“Kollaps” je další velice zajímavé album, které – ať máme hned od začátku čistý stůl – zajisté potěší každého příznivce pomalého, obskurního až depresivního black metalu. Nejprve si však musíme zodpovědět otázku, kdo to ti Manii z norského Trondheimu vlastně jsou. Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že příliš není o čem povídat, poněvadž je “Kollaps” oficiálním dlouhohrajícím debutem (a vlastně úplně prvním počinem vůbec), zas až tak jednoduché to není. Odpověď najdeme u jiné norské skupiny, která je sice v jistých kruzích stále kultovní, nicméně z dnešního pohledu obecně již spíše polozapomenutou kapelou – Manes. Vsadím se, že některým z vás toto jméno jistě něco říká, některým možná ne, proto malý výlet do minulosti – Manes svou káru začali táhnout začátkem 90. let, ačkoliv první velká deska se objevila až roku 1999. Dle dostupných informací se Manes nejprve pohybovali v black metalových mantinelech, nicméně s pozdějším vývojem začali značně experimentovat až za hranice metalového žánru. Proč říkám, že dle dostupných informací? Je to z toho důvodu, že Manes jsou poslední (nebo přinejmenším jednou z posledních) norských žánrových klasik (byť v tomto případě, řekněme, “nižší svítivosti”), které až doposud unikaly mému sluchu, ačkoliv o ní mám povědomí již delší dobu a chystám se tento rest při nějaké vhodné příležitosti (rozuměj dostatku času) napravit.
Z výše uvedených důvodů bohužel nemohu porovnávat Manii na svém současném počinu “Kollaps” s původní tvorbou Manes, avšak údajně – a opět musím použít onu kouzelnou formulku “dle dostupných informací” – se kapela na “Kollaps” okruhem vrací ke svému prvotnímu hudebnímu projevu, což je ostatně i to, proč došlo ke změně jména. Dovolím si tvrdit, že obecnostem již bylo učiněno zadost, tudíž se pojďme vrhnout na to hlavní, čím je samozřejmě samotná deska “Kollaps”…
Hned v první větě recenze jsem nepříliš prozíravě prozradil, že hudba Manii potěší všechny příznivce pomalého, obskurního až depresivního black metalu, nicméně je to fakt natolik očividný a pro nahrávku určující, že rozhodně neuškodí jej znovu zopakovat. Na druhou stranu je tu ovšem háček, že to je vesměs vše, co “Kollaps” nabízí. Pokud nepočítáme občasný náznak chladně industriálních ruchů, ambientních kláves a poněkud nenápadných (avšak velmi dobře provedených a skvěle funkčních) melodií, nenajdete zde nic jiného. To by se – uznávám – na první pohled mohlo zdát jako zatraceně málo, ale přijde na to, co od hudby obecně čekáte a co jste ještě schopni (a ochotni – to především) vstřebat. “Kollaps” je samozřejmě dosti minimalistickou záležitostí, jež víceméně sází na jednu jedinou kartu, z mého pohledu však tento tah vyšel, protože výsledek funguje a baví – baví samozřejmě v přeneseném slova smyslu, s ohledem na žánr. Pokud vám z tohoto popisu přišlo, že by se mohlo jednat o album, které by vašemu sluchu mohlo lahodit, dovolím si tvrdit, že zklamáni nebudete, pokud si trochu svého času a sluchu pro Manii vyhradíte. Na druhou stranu ale mohu na rovinu říct, že jestli vám podobná muzika nic neříká, nemá cenu s tím ztrácet čas.
“Kollaps” útočí především pomalými a neskutečně těžkými riffy. Ačkoliv se jedná formálně o black metal, rozhodně nečekejte to, co odpovídá klasické představě black metalové archetypu v podobě nesnesitelně rychle vichřice. Hudba Manii je z tohoto ohledu pravým opakem, protože se táhne jak správné bahno a svého posluchače ubíjí pomalu, ale s o to větší jistotou. Hned zpočátku vytáhne Manii velký trumf v podobě “Skoddeheiem”, která po relativně klasickém atmosférickém rozjezdu nasadí sekanou pasáž v extrémně pomalém tempu, jež společně s nelidským rykem místo zpěvu nemůže neupoutat pozornost. Co se Manii v tomto případě podařilo vytvořit opravdu dokonale, to je obrovský tlak, jímž ta skladba doslova drtí. To možná trochu ubírá následujícím písním, které tak zpočátku zní jako chudší příbuzní, ale s opakovanými poslechy jsem dokázal náležitě docenit i zbytek “Kollaps”, byť se už ve svém pojetí blíží více klasické depressive black metalovému přednesu, ač se znatelným rukopisem. Neboli, jinak řečeno, nemohu tvrdit, že by byl zbytek slabší, jen se mu člověk nesmí bát dát trochu času. Přestože to možná ve světle právě řečeného bude vyznívat malinko paradoxně, silnou zbraní “Kollaps” jsou také melodie, které jsou jednoduše excelentní. Ano, ta hudba je postavena především na riffech, nicméně Manii se místy blýsknout i rafinovanou kytarovou melodií. Bez problému mohu jmenovat hned několik příkladů – namátkou třeba “Liv-øydar”, “Endelaust” nebo “Ei beingrind i dans”. Každopádně i ostatní písně, které jsem nezmínil, jsou bez výjimky velice dobré.
Pro mě osobně je “Kollaps” dost velkým překvapením, nejen ve světle toho, že se jedná o první desku Manii, ale zejména proto, že neznám ani tvorbu Manes. Čistě z nezaujatého úhlu pohledu tedy mohu s klidným srdcem prohlásit, že se mi deska opravdu líbí – a to docela hodně. Jak již bylo řečeno, pokud podobné muzice holdujete, mohu “Kollaps” jen a jen doporučit.
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 30.10.2012 Label: Agonia Records
Tracklist:
01. Blood of Saints
02. Demon in My View
03. Necromantic Summoning Ritual
04. Divide et Impera
05. (Dolce et decorum est) Pro patria mori
06. Dystocratic
07. Iron Cross – Posthumous
08. The Elevenfold Seal
09. Fade into Obscurity
10. Sword of Damocles
Ragnarok již dávno patří mezi léty prověřené stálice pravověrného norského black metalu, nikdy se sice nevyhřívali mezi těmi nejznámějšími smečkami, které lze bez debat považovat za legendární, nicméně se téhle kapele v žádném případě nedá upřít, že měla slušný podíl na dnešní podobě toho, čemu se nyní říká black metal, a že za sebou zanechala pěknou řádku více než dobrých nahrávek. Osobně mám nejradši to “střední” období okolo roku 2000, zejména desky “Diabolical Age” (2000) a především “In Nomine Satanas” (2002), které jsou nádhernou ukázkou výborného sypacího black metalu v klasickém stylu. Nicméně se mi líbí i ta předcházející alba, “Nattferd” (1995) a “Arising Realm” (1997), i to následující, “Blackdoor Miracle” z roku 2004, na němž se hlasivky trápil kultovní Hoest z Taake. Poté se ovšem nad Ragnarok na čas zavřela voda, a přestože se skupina oficiálně nerozpadla, nějakou dobu nevykazovala v podstatě žádnou aktivitu a v sestavě de facto zbyl pouze bubeník Jontho. Ledy se začaly lámat až v roce 2008, kdy dal Jontho dohromady novou stálou sestavu a Ragnarok se opět rozjeli. Návratová deska “Collectors of the King” nebyla ve své podstatě špatná, ale měla jeden zásadní problém – na staré majstrštyky to jednoduše ani zdaleka nemělo…
Podobným problémem bohužel trpí i nejnovější “Malediction”. V žádném případě to není zlá nahrávka (ve smyslu kvality, po obsahové stránce je samozřejmě zlá, až se hory zelenají), ale od jména jako Ragnarok jednoduše očekávám trochu více, neboť v minulých letech jsem byl zvyklý na o poznání drtivější počiny. Což o to, pokud by kapela uhnula jiným směrem, pak bych si na nedostatečnou kvalitu oproti starším věcem moc nestěžoval, jelikož patřím mezi lidi, kteří s vývojem jednotlivých skupin nemají problém, jenže díky tomu, že se Ragnarok neustále pohybují v mantinelech čistokrevného black metalu (pravda, na novince s občasnými výjezdy k thrash metalem načichlým riffům, ale nutno říct, že je to změna víceméně jen kosmetického rázu), nedá se tomu prostě vyhnout. “Malediction” je jednoduše deska, která nikterak nevyčnívá nad současnou black metalovou produkcí – a to je pro mě od kapely velikosti Ragnarok setsakra málo.
Hlavním poznávacím znamením “Malediction” je, že sype, sype a sype. Jenom proti tomuhle bych samozřejmě neměl vůbec nic, znám i mnohem zběsilejší alba, která mám opravdu hodně rád. Nicméně tohle se prostě musí umět a podobná muzika není jen o tom, jak rychle dokáže bubeník drtit kopáky své bicí soupravy a jak rychle dokáže zpěvák štěkat svým krkavčím vokálem, pořád to musí mít nějakou myšlenku a nosné nápady – stačí se ostatně podívat na staré nahrávky samotných Ragnarok, jak se to má dělat. Pár takových písní se objeví i na samotném “Malediction”, mezi nejžárnější příklady patří asi “Necromantic Summoning Ritual”, “Dystocratic” (s výjimkou jejího začátku, ale k tomu se ještě dostaneme) nebo “The Elevenfold Seal”, tím to ale pomalu končí. Celkový dojem z placky tedy zůstává ne tak silný, jak bych si představoval.
