Archiv štítku: NOR

Norsko

Theatre of Tragedy – Forever Is the World

Theatre of Tragedy - Forever Is the World
Země: Norsko
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 18.9.2009
Label: AFM Records

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

Theatre of Tragedy prodělali za nějakých 16 let na scéně vskutku neuvěřitelný vývoj. První tři desky “Theatre of Tragedy” (1995), “Velvet Darkness They Fear” (1996) a hlavně “Aégis” (1998) byly neobyčejnou a takřka dokonalou porcí doom/death metalu, okořeněného ženským zpěvem Liv Kristine (ano, to je ta panenka, dnes působící v Leaves’ Eyes). A pak najednou zlom. V podstatě z ničeho nic dvoualbový skok do vod jakéhosi podivného electro/techno metalu, aby se v roce 2004 s novou zpěvačkou Nell Sigland vydali vstříc ničím výjimečnému gothic metalu. A s touto tváří vydávají už druhé album “Forever Is the World”.

Jenže co to? Začátek první písničky “Hide and Seek” zní, jako kdyby jej Theatre of Tragedy nahráli před nějakými 13 lety. Pomalé, neveselé, nasycené chrčákem zpěváka Raymonda Rohonyio, mírně protkané ambientními klávesami. Zírám. V pozitivním smyslu. Ale pak najednou přichází “jenže co to” podruhé. Najednou se totiž písnička zlomí v jakýsi asi refrén, který sám o sobě není zas tak špatný, ale v kontextu působí hodně rušivě. Nic proti zpěvačce, zpívá dobře, ale má měkký hlas, a tak onen refrén taky vyznívá hodně měkce, což se do songu opravdu moc nehodí. Pořád se ale jedná o zřejmě nejsilnější kousek novinky.

Naopak druhá “A Nine Days Wonder” je postavená čistě na zpěvu Nell, stylem o dost blíže klasickému gothic metalu, přesto se ale pořád jedná o zábavný a celkem nápaditý song. Třetí skladba “Revolution” je zase takovou kombinací toho starého období a elektronického experimentu a také působí dost zábavně. Ale proč to tady vlastně takhle otrocky vypisuju? Aby bylo jasné, jak na mě deska působí, a sice to, že Theatre of Tragedy“Forever Is the World” tak trochu bilancují všechny své předchozí tváře (čemuž odpovídá i obal, který je složen z motivů obálek všech předcházejících řadovek), přičemž o to absolutně nejzajímavější období se jen lehce otřeli.

Popsal jsem vám první tři skladby. A jsou ty nejlepší skladby, jaké nahrávka nabízí. Zbytek je takový nic moc, žádná písnička mi neutkvěla moc v paměti. Není to nijak extra špatné, celek ale na mě působí docela dost rozpačitě, zvláště pak když si vzpomenu na začátky kapely. Neočekával jsem, že by se snad mohli vrátit do dob prvních alb, očekával jsem ale přece jenom o trochu kvalitnější nahrávku, než je “Forever Is the World”. Mírné zklamání. No, i když, “mírné” asi ani ne, ale úplně normální a obyčejné zklamání. A to se mi hlavou po první písničce honila 7,5/10…


Gorgoroth – Ad majorem Sathanas gloriam

Gorgoroth - Ad majorem Sathanas gloriam
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.6.2006
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Wound Upon Wound
02. Carving a Giant
03. God Seed (Twilight of the Idols)
04. Sign of an Open Eye
05. White Seed
06. Exit
07. Untamed Forces
08. Prosperity and Beauty

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Na Gorgoroth se mi líbí jedna věc. Když se po albu „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ začali s nahrávkou „Incipit Satan“ a s příchodem zpěváka Gaahla a basáka Kinga vyvíjet směrem dál od klasického oldschool hoblování (pro potřeby recenze to můžeme nazvat post-black metalem, i když post-black metal vypadá přece jenom trochu jinak), sklidili od většiny recenzentů i fanoušků uznalé pokyvování hlavou. Pak ale nastal onen neblaze proslulý soudní proces o jméno kapely, kdy GaahlKingem vykopli z Gorgoroth posledního zakládajícího člena (přičemž se ještě předtím za jeho zády postarali, aby práva na kapelu připadla jim); soud dal ale nakonec za pravdu Infernovi a práva na užívání značky Gorgoroth vrátil. Do toho všeho ještě přišlo prohlášení, že Gaahl je gay, což byla pro všechny „trve and cvlt“ fandy poslední kapka a začali alba, na nichž se podílela inkriminovaná dvojice, nenávidět. Celkem ironie, neboť se vůbec nejedná o špatné desky. Právě naopak, jde o zatím nejprogresivnější období Gorgoroth.

