Archiv štítku: NOR

Norsko

Deathcult – Cult of the Goat

Deathcult - Cult of the Goat

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.12.2017
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Climax of the Unclean
02. Bloodstained Ritual
03. Ascension Rite
04. Man Versus Beast
05. The Oath
06. Devilgoat
07. Laudate hircum

Hrací doba: 49:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Není tomu nijak dlouho, co jsme si zde v recenzích povídali o „Kong vinter“, nové desce norské blackmetalové stálice Taake. Na její adresu mohu připomenout, že se mi líbila, a dodat, že prozatím nemám důvod na tomto názoru cokoliv měnit. Přesto si dovolím tvrdit, že se nejedná o to nejzajímavější album, na němž se Hoest, lídr Taake, v loňském roce podílel.

Hoest je sice spjat především s Taake, ale není žádným tajemstvím, že mu nedělá problém si zahrát i v jiných kapelách nebo dát někomu hostovačku. Z těch nejvýraznějších můžeme připomenout třeba jeho několikaleté působení v Ragnarok anebo jeho současné vřískání do mikrofonu v koncertní sestavě Gorgoroth.

Jednou z dalších kapel, kde aktuálně působí, jsou i Deathcult, u nichž hraje na baskytaru. Společně s ním tvoří sestavu bratrské duo Thurzur (Gaahlskagg, Dead to This World, dříve koncertní sestava Taake) za bicími a Skagg (Gaahlskagg, dříve v koncertních sestavách Taake nebo Gorgoroth), jenž má na starosti kytaru a vokály.

Ačkoliv je sestava Deathcult složená z matadorů norského black metalu, přijde mi, že se o téhle skupině příliš neví. Na jednu stranu ale asi není divu, protože je to spíš vedlejší projekt, který příliš velkou aktivitou nehýří. Doposud vyšlo jediné album „Cult of the Dragon“, což je už nějaký ten pátek – v červenci 2007. Jeho pokračování „Cult of the Goat“ tedy přišlo po rovných deseti letech. Kdybychom si potrpěli na otřepaná prohlášení, dalo by se říct, že to čekání stálo za to.

Řečeno stručně a bez obalu: „Cult of the Goat“ je fakt parádní fošna. Až takhle jednoduché to je. Deathcult hoblují norský black metal jak noha, v jejich případě ovšem nejde o zběsilé kopírování dávno provařených postupů. O žánrové příslušnosti nebo čistotě „Cult of the Goat“ sice pochybovat nelze, ale přesto se jedná o nahrávku, která je do určité míry otevřená. Je tu hromada zajímavých, leckdy až sugestivních pasáží, skladby jsou skladatelsky propracované a kompozičně chytré, mají svůj vnitřní vývoj a prakticky každá z nich dokáže nabídnout nějaký výborný moment.

Někdy to je třeba jen povedené kytarové sólo jako třeba v „Man Versus Beast“, jindy jde o kurevsky chytlavou pasáž jako v „Bloodstained Ritual“, jejímž prostřednictvím Deathcult dokazují, že ječení „Hail Satan“ nemusí znít směšně ani v dnešní době. „Acension Rite“ se zase blýskne dobrou pomalejší pasáží s atmosférickým závanem a třeba „The Oath“ se také nebojí trochy svěžího větru. Vrcholem celé fošny, společně s „Bloodstained Ritual“, je pro mě desetiminutová „Devilgoat“, v níž je koncentrace zajímavých momentů nejvyšší.

Deathcult

Musím však dodat jednu důležitou věc. Zmiňoval jsem především ty chvilky, v nichž „Cult of the Goat“ vystoupá nad rámec žánrových standardů. Nicméně i ty formálně usedlejší „výplně“, v nichž se Deathcult drží blackmetalového kopyta, jasně ukazují, že Norové moc dobře vědí, co dělají a jak ten černý kov zahrát ve vysoké kvalitě.

Nebudu nijak zastírat – „Cult of the Goat“ mě hodně potěšila. Je to deska, která ctí žánrové tradice, ale neparazituje na nich prachsprostým kopírováním. Má to koule a určitou divokost, jaká k black metalu patří, a přitom je to složené inteligentně. Prostě parádní záležitost, kterou byste určitě měli slyšet, fandíte-li norskému black metalu.


Taake – Kong vinter

Taake - Kong vinter

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Sverdets vei
02. Inntrenger
03. Huset i havet
04. Havet i huset
05. Jernhaand
06. Maanebrent
07. Fra Bjoergegrend mot glemselen

Hrací doba: 51:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Pro určitou část blackmetalového hnutí – samozřejmě pro tu, která je věrná kořenům žánru a vyznává staré časy a staré pořádky – bylo vždy důležité být true. Ačkoliv názory na to, co přesně to znamená a jak přesně to vypadá, se mohou lišit a nejspíš i liší od každého jednotlivce. Být true je ovšem mantra neměnná provázejíc konání naše životem naším povšechným.

Za cosi jako mekku black metalu je, dnes už do určité míry spíše z historických důvodů, považováno Norsko. Což je na jednu stranu docela paradoxní, jelikož kapely, jež stály na samotném počátku u zrodu black metalu, tedy Venom, Bathory a Hellhammer, pocházely z Velké Británie, Švédska a Švýcarska. Nicméně asi všichni si tenhle paradox umíme vysvětlit, poněvadž je myslím evidentní, kvůli jaké éře se Norsko pro black metal stalo tolik zásadní destinací.

Technicky vzato by se tedy mohlo zdát, že true black metal z Norska – který má ostatně svou vlastní nálepku true norwegian black metal neboli TNBM – by měl být tím nejčistším projevem žánru, jeho nejjasnější ukázkou a nejnázornějším příkladem. Přesto – anebo snad právě proto? – však není mnoho skupin, jejichž tvorba a estetika pro mě osobně parametry TNBM splňuje. Ani mnohé norské veličiny jako třeba Burzum, Immortal, Emperor, Darkthrone nebo Satyricon tomuhle označení neodpovídají (v některých případech – neodpovídají). Což ovšem nehovoří nic o samotné kvalitě jejich hudby.

Hoestův projekt Taake bych však do téhle úzké sorty formací (true norwegian a dál to znáte) zařadil. Z jakého důvodu? Jistě v tom hraje roli věrnost žánru, v jehož rámci se ovšem dá vytvořit i specifický sound, typický chlad a atmosféra severského black metalu, vizuální stránka, v jisté míře nepochybně i subjektivní vnímání. A samozřejmě i původ, ale o tom snad není třeba hovořit. Tohle všechno v sobě Taake má a i dnes, po té spoustě let od takzvaně zlaté éry (toť otázka, jestli byla zlatá!) a po tolika změnách, jimiž si black metal jako celek v mezičase ve svém vývoji prošel, to má pořád svoje kouzlo. A „Kong vinter“ do daného kontextu zapadá naprosto přirozeně a dál drží při životě onu jiskru, která v dobách své největší síly a největší radikálnosti zapalovala kostely.

