Archiv štítku: NOR

Norsko

Ov Hell – The Underworld Regime

Ov Hell - The Underworld Regime
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.2.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Devil’s Harlot
02. Post Modern Sadist
03. Invoker
04. Perpetual Night
05. Ghosting
06. Acts of Sin
07. Krigsatte faner
08. Hill norge

Hodnocení: 5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norský blackmetalový projekt Ov Hell budil již od začátku pozornost především díky své sestavě. Jestli se dá na nějakou kapelu uplatnit fráze „all star band“, jsou to jistojistě právě Ov Hell. Hlavním motorem jsou baskytarista King ov Hell a zpěvák Shagrath, k nimž se dále připojila další esa jako Frost (Satyricon, 1349) na bicích a kytaristé Ice Dale (Enslaved, Audrey Horne) a Teloch (Nidingr, Umoral, 1349).

Pro Shagratha jsou Ov Hell zjevně pouze rozptýlením před začátkem fachy na další desce Dimmu Borgir. Motivace Kinga pro založení tohoto projektu je však o něco složitější. Určitě všichni víte, že to byl právě on, ještě společně s Gaahlem, kdo byl „ten zlý“ v kauze Gorgoroth. Když s Infernusem prohráli soud o značku Gorgoroth, založili KingGaahlem novou skupinu God Seed („God Seed“ je rovněž název jednoho songu z „Ad majorem Sathanas gloriam“, čili poslední desky Gorgoroth, na níž se naše rozmilé duo podílelo, to abychom to měli správně zamotané), jenže než vůbec pořádně začali makat na debutu, Gaahl svého parťáka tak trochu vypekl (nebo mi to tak alespoň přišlo), protože se rozhodl „odpočinout si od metalu“ (a stále odpočívá). A co na to King? Ano, založil právě Ov Hell. Toliko úvodních okecávaček, teď už jdeme na věc – na samotné výsledné album „The Underworld Regime“.

Řeknu to rovnou, deska – alespoň v mých uších – očekávání nenaplnila. Možná měl hlavní skladatel King ov Hell trochu slabší chvilku, možná jen byl nejistý, protože pod nohama necítil pevnou půdu zavedeného jména Gorgoroth, ale konečný výsledek každopádně není tak výživný, jak by člověk od spojení takové mezihvězdné sestavy čekal (aneb důkaz, že kvalita se se známými jmény nenásobí). Jako kdyby se King snažil za každou cenu stvořit co nejlepší materiál (už jen aby si napravil reputaci u blackmetalových fandů po těch provařených soudních tahanicích) tak hodně, až mu to prostě nevyšlo. Je to stejné jako s humorem – taky když se snažíte udělat násilím nějaký vtip, vyleze z toho akorát trapas, ty nejlepší hlody vznikají spontánně. A „The Underworld Regime“ mně osobně přijde lehce šité horkou jehlou.

Přesto nemůžu říct, že by byl „The Underworld Regime“ nějaký totální průser. S lehkým odstupem jsem si v tom něco málo našel. King je přece jenom už tak dobrý a zkušený skladatel („Incipit Satan“, „Twilight of the Gods (In Conspiracy with Satan)“ a „Ad majorem Sathanas gloriam“ budiž nezpochybnitelnými důkazy), aby nahrál, potažmo vypustil do světa nějakou shitku. Očekávání to nesplnilo, to ano, ale pořád se to přece jenom poslouchat dá.

Nepřeslechnutelná je návaznost na „Ad majorem Sathanas gloriam“, což ovšem není žádné velké překvapení. Sice „The Underworld Regime“ zdaleka nedosahuje působivosti posledního Kingova štychu do ušního ústrojí posluchačstva, styčné body obou nahrávek jsou však zřejmé. King prostě a jednoduše pokračuje (nebo se snaží pokračovat?) tam, kde před čtyřmi lety s Gorgoroth skončil. V některých případech se mu to daří lépe, v některých o něco méně.

Ov Hell

Když desku pozorně poslouchám a opravdu se věnuji detailům, tak mi rozhodně nepřijde nějak extra špatná, problém je však v tom, že jako celek absolutně nijak nepůsobí. Možná je to důsledkem dosti kolísavé kvality, a to nejenom mezi písničkami, ale dokonce i v rámci jedné skladby. Lehkým příkladem budiž třeba „Invoker“, která v globálu člověka ze židle vážně nezvedne, přesto jsou jednotlivé detaily nebojím se říci dokonce i výborné, skvělé sólo (vystřižené právě jak z „Ad majorem Sathanas gloriam“) jest tím „nejkřiklavějším“ důkazem.

Skladby, jež bych mohl s klidným srdcem označit jako dobré od první do poslední vteřiny, jsou na „The Underworld Regime“ v podstatě jen tři – druhá, střednětempá „Post Modern Sadist“, pátá, pomalejší „Ghosting“, která svou strukturou a vyzněním asociuje píseň „God Seed (Twilight of the Idols)“„Ad majorem Sathanas gloriam“, přestože nedosahuje její nenapodobitelné působivosti, a nakonec závěrečná „Hill norge“, již bych na zřejmě pasoval nejpovedenější dílek celých téměř 40 minut.

Ov Hell

Přese všechno nemůžu „The Underworld Regime“ odsoudit jak čistě špatnou desku. Jen prostě a jednoduše není tak dobrá, jak jsem já osobně očekával. Pro výsledné hodnocení jsem se rozhodoval mezi 5 a 6, k nižší známce jsem se ale přiklonil jen právě z důvodu lehkého zklamaní z celkové finální podoby nahrávky. Takže taková lepší 5.


