Archiv štítku: NOR

Norsko

Tulus – Old Old Death

Tulus - Old Old Death

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.3.2020
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Hel
02. Jord
03. I havet hos Rån
04. Flukt
05. Folkefall
06. I hinmannens hånd
07. Grunn grav
08. Ild til mørkning
09. Villkjeft
10. In memoriam

Hrací doba: 31:10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Tulus je skupina, k níž chovám respekt, ale nijak zvlášť jsem ji nikdy neposlouchal. Staré věci z minulého tisíciletí jsou sice těžce ok a za občasné protočení asi stojí, ale myslím si, že Norsko devadesátých let dalo světu i lepší desky, jejichž pečlivému uctívání se věnuji radši. Jestli něco, tak jsem si o něco víc oblíbil spřízněné Khold, jejichž některá alba mám vcelku rád, zejména ta starší. Obě formace spolu vždy sdílely většinu sestavy a v určitých ohledech se jejich hudba i podobá, ale právě Khold si podle mě vydobyli větší ohlas.

Nicméně zpátky k Tulus. Ti se před nějakými dvaceti lety odebrali k ledu, což byl právě impulz k založení Khold. Ale poté, co Khold v roce 2006 začali pauzírovat, dvě stěžejní postavy obou formací, tedy bubeník Sarke (určitě budete znát i jeho stejnojmennou kapelu, kterou dělá s Nocturnem CultemDarkthrone) a zpěvák / kytarista Gard / Blodstrup, Tulus obnovily. Později začaly obě skupiny fungovat souběžně.

První návratová deska Tulus s názvem „Biography Obscene“, na níž prosakovaly avantgardní tendence, se mi líbila a popravdě se k ní s odstupem času vracím asi nejčastěji z celé diskografie. Následující „Olm og bitter“, na níž se Tulus opět představili v poněkud konzervativnější podobě, už mi připadala slabší. Novinka „Old Old Death“, jež přichází po celých osmi letech, na svého přímého předchůdce v mnohém navazuje, což se bohužel týká i nedostatků.

Pro pořádek můžu říct, jak jsem vnímal „Olm og bitter“. Nejednalo se o vyloženě špatnou nahrávku v tom smyslu, že by si s ní snad Tulus řezali ostudu; vyložená píčovina zní jednoduše jinak. Přesto – a s odstupem času obzvlášť, protože chuť se vracet nenacházím – nelze nevnímat, že „Olm og bitter“ výrazně ponižovala obyčejnost, průměrnost a celková nevýraznost. Některé songy sice zněly docela v pohodě, ale prakticky žádný z nich nepředvedl nic zvláštního nebo snad pamětihodného. V konečném důsledku jde tedy o album, na nějž se velmi rychle a lehce zapomíná.

O pocitech z „Olm og bitter“ hovořím z jednoduchého důvodu – o novince „Old Old Death“ smýšlím naprosto stejně. U minulého počinu mohu dojmy podepřít o velký časový odstup, jenž vždy bývá nejpřísnějším soudcem. A i když nejsem žádná zkurvená Sibyla, věřím tomu, že „Old Old Death“ nakonec dopadne úplně stejně.

Musím říct, že mě to docela mrzí, protože i navzdory tomu, o čem jsem mluvil v úvodním odstavci, jsou mi Tulus dost sympatická kapela. Základní ingredience se mi také zdají v pohodě. Určitá dřevnost a „primitivnost“ tomu sluší, Blodstrup texty své manželky Hildr pořád plive s úctyhodně jedovatým krákorákem a celkově je evidentní, že to hrají zkušení muzikanti od srdíčka a bez ohledu na současné trendy. Žádné chaosy, okulty ani raw orthodox, jen ztrouchnivělý black metal vycházející z oldschool tradic.

Tulus

Mezi songy se pár „hitů“ najde. Na chvíli mi v hlavě uvízly třeba „I havet hos Rån“ nebo „Grunn grav“; druhá „Jord“ je taky dost chytlavá a zmínit musím i „Folkefall“, což mi možná přijde jako nejlepší píseň albu. V předposlední „Villkjeft“ pak Tulus opustí svoje standardní střední tempo a trochu zasypou, což se jinak stává jen zřídka (jinak třeba ve finále „Folkefall“). Ani tyhle nejvýraznější skladby nicméně nenabízejí nic zvláštního, co by si měl člověk pamatovat nad rámec těch několika poslechů v době, kdy je „Old Old Death“ aktuální.

Celkově vzato tedy „Old Old Death“ bohužel není žádný zázrak. Jde o album, které neurazí, ale nepotřebujete jej slyšet. Jeho poslech dává největší smysl pro stávající fans nebo z úcty ke jménu, ale vyložené nadšení snad mohou projevit jen ti nejskalnější anebo posluchači bez větších nároků. Deska mě neobtěžovala, ale těch pár otočení mi stačilo a víc už nikdy nebudu potřebovat. Tulus už udělali i násobně lepší fošny, takže v případě nálady se vrátím radši k nim.


Whoredom Rife / Taake – Pakt

Taake / Whoredom Rife - Pakt

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.3.2020
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
I. Side A: Whoredom Rife
01. From Nameless Pagan Graves
02. En lenke smidd i blod

II. Side B: Taake
03. Ubeseiret
04. Heartland (The Sisters of Mercy cover)

Hrací doba: 24:14 (13:16 / 10:58)

Odkazy Whoredom Rife:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy Taake:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Taake mám docela rád. Muzika tohoto, nebojím se říct dnes již kultovního norského projektu se mi vždycky líbila. První tři řadovky jsou jednoduše skvosty, které se můžou postavit na roveň největším albům blackmetalové historie. Následující desky se už sice ranou trilogii nedotahují, ale pořád mi přijdou dobré a osobně mě baví.

Na druhé straně bych ale netvrdil, že Taake patří k vyloženým srdcovkám. Je to super kapela, občas si její muziku pustím s obrovskou chutí, ale v pomyslném žebříčku oblíbenosti u mě nepatří na nejvyšší příčky, v důsledku čehož si vystačím s dlouhohrajícími alby. Ta poslouchám docela poctivě (snad jedině na „Stridens hus“ jsem ve své době moc času nenechal, ale ne nutně kvůli kvalitě samotného počinu), neřadové nahrávky však většinou nechávám bez povšimnutí.

Stejný osud jsem měl připravený i pro splitko „Pakt“, kde se Taake potkává s Whoredom Rife. Jak se ale říkává: darovanému promáči na zuby koukej. Vždyť od toho to člověku posílají, aby ten chrup zkontroloval. Hozenou rukavicí jsem nepohrdl, oprášil své stomatologické znalosti a pustil se do díla. Předtím, než se vás pokusím seznámit s výsledky svého bádání, ještě mohu dodat, že pro Taake to nebude jediný letošní split – „Jaertegn“ sdílené s Deathcult, v jejichž řadách ostatně Hoest také působí, vyjde v červnu.

Ohledně vydání se sluší zmínit, že „Pakt“ vyšlo výhradně na desetipalcové gramofonové desce ve třech barevných provedeních – černé, rudé a jakési šedivé s černými šmouhami (říkají tomu „fog“). Každá skupina si pro sebe dle očekávání uzmula jednu stranu vinylu a každá kapela dodala dva songy.

