Archiv štítku: NOR

Norsko

Recenze

The Wretched End – Inroads

Napsat komentář
The Wretched End - Inroads
Země: Norsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 23.4.2012
Label: Nocturnal Art Productions

Tracklist:
01. Tyrant of the Mountain
02. Deathtopian Society
03. Death by Nature
04. Cold Iron Soul
05. The Haunting Ground
06. Fear Propaganda
07. Blackthorn Winter
08. Hunger
09. Throne Renowned of Old

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
facebook

Už mi začíná být trochu hloupé uvozovat recenze kapel jako právě The Wretched End vztahem jednoho nebo více v sestavě přítomných muzikantů k mé srdcovce no. 1, kultovním Emperor. Jenže mě zrovna nenapadá nic lepšího, takže ani tento případ nebude výjimkou. Tentokrát je tím pojítkem mezi The Wretched End a Emperor kytarista Samoth, který si po ukončení činnosti blackened death metalové úderky Zyklon našel dva nové parťáky, se kterými pod hlavičkou The Wretched End páchají cosi na způsob thrash/death metalu. Album “Inroads” je jejich druhým řadovým počinem, a jestli jste stejně jako já díky stylovému zařazení pociťovali jistou skepsi, možná vás čeká nemalé překvapení…

Přiznám se bez mučení, že jsem na recenzi “Inroads” přistoupil jen a pouze kvůli Samothovi a při vší úctě k jeho osobě jsem čekal bezpohlavní hromádku thrash-deathové agrese a pro mě navýsost nudný zážitek. Jenže to jsem se krutě přepočítal. Už první skladba “Tyrant of the Mountain” totiž dává jasně najevo, že tohle je všechno jen ne plytký nářez bez nápadu. Asi největším překvapením pro mě bylo zjištění, jak výrazně jsou z alba cítit black metalové postupy. Ne vždy je to úplně patrné, ale ten black tam prostě je a výsledku to neuvěřitelně prospívá. Skoro to vypadá, jako by si Samoth vzpomněl na své kořeny a vkusným způsobem je nechal promluvit do současnosti. Výsledek pak mluví za vše – je totiž naprosto vynikající.

Způsob, jakým se v “Inroads” prolínají všechny tři stylové pilíře, tedy thrash, death a black, je dechberoucí a není úplně jednoduché jej popsat. Riffy jsou jak dostatečně energické, tak zatraceně úderné, a když se to hodí, nebojí se vytasit s rozmáchlostí, kterou by do takové směsice stylů člověk neřekl. Přitom jsou skvěle vystavěné i po melodické stránce, jsou nápadité, zbytečně se neopakují a když dojde na sólo, je to naprostá lahůdka. Co je ale zásadní, to je atmosféra, kterou dovedou kytary vytvořit. Je naléhavá, znepokojivá, temná, žije si vlastním životem a je to právě ona, která dává celému albu tvář. Tvář ošlehanou větrem a mrazem, zjizvenou a velmi, velmi zachmuřenou. Bylo by ovšem velmi nefér tu chválit jenom práci kytar, když práce ostatních nástrojů není o nic slabší. Pravda, sice k mým uším nedoléhají všechny nuance jemné práce baskytaristovy, ale na hutném zvuku desky je jasně poznat, že tady je muzika tvrzena na výbornou. Pochvalné razítko do notýsku však bez nejmenších pochyb zaslouží Nils Fjellström, tedy muž za bicí baterií. Jeho hra je totiž nelidsky přesná, nápaditá, propracovaná, a když na to přijde, v duchu blackových kompozic posluchače takřka hypnotizuje. Po třicet osm minut stopáže pak celou desku tlačí neustále dopředu a výsledek toho všeho je zkrátka brilantní! V dokonalé symbióze s ostatními složkami doplňuje celek páně Cosmův vokál a já si dovedu jen stěží představit zpěváka, který by svým projevem k celkovému charakteru “Inroads” pasoval lépe. A bijte mě třeba do hlavy, ale přísahal bych, že jsem ze zpěvu místy zaslechl vzdálenou ozvěnu vokálního inferna, jaké dovede předvést další ex-Emperor – Ihsahn…

I zdařilým deskám se však občas bohužel stává, že je od triumfu dělí odfláklá, nebo nešťastně provedená produkce. Bohudík se The Wretched End vyvarovali i tohoto neduhu a zvuk alba je další z řady jeho skvostných jednotlivin. Zde se totiž podařilo nesmírně vkusně vyvážit podíl čisté produkce a povšechně agresivního projevu. Není to tedy žádná garáž, nástroje jsou perfektně čitelné, kytary nádherně vrstevnaté a bicí rozhodně neznějí, jako by někdo mlátil železnou tyčí do popelnic. Při vší téhle zvukové finese si však sound uchoval jakousi auru plíživé zloby, chladu a zmaru, která obestírá všechny nástroje, respektive celek. Kombinace je to na první pohled trochu zvláštní, ale vsadím se, že bych na prstech obou rukou nespočítal kapely, které by byly za podobný výsledek ochotny zaplatit vlastní duší…

Nač to protahovat, když je to z uplynulých řádek více než jasné. The Wretched End se podařilo něco nevídaného – totálně uzemnit člověka, který k jejich novince přistupoval se značnou skepsí, spíše z povinnosti a také z úcty k jednomu z členů. Na poli thrash/death metalu se sice moc neorientuji, ale myslím že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím album “Inroads” za jeden z nejlepších žánrových počinů, které za poslední roky vznikly. A to už skoro stojí zvážit, jestli by “Inroads” nestálo za investici, ne?

Další názory:

Debut “Ominous” projektu The Wretched End, v němž se setkávají lidé, kteří zanechali znatelnou stopu v kapelách jako Emperor, Dark Funeral nebo Windir, byl vcelku příjemnou muzikou na pomezí thrashe a deathu. Nic světoborného, ale fajn hudba. Jenže druhá deska “Inroads”, to je panečku jiné žrádlo! Čekal jsem opětovně solidní věc v thrash/death hávu, ale šeredně jsem se spletl. “Inroads” je minimálně o třídu (ne-li o dvě) výš než “Ominous”, mnohem víc než k zmiňovaným dvoum žánrům má blíž k black metalu, ale z obou si ponechává jisté prvky, které v souladu se všemi ostatními okolnostmi dávají dohromady naprosto úžasný nářez, který vám prostě a jednoduše nakope prdel! Co song, to totální nekompromisní jeba. “Inroads” je nemilosrdná mašina, která má dost síly na to, aby roztřískala vše okolo – tah na bránu je opravdu zničující, přesně takhle zní album, u něhož má člověk chuť mlátit mařenou tak dlouho, dokud mu ta palice neupadne. A přitom – a to je na tom to nejlepší, to je ten důvod, proč si “Inroads” zaslouží až tak vysoké hodnocení – se nejedná o zuřivou rubanici bez hlavy a paty. Každý song je narvaný spoustou skvělých nápadů a malých detailů jako pomalejší momentky, povedené melodie, sem tam dotyky kláves, trochu atmosféry, sbory v pozadí, techničtější riffy – a to vše, aniž by “Inroads” byť jen na vteřinku ztratilo něco ze své hrozivosti. Opravdu kulervoucí opus!
H.

Recenze

Furze – Psych Minus Space Control

Napsat komentář
Furze - Psych Minus Space Control
Země: Norsko
Žánr: psychedelic rock / experimental black metal
Datum vydání: 15.5.2012
Label: Fysisk Format

Tracklist:
01. Occult Soul, With Mind
02. Psych Mooz Space Control
03. Reaper Subconscious Guide
04. Triad of Lucifer
05. When Always Ready

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Pokud by se uskutečnilo hlasování o největšího magora široko daleko, bodrý sympaťák Woe J. Reaper by byl určitě jedním z favoritů. O tomhle norském chasníkovi koluje pěkných pár historek, které jsou ale povětšinou silně přitažené za vlasy, nicméně i samotná jeho muzika, kterou páchá pod hlavičkou projektu Furze, je dostatečně šílená na to, aby měl své místo v panoptiku předem jisté.

První dvě desky “Trident Autocrat” a “Necromanzee Cogent” se nesly v duchu naprosto garážového black metalu, který byl garážovější než všechny garáže světa. Třetí “UTD: Beneath the Odd-Edge Sounds to the Twilight Contract of the Black Fascist / UTD: The Wealth of the Penetration in the Abstract Paradigmas of Satan” (nejen název je na tomhle album cool – ve skutečnosti na něm Furze udělal split sám se sebou) sice v tomto stylu pokračovalo, avšak s odstupem času a v kontextu následujících počinů už na něm lze cítit menší příklon ke kanálnímu psychedelickému black metalu (tohle je škatulka roku!). A právě do čisté psychedelie se Woe J. Reaper pustil na dalším opusu “Reaper Subconscious Guide” a vzal to natolik zodpovědně, že už by bylo skoro zavádějící mluvit o jakékoliv formě black metalu, místy šlo spíše o “zčernalý” psychedelický rock s pořádně vyhulenou atmosférou. Například taková “It Leads” má k black metalu asi stejně daleko jako kdejaký power metal, možná ještě dál.

A právě v této chvíli přichází pátá deska “Psych Minus Space Control”, aby na “Reaper Subconscious Guide” navázala. Už podle prvotních informací o novince bylo vcelku jasné, že “Reaper Subconscious Guide” nebylo pouhým výkřikem do tmy a náhodným experimentem, nýbrž novou cestou, po níž se bude muzika Furze nadále ubírat, což nakonec poslech “Psych Minus Space Control” potvrdil. A dle mého skromného názoru je to jenom dobře – první počiny jsou ve svém oboru opravdu dobré, nějakým záhadným způsobem jsou mi doslova sympatické, ale čistě po hudební stránce musím říct, že “Reaper Subconscious Guide” si s odstupem pouštím rozhodně častěji a mnohem víc mě oslovuje. “Psych Minus Space Control” tedy pokračuje v podobném duchu, což kvituji, avšak je nutné dodat, že oním duchem je myšlena spíše jen ona obskurní atmosféra, jinak je Furze zase o kus jinde a dál.