Vím, že spousta příznivců si bude již navždy stěžovat, že Hoest nikdy nepřekoná svůj prvotní triumvirát dnes již kultovních desek. Svým způsobem mají pravdu. Trilogie „Nattestid ser porten vid“, „Over Bjoergvin graater himmerik“ a „Hordalands doedskvad“ je (ne)svatá, z určitého úhlu pohledu skutečně nedotknutelná. Na rozdíl od jiných si ale nemyslím, že odsud dál již existence Taake nemá smysl. Dle mého názoru si všechna následující alba – „Taake“, „Noregs vaapen“, „Stridens hus“ a ano, i „Kong vinter“ – drží svou úroveň, jež není vůbec nízká.

Taake

„Kong vinter“ je prostě takové. Hoest si pořád jede to svoje a všechny trendy může mít v prdeli. Drží se kořenů, ale v tom dobrém slova smyslu, a i s respektováním tradic si už dávno dokázal vytvořit svůj specifický sound. Proč bychom mu měli mít za zlé, že se jej stále drží? Zvlášť když skladatelsky byl na tom tenhle charismatický bergenský ďábel vždy dobře, což bezezbytku platí i o „Kong vinter“.

Na novince prakticky není song, který by mě vyloženě nebavil nebo mi byl nepříjemný. Některé riffy ze středu desky se už sice stačily trochu oposlouchat (nenápadně u toho myslím zejména na „Havet i huset“), ale naštěstí nejde o celé písně. Skladby jako „Inntrenger“, „Maanebrent“ nebo „Fra Bjoergegrend mot glemselen“ jsou ale super a i čtvrt roku po vydání mě jejich poslech baví. A to rozhodně není málo. A už vůbec to není samozřejmost.

„Kong vinter“ samozřejmě nijak nepřekvapí. Rozhodně mě ale deska potěšila. Ne „i přesto“, že jsem od ní dostal přesně to, co jsem očekával, ale právě proto. Ono to totiž neplatí jen o soundu a stylu, ale i o kvalitě. A kdyby tomu bylo jinak, byl bych zklamán. Za současného stavu ale mohu být spokojen. Klidně si stěžujte, že „Nattestid­… Bjoergvin… doedskvad“ bylo výš, ale než to uděláte, řekněte mi – kolik interpretů dnes drží true norwegian black metal při životě s takovou hrdostí a kvalitou? Jistě, Hoest v tomto rozhodně není sám, ale to význam Taake nesnižuje.


In Vain – Currents

In Vain - Currents

Země: Norsko
Žánr: progressive extreme metal
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Seekers of the Truth
02. Soul Adventurer
03. Blood We Shed
04. En forgangen tid (Times of Yore Pt. II)
05. Origin
06. As the Black Horde Storms
07. Standing on the Ground of Mammoths

Hrací doba: 42:25

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandcamp2

Pět let není krátká doba a leccos se během ní může změnit. Tak například názory na hudbu, nejen obecně, ale i na konkrétní alba. To je poněkud nepraktické pro nešťastného hudebního recenzenta, který jeden den nějaké album vynese do nebes a po pár dnech a pěti letech se za svou neprozřetelnost musí téměř stydět. V mém případě je to v menší míře právě tak. Když totiž projdu své staré recenze, mám dojem, že jsem hudbu v nich zachycenou ohodnotil buď správně, nebo jsem ji přinejmenším lehce přecenil. S In Vain je to však naopak.

Přestože jsem jejich dnes již pětiletý počin „Ænigma“ v dobové recenzi chválil, již o pár měsíců později jsem měl dojem, jako by si nahrávka zasloužila hodnocení ještě vyšší. Dalších několik let na tomto pocitu nic nezměnilo, neboť „Ænigma“ zůstává takřka dokonalým prototypem moderní fúze progresivního a extrémního metalu. Není tedy divu, že v případě „Currents“ jsem se takové nespravedlnosti chtěl co možná nejspíše vyhnout a byl jsem připraven počinu obětovat hodiny a hodiny pozorného poslouchání, abych snad nezanedbal nějakou jeho stránku, která by později, byť s malou pravděpodobností a takřka nulovým dopadem na kapelu samotnou, začala rozleptávat mou víru ve vlastní schopnost ohodnotit hudbu náležitě a poctivě. Jednoduše jsem to tentokrát chtěl udělat pořádně.

Jenže ono snažení bylo vlastně zbytečné, neboť zatímco já jsem se připravoval na zdlouhavý boj s nezkrotnou obludou, Johnar Håland si ji stihl ochočit a do světa poslat již jako přívětivého mazlíčka. „Currents“ je album v podstatě chytlavé a okamžitě zapamatovatelné. Poslední desku, která si mě takto snadno omotala kolem prstu, vydali loni Trivium, ovšem v jejich případě šlo o přímočarou hudbu cílenou na co největší prvotní účinek. In Vain to samé zvládnou s materiálem, který se po bližším prozkoumání ukáže jako ohromně chytrý a postavený na množství do sebe elegantně propletených vlivů. Tvrdou prací a dlouhým pilováním dokázali In Vain mistrovský kousek, totiž že stvořili dílo, jež má přesně onu chytlavost potřebnou pro okamžité potěšení, i hlubší význam který mu dodává dlouhé životnosti.

Není tak divu, že desku, jež ve standardní edici trvá pouhých čtyřicet minut (o limitované edici až poději), otevírá „Seekers of the Truth“ se svým okamžitě zapamatovatelným kytarovým motivem a v závěru na poměry kapely nezvykle okázalým sólem. Tak jako na celém počinu je i zde prominentní role vokálů, v tomto případě hlavně hlubokého a čitelného growlu Sindre Nedlanda. Doby, kdy kapele vévodil skřehot Andrease Frigstada, jsou zjevně pryč, neboť je jeho hlas k zaslechnutí jen málokdy a většinou na pozadí. „Soul Adventurer“ je ukázkou zcela odlišné polohy In Vain, v níž dominuje čistý zpěv, který se album od alba zlepšuje, a „Currents“ není výjimkou. Přestože byla „Soul Adventurer“ zvolena za singl, rozhodně nejde o nejchytlavější skladbu na desce, na čemž se podílí i netradiční práce bubeníka Baarda Kolstada, jenž si k In Vain odskočil od Leprous. V řadách In Vain sice výrazně zkrotnul a spíše než na nečekané výplně se soustředí na co nejpravidelnější tempo svého kopáku, ovšem v případě „Soul Adventurer“ si pár drobných výpadů dovolil.