Strana Taake začíná skladbou „Ubeseiret“. Ta se mi zdá docela v pořádku, i když se v rámci Hoestovy tvorby určitě nejedná o nic zásadního. Ale to bych snad ani od krátkohrajícího počinu nečekal. Po většinu doby jde o takový standard Taake, s nímž si Hoest ostudu nedělá; musí se nechat, že se to pořád poslouchá dobře. Tenhle chlápek prostě umí a i „béčková“ písnička je mocně v pohodě. To zásadní se ale začne odehrávat v poslední minutě, kdy se „Ubeseiret“ zlomí do výborné pasáže s čistými melodiemi a právě díky nim to za zapamatování stojí. Ani tyhle přerody sice nejsou pro Taake ničím neviděným či neslyšeným, ale maká to pořád a líbí se mi to.

Druhým trackem Taake je cover „Heartland“ od The Sisters of Mercy. Abych řekl pravdu, po hudební stránce bych to snad nepoznal, tu převzatost prozrazuje spíš text a název. Od gothic rocku je prostě k black metalu docela dlouhá cesta. První půlka coveru každopádně nic moc, ale melodický riff v té druhé zní fajn. Moc mě to ovšem nevytrhlo. Úchylkou na poslech předělávek jsem až na naprosté výjimky nikdy netrpěl a tahle se k těm výjimkám určitě nezařadí.

Whoredom Rife / Taake- Pakt

Whoredom Rife nefungují příliš dlouho, ale – dost pravděpodobně i díky náležitosti ke značce Terratur Possessions, jejíž jméno má zvuk – si svůj díl pozornosti získali. Já osobně jsem jejich muzice nikdy na chuť stoprocentně nepřišel, ale jedním dechem musím přiznat, že jsem nikdy neměl moc trpělivosti to zkoušet a obě jejich alba jsem slyšel jen z rychlíku.

Příspěvek Whoredom Rife na „Pakt“ vesměs potvrzuje moje povrchní dojmy. Skupina odvádí kvalitní a žánrově čistou práci, vlastně se mi to i docela líbí, ale nemám úplně důvod a potřebu to nějak intenzivně vyhledávat. „From Nameless Pagan Graves“ je většinou rychlejší, ale pořád dost variabilní skladba, jíž rozhodně nelze vyčítat absenci vývoje nebo omílání toho samého. „En lenke smidd i blod“ se odehrává ve středním, až výpravnějším tempu, ale ve druhé půli také umí přidat na intenzitě (nikoliv však rychlosti). Nemůžu na to říct nic jiného, než že Whoredom Rife nedělají nic špatně a možná bych jejich řadovkám měl dát další šanci a tentokrát poslouchat pořádněji.

„Pakt“ je každopádně pohodička. Nejde o žádnou zvláštní nebo zásadní nahrávku, ale oběma formacím dělá čest a fans TaakeWhoredom Rife jistě potěší. Pokud ke skalním nepatříte, klidně můžete vynechat, ale když si to poslechnete, taky tím nic nezkazíte a dost pravděpodobně nebudete zklamaní. Tedy za předpokladu, že holdujete black metalu a že si pod black metalem nepředstavujete Purnamu (v takovém případě pro dobro všech radši spáchejte sebevraždu).


Kvelertak – Splid

Kvelertak - Splid

Země: Norsko
Žánr: hardcore punk
Datum vydání: 14.2.2020
Label: Rise Records

Tracklist:
01. Rogaland
02. Crack of Doom
03. Necrosoft
04. Discord
05. Bråtebrann
06. Uglas hegemoni
07. Fanden ta dette hull!
08. Tevling
09. Stevnemøte med Satan
10. Delirium tremens
11. Ved bredden av nihil

Hrací doba: 58:13

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Prvotinu norských Kvelertak vnímám jako jeden z nejvýraznějších debutů uplynulého desetiletí. Moc dobře si vzpomínám, když jsem je slyšel prvně prostřednictvím videoklipu ke skladbě „Mjød“. Do hardcoru jsem se teprve dostával a právě deska „Kvelertak“ mi tento žánr dost přiblížila. Dodnes ze svého kouzla nic neztratila. Všechny ty energií nabité hymnusy, kterým nechybí nakažlivé melodie ani typická punková agrese stále dokáží rozvířit pořádnou párty v hlavě. A nejenom v hlavě, jak jsem se dokázal přesvědčit před lety na koncertu v Lucerně. To už za sebou Kvelertak měli tři alba a právě křižovali Evropou na podporu toho posledního, „Nattesferd“. Jak se říká, třetí album ukáže, jak to s kapelou bude do budoucna. V případě Kvelertak to nebyly zrovna příznivé výhledy.

„Nattesferd“ bylo jednoznačně zklamáním. Už singlovka „1985“ zněla jako krok špatným směrem. Paradoxně právě na tomto albu se nachází snad můj nejoblíbenější flák této kapely, titulní „Nattesferd“, ale krom toho nemá tahle placka moc co nabídnut. I druhá deska „Meir“ trochu ztrácela, ale stále se jednalo o povedenou záležitost, jež neznamenala žádný výrazný propad, ani nudu, což je snad to nejhorší, co by mohlo skupinu jako Kvelertak potkat. Na rozdíl od „Nattesferd“. První nahrávka „Kvelertak“ jednoduše nastavila laťku sakra vysoko, takhle zásadních opusů moc nevzniká. Důrazně si řekli o pozornost a dali tím pevné základy svému neotřelému stylu, který se stále snaží napodobovat další a další, avšak neúspěšně.

Třetí řadovka se tedy nepovedla, tím však výčet špatných zpráv z tábora Kvelertak nekončil. Jejich řady postupně opustili jak zpěvák Erlend Hjelvik, tak bubeník Kjetil Gjermundrød. Zásadním se zdál zejména odchod Hjelvika, jelikož ten už byl něco jako maskot kapely. Na koncertech si pravidelně narážel na palici sovu jako Mr. Bean krocana a svým vzezřením divocha z jeskyně a neurvalým pódiovým projevem k celkové prezentaci Kvelertak neodmyslitelně patřil. To, co se zdálo být posledním hřebíčkem do rakve, se však proměnilo v pravý opak.

Novým bubeníkem se stal Håvard Takle Ohr a za mikrofon přišel Ivar Nikolaisen. A co se nestalo, Kvelertak ožili. Nevím, jak velký vliv na to měly právě prodělané personálie, každopádně „Splid“ je nečekaně povedenou plackou. Rozdíl na postu bubeníka není vlastně vůbec znát, to samé by se dalo říci o zpěvu, jelikož Nikolaisen má tu převažující řvavou polohu dost podobnou jako Hjelvik. Změna je však znát na celkovém vyznění kapely, kdy šly metalové vlivy do ústraní, čímž je „Splid“ takřka přímou hardcorovou nahrávkou. Tím však Kvelertak neztrácejí kýženou chuť svého tak typického zvuku. Stále jsou na hony daleko poznat víc než bezpečně.

V souvislosti s Kvelertak se rádo mluví o žánru black ‘n’ roll, což dává celkem smysl. Onoho black metalu je zde však jen minimum. Výrazněji je slyšet pouze ke konci desky, v progresivněji rozmáchlejších skladbách „Delirium tremens“ a „Ved bredden av nihil“. Možná na úkor toho dostávají ještě více prostoru melodické hardrockové riffy a klasičtější punková tempa. Nápadů, jak tohle všechno poskládat dohromady, má „Splid“ každopádně dost. Úvodní „Rogaland“ a „Crack of Doom“ (kde vypomáhá Troy SandersMastodon) se nesou přesně v onom hardrockovém/hardcorovém tempu, jemuž nechybí spousta kytar, změny temp ani chytlavé refrény. Trochu méně vynalézavě působí následující „Necrosoft“, ale „Discord“ už zase předvádí kulervoucí rock ‘n’ roll, který zde Kvelertak tak moc sedí.

