Archiv štítku: NOR

Norsko

Nachash – Phantasmal Triunity

Nachash - Phantasmal Triunity

Země: Norsko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Shadow Kingdom Records

Tracklist:
01. Red Death Eclipse (A Savage Darkening)
02. Apex Illuminous
03. Astral Sacrifice
04. Fleshtemple Incineration
05. Vortex Spectre
06. Elder Night (Arcane Fires)

Hrací doba: 36:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Řekl bych, že na debutové album norských Nachash se čekalo docela intenzivně a netrpělivě. Důvodem samozřejmě není nic jiného a nic menšího než jejich pilotní minialbum „Conjuring the Red Death Eclipse“, které vyšlo v roce 2015 u Unborn Productions a přijato bylo nadmíru kladně.

Severské trio, v jehož řadách mimo jiné najdeme třebas bývalého bubeníka Celestial Bloodshed, si ovšem se svou dlouhohrající prvotinou dalo relativně načas – tři a půl roku trvalo, než „Phantasmal Triunity“ doputovalo do našich přehrávačů. Nicméně… pohádku o tom, jak je lepší si nějakou chvíli počkat na kvalitně zahoblovaný výsledek než dostat nedodělek v dřívějším termínu, jistě znáte. Je to klasika, kterou se někdy ohnal snad každý pisálek, který kdy na české internety zvracel cosi o metalu. Jenže ona je to pravda a „Phantasmal Triunity“ toho ostatně může být důkazem. Ačkoliv je totiž debut o trochu jinde než „Conjuring the Red Death Eclipse“, rozhodně se jedná o důstojného následovníka prvního minialba.

Nebudu vám kecat. Já osobně jsem z „Conjuring the Red Death Eclipse“ až tak v píči nebyl. Nechápejte mě špatně, je to moc fajn fošna, muzika je cool jak debil a svého času mě to fest bavilo. Nicméně genialitu hodnou nejvyšších možných hodnocení, jakou v tom spatřují jiní, jsem na prvotině Nachash nenašel.

A nenacházím ji ani na „Phantasmal Triunity“. Je to „jenom“ (ty uvozovky jsou dost velké) parádní placka, která má koule, má ksicht a poctivě šlape. Na poslech moc dobrý, baví mě to, všechno super. Pouze chci nenápadně naznačit, že se zde nebavíme o desce roku.

Řadovka má oproti EP o něco čitelnější sound. Klasika, která mě určitě nepřekvapila, a pochybuji o tom, že vás by překvapila. Takový už je nejspíš úděl prvních velkých desek – předcházející neřadové nahrávky bývají zpravidla syrovější a v případě „Conjuring the Red Death Eclipse“ versus „Phantasmal Triunity“ to platí jakbysmet.

Je to však nutně špatně? U Nachash vlastně ani ne, poněvadž to trochu sedí s vývojem kapely a navíc zní „Phantasmal Triunity“ pořád dost metal. Co metal – ty vole, METAL! Letošní počin je o něco méně black a více heavy metal. Milovníci kakofonických disharmonií i fandové blastbeatů si tedy u Nachash nepřijdou na své, ale jestli uctíváte starou školu, tak „Phantasmal Triunity“ vám s dost velkou pravděpodobností chutnat bude. Když to poslouchám, tak skoro cítím, jak mi na zádech začíná rašit džíska, a chuť mlátit řepou a hrozit jak blázen se prudce zvyšuje.

Nachash

Může to znít vtipně, jenže pozor. Nachash se klaní staré metalové špíně, a když tedy v jejich případě říkám heavy metal, ani náhodou tím nemám na mysli mrdky plnící soupisku Masters of Gay Rock. A hlavně – nečekejte jednoduché písnička sloka-refrén-sloka-sólo-refrén-konec. Skladby jsou strukturovanějšího rázu, Norové navrch sypou kvalitní riffy jak na běžícím pásu, takže nuda moc nehrozí. Zcela jistě se nejedná o nějaké tupé halekačky k pivu a klobáse.

Ze všeho doposud uvedeného je asi nasnadě, že Nachash nejsou žádné lamy a že nad svou tvorbou přemýšlejí. Když navíc nechybí schopnost přetavit takové přemýšlení v odpovídající výsledek, je evidentní, že před sebou máme dost kvalitní záležitost. Nikoliv fenomenální, protože na to je požitek při poslechu „Phantasmal Triunity“ nedostatečně „spirituální“, ale ne každý den člověk musí poslouchat hluboké atmosféry. Palec nahoru si tahle záležitost nesporně zaslouží.


Ivar Bjørnson & Einar Selvik – Hugsjá

Ivar Bjørnson & Einar Selvik - Hugsjá

Země: Norsko
Žánr: folk
Datum vydání: 20.4.2018
Label: By Norse Music

Tracklist:
01. Hugsjá
02. WulthuR
03. Ni døtre av hav
04. Ni mødre av sol
05. Fornjot
06. Nattseglar
07. Nytt land
08. Nordvegen
09. Utsyn
10. Oska
11. Um heilage fjell

Hrací doba: 62:22

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jsou tomu cca dva roky, co mnohými žánrovými stránkami zahýbala formace Skuggsjá respektive její debutové album „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“. Společný projekt Einara Selvika (Wardruna) a Ivara Bjørnsona (Enslaved) sice vzniknul již o něco dříve a dokonce vystoupil živě, ale až první deska skupině přinesla širokou pozornost. A ne neprávem, protože šlo o vcelku povedenou záležitost.

