Archiv štítku: NOR

Norsko

Gjendød – Nedstigning

Gjendød - Nedstigning

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Hellthrasher Productions

Tracklist:
01. Til høsten
02. Nedstigning
03. Håpet falmer
04. Amputasjon av vranglæren
05. Kvalt av fornuft
06. Utrydd den
07. Ny innsikt

Hrací doba: 33:56

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Podstatná část (většinou takzvaně velkých) médií a podstatná část (většinou takzvaně normálních) posluchačů demosnímky ignoruje, ale takový přístup je chybný. Na demosnímcích lze objevovat nespoutaný talent ještě v jeho zárodku, dlouho předtím, než jej objeví ostatní, a až se tak stane, můžete vítězoslavně skotačit a řvát, že vy jste tu kapelu znali už dávno. Dobrá, to byl trochu vtip, ale své nesporné kouzlo demáče jistě mají, v extrémním metalu obzvlášť. Právě na nich se totiž mnohdy objevují neurvalost a syrovost, tedy atributy v tomto žánru nanejvýš žádané, v krystalické formě a obnažené, je v nich zápal, jaký se na pozdějších dlouhohrajících deskách zpravidla vytrácí.

Jedním z demosnímků, které v loňském roce dokázaly zaujmout, byl i bezejmenný počin norských Gjendød. Neříkám, že šlo o to nejlepší demíčko, jaké ten rok bylo ke slyšení, ale své kvality mělo. Šlo o syrový severský black metal, jenž nepřinášel nic novátorského, ale jakožto náčrt potenciálu a pozvánka na budoucí činnost skupiny zafungovat dokázal.

Řadový debut na sebe nenechal dlouho čekat a přichází necelý rok po zmiňovaném demu. „Nedstigning“ – samozřejmě – pokračuje po cestě, na níž Gjendød vykročili se svou krátkohrající prvotinou. V dobové recenzi jsem vyslovil přání, aby si Norové na budoucí desce zachovali tentýž sound, s jakým se vytasili už na demu. Tento umně balancoval na hraně mezi severským mrazem a čitelností. Přijde mi, že na „Nedstigning“ se Gjendød o chlup přiklonili k té čitelnosti, demo mělo mírně zastřenější vyznění, ale naštěstí se nejedná o nic zásadního. Vlastně je to možná jen pocit, kdo ví. Berme to jen jako marginální změnu, poněvadž i tak je novinka stále věrná černému kovu v jeho syrovější podobě.

Takovéhle pojmenování – tedy syrový black metal – nakonec „Nedstigning“ dostatečně definuje i co do hudební stránky věci. Gjendød drhnou dle dávno zajetých žánrových pravidel, a jestli hledáte něco originálního, zde nepochodíte. Snad by se jen slušelo zmínit, že deska není sypací vichřice od začátku do konce (byť tato převládá). Samozřejmě se zde nacházejí obecně rychlé kusy jako třeba „Til høsten“, „Kvalt av fornuft“ nebo první půle „Amputasjon av vranglæren“, ale Gjendød se nebojí chladnou smršť tu a tam proložit i změnou tempa. Děje se tak napříč většinou skladeb, ale nejznatelnější je to asi v titulní písni „Nedstigning“, jejíž tempo je výrazně rozvážnější než v případě okolních položek tracklistu.

Vím, že to zatím asi nezní dvakrát přesvědčivě. Důležité je ovšem to, že Gjendød ten blackmetalový standard dokážou podat přesvědčivě a zábavně. V žádném případě netvrdím, že je „Nedstigning“ něco zásadního; je to „jen“ dobře odvedená žánrovka, ale i takové tu mají své místo. Riffy, ledové vyhrávky i třeba nakřáplý vokál jsou ve všech případech na svém místě a i přes neobjevnost to funguje; Gjendød na rozdíl od mnohých jiných svému stylu ostudu nedělají a zvládají jej hrát natolik důstojným způsobem, že vyjma neoriginality tomu zas tolik věcí vytýkat nelze.

Upřímně řečeno, „Nedstigning“ je deska, jakou bych si představoval třeba od současných Gorgoroth namísto unaveného „Instinctus bestialis“. Mladí Norové však poslední tvorbu svých známějších krajanů debutem překonávají. Troufalá slova? Možná ano, ale známé jméno není automatickou zárukou a naopak neznámé jméno není překážkou. Gjendød se navzdory určitým a nesporným formálním neduhům prezentují solidně, a i když na elity žánru nemají ani zdaleka, jejich existence a hudba nejsou úplně zbytečné. Máte-li rádi syrový black metal à la rané devadesátky, klidně se do toho pusťte.


Mayhem, Inferno: Purgatorium Europæ Septentrionalis Tour

V koncertním eintopfu jsem zmiňoval výlet do maďarské Budapešti za koncertem Mayhem a tuzemských Inferno. Přiznám barvu, že jsem tam nejel se pouze mrknout na koncert, ale společně s Infernem, jimž jsem v rámci turné vypomáhal převážně s prodejem merche, ale i taháním beden, tlumočením, managováním a vším možným, co se zrovna naskytlo. Neberte to, prosím, jako chvástání. Tímto chci osvětlit původ všelijakých bonusových a zákulisních informací, jež se v následujících řádcích objeví. Plnohodnotný tour report, který by detailně rozvedl každou štaci Inferna na Purgatorium Europæ Septentrionalis, nemám čas ani chuť psát. Proto tato kratší, zhuštěnější forma, kde hraje prim maďarská zastávka s příležitostným ohlédnutím za předchozími koncerty, jichž jsem byl svědkem. Pro pořádek, celé turné čítalo dvaadvacet zastávek. Před Mayhem obvykle hráli britští Dragged into Sunlight, na vybraných koncertech bylo předkapel více. Inferno pak byli přizvání na koncerty v Itálii (Milán), Slovinsku (Nova Gorica), Chorvatsku (Záhřeb), Srbsku (Bělehrad), Bulharsku (Sofie), Rumunsku (Brašov) a Maďarsku.

Do Budapešti, konkrétně ke klubu Dürer Kert, přijíždíme někdy ve tři, členové Mayhem crew mezitím tahají koncertní vybavení do sálu. Takže abychom si nepřekáželi, Infernovské bedny apod. jsou prozatím ponechány ve vozíku, jdeme si prohlédnout klub a backstage. Organizace této zastávky byla v rukou člověka, který se na tour Norům staral o prodej merche, a také se ukázalo, že v minulosti Infernu zorganizoval už nejeden maďarský koncert, zkrátka starý známý. Přístup ke kapele byl tedy po nějaké době opět profesionální a vřelý. V takovém Rumunsku a Bulharsku bylo nutné si vydupat i blbou vodu do backstage; prý neobdrželi rider…

Mayhem, Dragged into Sunlight, Inferno

Každý koncert na tour měl jasný rozpis. Příjezd, vyložení věcí Mayhem, sestavení pódiového vybavení, zvukovka. Na předkapely zpravidla došla řada někdy kolem páté nebo šesté, v čase večeře a cca dvě hodiny před otevřením klubu pro veřejnost. Nejinak tomu bylo v Budapešti. To už jsme měli všechny věci dávno vyskládané někde poblíž pódia, bicí sestavené. Stačilo vše vytahat na stage, zapojit a začít zvučit. Pokud bylo Inferno jedinou předkapelou, byl tento proces jednoduchý, tentokrát ale bylo nutné se o čas podělit s domácími Sear Bliss. Domluvilo se sdílení bicí Inferna, bubeník Sear Bliss si pochopitelně dotáhl své vlastní činely, dvojšlapku a šroťák. Problém ovšem nastal, když si Maďaři začali protahovat svou zvukovou zkoušku a čas, kdy mělo být vše hotovo a vyklizeno se neúprosně blížil. Organizátor kvůli tomu posunul dobu, kdy mohlo publikum vstoupit do sálu a zaručil se za úplný set Inferna, i kdyby to mělo znamenat zkrácení vystoupení Maďarů. Tak jako tak, situace začala být mírně chaotická. Při rychlém zvučení se zjistilo, že bubeníkovi nefunguje odposlech (ten se musel vyměnit) a na závěr taky přestal Ska-gulovi fungovat zesilovač, což se řešilo zapůjčením kytarového zesáku Sear Bliss, čímž si aspoň vyžehlili škraloup.

