Archiv štítku: NOR

Norsko

Nidingr – Wolf Father

Nidingr - Wolf Father
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.6.2010
Label: Jester Records

Tracklist:
01. Fafnismol
02. Baldrs draumar
03. Reginsmol
04. Voluspo
05. Hymiskvitha
06. Lokasenna

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nidingr je jeden z mnoha dalších norských blackmetalových a jaksi jen nárazově fungujících projektů, a jak už to u podobných záležitostí bývá, i v tomto případě se v sestavě potkává hned několik známých hudebníků tamní scény. Aniž bych chtěl ctěného čtenáře podceňovat, myslím, že spousta z vás o této kapele neslyšela, tudíž nám dle mého názoru neuškodí menší historické okénko spojené s onou představovačkou sestavy. Kořeny Nidingr sahají až hluboko do roku 1992, kdy si Teloch (Umoral, Ov Hell, ex-Gorgoroth, ex-1349) založil sólový projekt s názvem Audr. Ten se po jednom demosnímku a po příchodu Blargha (teď nově například v Dødheimsgard) v roce 1996 přetransformoval právě v Nidingr. Skupina však za tuto dobu stihla pouze jednu dlouhohrající desku – „Sorrow Infinite and Darkness“ z roku 2005. Letos přicházející „Wolf Father“ je tedy teprve druhým řadovým počinem. Ohledně line-upu ještě doplňme, že do bicích zde netluče nikdo menší než samotný Hellhammer (má vůbec cenu vyjmenovávat, kde všude ten blázen hrál?).

Historickou část máme z krku, recenze vypadá hezky delší a navíc máme pěkný úvod, haha. Dobrá, můžeme na samotnou nahrávku. Už jen z výčtu samotných jmen je to nejspíš zřejmé a možná zbytečné říkat, ale sluší se případného posluchače upozornit, že od „Wolf Father“ by neměl očekávat nic jiného než čistokrevný black metal. Možná sem tam probleskne deathmetalověji laděná pasáž, ale když prohlásíme, že Nidingr prostě hrají black metal, jistě to bude odpovídat. Stejně tak však možná bude vzhledem k přítomným žánrovým kapacitám zmiňovat, že od „Wolf Father“ nelze očekávat ani nějakou fušerskou amatéřinu, ale nic jiného než kvalitu. Pravda, není to sice na rozdíl od většiny domovských kapel všech zúčastněných ta úplná žánrová špička, ale pořád se i u Nidingr kope první liga.

Co považuji za zřejmě největší negativum nahrávky, je fakt, že se pod velmi povedenou zamlženou obálkou skrývá pouhopouhá dvacetiminutovka muziky. Ano, sice výživná dvacetiminutovka, přesto se ale jedná spíše o stopáž vhodnější pro minialbum než pro dlouhohrající počin. Co se dá dělat, buďme rádi alespoň za něco.

Sice v tom jistě hraje roli i ona krátká délka, že album uběhne člověku velice rychle, ale lví podíl na tom bezesporu bude mít rovněž rychlé tempo celého materiálu. Ve většině hrací doby Hellhammer svou bicí soupravu žhaví doběla, a milovníci dvojkopákových paleb si tak jistě užijí. Stejně tak se mají na co těšit příznivci typicky norsky mrazivých kytarových melodií, jimiž Nidingr rozhodně nešetří.

Ze šestice skladeb snad ani nemá cenu vybírat nějaký jednoznačný vrchol, neboť na tak krátké ploše by snad bylo umění, aby si nahrávka nedržela ucelenou kvalitu. Je to ten typ alba, které neobsahuje nějakou jednoznačnou hitovku, ale album, kde všechny písničky drží takříkajíc pohromadě a jedou v podstatě ve stejné linii, vyznění a atmosféře. Možná bych ale přece jenom vypíchl druhou „Baldrs Draumar“, nikoliv však z důvodu vyčnívající kvality, nýbrž proto, že se jedná zřejmě o ten nejpestřejší song s nejproměnlivější strukturou, kde je úvodní blackmetalový vichr záhy vystřídán pěkně táhlým a mrazivým kouskem, aby – a to je vlastně ten důvod, proč skladbu zmiňuji – skončila v neodolatelně atmosférické, pomalé a čistě odzpívané pasáži.

Byť v dnešní době disponuje kvalitním zvukem takřka každá nahrávka, blackmetalový žánr si stále drží pozici výjimky, která potvrzuje pravidlo, a mnoho kapel si libuje v záměrně (ale ne vždy záměrně, že ano) špatném zvuku. Možná proto bych vás chtěl upozornit na fakt, že „Wolf Father“ patří do onoho ranku blackmetalových desek, jež jsou poslouchatelné i pro obyčejného smrtelníka, protože tady to prostě hraje pěkně. Žádná garáž se, dámy a pánové, nekoná.

Nidingr

Co říct závěrem? Jsem toho názoru, že to tentokrát nemusíme na konec nějak přehánět, protože bych stejně vlastně jen musel zopakovat výše zmíněné. Ale abychom to neošidili zas tolik, tak dodám, že se přece jenom jedná o záležitost, která má podle mě šanci zaujmout. A když budeme opět porovnávat s (někdy už i bývalými) domovskými kapelami členů Nidingr, možná má „Wolf Father“ větší šanci zaujmout ne-blackmetalového posluchače než třeba „chrastiví“ Gorgoroth, s-kulometnou-rychlostí-hrající 1349, post-black-industriální Dødheimsgard nebo ujetí šílenci Mayhem. „Wolf Father“ sice není nic podbízivého a stále se jedná o typickou norwegian-BM záležitost, ale když jí dáte šanci… kdo ví, možná budete i překvapeni.


Keep of Kalessin – Reptilian

Keep of Kalessin - Reptilian
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 10.5.2010
Label: Indie Recordings / Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Dragon Iconography
02. The Awakening
03. Judgement
04. The Dragontower
05. Leaving the Mortal Flesh
06. Dark as Moonless Night
07. The Divine Land
08. Reptilian Majesty

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

I když to sám nemám moc rád, dáme si dnes na začátek recenze menší opáčko z historie kapely. Důvod je vcelku jednoduchý – jsem holt prase líné a nemám teď náladu vymýšlet kolosální, sáhodlouhé a album do posledního šroubku rozebírající recenze, proti nimž je „Vojna a mír“ čtivo pro předškolní omladinu. Tak pojďme na to…

První nosiče Keep of Kalessin vznikly v druhé půlce 90. let a nějaký vodvaz to, alespoň pro mě, není. Asi na tom vážně ale něco bude, neboť kapela stadióny bořit nezačala, spíš jen po problémech se sestavou vyšuměla a konec… jenže hlavní tahoun Obsidian Claw to jen tak nenechal a po několika letech formaci obnovil. Pro comebackové minialbum „Reclaim“ ukecal opravdu reprezentativní sestavu (kolikrát na jedné placce slyšíte Attilu Csihara a Frosta?) a o skupinu se začalo zajímat více lidí. Následovalo obstarání nové sestavy (včetně navrátivšího se bubeníka Vyla) a jelo se nanovo – vyšla „Armada“, která Keep of Kalessin opravdu vyšvihla. Určitě nebudu jediný, kdo tuhle fošnu považuje za dosavadní vrchol celé tvorby Keep of Kalessin.

