Archiv štítku: Obituary

Obituary, Exodus a Prong! Vražedný lineup se prožene Ostravou!

Obituary (USA), Exodus (USA), Prong (USA), King Parrot (AUS)
13. 11. 2016, Garage, Ostrava

Thrash metaloví veteráni Exodus, klasici floridského death metalu Obituary a crossover groove metalisté Prong spojují síly a letos na podzim vyrážejí na společné evropské turné s názvem “Battle Of The Bays”. V polovině listopadu se zastaví také v Ostravě v klubu Garage. Sekundovat jim bude australská grindcore/black mašina King Parrot.

„Jsme naprosto nadšení ze společného turné,“ říká zpěvák Exodus Steve “Zetro” Souza. „Obituary i Prong jsou legendární kapely a King Parrot nám všem zamotali hlavy. Uvidíme se v pitu. Evropo, varovali jsme tě!“ vzkazuje Zetro.

Obituary, Exodus a Prong

Vstupenky jsou k dispozici v předprodejních sítích a také prostřednictvím webu pořadatelské agentury Obscure Promotion.

FB event: https://www.facebook.com/events/1673414142980531/

Video:
Obituary – Violence (video): https://www.youtube.com/watch?v=3IRja90Ua0s
Exodus – Blood In, Blood Out (video): https://www.youtube.com/watch?v=6c69S3pD8qI
Prong – Remove, Separate Self (video): https://www.youtube.com/watch?v=_tjAnALwPq8
King Parrot – Shit On The Liver (video): https://www.youtube.com/watch?v=cinvIr-O1k8 

Související linky:
https://www.facebook.com/ObituaryBand/
https://www.facebook.com/exodusattack/
https://www.facebook.com/prongmusic/
https://www.facebook.com/kingparrotband/
http://obscure.cz/

[tisková zpráva]


Carcass, Napalm Death, Obituary

Napalm Death, Obituary, Voivod
Datum: 5.11.2015
Místo: Praha, Folimanka
Účinkující: Carcass, Herod, Napalm Death, Obituary, Voivod

5. listopadu se vyplatilo pod Nuselský most dorazit nikoliv volným pádem s následkem strašlivé smrti, nýbrž pěkně pěšky a s lístkem v ruce. V blízké sportovní hale Folimanka totiž proběhl koncert hned čtveřice jmen, u nichž označení legendy v anotaci není jen laciným reklamním šidítkem, nýbrž něčím, s čím se nedá nic jiného než ztotožnit. Jména Carcass, Napalm Death, Obituary a Voivod už na scéně rezonují od 80. let a stačil letmý pohled na masy lidí entuziasticky hemžících se v areálu haly, aby bylo jasné, že jejich sláva nikterak nevybledla. Vzhledem k množství kultovních desek, za nimiž kapely stojí, to není nic překvapivého, ba spíš důkaz, že vesmír ještě funguje správně.

Prosklená, primárně pro basketbalová utkání koncipovaná hala ze 70. let se proměnila v areál, jenž svou stylizací značně připomenul nejambicióznější akci pod organizační taktovkou Obscure Promotion, Brutal Assault. K tomu přispívaly jednak totožné stánky s pivem (konkrétně tedy ještě předraženějším Budvarem), spousty lidí, slečny prodávající Jägermeister ve zkumavkách z plexiskla i postupně rostoucí dusno a vedro. Samotný sál, kde co chvíli měla začít předkapela Herod, působil kvůli postranní tribuně na sezení lehce netradičně, nicméně pozornost přitahovalo především mohutné pódium, na němž již byly přichystané kulisy a probíhalo zvučení.

A zatímco se prostor teprve postupně plnil, chvíli po půl sedmé spustili američtí Herod. Jejich hudba by se dala charakterizovat jako atmosferický sludge metal s výraznou rytmikou a agresivním zpěvem, který obstarával zarostlý chlapík, jenž na sebe v průběhu vystoupení strhával asi nejvíc pozornosti. Řádil, točil s mikrofonem nad hlavou a při posledních skladbách se nebál skočit mezi diváky a část skladby odzpíval mezi námi. Své kouzlo tahle muzika rozhodně měla, avšak její potenciál by myslím naplno vyzněl spíš v nějakém klubu než na takhle velkém pódiu. Nicméně, co se týče samotného výkonu, nemám moc co vytknout, i když, že by se jednalo o nějakou senzaci, to zas ne (k tomu zároveň přispěl fakt, že hráli jen krátce). Jako zpříjemnění čekání na čtveřici veličin extrémního metalu to však zafungovalo parádně.

Setlist Voivod:
01. Ripping Headaches
02. Tribal Convictions
03. Kluskap O’Kom
04. Chaosmöngers
05. The Prow
06. Overreaction
07. Forever Mountain
08. Voivod

A prvním velkým jménem večera byli Voivod, kapela v rámci thrash metalu malinko přehlížená, nicméně o to více vlivná a uctívaná v podzemních kruzích a mezi fajnšmekry. Jejich láska k Motörhead, Celtic Frost a Pink Floyd, stejně tak jako k estetice cyberpunku a komiksu vedla počátkem 80. let ke zrodu nukleárního upíra Voivoda, jenž je hlavním hrdinou většiny textů a symbolem kapely. Nicméně navzdory jisté obrazotvornosti, jíž je v mých očích jejich specifická progresivně thrash metalová muzika provázena, naživo zní kapela zpočátku překvapivě civilně. Nějakou chvíli trvá, než si člověk zvykne na mohutný, avšak trochu nekonkrétní zvuk.

V průběhu vystoupení, na němž postupně zazní kousky jak z naprostých klasik (např. „Ripping Headaches“, „Tribal Convictions“) , tak i z dva roky starého „Target Earth“ (hitovka „Kluskap O’Kom“), se však atmosféra postupně zlepšuje a posluchače začíná vtahovat i navzdory faktu, že ozvučení by slušely trochu řezavější kytary na úkor rytmiky a basů. Na kapele je vidět naprostá uvolněnost – Snake s šibalským úsměvem třímá svůj mikrofon, zpívá a klátivě pobíhá po pódiu, Chewy hravě ovládá svou kytaru a pohazuje svými kudrnatými vlasy, Away se do bicích patřičně opírá a ona pro neznalého posluchače neobvyklá tempa sází s naprostou jistotou, zatímco nová posila Rocky (v kapele teprve od loňska) basou šikovně sází účinné nízkofrekvenční tóny. Pocta zemřelému někdejšímu kreativnímu mozku kapely Piggymu (†2005) je dána formou skandování. Ovšem fakt, že se kapela již dávno oklepala a je kreativně stále při síle, Voivod prezentují formou zbrusu nové skladby ze splitka s Napalm Death, jež nese název „Forever Mountain“. Samotný dojem je díky kvalitě samotné muziky nakonec velmi kladný, ačkoliv by rozhodně slušel delší hrací čas, lepší zvuk a vděčnější umístění v časovém rozvrhu.