Překvapí také používání angličtiny, ať už právě v „Discord“ nebo „Crack of Doom“. Na poslechu to upřímně nic moc nemění, ale člověk prostě zpozorní, že tu a tam i něco rozumí. Rozvleklá „Bråtebrann“ mě podobně jako „Necrosoft“ neoslovila, asi hlavně pro svoje neustálé zabržďování a ne zrovna zdařilý refrén. Nutno ale zmínit, že její rozjetá pasáž v druhé půlce až po sólo uvedené zvoláním „Elgitar, kom’an!“ je kurva našlapaná.

Nejzajímavější část „Splid“ se nachází za jeho polovinou. Výborná stopa „Uglas hegemoni“ zní na Kvelertak vlastně docela netradičně. Bere si sousto z kalifornského skate punku, hudebně i svoji uvolněnou atmosférou. K tomu má spratkovský výraz, kdy fluše do tváře všem čumilům a ještě se u toho poťouchle směje. Ostatně jako celé „Splid“ a jako Kvelertak po příchodu Nikolaisena. Něco ze středního tempa nabídne zase další skvělá skladba „Fanden ta dette hull!“. Po celou dobu to však nevydrží, jelikož se zvrtne do thrashe a metalického sólování. Mimo svůj rajón se Kvelertak znovu dostanou s „Tevling“, kde slyším německé Die toten Hosen zhruba v druhé polovině devadesátých let. A jako oddechovka to funguje parádně.

Kvelertak

Bez devítky „Stevnemøte med Satan“ bych se asi dokázal obejít, ale i ta je fajn. Přesto, přistřihnout trochu stopáž a zkrátit to na tři čtvrtě hodiny mohl být účinek „Splid“ ještě vyšponovanější a přiblížení se „Kvelertak“ už by mohlo být na dosah. S hodinovou délkou je „Splid“ jednoznačně nejdelší nahrávkou Kvelertak.

Závěr desky jsem již nakousl výše. „Delirium tremens“ začne poklidně a s rozvahou a skrze spletité melodie a houstnoucí rytmiku skončí tak nějak podle očekávání v blackmetalové vřavě. Svých osm minut si uhájí a přesně něco takového „Splid“ na konec potřebovalo. Obdobně tvrdší je i „Ved bredden av nihil“, která už ale hraje vyloženě na finální notu, což dávají jasně tušit kvílivé kytary a gradující postupy. Předchozí „Delirium tremens“ je zajímavější, ale i tak je ukončení „Splid“ zdařilé.

„Splid“ možná nesedne úplně každému, hlavně tedy těm, kteří u Kvelertak lpějí na metalovou stránku. Kvelertak stočili kormidlo směrem k punku. Jak ukazuje jejich novinka, bylo to správné rozhodnutí. „Splid“ je prostě zábava. Šleha rock’n’rollového adrenalinu přímo do žil. Kdo má rád i pozitivně znějící hudbu, toho by mělo „Splid“ nakopnout stejně jako mě. Takhle dobře Kvelertak nezněli od dob své deset let staré prvotiny. Skvělá záležitost a velice příjemné překvapení.


Burzum – Thulêan Mysteries

Burzum - Thulêan Mysteries

Země: Francie / Norsko
Žánr: ambient / dungeon synth
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Byelobog Productions / Back on Black

Tracklist:
Disc I:
01. The Sacred Well
02. The Loss of a Hero
03. ForeBears
04. A Thulêan Perspective
05. Gathering of Herbs
06. Heill auk Sæll
07. Jötunnheimr
08. Spell-Lake Forest
09. The Ettin Stone Heart
10. The Great Sleep
11. The Land of Thulê
12. The Lord of the Dwarves
13. A Forgotten Realm
14. Heill Óðinn, Sire
15. The Ruins of Dwarfmount
16. The Road to Hel
17. Thulêan Sorcery

Disc II:
01. Descent into Niflheimr
02. Skin Traveller
03. The Dream Land
04. Thulêan Mysteries
05. The Password
06. The Loss of Thulê

Hrací doba: 89:46 (50:01 / 39:45)

Odkazy:
web / bandcamp

Jsem přesvědčen, že představovat zde Burzum je něco jako nosit dříví do lesa nebo nosit black metal do Norska. Nepochybuji o tom, že každý z čtenářů moc dobře ví, co je tohle jméno zač, a ti největší ignoranti přinejmenším tuší. Kdo vůbec neví, měl by si doplnit vzdělání, ale takových myslím bude minimum. Přesto pojďme v rychlosti zrekapitulovat alespoň hudbu posledních deset let, tedy éru poté, co Varg Vikernes vylezl z vězení…

Staré věci z devadesátých let jsou samozřejmě arci-kulty, jejichž genialitu ani význam pro svůj žánr jim už nikdo nikdy neodpáře, a to včetně jejich autora, byť by se mohlo zdát, že se o to Vikernes občas skoro i snaží. Osobně si nicméně myslím, že návrat Burzum svého času smysl měl, přinejmenším tedy zpočátku. Desky „Belus“ a „Fallen“ na někdejší tvorbu navázaly se ctí. A čas ukázal, že skutečně jde o dobrá alba. Alespoň tedy já se k nim docela rád vracím.

Potom už to ale začalo jít z kopce. Nejprve vyšlo nudné „Umskiptar“, které dodnes vnímám jako docela nedůstojnou tečku za metalovou tvorbou Burzum, a potom už se Varg Vikernes začal topit v nepříliš záživném ambientu. „Sôl austan, Mâni vestan“„The Ways of Yore“ jsem přešel bez většího zájmu; poslechnul jsem je jen letmo a spíš z povinnosti. Nyní už si z nich nevybavím vůbec nic, což třeba o „Dauði Baldrs“ a „Hliðskjálf“, tedy starých ambientních nahrávkách Burzum, říct nemůžu. Když se tedy následně Varg Vikernes hudebně odmlčel, nijak mi nová muzika Burzum nescházela. Když v roce 2018 oznámil, že činnost Burzum skončila, vlastně jsem si říkal, že bylo načase.

Navzdory oficiálnímu ukončení Burzum ale Varg Vikernes přesto začal pracovat na nové muzice, z čehož jsem tedy trochu zmatený, poněvadž nečinnost hudební skupiny si představuji trochu jinak než jako tvorbu nové hudby. Ale dejme tomu. Výsledkem je každopádně dvojalbum „Thulêan Mysteries“, které ovšem není primárně zamýšleno jako deska, nýbrž jako soundtrack k Vargově deskové hře „MYFAROG“. Což mi z nějakého důvodu přijde strašně vtipné. Obzvlášť když se Vikernes nechal slyšet, že jeho skutečnou vášní nikdy nebyla hudba, nýbrž právě deskové hry. Hahaha! Každopádně se nejedná o první nahrávku Burzum zamýšlenou jako hudební doprovod – podobnou roli plnilo již „Sôl austan, Mâni vestan“, jež sloužilo jako soundtrack k filmu „ForeBears“ od Vargovy staré.

Já osobně mám nicméně deskovky v piči a tu Vikernesovu dvojnásob. Pro mě je „Thulêan Mysteries“ především hudebním albem a jako takové moc neobstojí. Myslím si ovšem, že ani jako ten doprovod to nebude žádná velká sláva. Ale co já vím, u deskovky bych zdechnul nudou, ať už by k ní hrálo cokoliv. Anebo i kdyby bylo ticho.

Tak či onak, „Thulêan Mysteries“ má podle mého názoru několik zásadních problémů. Za ten největší považuji skutečnost, že to je prostě ty vole strašná nuda. Obsah většiny skladeb tvoří jen nezáživné omílání ambientních zvuků. Což o to, samozřejmě jsem od Varga nečekal nějaké propracované kompozice. Hudba Burzum byla vždy o minimalismu, takže by bylo hloupé jí nyní minimalismus vyčítat. Je nicméně rozdíl mezi minimalismem a nudou. „Thulêan Mysteries“ má mnohem blíž k tomu druhému.