Následující „Kolossus“ však ubral na blackmetalovosti a řezavosti a jaksi nám to celé změkčilo. Ale což, nevadí, protože špatné album to rozhodně není. A tady se z lekce dějepisu dostáváme do žhavé současnosti prezentované pátým dlouhohrajícím počinem „Reptilian“, jenž nedávno vyšel. Tentokrát to takový skok není a novinka spíše pokračuje v cestě nastolené „Kolossus“. Je to dobře či špatně? To záleží na úhlu pohledu každého posluchače. Pokud chcete slyšet můj osobní názor (a netvařte se, že vás to nezajímá!), tak mně to nevadí. Na zadku z toho zrovna nesedím, to tvrdit nemohu, ale že by „Reptilian“ bylo špatné album? To myslím, že určitě ne. Není to nic převratného, co by člověku přeházelo jeho vnímání hudby (a že takové desky se už letos objevily!), ale jako bezproblémová necelá hodinka pohodové muziky, která je tu a tam riffovější, tu a tam zase epičtější, to funguje.

To, že z „Reptilian“ na zadních kapsách kalhot nesedím, však neznamená, že jde o nějaký klystýr. Pravda, některé songy mě spíše více otravují než baví (např. „Judgement“), ale stejně tak jsou na nahrávce skladby dost povedené. Pojďme se tedy podívat, co tracklist ve svých útrobách ukrývá…

Úvod obstarává „Dragon Iconography“ (aneb dráčci nevládnou jen obalům, ale také textům). Tady musím říct, že rozjezd je celkem nic moc, ale píseň v druhé polovině nabere na síle a otvírák je to nakonec povedený, hlavně závěr songu je hodně dobrý. Jen musím zmínit, že některé motivy mi dost silně připomínají titulní věc minulého alba „Kolossus“. Ještě lepší je následující „The Awakening“, která patří mezi jednoznačné vrcholy alba, hlavně ten refrén se povedl

Keep of Kalessin

Za zmínku jistě stojí „The Dragontower“, a to určitě už jen díky faktu, že s ní Keep of Kalessin soutěžili v Eurovizi. Proč si kapela zvolila do komerční soutěže právě tenhle kousek, není moc těžké odhadnout – pecka je to svižná, lehce zapamatovatelná, taková blackmetalová vyřvávačka, na kterou se dá solidně zabékat. Že by mě však nějak štvala, to jistě ne, je to pohodový song. Prostě hitovka.

Druhá polovina „Reptilian“ mi přijde o chlup lepší než ta první. „Leaving the Mortal Flesh“ mi opět dost nápadně připomíná některé pasáže z předchozí nahrávky, zato hned následující „Dark as Moonless Night“, to je jiná káva. U téhle pecky si opravdu chrochtám blahy. Možná by nebylo úplně od věci ji označit jako „baladu“ to však berte s rezervou. Každopádně se jedná o pomalejší, avšak opravdu vyvedenou a procítěnou věc. Nejlepší kus „Reptilian“? Možná, prozatím je ve vedení, jenže další dvě písničky jsou pořád před námi, a jak se za pár minut ukáže, Keep of Kalessin ještě jeden opravdový trumf v rukávu mají – je jím závěrečná rozmáchlá kompozice „Reptilian Majesty“ o délce téměř čtvrt hodiny. Spousta zajímavých pasáží (hlavně ta začínající v čase čtyř minut je hodně dobrá a svým způsobem překvapující, takových částí bych si nechal líbit i víc), hudební vypravěčství, prostě epická skladba, jak má být. Takhle si to líbit nechám.

Keep of Kalessin

Nuže, zbývá nám ještě nějaké to závěrečné hodnocení a máme to pro dnešek za sebou. „Reptilian“ Keep of Kalessin kredit jistě nesníží, spíše naopak. Lidi se chytnou na dobré promo, prďácký obal (i když mně se fakt nelíbí) a halekačku „The Dragontower“, která, jak se zdá, má potenciál natáhnout i nemetalové publikum (v domácím Norsku se skupina umístila na 2. příčce žebříčku prodejnosti… a pochybuji, že by to skupovala místní blackmetalová frakce). Summa summarum, s tímhle matrošem u mě Keep of Kalessin mají pěknou sedmičku, ale (a vím, že teď budu trapný) „Armada“ to prostě není, tu už zjevně nepřekonají.


1349 – Demonoir

1349 - Demonoir
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.4.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Tunnel of Set I
02. Atomic Chapel
03. Tunnel of Set II
04. When I Was Flesh
05. Tunnel of Set III
06. Psalm 7:77
07. Tunnel of Set IV
08. Pandemonium War Bells
09. Tunnel of Set V
10. The Devil of the Desert
11. Tunnel of Set VI
12. Demonoir
13. Tunnel of Set VII

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Mezi těmi, jejichž kořeny neleží na přelomu 80. a 90. let v období druhé vlny black metalu, patřili 1349 vždy mezi nejlepší zástupce v rámci subžánru true norwegian black metal. Tento fakt se však otřásl v základech po vydání čtvrté desky kapely – minulého počinu „Revelations of the Black Flame“, v jehož rámci se 1349 na svůj blackmetalový základ rozhodli naroubovat obrovské množství experimentů. Což o to, já osobně proti experimentům nic nemám, a zvláště pak v black metalu, který svou filozofií přímo vyzývá zkoušet také něco nestandardního… jenže obdobné záležitosti se prostě musí umět a stvořit experiment tak, aby měl hlavu i patu a byl lákavý jak pro svého autora, tak pro posluchače, to není jen tak… a 1349 patří mezi ty, kteří si při svém pokusu nabili hubu.

Pravda je taková, že s odstupem času už mi „Revelations of the Black Flame“ nepřijde jako vyložený shit, jak tomu bylo těsně po jeho vydání, a některé momenty opravdu nebyly marné (viz například na desce jediná opravdu výborná „Uncreation“), což svým způsobem mohlo naznačovat, že 1349 se možná nevydali tak úplně na špatnou cestu, jak se mohlo zpočátku zdát, jen na ni vykročili levou nohou. A ten důvod, proč tu o tom vůbec mluvím, je takový, že pouhý rok od „Revelations of the Black Flame“ norští černokněžníci přicházejí s další dlouhohrající nahrávkou „Demonoir“.

A teď tu vyvstává celkem logická otázka – kudy se vydají? Budou pokračovat dál po cestě vytyčené „Revelations of the Black Flame“, čili po cestě experimentu? Nebo se otočí na podpatku těžké boty a hurá zpátky na prošlapanou stezku pekelného nářezu? Silácká oficiální prohlášení toho moc neříkala a mě osobně spíše odrazovala. Na jednu stranu skupina (label) slibovala návrat k nekompromisním kořenům, na druhou stranu však ve zprávě byla taková lehce nevinná větička, že se chystají „šokovat a dále prozkoumávat žánr“. Takže jak tedy?