Shining – Blackjazz

Shining - Blackjazz
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Indie Recordings

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tomuhle já říkám avantgarda! Označovat norské Shining (pozor, neplést s depress blackovými Švédy stejného jména) jako metal by podle mě hodně zavádějící, i když je pravda, že jejich právě vydávaná (a zrovna teď i právě recenzovaná) novinka “Blackjazz” je zřejmě ten nejkytarovější materiál, jaký kdy stvořili. Kdo ví, jestli má na tom podíl i přechod pod metalovou firmu Indie Recordings (která má pod svými křídly i švédské jmenovce, aby to bylo správně zamotané)…

Přestože má deska v názvu slovíčko “jazz”, v porovnání s předchozími deskami “Grindstone” (2007) a “In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster” (2005) je tam té jazzové složky o poznání méně. Oukej, já jsem přece jenom metalista, ne jazzman, ale o špetku víc takového saxofonu bych si klidně líbit nechal (kromě druhé “Fisheye” zaznívá ve větší míře totiž až na konci alba ve skladbách “Omen” nebo “21st Century Schizoid Man”). Tohle ale neberte jako zápor, nýbrž jenom jako takové konstatování, kapela se prostě vydala tímhle směrem, a pokud to je pořád dobrá muzika (a jakože to je hodně dobrá muzika), nemá posluchač sebemenší důvod si na něco stěžovat.

Pokud si ale myslíte, že s lehce umírněnější jazzovou složkou (zas ale netvrdím, že tam není vůbec, jen je trochu stažená do pozadí, abychom si rozuměli) vám to nezamotá hlavu, tak jste na omylu. Tohle je naprostá šílenost a záleží jen na tom, jestli máte podobné věci rádi. Já osobně ano, a pokud i vy, tak se vám “Blackjazz” líbit prostě musí.

Napoprvé se v tom není lehké zorientovat. Je to přesně ten typ hudby, kdy vám to s prvním poslechem přijde strašně nepřehledné, nesourodé, chaotické, jako kdyby si každý nástroj hrál sám za sebe něco úplně jiného a pak to jen někdo splácnul dohromady. Stačí dát ale albu trochu čas a zjistíte, že opak je pravdou, že všechno je do nejmenšího detailu promyšlené, má své pevné místo a svůj účel.

Je to těžká hudba a ne každý to docení. A faktem zůstává, že samotná kapela to svým posluchačům ani moc neusnadňuje. Stejně jako na minulé desce je tu například opět použitý (teď dokonce 2×) vtípek se dvěma stejně pojmenovanými skladbami, což ještě není tak hrozné, ale pasáže, které záměrně znějí, jako kdyby se vám zaseknul přehrávač, už tolik lidí nevydýchá. Z našeho pohledu (myšleno z pohledu metalisty) je to velmi netradiční hudba, pokud se však považujete za “open-minded” jedince a libujete si v inteligentní a náročné muzice, o níž musíte taky přemýšlet, je “Blackjazz” tou správnou volbou.


In Vain (2010)

In Vain - Mantra
Country: Norway
Genre: progressive black / death metal

Questions: H.
Answers: Johnar Håland
Number of questions: 14

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Your new album “Mantra” was just released. Despite the album was recorded back in 2008, I believe that you are still full of impressions of the making process. Can you please tell us about songwriting and recording and also about what “Mantra” is all about from your angle of view?

It was delayed because of various reasons outside our control. The recording process was the hardest I have ever experienced, without going into further details.. We are very satisfied with the album. Looking back, of course there is stuff we regret, but that is how it will always be. Additionally, we did no preproduction or rehearsals for this album. I think we will try to do that next time.

In my opinion is “Mantra” something what you can be really proud of, but have you received any other responses or reviews from the other people? What feedback have you received so far?

We have mostly received really good reviews. It seems to be 50/50 between people who like “TLR” and “Mantra” the most. But that might change when people give Mantra som more spins. We have received 2 reviews, the least good ive seen, of 4/6 and what people complain about is that it is too much variation. That is sort of also what you can attack us for, because indeed it is. All the songs are different, and we have 6 different vocal types. But most people seem to like In Vain exactly because of all the variation. When it comes to comparing the two albums I just say they are different. It is not like sport, where you can say “this is best”. However, I think “Mantra” has way better production and shows us from a much more mature side.

All the recordings were done by autumn 2008 and “Mantra” was initially supposed to be released sometimes in late spring or early summer last year. What happened that there is so big gap between the initial release date and the final release date? I know that it has something to do with the label, but I’m not sure…

There are two reasons. Delays in the recording process and that the label was reorganizing.

Word “mantra” comes from the Eastern Asian philosophy and stands for sounds or words made by higher beings which man can hear during the meditations. Are you personally interested in philosophies such as Buddhism or Hinduism? Why did you choose this word for the album’s name?

Hm, I think it is interesting, but I have not read about it. I think Asia in general is interesting. However, this is not the background of the title. I just think it is a cool title. It can mean a lot of different things, but one of them is sound. So you can sort of look at “Mantra” as our “sound”.

Here in the Czech republic, there’s band called Master’s Hammer. They’re one of our biggest black metal legends. Have you ever heard of them? I’m asking because they released their new album in December 2009 and it is entitled “Mantras”. I suppose it’s just a namesake, but I had to ask:-)

I have to be honest, I have not heard about them. But I am not your average metal head. E.g. I have no records or Metallica, Iron Maiden, Pantera, etc… I just got into metal very late. The word Mantra just came into my mind. I dont know from where.

The album artwork ís also very interesting. It was made by Brazilian artist Marcelo Vasco who previously worked with plenty of well known bands from the metal scene. Why did you chose him? Are you satisfied with cover’s final result?

We liked it a lot. To be honest, it was sort of Indie who said we should use him. But we agreed, he has done a lot of good work. The cover artwork took a lot of time and it took a while until we were happy with the final results.

You already filmed a videoclip for the song “Captivating Solitude”. Where did you shot it? How did you enjoyed the process of its creation? Is there any funny story from the shooting?:-)

We shot it at Songsvann, Oslo. It was fun, but fricking cold!! I had a hard time just playing the guitar.. No particular story from the shooting, but I can say that the first video edit we received was so bad that we almost cancelled everything, hehe… But in the end the result was good.

Very unusual in the context of the rest of your production is song “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Why did you choose the tribe of Nez Perce indiands to make a song about? What is special about them? Can you describe to us the story behind this track?

I just read a book about their attempted escape to Canada when they were chased out of their land. They gave the americans a hell of a good fight also. Wayakins are animal spirits, which the Nex Perce believed in. I thought it was interesting and wrote some lyrics about it. The most special about the Nex Perce is the mentioned struggle to try to get into Canada. However, they were stopped just on the border after having been chased for hundres of miles..

