Archiv štítku: NOR

Norsko

Ováte – Ováte

Ováte - Ováte

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.6.2018
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Morgenstjerne
02. Song til ein orm
03. Illhug
04. The Horned Forest King
05. Inst i tanken

Hrací doba: 37:19

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jedním z největších lákadel na poslech bezejmenného debutového alba norské smečky Ováte je její dvoučlenná sestava. V té se totiž objevují dva týpci, kteří jsou doposud víc známí jako koncertní hráči proslulejších formací, přičemž právě Ováte je tím projektem, v němž se pouštějí i do vlastní tvorby, aby – v ideálním případě – ukázali, že to nejsou jen bezejmenné nájemné pušky, jejichž schopnosti končí u živého přehrávání tvorby talentovanějších skladatelů, nýbrž sami dobří muzikanti, kteří mají na to, aby blackmetalové scéně věnovali trochu další kvalitní muziky.

Nyní se samozřejmě podíváme na to, jak se jim něco takového na eponymní debutovce daří. Ale ještě předtím by se asi slušelo oba borce představit. Strunné nástroje obstarává původem irský hudebník Aindiachaí, jehož můžete vídat na živých vystoupeních Taake (zde hostoval i na pár nahrávkách) a Gorgoroth, mihnul se také u Arvas nebo Slavia. Za bicími jej doplňuje Brodd, další člen koncertní sestavy Taake. Dříve hrával i u Kraków, kteří jsou ale žánrově trochu jinde, nebo u průměrných Skygge.

Zajímavě řešené jsou nicméně vokály, protože Ováte stálého zpěváka nemají. Každého songu na desce se tedy ujal jiný hostující vokalista a prakticky ve všech případech se jedná o známá jména. Přesně v tomto pořadí se na Ováte představí: V‘gandr (Helheim, ex-Aeternus), Hoest (Taake, Deathcult, Gorgoroth, ex-Ragnarok), Eld (Kraków, Gaahls Wyrd, Gravdal, Aeternus), Ødemark (The 3rd Attempt) a Ese (Slegest, ex-Vreid). To je poměrně zvučná sestavička hostí; věřím, že i tohle by někoho mohlo nalákat k poslechu.

Po hudební stránce se Ováte nesnaží o revolučního. Docela jednoduše by se asi dalo prohlásit, že deska nabízí výrazově standardní severský black metal. Neočekávejte snahu o magii à la Nidaros nebo nějakou echt syrovou hnusárnu, Ováte představují typický a docela stravitelný black metal s norskou melodikou. Až je to skoro zábavné, jak moc se to zvukově blíží norské škole, když kytarista je Ir (předpokládám, že právě on bude hlavní skladatel, ale je to jen dohad). Určitě najdete podobnost i s některými výše jmenovanými smečkami jako třeba Taake, Ragnarok nebo Deathcult a dále například Khold, Tsjuder, Urgehal, God Seed. Prostě tenhle druh kapel, snad to jako výčet pro představu stačí.

Na jakékoliv zásadní dílo jakékoliv ze zmiňovaných skupin ale debut Ováte nemá ani zdaleka. Ne, že by se nemohl rovnat s žádnými jejich počiny, určitě je mi tahle fošna sympatičtější než třeba poslední jalové počiny Ragnarok, ale vzato kolem a kolem se opravdu nejedná o nic zvláštního. Některé kytarové pasáže jsou docela dobré a album jako celek se poslouchá vlastně docela příjemně, ale víc v tom není ani ťuk. Nic hlubšího Ováte nenabídnou, žádný větší zážitek se nekoná.

Ovate

Jinými slovy řečeno, jde o vkusně udělaný standard. Na pár poslechů (a určitě se bavíme o jednotkách poslechů) je to v pohodě, ale z dlouhodobého hlediska už to slábne. Abych si na „Ováte“ mohl vzpomenout i třeba za rok, na to mi schází cokoliv skutečně výrazného, ať už by to měl být vlastní ksicht, nějaké vymazlené momenty, silná atmosféra… v žádné z těchto disciplín Ováte zrovna neexcelují. Ale ani vyloženě neselhávají. Prostě je to ve všech ohledech oukej, nic víc, nic míň.

Příznivci daného druhu black metalu by Ováte mohli vzít zavděk. Je pravda, že zas tolik desek s tímhle zaměřením už v posledních letech nevychází, protože se podobný přístup vysrali skoro všichni a vrhli šipku do okultního rybníčku. Pokud se vám stýská, neustálé disharmonie vás nudí a nejvíc vás vzrušují nová alba prověřených starých bardů, pak Ováte za slyšení asi stojí. Když nebudete chtít zázraky, dostanete slušnou žánrovku.


Manes – Slow Motion Death Sequence

Manes - Slow Motion Death Sequence

Země: Norsko
Žánr: trip-hop / rock
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Endetidstegn
02. Scion
03. Chemical Heritage
04. Therapism
05. Last Resort
06. Poison Enough for Everyone
07. Building the Ship of Theseus
08. Night Vision
09. Ater

Hrací doba: 44:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Mluvit o tom, jak se norští Manes vymanili z metalových okovů a nechali svou muziku rozlétnout do rozličných žánrových směrů, by asi bylo nošením dřívím do lesa. Myslím, že kdokoliv na Manes někdy narazil, o tomhle dávno ví, a jestli mu nějaké stylové zákoutí jejich diskografie zůstává skryto, pravděpodobněji to bude to rané, kdy Norové ještě hrávali black metal. Přece jenom jsou většinu své historie jinde než u metalu, a jestli má někdo přece jenom neodbytnou chuť slyšet, jak Tor-Helge Skei hraje black metal, má k dispozici spřízněné Manii, jimž ostatně loni u Terratur Possessions také vyšlo nové album – „Sinnets irrganger“.

Když ale odhlédneme od žánru i od zábavného paradoxu, že Manes, i přestože hrají hudbu na hony vzdálenou čemukoliv metalovému, stále – snad kvůli oné historické spřízněnosti a aktuálnímu vydávání u Debemur Morti – poutají pozornost posluchačů i médií okolo kytarových riffů, můžeme bezpečně tvrdit, že se tahle kapela stala v průběhu let synonymem pro vysoce kvalitní muziku určenou otevřeným posluchačům. Bez zbytečných průtahů lze říct, že „Slow Motion Death Sequence“ to potvrzuje.