Internetoví „fanoušci“ po poslechu prvních 30 vteřin úvodní „Atomic Chapel“ hlásí: „1349 jsou zpátky,“ a dál to neřeší. Opravdu je ale tomu tak? Ano, na první pohled (poslech) se zdá, že ano. Jenže… samozřejmě je tu jedno malé „ale“. Pokud se totiž dostanete dál než k povrchnímu poslechu, není těžké odhalit, že 1349 se své chuti po experimentu zas tak docela nevzdali. Důkazem budiž hned právě ona „Atomic Chapel“, která sice začíná absolutním zlem, ale celkem brzy vystrčí růžky touha po progresivitě a posunutí se dál, avšak veškeré tyto „vylomeniny“ jsou více zastrčené a lépe zapuštěné do celku (rozuměj do black metalu). Že by 1349 zvolili metodu „vlk se nažere a koza zůstane celá“? Proč by ne? Možná, že právě tohle je to možná nejlepší řešení, jak ukojit (udobřit si?) fanouškovskou základnu navyklou na pekelné marše „Liberation“ & spol. a zároveň ukojit i své skladatelské choutky. Faktem ale zůstává, že „Demonoir“ má přece jenom více než ke svému předchůdci blíže k předešlým album, neboli kulantněji řečeno – je tam víc toho black metalu.

Co ale zůstalo zachováno od minula – a to nepovažuji zrovna za šťastné – je onen prapodivný pokus o ambient, který se na „Demonoir“ vyskytuje ještě ve větší míře než minule. Nějaké ty (pracovně tomu třeba říkejme) mezihry se vyskytují každou ob-stopu a je to vážně úlet. Čistě jen proto, že jsou tvořeny v podstatě jen tichem, někdy (a to je vrchol invence!) šumem. Nechápu. Možná tam jsou jen na natáhnutí hrací doby na 50 minut, jiný důvod mě nenapadá. Jediná tato mezihra, která má nějaký smysl, je „Tunnel of Set III“, kde akustická kytara navnazuje a pomalu přechází ve skladbu „Psalm 7:77“. Ale jinak jsou ony „Setovy tunely“ úplně o ničem.

1349

Otázku, co že tedy 1349 na „Demonoir“ vlastně hrají, jsme již obšírně vyřešili, zbývá nám však ještě jeden důležitý bod před koncem recenze – v jaké kvalitě to hrají. A v tomto případě už musím být lehce skeptický. Nevím, jestli je to uzpůsobeno mojí částečnou ztrátou důvěry v hudbu 1349 díky „Revelations of the Black Flame“, ale novinka na mě i přes ten vlastně uskutečněný návrat ke kořenům stále působí tak trochu roztříšněným a značně nevyrovnaným dojmem. Nejedná se o špatnou desku, to ne, a se svým předchůdcem si „Demonoir“ bez sebemenšího problému vytře řitní otvor jen to čvachtne, ale pořád tam stále necítím tu drtivou sílu, jíž byli 1349 pověstní do alba „Hellfire“. Nejedná se o zklamání, v porovnání s „Revelations of the Black Flame“ mě album spíše těší, ale prostě to ještě pořád není ono, něco málo tam stále chybí, i když cesta nastolená „Demonoir“ je zjevně ta správná (ono řešení s vlkem a kozou). Nezbývá nám však nic jiného než vyčkat další nahrávky, abychom dostali tu správnou odpověď. To je ale ještě hudba budoucnosti. A současnost v podobě „Demonoir“? Té prozatím dávám lepší 6 a uvidíme, jak mi to bude znít za delší čas…

P. S. Nejlepší skladby: „Atomic Chapel“ a „The Devil of the Desert“.


Ragnarok – Collectors of the King

Ragnarok - Collectors of the King
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.3.2010
Label: Regain Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

True norwegian black metal. Lépe se asi nová deska Ragnarok, “Collectors of the King”, a vlastně i celá diskografie Ragnarok, popsat nedá. True norwegian black metal se všemi klady i zápory, které tomuto specifickému black metalovému subžánru náleží.

Rychlost se pohybuje na stupni “sypačka” od začátku do konce, jak je však u tnbm zvykem, přítomny jsou typické výrazné kytarové melodie, které tvoří onu specifickou atmosféru a činí tuto festovní porci blasfemie vskutku zábavou mozaikou.

“Collectors of the King” je první nahrávka Ragnarok po menší pauzičce , konkrétně celkem šest let od předchozího výtečného počinu “Blackdoor Miracle”. Od minula kapela docela brutálně pozměnila sestavu, z níž zbyl jen bubeník Jontho. Ten opět roztáčí blastbeatové závody jako o život. Do party si k sobě přibral například HansFyrsteho ze Svarttjern na post ploditele hrdelních běsů. Svou práci odvádí bez debat na jedničku a jeho pěvecké kvality jsou nesporné, přesto mi však vokální linky na předcházejících počinech přišly o něco pestřejší.

To však neplatí jen o vokálech, celý materiál “Collectors of the King” je v porovnání s minulými nahrávkami a zejména s tou poslední o chloupek méně dobrý. Nese se sice ve stejných intencích, jaké posluchači od Ragnarok očekávají, a je to pořád hodně dobrý nářez (!), ale minule mě to holt bralo o kousíček více.

Co však “Collectors of the King” upřít nelze, je opravdu zabijácký tah na bránu. Skladby do sebe možná lehce splývají, ale jako celek to má pořád onu pověstnou sílu. Rozhodně se nedá tvrdit, že by šlo o propadák, přestože nedosahuje kvalit “Blackdoor Miracle” (a ani “In Nomine Satanas” nebo “Diabolical Age”), stále však jde o důstojného nástupce starší tvorby. Z jednotlivých songů bych každopádně vyzdvihnul třetí hitovku “Burning the Earth”, titulní nakládačku “Collectors of the King” a také předposlední, velmi povedenou “May Madness Hunt You Down”.

Řekl bych, že to má na svědomí právě ona v podstatě kompletní obměna sestavy. Teď už je ale vše vyřešené, takže příště to bude určitě opět atomová bomba do posluchačova sluchu. I tak ale zdůrazňuji, že “Collectors of the King” je pořád dobrá fošna, která jakéhokoliv příznivce black metalu minimálně alespoň na chvíli zabaví a která si svou solidní sedmičku zaslouží.


Burzum – Belus

Burzum - Belus
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 8.3.2010
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Leukes renkespill (Introduksjon)
02. Belus’ død
03. Glemselens elv
04. Kaimadalthas’ nedstigning
05. Sverddans
06. Keliohesten
07. Morgenrøde
08. Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)

Hodnocení: 10/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web

16 let potom, co Varg Vikernes vstoupil do vězení, jeden rok poté, co jej opustil, 11 let od posledního klasického alba Burzum konečně přichází nová nahrávka jednoho z nejvýjimečnějších (hudebně i historicky) projektů metalové hudby. Neřešme teď věci minulé, jako co se stalo, proč, za jakých okolností a z jakých pohnutek, neřešme teď Vargovy mnohdy pokřivené názory, neřešme nic okolo. Pojďme řešit jen jedinou věc, tu nejdůležitější, na níž se mnohdy u takto kontroverzních projektů pomalu zapomíná – jenom samotnou hudbu.

