Archiv štítku: NOR

Norsko

Svarttjern – Shame Is Just a Word

Svarttjern - Shame Is Just a Word

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.1.2020
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Prince of Disgust
02. Ment til å tjene
03. Melodies of Lust
04. Ta dets drakt
05. Frost Embalmed Abyss
06. Ravish Me
07. Bonded by Blood
08. Shame Is Just a Word

Hrací doba: 34:46

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Norové Svarttjern na blackmetalové kolbiště vtrhli v roce 2009 s debutovou desku „Misanthropic Path of Madness“. Jsem si dost jistý, že jsem zdaleka nebyl sám, koho tehdy album zaujalo. Svarttjern sice nepředváděli nic originálního nebo neobyčejného, ale jejich podání black metalu bylo patřičně agresivní a podané s odpovídající intenzitou. Dovolím si tvrdit, že kapela tehdy důstojně navázala na tradiční sound skupin jako Urgehal, Ragnarok (k nimž ostatně zpěvák HansFyrste na čas přestoupil a nařval s nimi dvě alba „Collectors of the King“ a „Malediction“, takže tady se to srovnání fakt nabízí) nebo Tsjuder.

S pozdějšími nahrávkami Svarttjern už to ale tak žhavé nebylo. Vzpomínám si, že na druhé „Towards the Ultimate“ jsem se svého času hodně těšil a také jsem jej těsně po vydání točil s velkou vervou, ale jednalo se pouze o stav krátkodobého pomatení mysli způsobený instantním nadšením, které zanedlouho opadlo. Zpětně to žádný zázrak není, i když o slušnou placku, která můj jemnocit neuráží ani dnes, se stále jedná.

Zato následující dvě nahrávky už mě minuly velkým obloukem. „Ultimatum Necrophilia“ jsem poslouchal vlastně jen letmo a nic jsem si z toho neodnesl. Následující „Dødsskrik“ už jsem pro jistotu odignoroval kompletně a neobtěžoval jsem si jej poslechnout byť i jen jednou.

Logika hovoří, že stejný osud by měl potkat i pátou desku „Shame Is Just a Word“. Ale myslím, že už se staly i divnější věci, než když jsem se rozhodl si novinku Svarttjern pustit. Nic zásadního jsem od tohoto znovu-shledání nečekal a nic zásadního jsem od „Shame Is Just a Word“ také nedostal…

„Shame Is Just a Word“ je přesně tím druhem alba, o němž nemůžete říct, že to je píčovina, protože není. Píčoviny prostě znějí jinak. Úplně stejně ale o tom nemůžete říct, že by to album bylo nějak zásadně dobré, vybočovalo z řady, mohlo se pochlubit nějakým specifickým atributem. „Shame Is Just a Word“ je jednoduše odehrané suverénním způsobem a s jistotou zkušené formace, ale jinak dost neinvenčně a prakticky jen podle standardních žánrových pravidel.

Pokud vám to zní jako ukecaný popis průměru, je to asi správně, protože „Shame Is Just a Word“ působí průměrně prakticky ve všech směrech. Svarttjern ze sebe tu a tam vypotí rozumný riff, ale nějaký pamětihodný ani jednou. Ze šedi posluchače během vyhrazených 35 minut vytrhne jen minimum momentů. Poprvé jde o vcelku povedenou pomalejší část ke konci skladby „Melodies of Lust“. Asi nejlépe se mi jeví ústřední motiv „Frost Embalmed Abyss“. V méně pozitivním smyslu pak zaujme ještě cover „Bonded by Blood“ od amerických thrasherů Exodus, protože se k celkovému rázu desky příliš nehodí. Ta změna, kdy se Svarttjern na chvíli vydají z tnbm soundu do thrashového riffování, mi při poslechu vždycky dala facku.

Celkově vzato ale není moc o čem povídat. Nenáročný posluchač by se mohl přít, že třeba titulní track je docela chytlavý nebo že celé album díky neustálému kvapíkovému tempu ubíhá rychle. Proč ne, jestli tohle někomu stačí ke štěstí, já mu to neberu, ať si „Shame Is Just a Word“ klidně poslouchá. Za mě osobně se nicméně jedná o nezajímavou placku, jíž zoufale chybí hlubší charisma. Nepopírám však, že všechno je relativní. Kdyby mi bylo 15 a s black metalem bych akorát začínal, tak bych si z toho osral spodky radostí.


Mayhem – Daemon

Mayhem - Daemon

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The Dying False King
02. Agenda ignis
03. Bad Blood
04. Malum
05. Falsified and Hated
06. Aeon daemonium
07. Worthless Abominations Destroyed
08. Daemon Spawn
09. Of Worms and Ruins
10. Invoke the Oath

Hrací doba: 49:24

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

První pohled (H.):

Oukej, nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu – tahle recenze je úplně zbytečná. Mayhem jsou titáni black metalu a jejich věhlas dalece přesahuje hranice žánru. Jejich počínání a každé nové album jsou tím pádem ostře sledované. O celkově šesté řadovce „Daemon“ to platí jakbysmet. Mluvilo se o ní prakticky všude, kde to bylo jen trochu relevantní, a snad každý časák nebo stránka, které mají nějakou spojitost s metalem, si o tuhle desku otřely hubu.

Jinými slovy, všichni už „Daemon“ dávno slyšeli, vědí, jak to zní, a mají na album svůj vlastní názor. Já, vy i milion dalších šulínů, z nichž mnozí ani pořádně nemají ánung, co to je ten blek metl, ale stejně to slyšeli a mají na to erudovaný názor, poněvadž Mayhem je legenda pičo metal pičo a každý to přece poslouchá. Recenzovat takovou placku čtvrt roku po jejím vydání samozřejmě nedává moc smysl, ale i navzdory zájmu mnohých pozérů nelze nemít k Mayhem respekt jakožto k jedněm z pilířů elitního a v tom nejlepším slova smyslu elitářského metalového stylu, jímž black metal nesporně je (jestli si myslíš něco jiného, možná by ses měl zamyslet, jestli nezačít číst jinou stránku). A jako takoví si zde malý pomníček v podobě článku nepochybně zaslouží. Nečekejte ale, že se v něm dozvíte něco nového. Vždyť už to stejně znáte.

„Daemon“ má totiž jeden velký určující znak, o němž mluví úplně všichni. Nelze jej přehlédnout, nelze jej přeslechnout, nedá se vynechat. Mayhem vždycky patřili k těm, kdo se hýbali kupředu a s každým novým albem byli trochu jinde, posouvali se. Díky tomu má každá jejich dosavadní nahrávka v celé diskografii kapely výsadní postavení a svůj smysl odrážející dané období. „Daemon“ se jako první téhle progrese zřekl a nepokrytě se obrací do minulosti.