Ironií osudu bylo, že navzdory dlouhé zvukovce měli domácí podstatně horší sound než Inferno. Zvučil jim totiž člověk z klubu, zatímco Inferno mělo svou „vlastní“ zvukařku. Ne, žádná slečna s námi v dodávce necestovala. Věc se měla tak, že na první zastávce v Miláně se místní zvukař příliš nepředvedl a z masivních repráků (italský klub byl opravdu veliký) burácela hlavně basa, šroťák a řev. Tore Stjerna, který nahrával poslední dvě desky Inferna, zvučil Mayhem a největší měrou se zasloužil o to, že Inferno na těch několika zastávkách tour vystoupili bez nutnosti si support slot draze zaplatit, kapele opět podal pomocnou ruku. S výjimkou Itálie a Rumunska (kde byl naopak místní zvukař velice schopný) Inferno zvučila jeho asistentka. I když jisté zkušenosti se zvučením francouzských kapel již měla, s Čechy se snad ještě trochu otrkávala. Ale vždy bylo zajištěno, aby se hudebníci na pódiu slyšeli a do lidí šel slušný zvuk. Tore se obvykle nacházel někde poblíž a sem tam poskytl nějakou připomínku, případně pomohl s technickým problémem.

Inferno

Když bylo v Dürer Kert jakžtakž nazvučeno, hudebníci naběhli do backstage se nalíčit. Mou povinností bylo připravit na stage svícny, pití, zadat instrukce osvětlovači apod. Podobně to probíhalo i na dřívějších štacích. Pak už jsem maďarský koncert sledoval ze zadního rohu sálu, kde jsem prodával zbývající trika a CDs Inferna, namačkaný vedle stolu, kde byl pro změnu merch ostatních kapel.

Z hlediska čistě technického a hudebního lze říci, že Inferno v Budapešti odehráli svůj nejlepší koncert tour. Zvuk byl zezadu velice dobrý, snad jen úvod „The Firstborn from Murk“ zněl ještě trochu chaoticky, ale vše bylo brzy srovnáno. Vizuální stránka se také povedla. Nestávalo se na koncertech pokaždé, aby do klubu dorazil i lokální osvětlovač a světla Mayhem během tour použít nešlo. Obvykle se aspoň zhaslo a pódium osvětlovala statická červená světla. Ale na Slovinsku do muzikantů dokonce praly ostré bílé reflektory. V Itálii byla světelná show moc hezky zvládnutá, zodpovědný člověk se také neostýchal použít mlhu, avšak dojem pohřbíval již zmíněný zvuk. V Rumunsku byl také schopný a vstřícný osvětlovač, ale po chvíli začal instrukcím navzdory používat kdejaké debilní blikance a na kus jedné skladby se dokonce rozsvítil celý klub, který byl mimochodem dost „teplý“. V Maďarsku bylo konečně vše víceméně v pořádku.

Statičnost patrná na některých z úvodních koncertů tour z Inferna opadla již definitivně a hlavně se jim povedlo zahrát koncert bez přehmatů a nedorozumění na stagi. Nenechte se mýlit, něco takového se kolikrát nevyhnulo ani Mayhem. Hlavním důvodem zde bylo, že se kapela teprve sehrávala s novým bubeníkem, jehož můžete znát z působení v Pandemii nebo z debutu Secret of Darkness. Ten se v kapele uvedl poprvé cca týden před tour s Mayhem na koncertě v Ukrajině, a když bylo vše v pořádku, tak hnal hudbu opravdu nemilosrdně a intenzivně kupředu. Původně vypočítaný pětatřiceminutový set dokázal svou rychlostí i o něco zkrátit. Avšak vzhledem k výše uvedenému nebylo ještě možné secvičit skladby z novinky „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“, a tak byl set Inferna v Budapešti a jinde následující: Intro, „The Firstborn from Murk“, „Altar of Perversity“, „The Funeral of Existence“, „Whisper of Hope in Tears of Blood“, „Holy Poison“. Byl-li někde poskytnut delší hrací čas, tak se končilo s „Eaten by Rats Forever“. Bez proslovů a prostojů, pouze cca půlhodina intenzivní a ponuré blackmetalové nálože.

A podobně jako všude jinde, i v Budapešti náležel úplný začátek koncertu našinců malému hloučku lidí. Fanouškům, co kapelu již znali a nedočkavcům, kteří si na Mayhem chtěli urvat flek vepředu. Ale v průběhu první části „The Firstborn from Murk“ se plac před pódiem důstojně zaplnil a myslím, že pár stovek lidí vystoupení Čechů zhlédlo pokaždé. V Maďarsku byla odezva průměrná – potlesk a křik – pár lidí si koncert užilo s větším nadšením, avšak vroucí, uřvaný kotel jako v Srbsku nebo Bulharsku se nekonal. Set skončil, Adramelech se s publikem v krátkosti rozloučil, hudebníci odešli se odstrojit, aby bylo pódium co nejrychleji vyklizeno pro další kapelu.

Sear Bliss

Jak jsem uvedl výše, Sear Bliss měli skutečně zvuk jako z prdele. Než začali naostro, z hlukové koule vyčníval jen mlaskavý kopák, ale naštěstí ještě došlo k jakési úpravě, takže se daly jakžtakž zachytávat riffy. Ani to však moc nepomohlo. Ještě kdysi na festivalu Blacklights ve mně Sear Bliss zanechali docela pozitivní dojem (i když si pamatuji, že měli nějaké technické problémy), zde ale nepomohly ani celkem poutavé linky pozounu. Muzikanti na pódiu energicky kalili, bez odezvy to rovněž nebylo, ale jinak celkem nuda.

Co se týče domácích předkapel, které jsem na tour viděl, tak ani v Rumunsku to nebyla žádná sláva. Indian Fall se předvedli se zajímavým atmosférickým black metalem, až mi bylo podivné, že se setkali s tak nízkou odezvou domácích. Jenže rumunští metalisti byli docela divní, takže se samozřejmě mohli zbláznit z úvodních Syn ze șase tri, což byl dle mého názoru děsně laciný a vyprázdněný „kinder black“.

Syn ze șase tri

Pokud vás zajímá, jak hráli Dragged into Sunlight, kteří válcovali publikum na většině zastávek tour a s Infernem hráli v Miláně a slovinské Nové Gorici, tak vás odkáži na detailní report Marastmusic z jejich pražského koncertu, kde to evidentně vypadalo velice podobně. Britové to do lidí prali opravdu intenzivně a koncertně se předvedli lépe než Inferno. V Itálii, kde to dovolila velká stage (vlezly se zde bicí soupravy všech tří kapel a ještě bylo místa dost), měli s sebou kromě velkého kostěného stojanu i televizní obrazovky, které promítaly samé hezké věci; Klip k „Visceral Repulsion“ napoví o jejich nátuře víc.

Nu a nyní již k samotným Mayhem. Kvůli Attilovi by se dalo říct, že v Maďarsku měli takřka domácí koncert. Klub měl uvedenou kapacitu 900 lidí a jistě nechybělo mnoho k vyprodání. Podobný dav jsem viděl jen v Itálii a Chorvatsku, kde byly ovšem větší sály. V menších klubech jako ve Slovinsku a Bulharsku byla doslova hlava na hlavě, Srbsko bylo velikostně někde mezi, ale lidí bylo taky plno. Jen to Rumunsko vypadalo trochu prořídle s těmi, odhaduji, 300+ platícími v prostorném klubu.

Když technici Mayhem dodatečně zkontrolovali, zda je na pódiu vše v pořádku, ještě jednou se rozsvítil sál, do kterého zaznělo, aby lidé, vzhledem k podstatě vystoupení, nechali své mobily v kapse anebo alespoň fotili bez blesku. Asi si dovedete představit, s jak velkým úspěchem a pochopením se toto setkalo. Sál poté potemněl, pódium zahalila hustá, modře prosvícená mlha. Ambientové intro prořízl až Hellhammer a s úvodním riffem „Funeral Fog“ se na pódium dostavila většina hudebníků v kápích. Černobíle znetvořený Teloch, kníratý a nenalíčený Ghul, dokonce i Necrobutcher se zahalil, i když jsem si říkal, zda jeho obvyklé „civilní“ vystupování přeci jen není v rámci Mayhem přirozenější. Kytaristé na sebe pozornost příliš nestrhávali, ale své vystupování měli promyšlené, zvláště Ghul se dokázal pohybovat velice teatrálně, bez toho aby to působilo trapně. Necrobutcher do publika vrhal intenzivní pohledy a netradiční kápi navzdory byl jednoduše sám sebou. Hellhammera šlo za bicí hradbou sotva vidět, tedy pokud jste zrovna neměli to štěstí ho vidět z backstage nebo nějak z boku.

