Archiv štítku: nu-metal

Recenze

Papa Roach – The Connection

Napsat komentář
Papa Roach - The Connection
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / hard rock
Datum vydání: 2.10.2012
Label: Eleven Seven Music

Tracklist:
01. Intro
02. Still Swingin’
03. Where Did the Angels Go
04. Silence Is the Enemy
05. Before I Die
06. Wish You Never Met Me
07. Give Back My Life
08. Breathe You In
09. Leader of the Broken Hearts
10. Not That Beautiful
11. Walking Dead
12. Won’t Let Up
13. As Far as I Remember

Hodnocení:
nK_! – 5/10
Kaša – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Papa Roach mají za sebou poměrně hvězdnou kariéru, která ale v mých očích s posledními dvěma alby (včetně toho nejnovějšího, dnes recenzovaného) nemile upadá. “Metamorphosis” před třemi lety nabídlo celkově rychlejší a snad i o něco robustnější materiál, ale celkově se zase tak dobře neposlouchalo. Základní premisou novinky “The Connection” mělo být pospojování všech možných i nemožných stylů, kterými Papa Roach za téměř dvacet let své existence prošli. Nejsem si jist, zda výsledek úplně splňuje prvotní představu, ale to si povíme dále.

Abych řekl pravdu, nejvíce jsem si užíval období druhé řadovky “Infest”, která vyšla před dvanácti (čas letí jako blázen) lety. Její neopakovatelnou a dnes už takřka “oldschool” atmosféru se kapele později už nepovedlo napodobit, a tak se postupně ze zručně odvedeného nu-metalu pomalu posunovala směrem ke škatulce s výraznou cedulí alternativní rock. Toto období vyvrcholilo v roce 2006, kdy vyšlo album “The Paramour Sessions” (tenkrát ještě pod labelem Geffen), které s původními Papa Roach nemělo skoro nic společného, ale bylo nahráno tak precizně a obsahovalo tolik kvalitních skladeb, že přerod nepůsobil moc okatě a ve skutečnosti se jednalo o jednu z nejlepších nahrávek tehdy již velmi uznávané kapely. O (odvážím se říci) takovém neurčitém propadáku (můj názor) v podobě “Metamorphosis” jsme se již zmínili na začátku, a tak se můžeme plynule přesunout k horké novince “The Connection”.

Asi se nikdy nepoučím, ale celkem jsem věřil marketingovým tahákům v podobě různých vyjádření kapely nebo vydavatele. Už po stoosmdesátéšesté jsem se přesvědčil, že bych neměl nová alba svých oblíbených skupin sledovat od zrodu a nechat se krmit vnadivou kampaní, ale prostě k nim přijít jako k něčemu zcela neznámému a neočekávat absolutně nic. Potom bych si možná nové Papa Roach užil více.

Hudebně asi není nic moc co vytknout – kapela šlape jako hodinky a frontman Jacoby Shaddix pěje stále stejně chytlavě a dovolil bych si říci, že v posledních několika letech se jeho vystupování v rámci žánru dostalo až na pomyslný vrchol. To je ale asi tak vše, co by se dalo vyzdvihnout, protože “The Connection” až na pár kvalitních výjimek zní neuvěřitelně jednotvárně a na skoro třičtvrtěhodinové stopáži nedokáže překvapit téměř ničím a místy dokonce nudí. Skalní fanoušek si pozvdechne, nováček nenalezne jediný důvod k tomu, aby si po tomhle zařadil Papa Roach mezi své oblíbené hudebníky. Ve velkém procentu nového materiálu by se dalo mluvit o opakování a vykrádání sebe sama, což jsme již slyšel stokrát a není tedy důvod “dopřávat” si to stejné po stoprvní. Na následujících řádcích se pokusím vypíchnout to nejzajímavější, co může “The Connection” nabídnout.

V zásadě se dá celkem pozitivně mluvit o první třetině alba, již uvádí ale naopak věru zbytečné “Intro”, které fajnšmekři přece automaticky přeskakují. Nestává se zase tak často, aby se úplně první singl nové desky dal označit za její nejlepší část, ale Papa Roach se to nyní nějak povedlo, a tak musím “Still Swingin'” vyhlásit nejposlouchatelnějším kouskem na “The Connection”. Není zase tak rychlá a reflektuje vývoj kapely za posledních dejme tomu šest let, ale celkově neurazí a píseň samotná dokáže místy i mile překvapit hlavně v refrénech. Jedna z nejlepších písniček Papa Roach poslední doby. “Where Did the Angels Go” zaujme hlavně kytarovou částí a naštvaným vokálem, který se střídá s čistými pasážemi a dohromady tak tvoří takovou Papa Roach klasiku. “Silence Is the Enemy” nabízí slušně svižný rozjezd a obligátní “whou-ou” mezi jednotlivými opakováními titulu v refrénu. Přesuneme se (celkem rychle, což?) k závěru alba a ještě poměrně povedené “Walking Dead”, již otevírá příjemné kytarové vybrnkávání a navazující vokál, který výborně buduje napětí a ve chvíli, kdy graduje, se plynule přesune do refrénu. Paráda. Jako poslední bych rád představil závěrečnou “As I Remember”, která vlastně není ani ničím moc zvláštní, jen se pěkně poslouchá a dovedl bych si ji představit jako dobrého společníka při procházce setmělým městem za pozdního podzimu.

Zmínil jsem pět skladeb z celkových dvanácti (intro nepočítaje) a k tomu se ještě ve většině případů nejedná o tak ojedinělé a výjimečné kousky, aby se dalo mluvit o nějaké revoluci. Většina vyniká chytlavými refrény a funkční kompozicí, to je ale dnes už téměř standard a na nějakou přehnanou euforii již nestačí. Říkám to nerad (a v případě Papa Roach o poznání méně), ale “The Connection” se u mě nesetkalo s kdovíjak pozitivní odezvou a jsem nucen jej ohodnotit jen lehce nadprůměrnou známkou v podobě kulaťoučké pětky. Jak jinak klasifikovat všemi směry průměrné a jednotvárné album?