„Ad majorem Sathanas gloriam“ je vyvrcholením oné Gaahlo-Kingovské éry. Přestože já sám jsem onu aféru okolo Gorgoroth sledoval velice nelibě, fandil Infernovi a byl díky rozpoutání té bubliny na GaahlaKingem naštvaný, jejich desky na rozdíl od některých omezenců zapřít nemůžu, protože ať si říká kdo chce, co chce, je to prostě kvalita. A i když se možná chovali jako kreténi, pro Gorgoroth stvořili výbornou hudbu, tak proč si ji nepřipomenout?

„Ad majorem Sathanas gloriam“ obsahuje celkem osm písní a každá z nich si žije svým vlastním životem. Na poměry Gorgoroth i na poměry žánru se jedná o velice různorodou desku. Velmi časté je střídání tempa, sypačky se plynule prolínají se šlapavými kousky a chytlavými riffy. Všechny písně bez výjimky jsou snadno zapamatovatelné – svého času jsem album záměrně půl roku neposlouchal, jen abych z hlavy dostal „Carving a Giant“!

Úvodní „Wound Upon Wound“ je otvírák jak prase. Z celého alba tenhle kousek asi nejvíce připomíná starou tvorbu kapely. Gorgoroth to v tomhle případě drhnou pěkně od podlahy, až se z toho člověku scvrkávají trenky. Přesto to ale není klasická oldschool hoblovačka, zvláště v přechodech slyšíte ty lehké dotyky progrese a pro svůj žánr neklasických postupů. Druhá v pořadí je notoricky známá „Carving a Giant“ – střední tempo, chytlavost, šlape to jak hodinky (samozřejmě v rámci žánru). Zároveň na ni vznikl vůbec první a zatím jediný klip Gorgoroth, na kterém se cenzura opravdu vyřádila.

Třetí „God Seed (Twilight of the Idols)“ je zajímavá hned z několika důvodů. Když blíže prozkoumáte její název, dostanete odkaz na minulost i budoucnost spjatou s Gorgoroth„Twilight of the Idols“ je půlka názvu předchozí desky kapely z roku 2003. God Seed je zase název kapely, kterou Gaahl a King ov Hell po prohraném soudním sporu založili. Hudebně pak jde o kombinaci předchozích dvou kousků, čili rychlost vs. chytlavost. Až na jednu výjimku, ke které se ještě dostaneme, se dá i zbytek „Ad majorem Sathanas gloriam“ popsat stejnými slovy (prolínání rychlých a středně rychlých, chytlavých momentů), ale bez toho, aby se písně slévaly v jednu.

Onou výjimkou je čtvrtá “Sign of an Open Eye”. Pomalá, monotónní a dokonalá, ale také těžko popsatelná. Tohle prostě musíte slyšet! Něco srovnatelného udělali Gorgoroth už jen na albu “Incipit Satan” s písní “Litani til Satan”. Taktéž bych si ještě neodpustil, kdybych nepřipomenul závěrečnou “Prosperity and Beauty”, která je opravdu nádherná. Taktéž doporučuji.

Tak, a jsme u konce. Když tak o tom přemýšlím, tahle recenze je vlastně zbytečná. Kdo z vás má Gorgoroth v oblibě, album už dávno zná. Kdo je rád nemá, těžko si to na základě tohoto článku bude shánět. Takže jste to vlastně četli úplně zbytečně a já to úplně zbytečně psal. Ale hlavně že jsou všichni spokojení. Jen abych dostál předepsaným pravidlům, dodám, že “Ad majorem Sathanas gloriam” je šťavnatý kousek, který se podle mého skromného názoru vyplatí vlastnit.


