Norští Obliteration loni zahráli na německém festivalu Chaos Descends, pořídili záznam a ten brzy vyjde u Low Fidelity Assault. Poslechnout si můžete „Sepulchral Rites“.
Archiv štítku: Obliteration
Obliteration – Cenotaph Obscure
 |
|
Země: Norsko Tracklist: Hrací doba: 39:42 Odkazy:
|
Norsko není zrovna proslulé death metalem, ale samozřejmě, že i v této zemi se jím několik smeček zabývá. Obliteration s klidem zařadím mezi tamní nejzářnější představitele smrtícího žánru. Z hlediska časového se dají dobře zařadit k tehdejší vlně obrození švédského deathmetalu, zhruba okolo roku 2005, tedy po bok kapel jako Bastard Priest, Death Breath, Maim, Morbus Chron, Tribulation nebo Vanhelgd. Z této party nejvíce hudebně souzní s Morbus Chron, a to zejména díky o něco složitějšímu pojetí kompozice a s tím souvisejícím přidáním vlastní hodnoty. Na rozdíl od většiny ostatních, se nespokojili pouze s převzetím vzorců od švédských legend, ale hledali i vlastní cestičky, jak daný žánr ještě vylepšit svým přispěním. Něco podobného se později podařilo i Tribulation, kteří ostatně dodnes budí zdaleka největší zájem ze všech výše jmenovaných. Z ostatních koutů světa pak nelze neslyšet zejména vliv zámořských Autopsy, jenž je pro styl Obliteration zcela zásadní.
S Obliteration se mohl každý dávno dobře seznámit, jelikož nejnovější řadovka „Cenotaph Obsucre“ je již jejich čtvrtým zářezem. S vydáním nové tvorby si ale dali trochu načas. Těžko jsem tomu věřil, ale od desky „Black Death Horizon“ uběhlo už pět let, takže jestli je někdo podobně jako já nějakou dobu neslyšel, musel si před poslechem novinky trochu oživit paměť. Nutno uznat, že i po těch letech jsou všechny tři dosavadní placky opravdu povedené a ani zub času Obliteration neubral nic na kráse. Dokonce se jim v mých uších dařilo nastavenou laťku s každým dalším albem neustále navyšovat, což rozhodně pozici „Cenotaph Obsucre“ nijak neulehčovalo.
K opravdovému proniknutí do „Cenotaph Obscure“ je třeba více poslechů, než by možná mohl leckdo od klasického death metalu očekávat. Ani mě zprvu neoslovovalo tak moc, jako je tomu nyní, avšak stejnou zkušenost jsem měl i s jejich předchozími pracemi, takže jsem si dal tu trpělivost. Úzce to souvisí se zaměřením Obliteration, kteří do svého pojetí death metalu přimíchávají nejrůznější postupy z jiných žánrů, čímž je výsledek vlastně jedinečný. Nezapřou své norské kořeny, jelikož black metal je na „Cenotaph Obscure“ cítit dost, zejména pak v riffech. Rytmika zas občas sklouzává k thrash metalu či chcete-li k old-school osmdesátkám. Pomalejší tempa jim jsou také vlastní, stejně tak jako příměs psychedelie otisknuté zejména v náladách prosakujících z temné hudby i celkovém zvuku nahrávky. Zkrátka přestože se jedná o death metal bez přívlastků jako avantgardní, progresivní nebo technický, má svoji osobitost a rozhodně nezní všedně.
Skladatelsky se Obliteration od předchozích děl výrazně neposunuli, recept je stále podobný. Větší posun je však znát právě v utvořené atmosféře a způsobu, jakým celé album vyznívá. Několik podivných momentů bylo už na předchozím „Black Death Horizon“, ale zde je tento aspekt doveden do ještě hlubší roviny, a to „Cenotaph Obscure“ jenom prospívá. Několik míst je vyloženě geniálních, ale mluvit takto o celé desce nejde. Přesto je pro mě „Cenotaph Obscure“ dosud nejlepším počinem kapely. Vzestupný trend tak pokračuje a vysoká očekávání se podařilo naplnit.
Nejvíce mě baví střed alba, jmenovitě intro „Orb“, na které volně navazuje nejdelší kus nahrávky, „Eldritch Summoning“. Tuhle dvojici bych tak zvolil jako vhodný vzorek pro případnou zkoušku. Vraždit ale dokážou i ostatní skladby, je to prostě o těch momentech, kdy se v každé z nich nachází minimálně jeden skutečně navýsost povedený, který zvedá posluchače z křesla – třeba agresivní neprostupnost úvodní titulky, riffy v „Tumulus of Ancient Bones“ a „Detestation Rite“, doomové až celticfrostovské party v „Onto Damnation“ nebo omamnost posledního kusu „Charnel Plains“. Myslím, že „Cenotaph Obscure“ je tím albem, které dokáže propojit světy příznivců jak moderního, tak staroškolského death metalu. Každý si tu najde svoje. Zvládá pořádně nakopat do zadku, stejně jako zamotat hlavu nesourodými harmoniemi.
„Cenotaph Obscure“ je bezpochyby výborným deathmetalovým dílem překonávajícím všechny dosavadní nahrávky Obliteration a mně nezbývá než ho doporučit všemi deseti. Zároveň jenom potvrzuje silný ročník 2018, kdy o death metal rozhodně nebyla nouze. Jestli je vám tento žánr milý, „Cenotaph Obscure“ by nemělo uniknout vaší pozornosti. Hodně silná deska.