„Slow Motion Death Sequence“ je obecně vzato krásná muzika. Člověk má při jejím poslechu dojem, že vstřebává něco umělecky hodnotného, ale nikoliv uměle uměleckého. Je to skutečně radost poslouchat. Manes umí navodit zvláštní specifickou atmosféru a posluchače unést, umí napsat skvělé skladby, které jsou ve své podstatě „jenom“ písničky, ne nějaké monolitické opusy, ale nechybí jim hloubka. Takové jsou celkové dojmy z „Slow Motion Death Sequence“. Což říkám i s vědomím, že ne všechno na albu je dokonalé a že se tu najdou i slabší momenty.

Jedním z nejslabších momentů je úvodní „Endetidstegn“. Ta mi místy přijde až moc sladká a vůbec mi v ní nesedla hostující zpěvačka Ana Carolina OjedaMourning Sun, byť je to spíš vina samotného songy než přímo její. Ocenit mohu jen několik málo vokálních melodií v mužských linkách, ale jinak jsem si za nějakou dobu zvykl tuhle píseň přeskakovat. Dále mi příliš nesedla ani pátá „Last Resort“, což je se sedmi a půl minutami paradoxně nejdelší stopa na desce. Na ní mě baví jen několik málo kytarových detailů, ale jiné motivy mi zase přijdou malinko líznuté kýčem a rádoby vygradované finále na mě nijak nezapůsobilo.

To jsou vesměs jediné dvě kaňky, jaké jsem na „Slow Motion Death Sequence“ našel. Kromě nich už je to prakticky bez výhrad. Ať už to je trochu nervóznější dvojice „Therapism“ a „Poison Enough for Everyone“, kytarovější „Night Vision“ nebo atmosférický dojezd „Ater“. Zpočátku mi úplně neseděla ještě vzletnější a zpěvnější „Building the Ship of Theseus“, ale po čase jsem se naučil ji tolerovat a nyní mě už při poslechu neruší, rozhodně ne tolik jako třeba „Endetidstegn“. Vrcholem nahrávky jsou pro mě nicméně skladby na druhé a třetí pozici – „Scion“ a „Chemical Heritage“. Zejména ta první jmenovaná je prakticky dokonalá a patří k nejpůsobivějším písničkám loňského roku.

„Slow Motion Death Sequence“ jako celek pak tvoří pestrou mozaiku, která ovšem stále působí soudružně. Pár konkrétních detailů mi sice osobně úplně nesedlo, ale z makro-hlediska se tu bavíme o skvělém albu, jemuž byste svou pozornost věnovat měli, pokud jste tak ještě neudělali.


Misotheist – Misotheist

Misotheist - Misotheist

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2018
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Carriers of Captivity
02. Beast and Soil
03. Blood of Rats

Hrací doba: 33:24

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Může se zdát, že Norsko postupem času vyklidilo pozice na poli black metalu. Kdysi vůdčí krajina, která se stala synonymem pro to „pravé“ pojetí žánru, odkud pochází množství stylových legend, už dávno není tak dominantní, jak zdánlivě kdysi byla. To nicméně neznamená, že by zde už vůbec nevznikal zajímavý black metal, nepřicházely nové formace a nenatáčely se zajímavé desky.

Mnoho nadějí se asi vkládalo do formací jako Mare či One Tail, One Head, jejichž letošní debuty ovšem nebyly ani zdaleka tak uzemňující, jak bych si představoval. Prázdné místo však pro mě vyplnil úplně jiný projekt, o němž až doposud slyšet nebylo, shodou náhod rovněž vydávají u Terratur Possessions.

S výjimkou původu není o Misotheist prakticky nic známo. Vzhledem k tomu, jaký důraz Terratur Possessions kladou na to, aby všem dali vědět, že „With nothing from the past to reference, with no egos up front and center, and with no previous bands to name drop, Misotheist has only the music to showcase – which speaks for itself.“, vůbec bych se nedivil, kdyby za tím stáli nějací staří známí. Aktuálně však jejich jména známá nejsou, ale tak ať… Je pravda, že takhle se opravdu asi věnuje víc pozornosti samotné hudbě, což nakonec vůbec není od věci…

Bezejmenný debut se mi zalíbil prakticky hned s prvním poslechem a ani další dostaveníčka mu na poutavosti příliš neubrala. Spíš naopak ještě nechaly vykvést určité kvality, které z prvního dojmu typicky ani nelze odhalit. A i po větším počtu poslechu mě ochota „Misotheist“ poslouchat neopustila, což je samozřejmě dobré znamení. Snad v tom má prsty i skutečnost, že všechny tři přítomné skladby hravě přesahují desetiminutovou hranici, takže se nejedná o žádné přímočaré kusy, nýbrž o rozlehlejší kompozice s větším množstvím různých zákoutí.

Baví mě přidušený sound, jenž živí blackmetalovou auru. Přesto je v něm slyšet vše potřebné. Hudba Misotheist stojí zejména na riffech, ale najdou se i pasáže s využitím střídmých, leč účelných melodií, které dokážou píseň obohatit. Jako příklad mohu zmínit hned první „Carriers of Captivity“, která se v poslední minutě vytasí s působivým motivem, díky němuž desetiminutová skladba skvěle vygraduje. Ne náhodou se jedná o jeden z mých nejoblíbenějších momentů na albu. Naštěstí ale nezůstává osamocen. Najdou se sice i méně strhující chvíle, třeba v jistých pasážích „Blood of Rats“ to zas taková sláva není, nicméně obecný dojem z nahrávky zůstává velmi dobrý.

Pozadu nezůstává ani atmosféra, s níž Misotheist pracují zkušeně. Nejedná se o vyloženě atmo-záležitost, ale i tak se Norům nedá upřít, že deska má určitou jednotící náladu, která není vůbec špatná a v těch nejlepších momentech je koncentrovaná dost zhusta. Což je dost fajn.

Zcela určitě se nejedná o nějak výjimečnou nahrávku nebo album, z něhož byste se měli posadit na zadek. Misotheist však natočili poctivou žánrovou práci, která si nehraje na něco, čím není, nežene se do zbytečných extrémů a ani se nesnaží o experimenty. Se standardním blackmetalovým výrazivem ovšem pracuje na dobré úrovni, nechybí ani skladatelský um a další sympatické věci, výsledkem čehož je deska, jež by fanouškům mohla zachutnat. Mě to baví a myslím, že za pokus to určitě stojí.