Jistě, někdo by mohl nazývat pokus o obšlehnutí první dlouhohrající fošny „De mysteriis dom Sathanas“ z roku 1994 návratem ke kořenům, na nějž se současní Mayhem cítili. Možná to tak i je, vždyť aby se na to necítili, když nevím jak dlouho hoblovali „De mysteriis dom Sathanas“ v celé jeho délce na koncertní šňůře. Svým způsobem to ale také může odrážet aktuální období a rozpoložení kapely. Možná, že nakonec také Mayhem dorazili do stádia metalového fotroství tolik příznačného i pro další žánrové legendy, kdy sázka na jistotu a snaha uspokojit svoje posluchače vítězí nad tvůrčí invencí a chutí tvořit díla s hlubší výpovědní hodnotou.

Silná slova? Možná ano. Až budoucnost a její směřování ukáže, zdali je „Daemon“ jednorázovou úlitbou démonu minulosti přiživenému nekončeným přehráváním dávného kultu živě, anebo skutečnou ztrátou koulí a odvahy se umělecky posouvat i za cenu případného hazardu se svým (byť v tomto případě legendárním) jménem. Jedno vím ale jistě: ať si o předešlých řadovkách Mayhem myslíte cokoliv, všechny do jedné působily víc svěže a upřímněji než „Daemon“. Ještě před pěti lety Norové přišli s „Esoteric Warfare“, na němž ukázali, že nepotřebují žít z dávné slávy a dřívějších úspěchů, že dokážou jít s dobou a být relevantní skupinou i po spoustě let fungování, a přitom na novější vývojové proudy žánru reagovat s vlastním náhledem.

Po „Daemon“ se nicméně tento pocit otřásl v základech, neboť se skutečně jedná o sázku na jistotu ve všech směrech. To je to hlavní, co jsem si z poslechu novinky odnesl, a popravdě řečeno mě to i trochu sere. Mayhem totiž vždycky měli na víc a myslím si, že stále mají, pokud by byla vůle. Což o to, „Daemon“ je rozhodně poslouchatelná deska. Pár songů je vlastně docela dobrých, ale pár dalších se zase krutě ohrálo (třeba „Falsified and Hated“ a „Worthless Abominations Destroyed“ už bez milosti přeskakuju). Všehovšudy je to vlastně ale docela jedno, jelikož celkově „Daemon“ není ničím víc než béčkovým odvarem z „De mysteriis dom Sathanas“. Z povinnosti se to samozřejmě do sbírky časem koupí, ale bude na to jen sedat prach, protože když budu mít náladu na Mayhem v téhle podobě, vždycky vyhraje album s ikonickou katedrálou na obalu.


Druhý pohled (Dantez):

Jak zaznělo výše, recenze „Daemon“ přichází se zpožděním. Dalo by se tudíž říct, že celkem postrádá smysl. Když už nic, může text posloužit jako pohled na desku od jednoho z nejzásadnější black metalových těles se s kratším odstupem, který je v tomto případě poměrně kýžený.

„Daemon“ je z řemeslné perspektivy kvalitním počinem: skvěle nahraný, dobře zahraný a ve srovnání s „De mysteriis dom Sathanas“, ke které se novinka zvukově i autorsky evidentně vrací, v jistých ohledech vyzrálejší. „Daemon“ nabízí více variability. Hraje si s tempy, různě přistupuje ke psaní riffů a nabízí solidně široké spektrum zajímavých aranží, ze kterých asi nejvíce bije do uší syntetická zvonkohra ve „Falsified and Hated“ připomínající „Filosofem“. O úroveň výše je i výkon Attily, který pomocí různých vokálních poloh dokáže usměrňovat charakter celých skladeb. To platí zejména pro kontemplativní „Malum“, deklamační „Worthless Abominations Destroyed“ a zádumčivou „Invoke the Oath“.

Mayhem

Deska tudíž po několika prvních rotacích oslňuje. To ostatně většina recenzí potvrzuje. Jenže těch pár poslechů k docenění vlastně stačí a nutkání, které by pudilo se k „Daemon“ vracet, je brzo téměř zcela pryč. Neoplývá totiž unikátní magií „De mysteriis dom Sathanas“. Zároveň se nevydává se do neprobádaných sfér jako „Ordo ad chao“. Není zde zkrátka nic, co by mohlo být odhaleno a abosrbováno i po delší době.

Navzdory rychlému ohrání však „Daemon“ jisté opodstatnění v diskografii Mayhem má. Formálně je kvalitní, relativně snadno stravitelná, a proto by mohla fungovat jako iniciační materiál pro nové fanoušky, kterých se po zhlédnutí „Lords of Chaos“ vyrojí mnoho (setkal jsem se dokonce s názorem, že jde z tohoto hlediska o kalkul ze strany kapely). Skalní se nicméně raději budou vracet k ověřenému a náročnějšímu.


Lindy-Fay Hella – Seafarer

Lindy-Fay Hella - Seafarer

Země: Norsko
Žánr: folk / ambient / dark pop
Datum vydání: 20.9.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Seafarer
02. Two Suns
03. Skåddo
04. Bottle of Sorrow
05. Nåke du finn i skogen
06. Mars
07. Three Standing Stones
08. Tilarids
09. Horizon

Hrací doba: 34:59

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

„Seafarer“ je nepochybně deska, jíž se dostalo a ještě nejspíš dostane dost pozornosti. A člověk nemusí být zrovna génius a mistr dedukce, který by zastínil i dítě Columba a Sherlocka Holmese (radši se neptejte, kdo z nich by to měl porodit), aby přišel na to, proč tomu tak je…

Popularita folkové hudby a severského folku především šla v posledních letech strmě nahoru. Čelním a pravděpodobně nejpopulárnějším představitelem téhle vlny je norská Wardruna. Ta je v současné době schopna vyprodávat i velké sály (ostatně i několik narvaných koncertů v České republice toho může být důkazem) a dalo by se říct, že díky účasti na seriálovém hitu „Vikings“ prorazila i do mainstreamu.

Je tedy evidentní, že když zpěvačka a zároveň jeden ze dvou nejviditelnějšíc členů takové skupiny vydává sólové album, marketing se k tomu dělá úplně sám. Škarohlíd by ale určitě řekl, že když se něčemu pozornosti dostává, ještě to neznamená, že si ji daná věc zaslouží. Což je nakonec něco, co si v obecnosti myslím i já sám. Nyní se tuhle záhadu pokusíme rozluštit.

Sólová desky Lindy-Fay Helly hned na začátek nabídne svou titulní skladbu, jakousi vlajkovou loď doprovázenou také videoklipem. Řekl bych, že se určitě jedná o song, jenž by se měl posluchačům Wardruny líbit, ačkoliv „Seafarer“ působí trochu písničkovějším a „popovějším“ dojmem. Přesto se jedná o skvělou, procítěnou a atmosférickou píseň, jíž se vlastně nedá nic moc vytknout. Snad až na jednu věc – celé album příliš nevystihuje, protože je vlastně jediná takhle „hitová“ a podobně zaměřená.

