Archiv štítku: NOR

Norsko

Old Man’s Child – Slaves of the World

Old Man's Child - Slaves of the World
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 18.5.2009
Label: Century Media Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Před mnoha dávnými věky, kdy byl underground opravdu undergroundem a po black metalové scéně se neproháněli tuny trapných pozérů, vznikli i Old Man’s Child. Tehdy ještě jako regulérní kapela přežili až dodnes, i když teď působí v podobě jednočlenného projektu Galdera, který později nastoupil i do Dimmu Borgir. Ti jsou dnes pro něj skupinou číslo jedna, tudíž se Old Man’s Child věnuje jen v přestávkách mezi jejich alby. A protože Dimmu Borgir v poslední době zrovna nehýří aktivitou a většina členů se rozprchla do svých bočních projektů, Galderova cesta tudíž vedla logicky k Old Man’s Child a nové desce “Slaves of the World”.

Old Man’s Child vždy patřili spíš do melodičtějšího ranku black metalu, přesto si nikdy nevysloužili opovržení “true” fandů black metalu. Snad to bude tím, že Galder nesází na klávesové zpívánky, ale hlavní zůstává kytarový projev a klávesy užívá jen jako koření. Je tomu tak i na novince, což je jedině dobře, ale jak je tomu zvykem, má to i své malé mušky.

Na první poslech mi “Slaves of the World” přišlo takové trochu “kostrbaté”. Některé pasáže mi přijdou na ty předcházející naroubované trochu násilně a chvílemi i nelogicky (až mě to zatáhlo za uši). Musím ale říct, že jsem si na to časem zvykl a že teď už mi to při poslechu nijak moc nevadí. Jenže první dojmy byly jaksi rozpačité a ze začátku jsem byl trochu zklamaný (a jak všichni víme, právě první dojem spoustu lidí může odradit).

Takovým zlomem na albu je pátá píseň “Path of Destruction”, která dělí novinku na dvě poloviny. Na tu první by se dal více méně použít vzorec popsaný v předcházejícím odstavci. Za zmínku z téhle první části stojí hlavně “The Crimson Meadows”, která má pár opravdu povedených chytlavých kousků. Se songem “Path of Destruction” ale deska chytí druhý dech a Galder začne konečně sypat výborné nápady. Škoda, že i začátek “Slaves of the World” nemá takový spád. Technicky vzato ale není první polovina nijak špatná, jen z ní prostě nemám tak dobrý pocit jako z té druhé. Znáte to. Přesto však považuji “Slaves of the World” za kvalitní album, které rozhodně překonává předchozí “Vermin”. Na staré desky jako “The Pagan Prosperity” to sice nemá, ale i tak Galder odvedl kus solidní práce. Čím víc to poslouchám, tím lepší to je.


Sirenia – The 13th Floor

Sirenia - The 13th Floor
Země: Norsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 23.1.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud se podíváme do minulosti Sirenie, nebude žádným problémem si všimnout, že je jejich osud je úzce provázán s kapelou Tristania. Vše začalo v roce 1996, kdy se Morten Veland stal jedním ze zakladatelů Tristanie. Po několika letech se jeho vize o budoucnosti skupiny začaly rozcházet s vizemi ostatních členů, což logicky vyústilo v jeho odchod. Morten si pak založil Sirenii. Při poslechu posledních desek obou skupin je lehké vypozorovat rozdíly mezi nimi. Zatímco Tristania si libuje v alternativnějších vodách gothic metalu, Sirenia má blíž ke “střednímu proudu”.

Sirenia měla vždy tak trochu smůlu na zpěvačky. Každé album nazpíval někdo jiný. “The 13th Floor” je debutem pro Ailyn, která pochází ze Španělska (pověrčivý člověk by řekl, že je to opravdu osud, protože Tristania byla také nedávno nucena změnit zpěvačku a také si vybrala na jihu Evropy).

