Archiv štítku: NOR

Norsko

The Snowman (2017)

The Snowman (2017)

Země: Velká Británie / Norsko / USA
Rok vydání: 2017
Žánr: krimi / thriller

Originální název: The Snowman
Český název: Sněhulák

Režie: Tomas Alfredson
Hrají: Michael Fassbender, Rebecca Ferguson

Hrací doba: 119 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: TheSnowmanMovie.com

Jo Nesbø je taková hvězda populární severské kriminálky, že o jeho existenci ví i takový literární buran jako já. Žádnou z jeho knih jsem ovšem nečetl, protože od doby, co jsem přestal číst skripta z matematické analýzy, se už nějak nemůžu donutit k tomu, abych se téhle bohulibé činnosti věnoval nějak intenzivněji – takové trauma ve mně všechny ty posrané derivace a integrace zanechaly! Na „Sněhuláka“ jsem tedy šel do kina, aniž bych v předstihu přesně věděl, co na mě čeká. Ale to by dle mého nemělo zas tak zásadně vadit – knižní adaptace by sice v ideálním případě měla být zpracována s určitou důstojností a respektem k předloze, ale neměla by své pochopení podmiňovat znalostí originálu. Kniha je kniha a film je film – obojí by přece jenom fungovat nezávisle.

První ohlasy na „Sněhuláka“ jsou chladnější než mrazivé norské prostředí, v němž se příběh odehrává, a po zhlédnutí jim musím dát za pravdu, protože tohle se skutečně příliš nepovedlo. A to říkám jako někdo, kdo od filmu vlastně ani nečekal žádný zázrak a do kina se vypravil spíše z nudy. A viděl jsem tam biják, jehož trailer je mnohem poutavější než výsledná kompletní dvouhodinovka.

„Sněhulák“ selhává ve spoustě věcí. Snad ze všeho nejvíc mi vadilo, že po svém konci v divákovi zanechá množství nezodpovězených otázek. Nejde ovšem takový ten žádoucí druh otázek, které vás nutí přemýšlet… prostě a jednoduše jsou v příběhové mozaice chybějící dílky, na něž se obsah filmu regulérně vykálel a s jejich vysvětlováním se vůbec neobtěžoval. Zbude například hned několik postav, u nichž je docela zřejmé jisté zapletení do předkládaných událostí, ale jejich skutečná role a význam v celé hře zůstanou nedořešené. Účinkem se míjí i flashbacky do minulosti, z nichž vyplyne akorát to, že sériový vrah své hobby provozuje dlouhodobě, zároveň však dále zamotávají vztahy mezi postavami a přinášejí další chaos do už tak zapletené sítě osudů, což by samo o sobě nemuselo vadit, kdyby po závěrečných titulkách nezůstávalo tolik otazníků.

Stejně tak snímek nedokáže dostatečně objasnit všechny motivace vraha, byť o to se alespoň pokusí v jakémsi intru z jeho mládí. Ale všechno to plave po povrchu bez uvěřitelného myšlenkového ukotvení, takže ve finále tam prostě někdo chodí, unáší a morduje ženské a u toho staví sněhuláky. Jako hrozná kravina mi přišlo i závěrečné vypořádání s vrahem, kde to hlavní frajer, vyšetřoval Harry Hole v podání Michaela Fassbendera, uhraje dost krutě na náhodu.

Příliš nefunguje ani linie vyšetřování jednotlivých vražd. Namísto napínavého odhalování jednotlivých dílků morbidní skládačky to plyne v docela odpočinkovém duchu, díky čemuž „Sněhulák“ nedokáže vtáhnout naplno do děje. Ne snad, že bych se celou dobu vyloženě nudil a bylo mi to celé totálně u prdele, to bych zase lhal, ale větší zájem o to, kdo ve skutečnosti vraždí, jsem už zažil i u některých epizod „Big Bena“. Takže asi tak.

The Snowman (2017)

Vyložená pozitiva se na „Sněhulákovi“ hledají vlastně docela těžko. Docela v pohodě jsou herci (i když od znalců předlohy jsem zachytil nespokojenost s obsazením Michaela Fassbendera do hlavní role, ale to nedokážu posoudit), snad jedině s výjimkou už notně vypelichaného Vala Kilmera, jenž má diplomaticky řečeno své nejlepší roky dávno za sebou. Sem tam se objeví hezký záběr na norskou krajinu, ale pokud tohle patří k největším kladům krimi thrilleru, je asi zřejmé, že se někde stala chyba. Pokud totiž budu toužit po pěkných záběrech krajiny, asi si pustím spíš přírodopisný dokument, jenž mě v tomto ohledu nejspíš uspokojí víc než „Sněhulák“.

Těžko o „Sněhulákovi“ hovořit jinak než jako o zklamání, na nějž nemá smysl se moc dívat. Působí to jako promarněná šance na drsnou krimi s ledovou atmosférou, rozhodně však ne jako povedený snímek, jehož zhlédnutí by v člověku cosi zanechalo.

The Snowman (2017)


Gribberiket – Sluket

Gribberiket - Sluket

Země: Norsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 19.4.2017
Label: Dead Seed Productions

Tracklist:
01. Sluket
02. Gjestebud
03. See, der blev en død udbaaren
04. Med sine lidelser
05. Nytelsen og oppløsningen

Hrací doba: 46:45

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Dead Seed Productions

Norskou formaci Gribberiket jsem před touto recenzí respektive před tímto albem neznal. Kapela v předchozích letech vydala pouze jedinou fošnu „Knefall“ (pozor, všemocné metalové archivy to uvádějí jako dva různé počiny, byť se má jednat o jednu a tu samou nahrávku), která se postupně dočkala edicí na každém z královské trojice nosičů, to jest gramofonové desce, kompaktním disku a audiokazetě (tato se objevila jako první). Ale tak znáte to, prostě nejde zachytit všechno a slyšet všechno.

K poslechu letošního druhého dlouhohrajícího alba „Sluket“ jsem se rozhodnul na základě letmého projetí ukázek. Tedy abych byl přesný, nejprve mě zaujal příslib ohavného zlo-doomu říznutého prvky black metalu. To zní slibně. Zkusil jsem pustit kousek jednoho songu a znělo to ještě slibněji, tak hurá na věc. „Sluket“ ovšem patří k těm záležitostem, kdy krátká ukázka nemůže poskytnout dostačující vhled do útrob nahrávky a značně se odlišuje od dojmů pramenících ze soustředěnějšího a celistvého poslechu. V tomto případě bohužel tato situace nahrává v neprospěch Gribberiket.

V čem tkví potíž? Vlastně je to docela jednoduché. Od Gribberiket jsem očekával pomalý nervy drásající doom metal, v němž není místečka pro cokoliv pozitivního. Povedená obálka takový dojem navozuje. Letmá ukázka taktéž. A poslech celého alba? Jakbysmet. Gribberiket z nastolené cesty doomové deprese neuhnou po celou hrací dobu ani na chvíli a pořád drhnou tryznu až do pekla. Jenže to je přece v pořádku, říkáte si určitě, tak kde je ten problém?