Určitě bych považoval za plus, že „Seafarer“ zní docela jinak než Wardruna (ačkoliv určité reminiscence se najdou, viz třeba „Tilarids“). Opak by nakonec ani moc nedával smysl. Pokud bych měl k někomu přirovnat, spíš bych řekl, že sólová Lindy-Fay Hella víc připomene faerskou kolegyni Eivør Pálsdóttir. Tudíž asi i jejím fanouškům by se dalo „Seafarer“ doporučit.

Asi nejslabší mi album přijde v momentech, kdy působí nejvíc „popově“. Konkrétně mám na mysli hlavně „Two Suns“, což je pro mě osobně suverénně nejslabší song nahrávky. Víc se mi „Seafarer“ zamlouvá v těch zádumčivějších, folklórnějších a také minimalističtějších momentech, ať je to třeba „Mars“ nebo už zmiňovaná „Tilarids“. Trochu paradoxně bych z toho ale vyňal tu nejvíc minimalistickou píseň „Horizon“, která se mi zdá docela nudná. Kromě toho zde nalezneme ještě jednu kategorii songů, a sice ty ovlivněné jemnou elektronikou. Tento výraz nahrávky reprezentuje „Skåddo“ a „Three Standing Stones“.

Lindy-Fay Hella

Skutečné vrcholy jsou tu každopádně dva. Jedním z nich je už propíraná „Seafarer“, která se povedla fakt hodně. Speciální zmínku si pak zaslouží také „Nåke du finn i skogen“, která se stala mou druhou nejoblíbenější stopou, a to zejména kvůli jednomu naprosto perfektnímu motivu.

Celkově bych ale neřekl, že „Seafarer“ nabízí nějaký působivý poslech nebo zážitek, jaký byste si neměli nechat ujít. Je to vcelku příjemná deska s několika povedenými písničkami (minimálně ty dvě vyzdvihované jsou dobré) a samozřejmě dobrými pěveckými linkami, ale když se nad tím zamyslím, většina stopáže nepřesáhne úroveň důstojné jednohubky. Párkrát se to otočit dá a je to vcelku příjemné, ale nějakou adoraci si tohle zase nezaslouží.


Gaahls Wyrd – GastiR – Ghosts Invited

Gaahls Wyrd - GastiR - Ghosts Invited

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Season of Mist / Indie Recordings

Tracklist:
01. Ek Erilar
02. From the Spear
03. Ghosts Invited
04. Carving the Voices
05. Veiztu Hve
06. The Speech and the Self
07. Through and Past and Past
08. Within the Voice of Existence

Hrací doba: 42:16

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

Gaahlova cesta ke projektu Gaahls Wyrd asi nebude dobře ukrytým tajemstvím. Tenhle zpěvák s občanským jménem Kristian Eivind Espedal se v průběhu let stal jednou ze známých postav norského black metalu, když si vydobyl ostruhy ve službách kapel, jakými jsou třeba kultovní Trelldom nebo stálice Gorgoroth. Mnozí si jistě vzpomenou i na jeho účast v hodně zajímavém projektu Gaahlskagg, jenž v roce 2000 vydal výborné album „Erotic Funeral“. V neposlední řadě jej bude hromada lidí znát i jako bývalého vokalistu folkové Wardruny a určité pozornosti se dostalo i kapele God Seed, již založil společně s baskytaristou Kingem ov Hell po jejich ne úplně kamarádském odchodu / vyhazovu z Gorgoroth. Jinými slovy, Gaahl už toho za svou kariéru stihnul hodně, a to se bavíme jen o hudebních aktivitách.

Postupně ale Gaahl své účasti v dalších skupinách omezil. Jeho nechvalně proslulý odchod z Gorgoroth jsme již naťukli. God Seed roku 2015 ukončili činnost a ve stejném roce zpěvák opustil i Wardrunu. Trelldom pak příliš nefungují dlouhodobě, vždyť poslední počin „Til minne…“ vyšel už před dvanácti lety. Všechno tedy směřovalo k tomu, aby se Gaahl koncentroval na nový projekt, v němž už konečně nebude jen zpěvákem, nýbrž hlavní persónou a hnacím motorem, jak ostatně název Gaahls Wyrd napovídá.

Ačkoli debutová deska „GastiR – Ghosts Invited“ vyšla až letos, ve skutečnosti se vznik Gaahls Wyrd datuje už do roku 2015. Což není náhoda, protože Gaahl projekt ohlásil pouhý měsíc po rozpadu God Seed, což mimo jiné znamenalo i konec dlouholeté spolupráce s Kingem ov Hell. Původně se ale Gaahls Wyrd vrhli na koncertování, kde absenci vlastního původního materiálu suplovali přehráváním skladeb z Gaahlových dřívějších projektů, zejména Trelldom a God Seed, ale částečně i alb Gorgoroth, na nichž se zpěvák podílel. Tohle období skupiny zachycuje koncertní nahrávka „Bergen Nov ‘15“ z roku 2017.

Můj pocit byl ovšem takový, že se Gaahls Wyrd hned na začátku svojí cesty pasovali na úroveň cover bandu, což mi je krajně nesympatické. Tím pádem jsem se o jejich další činnost příliš nezajímal a moc jsem se netřásl ani na vydání první regulérní desky. Obzvlášť když mě první ukázka na první poslech příliš nezaujala.

Nakonec ale musím říct, že jsem „GastiR – Ghosts Invited“  předstihu zbytečně podcenil. Sice i celé album mi na první poslech nepřipadalo jako nic zvláštního, ale ten materiál má schopnost příjemně vyrůst. Aby se nakonec ukázal jako relativně silný – víc, než by člověk čekal od kapely, která svůj Facebook standardně zásobuje selfíčky z backstage. Taková prezentace po mém soudu zbytečně degraduje vlastní hudební snažení, které úroveň má, a u blackmetalové formace to platí dvojnásob.

Gaahls Wyrd

V čem že je ale „GastiR – Ghosts Invited“ tak dobré, že si mě nakonec získalo. Na první poslech jde o poměrně nenápadný materiál, ale když jsem prohlédl přes tu prvotní, „nezajímavou“ slupku, našel jsem desku, jíž nechybí charisma a cit pro specifickou atmosféru. Na „GastiR – Ghosts Invited“ je dost poznat, že hlavní osobností Gaahls Wyrd je zpěvák, protože vokály tu dostávají hodně prostoru a také patří k nejsilnějším zbraním nahrávky. I čisté zpěvy jsou do celku zakomponovány vkusně a přirozeně, což není tak úplně pravidlo.

To nicméně neznamená, že by se snad nějak výrazně zanedbávala hudební stránka, což dá ale rozum, protože kdyby to hudebně byla jen vata, asi jen těžko by to dokázalo zaujmout, i kdyby byl vokál sebelepší. „GastiR – Ghosts Invited“ umí vytáhnout i povedené melodie, jak se příkladně ukazuje třeba v „Carving the Voices“ nebo „Veiztu Hve“. Které ostatně mohou posloužit i jako příklad poutavých pěveckých linek. Ne náhodou se pro mě tyhle skladby staly vrcholem celé kolekce.