Což o to, v některých písních atmosféra probleskuje. Občas lze cítit, že na tom Vargovi prostě něco je a že při větší péči a s větší sebereflexí by byl stále schopen vypotit fakt zajímavé nahrávky. Poměrně dobré jsou třeba „The Lord of Dwarves“, „The Road of Hel“ (v nichž obou se dokonce objevují kytarové náznaky) nebo „A Forgotten Realm“. Oukej se mi zdá také recitál „The Great Sleep“, i když bych si v předstihu zrovna na tenhle druh písně nevsadil. Nějaké další stopy také ujdou anebo přinejmenším neurazí, i když třeba nic skutečně zajímavého nenabídnou.

Burzum

Pak se tu ale nacházejí i songy, které mi přijdou hloupé až směšné. „A Thulêan Perspective“ nebo „The Loss of Thulê“ jsou prostě kýče jak prase. „Heill auk Sæll“ nebo „Descent into Niflheimr“ jsou strašné blbosti. „Spell-Lake Forest“ zní jako totálně basic dungeon synth, co dělá nějaký amatér doma u compu na koleně (vlastně nejspíš přesně takhle to i vzniklo). Pazvuk v „The Ruins of Dwarfmount“ u mě vzbuzuje spíš trapný úsměv. Další stopy jako třeba „The Dream Land“ připomínají spíš vakuum.

„Thulêan Mysteries“ ovšem provází ještě jeden zásadní nedostatek, jenž spolehlivě naředí i to málo ucházející, co se na albu nachází. Samozřejmě tím mám na mysli obrovskou délku prakticky devadesáti minut. Seru na to, jestli to bylo myšlené jako doprovod ke hraní nějaké deskovky, protože z hlediska desky jde o mnohem větší stopáž, než kolik by „Thulêan Mysteries“ dle svojí náplně mělo mít. Zbytečně dlouhé, roztahané a rozplizlé, minuty se táhnou jak trollí pšouk… anebo jak roky Vargovi v lochu, haha. Prostě se tam toho děje strašně málo na to, aby byla taková délka obhajitelná, a tím nemyslím jen počet motivů a melodií, ale i hustotu atmosféry. Ta je velmi řídká. Co do nálady má mnohem větší dopad obálka, pro niž byl použit obraz „Nøkken“ od norského malíře Theodora Kittelsena (jehož práce se ostatně objevila již na „Hvis lyset tar oss“ nebo „Filosofem“).

Ohromná porce nepříliš záživné hudby dává nelichotivý výsledek – „Thulêan Mysteries“ působí příliš prázdně, fádně, nezajímavě a především zbytečně. Pár konkrétních stop jistou úroveň má, ale je toho strašně málo a ani v jejich případě nejde o takový zázrak, aby dávalo smysl tolerovat „Thulêan Mysteries“ v přehrávači déle než na pár povinných poslechů z úcty ke starým deskám a ke jménu, které kdysi znamenalo to nejlepší, co black metal nabízel. A i tak je silně diskutabilní, zdali si novinka Burzum zaslouží i těchto pár poslechů. Jedna věc je jistá – kdyby tohle nevyšlo, o nic bychom nepřišli. Což asi hovoří za vše.


Svarttjern – Shame Is Just a Word

Svarttjern - Shame Is Just a Word

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.1.2020
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Prince of Disgust
02. Ment til å tjene
03. Melodies of Lust
04. Ta dets drakt
05. Frost Embalmed Abyss
06. Ravish Me
07. Bonded by Blood
08. Shame Is Just a Word

Hrací doba: 34:46

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Norové Svarttjern na blackmetalové kolbiště vtrhli v roce 2009 s debutovou desku „Misanthropic Path of Madness“. Jsem si dost jistý, že jsem zdaleka nebyl sám, koho tehdy album zaujalo. Svarttjern sice nepředváděli nic originálního nebo neobyčejného, ale jejich podání black metalu bylo patřičně agresivní a podané s odpovídající intenzitou. Dovolím si tvrdit, že kapela tehdy důstojně navázala na tradiční sound skupin jako Urgehal, Ragnarok (k nimž ostatně zpěvák HansFyrste na čas přestoupil a nařval s nimi dvě alba „Collectors of the King“ a „Malediction“, takže tady se to srovnání fakt nabízí) nebo Tsjuder.

S pozdějšími nahrávkami Svarttjern už to ale tak žhavé nebylo. Vzpomínám si, že na druhé „Towards the Ultimate“ jsem se svého času hodně těšil a také jsem jej těsně po vydání točil s velkou vervou, ale jednalo se pouze o stav krátkodobého pomatení mysli způsobený instantním nadšením, které zanedlouho opadlo. Zpětně to žádný zázrak není, i když o slušnou placku, která můj jemnocit neuráží ani dnes, se stále jedná.

Zato následující dvě nahrávky už mě minuly velkým obloukem. „Ultimatum Necrophilia“ jsem poslouchal vlastně jen letmo a nic jsem si z toho neodnesl. Následující „Dødsskrik“ už jsem pro jistotu odignoroval kompletně a neobtěžoval jsem si jej poslechnout byť i jen jednou.

Logika hovoří, že stejný osud by měl potkat i pátou desku „Shame Is Just a Word“. Ale myslím, že už se staly i divnější věci, než když jsem se rozhodl si novinku Svarttjern pustit. Nic zásadního jsem od tohoto znovu-shledání nečekal a nic zásadního jsem od „Shame Is Just a Word“ také nedostal…

„Shame Is Just a Word“ je přesně tím druhem alba, o němž nemůžete říct, že to je píčovina, protože není. Píčoviny prostě znějí jinak. Úplně stejně ale o tom nemůžete říct, že by to album bylo nějak zásadně dobré, vybočovalo z řady, mohlo se pochlubit nějakým specifickým atributem. „Shame Is Just a Word“ je jednoduše odehrané suverénním způsobem a s jistotou zkušené formace, ale jinak dost neinvenčně a prakticky jen podle standardních žánrových pravidel.

Pokud vám to zní jako ukecaný popis průměru, je to asi správně, protože „Shame Is Just a Word“ působí průměrně prakticky ve všech směrech. Svarttjern ze sebe tu a tam vypotí rozumný riff, ale nějaký pamětihodný ani jednou. Ze šedi posluchače během vyhrazených 35 minut vytrhne jen minimum momentů. Poprvé jde o vcelku povedenou pomalejší část ke konci skladby „Melodies of Lust“. Asi nejlépe se mi jeví ústřední motiv „Frost Embalmed Abyss“. V méně pozitivním smyslu pak zaujme ještě cover „Bonded by Blood“ od amerických thrasherů Exodus, protože se k celkovému rázu desky příliš nehodí. Ta změna, kdy se Svarttjern na chvíli vydají z tnbm soundu do thrashového riffování, mi při poslechu vždycky dala facku.

Celkově vzato ale není moc o čem povídat. Nenáročný posluchač by se mohl přít, že třeba titulní track je docela chytlavý nebo že celé album díky neustálému kvapíkovému tempu ubíhá rychle. Proč ne, jestli tohle někomu stačí ke štěstí, já mu to neberu, ať si „Shame Is Just a Word“ klidně poslouchá. Za mě osobně se nicméně jedná o nezajímavou placku, jíž zoufale chybí hlubší charisma. Nepopírám však, že všechno je relativní. Kdyby mi bylo 15 a s black metalem bych akorát začínal, tak bych si z toho osral spodky radostí.