Shining – Animal

Shining - Animal

Země: Norsko
Žánr: alternative / industrial rock
Datum vydání: 19.10.2018
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Take Me
02. Animal
03. My Church
04. Fight Song
05. When the Lights Go Out
06. Smash It Up!
07. When I’m Gone
08. Everything Dies
09. End
10. Hole in the Sky

Hrací doba: 35:31

Odkazy:
web / facebook / twitter

O norských Shining se toho v období vydání stěžejního alba „Blackjazz“ namluvilo spoustu. Tohle experimentální dílo si rozhodně zasloužilo veškerý ten humbuk okolo. Však taky takhle unikátní věc plnou nesourodých žánrových prolnutí a nápadů neslyšíte každý den. Sklidili tak ovoce za veškerou předchozí snahu a zejména odvahu zkoušet nové věci a nebát se v podstatě kompletně změnit svůj žánr, kdy začínali jako čistě jazzová kapela.

Až na třetím albu „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“ zahrnuli do své hudby také prvky rocku, no a na následujícím „Grindstone“ už to začínalo chytat bláznivé kontury avantgardně elektronického jazz-metalového cosi, co vyvrcholilo na zmiňovaném „Blackjazz“. Zřejmě si uvědomili svůj vrchol, či nevěděli, kam dál by se v tomto ranku mohli pohnout, a tak k překvapení mnoha fanoušků zvolili na dalších dvou deskách poklidnější cestu industriálního metalu. Saxofon i občasné dovádění zůstalo, ale v porovnání s předchozí tvorbou to bylo nic. Přesto se minimálně „One One One“ dá docela v pohodě poslouchat a třeba já vzal tuhle změnu jako logickou a vlastně v souladu s dosavadním vývojem Shining. Bohužel, tady měl ten vývoj asi skončit…

Nyní máme na stole novou placku „Animal“, no a nebudu chodit zbytečně okolo horké kaše: „Animal“ je kapitální sračka. Jiné pojmenování pro to neexistuje. Nejenomže je to příšerné hudebně, ale zároveň se to příčí všemu co doposud Shining udělali. Lidé si je oblíbili pro svou originalitu, pro neustále vymýšlení něčeho nového, pro neotřelé zakomponování saxofonu, ale všechno tohle je na „Animal“ dokonale pohřbeno. „Animal“ je vlastně úplný opak jejich ostatních nahrávek. Opravdu nevím, kdo má toto album poslouchat, protože fanouška Shining to musí bytostně urážet. Jedině snad fanoušek schizofrenik, který si jeden den libuje v unikátních kompozicích a další den je schopen si užívat odrhovačky s debilními texty a slizkými refrény s absolutně nulovou invencí, tak ten jo.

Vypadá to tak, že si Jørgen Munkeby a spol. udělali album pro sebe. Na tom by asi nebylo nic špatného, ale hodili tím přes palubu všechny svoje příznivce a svou unikátnost zadupali hluboko do země. Nebo si snad myslí, že tímto osloví nové fanoušky? A opravdu musí cílit zrovna na příznivce hoven typu Five Finger Death Punch nebo Nickelback? Je to prostě výsměch do tváře a nejlepší bude na tuhle diskotéku zapomenout. To, že se chystá průser, se dalo vytušit už z prvních promo fotek a celkového nového vizuálu kapely, která se nyní stylizuje do jakýchsi futuristických disco floutků.

Hlavní ale byly první ukázky, které mohly být pro leckoho šokem. Poznávací znamení jsou ta tam, takže první, co člověk udělá, je opětovné překontrolování, jestli se opravdu jedná o ty Shining. Saxofon už tu není, namísto toho se rozmohly klávesové party. Kolovrátkovým způsobem podkreslují skladby a právě tím prvním, co slyšíte po zapnutí „Animal“, je klávesový motiv, který jako když vypadne z osmdesátek. Dále je tu kladen důraz na kytarové riffy, které skladbu vždy nějak rozehrají, zajistí její kostru a přes veskrze zbytečné sloky spějí k refrénu, na jejichž hitovost a chytlavost se tu cílí předně. Takhle prosté „Animal“ je, líbivé vyprodukované nic. O nějakých zajímavých nápadech nemůže být řeč.

Shining

Ve své celé délce jsem zvládnul „Animal“ přehrát všehovšudy čtyřikrát, a přestože má relativně krátkou hrací dobu, bylo to nekonečné utrpení. Jak se Munkeby pitvoří, jak se snaží ze všeho tahat hity, jak to celé tahá za uši, jak je u toho člověku trapně, jak je mu na blití z tý nechutný prvoplánovosti, americkému rockovému střednímu proudu vlastní, za to všechno si zaslouží noví Shining jen to nejhorší hodnocení.

Těžko uvěřit, že desky „Blackjazz“ a „Animal“ pocházejí od stejné kapely. Tohle se hrubě nepovedlo a docela mě zajímá, jak to s Shining zamává. Kdyby zachovali něco málo alespoň z minulých dvou desek, alespoň ten saxofon kurva, poslouchalo by se to lépe, ale o takovouhle žánrovou změnu snad nikdo nestál. Doporučení je jasné – ruce pryč.


One Tail, One Head – Worlds Open, Worlds Collide

One Tail, One Head - Worlds Open, Worlds Collide

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Certainly Not
02. Arrival, Yet Again
03. Worlds Open, Worlds Collide
04. Stellar Storms
05. An Utter Lack of Meaning, Hitherto Unbeknownst, Suddenly Revealed
06. Firebirds
07. Sordid Sanctitude
08. Rise in Red
09. Passage
10. Summon Surreal Surrender

Hrací doba: 46:20

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Není to zas tak dávno, co jsem zde v recenzi na Mare hovořil o jakémsi seskupení několika personálně provázaných blackmetalových formací z Trondheimu i o dlouhodobé „neochotě“ některých z nich konečně přijít s první dlouhohrající deskou. A pak jeb – dvě takové kapely (které navíc mají dva společné členy – bubeníka a Luctuse, jenž v jedné obsluhuje baskytaru a ve druhé vokály) vypustí své debuty v rozmezí dvou měsíců. Nedlouho po Mare a jejich „Ebony Tower“ tedy přichází „Worlds Open, Worlds Collide“ od One Tail, One Head.