“The Latter Rain” sounds Norwegian to me, but music on “Mantra” reminds me North America a little bit. I think it’s because of songs like “On the Banks of Mississippi” or already mentioned “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Is it just a coincidence or is it a purpose? Do you feel it also like that?

Probably just a coinsidence. Apart from my interest in Native American history, I dont have any particular interest in USA. However, a lot of great music comes from there for sure!

In Vain

There is a plenty of moods and feelings in your music. Both the albums are really various. When we look at “Mantra”, there are crushing metal parts, soft atmospheric moments and many kinds of atmospheres. It seems like you are not afraid of using every single musical idea. But is there any border that you don’t want to cross just because it wouldn’t “In Vain enough”?

I used to say I would never use electronica elements, etc.. But these days I say you should never say never.. I have no idea what the songs are going to sound like before I write them. But In Vain will always be some sort of metal.

The list of guests who appeared on debut is pretty long, but there are only four guests appearing on “Mantra”. Why that?

We wanted less guests and the record to be more a band effort. I think we succeded with that. We will have guests whenever we find it appropriate and that it suits the music.

When I listen to songs like “Captivating Solitude” or “Sombre Fall, Burdened Winter” it always reminds me cold, deep woods and high mountains and your country is full of landscapes like those. I know this is maybe a little bit annoying question beacuse of its indefinitess, but where do you get the inspiration for songwriting? Does the nature of your country inspire you or it’s something completely different?

I have to be honest and say I am not very much influenced my nature. It is mostly music I get inspiration from, but it can also be television, media or just life in general.

What is the biggest difference between “The Latter Rain” and “Mantra” in your opinion?

I think “Mantra” shows us from a more mature side. The songs fit better together I think. However, I will not say “Mantra” is better than “TLR”. They r just two different albums.

What about your plans to the future? I suppose there would be a tour to support new album. Is there any possibility for you to play in the Czech republic? It would be great to see you playing here. What else should we expect from In Vain in upcoming months?

Oh, we would love to go and play there! We will definitely do a European tour, but first we need to find a suitable band to go with. We want to go on a tour with a bigger headlining band as we are not big enough to go on our own yet.

Thanks a lot for the interview and for your time. Good luck both to you and the band. If you would like something to add, go on.

Thanks a lot for the support man! We truly appreciate it.


In Vain (2010)

In Vain - Mantra
Země: Norsko
Žánr: progressive black / death metal

Otázky: H.
Odpovědi: Johnar Håland
Překlad: H.
Počet otázek: 14

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

In Vain já osobně považuji za jednu z nejvýjimečnějších skupin, které se za posledních pár let na scéně objevily (absolutní hodnocení v recenzi jejich studiové novinky snad mluví za vše), a tak jsem si nenechal ujít příležitost položit pár otázek zakládajícímu členovi, hlavnímu autorovi hudby a v neposlední řadě i kytaristovi Johnaru Haalandovi, zvláště když o rozhovor sám projevil zájem.


Vaše nová deska “Mantra” právě vyšla. Přestože byla nahrána už v roce 2008, věřím, že jsi stále plný dojmů z procesu jejího vzniku. Mohl bys nám prosím říct o procesu skládání, nahrávání a také o tom, o čem všem je “Mantra” z tvého úhlu pohledu?

Zpozdilo se to kvůli různým problémům mimo naši kontrolu. Samotný nahrávací proces byl ten nejobtížnější, jakého jsem se kdy zúčastnil. Do bližších detailů raději zacházet nebudu. S albem jsme opravdu spokojeni, ale když se něj zpětně podívám, jsou tu samozřejmě věci, kterých tak trochu litujeme, ale takhle tomu bude prostě vždy. Jen tak mimochodem, před nahráváním jsme nedělali žádnou předprodukci ani žádné zkoušky. Myslím, že příště to už ale vyzkoušíme.

Podle mého názoru je “Mantra” něco, na co můžete být opravdu pyšní, jak ale vypadají reakce nebo recenze od ostatních? Jaké ohlasy zatím zaznamenáváte?

Většina recenzí je opravdu příznivých. Vypadá to tak 50/50 – někomu se více líbí “The Latter Rain” [debut z roku 2007], někomu “Mantra”. To se ale může změnit, až lidé “Mantra” věnují více času. Ve dvou nejméně dobrých recenzích, které jsme zatím obdrželi, deska dostala 4 body ze 6, přičemž si stěžovaly na přílišnou různorodost. Tohle je věc, na níž si lidé v našem případě budou moci stěžovat pořád, protože naše hudba taková prostě je. Všechny písně jsou od sebe odlišné, máme třeba šest různých druhů vokálů. Vypadá to ale, že většina lidí si In Vain oblíbila právě díky té naší různorodosti. Pokud dojde na porovnání obou nahrávek, vždy říkám, že jsou rozdílné. Není to jako ve sportu, kde můžeš říct “tohle je nejlepší”. Nicméně si myslím, že má “Mantra” lepší produkci a zachycuje nás ve vyzrálejší podobě.

Veškeré nahrávání bylo hotovo s podzimem 2008 a “Mantra” měla původně vyjít někdy koncem jara nebo začátkem léta loňského roku. Co se stalo, že nastala tak velká prodleva mezi původním a konečným datem vydání. Vím, že to mělo dočinění s labelem, ale nejsem si jistý…

Důvody jsou dva. Zpoždění při nahrávání a přeorganizace celého labelu.

Výraz “mantra” pochází z východoasijské filozofie a značí zvuky nebo slova vydávané vyššími existencemi, které člověk může slyšet během meditací. Zajímáš se ty osobně nějak o filozofie jako je buddhismus nebo hinduismus? Proč jste pro název desky zvolili právě toto slovo?

Hm, myslím, že to jsou zajímavé věci, ale nečtu o ničem takovém. Asie je všeobecně velmi zajímavá. Každopádně, pozadí názvu je jiné. Prostě si myslím, že je to pěkné jméno. Může znamenat spoustu věcí, ale rozhodně ne nějaké zvuky. Můžeš to brát tak, že “Mantra” znamená náš “zvuk”.

