Archiv štítku: NOR

Norsko

One Tail, One Head – Worlds Open, Worlds Collide

One Tail, One Head - Worlds Open, Worlds Collide

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Certainly Not
02. Arrival, Yet Again
03. Worlds Open, Worlds Collide
04. Stellar Storms
05. An Utter Lack of Meaning, Hitherto Unbeknownst, Suddenly Revealed
06. Firebirds
07. Sordid Sanctitude
08. Rise in Red
09. Passage
10. Summon Surreal Surrender

Hrací doba: 46:20

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Není to zas tak dávno, co jsem zde v recenzi na Mare hovořil o jakémsi seskupení několika personálně provázaných blackmetalových formací z Trondheimu i o dlouhodobé „neochotě“ některých z nich konečně přijít s první dlouhohrající deskou. A pak jeb – dvě takové kapely (které navíc mají dva společné členy – bubeníka a Luctuse, jenž v jedné obsluhuje baskytaru a ve druhé vokály) vypustí své debuty v rozmezí dvou měsíců. Nedlouho po Mare a jejich „Ebony Tower“ tedy přichází „Worlds Open, Worlds Collide“ od One Tail, One Head.

Obě nahrávky však u mě měly v předstihu docela jinou pozici. Zatímco na Mare jsem se těšil, protože jejich starší neřadové práce považuji za povedené, vydání „Worlds Open, Worlds Collide“ mě nechávalo docela v klidu. One Tail, One Head sice jsou – možná by skoro bylo lepší říct „byli“, poněvadž čtveřice se rozhodla svou činnost po vydání debutu ukončit, její poslední koncert proběhne 1. prosince na domácí půdě – skvělou koncertní skupinou, která v živém provedení dokáže nakopávat prdele bezkonkurenčním nasazením, avšak při domácím poslechu… nemůžu si prostě pomoct, ale One Tail, One Head mě v téhle podobě nikdy moc nezaujali a prakticky všechny jejich kraťasy šly jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven.

Vlastně se klidně můžu přiznat, že díky tomu nemám neřadovou tvorbu One Tail, One Head nijak zásadně naposlouchanou. V paměti to mám uložené jako rychlý punkový blekec bez schopnosti poskytnout větší posluchačské zadostiučinění, což je možná správný dojem, možná špatný. Popravdě ani nemám příliš důvodů a chuti to znovu zjišťovat. V porovnání s tímhle dojmem však „Worlds Open, Worlds Collide“ působí jako výrazně ambicióznější nahrávka. Svým způsobem One Tail, One Head – na rozdíl od Mare – prospěl čistší a stravitelnější sound, byť daní za to je, že deska díky němu ani zdaleka nenechá vzpomenout na energickou jízdu, jakou Norové předvádějí na koncertech. S nadsázkou by se snad dalo prohlásit, že One Tail, One Head jsou ve skutečnosti dvě kapely, z nichž jedna hraje na koncertech a druhá ve studiu, přičemž obě jsou značně odlišné. A ta koncertní je výrazně zajímavější…

Může to znít paradoxně, ale jakkoliv „Worlds Open, Worlds Collide“ vyznívá dost jiným způsobem než předešlé neřadovky, v konečném důsledku jsou mé pocity vlastně stejné – bez schopnosti poskytnout větší posluchačské zadostiučinění. Jak lze asi vytušit z mého výše nastíněného vztahu vůči One Tail, One Head, nedoufal jsem v nějaké velké zázraky, ale že bude deska znít až takhle obyčejně a nezáživně, to jsem skutečně nečekal. Na to, že tyhle kapely z Nidarosu byly mnohými považovány za budoucí tahouny norského black metalu, je debut zrovna One Tail, One Head vlastně překvapivě slabý. A na to, jakým způsobem Norové šílejí na koncertech, je až s podivem, jak unaveně „Worlds Open, Worlds Collide“ zní.

One Tail One Head

Rychlé pasáže jsou prakticky bez koulí. Nemůžu si pomoct, ale nic to se mnou nedělá. Ty, řekněme, atmosféričtější polohy jsou o trochu lepší, ale pořád nejde o nic zásadního a některé z nich – mám teď na mysli hlavně „Stellar Storms“ – se navíc po určitém čase ohrály tak moc, až si to začalo koledovat o přeskakování songů. Soustředím-li se na to opravdu dobré, vlastně mohu ukázat jen na prostředek titulní skladby. Větší problém nemám ani se „Sordid Sanctitude“ a „Summon Surreal Surrender“. Zbytek není nic, za čím by se člověk musel ohlédnout, a kdyby One Tail, One Head už neměli vybudované jméno a kdyby za nimi nebyla taková sestava, asi jen těžko by si kdokoliv z alba s takovou hromadou vaty káknul do spoďárů.

Jak vidno, „Worlds Open, Worlds Collide“ mě nijak zvlášť nezaujalo. Nevidím v tom nahrávku, jež by měla odolat zubu času a na niž by se mělo i za pár let vzpomínat. Přijde mi to jako vcelku obyčejná deska s několika fajn momenty, ale nic víc. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně ani člověka nemusí zas tak mrzet, že One Tail, One Head končí svou činnost, protože co do studiové tvorby nic zásadního nepředvedli, což platí i o jejich labutí písni.


Immortal – Northern Chaos Gods

Immortal - Northern Chaos Gods

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.7.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Northern Chaos Gods
02. Into Battle Ride
03. Gates to Blashyrkh
04. Grim and Dark
05. Called to Ice
06. Where Mountains Rise
07. Blacker of Worlds
08. Mighty Ravendark

Hrací doba: 42:14

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi není třeba sáhodlouze rozebírat, co se dělo v táboře Immortal poslední cca dekádu. Kapela se v roce 2006 vrátila na scénu, o tři léta později vydala slušné album „All Shall Fall“ a na festivalech v pozici headlinera si užívala status metalové legendy. Nic ovšem netrvá věčně. Přišel rozkol a ze sestavy se poroučel její frontman, zpěvák a kytarista Abbath Doom Occulta, jehož absenci si moc fandů asi do té doby neumělo představit. Přišly spory o jméno Immortal, které ovšem Abbath prohrál. Práva na užívání značky Immortal tedy připadla do rukou Demonaze a Abbath rozjel svůj sólový projekt, jehož bezejmenný debut mi přišel spíš slabší než silnější. Ten vyšel v roce 2015.