Ti praví In Vain však začínají v podstatě až s třetí „Blood We Shed“, neboť právě zde se poprvé projevuje schopnost kapely propojovat zcela odlišné světy. Zatímco první polovině songu dominují ostré riffy (mimochodem těch opravdu dobrých není na nahrávce vůbec málo), v druhé přejde kapela do opačné polohy s mnohohlasým čistým zpěvem a minimalistickou instrumentací, přičemž tento kontrast funguje skvěle právě proto, že obě poloviny obsahují v podstatě ten samý hudební motiv, ovšem v radikálně jiném podání.

Pokud je něco opravdu překvapivé, pak to, nakolik In Vain tentokrát otevřeli své karty posluchačům. Do jisté míry totiž upozadili svou vlastní unikátnost a dali průchod svým vzorům, jejichž vliv je nyní mnohem znatelnější než dříve. „Currents“ je zřetelně ovlivněna jak již zmíněnými Leprous, tak třeba legendárním Ihsahnem, typicky severskou melodickou blackmetalovou školou a v jistých momentech jsem si vzpomněl třeba i na Akercocke. Proto možná u skladeb jako „Origin“ či „As the Black Horde Storms“ nebudete mít dojem takové nápaditosti, jako tomu u In Vain bývalo dříve. Jindy si kapela naopak vypůjčuje od sebe, když v „En forgangen tid (Times of Yore Pt. II)“ staví na jednom z nejhezčích motivů minulé desky, zatímco „Standing on the Ground of Mammoths“ je strukturou i melodickým použitím saxofonu podobná písni „Floating on the Murmuring Tide“, byť mám dojem že na její úroveň přeci jen nedosahuje.

In Vain

Podstatné však je, že je vše vypilované se sochařskou precizností a i díky tomu není na albu jediná slabší chvíle a jako celek plyne nesmírně organicky. Možná i to je důvod, proč má pouze čtyřicet minut a proč z nelimitované edice vypadly právě „And Quiet Flows the Shieldt“ a „Ghost Path“ (neplést s Ghost Bath!). Obě jsou totiž divné a nedosahují melodičnosti písniček, jež se do oněch čtyřiceti minut vešly. Přesto jsou to mí favorité, neboť ukazují, jak by In Vain se zkušenostmi posledních deseti let zněli, pokud by ke skládání přistupovali stejně jako v době debutu „The Latter Rain“.

„And Quiet Flows the Shieldt“ je dlouhá píseň plná nečekaných zvratů s krásným kytarovým motivem a hlavně dojemným závěrem postaveným na souhře cella a sborového zpěvu. Je to však až „Ghost Path“, která mě naprosto nadchla. Pojí v sobě totiž temnou atmosféru připomínající Storm Corrosion (dnes již téměř zapomenutý projekt Stevena Wilsona a Mikaela Åkerfeldta), krkavčí zpěv, mohutné kytarové hromobití, symfonický orchestr a různorodé vokální hrátky. Když pak v druhé polovině naprosto nečekaně nastoupí primitivní deathmetalová smršť, mám dojem, že hudební nebe je blízko. Je snadné pochopit, proč právě tyto dvě kompozice skončily mimo standardní edici, určeny pouze fanouškům kapely. In Vain se novinkou snaží zapůsobit na širší publikum a právě těmito skladbami by ho velmi snadno odradili.

A tak se dostáváme k otázce, jak vlastně zařídit, abych si za půl roku netrhal vlasy, poté co zjistím, že z „Currents“ se stalo jiné album, než jaké jsem v době recenzování slyšel. Mohl bych třeba prohlásit, že si o něm nemyslím ani to, ani ono, nebo bych mohl recenzi o půl roku odložit a doufat, že v té době se již můj názor na desku ustálí. Ovšem je to zbytečné a je třeba riskovat, neboť svou přístupností mi šla čtvrtá řadovka In Vain naproti. „Currents“ je výtečný počin a In Vain na něm ukazují, že by si zasloužili mít publikum mnohem větší, než jakého se jim dostává. Je pravdou, že mě samotného by možná potěšilo, kdyby bylo alespoň o něco podobnější oněm dvěma bonusovým kompozicím, v nichž kapela upustila uzdu fantasii. I tak jde však o bezvadnou desku a důstojného následníka skvělého „Ænigma“.


Funeral Harvest – Bunker Ritual Rehearsal

Funeral Harvest - Bunker Ritual Rehearsal

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.9.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 20:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

Funeral Harvest je nová blackmetalová smečka, jejíž sestava je mezinárodní, ale sídlo má v norském Trondheimu (respektive Nidarosu, jak říká sama kapela). Letos v létě pak vypustila do světa svůj první chrchel v podobě demosnímku „Bunker Ritual Rehearsal“, a to na audiokazetě limitované na pouhých 69 kusů (že by nenápadný dvojsmysl?). Tato edice byla samozřejmě velmi rychle rozprodána, ale našinec nemusí zoufat, poněvadž se demíčka ujali Iron Bonehead Productions, kteří vypustili další kazetu tentokráte limitovanou na 300 kopií (pokud byste o ni měli zájem, tak v tuto chvíli ještě vyprodáno není).

Název „Bunker Ritual Rehearsal“ sice značí, že demo bude nejspíš záznamem ze zkoušky, čímž nepřímo slibuje záležitost kurevsky špinavého rázu. Skutečnost ale tak žhavá není. Nechápejte mě zle, Funeral Harvest – samozřejmě! – hrají syrové blackmetalové zlo, jak se na Nidaros sluší a patří, ale co se mě týče, očekával jsem, že půjde o ještě větší kanál. Reálně „Bunker Ritual Rehearsal“ není nijak zásadně nestravitelné nebo neposlouchatelné i pro obyčejného smrtelníka. Jasně, měkkým močkám to nejspíš bude pořád připadat moc podzemní, ale takoví ať si táhnou poslouchat… co uznají za vhodné.

My ostatní se v mezičase můžeme věnovat tomu, jak si na tom „Bunker Ritual Rehearsal“ stojí z hlediska skladatelských kvalit. Funeral Harvest do svého žánru nepřinášejí vůbec nic inovativního a hrají klasickou podobu severského černého kovu. Což je asi v pořádku, proti tomu vůbec nic. Důležitý je onen pověstný feeling a atmosféra, která je na prvním demosnímku kapely poměrně slušná. Nejedná se o nic, co by vás vnitřně skutečně pocuchalo, do takového formátu mají Funeral Harvest dost daleko, ale nedá se jim upřít, že „Bunker Ritual Rehearsal“ své kvality rozhodně má.