U nás v České republice máme skupinu Master’s Hammer. Je to jedna z našich největších black metalových legend. Slyšel jsi někdy o nich? Ptám se, protože v prosinci 2009 vydali své nové album, které se jmenuje “Mantras”. Předpokládám, že je to pouze shoda jmen, ale musel jsem se zeptat :)

Abych byl upřímný, nikdy jsem o nich neslyšel. Ale já nejsem normální metalista. Například nemám ani jednu nahrávku kapel jako Metallica, Iron Maiden, Pantera a dalších. Objevil jsem metal dost pozdě. Slovo Mantra mi prostě jen tak přišlo na mysl, nevím odkud.

Obal desky je rovněž velmi zajímavý. Vytvořil jej brazilský umělec Marcelo Vasco, který již dříve spolupracoval s pěknou řádkou hodně známých kapel z metalové scény. Proč jste si jej vybrali? Jste spokojeni s výsledkem obálky?

Líbí se nám opravdu hodně. Popravdě řečeno, zařídili to Indie [Indie Recordings – vydavatelství skupiny], to oni řekli, že bychom jeho služeb mohli využít. My jsme však souhlasili a on odvedl opravdu hodně dobrou práci. Vytvoření obálky zabralo hodně času a chvíli trvalo, než jsme byli s výsledkem bez výhrad spokojeni.

Už jste natočili videoklip ke skladbě “Captivating Solitude”. Kde jste natáčeli? Jak jste si užili proces jeho vzniku? Co takhle nějaká veselá historka z natáčení? :)

Točili jsme u Songsvannu v Oslu. Byla to zábava, ale nepříjemně mrazivá! Měl jsem problémy s hraním na kytaru. Nějaká mimořádná historka z natáčení není, ale můžu prozradit, že první sestřih, co jsme obdrželi, byl tak špatný, že jsme z něj nepoužili v podstatě nic, hehe… nakonec ale výsledek dopadl dobře.

Velmi neobvyklá je v kontextu zbytku vaší tvorby skladba “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Proč jste se rozhodli natočit píseň o indiánech z kmene Nez Perce? Co je na nich zvláštního? Mohl bys nám osvětlit, co se skrývá za tímto songem?

Jen jsem četl knihu o jejich pokusu utéct do Kanady, když byli vyštváni ze své země. Ale v boji dali Američanům pekelně zabrat, jen co je pravda. Wayakini jsou duchové zvířat, v které Nez Perce věřili. Přišlo mi to velmi poutavé, tak jsem o tom napsal text. Na Nez Perce je nejvíce zvláštní právě ona snaha dostat se do Kanady. Naneštěstí byli po stovky mil dlouhém pronásledování dostiženi přímo na hranicích.

“The Latter Rain” na mě působí norsky, kdežto “Mantra” mi v mnoha ohledech přípomíná Severní Ameriku. Zřejmě na tom mají podíl písničky jako “On the Banks of Mississippi” nebo již zmíněná “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Je to jen náhoda nebo v tom byl nějaký účel? Vidíš to také tak?

Nejspíše je to jen náhoda. I přes mou zálibu v historii původních obyvatel Ameriky se o USA nijak zvlášť nezajímám. Pochází ale odsud dozajista spousta skvělé muziky!

In Vain

Ve vaší hudbě je obrovská spousta nálad a pocitů. Obě desky jsou vskutku různorodé. Když se podíváme na “Mantra”, je zde množství drtivých metalových pasáží, jemných atmosférických momentů a hodně různých nálad. Zdá se, že se nebojíte použít jakýkoliv hudební nápad. Je ale nějaká hranice, jíž už prostě nechcete překročit, protože by to prostě nebylo “dostatečně In Vain”?

Říkával jsem, že bych nikdy nepoužil elektronické prvky apod. Ale dnes bych nikdy neměl říkat nikdy. Nemám žádné ponětí, jak bude skladba znít, dokud ji nenapíšu. In Vain však budou vždy nějakým druhem metalu.

Seznam hostů, kteří se podíleli na debutu je opravdu úctyhodný, ale na “Mantra” jsou hosté pouze čtyři. Proč to?

Chtěli jsme tentokrát méně hostů, aby byla deska práce pouze samotné kapely. Myslím, že se nám to povedlo. Hosty si budeme zvát vždy, jen když nám to přijde vhodné a když vyhovující samotné hudbě.

Když poslouchám písničky jako “Captivating Solitude” nebo “Sombre Fall, Burdened Winter”, vždy to ve mně vyvolává obrazy chladného, hlubokého lesa a vysokých hor a vaše země je plná podobných krajin. Vím, že tohle bude díky své neurčitosti možná trochu nepříjemná otázka, ale kde bereš inspiraci pro skládání? Inspiruje tě příroda tvé domoviny nebo něco úplně jiného?

Musím být upřímný a říct, že na mě okolní příroda němá moc velký vliv. Inspiraci si většinou beru z hudby, ale také třeba z televize, médií nebo života obecně.

Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi “The Latter Rain” a “Mantra”?

Myslím, že nás “Mantra” ukazuje vyzrálejší. Jednotlivé skladby k sobě lépe pasují. Nemůžu ale říct, že byla “Mantra” lepší než “The Latter Rain”. Jsou to prostě dvě rozdílné nahrávky.

Co vaše plány do budoucna? Předpokládám, že by mělo následovat turné na podporu novinky. Je nějaká šance, že byste přijeli zahrát i do České republiky? Bylo by určitě skvělé, vidět vás tu naživo. Co dalšího můžeme od In Vain v následujících měsících očekávat?

Ó, rádi bychom přijeli a zahráli si u vás. Určitě nějaké evropské turné pojedeme, ale nejdříve musíme najít vhodnou kapelu, se kterou bychom mohli vyjet. Nejsme tak velká skupina, abychom utáhli vlastní koncertní šňůru.

Díky moc za rozhovor a za tvůj čas. Hodně štěstí tobě i kapele. Pokud bys chtěl ještě něco dodat, klidně to udělej.