Demonaz a bubeník Horgh si však s prvním dlouhohrajícím počinem po odchodu Abbatha dali víc na čas. Což mohlo značit snahu vypilovat materiál do pokud možno co nejdokonalejší podoby, anebo také tvůrčí blok. Anebo jen lenost. Kdo ví, jsou to samozřejmě jen spekulace. Faktem nicméně zůstává, že „Northern Chaos Gods“ se na trh dostalo až v letošním roce. A zní přesně tak, jak jsme všichni předpokládali.

Nemůžu si pomoct, ale z „Northern Chaos Gods“ cítím obrovskou snahu znít co nejvíc klasicky, co nejvíc tradičně, co nejvíc jako Immortal. Co nejméně experimentů nebo odboček (ideálně žádné), ale dát lidem přesně to, co chtějí slyšet. Tvrdit však něco o snaze oživit ducha starých desek by bylo trochu zkratkovité, protože k těm se „Northern Chaos Gods“ už jenom díky produkci nemůže úplně přiblížit. Zvuk je totiž současný, takže z tohoto ohledu má novinka nejblíže k „All Shall Fall“, „Sons of Northern Darkness“ a z devadesátých let nechá vzpomenout leda tak na „At the Heart of Winter“, akorát na rozdíl od něj nedokáže přijít s tak excelentní melodikou, která uměla skladby jako „Withstand the Fall of Time“ nebo titulní „At the Heart of Winter“ vystřelit hodně vysoko.

Hudebně lze ovšem nalézt odkazy i na další počiny. Při některých motivech jsem si vzpomněl především na „Battles in the North“. Kupříkladu zvolnění v „Gates to Blashyrkh“ opravdu nápadně připomíná předěl v „Blashyrkh (Mighty Ravendark)“. Což byl možná záměr, ale je otázka, jestli by formace formátu Immortal měla mít zapotřebí jen nostalgicky vzpomínat, když by jakožto žánrová legenda teoreticky měla nabízet něco víc. Nostalgie ovšem na „Northern Chaos Gods“ hraje obrovskou roli, což ostatně dokazují už jen názvy skladeb. Ta poslední se třeba jmenuje „Mighty Ravendark“. To myslím dost jasně ilustruje, kam Immortal se svým nejnovějším počinem mířili. Anebo jen starého psa novým kouskům nenaučíš? Výsledek je každopádně tentýž.

Immortal

Důležité je, jak se k takovému počínání kdo z nás postaví. Nepochybuji o tom, že mnohým to bude stačit, ani o tom, že takoví Immortal za prakticky nulovou invenci v rámci své vlastní tvorby ještě zatleskají. Já budu o poznání zdrženlivější. „Northern Chaos Gods“ mě sice neuráží, ale nevidím sebemenší důvod, proč bych z toho měl být na větvi nebo proč bych to měl chtít nějak zásadně poslouchat.

Syrovost a atmosféra, díky nimž jsou desky z devadesátých let dodnes lákavé, je dávno pryč. Současná podoba žánru je zase jinde a s hloubkou kvalitně udělaného okultního black metalu se „Northern Chaos Gods“ nemůže srovnávat. Jedná se o desku žijící z dávné slávy svých autorů a z minulosti, které se však vyrovnat nemůže. Samozřejmě se to chválí už jenom kvůli jménu, ale skutečně dobré nebo snad dokonce impozantní to není ani omylem. Přesto všechno je mi „Northern Chaos Gods“ stále sympatičtější než „Abbath“. Ale na druhou stranu, Demonazova sólovka „March of the Norse“ mi přišla o dost relevantnější.


Mare – Ebony Tower

Mare - Ebony Tower

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.8.2018
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Flaming Black Zenith
02. Blood Across the Firmament
03. These Foundations of Darkness
04. Nightbound
05. Labyrinth of Dying Stars

Hrací doba: 44:30

Odkazy:

První pohled (H.):

„Ebony Tower“ je nepochybně album, na nějž se čekalo dlouho a netrpělivě a také se od něj mnoho očekávalo, přestože se jedná o formální debut. Mare a jim příbuzné, většinou personálně propojené smečky z Trondheimu, pardon, Nidarosu si na blackmetalové scéně vytvořili zvučné jméno za pomoci neřadových nahrávek a koncertní činnosti, ale na dlouhohrající desky se v mnohých případech čekalo dost dlouho. A v některých, jako třeba u Dark Sonority nebo Black Majesty, se ještě čeká. Kromě Mare už letos stihl vyjít také debut One Tail, One Head, na nějž si tu posvítíme v nejbližší době.

Otázkou je, zdali po tolika letech čekání a odkladů vůbec lze přijít s deskou, která by dokázala dostát extrémně vysokému očekávání…

Mnozí jistě budou tvrdit, že ano, že je „Ebony Tower“ nezemským dílem těch nejvyšších kvalit. Už jen z principu. Ať už díky soudobému nešvaru přechvalování čehokoliv nebo zoufalému hladu po zážitcích, díky němuž mnohdy sami sobě namlouváme, že je něco hlubší, než ve skutečnosti je, aby naše životy nebyly tak prázdné.

Takhle to zní, jako kdyby měl následovat pořádný pojeb, ale tak to úplně není. Spíš jsem jen chtěl jemně naznačit, že „Ebony Tower“ prostě není geniální deska, není to žánrová revoluce ani budoucí klasika, dokonce to není ani album roku. Je to „jenom“ hodně dobrá nahrávka, která byla složena s rozmyslem a určitou, vlastně i dost přitažlivou vizí.

Materiál sám o sobě je nesporně kvalitní. Muzikanti stojící za Mare ostatně už v minulosti prokázali, že skladatelský skill mají, a to nejen v rámci Mare. Čili se nejedná o žádné překvapení. Jednotlivé písně jsou poměrně variabilní a obsahují množství zajímavých zákoutí a momentů, na nichž je vidět, že norsko-švédská čtveřice na nápady úplně nestrádá. Všechny přítomné nástroje odvádějí svou práci prakticky bez výhrad a mají ve finální podobě alba svoje místo i prostor. Vyzdvihnout lze i vokály HBM Azazila, který namísto standardního žánrového skřehotání předvádí majestátní „zpěvné“ zaříkávání a vytáhne i kreace, které nechají vzpomenout na výkon Attily Csihara na legendárním „De mysteriis dom Sathanas“. Nakonec, duch tohoto žánrového pomníku při poslechu „Ebony Tower“ visí ve vzduchu nejen díky vokálům. Na mysli mám ale víc atmosféru než kvalitu.