Skladby sice hrají dle žánrových pravidel, ale nechybí jim určité zanícení. Na nevýraznost riffů a dílčích nápadů si taktéž nemohu stěžovat, protože všechny čtyři přítomné písně jsou dobře zapamatovatelné, aniž by se musely uchylovat k byť i jen náznaku podbízivosti. Spíše bych vytknul docela nevýrazné bicí, které jsou ve finálním soundu až příliš zastrčené za kytarovými linkami – ty na „Bunker Ritual Rehearsal“ hrají jednoznačně hlavní roli. Třeba to byl ale záměr.

Vzato kolem a kolem mě ovšem demosnímek docela baví a rád jsem si jej koupil. Funeral Harvest na špičku rozhodně nemají, ale svému žánru určitě ostudu nedělají a hrají dostatečně dobře na to, aby mohli uspokojit milovníky chladného norského black metalu pěkně postaru a bez jakýchkoliv příkras. Za pozornost to myslím stojí a budoucí počiny si určitě pustím.


Fiordmoss – Kingdom Come

Fiordmoss - Kingdom Come

Země: Česká republika / Norsko
Žánr: alternative / trip-hop
Datum vydání: 12.10.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Eight Bones
02. Motherland
03. Bitter Almonds
04. Saccades
05. Thief
06. Madstone
07. Sheer Soul
08. Gaslight
09. Lynchpin

Hrací doba: 42:13

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Řekl bych, že na debut Fiordmoss se čekalo dost dlouho a v určitých kruzích snad i dost netrpělivě. Česko-norská formace aktuálně sídlící v Berlíně se okolo pohybuje již roky, a kdo z vás sem tam zavítá na nějaké koncerty alternativnějšího ražení, s největší pravděpodobností už se Fiordmoss potkal. Skupina sice v minulosti vydala nějaká ta minialba a singly, ale známe to – až dlouhohrající deska je tím monumentem, na jehož základě bychom si interpreta měli zapamatovat. Ten v případě Fiordmoss dorazil až v letošním roce, ale s radostí mohu říct – jakkoliv to nejspíš bude znít jako klišé – že se čekání vyplatilo.

„Kingdom Come“ totiž dle mého názoru přináší ještě zajímavější a vyzrálejší muziku než předcházející „malé“ počiny Fiordmoss. Album hned od začátku nasadí uhrančivou potemnělou atmosféru, které je dosaženo, aniž by se kapela musela uchylovat k akustickým extrémům. Plně stačí uhrančivé trip-hopové beaty, které – a to je nutno zdůraznit i ocenit – znějí neotřele a nemáte u nich pocit, jako kdybyste je už slyšeli u stovky jiných skupin. Poslední takhle svojsky znějící debutovou elektroniku z České republiky jsem slyšel snad u Schwarzprior, byť se samozřejmě jedná o dost volný příměr, poněvadž jinak jsou obě formace úplně jinde.

Jako důkazy právě řečeného mohu vypíchnout skladby jako „Eight Bones“, „Motherland“ nebo „Madstone“. Jedním dechem ovšem musím dodat, že Fiordmoss se v téhle poloze nezastavují a jdou na „Kingdom Come“ daleko za hranice trip-hopové škatulky. Leckde se ozývají až minimalistické dronové plochy jako třeba v „Gaslight“. Naopak třeba „Thief“ Fiordmoss představuje v opačném rozpoložení – jemnějším a tklivějším, hlavní roli zde hraje akustická kytara a zpěv, ale stále se jedná o vysoce poutavou záležitost, vlastně jeden z vrcholů celé kolekce.

Zmínkou o zpěvu se dostáváme k další obrovské přednosti „Kingdom Come“. Vokál totiž za instrumentální stránkou nijak nezaostává. Petra Hermanová se svým podmanivým hlasem patří k nejnápadnějším prvkům nahrávky a na síle finálního výsledku se podílí zásadním způsobem.  Obě složky – vokální i instrumentální – jsou nicméně v rovnováze, i přes výraznost zpěvu se zde naštěstí neobjevuje popový neduh, kdy je na prvním místě zpěv a vlastní muzika je degradována do pozice tupého doprovodu.

„Kingdom Come“ je rozhodně pestrá deska nabízející množství různých odstínů, ať už náladových nebo hudebních. Důležité ale je, že vše drží bez sebemenších problémů pohromadě a že jsou Fiordmoss takřka pořád poutaví, emotivní, mnohdy dokonce okouzlující. Kapela předkládá vyzrálé a invenční album, které se nespokojí s pouhým pokukováním po zahraničních vzorech, ale snaží se jít si svou vlastní cestou. A to je moc fajn.

Mohl bych říct, že „Kingdom Come“ patří k těm nejzajímavějším českým nahrávkám, jaké jsem v letošním roce slyšel. Aby mě ale nikdo nepopotahoval, nakolik to patří k domácí scéně, když Fiordmoss sídlí v Berlíně, spokojím se s prostým prohlášením, že „Kingdom Come“ je výborná záležitost a rozhodně stojí za slyšení. Nakonec, v pořadí důležitosti stojí na prvním místě samotná hudební produkce a v tomto ohledu není u Fiordmoss o čem pochybovat.


Satyricon – Deep Calleth Upon Deep

Satyricon - Deep Calleth Upon Deep

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Midnight Serpent
02. Blood Cracks Open the Ground
03. To Your Brethren in the Dark
04. Deep Calleth Upon Deep
05. The Ghost of Rome
06. Dissonant
07. Black Wings and Withering Gloom
08. Burial Rite

Hrací doba: 43:35

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Satyricon od blackmetalových fanatiků už roky dostávají těžkou nenávist (to je něco jako hejt, akorát česky) za to, že nehrají jako za časů „Dark Medieval Times“ nebo „The Shadowthrone“, ale mě osobně jejich vývoj nikdy nesral a bavily mě i jejich novější věci. Ať si říká kdo chce co chce, přinejmenším „Now, Diabolical“ je skvělá fošna a pořád se k ní rád vracím. Tím chci říct, že jsem jejich novější tvorbu spíš obhajoval a měl k ní respekt…

…až do posledního alba. Bezejmenná deska by papírově měla být nejzazším manifestem kapely, jejím pomníkem. Jenže u Satyricon tomu tak nebylo. Satyr a Frost jejím prostřednictvím vypustili svůj nejslabší dlouhohrající počin, jemuž zoufale scházelo vše, kvůli čemu byly nahrávky jako „Volcano“, „Now, Diabolical“ a „The Age of Nero“ (tahle placka je až zbytečně podceňovaná) tolik zábavné. „Satyricon“ přineslo pouze jedinou pamětihodnou píseň „Phoenix“, na jejíž přitažlivosti měl ovšem největší podíl hostující zpěvák Sivert Høyem.