Povedené nápady se sice nechají najít i v dalších písních, ale „Carving the Voices“ a „Veiztu Hve“ snesou nejpřísnější měřítka a dělají ze středu desky tu nejlepší část. Naopak nejslabší mi přijde otvírák „Ek Erilar“ a předposlední tříminutová vypalovačka „Through and Past and Past“. Zbytek je oukej, sem tam zaujme nějakým motivem, ale není to tak sugestivní jako zmiňované vrcholy.

Celkové dojmy z „GastiR – Ghosts Invited“ jsou vesměs pozitivní. Netvrdím, že se jedná o nějakou skutečně velkou věc, ani se tu nebavíme o desce roku. Jde jednoduše o fajn placku, jejíž nejlepší momenty jsou skvělé a ty nejslabší pořád neurazí. A to není blbý výsledek, obzvlášť když jsem se v předstihu trochu připravoval na slabotu.

Gaahls Wyrd


Darkthrone – Old Star

Darkthrone - Old Star

Země: Norsko
Žánr: heavy / doom metal
Datum vydání: 31.5.2019
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. I Muffle Your Inner Choir
02. The Hardship of the Scots
03. Old Star
04. Alp Man
05. Duke of Gloat
06. The Key Is Inside the Wall

Hrací doba: 38:10

Odkazy:
facebook

Darkthrone by klidně mohli být ve slovnících uváděni jako praktický příklad u hesla kultovní. Bylo by nošením dříví do lesa na takto zaměřeném webu nějak rekapitulovat jejich dosavadní dráhu. Darkthrone jsou bezesporu jednou z nejzásadnějších kapel metalového žánru, kdy pro black metal stvořili naprosté skvosty, a nyní si tak pánové Fenriz a Nocturno Culto mohou dělat, co chtějí, a přesně to také dělají. O to lepší a svým způsobem i neuvěřitelnější je, že to, co dělají, je tak zábavné a odkaz Darkthrone díky tomu žije naplno dále.

Letošní nahrávka „Old Star“ pokračuje v tom, co se ozývalo už na minulé, tři roky staré „Arctic Thunder“, ale vlastně i předchozí „The Underground Resistance“. Tím se pravděpodobně v diskografii Darkthrone utvořila další trilogie spřízněných alb. Na „The Underground Resistance“ se norská dvojka naplno ponořila do osmdesátkového heavy metalu a byla z toho pocta jako svině. Tvrdé riffy, epické melodie, prolínající se chrchlavé vokály s fistulemi, prostě návrat do minulosti se vším všudy. „Arctic Thunder“ navázalo trochu uzavřenějším, pochmurnějším tónem, kdy hudba znatelně zpomalila a ubylo stylových výstřelků. „Old Star“ si bere trochu z obojího, přičemž k „Artic Thunder“ má blíže. Tak mě napadá, jestli není „The Underground Resistance“ spíše jen jakýmsi přemostěním z jedné trilogie do druhé, no uvidíme v budoucnu.

Skladby se po vzoru „Arctic Thunder“ dále drží v doomových vodách, přestože to kolikrát spíše připomíná opravdu pomalu hraný thrash. Zůstává přítomna také mrazivá, načernalá atmosféra, kterou jenom umocňují Nocturnovy skřeky a příhodné riffy. O riffech je ostatně celé album, jak už je u Darkthrone dobrým zvykem. I nyní jich je zde požehnáno a řekl bych, že v tomto ranku se jedná o jejich nejlepší desku za dlouhou dobu. I produkčně mě „Old Star“ baví fest. Tady si bere spíše z velkolepého zvuku „The Underground Resistance“, kdy zejména bicí poutají pozornost a ve skladbách jsou výrazným prvkem, který to všechno táhne kupředu.

Snad jen s výjimkou „Alp Man“ mě tu baví naprosto všechno. Jsou tu dva vály, které musím zmínit samostatně, a sice titulní „Old Star“ a závěrečnou „The Key Is Inside the Wall“. Prvně jmenovaná má neskutečnou sílu. Sílu, která pro mě definuje tohle album. Motivy nabalující se okolo úderného riffu vytváří prvotřídní náladu, jež se roznáší po celé desce jako mor. Podobným dojmem zkušeného bardství, kdy FenrizNocturnem Cultem už za ty roky moc dobře ví kam hrábnout, aby to v posluchači vzbudilo to pravé ořechové, na mě působí i předchozí „The Hardship of the Scots“ (veliká inspirace „Let Me Put My Love into You Babe“ od AC/DC), ale i blackově nakřáplé „Duke of Gloat“ a úvodní palba „I Muffle Your Inner Choir“.

Darkthrone

„The Key Is Inside the Wall“ je kapitolou sama pro sebe. Jestli jste usírali do trenclí při „Leave No Cross Unturned“ tak jako já, tady si užijete svoje. Opět riffařský válec, jemuž nechybí výborné přechody, změny temp, naléhavý zpěv, jednoduše nemám co vytknout. Zní to staromilsky, usedle, ale také z toho září dětinská radost a neskonalá oddanost k žánru. A přesně o tom také současní Darkthrone jsou. Poslední alba vlastně jako by měla spíše předcházet ještě prvotině „Soulside Journey“ a ne vycházet o pětadvacet let později. A to vůbec nevadí. Naopak mi připadá, že to kultovní postavení Darkthrone jenom umocňuje.

Nezbývá mi tak než před Darkthrone i tentokrát smeknout. Jednak za to, že „Old Star“ opět nabízí tak skvělý materiál, který ačkoliv se silně inspiruje v ostatních vlivech, má typický ksicht Darkthrone, a za druhé také za tu kuráž, kdy se nebojí hrát prostě to, co sami chtějí, ať si myslí kdo chce, co chce. Kdoví kam budou směřovat jejich další kroky. Pochybuji, že by se ještě nadobro vrátili k black metalu. Jak vidno i z „Old Star“, stále umí přijít s riffem, jenž by se ani mezi starými věcmi neztratil, ale další „Transilvanian Hunger“ by z toho stejně už nebylo. A proč taky. Já jsem se současnou tvorbou Darkthrone moc spokojen.


Gorgoroth – Ad majorem Sathanas gloriam (2006)

Gorgoroth - Ad majorem Sathanas gloriam (2006)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.6.2006
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Wound upon Wound
02. Carving a Giant
03. God Seed (Twilight of the Idols)
04. Sign of an Open Eye
05. White Seed
06. Exit
07. Untamed Forces
08. Prosperity and Beauty

Hrací doba: 31:51

Odkazy:
web / facebook

Zatímco tři předešlá alba Gorgoroth odkazovala svými názvy nebo obálkami na filozofii Friedricha Nietzscheho a to nejnovější z nich, „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, na svém obalu vyobrazovalo trosky kostela Fantoft zapáleného Vargem Vikernesem, celkově sedmá deska se v tomto ohledu vydala trochu jiným směrem. Název „Ad majorem Sathanas gloriam“ je parafrází na křesťanské motto „Ad maiorem Dei gloriam“ a jako artwork byla použita část obrazu „Dante and Virgil in Hell“ na motivy Danteho „Božské komedie“, jejž vytvořil francouzský malíř William-Adolphe Bouguereau (1825–1905).