Další názory:

Papa Roach už sice nejsou na výsluní jako před deseti lety, kdy stáli v čele nu-metalového pelotonu, ale jejich pozdější tvorba, která se těmto kořenům čím dál více vzdaluje, je pořád dostatečně zajímavá pro fanoušky moderního rock n’ rollu. Začátky sice byly těžké, protože přerodové album “Getting Away with Murder” působilo, jako by si kapela nebyla pořádně jistá, kam se vlastně posunout. Od té doby vydali kalifornští Papa Roach další dvě alba, na kterých se již stihli vyprofilovat a ustálit se i kvalitativně. “The Connection” mohlo být třetím povedeným kouskem do party, protože papírově na to mělo, bohužel má novinka jeden obrovský nedostatek. Nevyrovnanost jednotlivých skladeb, protože z celkového počtu dvanácti skladeb se dá dobrá polovina označit popiskem tříminutová nuda. Chybí tomu trošku více kreativity, v důsledku čehož jsem i po několika posleších měl problém identifikovat jednotlivé písně, které působí až příliš jednolitě a rozeznat je při souvislém poslechu pro mě bylo těžké. Takže vedle sebe stojí povedené vypalovačky jako “Still Swingin'” a “Silence Is the Enemy” proti nudným patetickým “Wish You Never Met Me” či “Leader of the Broken Hearts”. Sice to není nejhorší album jejich kariéry, ale ani nic, co by se hodilo na nejvyšší příčku výkladní skříně. Když to zprůměruju, tak se nacházím přesně ve středu naší hodnotící stupnice, což mi ve výsledku přijde jako férové ohodnocení.
Kaša

Recenze

Korn – The Path of Totality

Komentáře: 10
Korn - The Path of Totality
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / dubstep / electro
Datum vydání: 6.12.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Chaos Live in Everything (feat. Skrillex)
02. Kill Mercy Within (feat. Noisia)
03. My Wall (feat. Excision and Downlink)
04. Narcissistic Cannibal (feat. Skrillex)
05. Illuminati (feat. Excision and Downlink)
06. Burn the Obedient (feat. Noisia)
07. Sanctuary (feat. Downlink and J Devil)
08. Let’s Go (feat. Noisia)
09. Get Up! (feat. Skrillex)
10. Way Too Far (feat. 12th Planet, Flinch, and Downlink)
11. Bleeding Out (feat. Feed Me)
12. Fuels the Comedy (feat. Kill the Noise) [bonus]
13. Tension (feat. Excision, Datsik and Downlink) [bonus]

Hodnocení:
Zajus – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Míchání elektroniky s metalem je dnes tak časté, že je až překvapivé, s jakou jistotou tvrdili před vydáním “The Path of Totality” členové Korn, že stvořili něco nového a unikátního. Faktem však je, že ať už jde o tvoření nového zvuku (který získal světovou oblibu pod název nu-metal) na prvním albu či experimentování s hip-hopem na albech dalších, Korn se nikdy nebránili novinkám. “The Path of Totality” mělo původně být jen krátké EP, na němž by kapela předvedla své síly ve spojení s producentem, který slyší na jméno Skrillex. Jeho psaní však Korn bavilo natolik, že se rozhodli naverbovat další tvůrce elektronické hudby a poskládat s nimi plnohodnotné album (technicky vzato se žánr, se kterým Korn na tomto albu svou hudbu spojují, jmenuje dubstep… vzhledem k nevzdělanosti autora v této oblasti však zůstaňme u obecnějšího pojmu elektronická hudba). Jak to tedy dopadlo?

“The Path of Totality” je album značně nevyvážené. Chvílemi se zdá, jako by Korn nahráli některé skladby klasickým způsobem, jenže následně zjistili, že nejsou moc zábavné. A tak přes ně přetáhli závoj elektroniky s úmyslem učinit je zajímavější. Asi jako když starou a opotřebovanou pohovku necháte nově potáhnout, abyste vytvořili dojem novosti a kvality. A ač to může znít dost neuvěřitelně, ono to funguje. Třeba hned první skladba “Chaos Lives in Everything” je ukázkový příklad. Dokážu si ji snadno představit čistě v metalové podobě. Jenže bavila by mě? Těžko. V té samé skladbě mě zpěvák Jonathan Davis navíc překvapil growlingem, který své místo v hudbě Korn ztratil již před mnoha lety a na “The Path of Totality” se později objevil ještě několikrát. A já si tak po první skladbě říkal – ale ano, vždyť to může fungovat.

I druhá skladba alba, “Kill Mercy Within”, si drží vysoký standard. Jenže po ní se album zvrtne. “My Wall” je neskutečně utahaná, “Illuminati” je zábavná až ke konci a to jen na chvíli, v “Sanctuary” elektronický podklad spíše ruší, než aby skladbu doplňoval, a “Let’s Go” je zbytečně repetitivní. Z první poloviny tak (mimo zmíněné úvodní skladby) vystupuje snad jen singl “Narcissistic Cannibal” a téměř taneční kousek “Burn the Obedient”. To není zrovna nejlepší skóre a já měl v tuto chvíli chuť Korn zavrhnout. Vše však naštěstí zachránila druhá polovina alba. “Get Up!” byla do světa vypuštěna již dlouho před samotným albem a i po jeho vydání zůstává tím nejlepším, co Korn v roce 2011 stvořili. Elektronika v ní doslova šílí a já jen lituji, že takto dobře nezní celé album. Poslední dvě skladby si pak drží důstojnou úroveň a závěr alba je tak výrazně lepší než jeho rozplizlý střed. V “Bleeding Out” dokonce na chvíli zazní Jonathanovy zapomenuté dudy.

Korn ovšem stvořili ještě dvě skladby, které jsou ve srovnání s ostatními mnohem odvážnější. Jestliže “The Path of Totality” chvílemi zní jako běžné album Korn převlečené do tanečního oděvu, tyto dvě skladby opravdu vystupují z řady a ukazují, čeho je kapela schopna, když popustí uzdu fantazii. Bohužel se právě tyto dvě písně nenacházejí na běžné verzi alba a k jejich poslechu si musíte zakoupit edici speciální. První z nich je “Fuels the Comedy”, v níž Jonathan Davis předvádí jakýsi “gangsta rap” a následně z něj ladně vklouzne do refrénu, který je chytlavější a nakažlivější než kterýkoliv jiný na běžné edici. A přesto je “Fuels the Comedy” ještě značně usedlá v porovnání s “Tension”. Ta totiž zní jako Lady Gaga na kokainu, snažící se napodobit styl Marilyna Mansona a vytvořit přitom co nejtemnější atmosféru. Skladby z limitované edice tak rozhodně zaslouží pozornost.