Díky za podporu! Opravdu si toho vážíme.


Ihsahn – After

Ihsahn - After
Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 26.1.2010
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. The Barren Lands
02. A Grave Inversed
03. After
04. Frozen Lakes on Mars
05. Undercurrent
06. Austere
07. Heaven’s Black Sea
08. On the Shores

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Já osobně rozhodně nejsem odpůrcem progrese v hudbě. Spíše naopak, až na nějaké čestné výjimky ji ve většině případů spíše vyžaduji. Občas se ale zákonitě musí přihodit, že nějaká kapela svou progresi nasměruje do končin, do nichž ji již posluchačsky nedokážu následovat, protože mě to prostě a jednoduše už nebere. Správně tušíte, že toto je svým způsobem i případ Emperor, potažmo Ihsahnových sólovek.

Samozřejmě, nic proti Emperor, jejich první desky „In the Nightside Eclipse“ (1994) a „Anthems to the Welkin at Dusk“ (1997) jsou skvosty, o tom není pochyb. Nikdy to sice nebyl úplně klasický black metal, a právě v tom bylo možná kouzlo Emperor, že už v době oné slavné druhé vlny black metalu byli trochu jiní, s příchodem „IX Equilibrium“ (1999) a „Prometheus: The Disciple of Fire & Demise“ (2001) jsem však začal cítit, že je v jejich hudbě to progrese chvílemi „trochu moc“. Pořád však oba počiny považuji za skvělé a čas od času si je s ohromnou chutí poslechnu. Kdyby však dále šli tímto směrem, možná bych už jejich další počiny nerozdýchal. A v jakém duchu by Emperor s největší pravděpodobností pokračovali, ukazuje právě kontinuálně navazující Ihsahnova sólová alba. Není totiž žádným velkým tajemstvím, že to byl právě on, kdo měl v Emperor hlavní slovo.

Trojice nahrávek „The Adversary“, „AngL“ a nejnovější přírůstek do rodiny „After“ nám když ne ukazují, tak alespoň simulují, jak by to mohlo vypadat, kdyby Emperor svou činnost nepřerušili. Jenže, má prognóza se naneštěstí naplnila a já osobně už Ihsahnovu současnou tvorbu prostě nedávám. Netvrdím, že je špatná. Když zapojím zbytky své objektivity, tak ty nadšené ohlasy, které se na Ihsahna valí ze všech stran, chápu a kvality všech tří desek samozřejmě uznávám, dál jsem se ale ještě nedostal. Slyším to tam a vím, že by mi můj mozek měl říkat: „Ty vole, vždyť je to našlapaná muzika. To se ti líbí jak cyp,“ přesto mi ten parchant tvrdí něco jiného. To se holt stává. Teď vás ale jistě napadne otázka, proč to já kretén recenzuju. Důvod je prozaicky jednoduchý – ostatní členové naší slavné redakce jsou holt vypráskaní lenoši, tak to zbylo zase na mě.

Pokleslý stav naší redakce vás ale, předpokládám, nezajímá, tak hurá zpátky k tomu, proč jsme dnes tady – „After“. Žhavím ony zbytky své objektivity a musím alespoň uznat, že ze všech tří inkriminovaných sólovek je právě ta nejnovější tou nejpovedenější. Nebudu zastírat, co má na tom tu největší zásluhu, a vybalím to hned ze začátku (no dobře, tohle možná není „hned ze začátku“, ale „hned zprostředka“ už mi snad uznáte) – saxofon. Je to až neuvěřitelné, jak moc tenhle jediný nástroj dokázal zamíchat kartami. Ke slovu se naplno dostává ve druhé „A Grave Inversed“ a hned je to lahůdka. Saxofonista Jørgen Munkeby z norských experimentátorů Shining jednoznačně dokazuje, že důvěru, kterou do něj Ihsahn vložil, si plně zaslouží (pokud jsem správně pochopil promo materiály, tak Jørgen dostal při tvorbě saxofonových partů v podstatě volnou ruku).

Aby to ale nevypadalo, že „After“ stojí a padá jen s Jørgenovým výkonem a že Ihsahn pouze šumaří na druhých houslích, tak to není pravda ani v nejmenším. I některé nesaxofonové skladby jsou potěchou sluch posluchačův. Důkazem budiž klidná titulka „After“ a hned po ní následující „Frozen Lakes on Mars“ s velmi povedeným refrénem. Stále se však nejedná o ten absolutní top desky.

Vrcholy alba na vás totiž čekají až v druhé polovině. Jde o totiž závěrečnou dvojičku – trochu ostřejší „Heaven Black Sea“, kterou opět pročesává čistě saxofonová pasáž; a úplně poslední, mírně smutná a melancholická „On the Shores“ (opět body za saxofon). A teď již konečně ten absolutně absolutní vrchol – na vteřinu přesně desetiminutová nádhera „Undercurrent“. Chvílemi lehká, chvílemi tvrdší a chvílemi bezmála geniální (opět ten prokletý saxík).

Ihsahn

Když tak zpětně pročítám poslední tři odstavce, tak to nakonec nedopadlo tak špatně, jak se mohlo ze začátku zdát. Ale vždyť jsem říkal, že Ihsahnovu muziku uznávám a že ji nepovažuji za špatnou. A je to právě „After“, které považuji z jeho tří dosavadních počinů za nejlepší. Takže velice solidní 7 je v konečném důsledku naprosto odpovídajícím hodnocením… za tu spoustu skvostných momentů, za ten geniální saxofon… za objektivní kvality.