Zatímco u sofistikovaných thrasherů nevyrovnané nazvučení trochu přetvářelo charakter a celkové vyznění muziky, u Napalm Death to ani tak nevadilo. Ačkoliv si za ta léta vyzkoušeli britští grindoví průkopníci i pár experimentů, naživo je jejich vyznění naprosto klasický prvotřídní masakr, z něhož energie přímo čiší. Není tedy divu, že jejich vystoupení jsou pověstná především monumentálními moshpity a čtvrteční koncert může dát za pravdu. Rytmika vše naprosto precizně táhla svým zběsilým tempem dopředu, basa patřičně bublala, stejně jako kytary drtily. Sympaťák Barney přidával své agresivní vokály, do vystoupení dával úplně vše a pod pódiem se z masy lidí stal naprosto nespoutaný živel. Playlist byl opět sestaven relativně průřezově, hrálo se jak z posledního „Apex Predator – Easy Meat“, tak z prvních žánrotvorných desek. Nemohla chybět ani jedna z nejkratších existujících skladeb „You Suffer“ z alba „Scum“, jež oficiálně trvá 1,3 sekundy. Celkový dojem z vystoupení? Nářez! Co víc dodat.

Setlist Obituary:
01. Redneck Stomp
02. Centuries of Lies
03. Visions in My Head
04. Intoxicated
05. Bloodsoaked
06. Dying
07. Find the Arise
08. ‘Til Death
09. Don’t Care
10. Slowly We Rot

Po nějaké té čtvrthodince na pódium napochodovala další významná smečka, tentokrát oldschool death metaloví Obituary. A jakmile spustili svůj převážně střednětempý drtící materiál, lidé se dostali do patřičně nadšené nálady a po chvíli kotel opět ožil. Jistě, Obituary nejsou nějaká progresivní muzika, ale naživo tyhle klasiky z 90. let – případně pozdější comebackové snahy se k těm klasikám opětovně přiblížit – fungují slušně. Taková „Intoxicated“ či „’Til Death“ z debutu vyzněly parádně. Zásluhu na mohutném projevu kapely nelze upřít velmi osobitým growlingům Johna Tardyho, které za doprovodu hutných kytar budují mocnou zvukovou hradbu. Nevyrovnané ozvučení díky přehlednější rytmice, jíž hudba Obituary disponuje, nikterak nenarušuje zážitek z hudby. Celkem mě překvapilo, že, pokud se nemýlím, nezazněla ani jedna skladba ze skvělé třetí studiovky „The End Complete“. Jako celek show celkem fungovala, i když subjektivně nesdílím názor, že by se jim snad podařilo trumfnout hlavní hvězdu večera (což je názor, na nějž jsem v internetových diskusích nejednou narazil). Jinak jsem však spokojen, atmosféra gradovala a s trsátkem s logem posledního alba se milerád pochlubím.

Čekání na hlavní hvězdu večera je, jak to tak bývá, nejdelší, a tak se až teprve přibližně čtvrthodinu po plánovaném začátku rozezní první tóny legendárních Carcass. První pražský koncert v třetím tisíciletí a velká očekávání. Náznaky pochyb? Rozplynou se, jakmile spustí „Unfit for Human Consumption“ z comebackového alba z roku 2013 „Surgical Steel“. Hudebníci hrají naprosto precizně, bez náznaku zaváhání či opotřebování, plní energie a elánu, které jim může kdekdo závidět. Zvuk vepředu je na můj vkus možná trochu přeřvaný a stejně jako u ostatních kapel především s důrazem na bicí, zatímco kytarové výšky se občas ztrácí. Z toho důvodu u druhé skladby až po chvíli zjišťuji, že hraje kultovní otvírák z „Heartwork“, „Buried Dreams“. Skladba reprezentující fakt, že jsou Carcass nejen jednou ze stěžejních kapel pro grind, ale i zakladateli melodického death metalu.

Setlist Carcass:
01. Unfit for Human Consumption
02. Buried Dreams
03. Incarnated Solvent Abuse
04. Cadaver Pouch Conveyor System / A Congealed Clot of Blood
05. The Granulating Dark Satanic Mills
06. Captive Bolt Pistol / Genital Grinder
07. Exhume to Consume / Reek Of Putrefaction
08. Keep on Rotting in the Free World
09. Corporal Jigsore Quandary
10. Mount of Execution
11. Heartwork

Fanoušci neúnavně rozjíždějí další divočinu pod pódiem. Upřímně řečeno mě to místy trochu ruší při pozorování scény (přeci jen Carcass je trochu něco jiného než Napalm Death), ale zase to ilustruje nadšení, jež ta dnes již kultovní muzika v lidech vyvolává. Jeff Walker (basa a vokály) je velmi charismatický frontman, který komunikaci s diváky nepodceňuje, váží si přízně publika a rozhazuje mezi vyčerpané fandy flašky vody a plechovky od piva.

Atmosféra s přibývajícími kousky roste a zážitek se stává čím dál intenzivnějším. Při perfektní pecce „Exhume to Consume“ ze „Symphony of Sickness“ se na vokálech střídají Bill SteerJeffem, zatímco rytmika šlape precizně jak hodinky. Před chytlavou hitovkou „Keep on Rotting in the Free World“ ze „Swansong“ zazní krátký úvod „Black Star“ a já si říkám, že je celkem škoda, že ji nezahráli celou, neboť ji chovám ve velké oblibě. Závěr proběhne formou „Heartwork“ a tomu nelze vytknout naprosto nic. Euforie přetrvává ještě dlouho po koncertě.

Carcass dokázali naprosto s přehledem obhájit svou pozici na scéně a odehráli zničující koncert, kterému k dokonalosti scházelo opravdu málo. Mělo to náboj, charisma, energii a jak fanoušci (kteří se nakonec dostavili ve vskutku hojném počtu), tak samotní hudebníci si to myslím skvěle užili. Oproti ostatním kapelám večera měli Carcass výhodu, že dostali více času (zatímco ostatní kapely se pohybovali mezi 40 a 45 minutami, hlavní hvězda večera dostala hodinu a mám pocit, že i slušně přetáhla), avšak i nebýt toho, myslím, že jejich vystoupení bylo nejvyrovnanější a postupně gradovalo k triumfálnímu závěru. Navzdory ozvučení, jež kupodivu nebylo moc slavné, se večer vyvedl zatraceně a zanechal ve mně velmi pozitivní dojem.