Za těch 16 let, které Varg Vikernes strávil za mřížemi, se změnilo mnohé. Kdysi ten úplně nejortodoxnější a nejkonzervativnější žánr se stal místem pro experimentování a avantgardní myšlenky, zároveň se však do něj nahrnula obrovská spousta neumětelů a pozérů, kteří své nulové schopnosti vydávají za pravý underground a ještě se při tom tváří drsně. Kdysi malé a podzemní, myšlenkové i hudební hnutí, které znamenalo tvrdou revoltu vůči všemu a všem, se stalo stejným byznysem (byť stále na okraji zájmu) jako všechno ostatní. Ze samotných Burzum se postupem stal kult, ať už v tom dobrém či špatném slova smyslu, se spoustou odpůrců i uctívačů. Z Burzum se stala legenda, ne-li mýtus, aniž by si to její stvořitel přál. Co se však nezměnilo, je samotný Varg.

16 let byl zdmi Varg odříznut od okolního světa, uzavřen pouze sám se svými myšlenkami. Doslova zakonzervován. A tak když se dostal opět na svobodu, logicky pokračuje tam, kde před 16 lety skončil. „Belus“ není album z 21. století, „Belus“ svým zvukem, pojetím, svou duší, atmosférou, myšlenkami, vším, patří hluboko do let 90. A právě v tom tkví jeho síla. Je přesně takové, jaký Burzum má být. Není zpátečnické, není zaostalé, jen si žije svým vlastním životem, stranou od zbytku scény, stejně jako Varg nyní žije na své farmě v lesích stranou od zbytku světa.

„Belus“ obsahuje reminiscence na všechny předchozí kytarové desky Burzum. Pravda, nejblíže má zřejmě k obrazotvorným náladám „Filosofem“, své místo zde však mají i odkazy na hypnotickou atmosféru nahrávek „Det som engang var“ a zejména „Hvis lyset tar oss“. Skladba „Sverddans“ by si zase beze všeho našla místo na debutu „Burzum“. „Belus“ však i přesto rozhodně není žádným výluhem toho nejlepšího z Burzum, nýbrž logickým a soudružným celkem, kde má každá píseň svou náležitou pozici a význam, vyprávějícím příběh o Bílém Bohu (jak zněl původní název „Belus“) Baldurovi.

Celá nahrávka se vyznačuje absolutním minimalismem, až jakousi hráčskou primitivností, avšak pouze v rovině hráčské ekvilibristiky, nikoliv v rovině celkového vyznění a unikátní atmosféry alba. A právě uhrančivá a sugestivní atmosféra je to, čím „Belus“ vládne, co je jeho předností a co z něj činí klenot. Zdánlivě jednoduché, donekonečna se opakující, pomalé a táhlé motivy poklidně plynou vpřed a vtahují do svých hlubin, hypnotizují. V jednoduchosti je síla a o „Belus“ to platí jako o ničem jiném.

Mrazivá atmosféra pošmourného rána nad norskými lesy, mlha držící se na úpatí kopců a hor, se snoubí s paprsky ranního slunce, pronikajícími větvemi nekonečných smrčin. Panenská, člověkem netknutá příroda norských hor a údolí, odkud není návratu. To vše a ještě víc „Belus“ v sobě skrývá. Jak člověk propadne jeho uhrančivému kouzlu, není už cesty zpět.

Burzum

„Belus“ není záležitost, již byste si mohli pustit kdykoliv a za jakýchkoliv okolností. Deska, jako je tato, vyžaduje vaši plnou pozornost soustředění. Sluchátka a zavřené oči, poslech se rovná meditaci, unášení na vlnách pocitů, které svou hudbou dokáže stvořit pouze jeden jediný člověk na světě – Varg Vikernes.

Ambientní intro „Leukes renkespill (Introduksjon)“ se brzy láme do úvodního opusu „Belus’ død“, s nímž začíná cesta do samotného srdce lesů. Od první vteřiny je skladba sugestivní a těžká. Po celou její délku plyne jeden a týž kytarový motiv jako zvěstoval nevyhnutelného. Oproti tomu „Glemselens elv“ je uhrančivá, pomalá, nepřekonatelná. Zatímco při „Belus’ død“ se za temné noci brodíte hlubokým sněhem změtí stromů a větví, u „Glemselens elv“ stojíte na vrcholku skály nad zalesněným údolím, první sluneční paprsky nesměle pronikají pochmurnými mračny a hladí po tváři, ani větvička se nepohne, vítr nefouká. Čas se zastavil.

„Kaimadalthas’ nedstigning“ řeže mrazivým riffem, pronikajícím až do morku kostí, který se však prolíná se procítěnými pasážemi lehce se vznášejících sněhových vloček, aby nakonec zasněná atmosféra převládla a skladbu působivě zakončila. Následující „Sverddans“ plně vystihuje už jen její název – „Tanec mečů“ je ten nejostřejší dílek celé mozaiky „Belus“, střípek, který bodá přímo do srdce. Přenádherné sólo uprostřed písně ale protrhává mračna ledového chladu a činí tak skvostným i tento song.

Burzum

Vše vrcholí neuvěřitelně podmanivou závěrečnou trojicí „Keliohesten“, „Morgenrøde“ a „Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)“. Byť je „Keliohesten“ absolutně skvělou skladbou bez jakýchkoliv výhrad, vyvrcholení nastává až s nesmírně působivou „Morgenrøde“. Krása, k jejímuž popisu již slova nestačí. Uhrančivá věc, od níž je nemožné se odtrhnout. Plynule navazující „Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)“ pokračuje ve stejném duchu a celých 50 minut plných neodolatelné atmosféry zakončuje vskutku důstojně.

Ať si říká kdo chce, co chce, ať Varg Vikernes už udělal cokoliv a z jakéhokoliv důvodu, ať jsou jeho názory jakékoliv, co se hudby týče, je to génius. A „Belus“ je geniální deska, stejně jako i předchozí počiny Burzum. Nemám ve zvyku plýtvat takto silnými superlativy, ale když je už říkám, myslím je doslova. Lidí, kteří by dokázali stvořit něco takto úžasného, chodí po tomto světě opravdu málo. Nemám jiné volby než to absolutně nejvyšší hodnocení.


Ov Hell – The Underworld Regime

Ov Hell - The Underworld Regime
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.2.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Devil’s Harlot
02. Post Modern Sadist
03. Invoker
04. Perpetual Night
05. Ghosting
06. Acts of Sin
07. Krigsatte faner
08. Hill norge

Hodnocení: 5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norský blackmetalový projekt Ov Hell budil již od začátku pozornost především díky své sestavě. Jestli se dá na nějakou kapelu uplatnit fráze „all star band“, jsou to jistojistě právě Ov Hell. Hlavním motorem jsou baskytarista King ov Hell a zpěvák Shagrath, k nimž se dále připojila další esa jako Frost (Satyricon, 1349) na bicích a kytaristé Ice Dale (Enslaved, Audrey Horne) a Teloch (Nidingr, Umoral, 1349).

