Archiv štítku: NOR

Norsko

Gaahls Wyrd – GastiR – Ghosts Invited

Gaahls Wyrd - GastiR - Ghosts Invited

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Season of Mist / Indie Recordings

Tracklist:
01. Ek Erilar
02. From the Spear
03. Ghosts Invited
04. Carving the Voices
05. Veiztu Hve
06. The Speech and the Self
07. Through and Past and Past
08. Within the Voice of Existence

Hrací doba: 42:16

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

Gaahlova cesta ke projektu Gaahls Wyrd asi nebude dobře ukrytým tajemstvím. Tenhle zpěvák s občanským jménem Kristian Eivind Espedal se v průběhu let stal jednou ze známých postav norského black metalu, když si vydobyl ostruhy ve službách kapel, jakými jsou třeba kultovní Trelldom nebo stálice Gorgoroth. Mnozí si jistě vzpomenou i na jeho účast v hodně zajímavém projektu Gaahlskagg, jenž v roce 2000 vydal výborné album „Erotic Funeral“. V neposlední řadě jej bude hromada lidí znát i jako bývalého vokalistu folkové Wardruny a určité pozornosti se dostalo i kapele God Seed, již založil společně s baskytaristou Kingem ov Hell po jejich ne úplně kamarádském odchodu / vyhazovu z Gorgoroth. Jinými slovy, Gaahl už toho za svou kariéru stihnul hodně, a to se bavíme jen o hudebních aktivitách.

Postupně ale Gaahl své účasti v dalších skupinách omezil. Jeho nechvalně proslulý odchod z Gorgoroth jsme již naťukli. God Seed roku 2015 ukončili činnost a ve stejném roce zpěvák opustil i Wardrunu. Trelldom pak příliš nefungují dlouhodobě, vždyť poslední počin „Til minne…“ vyšel už před dvanácti lety. Všechno tedy směřovalo k tomu, aby se Gaahl koncentroval na nový projekt, v němž už konečně nebude jen zpěvákem, nýbrž hlavní persónou a hnacím motorem, jak ostatně název Gaahls Wyrd napovídá.

Ačkoli debutová deska „GastiR – Ghosts Invited“ vyšla až letos, ve skutečnosti se vznik Gaahls Wyrd datuje už do roku 2015. Což není náhoda, protože Gaahl projekt ohlásil pouhý měsíc po rozpadu God Seed, což mimo jiné znamenalo i konec dlouholeté spolupráce s Kingem ov Hell. Původně se ale Gaahls Wyrd vrhli na koncertování, kde absenci vlastního původního materiálu suplovali přehráváním skladeb z Gaahlových dřívějších projektů, zejména Trelldom a God Seed, ale částečně i alb Gorgoroth, na nichž se zpěvák podílel. Tohle období skupiny zachycuje koncertní nahrávka „Bergen Nov ‘15“ z roku 2017.

Můj pocit byl ovšem takový, že se Gaahls Wyrd hned na začátku svojí cesty pasovali na úroveň cover bandu, což mi je krajně nesympatické. Tím pádem jsem se o jejich další činnost příliš nezajímal a moc jsem se netřásl ani na vydání první regulérní desky. Obzvlášť když mě první ukázka na první poslech příliš nezaujala.

Nakonec ale musím říct, že jsem „GastiR – Ghosts Invited“  předstihu zbytečně podcenil. Sice i celé album mi na první poslech nepřipadalo jako nic zvláštního, ale ten materiál má schopnost příjemně vyrůst. Aby se nakonec ukázal jako relativně silný – víc, než by člověk čekal od kapely, která svůj Facebook standardně zásobuje selfíčky z backstage. Taková prezentace po mém soudu zbytečně degraduje vlastní hudební snažení, které úroveň má, a u blackmetalové formace to platí dvojnásob.

Gaahls Wyrd

V čem že je ale „GastiR – Ghosts Invited“ tak dobré, že si mě nakonec získalo. Na první poslech jde o poměrně nenápadný materiál, ale když jsem prohlédl přes tu prvotní, „nezajímavou“ slupku, našel jsem desku, jíž nechybí charisma a cit pro specifickou atmosféru. Na „GastiR – Ghosts Invited“ je dost poznat, že hlavní osobností Gaahls Wyrd je zpěvák, protože vokály tu dostávají hodně prostoru a také patří k nejsilnějším zbraním nahrávky. I čisté zpěvy jsou do celku zakomponovány vkusně a přirozeně, což není tak úplně pravidlo.

To nicméně neznamená, že by se snad nějak výrazně zanedbávala hudební stránka, což dá ale rozum, protože kdyby to hudebně byla jen vata, asi jen těžko by to dokázalo zaujmout, i kdyby byl vokál sebelepší. „GastiR – Ghosts Invited“ umí vytáhnout i povedené melodie, jak se příkladně ukazuje třeba v „Carving the Voices“ nebo „Veiztu Hve“. Které ostatně mohou posloužit i jako příklad poutavých pěveckých linek. Ne náhodou se pro mě tyhle skladby staly vrcholem celé kolekce.

Povedené nápady se sice nechají najít i v dalších písních, ale „Carving the Voices“ a „Veiztu Hve“ snesou nejpřísnější měřítka a dělají ze středu desky tu nejlepší část. Naopak nejslabší mi přijde otvírák „Ek Erilar“ a předposlední tříminutová vypalovačka „Through and Past and Past“. Zbytek je oukej, sem tam zaujme nějakým motivem, ale není to tak sugestivní jako zmiňované vrcholy.

Celkové dojmy z „GastiR – Ghosts Invited“ jsou vesměs pozitivní. Netvrdím, že se jedná o nějakou skutečně velkou věc, ani se tu nebavíme o desce roku. Jde jednoduše o fajn placku, jejíž nejlepší momenty jsou skvělé a ty nejslabší pořád neurazí. A to není blbý výsledek, obzvlášť když jsem se v předstihu trochu připravoval na slabotu.

Gaahls Wyrd


Darkthrone – Old Star

Darkthrone - Old Star

Země: Norsko
Žánr: heavy / doom metal
Datum vydání: 31.5.2019
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. I Muffle Your Inner Choir
02. The Hardship of the Scots
03. Old Star
04. Alp Man
05. Duke of Gloat
06. The Key Is Inside the Wall

Hrací doba: 38:10

Odkazy:
facebook

Darkthrone by klidně mohli být ve slovnících uváděni jako praktický příklad u hesla kultovní. Bylo by nošením dříví do lesa na takto zaměřeném webu nějak rekapitulovat jejich dosavadní dráhu. Darkthrone jsou bezesporu jednou z nejzásadnějších kapel metalového žánru, kdy pro black metal stvořili naprosté skvosty, a nyní si tak pánové Fenriz a Nocturno Culto mohou dělat, co chtějí, a přesně to také dělají. O to lepší a svým způsobem i neuvěřitelnější je, že to, co dělají, je tak zábavné a odkaz Darkthrone díky tomu žije naplno dále.

