Archiv štítku: NOR

Norsko

Hidden Persuaders – Flowers of the Abyss

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Země: Norsko
Žánr: ritual drone / experimental / black metal
Datum vydání: listopad 2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Sleepwalker
02. The Lost Art of Twilight
03. Labyrinthine Eyes
04. Flowers of the Abyss
05. Deformations
06. A Shadow Shall Rise
07. Order of Illusion
08. Postscript

Hrací doba: 37:04

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Již několikrát jsem zde v různých souvislostech zmiňoval, že nemám příliš rád nadprodukci. Můžete si říct, že to je předsudek, když se na hudebníky, jejichž kadence nahrávání a vydávání nových počinů je vpravdě zběsilá, dívám automaticky skrze prsty, ale nemohu si pomoct. Vždy se bojím, že takový přístup nutně musí znamenat upřednostnění kvantity nad kvalitou, přičemž empirická zkušenost praví, že je taková obava na místě. Takové ty případy, kdy někdo solí nahrávky po desítkách a vydává x alb do roka… většinou to zní všechno stejně (nebo aspoň podobně) a nemá to větší hloubky. Mnohdy se tu nachází potenciál, ale tím spíš obdobný přístup zamrzí, protože kdyby se dotyčný soustředil víc na vypilování jedné desky namísto rychlé výroby deseti, mohlo by jít o skvělou záležitost.

Norský muzikant Andreas Brandal evidentně patří právě mezi takové výtečníky, jejichž diskografie čítá neuvěřitelně vysoké množství nahrávek, až člověku při pohledu na seznam spadne brada na zem. Dal jsem si tu práci, spočítal jsem to a vyšlo mi, že Andreas má na svém webu uvedeno, že jen od roku 2008 natočil – a teď se podržte, fakt jsem si to nevymyslel – neskutečných 137 počinů vydaných pod různými projekty a s různými kapelami. A to jsem vůbec nebral v potaz kompilačky, s nimiž by už takhle astronomické číslo (průměr cca 15 alb na rok!!!) vyletělo ještě mnohem výše.

Kdybych tohle všechno věděl už před poslechem desky „Flowers of the Abyss“ vydávané pod hlavičkou projekt Hidden Persuaders, jistě bych se na ni taktéž koukal již v předstihu s despektem. Naštěstí jsem v prvotní přípravě nešel nijak do detailu, díky čemuž jsem k „Flowers of the Abyss“ mohl přistupovat bez předsudků. A musím říct, že se mi výsledek opravdu zalíbil. Dokonce takovým způsobem, až bych si dovolil tvrdit, že by si mě něco takového získalo, i kdybych vše výše zmiňované věděl a přistupoval k tomu dle své tradice. Ještě příjemnější pak je, že se zjevně nejedná o pouhou náhodu, poněvadž jsem posléze namátkou okusil i další desky Hidden Persuaders (jichž není moc – pod tímto projektem zatím jen čtyři věci) a třeba takové „Elegies and Curses“ je rovněž skvělé. I navzdory pozitivní zkušenosti však nehodlám začít tvorbu Andrease Brandala prozkoumávat nějak podrobněji a systematičtěji, jelikož něco takového by člověku zajistilo zábavu do konce života, což přece jenom nemám zapotřebí.

„Flowers of the Abyss“ stojí především na hutné atmosféře, která dokáže vtáhnout do svých hlubin, pohltit a už nepustit. To je to hlavní, co byste o desce měli vědět a proč by vás to celé mělo zajímat. Jedná se o záležitost určenou těm z vás, kdo prahnou po náladě a zvuku, nikoliv písních. Andreas Brandal zde míchá dronovou masáž s blackmetalovou patinou a do téhle základní kombinace nechává promlouvat i další vlivy, které se začínají někde na (martial?) industrialu a končí s náznaky noisu.

To celé pak zastřešuje rituální nálada, jež patří k stěžejním prvkům „Flowers of the Abyss“. V tomto případě se ovšem nejedná o samoúčelné pojmenování poplatné době, kdy je v módě zaklínat se spirituálnem a ohánět se rituály až za roh. Zde se jedná o záležitost bez póz či prvoplánovitosti, z pouhé hudební produkce vyvěrá pocit něčeho víc. Ne nadarmo je až archetypální rytmické třískání s halucinogenními účinky tím, co tvoří vrcholné momenty „Flowers of the Abyss“. Bez nich by album jistě nebylo špatné, mělo by plusy a myslím, že by se stále jednalo o slušné poslouchání. Ale doslova hypnotická rytmika celému počínání Hidden Persuaders nasazuje korunu a stává se tou pověstnou třešničkou na dortu, díky níž se „Flowers of the Abyss“ stává záležitostí, která z průměru rozhodně vybočuje. Abychom si ale rozuměli, určitě je zde toho víc k poslouchání. Co takhle abych řekl, že jsem v útrobách „Flowers of the Abyss“ narazil i na momenty, při nichž jsem si vzpomněl na The Devil & the Universe… to zní lákavě, ne?

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Výborný dojem pak dokonává i forma, protože „Flowers of the Abyss“ vyšlo na audiokazetě (49 kusů) s ručně vyráběným papírovým obalem v různých barevných provedeních – převládá hnědá, oranžová, okrová, ale dle fotek jdou některé kopie až do ruda, ale najdou se i bílé či jedna zelená.


Khonsu – The Xun Protectorate

Khonsu - The Xun Protectorate

Země: Norsko
Žánr: industrial / black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Jhator Recordings

Tracklist:
01. Desolation City
02. A Jhator Ascension
03. The Observatory
04. Liberator
05. Death of the Timekeeper
06. The Tragedy of the Awakened One
07. Visions of Nehaya
08. A Dream of Earth
09. Toward the Devouring Light
10. The Unremembered

Hrací doba: 58:03

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Khonsu

Před pěti lety se zjevili Khonsu a vypadalo to, že na tuto norskou formaci čeká zářná budoucnost. Kapely se okamžitě ujal renomovaný label Season of Mist, pod jehož hlavičkou vyšlo debutové album „Anomalia“. Jak ovšem známo, tahle firma už dávno není v pozici, kdy by si mohla dovolit dělat charitu, takže je asi zřejmé, že v Khonsu čuchala nějaký potenciál na sebe vydělat. Nalijme si čistého vína, velkou, ne-li dokonce stěžejní roli v tom hrálo propojení s Keep of Kalessin.

Hlavním mozkem Khonsu je totiž S. Grønbech, což je bratr týpka známého pod gangsterskou přezdívkou Obsidian Claw. Druhý jmenovaný je lídr Keep of Kalessin a svému bráchovi (jenž se jen tak mimochodem mihl i v samotných Keep of Kalessin jakožto skladatel na EP „Reclaim“) v tehdy nově vznikajícím projektu notně píchl. Ujal se produkce a z Keep of Kalessin přitáhl i zpěváka Thebona, který „Anomalia“ nakdákal. Však právě na jménu bráchovy známější formace tenkrát stála komplet propagace (což nechci prezentovat jako vypočítavost Khonsu, nepochybuji o tom, že šlo spíš o tah Season of Mist).