Ve skladatelské rovině tedy problém evidentně není. Ta je naopak vysoce nadprůměrná. Přesto mi chvíli trvalo, než jsem se k tomuhle zjištění proposlouchal. Ne snad, že by „Ebony Tower“ bylo tak nepřístupným dílem, svým způsobem zní naopak zbytečně přístupně. Spíš jsem jaksi neměl potřebu tu desku plně vnímat a soustředit se. Čím to?

Mare

Najít příčinu zas tak obtížné není, klidně si na ni hned ukažme prstem – zvukově „Ebony Tower“ nemá takovou sílu, jak bych si představoval. Prostě to na můj vkus zní zbytečně přívětivě a sytě, díky čemuž se vytrácí charisma a živočišnost, které přímo tekly ze starších neřadových nahrávek jako „Throne of the Thirteenth Witch“ nebo „Spheres Like Death“. Věřím, že mnohým tento přístup bude vyhovovat více, ale pro mě osobně jde trochu o zklamání, jakkoliv takové pojmenování může znít u desky jako „Ebony Tower“ zbytečně příkře.

Pocity jsou tedy lehce rozporuplné. Na jednu stranu je bez diskuze, že „Ebony Tower“ má nemalou úroveň a že dost jiných kapel takové album nenatočí za celou kariéru. Na straně druhé tu je ale malý červíček pochybnosti, který nahlodává… nahrávka prostě není zas až tak odzbrojující a starší věci mě bavily výrazně víc.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

7. 3. 2014, Krakov. Je něco po desáté/jedenácté a právě skončil nejlepší koncert, jaký jsem v životě zažil. Z urvaného místa u hrazení se ohlížím do řídnoucího publika po těch několika známých tvářích a odpovědí na otázku „Tak co Mare?“ mi jsou obvykle nevěřícné pohledy a užaslé kroucení hlavou. Já po pražském koncertu (2012) moc dobře věděl, co mě čeká, ale tentokrát jsem byl uhranut ještě víc, takže jsem měl pro své známé neschopné najít správná slova pochopení. Je tedy jasné, že na „Ebony Tower“ jsem se těšil hodně a nebyl jsem ani zdaleka sám. O to se kapela zasadila vzácnými, ale o to mocnějšími koncerty, na které se sjížděli fanoušci takřka z celého světa, a samozřejmě i velice solidními ípky „Throne of the Thirteenth Witch“ a „Spheres Like Death“.

U předchozích krátkých titulů, zvláště u „Spheres Like Death“, lze vysledovat konkrétní zdroje inspirace, zde je ale souhrn vlivů velice jednotlivý a těžko rozlišitelný. Přesto však zůstává „Ebony Tower“ archetypální ukázkou staré nordické temnoty, jak ji hráli Emperor ještě před debutem, Dødheimsgard a Mayhem na svých prvotinách, nebál bych se ani poukázat na uhrančivou čerň „Under the Funeral Moon“ nebo atmosféru prvních desek Veles a Infernum, pokud si zde odmyslíme nekompetentní hráčství. Vzývána je ale především nadčasová esence žánru. Mare není přiblblá retro kapela a ví, že oltář Satana netřeba velebit dětinskými řečmi a narcistními výstřelky, ale je třeba jej vyhledat například v místech, na která odkazují v posledních větách „Labyrinth of Dying Stars“, nejstarší to skladby „Ebony Tower“.

Mare - Ebony Tower

Pokud je debut Mare něčím výjimečný, je to svou nokturnální, beznadějně ponurou atmosférou. „Ebony Tower“ zmíněné atmosféry dosahují zlomocnými riffy a majestátním kázáním Blixovým; určitě nebudu sám, kdo si při poslechu zažil silné mrazení anebo alespoň jakýsi tíživý pocit uvnitř způsobený především těmito dvěma aspekty hudby. Ale i když v rámci každé (black)metalové desky jsou riffy a atmosféra alfou a omegou, a „Ebony Tower“ nabízí riffy i atmošku jako bič, je zde jistá, zásadní slabina.

Nemyslím si, že by „Ebony Tower“ mělo čím překvapit. Mare umí své motivy vygradovat, monotónní opakování riffů je vždy ozvláštněno mnoha hráčskými detaily, ale v rámci samotné výstavby skladeb „Ebony Tower“ těžce pokulhává a díky fádním kompozicím se materiál až nepříjemně rychle ohrává. Což je vzhledem k létům čekání (a kdo ví jak dlouho se bude čekat na materiál další) docela problém. Snad jen ta úvodní „Flaming Black Zenith“ částečně zpochybňuje výše uvedenou myšlenku. Toto vnímám jako největší negativum nahrávky, ale dovolím si ještě nadhodit pár zatrpklých poznámek.

Bylo opravdu tak nutné vyhodit „Sort messe“ a kdovíkolik minut ambientního materiálu, jen aby se album vešlo na jedno LP? Proč se na produkci dělalo tak strašně dlouho, když je nakonec absolutně bez jakékoliv přidané hodnoty? Ještěže nedošlo ke katastrofě a finální verze nezní tak, jak jsme mohli slyšet na prvně vypuštěné (již smazané) verzi „These Fountains of Darkness“ s dominantní basou, ještě utopenějšími bicími a podivným mixem kytar. Naštěstí mi netrvalo dlouho si na sound zvyknout. Hlavně že jde všechno dobře slyšet…

Je nepopiratelné, že členové Mare jsou blackmetalové esenci oddáni se vší vážností, akorát se ukázalo, že skutečně nepatří mezi nejzářnější talenty. Ale já to tak nějak tušil. „Ebony Tower“ je velice dobrá deska, kvalitně odvedené řemeslo, ze kterého sálá skutečné duchovní přesvědčení, o tom žádná. Ale dělat z tohoto alba například „De mysteriis dom Sathanas“ současné generace by byla pitomost.