Mayhem – Daemon

Mayhem - Daemon

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The Dying False King
02. Agenda ignis
03. Bad Blood
04. Malum
05. Falsified and Hated
06. Aeon daemonium
07. Worthless Abominations Destroyed
08. Daemon Spawn
09. Of Worms and Ruins
10. Invoke the Oath

Hrací doba: 49:24

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

První pohled (H.):

Oukej, nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu – tahle recenze je úplně zbytečná. Mayhem jsou titáni black metalu a jejich věhlas dalece přesahuje hranice žánru. Jejich počínání a každé nové album jsou tím pádem ostře sledované. O celkově šesté řadovce „Daemon“ to platí jakbysmet. Mluvilo se o ní prakticky všude, kde to bylo jen trochu relevantní, a snad každý časák nebo stránka, které mají nějakou spojitost s metalem, si o tuhle desku otřely hubu.

Jinými slovy, všichni už „Daemon“ dávno slyšeli, vědí, jak to zní, a mají na album svůj vlastní názor. Já, vy i milion dalších šulínů, z nichž mnozí ani pořádně nemají ánung, co to je ten blek metl, ale stejně to slyšeli a mají na to erudovaný názor, poněvadž Mayhem je legenda pičo metal pičo a každý to přece poslouchá. Recenzovat takovou placku čtvrt roku po jejím vydání samozřejmě nedává moc smysl, ale i navzdory zájmu mnohých pozérů nelze nemít k Mayhem respekt jakožto k jedněm z pilířů elitního a v tom nejlepším slova smyslu elitářského metalového stylu, jímž black metal nesporně je (jestli si myslíš něco jiného, možná by ses měl zamyslet, jestli nezačít číst jinou stránku). A jako takoví si zde malý pomníček v podobě článku nepochybně zaslouží. Nečekejte ale, že se v něm dozvíte něco nového. Vždyť už to stejně znáte.

„Daemon“ má totiž jeden velký určující znak, o němž mluví úplně všichni. Nelze jej přehlédnout, nelze jej přeslechnout, nedá se vynechat. Mayhem vždycky patřili k těm, kdo se hýbali kupředu a s každým novým albem byli trochu jinde, posouvali se. Díky tomu má každá jejich dosavadní nahrávka v celé diskografii kapely výsadní postavení a svůj smysl odrážející dané období. „Daemon“ se jako první téhle progrese zřekl a nepokrytě se obrací do minulosti.

Jistě, někdo by mohl nazývat pokus o obšlehnutí první dlouhohrající fošny „De mysteriis dom Sathanas“ z roku 1994 návratem ke kořenům, na nějž se současní Mayhem cítili. Možná to tak i je, vždyť aby se na to necítili, když nevím jak dlouho hoblovali „De mysteriis dom Sathanas“ v celé jeho délce na koncertní šňůře. Svým způsobem to ale také může odrážet aktuální období a rozpoložení kapely. Možná, že nakonec také Mayhem dorazili do stádia metalového fotroství tolik příznačného i pro další žánrové legendy, kdy sázka na jistotu a snaha uspokojit svoje posluchače vítězí nad tvůrčí invencí a chutí tvořit díla s hlubší výpovědní hodnotou.

Silná slova? Možná ano. Až budoucnost a její směřování ukáže, zdali je „Daemon“ jednorázovou úlitbou démonu minulosti přiživenému nekončeným přehráváním dávného kultu živě, anebo skutečnou ztrátou koulí a odvahy se umělecky posouvat i za cenu případného hazardu se svým (byť v tomto případě legendárním) jménem. Jedno vím ale jistě: ať si o předešlých řadovkách Mayhem myslíte cokoliv, všechny do jedné působily víc svěže a upřímněji než „Daemon“. Ještě před pěti lety Norové přišli s „Esoteric Warfare“, na němž ukázali, že nepotřebují žít z dávné slávy a dřívějších úspěchů, že dokážou jít s dobou a být relevantní skupinou i po spoustě let fungování, a přitom na novější vývojové proudy žánru reagovat s vlastním náhledem.

Po „Daemon“ se nicméně tento pocit otřásl v základech, neboť se skutečně jedná o sázku na jistotu ve všech směrech. To je to hlavní, co jsem si z poslechu novinky odnesl, a popravdě řečeno mě to i trochu sere. Mayhem totiž vždycky měli na víc a myslím si, že stále mají, pokud by byla vůle. Což o to, „Daemon“ je rozhodně poslouchatelná deska. Pár songů je vlastně docela dobrých, ale pár dalších se zase krutě ohrálo (třeba „Falsified and Hated“ a „Worthless Abominations Destroyed“ už bez milosti přeskakuju). Všehovšudy je to vlastně ale docela jedno, jelikož celkově „Daemon“ není ničím víc než béčkovým odvarem z „De mysteriis dom Sathanas“. Z povinnosti se to samozřejmě do sbírky časem koupí, ale bude na to jen sedat prach, protože když budu mít náladu na Mayhem v téhle podobě, vždycky vyhraje album s ikonickou katedrálou na obalu.


Druhý pohled (Dantez):

Jak zaznělo výše, recenze „Daemon“ přichází se zpožděním. Dalo by se tudíž říct, že celkem postrádá smysl. Když už nic, může text posloužit jako pohled na desku od jednoho z nejzásadnější black metalových těles se s kratším odstupem, který je v tomto případě poměrně kýžený.

„Daemon“ je z řemeslné perspektivy kvalitním počinem: skvěle nahraný, dobře zahraný a ve srovnání s „De mysteriis dom Sathanas“, ke které se novinka zvukově i autorsky evidentně vrací, v jistých ohledech vyzrálejší. „Daemon“ nabízí více variability. Hraje si s tempy, různě přistupuje ke psaní riffů a nabízí solidně široké spektrum zajímavých aranží, ze kterých asi nejvíce bije do uší syntetická zvonkohra ve „Falsified and Hated“ připomínající „Filosofem“. O úroveň výše je i výkon Attily, který pomocí různých vokálních poloh dokáže usměrňovat charakter celých skladeb. To platí zejména pro kontemplativní „Malum“, deklamační „Worthless Abominations Destroyed“ a zádumčivou „Invoke the Oath“.

Mayhem

Deska tudíž po několika prvních rotacích oslňuje. To ostatně většina recenzí potvrzuje. Jenže těch pár poslechů k docenění vlastně stačí a nutkání, které by pudilo se k „Daemon“ vracet, je brzo téměř zcela pryč. Neoplývá totiž unikátní magií „De mysteriis dom Sathanas“. Zároveň se nevydává se do neprobádaných sfér jako „Ordo ad chao“. Není zde zkrátka nic, co by mohlo být odhaleno a abosrbováno i po delší době.

Navzdory rychlému ohrání však „Daemon“ jisté opodstatnění v diskografii Mayhem má. Formálně je kvalitní, relativně snadno stravitelná, a proto by mohla fungovat jako iniciační materiál pro nové fanoušky, kterých se po zhlédnutí „Lords of Chaos“ vyrojí mnoho (setkal jsem se dokonce s názorem, že jde z tohoto hlediska o kalkul ze strany kapely). Skalní se nicméně raději budou vracet k ověřenému a náročnějšímu.