Hlavní pozornost publika samozřejmě patřila Attilu Csiharovi, který za výrazných ovací přišel na pódium těsně před začátkem svého prvního vokálního partu. Jeho hlasový projev byl „uječenější“ a ne tak hluboký, avšak veškeré excentrické kreace zvládal, dovolím si říci, že mnohem lépe než svého času na „De mysteriis dom Sathanas“. Přeci jen za tu dobu urazil dlouhou cestu. Byl to hlavně on, kdo vystoupení dával autentickou magickou patinu. Zaklínal spoluhráče i publikum, a když se před závěrečným dvojblokem „Buried by Time and Dust“ a „De mysteriis dom Sathanas“ celá kapela sešla u přistaveného oltáře přivolat duchy zemřelých, věřil jsem, že Mayhem nemají onu okultní teatralitu jen odkoukanou od jiných kapel. Attila mezi skladbami příležitostně odbíhal se přelíčit, převléct či upravit ohavnou masku, která mu po nějakou dobu překrývala tvář, některé ambientní předěly doplňoval svým hlasem a jednu skladbu uvedl alikvótním zpěvem zcela sám (mám pocit, že to byla vždy „From the Dark Past“, ale jistý si tím už nejsem).

„De mysteriis dom Sathanas“ bylo přehráno v celé své délce, minutáž lehce natáhly zmíněné předěly a úplný závěr, kdy Attila stál na pódiu osamocen a posunky ještě publiku sděloval své šílené poselství. Koncertní performance byla promyšlená do posledního detailu a sekundy. Vizuálně možná lepší ve velkých halách, ale na menších a středních pódiích, jako právě v Budapešti, to bylo mnohem intenzivnější a snad i magičtější, i když zde podobně jako v dalších „menších“ klubech show mírně trpěla přemírou mlhy. Zezadu jsem skrze kouřovou clonu sotva viděl obrysy hudebníků. Nebylo zde také možné tak dobře obdivovat mnohé barevné zástavy a kulisy. Například na velkých pódiích za Hellhammerem visela obrovská plachta Nidaroské katedrály, jež díky osvícení působila až plasticky. Teprve až na poslední dvě skladby se za bicími rozprostřely tváře tří hlavních aktérů „De mysteriis dom Sathanas“, které byly v Maďarsku vidět po celý set.

Některé pódiové zástavy rovněž skrývaly čtyři kostěje v kutnách. Ty byly odstraněny až na poslední skladbu a nasvícení „nekromniši“ dále podkreslili morbidní auru titulní hymny „De mysteriis dom Sathanas“. Světelná show byla výtečná a marně vzpomínám, zda jsem v rámci metalového koncertu někdy viděl tak detailní a poutavé efekty. Prsty osvětlovače tančily po konzoli takřka neustále. Vystoupení bylo mimo jiné doplněno mnohými nacvičenými detaily. Například když Attila poprvé stáhl Necrobutcherovu kápi v „jeho“ basové pasáži ve „Freezing Moon“ a soustředila se na něj všechna světla. A vůbec samotný úvod této skladby, kdy se potemnělým sálem neslo lipské „when it’s cold and when it’s dark, the freezing moon can obssess you“, dovedl každé publikum rozhicovat až k nepříčetnosti.

Mayhem

Jedinou vážnější výtku bych vznesl vůči rychleji odehrané „De mysteriis dom Sathanas“, ale mám pocit, že zrovna v Budapešti tuto skladbu zahráli „správně“. Nelidské zrychlení „Buried by Time and Dust“ bylo samozřejmě v naprostém pořádku. Tu a tam se stalo, že se hudebníci v skladbách nesešli zrovna nejlépe, chyby bylo ovšem možné zaznamenat, jen pokud jste dávali dobrý pozor.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak by asi koncerty Mayhem působily za podmínek, jaké mělo například Inferno. Ale jsem přesvědčen, že zážitek by to byl silný tak jako tak. Ne, Mayhem nepředvedli to úplně nejlepší a nejsilnější, co jsem v rámci blackmetalových vystoupení kdy zažil, ale přesto. Společně s dalšími mnoha zážitky, které zde zůstanou nevyřčeny, se jednalo o něco, na co v životě nezapomenu.


Myrkgrav – Takk og farvel; tida er blitt ei annen

Myrkgrav - Takk og farvel; tida er blitt ei annen

Země: Norsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 26.10.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Skjøn jomfru (Norwegian version)
02. Vonde auer (album version)
03. Bakom gyrihaugen
04. Soterudsvarten
05. Om å danse bekhette (10th anniversary edition)
06. Spålsnatt
07. Tørrhard
08. Finnkjerringa (10th anniversary edition)
09. Østa glette
10. Sjuguttmyra (album version)
11. Uttjent (album version)
12. Tviom!
13. Skjøn jomfru (English version)
14. Takk og farvel

Hrací doba: 64:33

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Message PR

„Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ je deska, na niž se čekalo opravdu dlouho a z pohledu mnohých asi až nepříjemně dlouho – celou dekádu. A to ještě můžeme být rádi, že jsme se vůbec dočkali, poněvadž s osudem nahrávky to v některých momentech vypadalo docela nahnutě, nebylo jisté, jestli počin skutečně někdy vyjde. Vezměme to ale popořádku…

Norský projekt Myrkgrav, jehož mozkem a jediným členem je Lars Einar Jensen, někdy (zejména v minulosti) též zvaný Leiðólfr, debutoval v roce 2006 prostřednictvím desky „Trollskau, skrømt og kølabrenning“. Ta v určitých kruzích vzbudila značný ohlas, který byl vlastně zasloužený. Nejednalo se o folk metal, jenž by byl poplatný trendům svého žánru, naopak šlo o jednu z těch záležitostí, jíž nebyl problém ono zaujetí minulostí a tradicemi věřit. Netvrdím, že bylo tohle album založené na lokálních pověstech dokonalé, nepochybně však mělo určité charisma a dost opravdu silných melodií (některé jsem si vážně pamatoval i měsíce a roky poté). Nebál bych se říct, že to byl svého času výrazný počin a že i ve zkoušce časem obstál se ctí. Zatímco na mnohá alba sedne prach a za nějakou dobu už ani nevíte, jak zněla, „Trollskau, skrømt og kølabrenning“ v mysli zůstalo a tu a tam není na škodu si jej připomenout. I navzdory jistým dílčím nedostatkům si ho stále pamatuji jako dobré album a vlastně jsem docela rád, že mám už dávno vyprodanou původní edici ve sbírce.

Co se dalšího vývoje Myrkgrav týče, nedokážu zpětně z hlavy vysypat přesné letopočty, kdy se začaly šířit řeči o druhé desce. Vím ale jistě, že už je to nějaký ten pátek a že se o nástupci „Trollskau, skrømt og kølabrenning“ hovořilo dlouho. Ostatně třeba „Sjuguttmyra“, jedna ze skladeb, které se nyní na „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ (v tomto případě v pozměněné verzi) nacházejí, prvně vyšla již v roce 2011 na splitu se spřízněnými (Lars Jensen zde často hostoval) Voluspaa. Příprava druhého alba se ovšem strašně táhla. Lars již předem ohlásil, že po jeho vydání Myrkgrav skončí (stalo se), chvíli se pak tvářil, že počin vůbec nedotáhne a nahrávka nikdy nevyjde, pak to zase chvíli vypadalo, že vzhledem k průtahům bude deska radši rozdělena na dvě minialba, která půjdou ven postupně. Nakonec se ale „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ přece jenom dočkalo svého dokončení a k jeho vydání došlo s rozdílem jediného dne rovných deset roků po „Trollskau, skrømt og kølabrenning“.

Tím spíš je smutnější, že po všech těch peripetiích mi „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ nakonec nepřijde až tak dobré, jak jsem doufal, že bude. Není to špatné album, ale kdybych měl zvolit jen jeden počin, pak „Trollskau, skrømt og kølabrenning“ suverénně vede. A nikoliv jen z nostalgie, aktuální poslech takové tvrzení bezvýhradně podpořil. Bylo takové usedlejší, uvěřitelnější a dost mu slušely i blackmetalové hrany, které na „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ nejznatelněji vystrkují růžky ve dvou přetočených písních z debutu, „Om å danse bekhette“ a „Finnkjerringa“. A třebas druhá jmenovaná, která se svou hymničností blíží víc pagan black metalu než k folk metalu, také patří k nejlepším momentům novinky, přestože je už dávno známá.

