Archiv štítku: NOR

Norsko

Gorgoroth – Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan (2003)

Gorgoroth - Twilight of the Idols - In Conspiracy with Satan (2003)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.8.2003
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Procreating Satan
02. Proclaiming Mercy – Damaging Instinct of Man
03. Exit – Through Carved Stones
04. Teeth Grinding
05. Forces of Satan Storms
06. Blod og minne
07. Of Ice and Movement…
08. Domine in virtute tua laetabitur rex

Hrací doba: 32:28

Odkazy:
web / facebook

Když se na to dívám takhle zpětně, řekl bych, že s „Incipit Satan“ skončila zlatá éra Gorgoroth. Vše nejzajímavější v jejich diskografii již bylo řečeno a žádné z budoucích alb už není tak výborné jako ta z devadesátých let a prvního roku nového tisíciletí. V neposlední řadě také kluci začali trochu zlobit a mnohdy mediální prostor okupovaly spíš jejich eskapády se zákonem než vlastní hudba.

Název šesté desky „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ opětovně odkazuje na dílo a myšlenky Friedricha Nietzscheho – už jako třetí v řadě. Z knihy „Twilight of the Idols, or How to Philosophize with a Hammer“ si Gorgoroth jméno pro nahrávku vypůjčili již na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, tentokrát jen použili její titul, nikoliv její podtitul. Na Nietzscheho odkazoval i orel s hadem na obálce „Incipit Satan“, ani nemluvě o tom, že se zde objevila skladba „Will to Power“, což je jeden z hlavních konceptů Nietzscheho filozofie.

Menší kontroverzi způsobil také přebal „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, na němž se nacházejí trosky kostela Fantoft, jejž v roce 1992 zapálil Varg Vikernes. Nepříliš známým faktem jen tak mimochodem je, že na sérii vypalování křesťanských kostelů na začátku devadesátých let se podílel i jeden bývalý člen Gorgoroth, baskytarista Kjettar, který se objevil pouze na demosnímku „A Sorcery Written in Blood“ z roku 1993.

Většina „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ byla natočena již v roce 2002, ale k pozdržení jeho vydání došlo kvůli Gaahlovi, jenž si od února do prosince téhož roku pobyl ve vězení za napadení. Zpěvy tedy nahrál až v lednu 2003 a k vydání došlo až v létě, opět a naposledy pod hlavičkou Nuclear Blast.

„Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ přineslo ještě jednu zajímavou změnu. Infernus, jediný zakládající člen a dlouholetý lídr Gorgoroth, zde vůbec poprvé nedrží skladatelské otěže. Jeho jediným kompozičním vkladem je ani ne minutové klávesové outro „Domine in virtute tua laetabitur rex“. Jinak většinu desky zkomponoval baskytarista King ov Hell a dvěma písněmi – „Procreating Satan“ a „Of Ice and Movement…“ – přispěl bubeník Kvitrafn, což pro neznalé není nikdo jiný než Einar Selvik dnes známý z Wardruny.

Oproti otevřenějšímu a progresivnějšímu „Incipit Satan“ představuje „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ návrat k tradičnějšímu pojetí black metalu co do formy, ale zvukově pokračuje ve stavitelnějších tendencích svého předchůdce. Jinými slovy se nejedná o album, které by uspokojilo pouze ty posluchače, jimž vyhovuje, když kytara zní jak otvírání zrezivělé konzervy, vrzání nenamazaných dveří nebo bzučení včelího úlu.

Gorgoroth

To je ještě v pohodě, ale s úrovní vlastního materiálu už je to o trochu horší. Na nahrávce sice není žádný úplně špatný song, ale ani vyloženě skvělý. „Procreating Satan“ s vyhroceným závěrem je slušná vypalovačka. „Forces of Satan Storms“ je nejspíš největší hitovka desky s jednoduchým, leč poměrně funkčním riffem. Asi nejzajímavější jsou „Blod og mine“, která má jako jedna z mála výraznější nápady, a slušně nasypaná „Of Ice and Movement…“, již uzavře industriální druhá polovina. „Proclaiming Mercy – Damaging Instinct of Man“, „Exit – Through Carved Stones“ a „Teeth Grinding“ mají docela dobré ústřední motivy, ale třeba druhou jmenovanou zbytečně brzdí četná zpomalení, takže se jedná jen o odvar z „Litani til Satan“ z alba minulého nebo „Sign of an Open Eye“ z alba následujícího.

Vesměs má každý song nějaké poznávací znamení, díky němuž jej lze pohodlně odlišit od ostatních, i když to je v některých případech „jenom“ něco jako solidní riff. Ale nakonec – metalová hudba přece je o kytarových riffech, takže co na tom. „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ ovšem ztrácí především na celkových dojmech, které navzdory vcelku dobrým dílčím elementům nejsou nijak omračující. Jako kdyby šesté desce scházelo větší charisma.

Gorgoroth

Co ale Gorgoroth ztráceli na skladatelské potenci, to dohnali alespoň na jiných frontách. Tři čtvrtě roku po vydání „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, 1. února 2004, odehráli v polském Krakově koncert nasnímaný pro vydání DVD, k čemuž se Norové pořádně vybavili. Po pódiu rozlili osmdesát litrů ovčí krve, ovčí hlavy také napíchali na kůly a přibrali i čtyři ukřižované naháče. Akorát nějak nevěděli, že urážka náboženství je v Polsku trestná. Okolnosti koncertu vyšetřovala i policie, která nakonec také zabavila natočený materiál. Gorgoroth navíc v důsledku této kontroverze skončili u Nuclear Blast (což je možná spíš výhra). Nicméně reklama dobrá. DVD s koncertem nakonec vyšlo až v červnu 2008 pod názvem „Black Mass Kraków 2004“.


Gorgoroth – Incipit Satan (2000)

Gorgoroth - Incipit Satan (2000)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.2.2000
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Incipit Satan
02. A World to Win
03. Litani til Satan’
04. Unchain My Heart!!!
05. An Excerpt of X
06. Ein eim av blod og helvetesild
07. Will to Power
08. When Love Rages Wild in My Heart

Hrací doba: 36:46

Odkazy:
web / facebook

Po trochu nepřehledném období okolo „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, kdy se sestava Gorgoroth točila dost často, se pro následující album konečně podařilo stabilizovat jádro kapely, které drželo pohromadě po následující tři desky, což se do té doby ještě nepovedlo.