Redakční eintopf – listopad 2018
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Paragon Impure – Sade
|
|
H.: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk:
|
H.:
V listopadu nečekám žádnou extázi, takže je vcelku jednoduché na prvním místě doporučit Paragon Impure. Nakonec už jen z toho důvodu, že v případě „Sade“ jde o první fošnu po třinácti letech. Víc snad k motivaci není co dodávat.
Nachtmystium spousta lidí nenávidí, protože Blake Judd je trochu dobytek, když dojde na odesílání zaplaceného merchandisu, ale hudebně mě to vždycky bavilo. Poslední roky byly trochu vachrlaté a několikeré ukončování činnosti a její následné obnovování působí, diplomaticky řečeno, nepříliš sympaticky. Snad EP „Resilient“ ukáže, že ta obnova smysl měla. Jestli ne, aspoň bude důvod k nějakému pojebu.
Z povinnosti pak samozřejmě Einherjer. Nová tvorba je oukej, i když síly té z první éry nedosahuje. Když se ale na „Norrøne spor“ podaří cca srovnat laťku „Norrøn“ a „Av oss, for oss“, tak vlastně budu spokojený. A když se Einherjer hodně vytáhnou, třeba se budu velkoryse tvářit, že přetočená verze debutu nikdy nevznikla…
Onotius:
Zatímco koncertní listopad je opravdu nabušený, co do desek tu není příliš kousků, které bych musel zrovna bezpodmínečně slyšet. Ale dobře, trojici sestavím, koneckonců úplná bída to zase není. Třeba nové The Ocean, mistry progresivního post-metalu, si docela rád pustím. A rovnou s tím bych si měl dát i opáčko starších konceptů, protože když o tom tak přemýšlím, už strašlivě dlouho jsem je neslyšel. Na druhé místo nemohu než zmínit Ævangelist, ezotericky znějící black metal, který jistě potěší každého fandu ponurých disharmonií a sugestivní atmosféry. No a nakonec je tu ještě novinka hardcoristů Cult Leader, z jejichž desky už jsou venku dvě ukázky – a zatímco jedna zní jako klasický nářez, druhá jako by stočila kormidlo do vod post-punku. Takže jsem samozřejmě docela zvědav, v co se nakonec celá nahrávka vyvine.
Metacyclosynchrotron:
Možná jsem tak v návalu emocí někdy učinil, ale nazývat debut „To Gaius (For the Delivery of Agrippina)“ (2005) belgických Paragon Impure žánrovou klasikou by bylo přehnané. Ale přesto je na jejich hudbě něco fakt zvláštního. Sice to je prakticky jen syrový, přímočarý black metal, ale s takovým fluidem, že byste při po poslechu nejraději pokousali cizí děcko v kočáru. Důvody pro poslech nového alba „Sade“ jsou nasnadě, ale trochu se obávám, zda už kouzlo není pryč.
Norské Obliteration jsem vždycky sledoval jen tak po očku a nakonec víc poslouchal spřízněné kapely, ale ukázka z novinky „Cenotaph Obscure“ mě vzala natolik, že tuhle oldschool deathovou porci musím slyšet celou. Riffy, riffy, riffy!
Za to Brity Spearhead jsem drtil už dávno, protože mi zněli jako militantnější Angelcorpse. Zvlášť s druhým albem „Decrowning the Irenarch“ (2007) jsem v době vydání strávil dost času, ale srdcovka z kapely nikdy nevyrostla, třeba i protože dosud poslední „Theomachia“ a debut jsou vysloveně nemastné neslané. Přísně pojmenovaná čtvrtá deska „Pacifism Is Cowardice“ byla v přípravě takřka sedm let, takže doufám, že Spearhead konečně zplodili magnum opus, které jsem od nich chtěl slyšet už dávno.
Cnuk:
Že bych kvůli nadcházejícím albům listopadu nemohl nějak dospat, úplně říct nemůžu. Vlastně mě toho v tomto měsíci ani moc neláká. Jedná se spíše o drobnosti. Tak třeba Sodom a jejich chystané EPčko „Partisan“. Kdyby nedošlo ke změnám v sestavě této legendy teutonic thrashe, asi by mě to nechalo zcela chladným, ale zpátky je Frank Blackfire, z poslední sestavy zůstal jen Tom Angelripper, a navíc hrají nezvykle ve čtyřech, takže jsem na jejich nový počin hodně zvědavý.
Dále vychází splitkový singl „Telemetry at Howe Bridge“ dvou velice zajímavých jmen současného post-punku, Preoccupations a Protomartyr. Obě obstarají jednu stranu shodně po jedné písni. Uvidíme, s čím se vytasí, osobně bych tipoval na vítěze tohoto „klání“ Protomartyr. Z klasických řadovek se pak určitě pustím do poslechu nových Obliteration. Ti vydají desku „Cenotaph Obscure“, a pokud udrží úroveň předchozích placek, půjde jistě o povedený death metal.
Obliteration: další nová skladba
Další vypuštěnou skladbou z nové desky deathmetalových Obliteration je ta titulní. „Cenotaph Obscure“ vychází 23.11. u Indie Recordings.
Obliteration: skladba z nové desky
Nové album norských deathmetalistů Obliteration ponese název „Cenotaph Obscure“ a vyjde u Indie Recordings 23. listopadu. Skladbu „Detestation Rite“ a tracklist najdete níže.
01. Cenotaph Obscure 02. Tumulus of Ancient Bones 03. Orb 04. Eldritch Summoning 05. Detestation Rite 06. Onto Damnation 07. Charnel Plains