Pro Shagratha jsou Ov Hell zjevně pouze rozptýlením před začátkem fachy na další desce Dimmu Borgir. Motivace Kinga pro založení tohoto projektu je však o něco složitější. Určitě všichni víte, že to byl právě on, ještě společně s Gaahlem, kdo byl „ten zlý“ v kauze Gorgoroth. Když s Infernusem prohráli soud o značku Gorgoroth, založili KingGaahlem novou skupinu God Seed („God Seed“ je rovněž název jednoho songu z „Ad majorem Sathanas gloriam“, čili poslední desky Gorgoroth, na níž se naše rozmilé duo podílelo, to abychom to měli správně zamotané), jenže než vůbec pořádně začali makat na debutu, Gaahl svého parťáka tak trochu vypekl (nebo mi to tak alespoň přišlo), protože se rozhodl „odpočinout si od metalu“ (a stále odpočívá). A co na to King? Ano, založil právě Ov Hell. Toliko úvodních okecávaček, teď už jdeme na věc – na samotné výsledné album „The Underworld Regime“.

Řeknu to rovnou, deska – alespoň v mých uších – očekávání nenaplnila. Možná měl hlavní skladatel King ov Hell trochu slabší chvilku, možná jen byl nejistý, protože pod nohama necítil pevnou půdu zavedeného jména Gorgoroth, ale konečný výsledek každopádně není tak výživný, jak by člověk od spojení takové mezihvězdné sestavy čekal (aneb důkaz, že kvalita se se známými jmény nenásobí). Jako kdyby se King snažil za každou cenu stvořit co nejlepší materiál (už jen aby si napravil reputaci u blackmetalových fandů po těch provařených soudních tahanicích) tak hodně, až mu to prostě nevyšlo. Je to stejné jako s humorem – taky když se snažíte udělat násilím nějaký vtip, vyleze z toho akorát trapas, ty nejlepší hlody vznikají spontánně. A „The Underworld Regime“ mně osobně přijde lehce šité horkou jehlou.

Přesto nemůžu říct, že by byl „The Underworld Regime“ nějaký totální průser. S lehkým odstupem jsem si v tom něco málo našel. King je přece jenom už tak dobrý a zkušený skladatel („Incipit Satan“, „Twilight of the Gods (In Conspiracy with Satan)“ a „Ad majorem Sathanas gloriam“ budiž nezpochybnitelnými důkazy), aby nahrál, potažmo vypustil do světa nějakou shitku. Očekávání to nesplnilo, to ano, ale pořád se to přece jenom poslouchat dá.

Nepřeslechnutelná je návaznost na „Ad majorem Sathanas gloriam“, což ovšem není žádné velké překvapení. Sice „The Underworld Regime“ zdaleka nedosahuje působivosti posledního Kingova štychu do ušního ústrojí posluchačstva, styčné body obou nahrávek jsou však zřejmé. King prostě a jednoduše pokračuje (nebo se snaží pokračovat?) tam, kde před čtyřmi lety s Gorgoroth skončil. V některých případech se mu to daří lépe, v některých o něco méně.

Ov Hell

Když desku pozorně poslouchám a opravdu se věnuji detailům, tak mi rozhodně nepřijde nějak extra špatná, problém je však v tom, že jako celek absolutně nijak nepůsobí. Možná je to důsledkem dosti kolísavé kvality, a to nejenom mezi písničkami, ale dokonce i v rámci jedné skladby. Lehkým příkladem budiž třeba „Invoker“, která v globálu člověka ze židle vážně nezvedne, přesto jsou jednotlivé detaily nebojím se říci dokonce i výborné, skvělé sólo (vystřižené právě jak z „Ad majorem Sathanas gloriam“) jest tím „nejkřiklavějším“ důkazem.

Skladby, jež bych mohl s klidným srdcem označit jako dobré od první do poslední vteřiny, jsou na „The Underworld Regime“ v podstatě jen tři – druhá, střednětempá „Post Modern Sadist“, pátá, pomalejší „Ghosting“, která svou strukturou a vyzněním asociuje píseň „God Seed (Twilight of the Idols)“„Ad majorem Sathanas gloriam“, přestože nedosahuje její nenapodobitelné působivosti, a nakonec závěrečná „Hill norge“, již bych na zřejmě pasoval nejpovedenější dílek celých téměř 40 minut.

Ov Hell

Přese všechno nemůžu „The Underworld Regime“ odsoudit jak čistě špatnou desku. Jen prostě a jednoduše není tak dobrá, jak jsem já osobně očekával. Pro výsledné hodnocení jsem se rozhodoval mezi 5 a 6, k nižší známce jsem se ale přiklonil jen právě z důvodu lehkého zklamaní z celkové finální podoby nahrávky. Takže taková lepší 5.


Shining – Blackjazz

Shining - Blackjazz
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Indie Recordings

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tomuhle já říkám avantgarda! Označovat norské Shining (pozor, neplést s depress blackovými Švédy stejného jména) jako metal by podle mě hodně zavádějící, i když je pravda, že jejich právě vydávaná (a zrovna teď i právě recenzovaná) novinka “Blackjazz” je zřejmě ten nejkytarovější materiál, jaký kdy stvořili. Kdo ví, jestli má na tom podíl i přechod pod metalovou firmu Indie Recordings (která má pod svými křídly i švédské jmenovce, aby to bylo správně zamotané)…

Přestože má deska v názvu slovíčko “jazz”, v porovnání s předchozími deskami “Grindstone” (2007) a “In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster” (2005) je tam té jazzové složky o poznání méně. Oukej, já jsem přece jenom metalista, ne jazzman, ale o špetku víc takového saxofonu bych si klidně líbit nechal (kromě druhé “Fisheye” zaznívá ve větší míře totiž až na konci alba ve skladbách “Omen” nebo “21st Century Schizoid Man”). Tohle ale neberte jako zápor, nýbrž jenom jako takové konstatování, kapela se prostě vydala tímhle směrem, a pokud to je pořád dobrá muzika (a jakože to je hodně dobrá muzika), nemá posluchač sebemenší důvod si na něco stěžovat.

Pokud si ale myslíte, že s lehce umírněnější jazzovou složkou (zas ale netvrdím, že tam není vůbec, jen je trochu stažená do pozadí, abychom si rozuměli) vám to nezamotá hlavu, tak jste na omylu. Tohle je naprostá šílenost a záleží jen na tom, jestli máte podobné věci rádi. Já osobně ano, a pokud i vy, tak se vám “Blackjazz” líbit prostě musí.

Napoprvé se v tom není lehké zorientovat. Je to přesně ten typ hudby, kdy vám to s prvním poslechem přijde strašně nepřehledné, nesourodé, chaotické, jako kdyby si každý nástroj hrál sám za sebe něco úplně jiného a pak to jen někdo splácnul dohromady. Stačí dát ale albu trochu čas a zjistíte, že opak je pravdou, že všechno je do nejmenšího detailu promyšlené, má své pevné místo a svůj účel.

Je to těžká hudba a ne každý to docení. A faktem zůstává, že samotná kapela to svým posluchačům ani moc neusnadňuje. Stejně jako na minulé desce je tu například opět použitý (teď dokonce 2×) vtípek se dvěma stejně pojmenovanými skladbami, což ještě není tak hrozné, ale pasáže, které záměrně znějí, jako kdyby se vám zaseknul přehrávač, už tolik lidí nevydýchá. Z našeho pohledu (myšleno z pohledu metalisty) je to velmi netradiční hudba, pokud se však považujete za “open-minded” jedince a libujete si v inteligentní a náročné muzice, o níž musíte taky přemýšlet, je “Blackjazz” tou správnou volbou.