Jeden by si snad i tipnul, že vzhledem k vytíženosti obou protagonistů v jejich hlavních kapelách (WardrunaEnslaved od vypuštění „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ vydali nová alba a obě skupiny také koncertovaly) bude Skuggsjá – anebo také Ivar Bjørnson & Einar Selvik’s Skuggsjá – pouze jednorázovou záležitostí, ale zdá se, že oběma veličinám severské atmosférické hudby vzájemná spolupráce zachutnala, takže tu máme pokračování. Název projektu byl zpětně nenápadně upraven pouze na Ivar Bjørnson & Einar Selvik a pod touto hlavičkou připlula druhá deska „Hugsjá“.

Je otázka, jak se k „Hugsjá“ postavit. Na jedné straně bychom mohli říct, že druhý počin v jistých ohledech navazuje na „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“. Ne však úplně, skončit s tímhle prohlášením by bylo dost zkratkovité. Jedna zásadní změna se totiž udála. Zatímco debut představoval jakýsi střet obou světů, tedy folklórního ze strany Selvika a metalového ze strany Bjørnsona, na „Hugsjá“ jednoznačně převažuje ten první. Kytara i bicí se sice napříč deskou tu a tam ozvou, nicméně ani v jednom případě ne v takové podobě, aby se dalo mluvit o metalových vlivech, a celkově byl jejich zvuk upozaděn.

Ne snad, že by Ivar Bjørnson ještě neměl zkušenosti s hudbou bez metalových riffů. Vzpomeňme třeba na skvělý ambientní projekt BardSpec. Přesto se u poslechu „Hugsjá“ člověk nemůže zbavit pocitu, že Einar Selvik měl při skládání dost navrch. Což samozřejmě nemusí být pravda, nicméně zůstává faktem, že jsem měl dost často dojem, že tu či onu píseň by šlo bez větších obtíží použít i pro album Wardruny. Ponechám vám nyní chvíli, abyste se na základně vlastního subjektivního uvážení rozhodli, zdali se jedná o plus, či mínus…

Doufám, že jste si na rozmyšlení dali menší přestávku, abych nyní mohl odhalit šokující prohlášení, že za mě to až taková pecka není. Nechápejte mě špatně. Mnohé skladby na „Hugsjá“ jsou navzdory podobnosti s Wardrunou dobré. Další k ní zas tak blízko nemají, protože přece jenom obsahují kytary, trochu odlišné využití rytmiky a jsou méně ambientní. Někde vzadu ale hlodá červíček pochybnosti a říká, že se to už začíná trochu opakovat. A také že by se mi více zamlouvalo, kdyby se Einar v rámci druhého projektu od Wardruny víc vzdálil, než se k ní naopak přiblížil. A také že příští album Wardruny už by mělo přinést nějaký nový impuls a úkrok trochu jiným směrem.

Ivar Bjørnson & Einar Selvik

Asi to začíná vypadat, že Ivar Bjørnson byl na „Hugsjá“ odsunut úplně na druhou kolej. To nedokážu říct, třeba je nahrávka skutečně společným dílem a oba se na jejím skládání podíleli stejnou měrou. Ale ani to by nic nezměnilo na tom, že se druhé album jejich projektu až zbytečně přiblížilo domovské tvorbě jednoho z nich.

Dělá to všechno z „Hugsjá“ špatnou desku? Rozhodně ne. Stále se jedná o náladově dobře zhotovenou záležitost, která se může pochlubit hezkou atmosférou. Ta se drží, přestože jsou některé konkrétní skladby trochu slabší a při opakovaných posleších se pomalu začínají zajídat. Jako celek jde nicméně o počin složený s rozvahou i nějakou vizí. Pouze říkám, že tentokrát není na místě nadšení a že, konečně si to přiznejme, člověk asi čekal víc…


Knokkelklang – Jeg begraver

Knokkelklang - Jeg begraver

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: květen 2018
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Jeg begraver
02. Urstanken
03. Åndedragenes hvin

Hrací doba: 41:51

Odkazy:

Ani labelová příslušnost k Terratur Possessions a fakt, že obvykle proženu sluchem většinu jejich vydání, mě nepřinutila věnovat bližší pozornost norským Knokkelklang. Kapela samotná o ni zřejmě moc nestála, protože první čtyři demo kazety byly zřejmě určeny jen úzkému okruhu lidí a také se nedá říct, že by vinylové re-edice vybraných titulů či samotné vydání debutu doprovázela hlasitá očekávání. Ovšem jistý zesnulý kamarád o jakémsi demáči vícekrát básnil, a když jsem na letos vydané, dlouhohrající album „Jeg begraver“ náhodou narazil někde na blogu, uvědomil jsem si, že by mi tuhle desku určitě vnucoval tak dlouho, dokud bych si ji neposlechnul. Takže jsem tak učinil.

Knokkelklang je krásně onomatopoeické slovo, člověk ani nemusí čumět na archivy, kde je název osvětlen, aby si onen zvuk nakrásně představil. Sice si pod „sound of bones“ představím zvuk z nějakého starého RPG doprovázející zánik nepřátelského kostěje než zvuk srážky dvou reálných kostí (což jsem si taky musel vyzkoušet), ale účel je splněn a vize obnažených kostí trčících ze země, se mi vybavuje při poslechu již automaticky. Ze země jen sporadicky poprášené sněhem, v krajině, kde skrze šedivý, hustý opar jen těžko prosvítá znavené slunce. Anebo si pro podobnou představu vzpomeňte na obal prvního alba Burzum.