Samotné album “The 13th Floor” začíná dvěma klasickými dobře poslouchatelnými gothic metalovými cajdáky (viz přiložený videoklip). Opravdu zajímavý song pro ouška náročnějších posluchačů přichází na třetí pozici. “The Mind Maelstrom” táhne dopředu opravdu výborný refrén. Jedna z nejlepších věcí na desce. Jak minuty přibývají, Sirenia vytahuje čím dál tím lepší fláky (zkráceně řečeno má druhá polovina větší koule než ta první). Za zmínku stojí předposlední “Winterborn 77” se skvělým klávesovým motivem. Na posledním místě pak trůní “Sirens of the Seven Seas”, která obsahuje opravdu dokonalý houslový kousek – škoda, velká škoda, že nejsou housle využity na více místech.

Hlas Ailyn zní na CD dobře (a navíc je to fakt kus :)). Jestli to uzpívá i na koncertech, ukáže čas (na loňském Masters of Rock nebyl její zpěv zrovna přesvědčivý, ale to by se dalo pochopit, když v té době byla s kapelou teprve dva nebo tři měsíce). Občas probleskne i decentní “zablinkání” mr. Velanda. Velkou pochvalu si pak zaslouží výborný naleštěný zvuk. To se poslouchá doslova samo. V porovnání s předchozí celkem nudnou řadovkou “Nine Destinies and a Downfall” má novinka jasně navrch. Na špičky svého žánru sice Sirenia ještě nemá (nedávejte na reklamní kecy Nuclear Blastu), ale to nic nemění na tom, že je “The 13th Floor” prostě dobré. A teď můžeme sázet, jestli Ailyn “přežije” déle než jedno album, nebo jestli zas příště uslyšíme někoho jiného.


Satyricon – The Age of Nero

Satyricon - The Age of Nero
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.11.2008
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Netrpělivě očekávaná novinka Satyricon je konečně na světě. Ještě před vydáním kolem sebe rozhazoval hlavní mozek kapely Satyr spoustu keců o výjimečné desce. Já osobně něco takového nemám moc rád, protože se lehce může stát, že majitel těchto keců padne po vydání alba na hubu, to ale není tento případ…

“When it is dark enough,
You can see the stars.”

“The Age of Nero” v podstatě navazuje a rozvíjí předchozí nahrávku “Now, Diabolical”, a snad právě proto bude nejlepší porovnávat novinku právě s ní. Už první ukázka v podobě písně “My Skin Is Cold” ze stejnojmenného EP naznačovala, že se nějaké velké stylové skoky konat nebudou. Ale možná je tomu jen dobře, protože právě tahle forma Satyricon vážně sekne a navíc, v podstatě žádná jiná skupina nezní jako oni.

“We throw stones in the water
And see the waves
That we create”

Oproti “Now, Diabolical” je “The Age of Nero” syrovější, drsnější a špinavější. Satyricon pořádně dupli na pedál a jejich hudba je nezastavení. Na druhou stranu není novinka oproti minulému albu tak atmosférická. Tady záleží na každém jednotlivci, co mu sedí víc. Mně se o malý kousek více líbí “Now, Diabolical”, ale to mi nijak nebrání, abych při poslechu “The Age of Nero” uznale nepokyvoval hlavou.

Album otvírají dvě svižné pecky “Commando” a “The Wolfpack”. Zabijácké riffy a ještě víc zabijácké refrény. Takovýhle začátek si opravdu nechám líbit. To je ale jen předzvěst věcí příštích. Snad největší mrda totiž přichází hned vzápětí – “Black Crow on a Tombstone”. Tenhle song snad nemá chybu. Pokud byste byli tak hloupí a chtěli si z celé novinky poslechnout jen jednu ukázku, měla by to být právě tahle. Ale to by nemělo smysl. Každá písnička je sama o sobě skvělá, ale dohromady je to ještě lepší.

Trochu jsem se “The Age of Nero” bál, ale nakonec se ukázalo, že moje obavy byly zbytečné. Možná to není nejdokonalejší deska na světě, ale nářez to je. Možná Satyricon nepřekonali “Now, Diabolical” (alespoň v mých očích), ale ostudu si v žádném případě neuřízli. Když k tomu připočteme, že se dá “The Age of Nero” sehnat i jako opravdu krásně zpracovaný digipack s bonusovým diskem, není co řešit.