To, co však musím vytknout především, nesouvisí se samotnou muzikou, nýbrž s organizací akce. Jak jsem většinou s událostmi od Obscure Promotion velmi spokojen, tentokrát zde bylo několik věcí, které jim v mých (a dle komentářů na sociálních sítích nejen v mých) očích trochu pokazily reputaci. Pomineme-li předražené pivo (40 korun je fakt dost), to, co byl asi větší problém, byl fakt, že jediná možnost dostat se ven na vzduch byla oblast pro kuřáky, neboť u vstupu fanoušci nebyli nikterak označeni a nemohli ven z haly. Dále neúměrně malá šatna s málo lidmi na obsluhu způsobila, že neskutečně dlouhé čekání asi nejednoho mimopražského návštěvníka mohlo stát zmeškání důležitého dopravního spoje. Nicméně věřím, že z reakcí naštvaných fandů si organizátoři vezmou ponaučení a dojem ze skvělé muziky příště nebude ničím narušován.


Bližší informace o koncertě Carcass a spol.

Carcass, Napalm Death, Obituary, Voivod

Metalová akce roku se blíží! Na Folimance nebudou chybět ani knihy o Brutal Assaultu

Vrchol letošní koncertní sezony se kvapem blíží! Carcass, Napalm Death, Obituary a Voivod už tento čtvrtek vystoupí v Hale Folimanka. Fanouškům se sál otevře už v 17 hodin. Vstupenky na koncert bude možné zakoupit ještě na místě. Na koncertě se bude prodávat kniha Brutal Assaultu.

Časový plán (změny vyhrazeny):

17:00 – otevření Folimanky (vstupenky k prodeji i na místě!)
18:30 – 18:50 Herod
19:05 – 19:45 Voivod
20:00 – 20:45 Napalm Death
21:00 – 21:40 Obituary
22:00 – 23:00 Carcass

Koncert zpestří autogramiáda knihy o Brutal Assaultu. Publikaci o historii prestižního metalového festivalu budou podepisovat všechny tři osobnosti, s nimiž je tento festival spojený – Shindy, Vladan i Tomáš Fiala. Knihu bude na místě možné zakoupit v rámci zvýhodněného akčního balíčku spolu se vstupenkou nebo Brutal Assault trikem.

Rádi bychom připomněli, že všechny koncerty Obscure Promotion jsou nekuřácké. Večer na Folimance nebude výjimkou.

FB event:
https://www.facebook.com/events/1466138917012653/

Video:
Napalm Death – https://www.youtube.com/watch?v=33OZfCUsomk
Carcass – https://www.youtube.com/watch?v=5KKYJD09qCk
Obituary – https://www.youtube.com/watch?v=3IRja90Ua0s
Voivod – https://www.youtube.com/watch?v=SyvR6kOy5p4

Další související linky:
https://www.facebook.com/OfficialCarcass
https://www.facebook.com/officialnapalmdeath
https://www.facebook.com/ObituaryBand
https://www.facebook.com/Voivod
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Koncertní eintopf #7 – listopad 2015

Chelsea Wolfe
Nejočekávanější koncert:
Chelsea Wolfe, Dave Heumann, A Dead Forest Index – Praha, 13.11.


H.:
1. Chelsea Wolfe, Dave Heumann, A Dead Forest Index – Praha, 13.11.

Atreides:
1. Caspian, Jo Quail, Permon Balet Superstar – Praha, 13.11.
2. Astronautalis, Rickolus – Praha, 29.11.

Skvrn:
1. Chelsea Wolfe, Dave Heumann, A Dead Forest Index – Praha, 13.11.

Onotius:
1. Carcass, Napalm Death, Obituary, Voivod, Herod – Praha, 5.11.

Účast v koncertním eintopfu je již tradičně slabší než v tom klasickém redakčním, ale tak už to holt je, když jsou mezi námi i tací, kteří koncerty de facto bojkotují. Tak či onak, listopadového vydání koncertního eintopfu, které nese pořadové číslo 7 (ne, v tomto případě „#“ skutečně neznamená hashtag), se zúčastnili čtyři redaktoři, jejichž chutě dohromady stanovily, že nejočekávanější vystoupení měsíce se chystá na 13. den, kdy v Praze vystoupí zámořská hudebnice Chelsea Wolfe, jež má aktuálně na kontě čerstvou desku „Abyss“.

H.

H.:

V listopadu je pro mě jeden stěžejní koncert, který ční nade všemi ostatními – a samozřejmě to nemůže být nic jiného než vystoupení Chelsea Wolfe. Ačkoliv je letošní deska „Abyss“ velmi dobrá, na předchozí uhrančivost „Pain Is Beauty“ nemá, ale i tak se dost těším, jelikož jsem tuhle éterickou zpěvačku živě ještě neviděl a věřím, že to bude skvělé (ostatně, kdybych nevěřil, nemělo by cenu tam chodit). Kromě ní se chystám i na několik dalších koncertů, nicméně vzhledem k tomu, že už žádný z nich ty ostatní nijak zvlášť nepřevyšuje a těším se na všechny +/- vyrovnaně, ponechám druhé místo prázdné a vyzrazení toho, co to je za akce, si nechám až do příslušných reportů…

Atreides

Atreides:

Listopad slibuje několik zajímavých akcí, nicméně vzhledem k tomu, že nevím, kam se všude dostanu vzhledem k finančním možnostem, nakonec jsem vybral dvě akce, které mají mojí účast prakticky jistou. Prvním a takřka nejvíce očekávaným listopadovým jménem jsou post-rockeři Caspian (kterým jsem nakonec dal s těžkým srdcem přednost před Chelsea Wolfe) vystoupí v pátek 13. listopadu (to datum je vážně prokleté, což?) ve vile na Štvanici za doprovodu Jo Quail a Permon Balet Superstar. Druhým jménem budiž do Prahy se navrátivší Andy Bothwell aka americký raper Astronautalis. Jeho poslední deska „This Is Our Science“ sice vyšla čtyři roky zpátky (a pořád je stejně zatraceně dobrá) a od té doby je až na pár výjimek ticho po pěšině, nicméně vzhledem k zážitku, který jsem si odnesl z jeho koncertu ve vyprodané Lucerně před nějakými dvěma roky zpátky, se na jedno z předních jmen indie rapu zajdu rád podívat znovu.

Skvrn

Skvrn:

Sečteno, vyvařeno, z původně chudého klubového podzimu to nakonec vypadá na slabší odvar. Na vině nejsou kapely, co vám budu říkat, často si za to můžu úplně sám, však víte — lenost, prachy, nevhodná data. Právě poslední nepřízeň osudu odpískala mou návštěvu koncertu Shining, kteří mě totálně přejeli na loňském Brutal Assaultu. Tudíž kdo můžete, jděte, protože jestli neselže zvuk, nebudete zklamáni. Chelsea Wolfe je tak v listopadovém koncertním plánu sama. Možná přibude nějaký ten neplánový společník, ale s jistotu se jde jen do Dobešky. Poslechnout tu křehkou temnotu a hlavně „Pain Is Beauty“„Abyss“. A ještě předkapely. Tady totiž může dojít k moc příjemným překvapením. Tak tedy třináctého v pátek.