Norové vtáhnou do svého světa takřka okamžitě, a když si člověk pustí jen nějakou tu minutku, skutečně to zní výživně a temně jak se sluší a patří. Celá třičtvrtěhodina v přítomnosti Gribberiket ovšem povážlivě olizuje nudu, poněvadž se to celé slije do jednotvárné pomalé masy. Pocitově tedy stopáž trvá mnohem déle, než tomu je ve skutečnosti, což prostě není dobré znamení. A něco takového nelze omlouvat ani žánrem, ani záměrem, ničím…

Abych se přiznal, tak úplně nevím, co si mám o „Sluket“ vlastně myslet. Na jednu stranu té desce totiž skutečně nelze upřít atmosféru. A nakonec i nějaký ten dobrý nápad se najde – třeba kytarové kvílení v závěru „Gjestebud“ má sílu, v „Nytelsen og oppløsningen“ rovněž nacházím dobré momenty. Ono nakonec něco se najde i ve třetím délemetrážním kusu „See, der blev en død udbaaren“ – ještě aby se z dvanácti minut nevykřesalo vůbec nic. Ani skoro tříminutové předěly „Sluket“ a „Med sine lidelser“ mi nijak nevadí a atmosféricky do kontextu nahrávky zapadnou jak nic.

Gribberiket - Sluket

Když se zamyslím nad jednotlivými detaily a dílčími elementy, tak nevím, co bych mohl Gribberiket nějak zásadně vytýkat nebo na co bych mohl poukázat, že tohle by se dalo zlepšit. Navíc je mi ta snaha o natočení takového pohřbu nanejvýš sympatická. Ale – a právě v tom tkví onen rozpor a největší kříž, jaký se „Sluket“ mám – když to poslouchám jako celek, prostě nemohu tvrdit, že by mě to vtáhlo, že bych se bavil (ne v tom smyslu, že by to byla sranda… snad si rozumíme). Nějak to jednoduše proplouvá kolem a kolikrát v polovině vypínám.

Mám pocit, jako kdyby mi stále unikalo jakési prchavé mystérium, bez jehož objevení mi cesta do útrob „Sluket“ zůstává zavřena. Ukončil bych to tedy prohlášením, že navzdory nesporným kladům se nejedná o desku určenou pro moje uši. Od poslechu ale vyloženě neodrazuji (obzvlášť máte-li to rádi kurevsky hutně a pod doomem si nepředstavujete finské melancholiky) – třeba při vlastním pátrání budete úspěšnější nežli já.


David Kollár & Arve Henriksen

David Kollár & Arve Henriksen

Datum: 25.8.2017
Místo: Piešťany, Elektrárňa (Slovensko)
Účinkující: David Kollár & Arve Henriksen

Ještě dva dny před koncertem pro mě byla jména Kollár a Henriksen velkou neznámou (dobře, jméno Arve Henriksen mi sice něco říkalo, ale to něco bylo spíše naprosto nekonkrétní nic). Dozvěděl jsem se o nich jen díky doporučení příbuzného, jehož hudebnímu vkusu důvěřuji. Proto jsem okamžitě začal s průzkumem, který na mě vrhl až překvapivé informace. Slovák David Kollár totiž není ani zdaleka tak malou rybou, jak jsem si myslel – podílí se na mnoha projektech (např. The Blessed Beat, KoMaRa) a za sebou má spolupráci s takovými jmény jako je Pat MastelottoKing Crimson, a dokonce s velikánem kalibru Stevena Wilsona, s nímž spolupracoval na třech skladbách na jeho nejnovějším albu. Arve Henriksen je zas přední postavou norského hlavně experimentálního jazzu a taktéž je nebo byl součástí několika zajímavých projektů (např. Supersilent). Co je ale důležitější než zkušenosti a všemožné kolaborace (ačkoliv ty výsledek mohou samozřejmě výrazně ovlivnit), je kvalita produkované hudby. A na základě několika málo ukázek z YouTube jsem se rozhodl, že těch směšných 7 éček mi za to rozhodně stojí.

V 19:20, deset minut před začátkem, tak pln očekávání přicházím před budovu piešťanské Elektrárne, zrekonstruované, aby sloužila k pořádání všemožných kulturních akcí, ať už jsou to koncerty, výstavy nebo divadla. Při rychlé prohlídce prostor na mě okamžitě dýchne atmosféra industriálna hojně podporovaná přítomností různých přístrojů z dob, kdy elektrárna ještě sloužila svému původnímu účelu. Samotná místnost, kde se to všechno semele, mne překvapí svou rozlehlostí. Snad jen necelá polovina je vyhrazena pódiu, velkému rezavému háku visícímu z šest sedm metrů vysokého stropu vedle něj, a necelé stovce sedaček. Když si tak prohlížím budoucí místo činu, mám pocit, jako by se elektrárna vrátila do starých časů, kdy ještě produkovala pro tohle malebné maloměsto elektřinu. Na pódiu je totiž tolik všemožných kabelů, hýblátek, pedálů a dalšího běžnému smrtelníku nesrozumitelného materiálu, až to připomíná vybavení na elektrické show, které je možné shlédnout například na pražském Veletrhu vědy. Krom elektroniky na pódiu na Kollára čeká kytara, která je jeho hlavní (a tuším že jedinou) doménou, a na Henriksena tři trubky různých velikostí.

David Kollar

Po klasicky nehodící se výplňové hudbě pouštěné z reproduktorů přichází na řadu konečně… příliš dlouhý proslov ředitelky klubu a majitele slovenského celosvětově působícího vydavatelství Hevhetia, pod jehož záštitou se koncert odehrává. A po něm konečně, ozářeni modrým světlem reflektorů, přicházejí hrdinové dnešního večera. Světla jsou ztlumena, souběžně s tím, jak se na město venku snáší soumrak. Žádné velké představování, žádná zbytečná slova, jde se rovnou na věc.

Hned ze začátku mi je jasné, že tohle vystoupení bude… famózní! Kdyby jen tak primitivní výrazivo mohlo popsat výsledný zážitek. Bohužel, nebo spíše naštěstí, to tak jednoduché není a mně tak nezbývá než konstatovat slovy Raoula Duka: „Nápad psát o tomhle závodu běžným novinářským způsobem je absurdní.“ Jen si místo toho závodu doplňte vhodnější slovo (ačkoliv při rychlosti a přesnosti, s jakou Kollár přepíná pedály, aby ze své kytary získal potřebný zvuk, se i takové slovo zdá být na místě).

Arve Henriksen

Vše začíná klidně, zdánlivě nerytmicky, jen kytara připomínající spíše bouři kdesi v dálce. I díky tomuto zvuku v posluchači nutně musí růst určitý neklid a předtucha zlého, která se s přibývajícími minutami stupňuje. I když se přidá trubka, vše trochu zjemňující, ten pocit člověka neopustí. Možná je trochu potlačen, ale tím jak je stále méně a méně konkrétním a hůře uchopitelným, se paradoxně stává ještě intenzivnějším.