Samozřejmý je Infernus jakožto hlavní motor Gorgoroth, k němuž se přidal vokalista Gaahl (objevil se už v jednom songu na minulém počinu) a baskytarista King ov Hell, pro nějž to byla první známější štace. Tahle trojice posléze vydržela i na dalších dvou počinech „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ a „Ad majorem Sathanas gloriam“, dokud nepřišel nechvalně známý a svého času mediálně dost propíraný rozkol. Pro „Incipit Satan“ se nicméně z „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ vrátil ještě kytarista Tormentor a za bicí usedl Erlend ErichsenMolested. A právě v této podobě Gorgoroth dali dohromady třetí ze svých nejlepších desek.

„Incipit Satan“ nabízí další výrazný posun, možná ještě citelnější než mezi „Under the Sign of Hell“ a „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“. Gorgoroth se na svém pátém dlouhohrajícím počinu představili v progresivnějším duchu. Již na předešlých dvou albech se nechalo nalézt pár výstřelků (viz druhá půle „The Rite of Infernal Invocation“), ale až na „Incipit Satan“ se tyto snahy projevily v míře jako nikdy předtím a vlastně i nikdy potom.

Úvodní song ještě nenaznačuje takový odklon. Sice má titulní skladba poměrně daleko k tomu, co Gorgoroth předváděli na „Pentagram“ nebo „Antichrist“, ale pořád ji asi nikdo nemůže obviňovat z toho, že by snad neměla patřit k blackmetalové kapele. Podobně už na tom ale na albu je pouze „Ein eim av blod og helvetesild“ a s přivřenýma očima „Unchain My Heart!!!“. Poslední jmenovaná je z nich skladatelsky nejvyspělejší, u ní vlastně ta větší přímočarost platí jen o začátku, protože zbylé dvě třetiny songu jsou o dost zajímavější. Každopádně se jedná o jeden z vrcholů alba. „Incipit Satan“ je určitě nejvíc in-your-face hit alba, čemuž ostatně napomáhá i její umístění na samém začátku. „Ein eim av blod og helvetesild“ je zato asi nejméně záživným songem na albu, vlastně jediným slabším, protože jinak je celá nahrávka dost parádní.

„A World to Win“ přichází s čitelnými riffy, melodickými pasážemi, v pozadí lze slyšet atmosférické klávesy. „Litani til Satan“ je podmanivá monotónní hymna ve středním tempu, kde standardní blackmetalový jekot střídá zlověstné zaříkávání. „An Excerpt of X“ je zpočátku pouze kytarová, ale později se přidají i další nástroje a čistý/mluvený zpěv. Výsledkem je silně náladotvorný pomalý kus. Zajímavostí je, že „An Excerpt of X“ kompletně nahrál sám Infernus, všechny nástroje i vokál.

Gorgoroth

„Will to Power“ je industrial/ambientní záležitost, která možná obecně na poměry těchto žánrů není zas takové terno, ale já osobně ji mám vcelku rád. „Incipit Satan“ mám naposlouchané fest intenzivně, takže jsem na ni zvyklý a myslím si, že má na nahrávce své právoplatné místo. Možným vrcholem alba je finální „When Love Rages Wild in My Heart“, která je sice instrumentálně vystavěná podobně jako „A World to Win“, ale navíc ji zdobí působivý čistý vokál, o nějž se postaral hostující Michael Krohn alias Micky Faust.

Diskografii Gorgoroth podle mě zdobí především tři alba. Dvě z nich už tu proběhla – jedná se o debut „Pentagram“ (1994) a třetí „Under the Sign of Hell“ (1997). Tím posledním je právě „Incipit Satan“. Gorgoroth jsou zde možná přístupnější a vzdálili se svým ortodoxním počátkům, rozhodně bych však netvrdil, že se zaprodali nebo zpronevěřili své myšlence. Pouze slovo Satanovo šíří v poněkud usedlejší formě, zároveň ale s větším rozhledem a rozmyslem. Skvělá záležitost, která je v tvorbě téhle norské sebranky dost unikátní.

Gorgoroth


Inculter – Fatal Visions

Inculter - Fatal Visions

Země: Norsko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 12.4.2019
Label: Edged Circle Productions

Tracklist:
01. Open the Tombs
02. Impending Doom
03. Shepherd of Evil
04. Endtime Winds
05. Final Darkness
06. Towards the Unknown
07. Fatal Visions
08. Through Relic Gates

Hrací doba: 34:25

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Edged Circle Productions

Najít v dnešní době nějaký nový, čerstvý a hlavně opravdu dobrý thrash metal je skutečný kumšt. Stále jsou však kapely, které živí naději v lepší zítřky, a existuje tak šance, že ty letité žánrové veterány bude mít jednou kdo nahradit. Neustále výraznější je norská ne-blackmetalová scéna, která čítá i thrashové kapely. Jména jako Condor, Deathhammer, Nekromantheon nebo Sepulcher už nějakou dobu nejsou v podzemních stokách úplnou neznámou, no a právě Inculter, ačkoliv služebně mladší, se můžou začít řadit po jejich bok.

Personálně je Inculter spjatý se zmíněnými Sepulcher; basista Bakke a bubeník Tveit hrají v obou kapelách. V Inculter je pak doplňují zpěvák a kytarista Remi a od letošního roku také druhý kytarista Udjus. Na kontě už mají jedno EPčko a splitko, obě z roku 2013, a o dva roky později došlo také na debutovou nahrávku nazvanou „Persisting Devolution“. K jejich starší tvorbě jsem se dostal až díky novince „Fatal Visions“ a pro znalé mohu napsat, že Inculter víceméně pokračují v předešlé desce, avšak jisté rozdíly tu jsou.

Především od vydání minulé desky uplynuly už čtyři roky a řekl bych, že na hře a celkovém znění nynější tvorby Inculter je to znát, jelikož „Fatal Visions“ působí vyspělejším dojmem. Album zní lépe i obecně, jelikož produkce je velmi zdařilá. Má to svůj zvuk, poměrně neotřelý, nástroje zní čitelně, přitom rvavě, není to ta klasická sterilní produkce, která po kvantech proudí ven z výrobního pásu. Stejně tak super je i obal, barvami připomínající loňské Obliteration. Ruku v ruce s tímto vším jde ale i to, že mi skladby už nepřijdou tak divošské jako na „Persisting Devolution“, což ovšem nemusí být nutně vždy mínus. Inculter prostě rostou, což je dobře.

Jejich pojetí thrash metalu zřejmě asi plyne z povahy země původu, kdy je, jak se na Norsko sluší a patří, trochu špinavé a lze v něm slyšet různé vlivy, nejvíce pak ve stylu riffování. To se často soustředí spíše na vyšší tóny a různé vyhrávky, které ozvláštňují kvapíkové drhnutí strun. Ze starých pardálů mi nejvíce připomínají Destruction, tedy kapelu, jejíž tvorbu jsem nikdy moc nemusel a dodnes nemusím. Asi správně tušíte, že z toho tak nějak vychází také moje zalíbení v Inculter.