Nachash – Phantasmal Triunity

Nachash - Phantasmal Triunity

Země: Norsko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Shadow Kingdom Records

Tracklist:
01. Red Death Eclipse (A Savage Darkening)
02. Apex Illuminous
03. Astral Sacrifice
04. Fleshtemple Incineration
05. Vortex Spectre
06. Elder Night (Arcane Fires)

Hrací doba: 36:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Řekl bych, že na debutové album norských Nachash se čekalo docela intenzivně a netrpělivě. Důvodem samozřejmě není nic jiného a nic menšího než jejich pilotní minialbum „Conjuring the Red Death Eclipse“, které vyšlo v roce 2015 u Unborn Productions a přijato bylo nadmíru kladně.

Severské trio, v jehož řadách mimo jiné najdeme třebas bývalého bubeníka Celestial Bloodshed, si ovšem se svou dlouhohrající prvotinou dalo relativně načas – tři a půl roku trvalo, než „Phantasmal Triunity“ doputovalo do našich přehrávačů. Nicméně… pohádku o tom, jak je lepší si nějakou chvíli počkat na kvalitně zahoblovaný výsledek než dostat nedodělek v dřívějším termínu, jistě znáte. Je to klasika, kterou se někdy ohnal snad každý pisálek, který kdy na české internety zvracel cosi o metalu. Jenže ona je to pravda a „Phantasmal Triunity“ toho ostatně může být důkazem. Ačkoliv je totiž debut o trochu jinde než „Conjuring the Red Death Eclipse“, rozhodně se jedná o důstojného následovníka prvního minialba.

Nebudu vám kecat. Já osobně jsem z „Conjuring the Red Death Eclipse“ až tak v píči nebyl. Nechápejte mě špatně, je to moc fajn fošna, muzika je cool jak debil a svého času mě to fest bavilo. Nicméně genialitu hodnou nejvyšších možných hodnocení, jakou v tom spatřují jiní, jsem na prvotině Nachash nenašel.

A nenacházím ji ani na „Phantasmal Triunity“. Je to „jenom“ (ty uvozovky jsou dost velké) parádní placka, která má koule, má ksicht a poctivě šlape. Na poslech moc dobrý, baví mě to, všechno super. Pouze chci nenápadně naznačit, že se zde nebavíme o desce roku.

Řadovka má oproti EP o něco čitelnější sound. Klasika, která mě určitě nepřekvapila, a pochybuji o tom, že vás by překvapila. Takový už je nejspíš úděl prvních velkých desek – předcházející neřadové nahrávky bývají zpravidla syrovější a v případě „Conjuring the Red Death Eclipse“ versus „Phantasmal Triunity“ to platí jakbysmet.

Je to však nutně špatně? U Nachash vlastně ani ne, poněvadž to trochu sedí s vývojem kapely a navíc zní „Phantasmal Triunity“ pořád dost metal. Co metal – ty vole, METAL! Letošní počin je o něco méně black a více heavy metal. Milovníci kakofonických disharmonií i fandové blastbeatů si tedy u Nachash nepřijdou na své, ale jestli uctíváte starou školu, tak „Phantasmal Triunity“ vám s dost velkou pravděpodobností chutnat bude. Když to poslouchám, tak skoro cítím, jak mi na zádech začíná rašit džíska, a chuť mlátit řepou a hrozit jak blázen se prudce zvyšuje.

Nachash

Může to znít vtipně, jenže pozor. Nachash se klaní staré metalové špíně, a když tedy v jejich případě říkám heavy metal, ani náhodou tím nemám na mysli mrdky plnící soupisku Masters of Gay Rock. A hlavně – nečekejte jednoduché písnička sloka-refrén-sloka-sólo-refrén-konec. Skladby jsou strukturovanějšího rázu, Norové navrch sypou kvalitní riffy jak na běžícím pásu, takže nuda moc nehrozí. Zcela jistě se nejedná o nějaké tupé halekačky k pivu a klobáse.

Ze všeho doposud uvedeného je asi nasnadě, že Nachash nejsou žádné lamy a že nad svou tvorbou přemýšlejí. Když navíc nechybí schopnost přetavit takové přemýšlení v odpovídající výsledek, je evidentní, že před sebou máme dost kvalitní záležitost. Nikoliv fenomenální, protože na to je požitek při poslechu „Phantasmal Triunity“ nedostatečně „spirituální“, ale ne každý den člověk musí poslouchat hluboké atmosféry. Palec nahoru si tahle záležitost nesporně zaslouží.


Ivar Bjørnson & Einar Selvik – Hugsjá

Ivar Bjørnson & Einar Selvik - Hugsjá

Země: Norsko
Žánr: folk
Datum vydání: 20.4.2018
Label: By Norse Music

Tracklist:
01. Hugsjá
02. WulthuR
03. Ni døtre av hav
04. Ni mødre av sol
05. Fornjot
06. Nattseglar
07. Nytt land
08. Nordvegen
09. Utsyn
10. Oska
11. Um heilage fjell

Hrací doba: 62:22

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jsou tomu cca dva roky, co mnohými žánrovými stránkami zahýbala formace Skuggsjá respektive její debutové album „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“. Společný projekt Einara Selvika (Wardruna) a Ivara Bjørnsona (Enslaved) sice vzniknul již o něco dříve a dokonce vystoupil živě, ale až první deska skupině přinesla širokou pozornost. A ne neprávem, protože šlo o vcelku povedenou záležitost.

Jeden by si snad i tipnul, že vzhledem k vytíženosti obou protagonistů v jejich hlavních kapelách (WardrunaEnslaved od vypuštění „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ vydali nová alba a obě skupiny také koncertovaly) bude Skuggsjá – anebo také Ivar Bjørnson & Einar Selvik’s Skuggsjá – pouze jednorázovou záležitostí, ale zdá se, že oběma veličinám severské atmosférické hudby vzájemná spolupráce zachutnala, takže tu máme pokračování. Název projektu byl zpětně nenápadně upraven pouze na Ivar Bjørnson & Einar Selvik a pod touto hlavičkou připlula druhá deska „Hugsjá“.

Je otázka, jak se k „Hugsjá“ postavit. Na jedné straně bychom mohli říct, že druhý počin v jistých ohledech navazuje na „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“. Ne však úplně, skončit s tímhle prohlášením by bylo dost zkratkovité. Jedna zásadní změna se totiž udála. Zatímco debut představoval jakýsi střet obou světů, tedy folklórního ze strany Selvika a metalového ze strany Bjørnsona, na „Hugsjá“ jednoznačně převažuje ten první. Kytara i bicí se sice napříč deskou tu a tam ozvou, nicméně ani v jednom případě ne v takové podobě, aby se dalo mluvit o metalových vlivech, a celkově byl jejich zvuk upozaděn.