Asi nejrozporuplnější položkou “Malediction” je již zmiňovaná “Dystocractic”. Sama o sobě špatná není, naopak ve své podstatě patří mezi nejvýraznější kusy alba, paradoxně však obsahuje naprosto debilní úvod, který zní, jako kdyby se na “Malediction” zatoulal z nějaké power metalové nahrávky. Nemám tušení, co tím Ragnarok sledovali, ale je to úlet jako prase, mnohem radši bych poslouchal sypačku beze změny, než na desce slyšel podobná ozvláštnění, která při poslechu neuvěřitelně ruší, až doslova iritují. Čistě z principu proti ozvláštněním celku samozřejmě nic nemám, je ovšem nutné to provést trochu méně násilným způsobem – a opět bych tu mohl vytáhnout staré fošny Ragnarok. Když si vzpomenu, jak třeba takové “Blackdoor Miracle” dokázala nakopnout fenomenální chytlavá jízda “Murder”, zní to jak úplně od jiné kapely. Vlastně pokud celé “Malediction” (a i “Collectors of the King”) porovnám právě s “Blackdoor Miracle”, které je té nové éře na časové ose nejblíže, je to neskutečně propastný rozdíl. Od naprosto zabijácké a kulervoucí nahrávky, kterou bych se pomalu nebál označit za jeden z klenotů klasického black metalu po roce 2000, se Ragnarok dostali k relativně obyčejnému black metalu. Ten sice ve své aktuální podobě boduje agresivním tahem na branku, ale to je prostě zoufale málo…
Z technického hlediska nelze “Malediction”, potažmo celým “novým” Ragnarok vytknout vlastně nic. Žánrová pravidla jsou dodržována zodpovědně a na obstojné úrovni. Kytara nasraně pálí jeden riff za druhým, kulometná palba bicí artilerie je rovněž slušná, zpěvák HansFyrste je nepochybně ďábel, jak se patří, ačkoliv v domovské smečce Svarttjern jeho vokál dle mého názoru zabíjí s větší razancí, ale to všechno dohromady dává jen “pohodovou” desku, jež se poslouchá úplně bez problému, během těch 45 minut si člověk s radostí klepe do zběsilého rytmu, ale víc “Malediction” prostě nenabízí. Z mého pohledu se tedy jedná o zklamání, byť stále dobře poslouchatelné, a vzhledem k faktu, kolik bodů bych udělil starším nahrávkám, nemohu jít v případě novinky nad 6 bodů.
Další názory:
Ragnarok a jejich druhé album po oživení. Řekl bych, že od minulého alba trochu upustili od rezolutního black metalu a nechali nasáknout svou muzikou fortelným thrash metalem. Producent Devo (Marduk) album opět ošperkoval výborným zvukem. Desku bych rozhodně nenazýval průšvihem, je rychlá, je agresivní a obsahuje silné momenty. Nicméně má slabší začátek, první dvě skladby prostě nějak nedokážu vnímat, jak jsou nevýrazné. Většinou se začnu soustředit až u třetí “Necromantic Summoning Ritual”. Obsahuje taky občasné úlety, které zní opravdu hrozně, například úvod “Dystocratic”, která jinak patří k lepším skladbám desky. Pozornost bych zaměřil především na sedmou skladbu “The Elevenfold Seal”. Fakt to není blbé, pro méně zkušené metalisty by mohlo jít i o celkem nenásilný úvodní vstup na pole téhle hudby, nicméně je to oproti klenotu “Blackdoor Miracle” celkem neškodný hevík. Stick
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 23.10.2012 Label: Indie Recordings
Tracklist:
01. Awake
02. This from the Past
03. Alt liv
04. From the Running of Blood
05. Hinstu dagar
06. Aldrande tre
07. Lit
08. The Wound
09. Bloodline
Jsou jednoduše hudebníci, u nichž se prostě nedá nevytahovat pořád dokola jednu konkrétní záležitost, kdykoliv se o nich člověk zmiňuje. Dva norští muzikanti King ov Hell a Gaahl mezi takové jednoznačně patří. Oba byli svého času součástí kultovní black metalové formace Gorgoroth (mimo jiné, samozřejmě, oba mají bohaté zkušenosti ze spousty dalších a ne zrovna bezvýznamných skupin), v níž působili od konce 90. let do roku 2007. V té době se rozhodli vyhodit z Gorgoroth tehdejšího třetího člena, kytaristu Infernuse, jenž skupinu v roce 1992 založil. King ov Hell si za jeho zády nechal registrovat značku Gorgoroth na sebe a Infernus byl venku ze hry. Ten se s tím ovšem, vcelku logicky, nehodlal jen tak smířit, tudíž oba své někdejší parťáky zažaloval a začaly dlouhé soudní tahanice, na jejichž konci byl vynesen jasný verdikt – Gorgoroth patří Infernusovi. Gaahl s Kingem tedy neměli jinou možnost, než založit novou skupinu, která dostala jméno God Seed – podle skladby “God Seed (Twilight of the Idols)” z alba “Ad majorem Sathanas gloriam” od Gorgoroth. Nicméně ještě před vydáním jakéhokoliv nosiče se Gaahl rozhodl dát si od hudební scény na nějaký čas pauzu, díky čemuž byly aktivity God Seed zastaveny dříve, než pořádně začaly. King ov Hell se ovšem nudit nehodlal, tak se kromě alba “III” se svou další kapelou Sahg pustil ještě do úplně nového projektu Ov Hell, v jehož rámci dal dohromady opravdu úctyhodnou sestavu, jež byla plná známých jmen z norské black metalové scény. Hlavním parťákem mu sice byl Shagrath z Dimmu Borgir, ale ani Teloch (Mayhem, Nidingr, The Konsortium), Frost (Satyricon, 1349) a Ice Dale (Enslaved, Audrey Horne) rozhodně nejsou žádná béčka. Výsledná deska “The Underworld Regime” však bohužel byla těžký průměr a King ov Hell si na ní vybral svou doposud nejslabší skladatelskou chvilku…
…čímž se pomalu dostáváme do současnosti. Gaahla odpočinek od metalu přestal bavit, tudíž byl projekt God Seed obnoven, chvíli to trvalo, než se dlouhohrající debut, který měl původně vyjít snad někdy v roce 2009, konečně urodil, ale nakonec je tady. Osobně se musím přiznat, že jsem od něj nečekal zhola nic, jelikož předchozí Kingův skladatelský pokus, již zmiňované “The Underworld Regime”, dopadl opravdu prachbídně, jenže u “I Begin” (docela příznačný název pro novou kapelu) je tomu přesně naopak; všechno, co bylo v projektu Ov Hell špatně, je pryč. Místo průměrné hudby se slavnými jmény je zde sice sestava o dost méně profláknutá, hudebně a skladatelsky má však “I Begin” o několik tříd navrch. Deska se tak trochu navrací k období, kdy obě ústřední postavy působily u Gorgoroth, jak stylem, tak kvalitou, protože všechna tři alba Gorgoroth, na nichž se King ovHell s Gaahlem podíleli, jsou prostě výborná, ačkoliv je mnozí po oné nechvalně proslulé aféře začali z nějaké mně nepochopitelného důvodu zavrhovat. Pokud by byl člověk pověrčivý, mohl by říct, že Kingova black metalová muzika funguje jen tehdy, pokud má u sebe za mikrofonem Gaahla, jinak to stojí za starou belu.
Hudebně má “I Begin” nejblíže asi k “Ad majorem Sathanas gloriam” od Gorgoroth. Obě nahrávky na první poslech působí poněkud chaoticky a neuspořádaně – myslím, že právě tohle bude hlavním důvodem, proč kolegovi pode mnou přijde “I Begin” jen jako “změť kytarových riffů”. Nicméně takhle to prostě je, byť to nejspíš nejednoho posluchače po prvním ochutnání desky odradí od dalšího poslechu, protože na první dobrou je tam těch záchytných bodů opravdu docela málo. Ale stejně jako na “Ad majorem Sathanas gloriam”, i na “I Begin” se začíná úměrně s rostoucím počtem poslechů objevovat spousta skvělých momentů a zajímavých nápadů, což je o to lepší, že se tak děje ve všech regulérních skladbách. Už na nahrávkách Gorgoroth, na nichž King ov Hell převzal skladatelské otěže, byla cítit jeho snaha posunout black metal do mírně progresivnějších vod, aniž by popřel syrové kořeny svého žánru (které byly zejména pro Gorgoroth vždy jedním z určujících prvků), a děje se tomu tak i na albu God Seed. Když si “I Begin” pustíte, ani na chvíli vás neopustí dojem, že stále posloucháte black metalovou desku (snad s výjimkou ambientně-noisově-industriální “Bloodline” v závěru disku), není ovšem problém narazit na koření v podobě kláves, nádechy elektroniky či dokonce jemné orchestrace. Kdo patří mezi ty posluchače, kteří kdy od Gorgoroth slyšeli jednu písničku na YouTube, považují je za primitivnost bez mozku o dvou akordech a to samé očekávají i od God Seed, i v tomto případě budou zklamáni, jelikož na “I Begin” nejsou kromě výše zmíněných doplňujících prvků nikterak výjimečné ani změny tempa či nezřídka techničtější pojetí riffů. Vše je ale dávkováno s rozumem a citem a stále se – jak již bylo řečeno – jedná o black metal, jenom trochu nápaditější, než by mnozí od někdejších skladatelů Gorgoroth mohli čekat.
Za nejsilnější považuji především střed “I Begin”. Rozhodně bych zmínil už třetí “Alt liv” s velice výraznou baskytarou, která zejména v pomalých momentech přede přímo ukázkově. Skladba postupně graduje až do vypjatého závěru, v němž se ke slovu plně dostanou ony zmiňované oživující prvky v pozadí. Že ale God Seed zvládnou utáhnout celý song jen za pomoci kytar a bicích, dokazuje následující “From the Running of Blood”, která se sice v prvních vteřinách tváří jako klasická black metalová hoblovačka, jenže ve výsledku se z ní vyklube dost proměnlivý kousek. Například pasáž, která začíná přibližně v čase jedné minuty a 25 vteřin, je bez přehánění naprosto odzbrojující.
Silnou atmosférou dýchá “Hinstu dagar” ve středním tempu, obzvláště se povedly vokály – oproti zbytku “I Begin” se zde totiž nedočkáte Gaahlova zběsilého ryku, nýbrž mluveného slova ve slokách a trochu zastřeného čistého vokálu v refrénu. Zde je deska ve své limitované edici rozpůlena nic neříkajícím minutovým intermezzem “Diversion 1”, které se láme ve dvojici dalších skvělých skladeb. “Aldrande tre” je s nadsázkou řečeno opakem “From the Running of Blood”, protože zpočátku to vypadá na progresivnější kus, čemu napovídá trochu tajemný rozjezd, avšak skladba se brzy zvrhne v asi nejzběsilejší položku “I Begin”. Avšak ani zde není nouze o atmosféru. Na epičtější notu pak uhodí opět pomalejší “Lit”, která nenápadně připomíná podobně stavěnou, avšak trochu monotónnější “Sign of an Open Eye” z “Ad Majorem Sathanas Gloriam”.