„Fatal Visions“ určitě není špatné album, ale také není tím thrash metalem, po němž bych já bažil. Jestliže uctíváte „Infernal Overkill“ nebo „Eternal Devastation“ od výše zmíněných Němců, pak je tohle pro vás jasná volba. To ale není můj případ. Na druhou stranu, i mně se tu líbí několik kusů a celkové pocity z nahrávky jsou vesměs pozitivní. Třeba hned úvodní dvojička „Open the Tombs“ a „Impending Doom“ má nesporný tah na bránu a baví mě. Stejně tak čtvrtou „Endtime Winds“ i závěrečnou „Through Relic Gates“ s klidem označím za povedené věci s dobrými nápady. I nějaké ty riffy jsem si tu nakonec oblíbil, ovšem většina z nich mě nijak extra nebere, což je v thrash metalu prostě problém.

Nejmenované skladby jsou pro mě průměrem, solidním, ale stále průměrem. V kombinaci se zbytkem písní je tak „Fatal Visions“ lehce nadprůměrné. Když k tomu přičtu ještě produkci a ostatní věci kolem, tak je to ve výsledku dobrá fošna. Otázkou však je, jak moc často se k ní budu vracet. Faktem je, že se mi „Fatal Visions“ s každým dalším poslechem líbilo víc a víc, což je důležitá poznámka, která snad také svědčí o určité kvalitě.

Rozhodně tak není prohloupením si nový Inculter poslechnout. Pro mě to sice není nic, o čem bych nutně psal domů, ale na druhou stranu si dokážu lehce představit, že to někoho baví daleko více. Kdyby každý současný thrash byl alespoň takhle dobrý, svět by byl krásnější. Spřízněnci Sepulcher mi však přijdou zajímavější.


Gorgoroth – Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer (1998)

Gorgoroth - Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.1998
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Destroyer
02. Open the Gates
03. The Devil, the Sinner and His Journey
04. Om kristen og jødisk tru
05. På slagmark langt mot nord
06. Blodoffer
07. The Virginborn
08. Slottet i det fjerne (Darkthrone cover)

Hrací doba: 37:04

Odkazy:
web / facebook

Na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ jako by Gorgoroth dotáhli svou zálibu v neustálém rotování sestavy k dokonalosti. Tentokrát se totiž norské kultovce nepodařilo udržet stálý line-up ani v rámci jednoho konkrétního alba.

Jediný, kdo se podílel na všech skladbách, je samozřejmě Infernus, ačkoliv tentokrát nejde jen o kytaru nebo baskytaru. Ve dvou písních, jmenovitě „På slagmark langt mot nord“ a „Blodoffer“, dokonce nahrál i bicí a další dvě, „Blodoffer“ a cover „Slottet i det fjerne“ od Darkthrone, nazpíval. Ve všech písničkách vyjma „The Devil, the Sinner and His Journey“ se objevuje ještě Tormentor, převážně jako kytarista, ale třeba ve zmiňované předělávce Darkthrone nahrál všechny nástroje.

Dál už je to nicméně mix různých jmen, která nahrála sem tam song. Baskytarou přispěl Ares (Aeternus), jenž se objevil už na „Under the Sign of Hell“ a EP „The Last Tormentor“. Poprvé pro Gorgoroth nebubnoval ani Frost (Satyricon, 1349), ale víc bicích zde natřískal Vrolok (Sulphur, ex-Aeternus). Zpěváci se tu vystřídají hned tři (plus Infernus jako čtvrtý) – již starý známý Pest ve čtyřech písních a po jedné skladbě T. Reaper (Malignant Eternal) a Gaahl (Trelldom), který se posléze stal frontmanem Gorgoroth na spoustu příštích let. Perličkou je, že jako host se v jedné písničce na klávesách objevuje i Ivar BjørnsonEnslaved, pro nějž to nakonec také nebyla poslední spolupráce s Gorgoroth.

„Destroyer“, jehož podtitul „Or About How to Philosophize with the Hammer“ je vypůjčen z Nietzscheho knihy „Twilight of the Idols, or, How to Philosophize with a Hammer“ (přičemž i „Twilight of the Idols“ je název jednoho z budoucích alb Gorgoroth), je zpětně možná trochu přehlížená deska. Přinesla hodně změn – nejen těch v sestavě. Jde o první řadovku Gorgoroth vydanou pod Nuclear Blast, což už tehdy nebylo úplně v ouklandu pro ortodoxní fans.

Hlavně ale přišel docela citelný obrat ve zvuku. Přestože „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ nepochybně naplňuje parametry blackmetalového alba, zní znatelně jinak než předešlé tři počiny, které se plus/mínus držely standardní žánrové formule. Čtvrtý počin působí docela neuspořádaně a místy až chaoticky, což je zčásti dáno materiálem, ale možná o trochu víc i mixem. Až mě při nynějším poslechu skoro napadla kacířská myšlenka, jestli „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ mimoděk nepředeslalo pozdější vlnu chaotického black metalu.

Tak či onak, hned úvodní track „Destroyer“ se s tím moc nemaže a ve smyslu určité rozhádanosti a zvukové „rozjetosti“ patří k čelním představitelům alba. O jediný případ se však nejedná, viz třeba určité momenty v „The Devil, the Sinner and His Journey“, „På slagmark langt mot nord“, „Blodoffer“… prakticky ve většině rychlých chvílích.

Gorgoroth

Deska nicméně dokáže nabídnout i více atmosférické skladby, které jsou pro mě osobně vrcholem „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“. Na mysli mám zejména druhou „Open the Gates“ a předposlední „The Virginborn“. Skvělé pasáže se ale nechají najít i v „Om kristen og jødisk tru“ a vlastně i dalších, které jsem jmenoval již v předešlém odstavci. Vesměs každý song má co nabídnout. Úvodní „Destroyer“ se už sice trochu ohrála, ale jedinou skutečně zbytečnou položkou je pro mě až finální „Slottet i det fjerne“. Když album poslouchám, vždycky končím s „The Virginborn“. Pokud budu chtít „Slottet i det fjerne“, tak si radši rovnou pustím „Transilvanian Hunger“, že jo.

Vzato kolem a kolem je ovšem „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ slabším počinem než všichni jeho předchůdci. Skutečně silná atmosféra se nachází jen ve dvou skladbách, skutečně silných pasáží je méně, než bylo na „Under the Sign of Hell“ nebo „Pentagram“, a riffy se mnohdy ztrácejí v chaotickém zvuku.