Jenže sejde z očí, sejde z mysli. Po kladně přijatém debutu se Khonsu nějak vytratili, zmizeli ze stáje francouzského labelu a následující roky o nich nebylo příliš slyšet. Ticho pročíslo pouze EP „Traveller“ v roce 2014, ale jinak Khonsu navenek stagnovali. Anebo možná jen v ústraní pracovali na dalším materiál, jenž nakonec vyšel v listopadu pod názvem „The Xun Protectorate“.

První, co na „The Xun Protectorate“ upoutá, je rozhodně nádherná obálka, která patří k těm nejlepším metalovým artworkům, na něž jsem v loňském roce narazil. Už jen ten sliboval mnohé a společně s pozitivní vzpomínkou na „Anomalia“ nebyl důvod se na druhou desku netěšit. Je pravda, že debut rozhodně nebyl dokonalý a měl svoje mouchy, ale jistá zajímavost mu jistě nechyběla, měl spoustu výborných momentů a přinejmenším jednu naprosto dokonalou píseň. Výchozí pozice tedy nebyla vůbec špatná.

„The Xun Protectorate“ oproti „Anomalia“ přináší několik vcelku zásadních změn. Samozřejmě na svém místě zůstává základní žánrový rámec, tedy progresivněji a do industriálu laděný black metal. Přesto je vyznění novinky docela jiné, kosmičtější. Především musím ocenit jednu věc. „Anomalia“ v mnohém skutečně připomínala Keep of Kalessin. Na „The Xun Protectorate“ se Khonsu stínu spřízněné známější formace naštěstí zbavili. Jistě v tom má prsty i skutečnost, že druhé album již nenazpíval Thebon, jehož specifický vokál mám a nejspíš navždy budu mít (a hádám, že nejen já) spojený právě s (jistým obdobím) Keep of Kalessin. Tu a tam sice stále probleskává rukopis Arnta Grønbecha, jenž na novince vystupuje jako host, ale naštěstí se nejedná o nic natolik zásadního, aby stále bylo nutno tvrdit, že Khonsu na noze vláčejí kouli s názvem Keep of Kalessin.

Tenhle posun je příjemný především díky tomu, že Keep of Kalessin už jsou dnes hudebně odepsaná skupina, která do světa pouští pěkné homo-mrdky – však poslední řadová nahrávka „Epistemology“ už je v podstatě neposlouchatelná. V pomyslném souboji obou bratrských formací tedy nyní suverénně vedou Khonsu. Vězte, že i navzdory všemu, co padne níže, má totiž z bratrů Gronbechů mnohem více hudební invence ten s křestním jménem začínajícím na S.

Přesto „The Xun Protectorate“ není bez chyby a opětovně je tu několik nedostatků, jejichž přítomnost mi prostě brání v nadšení. Jako by se Khonsu zbavili neduhů debutu a na druhém albu si našli neduhy jiné. Předně mě nebaví plochý a chladný zvuk, jenž se velké míře podepsal na tom, že jsem zpočátku neměl chuť „The Xun Protectorate“ vůbec poslouchat. Jistěže by leckdo mohl oponovat, že studenost ozvučení souvisí s industriálním laděním muziky Khonsu, jenže takový argument dle mého neobstojí. Pokud by šlo o chladnost v rámci stylu a uměleckého záměru, neměl bych proti tomu vůbec nic. Obzvláště v metalových momentech a obzvláště na kytarách je ta plochost nejznatelnější.

Khonsu

À propos metalové momenty. Právě ony jsou totiž tím, co „The Xun Protectorate“ stahuje dolů. Což o to, deska obsahuje i některé výborné nápady a působivé pasáže, to se zase nestrachujte, zato věřte tomu, že vrcholy přicházejí tehdy, kdy Khonsu ukazují svou elektroničtější tvář. Kytarověji orientované písně jsou totiž vcelku nudné, což se například týká otvíráku „A Jhator Ascension“, paradoxně možná nejnudnější položky celé kolekce. Jako ještě křiklavější příklad nám může posloužit devítiminutová „Liberator“, v níž lze nalézt i výborné chvilky. Ty ovšem přicházejí až se zvolněním, melodiemi, klávesovými linkami, čistými vokály. A od nich posluchače zdržují dlouhé minuty zcela prázdného riffování, které víc nudí, než baví.

Pokud něco z „The Xun Protectorate“ stojí za slyšení, je to jednoznačně až závěr počinu. Suverénní vrchol totiž přichází s osmou „A Dream of Earth“, jejíž atmosféra je doslova kouzelná. V souvislosti s ní bych si dovolil vyzdvihnout i vokály, které jsou na albu rozmanité a kvalitní. Vtipně z toho nejhůře vychází stálý vokalista T’ol, jenž se stará o řev. Levou zadní jej totiž přebíjejí hosté – čisté mužské zpěvy dostal na starost Rune FolgerøAtrox, ženské linky pak nazpívala mně neznámá Eli Karoline Kvendseth. Právě její příspěvky jsou excelentní a právě „A Dream of Earth“ patří k místům, v nichž to bezezbytku dokazuje. Jakmile se zpěvačka někde objeví, okamžitě si krade písničku pro sebe.

Baví mě ale i další dlouhá kompozice, takřka dvanáctiminutová a epičtěji laděná „Toward the Devouring Light“, v níž se dá bez větších problémů strávit i čistě metalové hoblování – snad i proto, že je zde v menšině. Vcelku zajímavá je taktéž „Death of the Timekeeper“, která se vytasí s parádními kytarovými melodiemi. Také některé další písně jako „The Observatory“ či „The Tragedy of the Awakened One“ obsahují dílčí momenty, s nimiž může být posluchač spokojen.

Z pohledu celku mám však stále pocit, že „The Xun Protectorate“ nedopadlo tak dobře, jak mohlo a mělo. Nenechte se zmýlit, některé pasáže jsou excelentní, ale vedle toho se zde nacházejí i poměrně jalové chvilky. Obzvláště zpočátku se nahrávka tvářila jako velké zklamání – podrobnější poslechy sice naštěstí dojem poopravily, ale stále zůstává mírná pachuť a pocit, že Khonsu by měli i navíc. Že by mohli stvořit dech beroucí dílo, kdyby se oprostili od domnělé nutnosti být metalovou skupinou. Snad se tohoto metalového okovu zbaví na třetí desce, stejně jako se mezi prvním a druhým albem zbavili okovů Keep of Kalessin. Jestli ne, dopadne to příště stejně jako „The Xun Protectorate“ a nakonec i jako „Anomalia“ – jako poměrně zajímavá nahrávka s jednou fenomenální písní (zde „A Dream of Earth“, minule „The Malady“), která však měla na víc.

