Archiv štítku: NOR

Norsko

Funeral Harvest – Funeral Harvest

Funeral Harvest - Funeral Harvest

Země: Norsko / Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.10.2020
Label: Signal Rex

Tracklist:
01. Nihil sub sole novum
02. Sacred Dagger
03. O.S.N.D.S.P.T.
04. Omega

Hrací doba: 19:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

Norsko-italští Funeral Harvest se prvně představili v roce 2017 skrzeva demosnímek „Bunker Ritual Rehearsal“, jejž, jak už název napovídá, naflákali ve zkušebně. Nejednalo se sice o žádnou šlehu, ale špatné mi to nepřišlo a audiokazetu jsem si koupil. No, v následujících let jsem už ale pásku ani jednou neoprášil, protože jsem vlastně nenacházel žádnou potřebu si Funeral Harvest znovu pustit.

Z kazety se stal další z mnoha kousků ve sbírce, s jehož přebýváním v mojí polici jsem úplně v pohodě, ale pyšný na něj být nepotřebuju. Z Funeral Harvest se pak pro mě stali další z mnoha kapel, které na své prvotině zněly docela ok, ale zvláštního na nich vlastně není nic. Když tedy formace vydala v loňském roce další demo / singl „Ostende nobis, domine Sathanas, potentiam tuam.“ s jedním novým songem, otočil jsem jej spíš z povinnosti, než že by mě skutečně zajímal.

V letošním roce se Funeral Harvest konečně odhodlali k pořádné oficiální nahrávce. Bezejmenné EP vychází v režii Signal Rex a slibuje dvacet minut ortodoxního black metalu v severském stylu. Osobně jsem doufal, že jeho prostřednictvím najdu novou chuť Funeral Harvest poslouchat a že s ním skupina potvrdí, že nějakou kvalitu a talent přece jenom má.

Těšil jsem se tedy na nový a snad zajímavější materiál, což se bohužel nevyplnilo. Na EP se totiž nenachází žádný nový song, jen se jedná kompilát dříve vydaných tracků. Ty jsou zde prezentovány v nově nahraných verzích s profesionálním zvukem, ale za mě to není nutně posun k lepšímu.

Páteř „Funeral Harvest“ tvoří písně z „Bunker Ritual Rehearsal“. Nahrávku opět otvírá „Nihil sub sole novum“ a zakončuje „Ω“, zde uvedená jako „Omega“. Mezi nimi se nachází ještě „Sacred Dagger“. Syrovější a neučesanější verze z „Bunker Ritual Rehearsal“ mi ovšem seděly víc, protože tady se spíš ukazuje, že Funeral Harvest vlastně nehrají až tak skvěle. Demo fungovalo jako důstojně odvedená pocta Darkthrone z první půlky devadesátek; na EP se tenhle aspekt trochu vytrácí, protože všechno zní plněji a ne tak garážově.

Z prvního dema na minialbu chybí pouze „Shepherd of Rats“, namísto níž se objevuje „O.S.N.D.S.P.T.“, což je ve skutečnosti – stoprocentně tušíte správně – loňský singl „Ostende nobis, domine Sathanas, potentiam tuam.“. Opět v novém zvukovém kabátě a naneštěstí i ve zkrácené verzi. Zde zbyl pouze metal, protože Funeral Harvest kompletně vynechali ambientní pasáž ve středu, která mi přišla vlastně tím nejzajímavějším, co track ve své původní podobě nabízel. Lze každopádně jasně slyšet, že se jedná o novější skladbu, protože z riffů už tolik nesmrdí „Transilvanian Hunger“. Pořád se však nedá tvrdit, že by se jednalo o něco s vlastním ksichtem nebo snad ty vole originalitou.

Jasně, není vždycky nutné pouštět do světa něco doposud neviděného a neslyšeného, to ostatně snad ani není možné. Proti dobře odvedené žánrovce hrající dle dávno osvědčených pravidel vlastně obecně vzato nic nemám. Funeral Harvest tohle vesměs nabízejí, a to i na tomhle EP, které by se mi pravděpodobně líbilo víc, kdybych starší věci neznal. Řemeslně je to ok a jako cvičení na téma starých blackmetalových pořádků by to mohlo fungovat. Pokud ovšem dřívější demo počiny znáte, nové EP vám nemá co nabídnout, protože obsahuje již slyšené songy v méně záživných verzích.


Enevelde – Enevelde

Enevelde - Enevelde

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.5.2020
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Kroppens mani
02. Forringelse
03. Irrgangen
04. Daukjøttet

Hrací doba: 36:41

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

V listopadu 2018 vydala norská formace Misotheist svůj bezejmenný debut. Ten mně osobně přišel – a vlastně pořád přijde – docela dobrý. Jasně, nejedná se o nic revolučního a vlastně ani originálního, ale jako cvičení na téma současného norského black metalu to fungovalo uspokojivě. Tři dlouhé songy, vytrvalé zastřené riffování, kvalitní atmosféra – může se to zdát jako docela málo, ale někdy i vcelku jednoduchý recept postačí k tomu, aby vznikla povedená nahrávka.

Proto mě vcelku potěšilo, když záhy na to, konkrétně hned v březnu 2019, Misotheist ohlásili druhou řadovku, která měla vyjít v průběhu roku. Zároveň s tím se ven rovnou dostala i ukázka „Benefactor of Wounds“, přičemž i ta se mi zdála dobrá.

Vydání druhé řadovky Misotheist se ovšem někde zaseklo a ani teď, o rok a půl později od svého ohlášení, ještě není venku. Namísto toho trochu překvapivě vyšel nepojmenovaný debut Enevelde, nového projektu zpěváka B. Kråbøla. Naštěstí ani ten není vůbec špatný.

V jádru lze ale o Enevelde říct prakticky to samé, co už jsem výše prohlásil na adresu Misotheist – žádná revoluce se nekoná, na desce se pouze kultivují již známé žánrové postupy. Podobnosti se spřízněnou kapelou najdou i nad rámec základního směřování a stejného žánru, viz třeba opětovná orientace na skladby delšího rázu.

Jsou tu ale i zásadní rozdíly. Což dá rozum, protože kdyby Enevelde a Misotheist zněli stejně, asi jen těžko by mělo smysl vydávat album pod hlavičkou jiného projektu. Hudba Enevelde je čitelnější oproti syrovějšímu přístupu Misotheist, také je variabilnější, více si hraje se střídáním temp a obecně vzato se víc spoléhá na melodie. Atmosféra bohužel není natolik strhující a „Enevelde“ nenabízí žádné tak silné momenty, jakým byl třeba závěr „Carriers of Captivity“. Přesto všechno si svou úroveň drží a také dokáže navodit nějakou náladu.

