Archiv štítku: NOR

Norsko

Dimmu Borgir – Stormblåst

Dimmu Borgir - Stormblåst
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 25.1.1996
Label: Cacophonous Records

Tracklist:
01. Alt lys er svunnet hen
02. Broderskapets ring
03. Når sjelen hentes til helvete
04. Sorgens kammer
05. Da den kristne satte livet til
06. Stormblåst
07. Dødsferd
08. Antikrist
09. Vinder fra en ensom grav
10. Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Téměř každá kapela má nějakou tu svou zásadní nahrávku. Pokud chceme zůstat u žánru, kterému se dnes budeme věnovat, tak například Immortal mají „Battles in the North“, Darkthrone mají „Transilvanian Hunger“ a Mayhem zase „De mysteriis dom Sathanas“. Výjimkou nejsou ani Dimmu Borgir, kteří dávno předtím, než se stali „zmalovanými komerčňáky“, vydali svůj opus no.1 – „Stormblåst“.

To vám byly časy, kdy dnes tak profláklá norská scéna fungovala pouze na bázi totálního undergroundu, kdy každá kapela byla originální a svá. A originalita Dimmu Borgir spočívala v implantování kláves do black metalu. To jim to tehdá ještě ortodoxní žrali, na rozdíl ode dneška. Samozřejmě nebyli jediní, vzpomeňme třeba na Emperor nebo Covenant, přesto byli v té době však z mála. A i když už jejich debut „For all tid“ byl velice vyvedeným počinem, právě až „Stormblåst“ je naprostý vrchol celé diskografie Dimmu Borgir, který se jim, při vší úctě k jejich současné produkci, ještě nepodařilo a zřejmě ani nikdy nepodaří překonat. I když to je samozřejmě věc názoru, znám lidi, kteří už i „Stormblåst“ považují za komerci a jediná poslouchatelná deska Dimmu Borgir je pro ně právě „For all tid“. To nic ale nemění na faktu, že právě „Stormblåst“ má z celé diskografie skupiny ten nejkultovnější status.

A že si jej právem zaslouží, jen co je pravda. Není to otázka skvělého zvuku, ani hráčské ekvilibristiky. Ve své podstatě je celý „Stormblåst“ jen dřevním black metalem své doby, na nějž byla inteligentně naroubována rozumná dávka kláves (nechce se mi říkat symfoniky, protože nevím, jak bych pak musel nazvat jejich současnou tvorbu). Celý vtip je v tom, že tohle album je prostě a jednoduše skvělé.

Úvodní „Alt lys er svunnet hen“ je sice dobrou písničkou, pro mě osobně však plní „jen“ úlohu velmi chutného předkrmu, neboť hned následující pomalá kompozice „Broderskapets ring“ ukazuje největší sílu alba – neodolatelnou a těžkou atmosféru, která vás od teď neopustí až do samotného konce desky, a to i přesto, že se zbytek skladeb nese v rychlejším duchu (snad až na další pomalou a nádherně obasovanou „Antikrist“ a procítěnou instrumentálku „Sorgens kammer“). Epicentrem je titulní „Stormblåst“, která začíná těžce oldschoolově, aby se po chvíli zvrhla v klasicky nádhernou střednětempou atmosféru korunovanou působivým závěrem. Třešničkou dortu je poslední song „Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag“, v níž probleskne takřka geniální klávesový part a vytvoří tak opravdu lahodnou tečku za těmito výživnými 50 minutami výborné hudby.

Nejen hudbou je však „Stormblåst“ zajímavý. Přes všechny jeho nesporné kvality se nad ním vznáší také pach vykradačství. Není žádným tajemstvím, že již jednou zmiňovanou „Sorgens kammer“ obšlehl tehdejší klávesák Stian Aarstad z prehistorické hry „Agony“ na Amigu a nikomu o tom samozřejmě neřekl. Intro k „Alt lys er svunnet hen“ je zase vykradené z písničky “Sacred Hour” od britské rockové skupiny Magnum. A ještě jednou, intro k písni „Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag“ je zase částí symfonie „Novosvětská“ od Antonína Dvořáka, ta již však byla použita záměrně. Na druhou stranu, i samotný „Stormblåst“ se stal předmětem kopírování, neboť německý rapper (!) Bushido si do jedné své písně přivlastnil melodie ze songu „Alt lys er svunnet hen“ (a do jiného svého songu ještě vykradl pozdější hit Dimmu Borgir„Mourning Palace“).