In Vain (2010)

In Vain - Mantra
Country: Norway
Genre: progressive black / death metal

Questions: H.
Answers: Johnar Håland
Number of questions: 14

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Your new album “Mantra” was just released. Despite the album was recorded back in 2008, I believe that you are still full of impressions of the making process. Can you please tell us about songwriting and recording and also about what “Mantra” is all about from your angle of view?

It was delayed because of various reasons outside our control. The recording process was the hardest I have ever experienced, without going into further details.. We are very satisfied with the album. Looking back, of course there is stuff we regret, but that is how it will always be. Additionally, we did no preproduction or rehearsals for this album. I think we will try to do that next time.

In my opinion is “Mantra” something what you can be really proud of, but have you received any other responses or reviews from the other people? What feedback have you received so far?

We have mostly received really good reviews. It seems to be 50/50 between people who like “TLR” and “Mantra” the most. But that might change when people give Mantra som more spins. We have received 2 reviews, the least good ive seen, of 4/6 and what people complain about is that it is too much variation. That is sort of also what you can attack us for, because indeed it is. All the songs are different, and we have 6 different vocal types. But most people seem to like In Vain exactly because of all the variation. When it comes to comparing the two albums I just say they are different. It is not like sport, where you can say “this is best”. However, I think “Mantra” has way better production and shows us from a much more mature side.

All the recordings were done by autumn 2008 and “Mantra” was initially supposed to be released sometimes in late spring or early summer last year. What happened that there is so big gap between the initial release date and the final release date? I know that it has something to do with the label, but I’m not sure…

There are two reasons. Delays in the recording process and that the label was reorganizing.

Word “mantra” comes from the Eastern Asian philosophy and stands for sounds or words made by higher beings which man can hear during the meditations. Are you personally interested in philosophies such as Buddhism or Hinduism? Why did you choose this word for the album’s name?

Hm, I think it is interesting, but I have not read about it. I think Asia in general is interesting. However, this is not the background of the title. I just think it is a cool title. It can mean a lot of different things, but one of them is sound. So you can sort of look at “Mantra” as our “sound”.

Here in the Czech republic, there’s band called Master’s Hammer. They’re one of our biggest black metal legends. Have you ever heard of them? I’m asking because they released their new album in December 2009 and it is entitled “Mantras”. I suppose it’s just a namesake, but I had to ask:-)

I have to be honest, I have not heard about them. But I am not your average metal head. E.g. I have no records or Metallica, Iron Maiden, Pantera, etc… I just got into metal very late. The word Mantra just came into my mind. I dont know from where.

The album artwork ís also very interesting. It was made by Brazilian artist Marcelo Vasco who previously worked with plenty of well known bands from the metal scene. Why did you chose him? Are you satisfied with cover’s final result?

We liked it a lot. To be honest, it was sort of Indie who said we should use him. But we agreed, he has done a lot of good work. The cover artwork took a lot of time and it took a while until we were happy with the final results.

You already filmed a videoclip for the song “Captivating Solitude”. Where did you shot it? How did you enjoyed the process of its creation? Is there any funny story from the shooting?:-)

We shot it at Songsvann, Oslo. It was fun, but fricking cold!! I had a hard time just playing the guitar.. No particular story from the shooting, but I can say that the first video edit we received was so bad that we almost cancelled everything, hehe… But in the end the result was good.

Very unusual in the context of the rest of your production is song “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Why did you choose the tribe of Nez Perce indiands to make a song about? What is special about them? Can you describe to us the story behind this track?

I just read a book about their attempted escape to Canada when they were chased out of their land. They gave the americans a hell of a good fight also. Wayakins are animal spirits, which the Nex Perce believed in. I thought it was interesting and wrote some lyrics about it. The most special about the Nex Perce is the mentioned struggle to try to get into Canada. However, they were stopped just on the border after having been chased for hundres of miles..

“The Latter Rain” sounds Norwegian to me, but music on “Mantra” reminds me North America a little bit. I think it’s because of songs like “On the Banks of Mississippi” or already mentioned “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Is it just a coincidence or is it a purpose? Do you feel it also like that?

Probably just a coinsidence. Apart from my interest in Native American history, I dont have any particular interest in USA. However, a lot of great music comes from there for sure!

In Vain

There is a plenty of moods and feelings in your music. Both the albums are really various. When we look at “Mantra”, there are crushing metal parts, soft atmospheric moments and many kinds of atmospheres. It seems like you are not afraid of using every single musical idea. But is there any border that you don’t want to cross just because it wouldn’t “In Vain enough”?

I used to say I would never use electronica elements, etc.. But these days I say you should never say never.. I have no idea what the songs are going to sound like before I write them. But In Vain will always be some sort of metal.

The list of guests who appeared on debut is pretty long, but there are only four guests appearing on “Mantra”. Why that?

We wanted less guests and the record to be more a band effort. I think we succeded with that. We will have guests whenever we find it appropriate and that it suits the music.

When I listen to songs like “Captivating Solitude” or “Sombre Fall, Burdened Winter” it always reminds me cold, deep woods and high mountains and your country is full of landscapes like those. I know this is maybe a little bit annoying question beacuse of its indefinitess, but where do you get the inspiration for songwriting? Does the nature of your country inspire you or it’s something completely different?

I have to be honest and say I am not very much influenced my nature. It is mostly music I get inspiration from, but it can also be television, media or just life in general.

What is the biggest difference between “The Latter Rain” and “Mantra” in your opinion?

I think “Mantra” shows us from a more mature side. The songs fit better together I think. However, I will not say “Mantra” is better than “TLR”. They r just two different albums.

What about your plans to the future? I suppose there would be a tour to support new album. Is there any possibility for you to play in the Czech republic? It would be great to see you playing here. What else should we expect from In Vain in upcoming months?

Oh, we would love to go and play there! We will definitely do a European tour, but first we need to find a suitable band to go with. We want to go on a tour with a bigger headlining band as we are not big enough to go on our own yet.

Thanks a lot for the interview and for your time. Good luck both to you and the band. If you would like something to add, go on.

Thanks a lot for the support man! We truly appreciate it.


In Vain (2010)

In Vain - Mantra
Země: Norsko
Žánr: progressive black / death metal

Otázky: H.
Odpovědi: Johnar Håland
Překlad: H.
Počet otázek: 14

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

In Vain já osobně považuji za jednu z nejvýjimečnějších skupin, které se za posledních pár let na scéně objevily (absolutní hodnocení v recenzi jejich studiové novinky snad mluví za vše), a tak jsem si nenechal ujít příležitost položit pár otázek zakládajícímu členovi, hlavnímu autorovi hudby a v neposlední řadě i kytaristovi Johnaru Haalandovi, zvláště když o rozhovor sám projevil zájem.


Vaše nová deska “Mantra” právě vyšla. Přestože byla nahrána už v roce 2008, věřím, že jsi stále plný dojmů z procesu jejího vzniku. Mohl bys nám prosím říct o procesu skládání, nahrávání a také o tom, o čem všem je “Mantra” z tvého úhlu pohledu?