Na jednu stranu “Psych Minus Space Control” nebylo na první poslech takový šok, jelikož člověk po “Reaper Subconscious Guide” věděl, že už nemá čekat zvuk à la otvírání rezavé konzervy a black metalové peklo, byť bylo v podání Woe J. Reapera dosti nestandardně úchylné. Jistým překvapením je však to, jakým způsobem Furze tentokrát dosáhl té samé opiové atmosféry, jelikož k tomu použil dosti odlišných prostředků. Zatímco “Reaper Subconscious Guide” bylo co do stylu spíše čistokrevným psychedelickým rockem, “Psych Minus Space Control” se technicky vzato opět navrací k black metalovému žánru, byť se silnými vlivy takového doom metalu a samozřejmě – v některých momentech – i onoho psychedelic rocku. To vše je ale v konečném důsledku poněkud bezpředmětné, protože hlavní je fakt, že Furze opět vydal desku, která se jen tak neslyší. Výraznou měrou se na netradičnosti podílí i fakt, že nahrávka je v drtivé většině své délky instrumentální, nikoliv však v úplně celé, sem tam si Woe J. Reaper totiž do mikrofonu něco kvákne, ale jen minimálně.

Furze - Psych Minus Space Control

“Occult Soul, With Mind” hned od prvních vteřin kouzlí nevídanou náladu značně “opilým” riffem. Song se přelévá v dlouhých instrumentálních plochách, v nichž jsou zejména díky šnečímu tempu nejznatelnější zmiňované vlivy doom metalu, nechybí však ani vesmírné klávesy, které zejména v druhé polovině skladby výrazně promlouvají do dění. Středobodem desky je skorotitulní “Psych Mooz Space Control” (což ostatně podle samotného Woe J. Reapera byl původní název alba), jež se rozjíždí poklidně psychotropním brnkáním, jež se po pěti minutách zlomí v krkolomně drogovou jízdu bez zábran, ale zato se spoustou skvělých detailů.

Oproti tomu “Reaper Subconscious Guide” je vlastně titulní písní minulé desky, ale objevuje se až na desce aktuální. A s výjimkou minutového intra opravdu i hudebně připomíná více album “Reaper Subconscious Guide”, čili se jedná o poněkud rockovější věc. Nicméně, jak již bylo řečeno, “Reaper Subconscious Guide” i “Psych Minus Space Control” čarují v podstatě totožné nálady, byť pomocí jiných cest, což má za následek to, že i tato skladba na “Psych Minus Space Control” zapadá zcela přirozeně a posluchač ji bez jakéhokoliv odmlouvání stráví… pokud je tedy vůbec schopen strávit samotnou podstatu muziky Furze.

Furze - Psych Minus Space Control

Čtvrtá “Triad of Lucifer” se nese v obdobném stylu jako první “Occult Soul, With Mind”, ale s tím rozdílem, že zde tento model působí malinko variabilněji (což neznamená ani lépe, ani hůře, jen pestřeji). U závěrečné “When Always Ready” by se snad vůbec poprvé dalo říct, že se jedná o čistý black metal, nicméně stojí za zmínku to, že je to pořád black metal ve stylu Furze – a to asi hovoří samo za sebe.

Jisté je to, že jak “Psych Minus Space Control”, tak Furze obecně je poněkud těžko stravitelná hudba, která asi 95 % metalového posluchačstva (vlastně asi jakéhokoliv posluchačstva) zcela mine. Většina lidí, pokud se o albu vůbec dozví, tak jej po první ochutnávce obejde hodně dlouhou oklikou, čemuž se já osobně divit nebudu ani v nejmenším, ale sám za sebe musím říct, že mně tahle záležitost naopak neskutečně chutná, zvláště od té doby, co se Woe J. Reaper vydal na psychedelické pole, protože mu to jde vskutku bravurně. A věřím v to, že ti lidé, kteří jsou naladění na podobnou notu a takováhle muzika jim chutná, to budou vidět stejně, ačkoliv jich asi nebude moc. “Psych Minus Space Control” mnoho lidí neosloví, ale ti, u nichž se to podaří, si budou desku cenit extrémně vysoko, protože ve skutečnost se jedná o excelentní materiál, byť poněkud trhlý. Ale to je asi v tomto případě naopak obrovské pozitivum.

Recenze

Burzum – Umskiptar

Komentáře: 6
Burzum - Umskiptar
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 21.5.2012
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Blóðstokkinn
02. Jóln
03. Alfadanz
04. Hit helga Tré
05. Æra
06. Heiðr
07. Valgaldr
08. Galgviðr
09. Surtr Sunnan
10. Gullaldr
11. Niðhöggr

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web

Pokud někdo do posledního puntíku naplňuje definici toho, co je kontroverzní, rozhodně to bude Varg Vikernes. Právě on byl totiž svého času jedním z lidí, kolem nichž se děly jedny z největších skandálů nejen v rámci black metalové scény, ale i v rámci celého metalu, ne-li přímo hudby obecně; právě on byl ve středu dění, když se na počátku 90. let v Norsku začala formovat nejspíš ta nejextrémnější a nejortodoxnější hudební organizace vůbec. Nicméně oživování staré historie není důvodem vzniku tohoto článku, ostatně ji stejně všichni znáte, jelikož vše okolo hořících kostelů se již dávno stalo doslova legendou, byť v některých ohledech doposud nepříliš jasnou, kterou díky mnoha polopravdám a nepřesnostem dnes už asi jen těžko někdo rozplete, a to tím spíš, že samotní účastníci se o této době baví jen velice neochotně, nebo rovnou vůbec. Výsledek toho všeho je však známý zcela jasně – 2. května 1994 byl Varg Vikernes soudem usvědčen z vypálení čtyř křesťanských kostelů a vraždy a poslán do vězení na 21 let, nejvyšší možnou sazbu, kterou norské soudnictví dovoluje.

Přesuňme se nyní do roku 2009. Z 21 let sice uplynulo jen 15, ale Varg Vikernes byl propuštěn opět na svobodu. Zatímco byl odříznut od světa ve vězení, jeho jméno si venku začalo žít vlastním životem a samo o sobě se stalo další legendou, ačkoliv velmi kontroverzní. Varg se ovšem stáhl do ústraní na svou farmu a jediné, kvůli čemu je o něm od té doby slyšet, je hudba, k níž právě celým tímto úvodem směřuji. Myslím, že spousta lidí svého času, když se Vikernes dostal z vězení, tušila, že nová hudba Burzum vznikne, spousta lidí by si na to jistě i vsadila, avšak to, že Varg začne střílet nové desky rok co rok, tušil asi málokdo – ale stalo se. První “Belus” dodnes považuji za skvělé dílo, jež mělo obrovskou dávku toho, čím muzika Burzum vždy vynikala nejvíce a díky čemuž právě hudba vždy v souvislosti s Burzum stála na prvním místě (všem kontroverzím navzdory) – nenapodobitelné atmosféry. Asi všichni trochu pochybovali o tom, jak “Belus” dopadne, ale Varg Vikernes dokázal přesvědčit, že i přes to všechno, co za svůj život stačil napáchat a kolik extrémistických blbostí kde navykládat, vždycky byl a je nesmírně nadaným hudebníkem. Pokračování však přišlo dřív, než se člověk nadál, rok se s rokem sešel a vyšla deska “Fallen”. A světe div se, opět skvělá věc, která ukázala, že pro stagnaci není místo, především překvapilo větší využití úžasného čistého vokálu a opět úžasná atmosféra, ačkoliv mírně odlišná oproti minulosti.

Jenže další rok uběhl jako voda a najednou je tu další album Burzum, “Umskiptar” – již třetí během tří let… a to ještě nesmíme zapomenout na kompilaci “From the Depths of Darkness” s nově přetočenými songy z alb “Burzum” a “Det som engang var”, tudíž vlastně čtyři počiny během tří let. Zatímco u “Fallen” si ještě posluchač mohl říct, že vysoká produktivita je do jisté míry jistě způsobena tím, že Varg přibližně 10 let po skladatelské stránce abstinoval, ale nyní už se i většině lidí do mysli začnou vkrádat myšlenky o vítězství kvantity nad kvalitou – a zrovna Burzum, všechna čest, je projekt, u něhož bych si ještě před dvěma lety v životě nepomyslel, že by něco takového mohlo nastat. Nicméně, stalo se, a co je horší, předtucha se nakonec i vyplnila, neboť “Umskiptar” je nejspíš první deska v historii Burzum, o níž si myslím, že se příliš nepovedla…

Klíčovou otázkou je v našem případě to, kde je problém. Rozhodně ne v samotné hudební náplni. Pokud nebudeme počítat ambientní “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf” a dlouhohrající prvotinu “Burzum”, která byla klasicky střiženým black metalem (i když skvělým, ale to už je zase jiná věc), zbylé desky se nesly v duchu střednětempých až pomalých dlouhých monotónních ploch (až na rychlejší výjimky jako například třeba začátek “Key to the Gate” z “Det som engang var” nebo “Sverddans” z “Belus”), které tvořily famózní hypnotickou atmosféru, díky níž jsou především staré nahrávky “Det som engang var”, “Hvis lyset tar oss” a “Filosofem” – navzdory tomu, že už v době svého vzniku zněly poněkud dřevně, a navzdory času, který od jejich vydání uběhl – dodnes neskutečně ceněné a považované za jedny z nejzásadnějších počinů black metalové scény. Nemusíme tu ovšem vytahovat staré klasiky, vždyť ono to dostatečně fungovalo i na “Belus” a “Fallen”. “Umskiptar” v tomto ohledu na první pohled jiné není, Varg – ostatně vcelku logicky a očekávaně – opět vsází na osvědčený model právě této hudební formy. Problém tkví v tom, že tentokrát to z nějakého důvodu nefunguje.