Khonsu


Havnatt – Heimferd

Havnatt - Heimferd

Země: Norsko
Žánr: neofolk
Datum vydání: 15.11.2016
Label: Secret Quarters Records

Tracklist:
01. Gån-lenkur driv i havet
02. Spor i snø
03. Heimferd
04. Dyr på sprang over fuktig skaugbunn
05. Søvn i september
06. Nattegjest
07. Utferd
08. Endestasjon

Hrací doba: 50:53

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

S norským duem Havnatt jsem se poprvé setkal v roce 2012, když vyšlo debutové EP „Havdøgn“. To jsem sice neslyšel už pěkně dlouho, v paměti mi ovšem zůstalo. Vzpomínám si na něj jako na dost příjemnou záležitost holdující jemnému a minimalistickému neofolku postavenému na akustické kytaře a ženském vokálu. V jeho útrobách však šlo nalézt kus poutavé atmosféry. Navzdory původu nešlo o žádné zpodobnění drsného severu a jeho hlubokých lesů, fjordů či zamlžených hor. Havnatt holdovali spíše melancholii. Mimochodem, tři přítomné skladby byly ve skutečnosti zhudebněnými básněmi a v té době již měly šest let na křížku, jen zbylé dvě byly čerstvé.

Jenže i navzdory tomu, že jsem si Havnatt díky „Havdøgn“ zapamatoval a uložil si je v paměti jako formaci, již se vyplatí poslouchat, postupem času se mi dočista ztratili z očí. Nezapomněl jsem na ně, ale nějak jsem jejich kroky přestal sledovat. Tím pádem mi úplně uniklo, že Norové v létě 2013 vydali svůj dlouhohrající debut „Etterlatte“. A musím se přiznat, že jsem jej dodnes neslyšel. K opětovnému shledání totiž došlo až v loňském roce, když jsem náhodou narazil na informaci, že Havnatt připravují svou druhou řadovou desku „Heimferd“. A právě ta mi nakonec posloužila jako důvod, proč Havnatt opětovně vytáhnout na světlo boží respektive do svého přehrávače (což je to v podstatě to samé). A s pozitivní vzpomínkou na „Havdøgn“ na mysli jsem se těšil na další krásnou porci mlhavých nálad.

Základní recept Havnatt zůstal vesměs nezměněn. V hlavní roli jsou opětovně akustická kytara Toma Simonsena a zpěv Cecilie Langlie. Vedle toho ovšem přibyly i další prvky, v písních se objevují i perkuse, smyčcové nebo dechové nástroje. Obecně vzato je „Heimferd“ samozřejmě stále minimalističtější záležitostí, oproti „Havdøgn“ je však novinka o něco rozmáchlejší… byť tohle vzhledem k povaze hudby Havnatt asi není to úplně nejpříhodnější pojmenování, ale snad si rozumíme.

Nicméně tenhle odklon trochu jinam „Heimferd“ nijak neškodí. No, popravdě řečeno, právě naopak, nahrávce jenom prospívá, protože právě v takových momentech je asi nejpoutavější. V oněch nejjemnějších momentech, kdy Havnatt operují jen se zpěvem a akustickou kytarou, mi totiž deska nepřipadá zdaleka tak poutavá, jak bych si býval představoval. Namísto podmanivé melancholické atmosféry mi to – řečeno s jistou mírou nadsázky – přijde jen jako prachobyčejné táborákové zpívánky. Jednoduše mě to neoslovuje.

Havnatt

„Heimferd“ tak drží nad vodou právě ty chvíle, kdy se Havnatt vydají nad rámec základní formy zpěv-kytara. V tom uspávacím brnkání tak potěší třeba i smyčcové finále druhé „Spor i snø“. Opravdu příjemná v celé délce je ale pouze šestá „Nattegjest“. Ve všech dalších písních se nacházejí pasáže, k nimž mám své výhrady a které mě spíš nebaví. V některých skladbách to lze bez problémů překousnout, protože to není tak hrozné a zbytek (pasáže s dalšími nástroji) má něco do sebe, v jiných nuda citelně převažuje, což se týká kupříkladu poslední zívačky „Endestasjon“.

Samozřejmě, i mě napadlo to, co nejspíš napadlo vás při čtení předchozích řádků. Nebyla má očekávání příliš vysoká? Nepamatuji si náhodou „Havdøgn“ lepší, než jaké ve skutečnosti je? Co když je „Heimferd“ vlastně stejně dobré, akorát to, co mě dokázalo oslovit před pěti lety, mě už dnes míjí, protože jsem se za tu dobu posunul jinam? To jsou všechno zcela legitimní otázky a odpovědět na ně mohla pouze jediná věc – oprášit „Havdøgn“ a poslechem experimentálně ověřit, kde je pravda.

Havnatt

Naneštěstí pro Havnatt se ukázalo, že debutové EP je i s odstupem času výborné a baví mě. A to z „Heimferd“ bohužel nutně činí zklamání. Alespoň tedy pro mě. Co si z toho vezmete vy, jestli si album pustíte a jak se vám zalíbí, to je všechno samozřejmě jenom na vás, vašem vkusu a chutích.


Recitations – The First of the Listeners

Recitations - The First of the Listeners

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: podzim 2016
Label: Avantgarde Music / Signal Rex / Ekhidna Records
Původní vydání: březen 2016, selfrelease

Tracklist:
01. The First of the Listeners
02. Tongueskull Sacrament
03. Godspeak Halilu Lija
04. To Voice the Unutterable

Hrací doba: 29:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Nikdy není dost zajímavých podzemních uskupení, která produkují uhrančivou audio-temnotu a zároveň jsou skryta očím středního proudu metalové scény. Nikdy není dost působivých záležitostí, jejichž magie je určena pouze uším zasvěcených fajnšmekrů, kteří jsou natolik bojácní, aby se prohrabávali zákoutími, kam běžný posluchač (ideálně ten, jenž je přesvědčen o svém elitářství – vždyť poslouchá Sabaton!) nedohlédne. Dnes si jednu takovou magickou formaci představíme.

O Recitations toho není moc známo s výjimkou původu, jímž je Norsko (jestli někdo z té rozostřené fotky pozná, co jsou zač, nechť mě poučí). Nechme tedy nejprve promluvit jiná fakta, která by sama o sobě mohla napovědět, že půjde o něco kvalitního. První demosnímek „The First of the Listeners“ vyšel digitálně letos v březnu bez větší pozornosti. Okolo však velmi rychle začaly kroužit kvalitní labely větřící vysoký potenciál – mezi nimi třeba i elitní italské vydavatelství Avantgarde Music. Uběhl ani půlrok a venku už je MC (Ekhidna Records), CD (Avantgarde Music) i LP (Avantgarde Music / Signal Rex). A nutno uznat, že si to Recitations zaslouží. Stále krčíte rameny a nejste přesvědčeni? Pak vězte, že cédéčko i vinyl už jsou na cestě i do mojí sbírky!

Dosti ovšem bylo chození okolo horké kaše, vrhněme se rovnou na věc a zkusme si letmo objasnit, co je náplní „The First of the Listeners“. Recitations hrají elitářský black metal, přičemž ono přídavné jméno je zde myšleno v tom nejlepším možném slova smyslu. Nejedná se o žádnou vykrádáčku starých postupů a desek z dávno zašlých 90. let, podání Recitations je současné. Norskou formaci ale ctí, že zároveň nejde o průhlednou věc dle obehraných postupů. „The First of the Listeners“ je inteligentní a mnohovrstevnatý black metal s lehce avantgardní patinou, nicméně nečekejte stopadesátýosmý obšleh Deathspell Omega nebo něco na ten způsob. Snad bych se nebál říct, že Recitations do jisté míry zdobí i vlastní ksicht. Jestli lze s někým hledat spojitost, tak spíš s jistými krajany, kteří v současnosti nejvíc drží norskou scénu nad vodou.