Zklamání z eponymní řadovky bylo tak veliké, že jsem nyní neměl příliš velká očekávání ani směrem k letošní novince „Deep Calleth Upon Deep“. Což jen prohloubil necitlivě oříznutý obraz „Dødskyss“ (1899) od Edvarda Muncha použitý jako obal i první ukázka, která koule fakt netrhala. Nejpozději v téhle chvíli jsem se začal obávat podobného provaru jako u „Satyricon“.

Nyní by znělo úderně, kdybych tento předpoklad potvrdil a vyhlásil „Deep Calleth Upon Deep“ za sračku. O něco méně úderně, ale pořád docela dobře by znělo, kdyby přišel velký zvrat a „Deep Calleth Upon Deep“ bych za zvratek nevyhlásil s tím, že album nakonec překvapilo a vrací Satyricon do formy. Jenže pravda je, jak už má ta mrška ve zvyku, někde uprostřed. I když… uprostřed jen obrazně, jsme o něco blíže k první zmiňované možnosti.

Přinejmenším jedna věc potěšující je – „Deep Calleth Upon Deep“ je lepší než „Satyricon“. A to docela výrazně, což ovšem není dáno kvalitami letošního placky, nýbrž nekvalitami té předchozí. To si dovolím tvrdit zejména proto, že poslech minulé desky mě vůbec nebavil, spíš docela nudil, kapela zde hrála unaveně a… prostě tam chyběl jakýkoliv zápal i dobré nápady. Ne snad, že by se novinka dokázala vrátit na úroveň předešlých počinů, ale její poslech mě neobtěžuje, ani u něj nezdechávám nudou.

Nicméně jsem si vědom toho, že „Deep Calleth Upon Deep“ rozhodně nebude záležitostí pro dlouhodobější vztah. I tuhle placku totiž trápí určité neduhy, nad nimiž prostě nelze přivírat oči. Předně se mi zdá, jako kdyby už Satyr nebyl schopen přijít s nějakým skutečně zajímavým riffem či motivem, který by dokázal utkvět v hlavě. Výsledek se poslouchá poměrně v pohodě, ale chybí zde výraznější skladby, jaké by desku táhly kupředu. Klidně si tomu říkejte třeba hity. Chybí i písně, které by se odhalily až postupem času, a dokázaly fungovat s větším odstupem. Je tu jen osm tracků, jejichž poslech člověka nijak zásadně nesere, ale o tom, že by dokázaly předat něco hlubšího, se nedá mluvit ani v nejmenším. Nebo snad ano, když už nyní cítím, že „Deep Calleth Upon Deep“ dochází dech, a když ani během těch několika poslechů jsem necítil nějaké větší, byť třeba krátkodobé uspokojení?

Sem tam probleskne nějaká pasáž, která nechá vzpomenout na sílu dřívějších Satyricon, ale povětšinou se jedná jen o krátké chvilky, nikoliv o stěžejní motivy písniček. Jako nejpovedenější položky alba se mi jeví pomalá „To Your Brethren in the Dark“, která má snad jako jediná trochu hmatatelnější atmosféru, a „Deep Calleth Upon Deep“, byť právě ji jsem měl na mysli, když jsem výše hovořil o první ukázce, která nervala koule. Titulní věc však v rámci celku vyznívá lépe.

Na druhou stranu nelze zastírat, že tu jsou i mnohé slabší pasáže, přinejmenším ve vyrovnaném poměru s těmi lepšími, nejsou-li rovnou v převaze. Kupříkladu začátek „Black Wings and Withering Gloom“ mi přijde dost nepovedený. A obecně skladby z druhé poloviny nahrávky nemají nic, čím by dokázaly zaujmout, snad jedině s čestnou výjimkou v podobě místy nečekaně melodické „The Ghost of Rome“. Nicméně neříkám, že se zaujetí musí vždy nést v pozitivním duchu.

Satyricon

Největší problém však spatřuji v tom, že „Deep Calleth Upon Deep“ podobně jako eponymní album působí dojmem, že to zní jako Satyricon, akorát v horším vydání. Jako kdyby se někdo styl Satyra a Frosta snažil věrně napodobit, ale nedokázal hrát na jejich úrovni. Jenže oni jsou pod tím podepsáni skuteční Satyricon, což je docela smutné. Bezejmenný počin stále zůstává jejich nejhorším albem, ale „Deep Calleth Upon Deep“ je druhé nejhorší v historii norské veličiny.

Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, jako kdyby kvality Satyricon prudce uvadaly. Kvalitativní propad na téhle a minulé desce je oproti předchozím érám skupiny obrovský. Zatímco u bezejmenné fošny šlo shovívavě mávnout rukou pod argumentem, že každá kapela má právo na nějaký přešlap, druhá takhle slabá řadovka za sebou už značí hlubší problém. Pokud budou Satyricon i příště takhle zvadlí, asi bude načase začít lámat hůl.


Psudoku – Deep Space Psudokument

Psudoku - Deep Space Psudokument

Země: Norsko
Žánr: avantgarde grindcore
Datum vydání: 25.4.2017
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. KCultraVIII_8000
02. KATASTROFALEjusteringer
03. hq_[LQ]
04. spaceBURIEALiz_9
05. ZpRNVphNtz
06. TODesprog_3000
07. KRISEzettinx.PCM
08. EDB-doom
09. KOSMISQUE_trapp

Hrací doba: 25:20

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Norskou šílenost Psudoku jsem až do nedávné doby vůbec neznal. Už jen název kapely mě ovšem zaujal, protože to zní jak nějaké psychedelické sudoku. Což je mi dost blízké, poněvadž sudoku dost často luštím na hajzlu během sraní, a díky prdelně-fekálním výparům to občas bývá hutně psychedelické. To je prostě jasné, že jde o kapelu přímo pro mě!

Předpokládám ovšem, že moje toaletní historky vás i navzdory jejich nepochybné napínavosti nezajímají, dokonce vás podezřívám, že si myslíte, že jsou pěkně o hovně. Budiž tedy, nebudu vás s tímhle dál srát, vraťme se k Psudoku. Kromě roztomilého názvu mě totiž zaujaly i ukázku tvorby, z nichž jsem vycítil, že by se mohlo jednat o solidní vyšinutost. A jsem rád, že jsem se nemýlil (opět a jako vždy – člověk se musí sám pochválit, protože nikdo jiný to za něj tak dobře neudělá!).