Gradace ale přichází až v další kompozici (nejspíše). A musím říct, že tak do židle usazujícímu zážitku jsem již dlouho nebyl vystaven. Pod neuvěřitelným náporem kytary, která stále dokola hraje jeden jen lehce se obměňující riff v kombinaci s disharmonickou elektronikou dokonávající šílenství, celým mým tělem v jeden okamžik proběhne tak silné mrazení, že sotva můžu vnímat co jiného.

Co je ale na celém zážitku nejvýraznější, je spojení hudby a prostoru. Rozlehlá hala totiž jednak poskytuje téměř kostelní akustiku, která nechává zvuk rozlehnout se až do monumentálních proporcí, čímž v patřičných chvílích umocňuje mrazivost, a jednak vizuálně doplňuje jak deštivě noirové monology trubky, kdy post-moderně působící obrazce oprýskané bílé omítky ožívají a z hlubin minulosti přivádějí zpět k životu 40. léta, kdy elektrárna ještě zásobovala energií celé město, tak dramatičtější momenty evokující otáčející se rezavá kola špatně promazaného stroje. Jedná se o zážitek nezreprodukovatelný slovy nebo záznamy živáků – „to se musí zažít“ v tomto případě sedí dokonale.

Když po nějaké třičtvrtěhodině přicházejí závěrečná slova od Henriksena (snad první výraznější komunikace s diváky – naštěstí, v případě takovéhoto koncertu by jí totiž vícero bylo spíše na obtíž), přijde mi, že konec přichází až příliš brzo. Netrvá to ale dlouho a dvojice se ještě jednou vrací na pódium, aby tentokráte rozehrála improvizaci, která stejně jako začátek vystoupení poskytne gradaci ústící do neprostupné zvukové stěny šílenství. Oba dva dramatické momenty, jeden ze začátku, druhý z konce, tak zbytek skladeb uzavírají do kleští, do téměř neprostupné krabice z betonu a v mysli zpětně vyvstávají vzpomínky a pocity týkající se především jich.

Musím zde vyjádřit svůj obdiv ke společné odvedené práci Kollára a Henriksena, a to o to větší, že tihle dva spolu vystupovali teprve podruhé (poprvé to bylo den před tím). Po improvizaci následoval již opravdu konec a zasloužený potlesk na stojáka. Ovace mi přesto přišly až moc krátké, poněvadž sám bych ten večer označil za koncert roku (ačkoli to může být způsobeno také tím, že na koncerty zrovna dvakrát často nechodím). Koupě CD byla nutností (doufám, že si najdu nějakou slabší nelínou chvilku a sepíšu recenzi – alespoň v nedohledné době). Krátká procházka nočním městem pak perfektní tečkou.


BardSpec – Hydrogen

BardSpec - Hydrogen

Země: Norsko
Žánr: ambient / electronica
Datum vydání: 23.6.2017
Label: ByNorse Music

Tracklist:
01. Deposition
02. Bone
03. Fire Tongue
04. Gamma
05. Salt
06. Teeth [bonus]

Hrací doba: 54:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Lze vůbec recenzi na BardSpec začínat jinak než tím, kdo se za tímhle norským projektem skrývá? Myslím, že snad ani nejde, a docela pochybuji o tom, že byste dokázali najít nějakou, která by se na začátku vyhnula sdělení, že je BardSpec vedlejšákem Ivara BjørnsonaEnslaved. Už druhým, do nějž se v nedávných měsících pustil – loňský debut Skuggsjá, kde se Ivar potkal s KvitrafnemWardruny, snad ještě máme všichni v paměti. V rámci BardSpec se ovšem Ivar Bjørnson pouští do výrazně odlišných vod, než v nichž se pohybuje s Enslaved – do ambientu.

Kořeny BardSpec ve skutečnosti sahají až do roku 2015, kdy formace odehrála svůj první koncert na nizozemském festivalu Roadburn. Od té doby se rozrostla sestava do klasické kapely, přestože se o BardSpec stále mluví především jako o vedlejším projektu Ivara (byť ten je nepochybně hlavním mozkem i hybatelem událostí). Bjørnson se svou láskou k ambientní hudbě netají a právě toto má být vytoužený projekt, kdy se do ambientního žánru konečně vydává.

Přesto bych o „Hydrogen“ – které jen tak mimochodem zdobí skutečně krásná obálka – nemluvil jako o čistě ambientním albu. Nejedná se totiž o pouhé minimalistické a monotónní plochy. Podstatná část skladeb se nebojí na ambientní poměry velmi hybné trip-hopové rytmiky, která s člověkem doslova šije v „tanečních“ tempech. Takové prohlášení ani v nejmenším nemyslím ve zlém, právě naopak! Nejedná se o samoúčelnou ani samolibou záležitost, desce to takhle naopak vysoce sluší, protože si dokázala najít přesně tu linii mezi chytrostí, atmosférou a přístupností. Může se zdát, že se některé z těchto tří pojmů navzájem vylučují, ale věřte tomu, že to tak není – na „Hydrogen“ se tyto vlastnosti vzájemně nádherně doplňují a tvoří dohromady krásný kus muziky. Nechybí ani umně provedené gradování jednotlivých kompozic a dostatek zajímavých detailů ve spodních proudech. Na první poslechy si člověk například skoro ani neuvědomí, že takřka po celé ploše nahrávky zní i kytara.

Zpočátku se jako vrchol „Hydrogen“ jeví dvojice „Bone“ a „Fire Tongue“, jimž ani v jednom případě nechybí nic z toho, o čem už jsem hovořil výše. Zato druhá polovina desky při úvodních posleších působí slaběji. Snad za to může i „Gamma“, která počin dělí na dvě pomyslné poloviny a po neodolatelně rytmické dvojici, jež svého posluchače ve správném rozpoložení dokáže přivést až na hranici transu, působí se svým minimalismem poněkud nevýrazně. Nicméně následná „Salt“ se vrací k podobnému receptu jako „Bone“ a „Fire Tongue“, byť k němu přistupuje malinko jinak.

BardSpec

CD verze navíc přináší ještě bonusovou píseň „Teeth“. Ta danou formulku posouvá ještě o kus a vydává se ještě odlišnějšími zákoutími, ale rozhodně má také hodně co do sebe, byť podobně jako u „Salt“ jsem její obsah nedokázal uchopit hned, jako se mi to podařilo v případě „Bone“ a „Fire Tongue“. Ve všech čtyřech případech se ovšem jedná o podobně trvanlivé záležitosti – „Bone“ a „Fire Tongue“ totiž navzdory své relativní přístupnosti nepatří k záležitostem, které rychle přijdou a stejně rychle odejdou. Jako slabší mi tedy vychází pouze „Gamma“ – nikoliv proto, že by sama o sobě byla zlá, ale spíš kvůli tomu, že vše okolní je ještě lepší a působí výraznějším dojmem.