Celkově musím říct, že se pro mne “I Begin” stalo vcelku příjemným překvapením, protože se z desky, od níž jsem nečekal zhola nic a naopak jsem k ní byl spíše skeptický, vyklubal dost zajímavý poslech, který mě baví. A právě tento vývoj, kdy album nejen překvapí, ale zároveň i postupně vyroste, jsem já osobně opravdu ochoten ocenit. Ačkoliv je pravda, že pořád jsem v letošním roce slyšel i lepší black metalové nahrávky, nic to nemění na tom, že se mi “I Begin” dost líbí a že až se naskytne příležitost, milerád desku zařadím do sbírky, shodou okolností a díky abecednímu pořádku ne nedaleko od svého času spřízněných Gorgoroth.
Další názory:
Hned na úvod s pravdou ven. Jediný důvod, proč jsem se odhodlal pustit se do “I Begin” severských God Seed, je jejich plánovaná účast na zimní verzi Masters of Rock 2012. Nic jiného za tím nehledejte, prostě jsem chtěl vědět, co od této grupy očekávat. Z doposud uvedeného asi nebude překvapení, když prohlásím, že jsem nikdy nebyl fanouškem norského black metalu a God Seed na tom rozhodně nic nezmění. Vzhledem k tomu málu, co jsem z dílny hlavních aktérů doposud slyšel (pár alb Gorgoroth, debut Ov Hell), jsem vlastně dostal přesně to, co jsem očekával. Změť kytarových riffů, přímočarých bicích a bestiální vokál Gaahla. Občas mě překvapily ne úplně marné orchestrace či klávesové party jako třeba v “This from the Past”, ale jinak se žádný převrat nekoná. Jasným trhákem celého “I Begin” je pro mě “Lit”, ve které se zpomalí a najednou se celkem obyčejný black metal posouvá za hranice svého stylu. Kdybych měl vyřknout nějaký verdikt, tak se radši zdržím hlasování, ale na druhou stranu nemůžu říct, že by “I Begin” bylo v celé své délce deskou neposlouchatelnou. Prostě to jen není můj šálek čaje a čistě ze zvědavosti si nenechám ujít ani živé vystoupení počmáranců na letošním Zimním Masters of Rock, ale do budoucna God Seed rozhodně nebudou nic, bez čeho bych se neobešel. Kaša
Země: Norsko Žánr: progressive black metal Datum vydání: 9.10.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Thoughts Like Hammers
02. Death in the Eyes of Dawn
03. Veilburner
04. Roots of the Mountain
05. Riitiir
06. Materal
07. Storm of Memories
08. Forsaken
Enslaved jsem vždy registroval jako kapelu, která tvoří velmi dobrou hudbu, jenže ani tak se mi dlouho nedařilo přijít té hudbě na kloub a následně i na chuť. A přitom prvotní podmínky hráli jednoznačně pro Enslaved – kapely, které za dlouhé roky své existence od black metalu přešly k mnohem sofistikovanější progresivní hudbě, totiž patří k mým vůbec nejoblíbenějším. Naštěstí se však milí Enslaved rozhodli nahrát EP “The Sleeping Gods”, které se stalo tím bodem zlomu, a od té doby, co mě toto dílko vyloženě uhranulo, jsem s napětím vyhlížel, s čím se vytáhnou na další řadovce. Řadovka je tady, jmenuje se “RIITIIR” a za tím jménem se skrývá víc než hodina mimořádných zážitků…
Jak jsem ale postřehl napříč internetem, nejsou to zážitky stravitelné pro každého, takže se hned na začátku sluší vyjasnit jednu věc – Enslaved neotočili do protisměru a nenahráli další dřevní black metalové album, které od nich někteří trochu nepochopitelně očekávají nebo po něm alespoň ve skrytu duše touží. Ne, “RIITIIR” pokračuje v kolejích tvorby posledních let, takže se posluchač dočká nezaměnitelných melodií, ojedinělých kompozičních obratů a jen lehkého odéru black metalových kořenů, který však přispívá výsledku stejnou měrou jako ostatní atributy, kterými se deska pyšní. A jestliže patříte k té části posluchačů, kterým není tento přístup Enslaved jednadvacátého století proti srsti, můžete si být jisti, že vám “RIITIIR” udělá radost, protože materiál, který se na něm sešel, je dokonalou ukázkou, jak skvěle to může dopadnout.
Je mi za těžko vybírat nějakou jednotlivinu, u které bych měl začít s bližším popisem, ale dobrá, ať to jsou třeba kytary. V souvislosti s jejich party mě napadá možná trochu paradoxní charakteristika – kytary jsou neuvěřitelně pevné a soudržné, ale přitom se člověk občas nestačí divit, jak nečekaně s nimi jejich majitelé nakládají. Vesměs prosté instrumentální obraty jsou k sobě pospojovány takovým způsobem, že celek působí v kontextu tvorby ostatních interpretů naprosto ojediněle. Ano, to se sice v posledních letech stalo jakýmsi trademarkem zvuku Enslaved, ale “RIITIIR” tenhle trademark posouvá trochu dál, protože se zde podařilo to, co mi místy trochu chybělo třeba na předchozí desce “Axioma Ethica Odini” – nabídnout posluchači plný, barvitý, v rámci mezí melodický kytarový základ, který neomrzí. K tomu pak stačí připočíst několik nesmírně vydařených sól, a je jasné, že co se týče práce kytar, “RIITIIR” naprosto exceluje a poslouchat je je vyloženě radost napříč celým albem.
Ne, že bych chtěl jakkoli odsouvat do pozadí úlohu dalších nástrojů, protože bicí, baskytara i klávesy respektive jejich majitelé odvádějí vynikající práci, což vyjde najevo prakticky okamžitě poté, co se posluchač rozhodne věnovat těmto nástrojům bližší pozornost. Možná trochu na jejich úkor si ale dovolím vypíchnout po kytarách druhý základní pilíř, který dělá Enslaved tím, čím jsou. Pochopitelně mám na mysli vokály a stejně jako u kytar i zde platí, že se Enslaved dobrali mimořádného výsledku. Grutle Kjellson hřímá zcela fenomenálně, jak se ostatně může každý přesvědčit třeba v mocném úvodu skladby “Death in the Eyes of Dawn”, a Ivar Bjørnson s Herbrandem Larsenem jej doplňují bezchybným čistým zpěvem, který mi učaroval již na některých předchozích počinech a zde tomu není jinak. Obzvlášť čistý zpěv dostává dostatek prostoru, takže se všichni pánové o vokální povinnosti dělí prakticky rovnou měrou, a “RIITIIR” z toho ohromně těží.
Všechny tyhle dílčí plusy ale plně vynikají teprve pohromadě s ostatními a jedině tehdy lze v plné šíři docenit, jak skvělé album Enslaved nahráli. Před posluchačem se otevře scenérie tvořená promyšlenými instrumentálními linkami, nádhernými melodiemi a spoustou chytrých detailů. Sotva postřehnutelné, ale působivé příspěvky akustické kytary nebo flétny, nepatrně punkový nádech ústředního riffu v závěrečné “Forsaken”, s názvy skladeb dokonale korespondující úvodní pasáže “Thoughts Like Hammers” a “Storm of Memories”, tohle všechno a ještě mnohem víc přispívá k celkovým kvalitám desky. Všechno se krásně doplňuje, působí to dokonale organicky, přirozeně… A to se jedná o velice progresivní a na poslech nikterak jednoduchou muziku, která nepostrádá inteligenci a hloubku a která ani po desítkách poslechů nenudí a naopak přináší další a další skvělé zážitky. Není tedy asi třeba zdůrazňovat, že výsledek, jakého se dobrali Enslaved, nepatří k těm, kterých by byly plné regály obchodů s hudebními nosiči.
“RIITIIR” obsahuje osm skladeb a všechny do jedné jsou vynikajícím příkladem, jak může vypadat progresivní black/viking metal ve své nejlepší podobě. Dech beroucí trojice “Death in the Eyes of Dawn”, “Roots of the Mountain” a “Materal” mi sice k srdci přirostla nejvíce, ale čím déle “RIITIIR” poslouchám, tím je mi jasnější, že je to jen a jen o osobních prioritách a prakticky každá skladba si může dělat nárok na mety nejvyšší. Nejde o nic menšího než o další důkaz, jak silná je současná norská progresivní scéna, a já se nebojím zařadit “RIITIIR” po bok skvostů, které letos vydali Borknagar nebo Ihsahn. Je toho ještě moc, co bych chtěl na adresu “RIITIIR” napsat, ale nějak se mi to nedaří, takže se omezím na na doporučení vlastní zkušenosti a na závěr si neodpustím ještě jeden postřeh – případy, kdy jsem měl chuť pustit si desku s více jak hodinovou stopáží znovu vzápětí poté, co dohrála, bych spočítal na prstech jedné ruky. “RIITIIR” je jednou z nich a já musím před Enslaved smeknout, jak vynikající počin vypustili do světa, a doufat, že jim tahle forma vydrží i v dalších letech. Jestli se tak stane, čekají nás velké věci…
Další názory:
Pomalu ještě více obdivuhodnější než samotná hudba je na Enslaved jejich neustálý vývoj a hudební vizionářství, zvláště když člověk porovná jejich nejstarší počiny s těmi posledními a slyší ten obrovský skok, který je ovšem zcela přirozený a nikterak nepopírá svoje kořeny, což se povede opravdu málokomu. Navíc jsou Enslaved neustále o několik kroků vpřed před konkurencí… s nadsázkou řečeno to, na co zbytek scény teprve začíná pomýšlet, Enslaved hráli již tak před pěti lety. Jejich tvorbu jsem měl vždy rád a přestože předchozí dvě desky “Vertebrae” a “Axioma Ethica Odini” mne příliš neoslovily, nijak to neotřáslo pozicí kapely v mých očích a pořád jsem ta alba respektoval (a stále respektuji), novinka “RIITIIR” je ovšem opět nahrávkou, která mě dostala, a díky tomu ji považuji za to nejlepší, co tito Norové vydali od skvostného “Ruun”… což není zrovna málo, vzhledem k objektivním kvalitám “Vertebrae” a “Axioma Ethica Odini” (ono totiž i když jsem se ani do jedné z těchto dvou desek moc nedostal, pořád je považuji za velice dobré věci). “RIITIIR” mne však neskutečně baví, ačkoliv nabízí relativně to stejné, co posledních pár let… jenže stejné je u Enslaved velice relativní pojem, myslím tím spíš to, že se opět jedná o nevšední záležitost s obrovským množstvím úžasných nápadů a famózní atmosféry; oproti předchozím dvou albům u mě vede čistě pocitově. Pokud bych měl volit nějaké vrcholy, asi bych vybral úžasnou dvojici skladeb “Roots of the Mountain” a “Storm of Memories”, jinak ale mé vysoké hodnocení asi samo o sobě značí, že se jedná o skvělou nahrávku jako celek. H.