Onotius

Onotius:

V listopadu si rozhodně nenechám ujít koncert hned čtveřice velkých jmen extrémního metalu na jednom pódiu — Carcass, Napalm Death, Voivod a Obituary. Vzhledem k tomu, že jsem zatím neměl tu čest ani jednu z nich naživo vidět (tedy nepočítám-li těch pár minut Napalm Death na letošním Brutal Assaultu, než jsem pelášil na God Dethroned), jejich koncert v pražské sportovní hale Folimanka je výjimečná příležitost, jak zabít hned čtyři mouchy jednou ranou. Takhle nadupaná sestava, to je zkrátka povinnost. Už se těším!


Čtyři legendy v Praze! Carcass, Napalm Death, Obituary a Voivod na jednom koncertu

Carcass, Napalm Death, Obituary, Voivod

Carcass (UK), Napalm Death (UK), Obituary (USA), Voivod (CAN)
Support: Herod (CH)
5. 11. 2015, Hala Folimanka, Praha

Začátkem listopadu navštíví Prahu unikátní sestava kapel, která musí potěšit každého fanouška extrémního metalu. Ve čtvrtek 5. listopadu se na jednom pódiu na Folimance vystřídají legendy Carcass, Napalm Death, Obituary a Voivod. Každá z těchto kapel brázdí pódia přes třicet let a každá patří k základním pilířům světové metalové scény.

Britští Carcass promluvili velmi výrazně do vývoje extrémní hudby – ať už svým mimořádně brutálním gore grindovým debutem Reek Of Putrefaction (1988) nebo čtvrtým albem Heartwork (1993), které pro změnu ovlivnilo death metal 90. let. Po albu Swansong (1996) se Carcass na více než deset let odmlčeli. Comebackové album Surgical Steel (2013) možná nemá ambice pohnout scénou jako v minulosti, přesto jde o nadprůměrnou práci pánů Billa Steera a Jeffa Walkera.

Jejich krajané Napalm Death si pro změnu zaslouží označení praotcové grindcoru. Čtveřice z Birminghamu patří už léta ke stálicím žánru, který pomáhala definovat deskami Scum (1987) nebo From Enslavement To Obliteration (1988). Po experimentálním období v druhé půli 90. let Napalm Death vsadili na klasický nekompromisní grindcore, kterého se drží dodnes. Jako poslední důkaz může posloužit aktuální album Apex Predator – Easy Meat (2015).

V sestavě na Folimance nebudou chybět také Obituary, kultovní floridský death metal a jedna z nejúspěšnějších kapel tohoto hudebního stylu. Svůj sound postavený na valivých středních tempech a nezaměnitelném vokálu Johna Tardyho začali pilovat už koncem 80. let. Album The End Complete (1992) patří k nejprodávanějším deskám v historii death metalu. Přelom tisíciletí zastihl Obituary uprostřed pauzy, kterou si členové vybrali pro své osobní životy. Návrat na pódia ohlásili v roce 2003 a nezastavili se dodnes. Zatím posledním zářezem v bohaté diskografii death metalové legendy je album Inked In Blood (2014).

Výjimečný lineup na společném turné uzavírají kanadští Voivod. Rodáci z provincie Quebec od svého vzniku v roce 1981 vystřídali širokou paletu metalových žánrů. Původní spíše heavymetalový projev pozvolna nahrazovali progresivním thrash metalem, aby nakonec dospěli k vlastnímu unikátnímu projevu. Alba Rrröööaaarrr (1986), Killing Technology (1987) nebo Dimension Hatröss (1988) patří ke zlatému fondu zaoceánského metalu. Posledním albem v diskografii progresivních Kanaďanů je zatím Target Earth (2013).

Supportem na Folimance bude švýcarský sludge Herod. Vstupenky na koncert Carcass, Napalm Death, Obituary a Voivod  jsou k dispozici ve všech běžných předprodejních sítích, více informací najdete na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.

FB event:
https://www.facebook.com/events/1466138917012653/

Video:
Napalm Death – https://www.youtube.com/watch?v=33OZfCUsomk
Carcass – https://www.youtube.com/watch?v=5KKYJD09qCk
Obituary – https://www.youtube.com/watch?v=3IRja90Ua0s
Voivod – https://www.youtube.com/watch?v=SyvR6kOy5p4

Další související linky:
https://www.facebook.com/OfficialCarcass
https://www.facebook.com/officialnapalmdeath
https://www.facebook.com/ObituaryBand
https://www.facebook.com/Voivod
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Novinky 20-6-15

Iron Maiden - The Book of Souls

>>> Americká kapela Death Dealer, v jejíchž řadách působí třeba kytarista Ross the Boss (ex-Manowar) nebo baskytarista Mike Davis (Halford, ex-Lizzy Borden), bude vydávat druhé album. Jeho název zní „Hallowed Ground“ a k dostání bude od 11. září.

>>> Švédové Evergrey pustili do světa nový videoklip, a to k písničce „Black Undertow“, jež pochází z doposud poslední desky „Hymns for the Broken“. Sledujte na YouTube.

>>> Britští heavy metaloví titáni Iron Maiden ohlásili podrobnosti o své očekávané nové desce – půjde rovnou o dvojalbum, jmenovat se bude „The Book of Souls“ a vyjde 4. září. Celková hrací doba bude přesahovat 90 minut. Obal se nachází napravo, tracklist následuje:

Disc I: 01. If Eternity Should Fail 02. Speed of Light 03. The Great Unknown 04. The Red and the Black 05. When the River Runs Deep 06. The Book of Souls

Disc II: 07. Death or Glory 08. Shadows of the Valley 09. Tears of a Clown 10. The Man of Sorrows 11. Empire of the Clouds

>>> Obituary mají na kontě nový animovaný videoklip k songu „Violence“, který se objevil na doposud posledním albu „Inked in Blood“. Sledujte na YouTube.

>>> Poté, co se německým veteránům Rage začátkem letoška rozpadla sestava, nyní frontman Peter „Peavy“ Wagner zveřejnil jména nových hudebníků, kteří s ním budou hrát – kytary se ujme Venezuelan Marcos Rodríguez a za bicí usedne Vassilios Maniatopoulos.

>>> Další počin „reggae metalistů“ Skindred ponese název „Volume“ a vyjde 30. října. Obal vypadá následovně.

>>> Zámořská formace The Black Queen, v jejímž čele stojí Greg Puciato z The Dillinger Escape Plan, vydá v letošním roce svůj debut, jehož název zní „Fever Daydream“. Ukázku tvorby v podobě videoklipu „The End Where We Start“ sledujte na YouTube.