Jako celek však „Hydrogen“ považuji za vysoce povedenou nahrávku, jejíž poslech jsem si užíval a rád jsem se k ní vracel. I když… pročpak ten minulý čas? Nepochybuji totiž o tom, že se k „Hydrogen“ budu vracet i k budoucnu, protože tohle je až příliš dobré na to, abych to nechal upadnout v zapomnění. Za mě obrovská spokojenost a upřímně řečeno – produkce BardSpec mě oslovuje o poznání víc než současná tvorba Ivarových domovských Enslaved, kteří se mi v posledních letech hodně vzdálili. Ale něco jako „Hydrogen“ si tedy líbit nechám!


Kant Kino – Kopfkino

Kant Kino - Kopfkino

Země: Norsko
Žánr: EBM / synthpop
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Alfa Matrix

Tracklist:
01. Kant Kino v3.0
02. Real
03. Closer.
04. NIMBY
05. Control
06. Köbner Phenomenon
07. Annihilate
08. Wrong
09. Belief
10. Want
11. Step Up
12. Maybe
13. Substaat
14. Nag Gag (Slower)

Hrací doba: 53:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Kant Kino mě poprvé výrazně zaujali před čtyřmi lety s vydáním svého druhého dlouhohrajícího alba „Father Worked in Industry“. Sice mi nějakou dobu trvalo, než jsem jej zvládnul plně strávit, ale navzdory počáteční nedůvěře jsem se s ním nakonec moc skamarádil a určité skladby si z něj rád pouštím dodnes, občas jej otočím i celé. Našel jsem si v tom jakousi zvláštní atmosféru, která mi skutečně zachutnala. Snad i díky tomu, že nebyla lehce zachytitelná a hmatatelná na první poslech, mi deska vydržela takovou dobu a rád se k ní vracím.

Pokračování s názvem „Kopfkino“ dorazilo až letos, tedy po čtyřech letech od svého předchůdce. Jak je vidět, album vyšlo již v polovině ledna, nyní máme začátek srpna. Důvod, proč sepsání recenze trvalo takovou dobu, je vcelku nasnadě – tentokrát jsem se nechtěl s verdiktem unáhlit, takže jsem „Kopfkino“ nechal patřičně uzrát, leckdo by mohl říct, že i přezrát, ale mně to nevadí. Na Sicmaggot jsme totiž nikdy nepořádali závody, abychom měli recenzi napsanou honem rychle a ideálně ze všech nejdřív. Přijde mi rozumnější veřejně prezentovat pevně daný názor utvořený poctivým, klidně i dlouhodobým poslechem, než vypouštět instantní prvotní dojmy. A tento přístup mi v případě „Kopfkino“ říká, že novinka na „Father Worked in Industry“ nemá.

Netvrdil bych, že je můj dojem z „Kopfkino“ špatný. Spíše takový rozhádaný, rozporuplný. Nacházejí se tu výborné nápady a skvělé pasáže, z nichž lze jasné vycítit, že Kant Kino talent určitě mají a že skvělá předchozí nahrávka nebyla jen náhodným vzepětím sil. Na druhou stranu mám i mnohé výhrady, které mi požitek z poslechu výrazně srážejí.

Jednou z největších z těchto výhrad je, že Norové svou muziku mnohdy zbytečně zpomalují. Prostě mě trochu irituje a mrzí, když Kant Kino nasadí krásně hitový beat a konečně se trochu rozjedou, aby poté zcela nepochopitelně otočili a výborně rozehranou píseň zabrzdí. (Ne)nádherným příkladem tohoto přístupu může být třeba druhá „Real“. Zato hned následující „Closer.“ podobný osud naštěstí minul, tudíž se hned od prvních poslechů jedná o jednu z nejlepších položek poměrně bohatého tracklistu čítajícího celkem 14 kousků o souhrnné délce necelých 54 minut. Komu by to jen tak mimochodem nestačilo, ten si může pořídit ještě výpravnější edici „Kopfkino“, kde najde druhý disk „Komakino“ a na něm dalších 15 tracků, hlavně remixů a různých alternativních verzí. Já osobně však podobným záležitostem tak úplně neholduji, tudíž jsem se věnoval pouze standardní edici.

Což mě přivádí k tomu, že bychom se měli vrátit k hlavnímu obsahu „Kopfkino“. Slušelo by se totiž zmínit, že v některých jiných písničkách naopak určité zjemnění nijak nevadí. To se týká třeba „Control“, jíž zpěvnější refrén vyloženě sluší. Dalším takovým případem je „Wrong“, byť ta už je o stupínek níže. Naopak příliš jistý si nejsem například u „NIMBY“, kde mě jednou podobně stavěný refrén obtěžuje, zatímco při dalším poslechu nevadí.

Kant Kino

Vedle „Closer.“ a „Control“ bych k vrcholům dále zařadil skvělou „Want“ a dvojici „Maybe“ a „Nag Gag (Slower)“, které obě zaujmou zapracováním dámského zpěvu. Vcelku příjemná je nakonec i „Step Up“. Na druhou stranu spektra bych naopak postavil nudnou „Köbner Phenomenon“, „Belief“, na níž mě nebaví vokální linky, zoufalou, až vyloženě otravnou „Substaat“ nebo nijaký otvírák „Kant Kino v3.0“.

Jak vidno, „Kopfkino“ je jako na houpačce. Norové někdy svůj mix měkčího EBM a synthpopu dokážou vybalancovat do vysoce zábavné podoby, jindy už přesáhnou hranici a dostanou se do míst, kdy se z příjemně poslechovky stává otravná hudba. Na druhou stranu, musím ocenit, že ani nyní se Kant Kino téměř nikdy neuchylují k laciné sladkosti. Celkové resumé je asi takové, že určité písně z „Kopfkino“ si tu a tam klidně pustím. Kompletní album už nejspíš ne.


Dødsengel – Interequinox

Dødsengel - Interequinox

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Pangenetor
02. Prince of Ashes
03. Værens korsvei
04. Emerald Earth
05. Opaque
06. Illusions
07. Palindrome
08. Ved alltings ende
09. Rubedo
10. Gloria in excelsis deo
11. Panphage

Hrací doba: 56:22

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Dødsengel patří k mým srdcovkám a jejich druhé album „Mirium occultum“ (2010) klíďo píďo označím za jednu z nejlepších blackmetalových desek, které kdy v Norsky vznikly. Dvou a půl hodinový opus „Imperator“ (2012) je rovněž výživná porce prvotřídního blackmetalového umění a to nemluvím o různých splitech a EPs, kde duo Kark a Malach Adonai předvedlo excentričtější přístup k žánru. Zvláště na prvních dvou jmenovaných titulech byla kapela schopná stvořit jednoduché a velice silné motivy, ze kterých mi běhal mráz po zádech a není vzácností, že i po letech si je vybavuji a nemám od nich pokoj, dokud důkladně nezasvětím alespoň jeden večer hudbě „Anděla Smrti“.