Burzum

Jak bylo řečeno, hlavní devízou všech starších i novějších nahrávek Burzum byla fantastická a nezopakovatelná atmosféra. A právě v tom je ten největší problém “Umskiptar” – je zde pouze jen její náznak, jakýsi stín toho, co Varg Vikernes dokázal stvořit v minulosti (a tím nemyslím jenom v 90. letech, tím myslím ještě před rokem či dvěma). Ne, že by zde nebyla vůbec žádná nálada a “Umskiptar” bylo vysloveně sterilní album, do něčeho takového to má zase daleko, ale ta tam je uhrančivá sugestivní aura, která byla s Burzum vždy spjata. A tím pádem vlastně odpadá důvod, proč “Umskiptar” poslouchat, protože právě tohle vždy bylo to, kvůli čemu muzika Burzum dodnes žije. “Umskiptar” je však jako vykradený kabinet Davida Copperfielda – kouzlo je pryč.

Nechci zase vzbudit dojem, že “Umskiptar” je nahrávka zcela nepovedená a neposlouchatelná, neboť některé povedené momenty se i tak najdou. Co však desce obrovsky ubírá na kreditu, to je právě srovnání se všemi předcházejícími počiny, na něž prostě novinka nemá. Věřím, že pokud by to úplně stejné album nahrál kdokoliv jiný, všichni by jej vnímali jako možná nepříliš objevnou, ale dobře provedenou kopírku Burzum. Avšak vzhledem k tomu, že “Umskiptar” je deska Burzum, je to špatně, protože prostě a jednoduše nenaplňuje vysoké nároky, které jsou na hudbu tohoto projektu kladeny.

Abych ale zmínil i ony povedené momenty, jež jsem nakousnul v předchozím odstavci… například v “Alfadanz” se několikrát objeví jeden téměř dokonalý klávesový motiv, který jasně dokazuje, že v jednoduchosti je síla, nicméně zbytek této dlouhé skladby až tak úžasný není. Trochu zajímavější je pátá “Æra” s příjemně předoucí baskytarou. Právě střed nahrávky – počínaje “Æra”, pokračuje “Heiðr” a “Valgaldr”, konče “Galgviðr” – je tou nejsilnější částí “Umskiptar” a také vlastně jeho jedinou částí, kterou bych se nebál označit za opravdu dobrou. Zato samotný konec alba je poněkud nevýrazný.

Burzum

Osobně jsem očekával, že další nahrávky Burzum by se mohly vydat cestou, kterou nastolilo “Fallen”, žel se tak nestalo a “Umskiptar” se spíše obrací zády do minulosti, snaží se opakovat to, co již bylo dávno řečeno, ale reprodukuje to nepříliš povedeně. Těžko s jistotou říct, kde přesně se stala chyba, ale asi každého z nás napadne jedna a ta samá věc – příliš mnoho hudby v příliš krátkém čase.

“Umskiptar” je tedy v konečném součtu poněkud rozporuplný počin. Je na něm několik skladeb, které se povedly a proti nimž nic nemám, což je právě ta výše zmiňovaná čtveřice ve středu desky. Zbylé kompozice však lehce pokulhávají, a jak již bylo řečeno, postrádají to nejdůležitější – dechberoucí atmosféru. Nějaká tam sice je, ale zdaleka ne tak silná, jak bych si v případě Burzum představoval. Celkově tedy “Umskiptar” znamená zklamání, což mne opravdu mrzí, neboť po hudební stránce Burzum vždy patřil k mým favoritům.

Recenze

Aura Noir – Out to Die

Komentáře: 2
Aura Noir - Out to Die
Země: Norsko
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 23.3.2012
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Trenches
02. Fed to the Flames
03. Abbadon
04. The Grin from the Gallows
05. Withheld
06. Priest’s Hellish Fiend
07. Deathwish
08. Out to Die

Hodnocení:
Ellrohir – bez hodnocení
H. – 8/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
facebook

Už nějakou tu chvilku je venku nový počin norského black/thrash metalového tria Aura Noir s názvem “Out to Die”. Jednu chvíli už byla naše recenze naplánována k vydání, ale vinou jistých problémů došlo ke zdržení, a tak se k vám naše dojmy a pojmy dostávají teprve dnes. Měly alespoň více času uzrát.

Mě osobně coby neznalce tohoto uskupení prvně zaujalo, že přes téměř dvacetiletou historii vzácně stabilní sestavy jde teprve o páté řadové album. Ovšem při pohledu na jména dalších kapel, ve kterých členové působili či působí, je vidět, že se chlapci asi nenudí. Když už dojde na jméno Aura Noir, zřejmě to stojí za to. I když druhým tak říkající “do očí bijícím” faktem je délka nové desky, která sotva přesahuje půlhodinu. Můžeme teď polemizovat, jestli je to dobře nebo špatně. Určitě je to signál, že album nenese žádnou vycpávkovou “vatu” a že každá z osmi skladeb má své pevné místo a svůj smysl. Jistě jsou kapely, které totéž dokáží s dvojnásobnou nebo i delší stopáží, ale skoro dnes bývá častější zbytečně přemrštěná délka ve snaze uchlácholit si platícího fanouška pochybným dojmem, že s delším albem kupuje za své peníze větší hodnotu.

Toto Aura Noir rozhodně neřeší. Servíruje půl hodinu úderné hudby, ve které není místo na nějaké změkčilosti a novoty typu kláves. Kytara, basa, bicí… protřepat, nemíchat a pěkně to “osolit”… to je recept trojce z norského hlavního města. Pokrm ostře koření řádně naštvaný growling, který se také s nikým a ničím nemaže. Sem tam zpomalí obyčejně rychlé tempo, ale to pak úměrně tomu přidává na intenzitě a zaujetí zpěv. Co se výsledného zvukového mixu týče, tak vše zní poměrně čistě, tedy ve smyslu toho, že nejde o žádný garážový zvuk. Ovšem tento fakt pranic neubírá na syrové atmosféře evokující staré dobré metalové časy. Jen ta nahrávací a reprodukční technika od té doby zkrátka pokročila.

Chvála by se dala pět dál, má to však jeden podstatný háček. Aby si to člověk celé řádně užil, měl by se asi počítat k fanouškům žánru, ve kterém se snoubí black metal se starosvětským thrashem ve vší zlovolně rozzlobené náladě. Já jsem během svých intimních chvilek s albem “Out to Die” zjistil, že tento předpoklad zřejmě nesplňuji. Nevzpomínám si už, jestli jsem o recenzi projevil zájem sám, nebo mi byla nabídnuta [projevil zájem sám – pozn. H.], každopádně nefungujeme na stejné vlnové frekvenci. Velký fanda thrash metalu jsem nebyl nikdy, v poslední době jsem si začal pomalu hledat cestičky k velikánům a klasikům žánru, ale pořád se nedá říct, že by šlo o můj šálek kávy. A blackové vlivy, které k mým oblíbeným hudebním formám patří, mi nepřijdou natolik výrazné, aby převážily misky vah mé náklonosti. Anebo mi třeba prostě jen nesedl zpěv, to se taky občas stává, byť je to zcela soukromý a iracionální dojem…

Každopádně vidím jen jednu cestu, jak z toho ven tak, abych nepoškodil kapelu, která za mé osobní hudební preference nemůže a vytvořila dílo, které je v rámci jimi vytyčeného území bezesporu kvalitní a povedené. Tou spásnou cestou je zdržet se pro dnešek číselného hodnocení. Vysoká známka by asi nebyla úplně upřímná ze subjektivního hlediska, nízká zase z objektivního, proto tedy pro jistotu nedávám žádné. Můžu však závěrem říct, že vidím (slyším) jen velmi málo, pokud vůbec nějaké důvody, proč by se “Out to Die” nemělo líbit fanouškům podobného hudebního stylu. Ty Aura Noir podle mého nezklame.

další názory:

“Out to Die” je přesně tím, co posluchači od Aura Noir chtějí – nekompromisní špinavý black/thrash v hodně oldschool podání. Deska má přesně to, co od nahrávky takového ražení můžete očekávat – neskutečný drajv, agresivitu, rychlé tempo, milion dřevních riffů, nasraný řev, kulervoucí sóla. To všechno na “Out to Die” je v míře více než vrchovaté. Už jen díky tomu je verdikt vcelku jednoznačný – příznivce podobné muziky nemůže novinka Aura Noir zklamat ani v nejmenším! A jelikož se já osobně skromně k příznivcům oldschoolu hlásím, jsem s výslednou podobou “Out to Die” opravdu spokojen. Nemá příliš cenu se bavit o jednotlivých písničkách, celá půlhodinka je nářez bez slitování, přesně v rámci stylu, byť se asi nejedná o nic extra originálního, opět se ukazuje, že jsou recepty, které prostě nestárnou… znáte to, řízky vám také chutnají pokaždé, i když jste je předtím měli stokrát, stejně tak člověku chutná i oldschool black/thrash. Samozřejmě, sem tam se objeví nějaké menší ozvláštnění, například skvělé sólo ve “Fed to the Flames” nebo trochu pomalejší začátek a celkově rockovější náboj “The Grin from the Gallows”, ale i tak si z nahrávky odnesete vcelku jednoznačný pocit – byl to kurva nářez!
H.