Když se dnes bavíme o desce „Stormblåst“, není možné také nezmínit její remake z roku 2005. Musím uznat, že obě nové pecky „Sorgens kammer – Del II“ a „Avmaktslave“ jsou výborné, přesto si já osobně myslím, že do tak kultovního díla neměli Dimmu Borgir vůbec zasahovat, protože znovunahrané verze starých písniček těm původním nesahají ani po kotníky. Jako důvod předělávání kapela uvádí velmi špatný zvuk originální nahrávky. Pravda, sound „Stormblåst“ je dosti archaický, ale i v tom spočívá jeho kouzlo. Samo o sobě je totiž album obrazem své doby, který má co říct i dnes. „Stormblåst“ z roku 1996 bych se nebál označit svým způsobem za nadčasový.


Skitliv – Skandinavisk misantropi

Skitliv - Skandinavisk misantropi
Země: Norsko
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 19.10.2009
Label: Season of Mist

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Skitliv je jako ohyzdná zrůda, která vylezla z hlubin, aby trýznila všechny, kteří se odváží pustit si její hudbu. Chorobný, monotónní black metal, znějící jako stahování kůže za živa, ohlodaný až na dřeň, s rychlostí toho nejodpornějšího doom metalu. V konečném důsledku to nakonec zní ještě mnohokrát hůře, než si člověk jen dokáže představit. Máte žaludek na to, hrabat se v bahně lidského hnusu? Chcete ochutnat šílenství?

“Like Rimbaud
I licked the venom from
The Mother’s cunt
Fingertips embrace the swollen wound
That has become my soul”
(Densetsu)

Nemocné. Co člověku zní v hlavě, když kusy jeho vlastního masa odpadávají? Chorobné. Co člověk slyší ve své hlavě s posledním výdechem? Jak zní misantropie prolezlá až do morku všech kostí? A co mozek hnijící přímo v hlavě? Jak zní deprese vstřikovaná přímo do žil umírajícího?

Chcete ochutnat šílenství?

Chcete slyšet svou vlastní smrt před tím, než zemřete? Tu nenávist vytrženou z hlubin lidského mozku? Vytrženou s kusy hnijícího masa? Ochutnat tu krev prýštící z rány polaskané solí?

Chcete ochutnat šílenství?

Máte odvahu se podívat do zrcadla? Uvidíte jen svou tvář. Plnou vředů, které praskají. Uvidíte ten hnis stékající po lících. Jak mísí se se slzami bolesti a neutěšené nenávisti?

Chcete ochutnat šílenství?
Opravdu chcete?

“I have nothing more to say” (Densetsu)


Ram-Zet – Neutralized

Ram-Zet - Neutralized
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 12.10.2009
Label: Ascendance Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Norové Ram-Zet jsou jednou z těch skupin, u kterých platí přímá úměra, že čím méně jsou známější, tím je jejich hudba kvalitnější. A přestože v těchto dnech vydávají už svou čtvrtou řadovku s názvem “Neutralized”, je to stále ještě záležitost pro fajnšmekry. Avantgarda holt netáhne a v podstatě nikdy netáhla. Přitom právě Ram-Zet patří podle mého názoru mezi její nejlepší představitele.

Ram-Zet patří mezi tu hrstku hudebních skupin, o kterých si dovolím tvrdit, že jsou opravdu výjimečné. Jejich hudba má myšlenku a zároveň se vyhýbá nešvaru, jakým trpí spousta avantgardních formací – samoúčelnému exhibicionismu, kdy jejich nahrávky připomínají víc než hudbu co nejpestřejší přehlídku různých nástrojů a instrumentálních dovedností (aneb “že zahraju tohle sólo, u kterýho by si normální smrtelník polámal prsty”). Tak takhle přesně to u Ram-Zet nefunguje. Samozřejmě je jejich muzika na vysoké technické úrovni a promítá se v ní nepřeberné množství vlivů různých hudebních stylů, ale má to hlavu a patu.

“Neutralized”, stejně jako všechna předchozí alba Ram-Zet, není záležitost na jeden nebo dva poslechy. Naopak je to hudba hodně špatně stravitelná a na poslech těžká, ale jak do ní (alespoň částečně) proniknete, stane se z ní záležitost naprosto uhrančivá, od které se nejde odtrhnout. Muzika je to spíš pro “open-minded” jedince. Na “Neutralized” totiž bez problému narazíte na techno intra, bluesová sóla, ambientní klávesy, country či přímou citaci vážné hudby, a to celé zabalené velkou procí extrémního metalu. Vše je navíc podpořené vydatnou porcí houslí, které jsou u Ram-Zet plnohodnotným nástrojem už od debutu.