Obě nahrávky však u mě měly v předstihu docela jinou pozici. Zatímco na Mare jsem se těšil, protože jejich starší neřadové práce považuji za povedené, vydání „Worlds Open, Worlds Collide“ mě nechávalo docela v klidu. One Tail, One Head sice jsou – možná by skoro bylo lepší říct „byli“, poněvadž čtveřice se rozhodla svou činnost po vydání debutu ukončit, její poslední koncert proběhne 1. prosince na domácí půdě – skvělou koncertní skupinou, která v živém provedení dokáže nakopávat prdele bezkonkurenčním nasazením, avšak při domácím poslechu… nemůžu si prostě pomoct, ale One Tail, One Head mě v téhle podobě nikdy moc nezaujali a prakticky všechny jejich kraťasy šly jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven.

Vlastně se klidně můžu přiznat, že díky tomu nemám neřadovou tvorbu One Tail, One Head nijak zásadně naposlouchanou. V paměti to mám uložené jako rychlý punkový blekec bez schopnosti poskytnout větší posluchačské zadostiučinění, což je možná správný dojem, možná špatný. Popravdě ani nemám příliš důvodů a chuti to znovu zjišťovat. V porovnání s tímhle dojmem však „Worlds Open, Worlds Collide“ působí jako výrazně ambicióznější nahrávka. Svým způsobem One Tail, One Head – na rozdíl od Mare – prospěl čistší a stravitelnější sound, byť daní za to je, že deska díky němu ani zdaleka nenechá vzpomenout na energickou jízdu, jakou Norové předvádějí na koncertech. S nadsázkou by se snad dalo prohlásit, že One Tail, One Head jsou ve skutečnosti dvě kapely, z nichž jedna hraje na koncertech a druhá ve studiu, přičemž obě jsou značně odlišné. A ta koncertní je výrazně zajímavější…

Může to znít paradoxně, ale jakkoliv „Worlds Open, Worlds Collide“ vyznívá dost jiným způsobem než předešlé neřadovky, v konečném důsledku jsou mé pocity vlastně stejné – bez schopnosti poskytnout větší posluchačské zadostiučinění. Jak lze asi vytušit z mého výše nastíněného vztahu vůči One Tail, One Head, nedoufal jsem v nějaké velké zázraky, ale že bude deska znít až takhle obyčejně a nezáživně, to jsem skutečně nečekal. Na to, že tyhle kapely z Nidarosu byly mnohými považovány za budoucí tahouny norského black metalu, je debut zrovna One Tail, One Head vlastně překvapivě slabý. A na to, jakým způsobem Norové šílejí na koncertech, je až s podivem, jak unaveně „Worlds Open, Worlds Collide“ zní.

One Tail One Head

Rychlé pasáže jsou prakticky bez koulí. Nemůžu si pomoct, ale nic to se mnou nedělá. Ty, řekněme, atmosféričtější polohy jsou o trochu lepší, ale pořád nejde o nic zásadního a některé z nich – mám teď na mysli hlavně „Stellar Storms“ – se navíc po určitém čase ohrály tak moc, až si to začalo koledovat o přeskakování songů. Soustředím-li se na to opravdu dobré, vlastně mohu ukázat jen na prostředek titulní skladby. Větší problém nemám ani se „Sordid Sanctitude“ a „Summon Surreal Surrender“. Zbytek není nic, za čím by se člověk musel ohlédnout, a kdyby One Tail, One Head už neměli vybudované jméno a kdyby za nimi nebyla taková sestava, asi jen těžko by si kdokoliv z alba s takovou hromadou vaty káknul do spoďárů.

Jak vidno, „Worlds Open, Worlds Collide“ mě nijak zvlášť nezaujalo. Nevidím v tom nahrávku, jež by měla odolat zubu času a na niž by se mělo i za pár let vzpomínat. Přijde mi to jako vcelku obyčejná deska s několika fajn momenty, ale nic víc. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně ani člověka nemusí zas tak mrzet, že One Tail, One Head končí svou činnost, protože co do studiové tvorby nic zásadního nepředvedli, což platí i o jejich labutí písni.


Immortal – Northern Chaos Gods

Immortal - Northern Chaos Gods

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.7.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Northern Chaos Gods
02. Into Battle Ride
03. Gates to Blashyrkh
04. Grim and Dark
05. Called to Ice
06. Where Mountains Rise
07. Blacker of Worlds
08. Mighty Ravendark

Hrací doba: 42:14

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi není třeba sáhodlouze rozebírat, co se dělo v táboře Immortal poslední cca dekádu. Kapela se v roce 2006 vrátila na scénu, o tři léta později vydala slušné album „All Shall Fall“ a na festivalech v pozici headlinera si užívala status metalové legendy. Nic ovšem netrvá věčně. Přišel rozkol a ze sestavy se poroučel její frontman, zpěvák a kytarista Abbath Doom Occulta, jehož absenci si moc fandů asi do té doby neumělo představit. Přišly spory o jméno Immortal, které ovšem Abbath prohrál. Práva na užívání značky Immortal tedy připadla do rukou Demonaze a Abbath rozjel svůj sólový projekt, jehož bezejmenný debut mi přišel spíš slabší než silnější. Ten vyšel v roce 2015.

Demonaz a bubeník Horgh si však s prvním dlouhohrajícím počinem po odchodu Abbatha dali víc na čas. Což mohlo značit snahu vypilovat materiál do pokud možno co nejdokonalejší podoby, anebo také tvůrčí blok. Anebo jen lenost. Kdo ví, jsou to samozřejmě jen spekulace. Faktem nicméně zůstává, že „Northern Chaos Gods“ se na trh dostalo až v letošním roce. A zní přesně tak, jak jsme všichni předpokládali.

Nemůžu si pomoct, ale z „Northern Chaos Gods“ cítím obrovskou snahu znít co nejvíc klasicky, co nejvíc tradičně, co nejvíc jako Immortal. Co nejméně experimentů nebo odboček (ideálně žádné), ale dát lidem přesně to, co chtějí slyšet. Tvrdit však něco o snaze oživit ducha starých desek by bylo trochu zkratkovité, protože k těm se „Northern Chaos Gods“ už jenom díky produkci nemůže úplně přiblížit. Zvuk je totiž současný, takže z tohoto ohledu má novinka nejblíže k „All Shall Fall“, „Sons of Northern Darkness“ a z devadesátých let nechá vzpomenout leda tak na „At the Heart of Winter“, akorát na rozdíl od něj nedokáže přijít s tak excelentní melodikou, která uměla skladby jako „Withstand the Fall of Time“ nebo titulní „At the Heart of Winter“ vystřelit hodně vysoko.