Satyricon, Zonaria

Satyricon
Datum: 7.12.2008
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Satyricon, Zonaria

Kolik jsem si dal po cestě na koncert piv a kolikrát jsem navštívil pana Záchoda vás určitě nezajímá, takže to přeskočíme a budeme se věnovat rovnou koncertu. Norská legenda Satyricon si s sebou vezla původně dvě předkapely, ale po tom, co se Evile zranil kytarista, pokračuje turné pouze ve dvoučlenné sestavě, ale podle počtu lidí v klubu bych tipoval, že to nikoho nijak extra netrápilo.

První nastupuje Zonaria ze Švédska. Osobně jsem vůbec netušil, co od nich očekávat a vypadalo to, že jsem nebyl sám. Během prvních dvou skladeb bylo celkem ticho, ale když se lidi přesvědčili, že se jedná o kvalitní muziku, odměnili Zonarii zaslouženým aplausem. Ale nutno dodat, že největšího ohlasu se dočkala zpěvákova otázka, zda se těšíme na Satyricon. Zahráli hezky a s nasazením, ale tomu peklu, co přišlo po nich, se zdaleka nemohli rovnat. Na pódiu se zdrželi něco málo přes půl hodiny, klub zahřáli na požadovanou teplotu a poté vyklidili pozice pro to hlavní… pro Satyricon.

První nastoupil na pódium Satyr a odpálil první pecku “Repined Bastard Nation”. Satyricon nasadili brutální tempo, které přerušovali jen při několika pomalých mezihrách (kousek “Havoc Vulture” nebo začátek “Rite of War Cross”), aby to pak rozjeli nanovo. Bylo jedno, jestli se hrály starší skladby, nebo novinky z aktuální desky “The Age of Nero”, lidi šíleli při každém songu i mezi nimi, ale když Satyr začal mluvit do mikrofonu, klubem se rozhostilo ticho, aby nikomu neuniklo jediné slovo. Hlavní protagonista se však nijak dlouze nevykecával a spíš se hrálo. A že se hrálo hodně luxusně. Za večer se provětrala všechna alba od “Nemesis Divina” dál. Na setlistu bylo rovněž poznat, že Satyricon jedou turné k nové desce, z níž zazněla více jak půlka písniček.

Koncertní sestava byla hodně dobře sehraná, Frost do svých bubnů mlátil, jako kdyby ten večer mělo být naposled a Satyr byl ve skvělé formě. Zvuk v pohodě, občas se sice stalo, že při rychlých pasážích to trochu ujelo, ale nebylo tak hrozné, aby se to nedalo přežít. Satyricon prostě znovu ukázali, že jejich koncerty jsou prostě maso, zvláště v tak malém klubu.

Plusy: kapela ve výborné formě, skvělý výběr písniček, atmosféra, brutální kotel, ucházející zvuk, dobrá předkapela a to všechno za relativně levné vstupné


Mord – Necrosodomic Abyss

Mord - Necrosodomic Abyss
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.2.2008
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Mord jsou takovou divnou skupinou. Na jednu stranu představují tu nejryzejší podobu pravého norského black metalu, na druhou stranu to Norové ani nejsou (všichni členové jsou původem z Polska a v Norsku jen žijí). Jsou relativně mladou kapelou, přesto znějí, jako kdyby právě vylezli ze zatuhlé kobky, kde hnili od dob black metalové mafie. I výraz “kapela” je v jejich případě celkem nadnesený, protože v Mord působí pouze bubeník Necrolucas a Nordra, který se stará o všechno ostatní. O možnosti hraní svých skladeb na koncertech zřejmě také ještě neslyšeli. Co ale ztrácejí na své koncertní aktivitě (nebo spíše neaktivitě), to se měrou vrchovatou vrací v kvalitě jejich studiových počinů. Už při poslechu jejich prvotiny s romantickým názvem “Christendom Perished” z roku 2006 mi vylézaly oči z důlků. Tak moc to bylo dobré. A letošní novinka ukazuje, že to rozhodně nebyla náhoda.

Jejich hudbu bych popsal jako nekompromisní a ortodoxní black metal, který je zároveň inteligentní. Že to zní divně? Lepší definice mě ale nenapadá. Mord si nešpiní svůj black takovými nechutnostmi, jako jsou klávesy (až na 18 vteřinové outro na samotném konci desky), a po celou délku alba se pohybují rychlostí sněžné vichřice. Občas sice na chvíli zpomalí, ale jsou to jen krátká nadechnutí, než Necrolucas vypustí další dvojkopákovou palbu. Přesto mi ani jednou během poslechu nepřišlo, že poslouchám pořád to samé dokola (jak některé black metalové kapely mají ve zvyku hrát a ještě se při tom tvářit neuvěřitelně “underground”). Ani jednou se mi nestalo, že by mi písně splývaly dohromady. A to neumí hned tak někdo.