Lindy-Fay Hella – Seafarer

Lindy-Fay Hella - Seafarer

Země: Norsko
Žánr: folk / ambient / dark pop
Datum vydání: 20.9.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Seafarer
02. Two Suns
03. Skåddo
04. Bottle of Sorrow
05. Nåke du finn i skogen
06. Mars
07. Three Standing Stones
08. Tilarids
09. Horizon

Hrací doba: 34:59

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

„Seafarer“ je nepochybně deska, jíž se dostalo a ještě nejspíš dostane dost pozornosti. A člověk nemusí být zrovna génius a mistr dedukce, který by zastínil i dítě Columba a Sherlocka Holmese (radši se neptejte, kdo z nich by to měl porodit), aby přišel na to, proč tomu tak je…

Popularita folkové hudby a severského folku především šla v posledních letech strmě nahoru. Čelním a pravděpodobně nejpopulárnějším představitelem téhle vlny je norská Wardruna. Ta je v současné době schopna vyprodávat i velké sály (ostatně i několik narvaných koncertů v České republice toho může být důkazem) a dalo by se říct, že díky účasti na seriálovém hitu „Vikings“ prorazila i do mainstreamu.

Je tedy evidentní, že když zpěvačka a zároveň jeden ze dvou nejviditelnějšíc členů takové skupiny vydává sólové album, marketing se k tomu dělá úplně sám. Škarohlíd by ale určitě řekl, že když se něčemu pozornosti dostává, ještě to neznamená, že si ji daná věc zaslouží. Což je nakonec něco, co si v obecnosti myslím i já sám. Nyní se tuhle záhadu pokusíme rozluštit.

Sólová desky Lindy-Fay Helly hned na začátek nabídne svou titulní skladbu, jakousi vlajkovou loď doprovázenou také videoklipem. Řekl bych, že se určitě jedná o song, jenž by se měl posluchačům Wardruny líbit, ačkoliv „Seafarer“ působí trochu písničkovějším a „popovějším“ dojmem. Přesto se jedná o skvělou, procítěnou a atmosférickou píseň, jíž se vlastně nedá nic moc vytknout. Snad až na jednu věc – celé album příliš nevystihuje, protože je vlastně jediná takhle „hitová“ a podobně zaměřená.

Určitě bych považoval za plus, že „Seafarer“ zní docela jinak než Wardruna (ačkoliv určité reminiscence se najdou, viz třeba „Tilarids“). Opak by nakonec ani moc nedával smysl. Pokud bych měl k někomu přirovnat, spíš bych řekl, že sólová Lindy-Fay Hella víc připomene faerskou kolegyni Eivør Pálsdóttir. Tudíž asi i jejím fanouškům by se dalo „Seafarer“ doporučit.

Asi nejslabší mi album přijde v momentech, kdy působí nejvíc „popově“. Konkrétně mám na mysli hlavně „Two Suns“, což je pro mě osobně suverénně nejslabší song nahrávky. Víc se mi „Seafarer“ zamlouvá v těch zádumčivějších, folklórnějších a také minimalističtějších momentech, ať je to třeba „Mars“ nebo už zmiňovaná „Tilarids“. Trochu paradoxně bych z toho ale vyňal tu nejvíc minimalistickou píseň „Horizon“, která se mi zdá docela nudná. Kromě toho zde nalezneme ještě jednu kategorii songů, a sice ty ovlivněné jemnou elektronikou. Tento výraz nahrávky reprezentuje „Skåddo“ a „Three Standing Stones“.

Lindy-Fay Hella

Skutečné vrcholy jsou tu každopádně dva. Jedním z nich je už propíraná „Seafarer“, která se povedla fakt hodně. Speciální zmínku si pak zaslouží také „Nåke du finn i skogen“, která se stala mou druhou nejoblíbenější stopou, a to zejména kvůli jednomu naprosto perfektnímu motivu.

Celkově bych ale neřekl, že „Seafarer“ nabízí nějaký působivý poslech nebo zážitek, jaký byste si neměli nechat ujít. Je to vcelku příjemná deska s několika povedenými písničkami (minimálně ty dvě vyzdvihované jsou dobré) a samozřejmě dobrými pěveckými linkami, ale když se nad tím zamyslím, většina stopáže nepřesáhne úroveň důstojné jednohubky. Párkrát se to otočit dá a je to vcelku příjemné, ale nějakou adoraci si tohle zase nezaslouží.


Gaahls Wyrd – GastiR – Ghosts Invited

Gaahls Wyrd - GastiR - Ghosts Invited

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Season of Mist / Indie Recordings

Tracklist:
01. Ek Erilar
02. From the Spear
03. Ghosts Invited
04. Carving the Voices
05. Veiztu Hve
06. The Speech and the Self
07. Through and Past and Past
08. Within the Voice of Existence

Hrací doba: 42:16

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

Gaahlova cesta ke projektu Gaahls Wyrd asi nebude dobře ukrytým tajemstvím. Tenhle zpěvák s občanským jménem Kristian Eivind Espedal se v průběhu let stal jednou ze známých postav norského black metalu, když si vydobyl ostruhy ve službách kapel, jakými jsou třeba kultovní Trelldom nebo stálice Gorgoroth. Mnozí si jistě vzpomenou i na jeho účast v hodně zajímavém projektu Gaahlskagg, jenž v roce 2000 vydal výborné album „Erotic Funeral“. V neposlední řadě jej bude hromada lidí znát i jako bývalého vokalistu folkové Wardruny a určité pozornosti se dostalo i kapele God Seed, již založil společně s baskytaristou Kingem ov Hell po jejich ne úplně kamarádském odchodu / vyhazovu z Gorgoroth. Jinými slovy, Gaahl už toho za svou kariéru stihnul hodně, a to se bavíme jen o hudebních aktivitách.

Postupně ale Gaahl své účasti v dalších skupinách omezil. Jeho nechvalně proslulý odchod z Gorgoroth jsme již naťukli. God Seed roku 2015 ukončili činnost a ve stejném roce zpěvák opustil i Wardrunu. Trelldom pak příliš nefungují dlouhodobě, vždyť poslední počin „Til minne…“ vyšel už před dvanácti lety. Všechno tedy směřovalo k tomu, aby se Gaahl koncentroval na nový projekt, v němž už konečně nebude jen zpěvákem, nýbrž hlavní persónou a hnacím motorem, jak ostatně název Gaahls Wyrd napovídá.

Ačkoli debutová deska „GastiR – Ghosts Invited“ vyšla až letos, ve skutečnosti se vznik Gaahls Wyrd datuje už do roku 2015. Což není náhoda, protože Gaahl projekt ohlásil pouhý měsíc po rozpadu God Seed, což mimo jiné znamenalo i konec dlouholeté spolupráce s Kingem ov Hell. Původně se ale Gaahls Wyrd vrhli na koncertování, kde absenci vlastního původního materiálu suplovali přehráváním skladeb z Gaahlových dřívějších projektů, zejména Trelldom a God Seed, ale částečně i alb Gorgoroth, na nichž se zpěvák podílel. Tohle období skupiny zachycuje koncertní nahrávka „Bergen Nov ‘15“ z roku 2017.

Můj pocit byl ovšem takový, že se Gaahls Wyrd hned na začátku svojí cesty pasovali na úroveň cover bandu, což mi je krajně nesympatické. Tím pádem jsem se o jejich další činnost příliš nezajímal a moc jsem se netřásl ani na vydání první regulérní desky. Obzvlášť když mě první ukázka na první poslech příliš nezaujala.

Nakonec ale musím říct, že jsem „GastiR – Ghosts Invited“  předstihu zbytečně podcenil. Sice i celé album mi na první poslech nepřipadalo jako nic zvláštního, ale ten materiál má schopnost příjemně vyrůst. Aby se nakonec ukázal jako relativně silný – víc, než by člověk čekal od kapely, která svůj Facebook standardně zásobuje selfíčky z backstage. Taková prezentace po mém soudu zbytečně degraduje vlastní hudební snažení, které úroveň má, a u blackmetalové formace to platí dvojnásob.