Kampfar – Mellom skogkledde aaser

Kampfar - Mellom skogkledde aaser
Země: Norsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: červenec 1997
Label: Malicious Records

Tracklist:
01. Intro
02. Valdogg
03. Valgalderkvad
04. Kledd i brynje og smykket blodorm
05. Hymne
06. Bukkeferd
07. Naglfar / Ragnarok

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože mají Norové Kampfar na kontě teprve čtyři studiové desky, jejich historie se táhne už od roku 1992, kdy hlavní mozek formace – zpěvák Dolk – založil kapelu Mock, která se o dva roky později plynule přetransformovala právě v Kampfar. V tomto období začala tehdy ještě dvoučlenná sestava pracovat na debutu „Mellom skogkledde aaser“.

Ještě předtím, než Kampfar začali od roku 2003 fungovat jako „normální“ (rozuměj naživo hrající, čtyřčlenná) kapela, obsluhoval Dolk kromě zpěvu ještě bicí a jeho parťák Thomas všechny kytary, včetně té basové. A právě spojení těchto dvou osob má zásadní vliv na celou tvorbu Kampfar a na jejich originální sound. Tohle je totiž jedna z mála skupin, kterou si prostě nejde splést, hned po prvních vteřinách každého jejich songu vás to prostě bouchne do uší: „Jasně, tohle jsou Kampfar!“ Podle všeho je to kombinací blackmetalového cítění Dolka a folkových kořenů Thomase.

Kampfar nepotřebovali žádné dlouhé roky na hledání vlastního ksichtu, hned od debutu „Mellom skogkledde aaser“ totiž znějí jako nikdo jiný. Přestože má první deska z dnešního pohledu tu nejhorší produkci a nejhorší zvuk v jejich diskografii, nic to nemění na tom, že už v té době ukázali, že se s nimi na scéně musí počítat. Na ploše pěti písní (první a poslední položka v tracklistu je intro/outro) delší stopáže rozehrávají navýsost skvělou hru melodického black metalu (jen tak mimochodem, zapomněl jsem zmínit, že právě melodie a jejich využívání činí Kampfar originálními).

Hned první song „Valdogg“ ukazuje, v čem tkví síla Kampfar. Svižné tempo, spousta nápadů a skrytých vyhrávek, které ze začátku ani nepostřehnete (například za ostatními nástroji zastrčené klávesy), žádná hluchá místa, žádná nuda. Nic takového. Nejsou to sice ti nejlepší hráči na světě (ploše a jednotvárně znějící bicí, například), na to se ale tady nehraje. U black metalu jde o atmosféru, atmosféru a ještě jednou atmosféru, a té mají Kampfar na rozdávání. Jenže ji nerozdávají a nechávají si ji všechnu pro sebe, což jejich hudbu dělá právě tak výbornou.

Nemá cenu zde zmiňovat každou písničku zvlášť, protože všechny jsou naprosto skvělé, věnovat se tedy budeme jen těm styčným bodům. Kromě výše zmiňované „Valdogg“ je to hned následující „Valgalderkvad“ – osmiminutová odysea po norských horách s naprosto mrazivými samply. Lahůdka, to vám tedy povím. Dále je to pak zejména „Hymne“, asi nejznámější skladba desky, jejíž jméno přesně odpovídá náplni. Opravdová hymna.

Kampfar

Těm, kteří se o norskou scénu důkladně nezajímají, možná nebudou Kampfar tak známí jako třeba tamní ikony typu Satyricon, Gorgoroth nebo Darkthrone, snad díky tomu, že opravdu aktivní kapelou se stávají až v posledních letech (sedm roků nečinnosti také zrovna nezvedne kredit), ale své pravoplatné místo na scéně mají. Nejsou to žádní pozéři nebo satanáši, tady jde jen o hudbu a ta je dokonalá. Neznám člověka, který by o Kampfar prohlásil, že hrají sračky. A jestli vás ani tohle nepřesvědčí, že tahle kapela je skvělá, tak už nevím. Je to hudba, jejímž poslechem čas marnit nebudete.