Grindcore je muzika, jež mi sice nevadí, ale nemůžu tvrdit, že bych ji nějak zásadně vyhledával. Popravdě řečeno, většinu grindových alb si třeba několikrát poslechu a pak už se k nim nevracím, protože mezitím narazím na jinou chrochtačku, která zní nemlich stejně. Žánrové desky, k nimž cítím nějaký vztah a mám potřebu se k nim vracet, bych bez jakéhokoliv přehánění spočítal na prstech… a myslím, že by mi bohatě stačily jen prsty na rukou. Tím spíš však dokážu ocenit, když se někdo na tenhle styl dívá trochu netradičně a zvládne jej pojmout svěžím způsobem. Takových si cením. A nejen kvůli tomu, že originalita obecně vzato nebývá koníčkem grindových muzikantů.

Norský projekt Psudoku naštěstí patří k těm, kteří se nebojí vydat se mimo standardní mantinely a pojmout ten grindcore trochu jinak, než je obvyklé. Za kapelou stojí borec Steinar Kittilsen, jenž má na triku i formaci Brutal Blues, na jejíž bezejmenné debutové (a doposud jediné) EP z roku 2014 vzpomínám jako na kurevsky agresivní, leč netuctový grindový výplach. U Psudoku je ona netuctovost ještě umocněna.

Sluší se ovšem zmínit jednu věc. Řekl bych, že jedním z hlavních poznávacích znamení grindcoru je agrese a extrémnost – a v tomto ohledu „Deep Space Psudokument“ navzdory své avantgardnosti nezaostává. Skladby jako třeba „KCultraVIII_8000“, „KATASTROFALEjusteringer“, „hq_[LQ]“, „TODesprog_3000“ nebo „KOSMISQUE_trapp“ jsou myslím pořád dost hustý nášup, jejž mnozí budou stravovat hůře než soutěžící „Fear Factoru“ brouky, vnitřnosti, býčí koule a prasečí konečníky. Psudoku navrch přidává velkou porci techničnosti a hráčské ekvilibristiky. Která se naštěstí nezvrhává v čirou onanii a předváděčku hráčských dovedností.

Ostatní písně – tedy „spaceBURIEALiz_9“, „ZpRNVphNtz“, „KRISEzettinx.PCM“ a „EDB-doom“ – jsou již o něco experimentálnější, byť i té první pomyslné kategorii myslím přísluší titul avantgardní. V právě jmenované čtveřici možná poleví tempo a údernost, ale na jejich místo nastoupí hromady vesmírných pazvuků a klávesových vylomenin, leckdy dokonce i zvláštní atmosféry. A pořád je to velká paráda.

Psudoku

„Deep Space Psudokument“ možná nabízí jen 25 minut muziky, ale věřte tomu, že je to až až. Nápady jsou hodně nahuštěné, takže i za těch 25 minut se tam toho odehraje hromada. Navíc musím hodně cenit, že u Psudoku v obou polohách cítím určitou a duši, což je obrovský rozdíl nejen proti běžnému grindcoru, ale i třeba proti „matematicky“ technickým skupinám, k nimž se Steinar svou muzikou také občas blíží.

Než skončím, rád bych zmínil ještě jednu věc. Společně s „Deep Space Psudokument“ jsem hojně poslouchal i předchozí desku „Planetarisk Sudoku“, která je podle mě ještě o notný kus lepší – mnohem avantgardnější, místy až skoro jazzová, ve své netradičnosti snad ještě šílenější než letošní počin. Doporučení každopádně platí na obě fošny, protože obě jsou moc super.


The Snowman (2017)

The Snowman (2017)

Země: Velká Británie / Norsko / USA
Rok vydání: 2017
Žánr: krimi / thriller

Originální název: The Snowman
Český název: Sněhulák

Režie: Tomas Alfredson
Hrají: Michael Fassbender, Rebecca Ferguson

Hrací doba: 119 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: TheSnowmanMovie.com

Jo Nesbø je taková hvězda populární severské kriminálky, že o jeho existenci ví i takový literární buran jako já. Žádnou z jeho knih jsem ovšem nečetl, protože od doby, co jsem přestal číst skripta z matematické analýzy, se už nějak nemůžu donutit k tomu, abych se téhle bohulibé činnosti věnoval nějak intenzivněji – takové trauma ve mně všechny ty posrané derivace a integrace zanechaly! Na „Sněhuláka“ jsem tedy šel do kina, aniž bych v předstihu přesně věděl, co na mě čeká. Ale to by dle mého nemělo zas tak zásadně vadit – knižní adaptace by sice v ideálním případě měla být zpracována s určitou důstojností a respektem k předloze, ale neměla by své pochopení podmiňovat znalostí originálu. Kniha je kniha a film je film – obojí by přece jenom fungovat nezávisle.

První ohlasy na „Sněhuláka“ jsou chladnější než mrazivé norské prostředí, v němž se příběh odehrává, a po zhlédnutí jim musím dát za pravdu, protože tohle se skutečně příliš nepovedlo. A to říkám jako někdo, kdo od filmu vlastně ani nečekal žádný zázrak a do kina se vypravil spíše z nudy. A viděl jsem tam biják, jehož trailer je mnohem poutavější než výsledná kompletní dvouhodinovka.

„Sněhulák“ selhává ve spoustě věcí. Snad ze všeho nejvíc mi vadilo, že po svém konci v divákovi zanechá množství nezodpovězených otázek. Nejde ovšem takový ten žádoucí druh otázek, které vás nutí přemýšlet… prostě a jednoduše jsou v příběhové mozaice chybějící dílky, na něž se obsah filmu regulérně vykálel a s jejich vysvětlováním se vůbec neobtěžoval. Zbude například hned několik postav, u nichž je docela zřejmé jisté zapletení do předkládaných událostí, ale jejich skutečná role a význam v celé hře zůstanou nedořešené. Účinkem se míjí i flashbacky do minulosti, z nichž vyplyne akorát to, že sériový vrah své hobby provozuje dlouhodobě, zároveň však dále zamotávají vztahy mezi postavami a přinášejí další chaos do už tak zapletené sítě osudů, což by samo o sobě nemuselo vadit, kdyby po závěrečných titulkách nezůstávalo tolik otazníků.

Stejně tak snímek nedokáže dostatečně objasnit všechny motivace vraha, byť o to se alespoň pokusí v jakémsi intru z jeho mládí. Ale všechno to plave po povrchu bez uvěřitelného myšlenkového ukotvení, takže ve finále tam prostě někdo chodí, unáší a morduje ženské a u toho staví sněhuláky. Jako hrozná kravina mi přišlo i závěrečné vypořádání s vrahem, kde to hlavní frajer, vyšetřoval Harry Hole v podání Michaela Fassbendera, uhraje dost krutě na náhodu.