Myrkgrav

Jen tak mimochodem, tohle na mě rovněž působí trochu zvláštně. Celou dekádu trvalo, než „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ vyšlo, a pak se zde nacházejí dva přetočené songy z „Trollskau, skrømt og kølabrenning“, dva přetočené songy z EP „Sjuguttmyra“ (2013; ten titulní navíc, jak už bylo zmíněno, vyšel ještě dříve na splitku), jeden předělaný singl z roku 2014 („Vonde auer“) a jedna z nových písniček „Skjøn jomfru“ tu je v norské i anglické verzi. Tím se počet skutečných novinek v tracklist značně redukuje. Ale možná jen v důsledku jistého zklamání hledám, co víc „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ vytknout…

…anebo taky ne. Nemohu si pomoct, ale album opravdu působí trochu poslepovaně. Tady předělaný starý song, támhle druhou verzi stejně písničky, tuhle zase výpůjčka z norských lidovek a tak nějak se to naplácalo dohromady. S nadsázkou řečeno to je trochu album, trochu kompilace. Velký rozdíl oproti „Trollskau, skrømt og kølabrenning“, které fungovalo jako soudržná deska bez sebemenšího zaváhání.

Myrkgrav

Další věc, jež mi úplně neleze pod fousy, jsou leckdy trochu kýčovité kytarové melodie. Nicméně je pravda, že takové se tu a tam ozvaly již na debutu, připadá mi ale, že tentokrát jich je více. Předpokládám však, že dost často to bude důsledek půjčování tradičních severských melodií a motivů, které dle mého v úpravě pro elektrickou kytaru obecně neznějí zrovna nejlépe.

Až doposud jsem se soustředil zejména na negativní stránky alba, podle čehož to už skoro může vypadat, že „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ je regulérní průser, jenž neměl nikdy vzniknout. Až takhle negativní dojem jsem ovšem vzbudit nechtěl. Navzdory všemu řečenému se totiž nahrávka stále dá poslouchat a nejen to – vedle několika zbytečně rozjuchaných kytarových vyhrávek zde lze nalézt i povedené motivy a velmi dobré pasáže. Lars Jensen není žádné dřevo a pořád dokáže napsat kvalitní skladby – a takové se nacházejí i mezi těmi novými, dříve neslyšenými. Pouze jsem chtěl říct, že „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ má svoje mouchy, které zabraňují tomu, aby si člověk mohl počin skutečně užít, a že roztahaný vývoj se na výsledku bohužel podepsal.

Myrkgrav

Nicméně i navzdory tomu, že „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ u mě vzbudilo jisté rozpaky, Myrkgrav jako celek zůstává zajímavým projektem, jenž po sobě zanechal hrubým odhadem nějaké dvě hodiny hudby, za niž se nemusí stydět. Na rozdíl od mnohých dalších dokázal Lars Jensen uchopit folkmetalový žánr a metalový pohled na tradice důstojným způsobem, a nemám problém mu věřit, že jeho snaha byla upřímná. A to nakonec také není málo, obzvlášť v tomhle stylu.


Lethe – The First Corpse on the Moon

Lethe - The First Corpse on the Moon

Země: Norsko / Švýcarsko
Žánr: electronica / trip-hop / avantgarde metal / pop
Datum vydání: 24.2.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Night
02. Inexorbitant Future
03. Down into the Sun
04. My Doom
05. Teaching Birds How to Fly
06. The First Corpse on the Moon
07. Snow
08. Wind to Fire
09. With You
10. Exorcism

Hrací doba: 57:15

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Mezinárodní projekt Lethe budí (zaslouženou) pozornost už jen svou sestavou, která je sice jen dvoučlenná, ale zajímavost jí rozhodně nechybí. Zaprvé je to Tor-Helge Skei alias Cernunnus, lídr norských Manes, jejichž jméno snad fajnšmekrům není nutno představovat. Zadruhé je to Anna Murphy známá především účinkováním v Eluveitie, které loni opustila. To zrovna není štace, jakou by se měl člověk v kvalitní hudební společnosti chlubit, ale dá se to chápat – účty jsou svině a samy se nezaplatí. Nicméně v dalších projektech a v rámci některých hostování Anna dost jasně ukázala, že především pěvecký talent a schopnosti jí rozhodně nechybí. Ale abych úplně nekecal, tak samozřejmě i v rámci Eluveitie předvedla, že zpívat umí, byť hudební doprovod k tomu neměla tak lákavý. Ono co si budeme povídat, v posledních letech byl její zpěv na albech kapely tou poslední dobrou věcí.

Ale to už je docela jiná pohádka, která nás nyní vlastně vůbec nezajímá, tak pojďme rychle zpátky za Lethe. Projekt na sebe prvně upozornil na přelomu let 2013 a 2014, kdy nejprve vyšlo dvoupísňové EP „Come Look at the Darkness with Me“ uvozující dlouhohrající debut „When Dreams Become Nightmares“. A ten byl jednoduše fantastický, takže jakmile se začalo mluvit o druhé desce „The First Corpse on the Moon“, jen těžko se dalo netěšit. A s velkým potěšením mohu po dvou měsících ve společnosti alba prohlásit, že První mrtvola na Měsíci je taktéž skvělá a její zařazení do sbírky bude stejná povinnost, jakou byl svého času mléčně bílý vinyl „When Dreams Become Nightmares“.

„The First Corpse on the Moon“ opět nabízí vysoce lákavou kombinaci mnoha žánrů, které spolu hrají vyrovnanou partii bez jasného vítěze, ale souboj je to věru lákavý. I když abych zas nekecal, o něco navrch má asi elektronická muzika / trip-hop, do níž se vpíjejí rockové až metalové momenty, popové melodické linky, bohatý instrumentální park a nyní v jedné chvíli dokonce i náznak hip-hopu. Namísto přeplácaného maglajzu je ale výsledkem inteligentní hudba, jež mezi různými styly přechází naprosto přirozeně a všechny je ohýbá dle svých potřeb do vysoce zábavného celku, na němž není vlastně nic špatně.

Jestli bych měl „The First Corpse on the Moon“ charakterizovat jen jedním slovem, tak mě jen těžko napadne něco výstižnějšího, než že je ta muzika prostě krásná. Je to taková moc příjemná deska, strašně dobře se poslouchá a dokáže zvednout náladu – ne nějakou prvoplánovostí nebo lacinou snahou o veselou hudbičku, ale jednoduše kouzelnou a podmanivou atmosférou. Ne, že by Lethe nepoužívali i vlezlé motivy, především v těch popovějších momentech, ale pozor, v tomto případě to výjimečně myslím v tom nejlepším slova smyslu. Jsou to prostě strašně pěkné melodie, hravě se dostanou do hlavy a už odsud nechtějí pryč, ale to všechno se děje, aniž by Lethe byť i jen na vteřinku sklouzli ke kýči nebo patosu. Vše, co bylo řečeno v tomto odstavci, se navíc nijak nevylučuje s výše použitým pojmenováním inteligentní hudba – Tor-Helge Skei a Anna Murphy to skloubí dohromady se stejnou lehkostí jako ty rozdílné žánry a posluchač jim milerád sežere i texty jako „We are all in love“. Jakoukoliv jinou kapelu by za to člověk ztrhal, že jaký je to kýč, ale ne u Lethe. U nich to funguje.

Lethe

Vrcholy se na takové desce vybírají těžce, ale abych zas nebyl za mamrda, který se jen vymlouvá a nedokáže ukázat prstem na konkrétní skladby, tak jen heslovitě: „Down into the Sun“ (rap a „We are all in love“ v jednom), „My Doom“ (hlavně za tu druhou polovinu), „Snow“ (hypnotická) a „Wind to Fire“ (taktéž) jsou za mě nejvíc. Ale tím nijak nechci snižovat kvality ostatních písniček, všechny jsou výborné, a jak už nepřímo padlo, nahrávka je bravurní v celé svojí délce.