Gorgoroth

I z těchto důvodů chápu, proč se jedná o poněkud přehlíženou či dokonce neoblíbenou desku. Což je ale na druhou stranu škoda, protože své přednosti „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ stále má a jsou zde i povedené nápady. Určitě tenhle počin nehraju tak často jako další fláky Gorgoroth, ale po mém soudu se pořád jedná o důstojné album, jehož rozhádanost (ať už tím myslíme sestavu nebo sound) není přímo negativem, spíš poznávacím znamením.


Gorgoroth – Under the Sign of Hell (1997)

Gorgoroth - Under the Sign of Hell (1997)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.10.1997
Label: Malicious Records

Tracklist:
01. Revelation of Doom
02. Krig
03. Funeral Procession
04. Profetens åpenbaring
05. Postludium
06. Ødeleggelse og undergang
07. Blood Stains the Circle
08. The Rite of Infernal Invocation
09. The Devil Is Calling

Hrací doba: 32:53

Odkazy:
web / facebook

Události, které následovaly bezprostředně po vydání druhé dlouhohrající desky „Antichrist“, jsem naznačil již v minulém díle naší malé cesty časem po diskografii norské blackmetalové stálice Gorgoroth. Trochu se protočila sestava a kapela na jaře 1996 v Bergenu natočila koncertní záznam dvou skladeb, jenž vyšel o půlroku později pod názvem „The Last Tormentor“. Objevila se na něm i první ukázka ze třetí desky „Under the Sign of Hell“, „Revelation of Doom“, kterou na živém EP doplnil flák „Ritual“ z debutu „Pentagram“.

Vokálu se po odchodu Hata definitivně ujal Pest, jenž nařval už jeden song na „Antichrist“. Tehdejším baskytaristou byl Ares jinak známý z Aeternus, nicméně pro „Under the Sign of Hell“ nahrál basu pouze pro jedinou píseň, shodou náhodou již jmenovanou „Revelation of Doom“. Jinak se všech strunných nástrojů ujal lídr Infernus. Zajímavá postava nahrála bicí – desku nabouchal Erik „Grim“ Brødreskift, jenž už v té době působil u Borknagar a v jejich začátcích hrával u Immortal. Žánrovým fans jej asi není nutné představovat, protože jde o jednu z kultovních osob norského black metalu, na jehož památku se konával známý festival Hole in the Sky. Produkce „Under the Sign of Hell“ se samozřejmě ujal Pytten, s nímž Gorgoroth nahrávali všechny svoje desky v devadesátých letech. A nejen oni. Trochu mi přijde, že občas je význam tohohle frajera pro black metal poněkud nedoceněný, protože když se podíváte, pod co všechno se podepsal, asi by bez jeho přispění královský metalový žánr nezněl, jak jej dnes známe.

Nicméně zpátky k „Under the Sign of Hell“. Zajeté klišé hlásá, že se třetí deskou se lámou ledy a ukazuje se, nakolik je ta která kapela skutečně životaschopná. Budeme-li předpokládat, že to platí, pak je evidentní, že Gorgoroth svou životaschopnost potvrdili bez sebemenšího zaváhání. Prostřednictvím „Under the Sign of Hell“ totiž nahráli své korunní dílo, jež můžeme zařadit do zlatého fondu black metalu devadesátých let.

Samozřejmě, že i „Pentagram“ a „Antichrist“ byly výborné věci, ale až s „Under the Sign of Hell“ Gorgoroth vystoupali na vrchol. A jak tak v posledních týdnech poslouchám celou tvorbu skupiny tam a zase zpátky, utvrdil jsem se v dojmu, že právě tohle je jejich nejlepší album. Syrový ortodoxní sound, kurevsky dobré riffy, silná atmosféra, přesvědčivý ryk (přestože Pest neječí tak vysoko jako Hat, pořád podává výborný výkon). Navrch excelentní skladatelská forma, kde se potkává zatvrzelý blackmetalový tradicionalismus s několika odbočkami jako třeba působivý čistý vokál v „Profetens åpenbaring“.

Sílu „Under the Sign of Hell“ si nakonec nejspíš uvědomuje i sám Infernus. Právě ze třetí velké nahrávky Gorgoroth dodnes nejvíc hrávají na koncertech. Skladby jako „Revelation of Doom“, „Krig“, „Profetens åpenbaring“, „Ødeleggelse og undergang“, „Blood Stains the Circle“ nebo „The Rite of Infernal Invocation“ jsou stále pevnou součástí setlistů a nejspíš to tak zůstane, dokud budou Gorgoroth hrát.

Gorgoroth

Ostatně, když postupně začal klesat respekt vůči jménu Gorgoroth po vleklých soudních tahanicích o jméno, které skončily v roce 2009, jedním z pokusů o návrat k zašlé slávě bylo také přetočení „Under the Sign of Hell“. To vyšlo v roce 2011 pod názvem „Under the Sign of Hell 2011“, a jak už tomu u podobných počinů bývá, jednalo se o zcela zbytečnou práci, o níž se nikdo neprosil a nikdo ji nechtěl. Přetočené verze ani zdaleka neznějí tak atmosféricky a syrově jako originální nahrávka, čímž se vlastně opět potvrdilo, že oživit specifické magické fluidum norského black metalu devadesátých let se nedaří ani těm, kdo tehdy byli na místě činu.

Samotná původní deska nicméně zůstává nadčasovým blackmetalovým monolitem a tím nejlepším, co kdy Gorgoroth stvořili. Což ale neznamená, že všechna následující alba stojí za hovno a nemá smysl je poslouchat. Budoucnost ještě ukrývá několik zajímavých počinů, ale na ně zavzpomínáme až někdy příště.

Gorgoroth


Gorgoroth – Antichrist (1996)

Gorgoroth - Antichrist (1996)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.6.1996
Label: Malicious Records

Tracklist:
01. En stram lukt av kristent blod
02. Bergtrollets hevn
03. Gorgoroth
04. Possessed (by Satan)
05. Heavens Fall
06. Sorg

Hrací doba: 24:59

Odkazy:
web / facebook

Po vydání „Pentagram“ ze sestavy Gorgoroth odešel bubeník Goat a nedlouho po něm i zpěvák Hat. Druhý jmenovaný však ještě souhlasil s tím, že se bude podílet na druhé desce. Její původní pracovní název zněl „Død“, ale nakonec počin vyšel pod jménem „Antichrist“.