Hudebně lze ovšem nalézt odkazy i na další počiny. Při některých motivech jsem si vzpomněl především na „Battles in the North“. Kupříkladu zvolnění v „Gates to Blashyrkh“ opravdu nápadně připomíná předěl v „Blashyrkh (Mighty Ravendark)“. Což byl možná záměr, ale je otázka, jestli by formace formátu Immortal měla mít zapotřebí jen nostalgicky vzpomínat, když by jakožto žánrová legenda teoreticky měla nabízet něco víc. Nostalgie ovšem na „Northern Chaos Gods“ hraje obrovskou roli, což ostatně dokazují už jen názvy skladeb. Ta poslední se třeba jmenuje „Mighty Ravendark“. To myslím dost jasně ilustruje, kam Immortal se svým nejnovějším počinem mířili. Anebo jen starého psa novým kouskům nenaučíš? Výsledek je každopádně tentýž.

Immortal

Důležité je, jak se k takovému počínání kdo z nás postaví. Nepochybuji o tom, že mnohým to bude stačit, ani o tom, že takoví Immortal za prakticky nulovou invenci v rámci své vlastní tvorby ještě zatleskají. Já budu o poznání zdrženlivější. „Northern Chaos Gods“ mě sice neuráží, ale nevidím sebemenší důvod, proč bych z toho měl být na větvi nebo proč bych to měl chtít nějak zásadně poslouchat.

Syrovost a atmosféra, díky nimž jsou desky z devadesátých let dodnes lákavé, je dávno pryč. Současná podoba žánru je zase jinde a s hloubkou kvalitně udělaného okultního black metalu se „Northern Chaos Gods“ nemůže srovnávat. Jedná se o desku žijící z dávné slávy svých autorů a z minulosti, které se však vyrovnat nemůže. Samozřejmě se to chválí už jenom kvůli jménu, ale skutečně dobré nebo snad dokonce impozantní to není ani omylem. Přesto všechno je mi „Northern Chaos Gods“ stále sympatičtější než „Abbath“. Ale na druhou stranu, Demonazova sólovka „March of the Norse“ mi přišla o dost relevantnější.


Mare – Ebony Tower

Mare - Ebony Tower

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.8.2018
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Flaming Black Zenith
02. Blood Across the Firmament
03. These Foundations of Darkness
04. Nightbound
05. Labyrinth of Dying Stars

Hrací doba: 44:30

Odkazy:

První pohled (H.):

„Ebony Tower“ je nepochybně album, na nějž se čekalo dlouho a netrpělivě a také se od něj mnoho očekávalo, přestože se jedná o formální debut. Mare a jim příbuzné, většinou personálně propojené smečky z Trondheimu, pardon, Nidarosu si na blackmetalové scéně vytvořili zvučné jméno za pomoci neřadových nahrávek a koncertní činnosti, ale na dlouhohrající desky se v mnohých případech čekalo dost dlouho. A v některých, jako třeba u Dark Sonority nebo Black Majesty, se ještě čeká. Kromě Mare už letos stihl vyjít také debut One Tail, One Head, na nějž si tu posvítíme v nejbližší době.

Otázkou je, zdali po tolika letech čekání a odkladů vůbec lze přijít s deskou, která by dokázala dostát extrémně vysokému očekávání…

Mnozí jistě budou tvrdit, že ano, že je „Ebony Tower“ nezemským dílem těch nejvyšších kvalit. Už jen z principu. Ať už díky soudobému nešvaru přechvalování čehokoliv nebo zoufalému hladu po zážitcích, díky němuž mnohdy sami sobě namlouváme, že je něco hlubší, než ve skutečnosti je, aby naše životy nebyly tak prázdné.

Takhle to zní, jako kdyby měl následovat pořádný pojeb, ale tak to úplně není. Spíš jsem jen chtěl jemně naznačit, že „Ebony Tower“ prostě není geniální deska, není to žánrová revoluce ani budoucí klasika, dokonce to není ani album roku. Je to „jenom“ hodně dobrá nahrávka, která byla složena s rozmyslem a určitou, vlastně i dost přitažlivou vizí.

Materiál sám o sobě je nesporně kvalitní. Muzikanti stojící za Mare ostatně už v minulosti prokázali, že skladatelský skill mají, a to nejen v rámci Mare. Čili se nejedná o žádné překvapení. Jednotlivé písně jsou poměrně variabilní a obsahují množství zajímavých zákoutí a momentů, na nichž je vidět, že norsko-švédská čtveřice na nápady úplně nestrádá. Všechny přítomné nástroje odvádějí svou práci prakticky bez výhrad a mají ve finální podobě alba svoje místo i prostor. Vyzdvihnout lze i vokály HBM Azazila, který namísto standardního žánrového skřehotání předvádí majestátní „zpěvné“ zaříkávání a vytáhne i kreace, které nechají vzpomenout na výkon Attily Csihara na legendárním „De mysteriis dom Sathanas“. Nakonec, duch tohoto žánrového pomníku při poslechu „Ebony Tower“ visí ve vzduchu nejen díky vokálům. Na mysli mám ale víc atmosféru než kvalitu.

Ve skladatelské rovině tedy problém evidentně není. Ta je naopak vysoce nadprůměrná. Přesto mi chvíli trvalo, než jsem se k tomuhle zjištění proposlouchal. Ne snad, že by „Ebony Tower“ bylo tak nepřístupným dílem, svým způsobem zní naopak zbytečně přístupně. Spíš jsem jaksi neměl potřebu tu desku plně vnímat a soustředit se. Čím to?

Mare

Najít příčinu zas tak obtížné není, klidně si na ni hned ukažme prstem – zvukově „Ebony Tower“ nemá takovou sílu, jak bych si představoval. Prostě to na můj vkus zní zbytečně přívětivě a sytě, díky čemuž se vytrácí charisma a živočišnost, které přímo tekly ze starších neřadových nahrávek jako „Throne of the Thirteenth Witch“ nebo „Spheres Like Death“. Věřím, že mnohým tento přístup bude vyhovovat více, ale pro mě osobně jde trochu o zklamání, jakkoliv takové pojmenování může znít u desky jako „Ebony Tower“ zbytečně příkře.