Jak “The Path of Totality” zní není jednoduché popsat. Kytary mají typický zvuk Korn, jsou naladěné opravdu hluboko, jsou však protažené počítačem takže mnohdy je těžké rozlišit, kde končí kytara a kde začíná čistá elektronika. Bicí znějí (opět) elektronicky a chvílemi zcela počítačově. A baskytara? S tou si Fieldy tentokrát moc neužil. Je slyšet jen občas nejspíše jen proto, aby kapela nenaštvala své fanoušky. Album by se bez ní jednoduše obešlo.

V prosincovém eintopfu jsem na adresu “The Path of Totality” pronesl následující slova: “…vyjde jen necelý rok a půl po svém předchůdci. I z toho se tak lze vyvozovat, že novinka vznikla čistě z umělecké potřeby vyjádřit se a ne z nutnosti ‘něco’ vydat. A to je základní předpoklad pro vznik skvělého alba.” Za svými slovy si stále stojím, bohužel však musím přiznat, že se můj předpoklad nenaplnil. “The Path of Totality” jako deska neobstála, jednotlivé písně z ní jsou však dobré až výborné. Kdyby Korn nepřešli z původního konceptu vydat album jen jako EP, vůbec bych se nezlobil. Stačilo by jen vyházet slabší skladby, odstranit baskytaru (protože když už se objeví, tak zní spíše rušivě) a zvážit, s jakými producenty spolupracovat (protože ruku v ruce s kvalitou skladeb jdou i jména jejich producentů – zde je vidět jak moc se na jejich tvorbě podepsali), a “The Path of Totality” by bylo skvělé. V délce, ve které nám ho kapela prezentuje, je jen dobré. A to by dnes již legendárním Korn nemělo stačit.

Další názory:

To, co mělo být původně jen experimentálním EPčkem, se nakonec rozrostlo na celou experimentální desku “The Path of Totality”, která koketuje se žánry jako dubstep, D’n’B a podobnými tuc-tuc styly. Kecy o tom, že se jedná o nějaký zločin proti ortodoxnosti metalu, však v tomto případě nejsou na místě, neboť Korn jsou přece už sami o sobě nu-metaloví zaprodanci (smích), přesto bych našel něco, na co by se dalo postěžovat. Paradoxně to ale není přítomnost veškerých těch diskoték, nýbrž fakt, že jich tam je ještě málo. Upřímně řečeno, s tím, jak bylo album prezentováno, jsem čekal ještě větší divočinu, což už je ale nejspíš můj problém. Jinak se ovšem jedná o velice solidní věc, která se poslouchá dost dobře. Kromě toho, pokud se mezi metalovým publikem ještě v roce 2011 (skoro už vlastně 2012) stále najde někdo, kdo neustále zastává dogmata typu “elektronická muzika = sračka”, alespoň má další důkaz, že ony ty diskotéky také mohou mít dosti solidní koule. Až si občas říkám, že ty nejslabší pasáže “The Path of Totality” jsou ty, kde hrajou pouze samotní Korn. Celkově však nemohu tvrdit, že by se mi počin nelíbil… vlastně mě vzhledem k faktu, že je to dle mého názoru to nejlepší, co Korn za poslední roky vydali, napadá taková kacířská myšlenka, co kdyby to nebyl experiment, ale nový směr? Já bych byl pro, protože věřím, že by s tím Korn dokázali v budoucnu vymyslet ještě lepší věci než sedmičku v podobě “The Path of Totality”…
H.

Minirecenze

Otep – Atavist

Komentáře: 3
Otep - Atavist
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 26.4.2011
Label: Victory Records

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Musím se přiznat hned na začátku, o Otep toho moc nevím, moc jsem toho od nich neslyšel a recenzovaná “Atavist” je mojí první ochutnávkou, kterou tato parta nabízí. Nevím, jestli to má cenu zmiňovat, ale pro případ, že se s nimi někdo dostal do kontaktu poprvé, mohl bych něco o Otep říct. Nejdůležitější by bylo zmínit zřejmě vokály. Ač to na první pohled (poslech) nevypadá, zpěvu se ujímá žena. Funguje to např. jako v Arch Enemy s Angelou Gossow. Některé její screamy a growly jsou opravdu povedené a někdy byste si ani neřekli, že to vychází z něžného pohlaví.

Očekávání od desky nebyla skoro žádná, když se jednalo o premiéru s nimi. Nicméně ale musím říct, že mě to také nijak extra nezaujalo. Dočkal jsem se průměrné desky, která je na poslech chvílemi příjemná, ale nejedná se o nic, co by mě nutilo poslouchat to více a častěji.

Dokud hrály převážně tvrdší a rychlejší písně, byl jsem spokojen. Pomalejší balady, které přeruší slušné rozjeté tempo, prostě nemám rád. Konkrétně to zpomalí třeba pátá “Skin of the Master”, ta se ale po minutě poměrně rozjede a hezky se to střídá. Následující “We Dream Like Lions” už je klidná po celou dobu a to je to, co se mi prostě u takových kapel nelíbí. Na “Atavist” se vyskytují i jakési “proslovy”, které jsem takto sám nazval. Poprvé se to vyskytne u osmé “Baby’s Breath”. Text jsem nevnímal, ani si ho nepřečet. Nevím, o co se jedná, a ani mě to nezajímá. Přijde mi to zbytečné a nudné. Dále to pokračuje v předposlední “Bible Belt”. Výsledek je pro mě stejný jako v “Baby’s Breath” – tedy přeskočení na další song.