Ne snad, že by Ivar Bjørnson ještě neměl zkušenosti s hudbou bez metalových riffů. Vzpomeňme třeba na skvělý ambientní projekt BardSpec. Přesto se u poslechu „Hugsjá“ člověk nemůže zbavit pocitu, že Einar Selvik měl při skládání dost navrch. Což samozřejmě nemusí být pravda, nicméně zůstává faktem, že jsem měl dost často dojem, že tu či onu píseň by šlo bez větších obtíží použít i pro album Wardruny. Ponechám vám nyní chvíli, abyste se na základně vlastního subjektivního uvážení rozhodli, zdali se jedná o plus, či mínus…

Doufám, že jste si na rozmyšlení dali menší přestávku, abych nyní mohl odhalit šokující prohlášení, že za mě to až taková pecka není. Nechápejte mě špatně. Mnohé skladby na „Hugsjá“ jsou navzdory podobnosti s Wardrunou dobré. Další k ní zas tak blízko nemají, protože přece jenom obsahují kytary, trochu odlišné využití rytmiky a jsou méně ambientní. Někde vzadu ale hlodá červíček pochybnosti a říká, že se to už začíná trochu opakovat. A také že by se mi více zamlouvalo, kdyby se Einar v rámci druhého projektu od Wardruny víc vzdálil, než se k ní naopak přiblížil. A také že příští album Wardruny už by mělo přinést nějaký nový impuls a úkrok trochu jiným směrem.

Ivar Bjørnson & Einar Selvik

Asi to začíná vypadat, že Ivar Bjørnson byl na „Hugsjá“ odsunut úplně na druhou kolej. To nedokážu říct, třeba je nahrávka skutečně společným dílem a oba se na jejím skládání podíleli stejnou měrou. Ale ani to by nic nezměnilo na tom, že se druhé album jejich projektu až zbytečně přiblížilo domovské tvorbě jednoho z nich.

Dělá to všechno z „Hugsjá“ špatnou desku? Rozhodně ne. Stále se jedná o náladově dobře zhotovenou záležitost, která se může pochlubit hezkou atmosférou. Ta se drží, přestože jsou některé konkrétní skladby trochu slabší a při opakovaných posleších se pomalu začínají zajídat. Jako celek jde nicméně o počin složený s rozvahou i nějakou vizí. Pouze říkám, že tentokrát není na místě nadšení a že, konečně si to přiznejme, člověk asi čekal víc…


Knokkelklang – Jeg begraver

Knokkelklang - Jeg begraver

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: květen 2018
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Jeg begraver
02. Urstanken
03. Åndedragenes hvin

Hrací doba: 41:51

Odkazy:

Ani labelová příslušnost k Terratur Possessions a fakt, že obvykle proženu sluchem většinu jejich vydání, mě nepřinutila věnovat bližší pozornost norským Knokkelklang. Kapela samotná o ni zřejmě moc nestála, protože první čtyři demo kazety byly zřejmě určeny jen úzkému okruhu lidí a také se nedá říct, že by vinylové re-edice vybraných titulů či samotné vydání debutu doprovázela hlasitá očekávání. Ovšem jistý zesnulý kamarád o jakémsi demáči vícekrát básnil, a když jsem na letos vydané, dlouhohrající album „Jeg begraver“ náhodou narazil někde na blogu, uvědomil jsem si, že by mi tuhle desku určitě vnucoval tak dlouho, dokud bych si ji neposlechnul. Takže jsem tak učinil.

Knokkelklang je krásně onomatopoeické slovo, člověk ani nemusí čumět na archivy, kde je název osvětlen, aby si onen zvuk nakrásně představil. Sice si pod „sound of bones“ představím zvuk z nějakého starého RPG doprovázející zánik nepřátelského kostěje než zvuk srážky dvou reálných kostí (což jsem si taky musel vyzkoušet), ale účel je splněn a vize obnažených kostí trčících ze země, se mi vybavuje při poslechu již automaticky. Ze země jen sporadicky poprášené sněhem, v krajině, kde skrze šedivý, hustý opar jen těžko prosvítá znavené slunce. Anebo si pro podobnou představu vzpomeňte na obal prvního alba Burzum.

„Jeg begraver“ je sakra atmosférická věc, ostatně jak mělo napovědět fantazírování výše. Syrový mrazivý black metal, často melancholický, pro někoho snad až depresivní, avšak tyhle adjektiva jsou v případě Knokkelklang zcela prostá jakéhokoliv kýče a negativního zabarvení, za které jsou odpovědné hordy trendařů, outsiderů a dementních plešek. „Jeg begraver“ má unikátní vlastnost posluchače k sobě připoutat. Děje se tak pomocí uhrančivých silných motivů? No, nerad bych snižoval zdejší důsledně promyšlenou kytarovou práci, ale ne, protože pokud chceme takto hudbu Knokkelklang označit, je zcela nutné hovořit o celku. Album je absolutně šedivé a monotónní v tom nejlepším slova smyslu. Žádné povzbuzení, žádná katarze, jen bezvýchodný zmar a morbidní fascinace chřadnutím sebe sama a blízkého okolí.

Ale své oblíbené riffy si najdete zcela určitě, o tom žádná. V tomhle ohledu působí výrazněji první, titulní skladba, která díky svému ústřednímu motivu (nemusí tak hned působit, ale spolehlivě se vrací po celou dobu 21 minut) má v sobě i něco hrozivého. Čtrnáctiminutová „Urstanken“ hraje na podstatně nostalgičtější melancholickou notičku. Nejen díky této skladbě jsem si vícekrát při poslechu alba vzpomněl na staré dobré časy, kdy jsem black metal teprve objevoval. No a závěrečná „Åndedragenes hvin“ rozhodně není jen ambientním outrem na zaplácnutí B strany vinylu, naopak. Výborná tečka, ze které tuhne krev v žilách. Za zmínku v neposlední řadě stojí, jak je „Jeg begraver“ opracováno do důsledků. Album navzdory zdánlivému minimalismu skýtá různá zvuková překvapení v pozadí, „zvuk kostí“ prostupuje celým albem a produkce ve své fascinující syrovosti může být jen těžko lepší.