„Jeg begraver“ je sakra atmosférická věc, ostatně jak mělo napovědět fantazírování výše. Syrový mrazivý black metal, často melancholický, pro někoho snad až depresivní, avšak tyhle adjektiva jsou v případě Knokkelklang zcela prostá jakéhokoliv kýče a negativního zabarvení, za které jsou odpovědné hordy trendařů, outsiderů a dementních plešek. „Jeg begraver“ má unikátní vlastnost posluchače k sobě připoutat. Děje se tak pomocí uhrančivých silných motivů? No, nerad bych snižoval zdejší důsledně promyšlenou kytarovou práci, ale ne, protože pokud chceme takto hudbu Knokkelklang označit, je zcela nutné hovořit o celku. Album je absolutně šedivé a monotónní v tom nejlepším slova smyslu. Žádné povzbuzení, žádná katarze, jen bezvýchodný zmar a morbidní fascinace chřadnutím sebe sama a blízkého okolí.

Ale své oblíbené riffy si najdete zcela určitě, o tom žádná. V tomhle ohledu působí výrazněji první, titulní skladba, která díky svému ústřednímu motivu (nemusí tak hned působit, ale spolehlivě se vrací po celou dobu 21 minut) má v sobě i něco hrozivého. Čtrnáctiminutová „Urstanken“ hraje na podstatně nostalgičtější melancholickou notičku. Nejen díky této skladbě jsem si vícekrát při poslechu alba vzpomněl na staré dobré časy, kdy jsem black metal teprve objevoval. No a závěrečná „Åndedragenes hvin“ rozhodně není jen ambientním outrem na zaplácnutí B strany vinylu, naopak. Výborná tečka, ze které tuhne krev v žilách. Za zmínku v neposlední řadě stojí, jak je „Jeg begraver“ opracováno do důsledků. Album navzdory zdánlivému minimalismu skýtá různá zvuková překvapení v pozadí, „zvuk kostí“ prostupuje celým albem a produkce ve své fascinující syrovosti může být jen těžko lepší.

Je sice červenec a kdo ví, jak bude nadcházející zima vypadat, ovšem v jednom mám jasno. Jakmile se ochladí a začnou padat první vločky, okamžitě do přehrávače kromě Bekëth Nexëhmü narvu i Knokkelklang a valím ven na prověřená místa bez lidí, kde společnost dělají jen chcíplé stromy. Dále mi stojí za zmínku, že jsem si při poslechu „Jeg bergraver“ vzpomněl i na feeling evokovaný Walknut, Burzum („Det som engang var“), Blut aus Nord (výhradně „The Mystical Beast Beast of Rebellion“), Sortsind a Strid, i když Knokkelklang zní teda hodně jinak. Prostě pokud hledáte svojský black metal s atmosférou opuštěných mrtvých krajin, co nijak nezapadá do současného žánrového zeitgeistu, tak „Jeg bergraver“ zkuste. Ať už jsou popisky, fantazie a zvláště přirovnání výše jakkoliv mimo z důvodu, že podobnou muziku jsem léta nevyhledával, objektivním faktem zůstává, že tohle je výborný Black Metal.


A.H.P. – Forakt, hat og død

A.H.P. - Forakt, hat og død

Země: Norsko / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
Side A:
01. Among the Dead

Side B:
02. Tomhet [Burzum cover]

Hrací doba: 31:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

Debut norské (nebo spíš polské?) sebranky A.H.P. s názvem „Against Human Plague“ mě úplně na lopatky nepoložil. Sice nebyl úplně hloupý, ale že by mě ta placka zaujala nějak výrazněji, to rozhodně ne. Mé dojmy byly spíš chladnější a nějak jsem neměl v plánu kapele v budoucnu věnovat zásadní část své pozornosti a čím dál tím drahocennějšího času na poslech nové muziky. O to víc mě ovšem překvapilo a potěšilo letošní EP „Forakt, hat og død“, po němž svůj postoj k A.H.P. musím zásadně přehodnotit.

Jak jsem naznačil, původně jsem ani nechtěl „Forakt, hat og død“ poslouchat. „Against Human Plague“ jsem si zapamatoval spíš jako průměrný agresivní black metal, který se střídal s ambientem, přičemž jsem nepředpokládal, že by se A.H.P. od této polohy a kvality nějak signifikantně posunuli. Mýlil jsem se. „Forakt, hat og død“ jsem vlastně pustil spíš náhodou, protože jsem zrovna nevěděl, co si mám pustit, a příhodně jsem měl v tom momentě otevřený Bandcamp Avantgarde Music, protože jsem uvažoval nad tím, co dalšího z jejich shopu by mělo skončit u mě na polici. Hned s prvním poslechem jsem zjistil, že „Forakt, hat og død“ je kvalitou dost jinde oproti staršímu materiálu, a při finální realizaci objednávky jsem neváhal přihodit i právě jeden z 250 vinylů nového ípka A.H.P.

Než se pustíme k povídání o samotném minialbu, slušelo by se nejspíš zmínit, co se v mezičase událo u skupiny. Gulnar, původem polský muzikant aktuálně žijící v Norsku, k sobě do sestavy přibral další muzikanty. Kytary a efektů se na „Forakt, hat og død“ ujal Aro (Masachist, Illness), jenž se jako host podílel už na „Against Human Plague“. Vokály a basy pak převzal Armagog (Throneum, Embrional, ex-Arkona, ex-Taran), jehož manželka Marita jen tak mimochodem napsala text ke skladbě „Among the Dead“, která je stěžejní náplní EP.

