doba: 57:15

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Mezinárodní projekt Lethe budí (zaslouženou) pozornost už jen svou sestavou, která je sice jen dvoučlenná, ale zajímavost jí rozhodně nechybí. Zaprvé je to Tor-Helge Skei alias Cernunnus, lídr norských Manes, jejichž jméno snad fajnšmekrům není nutno představovat. Zadruhé je to Anna Murphy známá především účinkováním v Eluveitie, které loni opustila. To zrovna není štace, jakou by se měl člověk v kvalitní hudební společnosti chlubit, ale dá se to chápat – účty jsou svině a samy se nezaplatí. Nicméně v dalších projektech a v rámci některých hostování Anna dost jasně ukázala, že především pěvecký talent a schopnosti jí rozhodně nechybí. Ale abych úplně nekecal, tak samozřejmě i v rámci Eluveitie předvedla, že zpívat umí, byť hudební doprovod k tomu neměla tak lákavý. Ono co si budeme povídat, v posledních letech byl její zpěv na albech kapely tou poslední dobrou věcí.

Ale to už je docela jiná pohádka, která nás nyní vlastně vůbec nezajímá, tak pojďme rychle zpátky za Lethe. Projekt na sebe prvně upozornil na přelomu let 2013 a 2014, kdy nejprve vyšlo dvoupísňové EP „Come Look at the Darkness with Me“ uvozující dlouhohrající debut „When Dreams Become Nightmares“. A ten byl jednoduše fantastický, takže jakmile se začalo mluvit o druhé desce „The First Corpse on the Moon“, jen těžko se dalo netěšit. A s velkým potěšením mohu po dvou měsících ve společnosti alba prohlásit, že První mrtvola na Měsíci je taktéž skvělá a její zařazení do sbírky bude stejná povinnost, jakou byl svého času mléčně bílý vinyl „When Dreams Become Nightmares“.

„The First Corpse on the Moon“ opět nabízí vysoce lákavou kombinaci mnoha žánrů, které spolu hrají vyrovnanou partii bez jasného vítěze, ale souboj je to věru lákavý. I když abych zas nekecal, o něco navrch má asi elektronická muzika / trip-hop, do níž se vpíjejí rockové až metalové momenty, popové melodické linky, bohatý instrumentální park a nyní v jedné chvíli dokonce i náznak hip-hopu. Namísto přeplácaného maglajzu je ale výsledkem inteligentní hudba, jež mezi různými styly přechází naprosto přirozeně a všechny je ohýbá dle svých potřeb do vysoce zábavného celku, na němž není vlastně nic špatně.

Jestli bych měl „The First Corpse on the Moon“ charakterizovat jen jedním slovem, tak mě jen těžko napadne něco výstižnějšího, než že je ta muzika prostě krásná. Je to taková moc příjemná deska, strašně dobře se poslouchá a dokáže zvednout náladu – ne nějakou prvoplánovostí nebo lacinou snahou o veselou hudbičku, ale jednoduše kouzelnou a podmanivou atmosférou. Ne, že by Lethe nepoužívali i vlezlé motivy, především v těch popovějších momentech, ale pozor, v tomto případě to výjimečně myslím v tom nejlepším slova smyslu. Jsou to prostě strašně pěkné melodie, hravě se dostanou do hlavy a už odsud nechtějí pryč, ale to všechno se děje, aniž by Lethe byť i jen na vteřinku sklouzli ke kýči nebo patosu. Vše, co bylo řečeno v tomto odstavci, se navíc nijak nevylučuje s výše použitým pojmenováním inteligentní hudba – Tor-Helge Skei a Anna Murphy to skloubí dohromady se stejnou lehkostí jako ty rozdílné žánry a posluchač jim milerád sežere i texty jako „We are all in love“. Jakoukoliv jinou kapelu by za to člověk ztrhal, že jaký je to kýč, ale ne u Lethe. U nich to funguje.

Lethe

Vrcholy se na takové desce vybírají těžce, ale abych zas nebyl za mamrda, který se jen vymlouvá a nedokáže ukázat prstem na konkrétní skladby, tak jen heslovitě: „Down into the Sun“ (rap a „We are all in love“ v jednom), „My Doom“ (hlavně za tu druhou polovinu), „Snow“ (hypnotická) a „Wind to Fire“ (taktéž) jsou za mě nejvíc. Ale tím nijak nechci snižovat kvality ostatních písniček, všechny jsou výborné, a jak už nepřímo padlo, nahrávka je bravurní v celé svojí délce.

Co víc dodat? „The First Corpse on the Moon“ je prostě excelentní album, debutem vysoko nastavená laťka podlezena nebyla. A to jinými slovy znamená, že byste měli jít hned poslouchat, pokud jste to ještě neslyšeli…