Po zmíněném „Imperátorovi“ a split-albech sdílených s Nightbringer (2012) a Hetroertzen (2014) bylo okolo Dødsengel ticho, které rozčísl občasný koncert. Zpráva o letošním vydáním nové desky „Interequinox“ u kultovních Debemur Morti překvapila příjemně a osobně jsem doufal, že pánové uplynulý čas mimo jiné využili k nastřádání dosti silných nápadů. Také se dalo tušit, že novinka bude odlišná od svých předchůdců, protože Dødsengel jsou přesně ten typ kapely, která je příliš kreativní na to, aby nahrála dvě stejná alba. Takže jak to dopadlo?

Asi bude rozumné rovnou napsat, že jsem z nové desky značně rozčarován. „Interequinox“ se snažím naposlouchávat už třetí měsíc a pasáže, které mi bezpečně utkvěly v paměti, bych spočítal na prstech jedné ruky. Když teď album poslouchám znova, tak vím, kdy přijde nějaká změna a co bude cca dále. Tohle chvíli trvalo, protože nahrávka je chytře poskládaná, samotné skladby nestojí jen na pár opakujících se riffech a každá taky nabízí něco jiného. Rozhodně ale nemůžu říct, že by mě album v něčem překvapilo a o nějakém mrazení či aspoň jeho náznaku si mohu nechat jenom zdát. Problém osobně vidím asi ve dvou věcech. Jak jsem předeslal v prvním odstavci, Dødsengel na zmíněných dlouhých deskách hodně stavěli na silných pasážích. „Interequinox“ na mě ale působí podobně experimentálně jako jejich kratší tituly. Asi největší hudební spřízněnost bych tady cítil se splitkem s Hetroertzen. Kratší tituly Dødsengel mám rád, jejich obsah (myšlenky a to jak jsou tituly koncipovány) je výtečný, ale ve zpracování byly často jisté rezervy…

Druhou potíž spatřuji i v tom, že „Interequinox“ na mě působí jako rocková/metalová nahrávka zpočátku osmdesátých let (*). Částečně díky „starému“, dynamickému soundu či některým riffům a hlavně kvůli tomu, že muziku nejvíce táhne zpěv. Na tom by nebylo nic špatného. Skutečný problém ale je, že rytmické a kytarové výrazivo novinky stále primárně vychází z učebnice severského black metalu, a proto mi přijde, jako by si Dødsengel ponechali svázané ruce. Ano je patrné, že za hudbou stojí skutečně tvůrčí mysl, ale také se nemohu zbavit dojmu, že k malbě široké škály pocitů, na které odkazují zpěv, koncept a texty, použili Dødsengel zbytečně hrubé tahy a paletu o příliš málo odstínech. Nu aspoň, že ty vokály mohu pochválit. Kark už dříve dokázal, že patří k nejvšestranějším zpěvákům v žánru. Řve, vyje, naříká, ale i doopravdy zpívá, a to kurva dobře. Také jsem rád za návrat bezejmenné zpěvačky, která se dříve objevila na „Imperator“. Ale jen hlasy zdejší thelémský spektákl neutáhnou.

Dødsengel

Dødsengel jsou stále 100% sví a tvoří mystickou, atmosférickou hudbu, která je tím správným způsobem „divná“, ale přesto mi „Interequinox“ není po chuti. Nabízí se tedy možnost, že kapela šlápla vedle, experiment se úplně nepovedl anebo jim dochází tvůrčí síly. Samozřejmě uznávám i možnost, že jsem desku prostě nepochopil a není pro mě. Srovnám-li si svá pro a proti, tak nemohu „Interequinox“ odsoudit jako jednoznačné zklamání a průser, ale mám důvody se domnívat, že díru do světa už taky neudělá a nebýt předchozích prvotřídních zářezů, tak by jméno Dødsengel asi brzy pohřbil čas a prach.

(*) Když jsem si po napsání článku dovolil přečíst cizí recenze a názory, tak jsem se s tímhle dojmem setkal vícekrát.


Nidingr – The High Heat Licks Against Heaven

Nidingr - The High Heat Licks Against Heaven

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Hangaguð
02. Surtr
03. The Ballad of Hamther
04. On Dead Body Shore
05. Gleipnir
06. Sol Taker
07. Ash Yggdrasil
08. Heimdalargaldr
09. Valkyries Assemble
10. Naglfar Is Loosed

Hrací doba: 41:39

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Přijde mi, že na to, jaká jména se v sestavě Nidingr nacházejí či v minulosti nacházela, se téhle skupině nedostává zas tolik pozornosti. Různě se zde totiž objevovala mnohá esa norského black metalu. V čele Nidingr nestojí nikdo jiný než Teloch, tedy současný kytarista legendárních Mayhem, kromě nichž má v portfoliu i řádku dalších zajímavých projektů. Na baskytaru zase aktuálně hraje borec, jenž působil třeba v Trelldom nebo God Seed. Ještě větší bouráky najdeme v seznamu bývalých členů, kde jsou zapsaná jména jako Tjalve, Seidemann nebo Hellhammer.

Určitá „zapadlost“ Nidingr asi pramení z toho, že kapela nekoncertuje nijak intenzivně, a to samé by se dalo říct o vydávání nových desek. Mezi první „Sorrow Infinite and Darkness“ a druhou „Wolf-Father“ uběhlo celých pět let. Třetí album „Greatest of Deceivers“ vyšlo na poměry Nidingr nebývale rychle, již za dva roky, ale na aktuální čtvrtou řadovou nahrávku „The High Heat Licks Against Heaven“ se opět čekalo půl dekády. Bude to znít jako klišé, ale zkusíme si nyní povědět, zdali ono čekání stálo za to…

„The High Heat Licks Against Heaven“ vyšlo již v únoru, tedy skoro před půlrokem (aspoň vidíte, jak to flákám, haha), což je dostatečně dlouhá prodleva, aby si člověk utvořil nějaký odstup. Netvrdím, že jsem album poctivě drtil celých těch pět měsíců, ale nějakou chvíli už „The High Heat Licks Against Heaven“ poslouchám a mohu říct, že nakonec palec směřuje vzhůru, tedy – líbí se mi to. Nicméně nešlo o lásku na prvních poslech a utvoření pozitivních dojmů předcházelo delší vstřebávání. Jako bych se na album zpočátku nemohl pořádně soustředit, nějak mi to neštymovalo a až po čase si materiál sednul.

Třeba to mohlo být dáno čistě mou nepozorností, kdo ví. Chtěl jsem tím říct pouze to, že kdyby vás „The High Heat Licks Against Heaven“ rovněž nestrhlo hned s prvním poslechem, zkuste jej nezahazovat a dát mu nějakou šanci. Když tak uděláte, dočkáte se dobře namíchaného poměru mezi řízným severským black metalem s ostrými riffy a střídmě dávkovanou atmosférou.