Gaahls Wyrd

V čem že je ale „GastiR – Ghosts Invited“ tak dobré, že si mě nakonec získalo. Na první poslech jde o poměrně nenápadný materiál, ale když jsem prohlédl přes tu prvotní, „nezajímavou“ slupku, našel jsem desku, jíž nechybí charisma a cit pro specifickou atmosféru. Na „GastiR – Ghosts Invited“ je dost poznat, že hlavní osobností Gaahls Wyrd je zpěvák, protože vokály tu dostávají hodně prostoru a také patří k nejsilnějším zbraním nahrávky. I čisté zpěvy jsou do celku zakomponovány vkusně a přirozeně, což není tak úplně pravidlo.

To nicméně neznamená, že by se snad nějak výrazně zanedbávala hudební stránka, což dá ale rozum, protože kdyby to hudebně byla jen vata, asi jen těžko by to dokázalo zaujmout, i kdyby byl vokál sebelepší. „GastiR – Ghosts Invited“ umí vytáhnout i povedené melodie, jak se příkladně ukazuje třeba v „Carving the Voices“ nebo „Veiztu Hve“. Které ostatně mohou posloužit i jako příklad poutavých pěveckých linek. Ne náhodou se pro mě tyhle skladby staly vrcholem celé kolekce.

Povedené nápady se sice nechají najít i v dalších písních, ale „Carving the Voices“ a „Veiztu Hve“ snesou nejpřísnější měřítka a dělají ze středu desky tu nejlepší část. Naopak nejslabší mi přijde otvírák „Ek Erilar“ a předposlední tříminutová vypalovačka „Through and Past and Past“. Zbytek je oukej, sem tam zaujme nějakým motivem, ale není to tak sugestivní jako zmiňované vrcholy.

Celkové dojmy z „GastiR – Ghosts Invited“ jsou vesměs pozitivní. Netvrdím, že se jedná o nějakou skutečně velkou věc, ani se tu nebavíme o desce roku. Jde jednoduše o fajn placku, jejíž nejlepší momenty jsou skvělé a ty nejslabší pořád neurazí. A to není blbý výsledek, obzvlášť když jsem se v předstihu trochu připravoval na slabotu.

Gaahls Wyrd


Darkthrone – Old Star

Darkthrone - Old Star

Země: Norsko
Žánr: heavy / doom metal
Datum vydání: 31.5.2019
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. I Muffle Your Inner Choir
02. The Hardship of the Scots
03. Old Star
04. Alp Man
05. Duke of Gloat
06. The Key Is Inside the Wall

Hrací doba: 38:10

Odkazy:
facebook

Darkthrone by klidně mohli být ve slovnících uváděni jako praktický příklad u hesla kultovní. Bylo by nošením dříví do lesa na takto zaměřeném webu nějak rekapitulovat jejich dosavadní dráhu. Darkthrone jsou bezesporu jednou z nejzásadnějších kapel metalového žánru, kdy pro black metal stvořili naprosté skvosty, a nyní si tak pánové Fenriz a Nocturno Culto mohou dělat, co chtějí, a přesně to také dělají. O to lepší a svým způsobem i neuvěřitelnější je, že to, co dělají, je tak zábavné a odkaz Darkthrone díky tomu žije naplno dále.

Letošní nahrávka „Old Star“ pokračuje v tom, co se ozývalo už na minulé, tři roky staré „Arctic Thunder“, ale vlastně i předchozí „The Underground Resistance“. Tím se pravděpodobně v diskografii Darkthrone utvořila další trilogie spřízněných alb. Na „The Underground Resistance“ se norská dvojka naplno ponořila do osmdesátkového heavy metalu a byla z toho pocta jako svině. Tvrdé riffy, epické melodie, prolínající se chrchlavé vokály s fistulemi, prostě návrat do minulosti se vším všudy. „Arctic Thunder“ navázalo trochu uzavřenějším, pochmurnějším tónem, kdy hudba znatelně zpomalila a ubylo stylových výstřelků. „Old Star“ si bere trochu z obojího, přičemž k „Artic Thunder“ má blíže. Tak mě napadá, jestli není „The Underground Resistance“ spíše jen jakýmsi přemostěním z jedné trilogie do druhé, no uvidíme v budoucnu.

Skladby se po vzoru „Arctic Thunder“ dále drží v doomových vodách, přestože to kolikrát spíše připomíná opravdu pomalu hraný thrash. Zůstává přítomna také mrazivá, načernalá atmosféra, kterou jenom umocňují Nocturnovy skřeky a příhodné riffy. O riffech je ostatně celé album, jak už je u Darkthrone dobrým zvykem. I nyní jich je zde požehnáno a řekl bych, že v tomto ranku se jedná o jejich nejlepší desku za dlouhou dobu. I produkčně mě „Old Star“ baví fest. Tady si bere spíše z velkolepého zvuku „The Underground Resistance“, kdy zejména bicí poutají pozornost a ve skladbách jsou výrazným prvkem, který to všechno táhne kupředu.

Snad jen s výjimkou „Alp Man“ mě tu baví naprosto všechno. Jsou tu dva vály, které musím zmínit samostatně, a sice titulní „Old Star“ a závěrečnou „The Key Is Inside the Wall“. Prvně jmenovaná má neskutečnou sílu. Sílu, která pro mě definuje tohle album. Motivy nabalující se okolo úderného riffu vytváří prvotřídní náladu, jež se roznáší po celé desce jako mor. Podobným dojmem zkušeného bardství, kdy FenrizNocturnem Cultem už za ty roky moc dobře ví kam hrábnout, aby to v posluchači vzbudilo to pravé ořechové, na mě působí i předchozí „The Hardship of the Scots“ (veliká inspirace „Let Me Put My Love into You Babe“ od AC/DC), ale i blackově nakřáplé „Duke of Gloat“ a úvodní palba „I Muffle Your Inner Choir“.

Darkthrone

„The Key Is Inside the Wall“ je kapitolou sama pro sebe. Jestli jste usírali do trenclí při „Leave No Cross Unturned“ tak jako já, tady si užijete svoje. Opět riffařský válec, jemuž nechybí výborné přechody, změny temp, naléhavý zpěv, jednoduše nemám co vytknout. Zní to staromilsky, usedle, ale také z toho září dětinská radost a neskonalá oddanost k žánru. A přesně o tom také současní Darkthrone jsou. Poslední alba vlastně jako by měla spíše předcházet ještě prvotině „Soulside Journey“ a ne vycházet o pětadvacet let později. A to vůbec nevadí. Naopak mi připadá, že to kultovní postavení Darkthrone jenom umocňuje.

Nezbývá mi tak než před Darkthrone i tentokrát smeknout. Jednak za to, že „Old Star“ opět nabízí tak skvělý materiál, který ačkoliv se silně inspiruje v ostatních vlivech, má typický ksicht Darkthrone, a za druhé také za tu kuráž, kdy se nebojí hrát prostě to, co sami chtějí, ať si myslí kdo chce, co chce. Kdoví kam budou směřovat jejich další kroky. Pochybuji, že by se ještě nadobro vrátili k black metalu. Jak vidno i z „Old Star“, stále umí přijít s riffem, jenž by se ani mezi starými věcmi neztratil, ale další „Transilvanian Hunger“ by z toho stejně už nebylo. A proč taky. Já jsem se současnou tvorbou Darkthrone moc spokojen.