Podíváme-li se na zoubek mým oblíbenějším, tvrdším kouskům, tak tu kvalita docela je. Rozjezd je slušný a Otep nabízíejí hezky poslouchatelný modernější metal. Má nejoblíbenější je “Remember to Forget”. Nemohu se zbavit pocitu, že otvírací riff by se hodil někam do black metalového songu (H. mě asi bude hnát (smích)). Dobré jsou i předchozí “Atom to Adam”, nebo “Drunk on the Blood of Saints”. Celkově se mi více líbí první půlka, z té druhé můžu akorát vyzdvihnout “Fists Fall”.

Otep se svým “Atavist” dle mého předvedli průměr. Chvílemi je to dobré, chvílemi ne. Líbí se mi změny zpěvu zpěvačky, když jsem poustěl poprvé, nejdříve jsem myslel, že tam figurují dva zpěváci. Spletl jsem se, za toto určitě palec nahoru. Nicméně se “Atavist” už v budoucnu moc věnovat nebudu. Mě to prostě tolik nezaujalo. Čistý průměr.

Další názory:

Seda si zase jednou sedí na uších. “Atavist” je vážně dobrá věc – a to říkám jako někdo, kdo povětšinou všechny ty moderní a alternativní metaly nijak extra nežere. První polovina alba jede jako buldozer a v každém songu se najdou velice povedené a snadno zapamatovatelné pasáže; nudit se rozhodně nebudete, čemuž kromě dostatečných změn ve struktuře napomáhá i proměnlivý projev zpěvačky Otep Shamaya (nevědět nic o kapele a slyšet “Atavist” jako první, tak bych ten řev na ženskou vážně netipnul) a výborné basové linky. Obzvláště bych vyzdvihnul “Remember to Forget” se skvělým refrénem. V závěru “Atavist” se kapela pustí do mírných experimentů, což je na jednu stranu chválihodné, na druhou stranu však a) jejich muzika baví i sama o sobě; b) v některých případech se jim to tak úplně nepovedlo. Zatímco taková “Stay” a brutálně zprzněný cover “Not to Touch the Earth” od The Doors jsou hodně dobré, říkanky “Baby’s Breath” a “Bible Belt” už ne (i když tam jde především o text, moc mi to nesedí). Podobně ani balada “We Dream Like Lions” mi do celkového vyznění “Atavist” příliš nesedí. Právě tyto tři písničky mi celý dojem srážejí a jenom kvůli nim jsem přemýšlel o trochu slabším hodnocení. Když ale tyhle tři kousky při poslechu přeskočím, zbytek mě opravdu baví, díky čemuž jsem se nakonec rozhodl přivřít oči a těch 7,5 dát.
H.

Minirecenze

Cocotte Minute – Sado Disco Vol. 2

Komentáře: 9
Cocotte Minute - Sado Disco Vol. 2
Země: Česká republika
Žánr: nu-metal / crossover
Datum vydání: 2010
Label: Sado Disco Crew

Hodnocení: 2/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 1/10

Průměrné hodnocení: 1,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

POZOR – TATO DESKA OBSAHUJE NEBEZPEČNÝ MATERIÁL!

Dá se říci, že Cocotte Minute je jedna z velice oblíbených skupin té “tvrdší” hudby u nás. Cocotte Minute rozhodně netvoří nejkvalitnější práci u nás, nicméně jsou široké veřejnosti dobře známí a to je možná dostalo tam, kde momentálně jsou. Debutová deska “Czeko” se mi velice líbila, v určité době mi z mého přehrávače hrála docela často. Její následovatelé kvalit “Czeko” nedosáhly, i tak se jednalo o dobře poslouchatelné desky.

Nicméně to, co hoši předvedli na “Sado Disco Vol. 2”, se dá označit za fiasko. Doteď nevím, jestli se jedná o vtip, nebo jestli se ke mě dostala pouze nějaká beta všech verzí, když jsem si ale pustil ukázky z oficiálního webu, moje jediná naděje zmizla. Šesti songová mini deska neobsahuje nic, ale vůbec nic, co by mi připomínalo starší Cocotte Minute. Pod staršími Cocotte Minute si představuji nu-metalové tvrdé songy ve stylu KoRn. Ne pomalé, nudné, nezáživné s prominutím sračky. Po celou dobu jsem se skoro vůbec nebavil, songy se od sebe vůbec neliší. Jediné, co je vzdáleně přibuzné ke starším věcem, je “Zmije”, to je ale asi tak vše. Všechnu tuhle hrůzu navíc podtrhávají hrozné názvy songů. Kam se poděla originalita? “Vlci a ovce”, “Zmije”, “Čas”… Kde to jsme? Za “vrchol” považuju poslední bonusový track “Hej pane Králi”, u kterého opět nevím, zda má být pokusem o vtip, anebo seriózní tvorba. Doteď jsem nepochopil, co tím kapela myslela, nemá to nic společného s tím, čím se Cocotte Minute prezentovali. Žádný nu-metal à la KoRn tu nečekejte, tohle je šlichta.

“Sado Disco Vol. 2” má být pokračovaním k první části “Sado Disco”, které obsahovalo osm písní. Společně s tímhle tedy tvoří 14 songovou práci. Ke oběma “Sado Disco” momentálně probíhá největší turné v dějinach kapely, které paradoxně odstartovalo v sex shopu.

Cover tohohle alba také není nějak převratný. Obal je stejný jako na prvním “Sadu Disco”, akorát se k němu dopsalo “Vol. 2”. Už pouze tohle svědčí o tom, že to je hodně odfláknuté a udělat speciálně nový cover je asi moc práce.

Čtvrtá deska Cocotte Minute dopadla více než špatně. Songy jsou bez nápadu, šťávy a postrádají jakýkoliv sex-appeal. Není tam nic, co by mě zaujalo. Nejlepší zvuk, který se zde vyskytuje, je ticho na konci alba. První tři desky se s tímto nedají rovnat. Stále ovšem nevím, jestli si z nás Zellerova parta furt nedělá prdel… Ne vážně, radši to neposlouchejte. Vypadá to, že Cocotte Minute nesnáším a snažím se je co nejvíce shodit, kdo mě ale zná, ví, že si tuto skupinu vždycky rád pustím, pravidelně navštěvuji jejich koncerty a podporuji je. S tímhle ale u mě dost klesli.