Řekl bych, že „Enevelde“ obecně navazuje na zvuk a atmosféru kapel sjednocených pod značkou Terratur Possessions, kde také deska, stejně jako debut Misotheist, vyšla. Má to ten snad už charakteristický feeling „moderního“ norského black metalu, který se ovšem za svou oddanost fundamentům žánru nestydí, naopak ji chápe jako výsadu. Můžete mi sice tvrdit, že srovnání s čelními představiteli téhle vlny Enevelde nesnese, a v určitém ohledu budete mít pravdu, protože tady se hraje víc na řemeslo než na vizi, ale abych byl upřímný, Enevelde a vlastně i Misotheist mě ve skutečnosti baví poslouchat víc než třeba svého času tolik vyčkávané debuty One Tail, One Head či Mare.

Ha, čekám, že teď se někomu protočily panenky, že co za kokota tohle může napsat, ale upřímnost mi velí občas říct i něco trochu nestandardního. Já vím, že Enevelde není žádné veledílo a že se mi album líbí víc, než by si pravděpodobně zasloužilo, ale nějakým způsobem na mě ta Kråbølova variace na dané téma prostě funguje. Deska Misotheist mi sice přišla ještě o něco lepší, ale i první řadovka Enevelde se mi strefila do nálady a našel jsem si v ní kus onoho pověstného feelingu. A co víc než feeling bychom od dnešního norského black metalu měli chtít? Spokojenost.


Okkultokrati – La ilden lyse

Okkultokrati - La ilden lyse

Země: Norsko
Žánr: black metal / hardcore punk
Datum vydání: 15.5.2020
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Thelemic Threat
02. Grimoire Luciferian Dream
03. Loathe Forever
04. Freezing Vortex Death Dreamer
05. Cold and Cruel
06. Kiss of Death
07. Mother Superior
08. Lunatics-Mondsüchtig
09. The Dying Grass Moon

Hrací doba: 46:26

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Kapel, co si libují v promíchávání black metalu a punku, je dost. Člověk sice musí trošku hledat, aby našel nějaké opravdu slušné, ale pár takových se najde i mezi lépe známými jmény. Takovým jsou třeba norští Okkultokrati. Ti vydávají nahrávky už deset let, což je dostatečně dlouhá doba na to, aby se o nich začalo v metalovém podzemí mluvit ve větším měřítku. Důležitá je samozřejmě také kvalita a tou Okkultokrati disponují rovněž.

Letošní novinka „La ilden lyse“ je už jejich pátou řadovou deskou. Z těch minulých jsem nejlépe obeznámen s minulýma dvěma, tedy „Night Jerks“ a „Raspberry Dawn“, předešlou tvorbu znám jen zběžně. Přístup Okkultokrati je na poměry běžné produkce black punku netradiční a vlastně dost osobitý. Vrcholu tvůrčí rozjařenosti dosáhli na „Raspberry Dawn“. Crustpunková jednolitost se tu pohybovala od bauhausovských gothic částí až po psychedelické, do synťáků zabalené post-punkové rytmy. V tomto ohledu působí „La ilden lyse“ přeci jenom tradičněji. Okkultokrati se asi minule vyřádili dost a nyní tak opět tnou spíše do black metalu.

Rodáci z Osla si stále drží svůj smysl pro post-punk, stejně jako pro deathrockovou atmosféru, avšak black metal v jejich tvorbě opět dostal větší pozornost. Jejich pojetí černého řemesla by se asi nejlépe dalo přirovnat k Darkthrone a teď nemyslím zrovna to nejortodoxnější, co kdy Fenriz a Nocturno Cuto vydali. Tu změnu ve zvuku dobře demonstruje už obálka s tmavým lesem a poutníkem hluboko pod ním, což je veliký kontrast v porovnání s tou minulou na „Raspberry Dawn“.

Dalším důležitým aspektem Okkultokrati je vliv hard rocku sedmdesátých let, který dodává jejich tvorbě také nezanedbatelný šmrnc. Právě ten způsobuje možná nejvíce to, že celý materiál zní na poměry žánru dost hitově. Znát to může být v jednotlivých refrénech, kytarových riffech, ale i hudebních postupech celkově, jako třeba ve „Freezing Vortex Death Dreamer“ u níž ten stadiónový nádech nelze neslyšet. Je však patřičně zabalena do onoho Darkthrone obalu, takže to sedí.

Nedostatkem „La ilden lyse“ je to, že nedokáže zabavit po celou dobu. Přeci jenom tři čtvrtě hodiny hracího času mi přijde dost. Začátek desky nabízí velice slušný rozjezd. „Thelemic Threat“ dobře načrtne, jakým způsobem se tu bude hrát, tedy s důrazem na silné riffy, působivý nakřáplý zpěv a povětšinou línější tempo, které se line napříč celou deskou a je Okkultokrati vlastní. To neznamená, že by písně byly pomalé, taková se tu nenachází ani jedna. Ale bubenické eskapády nebo nějaké rychlé blastbeatové či d-beatové choutky tu nejsou na pořadu dne.

Okkultokrati

Energie plynoucí z „La ilden lyse“ je zvláštní. Přestože jsem tu psal o líném tempu, album má švih. Na poměry hardcoru a black metalu zní unyle a táhle, ale přesto je vlastně rychlé. Není to jednoduše ta klasická prasárna, jakou by si člověk na první dobrou mohl pod oštítkováním black metal / hardcore punk představit. Je to zvláštní mix, který funguje. Buben prostě dupe a je zejména na kytarách a zpěvech skladbu nějak utvořit. To se naštěstí povětšinou daří.

S výjimkou nudné „Cold and Cruel“ tu není nic, co by se mi vyloženě nelíbilo. Jak už jsem poznamenal, nejvíce tu škodí délka. Třeba i takové „Mother Superior“. Ta má naprosto výtečné kytary, refrén, náladu, avšak její závěrečná část mi přijde navíc. Hitovost jednoduché „Kiss of Death“ je také fajn, ale šest minut, je až až. Přesto mám tyhle dvě na „La ilden lyse“ nejraději. Povedená je také „Loathe Forever“ a závěrečná, mrazivá „The Dying Grass Moon“. Zbytek stop dokáže nabídnout také něco povedeného, ale oproti vyjmenovaným to není vždy tak působivé.