1349 – Revelations of the Black Flame

1349 - Revelations of the Black Flame
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.5.2009
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Invocation
02. Serpentine Sibilance
03. Horns
04. Maggot Fetus… Teeth Like Thorns
05. Misanthropy
06. Uncreation
07. Set the Controls for the Heart of the Sun [Pink Floyd cover]
08. Solitude
09. At the Gate…

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když se Norové 1349 vyřítili před pár lety na scénu a vydali v krátkém sledu tři alba, vyvolali docela solidní rozruch, protože „Liberation“, „Beyond the Apocalypse“„Hellfire“ byly ukázky našláplého true norwegian black metalu. Po čtyřleté díře v diskografii se teď vracejí se svojí novinkou. Takový stylový kotrmelec ale nemohl čekat vůbec nikdo…

Některá hodnocení čerstvě vydaného „Revelations of the Black Flame“ už teď hovoří o průseru roku. Je to vážně tak hrozné? Jak se to vezme. 1349 totiž black metal zpomalili, jak jen to jde, přidali trochu dronu a špetku sludge a celé to mírně zalili ambientem. Se stylovým přerodem osobně problém nemám, jen se to kapele moc nepovedlo. Deska má hodně tváří, ale ani jednu pořádně. Celé je to roztříštěné a kvalitou hodně nevyrovnané. I proto jsem se rozhodl pojmout recenzi formou, která ani mně moc nevyhovuje – písničku po písničce. V tomhle případě to ale nejde jinak.

„Invocation“: Na začátek dost nudné a zdlouhavé intro, ale jak se přidají kytary a Ravn se svým zpěvem, není to špatné. Naopak, část s pomalým riffem a Ravnovým odříkáváním je dokonce i dobrá. Jak se později ukáže, jedna z nejlepších věcí na albu.

„Serpentine Sibilance“: Druhý song je už o poznání horší. Rovněž pomalé tempo, jen to nemá žádnou šťávu. Občas probleskne ucházející nápad, ale jinak je to o ničem. Pořád to ale stačí na horní polovinu tabulky „Revelations of the Black Flame“.

„Horns“: 1349 poprvé ukazují ambientní tvář… a nestojí to za nic. Lépe se to vystihnout nedá. To nezní jako ambient, ale spíš jako jeho parodie. Absolutní nuda.

„Maggot Fetus… Teeth Like Thorns“: Snad jediná rychlá věc na albu. Oproti předchozímu výtvoru to zní jak balzám pro uši, ale při vzpomínce na pecky ze starších alb úsměv rychle zamrzá. Nic extra, ale dá se to. Maximálně nepovedené je pak řvavé sólo, které se do songu vůbec nehodí.

„Misanthropy“: Další porce ambientu a další nuda. Takhle se ambientní muzika nedělá. Bez nápadu.

„Uncreation“: Jediná písnička na „Revelations of the Black Flame“, kterou jsem si alespoň trochu oblíbil. Dokola se opakující pomalý ústřední motiv se střídá s trochu rychlejšími částmi a nezní to špatně. Jen to sólíčko to opět kazí, vůbec tam totiž nesedí.

„Set the Controls for the Heart of the Sun“: Jedna z největších kravin na albu. Absolutně nepovedený cover od Pink Floyd. Ani originál mi sice k srdci nikdy nepřirostl, ale tohle? Ne, díky, prosím další.

„Solitude“: Naštěstí to není cover legendárního songu od Candlemass (ani se mi nechce domýšlet, jak by to dopadlo), jen další ambientní nuda. Není k tomu moc co dodat.

„At the Gate…“: Ani poslední song dojem moc nevylepší. Naopak, je to „pro změnu“ zase nenápaditá uspávačka. Ještě, že už je to konec.

Popravdě nevím, co k desce říct. Je to propadák. Úplný průser roku to pro mě není (už sem totiž slyšel nového Mansona), ale i tak to nestojí za nic. Jen příští album kapely ukáže, jestli je „Revelations of the Black Flame“ nově nastolená cesta, nebo jen nepovedený úlet. Ale jestli se jedná o první možnost, chtělo by to pro příště hodně vylepšit kvalitu.


Old Man’s Child – Slaves of the World

Old Man's Child - Slaves of the World
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 18.5.2009
Label: Century Media Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Před mnoha dávnými věky, kdy byl underground opravdu undergroundem a po black metalové scéně se neproháněli tuny trapných pozérů, vznikli i Old Man’s Child. Tehdy ještě jako regulérní kapela přežili až dodnes, i když teď působí v podobě jednočlenného projektu Galdera, který později nastoupil i do Dimmu Borgir. Ti jsou dnes pro něj skupinou číslo jedna, tudíž se Old Man’s Child věnuje jen v přestávkách mezi jejich alby. A protože Dimmu Borgir v poslední době zrovna nehýří aktivitou a většina členů se rozprchla do svých bočních projektů, Galderova cesta tudíž vedla logicky k Old Man’s Child a nové desce “Slaves of the World”.