Pocity jsou tedy lehce rozporuplné. Na jednu stranu je bez diskuze, že „Ebony Tower“ má nemalou úroveň a že dost jiných kapel takové album nenatočí za celou kariéru. Na straně druhé tu je ale malý červíček pochybnosti, který nahlodává… nahrávka prostě není zas až tak odzbrojující a starší věci mě bavily výrazně víc.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

7. 3. 2014, Krakov. Je něco po desáté/jedenácté a právě skončil nejlepší koncert, jaký jsem v životě zažil. Z urvaného místa u hrazení se ohlížím do řídnoucího publika po těch několika známých tvářích a odpovědí na otázku „Tak co Mare?“ mi jsou obvykle nevěřícné pohledy a užaslé kroucení hlavou. Já po pražském koncertu (2012) moc dobře věděl, co mě čeká, ale tentokrát jsem byl uhranut ještě víc, takže jsem měl pro své známé neschopné najít správná slova pochopení. Je tedy jasné, že na „Ebony Tower“ jsem se těšil hodně a nebyl jsem ani zdaleka sám. O to se kapela zasadila vzácnými, ale o to mocnějšími koncerty, na které se sjížděli fanoušci takřka z celého světa, a samozřejmě i velice solidními ípky „Throne of the Thirteenth Witch“ a „Spheres Like Death“.

U předchozích krátkých titulů, zvláště u „Spheres Like Death“, lze vysledovat konkrétní zdroje inspirace, zde je ale souhrn vlivů velice jednotlivý a těžko rozlišitelný. Přesto však zůstává „Ebony Tower“ archetypální ukázkou staré nordické temnoty, jak ji hráli Emperor ještě před debutem, Dødheimsgard a Mayhem na svých prvotinách, nebál bych se ani poukázat na uhrančivou čerň „Under the Funeral Moon“ nebo atmosféru prvních desek Veles a Infernum, pokud si zde odmyslíme nekompetentní hráčství. Vzývána je ale především nadčasová esence žánru. Mare není přiblblá retro kapela a ví, že oltář Satana netřeba velebit dětinskými řečmi a narcistními výstřelky, ale je třeba jej vyhledat například v místech, na která odkazují v posledních větách „Labyrinth of Dying Stars“, nejstarší to skladby „Ebony Tower“.

Mare - Ebony Tower

Pokud je debut Mare něčím výjimečný, je to svou nokturnální, beznadějně ponurou atmosférou. „Ebony Tower“ zmíněné atmosféry dosahují zlomocnými riffy a majestátním kázáním Blixovým; určitě nebudu sám, kdo si při poslechu zažil silné mrazení anebo alespoň jakýsi tíživý pocit uvnitř způsobený především těmito dvěma aspekty hudby. Ale i když v rámci každé (black)metalové desky jsou riffy a atmosféra alfou a omegou, a „Ebony Tower“ nabízí riffy i atmošku jako bič, je zde jistá, zásadní slabina.

Nemyslím si, že by „Ebony Tower“ mělo čím překvapit. Mare umí své motivy vygradovat, monotónní opakování riffů je vždy ozvláštněno mnoha hráčskými detaily, ale v rámci samotné výstavby skladeb „Ebony Tower“ těžce pokulhává a díky fádním kompozicím se materiál až nepříjemně rychle ohrává. Což je vzhledem k létům čekání (a kdo ví jak dlouho se bude čekat na materiál další) docela problém. Snad jen ta úvodní „Flaming Black Zenith“ částečně zpochybňuje výše uvedenou myšlenku. Toto vnímám jako největší negativum nahrávky, ale dovolím si ještě nadhodit pár zatrpklých poznámek.

Bylo opravdu tak nutné vyhodit „Sort messe“ a kdovíkolik minut ambientního materiálu, jen aby se album vešlo na jedno LP? Proč se na produkci dělalo tak strašně dlouho, když je nakonec absolutně bez jakékoliv přidané hodnoty? Ještěže nedošlo ke katastrofě a finální verze nezní tak, jak jsme mohli slyšet na prvně vypuštěné (již smazané) verzi „These Fountains of Darkness“ s dominantní basou, ještě utopenějšími bicími a podivným mixem kytar. Naštěstí mi netrvalo dlouho si na sound zvyknout. Hlavně že jde všechno dobře slyšet…

Je nepopiratelné, že členové Mare jsou blackmetalové esenci oddáni se vší vážností, akorát se ukázalo, že skutečně nepatří mezi nejzářnější talenty. Ale já to tak nějak tušil. „Ebony Tower“ je velice dobrá deska, kvalitně odvedené řemeslo, ze kterého sálá skutečné duchovní přesvědčení, o tom žádná. Ale dělat z tohoto alba například „De mysteriis dom Sathanas“ současné generace by byla pitomost.


Nachash – Phantasmal Triunity

Nachash - Phantasmal Triunity

Země: Norsko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Shadow Kingdom Records

Tracklist:
01. Red Death Eclipse (A Savage Darkening)
02. Apex Illuminous
03. Astral Sacrifice
04. Fleshtemple Incineration
05. Vortex Spectre
06. Elder Night (Arcane Fires)

Hrací doba: 36:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Řekl bych, že na debutové album norských Nachash se čekalo docela intenzivně a netrpělivě. Důvodem samozřejmě není nic jiného a nic menšího než jejich pilotní minialbum „Conjuring the Red Death Eclipse“, které vyšlo v roce 2015 u Unborn Productions a přijato bylo nadmíru kladně.

Severské trio, v jehož řadách mimo jiné najdeme třebas bývalého bubeníka Celestial Bloodshed, si ovšem se svou dlouhohrající prvotinou dalo relativně načas – tři a půl roku trvalo, než „Phantasmal Triunity“ doputovalo do našich přehrávačů. Nicméně… pohádku o tom, jak je lepší si nějakou chvíli počkat na kvalitně zahoblovaný výsledek než dostat nedodělek v dřívějším termínu, jistě znáte. Je to klasika, kterou se někdy ohnal snad každý pisálek, který kdy na české internety zvracel cosi o metalu. Jenže ona je to pravda a „Phantasmal Triunity“ toho ostatně může být důkazem. Ačkoliv je totiž debut o trochu jinde než „Conjuring the Red Death Eclipse“, rozhodně se jedná o důstojného následovníka prvního minialba.