Letošní nahrávka „Old Star“ pokračuje v tom, co se ozývalo už na minulé, tři roky staré „Arctic Thunder“, ale vlastně i předchozí „The Underground Resistance“. Tím se pravděpodobně v diskografii Darkthrone utvořila další trilogie spřízněných alb. Na „The Underground Resistance“ se norská dvojka naplno ponořila do osmdesátkového heavy metalu a byla z toho pocta jako svině. Tvrdé riffy, epické melodie, prolínající se chrchlavé vokály s fistulemi, prostě návrat do minulosti se vším všudy. „Arctic Thunder“ navázalo trochu uzavřenějším, pochmurnějším tónem, kdy hudba znatelně zpomalila a ubylo stylových výstřelků. „Old Star“ si bere trochu z obojího, přičemž k „Artic Thunder“ má blíže. Tak mě napadá, jestli není „The Underground Resistance“ spíše jen jakýmsi přemostěním z jedné trilogie do druhé, no uvidíme v budoucnu.

Skladby se po vzoru „Arctic Thunder“ dále drží v doomových vodách, přestože to kolikrát spíše připomíná opravdu pomalu hraný thrash. Zůstává přítomna také mrazivá, načernalá atmosféra, kterou jenom umocňují Nocturnovy skřeky a příhodné riffy. O riffech je ostatně celé album, jak už je u Darkthrone dobrým zvykem. I nyní jich je zde požehnáno a řekl bych, že v tomto ranku se jedná o jejich nejlepší desku za dlouhou dobu. I produkčně mě „Old Star“ baví fest. Tady si bere spíše z velkolepého zvuku „The Underground Resistance“, kdy zejména bicí poutají pozornost a ve skladbách jsou výrazným prvkem, který to všechno táhne kupředu.

Snad jen s výjimkou „Alp Man“ mě tu baví naprosto všechno. Jsou tu dva vály, které musím zmínit samostatně, a sice titulní „Old Star“ a závěrečnou „The Key Is Inside the Wall“. Prvně jmenovaná má neskutečnou sílu. Sílu, která pro mě definuje tohle album. Motivy nabalující se okolo úderného riffu vytváří prvotřídní náladu, jež se roznáší po celé desce jako mor. Podobným dojmem zkušeného bardství, kdy FenrizNocturnem Cultem už za ty roky moc dobře ví kam hrábnout, aby to v posluchači vzbudilo to pravé ořechové, na mě působí i předchozí „The Hardship of the Scots“ (veliká inspirace „Let Me Put My Love into You Babe“ od AC/DC), ale i blackově nakřáplé „Duke of Gloat“ a úvodní palba „I Muffle Your Inner Choir“.

Darkthrone

„The Key Is Inside the Wall“ je kapitolou sama pro sebe. Jestli jste usírali do trenclí při „Leave No Cross Unturned“ tak jako já, tady si užijete svoje. Opět riffařský válec, jemuž nechybí výborné přechody, změny temp, naléhavý zpěv, jednoduše nemám co vytknout. Zní to staromilsky, usedle, ale také z toho září dětinská radost a neskonalá oddanost k žánru. A přesně o tom také současní Darkthrone jsou. Poslední alba vlastně jako by měla spíše předcházet ještě prvotině „Soulside Journey“ a ne vycházet o pětadvacet let později. A to vůbec nevadí. Naopak mi připadá, že to kultovní postavení Darkthrone jenom umocňuje.

Nezbývá mi tak než před Darkthrone i tentokrát smeknout. Jednak za to, že „Old Star“ opět nabízí tak skvělý materiál, který ačkoliv se silně inspiruje v ostatních vlivech, má typický ksicht Darkthrone, a za druhé také za tu kuráž, kdy se nebojí hrát prostě to, co sami chtějí, ať si myslí kdo chce, co chce. Kdoví kam budou směřovat jejich další kroky. Pochybuji, že by se ještě nadobro vrátili k black metalu. Jak vidno i z „Old Star“, stále umí přijít s riffem, jenž by se ani mezi starými věcmi neztratil, ale další „Transilvanian Hunger“ by z toho stejně už nebylo. A proč taky. Já jsem se současnou tvorbou Darkthrone moc spokojen.


Gorgoroth – Ad majorem Sathanas gloriam (2006)

Gorgoroth - Ad majorem Sathanas gloriam (2006)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.6.2006
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Wound upon Wound
02. Carving a Giant
03. God Seed (Twilight of the Idols)
04. Sign of an Open Eye
05. White Seed
06. Exit
07. Untamed Forces
08. Prosperity and Beauty

Hrací doba: 31:51

Odkazy:
web / facebook

Zatímco tři předešlá alba Gorgoroth odkazovala svými názvy nebo obálkami na filozofii Friedricha Nietzscheho a to nejnovější z nich, „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, na svém obalu vyobrazovalo trosky kostela Fantoft zapáleného Vargem Vikernesem, celkově sedmá deska se v tomto ohledu vydala trochu jiným směrem. Název „Ad majorem Sathanas gloriam“ je parafrází na křesťanské motto „Ad maiorem Dei gloriam“ a jako artwork byla použita část obrazu „Dante and Virgil in Hell“ na motivy Danteho „Božské komedie“, jejž vytvořil francouzský malíř William-Adolphe Bouguereau (1825–1905).

Co je ale pro Gorgoroth netypické, jádro skupiny zůstalo od předešlé řadovky nezměněno. Z kapely sice odešel bubeník Kvitrafn (namísto něj „Ad majorem Sathanas gloriam“ nabušil Frost ze Satyricon, který se už svého času podílel na „Antichrist“ a „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“), ale zpěvák Gaahl, baskytarista King ov Hell a samozřejmě kytarista Infernus spolu vydrželi už třetí dlouhohrající počin v řadě.

Stejně jako na minulém „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, i zde měl výhradní skladatelské slovo King ov Hell, tudíž nepřekvapí, že „Ad majorem Sathanas gloriam“ v mnohém navazuje na svého přímého předchůdce. Na rozdíl od něj nicméně nabízí zajímavější, vyzrálejší a charismatičtější materiál. V jednom z předchozích článků jsem prohlásil, že zlatá éra Gorgoroth skončila s „Incipit Satan“. Z toho, co po něm následovalo, ale považuji „Ad majorem Sathanas gloriam“ nejen za nejlepší, ale také za jediné skutečně zajímavé album.

Nejslabším songem na albu je předposlední „Untamed Forces“, která sice neurazí, ale ani nenadchne. Zbytek je ovšem dobrý až skvělý, přičemž mezi vrcholy bych zařadil hitovou „Carving a Giant“, k níž vznikl i videoklip trochu imitující známé představení v polském Krakově, pomalou a atmosférickou „Sign of an Open Eye“ a finální „Prosperity and Beauty“, která svým pojetím nechá vzpomenout na „Incipit Satan“. Svým způsobem stojí za zmínku také „God Seed (Twilight of the Idols)“, protože právě z ní si Gaahl a King ov Hell vypůjčili název pro svou novou kapelu poté, co Gorgoroth opustili.