Mord produkují black metal té nejvyšší kvality. Pokud bychom se soustředili pouze black metalové sebranky vzniknuvší kolem roku 2000 a později, pak by se Mord v mém osobním žebříčku vyhřívali na jednom z prvních míst. Kdyby začali svou rouhačskou pouť na začátku devadesátých let, jsem přesvědčen, že by dnes měli pozici jedné z největších legend svého žánru. Mord však ve své kobce hnili o deset let déle. Nevím, jestli mají tu sílu, aby nakopli black metalovou scénu zpět, kam patří – do hlubin pekelných -, žánr dnes nakopávají tak možná Dimmu Borgir se svými symfo-zpívánkami – ale nejsem si jistý, jestli to je nakopávání tím správným směrem (ale jinak nic proti Dimmu Borgir, taky je mám rád) -, ale v tom, aby byli Mord jednou z nejlepších smeček současného undergroundu, jim nic nebrání.

Z pohledu obyčejného smrtelníka však asi “Necrosodomic Abyss” tak úžasné album nebude. Přece jen to není hudba pro každého. Spíše je to pro lidi, kteří black metalu holdují delší dobu a mají v této oblasti již něco naposloucháno. Proto dávám “jen” 7/10. Black metaloví maniaci si však mohou s klidným srdcem takových 1,5 bodu ještě přihodit.


Keep of Kalessin – Kolossus

Keep of Kalessin - Kolossus
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 6.6.2008
Label: Indie Recordings

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Keep of Kalessin stáli v období svých prvních dvou alb “Through Times of War” (1997) a “Agnen: A Journey Through the Dark” (1999) spíše ve stínu těch opravdu “velkých” severských black metalových kapel. Zlom přišel v roce 2000, kdy se rozsypala celá sestava a ve skupině zůstal jen kytarista Obsidian Claw, který sám pokračoval ve skládání nového materiálu. Nakonec se mu podařilo přesvědčit ke spolupráci známé hudebníky black metalové scény – zpěváka Attilu Csihara (Mayhem, Sunn O))) a spousta dalších) a bubeníka Frosta (Satyricon, 1349, …). Výsledkem jejich snažení bylo v roce 2003 vydané EP “Reclaim”, jež znamenalo nárůst zájmu o Keep of Kalessin. Obsidianovi se povedlo obnovit stálou sestavu (ve složení Thebon – zpěv, Wizziac – basa, Vyl [který v Keep of Kalessin působil právě do roku 2000] – bicí a samozřejmě Obsidian Claw – kytara). Následující album “Armada” bylo konečně tím průlomem a stalo se (nejen pro mě) jedním z nejlepších alb roku 2006. Poté už přišla nabídka na smlouvu od obřího vydavatelství Nuclear Blast, pod kterým vychází i nové album “Kolossus”.

Výborně zpracovaný trailer k novince, zveřejněný přibližně dva měsíce před vydáním samotné nahrávky, sliboval mnohé. Na “Kolossus” jsem se těšil opravdu hodně, ale první poslech mě hodně zklamal. Stejně tak i druhý a pár dalších. Jenže čím víc “Kolossus” poslouchám, tím víc se mi líbí. Tohle album opravdu roste s každým novým poslechem. Opravdu doporučuji věnovat nahrávce čas. To, co činí “Kolossus” opravdu dobrým albem, jsou podle mého názoru melodie. Možná to na první pohled vypadá u black metalové kapely trochu divně, ale Keep of Kalessin svou novinkou dokazují, že když člověk umí, tak se to dohromady skloubit dá. Keep of Kalessin nikdy nepatřili mezi ty nejextrémnější black metalové skupiny, představovali vždy spíše tu techničtější a melodičtější část black metalové scény a na “Kolossus” svůj styl zdokonalili, jak jen to šlo. Při případném poslechu věnujte pozornost refrénu u třetí písně “Against the Gods” a pochopíte, o čem mluvím.