Příliš nefunguje ani linie vyšetřování jednotlivých vražd. Namísto napínavého odhalování jednotlivých dílků morbidní skládačky to plyne v docela odpočinkovém duchu, díky čemuž „Sněhulák“ nedokáže vtáhnout naplno do děje. Ne snad, že bych se celou dobu vyloženě nudil a bylo mi to celé totálně u prdele, to bych zase lhal, ale větší zájem o to, kdo ve skutečnosti vraždí, jsem už zažil i u některých epizod „Big Bena“. Takže asi tak.

The Snowman (2017)

Vyložená pozitiva se na „Sněhulákovi“ hledají vlastně docela těžko. Docela v pohodě jsou herci (i když od znalců předlohy jsem zachytil nespokojenost s obsazením Michaela Fassbendera do hlavní role, ale to nedokážu posoudit), snad jedině s výjimkou už notně vypelichaného Vala Kilmera, jenž má diplomaticky řečeno své nejlepší roky dávno za sebou. Sem tam se objeví hezký záběr na norskou krajinu, ale pokud tohle patří k největším kladům krimi thrilleru, je asi zřejmé, že se někde stala chyba. Pokud totiž budu toužit po pěkných záběrech krajiny, asi si pustím spíš přírodopisný dokument, jenž mě v tomto ohledu nejspíš uspokojí víc než „Sněhulák“.

Těžko o „Sněhulákovi“ hovořit jinak než jako o zklamání, na nějž nemá smysl se moc dívat. Působí to jako promarněná šance na drsnou krimi s ledovou atmosférou, rozhodně však ne jako povedený snímek, jehož zhlédnutí by v člověku cosi zanechalo.

The Snowman (2017)


Gribberiket – Sluket

Gribberiket - Sluket

Země: Norsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 19.4.2017
Label: Dead Seed Productions

Tracklist:
01. Sluket
02. Gjestebud
03. See, der blev en død udbaaren
04. Med sine lidelser
05. Nytelsen og oppløsningen

Hrací doba: 46:45

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Dead Seed Productions

Norskou formaci Gribberiket jsem před touto recenzí respektive před tímto albem neznal. Kapela v předchozích letech vydala pouze jedinou fošnu „Knefall“ (pozor, všemocné metalové archivy to uvádějí jako dva různé počiny, byť se má jednat o jednu a tu samou nahrávku), která se postupně dočkala edicí na každém z královské trojice nosičů, to jest gramofonové desce, kompaktním disku a audiokazetě (tato se objevila jako první). Ale tak znáte to, prostě nejde zachytit všechno a slyšet všechno.

K poslechu letošního druhého dlouhohrajícího alba „Sluket“ jsem se rozhodnul na základě letmého projetí ukázek. Tedy abych byl přesný, nejprve mě zaujal příslib ohavného zlo-doomu říznutého prvky black metalu. To zní slibně. Zkusil jsem pustit kousek jednoho songu a znělo to ještě slibněji, tak hurá na věc. „Sluket“ ovšem patří k těm záležitostem, kdy krátká ukázka nemůže poskytnout dostačující vhled do útrob nahrávky a značně se odlišuje od dojmů pramenících ze soustředěnějšího a celistvého poslechu. V tomto případě bohužel tato situace nahrává v neprospěch Gribberiket.

V čem tkví potíž? Vlastně je to docela jednoduché. Od Gribberiket jsem očekával pomalý nervy drásající doom metal, v němž není místečka pro cokoliv pozitivního. Povedená obálka takový dojem navozuje. Letmá ukázka taktéž. A poslech celého alba? Jakbysmet. Gribberiket z nastolené cesty doomové deprese neuhnou po celou hrací dobu ani na chvíli a pořád drhnou tryznu až do pekla. Jenže to je přece v pořádku, říkáte si určitě, tak kde je ten problém?

Norové vtáhnou do svého světa takřka okamžitě, a když si člověk pustí jen nějakou tu minutku, skutečně to zní výživně a temně jak se sluší a patří. Celá třičtvrtěhodina v přítomnosti Gribberiket ovšem povážlivě olizuje nudu, poněvadž se to celé slije do jednotvárné pomalé masy. Pocitově tedy stopáž trvá mnohem déle, než tomu je ve skutečnosti, což prostě není dobré znamení. A něco takového nelze omlouvat ani žánrem, ani záměrem, ničím…

Abych se přiznal, tak úplně nevím, co si mám o „Sluket“ vlastně myslet. Na jednu stranu té desce totiž skutečně nelze upřít atmosféru. A nakonec i nějaký ten dobrý nápad se najde – třeba kytarové kvílení v závěru „Gjestebud“ má sílu, v „Nytelsen og oppløsningen“ rovněž nacházím dobré momenty. Ono nakonec něco se najde i ve třetím délemetrážním kusu „See, der blev en død udbaaren“ – ještě aby se z dvanácti minut nevykřesalo vůbec nic. Ani skoro tříminutové předěly „Sluket“ a „Med sine lidelser“ mi nijak nevadí a atmosféricky do kontextu nahrávky zapadnou jak nic.

Gribberiket - Sluket

Když se zamyslím nad jednotlivými detaily a dílčími elementy, tak nevím, co bych mohl Gribberiket nějak zásadně vytýkat nebo na co bych mohl poukázat, že tohle by se dalo zlepšit. Navíc je mi ta snaha o natočení takového pohřbu nanejvýš sympatická. Ale – a právě v tom tkví onen rozpor a největší kříž, jaký se „Sluket“ mám – když to poslouchám jako celek, prostě nemohu tvrdit, že by mě to vtáhlo, že bych se bavil (ne v tom smyslu, že by to byla sranda… snad si rozumíme). Nějak to jednoduše proplouvá kolem a kolikrát v polovině vypínám.

Mám pocit, jako kdyby mi stále unikalo jakési prchavé mystérium, bez jehož objevení mi cesta do útrob „Sluket“ zůstává zavřena. Ukončil bych to tedy prohlášením, že navzdory nesporným kladům se nejedná o desku určenou pro moje uši. Od poslechu ale vyloženě neodrazuji (obzvlášť máte-li to rádi kurevsky hutně a pod doomem si nepředstavujete finské melancholiky) – třeba při vlastním pátrání budete úspěšnější nežli já.