Co víc dodat? „The First Corpse on the Moon“ je prostě excelentní album, debutem vysoko nastavená laťka podlezena nebyla. A to jinými slovy znamená, že byste měli jít hned poslouchat, pokud jste to ještě neslyšeli…


Hidden Persuaders – Flowers of the Abyss

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Země: Norsko
Žánr: ritual drone / experimental / black metal
Datum vydání: listopad 2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Sleepwalker
02. The Lost Art of Twilight
03. Labyrinthine Eyes
04. Flowers of the Abyss
05. Deformations
06. A Shadow Shall Rise
07. Order of Illusion
08. Postscript

Hrací doba: 37:04

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Již několikrát jsem zde v různých souvislostech zmiňoval, že nemám příliš rád nadprodukci. Můžete si říct, že to je předsudek, když se na hudebníky, jejichž kadence nahrávání a vydávání nových počinů je vpravdě zběsilá, dívám automaticky skrze prsty, ale nemohu si pomoct. Vždy se bojím, že takový přístup nutně musí znamenat upřednostnění kvantity nad kvalitou, přičemž empirická zkušenost praví, že je taková obava na místě. Takové ty případy, kdy někdo solí nahrávky po desítkách a vydává x alb do roka… většinou to zní všechno stejně (nebo aspoň podobně) a nemá to větší hloubky. Mnohdy se tu nachází potenciál, ale tím spíš obdobný přístup zamrzí, protože kdyby se dotyčný soustředil víc na vypilování jedné desky namísto rychlé výroby deseti, mohlo by jít o skvělou záležitost.

Norský muzikant Andreas Brandal evidentně patří právě mezi takové výtečníky, jejichž diskografie čítá neuvěřitelně vysoké množství nahrávek, až člověku při pohledu na seznam spadne brada na zem. Dal jsem si tu práci, spočítal jsem to a vyšlo mi, že Andreas má na svém webu uvedeno, že jen od roku 2008 natočil – a teď se podržte, fakt jsem si to nevymyslel – neskutečných 137 počinů vydaných pod různými projekty a s různými kapelami. A to jsem vůbec nebral v potaz kompilačky, s nimiž by už takhle astronomické číslo (průměr cca 15 alb na rok!!!) vyletělo ještě mnohem výše.

Kdybych tohle všechno věděl už před poslechem desky „Flowers of the Abyss“ vydávané pod hlavičkou projekt Hidden Persuaders, jistě bych se na ni taktéž koukal již v předstihu s despektem. Naštěstí jsem v prvotní přípravě nešel nijak do detailu, díky čemuž jsem k „Flowers of the Abyss“ mohl přistupovat bez předsudků. A musím říct, že se mi výsledek opravdu zalíbil. Dokonce takovým způsobem, až bych si dovolil tvrdit, že by si mě něco takového získalo, i kdybych vše výše zmiňované věděl a přistupoval k tomu dle své tradice. Ještě příjemnější pak je, že se zjevně nejedná o pouhou náhodu, poněvadž jsem posléze namátkou okusil i další desky Hidden Persuaders (jichž není moc – pod tímto projektem zatím jen čtyři věci) a třeba takové „Elegies and Curses“ je rovněž skvělé. I navzdory pozitivní zkušenosti však nehodlám začít tvorbu Andrease Brandala prozkoumávat nějak podrobněji a systematičtěji, jelikož něco takového by člověku zajistilo zábavu do konce života, což přece jenom nemám zapotřebí.

„Flowers of the Abyss“ stojí především na hutné atmosféře, která dokáže vtáhnout do svých hlubin, pohltit a už nepustit. To je to hlavní, co byste o desce měli vědět a proč by vás to celé mělo zajímat. Jedná se o záležitost určenou těm z vás, kdo prahnou po náladě a zvuku, nikoliv písních. Andreas Brandal zde míchá dronovou masáž s blackmetalovou patinou a do téhle základní kombinace nechává promlouvat i další vlivy, které se začínají někde na (martial?) industrialu a končí s náznaky noisu.

To celé pak zastřešuje rituální nálada, jež patří k stěžejním prvkům „Flowers of the Abyss“. V tomto případě se ovšem nejedná o samoúčelné pojmenování poplatné době, kdy je v módě zaklínat se spirituálnem a ohánět se rituály až za roh. Zde se jedná o záležitost bez póz či prvoplánovitosti, z pouhé hudební produkce vyvěrá pocit něčeho víc. Ne nadarmo je až archetypální rytmické třískání s halucinogenními účinky tím, co tvoří vrcholné momenty „Flowers of the Abyss“. Bez nich by album jistě nebylo špatné, mělo by plusy a myslím, že by se stále jednalo o slušné poslouchání. Ale doslova hypnotická rytmika celému počínání Hidden Persuaders nasazuje korunu a stává se tou pověstnou třešničkou na dortu, díky níž se „Flowers of the Abyss“ stává záležitostí, která z průměru rozhodně vybočuje. Abychom si ale rozuměli, určitě je zde toho víc k poslouchání. Co takhle abych řekl, že jsem v útrobách „Flowers of the Abyss“ narazil i na momenty, při nichž jsem si vzpomněl na The Devil & the Universe… to zní lákavě, ne?

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Výborný dojem pak dokonává i forma, protože „Flowers of the Abyss“ vyšlo na audiokazetě (49 kusů) s ručně vyráběným papírovým obalem v různých barevných provedeních – převládá hnědá, oranžová, okrová, ale dle fotek jdou některé kopie až do ruda, ale najdou se i bílé či jedna zelená.


Khonsu – The Xun Protectorate

Khonsu - The Xun Protectorate

Země: Norsko
Žánr: industrial / black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Jhator Recordings

Tracklist:
01. Desolation City
02. A Jhator Ascension
03. The Observatory
04. Liberator
05. Death of the Timekeeper
06. The Tragedy of the Awakened One
07. Visions of Nehaya
08. A Dream of Earth
09. Toward the Devouring Light
10. The Unremembered

Hrací doba: 58:03

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Khonsu

Před pěti lety se zjevili Khonsu a vypadalo to, že na tuto norskou formaci čeká zářná budoucnost. Kapely se okamžitě ujal renomovaný label Season of Mist, pod jehož hlavičkou vyšlo debutové album „Anomalia“. Jak ovšem známo, tahle firma už dávno není v pozici, kdy by si mohla dovolit dělat charitu, takže je asi zřejmé, že v Khonsu čuchala nějaký potenciál na sebe vydělat. Nalijme si čistého vína, velkou, ne-li dokonce stěžejní roli v tom hrálo propojení s Keep of Kalessin.

Hlavním mozkem Khonsu je totiž S. Grønbech, což je bratr týpka známého pod gangsterskou přezdívkou Obsidian Claw. Druhý jmenovaný je lídr Keep of Kalessin a svému bráchovi (jenž se jen tak mimochodem mihl i v samotných Keep of Kalessin jakožto skladatel na EP „Reclaim“) v tehdy nově vznikajícím projektu notně píchl. Ujal se produkce a z Keep of Kalessin přitáhl i zpěváka Thebona, který „Anomalia“ nakdákal. Však právě na jménu bráchovy známější formace tenkrát stála komplet propagace (což nechci prezentovat jako vypočítavost Khonsu, nepochybuji o tom, že šlo spíš o tah Season of Mist).

Jenže sejde z očí, sejde z mysli. Po kladně přijatém debutu se Khonsu nějak vytratili, zmizeli ze stáje francouzského labelu a následující roky o nich nebylo příliš slyšet. Ticho pročíslo pouze EP „Traveller“ v roce 2014, ale jinak Khonsu navenek stagnovali. Anebo možná jen v ústraní pracovali na dalším materiál, jenž nakonec vyšel v listopadu pod názvem „The Xun Protectorate“.

První, co na „The Xun Protectorate“ upoutá, je rozhodně nádherná obálka, která patří k těm nejlepším metalovým artworkům, na něž jsem v loňském roce narazil. Už jen ten sliboval mnohé a společně s pozitivní vzpomínkou na „Anomalia“ nebyl důvod se na druhou desku netěšit. Je pravda, že debut rozhodně nebyl dokonalý a měl svoje mouchy, ale jistá zajímavost mu jistě nechyběla, měl spoustu výborných momentů a přinejmenším jednu naprosto dokonalou píseň. Výchozí pozice tedy nebyla vůbec špatná.

„The Xun Protectorate“ oproti „Anomalia“ přináší několik vcelku zásadních změn. Samozřejmě na svém místě zůstává základní žánrový rámec, tedy progresivněji a do industriálu laděný black metal. Přesto je vyznění novinky docela jiné, kosmičtější. Především musím ocenit jednu věc. „Anomalia“ v mnohém skutečně připomínala Keep of Kalessin. Na „The Xun Protectorate“ se Khonsu stínu spřízněné známější formace naštěstí zbavili. Jistě v tom má prsty i skutečnost, že druhé album již nenazpíval Thebon, jehož specifický vokál mám a nejspíš navždy budu mít (a hádám, že nejen já) spojený právě s (jistým obdobím) Keep of Kalessin. Tu a tam sice stále probleskává rukopis Arnta Grønbecha, jenž na novince vystupuje jako host, ale naštěstí se nejedná o nic natolik zásadního, aby stále bylo nutno tvrdit, že Khonsu na noze vláčejí kouli s názvem Keep of Kalessin.

