Archiv štítku: Nothnegal

Redakční eintopf #52 – červenec 2013

Powerwolf - Preachers of the Night
Nejočekávanější album měsíce:
Powerwolf – Preachers of the Night


H.:
Sombres forêts – La mort du soleil
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Powerwolf – Preachers of the Night
Index očekávání: 6/10

Kaša:
James LaBrie – Impermanent Resonance
Index očekávání: 6/10

nK_!:
Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
Index očekávání: 10/10

Stick:
Powerwolf – Preachers of the Night
Index očekávání: 7/10

Atreides:
Jucifer – За Bолгой для нас земли нет
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Nothnegal – Nothnegal
Index očekávání: 4/10

Skvrn:
Powerwolf – Preachers of the Night
Index očekávání: 4/10

Mechanick:
Trouble – The Distortion Field
Index očekávání: 8/10

Letní měsíce bývají co do vydávání desek oproti jaru a podzimu o něco slabší, což není žádné tajemství, ale tentokrát to zjevně stojí opravdu za prd, jelikož se na tom shoduje takřka celá redakce a opravdu málokdo z nás našel víc než jedno album, na nějž by se mohl doopravdy těšit – a to většina z nás poslouchá kde co a někteří vlastně úplně všechno. Na druhou stranu z toho pěkně vytěžili Powerwolf, v jejichž novinku “Preachers of the Night” z důvodu nedostatku konkunrence vložilo své naděje hned několik redaktorů. Z desek, kde se index očekávání nepohyboval někde nízko (což v překladu znamená “na nic se netěším, ale něco sem napsat musím, aby mi dal debil šéfredaktor pokoj”), se sluší ještě zmínit “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” od Five Finger Death Punch, které bylo dokonce ohodnoceno nejvyšším čekacím indexem od jednoho redaktora, “The Distortion Field” od veteránů Trouble, “La mort du soleil” od depressive black metalového projektu Sombres Forêts a nakonec “За Bолгой для нас земли нет” od Jucifer.

H.

H.:

Dlouho to vypadalo, že na červenec prostě nebudu mít co napsat, už jsem se chtěl uchýlit k velmi malému indexu pro novou desku amerického projektu Benighted in Sodom, kterou si stejně nikdy neposlechnu, protože všechna alba téhle kapely znějí úplně stejně, a pokud dostanu náladu, bez problému si vystačím se starou tvorbou. Naštěstí se ovšem na poslední chvíli objevilo něco, co mě přece jenom zajímá. Když vyškrtnu Powerwolf, které si sice poslechnu, ale nějak zvlášť mě to album už nerajcuje, a pár dalších počinů, které budu poslouchat jen kvůli hodnocení, pak se opravdu těším pouze na jediný počin – “La mort du soleil” od jednočlenného kanadského projektu Sombres Forêts. I když předchozí nahrávka “Royaume de glace” byla určitě dobrá, zas tolik mě nevzala, avšak debut “Quintessence” je výtečná záležitost, kterou mám vážně rád a čas od času si ji s chutí pustím. To je z mého pohledu dost na to, abych byl zvědavý i na “La mort du soleil” – když nic jiného, tak už jen proto, že její přebal přináší velice podstatnou změnu oproti prvním dvěma počinům, takže třeba proběhne nějaký výrazný posun i v hudební rovině. Vypuštěnou ukázku jsem neposlouchal, jelikož chci mít nějaké překvapení, až bude “La mort du soleil” k mání v celé své délce, tudíž těžko soudit. Zajímavostí je ještě to, že úplně ve stejný den vydávají svou novinku “À l’âme enflammée, l’äme constellée…” taktéž stylově i oblastně spříznění Gris, s jejichž dvěma členy se Annatar, člověk stojící za Sombres forêts, před pár lety podílel na společném projektu Miserere luminis. Pěkná náhoda…

Ježura

Ježura:

Jak to tak vypadá, letošní čevenec bude na zajímavá alba opravdu dost chudý. Popravdě jedinou červencovou novinku, která mě přinutila alespoň pozvednout obočí, mají na svědomí multinacionální polorecesisté Powerwolf, a to už je vážně docela krize, i když k téhle kapele chovám smířlivý postoj. Jak napovídá už název, deska “Preachers of the Night” nehodlá jakkoli uhýbat z nastaveného kurzu posledních let a to by mohl být možná trochu problém. Trochu se totiž bojím, že to, co na posledních několika deskách fungovalo velice dobře, by se už tentokrát mohlo zvrhnout v sebevykrádání a bohapustou nudu. Ale nechci těmhle sympaťákům křivdit, takže se ne nechme překvapit. Třeba to bude vážně super materiál…

Kaša

Kaša:

No jo, červenec je klasicky s výčtem alb měsícem velmi hubeným, takže i já jsem měl potíže s tím, abych měl do eintopfu vůbec co napsat. Po dlouhém zamyšlení nakonec zmíním dvě alba, která si nenechám ujít, a sice novou Chimairu“Crown of Phantoms”, od níž sice nic extra nečekám, ale pro tuhle partu mám slabost a na jistý čas mě zabaví každá z jejich řadovek, takže žádnou změnu nepředpokládám ani nyní. Druhým počinem, na který si brousím zuby, je chystaná sólovka “Impermanent Resonance” Jamese LaBrieho, přestože jsem žádný z jeho individuálních pokusů neslyšel do konce, vždy pouze pár vybraných skladeb. První singl “Agony” z červencové novinky mě však chytl a navnadil, takže jsem si řekl, že je konečně čas dát mu šanci a toto album si pustím a uvidím, zda mě LaBrie zaujme na ploše celé desky.

nK_!

nK_!:

Snad se ještě nestalo, aby můj index očekávání dosahoval ve dvou po sobě jdoucích měsících plných devíti bodů, ale letošní léto vypadá zatraceně plodně, tak proč bych si jej nemohl užít i takto? Jak si jistě mnoho z vás již všimlo, Five Finger Death Punch je má srdcová kapelka a v žádném případě na ni nedám dopustit. “American Capitalist” si z mé recenze odnesl poctivých devět bodíků a očekávám, že novinka (kterou snad ani nebudu znovu jmenovat, protože se pyšní názvem delším, než je týden před výplatou) dosáhne minimálně kvalit svého předchůdce. První uvolněné materiály nasvědčují, že by tomu mohlo být skutečně tak, a pokud by bylo celé album dokonce ještě lepší, vůbec bych se nezlobil. Takže uvidíme za měsíc!

Stick

Stick:

Jak už tu párkrát zaznělo, červenec moc hudebních zážitků nenabízí. Sahám tedy po Powerwolf, což je jedna z mála nových heavy metalových kapel, která stojí za poslech. V poslední době zažívají raketový vzestup a mají taky proč. Jejich heavy metal s vysokým potenciálem nakažlivosti a výborným vokálem v poslední době fakt boduje. Jako bonus pracují Powerwolf s atmosférou, která není pro kapely podobného typu úplně obvyklá. Sečteno podtrženo, ne úplně typicky znějící heavy metal s charismatem a skladbami, které se zaříznou hned po prvním poslechu. Od novinky očekávám nemalou porci zábavy.

Atreides

Atreides:

Když jsem při psaní červnového eintopfu vyhlížel dopředu, jaká alba že to mají v červenci uzřít světlo světa, skoro jsem se bál, že nebudu mít z čeho vybírat a budu muset nadhodit kus, ku kterému chovám jakés takés sympatie, leč v nejlepším případě od ní můžu očekávat letní jednohubku, hůře pak rovnou odpadní záležitost. Nakonec to ovšem nejspíš dopadne tak, že tenhle měsíc (už zase) budu optimistou, neb novou placku mají vydat i mí sludge-drone-cosizrovnavymyslíte-metaloví oblíbenci Jucifer. Ač jsem se zatím nedokopal k tomu, abych přelouskal jejich zatím poslední album “Throned in Blood”, natož ještě o něco maldší EP “Nadir”, jejich předchozí počiny v podobě “L’Autrichienne” nebo “If Thine Enemy Hunger” jsou na sludgové scéně ceněnými kousky a rozhodně za poslech stojí. Když nepočítám neustálé koncertování, které přibližuje jejich život k nekončící šňůře, Jucifer jsou jasnou ukázkou toho, jak dělat bordel, který nepostrádá drajv, originalitu, řádou dávku nasranosti, ale ani intimních chvilek na drogách. A od jejich letošního počinu neočekávám nic jiného, než že mi srazí vaz a následný eargasmus korunuje kompletní lobotomií – tak, jak se jim to povedlo už několikrát.