“Out to Die” vychází čtyři roky od posledního počinu norských thrash/black metalistů Aura Noir. Nejsou to žádní nováčkové, tohle je již páté album skupiny, kterou bychom díky působnosti Blasphemera (ex-Mayhem), Apollyona (Immortal, ex-Dødheimsgard) a Aggressora (Virus, Dødheimsgard) mohli považovat za superkapelu. Hned na úvod vyřknu hlavní negativum, které mě na novém albu zklamalo, a to je stopáž. Jasně, že půl hodinka působí údernějším dojmem než hodina, ale vzhledem ke kvalitě jednotlivých skladeb bych se nebál o zařazení dalších tří až čtyř válů. A jak že “Out to Die” dopadlo? Žádné intro, jde se tvrdě na věc, “Trenches” je typický black/thrashový nářez, který chytne a nepustí. Takhle by se mohlo jet další půlhodinu a fanoušci by to stejně zbaštili (ono to tak vlastně i je), ale uprostřed alba se můžeme dočkat třeba odlehčení ve formě “The Grin from the Gallows”. Stačí troška zvolnění v tempu a hudba Aura Noir získá nový rozměr. Jednotlivé skladby sice jedou podle takřka stejného mustru, ale v žádném případě nenudí. V každé si lze najít něco, co vás dostane, tu povedené sólo, tu chytlavý riff či vokální linka. Členové kapely jsou prostě hudební nadšenci a je patrné, že hudbu, kterou spolu v rámci Aura Noir plodí, mají rádi a hrají ji se zaujetím. Takhle by to mělo být.
Kaša

Recenze

Ram-Zet – Freaks in Wonderland

Napsat komentář
Ram-Zet - Freaks in Wonderland
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 24.1.2012
Label: Buil2Kill Records

Tracklist:
01. Story Without a Happy End
02. I Am
03. Mojo
04. Land of Fury
05. Madre
06. Circle
07. The Sign
08. As the Carpet Silent Falls

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – bez hodnocení
Madeleine Ailyn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook

Vydání páté desky norských Ram-Zet provázelo několik odkladů, díky čemuž nakonec “Freaks in Wonderland” vyšlo o pár týdnů později, než bylo původně plánováno, ale nakonec to klaplo u jakési italské firmičky, o níž jsem já osobně jaktěživ neslyšel. Nicméně i tak jsem se na nový materiál těšil, ostatně jako vždy, jelikož se nijak netajím tím, že Ram-Zet patří již dlouhé roky mezi mé oblíbence. Objevil jsem je kdysi pomocí jedné náhodné V/A kompilačky (ani nevím, zdali se jednalo o něco oficiálního, tak moc už mi paměť neslouží), kde se vyskytovala skladba “Sense” z debutu “Pure Therapy”, a od té doby jejich kroky sleduji. O všech čtyřech předchozích albech mohu s klidem prohlásit, že se mi opravdu líbí, sem tam třeba něco není až zas tak dechberoucí (viz “Intra”), ale to už je holt úděl těch skupin, jež na žádných dvou deskách neznějí stejně. Rozhodně se však nedá tvrdit, že by Ram-Zet měli na kontě nějakou špatnou nebo slabou nahrávku, což je také důvod, proč od každé další fošny nečekám nic menšího, než že to bude skvělá věc…

Po prvním poslechu mi ovšem “Freaks in Wonderland” přišlo bez přehánění jako velké zklamání. Ne vyloženě špatná věc, ale v porovnání s předchozím “Neutralized”, které je s odstupem času možná ta nejlepší placka Ram-Zet hned po doposud nepřekonaném “Pure Therapy”, působící malinko nevýrazně. Musím říct, že možná nebýt recenze, jež je zpravidla doprovázena patřičným náslechem nahrávky, nejspíš bych asi “Freaks in Wonderland” moc neposlouchal. Jistě bych se k němu zkusil vrátit časem, to ano, desky oblíbených kapel se přece jen tak nezahazují, ale v současné době bych to asi mockrát neotočil, jelikož prvních pár poslechů bylo malinko rozpačitých.

Naštěstí se zanedlouho po vícero posleších ukázalo, že “Freaks in Wonderland” tak trochu klame tělem a nakonec se v žádném případě nejedná o zklamání. Už jen z toho asi vcelku jasně vyplývá, že se jedná o počin, který si žádá svůj čas, než mu člověk přijde na kobylku. Jenže když se mu to povede, ihned záhy přijde na to, že ani na “Freaks in Wonderland” Ram-Zet neztratili nic z toho, v čem v minulosti vynikali a co dělalo jejich muziku tak dobrou. Kapela vždy dokázala do své muziky napasovat opravdu extázní momenty na hranici hudební dokonalosti – ne, že by tam byly neustále, ale objevovaly se. Na “Freaks in Wonderland” jsou trochu více zahrabané a skryté, nejsou až tak na očích (resp. uších), ale dřív či později se vyloupnou – a opět je to opravdu excelentní. Dalším výrazným rysem muziky Ram-Zet vždy bylo to, že skupina doslova plýtvá nápady a dokáže na ploše několika minut v rámci jedné písně vystřídat tolik motivů, že by s tím jiní borci vystačili na celé dlouhohrající album. Ani to na nejnovějším albu nechybí, což je také super.

Stylově je “Freaks in Wonderland” rozkročeno někde na půl cesty mezi deskami “Intra” a “Neutralized”. Od té první si bere především agresivitu, kytarovější vyznění a s tím spojenou velkou dávku riffů, které svou krkolomností a zasekaností připomínají právě některé momenty “Intra”. Od “Neutralized” si pak novinka půjčuje pestrost a znatelný avantgardní nádech. Zajímavé je také v rámci celé diskografie Ram-Zet sledovat vývoj vokálů – na “Freaks in Wonderland” se totiž zase potvrzuje, že Ram-Zet se již definitivně stali kapelou se zpěvačkou, kytarista Zet už v podstatě jen přicmrndává, přestože mi jeho hlas přijde využit o něco více než na “Neutralized”, hlavní slovo má už zpěvačka SfinX… když to srovnáme se staršími počiny, které celé nazpíval Zet a ženské vokály zde byly jen jako koření, role se v podstatě obrátila. Ne k horšímu, ani ne k lepšímu, prostě jen k něčemu jinému.

Za nejsilnější část “Freaks in Wonderland” považuji hlavně střed desky, počínaje rozmanitou “Mojo” s až hitovým (rozuměj snadno zapamatovatelným) refrénem, pokračuje trochu ostřejší “Land of Fury” (právě v ní dostává o něco větší prostor Zet), konče výtečnou “Madre”. Samozřejmě i další songy jsou opravdu dobré, avšak s vyjmenováváním kompletního tracklistu se netřeba zdržovat. Speciální zmínku by si snad zasloužila už jen závěrečná “As the Carpet Silent Falls”, jež je na poměry Ram-Zet docela netypická, taková relativně poklidná, vybuchující jen v jistých momentech.

V konečném součtu vychází verdikt vcelku jednoznačně – “Freaks in Wonderland” je určitě výborná nahrávka, která stojí za slyšení, obzvláště je doporučení na místě pro příznivce toho druhu avantgardy, jež ještě není “neposlouchatelná” pod nánosem šíleností a mimožánrových výletů. Ram-Zet se stále více méně drží v metalových mantinelech (až na několik málo výjimek, to jsou ovšem pouze několikavteřinové záležitosti), ale činí tak s o poznání větší kreativitou a chutí znít rozpoznatelně, že to mezi běžnými metalovými skupinami běžné není ani náhodou. Sice je poslech “Freaks in Wonderland” trochu běh na dlouhou trať, ale nakonec to za ten čas stojí…

Ram-Zet

Další názory:

K Ram-Zet chovám podivný vztah. Většinou když si od nich něco pustím, nějak to nefunguje a za chvíli to zase vypnu, i když vím, že je to opravdu výjimečná muzika. Jednou za čas ale přijde vzácný okamžik, kdy se mlhy rozestoupí, já jim žeru naprosto všechno a rozplývám se u toho blahem. A novinka “Freaks in Wonderland” v tohle zajetém trendu pokračuje. Je sice trochu hravější než předchozí počiny, ale šílená a naprosto jedinečná schizofrenní nátura přetrvala, což je jedině dobře. Když má ale dojít na hodnocení, jsem v koncích. Na číselné vyjádření kvality tohoto alba jsem prostě malý pán, takže se ho protentokrát alibisticky zřeknu a nechám verdikt na každém z posluchačů. Každopádně však platí, že pokud hledáte opravdu neotřelou muziku a s Ram-Zet jste ještě nepřišli do styku, honem to napravte – klidně prostřednictvím “Freaks in Wonderland”, protože pokud se vám poštěstí a budete při tom ve správném duševním rozpoložení, čeká vás mimořádný zážitek…
Ježura

Už jsem vám někdy říkala, jak nesnáším škatulkování? Člověk si někde přečte, že kapela je taková a taková, pak si poslechne desku a je úplně někde jinde. Tím jsem chtěla naznačit asi tak to, že bych se opravdu vyvarovala tvrzení, že nová deska Ram-Zet, “Freaks in Wonderland”, je avantgarda (snad je to jen úhel pohledu, jakým tenhle pojem specifikujeme, ale na mě jsou prostě moc “uhlazení”). Možná, že je to nějaká extrémní věcička. Možná je to něco industriálního. Já nevím, asi bych se na ty škatulky v tomhle případě vykašlala úplně. Nemá to žádný význam. “Freaks in Wonderland” je totiž v důsledku všechno, co si můžete přát a ještě něco navíc. Jako by to byl průřez všemi styly, které by vás v minutě napadly, a nakonec jsou tam i ty, co by vás nenapadly. A pak nakonec i ty, o kterých jste v životě neslyšeli. Ale uznejte, že v tuhle chvíli tady začíná umění Ram-Zet. Stejně jako je umění tvořit power metal, který by měl v určitém smyslu svůj vlastní rukopis (to není zrovna dobré přirovnání, protože tady už umění přechází v nadlidský výkon), stejně tak geniální je namixovat všechny styly dohromady a udělat z toho tak slušně stravitelnou desku, jako je právě tahle. A v tom je ten můj celý háček s avantgardou, pro mě to vždycky bude něco šíleného a nestravitelného na pár prvních poslechů. U zmiňovaných Norů je právě opak pravdou. Na albu najdete osm songů, které se tváří, že spolu nemají nic společného. Tedy, alespoň mně se to tak zdá. Zvláštní je, že mi to tak nějak vůbec nevadilo. Prostě si poslechnete jeden, druhý a ty další, a stejně tak si to můžete dát od posledního k prvnímu. Občas si položíte otázku: Co je zas tohle? A chvíli přemýšlíte, co by vlastně mohlo vydávat takový zvuk, a jediná věc, kterou si můžete být 100% jistí, že ji rozeznáte, jsou vokály. Zet zní šíleně psychedelicky, na můj vkus někdy až moc (i když je to nejspíš záměr). Ovšem se SfinX se báječně doplňují. Jako ostatně všechno na “Freaks in Wonderland”. Zakončila bych to tím, že pochybovat o tom, zda je to kvalitní deska, by byla drzost. Je dobře a detailně provedená. A je to dobrá cesta, jak se cítit jako Alenka v Říši divů, a přitom si ze sebe nenechat vymlátit duši nebo nepřijít o rozum. Mnohem přijatelnější i pro trochu ortodoxnější a mírnější duše.
Madeleine Ailyn