Přesně do těchto dvou kategorií by se skladby na „The High Heat Licks Against Heaven“ daly rozdělit, přičemž výrazně navrch má ta první zmiňovaná. Agresivnější songy jedou vesměs podle jednoho mustru, ale riffy jsou poměrně dobré, tak akorát na hraně mezi techničností a živelností. Nicméně je pravda, že po určité době se některé kousky trochu ohrají, což se v mém případě týká zejména vypalovačky „Surtr“ a čtvrté „On Dead Body Shore“, byť u druhé zmiňované to má na triku spíš vokál než hudební stránka. Naopak jeden kytarový motiv v „On Dead Body Shore“ musím hodně ocenit, poněvadž ten sám o sobě patří k tomu nejzajímavějšímu, co Nidingr v rámci oněch rychlejších kusů na své novince nabízejí.

Nidingr

Pro osvěžení se tu a tam objeví i zvolnění v podobě pomalejší skladby. I navzdory názvu to není „The Ballad of Hamther“, spíš mám na mysli písničky jako „Gleipnir“, jejíž pasáže bez metalových riffů jsou parádní (včetně zajímavého „beatu“ na bicích), nebo „Ash Yggdrasil“ s rozvážnějším tempem. Společně s „Gleipnir“ nejvíce vybočuje ještě finální „Naglfar Is Loosed“, a to nejen kvůli pomalým riffům a Bathoryovskému odéru (kytarové sólo je dost povědomé), ale i díky hostujícímu ženskému vokálu.

O ten se postarala Amalie Bruun alias Myrkur, jejíž přístup k black metalu v rámci sólového projektu budí vášně. Mně osobně se vlastní muzika Myrkur nelíbí, ale její vklad do „Naglfar Is Loosed“ je sám o sobě dobrý, hlas působí étericky a jakožto zakončení „The High Heat Licks Against Heaven“ slouží znamenitě. Po hudební stránce si není na co stěžovat, tudíž je to spíš „ideologická“ otázka, zdali má mít kapela jako Nidingr potřebu spojovat své jméno s někým, jehož působení v žánru budí v tom lepším případě značné rozpaky. Na druhou stranu, o zas tak nelogické hostování se nejedná, jelikož hned tři současní členové Nidingr hrávali v koncertní sestavě Myrkur

Výjimečné „The High Heat Licks Against Heaven“ určitě není a rozhodně nejde o jeden ze žánrových vrcholů letoška, to je jisté již nyní, protože se v uplynulém půlroce objevil dostatek desek, které čtvrtou řadovku Nidingr značně převyšují. Přesto se jedná o nadprůměrnou a poctivou nahrávku, jež nezní zpátečnicky. Naopak působí soudobě, nestydí se za to, že vznikla ve 21. století, a to aniž by naskakovala na trendový vlak okultismu či disharmonie. Sympatická záležitost.


Ulver – The Assassination of Julius Caesar

Ulver - The Assassination of Julius Caesar

Země: Norsko
Žánr: synthpop
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Nemoralia
02. Rolling Stone
03. So Falls the World
04. Southern Gothic
05. Angelus Novus
06. Transverberation
07. 1969
08. Coming Home

Hrací doba: 43:44

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

První pohled (Skvrn):

Některé věci lze na tom světě jen stěží pochopit. Tvorbu Ulver, to například. Desky samy o sobě často nikterak náročné nejsou, jenže… někdy ambient, tuhle rockové experimenty, jindy zas hravá elektronika a plakání s popem jako reakce na živelnost. Nuže ano, pestré to je. Pro letošek zde máme pod názvem „The Assassination of Julius Caesar“ vraždu Gaia Julia. Deska přichází po elektronicky-rockovém experimentu se štítkem „live“, po filmové hudbě a po dronech se Sunn O))). Schválně. Jak byste řekli, že bude tenhle příběh pokračovat? Vezměte to logickou řadou značky Ulver. Tou zdánlivě nelogickou. Na jejím konci naleznete synthpop.

Odkazy na minulost tu nemáme v podání Norů poprvé. Zcela jistě můžeme mluvit o jednom z hlavních zdrojů inspirace, a to již od devadesátých let. V té době nešlo o hrátky s minulostí hudební, ale co do atmosféry a záměrné zvukové archaičnosti. V novodobé éře Ulver již nejde o evokaci prehistorických časů, ale o vzpomínky na různé hudební etapy – nejvýraznějším příkladem je album „Childhood’s End“ situované do dob, kdy bylo psychedelii vůbec nejlíp. Do hudební minulosti se vrací i deska nová, která stejně jako ve své době „Childhood’s End“ představuje Ulver v doposud nepoznané poloze.

Rozdíly mezi novinkou a posledním řadovým počinem, experimentálním „ATGCLVLSSCAP“, můžeme registrovat prakticky na všech frontách. Jak synthpopové zvyklosti radí, na novinkové desce se hodně zpívá – oproti předchůdci je, dá se říct, neskutečně upovídaná, respektive uzpívaná. Kdyby někdo pochyboval, jestli Ulver letos budou znít skutečně jako Ulver, nechť se zaposlouchá právě do vokálů. Když Rygg na začátku „Angelus Novus“ spustí své „an army charges upon the land“, není co řešit. Právě takhle zní Ulver, v roce 2017 popoví, ještě více popoví než toho času na „Shadows of the Sun“. Osvěžujícím, avšak nikoli rušícím dojmem působí i angažování hostující zpěvačky. Sisi Sumbundu nejprve zazpívá v košaté „Rolling Stone“, načež si s Ryggem střihne i přímočarý duet v „1969“. V obou případech to bezvadně funguje.

Vrátíme-li se ke srovnání s poslední řadovkou, zásadních změn doznala i kompozice. Ubyla rozvolněnost, objevila se chytrá chytlavost, čitelnější schémata. I přesto jsou Norové velmi pestří, a to jak v kontextu celé desky, tak jednotlivých skladeb. Ve všech písních se možná drží synthpopového základu, ten ale pokaždé rozvíjejí za pomoci nejrůznějších ruchů a nekonvenčních elektronických výletů, pro Ulver natolik typických. Krásně je to vidět již na zmíněné „Rolling Stone“, kde se na vokálech závislé melodie ocitnou v zajetí zběsilé improvizace, ani nevědí jak. Nesmírnou skladatelskou vyspělost odhaluje i dvojice „So Falls the World“ a „Coming Home“, kde kapela bez zaškobrtnutí a přítomnosti ostrých schodů dokáže přejít z počáteční melancholie a zadumanosti v taneční extázi.