Novinku Okkultokrati bych shrnul jako povedené a dobré album. Není to nic, co by každý musel nutně slyšet, ale pankáče vyznávající black metal by mohlo potěšit. Mně na jeho poslechu nejvíce vadí ta přestřelená délka. Dostat „La ilden lyse“ nějaké přistřihnutí, mohlo by se zamezit občasnému sklouzávání do nepříliš zajímavých pasáží a celkové vyznění mohlo být tak ještě daleko lepší a účinnější. I tak ale vidím nové Okkultokrati pozitivně a v rámci žánru u mě vedou třeba i nad posledními Raspberry Bulbs.


Deadlight Sanctuary – Thaumaturgical Rites of the Damned

Deadlight Sanctuary - Thaumaturgical Rites of the Damned

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.7.2020
Label: Iron Bonehead Productions / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Psalm of the Fallen
02. Trans of Doom
03. Unto the Kingdom
04. Abyssmal Void
05. Deadlight Sanctuary
06. Cloaked in the Lurking Fear

Hrací doba: 25:24

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Deadlight Sanctuary mě zpočátku zaujali už svým názvem. Možná autor hledal jen hustodémonský název, ale já si vzpomněl na světlíky neboli deadlights. Fanoušci „It“, „Insomnia“ nebo „The Dark Tower“ od Stephena Kinga určitě ví, že každý, kdo je zahlédne, pravděpodobně zahyne v křečích zbaven příčetnosti. Zmínky o světlících nebo todesové temnotě v jeho knihách vždy dovedly rozdráždit mou představivost, a pokud byl nějaký hudebník zasažen podobným způsobem, určitě bych chtěl slyšet, jak by ono pohnutí zhudebnil (bez ohledu na žánr). Samozřejmě, že vydání skrze Sentient Ruin Laboratories a Iron Bonehead slibovalo hnusnou metalou temnotu.

Každopádně i kdyby „Thamaturgical Rites of the Damned“ vydala kapela Kecske pénisz 88, určitě bych po nahrávce sáhl hned, protože blackmetalových kapel konkrétně vycházejících z „Joined in Darkness“ od Demoncy, Beherit na „Drawing Down the Moon“, případně starých Samael a Archgoat je prostě málo a mám je kurva rád. Prvně vypuštěná „The Eye of the North“ působila dost slibně. Zaujal mě hlavně doomový zlom v druhé půli ozvláštněný „psychedelickými“ klávesami, protože mi okamžitě připomněl mnoho omamných chvil strávených ve společnosti Void Meditation Cult. Takže jakmile přišlo promo, stáhl jsem ho.

Jenže vystřízlivění přišlo záhy. První hřebík při poslechu kompletního EP zatlouklo uvědomění, že „Unto the Kingdom“ není nic víc než fádní obšleh „The Brimstone Hail“ od zmíněných Void Meditation Cult. Vzápětí jsem začal na Deadlight Sanctuary nahlížet trochu jinak, protože „Thaumaturgical Rites of the Damned“ je zkrátka obyčejná kopírka. Těch příliš povědomých riffů tu je víc, a to není jediný důvod, proč se mi hudba začala rekordně rychle ohrávat.

Pár obstojných nápadů a mind-fucking klávesových efektů se tu samozřejmě ještě najde, jenže skladby jsou poněkud natáhnuté a po několika opakováních jsem už měl jasno, že tohle se mi vážně nechce poslouchat dál. Deadlight Sanctuary mají význam pro fanoušky výše uvedených zel, jenže i to se dá podat přesvědčivěji, silněji a kvalitněji. Ostatně Void Meditation Cult jsou toho skvělým příkladem, protože „Utter the Tongue of the Dead“ poslouchám i po čtyřech letech od vydání. A víte co? Kapela má v plánu „brzy“ vydat něco nového, tak proč se spokojit s pouhopouhou vykrádačkou?

Vše podstatné bylo vlastně řečeno. Mohl bych se snad jen otřít o produkci, která sice působí formálně v pořádku, jenže je umělá až běda. Jasné, jasné, „Joined in Darkness“, „Drawing Down the Moon“ a „Utter the Tongue of the Dead“ na tom nejsou o moc lépe, jenže tady je zcela zřejmé, že Deadlight Sanctuary je pouhopouhý „bedroom“ projekt.

Snad je z recenze evidentní, komu je nahrávka určena. Deadlight Sanctuary hodnotím kladněji než spřízněné Goatkraft, kteří zase bídně kopírují Black Witchery, ale jinak není o co stát, zvlášť když jste jen trochu náročnější uctívač.


Taake / Deathcult – Jaertegn

Taake / Deathcult - Jaertegn

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.7.2020
Label: Edged Circle Productions

Hrací doba: 23:28

Odkazy Taake:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy Deathcult:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Edged Circle Productions

Norský kult Taake už si letos jedno splitko na konto připsal. V březnu vyšel počin „Pakt“, na jehož druhé straně se představili krajané Whoredrom Rife. V červenci se pak Taake podílel na dalším splitu s opětovně norskými kolegy – Deathcult.

V případě „Jaertegn“ je spojitost mezi oběma zúčastněnými kapelami zcela zřejmá. Hlavní persónou Taake vždycky byl, je a bude Hoest. Vedle svého domovského a hlavního projektu se ale angažuje či angažoval i v dalších skupinách, přičemž jednou z nich jsou právě Deathcult, kde Hoest hobluje na baskytaru. Mimoto, ostatní členové Deathcult, bratrské duo Skagg a Thurzur, bývali svého času součástí koncertní sestavy Taake a také se podíleli na různých nahrávkách Taake jako hosté (z řadovek se oba objevili jen na „Noregs vaapen“ z roku 2011). O sounáležitosti a propojení obou formací tedy nemůže být pochyb.

TaakeDeathcult na „Jaertegn“ přispěli jednou exkluzivní písní a jedním coverem. V případě Taake se jedná o flák „Ravnajuv“ z desky „Total Death“ (1996) od Darkthrone. Deathcult šli také po klasice a vzali si na paškál „Black Arts“ z kultovního „Drawing Down the Moon“ (1993) od finských Beherit. Na obě předělávky já ale zcela upřímně kálím, neboť mě nezajímají. Jsou sice zahrané dobře, jak se na podobně zkušené kapely sluší a patří, ale já jako obvykle nevidím důvod, proč bych to měl poslouchat. Originální verze od původních interpretů mě vždycky budou zajímat víc. Pojďme radši na vlastní songy…

„Slagmark“ není nic zásadního, co by znalce Hoestovy tvorby zvedlo ze židle. Jedná se o takovou klasiku Taake, která baví hlavně v rychlých momentech a v průběhu zvonivé melodie rozprostírající se prakticky přes celou druhou polovinu skladby. Pasáž přibližně od dvou minut až do nástupu zmiňované melodie mi ale přijde maximálně průměrná. Celkově tedy neurazí, ani nenadchne, ale fanatiky Taake pravděpodobně uspokojí, protože píseň určitě není tak špatná, aby to někoho nasralo.