Přesto Hat nakonec nenazpíval celou nahrávku. Jeho hlas je ke slyšení přesně v polovině skladeb, „Bergtrollets hevn“, „Gorgoroth“ a „Sorg“. Další dvě, „En stram lukt av kristent blod“ a „Heavens Fall“, jsou prakticky instrumentální. V poslední „Possessed (by Satan)“ už se představil nový vokalista kapely – Pest, jehož jméno je s historií Gorgoroth dost spjato. Kytarista Infernus jej našel ve skupině Obtained Enslavement, která patří spíš k polozapomenutým smečkám. Pro zájemce ovšem můžeme zmínit, že formace po sobě zanechala čtyři dlouhohrající alba, přičemž minimálně debut „Centuries of Sorrow“ a druhé „Witchcraft“ za poslech stojí.

Nicméně zpátky ke Gorgoroth. Místo na bubenické sesli u nich na krátkou dobu zaujal Frost ze Satyricon a Zyklon-B (později i 1349) a v téhle sestavě – tedy Infernus, Frost a Hat / Pest – vznikla druhá řadová deska „Antichrist“.

Podobně jako „Pentagram“, i „Antichrist“ sází na údernost nahuštěnou na krátké ploše, dokonce ještě kratší než posledně. Šest skladeb zabírá pouze 25 minut, ale co do kvality je druhá deska opět skvělá. Úvodní „En stram lukt av kristent blod“ nemá moc smysl řešit, protože se jedná jen o dvacetivteřinové intro, ale hned s následující „Bergtrollets hevn“ přichází jeden z notoricky známých songů rané éry Gorgoroth, který se stále zuby nehty drží i v dnešních koncertních setlistech, z „Antichrist“ jako jediný. Není úplně těžké pochopit proč, protože se v něm krásně zrcadlí duch zlaté éry black metalu, navíc nejznatelněji navazuje na sound předešlého počinu. Což ale rozhodně neznamená, že by „Pentagram“ dále neměl co nabídnout.

Skladba pojmenovaná stejně jako sama kapela by teoreticky měla mít jakési výsadní postavení v tvorbě, ale zrovna „Gorgoroth“ mi přijde jako trochu opomíjený kus. Úvodní bezmála dvě minuty s charakteristickým tremolo riffem a baskytarovou melodií se mi sice za ty roky už trochu ohrály, ale zbytek písničky je pořád bez výhrad a může se pochlubit velmi silnou atmosférou. Vysokou náladotvorností se dále vyznačuje ještě finální věc „Sorg“, která z desky vybočuje i svým pomalým tempem a syrovým ústředním riffem.

Gorgoroth

Trochu zvláštní je jediný Pestův song, tedy „Possessed (by Satan)“. Na poměry Gorgoroth z devadesátých let se jedná o nečekaně chytlavou záležitost se skoro až humpoláckou rytmikou, která vládne větší „polovině“ písně. Až ve dvou třetinách se zvrhne do typického blackmetalového kvapíku, aby se na samém konci opět vrátila ke svému výrazu v první části. „Heavens Fall“ je opět rychlejší věc, která absenci vokálu (s výjimkou jednoho zavýsknutí, jehož autorem by měl být Pest) vyvažuje množstvím dobrých riffů.

Rozdíl mezi „Antichrist“ a „Pentagram“ je zásadní v jedné věci. Zatímco debut byla homogenní černota, na druhé desce má každá skladba svůj vlastní ksicht, díky čemuž album působí víc „písničkově“. Výborné je ale rovněž, i když trochu jiným způsobem. Dlouhodobé hledisko ukázalo, že „Pentagram“ mám asi o trochu raději, ale to nic nemění na skutečnosti, že i na „Antichrist“ se nacházejí výborné songy a že Gorgoroth v devadesátých letech nahrávali fakt dobré věci.

Gorgoroth

Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, že jméno Gorgoroth v éře „Antichrist“ s německým labelem Malicious Records v zádech začalo nabírat na síle. Skupina jezdila turné po Evropě, okolo vydání druhé řadovky například odjela šňůru se Satyricon a Dissection.

V květnu 1996 Gorgoroth odehráli koncert v Bergenu v Norsku po boku Hades Almighty a Gehenna, kde byl pořízen záznam skladeb „Revelation of Doom“ (z tehdy nadcházejícího třetího alba „Under the Sign of Hell“) a „Ritual“ (z „Pentagram“). Ty byly vydány v říjnu 1996 jako EP „The Last Tormentor“. Což byl zároveň první počin, na němž se představila nová sestava, která natočila i „Under the Sign of Hell“. Ale o tom až příště…

Gorgoroth

Na závěr můžeme dodat, že Infernus svou práci na „Antichrist“ věnoval památce EuronymaMayhem, jenž zemřel 10. srpna 1993 rukou Varga Vikernese.


Desolation Realm – Desolation Realm

Desolation Realm - Desolation Realm

Země: Norsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 9.10.2018
Label: Snake Oil Kassettforlag

Tracklist:
01. Lifeless Forms
02. Crypts of Decay
03. Desolation Realm
04. Sepulchral Nucleus

Hrací doba: 20:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

Je tomu jenom pár dní, co jsme tu měli recenzi na norský death metal, no a netrvalo to dlouho a je tu další. To, že jím Norsko není zrovna vyhlášeno, neznamená, že ho tam neumí, ba naopak. Dnes se podíváme na zub partičce pocházející z hlavního města země fjordů, která si dala jméno Desolation Realm. Za její objevení vděčím jednomu nočnímu putování po Bandcampu. Stačil letmý poslech a bylo mi jasné, že v tomhle něco je a že tohle chci slyšet víckrát.

Nejprve si ale povězme něco o samotné kapele. Ono to ani nezabere moc prostoru, jelikož Google zrovna nevychrstnul kvanta informací. Z jednoho rozhovoru však lze vyčíst alespoň základní údaje. Desolation Realm je kvarteto, přičemž tři členové sestavy se znají ze seskupení Abominat. To bylo aktivní už v poměrně dávných časech mezi lety 2002-08 a na konto si připsalo demo a dvě EPčka. Poté se rozhodli pro jiné směřování a Abominat šli k ledu. Ola (bicí), Erlend (basa, zpěv) a Lian (kytara, zpěv) se po neznámo dlouhé době rozhodli dát do kupy něco trochu jiného, přibrali mezi sebe Daga (kytara) a tím vznikli Desolation Realm.

Demo, nebo chcete-li EP, které máme před sebou, má eponymní název a čítá čtyři skladby. Vše kolem nahrávky vznikalo kompletně v duchu DIY. Místem dění byla zkušebna kapely, přezdívaná Crypts of Decay, kde všechny skladby vznikly, byly nahrány a následně také zmixovány. Výsledek později vyšel na kazetě u Snake Oil Kassettforlag, ale celý náklad je již rozprodán. Je tu i souvislost se zmiňovanou nedávnou recenzí na jiný norský death metal, totiž logo Desolation Realm vytvořil bubeník Obliteration, Rolf Kristian Valbo.