Old Man’s Child vždy patřili spíš do melodičtějšího ranku black metalu, přesto si nikdy nevysloužili opovržení “true” fandů black metalu. Snad to bude tím, že Galder nesází na klávesové zpívánky, ale hlavní zůstává kytarový projev a klávesy užívá jen jako koření. Je tomu tak i na novince, což je jedině dobře, ale jak je tomu zvykem, má to i své malé mušky.

Na první poslech mi “Slaves of the World” přišlo takové trochu “kostrbaté”. Některé pasáže mi přijdou na ty předcházející naroubované trochu násilně a chvílemi i nelogicky (až mě to zatáhlo za uši). Musím ale říct, že jsem si na to časem zvykl a že teď už mi to při poslechu nijak moc nevadí. Jenže první dojmy byly jaksi rozpačité a ze začátku jsem byl trochu zklamaný (a jak všichni víme, právě první dojem spoustu lidí může odradit).

Takovým zlomem na albu je pátá píseň “Path of Destruction”, která dělí novinku na dvě poloviny. Na tu první by se dal více méně použít vzorec popsaný v předcházejícím odstavci. Za zmínku z téhle první části stojí hlavně “The Crimson Meadows”, která má pár opravdu povedených chytlavých kousků. Se songem “Path of Destruction” ale deska chytí druhý dech a Galder začne konečně sypat výborné nápady. Škoda, že i začátek “Slaves of the World” nemá takový spád. Technicky vzato ale není první polovina nijak špatná, jen z ní prostě nemám tak dobrý pocit jako z té druhé. Znáte to. Přesto však považuji “Slaves of the World” za kvalitní album, které rozhodně překonává předchozí “Vermin”. Na staré desky jako “The Pagan Prosperity” to sice nemá, ale i tak Galder odvedl kus solidní práce. Čím víc to poslouchám, tím lepší to je.


Sirenia – The 13th Floor

Sirenia - The 13th Floor
Země: Norsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 23.1.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud se podíváme do minulosti Sirenie, nebude žádným problémem si všimnout, že je jejich osud je úzce provázán s kapelou Tristania. Vše začalo v roce 1996, kdy se Morten Veland stal jedním ze zakladatelů Tristanie. Po několika letech se jeho vize o budoucnosti skupiny začaly rozcházet s vizemi ostatních členů, což logicky vyústilo v jeho odchod. Morten si pak založil Sirenii. Při poslechu posledních desek obou skupin je lehké vypozorovat rozdíly mezi nimi. Zatímco Tristania si libuje v alternativnějších vodách gothic metalu, Sirenia má blíž ke “střednímu proudu”.

Sirenia měla vždy tak trochu smůlu na zpěvačky. Každé album nazpíval někdo jiný. “The 13th Floor” je debutem pro Ailyn, která pochází ze Španělska (pověrčivý člověk by řekl, že je to opravdu osud, protože Tristania byla také nedávno nucena změnit zpěvačku a také si vybrala na jihu Evropy).

Samotné album “The 13th Floor” začíná dvěma klasickými dobře poslouchatelnými gothic metalovými cajdáky (viz přiložený videoklip). Opravdu zajímavý song pro ouška náročnějších posluchačů přichází na třetí pozici. “The Mind Maelstrom” táhne dopředu opravdu výborný refrén. Jedna z nejlepších věcí na desce. Jak minuty přibývají, Sirenia vytahuje čím dál tím lepší fláky (zkráceně řečeno má druhá polovina větší koule než ta první). Za zmínku stojí předposlední “Winterborn 77” se skvělým klávesovým motivem. Na posledním místě pak trůní “Sirens of the Seven Seas”, která obsahuje opravdu dokonalý houslový kousek – škoda, velká škoda, že nejsou housle využity na více místech.