Recenze

Borknagar – Urd

Komentáře: 4
Borknagar - Urd
Země: Norsko
Žánr: progressive viking / folk metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Epochalypse
02. Roots
03. The Beauty of Dead Cities
04. The Earthling
05. The Plains of Memories
06. Mount Regenty
07. Frostrite
08. The Winter Elipse
09. In a Deeper World

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 8,5/10
Ellrohir – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Není až tak moc kapel, ke kterým bych choval vztah, ale Borknagar do tohoto elitního klubu určitě patří. Od okamžiku, kdy jsem poprvé odkryl závoj jejich vizionářské hudby, mě nikdy nepřestali fascinovat, a to dokonce i v případech, kdy jsem do některého z jejich děl nebyl s to proniknout. Když se tedy jednoho krásného dne začaly šířit zvěsti o novém albu, zaplesal jsem radostí. Radost a očekávání se však ještě znásobily, když vyšlo najevo, že se do sestavy Borknagar vrací a Vintersorga za mikrofonem doplní ICS Vortex, tedy muž, který mě svým nadpozemským vokálem uhranul na albu “Quintessence”. Podmínky se tedy sešly vynikají a album “Urd” se nakonec stalo realitou v březnu letošího roku. Necelý měsíc poté je načase ujasnit si, jak to nakonec dopadlo…

Mohl bych si to ulehčit a na férovku tu prohlásit, že to dopadlo fantasticky, ale nebudu líný a zkusím to trochu rozvést. Koneckonců, když jsem si “Urd” pustil poprvé, nebyl jsem z toho úplně na větvi. Moje chorá a předsudky zatížená mysl totiž asi čekala “Epic” v2.0 či co, a proto mi chvíli trvalo, než jsem docenil delikátnost materiálu, který nám kapela na “Urd” naservírovala. Jádro pudla spočívá ve skutečnosti, že snad až na jednu dvě výjimky album buď neobsahuje vyloženě do očí bijící, epické, nebesky klenuté a zástavy srdce působící pasáže jako právě “Epic”, anebo je umí velmi obratně maskovat. Prostě žádné velké “in your face”. Jenže když člověk poslouchá “Urd” déle, najednou zjistí, že je kouzlo alba ukryto právě v těch instrumentálních hrátkách, které zprvu působily trochu nemastně, a ve vokálních linkách, které místy nutily přemýšlet, jestli by to nešlo udělat trochu jinak, bezprostředněji, chytlavěji. Kdepak, vážení, ruce pryč a nic neměnit, protože tohle je promyšlené do posledního detailu a funguje to perfektně! Album totiž sice působí poněkud umírněným a rozvážným dojmem, ale i v rámci téhle domnělé umírněnosti nabízí neuvěřitelně silné skladby, plné vynikající instrumentální práce a brilantních nápadů. To vše s typickým rukopisem Borknagar, ovšem bez nejmenšího stínu vykrádání sebe sama, což je dvojnásob chvályhodné s přihlédnutím k tak bohaté historii, jakou se mohou chlubit právě Borknagar.

Zmiňované skladatelské mistrovství se projevuje pochopitelně skrze nástroje, a proto si zaslouží kapku podrobnější rozbor. Tak třeba kytary. Party, které mají na svědomí pánové Brun a Ryland, jsou postaveny navýsost rafinovaně a nechávají posluchače v neustálém napětí, jakým směrem se vlastně vyvinou. I když to občas vypadá, že vyzní do ztracena, nakonec pokaždé uzemní nebo alespoň potěší v drtivé většině naprosto luxusním obratem, přesně jak je pro Borknagar typické. Pravda, zdaleka ne všude je přehršel nějakých kytarových krkolomností, jenže ani tady nemám výhrad, neboť klidné (a nabízí se i velmi nepřesný přívlastek monotónní) pasáže nebo rovnou celé skladby jsou buď ozvláštněny uchu lahodícím sólem, nějakým tím určujícím riffem, nebo jsou ve své umírněnosti skvělé samy o sobě. Zpravidla to bývá mix několika těchto možností. A jestli máte dojem, že tahle recenze doposud zavání nekritickým obdivem, nejste daleko od pravdy…

Nic než obdiv nezaslouží ani ostatní nástroje. Za zmínku stojí rozhodně bicí, které ještě před svým odchodem stihl nahrát Američan David Kinkade, a je to vskutku labutí píseň, na kterou může být právem hrdý. Rovněž práce kláves a nesnese kritiku a tvoří tak další z perfektně zapadajících dílků téhle post-blackové skládačky. A k dobře složené skládačce album nepřirovnávám náhodou. Celý materiál totiž působí neuvěřitelně organicky, jednotlivé fragmenty na sebe naprosto přirozeně navazují, navzájem se rozvíjejí a dohromady tvoří velmi komplexní a perfektně vyvážené dílo. V dokonalé harmonii se zbytkem pak fungují i vokály. Vortexovo angažmá se totiž ukázalo být trefou do černého, protože to, co na “Urd” předvádí, je přímo dechberoucí. Vintersorg sice také odvádí skvělou práci, ovšem na takové orgastické momenty, jako je třeba počátek “The Beauty of Dead Cities”, se prostě chytit nemůže, ani kdyby se stavěl na hlavu. Oba pěvci však fungují ve vzájemné symbióze a jeden druhého vkusně doplňují. Dva rozdílné čisté vokály navíc albu dodávají na přitažlivosti a lepší výsledek, než jakého se v tomto poli Borknagar dobrali, si lze představit jen stěží.

Před vydáním “Urd” se muzikanti nechali několikrát slyšet, že se tahle deska bude moci pochlubit naprosto nekompromisním zvukem, protože tentokrát se prostě na žádné kompromisy nehraje. K těmto prohlášením jsem choval přirozenou skepsi, jak už tak tak v podobných případech bývá, ovšem už první protočení alba mě nenechalo na pochybách, že nešlo o žádné plané řeči. Zvuk “Urd” je totiž naprosto fenomenální a dokonce se nestydím říci strhující, jakkoli se tento přívlastek ke zvuku prakticky nedá vztáhnout. Nějak mi scházejí slova pro bližší popis, ale přísahám vám, že se jedná o zvukový orgasmus, který sotva hledá konkurenci. Abyste však alespoň přibližně tušili, styl nazvučení je velmi podobný tomu z předchozího alba “Universal”, vlastním provedením je však o nějaký ten světelný rok dál. To už se ale opakuji, takže to nebudu dál rozmazávat a odkážu vás na vlastní zkušenost, která je koneckonců výstižnější než jakákoli slova…

Všechny tyto klady nabírají tvar v podobě jednotlivých skladeb a já bych rád upozornil na některé kousky, které na mně zanechaly největší dojem. A ať se snažím sebevíce, až na dvě výjimky, o kterých pohovořím níže, jsou to všechny. První uvolněná skladba “Roots” naprosto uzemňuje svým závěrem, který svým vokálem zcela opanuje již glorifikovaný ICS Vortex. V plynulé návaznosti na závěr “Roots” přichází asi nejvzletnější moment celého alba – už vzpomenutý rozjezd “The Beauty of Dead Cities”, který mi pokaždé navodí husí kůži. Zbytek skladby však sází na úplně jinou kartu a boduje velmi atypickou melodikou, která dává vzpomenout na léta sedmdesátá. Netuším jak, ale funguje to.

Borknagar

Následující “The Earthling” je dokonalou demonstrací Vintersorgova hlasového potenciálu a také jedna z mála skladeb, kde dostává dostatek prostoru také growling. Obojí je skvělé. Skvělý riff ve střední pasáži a samotný závěr vše jen podtrhují. “The Plains of Memories” je zamyšlená instrumentálka, do které někoho napadlo zakomponovat smyčcový part a opět to dopadlo výborně. Dokonalým kontrastem je šestka “Mount Regency”, která si nárokuje titul nejostřejší a nejmasivnější skladby alba, dokazuje, že Borknagar rozhodně nevyměkli a umí se do toho opřít jako zamlada. “Frostrite”, tedy druhá skladba, uvolněná před vydáním alba, mi připadá, jako by vypadla z Vortexovy sólové desky. Skoro bych se vsadil, kdo tu dával dohromady melodie vokálu. Nic to ale nemění na tom, že je to další z řady výborných skladeb, kterými “Urd” oplývá. A konečně “The Winter Eclipse”, která je skvělá tak nějak sama o sobě…

Blížíme se do finále a já zatím jenom chválím, takže to vypadá, že na “Urd” snad ani není co zkritizovat. Jestli si ale vzpomínáte, v předchozím odstavci jsem si na později odložil dvě skladby a právě ty jsou tím jediným, co mi na “Urd” úplně nesedí. Jde o první “Epochalypse” (což je shodou okolností nádherná slovní hříčka) a poslední “In a Deeper World” a vlastně ani nevím, co je na nich špatně. Možná mi chybí nějaký jasný vrchol nebo nosný motiv, protože je neoddiskutovatelné, že ani jedna ze skladeb nepostrádá výborné momenty. Stejně tak je ale možné, že je všechno v pořádku a na vině je nějaký opačně zatočený mozkový závit v mojí hlavě, vážně nevím. Ať tak či onak, i poněkud slabší skladby z dílny Borknagar svými kvalitami vyloženě zesměšňují klidně veškerou tvorbu nejrůznějších jiných kapel, takže tyhle výtky jsou velice relativní a je nutno na to brát ohled – obzvlášť když zbytek alba tvoří sedm klenotů…