Už z prvních tónů „Desolation Realm“ je zřejmé jeho směřování a zacílení. Potěší především příznivce podzemního death metalu raných devadesátých let jako Demilich, Disembowelment, Infester a především Timeghoul. Jestli má někdo v oblibě ona dvě demíčka Timeghoul, tady bude prskat blahem. Desolation Realm jsou možná ještě více dřevní, nejdou tak moc do progresivnějších struktur, ale ten odkaz Američanů je nepopíratelný. Přesto lze v death metalu Desolation Realm slyšet ledasco. Právě to, jak s lehkostí dokáží přecházet z doomových pasáží do brutálních sypaček a ještě to technicky vytříbit, mě baví na celé nahrávce nejvíc.

Hned úvodní „Lifeless Forms“ ukáže všechen potenciál Desolation Realm naplno. Z krátkého šumivého intra je znát, že tohle se opravdu nahrávalo v ne příliš zařízené zkušebně a nad produkcí si taky nikdo moc nelámal hlavu, což samozřejmě výrazně prospívá navození atmosféry a přiblížení se onomu magickému zvuku zatuchlého death metalu. Tvrdé riffy a chytře poskládané změny temp fungují po celou dobu, takže se posluchač rozhodně nenudí. Dvojka „Crypts od Decay“ začíná trochu vtipnou, svým způsobem naprosto fádní grindcorovou dupačkou, ale v kontextu celé skladby dostává pořádný říz a ukazuje, že Desolation Realm se nenechají ničím svazovat, o čemž svědčí i poslední part písně v klasickém thrashovém tempu à la Sepultura.

Varathron

Titulní, eponymní kus „Desolation Realm“ představuje na začátku brutální masakr, ale po chvíli sklouzne do pomalejších, valivějších tónů, aby se zase trpělivě vracel do závratných temp. Nejlepší mi z čtveřice skladeb připadá ta poslední, „Sepulchral Nucleus“. Působí na mě jako takové shrnutí všeho předchozího – krátký kytarový úvod, brutální salvy, technické, neustále se měnící vyhrávky, uvolněnější skočné tempo, náladotvorná mezihra, pomalé budování písně zpět, až nakonec skončí někde v dáli za šumu neznáma.

Prvotinu Desolation Realm tak hodnotím velice kladně a vřele doporučuji. Temný, promyšlený, avšak uvěřitelný death metal, který na ploše pouhých dvaceti minut nabízí kvantum slyšeníhodných momentů. Zvuk, ačkoliv kanálního typu, skvěle sedí a nástroje jsou v něm stále krásně čitelné. Radost slyšet v dnešním digitálním světě. Moc se těším na regulérní první řadovku, k té musí dojít!


Gorgoroth – Pentagram (1994)

Gorgoroth - Pentagram (1994)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.10.1994
Label: Embassy Productions

Tracklist:
01. Begravelsesnatt
02. Crushing the Scepter (Regaining a Lost Dominion)
03. Ritual
04. Drømmer om død
05. Katharinas bortgang
06. Huldrelokk
07. (Under) The Pagan Megalith
08. Måneskyggens slave

Hrací doba: 29:17

Odkazy:
web / facebook

Za dávných časů, kdy Sicmaggot začínal, vypadalo jeho obsahové zaměření diametrálně odlišně oproti současné době. Sice to byl stále metal, ale takový, jejž by mnozí ortodoxní za metal ani nepovažovali. Občas sice výjimečně vykouklo i nějaké blackmetalové jméno, ale v drtivé většině případů šlo o záležitosti, které jsou nejvíc na očích. Matně si vzpomínám, že v tehdejších diskuzích byli norští Gorgoroth mnohokrát uváděni jako příklad primitivní hudby s diskografií o dvou akordech. Což je samozřejmě píčovina jak mraky, i kdybychom takové prohlášení brali s nadsázkou. Nechť je právě začínající cesta po diskografii této norské stálice svědectvím o tom, že považovat hudbu Gorgoroth za triviální je zbytečným podceňováním, které si kapela nezaslouží. Byť i ona si samozřejmě vybrala své slabší momenty. Což ovšem neplatí o první desce s všeříkajícím názvem „Pentagram“

Vznik Gorgoroth se datuje do roku 1992, kdy formaci založil kytarista Infernus, vlastním jménem Roger Tiegs, jenž ji dodnes vede. Přestože to jeden čas vypadalo, že tomu tak nemusí být, ale známá kauza krádeže jména a soudů se udála až o mnoho let později. Inspiraci pro své jméno formace, podobně jako mnohé další blackmetalové kapely této doby, našla ve fantasy knize „The Lord of the Rings“ od J. R. R. Tolkiena. Ta se v dané době zdaleka netěšila takové popularitě v široké veřejnosti, jakou odstartovalo známé filmové zpracování. Dalo by se tedy říct, že toho času kvality i věhlas díla korespondovaly s blackmetalovou anti-komerční filozofií. V knize je Gorgoroth plošina v zemi Mordor, kde sídlí Sauron, hlavní záporná postava.

Gorgoroth si svůj první zápis do diskografie zapsali v roce 1993, kdy vyšel demosnímek „A Sorcery Written in Blood“. Na demu se kromě intra objevila raná verze skladby „(Under) The Pagan Megalith“, již lze nalézt i na „Pentagram“, a také píseň „Sexual bloodgargling“, která se zdánlivě později nikde neopakovala. Ve skutečnosti jde ovšem o ranou verzi songu „Ritual“ z debutu. Již v téhle prvotní éře formace předznamenala svou pozdější kontroverzní pověst, když tato nahrávka vzbudila i ohlas v místních novinách v souvislosti se satanistickými tendencemi v hudbě. Kromě pozornosti médií nicméně „A Sorcery Written in Blood“ posloužilo také jako podnět pro francouzské Embassy Productions, aby s Gorgoroth podepsali smlouvu na první dlouhohrající desku – „Pentagram“.

Debut navřískal první vokalista Hat, jehož krkavčí ryk patří k velkým přednostem alba. Bicí namlátil Goat nebo také Goatpervertor, pro nějž to byla jediná výrazná práce nejen pro Gorgoroth, ale i na poli black metalu obecně (jinak se ještě mihl u Trelldom – a nejedná se o jediného muzika, jejž obě formace sdílely). Zajímavá postava se pak ujala baskytary – na raných nahrávkách včetně „Pentagram“ se totiž objevuje SamothEmperor. Debut byl nahrán kde jinde než u Pyttena, jenž měl ostatně na svědomí produkci velké části zásadních norských blackmetalových nahrávek téhle doby.