Asi nemusím nijak zásadně zdůrazňovat, že tím pádem je „Among the Dead“ oním hlavním důvodem, proč byste měli „Forakt, hat og død“ chtít slyšet. A.H.P. zde předkládají devatenáctiminutovou píseň, která však – své délce navzdory – nenudí prakticky ani minutu. Pokud je mezi vámi někdo, kdo nedá dopustit na „Against Human Plague“, pak ho „Among the Dead“ může trochu zklamat, protože se ani zdaleka nejedná o tak ortodoxní a nasraný černý kov jako minule. Tenhle song je mnohem pestřejší, skladatelsky promyšlenější a strukturovanější. Což asi úplně nepřekvapí, protože jen těžko by to šlo jinak vzhledem ke stopáži; zatímco agresivní sypačka může fungovat na ploše několika málo minut, v delších kompozicích by obstála jen těžko.

A.H.P.

Tenhle posun však A.H.P. opravdu sluší, poněvadž se v „Among the Dead“ nachází množství kvalitně vystavěných momentů a zapamatovatelných pasáží – zapamatovatelných nikoliv díky nějaké chytlavosti nebo hitovosti, nýbrž díky skvělé skladatelské práci. Samozřejmě dojde i na ambientní pasáže, které jsou ale tentokrát s blackmetalovou složkou hudby propojeny smysluplněji a přesvědčivěji. Na každý pád palec nahoru.

Druhá strana „Forakt, hat og død“ pak ukrývá předělávku ambientní písně „Tomhet“ od Burzum, která se původně objevila na desce „Hvis lyset tar oss“ z roku 1994. A ani v tomto případě nemám moc důvodu si stěžovat. A.H.P. tuhle skladbu předělali důstojně a se ctí. V jejich podání zní „Tomhet“ trochu odlišně, ale známá melodie nenechá nikoho na pochybách. Každopádně, jak mě covery většinou nevzrušují anebo rovnou serou, zrovna v tomhle případě mohu s klidem říct, že jako dovětek k „Among the Dead“ to funguje moc dobře.

Vzato kolem a kolem tedy mohu A.H.P. klidně vyseknout poklonu. Nečekal jsem od „Forakt, hat og død“ prakticky nic a dostal jsem EP, které mě mocně baví a poslední dobou ho sjíždím dost často a zodpovědně. Na první pohled možná nenápadná, leč dost silná záležitost, již mohu jenom doporučit.


Dimmu Borgir – Eonian

Dimmu Borgir - Eonian

Země: Norsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 4.5.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. The Unveiling
02. Interdimensional Summit
03. Ætheric
04. Council of Wolves and Snakes
05. The Empyrean Phoenix
06. Lightbringer
07. I Am Sovereign
08. Archaic Correspondence
09. Alpha Aeon Omega
10. Rite of Passage

Hrací doba: 54:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dimmu Borgir jsou živoucím důkazem toho, že i takový styl jako black metal, který je už ze své podstaty anti-všechno, lze pojmout vysloveně komerčním způsobem a udělat si z něj děvku a dojnou krávu. Než na mě nějaký dement spustí ty standardní slinty o tom, jak vlastně každá kapela, která koncertuje a prodává cédéčka, je a musí být komerční, rád bych ho už v předstihu poslal do prdele. Takové demagogické kvazi-argumenty by totiž nebyly ničím jiným než zavíráním očí nad reálnou situací…

Je zcela evidentní, jak Dimmu Borgir postupem let svou tvorbu zpřístupňují a skládají věci čím dál tím víc stravitelné širokému metalovému publiku. Chtělo by se říct, že úměrně s tím, jak rostou počty jejich posluchačů, byť nedokážu říct, co z toho je příčinou a co následkem. Nakonec je to jedno, poněvadž výsledek zůstává stejný – kapela, která kdysi začínala s black metalem a svého času ji šlo považovat za relativně zajímavou, se přesunula do pozice neškodného metalového mainstreamu bez koulí. Kdo to nevidí a neslyší, je slepý a hluchý. Kdo to obhajuje uměleckým vývojem, tak si takovéhle sračky zaslouží poslouchat.

Současnou situaci Dimmu Borgir bude asi nejlépe ilustrovat tvrzení, že dnes už by bylo nadmíru zavádějící řadit tohle norské trio k black metalu. Dnešní Dimmu Borgir, jak se prezentují na aktuální desce „Eonian“, prostě s black metalem nemají společného zhola nic. Jedná se o bezzubý symfonický pohádkový metálek, který spíš než k black metalu má mnohem blíž k Therion nebo Nightwish. A právě na jejich posluchače Dimmu Borgir zřejmě míří. Prostě musejí, poněvadž takovouhle načančanou patetickou blitku nemůže žádný příznivec black metalu považovat za hodnou svého sluchu.

„Eonian“ do puntíku potvrzuje to, co naznačoval už úvodní singl „Interdimensional Summit“. Ne snad, že by mě to překvapovalo. Vlastně bych se spíš divil, kdyby „Eonian“ neznělo nějak takhle. Metalová dravost byla potlačena na minimum, kytary jsou prakticky neškodné a nehrají vůbec nic zajímavého (což je nadmíru vtipné s ohledem na skutečnost, že dva ze tří stálých členů, včetně hlavního skladatele, jsou kytaristé a ten třetí, zpěvák, na kytaru taky hraje), nejvýraznějším prvkem se staly bohaté orchestrace, sbory, výpravné symfonické aranže. Dokonce ani ten Shagrath už tolik neřve a jeho vokální projev je umírněnější, spíš rádoby-temně šeptá, než aby se do toho trochu opřel a ukázal, že má v hrdle pořád nějakou pilu.