In Vain – Mantra

In Vain - Mantra
Země: Norsko
Žánr: progressive black / death metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Captivating Solitude
02. Ain’t No Lovin’
03. Mannefall
04. On the Banks of the Mississippi
05. Dark Prophets, Black Hearts
06. Wayakin (The Guardian of the Nez Perce)
07. Circle of Agony
08. Sombre Fall, Burdened Winter
09. Wayphearing Stranger [bonus track]

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Tak jsem se konečně dočkal! Debutová deska In Vain, „The Latter Rain“, s mými ušními bubínky svého času pěkně zamávala a od té doby jsem jen netrpělivě vyhlížel pokračovaní. I když to nakonec trvalo déle, než bylo původně plánováno (deska měla vyjít už loni v květnu), na „Mantra“ by se stejně vyplatilo čekat i 10 let. Je to totiž neuvěřitelná lahůdka. Nejdříve jsem myslel, že bude nemožné se „The Latter Rain“ vyrovnat či na něj alespoň patřičně navázat, ale stejně jako před třemi lety, i teď In Vain nakonec dokázali předčit veškerá má očekávání. A to bez toho, aby „Mantra“ byla kopírkou debutu. Naopak, jde si svou vlastní cestou, přesto však nese obdobné styčné body, díky nimž kapelu ihned rozpoznáte.

In Vain mají vlastně vše, co si jen člověk může u hudební skupiny přát. Jsou originální, sví, mají myšlenku a nápady. Jejich muzika má v sobě atmosféru a technickou zručnost zároveň. Nestojí na místě, ale vyvíjejí se a vždy jsou o krok napřed před posluchačem, který tak neví, co ho čeká o minutu později. Přesto všechno je deska navíc neuvěřitelně kompaktní. Písně se plynule přelévají z pomalých atmosférických vyhrávek do metalového nářezu, do něhož jsou naprosto přirozeně zapuštěna sóla, nepřeberné množství různých vyhrávek a v neposlední řadě i spousta různých, ale ve všech případech skvělých vokálů. To vše je podané s neuvěřitelnou lehkostí a nadhledem.

Hudba, jako je tato, se prostě nedá dost dobře popsat slovy. Možná to bude znít jako klišé, ale tohle prostě musíte slyšet, abyste pochopili, o čem mluvím. Jako příklad stačí uvést hned první skladbu „Captivating Solitude“, která je vskutku excelentní. Ve své podstatě se nejedná o nic extra složitého, přesto však píseň oplývá jen stěží uchopitelnou atmosférou, jejíž naléhavost během oněch sedmi minut neskutečně graduje. In Vain přes sebe umně skládají jednotlivé hudební vrstvy, nápady, malé detaily a jemné nuance, které všechny dohromady tvoří čiročirou nádheru.

„Problém“ je ale v tom, že by se to dalo říct o každé písničce z alba. Musím vytáhnout další recenzentské klišé, ale co skladba, to skvost. V tomto případě je to ale myšleno naprosto doslovně. Nuda se během poslechu nemůže dostavit ani na jedinou minutu. Jako by kapela ani toto slovo neznala. Právě naopak, „Mantra“ je zábava na dlouhé a dlouhé hodiny.

V minulém odstavci jsem tvrdil, že každá píseň je naprosto úžasná a má na desce své pevné místo, a to je beze zbytku pravda, přesto je zde jedna kompozice, kterou prostě musím vyzdvihnout. Jde o „Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)“. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, prostě nenacházím vhodná slova, kterými by šel popsat tento nepřekonatelný epos o severoamerických indiánech z kmene Nez Perce. Při klidné rozehře si jen představujete starého indiána, jak v noci, v záři ohně a při svitu hvězd vypráví příběh o dávných časech, které „jsou navždy ztraceny“, abyste se do nich záhy na několik příštích minut sami přenesli. Nemám slov, neznám dostatečných superlativ.

Pokud si někdo myslel, že prakticky dokonalá prvotina „The Latter Rain“ byla jen náhoda, „Mantra“ jej rychle vyvede z omylu. Tahle skupina je absolutní unikát. Opravdu jediní svého druhu. Nemám jinou možnost než to absolutně nejvyšší hodnocení.


Dimmu Borgir – Stormblåst

Dimmu Borgir - Stormblåst
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 25.1.1996
Label: Cacophonous Records

Tracklist:
01. Alt lys er svunnet hen
02. Broderskapets ring
03. Når sjelen hentes til helvete
04. Sorgens kammer
05. Da den kristne satte livet til
06. Stormblåst
07. Dødsferd
08. Antikrist
09. Vinder fra en ensom grav
10. Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Téměř každá kapela má nějakou tu svou zásadní nahrávku. Pokud chceme zůstat u žánru, kterému se dnes budeme věnovat, tak například Immortal mají „Battles in the North“, Darkthrone mají „Transilvanian Hunger“ a Mayhem zase „De mysteriis dom Sathanas“. Výjimkou nejsou ani Dimmu Borgir, kteří dávno předtím, než se stali „zmalovanými komerčňáky“, vydali svůj opus no.1 – „Stormblåst“.

To vám byly časy, kdy dnes tak profláklá norská scéna fungovala pouze na bázi totálního undergroundu, kdy každá kapela byla originální a svá. A originalita Dimmu Borgir spočívala v implantování kláves do black metalu. To jim to tehdá ještě ortodoxní žrali, na rozdíl ode dneška. Samozřejmě nebyli jediní, vzpomeňme třeba na Emperor nebo Covenant, přesto byli v té době však z mála. A i když už jejich debut „For all tid“ byl velice vyvedeným počinem, právě až „Stormblåst“ je naprostý vrchol celé diskografie Dimmu Borgir, který se jim, při vší úctě k jejich současné produkci, ještě nepodařilo a zřejmě ani nikdy nepodaří překonat. I když to je samozřejmě věc názoru, znám lidi, kteří už i „Stormblåst“ považují za komerci a jediná poslouchatelná deska Dimmu Borgir je pro ně právě „For all tid“. To nic ale nemění na faktu, že právě „Stormblåst“ má z celé diskografie skupiny ten nejkultovnější status.

A že si jej právem zaslouží, jen co je pravda. Není to otázka skvělého zvuku, ani hráčské ekvilibristiky. Ve své podstatě je celý „Stormblåst“ jen dřevním black metalem své doby, na nějž byla inteligentně naroubována rozumná dávka kláves (nechce se mi říkat symfoniky, protože nevím, jak bych pak musel nazvat jejich současnou tvorbu). Celý vtip je v tom, že tohle album je prostě a jednoduše skvělé.