Tenhle posun je příjemný především díky tomu, že Keep of Kalessin už jsou dnes hudebně odepsaná skupina, která do světa pouští pěkné homo-mrdky – však poslední řadová nahrávka „Epistemology“ už je v podstatě neposlouchatelná. V pomyslném souboji obou bratrských formací tedy nyní suverénně vedou Khonsu. Vězte, že i navzdory všemu, co padne níže, má totiž z bratrů Gronbechů mnohem více hudební invence ten s křestním jménem začínajícím na S.

Přesto „The Xun Protectorate“ není bez chyby a opětovně je tu několik nedostatků, jejichž přítomnost mi prostě brání v nadšení. Jako by se Khonsu zbavili neduhů debutu a na druhém albu si našli neduhy jiné. Předně mě nebaví plochý a chladný zvuk, jenž se velké míře podepsal na tom, že jsem zpočátku neměl chuť „The Xun Protectorate“ vůbec poslouchat. Jistěže by leckdo mohl oponovat, že studenost ozvučení souvisí s industriálním laděním muziky Khonsu, jenže takový argument dle mého neobstojí. Pokud by šlo o chladnost v rámci stylu a uměleckého záměru, neměl bych proti tomu vůbec nic. Obzvláště v metalových momentech a obzvláště na kytarách je ta plochost nejznatelnější.

Khonsu

À propos metalové momenty. Právě ony jsou totiž tím, co „The Xun Protectorate“ stahuje dolů. Což o to, deska obsahuje i některé výborné nápady a působivé pasáže, to se zase nestrachujte, zato věřte tomu, že vrcholy přicházejí tehdy, kdy Khonsu ukazují svou elektroničtější tvář. Kytarověji orientované písně jsou totiž vcelku nudné, což se například týká otvíráku „A Jhator Ascension“, paradoxně možná nejnudnější položky celé kolekce. Jako ještě křiklavější příklad nám může posloužit devítiminutová „Liberator“, v níž lze nalézt i výborné chvilky. Ty ovšem přicházejí až se zvolněním, melodiemi, klávesovými linkami, čistými vokály. A od nich posluchače zdržují dlouhé minuty zcela prázdného riffování, které víc nudí, než baví.

Pokud něco z „The Xun Protectorate“ stojí za slyšení, je to jednoznačně až závěr počinu. Suverénní vrchol totiž přichází s osmou „A Dream of Earth“, jejíž atmosféra je doslova kouzelná. V souvislosti s ní bych si dovolil vyzdvihnout i vokály, které jsou na albu rozmanité a kvalitní. Vtipně z toho nejhůře vychází stálý vokalista T’ol, jenž se stará o řev. Levou zadní jej totiž přebíjejí hosté – čisté mužské zpěvy dostal na starost Rune FolgerøAtrox, ženské linky pak nazpívala mně neznámá Eli Karoline Kvendseth. Právě její příspěvky jsou excelentní a právě „A Dream of Earth“ patří k místům, v nichž to bezezbytku dokazuje. Jakmile se zpěvačka někde objeví, okamžitě si krade písničku pro sebe.

Baví mě ale i další dlouhá kompozice, takřka dvanáctiminutová a epičtěji laděná „Toward the Devouring Light“, v níž se dá bez větších problémů strávit i čistě metalové hoblování – snad i proto, že je zde v menšině. Vcelku zajímavá je taktéž „Death of the Timekeeper“, která se vytasí s parádními kytarovými melodiemi. Také některé další písně jako „The Observatory“ či „The Tragedy of the Awakened One“ obsahují dílčí momenty, s nimiž může být posluchač spokojen.

Z pohledu celku mám však stále pocit, že „The Xun Protectorate“ nedopadlo tak dobře, jak mohlo a mělo. Nenechte se zmýlit, některé pasáže jsou excelentní, ale vedle toho se zde nacházejí i poměrně jalové chvilky. Obzvláště zpočátku se nahrávka tvářila jako velké zklamání – podrobnější poslechy sice naštěstí dojem poopravily, ale stále zůstává mírná pachuť a pocit, že Khonsu by měli i navíc. Že by mohli stvořit dech beroucí dílo, kdyby se oprostili od domnělé nutnosti být metalovou skupinou. Snad se tohoto metalového okovu zbaví na třetí desce, stejně jako se mezi prvním a druhým albem zbavili okovů Keep of Kalessin. Jestli ne, dopadne to příště stejně jako „The Xun Protectorate“ a nakonec i jako „Anomalia“ – jako poměrně zajímavá nahrávka s jednou fenomenální písní (zde „A Dream of Earth“, minule „The Malady“), která však měla na víc.

Khonsu


Havnatt – Heimferd

Havnatt - Heimferd

Země: Norsko
Žánr: neofolk
Datum vydání: 15.11.2016
Label: Secret Quarters Records

Tracklist:
01. Gån-lenkur driv i havet
02. Spor i snø
03. Heimferd
04. Dyr på sprang over fuktig skaugbunn
05. Søvn i september
06. Nattegjest
07. Utferd
08. Endestasjon

Hrací doba: 50:53

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

S norským duem Havnatt jsem se poprvé setkal v roce 2012, když vyšlo debutové EP „Havdøgn“. To jsem sice neslyšel už pěkně dlouho, v paměti mi ovšem zůstalo. Vzpomínám si na něj jako na dost příjemnou záležitost holdující jemnému a minimalistickému neofolku postavenému na akustické kytaře a ženském vokálu. V jeho útrobách však šlo nalézt kus poutavé atmosféry. Navzdory původu nešlo o žádné zpodobnění drsného severu a jeho hlubokých lesů, fjordů či zamlžených hor. Havnatt holdovali spíše melancholii. Mimochodem, tři přítomné skladby byly ve skutečnosti zhudebněnými básněmi a v té době již měly šest let na křížku, jen zbylé dvě byly čerstvé.

Jenže i navzdory tomu, že jsem si Havnatt díky „Havdøgn“ zapamatoval a uložil si je v paměti jako formaci, již se vyplatí poslouchat, postupem času se mi dočista ztratili z očí. Nezapomněl jsem na ně, ale nějak jsem jejich kroky přestal sledovat. Tím pádem mi úplně uniklo, že Norové v létě 2013 vydali svůj dlouhohrající debut „Etterlatte“. A musím se přiznat, že jsem jej dodnes neslyšel. K opětovnému shledání totiž došlo až v loňském roce, když jsem náhodou narazil na informaci, že Havnatt připravují svou druhou řadovou desku „Heimferd“. A právě ta mi nakonec posloužila jako důvod, proč Havnatt opětovně vytáhnout na světlo boží respektive do svého přehrávače (což je to v podstatě to samé). A s pozitivní vzpomínkou na „Havdøgn“ na mysli jsem se těšil na další krásnou porci mlhavých nálad.

Základní recept Havnatt zůstal vesměs nezměněn. V hlavní roli jsou opětovně akustická kytara Toma Simonsena a zpěv Cecilie Langlie. Vedle toho ovšem přibyly i další prvky, v písních se objevují i perkuse, smyčcové nebo dechové nástroje. Obecně vzato je „Heimferd“ samozřejmě stále minimalističtější záležitostí, oproti „Havdøgn“ je však novinka o něco rozmáchlejší… byť tohle vzhledem k povaze hudby Havnatt asi není to úplně nejpříhodnější pojmenování, ale snad si rozumíme.

Nicméně tenhle odklon trochu jinam „Heimferd“ nijak neškodí. No, popravdě řečeno, právě naopak, nahrávce jenom prospívá, protože právě v takových momentech je asi nejpoutavější. V oněch nejjemnějších momentech, kdy Havnatt operují jen se zpěvem a akustickou kytarou, mi totiž deska nepřipadá zdaleka tak poutavá, jak bych si býval představoval. Namísto podmanivé melancholické atmosféry mi to – řečeno s jistou mírou nadsázky – přijde jen jako prachobyčejné táborákové zpívánky. Jednoduše mě to neoslovuje.