Zpozdilo se to kvůli různým problémům mimo naši kontrolu. Samotný nahrávací proces byl ten nejobtížnější, jakého jsem se kdy zúčastnil. Do bližších detailů raději zacházet nebudu. S albem jsme opravdu spokojeni, ale když se něj zpětně podívám, jsou tu samozřejmě věci, kterých tak trochu litujeme, ale takhle tomu bude prostě vždy. Jen tak mimochodem, před nahráváním jsme nedělali žádnou předprodukci ani žádné zkoušky. Myslím, že příště to už ale vyzkoušíme.

Podle mého názoru je “Mantra” něco, na co můžete být opravdu pyšní, jak ale vypadají reakce nebo recenze od ostatních? Jaké ohlasy zatím zaznamenáváte?

Většina recenzí je opravdu příznivých. Vypadá to tak 50/50 – někomu se více líbí “The Latter Rain” [debut z roku 2007], někomu “Mantra”. To se ale může změnit, až lidé “Mantra” věnují více času. Ve dvou nejméně dobrých recenzích, které jsme zatím obdrželi, deska dostala 4 body ze 6, přičemž si stěžovaly na přílišnou různorodost. Tohle je věc, na níž si lidé v našem případě budou moci stěžovat pořád, protože naše hudba taková prostě je. Všechny písně jsou od sebe odlišné, máme třeba šest různých druhů vokálů. Vypadá to ale, že většina lidí si In Vain oblíbila právě díky té naší různorodosti. Pokud dojde na porovnání obou nahrávek, vždy říkám, že jsou rozdílné. Není to jako ve sportu, kde můžeš říct “tohle je nejlepší”. Nicméně si myslím, že má “Mantra” lepší produkci a zachycuje nás ve vyzrálejší podobě.

Veškeré nahrávání bylo hotovo s podzimem 2008 a “Mantra” měla původně vyjít někdy koncem jara nebo začátkem léta loňského roku. Co se stalo, že nastala tak velká prodleva mezi původním a konečným datem vydání. Vím, že to mělo dočinění s labelem, ale nejsem si jistý…

Důvody jsou dva. Zpoždění při nahrávání a přeorganizace celého labelu.

Výraz “mantra” pochází z východoasijské filozofie a značí zvuky nebo slova vydávané vyššími existencemi, které člověk může slyšet během meditací. Zajímáš se ty osobně nějak o filozofie jako je buddhismus nebo hinduismus? Proč jste pro název desky zvolili právě toto slovo?

Hm, myslím, že to jsou zajímavé věci, ale nečtu o ničem takovém. Asie je všeobecně velmi zajímavá. Každopádně, pozadí názvu je jiné. Prostě si myslím, že je to pěkné jméno. Může znamenat spoustu věcí, ale rozhodně ne nějaké zvuky. Můžeš to brát tak, že “Mantra” znamená náš “zvuk”.

U nás v České republice máme skupinu Master’s Hammer. Je to jedna z našich největších black metalových legend. Slyšel jsi někdy o nich? Ptám se, protože v prosinci 2009 vydali své nové album, které se jmenuje “Mantras”. Předpokládám, že je to pouze shoda jmen, ale musel jsem se zeptat :)

Abych byl upřímný, nikdy jsem o nich neslyšel. Ale já nejsem normální metalista. Například nemám ani jednu nahrávku kapel jako Metallica, Iron Maiden, Pantera a dalších. Objevil jsem metal dost pozdě. Slovo Mantra mi prostě jen tak přišlo na mysl, nevím odkud.

Obal desky je rovněž velmi zajímavý. Vytvořil jej brazilský umělec Marcelo Vasco, který již dříve spolupracoval s pěknou řádkou hodně známých kapel z metalové scény. Proč jste si jej vybrali? Jste spokojeni s výsledkem obálky?

Líbí se nám opravdu hodně. Popravdě řečeno, zařídili to Indie [Indie Recordings – vydavatelství skupiny], to oni řekli, že bychom jeho služeb mohli využít. My jsme však souhlasili a on odvedl opravdu hodně dobrou práci. Vytvoření obálky zabralo hodně času a chvíli trvalo, než jsme byli s výsledkem bez výhrad spokojeni.

Už jste natočili videoklip ke skladbě “Captivating Solitude”. Kde jste natáčeli? Jak jste si užili proces jeho vzniku? Co takhle nějaká veselá historka z natáčení? :)

Točili jsme u Songsvannu v Oslu. Byla to zábava, ale nepříjemně mrazivá! Měl jsem problémy s hraním na kytaru. Nějaká mimořádná historka z natáčení není, ale můžu prozradit, že první sestřih, co jsme obdrželi, byl tak špatný, že jsme z něj nepoužili v podstatě nic, hehe… nakonec ale výsledek dopadl dobře.

Velmi neobvyklá je v kontextu zbytku vaší tvorby skladba “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Proč jste se rozhodli natočit píseň o indiánech z kmene Nez Perce? Co je na nich zvláštního? Mohl bys nám osvětlit, co se skrývá za tímto songem?

Jen jsem četl knihu o jejich pokusu utéct do Kanady, když byli vyštváni ze své země. Ale v boji dali Američanům pekelně zabrat, jen co je pravda. Wayakini jsou duchové zvířat, v které Nez Perce věřili. Přišlo mi to velmi poutavé, tak jsem o tom napsal text. Na Nez Perce je nejvíce zvláštní právě ona snaha dostat se do Kanady. Naneštěstí byli po stovky mil dlouhém pronásledování dostiženi přímo na hranicích.

“The Latter Rain” na mě působí norsky, kdežto “Mantra” mi v mnoha ohledech přípomíná Severní Ameriku. Zřejmě na tom mají podíl písničky jako “On the Banks of Mississippi” nebo již zmíněná “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Je to jen náhoda nebo v tom byl nějaký účel? Vidíš to také tak?

Nejspíše je to jen náhoda. I přes mou zálibu v historii původních obyvatel Ameriky se o USA nijak zvlášť nezajímám. Pochází ale odsud dozajista spousta skvělé muziky!

In Vain

Ve vaší hudbě je obrovská spousta nálad a pocitů. Obě desky jsou vskutku různorodé. Když se podíváme na “Mantra”, je zde množství drtivých metalových pasáží, jemných atmosférických momentů a hodně různých nálad. Zdá se, že se nebojíte použít jakýkoliv hudební nápad. Je ale nějaká hranice, jíž už prostě nechcete překročit, protože by to prostě nebylo “dostatečně In Vain”?

Říkával jsem, že bych nikdy nepoužil elektronické prvky apod. Ale dnes bych nikdy neměl říkat nikdy. Nemám žádné ponětí, jak bude skladba znít, dokud ji nenapíšu. In Vain však budou vždy nějakým druhem metalu.

Seznam hostů, kteří se podíleli na debutu je opravdu úctyhodný, ale na “Mantra” jsou hosté pouze čtyři. Proč to?

Chtěli jsme tentokrát méně hostů, aby byla deska práce pouze samotné kapely. Myslím, že se nám to povedlo. Hosty si budeme zvát vždy, jen když nám to přijde vhodné a když vyhovující samotné hudbě.