Zajus

Zajus:

Nevím, kolik eintopfů jsem již za dobu recenzování pro Sicmaggot napsal, jistě však vím, že ani jednou nebyl výběr tak slabý, jako je tomu to v červencovém vydání. Letní měsíce jsou obecně slabší, ale tentokrát opravdu není z čeho vybírat. Pojďme se tedy podívat alespoň na ta alba, která si pozornost snad zaslouží, ačkoliv očekávání nejsou veliká. Prvně vyjde EP maledivských (melo)death metalistů Nothnegal. Ačkoliv jsem jejich předchozí počin, debut “Decadence”, sám recenzoval, dnes již si nevybavím žádné velké podrobnosti. Vyloženě špatné to ovšem nebylo a eponymní EP tak má potenciál pozitivně překvapit. Se stejnou nejistotou jako před měsícem dám prostor dalšímu počinu Serje Tankiana (tentokráte experimentální záležitost “Jazz-iz Christ”), ačkoliv tuším, že to bude propadák jako vše, co v posledních letech tento až moc aktivní hudebník vydal. Poslední červencový počin, který zde zmíním, má pak na starosti zpěvák Dream Theater, James LaBrie. Moc o jeho novince nevím, ale pokud se bude nést v podobném duchu jako jeho poslední sólovka, mohlo by jít o přinejmenším příjemnou oddychovku. A kdyby nic z výše zmíněného nevyšlo, slyšel jsem, že novinka Backstreet Boys vychází koncem měsíce…

Skvrn

Skvrn:

Je obecně těžké vytasit se s výběrem právě té jedné nejočekávanější desky pro nadcházející měsíc. Když k tomu připočteme konstatování, že seznam červencových desek je opravdu prachbídný, máme z toho dvojnásobně těžký oříšek. Naštěstí se z toho mála, co letošní červenec vyjde, přece jen něco najde. Kazatelé Powerwolf již nějaký ten rok dokazují, že i v takovém žánru, jako je power metal, jde vymyslet něco originálního, ba dokonce i zajímavého. O to více zaráží fakt, že jejich domovem je Německo, bašta tohoto žánru. Za poslechnutí snad bude stát také split Helrunar / Árstíðir lífsins a nová deska Chimaira. Naopak Serj Tankian se snaží (zřejmě definitivně) zakotvit v jiném hudebním světě, tudíž se i díky jeho nedávným neshodám s basákem “systémovský” reunion pomalu, ale jistě vzdaluje.

Mechanick

Mechanick:

I když se vyloženě netřesu na nic z toho, co by mělo v červenci vyjít, určitě se těším na nové Panzerchrist. Pevně věřím, že nezklamou. V jejich případě to bude opět pořádný nářez a čím více na ně myslím, tím více jsem těkavější. Určitě mě budou zajímat i Powerwolf a Mercenary. Tyhle spolky sice nefigurují v mých 10 nej, nicméně bych si u nich na dobrý výsledek troufl s jistotou vsadit. No, pak tu jsou Trouble. Vidím se na terase s nohama na stole. Je slunečno a já nemusím absolutně vůbec nic dělat. K tomu mi budou na plno řvát staří dobří a poctiví Trouble. Těším se na červenec.