Hlas Ailyn zní na CD dobře (a navíc je to fakt kus :)). Jestli to uzpívá i na koncertech, ukáže čas (na loňském Masters of Rock nebyl její zpěv zrovna přesvědčivý, ale to by se dalo pochopit, když v té době byla s kapelou teprve dva nebo tři měsíce). Občas probleskne i decentní “zablinkání” mr. Velanda. Velkou pochvalu si pak zaslouží výborný naleštěný zvuk. To se poslouchá doslova samo. V porovnání s předchozí celkem nudnou řadovkou “Nine Destinies and a Downfall” má novinka jasně navrch. Na špičky svého žánru sice Sirenia ještě nemá (nedávejte na reklamní kecy Nuclear Blastu), ale to nic nemění na tom, že je “The 13th Floor” prostě dobré. A teď můžeme sázet, jestli Ailyn “přežije” déle než jedno album, nebo jestli zas příště uslyšíme někoho jiného.


Satyricon – The Age of Nero

Satyricon - The Age of Nero
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.11.2008
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Netrpělivě očekávaná novinka Satyricon je konečně na světě. Ještě před vydáním kolem sebe rozhazoval hlavní mozek kapely Satyr spoustu keců o výjimečné desce. Já osobně něco takového nemám moc rád, protože se lehce může stát, že majitel těchto keců padne po vydání alba na hubu, to ale není tento případ…

“When it is dark enough,
You can see the stars.”

“The Age of Nero” v podstatě navazuje a rozvíjí předchozí nahrávku “Now, Diabolical”, a snad právě proto bude nejlepší porovnávat novinku právě s ní. Už první ukázka v podobě písně “My Skin Is Cold” ze stejnojmenného EP naznačovala, že se nějaké velké stylové skoky konat nebudou. Ale možná je tomu jen dobře, protože právě tahle forma Satyricon vážně sekne a navíc, v podstatě žádná jiná skupina nezní jako oni.

“We throw stones in the water
And see the waves
That we create”

Oproti “Now, Diabolical” je “The Age of Nero” syrovější, drsnější a špinavější. Satyricon pořádně dupli na pedál a jejich hudba je nezastavení. Na druhou stranu není novinka oproti minulému albu tak atmosférická. Tady záleží na každém jednotlivci, co mu sedí víc. Mně se o malý kousek více líbí “Now, Diabolical”, ale to mi nijak nebrání, abych při poslechu “The Age of Nero” uznale nepokyvoval hlavou.

Album otvírají dvě svižné pecky “Commando” a “The Wolfpack”. Zabijácké riffy a ještě víc zabijácké refrény. Takovýhle začátek si opravdu nechám líbit. To je ale jen předzvěst věcí příštích. Snad největší mrda totiž přichází hned vzápětí – “Black Crow on a Tombstone”. Tenhle song snad nemá chybu. Pokud byste byli tak hloupí a chtěli si z celé novinky poslechnout jen jednu ukázku, měla by to být právě tahle. Ale to by nemělo smysl. Každá písnička je sama o sobě skvělá, ale dohromady je to ještě lepší.

Trochu jsem se “The Age of Nero” bál, ale nakonec se ukázalo, že moje obavy byly zbytečné. Možná to není nejdokonalejší deska na světě, ale nářez to je. Možná Satyricon nepřekonali “Now, Diabolical” (alespoň v mých očích), ale ostudu si v žádném případě neuřízli. Když k tomu připočteme, že se dá “The Age of Nero” sehnat i jako opravdu krásně zpracovaný digipack s bonusovým diskem, není co řešit.


Satyricon, Zonaria

Satyricon
Datum: 7.12.2008
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Satyricon, Zonaria

Kolik jsem si dal po cestě na koncert piv a kolikrát jsem navštívil pana Záchoda vás určitě nezajímá, takže to přeskočíme a budeme se věnovat rovnou koncertu. Norská legenda Satyricon si s sebou vezla původně dvě předkapely, ale po tom, co se Evile zranil kytarista, pokračuje turné pouze ve dvoučlenné sestavě, ale podle počtu lidí v klubu bych tipoval, že to nikoho nijak extra netrápilo.

První nastupuje Zonaria ze Švédska. Osobně jsem vůbec netušil, co od nich očekávat a vypadalo to, že jsem nebyl sám. Během prvních dvou skladeb bylo celkem ticho, ale když se lidi přesvědčili, že se jedná o kvalitní muziku, odměnili Zonarii zaslouženým aplausem. Ale nutno dodat, že největšího ohlasu se dočkala zpěvákova otázka, zda se těšíme na Satyricon. Zahráli hezky a s nasazením, ale tomu peklu, co přišlo po nich, se zdaleka nemohli rovnat. Na pódiu se zdrželi něco málo přes půl hodiny, klub zahřáli na požadovanou teplotu a poté vyklidili pozice pro to hlavní… pro Satyricon.