Havnatt

„Heimferd“ tak drží nad vodou právě ty chvíle, kdy se Havnatt vydají nad rámec základní formy zpěv-kytara. V tom uspávacím brnkání tak potěší třeba i smyčcové finále druhé „Spor i snø“. Opravdu příjemná v celé délce je ale pouze šestá „Nattegjest“. Ve všech dalších písních se nacházejí pasáže, k nimž mám své výhrady a které mě spíš nebaví. V některých skladbách to lze bez problémů překousnout, protože to není tak hrozné a zbytek (pasáže s dalšími nástroji) má něco do sebe, v jiných nuda citelně převažuje, což se týká kupříkladu poslední zívačky „Endestasjon“.

Samozřejmě, i mě napadlo to, co nejspíš napadlo vás při čtení předchozích řádků. Nebyla má očekávání příliš vysoká? Nepamatuji si náhodou „Havdøgn“ lepší, než jaké ve skutečnosti je? Co když je „Heimferd“ vlastně stejně dobré, akorát to, co mě dokázalo oslovit před pěti lety, mě už dnes míjí, protože jsem se za tu dobu posunul jinam? To jsou všechno zcela legitimní otázky a odpovědět na ně mohla pouze jediná věc – oprášit „Havdøgn“ a poslechem experimentálně ověřit, kde je pravda.

Havnatt

Naneštěstí pro Havnatt se ukázalo, že debutové EP je i s odstupem času výborné a baví mě. A to z „Heimferd“ bohužel nutně činí zklamání. Alespoň tedy pro mě. Co si z toho vezmete vy, jestli si album pustíte a jak se vám zalíbí, to je všechno samozřejmě jenom na vás, vašem vkusu a chutích.


Recitations – The First of the Listeners

Recitations - The First of the Listeners

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: podzim 2016
Label: Avantgarde Music / Signal Rex / Ekhidna Records
Původní vydání: březen 2016, selfrelease

Tracklist:
01. The First of the Listeners
02. Tongueskull Sacrament
03. Godspeak Halilu Lija
04. To Voice the Unutterable

Hrací doba: 29:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Nikdy není dost zajímavých podzemních uskupení, která produkují uhrančivou audio-temnotu a zároveň jsou skryta očím středního proudu metalové scény. Nikdy není dost působivých záležitostí, jejichž magie je určena pouze uším zasvěcených fajnšmekrů, kteří jsou natolik bojácní, aby se prohrabávali zákoutími, kam běžný posluchač (ideálně ten, jenž je přesvědčen o svém elitářství – vždyť poslouchá Sabaton!) nedohlédne. Dnes si jednu takovou magickou formaci představíme.

O Recitations toho není moc známo s výjimkou původu, jímž je Norsko (jestli někdo z té rozostřené fotky pozná, co jsou zač, nechť mě poučí). Nechme tedy nejprve promluvit jiná fakta, která by sama o sobě mohla napovědět, že půjde o něco kvalitního. První demosnímek „The First of the Listeners“ vyšel digitálně letos v březnu bez větší pozornosti. Okolo však velmi rychle začaly kroužit kvalitní labely větřící vysoký potenciál – mezi nimi třeba i elitní italské vydavatelství Avantgarde Music. Uběhl ani půlrok a venku už je MC (Ekhidna Records), CD (Avantgarde Music) i LP (Avantgarde Music / Signal Rex). A nutno uznat, že si to Recitations zaslouží. Stále krčíte rameny a nejste přesvědčeni? Pak vězte, že cédéčko i vinyl už jsou na cestě i do mojí sbírky!

Dosti ovšem bylo chození okolo horké kaše, vrhněme se rovnou na věc a zkusme si letmo objasnit, co je náplní „The First of the Listeners“. Recitations hrají elitářský black metal, přičemž ono přídavné jméno je zde myšleno v tom nejlepším možném slova smyslu. Nejedná se o žádnou vykrádáčku starých postupů a desek z dávno zašlých 90. let, podání Recitations je současné. Norskou formaci ale ctí, že zároveň nejde o průhlednou věc dle obehraných postupů. „The First of the Listeners“ je inteligentní a mnohovrstevnatý black metal s lehce avantgardní patinou, nicméně nečekejte stopadesátýosmý obšleh Deathspell Omega nebo něco na ten způsob. Snad bych se nebál říct, že Recitations do jisté míry zdobí i vlastní ksicht. Jestli lze s někým hledat spojitost, tak spíš s jistými krajany, kteří v současnosti nejvíc drží norskou scénu nad vodou.

I navzdory tomu, že má demosnímek daleko k primitivismu či zkratkovitosti, nemusíte se obávat situace, že by snad hudba Recitations postrádala nebezpečnost a extrémnost, které jsou s blackmetalovým žánrem neodlučitelně spjaté – tedy alespoň v té podobě, jak black metal chápu a vnímám já. Rituální, leckdy skoro až psychedelické momenty (začátek „Godspeak Halilu Lija“­… uff!) se prolínají se zběsilými pasážemi ve vysokých rychlostech (třebas „To Voice the Unutterable“), ale ani v nich nechybí dostatek nápadů na to, aby posluchač zůstal v napětí a neupadl do letargie. Výjimečně se pak stane, že vás „The First of the Listeners“ za trpělivost s postupným odkrýváním jednotlivých slupek doslova odmění. Nejkřiklavějším příkladem budiž polovina skladby „Tongueskull Sacrament“, kdy se blackmetalová temnota zlomí v dechberoucí melodickou pasáž, již táhnou dopředu klapky (tipoval bych mellotron nebo hammondovy klávesy nebo nějaký podobný vintage nástroj). Vše navíc podtrhuje povedený zvuk, jemuž nechybí patřičná dávka špíny a punc podzemí, aniž by se jednalo o zvukovou žumpu.

Recitations

Tak či onak, vysokou laťku si čtveřice písní drží po celou hrací dobu. Ta trvá bezmála půlhodinu, což je na demosnímek štědrá minutová dotace. Přesto nemám dost a bral bych všema deseti, pokud by „The First of the Listeners“ mělo být delší. I proto doufám, že se v dohledné době objeví další nahrávka Recitations, poněvadž to, co se děje na tomto pilotním kraťasu, rozhodně stojí za to. A i když se loni v black metalu objevilo hned několik skvělých ípíček a demosnímků, nebál bych se říct, že „The First of the Listeners“ patří k těm nejzajímavějším.

Recitations rozhodně stojí za vaši pozornost a dle mého jejich prvotina stojí i za koupi (ale to už jsem vlastně vykecal výše). V neposlední řadě bude jistě záhodno sledovat i budoucí kroky tohoto projekty. „The First of the Listeners“ nastavuje laťku velmi vysoko, a pokud se ji v budoucnu podaří dorovnat nebo snad dokonce překonat… no, budu hodně zvědavý na to, co pod hlavičkou téhle formace přijde!


Superlynx – Lvx

Superlynx - Lvx

Země: Norsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. Center of the Sun
02. Silver One
03. Vapour
04. Funeral Dress
05. Throwing Fire
06. Elixir
07. Brilliance
08. The Shake
09. Huntress

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Duplicate Records

Pořádné psychedelické muziky není nikdy dost – to je heslo, jaké razím už od té doby, kdy mi učaroval psychedelický rock a jeho podmanivá atmosféra. A s takovou filozofií nikdy nepohrdnu objevováním nových skupin. A nakonec je mi úplně jedno, jestli se jedná o čistý psychedelic rock, jeho další subžánry s přídomky jako kraut či space, anebo jde o více metalové odnože psychedelické muziky. Norští Superlynx se se svým debutem „Lvx“ zařadili to té druhé jmenované kategorie…

Superlynx ve své sestavě ukrývají jedno relativně známé jméno norské scény – je jím Ole Teigen. Že vám to nic neříká? A co takhle Jormundgand anebo také Honey Lucius? To už byste se mohli chytat, ať už díky projektu Loveplanet anebo díky jeho bývalým působištím, mezi něž patří třeba Dødheimsgard, Den Saakaldte či Framferd. Ole se zdevujal bicích a doprovodných vokálů a k sobě přizval zpěvačku / baskytaristku Piu Isaksen a kytaristu Daniela Bakkena – a Superlynx jsou na světě.

Konkrétnější popis hudby doposud nepadl, přesto věřím, že dle několika náznaků jste si jej už mohli domyslet. Superlynx je skutečně další z formací, které se zhlédli ve stoner / doom metalu – samozřejmě s onou nezbytnou psychedelicky zdrogovanou patinou –, a navíc jim nechybí ani další typický žánrový atribut, tedy zpěvačka s éterickým uhrančivým vokálem. V tomto ohledu Superlynx nevymýšlejí podruhé kolo, jednoduše jedou dle dávno osvědčených žánrových postupů, ale to samozřejmě nemusí nutně vadit. Popravdě, psychedelie je jedno z těch odvětví muziky, kde něco takového nejenže toleruji, ale do jisté míry možná i vyžaduji. Jinými slovy řečeno, o mnoho více si cením schopnosti vytvořit působivou atmosféru, kvalitního songwritingu a… už jsem říkal atmosféru?