I navzdory tomu, že má demosnímek daleko k primitivismu či zkratkovitosti, nemusíte se obávat situace, že by snad hudba Recitations postrádala nebezpečnost a extrémnost, které jsou s blackmetalovým žánrem neodlučitelně spjaté – tedy alespoň v té podobě, jak black metal chápu a vnímám já. Rituální, leckdy skoro až psychedelické momenty (začátek „Godspeak Halilu Lija“­… uff!) se prolínají se zběsilými pasážemi ve vysokých rychlostech (třebas „To Voice the Unutterable“), ale ani v nich nechybí dostatek nápadů na to, aby posluchač zůstal v napětí a neupadl do letargie. Výjimečně se pak stane, že vás „The First of the Listeners“ za trpělivost s postupným odkrýváním jednotlivých slupek doslova odmění. Nejkřiklavějším příkladem budiž polovina skladby „Tongueskull Sacrament“, kdy se blackmetalová temnota zlomí v dechberoucí melodickou pasáž, již táhnou dopředu klapky (tipoval bych mellotron nebo hammondovy klávesy nebo nějaký podobný vintage nástroj). Vše navíc podtrhuje povedený zvuk, jemuž nechybí patřičná dávka špíny a punc podzemí, aniž by se jednalo o zvukovou žumpu.

Recitations

Tak či onak, vysokou laťku si čtveřice písní drží po celou hrací dobu. Ta trvá bezmála půlhodinu, což je na demosnímek štědrá minutová dotace. Přesto nemám dost a bral bych všema deseti, pokud by „The First of the Listeners“ mělo být delší. I proto doufám, že se v dohledné době objeví další nahrávka Recitations, poněvadž to, co se děje na tomto pilotním kraťasu, rozhodně stojí za to. A i když se loni v black metalu objevilo hned několik skvělých ípíček a demosnímků, nebál bych se říct, že „The First of the Listeners“ patří k těm nejzajímavějším.

Recitations rozhodně stojí za vaši pozornost a dle mého jejich prvotina stojí i za koupi (ale to už jsem vlastně vykecal výše). V neposlední řadě bude jistě záhodno sledovat i budoucí kroky tohoto projekty. „The First of the Listeners“ nastavuje laťku velmi vysoko, a pokud se ji v budoucnu podaří dorovnat nebo snad dokonce překonat… no, budu hodně zvědavý na to, co pod hlavičkou téhle formace přijde!


Superlynx – Lvx

Superlynx - Lvx

Země: Norsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. Center of the Sun
02. Silver One
03. Vapour
04. Funeral Dress
05. Throwing Fire
06. Elixir
07. Brilliance
08. The Shake
09. Huntress

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Duplicate Records

Pořádné psychedelické muziky není nikdy dost – to je heslo, jaké razím už od té doby, kdy mi učaroval psychedelický rock a jeho podmanivá atmosféra. A s takovou filozofií nikdy nepohrdnu objevováním nových skupin. A nakonec je mi úplně jedno, jestli se jedná o čistý psychedelic rock, jeho další subžánry s přídomky jako kraut či space, anebo jde o více metalové odnože psychedelické muziky. Norští Superlynx se se svým debutem „Lvx“ zařadili to té druhé jmenované kategorie…

Superlynx ve své sestavě ukrývají jedno relativně známé jméno norské scény – je jím Ole Teigen. Že vám to nic neříká? A co takhle Jormundgand anebo také Honey Lucius? To už byste se mohli chytat, ať už díky projektu Loveplanet anebo díky jeho bývalým působištím, mezi něž patří třeba Dødheimsgard, Den Saakaldte či Framferd. Ole se zdevujal bicích a doprovodných vokálů a k sobě přizval zpěvačku / baskytaristku Piu Isaksen a kytaristu Daniela Bakkena – a Superlynx jsou na světě.

Konkrétnější popis hudby doposud nepadl, přesto věřím, že dle několika náznaků jste si jej už mohli domyslet. Superlynx je skutečně další z formací, které se zhlédli ve stoner / doom metalu – samozřejmě s onou nezbytnou psychedelicky zdrogovanou patinou –, a navíc jim nechybí ani další typický žánrový atribut, tedy zpěvačka s éterickým uhrančivým vokálem. V tomto ohledu Superlynx nevymýšlejí podruhé kolo, jednoduše jedou dle dávno osvědčených žánrových postupů, ale to samozřejmě nemusí nutně vadit. Popravdě, psychedelie je jedno z těch odvětví muziky, kde něco takového nejenže toleruji, ale do jisté míry možná i vyžaduji. Jinými slovy řečeno, o mnoho více si cením schopnosti vytvořit působivou atmosféru, kvalitního songwritingu a… už jsem říkal atmosféru?

Superlynx v tomto ohledu vyloženě neselhávají, ale ani neexcelují. Anebo spíš možná dělají oboje naráz, byť toho selhávání je naštěstí o něco méně. Jakže to myslím? Docela jednoduše – „Lvx“ je relativně nevyrovnané album a kvalita jednotlivých písní značně kolísá. Z pohledu stylu a nálady je deska jednolitá, drží pohromadě a po celou hrací dobu se nijak neodchyluje od nastaveného směřování. Ale znáte to – když dva dělají totéž, není to totéž, a zde to platí zcela analogicky na jednotlivé songy nahrávky. Některé skladby jsou skutečně skvělé. Mezi mé osobní favority se řadí třeba hned úvodní „Center of the Sun“, jež nabízí přesně to, co od podobné hudby chci. Psychedelický rozjezd, postupná gradace, opilé kytarové chuchvalce, úžasná Pia a hutná atmosféra – super.