„Der Würger“ od Deathcult mě baví víc. Trio zde osm minut sype syrovou bezbožnost v ortodoxním severském stylu. Nikdo se ani nesnaží vymýšlet nic objevného, radši se jede dle nejlepších tradic true norwegian black metalu, což se může zdát jako málo – ať už málo na osmiminutový song nebo málo na dnešní dobu. „Der Würger“ nicméně maká a podařilo se do ní otisknout feeling esence norské odnože žánru, jakou máme všichni rádi. Příznivci tradicionalismu by tedy příspěvkem Deathcult pohrdnout neměli. Jestli „Jaertegn“ kvůli něčemu stojí za poslech, je to právě „Der Würger“.


Narrenwind – I, Shaman

Narrenwind - I, Shaman

Země: Norsko / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.4.2020
Label: Wheelwright Productions

Tracklist:
01. Boat That Takes You Away
02. No One to Hear, No One to See
03. Comprehend the Dark in Yourself
04. Drink the Wine, Watch Them Die
05. D.R.A.G.O.N.
06. Made of Mirage
07. Ghost Riders in the Sky (Stan Jones cover)

Hrací doba: 44:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

Pokud náš webíček čtete pravidelně a delší než krátkou dobu, jméno norsko-polských Narrenwind vám pravděpodobně bude povědomé. Téhle docela zajímavé formaci jsem se zde již několikrát věnoval – recenzovali jsme obě předešlá alba a pravidelně sem sypu také novinky z tábora kapely, objeví-li se nějaké hodné zmínky.

I kdybyste si Narrenwind dosud nikdy nepustili, dle řečeného by vám snad mohlo být jasné, že jejich muzika nebude špatná. Sem tam sračku si sice zrecenzuji s chutí, ale zase nemám potřebu věnovat akustickým retardacím prostor intenzivněji než formou občasné výsměšné recenze. Řečeno srozumitelněji, „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“„Ja, Dago“ se mně osobně líbily a pořád si myslím, že stojí za případný poslech i zpětně.

Neviděl jsem tedy důvod, proč by si člověk neměl pustit také třetí řadovku „I, Shaman“. Narrenwind sice ta alba jedou v poměrně rychlém sledu a zatím si poctivě drží kadenci co rok – to nová řadovka, ale na druhou stranu, ve skupině působí zkušení borci, kteří toho mají v metalové muzice už dost za sebou. O instrumentální stránku věci se stará Ævil ze Sauron a do mikrofonu huláká KlimorhNon Opus Dei / Alne. Člověk se tedy myslím nemusí strachovat, že by se snad mělo jednat o provar, dodržení určitých standardů lze nepochybně očekávat.

Na třetí desku Narrenwind poprvé lákali už v březnu skrzeva ípíčko „The Joker, the Thief and the D.R.A.G.O.N.“, na nějž jsem se ale já osobně trochu vykašlal. Na první poslech mě to zásadně nezaujalo a podruhé už jsem to nezkoušel, poněvadž jsem k tomu nenašel jediný důvod. Stěžejní skladba „The D.R.A.G.O.N. (Dusty Roads Are Going onto Nadir)“ se totiž nachází i na „I, Shaman“ (pod zjednodušeným názvem „D.R.A.G.O.N.“) a druhý přítomný song „All Along the Watchtower“ je předělávkou od Boba Dylana, což mě taky zrovna dvakrát nerajcuje.

Celé „I, Shaman“ na mě zapůsobilo o něco lepším dojmem než ukázkové minialbum, což platí i o zmiňované „D.R.A.G.O.N.“, která mi v kontextu nahrávky dává větší smysl. Bez výhrad se to nicméně tentokrát neobejde…

Jak je u Narrenwind zvykem, album se opět může pochlubit zastřešujícím konceptuálním rámcem, s nímž se pojí i určitý posun ve zvuku. „I, Shaman“ má vyprávět kněze / šamana ze starých slovanských náboženství, takzvaného volkhva (detaily si omrkrěte na Wiki, nebudu to sem přepisovat), a jeho cesty napříč světy a časovými obdobími.

Narrenwind

V reálu to znamená, že oproti předešlé desce „Ja, Dago“ se Narrenwind zbavili folklórního nádechu a výpravnější atmosféry (což jsem už v minulé recenzi předpokládal – musím se taky jednou pochválit!). „I, Shaman“ se vydává cestou větší melodičnosti. „lehkosti“ a provzdušněnosti.

Sama o sobě to špatná volba není a ve spoustě případů takové směřování funguje. Třeba první minuta a půl „No One to Hear, No One to See“ ukazuje, že Narrenwind určitě vědí, že s melodiemi se dá pracovat citlivě a střídmě. Také ve zmiňované „D.R.A.G.O.N.“ jsem nakonec našel jednu skvělou pasáž a pár dalších, třeba v úvodní „Boat That Takes You Away“, bych v tom určitě ještě vyštrachal, kdybyste mě nutili. Vrcholem „I, Shaman“ se ale pro mě trochu paradoxně stala poslední „Ghost Riders in the Sky“, což je předělávka slavné country písničky od Stana Jonese. Osobně v tom originál vůbec neslyším, pominu-li text, ale song jinak nabízí nejzapamatovatelnější a nejhezčí motivy na albu.

Narrenwind

Najdou se ale i slabiny. Snad s výjimkou „Ghost Riders in the Sky“ není žádná stopa vyloženě bez chyb a obyčejnějších míst. Zmiňované dokážou přijít alespoň s nějakým zajímavým momentem, ale třeba „Drink the Wine, Watch Them Die“ a „Made of Mirage“ jen drží nastavený zvuk, ale samotnou desku nikam neposouvají a jejich vynecháním by člověk o nic nepřišel. „Comprehend the Dark in Yourself“ mi pak přijde vyloženě nudná, až otravná a jedná se podle mě o doposud nejhorší písničku, jakou Narrenwind na nějakém albu pustili do světa.

V jistých ohledech lze tedy „I, Shaman“ považovat za zklamání. Pořád se jedná o slušnou desku, která neurazí, poslouchá se fajn a má svoje světlé chvilky, ale stejně tak se dá mluvit o slabších pasážích a nelze opomíjet, že z dosavadních dlouhohrajících počinů je „I, Shaman“ jednoznačně nejslabší.