Co je ale pro Gorgoroth netypické, jádro skupiny zůstalo od předešlé řadovky nezměněno. Z kapely sice odešel bubeník Kvitrafn (namísto něj „Ad majorem Sathanas gloriam“ nabušil Frost ze Satyricon, který se už svého času podílel na „Antichrist“ a „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“), ale zpěvák Gaahl, baskytarista King ov Hell a samozřejmě kytarista Infernus spolu vydrželi už třetí dlouhohrající počin v řadě.

Stejně jako na minulém „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, i zde měl výhradní skladatelské slovo King ov Hell, tudíž nepřekvapí, že „Ad majorem Sathanas gloriam“ v mnohém navazuje na svého přímého předchůdce. Na rozdíl od něj nicméně nabízí zajímavější, vyzrálejší a charismatičtější materiál. V jednom z předchozích článků jsem prohlásil, že zlatá éra Gorgoroth skončila s „Incipit Satan“. Z toho, co po něm následovalo, ale považuji „Ad majorem Sathanas gloriam“ nejen za nejlepší, ale také za jediné skutečně zajímavé album.

Nejslabším songem na albu je předposlední „Untamed Forces“, která sice neurazí, ale ani nenadchne. Zbytek je ovšem dobrý až skvělý, přičemž mezi vrcholy bych zařadil hitovou „Carving a Giant“, k níž vznikl i videoklip trochu imitující známé představení v polském Krakově, pomalou a atmosférickou „Sign of an Open Eye“ a finální „Prosperity and Beauty“, která svým pojetím nechá vzpomenout na „Incipit Satan“. Svým způsobem stojí za zmínku také „God Seed (Twilight of the Idols)“, protože právě z ní si Gaahl a King ov Hell vypůjčili název pro svou novou kapelu poté, co Gorgoroth opustili.

Čímž se pomalu dostáváme k jedné z nejdivnějších kapitol v historii Gorgoroth, čímž mám samozřejmě na mysli boj o kapelu, kde na jedné straně stál Infernus a na druhé Gaahl a King ov Hell. Ještě předtím si chlapci odškrtli další oplétačky se zákonem, když Gaahl strávil ve vězení prakticky skoro celý rok 2006 (za napadení z roku 2002) a Infernus si odkroutil čtyři měsíce na přelomu let 2006/2007 kvůli znásilnění z roku 2003. Poslední společné koncerty v téhle sestavě každopádně proběhly v létě a začátkem podzimu 2007, kdy Gorgoroth objeli pár letních festivalů (včetně Brutal Assaultu v České republice) a turné po Jižní Americe s Belphegor.

Gorgoroth

Nechvalně proslulá kauza odstartovala v říjnu 2007, kdy Infernus ohlásil, že se kapela rozpadla do dvou entit. Druhá strana, tedy King ov Hell a Gaahl, se nicméně nechala slyšet, že Infernus byl ze skupiny vyhozen s argumentem, že kytarista posledních osm let pro Gorgoroth nesložil ani ťuk (těch argumentů tedy bylo víc, ale tento byl asi hlavní). Už dříve si King ov Hell nechal u norského patentového úřadu zaregistrovat značku Gorgoroth na sebe – samozřejmě aniž by o tom Infernus tušil.

Gaahl a King ov Hell se pustili do koncertování, přičemž se k jejich počínání do koncertní sestavy propůjčila i známá jména jako Teloch (Mayhem, Nidingr, The Konsortium) nebo Nicholas Barker (Lock Up, Brujeria, ex-Cradle of Filth, ex-Dimmu Borgir). Infernus zatím začal pracovat na další desce „Quantos possunt ad satanitatem trahunt“ a svou kapelu doplnil o bubeníka Tomase Asklunda (ex-Dissection) a baskytaristu Bøddela, což byl ve skutečnosti Frank Watkins, toho času ještě člen Obituary.

Gorgoroth

Nemá cenu zde probírat veškeré podrobnosti okolo soudních tahanic, které se táhly téměř dva roky a v případě zájmu je můžete dohledat na internetu (například na Wikipedii), a přejděme rovnou k výsledku. Práva na užívání značky Gorgoroth nakonec dostal Infernus jakožto zakládající člen a jeho někdejší spoluhráči byli nuceni se přesunout k novým projektům.

Gaahl a King ov Hell poté založili nový projekt God Seed, ale jeho původní inkarnace neměla dlouhého trvání, jelikož Gaahl se rozhodl odpočinout si od metalu a radši se věnoval pozici vokalisty u Wardruny (shodou náhod životní projekt Kvitrafna, dřívějšího bubeníka Gorgoroth). King se tedy domluvil se ShagrathemDimmu Borgir a společně udělali novou kapelu Ov Hell, jejíž jediná a dost slabá deska „The Underworld Regime“ vyšla v roce 2009. Za nějakou dobu došlo k obnově God Seed a solidní debut „I Begin“ se objevil v roce 2012. Časem nicméně zdechli i God Seed a cesty téhle dvojice se rozešly. King ov Hell se přidal k sólové kapele Abbatha (ex-Immortal), odkud ale loni odešel, a v současné době nikde nehraje. Gaahl se aktuálně věnuje nové skupině Gaahls Wyrd, s níž čerstvě vydal prvotinu „GastiR – Ghosts Invited“.

Gorgoroth

Vždycky jsem měl dojem, že soudní tahanice a celé to drámo poškodily jméno Gorgoroth, možná i nenávratně. Infernus se sice pokusil oživit dřívější slávu návratem ke kořenům na dalších albech „Quantos possunt ad satanitatem trahunt“ a „Instinctus bestialis“, ale obě se na dřívější šlehy koukaly z uctivé vzdálenosti, přičemž to druhé jmenované je dle mého názoru regulérně slabé. Chabý dojem ze stávají éry Gorgoroth nevylepšil ani pokus o přetočení majstrštyku „Under the Sign of Hell“, což považuji za jeden z největších přešlapů kapely.

Hlavně mi ale přijde, že spory o jméno, v nichž byli Gaahl a King ov Hell vcelku jednoznačně za ty zlé, vrhl špatné světlo na jejich období u Gorgoroth, jímž mnozí příznivci začali pohrdat, což nakonec živí i sama skupina, která od rozkolu obě desky složené Kingem na koncertech zcela ignoruje s čestnou výjimkou v podobě skladby „Forces of Satan Storms“„Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, k níž Infernus napsal text.