Nebudu vám kecat. Já osobně jsem z „Conjuring the Red Death Eclipse“ až tak v píči nebyl. Nechápejte mě špatně, je to moc fajn fošna, muzika je cool jak debil a svého času mě to fest bavilo. Nicméně genialitu hodnou nejvyšších možných hodnocení, jakou v tom spatřují jiní, jsem na prvotině Nachash nenašel.

A nenacházím ji ani na „Phantasmal Triunity“. Je to „jenom“ (ty uvozovky jsou dost velké) parádní placka, která má koule, má ksicht a poctivě šlape. Na poslech moc dobrý, baví mě to, všechno super. Pouze chci nenápadně naznačit, že se zde nebavíme o desce roku.

Řadovka má oproti EP o něco čitelnější sound. Klasika, která mě určitě nepřekvapila, a pochybuji o tom, že vás by překvapila. Takový už je nejspíš úděl prvních velkých desek – předcházející neřadové nahrávky bývají zpravidla syrovější a v případě „Conjuring the Red Death Eclipse“ versus „Phantasmal Triunity“ to platí jakbysmet.

Je to však nutně špatně? U Nachash vlastně ani ne, poněvadž to trochu sedí s vývojem kapely a navíc zní „Phantasmal Triunity“ pořád dost metal. Co metal – ty vole, METAL! Letošní počin je o něco méně black a více heavy metal. Milovníci kakofonických disharmonií i fandové blastbeatů si tedy u Nachash nepřijdou na své, ale jestli uctíváte starou školu, tak „Phantasmal Triunity“ vám s dost velkou pravděpodobností chutnat bude. Když to poslouchám, tak skoro cítím, jak mi na zádech začíná rašit džíska, a chuť mlátit řepou a hrozit jak blázen se prudce zvyšuje.

Nachash

Může to znít vtipně, jenže pozor. Nachash se klaní staré metalové špíně, a když tedy v jejich případě říkám heavy metal, ani náhodou tím nemám na mysli mrdky plnící soupisku Masters of Gay Rock. A hlavně – nečekejte jednoduché písnička sloka-refrén-sloka-sólo-refrén-konec. Skladby jsou strukturovanějšího rázu, Norové navrch sypou kvalitní riffy jak na běžícím pásu, takže nuda moc nehrozí. Zcela jistě se nejedná o nějaké tupé halekačky k pivu a klobáse.

Ze všeho doposud uvedeného je asi nasnadě, že Nachash nejsou žádné lamy a že nad svou tvorbou přemýšlejí. Když navíc nechybí schopnost přetavit takové přemýšlení v odpovídající výsledek, je evidentní, že před sebou máme dost kvalitní záležitost. Nikoliv fenomenální, protože na to je požitek při poslechu „Phantasmal Triunity“ nedostatečně „spirituální“, ale ne každý den člověk musí poslouchat hluboké atmosféry. Palec nahoru si tahle záležitost nesporně zaslouží.


Ivar Bjørnson & Einar Selvik – Hugsjá

Ivar Bjørnson & Einar Selvik - Hugsjá

Země: Norsko
Žánr: folk
Datum vydání: 20.4.2018
Label: By Norse Music

Tracklist:
01. Hugsjá
02. WulthuR
03. Ni døtre av hav
04. Ni mødre av sol
05. Fornjot
06. Nattseglar
07. Nytt land
08. Nordvegen
09. Utsyn
10. Oska
11. Um heilage fjell

Hrací doba: 62:22

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jsou tomu cca dva roky, co mnohými žánrovými stránkami zahýbala formace Skuggsjá respektive její debutové album „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“. Společný projekt Einara Selvika (Wardruna) a Ivara Bjørnsona (Enslaved) sice vzniknul již o něco dříve a dokonce vystoupil živě, ale až první deska skupině přinesla širokou pozornost. A ne neprávem, protože šlo o vcelku povedenou záležitost.

Jeden by si snad i tipnul, že vzhledem k vytíženosti obou protagonistů v jejich hlavních kapelách (WardrunaEnslaved od vypuštění „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ vydali nová alba a obě skupiny také koncertovaly) bude Skuggsjá – anebo také Ivar Bjørnson & Einar Selvik’s Skuggsjá – pouze jednorázovou záležitostí, ale zdá se, že oběma veličinám severské atmosférické hudby vzájemná spolupráce zachutnala, takže tu máme pokračování. Název projektu byl zpětně nenápadně upraven pouze na Ivar Bjørnson & Einar Selvik a pod touto hlavičkou připlula druhá deska „Hugsjá“.

Je otázka, jak se k „Hugsjá“ postavit. Na jedné straně bychom mohli říct, že druhý počin v jistých ohledech navazuje na „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“. Ne však úplně, skončit s tímhle prohlášením by bylo dost zkratkovité. Jedna zásadní změna se totiž udála. Zatímco debut představoval jakýsi střet obou světů, tedy folklórního ze strany Selvika a metalového ze strany Bjørnsona, na „Hugsjá“ jednoznačně převažuje ten první. Kytara i bicí se sice napříč deskou tu a tam ozvou, nicméně ani v jednom případě ne v takové podobě, aby se dalo mluvit o metalových vlivech, a celkově byl jejich zvuk upozaděn.

Ne snad, že by Ivar Bjørnson ještě neměl zkušenosti s hudbou bez metalových riffů. Vzpomeňme třeba na skvělý ambientní projekt BardSpec. Přesto se u poslechu „Hugsjá“ člověk nemůže zbavit pocitu, že Einar Selvik měl při skládání dost navrch. Což samozřejmě nemusí být pravda, nicméně zůstává faktem, že jsem měl dost často dojem, že tu či onu píseň by šlo bez větších obtíží použít i pro album Wardruny. Ponechám vám nyní chvíli, abyste se na základně vlastního subjektivního uvážení rozhodli, zdali se jedná o plus, či mínus…

Doufám, že jste si na rozmyšlení dali menší přestávku, abych nyní mohl odhalit šokující prohlášení, že za mě to až taková pecka není. Nechápejte mě špatně. Mnohé skladby na „Hugsjá“ jsou navzdory podobnosti s Wardrunou dobré. Další k ní zas tak blízko nemají, protože přece jenom obsahují kytary, trochu odlišné využití rytmiky a jsou méně ambientní. Někde vzadu ale hlodá červíček pochybnosti a říká, že se to už začíná trochu opakovat. A také že by se mi více zamlouvalo, kdyby se Einar v rámci druhého projektu od Wardruny víc vzdálil, než se k ní naopak přiblížil. A také že příští album Wardruny už by mělo přinést nějaký nový impuls a úkrok trochu jiným směrem.