>>> Finská skupina Wolfheart pod vedením Tuomase Saukkonena ohlašuje svou druhou desku. Jmenovat se bude „Shadow World“ a vyjde 21. srpna. Obal zde, tracklist následuje:

01. Aeon of Cold 02. Zero Gravity 03. Storm Centre 04. Last Of 05. All Winters 06. Nemesis 07. Abyss 08. Resistance 09. Veri


Obituary – Inked in Blood

Obituary - Inked in Blood
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Centuries of Lies
02. Violent by Nature
03. Pain Inside
04. Visions in My Head
05. Back on Top
06. Violence
07. Inked in Blood
08. Deny You
09. Within a Dying Breed
10. Minds of the World
11. Out of Blood
12. Paralyzed with Fear

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“Inked in Blood”, tedy v pořadí deváté album floridských hříšníků Obituary, by se s jistou dávkou nadsázky dalo považovat za ukazatel, v jakém stavu pozornosti se americký death metal nachází. Stačí se podívat o dvacet let zpět, kdy Obituary stáli na vrcholu. Spolu s několika dalšími táhli celou tu death metalovou káru kupředu neúnavným způsobem a těšili se obrovského zájmu jak ze strany fanoušků, kteří podobnou hudbu hltali ve velkém, tak ze strany hudebních vydavatelství, jež se začala o tyto party zajímat, a třeba Roadrunner Records měli pod svými křídly hned několik pionýrů žánru, kterých se později při změně posluchačských preferencí zbavovali.

Kam tím ale mířím… Dnes, po 25 letech od vydání legendárního debutu “Slowly We Rot”, je situace jiná. Neříkám, že by death metal stál na pokraji zájmu a nikdo po něm neštěkl. To samozřejmě ne, ale současná scéna je natolik přeplněná, že i takové veličiny jako právě Obituary (ať už si o jejich návratových albech nemyslím nic dobrého, tak toto přízvisko si určitě zaslouží) se musí potýkat s nedostatkem zájmu vydavatelství (ono se stačí podívat na prodeje dnes a před 25 lety a pochopíte, ale i tak je to smutné) a nahrávání novinky “Inked in Blood” financovat prostřednictvím crowdfundigového projektu Kickstarter, přestože borci tvrdí, že to je z toho důvodu, že si chtějí všechno udělat po svém. Ale na tom nezáleží. Hlavní je výsledek, jenž byl výborný (mluvím teď o výsledku projektu, ne o nahrávce jako takové). To, že cílovou částku $10 000 vybrali v průběhu jediného dne a ve dnech následujících tuto částku ještě šestinásobně rozšířili, svědčí o loajalitě fanoušků a o hladu, která po jejich hudbě je. A to i navzdory relativně slabým albům, s kterými se floridští drtiči po svém návratu v roce 2005 vytasili.

Nebudu se tady jednotlivě navážet do posledních tří počinů, protože jsou si podobné jako vejce vejci, ale i přes jakési nadšení nad návratem této chorobné sebranky se prostě nemůžu zbavit dojmu, že jejich hudbě chybí pověstný hnací motor a lehkost, jež by z jejich počinů učinila něco víc než jen obyčejnou reminiscenci starých hodnot s moderním hávem. Když už jsem naťukl ten zvuk, tak musím říct, že ten se mi nějak nelíbí. Na jednu stranu chápu podmínky domácího studia a nevelkého rozpočtu, díky čemuž je možné brát výsledek jako zvukový návrat do starých časů, ale i přes hudebně vcelku zábavný materiál nemám při poslechu “Inked in Blood”Obituary pocit nebezpečí a mrtvolné atmosféry, kterou starší počiny oplývaly a která je na této kapele jedinečná. Jasně, Tardy je uřvaná bestie, kterou si s nikým jiným nespletete, ale ani to nemusí pokaždé stačit. “Inked in Blood” tak na první poslech nijak nevyčnívá z linie alb, která spatřila světlo světa v aktuální tisíciletí, nicméně po několika otočeních uznávám, že taková hrůza, jak jsem si po prvním poslechu myslel, to není.

Z mého pohledu by si “Inked in Blood” zasloužilo zkrátit o takové dvě až tři skladby (a to nehodnotím verzi s dvojicí bonusů), protože při 50minutové řežbě stále téhož samého se s blížícím koncem už drobná únava a nepozornost začne projevovat. Na mě to pravidelně doléhalo někdy s příchodem “Within a Dying Breed”, která je při svých pěti minutách zbytečně utahaná, a nebýt charismatického Tardyho, tak nemám důvod ji poslouchat, protože instrumentálně mě až na letmý závan kytarové melodie v refrénu na záda nepoložila. Něco podobného se dá bohužel říct i o “Out of Blood”, která taky netáhne. V závěru se sice nachází i solidní řežby v podobně “Minds of the World” a “Paralyzed with Fear”, ale jejich dopad je po osmičce skladeb v takřka neměnném rytmu a střihu poloviční oproti potenciálu, jejž v sobě skrývají.

To úvod “Inked in Blood” je parádní a po letech mám pocit, že se partě povedlo odpíchnout nahrávku nějakým pořádným nářezem, který láme kosti. Ničím jiným totiž úvodní “Century of Lies” není. Kytarová souhra mezi Trevorem Peresem a novicem Kennym Andrewsem je v naprostém pořádku a jejich kytarově zdvojené riffy ničí. Dokázal bych si představit kapku variability v kytarových sólech, která se mi ne všech písních líbí, ale to je vyloženě subjektivní neduh, který navíc nijak neškodí celkovému vyznění počinu. Na “Century of Lies” navazuje zdárně hitovka “Violent by Nature”, která spolu s “Visions in My Head” plní funkci klasické death metalové řezničiny ve šlapavém tempu, na který jsou Tardyové a spol. mistři. Obě skladby jsou si díky ústřednímu kytarovému riffu docela dost podobné, ale tlustou čáru mezi nimi dělá valivá “Pain Inside” s přesnou rytmikou a utahaným Tardym, jenž i ve svých letech ukazuje, že mladí pásci často postrádají jednu podstatnou věc – osobitost. Tardy možná nevyniká omračujícím rozsahem, ale jakmile otevře hubu, tak člověk ví, že to je on, kdo poučuje posluchače o anatomii mrtvolně chladných těl.

Jeden z nejsilnějších momentů “Inked in Blood” se skrývá v hrací dobou nepříliš nápadné “Violence”, která trvá pouhé dvě minuty, nicméně vcelku obyčejný prostředek alba, jejž tvoří “Back on Top” a skladba titulní, oživí svou nespoutanou rychlostí a energií. Skoro až thrashové tempo Obituary sluší a vůbec bych se nezlobil, kdyby k němu pětice sahala častěji třeba na úkor valivých věcí, v nichž zní oproti minulosti nezvykle slabě.