Gorgoroth

Jednoduše se mi zdá, že zpětně začala být tahle fáze historie Gorgoroth zbytečně podceňována a přehlížena. Jasně, „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ žádný velký zázrak není, ale pořád jde o slušné album. „Ad majorem Sathanas gloriam“ nicméně povedená nahrávka prostě je, nechá se na ní najít několik velmi silných skladeb a test časem z mého pohledu přežila.


Kampfar – Ofidians manifest

Kampfar - Ofidians manifest

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.5.2019
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Syndefall
02. Ophidian
03. Dominans
04. Natt
05. Eremitt
06. Skamløs!
07. Det sorte

Hrací doba: 40:39

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Mám dojem, že už asi všechny recenze na Kampfar, které kdy napíšu, budou jen brečení o tom, jak to kdysi bývalo lepší a jak už to dneska není ono. Nemůžu si ale pomoct, jednoduše to tak cítím. Stává se relativně často, že mě od nějaké skupiny nejvíce baví raná tvorba a že pozdější nahrávky už mě tolik neoslovují, ale jen u málokteré z nich mě ten propad mrzí tolik jako u Kampfar.

Kampfar totiž bývaly v devadesátých let magickou kapelou. Jejich debut „Mellom skogkledde aaser“ z roku 1997 patří k vrcholům pohanského black metalu a pro mě osobně se jedná o album, na nějž nedám dopustit. Také následující „Fra underverdenen“ je kult jak noha. Poté se Kampfar na dlouhé roky odmlčeli, aby se „vrátili“ až v roce 2006, od kdy už vydávají nové desky pravidelně. První dvě z téhle „nové“ éry, tedy „Kvass“ a „Heimgang“ jsou pořád skvělé a mám je rád. Pak ale došlo k rozbití dlouholetého tvůrčího jádra DolkThomas, když druhý jmenovaný odešel, a od té doby už to prostě není ono.

Nechápejte mě zle. Kampfar nikdy nevydali vyloženě špatné album. I to nejslabší, za které považuji „Mare“ z roku 2011, není píčovina a vlastně se dá pořád poslouchat bez zásadních problémů. Což bezezbytku platí i o letošní novince „Ofidians manifest“. Ta je vlastně dobrá a svým způsobem mě i relativně baví, najde se na ní i několik velmi dobrých nápadů, ale už je to „jenom“ slušný, lehce nadprůměrný standard a já vím, že až dopíšu tenhle článek, s dost vysokou pravděpodobností již nikdy nebudu mít potřebu se k „Ofidians manifest“ vracet, stejně jako nemám důvod se vracet k „Mare“, „Djevelmakt“ a „Profan“.

Na obou předešlých albech, tedy „Djevelmakt“ a „Profan“, si Kampfar na obálku vypůjčili dílo polského malíře Zdzisława Beksińskiho. I na celkově osmé desce „Ofidians manifest“ si pro artwork sáhli do oblasti umění, ale tentokrát zvolili práci vlámského barokního malíře Petera Paula Rubense (1577–1640) s názvem „The Head of Medusa“. Obraz mimochodem existuje ve dvou verzích, které jsou vystaveny ve Vídni a v Brně.

Co se však samotné hudby týče, zde Kampfar velké změny neudělali a pokračují ve svém zvuku, který si ve své aktuálně éře pěstují už nějakou chvíli. Jen mi přijde, že tentokrát to zní ještě o kousek stravitelněji a blíže metalovému mainstreamu (nemám nutně na mysli zvuk kapely, spíš přímo zvuk alba), což ale není zas takové překvapení, protože Kampfar ten svůj sound průběžně „čistí“ dlouhodobě. A zrovna tohle mě v jejich případě nijak neuráží, poněvadž té formě black metalu, jakou parta okolo Dolka aktuálně hraje, to zas tak nevadí.

Kampfar

Samotný materiál je takový pohodový poslech, jemuž nelze upírat řemeslné kvality, ale celkově to neurazí, ani nenadchne. Osobně mě zaujal jen sem tam konkrétní motiv, pár detailů, jako třeba jedna vypjatější pasáž v úvodní „Syndefall“, občas Dolk dokáže z hrdla vyloudit intonačně zajímavou linku, ústřední riff „Natt“ je fajn, někoho může potěšit hymničnost „Eremitt“ a asi nejlepší skladbou alba je finální „Det sorte“.

Naopak zklamáním je pro mě třetí „Dominans“, od níž jsem si sliboval víc díky účasti Agnete Kjølsrud. Ta mě ve své domovské formaci Djerv strašně baví, a když hostovala třeba na „Abrahadabra“ od Dimmu Borgir, postarala se prakticky o jediný skutečně dobrý moment na celé nahrávce. V „Dominans“ je to ale takové nemastné, neslané, ostatně jako celkové dojmy z „Ofidians manifest“. Na čemž má určitě lví podíl i skutečnost, že hromada pasáží je dost obyčejná, nezáživná.

Myslím, že kdo byl spokojen s předešlými nahrávkami Kampfar, toho ani „Ofidians manifest“ nejspíš nezklame. A nic proti tomu nemám, protože poslech kapely jako Kampfar není nic nedůstojného, přestože Norové ustoupili ze své dávné slávy (budeme-li brát v potaz čistě kvalitu a působivost muziky… co do ohlasu na tom v devadesátých letech určitě nebyli lépe než nyní). Já osobně to nicméně nepotřebuji poslouchat, a jakkoliv to může znít tvrdohlavě a tmářsky, vždycky radši sáhnu po některé z prvních čtyř řadovek než po některé z druhých čtyř řadovek.


Gorgoroth – Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan (2003)

Gorgoroth - Twilight of the Idols - In Conspiracy with Satan (2003)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.8.2003
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Procreating Satan
02. Proclaiming Mercy – Damaging Instinct of Man
03. Exit – Through Carved Stones
04. Teeth Grinding
05. Forces of Satan Storms
06. Blod og minne
07. Of Ice and Movement…
08. Domine in virtute tua laetabitur rex

Hrací doba: 32:28

Odkazy:
web / facebook

Když se na to dívám takhle zpětně, řekl bych, že s „Incipit Satan“ skončila zlatá éra Gorgoroth. Vše nejzajímavější v jejich diskografii již bylo řečeno a žádné z budoucích alb už není tak výborné jako ta z devadesátých let a prvního roku nového tisíciletí. V neposlední řadě také kluci začali trochu zlobit a mnohdy mediální prostor okupovaly spíš jejich eskapády se zákonem než vlastní hudba.

Název šesté desky „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ opětovně odkazuje na dílo a myšlenky Friedricha Nietzscheho – už jako třetí v řadě. Z knihy „Twilight of the Idols, or How to Philosophize with a Hammer“ si Gorgoroth jméno pro nahrávku vypůjčili již na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, tentokrát jen použili její titul, nikoliv její podtitul. Na Nietzscheho odkazoval i orel s hadem na obálce „Incipit Satan“, ani nemluvě o tom, že se zde objevila skladba „Will to Power“, což je jeden z hlavních konceptů Nietzscheho filozofie.