David Kollár & Arve Henriksen

David Kollár & Arve Henriksen

Datum: 25.8.2017
Místo: Piešťany, Elektrárňa (Slovensko)
Účinkující: David Kollár & Arve Henriksen

Ještě dva dny před koncertem pro mě byla jména Kollár a Henriksen velkou neznámou (dobře, jméno Arve Henriksen mi sice něco říkalo, ale to něco bylo spíše naprosto nekonkrétní nic). Dozvěděl jsem se o nich jen díky doporučení příbuzného, jehož hudebnímu vkusu důvěřuji. Proto jsem okamžitě začal s průzkumem, který na mě vrhl až překvapivé informace. Slovák David Kollár totiž není ani zdaleka tak malou rybou, jak jsem si myslel – podílí se na mnoha projektech (např. The Blessed Beat, KoMaRa) a za sebou má spolupráci s takovými jmény jako je Pat MastelottoKing Crimson, a dokonce s velikánem kalibru Stevena Wilsona, s nímž spolupracoval na třech skladbách na jeho nejnovějším albu. Arve Henriksen je zas přední postavou norského hlavně experimentálního jazzu a taktéž je nebo byl součástí několika zajímavých projektů (např. Supersilent). Co je ale důležitější než zkušenosti a všemožné kolaborace (ačkoliv ty výsledek mohou samozřejmě výrazně ovlivnit), je kvalita produkované hudby. A na základě několika málo ukázek z YouTube jsem se rozhodl, že těch směšných 7 éček mi za to rozhodně stojí.

V 19:20, deset minut před začátkem, tak pln očekávání přicházím před budovu piešťanské Elektrárne, zrekonstruované, aby sloužila k pořádání všemožných kulturních akcí, ať už jsou to koncerty, výstavy nebo divadla. Při rychlé prohlídce prostor na mě okamžitě dýchne atmosféra industriálna hojně podporovaná přítomností různých přístrojů z dob, kdy elektrárna ještě sloužila svému původnímu účelu. Samotná místnost, kde se to všechno semele, mne překvapí svou rozlehlostí. Snad jen necelá polovina je vyhrazena pódiu, velkému rezavému háku visícímu z šest sedm metrů vysokého stropu vedle něj, a necelé stovce sedaček. Když si tak prohlížím budoucí místo činu, mám pocit, jako by se elektrárna vrátila do starých časů, kdy ještě produkovala pro tohle malebné maloměsto elektřinu. Na pódiu je totiž tolik všemožných kabelů, hýblátek, pedálů a dalšího běžnému smrtelníku nesrozumitelného materiálu, až to připomíná vybavení na elektrické show, které je možné shlédnout například na pražském Veletrhu vědy. Krom elektroniky na pódiu na Kollára čeká kytara, která je jeho hlavní (a tuším že jedinou) doménou, a na Henriksena tři trubky různých velikostí.

David Kollar

Po klasicky nehodící se výplňové hudbě pouštěné z reproduktorů přichází na řadu konečně… příliš dlouhý proslov ředitelky klubu a majitele slovenského celosvětově působícího vydavatelství Hevhetia, pod jehož záštitou se koncert odehrává. A po něm konečně, ozářeni modrým světlem reflektorů, přicházejí hrdinové dnešního večera. Světla jsou ztlumena, souběžně s tím, jak se na město venku snáší soumrak. Žádné velké představování, žádná zbytečná slova, jde se rovnou na věc.

Hned ze začátku mi je jasné, že tohle vystoupení bude… famózní! Kdyby jen tak primitivní výrazivo mohlo popsat výsledný zážitek. Bohužel, nebo spíše naštěstí, to tak jednoduché není a mně tak nezbývá než konstatovat slovy Raoula Duka: „Nápad psát o tomhle závodu běžným novinářským způsobem je absurdní.“ Jen si místo toho závodu doplňte vhodnější slovo (ačkoliv při rychlosti a přesnosti, s jakou Kollár přepíná pedály, aby ze své kytary získal potřebný zvuk, se i takové slovo zdá být na místě).

Arve Henriksen

Vše začíná klidně, zdánlivě nerytmicky, jen kytara připomínající spíše bouři kdesi v dálce. I díky tomuto zvuku v posluchači nutně musí růst určitý neklid a předtucha zlého, která se s přibývajícími minutami stupňuje. I když se přidá trubka, vše trochu zjemňující, ten pocit člověka neopustí. Možná je trochu potlačen, ale tím jak je stále méně a méně konkrétním a hůře uchopitelným, se paradoxně stává ještě intenzivnějším.

Gradace ale přichází až v další kompozici (nejspíše). A musím říct, že tak do židle usazujícímu zážitku jsem již dlouho nebyl vystaven. Pod neuvěřitelným náporem kytary, která stále dokola hraje jeden jen lehce se obměňující riff v kombinaci s disharmonickou elektronikou dokonávající šílenství, celým mým tělem v jeden okamžik proběhne tak silné mrazení, že sotva můžu vnímat co jiného.

Co je ale na celém zážitku nejvýraznější, je spojení hudby a prostoru. Rozlehlá hala totiž jednak poskytuje téměř kostelní akustiku, která nechává zvuk rozlehnout se až do monumentálních proporcí, čímž v patřičných chvílích umocňuje mrazivost, a jednak vizuálně doplňuje jak deštivě noirové monology trubky, kdy post-moderně působící obrazce oprýskané bílé omítky ožívají a z hlubin minulosti přivádějí zpět k životu 40. léta, kdy elektrárna ještě zásobovala energií celé město, tak dramatičtější momenty evokující otáčející se rezavá kola špatně promazaného stroje. Jedná se o zážitek nezreprodukovatelný slovy nebo záznamy živáků – „to se musí zažít“ v tomto případě sedí dokonale.

Když po nějaké třičtvrtěhodině přicházejí závěrečná slova od Henriksena (snad první výraznější komunikace s diváky – naštěstí, v případě takovéhoto koncertu by jí totiž vícero bylo spíše na obtíž), přijde mi, že konec přichází až příliš brzo. Netrvá to ale dlouho a dvojice se ještě jednou vrací na pódium, aby tentokráte rozehrála improvizaci, která stejně jako začátek vystoupení poskytne gradaci ústící do neprostupné zvukové stěny šílenství. Oba dva dramatické momenty, jeden ze začátku, druhý z konce, tak zbytek skladeb uzavírají do kleští, do téměř neprostupné krabice z betonu a v mysli zpětně vyvstávají vzpomínky a pocity týkající se především jich.

Musím zde vyjádřit svůj obdiv ke společné odvedené práci Kollára a Henriksena, a to o to větší, že tihle dva spolu vystupovali teprve podruhé (poprvé to bylo den před tím). Po improvizaci následoval již opravdu konec a zasloužený potlesk na stojáka. Ovace mi přesto přišly až moc krátké, poněvadž sám bych ten večer označil za koncert roku (ačkoli to může být způsobeno také tím, že na koncerty zrovna dvakrát často nechodím). Koupě CD byla nutností (doufám, že si najdu nějakou slabší nelínou chvilku a sepíšu recenzi – alespoň v nedohledné době). Krátká procházka nočním městem pak perfektní tečkou.