Když se to vezme jednoduše, tak “Inked in Blood” nepřináší nic nového a recenze by se dala sfouknout v jedné větě tvrzením, že Obituary vydali nové album. To by za jistých okolností mělo stačit k tomu, aby i méně zasvěcení posluchači věděli, že tahle placka není určena pro lidi, kteří death metalu nikdy neholdovali. “Inked in Blood” je prostě dobře odvedeným řemeslem od borců, kteří kdysi pomáhali určovat trend v tvrdé muzice jako takové, takže už jen z tohoto důvodu stojí jejich devátý počin za povšimnutí. Nějak jsem zapomněl zmínit se o tom dříve v průběhu recenze, ale obal, který album zdobí, je vážně skvělý. Jen škoda, že se totéž nedá říct o desce samotné, protože těch několik much a přetažená hrací doba ji degraduje jen na úroveň nadprůměrné placky. Na druhou stranu je i tohle mnohem víc, než jsem po naprosto nezáživném “Darkest Days” čekal, takže svým způsobem ve mně zavládla spokojenost.


Brutal Assault 15 (středa, čtvrtek)

Brutal Assault 15
Datum: 11.-12.8.2010
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Afgrund, Candlemass, Children of Bodom, Demonic Resurrection, Despised Icon, Disfigured Corpse, Ensiferum, Fear Factory, Godless Truth, Gojira, Gorgoroth, Gwar, Insania, Mindwork, Minority Sound, Obituary, Rotten Sound, Sepultura, Short Sharp Shock, Suicidal Angels, The Black Dahlia Murder, Trail of Tears, Unaffected Evolution

Středa:

H.: V letošním roce poprvé Brutal Assault kromě tří plnohodnotných festivalových dní nabobtnal rovněž o warm-up party pro nedočkavce, kteří přijedou o den dříve, což rozhodně dle mého názoru není na škodu. Nebyl by to však Shindy, aby k tomu nevymyslel ještě nějakou specialitku – exkluzivní koncert Fear Factory v jednom z místních klubů. Což o to, já sice nejsem nějaký zarytý fanoušek Fear Factory, ale jsem ten typ člověka, který toho rád vidí co nejvíc (nejlépe všechno), a tak jsem koupil lupen a čekal, co se bude dít… a ono se nakonec nedělo nic. Z blíže nespecifikovaných (a dost dobře možná i nespecifikovatelných) důvodů koncert zrušil management kapely. Mám takovou teorii, že viděli ten pajzl, kde se akce měla odehrát (těžce UG klub). Co se dá dělat, alespoň že pořadatel zajistil sličnou děvčicu s kasičkou, která lidem ihned vracela peníze za lupení.

H.: Člověk musí brát věci z té lepší stránky, takže když nebudou Fear Factory, alespoň uvidím všechny kapely na klasickém warm-upu v areálu. První hrají metalcoroví Unaffected Evolution. Ačkoliv nejsem zrovna příznivcem jejich žánru, viděl jsem už poněkolikáté, avšak snad vůbec poprvé střízlivý (smích). I tak jsem ale nijak nenudil, odsýpalo jim to pěkně, pochválit můžeme pana zpěváčka. Bezproblémová pohodovka.

H.: O něco málo bližší mi jsou Mindwork, byť progresivní death stále ještě není moje parketa. Na koncertě mě však tahle skupina zatím vždycky bavila a tradici neporušil ani letošní Brutal Assault. Zahráli dobře, natěšení návštěvníci už spustili první kotlík, a tak i přes menší technické problémy (prasklá struna) se to nemohlo nelíbit.

H.: Ještě výš laťku nahodili vsetínští Abstract Essence. Nemůžu si pomoct, ale koncert od koncertu mi přijdou lepší a lepší. Hned od úvodní pecky “I”, k níž den před koncertem zveřejnili klip, pálili do publika ostrými. Výborný frontman, výborná kapela, výborná muzika. Celkově není co vytknout.

H.: Tady měla přijít první zahraniční návštěva – Angláni Honour Is Dead. Tak jsem si dal malou pauzičku, jelikož mě nezajímali, jenže když jsem se vrátil do areálu, čekalo na mě nemilé překvapení – všechny tři zahraniční skupiny (kromě Honour Is Dead ještě And Hell Followed With a Ignominious Incarceration) z warmp-up vypadly, takže akorát dohrávali První hoře, na něž jsem se naopak těšil. Z toho závěrečného kousku, co jsem viděl, usuzuji, že mě má co štvát.

H.: Náladu moc nezvedli ani Godless Truth. Jejich jednotvárná deathová sypanice, přestože se na ni dívat dalo, mě nijak extra nesebrala. Nultý den tedy jednoznačně vyhráli Abstract Essence.


Čtvrtek:

H.: Role otvíráku padla na domácí Disfigured Corpse. Kapela se svého postu zhostila s velkou chutí a kotel k nim nebyl lhostejný. Jejich death-grindová hoblovačka drtila, jak se patří, a zároveň i dobře bavila.

H.: Short Sharp Shock předvedli jakousi prapodivnou kombinaci thrashe s nádechem hardcoru a výsledek byl lepší, než bych já osobně ze svého pohledu čekal. Ačkoliv byl zpěvák o berlích a za celý set tak neudělal jediný krok, vyzněla jejich půlhodinka hodně energicky. Příjemné překvápko.

H.: Docela špatně u mě dopadli grindoví Afgrund ze Švédska. Nezáživné, v hudbě občas nějaký slušný kousek probleskával, ale povětšinou se jednalo o bordel bez nápadu a beze změny, show taky nulová. Od nich jsem teda čekal víc.

H.: Diskotékoví Minority Sound se naopak předvedli ve velice dobrém světle. Muzika je to skočná a chytlavá, na koncerty přímo stvořená. Zpěvák a kytarista Gulesh svojí dlouhou kštici protáčel zodpovědně a dav byl k celkovému snažení téhle bandy vstřícný.

Seda: Má první kapela dne, jelikož jsem byl na Brutalu vůbec poprvé, během prvních tří kapel jsem si procházel areál a díval po metal marketu [a prd koupil (smích) – pozn. H.]. O Minority Sound jsem skoro nic nevěděl, jen to, že byli v soutěži [hlasování o účast na warm-up party, dvě první místa – Disfigured Corpse a právě Minority Sound – se nakonec dostali do hlavního programu – pozn. H.], a to, že kolega říkal, že je to disco. Docela mě to ale překvapilo, jelikož to bylo celkem chytlavé a bavilo mě to. Skvělý začátek dne.