Reporty

Cocotte Minute, Elektrick Mann

Komentáře: 5
Cocotte Minute
Datum: 11.12.2009
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Cocotte Minute, Elektrick Mann

Když jsem byl před téměř osmi měsíci na křestu alba “Sado Disco”, byl jsem tak nadšený, že jsem nemohl vynechat další koncert této nu-metalové bandy. Její předkapelu Elektrick Mann jsem doposud moc neznal, tak jsem byl zvědavý, jak se předvedou tyto představitelé alkorocku. Koncert se konal 11. prosince 2009 v 19:30 a já na něm nemohl chybět.

Po dlouhém čekání na Earthworma, který měl tradičně zpoždění, jsme vyrazili směr Jiřího z Poděbrad. Před Akropolí stály doslova davy, takže jsem čekal slušnou tlačenici a hlavně pořádné pogo. Když jsem vstoupil, byl jsem překvapen, jak málo lidí je uvnitř, ale fanoušci časem došli, takže o dobrou atmosféru bylo postaráno. Zpočátku jsem nevěděl, co si mám o výkonu Elektrick Mann myslet, spíše tedy o výkonu zvukaře. Přemaxované basy a ne úplně dobře seřízený mikrofon způsobily chaos v jejich hudbě, z celého výkonu jsem rozuměl jen “šukal”, “píči” a “koláčky”. Trošku to pozvedl jejich “krejzy” způsob vystupování, obohacený o různé kreace s břichem zpěváka.

Pak už na scénu přišli ti, na které jsme čekali. Svoje vystoupení začali méně známým songem “Svatej pokoj”, ale zvuk nebyl moc kvalitní, takže ani u své nejoblíbenější kapely jsem se nechytal v textu. Po chvíli ale všechno fungovalo, jak mělo, a pecky jako “Pojď se mnou”, “Král discotheque”, “Sado Disco”, “Bastard”, “Czeko”, “Sorry”, “1-2-3 vpřed!”, “Je mi to jedno” nebo “Nenávist” značně rozpohybovaly prostory před pódiem. Nutno podotknout, že se Zeller často nechytal ve svých textech, takže nechával zpívat kotel. Přídavkem byla klasika, a to jejich nejznámější song, který se objevil i v nechvalně proslulé hitparádě Eso, “Měl bych tě sejmout”. Hit byl zazpíván i s pomocí frontmana Elektrick Mann, což dodalo této perle šťávu. Setlist byl celkem povedený, ale chyběly mi tam fláky jako “Generace polosmradů”, “Ostrov”, “Vrátnej” nebo třeba “Kořeny”.

Koncert skončil relativně brzo, a i přes skandování publika “Cocotti” nepřidali víc než již zmíněné “Měl bych tě sejmout”. Těšil jsem se do poga, ale po dvou ránách na čelist jsem se rozhodl zůstat u strany. Můj názor na koncert je tedy velice kladný, jen doporučuji klukům, aby neusnuli na vavřínech a zase něco nahráli. Jejich příští vystoupení si určitě nenechám ujít!

Reporty

Korn, Atari Terror, the.switch

Komentáře: 2
Korn
Datum: 9.6.2009
Místo: Praha, Tesla Aréna
Účinkující: Atari Terror, Korn, the.switch

Korn rozskákali Tesla Arénu! Americká kapela Korn jasně dokázala, kdo že to s tím vším nu-metalem opravdu začal. V přibližně 75 minutovém představení ze sebe dokázali vydat snad všechno, co se dalo.

Vše začalo asi po půl osmé, kdy začali hrát čeští the.switch. Jejich vystoupení dokázalo trochu rozskákat “obecenstvo” a to přece u předkapel jde. Přibližně po hodinovém koncertě nastoupili na scénu opět Češi, tentokráte skupina Atari Terror. Bylo vidět, že v publiku měli dost fanoušků. Pro člověka, který ale skladby předkapel neznal, to musel být strašný zážitek, jelikož obě hrály s hrozným zvukem.

Kolem půl desáté se pomalu začala připravovat aparatura Korn. Během těchto minut také došla další “várka” většinou skalních fanoušků americké kapely. Celkem velký aplaus sklidil po odkrytí i speciální stojan na mikrofon. Těsně před desátou hodinou začalo skvělé intro, které snad nenechalo jedinou ruku u těla. Když pak přišel pomalým krokem směrem k mikrofonu zpěvák Jonathan Davis, bylo jasné na koho všichni přišli. Koncert tradičně zahájila skladba “Right Now”. Když jsem pak viděl s jakou energií všichni hrají, nedokázal jsem ani uvěřit, že baskytaristovi Fieldymu už táhne na čtyřicet (!). Skvěle vyzpívaný refrén v “Thoughtless”, rázná baskytara v “Coming Undone” nebo třeba úžasné sólo kytaristy Munkyho v cover verzi “Another Brick in the Wall”, to všechno jsou věci, na které se jen tak nezapomíná. Nemůžeme se divit tomu, že kapela má za sebou i cenu Grammy. Korn předvedli úžasné a energické vystoupení, na které bude určitě každý, který tehdy navštívil Tesla Arénu, rád vzpomínat.

Minirecenze

Cocotte Minute – Sado Disco

Komentáře: 9
Cocotte Minute - Sado Disco
Země: Česká republika
Žánr: nu-metal / crossover
Datum vydání: 30.3.2009
Label: Sado Disco Crew

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Cocotte Minute jsou zpět! Dlouho očekávané album “Sado Disco” se konečně dnem 30. března dostává na české pulty. Tato česká skupina své fanoušky dlouho napínala, už daleko dříve začínala hrát nějaké songy na svých koncertech, tihle kluci také udělali předprodej pro své fanclubery. Ještě v roce 2008 vyšel i videoklip – konkrétně k písni “Nenávist”, tento výtvor se dá řadit vůbec k nejlepším co tato banda vytvořila, poslech mě neomrzel i po několikátém spuštění. Jediné mínus tohoto alba může být poměrně krátký tracklist, na to, jak dlouho bylo “Sado Disco” ve výrobě. Křest alba proběhne 28.4. v pražské Akropoli, kde samozřejmě nebudu chybět :)

Na “Sado Disco” se také častěji objevují některé prvky z písní od KoRn – tvrdší basa, podladěnější kytary, i podobnější zpěv. Ke Cocotte Minute samozřejmě patří promyšlené a originální texty, ty vymyšlí hlavně frontman skupiny Martin Zeller.