Výraznou složkou Ram-Zet jsou také vokály. Prvním je učebnicový blackový krákorák hlavního mozku Zeta, který obsluhuje také kytaru. Esem v rukávu je ale zpěvačka SfinX, jejíž hlas je jedním slovem neuvěřitelný! Časté používání tohoto slova možná zmírnilo jeho opravdový význam, ale teď je to ten případ, kdy neuvěřitelný znamená opravdu neuvěřitelný. Jen stěží dokážu chápat, že tolik různých hlasových poloh, výrazů a nálad takhle čistě a v takových výškách dokáže zvládnout jediný člověk.

Jen těžko se dají desky jako “Neutralized” popisovat slovy. Ten, kdo neslyšel, prostě neuvěří. A drtivá většina z těch, co slyšeli, nepochopí. Nejen novinkové album, ale celá tvorba Ram-Zet je jeden velký klenot. Tajný tip pro ty, kteří od hudby očekávají více než jen podklad k headbangingu. Pro mě osobně je tohle absolutní top letošního roku napříč všemi žánry. Při poslechu téhle skupiny mě prostě nenapadají dostatečná superlativa.


Gorgoroth – Quantos possunt ad Satanitatem trahunt

Gorgoroth - Quantos possunt ad Satanitatem trahunt
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.10.2009
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Aneuthanasia
02. Prayer
03. Rebirth
04. Building a Man
05. New Breed
06. Cleansing Fire
07. Human Sacrifice
08. Satan-Prometheus
09. Introibo ad alatare Satanas

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Od posledního řadového alba „Ad majorem Sathanas gloriam“ z roku 2006 se toho v táboře Gorgoroth událo opravdu hodně. Na pouhá tři léta možná až moc. Kapela stihla odjet turné, rozhádat se, vyhodit posledního zakládajícího člena Inferna a ještě se pak mezi sebou soudit. Jak soud dopadl, všichni víme – vyhrál ho právě Infernus na úkor dnes již bývalých členů Ghaala a Kinga. A mezi těmi všemi „aktivitami“ si Infernus ještě našel čas na složení nové desky – „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“.

Na poli black metalu se toho v letošním roce událo opravdu hodně – studiové comebacky kapel jako Immortal nebo Absu, nová alba Old Man’s Child, Behemoth, Marduk nebo 1349, a to ještě nemluvím o tom, že nás do konce roku čeká nový počin Dark Funeral či debut současné skupiny bývalého zpěváka Mayhem. Mezitím tím vším je právě „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ jednou z nejsledovanějších událostí. Už jen proto, že měl posledních několik let skladatelskou činnost Gorgoroth na svých bedrech King ov Hell a Infernus nekomponoval v podstatě nic. Otázkou, která jistě pálila nejednoho fandu, tak bylo, jakým směrem se bude „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ ubírat.

Já osobně jsem očekával, že Infernus kontinuálně naváže na 11 let staré album „Destroyer, or about How to Philosophize with the Hammer“, čili že se vrátí do doby, kdy ještě ona dvojice zlobilů v kapele nepůsobila (Gaahl sice na „Destroyer“ už zpíval, ale jen jako host v jednom songu, takže se to nedá moc počítat). V tomto směru jsem se ale dočkal překvapení. Infernus totiž nehodil za hlavu hudební vývoj, kterým Gorgoroth prošli za poslední roky, a přestože se novinka vyznačuje návratem k syrovějšímu zvuku a oldschoolovějšímu vyznění, ony progresivnější doteky posledních tří desek tam jsou stále v některých pasážích cítit. Ale co je hlavní, ono to funguje, a to náramně.

Tím se konečně dostáváme k hodnocení samotného „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“. Jak jsem již prozradil, novinka je opravdu náhul. Infernus válí jak cyp. Má očekávání jsou jednoznačně předčena, neboť jsem toho opravdu moc neočekával. O to větší je ale moje nadšení! Skvělým tahem bylo naverbování dávného kumpána Pesta, který tak v Gorgoroth páchá hrdelní běsy opět po 11 letech, a byť značně oplešatěl, vokálně jede jako drak. Nehledě na to, že díky jeho přítomnosti vezmou kapelu za svou i ortodoxní fans, kteří nad kapelou zlomili hůl po nechvalně proslulých soudních tahanicích. A to je přesně to, co Infernus potřeboval – navrátit reputaci jménu Gorgoroth.

„Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ se nese po celou svou délku především ve středním a pomalejším tempu, což rozhodně není zápor. Střední rychlost Gorgoroth sluší, stejně tak jako většině blackmetalových sebranek, vždyť nejen sypačky tvoří tento žánr. A co je hlavní, deska v žádné ze svých částí nenudí, čemuž nahrává i fakt, že hrací doba je jen něco málo přes půl hodinky (u Gorgoroth to však není výjimka, oni prostě točí krátké nahrávky). Lepší ale poslouchat našlapanou půlhodinku, než se nudit u dvojnásobného času.