První nastoupil na pódium Satyr a odpálil první pecku “Repined Bastard Nation”. Satyricon nasadili brutální tempo, které přerušovali jen při několika pomalých mezihrách (kousek “Havoc Vulture” nebo začátek “Rite of War Cross”), aby to pak rozjeli nanovo. Bylo jedno, jestli se hrály starší skladby, nebo novinky z aktuální desky “The Age of Nero”, lidi šíleli při každém songu i mezi nimi, ale když Satyr začal mluvit do mikrofonu, klubem se rozhostilo ticho, aby nikomu neuniklo jediné slovo. Hlavní protagonista se však nijak dlouze nevykecával a spíš se hrálo. A že se hrálo hodně luxusně. Za večer se provětrala všechna alba od “Nemesis Divina” dál. Na setlistu bylo rovněž poznat, že Satyricon jedou turné k nové desce, z níž zazněla více jak půlka písniček.

Koncertní sestava byla hodně dobře sehraná, Frost do svých bubnů mlátil, jako kdyby ten večer mělo být naposled a Satyr byl ve skvělé formě. Zvuk v pohodě, občas se sice stalo, že při rychlých pasážích to trochu ujelo, ale nebylo tak hrozné, aby se to nedalo přežít. Satyricon prostě znovu ukázali, že jejich koncerty jsou prostě maso, zvláště v tak malém klubu.

Plusy: kapela ve výborné formě, skvělý výběr písniček, atmosféra, brutální kotel, ucházející zvuk, dobrá předkapela a to všechno za relativně levné vstupné


Mord – Necrosodomic Abyss

Mord - Necrosodomic Abyss
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.2.2008
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Mord jsou takovou divnou skupinou. Na jednu stranu představují tu nejryzejší podobu pravého norského black metalu, na druhou stranu to Norové ani nejsou (všichni členové jsou původem z Polska a v Norsku jen žijí). Jsou relativně mladou kapelou, přesto znějí, jako kdyby právě vylezli ze zatuhlé kobky, kde hnili od dob black metalové mafie. I výraz “kapela” je v jejich případě celkem nadnesený, protože v Mord působí pouze bubeník Necrolucas a Nordra, který se stará o všechno ostatní. O možnosti hraní svých skladeb na koncertech zřejmě také ještě neslyšeli. Co ale ztrácejí na své koncertní aktivitě (nebo spíše neaktivitě), to se měrou vrchovatou vrací v kvalitě jejich studiových počinů. Už při poslechu jejich prvotiny s romantickým názvem “Christendom Perished” z roku 2006 mi vylézaly oči z důlků. Tak moc to bylo dobré. A letošní novinka ukazuje, že to rozhodně nebyla náhoda.

Jejich hudbu bych popsal jako nekompromisní a ortodoxní black metal, který je zároveň inteligentní. Že to zní divně? Lepší definice mě ale nenapadá. Mord si nešpiní svůj black takovými nechutnostmi, jako jsou klávesy (až na 18 vteřinové outro na samotném konci desky), a po celou délku alba se pohybují rychlostí sněžné vichřice. Občas sice na chvíli zpomalí, ale jsou to jen krátká nadechnutí, než Necrolucas vypustí další dvojkopákovou palbu. Přesto mi ani jednou během poslechu nepřišlo, že poslouchám pořád to samé dokola (jak některé black metalové kapely mají ve zvyku hrát a ještě se při tom tvářit neuvěřitelně “underground”). Ani jednou se mi nestalo, že by mi písně splývaly dohromady. A to neumí hned tak někdo.

Mord produkují black metal té nejvyšší kvality. Pokud bychom se soustředili pouze black metalové sebranky vzniknuvší kolem roku 2000 a později, pak by se Mord v mém osobním žebříčku vyhřívali na jednom z prvních míst. Kdyby začali svou rouhačskou pouť na začátku devadesátých let, jsem přesvědčen, že by dnes měli pozici jedné z největších legend svého žánru. Mord však ve své kobce hnili o deset let déle. Nevím, jestli mají tu sílu, aby nakopli black metalovou scénu zpět, kam patří – do hlubin pekelných -, žánr dnes nakopávají tak možná Dimmu Borgir se svými symfo-zpívánkami – ale nejsem si jistý, jestli to je nakopávání tím správným směrem (ale jinak nic proti Dimmu Borgir, taky je mám rád) -, ale v tom, aby byli Mord jednou z nejlepších smeček současného undergroundu, jim nic nebrání.