Čímž se pomalu dostáváme k jedné z nejdivnějších kapitol v historii Gorgoroth, čímž mám samozřejmě na mysli boj o kapelu, kde na jedné straně stál Infernus a na druhé Gaahl a King ov Hell. Ještě předtím si chlapci odškrtli další oplétačky se zákonem, když Gaahl strávil ve vězení prakticky skoro celý rok 2006 (za napadení z roku 2002) a Infernus si odkroutil čtyři měsíce na přelomu let 2006/2007 kvůli znásilnění z roku 2003. Poslední společné koncerty v téhle sestavě každopádně proběhly v létě a začátkem podzimu 2007, kdy Gorgoroth objeli pár letních festivalů (včetně Brutal Assaultu v České republice) a turné po Jižní Americe s Belphegor.

Gorgoroth

Nechvalně proslulá kauza odstartovala v říjnu 2007, kdy Infernus ohlásil, že se kapela rozpadla do dvou entit. Druhá strana, tedy King ov Hell a Gaahl, se nicméně nechala slyšet, že Infernus byl ze skupiny vyhozen s argumentem, že kytarista posledních osm let pro Gorgoroth nesložil ani ťuk (těch argumentů tedy bylo víc, ale tento byl asi hlavní). Už dříve si King ov Hell nechal u norského patentového úřadu zaregistrovat značku Gorgoroth na sebe – samozřejmě aniž by o tom Infernus tušil.

Gaahl a King ov Hell se pustili do koncertování, přičemž se k jejich počínání do koncertní sestavy propůjčila i známá jména jako Teloch (Mayhem, Nidingr, The Konsortium) nebo Nicholas Barker (Lock Up, Brujeria, ex-Cradle of Filth, ex-Dimmu Borgir). Infernus zatím začal pracovat na další desce „Quantos possunt ad satanitatem trahunt“ a svou kapelu doplnil o bubeníka Tomase Asklunda (ex-Dissection) a baskytaristu Bøddela, což byl ve skutečnosti Frank Watkins, toho času ještě člen Obituary.

Gorgoroth

Nemá cenu zde probírat veškeré podrobnosti okolo soudních tahanic, které se táhly téměř dva roky a v případě zájmu je můžete dohledat na internetu (například na Wikipedii), a přejděme rovnou k výsledku. Práva na užívání značky Gorgoroth nakonec dostal Infernus jakožto zakládající člen a jeho někdejší spoluhráči byli nuceni se přesunout k novým projektům.

Gaahl a King ov Hell poté založili nový projekt God Seed, ale jeho původní inkarnace neměla dlouhého trvání, jelikož Gaahl se rozhodl odpočinout si od metalu a radši se věnoval pozici vokalisty u Wardruny (shodou náhod životní projekt Kvitrafna, dřívějšího bubeníka Gorgoroth). King se tedy domluvil se ShagrathemDimmu Borgir a společně udělali novou kapelu Ov Hell, jejíž jediná a dost slabá deska „The Underworld Regime“ vyšla v roce 2009. Za nějakou dobu došlo k obnově God Seed a solidní debut „I Begin“ se objevil v roce 2012. Časem nicméně zdechli i God Seed a cesty téhle dvojice se rozešly. King ov Hell se přidal k sólové kapele Abbatha (ex-Immortal), odkud ale loni odešel, a v současné době nikde nehraje. Gaahl se aktuálně věnuje nové skupině Gaahls Wyrd, s níž čerstvě vydal prvotinu „GastiR – Ghosts Invited“.

Gorgoroth

Vždycky jsem měl dojem, že soudní tahanice a celé to drámo poškodily jméno Gorgoroth, možná i nenávratně. Infernus se sice pokusil oživit dřívější slávu návratem ke kořenům na dalších albech „Quantos possunt ad satanitatem trahunt“ a „Instinctus bestialis“, ale obě se na dřívější šlehy koukaly z uctivé vzdálenosti, přičemž to druhé jmenované je dle mého názoru regulérně slabé. Chabý dojem ze stávají éry Gorgoroth nevylepšil ani pokus o přetočení majstrštyku „Under the Sign of Hell“, což považuji za jeden z největších přešlapů kapely.

Hlavně mi ale přijde, že spory o jméno, v nichž byli Gaahl a King ov Hell vcelku jednoznačně za ty zlé, vrhl špatné světlo na jejich období u Gorgoroth, jímž mnozí příznivci začali pohrdat, což nakonec živí i sama skupina, která od rozkolu obě desky složené Kingem na koncertech zcela ignoruje s čestnou výjimkou v podobě skladby „Forces of Satan Storms“„Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, k níž Infernus napsal text.

Gorgoroth

Jednoduše se mi zdá, že zpětně začala být tahle fáze historie Gorgoroth zbytečně podceňována a přehlížena. Jasně, „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ žádný velký zázrak není, ale pořád jde o slušné album. „Ad majorem Sathanas gloriam“ nicméně povedená nahrávka prostě je, nechá se na ní najít několik velmi silných skladeb a test časem z mého pohledu přežila.


Kampfar – Ofidians manifest

Kampfar - Ofidians manifest

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.5.2019
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Syndefall
02. Ophidian
03. Dominans
04. Natt
05. Eremitt
06. Skamløs!
07. Det sorte

Hrací doba: 40:39

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Mám dojem, že už asi všechny recenze na Kampfar, které kdy napíšu, budou jen brečení o tom, jak to kdysi bývalo lepší a jak už to dneska není ono. Nemůžu si ale pomoct, jednoduše to tak cítím. Stává se relativně často, že mě od nějaké skupiny nejvíce baví raná tvorba a že pozdější nahrávky už mě tolik neoslovují, ale jen u málokteré z nich mě ten propad mrzí tolik jako u Kampfar.

Kampfar totiž bývaly v devadesátých let magickou kapelou. Jejich debut „Mellom skogkledde aaser“ z roku 1997 patří k vrcholům pohanského black metalu a pro mě osobně se jedná o album, na nějž nedám dopustit. Také následující „Fra underverdenen“ je kult jak noha. Poté se Kampfar na dlouhé roky odmlčeli, aby se „vrátili“ až v roce 2006, od kdy už vydávají nové desky pravidelně. První dvě z téhle „nové“ éry, tedy „Kvass“ a „Heimgang“ jsou pořád skvělé a mám je rád. Pak ale došlo k rozbití dlouholetého tvůrčího jádra DolkThomas, když druhý jmenovaný odešel, a od té doby už to prostě není ono.