Tulus – Old Old Death

Tulus - Old Old Death

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.3.2020
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Hel
02. Jord
03. I havet hos Rån
04. Flukt
05. Folkefall
06. I hinmannens hånd
07. Grunn grav
08. Ild til mørkning
09. Villkjeft
10. In memoriam

Hrací doba: 31:10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Tulus je skupina, k níž chovám respekt, ale nijak zvlášť jsem ji nikdy neposlouchal. Staré věci z minulého tisíciletí jsou sice těžce ok a za občasné protočení asi stojí, ale myslím si, že Norsko devadesátých let dalo světu i lepší desky, jejichž pečlivému uctívání se věnuji radši. Jestli něco, tak jsem si o něco víc oblíbil spřízněné Khold, jejichž některá alba mám vcelku rád, zejména ta starší. Obě formace spolu vždy sdílely většinu sestavy a v určitých ohledech se jejich hudba i podobá, ale právě Khold si podle mě vydobyli větší ohlas.

Nicméně zpátky k Tulus. Ti se před nějakými dvaceti lety odebrali k ledu, což byl právě impulz k založení Khold. Ale poté, co Khold v roce 2006 začali pauzírovat, dvě stěžejní postavy obou formací, tedy bubeník Sarke (určitě budete znát i jeho stejnojmennou kapelu, kterou dělá s Nocturnem CultemDarkthrone) a zpěvák / kytarista Gard / Blodstrup, Tulus obnovily. Později začaly obě skupiny fungovat souběžně.

První návratová deska Tulus s názvem „Biography Obscene“, na níž prosakovaly avantgardní tendence, se mi líbila a popravdě se k ní s odstupem času vracím asi nejčastěji z celé diskografie. Následující „Olm og bitter“, na níž se Tulus opět představili v poněkud konzervativnější podobě, už mi připadala slabší. Novinka „Old Old Death“, jež přichází po celých osmi letech, na svého přímého předchůdce v mnohém navazuje, což se bohužel týká i nedostatků.

Pro pořádek můžu říct, jak jsem vnímal „Olm og bitter“. Nejednalo se o vyloženě špatnou nahrávku v tom smyslu, že by si s ní snad Tulus řezali ostudu; vyložená píčovina zní jednoduše jinak. Přesto – a s odstupem času obzvlášť, protože chuť se vracet nenacházím – nelze nevnímat, že „Olm og bitter“ výrazně ponižovala obyčejnost, průměrnost a celková nevýraznost. Některé songy sice zněly docela v pohodě, ale prakticky žádný z nich nepředvedl nic zvláštního nebo snad pamětihodného. V konečném důsledku jde tedy o album, na nějž se velmi rychle a lehce zapomíná.

O pocitech z „Olm og bitter“ hovořím z jednoduchého důvodu – o novince „Old Old Death“ smýšlím naprosto stejně. U minulého počinu mohu dojmy podepřít o velký časový odstup, jenž vždy bývá nejpřísnějším soudcem. A i když nejsem žádná zkurvená Sibyla, věřím tomu, že „Old Old Death“ nakonec dopadne úplně stejně.

Musím říct, že mě to docela mrzí, protože i navzdory tomu, o čem jsem mluvil v úvodním odstavci, jsou mi Tulus dost sympatická kapela. Základní ingredience se mi také zdají v pohodě. Určitá dřevnost a „primitivnost“ tomu sluší, Blodstrup texty své manželky Hildr pořád plive s úctyhodně jedovatým krákorákem a celkově je evidentní, že to hrají zkušení muzikanti od srdíčka a bez ohledu na současné trendy. Žádné chaosy, okulty ani raw orthodox, jen ztrouchnivělý black metal vycházející z oldschool tradic.

Tulus

Mezi songy se pár „hitů“ najde. Na chvíli mi v hlavě uvízly třeba „I havet hos Rån“ nebo „Grunn grav“; druhá „Jord“ je taky dost chytlavá a zmínit musím i „Folkefall“, což mi možná přijde jako nejlepší píseň albu. V předposlední „Villkjeft“ pak Tulus opustí svoje standardní střední tempo a trochu zasypou, což se jinak stává jen zřídka (jinak třeba ve finále „Folkefall“). Ani tyhle nejvýraznější skladby nicméně nenabízejí nic zvláštního, co by si měl člověk pamatovat nad rámec těch několika poslechů v době, kdy je „Old Old Death“ aktuální.

Celkově vzato tedy „Old Old Death“ bohužel není žádný zázrak. Jde o album, které neurazí, ale nepotřebujete jej slyšet. Jeho poslech dává největší smysl pro stávající fans nebo z úcty ke jménu, ale vyložené nadšení snad mohou projevit jen ti nejskalnější anebo posluchači bez větších nároků. Deska mě neobtěžovala, ale těch pár otočení mi stačilo a víc už nikdy nebudu potřebovat. Tulus už udělali i násobně lepší fošny, takže v případě nálady se vrátím radši k nim.


Whoredom Rife / Taake – Pakt

Taake / Whoredom Rife - Pakt

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.3.2020
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
I. Side A: Whoredom Rife
01. From Nameless Pagan Graves
02. En lenke smidd i blod

II. Side B: Taake
03. Ubeseiret
04. Heartland (The Sisters of Mercy cover)

Hrací doba: 24:14 (13:16 / 10:58)

Odkazy Whoredom Rife:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy Taake:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Taake mám docela rád. Muzika tohoto, nebojím se říct dnes již kultovního norského projektu se mi vždycky líbila. První tři řadovky jsou jednoduše skvosty, které se můžou postavit na roveň největším albům blackmetalové historie. Následující desky se už sice ranou trilogii nedotahují, ale pořád mi přijdou dobré a osobně mě baví.

Na druhé straně bych ale netvrdil, že Taake patří k vyloženým srdcovkám. Je to super kapela, občas si její muziku pustím s obrovskou chutí, ale v pomyslném žebříčku oblíbenosti u mě nepatří na nejvyšší příčky, v důsledku čehož si vystačím s dlouhohrajícími alby. Ta poslouchám docela poctivě (snad jedině na „Stridens hus“ jsem ve své době moc času nenechal, ale ne nutně kvůli kvalitě samotného počinu), neřadové nahrávky však většinou nechávám bez povšimnutí.

Stejný osud jsem měl připravený i pro splitko „Pakt“, kde se Taake potkává s Whoredom Rife. Jak se ale říkává: darovanému promáči na zuby koukej. Vždyť od toho to člověku posílají, aby ten chrup zkontroloval. Hozenou rukavicí jsem nepohrdl, oprášil své stomatologické znalosti a pustil se do díla. Předtím, než se vás pokusím seznámit s výsledky svého bádání, ještě mohu dodat, že pro Taake to nebude jediný letošní split – „Jaertegn“ sdílené s Deathcult, v jejichž řadách ostatně Hoest také působí, vyjde v červnu.