Ivar Bjørnson & Einar Selvik

Asi to začíná vypadat, že Ivar Bjørnson byl na „Hugsjá“ odsunut úplně na druhou kolej. To nedokážu říct, třeba je nahrávka skutečně společným dílem a oba se na jejím skládání podíleli stejnou měrou. Ale ani to by nic nezměnilo na tom, že se druhé album jejich projektu až zbytečně přiblížilo domovské tvorbě jednoho z nich.

Dělá to všechno z „Hugsjá“ špatnou desku? Rozhodně ne. Stále se jedná o náladově dobře zhotovenou záležitost, která se může pochlubit hezkou atmosférou. Ta se drží, přestože jsou některé konkrétní skladby trochu slabší a při opakovaných posleších se pomalu začínají zajídat. Jako celek jde nicméně o počin složený s rozvahou i nějakou vizí. Pouze říkám, že tentokrát není na místě nadšení a že, konečně si to přiznejme, člověk asi čekal víc…


Knokkelklang – Jeg begraver

Knokkelklang - Jeg begraver

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: květen 2018
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Jeg begraver
02. Urstanken
03. Åndedragenes hvin

Hrací doba: 41:51

Odkazy:

Ani labelová příslušnost k Terratur Possessions a fakt, že obvykle proženu sluchem většinu jejich vydání, mě nepřinutila věnovat bližší pozornost norským Knokkelklang. Kapela samotná o ni zřejmě moc nestála, protože první čtyři demo kazety byly zřejmě určeny jen úzkému okruhu lidí a také se nedá říct, že by vinylové re-edice vybraných titulů či samotné vydání debutu doprovázela hlasitá očekávání. Ovšem jistý zesnulý kamarád o jakémsi demáči vícekrát básnil, a když jsem na letos vydané, dlouhohrající album „Jeg begraver“ náhodou narazil někde na blogu, uvědomil jsem si, že by mi tuhle desku určitě vnucoval tak dlouho, dokud bych si ji neposlechnul. Takže jsem tak učinil.

Knokkelklang je krásně onomatopoeické slovo, člověk ani nemusí čumět na archivy, kde je název osvětlen, aby si onen zvuk nakrásně představil. Sice si pod „sound of bones“ představím zvuk z nějakého starého RPG doprovázející zánik nepřátelského kostěje než zvuk srážky dvou reálných kostí (což jsem si taky musel vyzkoušet), ale účel je splněn a vize obnažených kostí trčících ze země, se mi vybavuje při poslechu již automaticky. Ze země jen sporadicky poprášené sněhem, v krajině, kde skrze šedivý, hustý opar jen těžko prosvítá znavené slunce. Anebo si pro podobnou představu vzpomeňte na obal prvního alba Burzum.

„Jeg begraver“ je sakra atmosférická věc, ostatně jak mělo napovědět fantazírování výše. Syrový mrazivý black metal, často melancholický, pro někoho snad až depresivní, avšak tyhle adjektiva jsou v případě Knokkelklang zcela prostá jakéhokoliv kýče a negativního zabarvení, za které jsou odpovědné hordy trendařů, outsiderů a dementních plešek. „Jeg begraver“ má unikátní vlastnost posluchače k sobě připoutat. Děje se tak pomocí uhrančivých silných motivů? No, nerad bych snižoval zdejší důsledně promyšlenou kytarovou práci, ale ne, protože pokud chceme takto hudbu Knokkelklang označit, je zcela nutné hovořit o celku. Album je absolutně šedivé a monotónní v tom nejlepším slova smyslu. Žádné povzbuzení, žádná katarze, jen bezvýchodný zmar a morbidní fascinace chřadnutím sebe sama a blízkého okolí.

Ale své oblíbené riffy si najdete zcela určitě, o tom žádná. V tomhle ohledu působí výrazněji první, titulní skladba, která díky svému ústřednímu motivu (nemusí tak hned působit, ale spolehlivě se vrací po celou dobu 21 minut) má v sobě i něco hrozivého. Čtrnáctiminutová „Urstanken“ hraje na podstatně nostalgičtější melancholickou notičku. Nejen díky této skladbě jsem si vícekrát při poslechu alba vzpomněl na staré dobré časy, kdy jsem black metal teprve objevoval. No a závěrečná „Åndedragenes hvin“ rozhodně není jen ambientním outrem na zaplácnutí B strany vinylu, naopak. Výborná tečka, ze které tuhne krev v žilách. Za zmínku v neposlední řadě stojí, jak je „Jeg begraver“ opracováno do důsledků. Album navzdory zdánlivému minimalismu skýtá různá zvuková překvapení v pozadí, „zvuk kostí“ prostupuje celým albem a produkce ve své fascinující syrovosti může být jen těžko lepší.

Je sice červenec a kdo ví, jak bude nadcházející zima vypadat, ovšem v jednom mám jasno. Jakmile se ochladí a začnou padat první vločky, okamžitě do přehrávače kromě Bekëth Nexëhmü narvu i Knokkelklang a valím ven na prověřená místa bez lidí, kde společnost dělají jen chcíplé stromy. Dále mi stojí za zmínku, že jsem si při poslechu „Jeg bergraver“ vzpomněl i na feeling evokovaný Walknut, Burzum („Det som engang var“), Blut aus Nord (výhradně „The Mystical Beast Beast of Rebellion“), Sortsind a Strid, i když Knokkelklang zní teda hodně jinak. Prostě pokud hledáte svojský black metal s atmosférou opuštěných mrtvých krajin, co nijak nezapadá do současného žánrového zeitgeistu, tak „Jeg bergraver“ zkuste. Ať už jsou popisky, fantazie a zvláště přirovnání výše jakkoliv mimo z důvodu, že podobnou muziku jsem léta nevyhledával, objektivním faktem zůstává, že tohle je výborný Black Metal.