Teď už je to definitivní. Borknagar vstoupili do roku 2012 v neuvěřitelně silné sestavě, která nahrála neméně silnou desku. “Urd” se honosí fenomenálním zvukem, fantastickými vokály a instrumentální stránkou, za niž by jiní ochotně platili duší. Devátá deska v pořadí v sobě snoubí něco ze svého předchůdce, něco ze vzpomínaného alba “Epic”, ale nemá zapotřebí cokoli recyklovat. Je důkazem nezměrného tvůrčího potenciálu, který se skrývá za jmény Øystein Garnes Brun, Jens F. Ryland a dalšími hudebníky, kteří dělají Borknagar tím, čím jsou. Je důkazem bravury, s jakou je možné podstupovat evoluci po dlouhých šestnáct let, aniž by výsledek ztratil cokoli ze své finesy. Uctivě smekám pokrývku hlavy, neboť pánové nejenže nezklamali – oni mě totiž zase jednou uchvátili a pouhopouhé dvě ne zcela dokonalé skladby na tom nemohou pranic změnit…

Další názory:

Borknagar vždy platili za skupinu, jejíž hudba je prostě skvělá, kvalitativně na výši, s myšlenkou a s nenapodobitelnou atmosférou… a soudě čistě dle “Urd”, minulý čas na místě není ani v nejmenším, jelikož to platí stále. Ono se o tom ani nemá cenu nějak zdlouhavě vybavovat, jelikož po tom, co je u Borknagar samozřejmým standardem, většina ostatních kapel jen z obrovské dálky závistivě pokukuje. Rád bych ovšem zdůraznil, že v případě “Urd” se nejedná o vysokou známku z povinnosti či z pouhé úcty k autorům desky, nýbrž o zcela zasloužené hodnocení, jak dokazují v podstatě všechny skladby na nahrávce. Jedná se totiž o kolekci vpravdě vyváženou, kde žádná kompozice není přebytečná nebo navíc, naopak všechny mají své pevně dané místo a svůj smysl. Je pravda, že některé momenty možná v paměti utkví o něco více – třeba začátek “The Beauty of Dead Cities”, závěr “The Earthling” nebo některá výtečná kytarová sóla (viz například “The Winter Eclipse”) -, ale to už je spíše otázka osobních preferencí. Ve skutečnosti mě vlastně ani nenapadá, co by šlo “Urd” vytknout… Jediné, co dost dobře nechápu, je, proč spousta lidí stále vehementně cpe Borknagar do black metalové škatulky, když s ní nemají nic společného už dlouhé roky (vždyť čistý black metal to byl snad jen na debutu “Borknagar”, tj. v roce 1996), čili aby nedošlo k mýlce – na “Urd” vás nečeká nic jiného než úžasná progresivní muzika od lidí, kteří již dávno jakékoliv žánrové hranice hodili za hlavu.
H.

Borknagar

Na norskou partu Borknagar jsem slyšel dost chvály, ale doteď jsem se nedostal k poslechu. Až tedy k nejnovější desce “Urd”. Ta nabízí pestrý mix zajímavých hudebních motivů a skvělých vokálních výkonů v celkové délce téměř jedné celé hodiny. Obávám se, že jsem album nestihl naposlouchat dostatečněkrát na to, abych doopravdy pronikl do všech aspektů jeho krásy. Album na jedno puštění, po kterém máte jasno, to zřejmě není. Nicméně i můj lehce povrchní a detaily málo zkoumající dojem je dostatečně dobrý na to, abych neváhal udělit známku osm. Z postupujícím časem a opakovanými poslechy by možná hodnocení mohlo ještě o něco vzrůst.
Ellrohir

Recenze

Throne of Katarsis – Ved graven

Napsat komentář
Throne of Katarsis - Ved graven
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.10.2011
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Profetens siste vandring
02. Helvete kaller
03. Av dypets kulde
04. The Holy Remains the Weak
05. Mesterens tilbakekomst
06. Åpne alle sår
07. The Ultimate Shrine

Hodnocení: 7/10

Odkazy: –

“Ved graven” je třetí dlouhohrající deska Norů Throne of Katarsis… a nutno hned na začátek přiznat barvu, že ani novince, ani předchozím dvěma kouskům “An Eternal Dark Horizon” (2007) a “Helvete – Det iskalde mørket” (2009) se většinou moc dobrých kritik nedostává. A buďme upřímní, ono není zrovna moc těžké zjistit proč. O něčem jako originalita Throne of Katarsis totiž nejspíš nikdy neslyšeli, hudební projev vcelku primitivní a hodně monotónní (což bylo na novince lehounce odbouráno, ale o tom až za chviličku), zvuk – kanální. Jejich black metal se tedy zdá být na první pohled vlastně standardní a nikterak vybočující záležitostí… a ono tomu tak vlastně i doopravdy je. Je to taková klasická “bzučící” true norwegian black metal vichřice, která hltavě chlemtá ze studny odkazu některých kultovních klasiků žánru, jmenovitě například ze starých desek Darkthrone (dejme tomu po “Panzerfaust”) nebo starého období Gorgoroth (tak do roku 1998). Přesto se musím přiznat, že – a nevím proč tomu tak je – jsou mi Throne of Katarsis nějakým způsobem sympatičtí, asi jako jednomu z mála (kromě sebe znám osobně už jenom jednoho člověka, kterému se jejich muzika líbí). Není to zrovna moc objevná záležitost, to samozřejmě uznávám, ale špatné to věru není.

Věřte tomu nebo ne, tímhle by vlastně recenze mohla skončit, protože už bylo v podstatě řečeno vše. “Ved graven” je jednoduše ortodoxní black metalová nahrávka – ber, nebo nech být; máš-li však rád chrastící kytaru a kulometné bicí, s chutí do toho – nemůžeš být zklamán, milý posluchači. Změny oproti předchozím dvěma fošnám sice jsou, ale nikterak zásadní. Sound je přece jenom o trochu dynamičtější a poslouchatelnější (stačí přímé porovnání s “An Eternal Dark Horizon”, což byl mnohem větší zvukový chlív). Kromě toho Throne of Katarsis poprvé nahráli na desku více jak pět songů, zároveň se také jedná o jejich nejkratší placku, z čehož nám logicky vychází to, že tentokrát a) se nedočkáme dvanáctiminutových pekel o jednom riffu; b) nejspíše půjde o mírně pestřejší matroš. A světe div se, obě možnosti jsou správně. Další proměnou prošlo výtvarné ztvárnění, kdy Throne of Katarsis vůbec poprvé použili jinou než černobílou barvu, avšak jak si můžete sami všimnout na obálce, infernální je to pořád. Ve výsledku se tedy jedná opravdu jen o kosmetické změny.

Onou o malinko větší pestrostí mám na mysli pár pomalejších válů. Nejdelší “Av dypets kulde” je asi kompozičně nejpromakanější kus s velice silnou atmosférou. Tou je vybaven i další pomalý song “Åpne alle sår”, což je ovšem na druhou stranu bez obalu obšlehnutý Burzum (mimochodem, také si všímáte toho, že Varg Vikernes je asi ten nejvíce kopírovaný black metalový hudebník?), i když je pravda, že to stále funguje dobře. Jinak ale po většinu hrací doby kapela klepe jak o život, sází jeden mrazivý riff za druhým, nechybí ani klasický “krákoravý” ječák. A když se sem tam objeví nějaké nenápadné záblesky čehokoliv jiného, například hodně nenápadný náznak sboru v “The Holy Remains the Weak”, většinou to ani nepostřehnete. Celkově se jedná o desku, u níž byste neznalí kontextu tipovali dobu vzniku spíše do první poloviny 90. let.

S tím vším “Ved graven” stojí a padá. Holdujete-li black metalu ortodoxnějšího ražení, je to věcička, jež by se vám mohla líbit; pokud ne, jste v tomto případě bez šance. Kdybych měl říct svůj osobní názor, mně nevadí, že to zní jak nahrané před 15 lety, protože já mám takovou starobu rád. Avšak většině lidí to nejspíš nic neřekne a “Ved graven” minou jako jednu další nahrávku z mnoha, stejně tak jako celé Throne of Katarsis. Mohl bych tu teď vytasit nějaká ta klasická klišé typu “to by ale byla obrovská škoda”, ale neudělám to, jelikož se to sem nehodí – Throne of Katarsis jsou kapelou pro úzce vyhraněnou skupinu posluchačů. Tím to končí. Jestli by se vám to mohlo líbit, to už si musíte zodpovědět sami…

Recenze

Svarttjern – Towards the Ultimate

Napsat komentář
Svarttjern - Towards the Ultimate
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.9.2011
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Breathing Soil
02. Hellig jord
03. Superior Growth
04. Aroused Self-Extinction
05. I Am the Path Part II
06. Desolate Predictions
07. Unmasked Violation of Life
08. Through Madness and Sanity I Am
09. For What Blooms Without Lust

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Beztak – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Říká se, že třetí deska s konečnou platností rozhoduje o kvalitách či nekvalitách té dané skupiny. Ale upřímně řečeno, ne vždy to platí (z čehož je nadmíru vidno, že je to vlastně kec, který si vymysleli recenzenti jako takovou pěknou frázičku). Například takoví Svarttjern, kteří nedávno vydali druhou desku s názvem “Towards the Ultimate”, by své kvality měli podle této kouzelné formulky stvrdit až s následujícím počinem, ale abych to řekl na rovinu, pro mě osobně jsou jasní už teď…

Debut “Misanthropic Path of Madness” způsobil svého času na black metalové scéně takovou menší seznaci, takřka ihned se začalo mluvit nové naději čistokrevného norského černého kovu, což se není co divit, když si člověk “Misanthropic Path of Madness” poslechne i s odstupem času. Zběsilé násilné tempo, nekompromisní vyznění, zvířecí vokál, odzbrojující mrazivá melodika – ty nejlepší možné ingredience norské školy namíchané do neuvěřitelně zničující kombinace, aneb návod, jak ctít tradice a zároveň mít vlastní ksicht v praxi. Něco podobného – navíc v takové míře – se dnes už vidí opravdu sporadicky, není tedy divu, že “Misanthropic Path of Madness” sklidilo v patřičných kruzích bez přehánění nadšené ohlasy.