Gorgoroth

Když nebudu počítat, že jako dobré songy bych tu mohl vyjmenovat celý tracklist, pak je vrcholem nahrávky jistojistě předposlední „Satan-Prometheus“. Neskutečně silný a dynamický kousek, v němž se objeví i čistý hlas. Jen nevím, jestli se jedná o hosta, nebo si to Pest střihnul osobně. Velmi také zaujme třeba pomalá „Rebirth“ nebo „New Breed“, která mi zabarvením Pestova hlasu připomíná dávný „hit“ Gorgoroth, „Bergtrollets hevn“.

Příznivci Gorgoroth, potažmo true norwegian black metalu, musí být podle mého názoru nadmíru spokojeni. A ti z vás, kteří jsou stále přesvědčeni, že se tvorba kapely skládá ze dvou akordů, si to ani nepouštějte. Stejně se vám to nebude líbit (smích).


Immortal – All Shall Fall

Immortal - All Shall Fall
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.10.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Immortální pohádky I: Navrát krále

Dnešním světem vládne trend recyklace. Recyklují se filmy, recyklují se odpadky, recyklují se stroje na recyklaci, a v neposlední řadě sami sebe recyklují i dlouho nefungující kapely nebo projekty. Však to znáte, obrovská vlna comebacků, kdy se na scénu vrací/vracelo všechno od Celtic Frost až po Michaela Jacksona. A v této době začíná náš příběh… Bylo nebylo, kdesi na zasněžených vrcholcích norských hor, seděli Immortal na svých trůnech, dloubali se v nose, pojídali bůček, leštili ledovce, prostě idylka. Ale i leštění ledovců zanedlouho přestane člověka bavit a přestalo to bavit i Immortal, kteří tak neměli do čeho píchnout (někdo z vás by mohl namítnout, že se mohli píchat navzájem, ale nic takového tady nechci slyšet, vy dobytci nemravný). A tak zadul vítr a až na střechu světa zanesl zvěsti o comebackové módě. I děl mocný Abbath památnou větu “Kurva hoši, to je ono, jdeme do toho!” a comeback Immortal byl na světě. A co se nejdříve odehrálo pouze jako návrat koncertní, brzy přerostlo i v návrat albový…

Immortální pohádky II: Alšalfal aneb vše padne před Immortal

Nářky a prosby uctívačů ledového kultu byly vyslyšeny. Dlouhých sedm let si Immortal šňupali sníh a nasávali horský vzduch soukromě, dlouhých sedm let od vydání poslední desky, dlouhých sedm let čekání na “All Shall Fall” je u konce. A jak to zní? Nebudete tomu věřit, ale nový zásek zní… (chvilka napětí)… přesně jako Immortal! Kapela zamrzla v čase a prostoru (a možná i v hospodě), ale co byste chtěli, vždyť v Norsku je zima na zmrznutí. A tak to má být. Chcete progresi? Táhněte za amatéry typu Dream Theater. Chcete ještě víc progrese? Táhněte za… no prostě táhněte. Ne, ne, pány a dámové, tohle je black metal, krystalicky čistý jak čerstvý sníh. A tak to má být.

Immortální pohádky III: Jak malý Abbath do světa šel a všechny svou sekerou rozbil

Ti z nás, kdož očekávali od “All Shall Fall” mrazivý black metalový zásek, musejí být nadmíru spokojeni. Konec, tečka. Tady bychom mohli skončit. Co bych vám povídal – střední tempo, ledové riffy, zimní atmosféra atd. atd. Však to znáte. A že už to tady bylo? Ano, bylo, ale komu to vadí? I kdyby se Immortal vrátili jen pro to, že jim došla škvára, dokud do mě budou solit takovéhle fošny, ani neceknu. Dostal jsem přesně to, co jsem chtěl dostat, a v kvalitě, jakou jsem si představoval. Immortal jsou jednoduše králové! A když se vám to nelíbí – smůla! Desky jako “All Shall Fall” do mě můžou prát do konce života. Immortal jsou frajeři. Konec, tečka.


Theatre of Tragedy – Forever Is the World

Theatre of Tragedy - Forever Is the World
Země: Norsko
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 18.9.2009
Label: AFM Records

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

Theatre of Tragedy prodělali za nějakých 16 let na scéně vskutku neuvěřitelný vývoj. První tři desky “Theatre of Tragedy” (1995), “Velvet Darkness They Fear” (1996) a hlavně “Aégis” (1998) byly neobyčejnou a takřka dokonalou porcí doom/death metalu, okořeněného ženským zpěvem Liv Kristine (ano, to je ta panenka, dnes působící v Leaves’ Eyes). A pak najednou zlom. V podstatě z ničeho nic dvoualbový skok do vod jakéhosi podivného electro/techno metalu, aby se v roce 2004 s novou zpěvačkou Nell Sigland vydali vstříc ničím výjimečnému gothic metalu. A s touto tváří vydávají už druhé album “Forever Is the World”.