Je sice červenec a kdo ví, jak bude nadcházející zima vypadat, ovšem v jednom mám jasno. Jakmile se ochladí a začnou padat první vločky, okamžitě do přehrávače kromě Bekëth Nexëhmü narvu i Knokkelklang a valím ven na prověřená místa bez lidí, kde společnost dělají jen chcíplé stromy. Dále mi stojí za zmínku, že jsem si při poslechu „Jeg bergraver“ vzpomněl i na feeling evokovaný Walknut, Burzum („Det som engang var“), Blut aus Nord (výhradně „The Mystical Beast Beast of Rebellion“), Sortsind a Strid, i když Knokkelklang zní teda hodně jinak. Prostě pokud hledáte svojský black metal s atmosférou opuštěných mrtvých krajin, co nijak nezapadá do současného žánrového zeitgeistu, tak „Jeg bergraver“ zkuste. Ať už jsou popisky, fantazie a zvláště přirovnání výše jakkoliv mimo z důvodu, že podobnou muziku jsem léta nevyhledával, objektivním faktem zůstává, že tohle je výborný Black Metal.


A.H.P. – Forakt, hat og død

A.H.P. - Forakt, hat og død

Země: Norsko / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
Side A:
01. Among the Dead

Side B:
02. Tomhet [Burzum cover]

Hrací doba: 31:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

Debut norské (nebo spíš polské?) sebranky A.H.P. s názvem „Against Human Plague“ mě úplně na lopatky nepoložil. Sice nebyl úplně hloupý, ale že by mě ta placka zaujala nějak výrazněji, to rozhodně ne. Mé dojmy byly spíš chladnější a nějak jsem neměl v plánu kapele v budoucnu věnovat zásadní část své pozornosti a čím dál tím drahocennějšího času na poslech nové muziky. O to víc mě ovšem překvapilo a potěšilo letošní EP „Forakt, hat og død“, po němž svůj postoj k A.H.P. musím zásadně přehodnotit.

Jak jsem naznačil, původně jsem ani nechtěl „Forakt, hat og død“ poslouchat. „Against Human Plague“ jsem si zapamatoval spíš jako průměrný agresivní black metal, který se střídal s ambientem, přičemž jsem nepředpokládal, že by se A.H.P. od této polohy a kvality nějak signifikantně posunuli. Mýlil jsem se. „Forakt, hat og død“ jsem vlastně pustil spíš náhodou, protože jsem zrovna nevěděl, co si mám pustit, a příhodně jsem měl v tom momentě otevřený Bandcamp Avantgarde Music, protože jsem uvažoval nad tím, co dalšího z jejich shopu by mělo skončit u mě na polici. Hned s prvním poslechem jsem zjistil, že „Forakt, hat og død“ je kvalitou dost jinde oproti staršímu materiálu, a při finální realizaci objednávky jsem neváhal přihodit i právě jeden z 250 vinylů nového ípka A.H.P.

Než se pustíme k povídání o samotném minialbu, slušelo by se nejspíš zmínit, co se v mezičase událo u skupiny. Gulnar, původem polský muzikant aktuálně žijící v Norsku, k sobě do sestavy přibral další muzikanty. Kytary a efektů se na „Forakt, hat og død“ ujal Aro (Masachist, Illness), jenž se jako host podílel už na „Against Human Plague“. Vokály a basy pak převzal Armagog (Throneum, Embrional, ex-Arkona, ex-Taran), jehož manželka Marita jen tak mimochodem napsala text ke skladbě „Among the Dead“, která je stěžejní náplní EP.

Asi nemusím nijak zásadně zdůrazňovat, že tím pádem je „Among the Dead“ oním hlavním důvodem, proč byste měli „Forakt, hat og død“ chtít slyšet. A.H.P. zde předkládají devatenáctiminutovou píseň, která však – své délce navzdory – nenudí prakticky ani minutu. Pokud je mezi vámi někdo, kdo nedá dopustit na „Against Human Plague“, pak ho „Among the Dead“ může trochu zklamat, protože se ani zdaleka nejedná o tak ortodoxní a nasraný černý kov jako minule. Tenhle song je mnohem pestřejší, skladatelsky promyšlenější a strukturovanější. Což asi úplně nepřekvapí, protože jen těžko by to šlo jinak vzhledem ke stopáži; zatímco agresivní sypačka může fungovat na ploše několika málo minut, v delších kompozicích by obstála jen těžko.

A.H.P.

Tenhle posun však A.H.P. opravdu sluší, poněvadž se v „Among the Dead“ nachází množství kvalitně vystavěných momentů a zapamatovatelných pasáží – zapamatovatelných nikoliv díky nějaké chytlavosti nebo hitovosti, nýbrž díky skvělé skladatelské práci. Samozřejmě dojde i na ambientní pasáže, které jsou ale tentokrát s blackmetalovou složkou hudby propojeny smysluplněji a přesvědčivěji. Na každý pád palec nahoru.

Druhá strana „Forakt, hat og død“ pak ukrývá předělávku ambientní písně „Tomhet“ od Burzum, která se původně objevila na desce „Hvis lyset tar oss“ z roku 1994. A ani v tomto případě nemám moc důvodu si stěžovat. A.H.P. tuhle skladbu předělali důstojně a se ctí. V jejich podání zní „Tomhet“ trochu odlišně, ale známá melodie nenechá nikoho na pochybách. Každopádně, jak mě covery většinou nevzrušují anebo rovnou serou, zrovna v tomhle případě mohu s klidem říct, že jako dovětek k „Among the Dead“ to funguje moc dobře.

Vzato kolem a kolem tedy mohu A.H.P. klidně vyseknout poklonu. Nečekal jsem od „Forakt, hat og død“ prakticky nic a dostal jsem EP, které mě mocně baví a poslední dobou ho sjíždím dost často a zodpovědně. Na první pohled možná nenápadná, leč dost silná záležitost, již mohu jenom doporučit.