Rovněž mě zaujaly i atmosférické části některých písní, například mezihra v “The Rising Sun”, kde hrají akustické kytary, klavír či housle, anebo kousky titulní “Kolossus” (pro přibližení doporučuji shlédnout již zmiňovaný trailer, ve kterém se obě mezihry vyskytují). V porovnání s předchozími deskami kapely řadím “Kolossus” na druhé místo. Nemůžu si pomoct, ale “Armada” mě baví o trochu víc, přesto je aktuální nahrávka určitě kvalitním albem. Drží víc pohromadě a písně jsou svojí kvalitou vyrovnanější. Kdybych to měl shrnout, určitě se vyplatí mít “Kolossus” ve sbírce. U takovýchto alb člověk prostě nelituje peněz za koupi. Jediné, co mě možná trochu zklamalo, je první promo video, které bylo natočeno k mému asi nejméně oblíbenému songu “Ascendant”. Určitě je vidět, že do klipu bylo nalito hodně prachů, ale čekal jsem trochu větší divočinu.


Dimmu Borgir – In sorte Diaboli

Dimmu Borgir - In sorte Diaboli
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 24.4.2007
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Temnota se vrátila do lesů v divočině! Ano, je to tak, jedna z nejznámějších, nejrozporuplnějších a možná i jedna z nejlepších black metalových kapel vůbec, Dimmu Borgir, je po čtyřleté pauze opět mezi námi, konkrétně se svým novým počinem “In sorte Diaboli”. Nikdy jsem nebyl velký black metalový fanoušek, ale tihle norští chlapíci mají něco, co mě vždy na jejich tvorbě přitahovalo. Onen úžasný cit spojit tvrdý black metal s naprosto úžasnou a vypracovanou symfonickou hudbou. Vychvalování už bylo dost, tak jak tedy tato nová pekelná nahrávka dopadla?

Jejich předchozí deska “Death Cult Armageddon” nasadila laťku pěkně vysoko, a tedy první otázka je, zdali se tato kapela dokázala vymámit ze stínu své starší nahrávky, popřípadě v nejlepším případě tuto laťku i překonat. To se však bohužel nepovedlo. Přibijte mě na obrácený kříž, jestli tvrdím, že “In sorte Diaboli” je špatná deska, to chraň Satan, ale jejím největším problémem (i přesto, že hudebně je na špičkové úrovni) je to, co žel postihuje v dnešní době 80% nahrávek. Ano, samozřejmě mluvím o nešvaru jménem ká el í eš é, tedy klišé.

Co totiž na této nahrávce najdeme? Perfektní black metalové texty, naprosto famózní symfonické zvuky orchestrů, perfektní bicí, které jedou jako jehla na šicím stroji, jako třešničku na dortu i vokální linku baskytaristy Vortexe, místy se dokonce zapojí i gospelové sbory. Jediné, co zde trochu ztrácí, jsou kytary, nejsou zrovna moc výrazné a klávesy je někdy přehluší více, než by bylo zdrávo. Zatím to vypadá velmi lákavě, není liž pravda? Ano, bezpochyby jde o další téměř hudebně dokonalé temné dílo ještě temnějších hudebníků.

A to je základní kámen úrazu, Dimmu Borgir tak spoléhají na svou hudební dokonalost, že zcela již pohřbili originalitu a snahu přijít s něčím novým. Na jednu stranu vyčnívají z desítek hudebně stupidních a hloupých black metalových kapel (skalní fanoušci prominou, ale třeba takový Gorgoroth je výkvět kapely, které zajímá jen image a o nějakém sofistikovanějším hraní nemůže být řeč), ovšem na straně druhé se “jen” drží svého koryta a jak to tak vypadá, nemíní se ho ani v bližší době pustit. Možná je to tak lepší, možná kdyby zaexperimentovali, tak to dopadne strašně, anebo taky ne a vyjde z toho dílo hodné takové kvality, že zcela definuje svůj žánr. No, to už se ale musíme nechat překvapit. Jaké však dát hodnocení? I když by se šestka jednoznačně hodila k vizáži kapely asi nejvíc, hudebně má toto album na víc. Neurazí, potěší, možná trochu zklame. To je celkem šťastná kombinace. A sedmička prý štěstí přináší.