Jenže co to? Začátek první písničky “Hide and Seek” zní, jako kdyby jej Theatre of Tragedy nahráli před nějakými 13 lety. Pomalé, neveselé, nasycené chrčákem zpěváka Raymonda Rohonyio, mírně protkané ambientními klávesami. Zírám. V pozitivním smyslu. Ale pak najednou přichází “jenže co to” podruhé. Najednou se totiž písnička zlomí v jakýsi asi refrén, který sám o sobě není zas tak špatný, ale v kontextu působí hodně rušivě. Nic proti zpěvačce, zpívá dobře, ale má měkký hlas, a tak onen refrén taky vyznívá hodně měkce, což se do songu opravdu moc nehodí. Pořád se ale jedná o zřejmě nejsilnější kousek novinky.

Naopak druhá “A Nine Days Wonder” je postavená čistě na zpěvu Nell, stylem o dost blíže klasickému gothic metalu, přesto se ale pořád jedná o zábavný a celkem nápaditý song. Třetí skladba “Revolution” je zase takovou kombinací toho starého období a elektronického experimentu a také působí dost zábavně. Ale proč to tady vlastně takhle otrocky vypisuju? Aby bylo jasné, jak na mě deska působí, a sice to, že Theatre of Tragedy“Forever Is the World” tak trochu bilancují všechny své předchozí tváře (čemuž odpovídá i obal, který je složen z motivů obálek všech předcházejících řadovek), přičemž o to absolutně nejzajímavější období se jen lehce otřeli.

Popsal jsem vám první tři skladby. A jsou ty nejlepší skladby, jaké nahrávka nabízí. Zbytek je takový nic moc, žádná písnička mi neutkvěla moc v paměti. Není to nijak extra špatné, celek ale na mě působí docela dost rozpačitě, zvláště pak když si vzpomenu na začátky kapely. Neočekával jsem, že by se snad mohli vrátit do dob prvních alb, očekával jsem ale přece jenom o trochu kvalitnější nahrávku, než je “Forever Is the World”. Mírné zklamání. No, i když, “mírné” asi ani ne, ale úplně normální a obyčejné zklamání. A to se mi hlavou po první písničce honila 7,5/10…


Gorgoroth – Ad majorem Sathanas gloriam

Gorgoroth - Ad majorem Sathanas gloriam
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.6.2006
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Wound Upon Wound
02. Carving a Giant
03. God Seed (Twilight of the Idols)
04. Sign of an Open Eye
05. White Seed
06. Exit
07. Untamed Forces
08. Prosperity and Beauty

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Na Gorgoroth se mi líbí jedna věc. Když se po albu „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ začali s nahrávkou „Incipit Satan“ a s příchodem zpěváka Gaahla a basáka Kinga vyvíjet směrem dál od klasického oldschool hoblování (pro potřeby recenze to můžeme nazvat post-black metalem, i když post-black metal vypadá přece jenom trochu jinak), sklidili od většiny recenzentů i fanoušků uznalé pokyvování hlavou. Pak ale nastal onen neblaze proslulý soudní proces o jméno kapely, kdy GaahlKingem vykopli z Gorgoroth posledního zakládajícího člena (přičemž se ještě předtím za jeho zády postarali, aby práva na kapelu připadla jim); soud dal ale nakonec za pravdu Infernovi a práva na užívání značky Gorgoroth vrátil. Do toho všeho ještě přišlo prohlášení, že Gaahl je gay, což byla pro všechny „trve and cvlt“ fandy poslední kapka a začali alba, na nichž se podílela inkriminovaná dvojice, nenávidět. Celkem ironie, neboť se vůbec nejedná o špatné desky. Právě naopak, jde o zatím nejprogresivnější období Gorgoroth.

„Ad majorem Sathanas gloriam“ je vyvrcholením oné Gaahlo-Kingovské éry. Přestože já sám jsem onu aféru okolo Gorgoroth sledoval velice nelibě, fandil Infernovi a byl díky rozpoutání té bubliny na GaahlaKingem naštvaný, jejich desky na rozdíl od některých omezenců zapřít nemůžu, protože ať si říká kdo chce, co chce, je to prostě kvalita. A i když se možná chovali jako kreténi, pro Gorgoroth stvořili výbornou hudbu, tak proč si ji nepřipomenout?