Dimmu Borgir – Eonian

Dimmu Borgir - Eonian

Země: Norsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 4.5.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. The Unveiling
02. Interdimensional Summit
03. Ætheric
04. Council of Wolves and Snakes
05. The Empyrean Phoenix
06. Lightbringer
07. I Am Sovereign
08. Archaic Correspondence
09. Alpha Aeon Omega
10. Rite of Passage

Hrací doba: 54:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dimmu Borgir jsou živoucím důkazem toho, že i takový styl jako black metal, který je už ze své podstaty anti-všechno, lze pojmout vysloveně komerčním způsobem a udělat si z něj děvku a dojnou krávu. Než na mě nějaký dement spustí ty standardní slinty o tom, jak vlastně každá kapela, která koncertuje a prodává cédéčka, je a musí být komerční, rád bych ho už v předstihu poslal do prdele. Takové demagogické kvazi-argumenty by totiž nebyly ničím jiným než zavíráním očí nad reálnou situací…

Je zcela evidentní, jak Dimmu Borgir postupem let svou tvorbu zpřístupňují a skládají věci čím dál tím víc stravitelné širokému metalovému publiku. Chtělo by se říct, že úměrně s tím, jak rostou počty jejich posluchačů, byť nedokážu říct, co z toho je příčinou a co následkem. Nakonec je to jedno, poněvadž výsledek zůstává stejný – kapela, která kdysi začínala s black metalem a svého času ji šlo považovat za relativně zajímavou, se přesunula do pozice neškodného metalového mainstreamu bez koulí. Kdo to nevidí a neslyší, je slepý a hluchý. Kdo to obhajuje uměleckým vývojem, tak si takovéhle sračky zaslouží poslouchat.

Současnou situaci Dimmu Borgir bude asi nejlépe ilustrovat tvrzení, že dnes už by bylo nadmíru zavádějící řadit tohle norské trio k black metalu. Dnešní Dimmu Borgir, jak se prezentují na aktuální desce „Eonian“, prostě s black metalem nemají společného zhola nic. Jedná se o bezzubý symfonický pohádkový metálek, který spíš než k black metalu má mnohem blíž k Therion nebo Nightwish. A právě na jejich posluchače Dimmu Borgir zřejmě míří. Prostě musejí, poněvadž takovouhle načančanou patetickou blitku nemůže žádný příznivec black metalu považovat za hodnou svého sluchu.

„Eonian“ do puntíku potvrzuje to, co naznačoval už úvodní singl „Interdimensional Summit“. Ne snad, že by mě to překvapovalo. Vlastně bych se spíš divil, kdyby „Eonian“ neznělo nějak takhle. Metalová dravost byla potlačena na minimum, kytary jsou prakticky neškodné a nehrají vůbec nic zajímavého (což je nadmíru vtipné s ohledem na skutečnost, že dva ze tří stálých členů, včetně hlavního skladatele, jsou kytaristé a ten třetí, zpěvák, na kytaru taky hraje), nejvýraznějším prvkem se staly bohaté orchestrace, sbory, výpravné symfonické aranže. Dokonce ani ten Shagrath už tolik neřve a jeho vokální projev je umírněnější, spíš rádoby-temně šeptá, než aby se do toho trochu opřel a ukázal, že má v hrdle pořád nějakou pilu.

A tak se to má s celým albem. Pro posluchače Nightwish temná hustota, ale kdokoliv, kdo nemá omezený rozhled, se „Eonian“ musí vysmát jako metalu pro děti. Pod nánosy perfektního make-upu muzikantů a pod nánosy symfonického balastu se skrývá sterilní nic. Celé je to povrchní pozlátko, na nějž se cílová skupina nachytá a zajistí tomu úspěch. Má to ovšem nějakou kvalitu? Ani náhodou…

Jsou na „Eonian“ vůbec nějaké klady? Mohl bych použít standardní hlášku o tom, jak jsem se snažil nalézt alespoň něco k pochvale, ale nic jsem nenašel… jenže nebudu lhát, nehledal jsem. Neměl jsem k tomu důvod, jelikož mě poslech desky regulérně sral, a kdybych mohl, tak bych ji z lítosti a bez lítosti utratil. Proč bych si tedy měl vycucávat z prstu nějaké plusy, když stejně vím, že je to skrz naskrz píčovina, jejíž poslouchání mi bylo jednoduše odporné? Snad za jediný trochu světlejší bod lze považovat úvod „Council of Wolves and Snakes“ – ani ne kvůli tomu, že by byl nějak zvlášť dobrý, ale protože oproti okolnímu nonstop „nightwishování“ je to alespoň nějaká změna. Ale žádné strachy, i tady ve druhé půlce dojde na sbory a rádoby epické pasáže.

Dimmu Borgir

„Eonian“ je vlastně jedno z nejhorších alb, která jsem měl letos tu smůlu slyšet; už dlouho mě nic neiritovalo takovým způsobem jako právě novinka Dimmu Borgir. Přesto nepochybuji o tom, že bude mít úspěch, což mi přijde dvojnásob smutné. Jakákoliv obliba takové sračky jen potvrzuje absolutní nenáročnost posluchačů středního metalového proudu, kteří sežerou jakékoliv hovno, kde hraje kytara a které má melodii. Na druhou stranu je to skoro až vtipné, jak se Dimmu Borgir osm roků pižlají s deskou, která je naprosto příšerná, a ještě za to sklidí potlesk. Nakonec to krásně odráží stav současného metalu. Dimmu Borgir nicméně hudební kvalitou dosáhli nového dna, což je téměř obdivuhodný výkon, když vezmeme v úvahu, že už několik předchozích nahrávek byla hloupá symfo-žumpa.


Carpathian Forest – Likeim

Carpathian Forest - Likeim

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.4.2018
Label: Indie Recordings

Hrací doba: 05:29

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandcamp 2

Poslední roky to je s fungováním Carpathian Forest všelijaké, to není žádné tajemství. Od posledního alba „Fuck You All!!!! Caput tuum in ano est“ uplynulo už celých dvanáct let, během nichž kapela v některých chvílích prakticky nehrála. Léta vyplněná pouze nárazovými koncerty, které navíc ne vždy dopadaly přesvědčivě (vzpomeňme třeba na Brutal Assault 2013, kde byl Nattefrost totálně na plech), nakonec zapříčinila, že v roce 2014 odešli dlouholetí členové Tchort, Vrangsinn, Blood Pervertor a A. Kobro.