Ulver

Hůře již dopadá sázka na přímočarost. Jednou je z toho největší hit a potěšení, že ne všechny duety patří do stoupy („1989“), dvakrát tu však máme písně, které působí trochu bezradně. Úvodní „Nemoralia“ působí zvláštně zadrženým dojmem. Jako by neustále naznačovala, že ukáže víc, ale vždycky se nakonec schová pod vrcholem. „Southern Gothic“ zase jen tak proběhne a nestihne nic sdělit, emocím a Ryggově pěveckému umu navzdory. Každopádně stále jde o stravitelné songy, jež pouze nenabízejí nadstavbu, na niž jsme si v souvislosti s Ulver rádi zvykli. Stravitelnosti napomáhá i zvolená stopáž, která je jen dalším důkazem vyspělého přemýšlení o vlastní hudbě. 44 minut popového přídělu? Ideál.

Z některých desek Norů jsem byl možná potěšen víc, někdy dokonce výrazně, ale přijde mi hloupé „The Assassination of Julius Caesar“ někam zařazovat a vynášet soudy, jestli mi bylo líp tehdy a tehdy, o kolik strávených minut a mlčenlivých procent. Nejpodstatnější je, že novince se podařilo to, co drtivé většině nahrávek Ulver. Máme co do činění s nezaměnitelným kouskem v diskografii. S kouskem kvalitním. Soudržným. S kouskem, který drží charakteristickou kapelní esenci naživu. A co že může následovat dál? Ambient, jazz, klasika a taky fůra dalších věcí, ostatně bookmakeři vypsali kurzy proklatě vysoko. Těšme se na naše prohry víc než na kterékoli jiné.


Druhý pohled (Onotius):

Člověk ještě ani nestihl osvěžit výtečnou loňskou fúzi psychedelického rocku a trip-hopu a norští chameleoni předvádí svou další reinkaranci. A po hlavě se vrhají do vod, kolem nichž dlouho jenom tak opatrně kroužili. Už je to tak – Ulver hrají regulérní synthpop. A co víc, neztrácejí nic ze své výjimečnosti. Ba naopak, popová přímočarost jako by jejich podstatu byla schopna koncentrovat. Na novince se nachází atmosféra, z níž mrazí, a zároveň melodie, které prořezávají vzduch s až hymnickou zapamatovatelností. Přitom se ale vyhýbá prvoplánové banalitě a každý další poslech odhalí nový detail. Bije v nich srdce experimentátorů, kteří nenechají žádný žánr bez kreativní demontáže. Pusťte si euforicky vygradovaný electro-noisový konec „Rolling Stone“, a bude vám jasné o čem mluvím.

Ulver

Základem jsou úderné beaty a mysteriózní atmosféra definována melancholicky zabarveným hlasem Kristoffera Rygga, dále je pak vše dobarvováno vrstvící se elektronickou orchestrací. Zní to možná neobvykle homogenně, ale pod povrchem se dějí věci. Podmanivost zde neznamená podlézavost, hitovost zde neznamená vykřičenost. Vše působí elegantně, plynule, přirozeně. Od úvodní přehledné „Nemoralia“, přes výtečné jednohubky „Southern Gothic“ a „1969“ až po závěrečnou experimentální meditaci „Coming Home“ není čas pochybovat. Co zprvu působilo nenápadně, na další poslech vykvete.

Klikatá cesta žánry dovedla Ulver až k „The Assassination of Julius Caesar“. Profilují do ní všechny zkušenosti, zpovídají se ze všech bolístek minulostí a glosují frázemi půjčenými z osmdesátek. A sluší jim to. Žádný tón nazmar. Semknuté kompaktní dílo, které ale nerezignuje na nápaditost. K tomuhle se budu vracet často a rád. „Vlci“ opět uchvátili.


Örth – Nocturno Inferno

Örth - Nocturno Inferno

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.4.2017
Label: Satanic Art Media

Tracklist:
01. Hymn des mortes Pt. 1
02. The Silence of the Guide
03. A Sign in Time
04. Bonded
05. The Worshipper
06. Moonstorm
07. Hymn des mortes Pt. 2
08. Path of Sorrow
09. Hymn des mortes Pt. 3
10. Den gamle manns profetier

Hrací doba: 44:09

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Dnes si představíme věc, která by měla potěšit všechny z vás, kdo rádi hledáte zapadlé kousky norského black metalu 90. let. Právě vám je totiž „Nocturno Inferno“ určeno především. A nutno předeslat, že ačkoliv se v kolonce s datem vydání skví letošní rok, ve skutečnosti se opravdu jedná o dvacet let starou záležitost, nikoliv o pouhé napodobování starých pořádků.

Možná, že jste už slyšeli o kapele Arvas. Nejedná se o žádnou legendu ani kultovku. Vlastně, nalijme si čistého vína, je to regulérní druhá liga – co do věhlasu a nejspíš i co do muziky. Říkám nejspíš, protože tvorbu Arvas nijak podrobně naposlouchanou nemám. Něco jsem kdysi slyšel a příliš mě to nebavilo. Pouštěl jsem si i ukázku z letošní březnové (celkově čtvrté) desky „Black Path“ a nezaujalo mě to natolik, abych byl ochoten si pustit celé album. Úplně neznámý pojem ale Arvas nejsou a narazit jste na ně už někde mohli.

Nám jde ale nyní o projekt, jenž Arvas předcházel. Historie skupiny totiž sahá až do roku 1992, kdy vznikla formace Örth. Ta působila v průběhu 90. let a natočila jednu desku – právě „Nocturno Inferno“. Stalo se tak v roce 1996 v bergenských Grieghallen Studios pod dohledem Pyttena, jenž má na triku produkci téměř všeho, co se tehdy v Bergenu v black metalu událo včetně těch nejzásadnějších nahrávek. Jistě bude stát za zmínku i to, kdo tehdy skupinu tvořil – byl to V-Rex (Arvas), Ares (Aeternus) a Erik Brødreskift a.k.a. Grim, jenž nabubnoval první desky Borknagar, dvě fošny Gorgoroth a také se mihl v rané sestavě Immortal.

K vydání „Nocturno Inferno“ však nedošlo. Počin se dostal mezi úzký okruh přátel kapely, ale dál už ne. Po sebevraždě Grima v roce 1999 se Örth rozpadli, Ares se upnul na Aeternus a V-Rex se rozhodl pokračovat dál s novou sestavou a pod jiným názvem (správně tušíte, že onen název zní Arvas). Na Örth se zapomenulo a na jejich nevydané album logicky také. Až letos konečně došlo k vyhrabání letité nahrávky a k jejímu oficiálnímu vydání. A jenom dobře, že se tak stalo, poněvadž „Nocturno Inferno“ není vůbec špatné, právě naopak!

Od desky sice nedostanete nic převratného v tom smyslu, že byste na ní měli nalézt něco, co jste ještě neslyšeli. Je docela košer říct, že se jedná o typickou záležitost svého žánru, své doby, svého původu. Ale pozor – myšleno v dobrém! „Nocturno Inferno“ je zajímavý exkurz do časů dávno minulých, k nimž mnozí fans dodnes vzhlíží jako ke zlatým časům. Při poslechu snad lze chápat proč, když i zapadlé počiny téměř neznámých kapel zněly takhle. Nenechte se odradit poněkud kreténským obalem, protože „Nocturno Inferno“ je vážně povedená záležitost, jež by příznivcům téhle éry neměla proklouznout mezi prsty.