Album otevírá výtvor s názvem “Sorry”, začátek alba nemá žádné intro a hned vybalí, co v něm je. “1-2-3 vpřed!” a “Dotkni” pokračují v podobné tónině. “1-2-3 vpřed!” má v sobě i menší prvky disco hudby, můžu se plést, ale mě to tak připadá. Čtvrtá je již známá “Nenávist”, píseň, kterou Cocotte Minute reprezentovali svoje nové album. Jak jsem již psal dříve, i po několikátém poslechu před vydáním alba mě “Nenávist” neomrzela. Po dobrém začátku na nás čeká druhá polovina. Konkrétně na nás čeká “Vrátnej”, není tak rychlá ani tolik tvrdá, slyšet je především basová kytara, jak budete po první polovině zvyklí. V šestém songu se vydáte na “Ostrov”, zde je to spíše o textu, nežli o nástrojích, na “Ostrově” je především skvělý refrén. Dalším chodem je název alba – “Sado Disco”, ten je podobný první polovině alba, tvrdá basa nechybí ani zde. “Je mi to jedno” se s vámi pomalu rozloučí a tím “Sado Disco” končí.

Cocotte Minute nezklamali, “Sado Disco” je lepší než minulé album “Proti sobě”, zhruba na stejné úrovni, či o krapet lepší jak pět let staré “Czeko”. Po doposlechu vás může jedině zklamat, že je to tak krátké a říkate si: “Hmm, to už to končí? Já chci víc!” a pustíte si to znovu. Noví Cocotte Minute by mohli potěšit i neposluchače metalu a mohli by zaujmout i jiné skupiny než jen metalisty. Tuto práci reprezentuje tvrdá a vynikající basa, přesné bicí a originální texty. Disco nikdy nebylo zábavnější! Uvidíme se 28. v Akropoli ;)

Reporty

Linkin Park, Enter Shikari

Komentáře: 5
Linkin Park
Datum: 17.6.2008
Místo: Brno, Velodrom
Účinkující: Enter Shikari, Linkin Park

Po nie moc dobrých správach z posledných dní o chorobe gitaristy Brada Delsona a zrušení dvoch víkendový vystúpení (Švajčiarsko a Švédsko) sa nakoniec koncert v Brne uskutočnil podľa plánu. Po príchode do Brna a po 30 minútovom blúdení (keď sme sa neviem akým spôsobom dostali až do historického centra mesta) sme konečne prišli k Velodromu. Na prvý pohľad to vyzeralo že tento štadión neznesie väčšiu búrku, ale nakoniec vydržal nápor veľkého počtu fanúšikov (odhadujem 10 000).

Ako predkapela sa predstavila londýnska partia Enter Shikari. Skupina ktorá kombinuje jemnejšiu formu metalcoru s elektronikou, ma veľmi milo prekvapila. Kapela sršila obrovským nasadením a energiou. Bubeník, ktorý mal po celú dobú výraz šialenca, ktorý je zrelý na ústavnú liečbu, si v strede setlistu strihol malé tanečné sólo. Spevák sa okrem vokálu staral aj o elektronické sample a v melodických častiach mu dopomáhal basák. Zvuk bol na predkapelu výborný. Poslednú skladbu museli však predčasne ukončiť, keďže bubeník bol až moc aktívny a posral si bicie. Musím povedať, že na úvod výborný začiatok. Mimochodom kapela vystúpi na tohtoročnom festivale Rock for People, takže kto sa tam chystá, by si ich rozhodne nemal nechať ujsť.

Nasledovala asi 45 minútová pauza a na pódium sa dostavili Linkin Park. Po krátkom intre začali nekompromisne zo skladbou “One Step Closer” zo svojho debutového albumu “Hybrid Theory”. Nasledovala dvojica skladieb z albumu “Meteora”, a to “Lying from You” a “Somewhere I Belong”. Ako prvý zástupca z posledného albumu “Minutes to Midnight” zaznela skladba “No More Sorrow”, ktorá mala predlžený začiatok. Pred začiatkom “Points of Authority” zahrali kúsok skladby “Petrified” z Mikovho sólového projektu Fort Minor.

Celkom ma prekvapilo, že do setlistu zaradili jednu zo svojích najstarších skladieb “Reading My Eyes”, ktorá bola nahratá ešte zo spevákom Markom Wakefieldom (neskôr kapelu opustil a nahradil ho Chester Bennington). Neskôr nasledoval jeden z vrcholov večera, a to v podobe skladby, od ktorej by som to čakal najmenej – “The Little Things Give You Away”. Nádherná sedmiminútová skladba z precítením spevom Chestera a krátkym gitarovým solom Brada Delsona na mňa veľmi zapôsobila. Ďalším vrcholom večera bola nepochybne rýchla skladba “Bleed It Out”, uprostred ktorej sa kapela odobrala do zákulisia a nechala na pódiu osamote bubeníka Roba Bourdona, ktorý si zahral sólo a konečne naplno využil dvojkopák. Po skončení sóla sa kapela vrátila a dohrala song. Nechýbala ani akustický zahratá “Pushing Me Away”. Na záver celého setlistu odznela skladba “Faint”.

Linkin Park podali veľmi dobrý výkon, moc toho pomedzi skladby nenakecali a sústredili sa hlavne na hudbu. Ich hudba pre mňa znamená veľa, keďže som na nich vyrastal a v podstate ma priviedli k hudbe, ktorú počúvam dnes. Ich koncert bol pre mňa preto splnením snom a musím povedať, že ich vystúpenie ma nesklamalo. Preto ak sa budú po okolí zase obšmietať, s radosťou na nich pôjdem znova.