Je to relativně nedávno, co jsem propadl kouzlu progresivních viking/black metalistů Enslaved. Teprve album “Isa” z roku 2004 mě vtáhlo do jejich tvorby, přičemž od té doby mě už nepustili. A to je sakra dobře. Soupiska takhle vyrovnaných a kvalitních alb, jako představují všechny následující po zmíněném “Isa”, se jen tak nevidí, a “RIITIIR” s klidným srdcem můžu označit za další vynikající studiový zásek. Na novince se šikovně střídají blackové výjezdy s progresivně metalovými, někdy až progrockovými momenty, které se prolínají a doplňují naprosto nenásilným způsobem, jako to kdysi dokázali Opeth, jejichž tvorba mi v souvislosti s aktuálními Enslaved na mysl několikrát vplula, zvláště při melodičtějších pasážích. Občas se dokonce ke slovu dostanou mé oblíbené hammondy, jako třeba hned v úvodní vynikající “Thoughts Like Hammer”. Nemá cenu se snažit vyzdvihnout nejlepší skladbu, protože na “RIITIIR” jsou nejlepší úplně všechny. Inteligentní muzika, která skvěle odsýpá a baví, se jen tak nevidí, takže v tomhle ohledu jsou Enslaved jedněmi z mála. Nemůžu sice srovnávat s tvorbou před “Isa”, ale za mě osobně nahrála parta kolem Grutle Kjellsona své nejlepší album, které jí otevírá další možnosti budoucího směřování. Geniální jízda, která si zaslouží vysoce nadprůměrné hodnocení. Kaša
Evropské turné pojmenované Fire Walk With Me Tour 2012 vzbudilo v české metalové obci vlnu ohlasu prakticky v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že je na plánu také pražská zastávka. Následujícím týdnům a měsícům se však bohužel nevyhnuly zmatky celkem zásadního rázu, protože z různých zdrojů vyšlo najevo, že spolu s Vreid a Mistur zahrají místo původně ohlášených Einherjer Nizozemci Carach Angren. Pořadatelé však tuhle změnu v sestavě jaksi opomenuli uvést na oficiálních stránkách a ještě v den konání akce to tedy vypadalo, že do Prahy opravdu přijedou Einherjer. Ale čert to vem. Kdo chtěl, mohl se informací snadno dobrat, byť z ne úplně oficiálních zdrojů. Já jsem o výměně účinkujících věděl s dostatečným předstihem a vlastně to byl i důvod, proč jsem se nakonec příslušného večera do Modré Vopice vypravil. Nizozemští duchaři mě totiž před nedávnem vpravdě uhranuli svoji novinkou “Where the Corpses Sink Forever”, takže jsem si nechtěl nechat ujít příležitost zjistit, jestli jejich hudba prokáže své kvality i v živém provedení.
Popisovat českému metalovému fanouškovi reálie pražské Modré Vopice je tak trochu nošením black metalu do Norska, takže se omezím na konstatování jediné příjemné skutečnosti. Tou mám na mysli zařazení pšeničného Fénixe mezi ostatní (a co si pamatuji tak dost nepitelná) piva. Při rozumně nastavené ceně je to opravdu vítané zpestření. Krom rozšíření nabídky piva jsem však nezaznamenal jakékoli viditelné změny, takže nezbylo než vyčkávat, dokud se zevnitř klubu neozve něco jiného než reprodukovaná hudba…
Netrvalo to ani moc dlouho a postupně se trousící příchozí se dočkali. Přesně podle vyvěšeného programu otevřeli večer norští Mistur, kteří platí za pokračovatele hudebního odkazu Windir, se kterými je mimo jiné pojí také postava kytaristy Stroma. Sice to nebylo moje první setkání s Mistur, ale i tak jsem k jejich vystoupení přistupoval jako tabula rasa, neboť necelý půlrok nazpět mi jejich (a snad jediný po zvukové stránce odfláknutý) koncert na německém Ragnarök Festivalu neposkytl nic jiného než další otázky. Příjemné proto bylo zjištění, že tentokrát se Mistur dočkali přinejmenším slušného zvuku a i přes nepatrně poddimenzované kytary jsem se tedy konečně mohl soustředit na samotnou muziku. A jak jsem záhy zjistil, nebylo to vůbec špatné. Sice jsem se bavil střídavě, a to jen při skladbách, které se mi strefily do vkusu, ale obecně vzato šlo o zdařilé vystoupení, které musel ocenit každý příchozí fanoušek Mistur. Vrcholem první show večera se v mých očích stala skladba poslední (jméno po mně nechtějte [pokud mám já správné informace, mělo by jít o nový song “The Sight” z chystané druhé desky – pozn. H.]), kde jsem se konečně dočkal mrazivé a epické pagan blackové nálady v té nejlepší podobě, a Mistur se tak definitivně zařadili ke kapelám, které si minimálně naživo rád poslechnu. Otvírák večera jak se patří!
Jak jsem již nastínil v úvodu, Carach Angren byli mým tahákem číslo jedna, takže jsem byl na jejich set opravdu natěšený. A bubáci nezklamali. Sice hráli pouze ve třech a tedy jen s jednou kytarou (což výsledku možná nepatrně uškodilo), ale i tak se jim podařilo jejich jedinečnou hudbu přenést na pódium se vším všudy. Tedy… abych pravdu řekl, k dokonalému zážitku z koncertu Carach Angren bych asi potřeboval aby se odehrál v prostředí nějakého divadla se vším, co k tomu patří – kulisy, kostýmy a třeba i nějací herci – protože “pouhá” hoblovačka v prostředí typu Modrá Vopice nemůže atmosféře hudby Carach Angren dostát, ani kdyby se pánové stavěli na hlavu. Faktem však zůstává, že ze sebe Carach Angren vydali to nejlepší a Seregorův správně maniakální a teatrální projev mě ujistil o tom, že tahle kapela umí hrát i naživo zatraceně dobře. Tak příště snad v nějakém tom divadle…
S koncem vystoupení Carach Angren pominuly všechny důvody, proč jsem se do Vopice vypravil, ale když už jsem byl uvnitř, byla by hloupost nevyužít jedinečné příležitosti k navázání prvního kontaktu s hudbou, kterou produkují Vreid, tedy kapela, která povstala z popela již zmiňovaných Windir. A rozhodnutí setrvat se ukázalo být moudrým nedlouho poté, co se tahle black&rollová squadra pustila do díla. Byl to totiž opravdu poctivý nářez, který mě dovedl strhnout i přes to, že jsem od Vreid do té doby neslyšel ani notu. Čtveřice muzikantů se vytasila s energickou a našlapanou muzikou, která vyloženě sváděla k nějaké té aktivitě, zvuk se také vydařil na výbornou, a když Vreid opouštěli pódium, mohli být naprosto spokojení, protože ani publikum nezůstalo apatické a poskytlo kapele velmi důstojnou odezvu. Sice jsem už zažil lepší koncerty, ale Vreid všem suverénně dokázali, že jim post headlinera turné náleží plným právem.
Pražská zastávka společného turné Vreid, Carach Angren a Mistur tedy naplnila očekávání do ní vkládaná a když pominu mrzutosti ohledně změny lineupu, mohu s klidem prohlásit, že za velmi příznivou cenu nabídla dostatek kvalitních hudebních zážitků a zařadila se tak k dlouhému zástupu vydařených koncertů, za které mohu být pořadatelům vděčný.
V současné rozjitřené atmosféře, kdy naší republikou hýbe aféra s jedovatým alkoholem a vláda přikročila k prohibici na silnější lihoviny, si nedovedu představit lepší album na recenzi než právě novinku norských Trollfest, z níž kořalka takřka stříká. Na videu k songu “TrinkenTroll” sice většina účastníků spláchla žízeň pivem, což je stále ještě povoleno i u nás, ale při poslechu téhle hudby by se člověk vůbec nebránil něčemu ostřejšímu. Pokud tedy jako já náhodou není abstinent.
Kupodivu ani to mi nezabránilo, abych si poslech “Brumblebassen” náramně užil. S pár promile v krvi a v kruhu podobně nachmelených kamarádů to sice může být ještě větší žůžo, ale já jsem zkrátka pro každou srandu, a tohle sranda nepochybně je. Ostatně stačí se podívat na libovolnou promo fotku kapely, aby bylo hned každému jasné, že tentokrát nemá co do činění s partou zachmuřeně vážných pánů, nýbrž se smečkou rozverných alkoholiků, kteří nás zásobují převážně nevážnou muzikou, která má za úkol bavit. Hudebním pojetím jsou poměrně blízko Finntroll, ovšem s tím rozdílem, že zmínění Finové jsou v porovnání s Trollfest těmi “zachmuřeně vážnými pány”. Tady je na prvním místě zábava.
Začíná to už na obale, kde vidíme nakresleného trolla převlečeného za poněkud přerostlou včelu, kterak upaluje s dvěma džbány medu s osazenstvem úlu v patách (autoři obrázku Jonas Darnell a Terje “Andy Wartroll”). Obrázky zevnitř bookletu také stojí za to. Už jen kvůli tomu bych chtěl mít album ve sbírce. Dle kusých informací o příběhu tohoto v podstatě konceptuálního díla (hezký zvyk dodržovaný kapelou), je úkolem hlavního hrdiny vařit medovinu pro trolly, do kteréžto úkolu se očividně s vervou pustil. Škoda, že příběh v plné kráse ocenit nedovedu, protože jednak neumím norsky, a i kdybych snad náhodou uměl, tak mi to nejspíš nepomůže, protože úředním jazykem Trollfest je “trollspråk”, neboli divoká směs germánských jazyků postrádající jakákoliv pravidla. Sem tam chytám nějaké slovo, ale význam rekonstruovat nedovedu. Co byste ale taky čekali od trollů?