Örth

Pokud bych měl materiál na „Nocturno Inferno“ k někomu přirovnat… asi bych řekl, abyste si představili staré Dimmu Borgir z období prvních dvou řadovek, a odmyslili si od nich symfoniku. Takováhle představa se pak bude poměrně věrně blížit tomu, co Örth tenkrát hráli za muziku. Připravte se tedy na syrovou, z dnešního pohledu už trochu archaickou záležitost, ale i po těch letech docela charismatickou. Skladby jako „The Silence of the Guide“, pomalá a atmosférická „Bonded“ nebo „Den gamle manns profetier“ jsou vážně dobré a stále mají sílu.

Nicméně vyloženě slabé kusy hledat nemusíte. Je zde sice pár slabších pasáží, ale každý song zároveň dokáže nabídnout i skvělé riffy a kvalitní momenty. Třeba začátek „Moonstorm“ je vcelku o ničem, ale pomalejší prostředek s výtečnou atmosférou dojem dostatečně vyspravuje. Podobně je na tom i třeba „Path of Sorrow“ nebo „The Worshipper“. Vedle toho se zde nacházejí i tři mezihry, které jsou rovněž povedené – nejméně asi hned ta první, melodická „Hymn des mortes Pt. 1“. „Hymn des mortes Pt. 2“ je naopak poklidná akustická a úplně nejlepší je osmiminutová „Hymn des mortes Pt. 3“, jíž se s omezenými prostředky – po většinu písně pouze kytarová linka – daří tvořit silnou náladu.

„Nocturno Inferno“ jistě není nejlepším albem své epochy. Nicméně ukazuje, že Norové (myšleno obecně) tenkrát black metal skutečně hráli v nejvyšší formě a že si právem utvořili neotřesitelný status, z něhož země co do věhlasu v žánru těží dodnes. Anebo snad ne, když i zapomenuté a „průměrné“ záležitosti jsou takhle výborné? Pro fandy severského black metalu 90. let je „Nocturno Inferno“ povinnost, rozhodně nebudete zklamáni!


Infant Death – Violent Rites

Infant Death - Violent Rites

Země: Norsko
Žánr: thrash / black metal
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Apocalyptic Empire Records

Tracklist:
01. Troops of Dead
02. Vomit Funeral
03. Burning Wild
04. Subhuman Elimination
05. Mutilation Hammer
06. Blasphemy Prevails
07. Purified Remains
08. Malicious Lust
09. Exploder
10. False Prophesies

Hrací doba: 30:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jelikož jsem se dlouho recenzentsky nevěnoval kapelám, které jsou dostatečně negativní, zlé a vzteklé, musím to napravit něčím doopravdy true. Infant Death jsou z Norska a podobně jako Aura Noir, Obliteration, Deathhammer, Nekromantheon nebo Condor se věnují našlapanému oldschool metalu, kde zkazky o perzekuci pozérů mají svou váhu. Kapela o třech lidech (kteří se objevují například v Gangrenator, Katechon ale i Thorns a mám důvodné podezření, že zdejší bubeník tříská do bicích také v Gjendød), rachotí už nějakých pět let a za tu dobu vydala celkem tři dlouhé desky, plus pár zářezů o kratší stopáži. Nepovím vám, jak starší věci znějí. Poslední, loňské elpíčko „Violent Rites“ jsem totiž objevil celkem nedávno a stále jsem se nestačil náležitě dovzdělat, ale dá se s jistotou tvrdit, že dřívější věci budou mít do popu také velice, velice daleko.

Pusť si „Troops of Death“ a zdechni, ty kurvo!!! Pardon, měl jsem na mysli, abyste se pokusili vcítit do intenzity, která z této úvodní skladby alba sálá. Hrne to slušně, ne? A bude hůř! Infant Death, věrni svému názvu, neznají míru slušnosti či přiměřenosti, a proto bych je v klidu označil za jednou z nejextrémnějších thrashmetalových kapel, jaké jsem měl tu čest poznat. Jak už historie ukázala, snaha posunout tento žánr do krajnosti obvykle skončí jako death nebo black, ale myslím, že Infant Death jsou užitou riffáží stále primárně thrashoví, na čemž nic nemění ani občasný černý riff a mnohé sypačky. Každopádně, když Infant Death roztočí svůj masomlejn na nejvyšší výkon, tak lítají třísky a nebohý metalista nestíhá mlátit hlavou a raději jde mlátit druhé. Samozřejmě ony nejvzteklejší pasáže jsou dávkovány pozvolna a celé album se rozhodně nenese v duchu neustálého, bestiálního ubíjení posluchače jak je tomu třeba u „War Cult Supremacy“. Solidně vyhrocené jsou rovněž vokály, které zřejmě nebudou po chuti úplně každému, ale ujetého jekotu až vřískotu, jak to předvádí třeba Deathhammer, se obávat nemusíte. Agrese a posedlost ovšem nejsou všechno. Na jednu stranu Infant Death umí, očima laika samozřejmě, s kompozicemi trochu pracovat a k dementním „chugga-chugga“ pasážím o ničem se neuchylují. Ale 100% „Violent Rites“ teda taky není.

Známkou opravdu kvalitní desky je, když vraždí celá. Jisté výkyvy v intenzitě či kvalitě lze samozřejmě odpustit i těm nejlepším, ale když poslouchám třeba „Pleasure to Kill“, „I.N.R.I.“, „Beneath the Remains“, „Spectrum of Death“, „The Awakening“ nebo „Nifelheim“, tak mám jistotu, že během následujících 30-40minut nic kloudného neudělám, protože ta neskutečně našlapaná alba to prostě nedovolí. „Violent Rites“ má pouhou půlhodinu a musím říct, že za druhou půlkou už mi skladby splývají, a zároveň strmě klesá i nadšení a posedlost, které během úvodu desky nabobtnají fest. Poslechů „Violent Rites“ mám za sebou opravdu dost, album, či spíše jeho část, mě nakopává prdel tak jako tak, ale rozhodně je otrava se po dvaceti minutách sápat po přehrávači a přepínat skladby, když původní záměr je pustit si nahrávku celou.

Určitě se v posledních letech objevily objektivně lepší thrashovky, ale od „Evil Power“ již zmíněných Deathhammer jsem tak parádní trve oldschool zlo neslyšel, takže si nedokáži představit, že by se skutečným metalovým maniakům mohlo „Violent Rites“ nelíbit. Metacyclosynchrotron se osobně zaručuje, že nespoutaná energie a námrd tady prostě jsou, dalšími ukazateli nechť jsou kapely a desky vyjmenované výše. Takže poslouchejte, hrozte, křivte hubu a obracejte kříže, já se prozatím porozhlédnu po dřívějších nahrávkách a kontaktu na chiropraktika.