Nechápejte mě zle. Kampfar nikdy nevydali vyloženě špatné album. I to nejslabší, za které považuji „Mare“ z roku 2011, není píčovina a vlastně se dá pořád poslouchat bez zásadních problémů. Což bezezbytku platí i o letošní novince „Ofidians manifest“. Ta je vlastně dobrá a svým způsobem mě i relativně baví, najde se na ní i několik velmi dobrých nápadů, ale už je to „jenom“ slušný, lehce nadprůměrný standard a já vím, že až dopíšu tenhle článek, s dost vysokou pravděpodobností již nikdy nebudu mít potřebu se k „Ofidians manifest“ vracet, stejně jako nemám důvod se vracet k „Mare“, „Djevelmakt“ a „Profan“.

Na obou předešlých albech, tedy „Djevelmakt“ a „Profan“, si Kampfar na obálku vypůjčili dílo polského malíře Zdzisława Beksińskiho. I na celkově osmé desce „Ofidians manifest“ si pro artwork sáhli do oblasti umění, ale tentokrát zvolili práci vlámského barokního malíře Petera Paula Rubense (1577–1640) s názvem „The Head of Medusa“. Obraz mimochodem existuje ve dvou verzích, které jsou vystaveny ve Vídni a v Brně.

Co se však samotné hudby týče, zde Kampfar velké změny neudělali a pokračují ve svém zvuku, který si ve své aktuálně éře pěstují už nějakou chvíli. Jen mi přijde, že tentokrát to zní ještě o kousek stravitelněji a blíže metalovému mainstreamu (nemám nutně na mysli zvuk kapely, spíš přímo zvuk alba), což ale není zas takové překvapení, protože Kampfar ten svůj sound průběžně „čistí“ dlouhodobě. A zrovna tohle mě v jejich případě nijak neuráží, poněvadž té formě black metalu, jakou parta okolo Dolka aktuálně hraje, to zas tak nevadí.

Kampfar

Samotný materiál je takový pohodový poslech, jemuž nelze upírat řemeslné kvality, ale celkově to neurazí, ani nenadchne. Osobně mě zaujal jen sem tam konkrétní motiv, pár detailů, jako třeba jedna vypjatější pasáž v úvodní „Syndefall“, občas Dolk dokáže z hrdla vyloudit intonačně zajímavou linku, ústřední riff „Natt“ je fajn, někoho může potěšit hymničnost „Eremitt“ a asi nejlepší skladbou alba je finální „Det sorte“.

Naopak zklamáním je pro mě třetí „Dominans“, od níž jsem si sliboval víc díky účasti Agnete Kjølsrud. Ta mě ve své domovské formaci Djerv strašně baví, a když hostovala třeba na „Abrahadabra“ od Dimmu Borgir, postarala se prakticky o jediný skutečně dobrý moment na celé nahrávce. V „Dominans“ je to ale takové nemastné, neslané, ostatně jako celkové dojmy z „Ofidians manifest“. Na čemž má určitě lví podíl i skutečnost, že hromada pasáží je dost obyčejná, nezáživná.

Myslím, že kdo byl spokojen s předešlými nahrávkami Kampfar, toho ani „Ofidians manifest“ nejspíš nezklame. A nic proti tomu nemám, protože poslech kapely jako Kampfar není nic nedůstojného, přestože Norové ustoupili ze své dávné slávy (budeme-li brát v potaz čistě kvalitu a působivost muziky… co do ohlasu na tom v devadesátých letech určitě nebyli lépe než nyní). Já osobně to nicméně nepotřebuji poslouchat, a jakkoliv to může znít tvrdohlavě a tmářsky, vždycky radši sáhnu po některé z prvních čtyř řadovek než po některé z druhých čtyř řadovek.


Gorgoroth – Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan (2003)

Gorgoroth - Twilight of the Idols - In Conspiracy with Satan (2003)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.8.2003
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Procreating Satan
02. Proclaiming Mercy – Damaging Instinct of Man
03. Exit – Through Carved Stones
04. Teeth Grinding
05. Forces of Satan Storms
06. Blod og minne
07. Of Ice and Movement…
08. Domine in virtute tua laetabitur rex

Hrací doba: 32:28

Odkazy:
web / facebook

Když se na to dívám takhle zpětně, řekl bych, že s „Incipit Satan“ skončila zlatá éra Gorgoroth. Vše nejzajímavější v jejich diskografii již bylo řečeno a žádné z budoucích alb už není tak výborné jako ta z devadesátých let a prvního roku nového tisíciletí. V neposlední řadě také kluci začali trochu zlobit a mnohdy mediální prostor okupovaly spíš jejich eskapády se zákonem než vlastní hudba.

Název šesté desky „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ opětovně odkazuje na dílo a myšlenky Friedricha Nietzscheho – už jako třetí v řadě. Z knihy „Twilight of the Idols, or How to Philosophize with a Hammer“ si Gorgoroth jméno pro nahrávku vypůjčili již na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, tentokrát jen použili její titul, nikoliv její podtitul. Na Nietzscheho odkazoval i orel s hadem na obálce „Incipit Satan“, ani nemluvě o tom, že se zde objevila skladba „Will to Power“, což je jeden z hlavních konceptů Nietzscheho filozofie.

Menší kontroverzi způsobil také přebal „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, na němž se nacházejí trosky kostela Fantoft, jejž v roce 1992 zapálil Varg Vikernes. Nepříliš známým faktem jen tak mimochodem je, že na sérii vypalování křesťanských kostelů na začátku devadesátých let se podílel i jeden bývalý člen Gorgoroth, baskytarista Kjettar, který se objevil pouze na demosnímku „A Sorcery Written in Blood“ z roku 1993.

Většina „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ byla natočena již v roce 2002, ale k pozdržení jeho vydání došlo kvůli Gaahlovi, jenž si od února do prosince téhož roku pobyl ve vězení za napadení. Zpěvy tedy nahrál až v lednu 2003 a k vydání došlo až v létě, opět a naposledy pod hlavičkou Nuclear Blast.

„Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ přineslo ještě jednu zajímavou změnu. Infernus, jediný zakládající člen a dlouholetý lídr Gorgoroth, zde vůbec poprvé nedrží skladatelské otěže. Jeho jediným kompozičním vkladem je ani ne minutové klávesové outro „Domine in virtute tua laetabitur rex“. Jinak většinu desky zkomponoval baskytarista King ov Hell a dvěma písněmi – „Procreating Satan“ a „Of Ice and Movement…“ – přispěl bubeník Kvitrafn, což pro neznalé není nikdo jiný než Einar Selvik dnes známý z Wardruny.

Oproti otevřenějšímu a progresivnějšímu „Incipit Satan“ představuje „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ návrat k tradičnějšímu pojetí black metalu co do formy, ale zvukově pokračuje ve stavitelnějších tendencích svého předchůdce. Jinými slovy se nejedná o album, které by uspokojilo pouze ty posluchače, jimž vyhovuje, když kytara zní jak otvírání zrezivělé konzervy, vrzání nenamazaných dveří nebo bzučení včelího úlu.