Nezbývá tak než si vychutnávat jen samotnou hudbu. Prý jde o “pravý norský balkánský metal”, to abychom náhodou nezačali brát věci příliš vážně. Každopádně srovnání s Finntroll je poměrně na místě. Základem jsou zběsilé tóny v jednoduchém kytarovém rytmu, více či méně doprovázené a podbarvené dalšími nástroji (zde je to tahací harmonika, saxofon a banjo) a agresivní growl obstarávající zpěv, v refrénech občas dojde na sbory. Hlas hlavního vokalisty a frontmana Trollmannena je poměrně vysoko posazený a dodává mu to zdání určité afektovanosti, což ale ve výsledku není na škodu. Podobnost s Finntroll podtrhuje učinkování jejich zpěváka Mathiase Lillmånse, který se objevuje jako host ve skladbě “Finsken, norsken og presten”.
Být to ovšem jen třičtvrtěhodinka podobné hudby, možná by to přes veškerou srandu začalo být brzo nudné. Naštěstí se však Trollfest podařilo vnést do alba řadu ozvlašťnujících prvků. Jedná se hlavně o trojici kratších a (povětšinou) akustických vsuvek – “Hevlette”, “Mystisk maskert” a “Rundt bålet”. Každá je trochu jiná – první klidná sborová hospodská odrhovačka pomalého tempa, druhá “balada” a třetí opět sborová hospodská odrhovačka, tentokrát tak zběsilá, že se při ní třesou poličky a padají z nich hrnečky – ovšem každá spolehlivě zaujme a celkově jde o vynikající zpestření.
K tomu si mě hoši naprosto a definitivně získali songem “Sellout”, jehož začátek sice ještě nevěstí nic překvapivého, snad krom toho, že je nečekaně a výjimečně anglicky, ovšem jeho následující pojetí, kdy se v refrénu dostáváme až někam k nesnesitelně nechutnému popíku (mimochodem v líbezném podání Mariangely Demurtas, posledních pět let zpěvačky gothic metalové Tristanie), tak to teprv začíná být opravdu zajímavé. Byť je onen “popík” rozmělněn zuřivým Trollmannenovým growlem, je stejně až s podivem, že věc, ze které bych normálně zřejmě zvracel a pachatele zatracoval do nejhlubších pekel, mi v tomto podání a od této kapely naopak přijde jako naprosto skvělá. Ona jakási veselá drzost, se kterou Trollfest proplouvají metalovými vodami, vskutku nezná hranic. A to se mi líbí. “Give us all your Euros!” As you wish, my masters!
Když k tomu všemu přidáme ještě takřka Shakespearovsky dramatický vokální projev v akustické baladě “Verboten kjærleik” a hromadu dalších dalších drobných detailů, které prostupují a oživují jednotlivé songy, dostáváme výsledný mix, který musí bavit a rozveselit zachmuřenou duši i toho nejvíc smutného a vážného metalisty.
Všiml jsem si, že ne úplně všichni mé nadšení pro Trollfest sdílejí. Zejména ohlasy na starší alba nebyly vždy skvělé. Je ale klidně možné, že se kapele s albem “Brumblebassen” konečně podařilo terno, které zacpe ústa kritikům. Tedy popravdě ano – není to žádná galapřehlídka hudební geinality, není to deska úpící pod tíhou hlubokomyslných metafyzických úvah a poselství světu. Je to “jen” dílo partičky alkoholuchtivých trollů, kteří se chtějí bavit, a my se můžeme pobavit s nimi. A za to ode mě dostávají rovných osm bodů.
Další názory:
Sice většinou rozhlašuju, že nemám příliš v lásce veselý a skočný chlastací folk metal, ale byl by v tom čert, aby se nenašla výjimka. Trollfest se však vůbec neberou vážně, v jejich muzice je spousta nadsázky, navíc se nikomu nesnaží věšet bulíky na nos nějakými kecy o pohanství či národních tradicích, naopak nijak neskrývají fakt, že je prostě a jednoduše čistá prdel, kam se hudebníci chodí vyřádit – a to doslova, protože když se podíváte do sestavy, najdete zde lidi, kterí působí či působili třeba v Pantheon I, Urgehal nebo Sarkom, což jsou ve všech třech případech pěkné ostré sebranky. Samotní Trollfest jsou ovšem se svou šibnutou kombinací nakažlivé nálady, poťouchlých nápadů, hutného metalového spodku, balkánských rytmů a jazykového paskvilu bez gramatických pravidel tak blbí, až jsou vlastně dobří a neuvěřitelně zábavní. Sorry, ale mně se to prostě líbí, “Brumlebassen” nevyjímaje… H.
Země: Island / Norsko Žánr: viking black metal Datum vydání: 24.8.2012 Label: Schwarzdorn Production
Tracklist:
01. Pagan Prophecies
02. Spirit of the North
03. Electric Horizon
04. Lesser Sons of Greater Fathers
05. Sun Turns Black
06. Ad Handan
07. Endalok
Skupina Fortíð vznikla původně na Islandu jen jako jednočlenný projekt jistého Eldura, jenž nahrál první tři desky – které jsou vzájemně silně provázané jedním konceptem, postaveném na básni “Völuspá” – na svou vlastní pěst jen s minimálním přispěním několika hostů. Ovšem od roku 2008, kdy se Eldur odstěhoval z Islandu, se Fortíð prezentují jako norská kapela. Právě v Norsku dal Eldur dohromady také stálou sestavu, díky čemuž do té doby jednočlenný projekt povýšil na regulérní skupinu. Čtvrtá deska “Pagan Prophecies”, jež je předmětem naší dnešní recenze, je tedy vlastně pro Fortíð doslova novým počátkem – tentokrát to však není klasický reklamní kec, nýbrž holý fakt. “Pagan Prophecies” je prvním albem Fortíð, které není svázáno pevně daným konceptem a které bylo nahráno ve více lidech, ne jen v režii samotného Eldura. Přímo se tedy nabízí otázka, jestli se to nějak projevilo i na hudebním směřování Fortíð…
Odpovědět na tuto otázku je ovšem nakonec mnohem lehčí, než by se mohlo zpočátku zdát – ne, v podstatě se výše popsané změny v pozadí Fortíð na samotné hudbě neprojevily, z čehož lze prostým selským rozumem usuzovat, že Eldur stále třímá otěže Fortíð pevně ve svých rukou. Avšak jistě bude stát za zmínku, v jakémže stylu se to tedy Fortíð vlastně pohybují, poněvadž se jistě najdou tací, kteří neměli tu čest s ani jedním dílem z trilogie “Völuspá”, ačkoliv jisté indicie jistě poskytl už název “Pagan Prophecies” a koncepční zaměření prvních tří počinů. Omáčku ale stranou, řekněme to na rovinu – Fortíð hrají cosi na pomezí viking metalu a black metalu, přičemž – jak už to tak u podobných záležitostí bývá – největší důraz je kladen na atmosféru. To platilo na starších počinech a platí to i nyní v případě “Pagan Prophecies”.
První dvě desky “Völuspá Part I: Thor’s Anger” a “Völuspá Part II: The Arrival of Fenris” považuji za opravdu výtečné záležitosti. Sice poněkud minimalistické, mnohdy i trochu monotónnější a po zvukové stránce ne úplně kvalitní (to platí zejména o “Völuspá Part I: Thor’s Anger”), přesto se jim oběma bezezbytku dařilo to, oč v podobné muzice běží především – vykouzlit působivou atmosféru. V tomto ohledu obě zmíněná alba s přehledem triumfovala. Se třetím “Völuspá Part III: Fall of the Ages” přišlo zcela jasně slyšitelné zlepšení jak co do zvuku, tak co do muzikantských schopností, jenže nějakým způsobem mi přišlo (nejednomu velice povedenému momentu navzdory), že se z hudby Fortíð se třetí nahrávkou jaksi vytratil onen feeling, který ani jedné starší fošně rozhodně nechyběl. Ačkoliv jsem určitě člověk, jenž dá vždy přednost hutné atmosféře s horším zvukem před plošší hudbou s dobrou produkcí, neženu to do takového extrému jako někteří, kteří cokoliv s lepším zvukem považují za škvár, tudíž můj problém určitě není v tom, že Fortíð začali znít na “Völuspá Part III: Fall of the Ages” profesionálněji; prostě a jednoduše mi to album už nepřišlo tak silné, přestože se jistě i tu našly velice slušné kusy (mohu vzpomenout třeba závěrečnou desetiminutovku “Framtíð”). V případě “Pagan Prophecies” jsem doufal, že se s jejím příchodem ukáže, že “Völuspá Part III: Fall of the Ages” byla jen jednorázová slabší chvilka a že se hudba Fortíð vrátí zpátky k vysoké kvalitě se silnou atmosférou…
Bohužel se to ne úplně povedlo. “Pagan Prophecies” totiž trpí podobným problémem jako “Völuspá Part III: Fall of the Ages”. Ve svém jádru to rozhodně nejsou špatné desky, určitě mají svou kvalitu a zcela jistě se na nich najdou i velmi silné pasáže, jako celek však nemají takovou sílu jako “Völuspá Part I: Thor’s Anger” a “Völuspá Part II: The Arrival of Fenris”. Řekl bych, že do jisté míry to bude jistě i tím, že na obou pozdějších albech, včetně toho novinkového, je větší podíl rychlých a agresivnějších songů, což by sice samo o sobě ještě nebylo špatné, ale Fortíð mi vždy přišli nejsilnější právě v těch pomalejších a monotónnějších plochách, nehledě na fakt, že tímto přechodem na rychlejší podobu jaksi částečně ztratili svou tvář.
“Pagan Prophecies” tohle jenom potvrzuje. V rychlejších momentech jsou sice Fortíð dobří a rozhodně jim nechybí nápady, poslouchá se to výborně, ale když se pustí do středního tempa, je ta muzika – nebojím se říct – o třídu výše. Stačí porovnat úvodní titulní věc, jež se nese v téměř celé své délce v rychlých obrátkách, s druhou “Spirit of the North”, která naopak začíná vskutku výtečným pomalejším riffem, do něhož se navíc noří perfektní vyťukávání na klávesách – ten rozdíl je opravdu znatelný.
Přes to všechno, co jsem doposud řekl, bych ale stále nechtěl vzbudit dojem, že je “Pagan Prophecies” špatným albem, protože jím není. Určitě se zde najdou i hodně dobré skladby, vypíchnout lze třeba již zmiňovanou “Spirit of the North”, která jistě patří k vrcholům “Pagan Prophecies”. Silné momenty má jistě i nejdelší a nejrozmanitější “Ad Handan”; z těch rychlých se mi jako nejpovedenější jeví vichřice “Sun Turns Black” se skvělou atmosférickou pasáží ve svém středu. Atmosféru jistě nepostrádá ani kvalitní outro “Endalok”.