Jenže laťku nastavenou první písní se nedaří držet až do konce stopáže. Na „Lvx“ jsou bohužel i momenty, kdy se pomalé stonerové riffování začne malinko zajídat a album sklouzává k unylosti a působí mdle. Jako posluchač se mírně nudím a mám pocit, že by to mohlo být lepší. Ingredience jsou dobré a Superlynx s nimi obecně vzato umějí pracovat, ale ne vždy to prostě vyšlo na jedničku. Především střed desky obsahuje hluché pasáže, na nichž by se dalo zapracovat. A když se naopak objeví kus s parádním riffem a skvělou atmoškou jako „The Snake“, tak bohužel trvá jen minutu…

Superlynx

Přesto dojem z „Lvx“ zůstává slušný. Člověk se sice nebaví od začátku do konce, ale obecně vzato je počínání Superlynx vcelku sympatické. „Lvx“ asi není albem, k němuž by stálo za to se vracet, ať už nepravidelně nebo snad dokonce pravidelně, ale jde o album, na jehož základě bych si byl ochoten pustit případnou budoucí tvorbu. Příznivci psychedelického stoner / doom metalu se však tohohle počinu bát nemusejí a s klidem si to můžou naprat do žíly do ucha, protože přinejmenším krátkodobé zabavení z toho vydolovat lze bez větších obtíží. Pokud však k fandům žánru nepatříte a chtěli byste to s ním zkusit, asi by bylo lepší sáhnout jinam…


Madder Mortem – Red in Tooth and Claw

Madder Mortem - Red in Tooth and Claw

Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Blood on the Sand
02. If I Could
03. Fallow Season
04. Pitfalls
05. All the Giants Are Dead
06. Returning to the End of the World
07. Parasites
08. Stones for Eyes
09. The Whole Where Your Heart Belongs
10. Underdogs

Hrací doba: 50:54

Odkazy:
web / facebook

Norští Madder Mortem si se svou novinkou dali docela načas. Vždyť minulé „Eight Ways“ vyšlo už před sedmi lety. Dobrá, po něm se ještě objevilo minialbum „Where Dream & Day Collide“, ale to je jen o rok mladší, tudíž i od něj uplynulo již šest let, během nichž Madder Mortem nevydali vůbec nic. Byl tedy nejvyšší čas na další desku. Kdo si počká, ten se dočká, protože mu kolikrát nic jiného nezbývá, což je samozřejmě i tento případ, ale lepší pozdě nežli vůbec. Tak či onak, „Red in Tooth and Claw“ už je tady, tak se na něj pojďme podívat…

Už mnohokrát jsem v recenzích napsal, že radši si počkat delší dobu a dostat skutečně kvalitní nahrávku, než když to kapely do lidí hrnou pod tlakem každé dva roky (nebo i častěji) novou placku, kde kvalita je kolísává a výsledek překypuje stereotypem. A myslím, že zrovna u formace jako Madder Mortem to platí skoro dvojnásob. Jejich diskografie je vysoce kvalitní; dovolím si říct, že za každým dosavadním CD si Norové mohou bez obav stát, což není až taková samozřejmost. Jistě, tohle budou tvrdit skoro všechny kapely, jenže jen u mála z nich to odpovídá realitě. A pokud k tomu málu patříte, tak je prostě lepší si na nový materiál vyhradit potřebnou dobu, nechat jej uzrát a pak přijít s důstojným počinem.

Naštěstí se to povedlo a „Red in Tooth and Claw“ na starší tvorbu opravdu navazuje důstojně. Netvrdím, že se jedná o nejlepší počin, jaký kdy Madder Mortem vydali, něco takového si vážně nemyslím, ale i přesto mě novinka baví, několik skladeb je perfektních a Norové si s ní rozhodně neuřízli ostudu. Rudý obal s nasraným čoklem mi sice na jejich poměry a s ohledem na jejich hudbu přijde zbytečně agresivní, ale jinak se žádné velké změny nekonají – naštěstí. Madder Mortem pokračují ve svém charakteristickém rozpoznatelném stylu a opětovně plnými hrstmi dávkují to, kvůli čemu si je člověk v minulosti oblíbil.

Hodně si cením toho, že produkce Madder Mortem zní progresivně, a přitom stále velice nenuceně, přirozeně a vzdušně. Je v tom hezká skladatelská lehkost, která však nijak nebrání tomu, aby byla muzika chytrá a promyšlená. Dalším esem v rukávu je samozřejmě zpěvačka Agnete Mangnes Kirkevaag, jedna z poloviny ústředního sourozeneckého dua (tím druhým je kytarista BP M. Kirkevaag), jež dokazuje, že ženy do metalu rozhodně patří a že nemusí jít jen o věšáky na korzety nebo growlující veganské dračice. Její hlas od posledního alba neztratil nic ze své síly a je radost jej poslouchat. Nehledě na to, že se skvěle hodí do stylu a atmosféry, s nimiž se Madder Mortem prezentují.

Abych to s tou chválou zase nepřeháněl, tak musím uznat, že ne všechny písničky na „Red in Tooth and Claw“ jsou dokonalé, jakkoliv celkový dojem zůstává jednoznačně kladný. Úplně jsem si nezamiloval „Pitfalls“, v níž se nacházejí i dobré nápady, ale mohlo to být lepší, zvlášť po excelentním začátku alba je to propad. Příliš mi pak nesedla ani předposlední „The Whole Where Your Heart Belongs“, již považuji za nejslabší kousek novinkové kolekce. Nicméně jsou to jediné dva songy, k nimž mám vážnějších výhrad, zbytek se pohybuje v rozmezí od povedeného až po super, v důsledku čehož se dva horší (byť stále hratelné) kusy odpustit dají.

Hned začátek „Red in Tooth and Claw“ je, jak už bylo naznačeno, úžasný. Trojice „Blood on the Sand“, „If I Could“ a klipová „Fallow Season“ desku otvírají ve velkém stylu a hned zkraje jasně ukazují, proč jsou Madder Mortem mnohými tak ceněnou skupinou. Jsou to inteligentně vystavěné skladby se spoustou výborných motivů a všechny navíc ozdobí gradace v poslední části, jež je zejména u „Blood on the Sand“ velmi působivá. Určitě je ale co poslouchat i nadále, a abych nevykecal úplně všechno a trapně se nezdržoval s každým songem, vyzdvihnu už jen pomalejší a naléhavou „All the Giants Are Dead“ a parádní sedmiminutovku „Underdogs“ v samotném závěru alba.

Vše potřebné jsem již vlastně řekl, ale pro ty z vás, kdo na čtení mých kydů serou a skáčou rovnou na poslední odstavec, aby se jen dozvěděli, jak to dopadlo, to klidně ještě zopakuji – Madder Mortem si prostřednictvím „Red in Tooth and Claw“ udržují vysoko nastavenou laťku a na svou starší tvorbu navázali se ctí. Sice zde tu nacházejí dva slabší kousky, ale většina nahrávky je paráda a některé konkrétní skladbu jsou nádherné. Celkově hodně velká spokojenost a radost, že jsou Madder Mortem zase zpátky, i když vlastně nikam neodešli. Jen tak dál!

Madder Mortem


Eldamar – The Force of the Ancient Land

Eldamar - The Force of the Ancient Land

Země: Norsko
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Northern Silence Productions
Původní vydání: 4.2.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Spirit of the North
02. Winter Night
03. Travel in Woods
04. From Life to Spirit
05. Valkyrjur Ancient Ones
06. The Border of Eldamar
07. Galaðwen the Eldar
08. New Beginning

Hrací doba: 74:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Tolkienův fantasy svět metalové kapely vždy lákal. Bylo to už dávno předtím, než se strhla obrovská celosvětová Pánoprstenovská mánie zapříčiněná natočením velkolepé adaptace knih, a je to tak i v době, kdy už tato mánie opadla a pozornost mainstreamového publika potažmo filmového průmyslu se přesunula jinam. Eldamar je další do rodiny podobně laděných projektů, přičemž je zajímavé, že mnohé tyto skupiny spojuje nejen tématika, ale i podobný zvuk. Pokud tedy slyšíte na jména jako Caladan Brood, pro mě za mě třeba Emyn Muil a samozřejmě v první řadě především Summoning, pak jste u Eldamar na správné adrese.