Gorgoroth

To je ještě v pohodě, ale s úrovní vlastního materiálu už je to o trochu horší. Na nahrávce sice není žádný úplně špatný song, ale ani vyloženě skvělý. „Procreating Satan“ s vyhroceným závěrem je slušná vypalovačka. „Forces of Satan Storms“ je nejspíš největší hitovka desky s jednoduchým, leč poměrně funkčním riffem. Asi nejzajímavější jsou „Blod og mine“, která má jako jedna z mála výraznější nápady, a slušně nasypaná „Of Ice and Movement…“, již uzavře industriální druhá polovina. „Proclaiming Mercy – Damaging Instinct of Man“, „Exit – Through Carved Stones“ a „Teeth Grinding“ mají docela dobré ústřední motivy, ale třeba druhou jmenovanou zbytečně brzdí četná zpomalení, takže se jedná jen o odvar z „Litani til Satan“ z alba minulého nebo „Sign of an Open Eye“ z alba následujícího.

Vesměs má každý song nějaké poznávací znamení, díky němuž jej lze pohodlně odlišit od ostatních, i když to je v některých případech „jenom“ něco jako solidní riff. Ale nakonec – metalová hudba přece je o kytarových riffech, takže co na tom. „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ ovšem ztrácí především na celkových dojmech, které navzdory vcelku dobrým dílčím elementům nejsou nijak omračující. Jako kdyby šesté desce scházelo větší charisma.

Gorgoroth

Co ale Gorgoroth ztráceli na skladatelské potenci, to dohnali alespoň na jiných frontách. Tři čtvrtě roku po vydání „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, 1. února 2004, odehráli v polském Krakově koncert nasnímaný pro vydání DVD, k čemuž se Norové pořádně vybavili. Po pódiu rozlili osmdesát litrů ovčí krve, ovčí hlavy také napíchali na kůly a přibrali i čtyři ukřižované naháče. Akorát nějak nevěděli, že urážka náboženství je v Polsku trestná. Okolnosti koncertu vyšetřovala i policie, která nakonec také zabavila natočený materiál. Gorgoroth navíc v důsledku této kontroverze skončili u Nuclear Blast (což je možná spíš výhra). Nicméně reklama dobrá. DVD s koncertem nakonec vyšlo až v červnu 2008 pod názvem „Black Mass Kraków 2004“.


Gorgoroth – Incipit Satan (2000)

Gorgoroth - Incipit Satan (2000)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.2.2000
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Incipit Satan
02. A World to Win
03. Litani til Satan’
04. Unchain My Heart!!!
05. An Excerpt of X
06. Ein eim av blod og helvetesild
07. Will to Power
08. When Love Rages Wild in My Heart

Hrací doba: 36:46

Odkazy:
web / facebook

Po trochu nepřehledném období okolo „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, kdy se sestava Gorgoroth točila dost často, se pro následující album konečně podařilo stabilizovat jádro kapely, které drželo pohromadě po následující tři desky, což se do té doby ještě nepovedlo.

Samozřejmý je Infernus jakožto hlavní motor Gorgoroth, k němuž se přidal vokalista Gaahl (objevil se už v jednom songu na minulém počinu) a baskytarista King ov Hell, pro nějž to byla první známější štace. Tahle trojice posléze vydržela i na dalších dvou počinech „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ a „Ad majorem Sathanas gloriam“, dokud nepřišel nechvalně známý a svého času mediálně dost propíraný rozkol. Pro „Incipit Satan“ se nicméně z „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ vrátil ještě kytarista Tormentor a za bicí usedl Erlend ErichsenMolested. A právě v této podobě Gorgoroth dali dohromady třetí ze svých nejlepších desek.

„Incipit Satan“ nabízí další výrazný posun, možná ještě citelnější než mezi „Under the Sign of Hell“ a „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“. Gorgoroth se na svém pátém dlouhohrajícím počinu představili v progresivnějším duchu. Již na předešlých dvou albech se nechalo nalézt pár výstřelků (viz druhá půle „The Rite of Infernal Invocation“), ale až na „Incipit Satan“ se tyto snahy projevily v míře jako nikdy předtím a vlastně i nikdy potom.

Úvodní song ještě nenaznačuje takový odklon. Sice má titulní skladba poměrně daleko k tomu, co Gorgoroth předváděli na „Pentagram“ nebo „Antichrist“, ale pořád ji asi nikdo nemůže obviňovat z toho, že by snad neměla patřit k blackmetalové kapele. Podobně už na tom ale na albu je pouze „Ein eim av blod og helvetesild“ a s přivřenýma očima „Unchain My Heart!!!“. Poslední jmenovaná je z nich skladatelsky nejvyspělejší, u ní vlastně ta větší přímočarost platí jen o začátku, protože zbylé dvě třetiny songu jsou o dost zajímavější. Každopádně se jedná o jeden z vrcholů alba. „Incipit Satan“ je určitě nejvíc in-your-face hit alba, čemuž ostatně napomáhá i její umístění na samém začátku. „Ein eim av blod og helvetesild“ je zato asi nejméně záživným songem na albu, vlastně jediným slabším, protože jinak je celá nahrávka dost parádní.

„A World to Win“ přichází s čitelnými riffy, melodickými pasážemi, v pozadí lze slyšet atmosférické klávesy. „Litani til Satan“ je podmanivá monotónní hymna ve středním tempu, kde standardní blackmetalový jekot střídá zlověstné zaříkávání. „An Excerpt of X“ je zpočátku pouze kytarová, ale později se přidají i další nástroje a čistý/mluvený zpěv. Výsledkem je silně náladotvorný pomalý kus. Zajímavostí je, že „An Excerpt of X“ kompletně nahrál sám Infernus, všechny nástroje i vokál.

Gorgoroth

„Will to Power“ je industrial/ambientní záležitost, která možná obecně na poměry těchto žánrů není zas takové terno, ale já osobně ji mám vcelku rád. „Incipit Satan“ mám naposlouchané fest intenzivně, takže jsem na ni zvyklý a myslím si, že má na nahrávce své právoplatné místo. Možným vrcholem alba je finální „When Love Rages Wild in My Heart“, která je sice instrumentálně vystavěná podobně jako „A World to Win“, ale navíc ji zdobí působivý čistý vokál, o nějž se postaral hostující Michael Krohn alias Micky Faust.

Diskografii Gorgoroth podle mě zdobí především tři alba. Dvě z nich už tu proběhla – jedná se o debut „Pentagram“ (1994) a třetí „Under the Sign of Hell“ (1997). Tím posledním je právě „Incipit Satan“. Gorgoroth jsou zde možná přístupnější a vzdálili se svým ortodoxním počátkům, rozhodně bych však netvrdil, že se zaprodali nebo zpronevěřili své myšlence. Pouze slovo Satanovo šíří v poněkud usedlejší formě, zároveň ale s větším rozhledem a rozmyslem. Skvělá záležitost, která je v tvorbě téhle norské sebranky dost unikátní.