Gorgoroth – Ad majorem Sathanas gloriam (2006)

Gorgoroth - Ad majorem Sathanas gloriam (2006)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.6.2006
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Wound upon Wound
02. Carving a Giant
03. God Seed (Twilight of the Idols)
04. Sign of an Open Eye
05. White Seed
06. Exit
07. Untamed Forces
08. Prosperity and Beauty

Hrací doba: 31:51

Odkazy:
web / facebook

Zatímco tři předešlá alba Gorgoroth odkazovala svými názvy nebo obálkami na filozofii Friedricha Nietzscheho a to nejnovější z nich, „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, na svém obalu vyobrazovalo trosky kostela Fantoft zapáleného Vargem Vikernesem, celkově sedmá deska se v tomto ohledu vydala trochu jiným směrem. Název „Ad majorem Sathanas gloriam“ je parafrází na křesťanské motto „Ad maiorem Dei gloriam“ a jako artwork byla použita část obrazu „Dante and Virgil in Hell“ na motivy Danteho „Božské komedie“, jejž vytvořil francouzský malíř William-Adolphe Bouguereau (1825–1905).

Co je ale pro Gorgoroth netypické, jádro skupiny zůstalo od předešlé řadovky nezměněno. Z kapely sice odešel bubeník Kvitrafn (namísto něj „Ad majorem Sathanas gloriam“ nabušil Frost ze Satyricon, který se už svého času podílel na „Antichrist“ a „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“), ale zpěvák Gaahl, baskytarista King ov Hell a samozřejmě kytarista Infernus spolu vydrželi už třetí dlouhohrající počin v řadě.

Stejně jako na minulém „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, i zde měl výhradní skladatelské slovo King ov Hell, tudíž nepřekvapí, že „Ad majorem Sathanas gloriam“ v mnohém navazuje na svého přímého předchůdce. Na rozdíl od něj nicméně nabízí zajímavější, vyzrálejší a charismatičtější materiál. V jednom z předchozích článků jsem prohlásil, že zlatá éra Gorgoroth skončila s „Incipit Satan“. Z toho, co po něm následovalo, ale považuji „Ad majorem Sathanas gloriam“ nejen za nejlepší, ale také za jediné skutečně zajímavé album.

Nejslabším songem na albu je předposlední „Untamed Forces“, která sice neurazí, ale ani nenadchne. Zbytek je ovšem dobrý až skvělý, přičemž mezi vrcholy bych zařadil hitovou „Carving a Giant“, k níž vznikl i videoklip trochu imitující známé představení v polském Krakově, pomalou a atmosférickou „Sign of an Open Eye“ a finální „Prosperity and Beauty“, která svým pojetím nechá vzpomenout na „Incipit Satan“. Svým způsobem stojí za zmínku také „God Seed (Twilight of the Idols)“, protože právě z ní si Gaahl a King ov Hell vypůjčili název pro svou novou kapelu poté, co Gorgoroth opustili.

Čímž se pomalu dostáváme k jedné z nejdivnějších kapitol v historii Gorgoroth, čímž mám samozřejmě na mysli boj o kapelu, kde na jedné straně stál Infernus a na druhé Gaahl a King ov Hell. Ještě předtím si chlapci odškrtli další oplétačky se zákonem, když Gaahl strávil ve vězení prakticky skoro celý rok 2006 (za napadení z roku 2002) a Infernus si odkroutil čtyři měsíce na přelomu let 2006/2007 kvůli znásilnění z roku 2003. Poslední společné koncerty v téhle sestavě každopádně proběhly v létě a začátkem podzimu 2007, kdy Gorgoroth objeli pár letních festivalů (včetně Brutal Assaultu v České republice) a turné po Jižní Americe s Belphegor.

Gorgoroth

Nechvalně proslulá kauza odstartovala v říjnu 2007, kdy Infernus ohlásil, že se kapela rozpadla do dvou entit. Druhá strana, tedy King ov Hell a Gaahl, se nicméně nechala slyšet, že Infernus byl ze skupiny vyhozen s argumentem, že kytarista posledních osm let pro Gorgoroth nesložil ani ťuk (těch argumentů tedy bylo víc, ale tento byl asi hlavní). Už dříve si King ov Hell nechal u norského patentového úřadu zaregistrovat značku Gorgoroth na sebe – samozřejmě aniž by o tom Infernus tušil.

Gaahl a King ov Hell se pustili do koncertování, přičemž se k jejich počínání do koncertní sestavy propůjčila i známá jména jako Teloch (Mayhem, Nidingr, The Konsortium) nebo Nicholas Barker (Lock Up, Brujeria, ex-Cradle of Filth, ex-Dimmu Borgir). Infernus zatím začal pracovat na další desce „Quantos possunt ad satanitatem trahunt“ a svou kapelu doplnil o bubeníka Tomase Asklunda (ex-Dissection) a baskytaristu Bøddela, což byl ve skutečnosti Frank Watkins, toho času ještě člen Obituary.

Gorgoroth

Nemá cenu zde probírat veškeré podrobnosti okolo soudních tahanic, které se táhly téměř dva roky a v případě zájmu je můžete dohledat na internetu (například na Wikipedii), a přejděme rovnou k výsledku. Práva na užívání značky Gorgoroth nakonec dostal Infernus jakožto zakládající člen a jeho někdejší spoluhráči byli nuceni se přesunout k novým projektům.

Gaahl a King ov Hell poté založili nový projekt God Seed, ale jeho původní inkarnace neměla dlouhého trvání, jelikož Gaahl se rozhodl odpočinout si od metalu a radši se věnoval pozici vokalisty u Wardruny (shodou náhod životní projekt Kvitrafna, dřívějšího bubeníka Gorgoroth). King se tedy domluvil se ShagrathemDimmu Borgir a společně udělali novou kapelu Ov Hell, jejíž jediná a dost slabá deska „The Underworld Regime“ vyšla v roce 2009. Za nějakou dobu došlo k obnově God Seed a solidní debut „I Begin“ se objevil v roce 2012. Časem nicméně zdechli i God Seed a cesty téhle dvojice se rozešly. King ov Hell se přidal k sólové kapele Abbatha (ex-Immortal), odkud ale loni odešel, a v současné době nikde nehraje. Gaahl se aktuálně věnuje nové skupině Gaahls Wyrd, s níž čerstvě vydal prvotinu „GastiR – Ghosts Invited“.

Gorgoroth

Vždycky jsem měl dojem, že soudní tahanice a celé to drámo poškodily jméno Gorgoroth, možná i nenávratně. Infernus se sice pokusil oživit dřívější slávu návratem ke kořenům na dalších albech „Quantos possunt ad satanitatem trahunt“ a „Instinctus bestialis“, ale obě se na dřívější šlehy koukaly z uctivé vzdálenosti, přičemž to druhé jmenované je dle mého názoru regulérně slabé. Chabý dojem ze stávají éry Gorgoroth nevylepšil ani pokus o přetočení majstrštyku „Under the Sign of Hell“, což považuji za jeden z největších přešlapů kapely.

Hlavně mi ale přijde, že spory o jméno, v nichž byli Gaahl a King ov Hell vcelku jednoznačně za ty zlé, vrhl špatné světlo na jejich období u Gorgoroth, jímž mnozí příznivci začali pohrdat, což nakonec živí i sama skupina, která od rozkolu obě desky složené Kingem na koncertech zcela ignoruje s čestnou výjimkou v podobě skladby „Forces of Satan Storms“„Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, k níž Infernus napsal text.

Gorgoroth

Jednoduše se mi zdá, že zpětně začala být tahle fáze historie Gorgoroth zbytečně podceňována a přehlížena. Jasně, „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ žádný velký zázrak není, ale pořád jde o slušné album. „Ad majorem Sathanas gloriam“ nicméně povedená nahrávka prostě je, nechá se na ní najít několik velmi silných skladeb a test časem z mého pohledu přežila.