Eldamar konkrétně pochází z Norska a jedná se o jednočlennou formaci, jejíž hlavní postavou je Mathias Hemmingby. Jedná se o mladého muzikanta (Metal-Archives udává, že mu je rovných dvacet let), pro něhož je Eldamar první hudební prezentací. Mathias se neobtěžoval s žádnými demosnímky a okamžitě se vrhl na dlouhohrající desku, jež vyšla v únoru letošního roku pod názvem „The Force of the Ancient Land“. A nedlouho nato se mu dostalo odezvy, jakou snad ani nemohl čekat – potenciál zavětřila zavedená firma Northern Silence Productions, která hned v květnu pustila do světa profesionálně udělanou reedici na digipak CD.

Hádám, že dle výše nastíněného obsahu muziky a zmíněným skupinám asi tušíte, jak bude „The Force of the Ancient Land“ znít. A víte co? Ono to přesně takhle skutečně zní. U Eldamar nenajdete ani náznak čehokoliv novátorského či objevného, je to úplně klasický průhledný tolkienovský black metálek, jak jste jej slyšeli už na mnoha jiných místech v takřka stejné podobě. Ale to se při obálce, jakou reedice disponuje, asi dalo čekat, spíš opak by byl překvapením. Očekávejte tedy epicky rozmáchlé písně, které svou stopáží jdou i vysoko nad deset minut. S jedinou výjimkou v podobě finální „New Beginning“ trvající „jenom“ necelých devět minut a obligátních nemetalových meziher „Travel in Woods“, „Valkyrjur Ancient Ones“ a „Galaðwen the Eldar“.

A takhle rozděleno vlastně funguje i celé „The Force of the Ancient Land“Eldamar zná jen dvě polohy. Jedna je ke slyšení ve všech metalových skladbách, druhá ve všech mezihrách. Co to znamená? Jednoduše, intermezza jsou pohádkový patetický ambient. A ony metalové kousky? Že se vůbec ptáte. Pomalá tempa, monotónní zastřená kytara, zastřený vokál, jednotvárné bicí a hlavně výrazné ambientní zasněné klávesy. Recept je to docela jednoduchý, navíc po celou hrací dobu dokola omílaný, přesto si Eldamar věřil na neskromnou délku jedné a čtvrt hodiny.

Upřímně, „The Force of the Ancient Land“ není žádný velký zázrak. Jednoduše je to takový mírně přiteplený kýč. Abych ale nebyl úplná svině a nekecal, tak musím říct, že se to dá strávit i bez újmy na zdraví. Vlastně se nahrávka poslouchá docela v klidu a i těch 75 minut lze dát bez extrémnějších obtíží zvládnout. Snad až na nějaké chvilky jako třeba „Travel in Woods“, jež je na můj vkus až moc tklivá. Některé jiné momenty jsou ovšem docela dobře a vcelku hezky vystavěné.

Eldamar

Nic extra, ale na druhou stranu mě to neotravuje jako mnozí jiní z téhle sorty skupin. Například takoví Sojourner, které jsem tu recenzoval před půl rokem a kteří hrají relativně podobně jako Eldamar, mě vysírali o kotel víc a při jejich desce jsem měl chuť akorát tak zdechnout z nadměrné koncentrace homosexuálních kytarových výmrdků. „The Force of the Ancient Land“ mě aspoň neuráží, ačkoliv nemohu tvrdit, že bych si to kdykoliv v budoucnu chtěl pustit znovu. Jestli ale tenhle styl žerete, pak se vám Eldamar s největší pravděpodobností líbit bude.


Okkultokrati – Raspberry Dawn

Okkultokrati - Raspberry Dawn

Země: Norsko
Žánr: black / sludge metal / post-punk / noise rock
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. World Peace
02. Raspberry Dawn
03. We Love You
04. Suspension
05. Hard to Please, Easy to Kill
06. Hidden Future
07. Ocular Violence
08. Magic People

Hrací doba: 46:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Pro málokterou muziku mám v živém podání takovou slabost jako pro black’n’rollové vypalovačky všeho druhu. Přímočará rytmika, svižné tempo a zlé kytary dávají parádní příležitost pro zvrácený candrbál, z něhož člověk sice sem tam vyleze s nějakou tou modřinou a totálně vyčerpaný, zato šťastný a spokojený. Asi proto nemusím dodávat, že když jsem pár let nazpět prosral na Brutal Assaultu Okkultokrati, byl jsem z toho přinejmenším mrzutý, protože možnosti protančit střevíčky na kvalitní kapelu (jakkoliv Norové tento v podstatě nedefinovaný slepenec žánrů dalece přesahují) nerostou volně na stromech. Naštěstí není všem dnům konec a tihle psychedeličtí paviáni se v Praze ukáží začátkem prosince – do té doby ovšem nezbývá než vzít za vděk novou deskou „Raspberry Dawn“, s níž skupina navazuje na dva roky starou záležitost „Night Jerks“.

Tady by bylo vhodné se o téhle divoké smečce trochu rozepsat, jednak proto, že v našich končinách není kdovíjak známá, jednak proto, že její vývoj je, ač krátký, poměrně zajímavý. Okkultokrati vznikli v Norsku nějakých osm let zpátky, kdy začali drhnout výbušnou směsku hardcore punku, blackové zloby a sludgové špíny. Od té doby hudební směřování kapely párkrát zahnulo směrem post-punku, ambientu, pošukané atmosféře a účinkům halucinogenních látek, což reflektuje i stopáž, která se z grindových jednohubek natáhla až k šestnácti minutám vyjetého ambientu „Cosmic Wynter“ právě z minulého alba „Night Jerks“. Šlo tedy očekávat, že „Raspberry Dawn“ bude ujetost a psychedelie, kam až Okkultokrati na svých tripech zajdou však těžko odhadovat.

„Malinový úsvit“ rozhodně nenechává na pochybách, s kým máme tu čest: Na první poslech jde po zvukové stránce o Okkultokratí sonický humus, který se vymáchal v tom největším svinstvu, který mu mohl přijít pod ruku. Blacková temnota se spolu s post-punkovou eteričností koupe ve sludgovém bahně, tentokrát je v tom ovšem cítit ještě pořádná dávka noise rockového bordelu a zejména synťáky jsou přímá linka do devadesátek. Co všechno jsou schopni Okkultokrati smíchat, aniž by se celek jakkoliv rozpadal, je k neuvěření a i na dvacátý a další poslech ve skladbách nacházím nové momenty, jež mi dříve zůstaly skryty.