Ohledně vydání se sluší zmínit, že „Pakt“ vyšlo výhradně na desetipalcové gramofonové desce ve třech barevných provedeních – černé, rudé a jakési šedivé s černými šmouhami (říkají tomu „fog“). Každá skupina si pro sebe dle očekávání uzmula jednu stranu vinylu a každá kapela dodala dva songy.

Strana Taake začíná skladbou „Ubeseiret“. Ta se mi zdá docela v pořádku, i když se v rámci Hoestovy tvorby určitě nejedná o nic zásadního. Ale to bych snad ani od krátkohrajícího počinu nečekal. Po většinu doby jde o takový standard Taake, s nímž si Hoest ostudu nedělá; musí se nechat, že se to pořád poslouchá dobře. Tenhle chlápek prostě umí a i „béčková“ písnička je mocně v pohodě. To zásadní se ale začne odehrávat v poslední minutě, kdy se „Ubeseiret“ zlomí do výborné pasáže s čistými melodiemi a právě díky nim to za zapamatování stojí. Ani tyhle přerody sice nejsou pro Taake ničím neviděným či neslyšeným, ale maká to pořád a líbí se mi to.

Druhým trackem Taake je cover „Heartland“ od The Sisters of Mercy. Abych řekl pravdu, po hudební stránce bych to snad nepoznal, tu převzatost prozrazuje spíš text a název. Od gothic rocku je prostě k black metalu docela dlouhá cesta. První půlka coveru každopádně nic moc, ale melodický riff v té druhé zní fajn. Moc mě to ovšem nevytrhlo. Úchylkou na poslech předělávek jsem až na naprosté výjimky nikdy netrpěl a tahle se k těm výjimkám určitě nezařadí.

Whoredom Rife / Taake- Pakt

Whoredom Rife nefungují příliš dlouho, ale – dost pravděpodobně i díky náležitosti ke značce Terratur Possessions, jejíž jméno má zvuk – si svůj díl pozornosti získali. Já osobně jsem jejich muzice nikdy na chuť stoprocentně nepřišel, ale jedním dechem musím přiznat, že jsem nikdy neměl moc trpělivosti to zkoušet a obě jejich alba jsem slyšel jen z rychlíku.

Příspěvek Whoredom Rife na „Pakt“ vesměs potvrzuje moje povrchní dojmy. Skupina odvádí kvalitní a žánrově čistou práci, vlastně se mi to i docela líbí, ale nemám úplně důvod a potřebu to nějak intenzivně vyhledávat. „From Nameless Pagan Graves“ je většinou rychlejší, ale pořád dost variabilní skladba, jíž rozhodně nelze vyčítat absenci vývoje nebo omílání toho samého. „En lenke smidd i blod“ se odehrává ve středním, až výpravnějším tempu, ale ve druhé půli také umí přidat na intenzitě (nikoliv však rychlosti). Nemůžu na to říct nic jiného, než že Whoredom Rife nedělají nic špatně a možná bych jejich řadovkám měl dát další šanci a tentokrát poslouchat pořádněji.

„Pakt“ je každopádně pohodička. Nejde o žádnou zvláštní nebo zásadní nahrávku, ale oběma formacím dělá čest a fans TaakeWhoredom Rife jistě potěší. Pokud ke skalním nepatříte, klidně můžete vynechat, ale když si to poslechnete, taky tím nic nezkazíte a dost pravděpodobně nebudete zklamaní. Tedy za předpokladu, že holdujete black metalu a že si pod black metalem nepředstavujete Purnamu (v takovém případě pro dobro všech radši spáchejte sebevraždu).


Kvelertak – Splid

Kvelertak - Splid

Země: Norsko
Žánr: hardcore punk
Datum vydání: 14.2.2020
Label: Rise Records

Tracklist:
01. Rogaland
02. Crack of Doom
03. Necrosoft
04. Discord
05. Bråtebrann
06. Uglas hegemoni
07. Fanden ta dette hull!
08. Tevling
09. Stevnemøte med Satan
10. Delirium tremens
11. Ved bredden av nihil

Hrací doba: 58:13

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Prvotinu norských Kvelertak vnímám jako jeden z nejvýraznějších debutů uplynulého desetiletí. Moc dobře si vzpomínám, když jsem je slyšel prvně prostřednictvím videoklipu ke skladbě „Mjød“. Do hardcoru jsem se teprve dostával a právě deska „Kvelertak“ mi tento žánr dost přiblížila. Dodnes ze svého kouzla nic neztratila. Všechny ty energií nabité hymnusy, kterým nechybí nakažlivé melodie ani typická punková agrese stále dokáží rozvířit pořádnou párty v hlavě. A nejenom v hlavě, jak jsem se dokázal přesvědčit před lety na koncertu v Lucerně. To už za sebou Kvelertak měli tři alba a právě křižovali Evropou na podporu toho posledního, „Nattesferd“. Jak se říká, třetí album ukáže, jak to s kapelou bude do budoucna. V případě Kvelertak to nebyly zrovna příznivé výhledy.

„Nattesferd“ bylo jednoznačně zklamáním. Už singlovka „1985“ zněla jako krok špatným směrem. Paradoxně právě na tomto albu se nachází snad můj nejoblíbenější flák této kapely, titulní „Nattesferd“, ale krom toho nemá tahle placka moc co nabídnut. I druhá deska „Meir“ trochu ztrácela, ale stále se jednalo o povedenou záležitost, jež neznamenala žádný výrazný propad, ani nudu, což je snad to nejhorší, co by mohlo skupinu jako Kvelertak potkat. Na rozdíl od „Nattesferd“. První nahrávka „Kvelertak“ jednoduše nastavila laťku sakra vysoko, takhle zásadních opusů moc nevzniká. Důrazně si řekli o pozornost a dali tím pevné základy svému neotřelému stylu, který se stále snaží napodobovat další a další, avšak neúspěšně.

Třetí řadovka se tedy nepovedla, tím však výčet špatných zpráv z tábora Kvelertak nekončil. Jejich řady postupně opustili jak zpěvák Erlend Hjelvik, tak bubeník Kjetil Gjermundrød. Zásadním se zdál zejména odchod Hjelvika, jelikož ten už byl něco jako maskot kapely. Na koncertech si pravidelně narážel na palici sovu jako Mr. Bean krocana a svým vzezřením divocha z jeskyně a neurvalým pódiovým projevem k celkové prezentaci Kvelertak neodmyslitelně patřil. To, co se zdálo být posledním hřebíčkem do rakve, se však proměnilo v pravý opak.