Superlynx v tomto ohledu vyloženě neselhávají, ale ani neexcelují. Anebo spíš možná dělají oboje naráz, byť toho selhávání je naštěstí o něco méně. Jakže to myslím? Docela jednoduše – „Lvx“ je relativně nevyrovnané album a kvalita jednotlivých písní značně kolísá. Z pohledu stylu a nálady je deska jednolitá, drží pohromadě a po celou hrací dobu se nijak neodchyluje od nastaveného směřování. Ale znáte to – když dva dělají totéž, není to totéž, a zde to platí zcela analogicky na jednotlivé songy nahrávky. Některé skladby jsou skutečně skvělé. Mezi mé osobní favority se řadí třeba hned úvodní „Center of the Sun“, jež nabízí přesně to, co od podobné hudby chci. Psychedelický rozjezd, postupná gradace, opilé kytarové chuchvalce, úžasná Pia a hutná atmosféra – super.

Jenže laťku nastavenou první písní se nedaří držet až do konce stopáže. Na „Lvx“ jsou bohužel i momenty, kdy se pomalé stonerové riffování začne malinko zajídat a album sklouzává k unylosti a působí mdle. Jako posluchač se mírně nudím a mám pocit, že by to mohlo být lepší. Ingredience jsou dobré a Superlynx s nimi obecně vzato umějí pracovat, ale ne vždy to prostě vyšlo na jedničku. Především střed desky obsahuje hluché pasáže, na nichž by se dalo zapracovat. A když se naopak objeví kus s parádním riffem a skvělou atmoškou jako „The Snake“, tak bohužel trvá jen minutu…

Superlynx

Přesto dojem z „Lvx“ zůstává slušný. Člověk se sice nebaví od začátku do konce, ale obecně vzato je počínání Superlynx vcelku sympatické. „Lvx“ asi není albem, k němuž by stálo za to se vracet, ať už nepravidelně nebo snad dokonce pravidelně, ale jde o album, na jehož základě bych si byl ochoten pustit případnou budoucí tvorbu. Příznivci psychedelického stoner / doom metalu se však tohohle počinu bát nemusejí a s klidem si to můžou naprat do žíly do ucha, protože přinejmenším krátkodobé zabavení z toho vydolovat lze bez větších obtíží. Pokud však k fandům žánru nepatříte a chtěli byste to s ním zkusit, asi by bylo lepší sáhnout jinam…


Madder Mortem – Red in Tooth and Claw

Madder Mortem - Red in Tooth and Claw

Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Blood on the Sand
02. If I Could
03. Fallow Season
04. Pitfalls
05. All the Giants Are Dead
06. Returning to the End of the World
07. Parasites
08. Stones for Eyes
09. The Whole Where Your Heart Belongs
10. Underdogs

Hrací doba: 50:54

Odkazy:
web / facebook

Norští Madder Mortem si se svou novinkou dali docela načas. Vždyť minulé „Eight Ways“ vyšlo už před sedmi lety. Dobrá, po něm se ještě objevilo minialbum „Where Dream & Day Collide“, ale to je jen o rok mladší, tudíž i od něj uplynulo již šest let, během nichž Madder Mortem nevydali vůbec nic. Byl tedy nejvyšší čas na další desku. Kdo si počká, ten se dočká, protože mu kolikrát nic jiného nezbývá, což je samozřejmě i tento případ, ale lepší pozdě nežli vůbec. Tak či onak, „Red in Tooth and Claw“ už je tady, tak se na něj pojďme podívat…

Už mnohokrát jsem v recenzích napsal, že radši si počkat delší dobu a dostat skutečně kvalitní nahrávku, než když to kapely do lidí hrnou pod tlakem každé dva roky (nebo i častěji) novou placku, kde kvalita je kolísává a výsledek překypuje stereotypem. A myslím, že zrovna u formace jako Madder Mortem to platí skoro dvojnásob. Jejich diskografie je vysoce kvalitní; dovolím si říct, že za každým dosavadním CD si Norové mohou bez obav stát, což není až taková samozřejmost. Jistě, tohle budou tvrdit skoro všechny kapely, jenže jen u mála z nich to odpovídá realitě. A pokud k tomu málu patříte, tak je prostě lepší si na nový materiál vyhradit potřebnou dobu, nechat jej uzrát a pak přijít s důstojným počinem.

Naštěstí se to povedlo a „Red in Tooth and Claw“ na starší tvorbu opravdu navazuje důstojně. Netvrdím, že se jedná o nejlepší počin, jaký kdy Madder Mortem vydali, něco takového si vážně nemyslím, ale i přesto mě novinka baví, několik skladeb je perfektních a Norové si s ní rozhodně neuřízli ostudu. Rudý obal s nasraným čoklem mi sice na jejich poměry a s ohledem na jejich hudbu přijde zbytečně agresivní, ale jinak se žádné velké změny nekonají – naštěstí. Madder Mortem pokračují ve svém charakteristickém rozpoznatelném stylu a opětovně plnými hrstmi dávkují to, kvůli čemu si je člověk v minulosti oblíbil.

Hodně si cením toho, že produkce Madder Mortem zní progresivně, a přitom stále velice nenuceně, přirozeně a vzdušně. Je v tom hezká skladatelská lehkost, která však nijak nebrání tomu, aby byla muzika chytrá a promyšlená. Dalším esem v rukávu je samozřejmě zpěvačka Agnete Mangnes Kirkevaag, jedna z poloviny ústředního sourozeneckého dua (tím druhým je kytarista BP M. Kirkevaag), jež dokazuje, že ženy do metalu rozhodně patří a že nemusí jít jen o věšáky na korzety nebo growlující veganské dračice. Její hlas od posledního alba neztratil nic ze své síly a je radost jej poslouchat. Nehledě na to, že se skvěle hodí do stylu a atmosféry, s nimiž se Madder Mortem prezentují.

Abych to s tou chválou zase nepřeháněl, tak musím uznat, že ne všechny písničky na „Red in Tooth and Claw“ jsou dokonalé, jakkoliv celkový dojem zůstává jednoznačně kladný. Úplně jsem si nezamiloval „Pitfalls“, v níž se nacházejí i dobré nápady, ale mohlo to být lepší, zvlášť po excelentním začátku alba je to propad. Příliš mi pak nesedla ani předposlední „The Whole Where Your Heart Belongs“, již považuji za nejslabší kousek novinkové kolekce. Nicméně jsou to jediné dva songy, k nimž mám vážnějších výhrad, zbytek se pohybuje v rozmezí od povedeného až po super, v důsledku čehož se dva horší (byť stále hratelné) kusy odpustit dají.

Hned začátek „Red in Tooth and Claw“ je, jak už bylo naznačeno, úžasný. Trojice „Blood on the Sand“, „If I Could“ a klipová „Fallow Season“ desku otvírají ve velkém stylu a hned zkraje jasně ukazují, proč jsou Madder Mortem mnohými tak ceněnou skupinou. Jsou to inteligentně vystavěné skladby se spoustou výborných motivů a všechny navíc ozdobí gradace v poslední části, jež je zejména u „Blood on the Sand“ velmi působivá. Určitě je ale co poslouchat i nadále, a abych nevykecal úplně všechno a trapně se nezdržoval s každým songem, vyzdvihnu už jen pomalejší a naléhavou „All the Giants Are Dead“ a parádní sedmiminutovku „Underdogs“ v samotném závěru alba.

Vše potřebné jsem již vlastně řekl, ale pro ty z vás, kdo na čtení mých kydů serou a skáčou rovnou na poslední odstavec, aby se jen dozvěděli, jak to dopadlo, to klidně ještě zopakuji – Madder Mortem si prostřednictvím „Red in Tooth and Claw“ udržují vysoko nastavenou laťku a na svou starší tvorbu navázali se ctí. Sice zde tu nacházejí dva slabší kousky, ale většina nahrávky je paráda a některé konkrétní skladbu jsou nádherné. Celkově hodně velká spokojenost a radost, že jsou Madder Mortem zase zpátky, i když vlastně nikam neodešli. Jen tak dál!

Madder Mortem