Úvodní „World Peace“ je spolu s titulním kouskem inkarnací hippiesáckého psychedelic/noise rocku (pochopitelně v patřičně jeblém balení zdobeném brutálně přehuleným vokálem a synťáky), písně jako „Hard to Please, Easy to Kill“ nebo „We Love You“ si pak drží i za zběsilého tempa potemnělou post-punkovou vizáž. Podobně na tom je i osmiminutová „Hidden Future“, výjimečně podpořená i hlubokým čistým vokálem (kterého kdyby bylo víc, nejspíš by svlékl nejedno dívčí prádlo), následující „Occular Violence“ je zase exkurzí do vesmírných hlubin se silnou příměsí synthpopu. Jedinou vyloženě odlišnou skladbou je ambientní „Suspension“ v půlce alba, kdy „Raspberry Dawn“ na chvíli zvolní, jinak se s tím Okkultokrati nijak zvlášť nepářou a sypou jeden vál za druhým.

I při takovém nášupu jsem ale stále schopný rozlišovat, protože i když je to rytmicky v podstatě na jedno brdo a ani tempo se nijak zásadně nemění, platí, že co song, to unikát. Vlastně bicím směřuje jediná výtka, protože oproti zbytku začnou být časem zbytečně monotónní až lehce otravné – pokud ale desku neposloucháte po páté za sebou, rozhodně nejde o nic, co by nešlo překousnout. Jinak je „Raspberry Dawn“ zatraceně silná záležitost, která 45 minut stopáže utáhne levou zadní, protože náloží energie a chytře poskládanou hudbou baví od první vteřiny do samého konce. Ne, že by Okkultokrati nutně objevovali kolo, i tak ale zní originálně – a to i v rámci vlastní diskografie, v níž se opět hnuli někam jinam.

Okkultokrati

Jestli dopředu, doleva nebo někam jinam, těžko říct, vzhledem k tomu, že Okkultokrati míchají všechno možné hlava nehlava a nebojí se hrábnout hluboko do minulosti, aby stvořili zase něco docela nového. A vzhledem k tomu, že „Raspberry Dawn“ je obzvlášť povedený náser, se zatraceně těším, až nový materiál uslyším naživo. A vy byste měli taky, protože to opravdu stojí za to!


Wardruna – Runaljod – Ragnarok

Wardruna - Runaljod - Ragnarok

Země: Norsko
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 21.10.2016
Label: By Norse Music

Tracklist:
01. Tyr
02. UruR
03. Isa
04. MannaR – Drivande
05. MannaR – Liv
06. Raido
07. Pertho
08. Odal
09. Wunjo
10. Runaljod

Hrací doba: 58:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Lidé se zjevně mění. Třeba takový Einar Selvik alias Kvitrafn se za poslední roky změnil docela dost. Klidně bych se vsadil, že málokterý kovaný paganista uctívající Wardrunu by dnešního vousatého zadumaného pána poznal před dvanácti lety, když s metalovou mařenou a s naplácaným corpsepaintem mlátil do škopků na nechvalně proslulém koncertu Gorgoroth v Krakově v Polsku. Kdo z jeho dnešních fandů si ještě vzpomene na projekty jako Jotunspor nebo snad dokonce polozapomenutou formaci Bak de syv fjell, jež po sobě v 90. letech zanechala jedno demo a EP „From Haavardstun“?

Skoro to až vypadá, jako by se Kvitrafn od své blackmetalové minulosti odstřihl. Ani vedlejšák Skuggsjá, jemuž letos na jaře vyšel debut a na němž se Selvik podílel s Ivarem BjørnsonemEnslaved, lze jen těžko považovat za pojítko s black metalem. Ostatně už i ten Gaahl řady Wardruny nadobro opustil. Je tenhle zdánlivý distanc špatně? Nakonec vlastně ani ne, protože Einar má pro něj více než pádnou omluvu – kvalitu desek Wardruny.

Ambiciózní trilogie „Runaljod“, která započala v roce 2009 s „Runaljod – gap var Ginnunga“ a pokračovala o čtyři léta později prostřednictvím „Runaljod – Yggdrasil“, se nyní dočkala svého završení „Runaljod – Ragnarok“. Cílem bylo zhudebnit a vyložit význam run staršího futharku – každé album osm run. Mohlo by se zdát, že novinka nemůže přinést žádná překvapení – vždyť jen navazuje na to, s čím už přišli její předchůdci, pouze dokončuje příběh, jehož linie byla nastavena před lety. A přesto má „Runaljod – Ragnarok“ poněkud jinou pozici než „Runaljod – gap var Ginnunga“ a „Runaljod – Yggdrasil“.

Jednak to je už zmiňovaný odchod Gaahla, jenž Wardrunu opustil v mezičase od posledního alba, tudíž jedinými stálými členy zůstali Kvitrafn a Lindy Fay Hella. Klidně si o Gaahlovi můžete myslet, že to je teplouš (haha), ale zpívat rozhodně umí a jeho vokál patřil na předchozích deskách k výrazným elementům. Hlavně má ale „Runaljod – Ragnarok“ dočista jinou pozici co do počtu lidí, kteří její příchod očekávali. Řekněme si to na rovinu – jméno Wardruny v posledních jednotkách let hodně vyrostlo, čemuž jistě výrazně napomohla i skutečnost, že se skupina podílela na soundtracku k jedné řadě populárního seriálu „Vikings“, kde si nakonec Kvitrafn i zahrál (alespoň tak jsem si to přečetl, sám to nesleduju).

A ruku v ruce s tím vším novinka přináší jisté menší změny i v hudební rovině. Můžeme polemizovat, nakolik větší přístupnost „Runaljod – Ragnarok“ souvisí s oním rostoucím věhlasem, anebo se jedná o nutný vývoj v rámci konceptu respektive jeho završení. To ať si každý vybere sám dle svého nejlepšího uvážení. Ve finále je to nakonec jedno, stěžejní je jiná věc – ta deska je pořád super a trilogii završuje důstojně.

Wardruna

Základní směřování v podobě folk / ambientu samozřejmě zůstává nezměněno, přesto je „Runaljod – Ragnarok“ trochu jiné. Pokračuje ve vývoji nastoleném „Runaljod – Yggdrasil“, tedy méně minimalismu naopak rytmičtější zaměření, díky němuž leze rychleji do ucha, vlastně hned na první poslech. Místy dokonce nabízí v rámci nastavených mantinelů až majestátní či epické momenty. Přesně tohle jsem myslel, když jsem výše narážel na větší stravitelnost, ale ono to tak skutečně je. „Runaljod – gap var Ginnunga“„Runaljod – Yggdrasil“ si žádaly vícero poslechů, než trochu rozkvetly, zatímco „Runaljod – Ragnarok“ se člověku otevře mnohem dříve, prakticky ihned.