O to větší byl ovšem důvod být zvědavý na pokračování v podobě “Towards the Ultimate”. Stačí si dát dohromady dvě a dvě a vzpomenout si na to, co jsem jen tak zlehka naznačil v první odstavci, a budete mít jasno, jak to asi dopadlo. Hned na první poslech je jasné, že “Misanthropic Path of Madness” nebylo jen náhodné vzepětí sil, to je první pozitivní poznatek. Otázka ovšem zní – co dál? Především oceňuji fakt, že Svarttjern udělali asi to nejlepší, co se dalo. Na jednu stranu mohli nahrát v podstatě kopírku “Misanthropic Path of Madness” – a spousta lidí by jim to sežrala i s obalem. Co si budeme povídat, s největší pravděpodobností by se to líbilo i mně, možná bych si akorát trochu postěžoval, že se Svarttjern nikam neposunuli, ale určitě bych album vzal za své a koupil si ho. Jenže na druhou stranu, k čemu by to bylo? Norští filutové se ovšem rozhodli nehrát to na pohodlnou jistotu a pokusili se pohnout se někam o kousek dál, aniž by pohřbili to, co už bylo.

“Misanthropic Path of Madness” mělo tu výhodu, že nikdo nevěděl, co od toho čekat, vzhledem k faktu, že se tehdy jednalo o debutující sebranku, tudíž ta obrovská zběsilost, jíž se album vyznačovalo, měla obrovskou šanci posluchače smést. “Towards the Ultimate” logicky tento moment překvapení nemá, tudíž by jistě nebylo zrovna ideální pokoušet se zopakovat stejný model. Zde právě vidíme jeden z evidentních posunů novinky oproti svému předchůdci – sice to stále “klepe” hodně rychle a nechybí ani ona propracovaná melodika (třeba hned úvodní “Breathing the Soil” by se na debutu neztratila), ale jednotlivé skladby jsou kompozičně o poznání pestřejší, což se mi jeví jako velice vhodné řešení. Agrese a syrovost stále nechybí, ale jsou podány jakoby s větší rozvahou, mnohdy se Svarttjern nebojí uchýlit ani ke zvolnění rychlosti, aby pak mohla brutální palba mrazivých riffů ještě lépe podrtit, viz například “Aroused Self-Extinction”.

Co se však na “Towards the Ultimate” oproti “Misanthropic Path of Madness” nezměnilo, to je ohromná vyrovnanost materiálu, kde žádný song není zbytečný, ne tak dobrý nebo navíc. Ačkoliv hrací doba se zvedla o rovných 10 minut, což není zrovna zanedbatelný čas, nuda se nedostavuje. I v tomto ohledu lze spatřovat další nespornou výhodu Svarttjern, protože touto schopností – natočit extrémní klepačku, která posluchače ani na minutu nenudí – oplývala vždy pouze jen ta nejvyšší elita v rámci žánru. A to myslím opravdu vážně, neboť muzika, jakou Svarttjern tvoří, snese ta nejpřísnější měřítka.

Samozřejmě že i přes výše řečené, čímž zrovna teď mám na mysli tu vyrovnanost celého “Towards the Ultimate”, si asi každý najde nějaký ten svůj oblíbený vál. Mě osobně – podobně jako kolegu pode mnou – vždy nejvíce zdělá brutální “Hellig jord”, v níž se několikrát objevuje jeden neuvěřitelně zničující riff. To už je však jenom osobní úhel pohledu, protože kdybych měl vyjmenovat všechny skladby, které na “Towards the Ultimate” stojí za zmínku, vypsal bych všech devět kusů.

Na řečnickou otázku, kterou jsem lehce nadhodil zkraje recenze, je tedy vcelku jasná odpověď, jak si jistě každý z vás domyslel z předchozích odstavců – Svarttjern se na výbornou prvotinu podařilo navázat více než jen důstojně. Kdo měl s “Misanthropic Path of Madness” tu čest, tomu už jen tahle věta bude stačit k tomu, aby pochopil, co je “Towards the Ultimate” zač. Kdo pořád ještě nemá tušení, o čem je řeč, tak ještě jednou polopaticky – “Towards the Ultimate” je excelentní black metal klasického střihu v té nejvyšší kvalitě.

Svarttjern

Další názory:

Slyšíš šeptající hlas. Jako by tě volal. Jako by tě chtěl někam dostat, postrčit. A najednou cítíš, že to přišlo. Šílená smršť prudkého chladu. Celá tě obalí. Vtáhne tě do sebe, ty se jí držíš a letíš kolem kusů zmrzlého ledu. A přes všechen ten chlad a děs se dostává něco, co v tom daném okamžiku nejvíc potřebuješ. Melodii. Celou dobu tam je a ovlivňuje tvou náladu. Celou dobu tam je a ty se usmíváš. Přes všechnu syrovost, zdánlivou zvrhlost a všudypřítomný chlad cítíš po těle teplo, které ty melodie vyzařují. Vsakují se do tebe a začínáš cítit sílu a moc, kterou tě najednou obdařily. V tu chvíli jsi pronikl do hudby, kterou mučením svých nástrojů a hlasivek zplodili Svarttjern. Je to jejich druhá deska. A je to jejich druhá skvělá deska. Těžko se mi vybírá nějaká skladba vyčnívající nad ostatními, ale kdybych ji měl vybrat, pod pohrůžkou smazání mé veškeré pornografie na harddisku, tak zvolím geniální “Hellig jord”.
Je vidět, že Norsko má neomezenou studnu, ve které jsou naházeny všechny ty kvalitní black metalové spolky. Stačí je jen objevit a vylovit. V Norsku prostě black metal žije, dýchá a požírá své kořisti. Stejně jako Svarttjern.
Beztak

Recenze

Shining – Live Blackjazz

Napsat komentář
Shining - Live Blackjazz
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Indie Recordings / Universal

CD tracklist:
01. Fisheye
02. The Madness and the Damage Done
03. In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster
04. The Red Room
05. Goretex Weather Report
06. Winterreise
07. Exit Sun
08. HEALTER SKELTER
09. 21st Century Schizoid Man

DVD tracklist:
01. The Madness and the Damage Done
02. Fisheye
03. In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster
04. The Red Room
05. Omen
06. Goretex Weather Report
07. Winterreise
08. Exit Sun
09. HEALTER SKELTER
10. 21st Century Schizoid Man
11. RMGDN [přídavek]

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Indie Recordings

Možná si někteří z vás vzpomenou, že tu kdysi dávno (konkrétně v únoru loňského roku) proběhla recenze na desku s názvem “Blackjazz” od experimentálně-jazz-metalových Norů Shining. Šlo o opravdu výtečnou nahrávku (tehdy udělené hodnocení 9/10 hovoří samo za sebe) plnou netradiční a originální muziky, která posluchače nenechá v klidu; dosti psychózní záležitost, co si budeme povídat, ale příznivci alternativních experimentů chrochtali blahy – zcela právem. S nadsázkou by se dalo říct, že Shining jsou odpovědí na to, na co se asi většina z vás bála zeptat – jak by asi tak mohla znít kombinace extrémního metalu a jazzu? To samozřejmě nebyl případ jenom a pouze “Blackjazz”, nýbrž i několika předchozích alb Shining (ne ovšem všech, nejstarší počiny jsou čistě jazzové záležitosti). Není ovšem moc velký problém položit i druhou otázku – jak zní takhle kombinace extrémního metalu a jazzu i v živém provedení? A bude to otázka pro našince obzvláště zajímavá, neboť se asi těžko dostane na vystoupení Shining, není-li zvyklý jezdit za koncertními zážitky za hranice. Od nynějška je však skupina schopna zodpovědět i tento dotaz – jejich odpovědí je počin “Live Blackjazz”.

Na začátek si nejprve uveďme několik technických informací. “Live Blackjazz” vychází jednak jako živé album, jednak jako DVD ve třech formátech – 2LP, jewelcase CD a digipack CD+DVD. Mně osobně přijde nejzajímavější onen DVD disk, což má vcelku logický důvod – je doplněn i o vizuální složku, která je zvláště v případě “Live Blackjazz” velice zajímavá, k čemuž se ještě dostaneme níže. Jinak má také DVD o dva songy více (včetně přídavku).

Co se týče výběru skladeb, nikoho asi nepřekvapí, že největší zastoupení má právě album, jehož název se objevuje i názvu živého počinu, čili “Blackjazz”, z předchozích došlo na tři kousky z “Grindstone” (2007) a jeden z “In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster” (2005). A právě u nich je jen tak mimochodem velice zajímavé sledovat rozdíl mezi živou a studiovou verzí. Zatímco písničky z “Blackjazz” ještě ke své předloze z klasického alba nemají zas tak daleko, starší songy znějí mnohem ostřeji a živým provedením je ještě citelnější kontrast mezi kytarovými a experimentálními pasážemi. Jinak lze asi prohlásit, že všechny písně na “Live Blackjazz” vyznívají tak, jak to většinou v případě živáků bývá – tvrději a syrověji. Na druhou stranu, když si uvědomíte, co Shining produkují za styl a jaké psycho už je samotná studiová tvorba, slibuje poslech živých verzí zajímavý zážitek. A asi neprozradím nic šokujícího, když řeknu, že tomu tak opravdu je – a to říkám jako člověk, který povětšinou moc živá alba nemusí!