Novým bubeníkem se stal Håvard Takle Ohr a za mikrofon přišel Ivar Nikolaisen. A co se nestalo, Kvelertak ožili. Nevím, jak velký vliv na to měly právě prodělané personálie, každopádně „Splid“ je nečekaně povedenou plackou. Rozdíl na postu bubeníka není vlastně vůbec znát, to samé by se dalo říci o zpěvu, jelikož Nikolaisen má tu převažující řvavou polohu dost podobnou jako Hjelvik. Změna je však znát na celkovém vyznění kapely, kdy šly metalové vlivy do ústraní, čímž je „Splid“ takřka přímou hardcorovou nahrávkou. Tím však Kvelertak neztrácejí kýženou chuť svého tak typického zvuku. Stále jsou na hony daleko poznat víc než bezpečně.

V souvislosti s Kvelertak se rádo mluví o žánru black ‘n’ roll, což dává celkem smysl. Onoho black metalu je zde však jen minimum. Výrazněji je slyšet pouze ke konci desky, v progresivněji rozmáchlejších skladbách „Delirium tremens“ a „Ved bredden av nihil“. Možná na úkor toho dostávají ještě více prostoru melodické hardrockové riffy a klasičtější punková tempa. Nápadů, jak tohle všechno poskládat dohromady, má „Splid“ každopádně dost. Úvodní „Rogaland“ a „Crack of Doom“ (kde vypomáhá Troy SandersMastodon) se nesou přesně v onom hardrockovém/hardcorovém tempu, jemuž nechybí spousta kytar, změny temp ani chytlavé refrény. Trochu méně vynalézavě působí následující „Necrosoft“, ale „Discord“ už zase předvádí kulervoucí rock ‘n’ roll, který zde Kvelertak tak moc sedí.

Překvapí také používání angličtiny, ať už právě v „Discord“ nebo „Crack of Doom“. Na poslechu to upřímně nic moc nemění, ale člověk prostě zpozorní, že tu a tam i něco rozumí. Rozvleklá „Bråtebrann“ mě podobně jako „Necrosoft“ neoslovila, asi hlavně pro svoje neustálé zabržďování a ne zrovna zdařilý refrén. Nutno ale zmínit, že její rozjetá pasáž v druhé půlce až po sólo uvedené zvoláním „Elgitar, kom’an!“ je kurva našlapaná.

Nejzajímavější část „Splid“ se nachází za jeho polovinou. Výborná stopa „Uglas hegemoni“ zní na Kvelertak vlastně docela netradičně. Bere si sousto z kalifornského skate punku, hudebně i svoji uvolněnou atmosférou. K tomu má spratkovský výraz, kdy fluše do tváře všem čumilům a ještě se u toho poťouchle směje. Ostatně jako celé „Splid“ a jako Kvelertak po příchodu Nikolaisena. Něco ze středního tempa nabídne zase další skvělá skladba „Fanden ta dette hull!“. Po celou dobu to však nevydrží, jelikož se zvrtne do thrashe a metalického sólování. Mimo svůj rajón se Kvelertak znovu dostanou s „Tevling“, kde slyším německé Die toten Hosen zhruba v druhé polovině devadesátých let. A jako oddechovka to funguje parádně.

Kvelertak

Bez devítky „Stevnemøte med Satan“ bych se asi dokázal obejít, ale i ta je fajn. Přesto, přistřihnout trochu stopáž a zkrátit to na tři čtvrtě hodiny mohl být účinek „Splid“ ještě vyšponovanější a přiblížení se „Kvelertak“ už by mohlo být na dosah. S hodinovou délkou je „Splid“ jednoznačně nejdelší nahrávkou Kvelertak.

Závěr desky jsem již nakousl výše. „Delirium tremens“ začne poklidně a s rozvahou a skrze spletité melodie a houstnoucí rytmiku skončí tak nějak podle očekávání v blackmetalové vřavě. Svých osm minut si uhájí a přesně něco takového „Splid“ na konec potřebovalo. Obdobně tvrdší je i „Ved bredden av nihil“, která už ale hraje vyloženě na finální notu, což dávají jasně tušit kvílivé kytary a gradující postupy. Předchozí „Delirium tremens“ je zajímavější, ale i tak je ukončení „Splid“ zdařilé.

„Splid“ možná nesedne úplně každému, hlavně tedy těm, kteří u Kvelertak lpějí na metalovou stránku. Kvelertak stočili kormidlo směrem k punku. Jak ukazuje jejich novinka, bylo to správné rozhodnutí. „Splid“ je prostě zábava. Šleha rock’n’rollového adrenalinu přímo do žil. Kdo má rád i pozitivně znějící hudbu, toho by mělo „Splid“ nakopnout stejně jako mě. Takhle dobře Kvelertak nezněli od dob své deset let staré prvotiny. Skvělá záležitost a velice příjemné překvapení.


Burzum – Thulêan Mysteries

Burzum - Thulêan Mysteries

Země: Francie / Norsko
Žánr: ambient / dungeon synth
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Byelobog Productions / Back on Black

Tracklist:
Disc I:
01. The Sacred Well
02. The Loss of a Hero
03. ForeBears
04. A Thulêan Perspective
05. Gathering of Herbs
06. Heill auk Sæll
07. Jötunnheimr
08. Spell-Lake Forest
09. The Ettin Stone Heart
10. The Great Sleep
11. The Land of Thulê
12. The Lord of the Dwarves
13. A Forgotten Realm
14. Heill Óðinn, Sire
15. The Ruins of Dwarfmount
16. The Road to Hel
17. Thulêan Sorcery

Disc II:
01. Descent into Niflheimr
02. Skin Traveller
03. The Dream Land
04. Thulêan Mysteries
05. The Password
06. The Loss of Thulê

Hrací doba: 89:46 (50:01 / 39:45)

Odkazy:
web / bandcamp

Jsem přesvědčen, že představovat zde Burzum je něco jako nosit dříví do lesa nebo nosit black metal do Norska. Nepochybuji o tom, že každý z čtenářů moc dobře ví, co je tohle jméno zač, a ti největší ignoranti přinejmenším tuší. Kdo vůbec neví, měl by si doplnit vzdělání, ale takových myslím bude minimum. Přesto pojďme v rychlosti zrekapitulovat alespoň hudbu posledních deset let, tedy éru poté, co Varg Vikernes vylezl z vězení…

Staré věci z devadesátých let jsou samozřejmě arci-kulty, jejichž genialitu ani význam pro svůj žánr jim už nikdo nikdy neodpáře, a to včetně jejich autora, byť by se mohlo zdát, že se o to Vikernes občas skoro i snaží. Osobně si nicméně myslím, že návrat Burzum svého času smysl měl, přinejmenším tedy zpočátku. Desky „Belus“ a „Fallen“ na někdejší tvorbu navázaly se ctí. A čas ukázal, že skutečně jde o dobrá alba. Alespoň tedy já se k nim docela rád vracím.