Recenze

Korn – Untitled

Komentáře: 39
Korn - Untitled
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 31.7.2007
Label: EMI / Virgin Records

Tracklist:
01. Intro
02. Starting Over
03. Bitch We Got a Problem
04. Evolution
05. Hold On
06. Kiss
07. Do What They Say
08. Ever Be
09. Love and Luxury
10. Innocent Bystander
11. Killing
12. Hushabye
13. I Will Protect You

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
ENT3R – 8,5/10
Niko1ajev – 9/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kapela, která vydá špatné album, to má vždycky těžké. Když pomineme zklamání fanoušků, problémy s prodejem a výčitky producentů a distributorů, pořád zde máme málo viditelný, avšak o to důležitější aspekt s názvem „očekávaní“. A sice očekávaní nového, snad lepšího alba. A to je tak trochu nynější situace Korn. Jejich předchozí deska „See You on the Other Side“ byla označována jako popovější a většina fanoušků ji rovněž odsoudila. A protože Korn není žádná kapela z Horní Dolní, jejich nové album si s sebou přinášelo právě onen aspekt očekávaní.

Už je to nějakou dobu, co Korn uvolnili singl „Evolution“, který má být výsměchem a hlavně varováním pro celou lidskou populaci, že čím dál tím víc hloupneme a přestáváme normálně žít. Výběr tohoto tématu mě u Korn celkem překvapil, proto jsem se těšil na celou nahrávku a byl jsem zvědavý, s čím přijdou po „See You on the Other Side“, které byl označováno jako velký posun do popu. A jestli „See You on the Other Side“ byl posun, tak „Untitled“ je rovnou přemístění. Nečekejte žádné tvrdé kytary, uhulákáný hlasový projev Jonathana Davise a hlavně zapomeňte na snad hlavní aspekt Korn hudby, a sice tvrdou a podladěnou baskytaru Fieldyho, která byla naprostým milníkem jejich zvuku.

Musím říct, že mě to velmi zaskočilo. Kapela, která je považována za otce nu-metalu, opouští to, co před třinácti lety založila. Asi je to Evoluce, jak se zpívá v jejich singlu. Zamáčkněme tedy slzu nostalgie a pojďme si říct, co pro nás tahle partička přichystala. Kromě výše zmíněné změny basy jde hlavně „umrtvení“ kytary, která ve skupině po Headově odchodu zůstala jen jedna, a sice v Munkyho rukou. Bicí místo Davida Silverii obstaral zaskakující Terry Bozzio a je to velmi znát. Místo syrových úderu a tvrdých kopáku se dočkáme spíše pochodových a více funky rytmů. I samotné ozvučení je úplně odlišné. Je ovšem třeba dodat, že tato změna je velmi zajímavá a posunuje hudbu Korn  úplně do jiných dimenzí. Díky ztlumení kytar se dosáhlo efektu, že desku táhnou hlavně právě bubny a Jonathanův hlas, od kterého žádnou velkou změnu nečekejte.

Kde se však dějí divy, je jednoznačně aranžmá písní. Mnohem více než kdy předtím se nám na povrch tlačí elektronika, popřípadě smyčce a další vychytávky. Na jednu stranu to působí skvěle a zvyšuje to kvalitu jednotlivých písní, na stranu druhou to však ubíjí onu pověstnou a charakteristickou surovost Korn. Třeba taková baladická skladba „Kiss“ zní sice i s celým smyčcovým doprovodem úžasně, ale stejně jako já si asi říkáte, že tohle už prostě nejsou Korn. Tohle album se určitě nedostane moc do přízně zarytým kornovákům, ale možná si kapela najde novou vlnu, které bude tento styl chutnat. Mně osobně se album velmi líbí asi pro jeho úžasnou temnou atmosféru. Jonathan už dávno vyrostl z doby, kdy se v jeho textech slovo fuck vyskytovalo ob řádek, a teď nám servíruje pěkně syrové, promyšlené a vemlouvavé texty.

Vzhledem k pomalejšímu tempu alba se mu velmi dobře naslouchá. Už jen samotný otevírací song „Starting Over“ je naprosto famózní záležitost, jejíž bicí vám nedají spát a jeho hlas vám bude krví proudit pěkně dlouho. Pravdou však zůstává, že dvě, tři písně jsou celkem slabší oproti ostatním a připadají mi jako rychlokvašky složené na poslední chvíli, aby se zaplnilo místo. Nemá cenu si nové Korn rozebírat píseň po písni, toto album je tak jedinečné a inovativní, že bychom tu byli až do večera. Doporučil bych ho úplně všem, protože i když ho asi spousta lidí zavrhne, jde o rozhodně nejzajímavější album roku. Možná jsem jediný, komu se to zdá, ale píseň „Evolution“ je jedna z nejlepších písní od Korn vůbec. Ale to ať už si každý posoudí sám.

Recenze

Korn – MTV Unplugged

Komentáře: 21
Korn - MTV Unplugged

Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / acoustic
Datum vydání: 5.3.2007
Label: EMI / Virgin Records

Tracklist:
01. Blind
02. Hollow Life
03. Freak on a Leash [feat. Amy Lee from Evanescence]
04. Falling Away from Me
05. Creep [Radiohead cover]
06. Love Song
07. Got the Life
08. Twisted Transistor
09. Coming Undone
10. Make Me Bad / In Between Days [feat. The Cure]
11. Throw Me Away

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dneska mám pro vás nachystanou opravdovou lahůdku. Znáte MTV? Ano, přesně tak, hudební americká stanice. A říkává vám něco pořad Unplugged? Nevidím žádné ruce, co se hlásí, tak očividně ne. Takže si to vezmeme hezky všechno popořádku. Tento pořad má své kořeny už v roce 1989 a od té doby se v něm vystřídali všichni, co ve světě hudby něco znamenají. Můžeme jen namátkou vybrat, od starších interpretů jako Eric Clapton, R.E.M., Nirvana až po dobu nynější, kde zde vystoupil například rapper Jay-Z nebo třeba známá kapela Godsmack.