Gorgoroth


Inculter – Fatal Visions

Inculter - Fatal Visions

Země: Norsko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 12.4.2019
Label: Edged Circle Productions

Tracklist:
01. Open the Tombs
02. Impending Doom
03. Shepherd of Evil
04. Endtime Winds
05. Final Darkness
06. Towards the Unknown
07. Fatal Visions
08. Through Relic Gates

Hrací doba: 34:25

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Edged Circle Productions

Najít v dnešní době nějaký nový, čerstvý a hlavně opravdu dobrý thrash metal je skutečný kumšt. Stále jsou však kapely, které živí naději v lepší zítřky, a existuje tak šance, že ty letité žánrové veterány bude mít jednou kdo nahradit. Neustále výraznější je norská ne-blackmetalová scéna, která čítá i thrashové kapely. Jména jako Condor, Deathhammer, Nekromantheon nebo Sepulcher už nějakou dobu nejsou v podzemních stokách úplnou neznámou, no a právě Inculter, ačkoliv služebně mladší, se můžou začít řadit po jejich bok.

Personálně je Inculter spjatý se zmíněnými Sepulcher; basista Bakke a bubeník Tveit hrají v obou kapelách. V Inculter je pak doplňují zpěvák a kytarista Remi a od letošního roku také druhý kytarista Udjus. Na kontě už mají jedno EPčko a splitko, obě z roku 2013, a o dva roky později došlo také na debutovou nahrávku nazvanou „Persisting Devolution“. K jejich starší tvorbě jsem se dostal až díky novince „Fatal Visions“ a pro znalé mohu napsat, že Inculter víceméně pokračují v předešlé desce, avšak jisté rozdíly tu jsou.

Především od vydání minulé desky uplynuly už čtyři roky a řekl bych, že na hře a celkovém znění nynější tvorby Inculter je to znát, jelikož „Fatal Visions“ působí vyspělejším dojmem. Album zní lépe i obecně, jelikož produkce je velmi zdařilá. Má to svůj zvuk, poměrně neotřelý, nástroje zní čitelně, přitom rvavě, není to ta klasická sterilní produkce, která po kvantech proudí ven z výrobního pásu. Stejně tak super je i obal, barvami připomínající loňské Obliteration. Ruku v ruce s tímto vším jde ale i to, že mi skladby už nepřijdou tak divošské jako na „Persisting Devolution“, což ovšem nemusí být nutně vždy mínus. Inculter prostě rostou, což je dobře.

Jejich pojetí thrash metalu zřejmě asi plyne z povahy země původu, kdy je, jak se na Norsko sluší a patří, trochu špinavé a lze v něm slyšet různé vlivy, nejvíce pak ve stylu riffování. To se často soustředí spíše na vyšší tóny a různé vyhrávky, které ozvláštňují kvapíkové drhnutí strun. Ze starých pardálů mi nejvíce připomínají Destruction, tedy kapelu, jejíž tvorbu jsem nikdy moc nemusel a dodnes nemusím. Asi správně tušíte, že z toho tak nějak vychází také moje zalíbení v Inculter.

„Fatal Visions“ určitě není špatné album, ale také není tím thrash metalem, po němž bych já bažil. Jestliže uctíváte „Infernal Overkill“ nebo „Eternal Devastation“ od výše zmíněných Němců, pak je tohle pro vás jasná volba. To ale není můj případ. Na druhou stranu, i mně se tu líbí několik kusů a celkové pocity z nahrávky jsou vesměs pozitivní. Třeba hned úvodní dvojička „Open the Tombs“ a „Impending Doom“ má nesporný tah na bránu a baví mě. Stejně tak čtvrtou „Endtime Winds“ i závěrečnou „Through Relic Gates“ s klidem označím za povedené věci s dobrými nápady. I nějaké ty riffy jsem si tu nakonec oblíbil, ovšem většina z nich mě nijak extra nebere, což je v thrash metalu prostě problém.

Nejmenované skladby jsou pro mě průměrem, solidním, ale stále průměrem. V kombinaci se zbytkem písní je tak „Fatal Visions“ lehce nadprůměrné. Když k tomu přičtu ještě produkci a ostatní věci kolem, tak je to ve výsledku dobrá fošna. Otázkou však je, jak moc často se k ní budu vracet. Faktem je, že se mi „Fatal Visions“ s každým dalším poslechem líbilo víc a víc, což je důležitá poznámka, která snad také svědčí o určité kvalitě.

Rozhodně tak není prohloupením si nový Inculter poslechnout. Pro mě to sice není nic, o čem bych nutně psal domů, ale na druhou stranu si dokážu lehce představit, že to někoho baví daleko více. Kdyby každý současný thrash byl alespoň takhle dobrý, svět by byl krásnější. Spřízněnci Sepulcher mi však přijdou zajímavější.


Gorgoroth – Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer (1998)

Gorgoroth - Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.1998
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Destroyer
02. Open the Gates
03. The Devil, the Sinner and His Journey
04. Om kristen og jødisk tru
05. På slagmark langt mot nord
06. Blodoffer
07. The Virginborn
08. Slottet i det fjerne (Darkthrone cover)

Hrací doba: 37:04

Odkazy:
web / facebook

Na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ jako by Gorgoroth dotáhli svou zálibu v neustálém rotování sestavy k dokonalosti. Tentokrát se totiž norské kultovce nepodařilo udržet stálý line-up ani v rámci jednoho konkrétního alba.

Jediný, kdo se podílel na všech skladbách, je samozřejmě Infernus, ačkoliv tentokrát nejde jen o kytaru nebo baskytaru. Ve dvou písních, jmenovitě „På slagmark langt mot nord“ a „Blodoffer“, dokonce nahrál i bicí a další dvě, „Blodoffer“ a cover „Slottet i det fjerne“ od Darkthrone, nazpíval. Ve všech písničkách vyjma „The Devil, the Sinner and His Journey“ se objevuje ještě Tormentor, převážně jako kytarista, ale třeba ve zmiňované předělávce Darkthrone nahrál všechny nástroje.

Dál už je to nicméně mix různých jmen, která nahrála sem tam song. Baskytarou přispěl Ares (Aeternus), jenž se objevil už na „Under the Sign of Hell“ a EP „The Last Tormentor“. Poprvé pro Gorgoroth nebubnoval ani Frost (Satyricon, 1349), ale víc bicích zde natřískal Vrolok (Sulphur, ex-Aeternus). Zpěváci se tu vystřídají hned tři (plus Infernus jako čtvrtý) – již starý známý Pest ve čtyřech písních a po jedné skladbě T. Reaper (Malignant Eternal) a Gaahl (Trelldom), který se posléze stal frontmanem Gorgoroth na spoustu příštích let. Perličkou je, že jako host se v jedné písničce na klávesách objevuje i Ivar BjørnsonEnslaved, pro nějž to nakonec také nebyla poslední spolupráce s Gorgoroth.