Menší kontroverzi způsobil také přebal „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, na němž se nacházejí trosky kostela Fantoft, jejž v roce 1992 zapálil Varg Vikernes. Nepříliš známým faktem jen tak mimochodem je, že na sérii vypalování křesťanských kostelů na začátku devadesátých let se podílel i jeden bývalý člen Gorgoroth, baskytarista Kjettar, který se objevil pouze na demosnímku „A Sorcery Written in Blood“ z roku 1993.

Většina „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ byla natočena již v roce 2002, ale k pozdržení jeho vydání došlo kvůli Gaahlovi, jenž si od února do prosince téhož roku pobyl ve vězení za napadení. Zpěvy tedy nahrál až v lednu 2003 a k vydání došlo až v létě, opět a naposledy pod hlavičkou Nuclear Blast.

„Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ přineslo ještě jednu zajímavou změnu. Infernus, jediný zakládající člen a dlouholetý lídr Gorgoroth, zde vůbec poprvé nedrží skladatelské otěže. Jeho jediným kompozičním vkladem je ani ne minutové klávesové outro „Domine in virtute tua laetabitur rex“. Jinak většinu desky zkomponoval baskytarista King ov Hell a dvěma písněmi – „Procreating Satan“ a „Of Ice and Movement…“ – přispěl bubeník Kvitrafn, což pro neznalé není nikdo jiný než Einar Selvik dnes známý z Wardruny.

Oproti otevřenějšímu a progresivnějšímu „Incipit Satan“ představuje „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ návrat k tradičnějšímu pojetí black metalu co do formy, ale zvukově pokračuje ve stavitelnějších tendencích svého předchůdce. Jinými slovy se nejedná o album, které by uspokojilo pouze ty posluchače, jimž vyhovuje, když kytara zní jak otvírání zrezivělé konzervy, vrzání nenamazaných dveří nebo bzučení včelího úlu.

Gorgoroth

To je ještě v pohodě, ale s úrovní vlastního materiálu už je to o trochu horší. Na nahrávce sice není žádný úplně špatný song, ale ani vyloženě skvělý. „Procreating Satan“ s vyhroceným závěrem je slušná vypalovačka. „Forces of Satan Storms“ je nejspíš největší hitovka desky s jednoduchým, leč poměrně funkčním riffem. Asi nejzajímavější jsou „Blod og mine“, která má jako jedna z mála výraznější nápady, a slušně nasypaná „Of Ice and Movement…“, již uzavře industriální druhá polovina. „Proclaiming Mercy – Damaging Instinct of Man“, „Exit – Through Carved Stones“ a „Teeth Grinding“ mají docela dobré ústřední motivy, ale třeba druhou jmenovanou zbytečně brzdí četná zpomalení, takže se jedná jen o odvar z „Litani til Satan“ z alba minulého nebo „Sign of an Open Eye“ z alba následujícího.

Vesměs má každý song nějaké poznávací znamení, díky němuž jej lze pohodlně odlišit od ostatních, i když to je v některých případech „jenom“ něco jako solidní riff. Ale nakonec – metalová hudba přece je o kytarových riffech, takže co na tom. „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ ovšem ztrácí především na celkových dojmech, které navzdory vcelku dobrým dílčím elementům nejsou nijak omračující. Jako kdyby šesté desce scházelo větší charisma.

Gorgoroth

Co ale Gorgoroth ztráceli na skladatelské potenci, to dohnali alespoň na jiných frontách. Tři čtvrtě roku po vydání „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, 1. února 2004, odehráli v polském Krakově koncert nasnímaný pro vydání DVD, k čemuž se Norové pořádně vybavili. Po pódiu rozlili osmdesát litrů ovčí krve, ovčí hlavy také napíchali na kůly a přibrali i čtyři ukřižované naháče. Akorát nějak nevěděli, že urážka náboženství je v Polsku trestná. Okolnosti koncertu vyšetřovala i policie, která nakonec také zabavila natočený materiál. Gorgoroth navíc v důsledku této kontroverze skončili u Nuclear Blast (což je možná spíš výhra). Nicméně reklama dobrá. DVD s koncertem nakonec vyšlo až v červnu 2008 pod názvem „Black Mass Kraków 2004“.


Gorgoroth – Incipit Satan (2000)

Gorgoroth - Incipit Satan (2000)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.2.2000
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Incipit Satan
02. A World to Win
03. Litani til Satan’
04. Unchain My Heart!!!
05. An Excerpt of X
06. Ein eim av blod og helvetesild
07. Will to Power
08. When Love Rages Wild in My Heart

Hrací doba: 36:46

Odkazy:
web / facebook

Po trochu nepřehledném období okolo „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, kdy se sestava Gorgoroth točila dost často, se pro následující album konečně podařilo stabilizovat jádro kapely, které drželo pohromadě po následující tři desky, což se do té doby ještě nepovedlo.

Samozřejmý je Infernus jakožto hlavní motor Gorgoroth, k němuž se přidal vokalista Gaahl (objevil se už v jednom songu na minulém počinu) a baskytarista King ov Hell, pro nějž to byla první známější štace. Tahle trojice posléze vydržela i na dalších dvou počinech „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ a „Ad majorem Sathanas gloriam“, dokud nepřišel nechvalně známý a svého času mediálně dost propíraný rozkol. Pro „Incipit Satan“ se nicméně z „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ vrátil ještě kytarista Tormentor a za bicí usedl Erlend ErichsenMolested. A právě v této podobě Gorgoroth dali dohromady třetí ze svých nejlepších desek.

„Incipit Satan“ nabízí další výrazný posun, možná ještě citelnější než mezi „Under the Sign of Hell“ a „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“. Gorgoroth se na svém pátém dlouhohrajícím počinu představili v progresivnějším duchu. Již na předešlých dvou albech se nechalo nalézt pár výstřelků (viz druhá půle „The Rite of Infernal Invocation“), ale až na „Incipit Satan“ se tyto snahy projevily v míře jako nikdy předtím a vlastně i nikdy potom.

Úvodní song ještě nenaznačuje takový odklon. Sice má titulní skladba poměrně daleko k tomu, co Gorgoroth předváděli na „Pentagram“ nebo „Antichrist“, ale pořád ji asi nikdo nemůže obviňovat z toho, že by snad neměla patřit k blackmetalové kapele. Podobně už na tom ale na albu je pouze „Ein eim av blod og helvetesild“ a s přivřenýma očima „Unchain My Heart!!!“. Poslední jmenovaná je z nich skladatelsky nejvyspělejší, u ní vlastně ta větší přímočarost platí jen o začátku, protože zbylé dvě třetiny songu jsou o dost zajímavější. Každopádně se jedná o jeden z vrcholů alba. „Incipit Satan“ je určitě nejvíc in-your-face hit alba, čemuž ostatně napomáhá i její umístění na samém začátku. „Ein eim av blod og helvetesild“ je zato asi nejméně záživným songem na albu, vlastně jediným slabším, protože jinak je celá nahrávka dost parádní.