„Ad majorem Sathanas gloriam“ obsahuje celkem osm písní a každá z nich si žije svým vlastním životem. Na poměry Gorgoroth i na poměry žánru se jedná o velice různorodou desku. Velmi časté je střídání tempa, sypačky se plynule prolínají se šlapavými kousky a chytlavými riffy. Všechny písně bez výjimky jsou snadno zapamatovatelné – svého času jsem album záměrně půl roku neposlouchal, jen abych z hlavy dostal „Carving a Giant“!

Úvodní „Wound Upon Wound“ je otvírák jak prase. Z celého alba tenhle kousek asi nejvíce připomíná starou tvorbu kapely. Gorgoroth to v tomhle případě drhnou pěkně od podlahy, až se z toho člověku scvrkávají trenky. Přesto to ale není klasická oldschool hoblovačka, zvláště v přechodech slyšíte ty lehké dotyky progrese a pro svůj žánr neklasických postupů. Druhá v pořadí je notoricky známá „Carving a Giant“ – střední tempo, chytlavost, šlape to jak hodinky (samozřejmě v rámci žánru). Zároveň na ni vznikl vůbec první a zatím jediný klip Gorgoroth, na kterém se cenzura opravdu vyřádila.

Třetí „God Seed (Twilight of the Idols)“ je zajímavá hned z několika důvodů. Když blíže prozkoumáte její název, dostanete odkaz na minulost i budoucnost spjatou s Gorgoroth„Twilight of the Idols“ je půlka názvu předchozí desky kapely z roku 2003. God Seed je zase název kapely, kterou Gaahl a King ov Hell po prohraném soudním sporu založili. Hudebně pak jde o kombinaci předchozích dvou kousků, čili rychlost vs. chytlavost. Až na jednu výjimku, ke které se ještě dostaneme, se dá i zbytek „Ad majorem Sathanas gloriam“ popsat stejnými slovy (prolínání rychlých a středně rychlých, chytlavých momentů), ale bez toho, aby se písně slévaly v jednu.

Onou výjimkou je čtvrtá “Sign of an Open Eye”. Pomalá, monotónní a dokonalá, ale také těžko popsatelná. Tohle prostě musíte slyšet! Něco srovnatelného udělali Gorgoroth už jen na albu “Incipit Satan” s písní “Litani til Satan”. Taktéž bych si ještě neodpustil, kdybych nepřipomenul závěrečnou “Prosperity and Beauty”, která je opravdu nádherná. Taktéž doporučuji.

Tak, a jsme u konce. Když tak o tom přemýšlím, tahle recenze je vlastně zbytečná. Kdo z vás má Gorgoroth v oblibě, album už dávno zná. Kdo je rád nemá, těžko si to na základě tohoto článku bude shánět. Takže jste to vlastně četli úplně zbytečně a já to úplně zbytečně psal. Ale hlavně že jsou všichni spokojení. Jen abych dostál předepsaným pravidlům, dodám, že “Ad majorem Sathanas gloriam” je šťavnatý kousek, který se podle mého skromného názoru vyplatí vlastnit.


Kampfar – Mellom skogkledde aaser

Kampfar - Mellom skogkledde aaser
Země: Norsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: červenec 1997
Label: Malicious Records

Tracklist:
01. Intro
02. Valdogg
03. Valgalderkvad
04. Kledd i brynje og smykket blodorm
05. Hymne
06. Bukkeferd
07. Naglfar / Ragnarok

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože mají Norové Kampfar na kontě teprve čtyři studiové desky, jejich historie se táhne už od roku 1992, kdy hlavní mozek formace – zpěvák Dolk – založil kapelu Mock, která se o dva roky později plynule přetransformovala právě v Kampfar. V tomto období začala tehdy ještě dvoučlenná sestava pracovat na debutu „Mellom skogkledde aaser“.

Ještě předtím, než Kampfar začali od roku 2003 fungovat jako „normální“ (rozuměj naživo hrající, čtyřčlenná) kapela, obsluhoval Dolk kromě zpěvu ještě bicí a jeho parťák Thomas všechny kytary, včetně té basové. A právě spojení těchto dvou osob má zásadní vliv na celou tvorbu Kampfar a na jejich originální sound. Tohle je totiž jedna z mála skupin, kterou si prostě nejde splést, hned po prvních vteřinách každého jejich songu vás to prostě bouchne do uší: „Jasně, tohle jsou Kampfar!“ Podle všeho je to kombinací blackmetalového cítění Dolka a folkových kořenů Thomase.