„Destroyer“, jehož podtitul „Or About How to Philosophize with the Hammer“ je vypůjčen z Nietzscheho knihy „Twilight of the Idols, or, How to Philosophize with a Hammer“ (přičemž i „Twilight of the Idols“ je název jednoho z budoucích alb Gorgoroth), je zpětně možná trochu přehlížená deska. Přinesla hodně změn – nejen těch v sestavě. Jde o první řadovku Gorgoroth vydanou pod Nuclear Blast, což už tehdy nebylo úplně v ouklandu pro ortodoxní fans.

Hlavně ale přišel docela citelný obrat ve zvuku. Přestože „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ nepochybně naplňuje parametry blackmetalového alba, zní znatelně jinak než předešlé tři počiny, které se plus/mínus držely standardní žánrové formule. Čtvrtý počin působí docela neuspořádaně a místy až chaoticky, což je zčásti dáno materiálem, ale možná o trochu víc i mixem. Až mě při nynějším poslechu skoro napadla kacířská myšlenka, jestli „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ mimoděk nepředeslalo pozdější vlnu chaotického black metalu.

Tak či onak, hned úvodní track „Destroyer“ se s tím moc nemaže a ve smyslu určité rozhádanosti a zvukové „rozjetosti“ patří k čelním představitelům alba. O jediný případ se však nejedná, viz třeba určité momenty v „The Devil, the Sinner and His Journey“, „På slagmark langt mot nord“, „Blodoffer“… prakticky ve většině rychlých chvílích.

Gorgoroth

Deska nicméně dokáže nabídnout i více atmosférické skladby, které jsou pro mě osobně vrcholem „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“. Na mysli mám zejména druhou „Open the Gates“ a předposlední „The Virginborn“. Skvělé pasáže se ale nechají najít i v „Om kristen og jødisk tru“ a vlastně i dalších, které jsem jmenoval již v předešlém odstavci. Vesměs každý song má co nabídnout. Úvodní „Destroyer“ se už sice trochu ohrála, ale jedinou skutečně zbytečnou položkou je pro mě až finální „Slottet i det fjerne“. Když album poslouchám, vždycky končím s „The Virginborn“. Pokud budu chtít „Slottet i det fjerne“, tak si radši rovnou pustím „Transilvanian Hunger“, že jo.

Vzato kolem a kolem je ovšem „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ slabším počinem než všichni jeho předchůdci. Skutečně silná atmosféra se nachází jen ve dvou skladbách, skutečně silných pasáží je méně, než bylo na „Under the Sign of Hell“ nebo „Pentagram“, a riffy se mnohdy ztrácejí v chaotickém zvuku.

Gorgoroth

I z těchto důvodů chápu, proč se jedná o poněkud přehlíženou či dokonce neoblíbenou desku. Což je ale na druhou stranu škoda, protože své přednosti „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ stále má a jsou zde i povedené nápady. Určitě tenhle počin nehraju tak často jako další fláky Gorgoroth, ale po mém soudu se pořád jedná o důstojné album, jehož rozhádanost (ať už tím myslíme sestavu nebo sound) není přímo negativem, spíš poznávacím znamením.


Gorgoroth – Under the Sign of Hell (1997)

Gorgoroth - Under the Sign of Hell (1997)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.10.1997
Label: Malicious Records

Tracklist:
01. Revelation of Doom
02. Krig
03. Funeral Procession
04. Profetens åpenbaring
05. Postludium
06. Ødeleggelse og undergang
07. Blood Stains the Circle
08. The Rite of Infernal Invocation
09. The Devil Is Calling

Hrací doba: 32:53

Odkazy:
web / facebook

Události, které následovaly bezprostředně po vydání druhé dlouhohrající desky „Antichrist“, jsem naznačil již v minulém díle naší malé cesty časem po diskografii norské blackmetalové stálice Gorgoroth. Trochu se protočila sestava a kapela na jaře 1996 v Bergenu natočila koncertní záznam dvou skladeb, jenž vyšel o půlroku později pod názvem „The Last Tormentor“. Objevila se na něm i první ukázka ze třetí desky „Under the Sign of Hell“, „Revelation of Doom“, kterou na živém EP doplnil flák „Ritual“ z debutu „Pentagram“.

Vokálu se po odchodu Hata definitivně ujal Pest, jenž nařval už jeden song na „Antichrist“. Tehdejším baskytaristou byl Ares jinak známý z Aeternus, nicméně pro „Under the Sign of Hell“ nahrál basu pouze pro jedinou píseň, shodou náhodou již jmenovanou „Revelation of Doom“. Jinak se všech strunných nástrojů ujal lídr Infernus. Zajímavá postava nahrála bicí – desku nabouchal Erik „Grim“ Brødreskift, jenž už v té době působil u Borknagar a v jejich začátcích hrával u Immortal. Žánrovým fans jej asi není nutné představovat, protože jde o jednu z kultovních osob norského black metalu, na jehož památku se konával známý festival Hole in the Sky. Produkce „Under the Sign of Hell“ se samozřejmě ujal Pytten, s nímž Gorgoroth nahrávali všechny svoje desky v devadesátých letech. A nejen oni. Trochu mi přijde, že občas je význam tohohle frajera pro black metal poněkud nedoceněný, protože když se podíváte, pod co všechno se podepsal, asi by bez jeho přispění královský metalový žánr nezněl, jak jej dnes známe.

Nicméně zpátky k „Under the Sign of Hell“. Zajeté klišé hlásá, že se třetí deskou se lámou ledy a ukazuje se, nakolik je ta která kapela skutečně životaschopná. Budeme-li předpokládat, že to platí, pak je evidentní, že Gorgoroth svou životaschopnost potvrdili bez sebemenšího zaváhání. Prostřednictvím „Under the Sign of Hell“ totiž nahráli své korunní dílo, jež můžeme zařadit do zlatého fondu black metalu devadesátých let.

Samozřejmě, že i „Pentagram“ a „Antichrist“ byly výborné věci, ale až s „Under the Sign of Hell“ Gorgoroth vystoupali na vrchol. A jak tak v posledních týdnech poslouchám celou tvorbu skupiny tam a zase zpátky, utvrdil jsem se v dojmu, že právě tohle je jejich nejlepší album. Syrový ortodoxní sound, kurevsky dobré riffy, silná atmosféra, přesvědčivý ryk (přestože Pest neječí tak vysoko jako Hat, pořád podává výborný výkon). Navrch excelentní skladatelská forma, kde se potkává zatvrzelý blackmetalový tradicionalismus s několika odbočkami jako třeba působivý čistý vokál v „Profetens åpenbaring“.

Sílu „Under the Sign of Hell“ si nakonec nejspíš uvědomuje i sám Infernus. Právě ze třetí velké nahrávky Gorgoroth dodnes nejvíc hrávají na koncertech. Skladby jako „Revelation of Doom“, „Krig“, „Profetens åpenbaring“, „Ødeleggelse og undergang“, „Blood Stains the Circle“ nebo „The Rite of Infernal Invocation“ jsou stále pevnou součástí setlistů a nejspíš to tak zůstane, dokud budou Gorgoroth hrát.