„A World to Win“ přichází s čitelnými riffy, melodickými pasážemi, v pozadí lze slyšet atmosférické klávesy. „Litani til Satan“ je podmanivá monotónní hymna ve středním tempu, kde standardní blackmetalový jekot střídá zlověstné zaříkávání. „An Excerpt of X“ je zpočátku pouze kytarová, ale později se přidají i další nástroje a čistý/mluvený zpěv. Výsledkem je silně náladotvorný pomalý kus. Zajímavostí je, že „An Excerpt of X“ kompletně nahrál sám Infernus, všechny nástroje i vokál.

Gorgoroth

„Will to Power“ je industrial/ambientní záležitost, která možná obecně na poměry těchto žánrů není zas takové terno, ale já osobně ji mám vcelku rád. „Incipit Satan“ mám naposlouchané fest intenzivně, takže jsem na ni zvyklý a myslím si, že má na nahrávce své právoplatné místo. Možným vrcholem alba je finální „When Love Rages Wild in My Heart“, která je sice instrumentálně vystavěná podobně jako „A World to Win“, ale navíc ji zdobí působivý čistý vokál, o nějž se postaral hostující Michael Krohn alias Micky Faust.

Diskografii Gorgoroth podle mě zdobí především tři alba. Dvě z nich už tu proběhla – jedná se o debut „Pentagram“ (1994) a třetí „Under the Sign of Hell“ (1997). Tím posledním je právě „Incipit Satan“. Gorgoroth jsou zde možná přístupnější a vzdálili se svým ortodoxním počátkům, rozhodně bych však netvrdil, že se zaprodali nebo zpronevěřili své myšlence. Pouze slovo Satanovo šíří v poněkud usedlejší formě, zároveň ale s větším rozhledem a rozmyslem. Skvělá záležitost, která je v tvorbě téhle norské sebranky dost unikátní.

Gorgoroth


Inculter – Fatal Visions

Inculter - Fatal Visions

Země: Norsko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 12.4.2019
Label: Edged Circle Productions

Tracklist:
01. Open the Tombs
02. Impending Doom
03. Shepherd of Evil
04. Endtime Winds
05. Final Darkness
06. Towards the Unknown
07. Fatal Visions
08. Through Relic Gates

Hrací doba: 34:25

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Edged Circle Productions

Najít v dnešní době nějaký nový, čerstvý a hlavně opravdu dobrý thrash metal je skutečný kumšt. Stále jsou však kapely, které živí naději v lepší zítřky, a existuje tak šance, že ty letité žánrové veterány bude mít jednou kdo nahradit. Neustále výraznější je norská ne-blackmetalová scéna, která čítá i thrashové kapely. Jména jako Condor, Deathhammer, Nekromantheon nebo Sepulcher už nějakou dobu nejsou v podzemních stokách úplnou neznámou, no a právě Inculter, ačkoliv služebně mladší, se můžou začít řadit po jejich bok.

Personálně je Inculter spjatý se zmíněnými Sepulcher; basista Bakke a bubeník Tveit hrají v obou kapelách. V Inculter je pak doplňují zpěvák a kytarista Remi a od letošního roku také druhý kytarista Udjus. Na kontě už mají jedno EPčko a splitko, obě z roku 2013, a o dva roky později došlo také na debutovou nahrávku nazvanou „Persisting Devolution“. K jejich starší tvorbě jsem se dostal až díky novince „Fatal Visions“ a pro znalé mohu napsat, že Inculter víceméně pokračují v předešlé desce, avšak jisté rozdíly tu jsou.

Především od vydání minulé desky uplynuly už čtyři roky a řekl bych, že na hře a celkovém znění nynější tvorby Inculter je to znát, jelikož „Fatal Visions“ působí vyspělejším dojmem. Album zní lépe i obecně, jelikož produkce je velmi zdařilá. Má to svůj zvuk, poměrně neotřelý, nástroje zní čitelně, přitom rvavě, není to ta klasická sterilní produkce, která po kvantech proudí ven z výrobního pásu. Stejně tak super je i obal, barvami připomínající loňské Obliteration. Ruku v ruce s tímto vším jde ale i to, že mi skladby už nepřijdou tak divošské jako na „Persisting Devolution“, což ovšem nemusí být nutně vždy mínus. Inculter prostě rostou, což je dobře.

Jejich pojetí thrash metalu zřejmě asi plyne z povahy země původu, kdy je, jak se na Norsko sluší a patří, trochu špinavé a lze v něm slyšet různé vlivy, nejvíce pak ve stylu riffování. To se často soustředí spíše na vyšší tóny a různé vyhrávky, které ozvláštňují kvapíkové drhnutí strun. Ze starých pardálů mi nejvíce připomínají Destruction, tedy kapelu, jejíž tvorbu jsem nikdy moc nemusel a dodnes nemusím. Asi správně tušíte, že z toho tak nějak vychází také moje zalíbení v Inculter.

„Fatal Visions“ určitě není špatné album, ale také není tím thrash metalem, po němž bych já bažil. Jestliže uctíváte „Infernal Overkill“ nebo „Eternal Devastation“ od výše zmíněných Němců, pak je tohle pro vás jasná volba. To ale není můj případ. Na druhou stranu, i mně se tu líbí několik kusů a celkové pocity z nahrávky jsou vesměs pozitivní. Třeba hned úvodní dvojička „Open the Tombs“ a „Impending Doom“ má nesporný tah na bránu a baví mě. Stejně tak čtvrtou „Endtime Winds“ i závěrečnou „Through Relic Gates“ s klidem označím za povedené věci s dobrými nápady. I nějaké ty riffy jsem si tu nakonec oblíbil, ovšem většina z nich mě nijak extra nebere, což je v thrash metalu prostě problém.

Nejmenované skladby jsou pro mě průměrem, solidním, ale stále průměrem. V kombinaci se zbytkem písní je tak „Fatal Visions“ lehce nadprůměrné. Když k tomu přičtu ještě produkci a ostatní věci kolem, tak je to ve výsledku dobrá fošna. Otázkou však je, jak moc často se k ní budu vracet. Faktem je, že se mi „Fatal Visions“ s každým dalším poslechem líbilo víc a víc, což je důležitá poznámka, která snad také svědčí o určité kvalitě.

Rozhodně tak není prohloupením si nový Inculter poslechnout. Pro mě to sice není nic, o čem bych nutně psal domů, ale na druhou stranu si dokážu lehce představit, že to někoho baví daleko více. Kdyby každý současný thrash byl alespoň takhle dobrý, svět by byl krásnější. Spřízněnci Sepulcher mi však přijdou zajímavější.