Když poslouchám písničky jako “Captivating Solitude” nebo “Sombre Fall, Burdened Winter”, vždy to ve mně vyvolává obrazy chladného, hlubokého lesa a vysokých hor a vaše země je plná podobných krajin. Vím, že tohle bude díky své neurčitosti možná trochu nepříjemná otázka, ale kde bereš inspiraci pro skládání? Inspiruje tě příroda tvé domoviny nebo něco úplně jiného?

Musím být upřímný a říct, že na mě okolní příroda němá moc velký vliv. Inspiraci si většinou beru z hudby, ale také třeba z televize, médií nebo života obecně.

Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi “The Latter Rain” a “Mantra”?

Myslím, že nás “Mantra” ukazuje vyzrálejší. Jednotlivé skladby k sobě lépe pasují. Nemůžu ale říct, že byla “Mantra” lepší než “The Latter Rain”. Jsou to prostě dvě rozdílné nahrávky.

Co vaše plány do budoucna? Předpokládám, že by mělo následovat turné na podporu novinky. Je nějaká šance, že byste přijeli zahrát i do České republiky? Bylo by určitě skvělé, vidět vás tu naživo. Co dalšího můžeme od In Vain v následujících měsících očekávat?

Ó, rádi bychom přijeli a zahráli si u vás. Určitě nějaké evropské turné pojedeme, ale nejdříve musíme najít vhodnou kapelu, se kterou bychom mohli vyjet. Nejsme tak velká skupina, abychom utáhli vlastní koncertní šňůru.

Díky moc za rozhovor a za tvůj čas. Hodně štěstí tobě i kapele. Pokud bys chtěl ještě něco dodat, klidně to udělej.

Díky za podporu! Opravdu si toho vážíme.


Ihsahn – After

Ihsahn - After
Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 26.1.2010
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. The Barren Lands
02. A Grave Inversed
03. After
04. Frozen Lakes on Mars
05. Undercurrent
06. Austere
07. Heaven’s Black Sea
08. On the Shores

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Já osobně rozhodně nejsem odpůrcem progrese v hudbě. Spíše naopak, až na nějaké čestné výjimky ji ve většině případů spíše vyžaduji. Občas se ale zákonitě musí přihodit, že nějaká kapela svou progresi nasměruje do končin, do nichž ji již posluchačsky nedokážu následovat, protože mě to prostě a jednoduše už nebere. Správně tušíte, že toto je svým způsobem i případ Emperor, potažmo Ihsahnových sólovek.

Samozřejmě, nic proti Emperor, jejich první desky „In the Nightside Eclipse“ (1994) a „Anthems to the Welkin at Dusk“ (1997) jsou skvosty, o tom není pochyb. Nikdy to sice nebyl úplně klasický black metal, a právě v tom bylo možná kouzlo Emperor, že už v době oné slavné druhé vlny black metalu byli trochu jiní, s příchodem „IX Equilibrium“ (1999) a „Prometheus: The Disciple of Fire & Demise“ (2001) jsem však začal cítit, že je v jejich hudbě to progrese chvílemi „trochu moc“. Pořád však oba počiny považuji za skvělé a čas od času si je s ohromnou chutí poslechnu. Kdyby však dále šli tímto směrem, možná bych už jejich další počiny nerozdýchal. A v jakém duchu by Emperor s největší pravděpodobností pokračovali, ukazuje právě kontinuálně navazující Ihsahnova sólová alba. Není totiž žádným velkým tajemstvím, že to byl právě on, kdo měl v Emperor hlavní slovo.

Trojice nahrávek „The Adversary“, „AngL“ a nejnovější přírůstek do rodiny „After“ nám když ne ukazují, tak alespoň simulují, jak by to mohlo vypadat, kdyby Emperor svou činnost nepřerušili. Jenže, má prognóza se naneštěstí naplnila a já osobně už Ihsahnovu současnou tvorbu prostě nedávám. Netvrdím, že je špatná. Když zapojím zbytky své objektivity, tak ty nadšené ohlasy, které se na Ihsahna valí ze všech stran, chápu a kvality všech tří desek samozřejmě uznávám, dál jsem se ale ještě nedostal. Slyším to tam a vím, že by mi můj mozek měl říkat: „Ty vole, vždyť je to našlapaná muzika. To se ti líbí jak cyp,“ přesto mi ten parchant tvrdí něco jiného. To se holt stává. Teď vás ale jistě napadne otázka, proč to já kretén recenzuju. Důvod je prozaicky jednoduchý – ostatní členové naší slavné redakce jsou holt vypráskaní lenoši, tak to zbylo zase na mě.

Pokleslý stav naší redakce vás ale, předpokládám, nezajímá, tak hurá zpátky k tomu, proč jsme dnes tady – „After“. Žhavím ony zbytky své objektivity a musím alespoň uznat, že ze všech tří inkriminovaných sólovek je právě ta nejnovější tou nejpovedenější. Nebudu zastírat, co má na tom tu největší zásluhu, a vybalím to hned ze začátku (no dobře, tohle možná není „hned ze začátku“, ale „hned zprostředka“ už mi snad uznáte) – saxofon. Je to až neuvěřitelné, jak moc tenhle jediný nástroj dokázal zamíchat kartami. Ke slovu se naplno dostává ve druhé „A Grave Inversed“ a hned je to lahůdka. Saxofonista Jørgen Munkeby z norských experimentátorů Shining jednoznačně dokazuje, že důvěru, kterou do něj Ihsahn vložil, si plně zaslouží (pokud jsem správně pochopil promo materiály, tak Jørgen dostal při tvorbě saxofonových partů v podstatě volnou ruku).

Aby to ale nevypadalo, že „After“ stojí a padá jen s Jørgenovým výkonem a že Ihsahn pouze šumaří na druhých houslích, tak to není pravda ani v nejmenším. I některé nesaxofonové skladby jsou potěchou sluch posluchačův. Důkazem budiž klidná titulka „After“ a hned po ní následující „Frozen Lakes on Mars“ s velmi povedeným refrénem. Stále se však nejedná o ten absolutní top desky.

Vrcholy alba na vás totiž čekají až v druhé polovině. Jde o totiž závěrečnou dvojičku – trochu ostřejší „Heaven Black Sea“, kterou opět pročesává čistě saxofonová pasáž; a úplně poslední, mírně smutná a melancholická „On the Shores“ (opět body za saxofon). A teď již konečně ten absolutně absolutní vrchol – na vteřinu přesně desetiminutová nádhera „Undercurrent“. Chvílemi lehká, chvílemi tvrdší a chvílemi bezmála geniální (opět ten prokletý saxík).

Ihsahn

Když tak zpětně pročítám poslední tři odstavce, tak to nakonec nedopadlo tak špatně, jak se mohlo ze začátku zdát. Ale vždyť jsem říkal, že Ihsahnovu muziku uznávám a že ji nepovažuji za špatnou. A je to právě „After“, které považuji z jeho tří dosavadních počinů za nejlepší. Takže velice solidní 7 je v konečném důsledku naprosto odpovídajícím hodnocením… za tu spoustu skvostných momentů, za ten geniální saxofon… za objektivní kvality.