A tak se to má s celým albem. Pro posluchače Nightwish temná hustota, ale kdokoliv, kdo nemá omezený rozhled, se „Eonian“ musí vysmát jako metalu pro děti. Pod nánosy perfektního make-upu muzikantů a pod nánosy symfonického balastu se skrývá sterilní nic. Celé je to povrchní pozlátko, na nějž se cílová skupina nachytá a zajistí tomu úspěch. Má to ovšem nějakou kvalitu? Ani náhodou…

Jsou na „Eonian“ vůbec nějaké klady? Mohl bych použít standardní hlášku o tom, jak jsem se snažil nalézt alespoň něco k pochvale, ale nic jsem nenašel… jenže nebudu lhát, nehledal jsem. Neměl jsem k tomu důvod, jelikož mě poslech desky regulérně sral, a kdybych mohl, tak bych ji z lítosti a bez lítosti utratil. Proč bych si tedy měl vycucávat z prstu nějaké plusy, když stejně vím, že je to skrz naskrz píčovina, jejíž poslouchání mi bylo jednoduše odporné? Snad za jediný trochu světlejší bod lze považovat úvod „Council of Wolves and Snakes“ – ani ne kvůli tomu, že by byl nějak zvlášť dobrý, ale protože oproti okolnímu nonstop „nightwishování“ je to alespoň nějaká změna. Ale žádné strachy, i tady ve druhé půlce dojde na sbory a rádoby epické pasáže.

Dimmu Borgir

„Eonian“ je vlastně jedno z nejhorších alb, která jsem měl letos tu smůlu slyšet; už dlouho mě nic neiritovalo takovým způsobem jako právě novinka Dimmu Borgir. Přesto nepochybuji o tom, že bude mít úspěch, což mi přijde dvojnásob smutné. Jakákoliv obliba takové sračky jen potvrzuje absolutní nenáročnost posluchačů středního metalového proudu, kteří sežerou jakékoliv hovno, kde hraje kytara a které má melodii. Na druhou stranu je to skoro až vtipné, jak se Dimmu Borgir osm roků pižlají s deskou, která je naprosto příšerná, a ještě za to sklidí potlesk. Nakonec to krásně odráží stav současného metalu. Dimmu Borgir nicméně hudební kvalitou dosáhli nového dna, což je téměř obdivuhodný výkon, když vezmeme v úvahu, že už několik předchozích nahrávek byla hloupá symfo-žumpa.


Carpathian Forest – Likeim

Carpathian Forest - Likeim

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.4.2018
Label: Indie Recordings

Hrací doba: 05:29

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandcamp 2

Poslední roky to je s fungováním Carpathian Forest všelijaké, to není žádné tajemství. Od posledního alba „Fuck You All!!!! Caput tuum in ano est“ uplynulo už celých dvanáct let, během nichž kapela v některých chvílích prakticky nehrála. Léta vyplněná pouze nárazovými koncerty, které navíc ne vždy dopadaly přesvědčivě (vzpomeňme třeba na Brutal Assault 2013, kde byl Nattefrost totálně na plech), nakonec zapříčinila, že v roce 2014 odešli dlouholetí členové Tchort, Vrangsinn, Blood Pervertor a A. Kobro.

V sestavě Carpathian Forest tedy zůstal osamocen Natteforst, jenž se obklopil novými spoluhráči, kteří se ze tří čtvrtin rekrutují ze Svarttjern, a společně konečně začali pracovat na tom, aby kultovní značku opět oživili. Už nějakou dobu se pracuje na nové desce „Likskue – Dødens arkitekur“ a přednedávnem vyšla první ukázka toho, jak by mohla znít – EPčko „Likeim“.

Nutno upozornit, že pokud se někdo na novou muziku Carpathian Forest opravdu těšil, minialbum jako „Likeim“ jej po dvanácti letech ticha s největší pravděpodobností neuspokojí. EP je totiž ochutnávkou v tom pravém slova smyslu, poněvadž se na sedmipalci nachází jen pět a půl minuty hudby, z nichž jen polovina je původním materiálem Carpathian Forest. Na B straně se totiž nachází předělávka „All My Friends Are Dead“ od Turbonegro.

Pozitivní zpráva asi je, že titulní track na A straně zní jako Carpathian Forest. Což je asi tak vše, co jsem si z „Likeim“ odnesl. Song je v pohodě a slušně odsýpá, ale rozhodně nemohu tvrdit, že bych se z toho posadil na prdel. Nesere mě to, ale upřímně řečeno, kdyby „Likeim“ nikdy nevyšlo, nebyli bychom ochuzeni o nic zásadního. Dvě hodiny po poslechu (ne jednom) už se song absolutně vypaří z hlavy.

Samozřejmě vyvstává otázka, jak bude znít řadovka, když se Carpathian Forest rozhodli jako první skladbu po dvanácti letech vypustit něco, co je jenom v pohodě, ale nijak nenadchne. Cover od Turbonegro vyznívá o něco zábavněji, protože je pestřejší a uvolněnější, což taky o něčem vypovídá.

EP beru spíš jako zprávu od Carpathian Forest, že jsou (opět) naživu. Oukej. Ale že bych po poslechu „Likeim“ nemohl dospat, než vyjde „Likskue – Dødens arkitekur“, to tvrdit skutečně nemohu. Na to zní novinka až moc průměrně.


Rûr – Rûr

Rûr - Rûr

Země: Norsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 46:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Obecně vzato v recenzích radši představuji nová a neokoukaná jména. Začínající formace, o nichž většina lidí doposud neslyšela. Právě tohle totiž po mém soudu v dnešní digitální době, v dnešním globalizovaném světě, kdy na pár kliků najdete o svých oblíbencích a již známých kapelách takřka vše, dává recenzím nějaký smysl. Psát recenzi na nové Iron Maiden je sice vždycky paráda, ale těžko půjde o nějakou objevitelskou činnost, protože to bude už přibližně stopadesátá recenze, jakou jste četli. Psát o skupinách, které jsou teprve na začátku své cesty, mi přijde jako bohulibější činnost, byť ne pokaždé to skutečně stojí za to. Dnešek budiž dalším takovým případem.