V sestavě Carpathian Forest tedy zůstal osamocen Natteforst, jenž se obklopil novými spoluhráči, kteří se ze tří čtvrtin rekrutují ze Svarttjern, a společně konečně začali pracovat na tom, aby kultovní značku opět oživili. Už nějakou dobu se pracuje na nové desce „Likskue – Dødens arkitekur“ a přednedávnem vyšla první ukázka toho, jak by mohla znít – EPčko „Likeim“.

Nutno upozornit, že pokud se někdo na novou muziku Carpathian Forest opravdu těšil, minialbum jako „Likeim“ jej po dvanácti letech ticha s největší pravděpodobností neuspokojí. EP je totiž ochutnávkou v tom pravém slova smyslu, poněvadž se na sedmipalci nachází jen pět a půl minuty hudby, z nichž jen polovina je původním materiálem Carpathian Forest. Na B straně se totiž nachází předělávka „All My Friends Are Dead“ od Turbonegro.

Pozitivní zpráva asi je, že titulní track na A straně zní jako Carpathian Forest. Což je asi tak vše, co jsem si z „Likeim“ odnesl. Song je v pohodě a slušně odsýpá, ale rozhodně nemohu tvrdit, že bych se z toho posadil na prdel. Nesere mě to, ale upřímně řečeno, kdyby „Likeim“ nikdy nevyšlo, nebyli bychom ochuzeni o nic zásadního. Dvě hodiny po poslechu (ne jednom) už se song absolutně vypaří z hlavy.

Samozřejmě vyvstává otázka, jak bude znít řadovka, když se Carpathian Forest rozhodli jako první skladbu po dvanácti letech vypustit něco, co je jenom v pohodě, ale nijak nenadchne. Cover od Turbonegro vyznívá o něco zábavněji, protože je pestřejší a uvolněnější, což taky o něčem vypovídá.

EP beru spíš jako zprávu od Carpathian Forest, že jsou (opět) naživu. Oukej. Ale že bych po poslechu „Likeim“ nemohl dospat, než vyjde „Likskue – Dødens arkitekur“, to tvrdit skutečně nemohu. Na to zní novinka až moc průměrně.


Rûr – Rûr

Rûr - Rûr

Země: Norsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 46:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Obecně vzato v recenzích radši představuji nová a neokoukaná jména. Začínající formace, o nichž většina lidí doposud neslyšela. Právě tohle totiž po mém soudu v dnešní digitální době, v dnešním globalizovaném světě, kdy na pár kliků najdete o svých oblíbencích a již známých kapelách takřka vše, dává recenzím nějaký smysl. Psát recenzi na nové Iron Maiden je sice vždycky paráda, ale těžko půjde o nějakou objevitelskou činnost, protože to bude už přibližně stopadesátá recenze, jakou jste četli. Psát o skupinách, které jsou teprve na začátku své cesty, mi přijde jako bohulibější činnost, byť ne pokaždé to skutečně stojí za to. Dnešek budiž dalším takovým případem.

Jednočlenný projekt Rûr pochází z Norska a prvně dal o sobě vědět v loňském roce, kdy vydal bezejmenné debutové EP o třech písních a třicet minutách. Materiál následně zaujal německé vydavatelství Northern Silence Productions, které jej před měsícem vydalo znovu. Původní trojice skladeb zůstala nezměněna, akorát k nim přibyl čtvrtý, tentokráte rovnou čtvrthodinový kus. Možno zmínit, že zatímco loňský počin je označován jako minialbum, aktuální novou edici se čtyřmi stopami skupina označuje jako dlouhohrající debut.

Když jsem pročítal ohlasy na loňské EP i letošní novou skladbu, prakticky všichni hudbu Rûr jenom chválí. Vlastně se tomu ani nedivím, podpisu u firmy jako Northern Silence rovněž ne. Rûr totiž produkuje formu black metalu, jaká se v posledních letech dost hraje a také je dost oblíbená. Během přirovnávání lze zmínit třeba formace jako Saor nebo Dzö-nga, od věci nebude připomenout ani atmo-blacky à la Summoning, takže klidně můžete myslet i na skupiny jako Sojourner či Eldamar, abych jmenoval něco, co jsme zde recenzovali. Ve druhém případě si ale zkuste odmyslet klávesy, což se sice na první pohled může zdát jako výrazný rozdíl, ale atmosféricky Rûr od tohoto druhu black metalu není nijak daleko. K tomu nezapomeňte přimíchat ani pár kytarových linek, které by se v pohodě uživily i v post-black metalu.

Možná už začíná být jasné, že Rûr míří do oblasti black metalu, kterou já osobně příliš nemusím, a pokud nás čtete pravidelně, asi už začínáte větřit pořádnou jebačku. Tak jednoznačné to však není, protože Rûr naštěstí nepatří k těm, jejichž poslech by mě vyloženě obtěžoval. Jestli mám s deskou nějaký problém, je to spíš nevýraznost. Rozjezd úvodní písně „I“ už jsem znal téměř zpaměti, ale další minuty nahrávky byly dlouho poněkud mlhavé. Jednoduše z toho důvodu, že si nahrávka nedokázala udržet mou pozornost. Vždy jsem vnímal jenom chvíli a potom jsem v myšlenkách utekl jinam, prostě si to nedokáže podmanit. Jako kulisa, kterou člověk vlastně ani pořádně nevnímá, bylo „Rûr“ relativně fajn, ale nic moc navíc.

Rûr

Nicméně takové hodnocení asi nepatří k těm, jejichž pomocí by člověk nalákal. Nic takového jsem nakonec ani neměl v plánu. Když jsem se totiž donutil k opravdu soustředěnému poslechu, ukázalo se, že se na „Rûr“ nic zásadního opravdu neodehrává. Naštěstí stále platí tvrzení, že to není nic vyloženě špatného, ale celé je to takové… obyčejné. Prostě mám pocit, jako kdybych podobných kapel slyšel už dost, přičemž zrovna Rûr mezi nimi nemá čímkoliv překvapit či výrazněji zaujmout.

Některé pasáže vcelku jdou, jiné zavánějí slabotou, ale žádná z nich nedokáže pohltit, dokonce ani nasrat ne. Atmosféricky mě to zcela míjí, což je u takto laděného black metalu naprosto zásadní problém. Když to tedy vezmu kolem a kolem, myslím, že se tu celou dobu bavíme o nepříliš výrazném průměru, který slyšet nemusíte.