Nothnegal – Decadence

Nothnegal - Decadence
Země: Maledivy
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Salvation
02. Claymore
03. Janus
04. Decadence
05. Armageddon
06. R.A.D.A.R.
07. Sins of Our Creations
08. Singularity

Hodnocení:
Zajus – 6/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Zajus):

Maledivy nejsou zrovna místem, kam byste jeli kvůli poslechu muziky. Alespoň ne té metalové. Ovšem že i tam se hraje a poslouchá kovová hudba je stejně jisté, jako že Whitney Houston vydá letos alespoň tři výběrová alba. Právě z Malediv, souostroví nacházející se v Indickém oceánu, pochází kapela Nothnegal, jejichž desku “Decadence” zde dnes recenzuji. Překvapivá je sestava kapely, ve které se nachází dvě poměrně známá jména. Prvním z nich je americký bubeník Kevin Talley, který má na kontě množství hudebních zkušeností a momentálně působí například v Dååth či Six Feet Under. Druhým je finský klávesák Marco Sneck (Poisonblack, ex-Kalmah). Po nahrání “Decadence” z kapely odešel zpěvák Avo a je tak možné, že se její řady rozšíří o další známé jméno. Ostatně kdo by nechtěl hrát v kapele sídlící v tropickém ráji, že?

I přes svůj exotický původ hrají Nothnegal vcelku běžný, klávesami opepřený melodický death metal evropského střihu, který už na první poslech prozradí, že zde se žádná hudební revoluce neděje. I tak si ale kapela dokázala vytvořit vlastní zvuk, který “Decadence” odlišuje od konkurence. Albu dominují výrazné klávesy, jejichž priorita v mixu jako by klesala a stoupala a zatímco většinou jsou slyšet velmi dobře, místy bych si uměl představit i jejich zesílení. Celkově je zvuk zastřený a i to se podílí na atmosféře, která je alespoň v rámci daného žánru výjimečná. Kytary výraznou roli nehrají, dokud nedojde na sóla. Ta jsou přítomna téměř v každé skladbě a rozhodně patří mezi ozdoby alba. Mimo sóla jsou ovšem kytary stereotypní a až příliš inspirované hrou Dina Cazarese. Ze všeho nejvíce na ozvučení doplatily bicí. Pokud byste snad čekali, že je to kvůli jejich umlčení v nevhodné produkci, budete se mýlit. Jsou totiž slyšet dobře, ovšem jejich zvuk jednoduše není příjemné poslouchat. Zní elektronicky, až moc moderně a na metalovou nahrávku se podle mě takový zvuk nehodí. Poslední neznámou v rovnici, na jejíž pravé straně je výsledný zvuk “Decadence” (basovou kytaru opomíjím, jelikož jí jednoduše neslyším a nemám tak co hodnotit), tvoří vokály. Pokud bych měl říci, co mi je na albu nejméně sympatické, nebylo by to nic z dříve zmíněných nedostatků, ale právě zpěv. Avo, který se postaral o vokály v prvních šesti z osmi skladeb, se pyšní hlasem, který je kdesi na pomezí mezi “uřvaným” stylem a hlubším growlem. Výsledek zní jako by se pokoušel o oboje zároveň, aniž by pořádně uměl alespoň jedno z toho.

Nothnegal se do vás pustí poměrně zostra již v první skladbě. Nečekejte žádný pomalý rozjezd či atmosférické intro (které by nemuselo být vzhledem k temnější náladě alba k zahození). První “Salvation” i druhá “Claymore” staví na identickém receptu a kapele to v obou písních docela příjemně šlape. Klávesy vytvářejí efekt, který ve mně vyvolává dojem, jako by bylo album nahráno pod vodou kdesi v hlubinách oceánu a celkově skladby patří k lepší stránce “Decadence”. “Janus” začíná pomaleji a oproti předchozím dvěma skladbám je hůře uchopitelná, stejně jako titulní “Decadence”. Obě mi přijdou o něco slabší než zbytek materiálu na albu, ovšem nejde o žádný strmý propad a právě “Decadence” lze přičíst k dobru povedenou instrumentální pasáž, která ovšem trvá pouhou minutu. Následná “Armageddon” oplývá povedeným thrash metalovým riffem, klávesovým sólem a (v kontextu skladby zcela nečekanou) pomalejší pasáží s výraznou baskytarou. “R.A.D.A.R.” je nejdelší skladbou alba a ani ona nefunguje špatně a mně přijde jen škoda, že Nothnegal více nerozvedli sólo a vlastně celou klidnější pasáž ze středu písně.