Gorgoroth

Ostatně, když postupně začal klesat respekt vůči jménu Gorgoroth po vleklých soudních tahanicích o jméno, které skončily v roce 2009, jedním z pokusů o návrat k zašlé slávě bylo také přetočení „Under the Sign of Hell“. To vyšlo v roce 2011 pod názvem „Under the Sign of Hell 2011“, a jak už tomu u podobných počinů bývá, jednalo se o zcela zbytečnou práci, o níž se nikdo neprosil a nikdo ji nechtěl. Přetočené verze ani zdaleka neznějí tak atmosféricky a syrově jako originální nahrávka, čímž se vlastně opět potvrdilo, že oživit specifické magické fluidum norského black metalu devadesátých let se nedaří ani těm, kdo tehdy byli na místě činu.

Samotná původní deska nicméně zůstává nadčasovým blackmetalovým monolitem a tím nejlepším, co kdy Gorgoroth stvořili. Což ale neznamená, že všechna následující alba stojí za hovno a nemá smysl je poslouchat. Budoucnost ještě ukrývá několik zajímavých počinů, ale na ně zavzpomínáme až někdy příště.

Gorgoroth


Gorgoroth – Antichrist (1996)

Gorgoroth - Antichrist (1996)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.6.1996
Label: Malicious Records

Tracklist:
01. En stram lukt av kristent blod
02. Bergtrollets hevn
03. Gorgoroth
04. Possessed (by Satan)
05. Heavens Fall
06. Sorg

Hrací doba: 24:59

Odkazy:
web / facebook

Po vydání „Pentagram“ ze sestavy Gorgoroth odešel bubeník Goat a nedlouho po něm i zpěvák Hat. Druhý jmenovaný však ještě souhlasil s tím, že se bude podílet na druhé desce. Její původní pracovní název zněl „Død“, ale nakonec počin vyšel pod jménem „Antichrist“.

Přesto Hat nakonec nenazpíval celou nahrávku. Jeho hlas je ke slyšení přesně v polovině skladeb, „Bergtrollets hevn“, „Gorgoroth“ a „Sorg“. Další dvě, „En stram lukt av kristent blod“ a „Heavens Fall“, jsou prakticky instrumentální. V poslední „Possessed (by Satan)“ už se představil nový vokalista kapely – Pest, jehož jméno je s historií Gorgoroth dost spjato. Kytarista Infernus jej našel ve skupině Obtained Enslavement, která patří spíš k polozapomenutým smečkám. Pro zájemce ovšem můžeme zmínit, že formace po sobě zanechala čtyři dlouhohrající alba, přičemž minimálně debut „Centuries of Sorrow“ a druhé „Witchcraft“ za poslech stojí.

Nicméně zpátky ke Gorgoroth. Místo na bubenické sesli u nich na krátkou dobu zaujal Frost ze Satyricon a Zyklon-B (později i 1349) a v téhle sestavě – tedy Infernus, Frost a Hat / Pest – vznikla druhá řadová deska „Antichrist“.

Podobně jako „Pentagram“, i „Antichrist“ sází na údernost nahuštěnou na krátké ploše, dokonce ještě kratší než posledně. Šest skladeb zabírá pouze 25 minut, ale co do kvality je druhá deska opět skvělá. Úvodní „En stram lukt av kristent blod“ nemá moc smysl řešit, protože se jedná jen o dvacetivteřinové intro, ale hned s následující „Bergtrollets hevn“ přichází jeden z notoricky známých songů rané éry Gorgoroth, který se stále zuby nehty drží i v dnešních koncertních setlistech, z „Antichrist“ jako jediný. Není úplně těžké pochopit proč, protože se v něm krásně zrcadlí duch zlaté éry black metalu, navíc nejznatelněji navazuje na sound předešlého počinu. Což ale rozhodně neznamená, že by „Pentagram“ dále neměl co nabídnout.

Skladba pojmenovaná stejně jako sama kapela by teoreticky měla mít jakési výsadní postavení v tvorbě, ale zrovna „Gorgoroth“ mi přijde jako trochu opomíjený kus. Úvodní bezmála dvě minuty s charakteristickým tremolo riffem a baskytarovou melodií se mi sice za ty roky už trochu ohrály, ale zbytek písničky je pořád bez výhrad a může se pochlubit velmi silnou atmosférou. Vysokou náladotvorností se dále vyznačuje ještě finální věc „Sorg“, která z desky vybočuje i svým pomalým tempem a syrovým ústředním riffem.

Gorgoroth

Trochu zvláštní je jediný Pestův song, tedy „Possessed (by Satan)“. Na poměry Gorgoroth z devadesátých let se jedná o nečekaně chytlavou záležitost se skoro až humpoláckou rytmikou, která vládne větší „polovině“ písně. Až ve dvou třetinách se zvrhne do typického blackmetalového kvapíku, aby se na samém konci opět vrátila ke svému výrazu v první části. „Heavens Fall“ je opět rychlejší věc, která absenci vokálu (s výjimkou jednoho zavýsknutí, jehož autorem by měl být Pest) vyvažuje množstvím dobrých riffů.

Rozdíl mezi „Antichrist“ a „Pentagram“ je zásadní v jedné věci. Zatímco debut byla homogenní černota, na druhé desce má každá skladba svůj vlastní ksicht, díky čemuž album působí víc „písničkově“. Výborné je ale rovněž, i když trochu jiným způsobem. Dlouhodobé hledisko ukázalo, že „Pentagram“ mám asi o trochu raději, ale to nic nemění na skutečnosti, že i na „Antichrist“ se nacházejí výborné songy a že Gorgoroth v devadesátých letech nahrávali fakt dobré věci.

Gorgoroth

Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, že jméno Gorgoroth v éře „Antichrist“ s německým labelem Malicious Records v zádech začalo nabírat na síle. Skupina jezdila turné po Evropě, okolo vydání druhé řadovky například odjela šňůru se Satyricon a Dissection.

V květnu 1996 Gorgoroth odehráli koncert v Bergenu v Norsku po boku Hades Almighty a Gehenna, kde byl pořízen záznam skladeb „Revelation of Doom“ (z tehdy nadcházejícího třetího alba „Under the Sign of Hell“) a „Ritual“ (z „Pentagram“). Ty byly vydány v říjnu 1996 jako EP „The Last Tormentor“. Což byl zároveň první počin, na němž se představila nová sestava, která natočila i „Under the Sign of Hell“. Ale o tom až příště…

Gorgoroth

Na závěr můžeme dodat, že Infernus svou práci na „Antichrist“ věnoval památce EuronymaMayhem, jenž zemřel 10. srpna 1993 rukou Varga Vikernese.