Kampfar nepotřebovali žádné dlouhé roky na hledání vlastního ksichtu, hned od debutu „Mellom skogkledde aaser“ totiž znějí jako nikdo jiný. Přestože má první deska z dnešního pohledu tu nejhorší produkci a nejhorší zvuk v jejich diskografii, nic to nemění na tom, že už v té době ukázali, že se s nimi na scéně musí počítat. Na ploše pěti písní (první a poslední položka v tracklistu je intro/outro) delší stopáže rozehrávají navýsost skvělou hru melodického black metalu (jen tak mimochodem, zapomněl jsem zmínit, že právě melodie a jejich využívání činí Kampfar originálními).

Hned první song „Valdogg“ ukazuje, v čem tkví síla Kampfar. Svižné tempo, spousta nápadů a skrytých vyhrávek, které ze začátku ani nepostřehnete (například za ostatními nástroji zastrčené klávesy), žádná hluchá místa, žádná nuda. Nic takového. Nejsou to sice ti nejlepší hráči na světě (ploše a jednotvárně znějící bicí, například), na to se ale tady nehraje. U black metalu jde o atmosféru, atmosféru a ještě jednou atmosféru, a té mají Kampfar na rozdávání. Jenže ji nerozdávají a nechávají si ji všechnu pro sebe, což jejich hudbu dělá právě tak výbornou.

Nemá cenu zde zmiňovat každou písničku zvlášť, protože všechny jsou naprosto skvělé, věnovat se tedy budeme jen těm styčným bodům. Kromě výše zmiňované „Valdogg“ je to hned následující „Valgalderkvad“ – osmiminutová odysea po norských horách s naprosto mrazivými samply. Lahůdka, to vám tedy povím. Dále je to pak zejména „Hymne“, asi nejznámější skladba desky, jejíž jméno přesně odpovídá náplni. Opravdová hymna.

Kampfar

Těm, kteří se o norskou scénu důkladně nezajímají, možná nebudou Kampfar tak známí jako třeba tamní ikony typu Satyricon, Gorgoroth nebo Darkthrone, snad díky tomu, že opravdu aktivní kapelou se stávají až v posledních letech (sedm roků nečinnosti také zrovna nezvedne kredit), ale své pravoplatné místo na scéně mají. Nejsou to žádní pozéři nebo satanáši, tady jde jen o hudbu a ta je dokonalá. Neznám člověka, který by o Kampfar prohlásil, že hrají sračky. A jestli vás ani tohle nepřesvědčí, že tahle kapela je skvělá, tak už nevím. Je to hudba, jejímž poslechem čas marnit nebudete.


1349 – Revelations of the Black Flame

1349 - Revelations of the Black Flame
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.5.2009
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Invocation
02. Serpentine Sibilance
03. Horns
04. Maggot Fetus… Teeth Like Thorns
05. Misanthropy
06. Uncreation
07. Set the Controls for the Heart of the Sun [Pink Floyd cover]
08. Solitude
09. At the Gate…

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když se Norové 1349 vyřítili před pár lety na scénu a vydali v krátkém sledu tři alba, vyvolali docela solidní rozruch, protože „Liberation“, „Beyond the Apocalypse“„Hellfire“ byly ukázky našláplého true norwegian black metalu. Po čtyřleté díře v diskografii se teď vracejí se svojí novinkou. Takový stylový kotrmelec ale nemohl čekat vůbec nikdo…

Některá hodnocení čerstvě vydaného „Revelations of the Black Flame“ už teď hovoří o průseru roku. Je to vážně tak hrozné? Jak se to vezme. 1349 totiž black metal zpomalili, jak jen to jde, přidali trochu dronu a špetku sludge a celé to mírně zalili ambientem. Se stylovým přerodem osobně problém nemám, jen se to kapele moc nepovedlo. Deska má hodně tváří, ale ani jednu pořádně. Celé je to roztříštěné a kvalitou hodně nevyrovnané. I proto jsem se rozhodl pojmout recenzi formou, která ani mně moc nevyhovuje – písničku po písničce. V tomhle případě to ale nejde jinak.

„Invocation“: Na začátek dost nudné a zdlouhavé intro, ale jak se přidají kytary a Ravn se svým zpěvem, není to špatné. Naopak, část s pomalým riffem a Ravnovým odříkáváním je dokonce i dobrá. Jak se později ukáže, jedna z nejlepších věcí na albu.

„Serpentine Sibilance“: Druhý song je už o poznání horší. Rovněž pomalé tempo, jen to nemá žádnou šťávu. Občas probleskne ucházející nápad, ale jinak je to o ničem. Pořád to ale stačí na horní polovinu tabulky „Revelations of the Black Flame“.