Na závěr bych chtěl dodat snad už jen to, že ačkoliv recenze možná ve výsledku vyznívá trochu negativním dojmem, stále Fortíð považuji za dobrou kapelu, stále jsem nad nimi nezlomil hůl a stále doufám, že v budoucnu ještě nahrají výborná alba, i když do té doby budu dávat přednost starší tvorbě. Na druhou stranu je tu ale fakt, že spoustě lidem ony první dvě desky “Völuspá Part I: Thor’s Anger” a “Völuspá Part II: The Arrival of Fenris” díky undergroundovějšímu zvuku a celkově ne tak “přátelskému” vyznění nemusí vůbec sednout a budou na tom přesně opačně než já, tj. že si radši poslechnou “Völuspá Part III: Fall of the Ages” nebo právě “Pagan Prophecies”. A ono vlastně proč ne, jelikož – jak již bylo řečeno – špatné nahrávky to vlastně nejsou a sám zcela upřímně říkám, že kdybych neměl zkušenost se starou tvorbou, hodnotil bych “Pagan Prophecies” určitě výše.
U Khonsu se snad ani nedá začít jinak než nějakou tou obecnou úvodní otázkou, neboť – jak se později ukáže – v tomto případě bude hrát znalost mimohudebních souvislostí vcelku zásadní roli v tom, jak vnímat i debutové album “Anomalia”. Khonsu je tedy zcela nový projekt, který vzniknul v letošním roce, jistě vás ale napadne, že v jeho pozadí nebude stát jen tak někdo, když bez jediného předchozího dema či proma po kapele ihned lačně skočil label jako Season of Mist – a je to úvaha opravdu správná. Khonsu má totiž na svědomí jistý S. Grønbech. Kdo to je? Na hudební scéně vlastně docela nováček, ale tento S. Grønbech je bratrem jistého Arnt O. Grønbecha. Pořád nic? A co takhle když prozradíme, že onen druhý jmenovaný je známější spíše jako Obsidian Claw a není to nikdo jiný než kytarista ne zrovna bezvýznamných Keep of Kalessin? Samotný S. Grønbech si sice v Keep of Kalessin také střihl epizodní roličku, když se podílel na EP “Reclaim”, nicméně právě Khonsu jsou jeho první regulérní kapelou. Hodný známější bráška mu s debutem “Anomalia” samozřejmě pomohl, ujal se jeho produkce a také figuruje v koncertní sestavě Khonsu. Jako zpěváka navíc do Khonsu přitáhnul Thebona, dalšího člena Keep of Kalessin; k tomu přidejte, že v oné koncertní sestavě dále figurují jména, která měla co dočinění třeba s takovými Thorns, Absu nebo Pantheon I, a hned dostanete záležitost, která už nějaká ta očekávání vzbuzuje…
Hned zpočátku se přímo nabízí otázka, jestli jsou při takové konstelaci a takové míře propojení mezi Khonsu a Keep of Kalessin patrné nějaké podobnosti mezi oběma skupinami. Na pohled – podíváme-li se na žánrové zařazení – by tomu tak být nemělo. Zatímco Keep of Kalessin produkují řekněme vcelku přívětivou formu black metalu (dokonce natolik přívětivou, že už ji mnozí i přestávají nazývat black metalem), od Khonsu bychom měli očekávat jakousi nepříliš všední muziku, všemocnými škatulkami popisovanou jako progresivní black metal se znatelnými vlivy industrialu (a nutno dodat, že to opravdu sedí), přesto zde však vztyčné body rozhodně jsou, a to nejen v podobě Thebonova hlasu (což by bylo ostatně logické), ale někdy i v riffech a kytarové práci obecně – bohužel, říkám já. Některé momenty totiž opravdu znějí tak, že by se neztratily ani na takovém “Kolossus”, dobře je to slyšet zejména ve středu desky ve skladbách jako “Darker Days Coming” nebo “Inhuman States” (v té asi nejvíce), což mi přijde jako obrovská škoda, protože jsou to právě ty chvíle, v nichž se Khonsu doslova urvou ze řetězu a pustí do zkoumání zcela odlišných hudebních vod, kdy je “Anomalia” nejzajímavější, nejzábavnější a dovolím si říct, že i nejlepší. Zářným příkladem může být uhrančivá “The Malady” s naprosto neskutečně hutnou atmosférou. Ono při té délce, jakou většina songů má, se jistě najdou velmi povedené a neotřelé momenty i v případech jako “Inhuman States”, i tak jsem ale přesvědčen, že nebýt té chvílemi přílišné podobnosti s Keep of Kalessin, která mně osobně do projevu Khonsu příliš nesedí, bylo by “Anomalia” mnohem zajímavější.
Nutno ovšem jedním dechem dodat, že i přes tento malinký dílčí nedostatek je “Anomalia” bezesporu stále výtečnou deskou. Klidně se upřímně přiznám, že jsem toho příliš nečekal, ale výsledek mne velmi překvapil a několik prvních poslechů mě opravdu smetlo… hodnotit po prvotním dojmu, nasázel bych s přehledem devět bodů a ještě poděkoval. Až později začaly na povrch vyplouvat výše zmiňované záležitosti, které nejsou přímo nedostatky, ale spíš věcmi, jež mně osobně moc nelezou přes uši. Když už ale za sebou máme zevrubně popsané to, co se mi nezdá, bylo by vhodné se začít věnovat i té složce, díky níž “Anomalia” pořád považuji za skvělou nahrávku…
Výhoda Khonsu tkví především v tom, že se snaží svůj žánr (pro naše potřeby to nyní zjednodušeně nazvěme třeba tím black metalem) snaží uchopit trochu jiným způsobem, neotřele a neslyšeně. Ne vždy je sice výsledkem této snahy kýžený výsledek, v mnoha případech však ano – a opět lze vypíchnout fenomenální kompozici “The Malady”, za níž bych byl ochoten z fleku dát snad 10/10. U žádné z ostatních skladeb se možná nedá tvrdit, že by byly od začátku od konce plné oněch působivých a nevšedních momentů, avšak v jistých pasážích se to daří každé z nich bez výjimky. Vezměme hned úvodní “In Otherness”, která se rozjíždí klidným intrem, ale vzápětí začne slušný rachot s neustávajícími sci-fi klávesami. Ještě stále nic výjimečného, pořád je to však velmi příjemná muzika, zvrat, jenž přijde vzápětí, už ale leccos naznačí. To, čím jsou Khonsu tak neotřelí, ale přece jenom není záležitostí nějakých stylových kolotočů nebo plácání dohromady všechno se vším (byť se zde najdou i pasáže, které by se – zcela beze srandy – uživily v třeba metalcoru, zapracované do celku jsou ovšem naprosto nenásilně a přirozeně), ale spíše v celkové náladě, vyznění a atmosféře. Důkazem toho je právě “In Otherness” a zejména její poslední dvě a půl minuty, které jsou skutečnou pastvou pro uši.
Dalo by se říct, že i zbytek “Anomalia” pokračuje ve více méně podobném duchu, čili progresivnějším black metalu, který se snaží neznít jako typický black metal, hojně podporovaný různými rejstříky kláves a lehké elektroniky. Vokály jsou také velmi variabilní, objevuje se tu typický Thebonův zpěv, jaký známe z Keep of Kalessin, ale výjimkou nejsou ani rozličné polohy čistých vokálů. A tak se to má se vším na “Anomalia” – vše je různorodé, proměnlivé, ale naprosto logicky spojené. Výsledek – bez přehánění výtečný.
V druhé “The Host” stojí za zmínku opět perfektní závěr s deklamujícím čistým hlasem, jinak ale tato píseň patří celkově k těm nejsilnějším na “Anomalia”. Naopak v “Dark Days Coming” je nejzajímavější začátek a konec, který se nese ve stejném duchu jako rozjezd skladby; střední pasáž je oproti tomu jasným příkladem toho, kdy Khonsu zní až moc jako Keep of Kalessin. Je sice pravda, že stále poněkud nápaditěji, přesto je podobnost až příliš očividná. Něčím podobným trpí i první třetina “Inhuman States”, jež zní jako “Armada” se zvukem “Kolossus”, až na konci čtvrté minuty začne song znít jako Khonsu v tom stylu, který chci slyšet, čili nápaditá a působivá muzika, bohužel za chvíli opět “Inhuman States” začne znít jako zrychlená verze “Kolossus” s klávesami. Ne že by mi Keep of Kalessin tolik vadili, že to neustále omílám, to vůbec ne, akorát je nepotřebuji mít dvakrát, zvláště když jsou Khonsu ve své vlastní poloze, dovolím si tvrdit, o třídu výše. Podobně jako “Inhuman States” je na tom i “So Cold”, kde se výtečné pasáže střídají s těmi přespříliš kalessinovskými.
Už by se mohlo zdát, že po “Inhuman States” a “So Cold” deska začíná trochu uvadat, ale tento pocit ihned přebije již vychvalovaná “The Malady”, u níž nemám vůbec nic co vytknout. Strojové riffy se prolínají s plíživými momenty, jimž vládne nádherný čistý vokál, aby následně vybuchovaly do famózního nervního refrénu. Tenhle song je opravdu klenot, o tom není sporu. Závěrečná “Va Shia (Into the Spectral Sphere)” je – při pohledu na čtrnáctiminutovou délku vcelku logicky – nejproměnlivější a nejrůznorodější skladbou “Anomalia”. Po vyčerpávající “The Malady” potěší uklidnění v podobě začátku s akustickými kytarami, díky čemuž pak ale více vynikne přechod zpátky do metalové polohy. Jinak ale “Va Shia (Into the Spectral Sphere)” nepřináší – navzdory právě řečenému – nic, co by v předchozím průběhu “Anomalia” nebylo ke slyšení, přesto jde však stále o výbornou věc někde na úrovni skvělých “In Otherness” a “The Host”.