Z pohledu obyčejného smrtelníka však asi “Necrosodomic Abyss” tak úžasné album nebude. Přece jen to není hudba pro každého. Spíše je to pro lidi, kteří black metalu holdují delší dobu a mají v této oblasti již něco naposloucháno. Proto dávám “jen” 7/10. Black metaloví maniaci si však mohou s klidným srdcem takových 1,5 bodu ještě přihodit.


Keep of Kalessin – Kolossus

Keep of Kalessin - Kolossus
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 6.6.2008
Label: Indie Recordings

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Keep of Kalessin stáli v období svých prvních dvou alb “Through Times of War” (1997) a “Agnen: A Journey Through the Dark” (1999) spíše ve stínu těch opravdu “velkých” severských black metalových kapel. Zlom přišel v roce 2000, kdy se rozsypala celá sestava a ve skupině zůstal jen kytarista Obsidian Claw, který sám pokračoval ve skládání nového materiálu. Nakonec se mu podařilo přesvědčit ke spolupráci známé hudebníky black metalové scény – zpěváka Attilu Csihara (Mayhem, Sunn O))) a spousta dalších) a bubeníka Frosta (Satyricon, 1349, …). Výsledkem jejich snažení bylo v roce 2003 vydané EP “Reclaim”, jež znamenalo nárůst zájmu o Keep of Kalessin. Obsidianovi se povedlo obnovit stálou sestavu (ve složení Thebon – zpěv, Wizziac – basa, Vyl [který v Keep of Kalessin působil právě do roku 2000] – bicí a samozřejmě Obsidian Claw – kytara). Následující album “Armada” bylo konečně tím průlomem a stalo se (nejen pro mě) jedním z nejlepších alb roku 2006. Poté už přišla nabídka na smlouvu od obřího vydavatelství Nuclear Blast, pod kterým vychází i nové album “Kolossus”.

Výborně zpracovaný trailer k novince, zveřejněný přibližně dva měsíce před vydáním samotné nahrávky, sliboval mnohé. Na “Kolossus” jsem se těšil opravdu hodně, ale první poslech mě hodně zklamal. Stejně tak i druhý a pár dalších. Jenže čím víc “Kolossus” poslouchám, tím víc se mi líbí. Tohle album opravdu roste s každým novým poslechem. Opravdu doporučuji věnovat nahrávce čas. To, co činí “Kolossus” opravdu dobrým albem, jsou podle mého názoru melodie. Možná to na první pohled vypadá u black metalové kapely trochu divně, ale Keep of Kalessin svou novinkou dokazují, že když člověk umí, tak se to dohromady skloubit dá. Keep of Kalessin nikdy nepatřili mezi ty nejextrémnější black metalové skupiny, představovali vždy spíše tu techničtější a melodičtější část black metalové scény a na “Kolossus” svůj styl zdokonalili, jak jen to šlo. Při případném poslechu věnujte pozornost refrénu u třetí písně “Against the Gods” a pochopíte, o čem mluvím.

Rovněž mě zaujaly i atmosférické části některých písní, například mezihra v “The Rising Sun”, kde hrají akustické kytary, klavír či housle, anebo kousky titulní “Kolossus” (pro přibližení doporučuji shlédnout již zmiňovaný trailer, ve kterém se obě mezihry vyskytují). V porovnání s předchozími deskami kapely řadím “Kolossus” na druhé místo. Nemůžu si pomoct, ale “Armada” mě baví o trochu víc, přesto je aktuální nahrávka určitě kvalitním albem. Drží víc pohromadě a písně jsou svojí kvalitou vyrovnanější. Kdybych to měl shrnout, určitě se vyplatí mít “Kolossus” ve sbírce. U takovýchto alb člověk prostě nelituje peněz za koupi. Jediné, co mě možná trochu zklamalo, je první promo video, které bylo natočeno k mému asi nejméně oblíbenému songu “Ascendant”. Určitě je vidět, že do klipu bylo nalito hodně prachů, ale čekal jsem trochu větší divočinu.