H.: O exotickou vsuvku se postarali Indové Demonic Resurrection. Ti původně měli dorazit už loni, ale nedostali tenkrát víza, tak tedy až letos. Bylo vidět, že tu dálku rozhodně nehodlali vážit zbytečně a své vystoupení si evidentně užívali na plné kule. Jak vidno, pořádný headbanging je známý i v Asii (smích). Vřelým přijetím posluchačů byli nadšení, stejně tak jako počtem lidí, kteří se na ně přišli podívat (“Nikdy ve svém životě jsem neviděl tolik metalistů pohromadě,” jak se nám svěřil zpěvák a kytarista Sahil). Jinak se, celkem logicky, hrálo hodně z aktuálního počinu “The Return to Darkness”.

Seda: První skupina, co mě zajímala. Objevil jsem je právě díky tomuto festu a naposlouchal poslední desku, která byla velice kvalitní. A jelikož se hrálo především z posledního alba, show nemohla dopadnout jinak než dobře. Trošku to ale dle mého odnesl zvuk, protože to nebylo slyšet ideálně jako např. předchozí Minority Sound.

H.: Tradičně nezklamala ani česká Insania. Více vám o nich poví Seda, aby z toho reportu taky něco měl, a já vám mezitím alespoň řeknu, jaké ukázky zahráli z poslední fošny. Zaznělo třeba “Peklo jsou ti druzí”, “Čas nízkých pudů”, “Pověsíme celebrity!” nebo “Charisma krysy”. Jinak, koncertní vyznění písniček Insanie mi přijde ještě lepší než ze studia.

Seda: Poslední doplnění line-upu mě velice potěšilo. Díky desce “Kult hyeny” se mi začala Insania velice líbit, a tak jsem byl rád, že jsem si je mohl poslechnout naživo. Pro mě jedno z nejlepších vystoupení dne, živě chlapci umí. Chyběla mi ale pecka “Volný radikál”, kterou dle mého zahrát určitě měli. V recenzi jsem chválil Polyho hlas, který je i v živém provedení bez chyby.

H.: Až do teď jel program s mírným posunem, což značilo, že někdo hned na začátek vypadl. Jak se v tuto chvíli ukázalo, šlo o Bonded by Blood, kteří nakonec zahráli den nato místo Алконост z Ruska. Štafetu tedy přebírají Finové Rotten Sound. S odstupem je hodnotím jako jednoznačně nejlepší grindovku letošního Brutal Assaultu. Chlapi nastoupili ve slušivých černých košilích a spustili hodně brutální nářez. Oukej, inteligentní muzika to sice není, ale koule to má. Jen mi přišlo trochu nemístné, když zpěvák Keijo vzpomínal na Obscene Extreme (Rotten Sound tam hráli hned třikrát, naposled v roce 2007) a jeden song věnovali jeho pořadateli Čurbymu. Samozřejmě nic proti Čurbymu, je to borec a to, že jsou Čechy grindovou velmocí, je zčásti i jeho zásluha, ale přece jenom je to pro Brutal Assault konkurence.

H.: Žánrovou výhybku přehodili Trail of Tears. I když se potýkali s technickými problémy, dojem zanechali rozhodně hodně dobrý. Až k tomu budu mít příležitost, rozhodně se na ně rád znovu podívám. V paměti mi v jejich případě ještě utkvělo to, že vypadali cool (smích).

H.: Z řeckých thrash metalistů Suicidal Angels vidím jenom druhou půlku, neboť jsem tu první věnoval autogramiádě Candlemass. Možná, že to bylo i tím, že jsem část neviděl, ale nějak extra mě nenadchli. Že tak cca o 20 let zaspali dobu, by mi zas tak nevadilo, já oldschoolu fandím, ale prostě mě to nevzalo.

Seda: Jako kolega jsem viděl asi jen druhou půlku, kterou jsem nějak extrémně nevnímal, protože jsem je vůbec neznal a naživo mě to nechytlo.

H.: Velmi kvalitní smažbu předvedli The Black Dahlia Murder. Oni jsou jedna z těch kapel, které mě na deskách prostě nebaví, z pódia to ovšem zabíjí. Ze začátku jim sice nehrál do karet špatný zvuk, vynahradili to však nasazením, a když se zvuk po chvíli značně vylepšil, The Black Dahlia Murder už mohli jen masakrovat všechny přítomné. A jestliže mají normální lidé ruce k tomu, aby psali, chytali různé věci, či si drželi přirození při močení, tak zpěvák Trevor je má jenom k tomu, aby měl čím během vystoupení máchat ve vzduchu (smích).

Seda: Ač mám některé metalcorové věci rád, The Black Dahlia Murder mě z alba nebavili. O to víc jsem očekával live show, která mě utvrdila v tom, že živáky jsou doménou moderních kapel. Trošku mě ale začínaly unavovat žádosti o circle pit, které jsem za celý festival slyšel snad stokrát (smích).

H.: Jak se hobluje ve staré škole, předvedli floridští veteráni Obituary. Death metal v jejich podání prostě nudit nemůže. Soutěž o největší řepu festivalu by si jednoznačně odnesl zpěvák John Tardy, také s ní třepal o sto šest a ječák má rovněž nezaměnitelný. Na chvíli si i zabubnoval se svým bráchou Donaldem, který drtí škopky. Na závěr samozřejmě zazněla největší kulťárna “Slowly We Rot” – měli jste vidět to peklo v kotli. Mě osobně však jako die-hard fandovi dané kapely udělala největší radost překopávka letité hymny “Dethroned Emperor” od legendárních Celtic Frost. Žrádlo!

Seda: Naposloucháno jsem měl jen “Slowly We Rot”, a tak jsem se v průběhu trochu ztrácel. Nicméně to byla pořádná jízda od začátku až do konce a poslední hitovka musela chytnout i největší odpůrce. Šéfredaktora potěšil cover Celtic Frost, ale jelikož téhle scéně rozumím jako kůň kafi, nepoznal jsem, která to byla (smích) [tak to se máš ale kurva za co stydět – pozn. H.].

H.: Ensiferum se s předchozím Obituary sice rovnat nemohli, ale i tak nebylo jejich vystoupení tak průserové jako poslední řadovka “From Afar”. Ostatně, se dvěma písničkami z ní svůj set i začali (konkrétně titulní “From Afar” a “Twilight Tavern”), jak ale hodili nějakou starší věc (např. “Iron” nebo povedená “Token of Time”), šla nálada jasně nahoru. Suma sumárum, i když mi tahle kapela přijde po odchodu Jariho Mäenpää celkem zabitá, koncert mě na rozdíl od poslední studiovky neštval. Ale oproti tomu, co hrálo před nimi a po nich, to byla spíš jen taková neurážející oddechovka.

Seda: Ensiferum mě nijak nezajímali, protože mi pagan hudba přijde trošku mimo. Místo toho jsem si šel na chvíli zdřímnout do stanu a počkat si na headlinery.

H.: Dechberoucí jízdu předvedla francouzská Gojira. Neuvěřitelná energie, nasazení a zároveň návod, jak dělat nepovrchní moderní metal. Tady nemám co dodat, prostě nářez.