Jednočlenný projekt Rûr pochází z Norska a prvně dal o sobě vědět v loňském roce, kdy vydal bezejmenné debutové EP o třech písních a třicet minutách. Materiál následně zaujal německé vydavatelství Northern Silence Productions, které jej před měsícem vydalo znovu. Původní trojice skladeb zůstala nezměněna, akorát k nim přibyl čtvrtý, tentokráte rovnou čtvrthodinový kus. Možno zmínit, že zatímco loňský počin je označován jako minialbum, aktuální novou edici se čtyřmi stopami skupina označuje jako dlouhohrající debut.

Když jsem pročítal ohlasy na loňské EP i letošní novou skladbu, prakticky všichni hudbu Rûr jenom chválí. Vlastně se tomu ani nedivím, podpisu u firmy jako Northern Silence rovněž ne. Rûr totiž produkuje formu black metalu, jaká se v posledních letech dost hraje a také je dost oblíbená. Během přirovnávání lze zmínit třeba formace jako Saor nebo Dzö-nga, od věci nebude připomenout ani atmo-blacky à la Summoning, takže klidně můžete myslet i na skupiny jako Sojourner či Eldamar, abych jmenoval něco, co jsme zde recenzovali. Ve druhém případě si ale zkuste odmyslet klávesy, což se sice na první pohled může zdát jako výrazný rozdíl, ale atmosféricky Rûr od tohoto druhu black metalu není nijak daleko. K tomu nezapomeňte přimíchat ani pár kytarových linek, které by se v pohodě uživily i v post-black metalu.

Možná už začíná být jasné, že Rûr míří do oblasti black metalu, kterou já osobně příliš nemusím, a pokud nás čtete pravidelně, asi už začínáte větřit pořádnou jebačku. Tak jednoznačné to však není, protože Rûr naštěstí nepatří k těm, jejichž poslech by mě vyloženě obtěžoval. Jestli mám s deskou nějaký problém, je to spíš nevýraznost. Rozjezd úvodní písně „I“ už jsem znal téměř zpaměti, ale další minuty nahrávky byly dlouho poněkud mlhavé. Jednoduše z toho důvodu, že si nahrávka nedokázala udržet mou pozornost. Vždy jsem vnímal jenom chvíli a potom jsem v myšlenkách utekl jinam, prostě si to nedokáže podmanit. Jako kulisa, kterou člověk vlastně ani pořádně nevnímá, bylo „Rûr“ relativně fajn, ale nic moc navíc.

Rûr

Nicméně takové hodnocení asi nepatří k těm, jejichž pomocí by člověk nalákal. Nic takového jsem nakonec ani neměl v plánu. Když jsem se totiž donutil k opravdu soustředěnému poslechu, ukázalo se, že se na „Rûr“ nic zásadního opravdu neodehrává. Naštěstí stále platí tvrzení, že to není nic vyloženě špatného, ale celé je to takové… obyčejné. Prostě mám pocit, jako kdybych podobných kapel slyšel už dost, přičemž zrovna Rûr mezi nimi nemá čímkoliv překvapit či výrazněji zaujmout.

Některé pasáže vcelku jdou, jiné zavánějí slabotou, ale žádná z nich nedokáže pohltit, dokonce ani nasrat ne. Atmosféricky mě to zcela míjí, což je u takto laděného black metalu naprosto zásadní problém. Když to tedy vezmu kolem a kolem, myslím, že se tu celou dobu bavíme o nepříliš výrazném průměru, který slyšet nemusíte.


Dimmu Borgir – Interdimensional Summit

Dimmu Borgir - Interdimensional Summit

Země: Norsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Nuclear Blast

Hrací doba: 07:40

Odkazy:
facebook / twitter

Nebudeme si nic nalhávat – Dimmu Borgir jsou co do hudební stránky už nějakou dobu po kolena ve sračkách. Úměrně tomu, jak rostl jejich věhlas a jak se zlepšovaly hrací sloty na velkých festivalech, ztrácela jejich muzika na ostrosti i kvalitě a blížila se zlatému nekonfliktnímu metalovému mainstreamu. Nějakým pentagramem už dneska nikoho nevystrašíte, i kdybyste si jich do svých kožených bombarďáků nasrali třicet naráz, hlavní je prostě hudba a v té Dimmu Borgir dlouhodobě tápou, jakkoliv se snaží tvářit jako fakt hustá kapela.

Po vydání minulého alba „Abrahadabra“ se norské trio ShagrathSilenozGalder odmlčelo na nebývale dlouhou dobu. Rovnou osm letopočtů již uběhlo, než se Dimmu Borgir zmohli na novou desku s názvem „Eonian“, která vyjde 4. května. Jak je zvykem, dlouho před vydáním byla vypuštěna ukázka v podobě singlu „Interdimensional Summit“ – a jestli ten má ukazovat, jak bude novinka znít, tak mohu bez jakýchkoliv vytáček říct, že si ten „návrat“ mohli Dimmu Borgir nechat od cesty a radši se stát minulostí.

Nepochybuji však o tom, že si naznačený směr své fandy najde. Rozhodně to ale nebudou příznivci black metalu. Konečně si totiž přiznejme, že to, co aktuálně Dimmu Borgir dělají, nemá s black metalem mnoho společného (black metal tomu říkáme jen tak ze setrvačnosti). „Interdimensional Summit“ je totiž neškodný střední proud metalu, jenž možná dokonale pasuje do portfolia labelu jako Nuclear Blast, ale rozhodně nebude pasovat do přehrávače někoho, kdo má alespoň základní nároky či vkus.