„Horns“: 1349 poprvé ukazují ambientní tvář… a nestojí to za nic. Lépe se to vystihnout nedá. To nezní jako ambient, ale spíš jako jeho parodie. Absolutní nuda.

„Maggot Fetus… Teeth Like Thorns“: Snad jediná rychlá věc na albu. Oproti předchozímu výtvoru to zní jak balzám pro uši, ale při vzpomínce na pecky ze starších alb úsměv rychle zamrzá. Nic extra, ale dá se to. Maximálně nepovedené je pak řvavé sólo, které se do songu vůbec nehodí.

„Misanthropy“: Další porce ambientu a další nuda. Takhle se ambientní muzika nedělá. Bez nápadu.

„Uncreation“: Jediná písnička na „Revelations of the Black Flame“, kterou jsem si alespoň trochu oblíbil. Dokola se opakující pomalý ústřední motiv se střídá s trochu rychlejšími částmi a nezní to špatně. Jen to sólíčko to opět kazí, vůbec tam totiž nesedí.

„Set the Controls for the Heart of the Sun“: Jedna z největších kravin na albu. Absolutně nepovedený cover od Pink Floyd. Ani originál mi sice k srdci nikdy nepřirostl, ale tohle? Ne, díky, prosím další.

„Solitude“: Naštěstí to není cover legendárního songu od Candlemass (ani se mi nechce domýšlet, jak by to dopadlo), jen další ambientní nuda. Není k tomu moc co dodat.

„At the Gate…“: Ani poslední song dojem moc nevylepší. Naopak, je to „pro změnu“ zase nenápaditá uspávačka. Ještě, že už je to konec.

Popravdě nevím, co k desce říct. Je to propadák. Úplný průser roku to pro mě není (už sem totiž slyšel nového Mansona), ale i tak to nestojí za nic. Jen příští album kapely ukáže, jestli je „Revelations of the Black Flame“ nově nastolená cesta, nebo jen nepovedený úlet. Ale jestli se jedná o první možnost, chtělo by to pro příště hodně vylepšit kvalitu.


Old Man’s Child – Slaves of the World

Old Man's Child - Slaves of the World
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 18.5.2009
Label: Century Media Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Před mnoha dávnými věky, kdy byl underground opravdu undergroundem a po black metalové scéně se neproháněli tuny trapných pozérů, vznikli i Old Man’s Child. Tehdy ještě jako regulérní kapela přežili až dodnes, i když teď působí v podobě jednočlenného projektu Galdera, který později nastoupil i do Dimmu Borgir. Ti jsou dnes pro něj skupinou číslo jedna, tudíž se Old Man’s Child věnuje jen v přestávkách mezi jejich alby. A protože Dimmu Borgir v poslední době zrovna nehýří aktivitou a většina členů se rozprchla do svých bočních projektů, Galderova cesta tudíž vedla logicky k Old Man’s Child a nové desce “Slaves of the World”.

Old Man’s Child vždy patřili spíš do melodičtějšího ranku black metalu, přesto si nikdy nevysloužili opovržení “true” fandů black metalu. Snad to bude tím, že Galder nesází na klávesové zpívánky, ale hlavní zůstává kytarový projev a klávesy užívá jen jako koření. Je tomu tak i na novince, což je jedině dobře, ale jak je tomu zvykem, má to i své malé mušky.

Na první poslech mi “Slaves of the World” přišlo takové trochu “kostrbaté”. Některé pasáže mi přijdou na ty předcházející naroubované trochu násilně a chvílemi i nelogicky (až mě to zatáhlo za uši). Musím ale říct, že jsem si na to časem zvykl a že teď už mi to při poslechu nijak moc nevadí. Jenže první dojmy byly jaksi rozpačité a ze začátku jsem byl trochu zklamaný (a jak všichni víme, právě první dojem spoustu lidí může odradit).

Takovým zlomem na albu je pátá píseň “Path of Destruction”, která dělí novinku na dvě poloviny. Na tu první by se dal více méně použít vzorec popsaný v předcházejícím odstavci. Za zmínku z téhle první části stojí hlavně “The Crimson Meadows”, která má pár opravdu povedených chytlavých kousků. Se songem “Path of Destruction” ale deska chytí druhý dech a Galder začne konečně sypat výborné nápady. Škoda, že i začátek “Slaves of the World” nemá takový spád. Technicky vzato ale není první polovina nijak špatná, jen z ní prostě nemám tak dobrý pocit jako z té druhé. Znáte to. Přesto však považuji “Slaves of the World” za kvalitní album, které rozhodně překonává předchozí “Vermin”. Na staré desky jako “The Pagan Prosperity” to sice nemá, ale i tak Galder odvedl kus solidní práce. Čím víc to poslouchám, tím lepší to je.