Seda: Spánek trval i trošku přes Gojiru, a tak jsem zastihl jen konec, show ale vypadala výborně, takže této ztráty můžu jen litovat.

H.: Další změna v programu… místo Lock Up nastupuje Sepultura, která měla být původně až další den. Jestli někdo dojel až v pátek na Sepulturu, musel mít vážně radost (smích). Každopádně i oni předvedli velmi výživnou podívanou. Přestože je už dlouhé roky neposlouchám, koncert jsem si užil královsky. Klasiky jako “Refuse/Resist”, “Territory” nebo “Roots Bloody Roots” fungují prostě vždycky. A právě setlist složený z převahy těch starých kousků určitě udělal radost spoustě fandů.

Seda: Myslel jsem si, že Sepultura s novým zpěvákem nefunguje. Živák mě ale přesvědčil o opaku, protože mě vystoupení velice chytlo a pro mě největší překvapení festivalu. A “Roots Bloody Roots” na konec? Lahůdka!

H.: I když mi včerejší povedený koncert (ehm…) v klubu Bastion pěkně zkazil náladu, na samotném festivalu Fear Factory zahráli velmi pěkně. Setlist nadupaný, nové songy (“Mechanize”, “Powershifter”, “Fear Campaign”, “Christploitation”) těm starším (např. “Edgecrusher”, “Shock”, “Replica”) nezůstaly nic dlužny, skupina ve formě, nekompromisní tah na bránu a husté tempo. Já byl spokojen.

Seda: Od začátku do konce jízda. Dobře promyšlený setlist, který potěší jak oldschool, tak i nové fandy. Sepultura ale přesto zahrála o něco lépe (alespoň pro mě).

H.: O poznání hůře než Fear Factory u mě dopadl další velký headliner – Children of Bodom. Nemůžu si pomoct, ale prostě a jednoduše mě nebavili. Šel jsem si vystát dobrého fleka na Gorgoroth

Seda: Children of Bodom byla nuda.

H.: Dobré místo na Gorgoroth jsem si sice vystál, ale hned po prvním songu jsem jej zase opustil a odebral se dozadu. Jsem navyklý poslouchat všelijaké šílenosti, takže když zvuk není krystalicky čistý, já se nezblázním. Ale aby se na mě valila neidentifikovatelná koule, z níž spíš bolely uši? Abych u skupiny, jejíž tvorbu znám takřka zpaměti, nepoznal, co zrovna hraje? No nic, dál od pódia už to znělo mnohem lépe (byť do ideálu to stále ještě mělo daleko). Každopádně, já mám ty blázny prostě rád, a tak nikoho asi nepřekvapí, že mi se to opravdu hodně líbilo. Pest se vytáhl, když si naživo naprosto vychutnal čisté vokály v “Satan-Prometheus” a “Profetens åpenbaring”, to bych do něj opravdu neřekl. Taktéž se mi líbí, že současní Gorgoroth neignorují kingo-gaahlovské období, viz “Forces of Satan Storms” a má oblíbená “Unchain My Heart!!!”. Skvělé peklo byla rovněž brutální klepačka “Revelation of Doom”. Jo, jo, oblíbené skupiny to mají u recenzentů v hodnocení vždycky lehčí (smích).

Seda: Čekal jsem, že na Candlemass se podívam z tribuny, aby mi nic neuniklo. Když se ale po Children of Bodom uvolnil prostor u zábradlí, ihned jsem tam šel. Gorgoroth jsem tedy moc nevnímal a čekal na následující kapelu.

H.: Další moje srdcovka přichází hned vzápětí – Candlemass. Když mě Robert Lowe na odpolední podpisovce ujišťoval, že to bude skvělé, vůbec nepřeháněl, ba právě naopak, bylo to ještě slabé slovo. Candlemass na Brutal Assaultu, to byl můj hudební orgasmus (smích). Setlist překvapivý nebyl, doomoví klasici brali jen ze starých alb (“Mirror, Mirror”, “Dark Are the Veils of Death”, “At the Gallows End”, “Solitude”) a z období s Robertem Lowem za mikrofonem (“If I Ever Die” a “Hammer of Doom” z aktuální “Death Magic Doom”, “Emperor of the Void” z předchozí “King of the Grey Islands”), ale způsob, s jakou bravurou se svého vystoupení zhostili, už leckoho překvapit mohl. Legenda je holt legenda, ať se děje, co se děje. Bez debat nejlepší skupina prvního dne!

Seda: Výborné. Nejlepší vystoupení dne. Po odpolední autogramiádě jsem se těšil snad už jen na ně. Show otevřela skvělá “Mirror, Mirror” a po ní nasledovaly staré hitovky, které patří ke klenotům doom metalu. Stále ale lituji, že tam není bývalý frontman Messiah Marcolin, kterého mám o mnoho radši než současného [pche, ještě že se tý namyšlený primadony konečně zbavili… Robert Lowe je jinačí frajer! – pozn. H.].

H.: Letošní Brutal Assault byl nejspíš tou poslední příležitostí spatřit v naší kotlině Despised Icon, neboť se tahle banda rozhodla po dokončení aktuálního turné přerušit nadobro svojí aktivitu (i když… to známe, za rok s velkou slávou zase ohlásí comeback (smích)). Rozlučka to ale byla jak se patří! Despised Icon jsou dle mého skromného názoru ve svém žánru absolutní špička a tento můj názor do puntíku potvrdili i v Josefově. Brutální drtička od začátku do konce. Dvojice zpěváků během koncertu naběhala opravdovou spoustu kilometrů a i velké festivalové pódium jim bylo malé.

H.: Závěr prvního dne obstarali Gwar. Jelikož jsem měl představu, jak to chodí, když tahle vypečená banda řádí na pódiu, stoupnul jsem si radši hodně dozadu. Ale i tak jsem schytal pěknou dávku krve, slizu i moči (smích). Zvláště močící Hitler měl kvalitní dostřel (smích). Ne, ne, co se odehrává na koncertech Gwar, to se dost dobře na papír popsat nedá, to prostě člověk musí vidět. Co si budeme povídat, hudba sice za moc nestojí, ale hlavní je ta show. V krátkosti: po každém songu napochoduje před lidi nějaká postavička (Hitler křížený s Ježíšem, policista, monstrum s dlouhýma rukama apod.), které je následně zpěvákem Oderusem Urungusem nebo jeho kumpánem odříznutá část těla, přičemž veškerá krvavá lázeň jde samozřejmě do davu. Vrcholným číslem byl bezesporu samotný Satan – kromě toho, že přišel o podstatnou část své tělesné váhy odřezáním všech možných myslitelných výstupků, jej ještě Oderus Urungus omrdal do krku. Jak říkám, to se prostě musí vidět na vlastní oči.