„Interdimensional Summit“ je prostě hloupá skladba. Kytary tam jsou dvě, ale hrají úplné hovno, žádná ostrost nebo špína. Tempo je nenáročná střední pohodovka, všude pokokot kláves, sborů a orchestrů. Kdyby tam do toho sem tam nekdákal Shagrath (a jakože v refrénu už taky neřve), tak bych si myslel, že jsem omylem zapnul Therion. A to rozhodně nemyslím jako pochvalu. Struktura předvídatelná, zvuk vypulírovaný jak psí koule. Tohle poslouchat fakt nehodlám, panč nejsem kretén.

V případě „Interdimensional Summit“ se jednoduše bavíme o skrz naskrz špatné záležitosti, jíž nasazuje korunu podobně trapný klip. Vole, stojím a hraju v nějaké továrně, mrdnu tam trochu mlhy a za záda neonový pentagram… a mám klip jak kurva. Nebýt arci-vtipných Galderových ksichtů do kamery, tak bych to vůbec nedokoukal. Ale hádám, že smích publika asi nebyl záměrem.

Já vím, že ani předtím to nebyl vůbec žádný zázrak, ale jestli tohle Dimmu Borgir vymýšleli osm roků, tak mě poser, protože je to fakt píčovina jak mraky. Nečekal bych, že to někdy řeknu, ale člověku se při poslechu „Interdimensional Summit“ pomalu začne stýskat po časech „Death Cult Armageddon“ nebo „Puritanical Euphoric Misanthropia“. Fuj.

Dimmu Borgir

Mimochodem, když zmiňuju „Puritanical Euphoric Misanthropia“… na singlu se ještě nachází koncertní provedení songu „Puritania“. Rozhodně se ale nejedná o nic, co by stálo za pozornost.


Deathcult – Cult of the Goat

Deathcult - Cult of the Goat

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.12.2017
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Climax of the Unclean
02. Bloodstained Ritual
03. Ascension Rite
04. Man Versus Beast
05. The Oath
06. Devilgoat
07. Laudate hircum

Hrací doba: 49:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Není tomu nijak dlouho, co jsme si zde v recenzích povídali o „Kong vinter“, nové desce norské blackmetalové stálice Taake. Na její adresu mohu připomenout, že se mi líbila, a dodat, že prozatím nemám důvod na tomto názoru cokoliv měnit. Přesto si dovolím tvrdit, že se nejedná o to nejzajímavější album, na němž se Hoest, lídr Taake, v loňském roce podílel.

Hoest je sice spjat především s Taake, ale není žádným tajemstvím, že mu nedělá problém si zahrát i v jiných kapelách nebo dát někomu hostovačku. Z těch nejvýraznějších můžeme připomenout třeba jeho několikaleté působení v Ragnarok anebo jeho současné vřískání do mikrofonu v koncertní sestavě Gorgoroth.

Jednou z dalších kapel, kde aktuálně působí, jsou i Deathcult, u nichž hraje na baskytaru. Společně s ním tvoří sestavu bratrské duo Thurzur (Gaahlskagg, Dead to This World, dříve koncertní sestava Taake) za bicími a Skagg (Gaahlskagg, dříve v koncertních sestavách Taake nebo Gorgoroth), jenž má na starosti kytaru a vokály.

Ačkoliv je sestava Deathcult složená z matadorů norského black metalu, přijde mi, že se o téhle skupině příliš neví. Na jednu stranu ale asi není divu, protože je to spíš vedlejší projekt, který příliš velkou aktivitou nehýří. Doposud vyšlo jediné album „Cult of the Dragon“, což je už nějaký ten pátek – v červenci 2007. Jeho pokračování „Cult of the Goat“ tedy přišlo po rovných deseti letech. Kdybychom si potrpěli na otřepaná prohlášení, dalo by se říct, že to čekání stálo za to.

Řečeno stručně a bez obalu: „Cult of the Goat“ je fakt parádní fošna. Až takhle jednoduché to je. Deathcult hoblují norský black metal jak noha, v jejich případě ovšem nejde o zběsilé kopírování dávno provařených postupů. O žánrové příslušnosti nebo čistotě „Cult of the Goat“ sice pochybovat nelze, ale přesto se jedná o nahrávku, která je do určité míry otevřená. Je tu hromada zajímavých, leckdy až sugestivních pasáží, skladby jsou skladatelsky propracované a kompozičně chytré, mají svůj vnitřní vývoj a prakticky každá z nich dokáže nabídnout nějaký výborný moment.

Někdy to je třeba jen povedené kytarové sólo jako třeba v „Man Versus Beast“, jindy jde o kurevsky chytlavou pasáž jako v „Bloodstained Ritual“, jejímž prostřednictvím Deathcult dokazují, že ječení „Hail Satan“ nemusí znít směšně ani v dnešní době. „Acension Rite“ se zase blýskne dobrou pomalejší pasáží s atmosférickým závanem a třeba „The Oath“ se také nebojí trochy svěžího větru. Vrcholem celé fošny, společně s „Bloodstained Ritual“, je pro mě desetiminutová „Devilgoat“, v níž je koncentrace zajímavých momentů nejvyšší.

Deathcult

Musím však dodat jednu důležitou věc. Zmiňoval jsem především ty chvilky, v nichž „Cult of the Goat“ vystoupá nad rámec žánrových standardů. Nicméně i ty formálně usedlejší „výplně“, v nichž se Deathcult drží blackmetalového kopyta, jasně ukazují, že Norové moc dobře vědí, co dělají a jak ten černý kov zahrát ve vysoké kvalitě.