Úvodní „Alt lys er svunnet hen“ je sice dobrou písničkou, pro mě osobně však plní „jen“ úlohu velmi chutného předkrmu, neboť hned následující pomalá kompozice „Broderskapets ring“ ukazuje největší sílu alba – neodolatelnou a těžkou atmosféru, která vás od teď neopustí až do samotného konce desky, a to i přesto, že se zbytek skladeb nese v rychlejším duchu (snad až na další pomalou a nádherně obasovanou „Antikrist“ a procítěnou instrumentálku „Sorgens kammer“). Epicentrem je titulní „Stormblåst“, která začíná těžce oldschoolově, aby se po chvíli zvrhla v klasicky nádhernou střednětempou atmosféru korunovanou působivým závěrem. Třešničkou dortu je poslední song „Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag“, v níž probleskne takřka geniální klávesový part a vytvoří tak opravdu lahodnou tečku za těmito výživnými 50 minutami výborné hudby.

Nejen hudbou je však „Stormblåst“ zajímavý. Přes všechny jeho nesporné kvality se nad ním vznáší také pach vykradačství. Není žádným tajemstvím, že již jednou zmiňovanou „Sorgens kammer“ obšlehl tehdejší klávesák Stian Aarstad z prehistorické hry „Agony“ na Amigu a nikomu o tom samozřejmě neřekl. Intro k „Alt lys er svunnet hen“ je zase vykradené z písničky “Sacred Hour” od britské rockové skupiny Magnum. A ještě jednou, intro k písni „Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag“ je zase částí symfonie „Novosvětská“ od Antonína Dvořáka, ta již však byla použita záměrně. Na druhou stranu, i samotný „Stormblåst“ se stal předmětem kopírování, neboť německý rapper (!) Bushido si do jedné své písně přivlastnil melodie ze songu „Alt lys er svunnet hen“ (a do jiného svého songu ještě vykradl pozdější hit Dimmu Borgir„Mourning Palace“).

Když se dnes bavíme o desce „Stormblåst“, není možné také nezmínit její remake z roku 2005. Musím uznat, že obě nové pecky „Sorgens kammer – Del II“ a „Avmaktslave“ jsou výborné, přesto si já osobně myslím, že do tak kultovního díla neměli Dimmu Borgir vůbec zasahovat, protože znovunahrané verze starých písniček těm původním nesahají ani po kotníky. Jako důvod předělávání kapela uvádí velmi špatný zvuk originální nahrávky. Pravda, sound „Stormblåst“ je dosti archaický, ale i v tom spočívá jeho kouzlo. Samo o sobě je totiž album obrazem své doby, který má co říct i dnes. „Stormblåst“ z roku 1996 bych se nebál označit svým způsobem za nadčasový.


Skitliv – Skandinavisk misantropi

Skitliv - Skandinavisk misantropi
Země: Norsko
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 19.10.2009
Label: Season of Mist

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Skitliv je jako ohyzdná zrůda, která vylezla z hlubin, aby trýznila všechny, kteří se odváží pustit si její hudbu. Chorobný, monotónní black metal, znějící jako stahování kůže za živa, ohlodaný až na dřeň, s rychlostí toho nejodpornějšího doom metalu. V konečném důsledku to nakonec zní ještě mnohokrát hůře, než si člověk jen dokáže představit. Máte žaludek na to, hrabat se v bahně lidského hnusu? Chcete ochutnat šílenství?

“Like Rimbaud
I licked the venom from
The Mother’s cunt
Fingertips embrace the swollen wound
That has become my soul”
(Densetsu)

Nemocné. Co člověku zní v hlavě, když kusy jeho vlastního masa odpadávají? Chorobné. Co člověk slyší ve své hlavě s posledním výdechem? Jak zní misantropie prolezlá až do morku všech kostí? A co mozek hnijící přímo v hlavě? Jak zní deprese vstřikovaná přímo do žil umírajícího?

Chcete ochutnat šílenství?

Chcete slyšet svou vlastní smrt před tím, než zemřete? Tu nenávist vytrženou z hlubin lidského mozku? Vytrženou s kusy hnijícího masa? Ochutnat tu krev prýštící z rány polaskané solí?

Chcete ochutnat šílenství?

Máte odvahu se podívat do zrcadla? Uvidíte jen svou tvář. Plnou vředů, které praskají. Uvidíte ten hnis stékající po lících. Jak mísí se se slzami bolesti a neutěšené nenávisti?

Chcete ochutnat šílenství?
Opravdu chcete?

“I have nothing more to say” (Densetsu)


Ram-Zet – Neutralized

Ram-Zet - Neutralized
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 12.10.2009
Label: Ascendance Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Norové Ram-Zet jsou jednou z těch skupin, u kterých platí přímá úměra, že čím méně jsou známější, tím je jejich hudba kvalitnější. A přestože v těchto dnech vydávají už svou čtvrtou řadovku s názvem “Neutralized”, je to stále ještě záležitost pro fajnšmekry. Avantgarda holt netáhne a v podstatě nikdy netáhla. Přitom právě Ram-Zet patří podle mého názoru mezi její nejlepší představitele.

Ram-Zet patří mezi tu hrstku hudebních skupin, o kterých si dovolím tvrdit, že jsou opravdu výjimečné. Jejich hudba má myšlenku a zároveň se vyhýbá nešvaru, jakým trpí spousta avantgardních formací – samoúčelnému exhibicionismu, kdy jejich nahrávky připomínají víc než hudbu co nejpestřejší přehlídku různých nástrojů a instrumentálních dovedností (aneb “že zahraju tohle sólo, u kterýho by si normální smrtelník polámal prsty”). Tak takhle přesně to u Ram-Zet nefunguje. Samozřejmě je jejich muzika na vysoké technické úrovni a promítá se v ní nepřeberné množství vlivů různých hudebních stylů, ale má to hlavu a patu.

“Neutralized”, stejně jako všechna předchozí alba Ram-Zet, není záležitost na jeden nebo dva poslechy. Naopak je to hudba hodně špatně stravitelná a na poslech těžká, ale jak do ní (alespoň částečně) proniknete, stane se z ní záležitost naprosto uhrančivá, od které se nejde odtrhnout. Muzika je to spíš pro “open-minded” jedince. Na “Neutralized” totiž bez problému narazíte na techno intra, bluesová sóla, ambientní klávesy, country či přímou citaci vážné hudby, a to celé zabalené velkou procí extrémního metalu. Vše je navíc podpořené vydatnou porcí houslí, které jsou u Ram-Zet plnohodnotným nástrojem už od debutu.

