Archiv štítku: Nornír

Nornír – Urd

Nornír - Urd

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Northern Silence Productions

Hrací doba: 27:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Není to žádný zázrak v tom smyslu, že byste zde našli něco výjimečného, ale přesto bych řekl, že ípko „Urd“ je relativně důstojná blackmetalová práce. Jedná se o první minialbum německé formace Nornír. V roce 2013 se kapela prezentovala třískladbovým demosnímkem, jejž si vydala ve vlastní režii, ale pro aktuální nahrávku již čtveřice vedená zpěvačkou a kytaristkou Lethian zakotvila u renomovaného labelu Northern Silence Productions.

Na to, že je „Urd“ označeno nálepkou minialbum, přináší poměrně slušnou porci materiálu. Sice se zde nacházejí jen čtyři písně, ale jejich stopáže nejsou z nejkratších (samozřejmě jde nalézt i mnohem delší, ne že ne, ale o tom to není), takže se celková hrací doba zastavila na dohled půlhodinové hranici. Jinými slovy, jedná se o čas, na jehož ploše už se lze odprezentovat bez výraznějších kompromisů. Tak pojďme na to.

Už jsem nepřímo prozradil, že muzika Nornír je poměrně solidní. Němcům se musí nechat, že navzdory mládí a nepříliš dlouhé kariéře už nyní ukazují, že dokážou přicházet s dobrými motivy v ne úplně nízké kvantitě. Každá ze čtyř přítomných písní se může pochlubit nějakým kvalitním nápadem – povětšinou se o ně starají kytary, dle čehož usuzuji, že muziku asi skládá někdo z kytaristů, haha. Právě v nich se projevuje největší síla Nornír, protože rytmika i vokály jsou vesměs taková normálka – neurazí, dojem nezkazí, ale ani nenadchne.

Zatím to asi zní nadějně, tak pojďme pod studenou sprchu. Dojmy z „Urd“ jsou sice ve finále spíš kladné, ale dokonalé EP rozhodně není. Vedle povedených momentů se zde totiž objevují i pasáže, v nichž Nornír upadají někam k nevýraznému průměru. Nejedná se o nic, co by nahrávku pohřbívalo a znemožňovalo její pohodlné poslouchání, ale je nutno zdůraznit, že bezbřehé chválení by realitě prostě neodpovídalo. Jak jinak má skupina vychytat rezervy, když ji všichni budou plácat po zádech, jak to není perfektní? Prostor pro zlepšení tu zcela jistě je a není úplně zanedbatelný.

Ještě o trochu víc mi vadí jedna věc. Vzato kolem a kolem hrají Nornír dobře, ale jak vidno, to není všechno. Jejich produkci totiž schází nějaký vlastní ksicht, osobitý sound, unikátní prvek, ojedinělý detail… cokoliv, co by je odlišilo od zástupu dalších mladých blackmetalových skupin. Nic takového zde bohužel nenacházím, což z „Urd“ dělá pouze důstojně odvedený standard.

Sečteme-li všechny plusy i mínusy, dostaneme se kousíček nad průměrnou hranici. Nechci tvrdit, že jsou Nornír ryzí průměr, to by bylo příliš příkré, protože některé riffy a vyhrávky jsou příliš dobré na to, aby bylo na místě produkci Němců takto shazovat. Prostě jak už bylo řečeno na začátku – žádný zázrak, jednoduše takový „proč ne black metal“.


Koncertní eintopf – červenec 2017

Sol Sistere, Sorath, Goatcraft

Onotius:
1. Angrepp, Nornír, Mornavas, Sekhmet – Praha, 29.7. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Sol Sistere, Sorath, Goatcraft – Praha, 9.7. (event)

Cnuk:
1. Guns n’ Roses, Biffy Clyro – Praha, 4.7. (event)

Onotius

Onotius:

Ačkoliv pár zajímavých festiválků by se tu našlo, vyjíždět se nechystám a v tomhle ohledu budu sbírat síly na srpen. Pokud jde o klubové akce, je červenec sice slušná slabota, ale příležitost vytáhnout paty z domu se přeci jen najde. Devětadvacátého bude večírek plný správného špinavého nathrashovatělého black metalu v podání Angrepp po boku německých Nornír a českých Mornavas a Sekmeth. Čekám pravé undergrounodvé zlo, z něhož bude tuhnout krev v žilách a černě odění fanoušci pod pódiem utvoří pravý nihilistický bordel.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Bla, bla, bla, začíná festivalová sezóna, a tak dále a tak dále. Každopádně koncerty budou a jeden zajímavý bude například v Praze v Modré Vopici. V neděli 9. července tam zahrají Goatcraft ze Slovenska, domácí Sorath a Sol Sistere z Chile. S Goatcraft jsem se vlastně na Sicmaggot poprvé uvedl a už dlouho jsem si vyčítal, že jsem si jejich sporadické koncerty vždy nechal utéct. Sorath jsem navíc poctivě hustil ještě na základce, což dohromady dává dostatečný důvod udělat si výlet. Sol Sistere by také mohli příjemně překvapit, i když melodický black metal à la Dissection jsem nikdy moc nemusel. No, a pokud vás náhodou odrazuje, že je koncert v neděli, tak vězte, že by měl časově probíhat tak, abyste se nemuseli obávat krutého vstávání do arbeitu nebo čekání na první ranní vlak (pokud jste přespolní).

Cnuk

Cnuk:

Mým prvním přírůstkem do série koncertních eintopfů nebude nic menšího než vystoupení Guns n‘ Roses na letišti Letňany v Praze. Tahle kapela mě provází životem od dětství, jejich legendární „Appetite for Destruction“ bez jakéhokoliv váhání řadím mezi nejlepší alba rockové historie, zkrátka zakoupit vstupenku mi nedalo moc přemlouvání. Hlavně k tomu přispělo (asi jako u většiny návštěvníků) opětovné shledání původních členů, konkrétně Axla, Slashe a Duffa. Ty na probíhajícím Not in This Lifetime… Tour doplňuje dlouholetý člen kapely, klávesák Dizzy Reed, dále kytarista Richard Fortus a bubeník Frank Ferrer, kteří to v Axlově partě kroutí už taky nějaký ten pátek, a nakonec nový přírůstek do sestavy, klávesistka Melissa Reese.

Samozřejmě, že každého zajímá především zmiňovaná trojice. Právě díky nim je turné vůbec jedním z největších, nejvýdělečnějších a já nevím jakým nej ještě, které na naší planetě právě probíhají. Vůbec bych se nezlobil, kdyby se na pódiu objevil také původní bicman Steven Adler, což se už párkrát poštěstilo, anebo třeba Angus Young, jako tomu bylo třeba naposledy v Hannoveru. Ke koncertu nemám žádná přehnaná očekávání, vlastně si raději ani nepouštím videa z již proběhlých zastávek, viděl jsem opravdu minimum, takže to budu mít celé jako překvapení včetně setlistu. Je mi jasné, že kapela bude šlapat, jediným otazníkem tak bude výkon Axla, který stál na posledních turné Guns n‘ Roses za starou belu, avšak s AC/DC si to dával nad očekávání výborně. Pro úplnost ještě také stojí za zmínku předkapela Biffy Clyro, kterou sice neposlouchám, ale určitě ji rád zkusím naživo.