Poohlédneme-li se však na onen DVD disk, najdeme zde ještě více věcí k rozebrání. Shining totiž ten svůj koncert vybavili opravdu kvalitním vizuálem. Jednak je to vážně vydařená světelná show, která plně koresponduje a doplňuje to, co se právě v té dané chvíli line z reproduktorů; druhá zajímavost je už pouze předmětem samotného zpracování DVD, čímž mám na mysli kameru, jež se taktéž snaží pohybovat do rytmu hudby. A když si vezmete skladby typu “The Madness and the Damage Done” a jejich chaotickou rytmiku, zcela logicky vám vyjde, že chvílemi nejspíše půjde o velice šílené ztvárnění. K tomu nechybí ani netradiční záběry “až do huby” nebo rozmazaný obraz. Je vidět, že si Shining dali záležet na tom, aby i v tomto ohledu nepůsobili standardně, což já osobně opravdu oceňuji. Je pravda, že mnohem méně už asi “Live Blackjazz” ocení epileptici, ale jinak je to řešené výborně, člověk se u toho i přes značnou délku (cca 97 minut včetně přídavku) nenudí ani náhodou. Osobně bych jako vrchol celého koncertu viděl ve výtečné “Goretex Weather Report”, která má zde snad ještě větší koule než z alba.

Závěr je asi z výše zmíněného vcelku jasný – “Live Blackjazz” je dozajista velice povedený nosič. Na rozdíl od spousty jiných živáků, které působí spíše jako odfláknutá potřeba něco vydat, je na “Live Blackjazz” cítit, že je to počin, na němž si dal někdo sakra záležet a vypiplal jej do posledního detailu. Osobně nejsem velkým příznivcem živých alb, ale zrovna toto je případ, jenž má opravdu smysl.

Recenze

Taake – Noregs vaapen

Napsat komentář
Taake - Noregs vaapen
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.9.2011
Label: Svartekunst Produksjoner

Tracklist:
01. Fra vadested til vaandesmed
02. Orkan
03. Nordbundet
04. Du ville ville vestland
05. Myr
06. Helvetesmakt
07. Dei vil alltid klaga og kyta

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Po třech letech, které Taake vyplnili doposud nejintenzivnějším v celé své historii, se hlavní mozek Hoest (a vlastně jediný opravdový člen skupiny, jelikož zbytek sestavy je velice nestálý a v podstatě se jedná jen o koncertní výpomoc) konečně rozhoupal i k nějaké té studiové činnosti. Jejím výsledkem bylo nejprve dubnové EP “Kveld”, uvozující právě vydanou desku “Noregs vaapen”…

Hoest je do jisté míry velice kontroverzní osobou. Stačí vzpomenout tři pobyty ve vězení (z nichž jeden byl za násilné přepadení) nebo nechvalně proslulý výstup v německém Essenu se svastikou namalovanou na hrudi. To je všechno odsouzeníhodné a já to samozřejmě nijak neobhajuji, ale pokud se budeme bavit pouze v hudební rovině, je naprosto evidentní, že tenhle člověk má opravdu obrovský talent tvořit fantastickou muziku. To potvrdí asi každý, kdo přišel do styku s dnes již proslulou trilogií “Nattestid ser porten vid” (1999), “Over Bjoergvin graater himmerik” (2002) a “Hordalands doedskvad” (2005), známé též pod souhrnným názvem “Nattestid… Bjoergvin… Doedskvad”, která je mnohými považována za klasiku současného black metalu a obecně uznávána jako jeden z nejlepších žánrových počinů nového tisíciletí. A ne náhodou. Všechny tři části jsou totiž opravdové skvosty s neskutečně silnou atmosférou. Oproti tomu čtvrtý počin “Taake” z roku 2008 už byl některými příznivci přijat o malinko chladněji (možná snad díky nápadným změnám ve strukturách skladeb, snad i kvůli opuštění tajemného pojmenovávání písní pouze čísly, snad možná i bez vážnějších důvodů… kdo ví), ale mně osobně moc chutnala i tato záležitost a mám ji rád v podstatě stejně jako všechny předchozí nahrávky Taake. Avšak ty, jimž “Taake” nebylo po chuti, “Noregs vaapen” jistě opětovně přesvědčí, že Hoest prostě a jednoduše umí.

Oproti svému přímému předchůdci je “Noregs vaapen” o poznání agresivnější a mrazivější záležitostí, hudebně se otáčí spíše za výše zmiňovanou trilogií. Na “Taake” se chrastící (ano, skvostný zvuk nikdy nebyl výsadou téhle kapely, její síla leží jinde…) black metalové inferno střídalo s překvapivě mírnými až přemýšlivými pasážemi (typickým příkladem může být klipová “Umenneske”… ve videu je však píseň nechutně zkrácena o víc jak polovinu, takže většina toho pomalého kousku byla spláchnuta do WC), avšak na “Noregs vaapen” se něco podobného děje minimálně, asi tak podobně často a v podobné délce jako na prvních třech deskách. Na novince se tedy jedná o velice krátké momenty, ale abych byl trochu konkrétnější, ke slyšení je to mimo jiné třeba v “Orkan” nebo “Du ville ville vestland” (zvláště zde je to výborné, začíná to krátce po čtvrté minutě).

Většinu času ale hraje prim to, čím Taake prosluli – syrovým black metalem té nejvyšší kvality. Jak již bylo řečeno, zvuk je osekaný až na morek kostí, riffy přímo řezají. V podání Taake však nejde o smyslupustou hoblovačku bez mozku. Ačkoliv je to muzika do jisté míry opravdu ortodoxní a syrová, nic to nemění na tom, že jde stále o velice chytře vystavěnou záležitost. Když se do toho nezasvěcený člověk zaposlouchá, bude se až divit, jak je to, co se nejprve zdá jako nepřetržitá sypačka, ve skutečnosti opravdu pestrou záležitostí s obrovskou spoustou výtečných nápadů. Vezměme si třeba hned úvodní “Fra vadested til vaandesmed” – typické true norwegian black metal vyznění, pod nímž klokotá výrazná baskytara, procítěné melodie, občas zazní dokonce i “o trochu čistší” vokál – to vše zakončeno naprosto fantastickým a dechberoucím využitím několika tónů kláves okolo pěti a půl minuty. Jak málo některým lidem stačí k tomu, aby tvořili skvostnou hudbu…

Výše jsem napsal, že “Noregs vaapen” je agresivnější deskou než “Taake”, což se ale nerovná vyloženě agresivní. Abych to uvedl na pravou míru – použil jsem tento výraz spíše jako takovou berličku k tvrzení, že “Noregs vaapen” hraje po většinu času o něco rychleji než jeho předchůdce (přinejmenším tak vyznívá), avšak za vyloženě agresivní nahrávku se přece jenom považovat nedá. Zase to souvisí s tím, jak je posluchač schopen vnímat věci na první dobrou a jak je schopen chápat sdělení “pod povrchem”. Dejme tomu, že bych byl až doposud Taake-negativní a zároveň moc nemusel ten “bzučivý” black metal… pak bych asi “Noregs vaapen” na první poslech vnímal jako standardní žánrovou práci, která je klasicky “zlá”. Ale když se do toho člověk zaposlouchá… Je velice zajímavé, že já osobně hudbu Taake i přes nepopiratelnou syrovost nevnímal jako nějakou rádoby trve hovadinu, protože ta atmosféra působí spíše jako soundtrack k procházce severskou krajinou a svým způsobem to je chvílemi až příjemná záležitost, což není zrovna pocit, který by se dal od black metalu (k tomu ještě “pravého” a z Norska) primárně čekat. Ale na druhou stranu, přesně tohle je přece důvod, proč jsou některé kapely prostě lepší než jiné, že ano…

Podrobným výpisem jednotlivých skladeb se pro dnešek zdržovati nebudeme, zmíním už jenom jednu, která z “Noregs vaapen” nápadně vystupuje. Úvod “Myr” se tváří jako Taake-klasika, ale po minutě se pustí opravdu hodně moc pomalá pasáž, jež zní skoro jak od jiné skupiny. To ale ještě není to “nejhorší”… “Myr” brzy opět nasadí syrové tempo, jenže… v čase přibližně 03:20 přichází neuvěřitelný šok, kdy nad black metalovou bouří začne znít nefalšované country! A co je na tom nejlepší – ono to tomu parchantovi Hoestovi opět vyšlo. Mohlo by se zdát, že něco takového black metalovou atmosféru absolutně pohřbí, ale ono ne, nějakým záhadným způsobem to drží pohromadě. Občas se jen těžko věří, jak neortodoxní věci tvoří na první pohled ortodoxní skupiny, jen se o tom nemluví, protože to by se některým jedincům, kteří považují black metal za bezmozkovitou hudební žumpu, asi zbořil svět.

Tak si shrňme… “Noregs vaapen” je velice silná a podařená deska v typickém duchu norské black metalové školy, ve svém oboru jednoznačně vysoce nadprůměrná; byť dokonalosti prvních třech počinů nedosahuje, stále je to album do puntíku potvrzující pozici Taake na vrcholu dnešního black metalu. Popravdě řečeno, Hoest je jeden z mála lidí, kteří tento žánr i dnes dokážou produkovat v jeho původní podobě, znít dostatečně originálně, nekopírovat staré veličiny a nevypadat u toho všeho směšně. Ponechme stranou ty jeho excesy, protože po hudební stránce je to prostě borec!

Taake

Slyšel jsem “Noregs Vaapen” už relativně dostkrát a nejenže mě ještě ta deska nepřestala bavit, ona mě dokonce baví čím dál tím více, neustále objevuji nové a nové momenty, které si nepokrytě užívám. Například zrovna nyní mi neuskutečně zachutnala nádherná věc “Helvetesmakt” a při každé nový seanci s “Noregs vaapen” se na ní vyloženě těším (přičemž čas mi samozřejmě ukracují předchozí výborné vály). Možná že právě tuto kompozici bych dosadil vyhlásil jako vrchol celé placky. Ale zkuste se mě zeptat tak za týden a dost dobře možná vám řeknu jiný song. Že jde však celově o velice skvělou záležitost, to budu tvrdit neustále. Hodně silná osmička! Popravdě řečeno, většinu času jsem měl pod recenzí napsáno 8,5/10, onen symbolický půlbodík jsem ubral jen kvůli vzpomínce na geniální trilogii “Nattestid” & spol.