Potom už to ale začalo jít z kopce. Nejprve vyšlo nudné „Umskiptar“, které dodnes vnímám jako docela nedůstojnou tečku za metalovou tvorbou Burzum, a potom už se Varg Vikernes začal topit v nepříliš záživném ambientu. „Sôl austan, Mâni vestan“„The Ways of Yore“ jsem přešel bez většího zájmu; poslechnul jsem je jen letmo a spíš z povinnosti. Nyní už si z nich nevybavím vůbec nic, což třeba o „Dauði Baldrs“ a „Hliðskjálf“, tedy starých ambientních nahrávkách Burzum, říct nemůžu. Když se tedy následně Varg Vikernes hudebně odmlčel, nijak mi nová muzika Burzum nescházela. Když v roce 2018 oznámil, že činnost Burzum skončila, vlastně jsem si říkal, že bylo načase.

Navzdory oficiálnímu ukončení Burzum ale Varg Vikernes přesto začal pracovat na nové muzice, z čehož jsem tedy trochu zmatený, poněvadž nečinnost hudební skupiny si představuji trochu jinak než jako tvorbu nové hudby. Ale dejme tomu. Výsledkem je každopádně dvojalbum „Thulêan Mysteries“, které ovšem není primárně zamýšleno jako deska, nýbrž jako soundtrack k Vargově deskové hře „MYFAROG“. Což mi z nějakého důvodu přijde strašně vtipné. Obzvlášť když se Vikernes nechal slyšet, že jeho skutečnou vášní nikdy nebyla hudba, nýbrž právě deskové hry. Hahaha! Každopádně se nejedná o první nahrávku Burzum zamýšlenou jako hudební doprovod – podobnou roli plnilo již „Sôl austan, Mâni vestan“, jež sloužilo jako soundtrack k filmu „ForeBears“ od Vargovy staré.

Já osobně mám nicméně deskovky v piči a tu Vikernesovu dvojnásob. Pro mě je „Thulêan Mysteries“ především hudebním albem a jako takové moc neobstojí. Myslím si ovšem, že ani jako ten doprovod to nebude žádná velká sláva. Ale co já vím, u deskovky bych zdechnul nudou, ať už by k ní hrálo cokoliv. Anebo i kdyby bylo ticho.

Tak či onak, „Thulêan Mysteries“ má podle mého názoru několik zásadních problémů. Za ten největší považuji skutečnost, že to je prostě ty vole strašná nuda. Obsah většiny skladeb tvoří jen nezáživné omílání ambientních zvuků. Což o to, samozřejmě jsem od Varga nečekal nějaké propracované kompozice. Hudba Burzum byla vždy o minimalismu, takže by bylo hloupé jí nyní minimalismus vyčítat. Je nicméně rozdíl mezi minimalismem a nudou. „Thulêan Mysteries“ má mnohem blíž k tomu druhému.

Což o to, v některých písních atmosféra probleskuje. Občas lze cítit, že na tom Vargovi prostě něco je a že při větší péči a s větší sebereflexí by byl stále schopen vypotit fakt zajímavé nahrávky. Poměrně dobré jsou třeba „The Lord of Dwarves“, „The Road of Hel“ (v nichž obou se dokonce objevují kytarové náznaky) nebo „A Forgotten Realm“. Oukej se mi zdá také recitál „The Great Sleep“, i když bych si v předstihu zrovna na tenhle druh písně nevsadil. Nějaké další stopy také ujdou anebo přinejmenším neurazí, i když třeba nic skutečně zajímavého nenabídnou.

Burzum

Pak se tu ale nacházejí i songy, které mi přijdou hloupé až směšné. „A Thulêan Perspective“ nebo „The Loss of Thulê“ jsou prostě kýče jak prase. „Heill auk Sæll“ nebo „Descent into Niflheimr“ jsou strašné blbosti. „Spell-Lake Forest“ zní jako totálně basic dungeon synth, co dělá nějaký amatér doma u compu na koleně (vlastně nejspíš přesně takhle to i vzniklo). Pazvuk v „The Ruins of Dwarfmount“ u mě vzbuzuje spíš trapný úsměv. Další stopy jako třeba „The Dream Land“ připomínají spíš vakuum.

„Thulêan Mysteries“ ovšem provází ještě jeden zásadní nedostatek, jenž spolehlivě naředí i to málo ucházející, co se na albu nachází. Samozřejmě tím mám na mysli obrovskou délku prakticky devadesáti minut. Seru na to, jestli to bylo myšlené jako doprovod ke hraní nějaké deskovky, protože z hlediska desky jde o mnohem větší stopáž, než kolik by „Thulêan Mysteries“ dle svojí náplně mělo mít. Zbytečně dlouhé, roztahané a rozplizlé, minuty se táhnou jak trollí pšouk… anebo jak roky Vargovi v lochu, haha. Prostě se tam toho děje strašně málo na to, aby byla taková délka obhajitelná, a tím nemyslím jen počet motivů a melodií, ale i hustotu atmosféry. Ta je velmi řídká. Co do nálady má mnohem větší dopad obálka, pro niž byl použit obraz „Nøkken“ od norského malíře Theodora Kittelsena (jehož práce se ostatně objevila již na „Hvis lyset tar oss“ nebo „Filosofem“).

Ohromná porce nepříliš záživné hudby dává nelichotivý výsledek – „Thulêan Mysteries“ působí příliš prázdně, fádně, nezajímavě a především zbytečně. Pár konkrétních stop jistou úroveň má, ale je toho strašně málo a ani v jejich případě nejde o takový zázrak, aby dávalo smysl tolerovat „Thulêan Mysteries“ v přehrávači déle než na pár povinných poslechů z úcty ke starým deskám a ke jménu, které kdysi znamenalo to nejlepší, co black metal nabízel. A i tak je silně diskutabilní, zdali si novinka Burzum zaslouží i těchto pár poslechů. Jedna věc je jistá – kdyby tohle nevyšlo, o nic bychom nepřišli. Což asi hovoří za vše.