Asi si ťukáte na čelo, co je tak fantastického na obyčejném vystoupení v televizi. Nu, nejde až zas tak o obyčejné vystoupení. Hlavní fígl už je patrný z názvu celé téhle akce (unplugged – nezapojený). Že si pod tím nemůžete nic představit? Jednoduše a stručně, celé vystoupení se odehrává přímo v samotné budově MTV, kde kapacita diváků nepřesahuje padesát lidí, a v tomto skromném studiu hraje pozvaná kapela své písně akusticky! Tedy žádná elektrická kytara, žádná basa, žádné samply nebo nějaká elektrická úprava zvuku nástrojů či hlasu. Jednoduše řečeno, jaké si to zahraješ, takové to máš. Místo toho si musí kapela vystačit se španělskými kytarami, obyčejnými bicími, popřípadě dalšími čistě akustickými nástroji.

Možná se vám to nezdá zas jako takový zázrak, ale každý, kdo někdy Unplugged viděl, jistě mi dá za pravdu, že je to naprosto úchvatný zážitek. Jak trefně poznamenal jeden můj známý, je to takové hudební nebe a sen každé kapely je dostat se právě tam. A není tomu tak dávno, co sem byly pozvány i legendy a zakladatelé nu-metalu, kapela Korn. Abych se přiznal, nikdy jsem jim moc na chuť nepřišel. Jejich hudba není špatná, ale vždycky mi v ní něco chybělo něco, co by mě nutilo je poslouchat delší dobu, aniž by mě začali nudit. Ovšem sám vím, že Unplugged bývá naprosto jiný zážitek než klasická tvorba kapely, proto jsem se rozhodl dát jim šanci a zjistit, jak se vůbec tato stoprocentní neakustická kapela poprala při interpretaci svých písní do trochu jiné podoby. Takže v klidu usedám do svého recenzentského křesla, utěsňuji zvukotěsně celý pokoj, vypínám mobil, posílám rodiče pryč z bytu, zavírám oči a pouštím první skladbu „Blind“, v originále klasickou vyřvanou vypalovačku s pekelně ostrým rytmem.

Poznávám začáteční bicí, ač jsou v trošku jiném zvuku, a zaposlouchávám se víc. Jonathan otvírá píseň klasickým „Are you ready?“ a najednou výbuch. Slyším úchvatný rytmus hraný na orientální bicí, který v originále vůbec není, dále pak Munkyho španělskou kytaru, který do rytmu „Blind“ hraje i klasické prvky pěkně horké španělské krve. Jonathan skoro ani nezvedne hlas, zpívá krásným vemlouvaným tónem, který se vám ihned zaryje pěkně hluboko pod kůži. Píseň končí úžasným outrem zahraným opět na orientální bicí a kytaru, jejíž zvuk jako by vypadl z filmu „Desperado“. A já jen sedím na židli s otevřenou pusou a nemohu uvěřit. Slyšel jsem spoustu Unplugged koncertů, ale na všech kapely hrály klasické pomalé songy, které se do akustické tvorby velmi snadno interpretují. Ale Korn si jako otvírák celého záznamu vyberou takovou šílenost, jako je právě „Blind“, a udělají z ní naprosto jinou píseň s naprosto jiným zvukem. Tomu se říká umění a cit pro hudbu. Ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká.

Korn hrají dál a s každou další písní se originalita a celková „úžasnost“ celé nahrávky zvětšuje. Dočkáme se velmi známé písně „Freak on a Leash“, pro kterou si jako hosta na druhé vokály pozvali chlapci z Korn neméně známou zpěvačku Amy Lee z Evanescence. Další specialitou je určitě cover verze „Creep“ od Radiohead. Krásná pomalá balada je sice pro Korn velmi netypická, ale díky úžasnému zvuku kytary a Jonathanova hlasu vám bude připadat, jako klasická „Kornovka“. Výpisem písní bychom mohli pokračovat do nekonečna. Každá je naprosto jiná a jedinečná s naprosto úžasným provedením.

A jaké to provedení tedy je? Tak kromě výše zmíněných orientál-bicích a kytary uslyšíme velmi zajímavou basovou linku, kterou ovšem Fieldy (basák) hraje na klasickou španělku. Vím, že to zní asi divně, ale vzhledem k podmínkám Unplugged (pro připomenutí – žádný elektrický nástroj) jiná volba nebyla, ovšem Fieldymu se ta změna očividně líbí a pěkně kytaru potrápí klasickým basovým palcovým úhozem do strun. Dále nás po celou dobu bude provázet solidní zástup smyčcových nástrojů, úchvatný zvuk piána následovaný dvěma pro mě zcela neznámými nástroji. Jeden vypadá jako válec o velikosti něco přes metr, jako by ze skla nebo leštěného kovu, který se velmi pomalu otáčí a hudebník, který na něj hraje, se ho lehce dotýká konečky prstů vyluzujíce velmi zajímavý tenoučký zvuk. Další pak vypadá jako krabice ve které jsou klasické klávesy, ale zvuk je velmi podobný prvnímu nástroji, jen je o něco hlubší a méně spojený jako zvuk předchozí a zní skoro jako brkání na španělku. Rovněž hra na pilu smyčcem je velmi zajímavá, a když při poslední skladbě „Throw Me Away“ (která opravdu má s originálem společné jen jméno) napochoduje na plac banda lidí oblečená do japonských úborů se škraboškami a dva z nich začnou hrát na buben o průměru jeden metr, zatímco zbytek bubnuje na obrovské indie-bubny, tak to už se mi opravdu zastavovalo srdce.

Už se mi nedostávají slova, abych tento úžasný hudební zážitek popsal, protože je naprosto geniální a musí se zažít. Perfektní Jonathanův hlas, perfektní zadní ženské vokály, perfektní kytara i bicí i celý doprovodný hudebnický spolek vytvářejí tak úžasné hudební dílo, že jsem z něj i já, nefanoušek Korn, nadšen. Budete možná namítat, že jde jen o přehrávku starších písní, ale vzhledem k jejich novému provedení jde skoro o zcela novou a jedinečnou nahrávku. Jonathan sám na začátku říká, že je to pro Korn velkou ctí, a je vidět, že to kluci vzali sakra vážně a celému světu se za tuto možnost si zde zahrát pořádné odměnili. A „Twisted Transistor“ akusticky je prostě bomba!