Poslední dvě skladby se od předchozích odlišují tím, že se na jejich nahrání podílel jiný zpěvák. Místo řevu jsou tak “Sins of Our Creations” a “Singularity” obdařeny zajímavým čistým zpěvem. Právě v nich je nejvíce cítit ona podmořská atmosféra, kterou jsem zmiňoval v souvislosti s první skladbou. “Sins of Our Creations” zní ještě poměrně standardně a můj názor na album nijak zvlášť nezměnila, ovšem “Singularity” je velká pecka a dá se tak říci, že si mě díky ní album konečně získalo, i když opravdu na poslední chvíli.

Udělat jakési konečné zhodnocení není jednoduché. Na jednu stranu nejde o špatné album, žádná z písní se nedá označit za vyložený průser a pár je jich opravdu dobrých. Na druhou stranu musím vzít v potaz zvuk, který se mi opravdu nelíbí. Zarazil mě i obal alba, který se velmi nápadně podobá coveru loňského EP “Concept of Failure” od Secrets of a Psychopath. Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo nalézt žádné oficiální vyjádření, nebudu tuto “kopírku” zohledňovat v hodnocení. “Decadence” tak odejde s šesti body. Je to takový lepší průměr.


Druhý pohled (H.):

Po čase tu máme opět další exotiku, tentokráte ze země, u níž bychom toho v souvislosti s metalovou scénou nemohli říct asi mnoho – Nothnegal pocházejí z malého souostroví Maledivy v Indickém oceánu. Člověk by nejspíš řekl, že tam budou mít dost starostí s tím, aby je nespláchla nějaká vlna, když má nejvyšší bod odhadem tak tři metry nad úrovní moře, ne, že budou mít čas i na hraní nějakého toho metalu. Jenže fakt, že takováhle skupina odnikud vydává svůj debut pod tak prestižní a renomovanou firmou jako Season of Mist, značí, že to asi bude kvalita. Tím spíš, že Maledivci do svých řad ještě zlanařili protřelé hudebníky Kevina Talleyho (Six Feet Under, Dååth a tuna dalších) a Marco Snecka (Poisonblack, ex-Kalmah). Nebo snad ne? Jak se to vezme…

Z pohledu Evropana považuji za promarněnou šanci to, že Nothnegal do své muziky nenechali promluvit kulturu své zemičky, čímž vlastně sami sebe připravili o možnost být setsakra originální, díky čemuž by mohli (zvlášť s takovým labelem za zády) dokázat opravdu hodně. Na “Decadence” však původ Nothnegal nehraje vůbec žádnou roli a s tím, co hrají, by mohli stejně tak pocházet i z Evropy, Ameriky, odkudkoliv.

Přesto ten jejich klávesami kořeněný melodický death metal s trošku sci-fi nádechem rozhodně není bez zajímavosti. Právě klávesy jsou jednou z nejvýraznějších složek “Decadence”, jelikož jsou pěkně uhozené – v tom nejlepším slova smyslu. Protože jsou však častokráte šikovně zastrčeny trochu do pozadí, rozhodně se nedá tvrdit, že by přebíjely ostatní nástroje. Nothnegal si na debutující skupinu až pozoruhodně lehce a nenásilně hrají s atmosférou a různými náladami, což u melodic death metalu také není zrovna nejběžnější věc.

Za vrcholy “Decadence” osobně po mnoha posleších pasuji “Janus” a “R.A.D.A.R.” z těch klasičtějších kousků, za úplně největší žrádlo ovšem považuji dva závěrečné songy “Sins of Our Creations” a “Singularity”, které jsou odzpívány ne growlingem, ale čistým vokálem – a to takovým způsobem, že bych se to nebál označit za pecku. Tyhle dvě skladby mají díky zpěvu takovou lehce zastřenou a odtažitou náladu, ale je to vážně skvělé. Celkově se však jedná velmi zajímavý poslech. Na rozdíl od kolegy se mi “Decadence” líbí mnohem více, se zvukem ani s vokály problém nemám. Pro mne se jedná o velmi příjemné překvapení.