“Anomalia” sice není úplně bez chyby, ale je z ní zcela jasně patrná jedna věc – Khonsu by mohli být opravdu velkým příslibem do budoucna. Střed alba je sice oproti jeho začátku a závěru malinko slabší, byť stále velice dobrý, ale celkově vzato kdyby všechny debuty zněly tímhle způsobem, hned by to na hudební scéně bylo o něčem jiném. Rozhodně oceňuji tu snahu vytvořit si vlastní zvuk a myslím, že pokud se Khonsu do budoucna dokážou oprostit od vlivů domovské kapely některých zúčastněných, rozhodně to možné je, protože nakročeno je k tomu prozatím velice nadějně. I tak jsem ale bez sebemenšího váhání ochoten udělit Khonsu v jejich současné podobě osm bodů a na závěr dodat, že při vší úctě k tolik propíraným Keep of Kalessin, Khonsu je vzhledem k nepříliš přesvědčivému “Reptilian” a s odstupem času dost oposlouchanému “Kolossus” s přehledem strčí do kapsy. Upřímně doufám, že se “Anomalia” někdy v budoucnu dočká svého následovníka a pokud ano, budu jej už tentokrát docela nedočkavě vyhlížet.
Země: Norsko Žánr: progressive metal Datum vydání: 18.6.2012 Label: Candlelight Records
Tracklist:
01. Arrival
02. The Paranoid
03. Introspection
04. The Eagle and the Snake
05. Catharsis
06. Something Out There
07. Grief
08. The Grave
09. Departure
Bylo by vyloženě pokrytecké, kdybych hned na úvod nepřiznal, že album “Eremita” z dílny norského génia Ihsahna bylo z mé strany nejočekávanější deskou roku, a to od té chvíle, kdy se ke mně donesly první informace o jejím vydání. Ono se také není čemu divit při zkušenosti, jakou mám se vším, čeho se mistr za všechny ty roky jen dotkl. A bylo to snad poprvé, kdy jsem se v očekávání nástupce zcela geniálního díla, kterým “After” z roku 2010 bezesporu je, netrpěl ani náznakem obav, jak a jestli vůbec se na takový majstrštych podaří navázat. Přesně tahle neochvějná jistota brzké akvizice dalšího skvostného zářezu do už tak početné Ihsahnovy diskografie však stojí za pocity, které mi přivodilo několik prvních poslechů a které mi nezávisle na sobě potvrdilo několik dalších vyznavačů Ihsahnovy tvorby. Proti všem předpokladům jsem totiž nebyl nadšen a uchvácen a co hůř – neměl jsem sebemenší chuť se do alba opravdu poctivě zakousnout, abych odhalil jeho evidentně skryté krásy. Jenže to bych byl houby hardcore fanoušek, kdybych se k tomu nakonec nepřinutil, a systematický přístup brzy začal nést své ovoce. Vezměme to ale popořadě a začněme nejprve důvody, které posluchače, mě nevyjímaje, přivedly a některé stále přivádějí do rozpaků…
Je logické, že kdo má stejně jako já z Ihsahnovy tvorby nejvíce naposlouchané album “After”, bude asi po poslechu “Eremita” notně zmaten. “After” bych přirovnal k dokonale vybroušenému diamantu, který je sice po tvarové stránce prostý, ale bližší pohled odhalí nádherné lomy a odlesky, které se skrývají pod povrchem. Každá jeho součást je dokonalá, všechno do sebe zapadá, vzájemně koresponduje a i přes nezpochybnitelnou jedinečnost každé skladby je celek obehnán jasnými hranicemi, které nedovolují, aby povšechný výraz desky nabral příliš členitou podobu. “Eremita” na to jde jinak a bez bližšího ohledání působí velmi neuspořádaným dojmem. Skoro to dělá dojem, jako by Ihsahn naházel na jednu hromadu nějaké nesourodé nápady, jinde tu přehršel motivů nahradil tvůrčí prázdnotou a vykrádáním sebe sama a tu a tam přidal nějaký naprosto skvostný moment, obrat nebo výraz. Připadá vám to s ohledem na zbytek Ihsahnovy tvorby jako naprosto nemožné, nepředstavitelné, a pokud jste si album už poslechli, viníte z toho vlastní chorou kebuli, protože prostě neexistuje, že by za to mohlo něco jiného? Trefa! A když už jsme si vysvětlili, jaké to není, je na čase zjistit, jaké to je.
Tak především – proti “After” je “Eremita” opravdu hodně členité a různorodé album. Anebo jinak. Výsledek má svou vlastní tvář, ale je znát, že k jeho konečné podobě přispělo mnoho rozličných a třeba i zdánlivě protichůdných prvků. Je tu znát jak masivní zvuk “After”, tak výbušnost “The Adversary”, svoji chvilku dostanou dokonce i klávesy, který mi připomněly Thou Shalt Suffer, ale to, co dělá z “Eremita” opravdu svébytné album, je směs motivů a postupů, které nedovedu nijak rozumně popsat a které možná budou do budoucna tvořit gró pojmu “zní jako ‘Eremita’“. K nalezení jsou tu třeba vyloženě melodické, až písničkové pasáže, které jako by vypadly z nějakého zábavního podniku, kde hudbu obstarává zpěvačka s klavíristou, v jednom případě Ihsahn zabrousil do vod alternativního rocku (řeč je tu o bonusu “Recollection”), ale ani tak nezapomněl na své typické instrumentální i kompoziční obraty, a není tak složité přiřknout autorství nahrávky právě jemu.
Vedle jednotlivých nových prvků, které Ihsahn do své hudby zabudoval, je asi nejvýraznější změnou (nebo je to postupná evoluce?) struktura jednotlivých skladeb. Ne, že by Ihsahn někdy psal muziku sprostě znásilněnou pro potřeby schématu sloka-refrén-sloka-refrén-sólo, ale výrazný podíl jeho dosavadní sólové tvorby vykazoval jistě společné znaky, které jednotlivé skladby přibližovaly o něco málo blíže klasickým strukturám než nepředvídatelným kompozicím. V případě “Eremita” je to trochu jinak. Hned v několika případech je tu totiž s jednotlivými zmíněnými složkami klasické písně nakládáno natolik liberálně, že nejenže se výsledek za klasickou píseň opravdu považovat nedá, ale pojmy jako sloka a refrén zde prakticky neexistují. To je ostatně důvod, proč záměrně používám pojem “skladba”, protože kusy jako “The Eagle and the Snake” nebo “The Grave” jsou opravdovými kompozicemi a nazývat je písněmi by bylo ponižující. Zbylé položky tracklistu se pohybují někde mezi strukturou standardní Ihsahnovy skladby a těmito mnohem dále dovedenými díly a je to tak dobře, neboť album je mimořádně pestré nejen co se týče vlastní hudby, ale i po stránce struktury, což se nevidí zas tak často. O to více je třeba si takových alb vážit.
Jak je u Ihsahna dobrým zvykem, každé jeho album zdobí jmenovky zajímavých hostí a nejinak je tomu i tentokrát. Tentokrát nezůstalo u dvou jmen jako v předchozích případech a na “Eremita” přispěli svými vokály Einar Solberg z Leprous (kteří ostatně hrají s Ihsahnem naživo a platí za jeho učně), jenž obohatil úvodní skladbu “Arrival” čistým zpěvem; Devin Townsend, který skrze skladbu “Introspection” Ihsahnovi oplatil jeho příspěvek na albu “Deconstruction”; a Ihsahnova manželka a rovněž aktivní hudebnice Heidi S. Tveitan, momentálně působící pod hlavičkou Starofash, která si střihla krátký, ale naprosto úchvatný příspěvek v závěrečné “Departure”. Jediným hostujícím instrumentalistou (když nepočítáme starého známého saxofonistu Jørgena Munkebyho a bubeníka Tobiase Ørnese Andersena, kteří zmíněné nástroje pro Ihsahna nahráli u všech skladeb) tak zůstává americký kytarový bůh Jeff Loomis, který své umění předvádí v “The Eagle and the Snake” a který Ihsahnovi také dlužil službičku.
Všechny znaky, které jsem zde v souvislosti s “Eremita” zatím probral, jsou spíše takovým obecným vodítkem, které napoví, co může posluchač od alba čekat. Samotné kvality se však projevují až skrze konkrétní skladby a to je přesně to, čemu se hodlám věnovat v následujícím odstavci. Mimořádně příjemný zážitek přináší hned úvodní “Arrival” se svou fantastickou gradací sloky a nenápadnou, ale přítomnou živoucí energií, která bublá kdesi vespod. Neméně skvěle si vede dvojka “The Paranoid”, kde se z ostrého nástupu vyklube nečekaný a naprosto skvostný refrén, který se zasekne do hlavy na hodně dlouho. První opatrný aspirant na vrchol alba. S následující “Introspection” mám snad jako s jedinou problém. Nemohu se zbavit dojmu, že je skladba příliš monotónní a bez žádného momentu, který by ji určoval. Škoda, být tam nějaký kontrast, prospělo by to i těm v současnosti nevýrazným částem (takže vlastně celé skladbě). V pomalém tempu se pokračuje i nadále a přichází jeden z opravdových vrcholů alba, bezmála devítiminutový epos “The Eagle and the Snake”. Při soustředném poslechu skladba ožívá do mimořádné velikosti a nabídne nepřeberné množství motivů, které dohromady tvoří neuvěřitelné hudební panoptikum. Skladba se neustále mění, žije vlastním životem a bez ostychu ukazuje, jak vypadá dílo mistra skladatele!