Naštěstí to neznamená, že by tím trpěla poutavost samotného materiálu, protože novinka není skoupá na krásné momenty. Nabízí se samozřejmě jedovatá otázka, jak bude počin fungovat v kontextu delšího horizontu a jaká bude chuť se k „Runaljod – Ragnarok“ vracet třeba za rok, ale měsíc po vydání se album drží statečně. Ačkoliv je pravda, že jsem s poslechem nezačal hned den poté, tudíž nemohu tvrdit, že bych s nahrávkou strávil měsíc času. Což ale nic nemění na tom, že zatím mě to stále baví. Třeba „Isa“, „MannaR – Liv“ nebo „Runaljod“ jsou výborné skladby, velmi mě baví i umírněnější desetiminutovka „UruR“, jež má asi nejblíže ke starším věcem, a deska má obecně povedenou atmosféru. A co si budeme nalhávat, právě o ni jde v případě Wardruny především…

Zcela bezchybné však „Runaljod – Ragnarok“ jistě není. Jestli bych si něco odpustil, tak je to především dětský sbor. Začátek „Wunjo“ je díky němu zbytečně sladký, byť následný song špatný není. Podobně v několika málo jiných momentech letmo zavane kýč (zde svá slova mířím hlavně na „Pertho“). Na druhou stranu, vždy se to ještě dá skousnout a ani v jednom případě se nejedná o natolik iritující záležitost, aby bylo nutné písničky přeskakovat, díky čemuž lze s klidným srdcem prohlásit, že to celkový kladný dojem z celku nepotápí.

Možná by se hodilo „Runaljod – Ragnarok“ zavrhnout – vzhledem ke stoupajícímu jménu kapely ukázat svoje elitářství a desku patřičně zkritizovat. Jistě se najdou tací, kteří to i udělají. Já osobně bych ale kecal, kdybych tvrdil, že nejsem spokojen. Sice si také myslím, že by formaci slušelo, kdyby byla víc skrytá a takříkajíc pro fajnšmekry, ale to už je trochu jiná věc než samotné hudební kvality. Ty tam bezesporu stále jsou. Kouzlo možná není tak silné jako před lety, když vyšlo „Runaljod – gap var Ginnunga“, které stále považuji za nejlepší, ale něco tam pořád je a dokáže to zapůsobit. A to rozhodně není málo, vlastně je to víc, než dokáže nabídnout mnoho okolních skupin. Jinými slovy řečeno, i v roce 2016 je Wardruna stále natolik poutavá, aby stálo za to ji poslouchat a užít si s ní hodinku severských nálad a atmosfér.

Wardruna


Supersilent, Oker

Supersilent, Oker

Datum: 10.11.2016
Místo: Praha, Radlická kulturní sportovna
Účinkující: Oker, Supersilent

Vycházím z labyrintu pražské podzemky a ocitám se vyvrhnutý mezi kolejemi kdesi na Smíchově. Beru si chvíli na rozkoukání, překonání dezorientace, srovnání střelky. Hledám modře zbarvenou stodolu uprostřed vzrostlých náletů. Otočka vlevo, otočka vzad, vidím, dýchlo na mě žižkovské Nákladové nádraží. Ale zpět do končin smíchovských či přesněji radlických, tam, kde na mě v rámci letošní Alternativy čekalo další zastavení. A co by jen další, přede mnou byl rovnou hlavní tahák programu – Supersilent, neuchopitelná legenda rušící ve sférách na improvizaci založené elektroakustiky a šáhlých pozůstatků jazzu. Jsme na svátku Unijazzu, tak odkud jinud headlinera brát. Já hlásím skvělá volba, a to před bojem i po něm. Začnu na jeho začátku a pokusím se dobrat konce.

Radlickou kulturní sportovnu jsem tedy našel, včetně dveří s nekonvenčním otvíráním i zavíráním – za něco to popadni a tlač, případně zaber k sobě. Na první pohled odtažitý prostor se otevřením dveří proměnil v maximálně přátelské místo. Ze tmy jsem vešel do zamlženého pološera, v němž jsem nalezl šatnu za dvaciáš a bar, který jsem v době příchodu přistihl v nedbalkách. Procházím dál a zjišťuji, že jsem se ocitl v prostoru krásném, charismatickém a překvapivě také útulném. Navzdory velikosti a vnějšímu vzhledu kravína.

Publikum se v porovnání s koncertem Gnod podstatně proměnilo – bylo ukázněnější, navzdory fajnšmekrovosti přátelštější, a co se sluší dodat, také podstatně starší. Ubylo vážných „alternativců za každou cenu“, přibylo nadhledu a snad i oddanosti hudbě. Tabulkami se záznamy naměřených hodnot a výchylek nedisponuji, prostě jsem to tak cítil.

Kdo vzal židli, vzal, mohl. Kdo nevzal, stál si dle libosti, hlavně že byl připraven na Oker. Čtveřice akustických improvizátorů dokázala zaujmout a přimět k maximální pozornosti, ztratit se bylo zatraceně snadné. Norové svůj výstup vystavěli na nepředvídatelných rytmech všeho kulhavého druhu, k nimž přidali akčnost a vysokou variabilitu zvuků. Ani se nechtělo věřit, že de facto všechno lezlo pouze z kytary, trubky, kontrabasu a perkusí. Kapela se nestavěla do role hypnotizérů, stavitelů majestátních hudebních cest, bavila spíš plynule navazujícími výjevy, nápaditostí a radostí z hravosti. A radost jsem měl i já, ačkoli k uzemňování došlo až v horizontu dalších desítek minut.

Oker hráli nalevo, Supersilent vpravo. Symbolika? Kdepak, jen ryze praktické důsledky – rychlejší přestavba a kratší prostor k vydechnutí. Za pár minut pod pódiem opět zalidněno, jen ještě mnohem koncentrovaněji a mnohem blíž dění. Tři stovky hlav, asi tolik se jich shromáždilo v napjatém očekávání. Supersilent začali tiše, hlasitostně jen o trochu výš než předskakující krajané. Helge Sten alias Deathprod elektronickým mágem, Ståle Storløkken coby klávesový excentrik a Arve Henriksen s trubkou i čudlíky nad tím vším.

Supersilent

Přidává se, šlape do plných. Zpočátku přehledné rytmy divočí a končí v nervních změtích hudebního extremismu, jenž i tak dává smysl a neustále přesvědčuje o organickém vývoji skladeb. Převažující diskomfort proměňuje své zdroje. Ke slyšení jsou nelidské ruchy i nepochopitelné rytmy (zvlášť když se svých elektronických pultíků chopili všichni tři zúčastnění najednou), před nimiž se musí klanět. Občas svítá i slunce, hudební a vizuální rovněž. To druhé v momentech, kdy v pozadí sídlící Arve Henriksen odlepuje ruce ode drátků a chopí se trubky. Vrchol všemocného trojúhelníku, mluvčí a zvěstovatel z krajiny nadpřirozena, z níž přišli všichni tři.

Předvedené kompozice byly tuším čtyři, každá fungovala rozdílně, a přesto v duchu nastíněného světa. Ten zhasnul po absolutním hlasitostním vyšponování, po třesoucích se kalhotách i vnitřnostech. Někteří nevydrželi, já s radostí vstřebával a po oku kontroloval strop, jestli se neřítí. Ticho, konec. Potlesk, vřelá zdravice. Desátá je strop, ranní ptáčata při Supersilent neusnou, to musím uznat. Odcházím a třes setřásám bilancováním. Oker byli hravostí a smíchem, Supersilent manipulátory s vášnivou jazzmanskou duší a neskutečnou schopností magnetizovat. Nemám rád definitivy, jasná tvrzení o koncertech a festivalech roku a zásadních koncertech života. Ale…