Gorgoroth

„Pentagram“ je po hudební stránce krystalicky čistým produktem své doby, svého žánru, své země. Když se řekne true norwegian black metal, vybaví se mi přesně takový sound, jaký předkládá tato deska. Norský black metal byl v tomto čase ve vrcholné formě a dnes už legendární nahrávky vycházely jedna za druhou. Přijde mi, že „Pentagram“ je mnohdy vedle počinů dalších počinů z roku 1994 jako „De mysteriis dom Sathanas“, „In the Nightside Eclipse“, „Dark Medieval Times“ či „Hvis lyset tar oss“ trochu opomíjen, ale osobně si nemyslím, že by se první řadovka Gorgoroth měla krčit ve stínu ostatních jmenovaných. Jen je její přístup jiný. Zatímco tyto čtyři desky jsou vůči svému žánru něčím výlučné, přestože na něj měly nepopiratelný vliv, „Pentagram“ je ortodoxnější a na první poslech možná i obyčejnější.

Na druhou stranu, v tom nakonec tkví i jeho přednost. Jedná se o půlhodinu syrového black metalu nejvyšší jakosti s krákorajícím vokálem, mrazivou atmosférou a především skvělými (!) riffy. Písně nejsou tak výrazně odlišitelné a „hitové“ jako u druhého alba „Antichrist“, ale s odstupem času se mi víc líbí ta semknutost debutu.

Gorgoroth - Pentagram (1994)

Z konkrétních skladeb mám asi nejradši „Drømmer om død“, „Katharinas bortgang“ a skladatelsky pravděpodobně nejpropracovanější „Måneskyggens slave“. V některých momentech se ozvou i nálady, které byly bližší přírodněji / pohanštěji laděným směčkám. Obzvláště jedna pasáž v posledním zmiňovaném songu je ohromně silná, a přitom tak jednoduchá. Nicméně také další kusy jsou mocně v pořádku, za zmínku rozhodně stojí i „(Under) The Pagan Megalith“, zběsilý otvírák „Begravelsesnatt“ anebo bezmála dvouminutová a neprávem přehlížená „Huldrelokk“.

„Pentagram“ svým způsobem ukazuje, o čem black metal ve své původní formě vlastně je. Je syrový a primordiální, má v sobě jakousi živočišnou sílu a pudovost, ale zároveň i určité elitářství a specifické fluidum, které v první polovině devadesátých let z norských nahrávek vyvěralo v obrovských dávkách.

Postupem času se black metal změnil. Rozeběhl do směrů, u nichž lze polemizovat, zdali by ještě měly být nazývány black metalem, v jiných odvětvích dotáhl zvukovou, atmosférickou i formovou nenávist do extrémnějších hodnot. I jeho vnímání se posunulo. Když jsem kdysi +/- začínal a slyšel „Pentagram“ prvně, přišlo mi to jako strašné zvěrstvo. S dnešní zkušeností už takhle silná slova volit nelze, protože Gorgoroth jsou i na svém debutu a dokonce i na svém demu relativně stravitelní v porovnání s tím, kam dokázali vystoupat někteří jejich nepřímí nástupci v žánru. Což ale nic nemění na tom, že „Pentagram“ je stále skvělá deska, která k docenění nepotřebuje růžové brýle nostalgie nebo historického významu, protože si svou existenci i nyní bezpečně obhájí prostřednictvím hudebních kvalit.


Obliteration – Cenotaph Obscure

Obliteration - Cenotaph Obsucre

Země: Norsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Cenotaph Obscure
02. Tumulus of Ancient Bones
03. Orb
04. Eldritch Summoning
05. Detestation Rite
06. Onto Damnation
07. Charnel Plains

Hrací doba: 39:42

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandcamp2

Norsko není zrovna proslulé death metalem, ale samozřejmě, že i v této zemi se jím několik smeček zabývá. Obliteration s klidem zařadím mezi tamní nejzářnější představitele smrtícího žánru. Z hlediska časového se dají dobře zařadit k tehdejší vlně obrození švédského deathmetalu, zhruba okolo roku 2005, tedy po bok kapel jako Bastard Priest, Death Breath, Maim, Morbus Chron, Tribulation nebo Vanhelgd. Z této party nejvíce hudebně souzní s Morbus Chron, a to zejména díky o něco složitějšímu pojetí kompozice a s tím souvisejícím přidáním vlastní hodnoty. Na rozdíl od většiny ostatních, se nespokojili pouze s převzetím vzorců od švédských legend, ale hledali i vlastní cestičky, jak daný žánr ještě vylepšit svým přispěním. Něco podobného se později podařilo i Tribulation, kteří ostatně dodnes budí zdaleka největší zájem ze všech výše jmenovaných. Z ostatních koutů světa pak nelze neslyšet zejména vliv zámořských Autopsy, jenž je pro styl Obliteration zcela zásadní.

S Obliteration se mohl každý dávno dobře seznámit, jelikož nejnovější řadovka „Cenotaph Obsucre“ je již jejich čtvrtým zářezem. S vydáním nové tvorby si ale dali trochu načas. Těžko jsem tomu věřil, ale od desky „Black Death Horizon“ uběhlo už pět let, takže jestli je někdo podobně jako já nějakou dobu neslyšel, musel si před poslechem novinky trochu oživit paměť. Nutno uznat, že i po těch letech jsou všechny tři dosavadní placky opravdu povedené a ani zub času Obliteration neubral nic na kráse. Dokonce se jim v mých uších dařilo nastavenou laťku s každým dalším albem neustále navyšovat, což rozhodně pozici „Cenotaph Obsucre“ nijak neulehčovalo.

K opravdovému proniknutí do „Cenotaph Obscure“ je třeba více poslechů, než by možná mohl leckdo od klasického death metalu očekávat. Ani mě zprvu neoslovovalo tak moc, jako je tomu nyní, avšak stejnou zkušenost jsem měl i s jejich předchozími pracemi, takže jsem si dal tu trpělivost. Úzce to souvisí se zaměřením Obliteration, kteří do svého pojetí death metalu přimíchávají nejrůznější postupy z jiných žánrů, čímž je výsledek vlastně jedinečný. Nezapřou své norské kořeny, jelikož black metal je na „Cenotaph Obscure“ cítit dost, zejména pak v riffech. Rytmika zas občas sklouzává k thrash metalu či chcete-li k old-school osmdesátkám. Pomalejší tempa jim jsou také vlastní, stejně tak jako příměs psychedelie otisknuté zejména v náladách prosakujících z temné hudby i celkovém zvuku nahrávky. Zkrátka přestože se jedná o death metal bez přívlastků jako avantgardní, progresivní nebo technický, má svoji osobitost a rozhodně nezní všedně.