Jak většinou bývají skladby s názvem “Catharsis” rychlé a agresivní, tahle je jejich pravým opakem. Na rozdíl od obdobně pomalé “Introspection” však působí mnohem lepším dojmem. Zrychlení přichází vzápětí se “Something Out There”, jejíž skvělý úvodní riff jako by vypadl z “The Adversary”. Agresivní start opět vhodně doplňuje melodický refrén a třeba právě “Something Out There” je důkazem, že ony zdánlivě protikladné složky mohou fungovat na výbornou. Dvouminutová instrumentální vložka “Grief” je velmi slušná, ovšem její smůlou je, že asi u většiny posluchačů zapadne jako “to opravdu dobré intro” k následujícímu skvostu “The Grave”. Kdybych měl vybrat nejlepší skladbu alba, bude to právě monumentální “The Grave”, protože jak správně podotýká H. v hodnocení pod recenzí, je to jedna z nejlepších skladeb, pod kterou se Ihsahn kdy podepsal. Zaručuji naprosto hypnotický zážitek! Verš “He hammers the Earth with a shovel” se mi vypálil do paměti na celý život… Závěrečná “Departure” pak mimořádně zdařilým způsobem rekapituluje a uzavírá celou desku, neboť je nejen opravdu dobrá, ale opět dokonale pestrá a je radost sledovat její vývoj. Ihrielin andělský příspěvek je pak opravdovou třešničkou na dortu…
“Eremita” je zvláštní album. Když pominu rozporuplnou “Introspection”, ke které jsem zatím nedokázal nalézt vztah, tak je od podlahy po strop natřískané vynikajícím materiálem – ať už to jsou skvělé kytary, široké spektrum výborných vokálů (kdo by to ještě nevěděl, Ihsahn nejen že dovede hlasem sedřít z člověka kůži, ale také opravdu krásně zpívá!), nečekaně funkční melodie, nebo atmosféra, pocity a emoce, které album přináší. Přesto je ale naprosto nezbytně nutné, aby mu člověk věnoval několik opravdu soustředěných poslechů, které jsou klíčem k objevení všech jeho krás (pokud tedy nejste takoví borci jako H.). Z vlastní zkušenosti mohu říct, že pokud to budete s “Eremita” zkoušet jako s podkladem k jiným činnostem, odejdete s nepořízenou a zklamaní. V opačném případě však objevíte album, které je opravdu výborné. Celkově vzato sice není až tak dokonalé jako “After”, ale Ihsahnovi ostudu ani v nejmenším nedělá, obsahuje několik opravdu geniálních skladeb a mám takové tušení, že mě bude bavit ještě dlouho. Vše je tedy v nejlepším pořádku, Ihsahn nezklamal ani tentokrát a já mohu s klidným srdcem bez nejmenších výčitek a ochotně vysázet příslušný obnos. Vám ostatním doporučuji to samé, neprohloupíte…
Další názory:
Nějak pořád nedokážu pochopit lidi, kteří stále čekají na to, až Ihsahn natočí druhé “In the Nightside Eclipse”, když už je ten člověk myšlenkově úplně někde jinde. Paradoxní je to tím spíš, že muzika, jakou tvoří nyní, je sama o sobě fantastická – Ihsahn je umělec, který rozhodně nemá zapotřebí žít ze své minulosti, ať už je ta minulost jakkoliv legendární. “Eremita” je jeho první sólová deska, jež mě chytla hned na první poslech. Zatímco v případě trilogie “The Adversary”, “angL” a “After” mi vždy trvalo docela dlouho, než jsem ta alba dokázal ocenit, “Eremita” mě neskutečně baví již od prvního poslechu. V žádném případě to ovšem neznamená, že by se oproti jejím předchůdcům jednalo o desku prostší, méně propracovanou či dokonce ne tak trvanlivou. Naopak, musím říct, že počet mých poslechů “Eremita” se počítá už po desítkách, přesto nemohu tvrdit, že by mě ta nahrávka jakkoliv přestávala bavit. Čím více ji poslouchám, tím více se utvrzuji v tom, že některé skladby jsou opravdové klenoty, které úplně bez obav snesou srovnání s tvorbou samotných Emperor, jmenovitě třeba “The Paranoid”, “Catharsis” nebo naprosto famózní dvojice “The Eagle and the Snake” a “The Grave”, která dle mého skromného názoru patří k tomu úplně nejlepšímu, co kdy Ihsahn stvořil – a to rozhodně není málo. H.
Od té doby, co Ihsahn uložil jedinečné Emperor k ledu, se vydal na famózní sólovou dráhu, v rámci které šikovně zhmotňuje nápady na pomezí avantgardy a progresivního metalu, které by se do jeho domovské kapely nehodily, a dokazuje tak, že jeho možnosti nemají hranic. Poslední album “After”, které bylo původně zamýšleno jako završení jeho albové trilogie, bylo skvělé a byl jsem zvědavý, kam se Ihsahn posune tentokrát. Přestože se na první poslech zdá, že se od minule nic nezměnilo, že prostě vydal další, i když skvělé album, tak tomu tak není. Zvuk se vyčistil, ubylo lehce avantgardních prvků a přibylo těch progresivnějších. “Eremita” je plné parádních nápadů a za naprostý majstrštyk bych označil skoro každou skladbu. Nejvíc na mě zapůsobila “The Paranoid”, kterou odstartuje black metalové běsnění, které později rozčísne zpěvný refrén, aby skladba skončila podbarvená saxofonem, který se ke slovu dostane ještě párkrát a je zajímavé, jak ho Ihsahn v průběhu těch let dokázal do své hudby zapracovat takovým způsobem, že bez něj už by to ani nebylo ono. Zajímavě rovněž dopadla spolupráce s Devinem Townsendem, který svým nezaměnitelným čistým vokálem obohatil “Introspection” a udělal z ní nejpřístupnější píseň na albu. Album je dost vyrovnané od začátku do konce, a i když na mě působí jeho první polovina o trošičku silněji, i v závěru se objeví dost zajímavých momentů, příkladně ženský vokál hostující Heidi Tveitan v závěrečné, skvěle gradující “Departure”. “Eremita” je opět povedené album, které sice v mém osobním žebříčku nepřekonalo předchozí opus “After”, ale nic to nemění na tom, že Ihsahn stále platí za jednu z nejvýraznějších persón na současné “inteligentně zaměřené” metalové scéně, jehož počiny by neměly jen tak vyšumět bez povšimnutí. Kaša
Norský heavy metalový zpěvák Jørn Lande do mého hudebního povědomí prvně pronikl velmi vydařeným coverem “I Walk Alone” od Tarji Turunen. Tím se u mě zapsal coby umělec s fantasticky zvučným hlasem. To však bylo asi tak všechno. Nehledal jsem další krásy jeho sólo tvorby, ani kapely Masterplan. Teprve teď, s vydáním nového alba “Bring Heavy Rock to the Land”, se tak Jørnovi dostávám na kobylku.
Dojem vynikajícího a zvučného zpěvu přetrvává. A neváhal bych označit hlas Jørna Landeho za hlavní přednost a sílu desky. Jednak by bylo asi divné, kdyby tomu na díle vokalistovy sólo kapely mělo být jinak, ale vedle toho – buďme k sobě upřímní – předvedená hudební složka jen těžko nabídne něco víc, nějaký hlubší zážitek než v podstatě kterákoliv hard rock/heavy metalová kapela. Netrhá to uši, sem tam to má i své momenty, ale nic úchvatného či vyčnívajícího. Nebo alespoň mě žádná z instrumentálních pasáží do kolen neposlala, a že se to občas některým kouskům povede.
Toho se ale člověk může spíš dočkat v sólo tvorbě některého z muzikálních virtuozů, kterým je malá jejich domovská kapela. Zpěváci tu spíš bývají od svého zpěvu. Ostatně třeba takové sólové kousky Bruce Dickinsona poslouchám taky jen a pouze kvůli Bruceovi a ničemu jinému. A na poli vokálním jde maestro Jørnovi jen těžko něco vyčíst. Konkrétně by to za mě byl snad jen cover “Ride Like the Wind”, kam mi Jørnův jinak skvělý a krásný hlas vyloženě nesedí, a během náslechů jsem tento song začal radši přeskakovat. Ono popravdě se mi tenhle song moc nelíbí ani v originále, zřejmě je to o vkusu a nevysvětlitelných osobních preferencí.
Jinak je ovšem na albu desítka dalších kousků, z nichž sice žádný vyloženě nevyčnívá, ale zato každý jeden představuje příjemně poslouchatelný hevík. Když to vezmu kolem a kolem, tak úplně nejvíc se mi líbí hned úvodní “My Road”, a to proto, že zde Jørnův hlas vyniká v tomto “intru” díky upozaděné hudbě ještě více než kde jinde, i když si na něj musíme počkat celou první minutu kytarového vybrnkávání. Pak taky není vůbec špatná balada “Black Morning”, která ve mně nesmírně evokuje “americkou” atmosféru, touhu sednout na Harleye a vyrazit na jízdu po Route 66. Možná to nebyl původní záměr songu, ale působí to na mě tak…
Když pak zvážím všechna pro a proti, jsme někde na průměru. Myslím, že sedmička bude tomuto albu slušet. Kapela Jorn, to je zpěvák Jørn Lande a jeho hlas. Není to nic převratného, nic nepopsatelně úžasného, ale zároveň se to dobře poslouchá a řekl bych, že žádný fanda hard rocku a heavy metalu poslechem neprohloupí.
Další názory:
Těžko hodnotit. “Bring Heavy Rock to the Land” v jádru špatná deska rozhodně není, přesto má jeden dosti zásadní problém – je přepříliš obyčejná. Album samotné je úplně v pohodě, poslouchá se náramně, člověk si při něm úplně automaticky klepe nohou do rytmu, ale jak se v něm pokusíte najít něco víc než jen pěknou kulisu k nějaké práci, zbyde vám ničím neobjevný heavy metálek křížený s hard rockem, který jste slyšeli už minimálně stokrát a mnohokrát i v lepším podání. Samotný hlavní protagonista Jørn samozřejmě zpívá opravdu skvěle, o tom, že má tenhle chlápek zlato v hrdle, není sebemenšího sporu, ale samotný výtečný hlas jinak obyčejný materiál prostě nevytáhne. Přesto nepopírám, že jsem “Bring Heavy Rock to the Land” několikrát s náramnou chutí poslechl. H.
Jørn sází alba jak Baťa cvičky, je fuk, jestli jde o živák, album předělávek či největších hitů, tenhle charismatický zpěvák má své fanoušky omotané kolem prstu a já jsem jedním z nich. Na každou jeho desku se těším, byť si hned po prvním poslechu říkám, proč já to vlastně poslouchám. Kvůli Jørnovi. To je jediný důvod. I když nejsou jeho skladby hudebně kdovíjaká revoluce, ostatně na “Bring Heavy Rock to the Land” to platí jakbysmet, tak mi ten jeho nezaměnitelný a nádherný hlas dá na tento nedostatek vždycky zapomenout. Prostě si představte průměrný hard rock/heavy metal s geniálním zpěvákem, asi tak. Docela překvapivě působila předělávka jeho domovských Masterplan, která se mi líbí víc než originál, a jasným vrcholem je pro mě chytlavá titulka. “Bring Heavy Rock to the Land” nijak nevybočuje z osy, kterou si Jørn na předchozích deskách načrtl, a je fakt, že tohle po něm člověk chtít vlastně ani nemůže, to co dělá, dělá dobře. Kaša