Nebudu nijak zastírat – „Cult of the Goat“ mě hodně potěšila. Je to deska, která ctí žánrové tradice, ale neparazituje na nich prachsprostým kopírováním. Má to koule a určitou divokost, jaká k black metalu patří, a přitom je to složené inteligentně. Prostě parádní záležitost, kterou byste určitě měli slyšet, fandíte-li norskému black metalu.


Taake – Kong vinter

Taake - Kong vinter

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Sverdets vei
02. Inntrenger
03. Huset i havet
04. Havet i huset
05. Jernhaand
06. Maanebrent
07. Fra Bjoergegrend mot glemselen

Hrací doba: 51:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Pro určitou část blackmetalového hnutí – samozřejmě pro tu, která je věrná kořenům žánru a vyznává staré časy a staré pořádky – bylo vždy důležité být true. Ačkoliv názory na to, co přesně to znamená a jak přesně to vypadá, se mohou lišit a nejspíš i liší od každého jednotlivce. Být true je ovšem mantra neměnná provázejíc konání naše životem naším povšechným.

Za cosi jako mekku black metalu je, dnes už do určité míry spíše z historických důvodů, považováno Norsko. Což je na jednu stranu docela paradoxní, jelikož kapely, jež stály na samotném počátku u zrodu black metalu, tedy Venom, Bathory a Hellhammer, pocházely z Velké Británie, Švédska a Švýcarska. Nicméně asi všichni si tenhle paradox umíme vysvětlit, poněvadž je myslím evidentní, kvůli jaké éře se Norsko pro black metal stalo tolik zásadní destinací.

Technicky vzato by se tedy mohlo zdát, že true black metal z Norska – který má ostatně svou vlastní nálepku true norwegian black metal neboli TNBM – by měl být tím nejčistším projevem žánru, jeho nejjasnější ukázkou a nejnázornějším příkladem. Přesto – anebo snad právě proto? – však není mnoho skupin, jejichž tvorba a estetika pro mě osobně parametry TNBM splňuje. Ani mnohé norské veličiny jako třeba Burzum, Immortal, Emperor, Darkthrone nebo Satyricon tomuhle označení neodpovídají (v některých případech – neodpovídají). Což ovšem nehovoří nic o samotné kvalitě jejich hudby.

Hoestův projekt Taake bych však do téhle úzké sorty formací (true norwegian a dál to znáte) zařadil. Z jakého důvodu? Jistě v tom hraje roli věrnost žánru, v jehož rámci se ovšem dá vytvořit i specifický sound, typický chlad a atmosféra severského black metalu, vizuální stránka, v jisté míře nepochybně i subjektivní vnímání. A samozřejmě i původ, ale o tom snad není třeba hovořit. Tohle všechno v sobě Taake má a i dnes, po té spoustě let od takzvaně zlaté éry (toť otázka, jestli byla zlatá!) a po tolika změnách, jimiž si black metal jako celek v mezičase ve svém vývoji prošel, to má pořád svoje kouzlo. A „Kong vinter“ do daného kontextu zapadá naprosto přirozeně a dál drží při životě onu jiskru, která v dobách své největší síly a největší radikálnosti zapalovala kostely.

Vím, že spousta příznivců si bude již navždy stěžovat, že Hoest nikdy nepřekoná svůj prvotní triumvirát dnes již kultovních desek. Svým způsobem mají pravdu. Trilogie „Nattestid ser porten vid“, „Over Bjoergvin graater himmerik“ a „Hordalands doedskvad“ je (ne)svatá, z určitého úhlu pohledu skutečně nedotknutelná. Na rozdíl od jiných si ale nemyslím, že odsud dál již existence Taake nemá smysl. Dle mého názoru si všechna následující alba – „Taake“, „Noregs vaapen“, „Stridens hus“ a ano, i „Kong vinter“ – drží svou úroveň, jež není vůbec nízká.

Taake

„Kong vinter“ je prostě takové. Hoest si pořád jede to svoje a všechny trendy může mít v prdeli. Drží se kořenů, ale v tom dobrém slova smyslu, a i s respektováním tradic si už dávno dokázal vytvořit svůj specifický sound. Proč bychom mu měli mít za zlé, že se jej stále drží? Zvlášť když skladatelsky byl na tom tenhle charismatický bergenský ďábel vždy dobře, což bezezbytku platí i o „Kong vinter“.

Na novince prakticky není song, který by mě vyloženě nebavil nebo mi byl nepříjemný. Některé riffy ze středu desky se už sice stačily trochu oposlouchat (nenápadně u toho myslím zejména na „Havet i huset“), ale naštěstí nejde o celé písně. Skladby jako „Inntrenger“, „Maanebrent“ nebo „Fra Bjoergegrend mot glemselen“ jsou ale super a i čtvrt roku po vydání mě jejich poslech baví. A to rozhodně není málo. A už vůbec to není samozřejmost.

„Kong vinter“ samozřejmě nijak nepřekvapí. Rozhodně mě ale deska potěšila. Ne „i přesto“, že jsem od ní dostal přesně to, co jsem očekával, ale právě proto. Ono to totiž neplatí jen o soundu a stylu, ale i o kvalitě. A kdyby tomu bylo jinak, byl bych zklamán. Za současného stavu ale mohu být spokojen. Klidně si stěžujte, že „Nattestid­… Bjoergvin… doedskvad“ bylo výš, ale než to uděláte, řekněte mi – kolik interpretů dnes drží true norwegian black metal při životě s takovou hrdostí a kvalitou? Jistě, Hoest v tomto rozhodně není sám, ale to význam Taake nesnižuje.