Skladatelsky se Obliteration od předchozích děl výrazně neposunuli, recept je stále podobný. Větší posun je však znát právě v utvořené atmosféře a způsobu, jakým celé album vyznívá. Několik podivných momentů bylo už na předchozím „Black Death Horizon“, ale zde je tento aspekt doveden do ještě hlubší roviny, a to „Cenotaph Obscure“ jenom prospívá. Několik míst je vyloženě geniálních, ale mluvit takto o celé desce nejde. Přesto je pro mě „Cenotaph Obscure“ dosud nejlepším počinem kapely. Vzestupný trend tak pokračuje a vysoká očekávání se podařilo naplnit.

Obliteration

Nejvíce mě baví střed alba, jmenovitě intro „Orb“, na které volně navazuje nejdelší kus nahrávky, „Eldritch Summoning“. Tuhle dvojici bych tak zvolil jako vhodný vzorek pro případnou zkoušku. Vraždit ale dokážou i ostatní skladby, je to prostě o těch momentech, kdy se v každé z nich nachází minimálně jeden skutečně navýsost povedený, který zvedá posluchače z křesla – třeba agresivní neprostupnost úvodní titulky, riffy v „Tumulus of Ancient Bones“ a „Detestation Rite“, doomové až celticfrostovské party v „Onto Damnation“ nebo omamnost posledního kusu „Charnel Plains“. Myslím, že „Cenotaph Obscure“ je tím albem, které dokáže propojit světy příznivců jak moderního, tak staroškolského death metalu. Každý si tu najde svoje. Zvládá pořádně nakopat do zadku, stejně jako zamotat hlavu nesourodými harmoniemi.

„Cenotaph Obscure“ je bezpochyby výborným deathmetalovým dílem překonávajícím všechny dosavadní nahrávky Obliteration a mně nezbývá než ho doporučit všemi deseti. Zároveň jenom potvrzuje silný ročník 2018, kdy o death metal rozhodně nebyla nouze. Jestli je vám tento žánr milý, „Cenotaph Obscure“ by nemělo uniknout vaší pozornosti. Hodně silná deska.


Ováte – Ováte

Ováte - Ováte

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.6.2018
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Morgenstjerne
02. Song til ein orm
03. Illhug
04. The Horned Forest King
05. Inst i tanken

Hrací doba: 37:19

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jedním z největších lákadel na poslech bezejmenného debutového alba norské smečky Ováte je její dvoučlenná sestava. V té se totiž objevují dva týpci, kteří jsou doposud víc známí jako koncertní hráči proslulejších formací, přičemž právě Ováte je tím projektem, v němž se pouštějí i do vlastní tvorby, aby – v ideálním případě – ukázali, že to nejsou jen bezejmenné nájemné pušky, jejichž schopnosti končí u živého přehrávání tvorby talentovanějších skladatelů, nýbrž sami dobří muzikanti, kteří mají na to, aby blackmetalové scéně věnovali trochu další kvalitní muziky.

Nyní se samozřejmě podíváme na to, jak se jim něco takového na eponymní debutovce daří. Ale ještě předtím by se asi slušelo oba borce představit. Strunné nástroje obstarává původem irský hudebník Aindiachaí, jehož můžete vídat na živých vystoupeních Taake (zde hostoval i na pár nahrávkách) a Gorgoroth, mihnul se také u Arvas nebo Slavia. Za bicími jej doplňuje Brodd, další člen koncertní sestavy Taake. Dříve hrával i u Kraków, kteří jsou ale žánrově trochu jinde, nebo u průměrných Skygge.

Zajímavě řešené jsou nicméně vokály, protože Ováte stálého zpěváka nemají. Každého songu na desce se tedy ujal jiný hostující vokalista a prakticky ve všech případech se jedná o známá jména. Přesně v tomto pořadí se na Ováte představí: V‘gandr (Helheim, ex-Aeternus), Hoest (Taake, Deathcult, Gorgoroth, ex-Ragnarok), Eld (Kraków, Gaahls Wyrd, Gravdal, Aeternus), Ødemark (The 3rd Attempt) a Ese (Slegest, ex-Vreid). To je poměrně zvučná sestavička hostí; věřím, že i tohle by někoho mohlo nalákat k poslechu.

Po hudební stránce se Ováte nesnaží o revolučního. Docela jednoduše by se asi dalo prohlásit, že deska nabízí výrazově standardní severský black metal. Neočekávejte snahu o magii à la Nidaros nebo nějakou echt syrovou hnusárnu, Ováte představují typický a docela stravitelný black metal s norskou melodikou. Až je to skoro zábavné, jak moc se to zvukově blíží norské škole, když kytarista je Ir (předpokládám, že právě on bude hlavní skladatel, ale je to jen dohad). Určitě najdete podobnost i s některými výše jmenovanými smečkami jako třeba Taake, Ragnarok nebo Deathcult a dále například Khold, Tsjuder, Urgehal, God Seed. Prostě tenhle druh kapel, snad to jako výčet pro představu stačí.

Na jakékoliv zásadní dílo jakékoliv ze zmiňovaných skupin ale debut Ováte nemá ani zdaleka. Ne, že by se nemohl rovnat s žádnými jejich počiny, určitě je mi tahle fošna sympatičtější než třeba poslední jalové počiny Ragnarok, ale vzato kolem a kolem se opravdu nejedná o nic zvláštního. Některé kytarové pasáže jsou docela dobré a album jako celek se poslouchá vlastně docela příjemně, ale víc v tom není ani ťuk. Nic hlubšího Ováte nenabídnou, žádný větší zážitek se nekoná.

Ovate

Jinými slovy řečeno, jde o vkusně udělaný standard. Na pár poslechů (a určitě se bavíme o jednotkách poslechů) je to v pohodě, ale z dlouhodobého hlediska už to slábne. Abych si na „Ováte“ mohl vzpomenout i třeba za rok, na to mi schází cokoliv skutečně výrazného, ať už by to měl být vlastní ksicht, nějaké vymazlené momenty, silná atmosféra… v žádné z těchto disciplín Ováte zrovna neexcelují. Ale ani vyloženě neselhávají. Prostě je to ve všech ohledech oukej, nic víc, nic míň.

Příznivci daného druhu black metalu by Ováte mohli vzít zavděk. Je pravda, že zas tolik desek s tímhle zaměřením už v posledních letech nevychází, protože se podobný přístup vysrali skoro všichni a vrhli šipku do okultního rybníčku. Pokud se vám stýská, neustálé disharmonie vás nudí a nejvíc vás vzrušují nová alba prověřených starých bardů, pak Ováte za slyšení asi stojí. Když nebudete chtít zázraky, dostanete slušnou žánrovku.