Výraznou složkou Ram-Zet jsou také vokály. Prvním je učebnicový blackový krákorák hlavního mozku Zeta, který obsluhuje také kytaru. Esem v rukávu je ale zpěvačka SfinX, jejíž hlas je jedním slovem neuvěřitelný! Časté používání tohoto slova možná zmírnilo jeho opravdový význam, ale teď je to ten případ, kdy neuvěřitelný znamená opravdu neuvěřitelný. Jen stěží dokážu chápat, že tolik různých hlasových poloh, výrazů a nálad takhle čistě a v takových výškách dokáže zvládnout jediný člověk.

Jen těžko se dají desky jako “Neutralized” popisovat slovy. Ten, kdo neslyšel, prostě neuvěří. A drtivá většina z těch, co slyšeli, nepochopí. Nejen novinkové album, ale celá tvorba Ram-Zet je jeden velký klenot. Tajný tip pro ty, kteří od hudby očekávají více než jen podklad k headbangingu. Pro mě osobně je tohle absolutní top letošního roku napříč všemi žánry. Při poslechu téhle skupiny mě prostě nenapadají dostatečná superlativa.


Gorgoroth – Quantos possunt ad Satanitatem trahunt

Gorgoroth - Quantos possunt ad Satanitatem trahunt
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.10.2009
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Aneuthanasia
02. Prayer
03. Rebirth
04. Building a Man
05. New Breed
06. Cleansing Fire
07. Human Sacrifice
08. Satan-Prometheus
09. Introibo ad alatare Satanas

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Od posledního řadového alba „Ad majorem Sathanas gloriam“ z roku 2006 se toho v táboře Gorgoroth událo opravdu hodně. Na pouhá tři léta možná až moc. Kapela stihla odjet turné, rozhádat se, vyhodit posledního zakládajícího člena Inferna a ještě se pak mezi sebou soudit. Jak soud dopadl, všichni víme – vyhrál ho právě Infernus na úkor dnes již bývalých členů Ghaala a Kinga. A mezi těmi všemi „aktivitami“ si Infernus ještě našel čas na složení nové desky – „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“.

Na poli black metalu se toho v letošním roce událo opravdu hodně – studiové comebacky kapel jako Immortal nebo Absu, nová alba Old Man’s Child, Behemoth, Marduk nebo 1349, a to ještě nemluvím o tom, že nás do konce roku čeká nový počin Dark Funeral či debut současné skupiny bývalého zpěváka Mayhem. Mezitím tím vším je právě „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ jednou z nejsledovanějších událostí. Už jen proto, že měl posledních několik let skladatelskou činnost Gorgoroth na svých bedrech King ov Hell a Infernus nekomponoval v podstatě nic. Otázkou, která jistě pálila nejednoho fandu, tak bylo, jakým směrem se bude „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ ubírat.

Já osobně jsem očekával, že Infernus kontinuálně naváže na 11 let staré album „Destroyer, or about How to Philosophize with the Hammer“, čili že se vrátí do doby, kdy ještě ona dvojice zlobilů v kapele nepůsobila (Gaahl sice na „Destroyer“ už zpíval, ale jen jako host v jednom songu, takže se to nedá moc počítat). V tomto směru jsem se ale dočkal překvapení. Infernus totiž nehodil za hlavu hudební vývoj, kterým Gorgoroth prošli za poslední roky, a přestože se novinka vyznačuje návratem k syrovějšímu zvuku a oldschoolovějšímu vyznění, ony progresivnější doteky posledních tří desek tam jsou stále v některých pasážích cítit. Ale co je hlavní, ono to funguje, a to náramně.

Tím se konečně dostáváme k hodnocení samotného „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“. Jak jsem již prozradil, novinka je opravdu náhul. Infernus válí jak cyp. Má očekávání jsou jednoznačně předčena, neboť jsem toho opravdu moc neočekával. O to větší je ale moje nadšení! Skvělým tahem bylo naverbování dávného kumpána Pesta, který tak v Gorgoroth páchá hrdelní běsy opět po 11 letech, a byť značně oplešatěl, vokálně jede jako drak. Nehledě na to, že díky jeho přítomnosti vezmou kapelu za svou i ortodoxní fans, kteří nad kapelou zlomili hůl po nechvalně proslulých soudních tahanicích. A to je přesně to, co Infernus potřeboval – navrátit reputaci jménu Gorgoroth.

„Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ se nese po celou svou délku především ve středním a pomalejším tempu, což rozhodně není zápor. Střední rychlost Gorgoroth sluší, stejně tak jako většině blackmetalových sebranek, vždyť nejen sypačky tvoří tento žánr. A co je hlavní, deska v žádné ze svých částí nenudí, čemuž nahrává i fakt, že hrací doba je jen něco málo přes půl hodinky (u Gorgoroth to však není výjimka, oni prostě točí krátké nahrávky). Lepší ale poslouchat našlapanou půlhodinku, než se nudit u dvojnásobného času.

Gorgoroth

Když nebudu počítat, že jako dobré songy bych tu mohl vyjmenovat celý tracklist, pak je vrcholem nahrávky jistojistě předposlední „Satan-Prometheus“. Neskutečně silný a dynamický kousek, v němž se objeví i čistý hlas. Jen nevím, jestli se jedná o hosta, nebo si to Pest střihnul osobně. Velmi také zaujme třeba pomalá „Rebirth“ nebo „New Breed“, která mi zabarvením Pestova hlasu připomíná dávný „hit“ Gorgoroth, „Bergtrollets hevn“.

Příznivci Gorgoroth, potažmo true norwegian black metalu, musí být podle mého názoru nadmíru spokojeni. A ti z vás, kteří jsou stále přesvědčeni, že se tvorba kapely skládá ze dvou akordů, si to ani nepouštějte. Stejně se vám to nebude líbit (smích).